Tak prý to bylo zase jedno magické datum. Vzácné, nekaždodenní a mnohovýznamové. Neznám sice z těch významných ani jediné, no ale když už se o tom tolik mluví…

Těžko už říct, jestli na mě magicky působilo datum 5. 5. 55, když jsem ho jako služba psal na tabuli. Byli jsme totiž ve věku školoupovinném a na to, aby se člověk nechal zblbnout podobnou ptákovinou, musí zřejmě dospět do věku pozdní dospělosti. Usuzuji podle toho, že hned několik zaručených předpovědí konce světa bylo datovaných na den příchodu roku 2000. A tuším, že ti předpovídači byli v podstatě dospělí. Nevyšlo to. Možná i proto, že množství dospělých lidí se dodnes nedokáže dohodnout, jestli se třetí tisíciletí začalo 1. 1. 2000, nebo až o rok později. 

Začínám mít dojem, že když se ve světě nestane nic zajímavějšího, kurióznějšího a skandalóznějšího, vděčně hltáme i zprávy o magických datech. Troufám si předpokládat, že na ten pozoruhodný zářijový den připadl pozoruhodný počet nově uzavřených svazků manželských. Jediný význam v tom nacházím: manželé si lehčeji budou pamatovat výročí. Horší to už bude s hledáním aspoň trochu magického data na rozvod, abychom zůstali styloví.

Všichni tušíme, ba i víme, že JE něco mezi nebem a Zemí, ale lidské smysly nejsou zatím schopné vycítit a pochopit všechno to, co na nás příroda s celým vesmírem nastražila a možná ta magická seskupení čísel nám signalizují, že se něco výjimečného děje. A zapomínáme přitom, že všechny ty symboly a signály si vymysleli sami lidé a zase jen prostřednictvím lidí, prohlašujících se za posly či mesiáše to dostáváme přetlumočené na stůl. Aby se uživili i věštci, jasnovidci, numeralogové a podobní jasnozřiví.

Škoda, že jsme nezastihli staré Maye, to prý byli vynikající astronomové. Jenže už je pozdě, pomsta boha dešťů přišla ještě před našimi otázkami. Už se asi nedozvíme ani to, proč jejich podivně přesný kalendář končí prosincem 2013. Že by další konec světa? Dejte s tím už pokoj! Nějaký přínos by snad mohl být jen v tom, že bychom už nic nemuseli plánovat na magické datum 22. 2. 2222.

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová.

* * *

Originál fejeton ve slovenské řeči najdou čtenáři na webových stránkách Pozitivních novin
Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz  http://frk1.wordpress.com

Musím se pochválit, že mi nedělá problém všelicos si doma opravit. Vyrobit či přizpůsobit. nic extra, žádný urychlovač částic ani kosmické plavidlo, jen předměty denní potřeby.

Přece jen však zůstaly třinácté komnaty, do kterých z rozličných příčin nevstupuji. Existují totiž hranice mojí „odbornosti“, a tak nerozebírám programátor pračky, nevrtám se v palubním počítači auta a nesnažím se pochopit katodovou trubici v televizoru, no a také jsem si vědom toho, že jakýkoliv zásah třeba jen do přívodního káblu zánovní žehličky mě automaticky vyloučí z kruhu zájemců o záruční opravu v servisu.

To jsou ty příčiny, kvůli kterým zvu do bytu kvalifikovaného odborníka. Málokdy to bývá akademik s tituly ze Sorbony. Mně však stačí, že je to člověk na svém místě.

Zvykl jsem si už na to, že většinou přijde machr, kterému je jasné, že se objevuje v pozici těžko nahraditelného spasitele. Prezentuje to nepřehlédnutelným nadhledem a až do konce zákroku je vysoko nad věcí. Většinou jsem pro něho „šéfko“, „vedoucí“ anebo „vážený“. I minule byl u nás jeden z nich. Obhlédl terén a se starostlivým výrazem prohodil: „Máš popelník?“ Říkám, že nemám. „Nevadí, stačí jakýkoliv talířek.“ Vysvětlil jsem mu, že v tomto bytě ještě nikdo nekouřil a on zřejmě nebude první. Už dost rozladěný potom odvětil, že asi není dostatečně vybavený, protože mu chybí imbusák šestka a že zkrátka dnes asi nebude mít den, možná i proto, že toho má moc.

Otevřel jsem šatník ve kterém jsem měl na dveřích zevnitř umístěno kompletní nástrojové vybavení. Až ten pohled ho donutil k tomu, že přestal tykat. Ale ani ponížený mojí materiální výpomocí neztratil glanc a pohled do nitra přístroje zhodnotil osvědčenou otázkou: „Proboha, toto gdo vám taktok zapojil?“

Poznal jsem, že naslovovzatý odborník-řemeslník má vždy smůlu v tom, že opravuje něco, co jeho předchůdce fatálně domrvil. A že tedy jediným mým štěstím je, že konečně přišel on, ten pravý. Žádná falešná solidarita, každý předcházející je ničemný fušer a každý přicházející vykupitel. Z toho jsem usoudil, že kvalita našich řemeslníků se z roka na rok zlepšuje. Vždy přichází lepší a lepší. A to je skvělý pocit.

* * *

Originál fejeton ve slovenské řeči najdou čtenáři na serveru Pozitivní noviny

Rozkážeme větru dešti! – takto pyšně zněl populární slogan za sovětské éry a celému „táboru míru“ bylo jasné, že věru určitě dřív či později opravdu rozkážeme, protože Sovětský svaz – náš vzor – se už tak rozhodl. Samozřejmě, ze sovětské techniky jsme si přitom mohutně utahovali, protože například hodinky značky Poběda, Zarja nebo Luč jsme sice ochotně označovali jako nejrychlejší na světě, ale jiná pozitiva nevykazovaly. No ano, ještě byly i o něco lacinější než švýcarské, pravda. Velmi vděčné objekty posuzování technické vyspělosti byly v tomto smyslu i ruské automobily, televizory, ale i například kosmetika, což jsem osobně zažil, když mě ruští novináři obdarovali v Moskvě voňavkami značky „Meždunarodnyj ženskij děň“ a „Ogni Moskvy“ (v lahvičce ve tvaru Kremlu), které při nezpůsobilosti pro jiné použití kapkala moje maminka pravidelně do WC, když její nesnesitelný vrchní soused zase při výkonu kouřil.

Na druhé straně tady byla fakta: první umělá družice na oběžné dráze, první kosmonaut…zkrátka, čert vezmi spotřební zboží, ale při prestižních státních zájmech uměli ti Rusi zabrat a překvapit. A tak jsme možná i tak trochu věřili, že když se náš vzor naštve, tak pršet nebude (anebo bude) a vítr bude foukat jen ten východní, aby nedejbože nepřivál něco nechtěného ze Západu. Tu důvěru, pravda, posilňovala železná opona. Za ní jsme nemohli vidět, že kromě zázračné ukrajinské pšenice je tu ještě lepší kanadská, že věda a výzkum běží i na západ od našich hranic a že i tam to občas zkouší s chemickým rozpouštěním dešťových mraků a že i tam se to daří opravdu jen symbolicky.

Říká se, že člověk je jediný omyl přírody a něco na tom asi bude. Snažíme se přírodě rozkazovat, přetvářet ji podle vlastní vůle a proti její přirozenosti, stavíme hráze a přehrady, spoutáváme sluneční energii, vysazujeme větrolamy… No ale pod palcem to nemáme, to věru ne. Požáry, tsunami, hurikány a sněhové kalamity si s námi dělají, co se jim zachce. I ta nejmodernější technika je tu krátká. Minule jsem si to taky říkal, když jsem viděl, jak před pár roky v letních vedrech Rakušané nastavěli v polích okolo hranic ty obrovské ventilátory. Nepomohly…

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

* * *

Originál fejeton ve slovenské řeči najdou čtenáři na serveru Pozitivní noviny

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz  http://frk1.wordpress.com

Vytočil jsem číslo instalatéra a tam se ozvalo: jestli máte poruchu na potrubí, stiskněte jedničku. Jestli poruchu na počítadle, stiskněte dvojku. Jestli voda ohrožuje příbytek, stiskněte trojku. Jestli chcete mluvit s operátorem, stiskněte devítku. Váš hovor bude zaznamenávaný. Zároveň vám nabízíme účast v anketě, která je bezplatná a ve které vám chceme…

Stlačím devítku, pro jistotu dvakrát. „Tady služba zákazníkům, přeji vám pěkný den, jak vám můžeme pomoci?“ Říkám – maličkost, potřebuji vyměnit těsnění na kuchyňské baterii, soustavně kapká voda, nedá se to už dotáhnout.

„Samozřejmě, prosím, jsme tady pro vás. Chci se vás zeptat: jaký je to typ baterie?“ No vždyť říkám, kuchyňská. Páková – dodávám, aby bylo jasné, že jsem pochopil specifikaci. Stojatá. „K tomu se ještě dostaneme. Nejdříve se vás zeptám na výrobce, potom kdy byla baterie koupená a jaké je její číselné označení.“ Ouha, no jestli vydržíte, někde ještě mám ty papíry… po necelých dvou minutách oznamuji potřebné údaje. Na druhé straně je slyšet urputné vyťukávání do klávesnice.

„Kapání probíhá v jakých intervalech?“ Co já vím, je to tak důležité? Asi tak dvacetkrát za minutu. „A kape voda studená nebo teplá?“ Mě, chlapče, nevytočíš, říkám si. Řekněme studená. „Vydává při tom voda i nějaký hluk, syčení?“ Ne, jen kapká, ale slyšet to je. Můj operátor mezitím zaznamenává, že hovor trvá už dvacet minut. Z druhého telefonu odvolávám domluvenou schůzku.

„Kapky mají tvar podlouhlý nebo spíš kulatý?“ Tak přece se mu to podařilo! Mladý příteli, mírně zvyšuji hlas, tohle přece není normální! Zdržujete mě, otravujete mě! Potřebuji vyměnit těsnění. Řekl jsem vám už jméno, adresu i rodné číslo. Jestli chcete, přidám i číslo bot, barvu očí a jméno matky za svobodna. Řekněte mi jen, kdy přijde instalatér!
„Promiňte, ale už jen šest otázek, jinak mě systém nepustí dál…“

Přísahám, tento dialog opravdu proběhl. Pravda, netýkal se vodovodu, ale nepokládám to za důležité. Vodovod jsem zatím neodhlásil. ZATÍM. Ale až mi ho vymění za digitální a navíc nějaký oranžový, budu asi první, co zjistí, že žít se dá i bez vody.

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

***

Originál fejeton ve slovenské řeči najdou čtenáři na serveru Pozitivní noviny

Říká mi kolegyně: – Já si schválně nastavuji hodinky o deset minut dopředu. Abych měla trochu víc času v rezervě. No a vidíš, nestihla jsem to ani tak. Promiň.

To je ještě ten lepší případ. Za pětadvacetiminutové zpoždění se aspoň omluvila. A to se, tuším, už dnes ani tak často nevidí. Meškající člověk dnes už většinou předkládá k politování: – Představ si, skoro půl hodiny jsem trčel v zácpě, po tom městě se už opravdu nedá jezdit!

Není to docela tak. Poměrně spolehlivě se dá odhadnout, že ulicemi města v pracovních dnech už nikdy neprojedeme podle kdysi platného propočtu. Tam, kde kdysi stačilo patnáct minut, je dnes potřeba počítat minimálně s dvojnásobkem, ale raděj s větší rezervou. Anebo to zkusit hromadnou dopravou. A nebylo by jistější kolo? A není dokonce větší jistota v přesunu pěšky – zvlášť na kratší vzdálenosti?

Pomalu si zvykám (ale stále jsem si docela nezvykl), že je nás stále méně, co na domluvené schůzky chodíme přesně v dohodnutý čas. Meškající (a není to vždy jednotné číslo) se dovalí s nešťastnou utrápenou tváří, takže je spíš politováníhodný, natož abych mu zkusil ještě něco vyčítat. Jako záchranný pás mu poslouží i v mobilu připravená šablona „Meškám, přijdu později!“ Anebo „Opozdím se, začněte beze mě“. Už ani ne omluva, jen oznámení, dávající tím na vědomí, že jsou vlastně na hlavu padlí, když dodrží dohodnutý čas.

Zvykli jsme si hodnotit všelijaké lidské vlastnosti. Máme rádi lidi čestné, zodpovědné, slušné, naopak odsuzujeme intrikány a vůbec lidi zlé, arogantní, lenivé. Avšak mně za ty roky zkušeností snad nejvíc negativně utkvěli v paměti lidé nespolehliví. Takoví, co neumí držet slovo, splnit, co slíbili, a  věru i ti, kteří zaboha nedokáží přijít nikdy nikam včas. A protože jsou tím známí (a oni to vědí), pěstují si tento svůj zlozvyk jako nějaký úsměvný folklórní individuální  rys.

Komuže se ještě nestalo,že něco někde zmeškal, že zaspal, že se přihodila nečekaná nehoda či drobná nepříjemnost, která znemožnila dodržet dohodnutý čas? Uznávám. Ale jako výjimku, ne jako pravidlo. A nemohu si pomoct, podle toho hodnotím lidi a vybírám si spolupracovníky.

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

***
Originál fejeton ve slovenské řeči najdou čtenáři na serveru Pozitivní noviny

Ilustrace pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová  http://evussa.wz.cz/index.html

„Jsou dvě možnosti: Buď jsme ve vesmíru sami, nebo nejsme. Obě stejně nahánějí strach,“ řekl sir Arthur C. Clarke, známý autor sci-fi, který se na Srí Lance dožil devadesátky. Tento moudrý člověk, který, mimochodem, přišel s myšlenkou přenosu signálů geostacionárními družicemi dávno před startem prvního satelitu, celý život věřil, že ve vesmíru nejsme sami a že se ještě dožije důkazu. Přál jsem mu to jako málokdo, ale nepodařilo se. Právě před rokem nás opustil a nechal nás bezradné tápat v nejistotě.

I když mám senzace tohoto druhu rád a směle tvrdím, že pro mě-za mě, nebyl bych ani proti únosu mojí osoby do hvězdných dálav, na rozdíl od sira Arthura  silně pochybuji, že se dožijeme čehosi na způsob blízkého setkání třetího druhu.

Co já už četl knih a viděl „důkazů“, z kterých mnohé se zdály být neotřesitelné, jenže nakonec vždy nějak z jejich věrohodnosti sešlo. Záhadné létající objekty, všelicos nevysvětlené okolo incidentu v areálu Roswell v Novém Mexiku v červenci 1947, očití svědkové, výpovědi pilotů, záhadná zmizení v Bermudském trojúhelníku, pitva mimozemšťana a kdoví, jestli ten tunguzský meteorit byl meteorit, vždyť se nenašel kráter! Na bilingválním gymnáziu v Sučanech nedaleko Martina mladý člověk dešifroval „odkazy“ zanechané v kruzích v obilí, ví to někdo? Sotva. Všechno jde proti nám optimistům.

Tři sta pět metrů v průměru má největší radioteleskop na příjem signálů z kosmu v portorickém Arecibo. Nepřetržitě ve dne v noci tam naslouchají vesmíru experti za použití nejmodernější techniky ve spolupráci se 170 tisíci externích pracovníků ma celém světě. Nic. Už deset roků od spuštění projektu Hledání mimozemských inteligencí jen ticho, jen čas od času planý poplach.

Kdekdo tvrdí, že pověstné kresby na náhorních plošinách Nazca v Peru mohli vytvořit jen mimozemští návštěvníci. Jejich odpůrcové se ptají: proč tedy po těch stovkách let nepřišli aspoň jednou znovu? Zajímavé, i na toto je odpověď. Je přece známé, že při přesunu v mezihvězdném prostoru čas plyne jinak. Je tedy možné, že ti nebeští jezdci jsou ještě stále na cestě zpět.

No nic, já ještě chvíli počkám…

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

***

Originál fejeton ve slovenské řeči najdou čtenáři na serveru Pozitivní noviny

Koláž pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová 
http://evussa.wz.cz/index.html

Konců světa jsme už zažili požehnaně. Jen já sám pamatuji takové tři čtyři docela určitě. Ale často ani netušíme, kde která sekta právě sedí na bobku kdesi v podzemí a čeká, kdy to praskne. A ono stále jaksi nic. Ne, že by už dávno nedozrál čas, ale tak jako při stvoření světa zaručeně musely být určité zmatky, tak evidentně všelicos neklape ani při jeho konci. A přitom lidé s tím nemají nic společného. Vždyť jaké úsilí jsme už vynaložili na to, abychom to celé urychlili – štěpením atomu, drážděním ozonové díry či kácením pralesů – nic nepomáhá, svět se ještě stále nepoložil. U i Hollywood, jako kdyby se nemohl dočkat, navrhl útok mimozemšťanů, pád asteroidu, ale nic z toho se neujalo, pokaždé se našel nějaký bláznivý hrdina, co se zamračil, napnul svaly a zase šlo všechno po starém. A člověka to už začíná i znervózňovat: tak co je, kdy to přijde? A jak to vlastně bude vypadat.

Aby bylo jasno, netěším se na to. Jen chci vědět, jaké příznaky budou svědčit o tom, že končíme. Zhasne slunko? To asi ne, vždyť vím, že kdosi tam už byl a zjistil, že paliva je stále dost. Tak tedy Země se přestane otáčet a my všichni odletíme kamsi do vesmíru? Taky asi volovina. Až tak zasviněný vesmír by musel vzápětí kompletně zkolabovat.

Ale cosi se přece jen stane. A schovat se nebude kam! Protože ukrýt se je možné jen na tomto světě a ten má exnout celý – s lidmi, loukami, pastvinami, lesy, ovcemi, úřady i zemljankami. Nebude KDE se zachránit! Takže informace o přesném datu konce je vlastně  zbytečná. A přitom ona existuje!

Víme to dávno. Už od dob starých Mayů. To byli nějací astronomové! Bez družic a počítačů, bez dalekohledů, bez jakékoliv techniky neměli ve zvyku se ve svých výpočtech mýlit. A div se světe – jejich precizní mnohatisíciletý kalendář končí dnem 21. 2. 2012. Protože dál prý už nebude nic.

A co když se jen unavili a jen proto nemáme další záznam… Je ještě taková drobná naděje, ne? K sakru, vždyť je to už za tři roky! To zase budou Vánoce!

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

***
Originál fejeton ve slovenské řeči najdou čtenáři na serveru Pozitivní noviny

Vždycky jsem si říkal: kdyby už neplatila žádná stará pravda, tak se vždycky ještě můžeme spolehnout na biblické svaté písmo, které nám naši církevníci tlumočí od nepaměti.

A tu najednou závan nejistoty: přímo z rezidence zástupců stvořitele na Zemi vychází prohlášení, které radikálně mění postoj Vatikánu vůči evoluční teorii: Slyšte, malověrní, dvousetletý pan Darwin má pravdu. Jeho učení nijak neodporuje křesťanství, naopak, vychází přímo z něho! Římskokatolická církev učence nikdy přece oficiálně neodmítala a kdo si myslí, že ano, tak se mýlí nebo si nepamatuje. Podepsaný arcibiskup Gianfranco Ravasi, papežova pravá ruka.

Vzhledem k tomu, jaké zastoupení mají dodnes v Americe (a jistě nejen tam) kreacionisté, přívrženci stvořitelské teorie, pokládal jsem za malý zázrak, když už v roce 1960 natočil Stanley Kramer film Kdo seje vítr s nezapomenutelným Spencerem Trasy. Podle skutečné události známé jako „opičí proces“ v Daytonu 20. let si pár Američanů tehdy dovolilo zapochybovat. Žádné velké prohlášení, pouze pochybnosti.

 Protože ještě i dnes pouze čtyři z deseti Američanů souhlasí s evoluční teorií; přesně čtvrtina tuto teorii odmítá. Dalších 36% Američanů nemá na tuto otázku vyhraněný názor. (Aktuální průzkum veřejného mínění Gallupovo ústavu na vzorku 1018 dospělých Američanů teď začátkem února. Standardní odchylka představuje tři procenta.)

Asi jen ten nejvyšší ví, co vedlo papežský koncil pro kulturu k tomu, že vyhlásil: To celé vlastně ani nevymyslel Darwin, to my! Dávno před Darwinem položili základy teorie o původu a vývinu druhů Svatý Augustin a Tomáš Akvinský!

Věčná škoda, že tyto převratné myšlenky zůstaly ve světě ve stínu vystoupení biskupa Williamsona, podle kterého nikdy neexistoval žádný holokaust, zatímco na Slovensku je přehlušila úporná snaha církve o prosazení toho svého prezidentského kandidáta.

Chtěl jsem zakončit: To nic, nějak se z toho vylížeme. Jenže nedá se. Dorazil mě vatikánský astronom José Gabriel Funes, který připustil existenci mimozemských bytostí a za nejpravděpodobnější způsob, jakým před miliardami let vznikl vesmír, označil teorii velkého třesku. Žádných šest dní vlastnoruční námahy stvořitele, jen jednoho dne bum-bác! Tak jsem z toho paf…

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

***
Originál fejeton ve slovenské řeči najdou čtenáři na serveru Pozitivní noviny

Lidé se zdraví odnepaměti. Někdy upřímně a s radostí, jindy pouze ze zdvořilosti, nebo že se to patří. Při osobním setkání je možné vypozorovat vícero přístupů k osobnímu uvítání se. Záleží na tom, jestli se setkají dva (či více) docela plánovaně, anebo náhodně a po delším čase, či jsou to kamarádi na život a na smrt, anebo věřitel s dlužníkem, podřízený se šéfem, milenci či dlouholetí manželé.

Osobní setkání bývají velmi často náhlá a nečekaná, a proto nejednou neposkytnou mnoho času na přípravu. A to už se nezmiňuji o setkáních vícenásobných. Dlouhým bádáním jsem totiž zjistil, že pozdrav platí přibližně jeden den. Když kohokoliv potkáme za den víckrát, není třeba mu stále přát dobrý, krásný a nevím ještě jaký den. Je však stejně nepříjemné jen tak okolo něho přejít s výrazem tváře „jeden dobrý den už ode mě máš, stačilo!“ A tak potom vznikají ty směšnětrapné větičky typu „My jsme si tuším něco dlužní!“, případně „Vy mě tuším špehujete!“ a podobně.

Proto je mnohem příjemnější pozdravovat bližního písemně. Zvlášť obvyklé je to na svátky či jiné významné příležitosti. Ten nejjednodušší je už po staletí stejný: pohlednice s adekvátním obrázkem a textem přizpůsobeným příležitosti. Z daleké Levoče Tě pozdravuje…, K úspěšnému dokončení studia blahopřeje…, Ať je celý Váš život šťastný jako dnešní den před oltářem…, Veselé Vánoce a šťastný nový rok celé rodince přeje… a podobně. Chápu, že ne každý z nás je rodilý literát, ale i tak se těžko chápe, na co ta investice do obrázku a do známky, když pak pod vytištěným textem „Veselé Vánoce“ přibude jen podpis a stalo se už určitě nejen mně, že nejednou je to podpis nečitelný, či jen jakási šifra.

To už potom spíš beru pozdrav, co vyskočí na monitoru, i když někdy mám pocit, že ten hromadný a neosobní e-mail, o který se dělím s dalšími padesáti adresáty, mně ani tak úplně nepatří. Pošty si oddechly i díky vánočně-novoročním „esemeskám“. Ale pečlivě vybraný obrázek s úhledně napsaným a dobře vymyšleným textem je už dnes vzácností. Možná vinou všeobecné přesily povrchnosti a nedostatku myšlenek, možná jen proto, protože psát rukou už také dnes každý neumí.  

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

***
Originál fejeton ve slovenské řeči najdou čtenáři na serveru Pozitivní noviny 

Se zvířaty žijeme na tomto světě už pořádně dlouho a určitě jich tu pár bylo i dřív než my. Určitě, protože podle Darwina… Ale o tom jsem nechtěl. Jsme my lidé často namyšlenější než se sluší a patří. Aspoň co se vztahu k našim zvířecím souputníků týká. Vyvyšujeme se nad ně, vymýšlíme pro ně ponižující přirovnání a přitom se od nich odpradávna učíme. Od ptáků létat, od ryb plavat, i když často sami ani pořádně chodit neumíme.

Chameleón nás naučil maskovacím manévrům, netopýr pro nás vynalezl echolokátor, každý z nás by chtěl mít orlí zrak nebo psí čich. Ale přitom nezapomeneme často bohorovně poznamenat, že ten či ten je hloupý jako osel nebo špinavý či tlustý jako svině, i když osel se netváří, že je moudřejší než ve skutečnosti, protože to dokáže jen člověk, a kdo ví, proč si na praseti nevšímáme spíš jeho inteligenci, která často převyšuje schopnosti a projevy našich preferovanějších čtyřnohých známých. To jen my, lidé, jsme prase přeměnili na svini.

Zpráskaný jako pes, říkají lidé, i když je těžké pochopit, proč by pes měl být bitý. O utahaném koni, hloupé ovci či slepici ve funkci šéfky se toho už taky dost namluvilo. Moudrá je tuším jen ta sova, protože nic neříká, jen celý den sedí, jen celý den sedí na haluzi, což v nás asi vzbuzuje dojem přemýšlení. A ona přitom chrápe, aby v noci mohla zase hučet po okolí.

Lenivý jako kocour, říká se, ačkoliv málokdo z nás v životě chytil třeba jen jednu myš. Falešný jako liška, zajíc-strašpytel, namyšlený jako páv, naparuje se jako kohout. Jen velmi poskrovnu se objeví charakteristika „má ladný krok srnky“ anebo „je štíhlá jako laň“ či „krasavice s nohama gazely“, no a těmito několika párokopytníky se lichotivé charakteristiky asi i končí. Neurčitý pocit mám totiž ze spojení „lev salónů“, „finanční žralok“ či „ekonomický tygr“. Naopak je mi všechno jasné, když se začne o lidských hyenách nebo o tom, jak se ti dva pustili do svojí oběti jako supi. A že lidé jsou vůbec na sebe jako zvěř. Jenže kdyby se dalo připustit, že některá zvířata si něco myslí o nás, bylo by to asi ještě méně příznivé.

No a dnes by to snad i stačilo, už mám žízeň jako velbloud. Tady někde jsem měl hrníček s čajem. Že mi ho převrhl ten vzteklý pes! Já ho zmlátím jako hada!

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

***

Originál fejeton ve slovenské řeči najdou čtenáři na serveru Pozitivní noviny

Pečlivě nacvičené hromadné vystoupení cvičenců či jinak uniformovaných lidí jsem nikdy neobdivoval, ba ani nepochopil. Nechci se vracet k norimberským mnohočetným sevřeným útvarům volajícím slávu velkému vůdci; ostatně u vojska se ty pravidelné formace dají tak nějak pochopit, ačkoliv dnes jsou už asi těžko použitelné v boji, když mušketýři a kopiníci se už dávno zasekli kdesi v historii. Ale ať už je to pochodový tvar nebo přesně na značkách postávající cvičenky s obručemi či jiným nářadím, neumím to obdivovat, ba v situaci, když jsem byl kdysi jako žák sám určený za cvičence, trochu jsem se i styděl. A ne že bych jinak , nebo dokonce hůř mával rukama než ostatní. Jen jsem se jaksi – spíš podvědomě – cítil ponížený. Měl jsem rád učitele, kteří mně vštěpovali vědomí, že jsem člověk rozumný a naučili mě to i latinsky. Uvědomoval jsem si, že každý z nás je jiný, zvláštní, jedinečný a že vlastně jen to je na lidech pozoruhodné. Jenže na těch společných formovaných vystoupeních to vědomí z nás jiní zase vytloukali.

Vím, že spartakiády či podobné „všesokolské“ akce měly vzbudit především zájem o tělesnou výchovu. Nejsem přesvědčený o tom, že ten záměr vyšel. Spíš se mi často zdálo, že podobnými akcemi směřujeme k vytvoření nové odrůdy – člověk stádovitý. Člověk je tu naprogramovaný jako celkem málo významná součástka jakéhosi kombajnu a jeho jedinou ambicí má být vytvoření překvapujícího živého obrazu.

Není pochyby o tom, že minulý a doufám, že přežitý systém nenáviděl individuality. Horší je, že dotud jsme se úplně nevymanili z podezřívání výjimečných lidí z čehosi, co je nežádoucí jen proto, že to není dáno každému. A stejně se ustavičně rádi vracíme do onoho stádovitého období, když hromadně tleskáme (a nejen jako placený kompars), když na pokyn „moderátora“ vyrábíme umělý smích, aby bylo co použít v jinak nezábavném programu, když se ochotně stáváme součástí takového či onakého všeobecně tolerovaného podvodu. A je dost jiných příkladů na to, jak se zdráháme projevit se jako individualita.

Je to divný stav. Stav, ve kterém je nám vlastně druhá signální soustava na přítěž.

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

***

Originál fejeton ve slovenské řeči najdou čtenáři na serveru Pozitivní noviny