CzechFolks.com PLUS

Se svými stopětadvaceti centimetry je nejmenším českým divadelním, filmovým a muzikálovým hercem. Přes svůj nízký vzrůst je nepřehlédnutelný. Kam vstoupí, tam je ho plno. Šíří kolem sebe dobrou náladu a pohodu. Lidé mu důvěřují.  Všiml jsem si, že je dokáže trpělivě vyslechnout a jako dobrý kněz jim dát rozhřešení a naději. On sám naději v životě nejednou potřeboval. Byla oním pověstným stéblem, kterého se chytá tonoucí. Na jedné straně mu osud v mnohém ubral, na straně druhé, snad kvůli vyvážení, mu zase popřál. Chtěl být hercem a stal se jim. Mohl být senátorem, ale nakonec, po zralé úvaze, do vysoké politiky nevstoupil. Mnozí mu to dodnes zazlívají. Chápu je. Handicapovaní spoluobčané mohli mít v nejvyšších patrech české politiky zastánce. Maminka ho oslovovala něžně Jiříčku. Pro tatínka byl zase, snad po vzoru Jánošíka, mužný Jura. Jeho výjimečný herecký kolega a dobrý kamarád Vladimír Menšík mu říkal důvěrně Prďolo. Ve slavném televizním seriálu Hospoda byl pro změnu Goliášem.   Čtěte více ZDE »

Dějištěm tohoto skoro neuvěřitelného příběhu je Nuselský most, pyšně se vypínající nad stejnojmenným pražským údolím. Hlavním hrdinou, můžeme-li zde tohoto oslovení použít, je můj dlouholetý kamarád Aleš.

Alešova přítelkyně zdědila po babičce Marii na kraji nuselského údolí nad Botičem, v sousedství onoho slavného mostu, pěkný domek s rozlehlou zahradou, ve které nechyběly vzrostlé ovocné stromy. Když se Aleš s Lenkou po šesti letech chození konečně vzali, rozhodli se domek zmodernizovat a upravit pro trvalé bydlení. Rekonstrukci stihli od jara do podzimu, a tak se mohli ještě před zimou přestěhovat z malého sídlištního bytu do svého vysněného „nuselského ráje.“ Líbilo se jim zde. Byli šťastní a spokojení. Letos na jaře přišla na řadu zahrada. Lenka zde s pomocí mého přítele, věhlasného tepelského zahradníka Vlastíka Šindeláře, postupně dotvářela pěkný odpočinkový kout s pergolou, skalkou a malou vodní plochou, Aleš, milovník jabloní, hrušní a meruněk, se zase pustil do obnovy ovocného sadu. Čtěte více ZDE »

„Není hezčích pohádek,  než jsou ty,
které píše sám život.“ 
( Hans Christian Andersen) 

Hledej…

Nedávno mi zemřel kamarád. Bylo mu sedmapadesát let. Závan smutku čas dosud neodvál. Šlo to dolů rychle, přímočaře a bez odvolání, jako s hrdiny nejlepších Shakespearových dramat. Ve čtvrtek kolem poledne Vláďu sanitka rychlé záchranné služby odvezla do nemocnice. Následujícího týdne se už nedožil. Dvě sedmičky v datumu toho dne mu štěstí nepřinesly.

Vzpomínka

Vláďa byl vzdělaný, moudrý, citlivý a hodný člověk. Vlastnil dva vysokoškolské diplomy (z toho jeden červený) a dva akademické tituly. Své vzdělání, podepřené přirozenou inteligencí, ani druhdy atraktivní povolání a z něj vyplývající společenské postavení nikdy nedával na odiv. Čtěte více ZDE »

Malé vyznání u příležitosti zahájení nového školního roku 2010/2011

Zahálka je polštář Satanův.
Koho Satan nezaměstnaného najde,
toho sám zaměstná
nejprve myšlenkami špatnými,  
potom i skutky zlými. 

J. A. Komenský

V sobotu jsem pozval svého čtyřletého vnuka na zmrzlinu a věneček do příjemné všetatské cukrárny. Obojí můj vnuk tuze rád. A já mám zase tuze rád svého vnuka. Cestou z Ovčár do Všetat jsme minuli dvě základní školy, do kterých jsem kdysi chodil. Rychle to  uteklo. Kolik je to vlastně let?

Samovi jsem se pochlubil, že jsem měl na kantory štěstí. Díky jim jsem se mnohému naučil, mohl si je brát  za vzor a mít  je rád. Sama jsem se zeptal, zda i on má své paní učitelky v   mateřské škole rád? Přisvědčil. „Jsou moc hodné a je s nimi sranda,“ vysvětlil. „To je dobře,“ odpověděl jsem. A pak už jsme šli na slíbenou zmrzlinu se zákuskem.  Čtěte více ZDE »

Návrat na jih

Podle mého názoru je k zodpovězení otázky zapotřebí vrátit se na jih Francie. Právě zde leží klíč k objasnění záhady. Připusťme, že příčinou pádu Exupéryho letounu do moře mohlo být jeho sestřelení nepřátelskou stíhačkou, operující v těch místech ze základny v Aix-les-Milles. Vyzvednutý vrak vydal svědectví. Tím však přibyly nové otázky, aniž by zodpověděly dřívější. Pilot se mohl z postřeleného nebo jinak poškozeného letadla, nad nímž ztratil kontrolu, zachránit. Spojenečtí piloti byli k řešení nouzových situací dobře vycvičeni, včetně možnosti záchrany na moři. Nezapomeňme, že major Exupéry byl dobře vycvičeným a zkušeným pilotem.

Čtěte více ZDE »

Česko teď žije Kajínkem. Není to poprvé ani naposledy. Tentokrát je vzplanutí intenzivní. Stejnojmenný film debutujícího režiséra Petra Jákla ml. v hlavní roli s charismatickým ruským hercem Konstantinem Lavroněnkem trhá návštěvnické rekordy českých filmů všech dob a rozděluje národ stejně tak, jako kniha známé dvojice invenstigativních novinářů Kroupa – Klíma: Pravda o Kajínkovi..

Má jedinec šanci proti systému?

Je Jiří Kajínek (49) vrahem nebo obětí? Nevíme. Víme však, že se „Causa Kajínek“ dobře prodává. Čtěte více ZDE »

Milí čtenáři, původně jsem chtěl pro tento příspěvek zvolit jinou formu. Snad důstojnější. Možná vážnější. Předmět mého zájmu by si podobný přístup zasloužil. Pobyt na místě děje mne však přivedl ke změně formy i tóniny. 

Overtura 

Připravoval jsem se svědomitě. Nerad však podávám svědectví pouze zprostředkovaně, tedy od pracovního stolu. Výprava na místo děje byla nezbytná. Pro cestu jsem si zvolil neděli. Co do počasí velmi příjemnou neděli. Přehlédl jsem, že kalendář zrovna ukazuje třináctého! Štěstí nebo smůla? Risknul jsem to a vypravil se svým renaultem z Ovčár do vzdálené Vysoké u Příbrami. Čtěte více ZDE »

Velká sláva se konala ve středeční pozdní odpoledne. Jejími aktéry byly: Jedno velké kamenné knihkupectví, jedno zavedené nakladatelství, dvě autorky a dvě knížky, které mají všechny předpoklady zaujmout své čtenáře.

V prvním poschodí  jednoho z největších kamenných knihkupectví v ČR – v Paláci knih Neoluxor na pražském Václavském náměstí – se ve středu 23. června od 16 hodin konala hned dvojitá autogramiáda.  Zavedená autorka Blanka Kubešová zde pokřtila druhé, přepracované vydání své knížky „Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou“ a poté zde zažila svůj debut Iveta Kollertová s knižní prvotinou „Svlečená do naha“.  Čtěte více ZDE »

Praha – šedesátitisícová metropole na Vltavě sehrála v Mozartově tvorbě i v jeho osobním životě významnou roli přesto, že měla proti čtyřikrát větší Vídni charakter spíše provinční. Mozart měl s Prahou své úmysly a plány. Větší než se myslelo. O některých se vědělo, jiné nejen před veřejností, ale dokonce i před blízkými přáteli do poslední chvíle skrýval.

Z Vídně do Berlína

Třetí Mozartova cesta do Prahy měla jiný charakter než cesty předešlé. Začala na jaře 8. dubna 1789. Cílem nebyla Praha, nýbrž Drážďany, Lipsko a Berlín. Wolfgang Amadeus Prahou jen projížděl a ve městě se zdržel pouze několik hodin. Berlínská cesta se uskutečnila na pozvání a za podpory Mozartova mecenáše knížete Karla Lichnowského. Amadeus pozvání přijal především proto, aby u dvora vzdělaného, hudbymilovného a bohatého vladaře Fridricha Viléma II. získal dobře placené a stálé místo. Čtěte více ZDE »

Wolfgang Amadeus Mozart byl nejen velkým skladatelem, ale také velkým a náruživým cestovatelem. I když slovo „náruživý“ je označení nepřesné. Mozart většinou necestoval pro radost, potěšení a rozptýlení, ale z jiných, stejně dobrých důvodů. Cestoval, protože musel.

Křížem krážem po Evropě

Na cesty se vydal již v raném věku. Jako šestiletý od 12. ledna 1762 nastoupil v doprovodu své sestry a otce dlouhou a namáhavou cestu napříč Evropou. Ctižádostivý Leopold chtěl svého nadaného syna představit nejen vídeňskému dvoru, ale postupně i všem významným dvorům v Evropě. Měl totiž s Wolfgangem velké plány, které, a to je třeba přiznat, byly vedeny čestnými úmysly. Leopold se Wolfgangovi snažil opatřit nejen lukrativní vystoupení a později i dobré zakázky na kompozice, ale především důstojné a pevné postavení, tedy stálé místo spojené s výhodami, odpovídajícím platem a dobrým zaopatřením. „Čest, sláva a peníze“ – to byly cíle, které praktický otec svému nadanému synovi vštěpoval. Čtěte více ZDE »

Letos na podzim 16. listopadu oslavíme 200. výročí narození největšího básníka romantismu a zakladatele moderní české poezie Karla Hynka Máchy. Mácha se narodil v Praze na Malé Straně v domě U Bílého orla v Oujezdské ulici pod Petřínem. Otcem byl mlynářský pomocník Antonín Mácha (původem z Jižních Čech), matkou Anna Maria, dcera uznávaného skladatele a varhaníka od sv. Mikuláše Josefa Kirchnera. Pokřtěn byl v kostele Panny Marie Vítězné. Za kmotra mu byl Ignaz (česky: Hynek) Majer. Nejslavnějším Máchovým dílem je jeho romantická báseň Máj. Kdo v něm hledá láskyplná vyznání a milostné zápletky se šťastným koncem, bude zklamán. Ano, je příběhem lásky, vášně, zrady, otcovraždy a sebevraždy, končící po Shakespearově způsobu popravou na šibeničním vrchu, ale ani dramatický příběh není pravou podstatou Máje. Příběh a kulisy, v níž se odehrává, básníkovi posloužily jako prostředek k vyslovení niterných pocitů a myšlenek, které jsou v díle zašifrovány. Na rozluštění báseň sama o sobě nestačí. Je nutné znát z Máchy více a snažit se poznatky zařadit do širších souvislostí. Čtěte více ZDE »

Máj – měsíc lásky – je vhodnou příležitostí k připomínce, že letošní rok je rokem bohatým na slavná výročí. Druhého července si nejen v literárních kruzích vzpomeneme na 80. výročí narození spisovatele Oty Pavla, o kterém Jan Werich prohlásil, že kdyby Pavel psal anglicky, ležel by mu u nohou celý svět. Nadto v listopadu oslavíme další významné jubileum – 200. výročí narození básníka Karla Hynka Máchy, nejvýznamnějšího představitele českého romantismu a zakladatele moderní české poezie.

Intermezzo I.

„S touhy plným srdcem vstoupil jsem do světa, v naději, že zlaté sny prvního svého mladiství v něm uskutečněny naleznu. Byl bych jej celý v náručí obejmul; ale běda, záhy se opona strhla, a já spatřil, že jsem zklamán….

(15. července 1833: Úryvek z Máchova dopisu, adresovaného dívce, jejíž totožnost se nepodařilo odhalit) Čtěte více ZDE »

Můj moravský kamarád, spisovatel Oldřich Koudelka, tvrdí, že Haná dostala od pánaboha do vínku čtyři štědré dary: Holomócky tvarůžke, kojecký pepřek, prostijovskó režnó a veškovsky děvčata. Souhlasím. Pouze ke čtyřem uznávaným darům přiřazuji pátý – květinovou Floru. A právě ve sluncem prozářené hanácké metropoli se ve dnech 22. až 25. dubna konala tradiční jarní výstava, široko daleko proslavená Flora Olomouc. Přiznám se, že v současné době neznám květinovou výstavu, která by se těšila takové pozornosti návštěvníků. Vím, že reportáž z květinové výstavy má vypovídat především obrazovým záznamem a vizuálním sdělením bez dalšího komentáře. Přesto mi dovolte napsat zde pár užitečných informací.  Čtěte více ZDE »

Také jste si všimli, že existují lidé a místa odolávající času? Nevím, jak je to u lidí, ale co se míst týká, při jejich návštěvě objevíte cosi zvláštního: Čas tu kdysi šel, pak se jako zamyšlený poutník náhle zastavil… a u toho již zůstalo.

Kde se zastavil čas

Mezi taková místa počítám starobylou Kouřimeckou rybárnu na břehu Berounky, která se stala posledním útočištěm spisovatele Oty Pavla, nebo tajemný hrad Housku na Kokořínsku, o kterém nikdo přesně neví, proč a k jakému účelu byl založen. Čtěte více ZDE »

Dali nám nové postroje
a ač nás chomout pálí,
zaujímáme postoje
Místo abychom stáli…
/Karel Kryl/

Dnes 12. dubna by byl Krylův narozeninový dort ozdobený dvěma šestkami. Dort nebude. A co dvě šestky? Budou? Snad jen vzpomínky, čerstvé květiny, opatrně položené na hrob a zapálené svíčky, hořící dlouho do noci. Nejen kvůli narozeninám, ale i proto, že letos to je již dlouhých šestnáct roků, co knot poetovy životní svíčky dohořel. A jeho zvučný hlas dozněl i v ozvěně. Navždy.

Svědomí doby

Karel Kryl bezesporu patří k největším osobnostem naší moderní doby. Narodil se 12. dubna 1944 v moravské Kroměříži, vystudoval známou Střední keramickou školu v jihočeské Bechyni, po ní pracoval v keramičce v severočeských Teplicích… a poté ještě vystřídal řadu povolání. Krátce po srpnové okupaci 1968, ve svých pětadvaceti letech, odešel z vlasti do Německa, kde požádal o politický azyl. V Mnichově se pustil do studia filosofie a dějin umění, později se stal redaktorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa.   
Čtěte více ZDE »

Miroslav Horníček – herec, spisovatel, dramatik, režisér a výtvarník

Mám rád ženy drobných postav.
Malá žena nás činí většími o to,
oč je sama menší.
Ale nejde tady jen o měřítka fyzická.
Malá žena z nás činí rytíře,
což je pocit sice původu feudálního,
ale únosný i pro muže pokrokové.
 /Miroslav Horníček/

Přesně si nepamatuji, kdy jsem byl Miroslavu Horníčkovi představen. Vím, že to bylo v Kytlici, kde měl chalupu. Představování se, jak by se mohlo zdát, nekonalo na Horníčkově chalupě, ale na chalupě u mé tety Milušky (maminčiny sestřenice) v téže obci. Horníčkovic a Víškovic chalupy totiž spolu (skoro) sousedily.

  Čtěte více ZDE »

Pak jsem na té procházce od lucerny k lucerně,

od rohu k rohu, od stromu ke stromu

a od patníku a kandelábru k dalšímu patníku

a kandelábru dumal o tom, v čem je ten zakopaný pes,

že pouhým instinktem obdařený čokl se chová rozuměji

než rozumem obdařený člověk.    
/Vlastimil Brodský: Drby a dr(o)bečky /

Čtěte více ZDE »

Knihy jsou kompasy, dalekohledy, sextanty

a mapy, připravené jinými lidmi,

abychom mohli plout nebezpečnými oceány života

/Jese Lee Benett/

Ačkoliv v reálu – a navzdory úsilí meteorologa ve výslužbě doktora Vladimíra Vondráčka  - stále panuje zima, podle kalendáře je už dávno v poklusu měsíc březen a ten býval měsícem knihy. Býval a možná ještě je. Alespoň někde, v některých městech, v některých knihkupectvích a u některých čtenářů. Dobrá tradice se totiž nejen má, ale dokonce musí dodržovat. 

Možná si teď budu protiřečit, ale nepochopil jsem, proč byl (a patrně dosud je) měsícem knihy vyhlášen právě březen a ne třeba listopad, prosinec nebo leden – období, ve kterých je podle mého názoru nejlepší vyplnit volný čas a ve zdraví přežít tuhý mráz, vánici, inverzi, nákupní horečku a nekonečně dlouhé zimní večery doma ve společnosti s knihou. Naopak první jarní měsíce – březnem počínaje – jsem zvyklý pobývat venku. V přírodě, na čerstvém povětří, na sluníčku… Jen tak bez cíle nebo záměrně – třeba při sekání trávy na zahrádce.

Čtěte více ZDE »

Čtěte více ZDE »

Nedávno jsem měl možnost publikovat na stránkách Czech Folks Plus šestidílný seriál Literární toulky, ve kterých jsem vám postupně představil Bohumila Hrabala, Otu Pavla, Miroslava Švandrlíka, Karla Čapka, Rainera Maria Rilka a Johanna Wolfganga von Goetha. Současně jsem vás pozval do jejich tajných zákoutí: do Kerska, na Kouřimeckou rybárnu, do Prahy – Chodova, do Vrchotových Janovic a Mariánských Lázní. Následovalo představení současných literárních talentů – básnířky a spisovatelky Jaroslavy Pechové (Hrníčkové kuchařky, pohádky pro děti, básnické sbírky) a básnířky a publicistky Petry Haasové (Sonáta, Povídky praštěné třicítky). Nyní bych rád dílo postrčil o kousíček dál – a to třídílným miniseriálem Neobyčejná setkání. Mám na mysli setkání s divadelním a filmovým hercem Oldřichem Velenem (nar. 15. 9. 1921), divadelním a filmovým hercem Vlastimilem Brodským (15. 12. 1920 – 20. 4. 2002) a s hercem, dramatikem, režisérem, spisovatelem, výtvarníkem a klaunem s horoucím srdcem Miroslavem Horníčkem (10. 11. 1918 – 15. 2. 2003).

Čtěte více ZDE »

(Na okraj 160. výročí narození T.G.M.)

„Bez skutečné nápravy srdce a hlavy, bez nápravy myšlení a mravů můžeme revolucí odstranit ďábla, ale Belzebuba posadíme na jeho místo.“ To jsou Masarykova slova z roku 1920, pod kterými bychom se i po devadesáti letech mohli směle podepsat. Tomáš Garrigue Masaryk, pedagog, filosof, politik, státník a první československý prezident je osobností, která se nesmazatelně zapsala do našich dějin.

ZASLOUŽIL SE O STÁT

Připomeňme si, že T. G. Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně jako prvorozený syn chudých rodičů, sloužících na císařských dvorech a majetcích. Otec Jozef byl slovenského původu, matka Terezie pocházela z moravské rodiny. Tomáš začal chodit do základní školy v Hodoníně, ukončil ji v Čejkovicích. Poté absolvoval dvě třídy nižší reálné školy v Hustopečích a nadto se v Čejči vyučil kovářem. V roce 1865 byl přijat do druhého ročníku německého gymnázia v Brně. V roce 1869 se Masaryk s rodinou brněnského policejního prezidenta, ve které byl vychovatelem, přestěhoval do Vídně, kde pokračoval v gymnaziálním studiu. Čtěte více ZDE »

V prvním díle medailonku jsem vám představil pozoruhodnou literární autorku, úspěšnou nakladatelku a letošní jubilantu, Jaroslavu Pechovou, která do podvědomí čtenářů (a posluchačů) vstoupila pohádkami pro děti, dramatickou tvorbou pro Čs. rozhlas, sérií hrníčkových kuchařek pro zasloužilé i začínající hospodyňky a dvěma tituly, pojednávajícími o životě spisovatele Oty Pavla, o kterém moudrý klaun Jan Werich prohlásil, že kdyby psal anglicky, ležel by mu u nohou celý svět.

Ve druhém pokračování vám představím Jaroslavu Pechovou jako básnířku lyrických tónů a nevšední harmonie.

Čtěte více ZDE »

Znám autory, kteří toho mnoho nenapsali a ani kvalita toho mála, co vytvořili, není valná. Přesto jsou vidět a slyšet nad jiné. Tak, jakoby náleželi k nejlepším. Dokonce někdy budí zdání, že Nobelovu cenu za literaturu zatím nedostali jen omylem. Vedle nich znám tvůrce, jejichž bilance co do počtu i kvality jejich literárního díla je úctyhodná. Přesto zůstávají nenápadní a prostí. Raději se pohybují tiše a ve stínu, stranou zájmu veřejnosti a médií. Mají pocit, že ukazovat se v centru společenského dění je nepatřičné. Za ně přece hovoří jejich dílo.

Ke druhé kategorii tvůrců bezesporu náleží spisovatelka, básnířka a nakladatelka Jaroslava Pechová. Málokdo ví, že co do nákladu a počtu vydaných (i prodaných) titulů patří k nekorunovaným královnám naší literární tvorby. S přehledem „strčí do kapsy“ autory, domnívající se, že právě jim patří pomyslná zlatá medaile, vavřínový věnec a první místo na stupínku vítězů. Jaký omyl.

Čtěte více ZDE »

Je neuvěřitelné, jaký ohlas Židkův a Krámův příspěvek vzbudil. Paní dr. Barbara Semenov a ing. Milan Dubský už vložili celý rychnovský problém do širších souvislostí. Je to již politikum a asi to tak má být. Podstata se jeví a jev je podstatný, jak říkají (někteří) filosofové.

Skutečně se v poslední době dějí věci neuvěřitelné, dopadající téměř na každého. Poláček je na jedné straně uznáván, ale škola, do které chodil, chátrá. Palach je uctívám, ale z bezpečné vzdálenosti. Jeho rodný dům připomíná vybydlený dům s komunitou (některých) bezdomovců.

Čtěte více ZDE »

„Vášeň přináší utrpení.“ (J. W. Goethe)

Johann Wolfgang Goethe se narodil 28. srpna 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem v dobře situované rodině. Jako mladý právník působil u říšského komorního soudu ve Wetzlaru, kde se seznámil s Charlottou (Lottou) Buffovou. Její životní příběh se stal základem pro jeho slavný román Utrpení mladého Werthera. V listopadu 1775 přijímá pozvání vévody Karla Augusta k jeho dvoru ve Výmaru. Ve vévodových službách Goethe setrval třiapadesát let. Roku 1782 byl císařem povýšen do šlechtického stavu. O osm let později vydal své osmisvazkové sebrané spisy. Rok před smrtí dokončil Fausta – své životní dílo. Básníkova pozemská pouť se uzavřela na jaře 22. března 1832. Je pohřben na čestném místě – v knížecí hrobce ve Výmaru.

Čtěte více ZDE »