CzechFolks.com PLUS

Nahoru jsem vyšla úplně bez dechu. Dílem proto, že tři patra pro mne už znamenají problém. Nejsou to totiž patra ledajaká! Jsou to patra palácová, snadno by se mezi ně vešel rodinný dům. I schodiště, která je spojují, jsou mohutná a širokánská, spíš pro knížecího koně než pro človíčka z ulice. I když – ne všechna. Takový renesanční palác je přímo učebnicí sociální nerovnosti. Z nádvoří do prvního patra se skutečně dá dojet koňmo, nízké kamenné stupně jsou taky notně ošlapané. V hodovním sále by se mohla pořádat vysoká jízda. Do druhého patra už ale muselo i panstvo po svých. Kamenné kvádry sice nahradily dubové fošny, schody jsou užší, pořád jich je ale tolik, že cesta do ložnice připomíná spíš výstup na Říp. Čtěte více ZDE »

Klepala jsem se už týden předem. Tibetský dalajláma byl sice v té době v Česku už pokolikáté, poprvé se mi ale podaří setkat se s ním! Se svým doprovodem, exilovým předsedou vlády Rinpočhem, pořádá tiskovou konferenci a já jsem získala jednu z akreditací…

Nejsem právě esoterik. Nezapaluji vonné tyčinky, nežmoulám očistné krystaly, ani si nenavozuji změněný stav vědomí pampeliškovým čajem. Nelevituji /naštěstí/, nemedituji /škoda/, nahá v mrazu na sobě nesuším mokrá prostěradla /nikdy jsem to nezkusila/, ani nechodím přes oheň /tohle už znovu zkoušet nebudu/. S podobnými praktikami mám z minula několik rozporuplných zkušeností. Například z troubení tibetských mnichů na dlouhatánské píšťaly se mi jednou udělalo tak zle, že jsem se pak doslova prozvracela domů. Čtěte více ZDE »

“Pán miloval hovězí, muselo se mu vařit pořád. Každý den. S okurkovou, křenovou, s houbovou omáčkou, nebo jako svíčková, na capari, na pepři.” – Asi takhle kdysi popsala chutě světoznámého skladatele Leoše Janáčka jeho hospodyně Marie Stejskalová. Věděla, o čem mluví, u Janáčků sloužila víc jak čtyřicet let. Dožila se devadesátky a její vzpomínky později vydaly na knihu.

Četla jsem ji už hodně dávno. A tehdy mne poprvé napadlo, jak dobrodružné mohou být životy vedlejších postav. Mařa, jak se jí u Janáčků říkalo, nepochybně vedlejší postavou byla. Janáčkovské biografie se o ní sice zmiňují, jen ale jaksi na okraj. Jen aby dokreslily a okořenily život samotného Mistra. Opery, které mu táhly hlavou a které dnes vyvolávají ovace v New Yorku, Sydney, Londýně nebo v Tokiu, se asi opravdu nedají srovnávat s žehlením jeho košil. Alespoň ne na první pohled. Co ale na ten druhý?

Čtěte více ZDE »