CzechFolks.com PLUS

V minulém čísle Čechoaustralana jsme četli vzpomínku na básnířku Boženu Šamánkovou. Od mládí zaznamenávala ve verších svoje osobní pocity a reagovala na společensko-politické změny až po její poúnorový exil v Austrálii. Ta země malá tam v dálavách / ztracený domove tisíců / do světa širého nás vichřice zavála / když na hradě králů cizí vlajka zavlála / a správa země vyrvána z rukou dědiců.

Pátrání po sebeuvědomění v novém prostředí má nespočet důvodů a pohnutek. Spisovatel či básník žijící v exilu se pokouší vyrovnat s časem i prostorem, do kterého se dostal. Nedaří se to každému a pak se takový exulant v duchu stále vrací tam, odkud přišel. Do domova. Poúnorový emigrant si ale často ve svých snech nepromítá zemi sevřenou rudou nadvládou, porušování lidských práv a ničení lidské důstojnosti, v jeho projekci jsou luhy a háje první republiky. Řekl bych, že paní Šamánková je do jisté míry výjimkou. Čtěte více ZDE »

Hlas domova byl založen 15. ledna 1950 v Melbourne dvěma českými exulanty, kteří se po únoru 1948 uchýlili do Austrálie. Jeden ze zakladatelů, JUDr. Josef Rýpar záhy zemřel a úkolu se ujal na 30 let František Váňa (1916-1994) s posláním, aby noviny byly zrcadlem společnosti, pro kterou vycházejí. Nejprve se Hlas domova psal na stroji, který neměl typy s háčky a čárkami, rozmnožoval se cyklostylem. Od roku 1955 se noviny sázely na linotypu, který byl zakoupen krajanskou svépomocí, tak jako stejně přistavěná sazárna k domu, kde Váňovi bydleli. Zásada vydavatele vždy byla, aby list byl obsahově i finančně zcela nezávislý, publikování bylo umožněno předplatným, dotace v exilu neexistovaly.

Čtěte více ZDE »

Domníval jsem se, že do tohoto čísla připravím ukázky a zamyšlení nad básněmi českých exulantů žijících v Austrálii. Vyjádření ve verších ukazuje příznačný rozdíl mezi poúnorovými exulanty tesknícími po návratu na rodnou hroudu a těmi posrpnovými spokojenými s dvaceti tisíci dělícími kilometry. Jenže o Velikonocích jsem se dozvěděl, že dochází k blahoslavení prvního slovanského papeže a tak jsem glosu o české poezii v Austrálii odložil.

V polovině března 1978 se nad Sixtinskou kaplí ve Vatikánu vznesl bílý kouř oznamující, že konkláve kardinálů zvolilo nového papeže. Očekávalo se, že to bude nějaký Afričan. Byl to k všeobecnému překvapení Polák, Karol Wojtyla (1920-2005), který přijal po zvolení jméno Jan Pavel XII. Začátkem května tohoto roku došlo k jeho blahoslavení. Vlastně hned po jeho smrti se ozývalo “Santo subito“, okamžitě svatý, církev má ale své předpisy. Byl to muž analytického intelektu se schopností komunikovat po celém světě nejen slovy, ale i gesty, byl vybaven neobyčejnou pamětí. Navíc se rád setkával k rozmluvě s obyčejnými lidmi.

Čtěte více ZDE »

Během služebních pobytů na Tasmánii, jednoho z australských států odděleného od světadílu průlivem Jižního oceánu zvaným Bass Strait, jsem si vždy našel čas se podívat, i na několik dní, do tamější divočiny. Pátrat po vačnatém vakovlku psohlavém (Thylacinus cynocephalus) bylo marné, druh vyhynul před necelými sto lety. Byl za podpory státní správy bezohledně pronásledován farmáři. Občas uchvátil jehně. Ve zkumavce muzea v Sydney zůstal fetus, nyní dochází k utopistickému pokusu vakovlka vyklonovat.

Čtěte více ZDE »

Kdysi v dobách před mým rozloučením s pseudojistotami socialismu jsem si koupil od známého grafika dřevoryt označený jako Máchův portrét. Byl vhodně zarámovaný a vyjímal se v našem parádním pokoji, jak to vyžadoval mrav severočeského okresního města. Přijel na pár dní můj bratr a zeptal se, proč jsem si vyvěsil Rasputina. Tak to máte, člověk si nevybere a nakonec je to jedno, ať již to byl romantický básník anebo carevnu ovládající mnich, zůstal na stěně viset. Když jsem se s konečnou platností vydal na Západ, bůhví co se s ním jako se vším ostatním stalo. Snad je vám známo, že  nejstarším hradem v Českém ráji je Markvartici v 13. století založený Valdštejn. V kapli je tam obraz svatého Jana Křtitele, o kterém se traduje, že malíři stál modelem básník, a že  je to jediná věrná a dochovaná podobizna Karla Hynka Máchy. O jeho portrét se pokoušela řada umělců, mezi nimi Švabinský, Zrzavý, Šíma, pokaždé obraz vyšel s rozdílnou podobou.

Čtěte více ZDE »

V polovině listopadu loňského roku jsem dostal z Vídně fotokopii celostránkového článku z pražských Lidových novin z prvního toho měsíce. Nadpis zněl: Statisíce uprchlých lidi – vizitka režimu. Dobře hádáte, šlo o nás, o exulanty. Článek doprovázelo sdělení, že je to první část šestidílného cyklu. Elektronicky jsem požádal autory, redaktora Rádia Česko Adama Drdu a ředitele projektu Příběhy bezpráví Karla Strachotu o zaslání dalších pěti částí, vůbec neodpověděli. Redakce Lidových novin mne také ignorovala, nakonec jsem všechny texty dostal jinak. Pojednávají o emigrantech a utěšuji se, že toto téma je pro nás a zřejmě nejen pro nás, permanentně aktuální. Takže se hodí i do dvouměsíčníku.

Vyhnanství je nelehký úděl, od začátku do konce. Svědků je mnoho, od pobělohorského traumatu do dneška.  Československé emigrační vlny z období po únoru 1948, po srpnu 1968 a  ta kolem roku 1980 byly mnohokráte popsány. Čtěte více ZDE »

Služební cesta koncem listopadu, nebo nedej Bože v prosinci, vyvolává v mém úřadě silné zneklidnění. Každý pořádný Australan je předsedou spolku chovatelů trpasličích kníračů, tajemníkem sdružení pro záchranu kácených blahovičníků, pokladníkem obce přátel umění sborového a členem klubu pro seskoky z upoutaného balónu. Místa opatřená elektrickými či plynovými rožni v melbournských parcích jsou každý prosincový den obsazena od kuropění dlouho do noci. Předsedové, tajemníci, pokladníci a členové zmíněných a nepřehledného množství jiných organizací se rojí kolem těchto kuchyní a jídelen pod širým nebem, posilují se, popíjejí a projednávají důležité záležitosti. Čtěte více ZDE »

Ani jsem se nepokoušel vyhledat v encyklopedickém slovníku definici výrazu “národní identita“. Někomu stačí, když si navleče tričko oznamující velkými písmeny lásku k Praze, nebo se zahalí do státní vlajky, když prší. To neberu, je to laciný a mělký projev. Před rokem 1989 se mi dostal do rukou v ČSSR vydávaný časopis, fotografie na první stránce ukazovala skupinu Staročechů (tím myslím generaci přistěhovalců před rokem 1930 a zejména v 19. století). Po příletu z Ameriky vkleče líbali beton na ruzyňském letišti. V připojeném článku prohlašovali, že by i Spojené státy měly následovat marx-leninský režim podobný tomu, jak jej nastolil kapitalistických okovů zbavený lid v ČSSR. Bůhví, co si dnes tito krajané myslí. Asi již nic. Při mé cestě do republiky v polovině letošního roku jsem viděl zřejmě otce a syna, oba v širokých kovbojských kloboucích, jejich trička hlásala, že jde o Čechy z Texasu. Doufám, že již nepatřili k pokolení proklamujícímu lásku ke staré vlasti na přistávací ploše. Nová generace Čechoameričanů se domnívá, že jsme národem bez hranic. Pod praporem globalizace?

Čtěte více ZDE »