CzechFolks.com PLUS

Novinář, spisovatel a publicista Miroslav Sígl oslavil letos 25.září osmdesát pět roků. Kdo jej zná osobně, ale hlavně ti, kteří znají jeho novinářskou, spisovatelskou a publicistickou činnost, se nad jeho aktivitou a vitalitou podivují. V listopadu v roce 2006, v 80. roce svého života si založil vlastní webovou stránku na internetu. Tam jsou na mnoha stranách údaje o jeho aktivitách. Má vše dokonale zdokumentováno. Takže by se dala přidat další jeho charakteristika historik a dokumentarista. To zvyšuje můj údiv nad jeho všestranností a schopností to vše stíhat. Mirek je pracovitý, vytrvalý a neúnavný. Je to workholik svého druhu nebo, chcete-li, zvláštního ražení. Mezi jeho životní kréda patří:

Čtěte více ZDE »

Sledujeme-li blíže politický a společenský vývoj v Rusku, nelze přehlédnout, že zde dochází k nejdivočejšímu kapitalismu v postkomunistických zemích. Většina občanů nežije, ale přežívá bez viditelných perspektiv, narůstá vrstva bohatých, kteří nevědí, co se svými penězi, a do ruské společnosti se tlačí nacionalismus a fašismus. Milióny lidí už opustily Rusko do emigrace, která svým rozsahem převyšuje emigraci, k níž docházelo po Velké říjnové bolševické revoluci 1917.

Z oficiálních podkladů se lze dočíst, že se „obrozují pradávné ruské ideály, duchovnost, důstojný vztah k historické paměti. Roste míra společenské shody na společných hodnotách – svobodě a nezávislosti ruského státu, humanismu, mezinárodním míru a jednotě kultur multinacionálního národa Ruské federace, ctění rodinných tradic a patriotismu…“ a dále, že „z hlediska předcházení hrozbám národní bezpečnosti je nutno zajistit sociální stabilitu, etnický a náboženský soulad, Čtěte více ZDE »

K oběma článkům o Sokole jsem obdržel několik telefonických i mailových ohlasů. Všechny vesměs uvádějí, že je správné psát o událostech, k nimž došlo před více než 60 lety, která však nemohla navždy zničit sokolskou myšlenku, jak by si komunisté přáli a nelítostně postupovali nejen vůči Sokolům, ale také ničivým způsobem zacházeli se sokolským majetkem na mnoha místech.

Sokol přečkal všechny likvidační a otřesné akce, dočkal se opět svobody ve své rodné zemi a dokonce chystá významný jubilejní  XV. Všesokolský slet. Omlouvám se čtenářům a Sokolům, že jsem hned neuvedl významnou změnu ve vedení České obce Sokolské.

Čtěte více ZDE »

Denně každou hodinu postávají náhodní chodci, ale zejména turisté, domácí a zahraniční návštěvníci našeho hlavního města Prahy před starodávnou budovou Staroměstské radnice, jejíž součástí je legendární Staroměstský orloj. Desítky otázek se okamžitě vynořují mezi zvídavými a nablízku není nikdo, kdo by jim poskytl odpovědi, pokud nemají s sebou zasvěceného průvodce.

O samotném  orloji vyšlo velké množství knih – nejvíce z pera prof. dr. Václava Rosického, Zdeňka Horského a Stanislava Marušáka. Vždyť o jednu z nejstarších kulturních památek, známou v celém světě, kde se mnohde pokoušeli postavit jeho kopii, je stále mimořádný zájem. Zvláště s loňským 600. výročím jeho vzniku (je poprvé doložen v listině z 9. října 1410) vyšly pohlednice, byla vydána jubilejní mince, také poštovní známky. Orloj byl speciální videotechnikou osvětlován po všechny dlouhé noci. Čtěte více ZDE »

Sokolská organizace měla v letech 1945 – 1948 na milion členů, byla stále nejpočetnější občanskou i tělocvičnou organizací postavenou na demokratických a vlasteneckých zásadách. Avšak již druhý den po nastoupení vlády Klementa Gottwalda byl v České obci sokolské ustaven ze samozvanců, vedených komunisty, akční výbor Sokola. Ten okamžitě začal s likvidací funkcionářů na všech úrovních od ústředí až po poslední tělocvičné jednoty Sokola v obcích.

Následovalo pronásledování „organizátorů nepokojů”, jejich vylučování a čistky v Sokole. Brzy nato začaly procesy v Brně s funkcionáři župy Moravskoslezské a další soudy, což mělo za následek de facto likvidaci celé sokolské organizace, Čtěte více ZDE »

K napsání tohoto souhrnného článku o našem Sokolu a jeho hnutí mě přiměl jeden z posledních a nejstarších žijících Sokolů Vladimír Prchlík z Prahy – Spořilova. Známe se mnoho let a vídáváme se při různých příležitostech. Dokáže ještě ve svých dlaních třímat sokolský prapor, stát dlouhé minuty v pozoru, vzdávat čest slavnostním hostům a hold těm, kteří za sokolské myšlenky byli ochotni obětovat život, anebo byli krutě pronásledováni. Je velkým pamětníkem a jemu také vděčím za mnohá data uvedená v následujících řádcích.

Na výročním sjezdu Čs. obce legionářské v roce 1932 v Brně měl významné vystoupení známý zakladatel veterinárního školství v Brně a člen Sokola od svých šesti let, prof. MVDr. Jan Lenfeld (1889 – 1939) Čtěte více ZDE »

Známe se s Milanem Dubským (*1929 v jihočeských Netolicích) drahně let – od redakce Mladé fronty, přes Čs. rozhlas až po Čs. obchodní komoru, kde byl zahraničně ekonomickým redaktorem a do srpnové okupace zde řídil její časopisy. Za normalizace po propuštění ze zaměstnání nastoupil s dalšími kolegy Josefem Suchanem a Miroslavem Chýlem svorně k nejtěžší a nejšpinavější práci, jakou si lze tenkrát představit: stali se z nich popeláři, jezdili s „kuka-vozy“, ale to nebyla zdaleka  úroveň odvozu, jakou známe dnes (i když stále je co zlepšovat).

Zakrátko se jim začalo toto zaměstnání podepisovat na jejich zdraví, Milan se stal závozníkem a posléze odešel jako dělník do jednoho Jednotného zemědělského družstva (JZD) nedaleko Prahy. Po listopadu 1989 se vrátil ke své novinářské profesi, kromě toho tlumočil a překládal, k čemuž byl a vlastně dosud je jazykově vybaven. Čtěte více ZDE »

Věřím, že mi tentokrát odpustí veršík z jeho básně milovník mnoha krajin v naší vlasti, opěvovatel krás našeho Polabí, na jehož  konci se posléze usadil – Míla Kotrbatý z Ústí nad Labem (*1927). Poslyšte o něm právě nyní pár vět…

Už po dvanácté mi přišel jeho kalendář – již na rok 2012 s přáním zdraví, štěstí a spokojenosti, sestavený z tvorby obou bratrů Kotrbatých – Míly a kreslířů Jirky a též jeho manželky Marie. Mílově ženě Květě je na památku  připsána ještě nejnovější knížka básní s názvem Kapky deště (vydala Severočeská vědecká knihovna se Severočeským klubem spisovatelů v Ústí nad Labem, 88 stran včetně perokreseb). Jihočeská básnířka Hanka Hosnedlová z Českých Budějovic vystihla vcelku přesně, čím je obdařeno nitro našeho básníka: láskou k rodnému kraji, láskou k přírodě, láskou k ženě.

Čtěte více ZDE »

Je stále ještě doba žní a k té letošní úrodě bych rozhodně přidal také vynikající duševní potravu, kterou představuje obsáhlá kniha Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě (432 stran, vydalo nakladatelství Libri, 2011).

Její autoři – oba vystudovaní historikové – mají za sebou rozsáhlou publicistickou žeň: Magdalena  Beranová (*1930) je členkou vědeckých rad několika institucí se zemědělským zaměřením, publikovala dosud dvanáct knih; jejím spoluautorem je Antonín Kubačák (*1951), jehož poznalo mnoho studentů České zemědělské univerzity v Praze, kromě zemědělské historie vystudoval a přednášel také právo. Odborně se věnuje dějinám zemědělství, lesnictví a myslivosti, překládá z německého a francouzského jazyka najmě mysliveckou literaturu.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Jako bych vás některé slyšel podivovat se tématu, o němž hodlám psát v době, kdy nám vládnou elektronická média. Naproti tomu znám mnoho takových, které kromě historiků a historii teprve studujících, přitahují podobné úvahy. S čím vyšším věkem se začínají ohlížet po kořenech a počátcích v nesčetných oborech našeho  lidského konání.

Je tomu více než 500 let, kdy se podařilo německému kovorytci z Mohuče Johannu Gutenbergovi (1397-1468) vynalézt  knihtisk – čili zdokonalit proces sazby skládané ze sériově odlévaných tiskařských liter a rozmnožovat texty nebo obrázky tiskem z výšky. Čtěte více ZDE »

Přiblížily se už na dosah moje 85. narozeniny (*25. září 1926) a myslím si, že v tomto věku má člověk nejvyšší čas ohlédnout se za sebou, zejména však kolem sebe, aby k té bilanci vytáhl všechny své šanony, zakládací desky, krabice s korespondencí a na doporučení svých potomků všechno „jaksi-nějak“ sepsal.

Protože je o mne – alespoň v mém nejbližším okolí včetně mých přátel – známo, jaký jsem dokumentarista a encyklopedista (ale přiznám se, že v poslední dobou stále častěji něco hledám), neměl by být pro mne takový úkol zase tak moc těžký.

Velmi často rád cituji výrok: „Staré dřevo k spálení, stará kniha ke čtení, staré víno k pití, starý přítel k vyprávění“. Je připisován autorovi, jímž měl být podle jedněch Alfons Aragonský (ale který? v encyklopedii jsou hned tři, rození v různých letech), Čtěte více ZDE »

Pavlína je ženské křestní jméno odvozené z latinského paulus, znamená malá, skromná… Podle českého kalendáře má svátek 31. srpna.

V České republice nosí v současné době jméno Pavlína celkem 35 398 děvčátek, dívek a žen.

Osobní číslo tohoto jména je „jednička“ – být vždy první nebo mezi prvními.

Takovou byla i moje maminka – Pavlínka, kterou jsme všichni milovali. Pracovitá, skromná, ale uměla se prosadit, protože byla spravedlivá, nesnášela křivdy, lži, pomluvy, hádky či pranice. A když k nim došlo, dokázala usmířit, neměla snad nepřátel. Aspoň o žádném takovém jsem nikdy nevěděl.

Čtěte více ZDE »

Právě mu do jeho střešovické vily se zarostlou zahrádkou v tiché ulici přivezli nakladatelé hned dvě nové knížky, které Jiří Winter-Neprakta (*1924) ilustroval. Inu – samozřejmě, že z těch balíků jeho paní Daniela Pavlatová (*1962) obě vybrala, takže ještě za tepla jsem je položil před autora se žádostí o podpis. Byly to svým způsobem první podpisy namísto autogramiády, jichž se už ilustrátor nemůže zúčastňovat.
Sice třesoucí se rukou, která za jeho život nakreslila více než 40 000 ilustrací, mi do jedné z nich vepsal věnování „opravdu srdečně“ – a nás spolu s manželkou ten náhlý okamžik nesmírně dojal. Před námi sedí věhlasný, originální, svébytný, prostě jedinečný kreslíř postaviček, které zná u nás kdekdo a ve světě je znám z Guinessovy knihy rekordů, protože v jeho ilustrátorské produkci ho ještě nikdo nepředešel. Je také výborným karikaturistou a úžasně společenským humoristou.
Čtěte více ZDE »

Byl velkým svědkem mimořádných událostí, zejména v létech 1946 – 1948, kdy začal publikovat ve Svobodném slově, Svobodných novinách a Dnešku a kdy se jeho jméno brzy stalo populární. Píšu v minulém čísle, protože Jiří Ješ (19.června 1926 – 20. července 2011) už nežije. Byl to můj vrstevník, zatímco já pracoval v Mladé frontě, která původně usilovala ještě v tom uvedeném poválečném období o jakési sjednocení mládeže, národní socialisté a jejich význační členové Hubert Ripka a Prokop Drtina, členové vlády, podporovali rozvoj mládeže na svém politickém a stranickém  základě.

Čtěte více ZDE »

V živé paměti čtenářů CFcom Plus mohou být ještě řádky, otištěné zcela nedávno  – 11. 7. 2011 – o mé návštěvě u spisovatele Vítězslava Houšky, kde jsem se poznal s jeho dvanáctiletým vnukem – snad rovněž jednou budoucím spisovatelem. Proto mne tak krutě zasáhla zpráva o jeho úmrtí a krátce po něm zemřela i jeho žena.

Proto píšu v minulém čase o mimořádně talentovaném a pracovitém člověku, tělem a duší oddaném myšlenkám Masarykovy humanitní demokracie a svobody člověka. V knihovnách a na knižních pultech najdeme dnes už desítky titulů, jejichž autorem je Vítězslav Houška (1925 – 2011), novinář, spisovatel, překladatel, karikaturista a dlouhý čas šéfredaktor časopisu Filatelie. Čím vším se tento autor už nezabýval? Napsal a vydal za svůj život 42 knížek: Čtěte více ZDE »

Je  uprostřed lesů obklopujících Příbram s její staroslavnou Svatou Horou a třebaže je mnohem, mnohem mladší, má za sebou rovněž pohnutou historii, spojenou s myšlením a společenským vývojem v posledních letech v naší zemi. Příjemným zjištěním pro mne bylo, že jsem se tu setkal s párem dvou mladých lidí ze Slovenska, až z Košic – on historik amatér, ona učitelka na základní škole. Byli tu v Česku na dovolené a jednu z cest si naplánovali právě sem do Památníku Vojna u Příbrami, který je muzeem obětí komunismu.

Čtěte více ZDE »

Ten, kdo nebyl kůže líná, přišel se smát do Kadlína. Žili a bývali zde také tkalci, tkadleci a posléze jenom kadleci z Kadlína. S tímto názvem, jediným v naší vlasti, malá a líbezná  vesnička v severovýchodním cípu Mělnicka v sousedství mladoboleslavského okresu, v blízkosti okresů Litoměřice a Česká Lípa – čili téměř uprostřed onoho romantického Máchova kraje – pořádá vždycky v červenci svatojakubskou pouť. Její každoročně obměňovaná náplň, kromě běžných pouťových atrakcí a stánků nejrůznějších řemeslníků a kumštýřů, sem dokáže přilákat návštěvníky a zájemce z celého širokého okolí.

Čtěte více ZDE »

Skupina mladých odbojářů v letech nesvobody 1939-1945 se jmenovala „Karel Strakonice“ a byla jednou z prvních buněk domácího národního odboje, napojených na ÚVOD (Ústřední výbor domácího odboje). Vedl ji štábní kapitán čs. armádního zdravotnictví MUDr. Karel Hradecký, o němž pamětní mramorová deska ve strakonické nemocnici praví: Narozený 16. 10. 1904 ve Světlé nad Sázavou, popravený Němci 7. 10. 1943 v Berlíně, byl primářem tohoto oddělení od 1. 7. 1939 do svého zatčení 5. 8. 1942. In memoriam.

Čtěte více ZDE »

Svatební cesta manželčiných rodičů před 90 lety vedla na Svatou Horu u Příbrami. Z té doby pochází i malý skleněný „půllitříček“ s vybroušeným  motivem místa, jež se nachází ve výšce 586 metrů nad mořem. Tam putovaly i nadále putují kroky mnoha návštěvníků; a to již od doby, kdy zde slavný italský architekt a stavitel Anselmo Martino Lurago (1701-1765) přestavěl původně gotický kostel Panny Marie a vytvořil zároveň barokní areál.

Čtěte více ZDE »

Kde jsem se to ocitnul, jsa obklopen pojmy jakými jsou (vybrané abecedně podle rejstříku): archiválie, bombírování, duběnka, faksimile, filiace, incipit, kaligrafie, kování, libri citationum, ordál, paleografie, paginace, pergamen, slepotisk, tortura, transkripce, ultrafialové záření, zápisné desky?

Přitom jsou lidé, odborníci, pro něž jde o běžné termíny, protože se svým  oborem dokonce živí, utvořili vydavatelskou a nakladatelskou  společnost Tempus Libri a jejich edice poskytuje zákazníkům možnost vlastnit rukopisy či knihy, jejichž originály mají nevyčíslitelnou hodnotu. Tak už spatřily světlo světa tyto vzácné tisky:

Čtěte více ZDE »

Všechno jsou to otázky mezi životem a smrtí, jimž jsem věnoval celou svou populárně naučnou knihu „Co víme o smrti“. Vyšla v roce 2006 a za uplynulých pět let se přece jen veřejné mínění posunulo kus dopředu, jak o tom svědčí nejnovější údaje Sociologického ústavu Akademie věd a jeho Centra pro výzkum veřejného mínění.
Žena má právo se rozhodnout, zda má být provedeno umělé ptřerušení jejího těhotenství (to se domnívají dvě třetiny  dotazovaných).

Interrupce by měla být povolena jen s přihlédnutím ke zdravotním a sociálním ohledům na dítě a ženu (tento názor zastává 17 % respondentů).

Ve zbytku dotázaných 8 % by interrupci povolilo a 3 % zakázalo. Jde tedy o postoje poměrně liberální. Proti roku 1990, kdy se podobný průzkum konal poprvé, se podíl lidí, podporujících právo ženy svobodně se rozhodnout o svém těhotenství, zvětšil.  Čtěte více ZDE »

Prázdninové putování po vlastech českých připravilo pro našince mnohá překvapení. Nejenže se regiony, v nichž města a obce snaží přilákat turisty, návštěvníky a  hosty různými atraktivitami, nově otevřenými objekty muzeji, zahradami, sportovišti, ale že na mnoha místech jsme se potkali se zcela novým fenoménem.

Na místech dřívějších pozemků, zarůstajících po dlouhá léta kyselou trávou, bodláčím a kopřivami, o kterou nikdo neměl zájem, se objevily nové domy, apartmány, nebo původní chalupy a objekty mají nové majitele. Tam, kde tomu tak ještě není, i ladem ležící pozemky skupují zahraniční bankovní domy a developmeni ve velkém – od soukromníků i obecních úřadů.

Čtěte více ZDE »

Copak asi dělají dvanáctiletí kluci o prázdninách? Vzpomínám na své dětství venkovského kluka, který musel pomáhat doma rodičům v malém hospodářství, než jsem si užil trochu volna ke koupání v Labi, které naší obcí protékalo směrem ku Mělníku, ale také k výletům do okolí a do vzdálenějších míst naší vlasti, která mne přitahovala a moc jsem si přál každé památné místo či město navštívit. Ale k tomu mohlo dojít buď přede žněmi hned zkraje prázdnin, nebo až potom v druhé polovině srpna.

Čtěte více ZDE »

Ano, v červnu před dvaceti lety jsme si mohli konečně oddechnout. Spolu s intervenčními vojsky zemí Varšavské smlouvy (s výjimkou Rumunska) 21. srpna 1968 i přijel sovětský generál Eduard. Arkadjevič Vorobjov, který byl velitelem sovětských vojsk v Československu a vracel se do SSSR jako poslední sovětský voják z našeho území až 27. června 1991.

Ten při svém loučení tehdy uvedl mj. že sovětským vojákům a jejich rodinám nevadil odjezd do SSSR, trápily je jiné dvě věci. „Mrzelo je, když je naši lidé nazývali okupanty. V roce 1968 vojáci jen plnili rozkaz, rozhodovali politici. Znepokojivé bylo ještě to, že téměř 50 % rodin vojáků nemělo v Sovětském svazu kde bydlet. Co se týče stížností na Československo, že přijalo rozhodnutí o našem odsunu, s tím jsem se nesetkal.“ Hlavně manželky vojáků znepokojovalo to, že by mohly být přesunuti do městeček, která byla zasažena výbuchem jaderné elektrárny v Černobylu. Manželky vojáků dokonce jedno takové městečko navštívily a stěžovaly si u generála E. A. Vorobjova. Ten poté poprosil nadřízené, aby vojáky přesunuli jinam.

Čtěte více ZDE »

Je to ještě dnes zajímavé?

Jestliže něco utkvělo z českých dějin v naší paměti – myslím však, že i v paměti dnešních studentů – byla česká poprava, k níž došlo v pondělí 21. června 1621. Byla to podle všech historiků barbarská a brutální exekuce, kterou chtěla habsburská dynastie zastrašit své odpůrce v odbojných českých zemích. Hrozivé představení mělo být symbolickou tečkou za událostmi, které začaly tzv. druhou pražskou defenestrací (v květnu 1618) a skončily 8. listopadu 1620 porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře. Habsburkové dokazovali touto neslýchanou událostí svoji sílu v celé tehdejší Evropě.   Čtěte více ZDE »

Rád potkávám Kristinu Vlachovou (*1943) – vždy většinou optimisticky a pozitivně naladěnou. Její věk by asi málokdo uhádl správně, protože na každého se mile usmívá, jako by vrásky ani žádné neměla. Naposledy jsem ji obejmul při červnové gratulaci k Ceně Jana Beneše v Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze.

Nadační fond angažovaných nestraníků Pravda a právo, který uděluje také Ceny Antonína Švehly, Rudolfa Medka, Alberta Prouzy, Jana Slavíka, Eduarda Hakena a Cenu Torzo naděje, udělil cenu, nesoucí jméno spisovatele Jana Beneše (1936-2007), letos teprve podruhé. Poprvé ji získal publicista Jan Rejžek (*1954).

Čtěte více ZDE »

Od několika odborníků jsem zaslechl, že kamenotisk (litografie z řeckého lithos – kámen, grafein – psát) v současné éře počítačové grafiky znovu přichází do módy. Je to náročná grafická technika stará přes 200 let. Tisk je založen na jedinečných chemických vlastnostech speciálního kamene ze skupiny třetihorních vápenců. Vyskytoval se pouze v Solenhofenu v Bavorsku, kde je však již nenávratně vytěžen. Objevila se snad  jeho nová ložiska?

Vynálezcem kamenotisku je německy mluvící pražský rodák Alois Senefelder (1771 – 1834), což se stalo v době, kdy hledal nový, levný způsob rozmnožování svých divadelních her. Vynález nazýval „chemickým tiskem“. Postupně si litografii oblíbili malíři a grafici takových slavných jmen, jako byl například Goya, Delacroix, ale především Henri Toulouse-Lautrec. Dodnes „drží“ jeho obrazy svou barevností jednotlivé barevné vrstvy na animaci vícebarevných  litografiích. Čtěte více ZDE »

Jak z čistého nebe mne zasáhla zpráva, kterou mi poslali Zdeněk a Jana R. z Austrálie. Zněla: Když moje žena četla Váš článek  “Publish or perish!”, přišla mě upozornit, že se tam zmiňujete o mé sestře, Olze Šumberové a Ivanu M. Jedličkovi. Článek vyšel na CFC 17.května, ve stejný den, kdy Olga zemřela ve věku nedožitých osmdesáti let. Byla s přítelkyní na krátkém zájezdu v Salzburgu, tam si zlomila krček kyčelního kloubu. Operace se zdařila, ale došlo k silnému vnitřnímu krvácení, které způsobilo smrt.“

Moje odpověď následovala vzápětí: Děkuji Vám za smutnou zprávu a vyslovuji Vám jako bratru naší milované Olinky upřímnou soustrast. Takovou zprávu bych určitě krátce poté, kdy jsme se viděli naposled, rozhodně nečekal. A že se jí dozvím až z takové dálky, teprve ne. Ivan M. Jedlička přitom nezavolal, telefon nebere. Jinak mě potěšilo, že Vaše žena čte CzechFolks.com…“

Čtěte více ZDE »

Ozval se mi bývalý velmi pravidelný čtenář Mladého světa, kterému se podařilo kdysi na zadní straně uveřejnit svoji povídku a několik let kamarádil s Rudou Křesťanem. Četl můj článek, který jsem napsal o svém dávném kolegovi Josefu Hollerovi, bývalém šéfredaktoru MS, zejména o tom, jak zahájil shromažďování a otiskování tzv. Nových pověstí českých. Vyzval jsem čtenáře, aby též na ty příběhy zavzpomínali. I stalo se.

Řidič náklaďáku, který převážel několik rakví, naložil stopaře. V kabině místo nebylo, a tak se ho zeptal, jestli mu nevadí místo na korbě mezi rakvemi. Mladíkovi to pochopitelně nevadilo, sedl na korbu a jeli. Protože začalo krápat, lehl si do jedné rakve a usnul. Čtěte více ZDE »