Narodil jsem se dva kilometry od jejich soutoku pod Mělníkem v rodinném domku z přelomu 19. a 20. století. V té době se stavěly domky z nepálených cihel, tzv. „buchet“, které se vyráběly ve zdejší cihelně poblíž Labe, a to z hlíny a kravského či koňského trusu s trochou obilních plev, které zbývaly po vymláceném obilí. 

Ještě ze života mých stárnoucích rodičů jsem domek ošetřoval, modernizoval a vybavoval pro budoucí penzijní léta na stáří mé a mojí manželky. Co to všechno bylo platné, když domek se nemohl svým chatrným základem ubránit přívalům vod v srpnu 2002. Letos je tomu právě deset let, kdy pětisetletá povodeň postihla povodí Vltavy a Labe, celý kraj pod Řípem a opět jako v třetihorách se tato legendární hora ocitla uprostřed velkého jezera.

TEPRVE NYNÍ PO DESETI LETECH si mohu zavzpomínat s určitým nadhledem, jak jsme prožívali nenadálé události, které nás postihly v tom roce. Tehdejší katastrofální povodní bylo poničeno celkem 753 obcí, v sedmi krajích republiky byl vyhlášen stav nouze, při němž například v Praze dosáhl průtok na Vltavě více než 5300 kubíků vody za sekundu (dlouhodobý průtok činí přitom pouhých 145 m3/s), 225 000 lidí muselo být evakuováno ze svých domovů, 17 lidí přišlo o život a celkově byly způsobeny škody za 73 miliard korun.

V mé rodné obci padlo za oběť velké vodě 41 rodinných domů, mezi nimi také ten, v němž mne maminka přivedla na svět za pomoci porodní babičky  v září  1926.

Znám ten kraj velmi podrobně, napsal jsem odtud velké množství článků, fejetonů, rozhovorů se zajímavými lidmi z vinohradů, rybářů od vody, veslařů, kteří vyhrávali  za první republiky nejen slavné Primátorky v Praze, ale přiváželi si trofeje i z mezinárodních veslařských závodů. V mé rodné obci se dokonce hrála volejbalová liga, náš trenér Láďa Drobný  působil několik let v africké Ghaně, kam byl vybrán Čs. olympijským výborem.

Velkou předností mého rodného Mělnicka a Podřipska je zdejší genius loci. Prvním historicky doložitelným panovníkem je kníže Bořivoj, jehož sňatek s Ludmilou – první matkou České země – znamenal zároveň zárodek českého státu. Sedm panovnic, manželek Přemyslovců , naposledy také  Karla IV. (nejprve Blanka z Valois, poté Anna Falcká, Anna Svídnická a Alžběta Pomořanská), za jehož panování  dosáhl Mělník významného postavení, stal se korunním statkem, kde na jeho úrodných stráních obrácených k jihu se začalo rodit víno, dovezené sem z Burgundska, jak o tom svědčí nařízení krále Karla IV. z února 1358.

Ale těm slavným osobnostem není zdaleka konec, v mé encyklopedii Kdo byl a je kdo (vydalo encyklopedické nakladatelství Libri Praha v roce 2007) je na 1750 medailónů, z toho na tři sta šlechtických rodů, více než tisíc představitelů 70 měst a obcí od původních rychtářů ještě před národním obrozením, starostů a mezitím také předsedům národních výborů v létech komunistické vlády až po starosty nynější, volené již opět ve svobodných volbách. Jsou tu uvedeny také všechny školy včetně jejich 1040 minulých i současných správců nebo ředitelů, posléze také 282 obecních a městských kronikářů.

V té paletě nemohou zaniknout jména slavných literárních rodáků a těch, kteří tento kraj svými pobyty a svou tvorbou poznamenali v minulosti. Jen namátkou uvádím K. H. Máchu, Svatopluka Čecha, Vítězslava Hálka, Jana Nerudu, Jaroslava Seiferta, Jaroslava Vrchlického,  Viktora Dyka, Kamila Bednáře a Oldřicha Wenzla. K těm všem se hlásí Literární klub Pegas Mělník, o většině z nich jsme pro zdejší návštěvníky uspořádali literárně dramatická pásma, hlásíme se k jejich tvorbě a životu, uctíváme jejich světlou památku.

Jsme si vědomi bohatých historických a kulturních tradic naší země, která je v současné době velmi nemocná a dokonce na nedávném semináři mediálních odborníků ji přednášející charakterizovali jako zemi se společností ne rozpadající se, ale rovnou rozpadlou! Nestačil jsem protestovat v otevřené diskusi proti vysloveně negativistické charakteristice naší země, protože nebýt například širokého vzmachu dobrovolné a dobrovolnické činnosti v době všech minulých záplav, těžko by státní orgány samy zvládly hrůzy těch katastrof. A nehledě na taková malá sdružení nadšených literátů, kteří nejen tvoří, ale nestačí připomínat, z čeho jsme vyrostli, jaké jsou naše kořeny a kam směřujeme svou tvorbou a svým počínáním.

Na padesát autorů – členů Literárního klubu Pegas Mělník, vybralo své verše pro jubilejní almanach – sborník Básníci nad soutokem (1987-2012), aby  svou tvorbou vyjádřili pocity, lásky, touhy, vzněty i podněty, dali nahlédnout do hloubky své duše a ukázali šířku svého srdce či výši svého intelektu. Přicházejí potichu, ale rádi by oslovili, zaujali, přivedli k zamyšlení nad zrychlujícím se během našich životů, vyvolali úsměv i radost, odpomohli od starostí a běd, zaplnili prázdnotu, aby po nich zůstala alespoň malá stopa v nekonečných dálkách času. Je to tak prosté a přece potřebné, aby člověk žil a brzy nehynul…

Jedno březnové odpoledne letošního roku přišlo si pro tento sborník na jeho veřejnou prezentaci prvních více než sto zájemců a návštěvníků autogramiády, a to do hotelu, který svého času postavil zdejší rodák – boxerský olympionik Ruda Kraj – Mlátička, jeden z našich sponzorů (kromě města Mělníka, Jana Jiřího Lobkowicze, dalších podnikatelů či  zdejších firem). To rovněž o něčem vypovídá, přinejmenším o určité kultivovanosti, o určité známosti, jíž se za 25 let těší náš literární klub a k němuž se čím dále více hlásí mladí začínající autoři ze škol základních i středních.

Do celostátní literární soutěže, kterou letos pořádáme již po osmnácté, se v minulosti přihlásilo svými pracemi 1599 autorů z celé republiky. Mezi našimi členy je již několik básníků a literárních tvůrců, kteří byli přijati do Obce spisovatelů. To naše činění rovněž podporuje a informuje pravidelně o výsledcích naší každoroční soutěže.

Znovu se potvrzuje, že život v každé společnosti utvářejí především obětaví, pracovití  nezištní lidé, občané, pro něž je veřejně prospěšná a v tomto případě také literární činnost, nejen zálibou, koníčkem, ale také věcí cti a jistým vyjádřením společenského postoje k novým hodnotám, jež každá společnost k svému trvalému životu nezbytně potřebuje.

***

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Jistě, Jindra v mém původním vyprávění pro náš sborník Generace 45 (vydal Riopress 1997) se nemínil o své emigraci tehdy rozepisovat a jiný jeho životopis jsem neměl. Nedalo mi, abych přece jen nepátral dál, protože tyto důležité etapy by neměly v mém vyprávění o Jindrovi Lionovi chybět. Už také proto, že jsme se dobře znali od onoho roku 1945 jako kolegové z redakce deníku Mladá fronta.

Proto – nikoliv jen ohlasy – ale další článek o Jindrovi Lionovi, českém novináři, který již ve svých 16 letech emigroval z naší země se svými rodiči a čtyřmi sourozenci do Palestiny. Psal se rok 1938. Zajímavá jsou ovšem ještě léta před jeho odchodem z vlasti. Sám Jindra o nich vypráví ve svém kdesi dávno zasutém životopisu.

Můj otec se jmenoval Arthur Lion. Narodil se 18. dubna 1883 blízko Prahy a měl čtyři sourozence. Ida a Oskar zemřeli před 2. světovou válkou, Hans odešel po první světové válce jako sionista do Palestiny.

Moje matka se jmenovala Elisa Robitschek a narodila se 10. ledna 1885 v Mašťově. Můj bratr František se narodil 5. ledna 1909 v Praze a byl o 13 let starší než já, protože mezi jeho a mým narozením se nacházela světová válka.

Můj otec narukoval a stal se důstojníkem rakouské armády. Dokonce si s sebou směl vzít i psa, boxera. Já jsem se narodil po první světové válce, 19. března 1922. Díky vlivu mého zbožného strýce jsem chodil do židovské národní školy, kde vyučujícím jazykem byla čeština. Tato škola se od ostatních škol lišila jenom v tom, že tam byly dodržovány židovské svátky. Židovská střední škola v Praze neexistovala.

U nás doma se mluvilo německy i česky. Moje matka s námi mluvila německy, otec česky a s bratrem jsem mluvil také jenom česky. Žili jsme v třípokojovém bytě na Pařížské ulici v Praze; přímo naproti Staronové synagoze.

Nebyl jsem nijak konkrétně židovsky vychováván. Můj otec nikdy netajil, že je Žid. Při jednom židovském obřadu byl vyvolán, avšak vůbec nic neuměl, protože do synagogy nikdy nechodil. Již předtím mu bylo řečeno, že musí říct požehnání.

Všechno si tedy napsal latinsky na kousek papíru a papír položil do modlitební knížky. Avšak když byl vyvolán a modlitební knížku otevřel, papír byl pryč. Začal se potit, zoufale hledal papír a kantor, který stál vedle se stříbrným prstem /který je používán ke čtení Tóry  - pěti knih hebrejské Bible – pozn. M. S.), se ho zeptal, co tak nepřetržitě hledá, a řekl mu: „Ukážu vám, kde je to místo.“ Můj otec nechtěl říct, že to neumí přečíst.

Potom ho však napadlo, že každá modlitba začíná slovem „Baruch“ a končí slovem „Amen“ a že ortodoxní židé se modlí tak rychle, že jim člověk nerozumí. A tak modlitbu začal slovem „Baruch“, potom před sebe nesrozumitelně mumlal a na konec řekl „Amen“. Žádný člověk nezpozoroval, že to neuměl. Jen já ano a začal jsem se strašně nahlas smát. Rabín vyhrožoval, že mě vyhodí ze synagogy, když se budu dál smát…

Vybavují se mi některé vzpomínky, o nichž nám kdysi Jindra také vyprávěl. Jsou jakoby živé.

Stejně jako většina pražských Židů s malými dětmi měli jsme o Vánocích dokonce i vánoční strom. Také spolužáci ze židovské školy měli doma vánoční stromky. Mezi dětmi se nemluvilo o ničem jiném a vánoční trh na Staroměstském náměstí byl překrásný.

Můj otec byl toho názoru, že Vánoce jsou lidovou slavností, a když se všechny děti těší na nadílku, tak jeho dítě se má na to také těšit. Později na gymnáziu stál vánoční stromek v každé třídě. My žáci jsme zapalovali svíčky a učitel řekl, že nebude rušit naši vánoční náladu, a nevyučoval.

Antisemitismus jsem v Praze necítil. Všude byl antisemitismus a antisemitů v Praze bylo málo, já jsem to nikdy nepocítil. Moji rodiče s námi často chodili do „Německého domu“ v Praze, to byla velká restaurace se zahradou. Když přišli Němci, patřil „Německý dům“ k prvním, kteří vyvěsili tabuli, na které stálo: „Židé nežádoucí!“ Když přišli Němci, nesměly židovské děti již chodit do školy.

Od těchto chvil začali Lionovi uvažovat o emigraci. Jindrovo vyprávění je toho dokladem.

Bratr mého otce žil v Palestině a zařídil pro nás certifikát, abychom mohli přicestovat. Napsal nám, abych se mohl přestěhovat do Palestiny, potřebuji znát nějaké řemeslo. Tak jsem v jedné továrně začal pracovat jako zámečník. Po třech měsících jsme legálně odcestovali.

Příbuzní zůstali ve své rodné zemi, ale později všichni přišli o život. Děti odjely skoro všechny, jen staří v Praze zůstali a zahynuli. Třicet lidí z mé rodiny bylo zavražděno. Věřili, že Hitler tu dlouho nebude a že oni tuto dobu v Praze přežijí. Když jsme přijeli do Palestiny, bylo mi šestnáct let. Můj otec mě v Tel Avivu zapsal do školy pro zámečníky, do školy Maxe Feina. Nerozuměl jsem tenkrát ani slovo. Učitel byl ze mě nešťastný, musel všechno překládat. Ale on sám neuměl německy, mluvil na mě jidišem. Byl velmi zoufalý a jednou mi řekl: “Jedno slovo hebrejsky, řekněte mi JEDNO slovo!” Tak jsem řekl “Shalom” a on mě vyhodil ze třídy.

Pracoval jsem jako zámečník, ale poté, co v Izraeli nastala mobilizace, šel jsem k policii. Moji rodiče a já jsme se přestěhovali do Jeruzaléma, protože tam se nacházel můj bratr. Můj otec v Jeruzalémě zemřel ještě v době války – v roce 1944.

Služba u policie nebyla lehká, celé noci jsme museli hlídat elektrárny, protože Arabové sympatizovali s Němci a člověk se obával útoků. Došlo k mobilizaci Čechů žijících v zahraničí. Můj bratr v armádě již byl a já se přihlásil také. Ještě mi nebylo osmnáct let. Dva roky jsem strávil v Persii, a protože jsem uměl mluvit anglicky, poslali mě do Jeruzaléma. Tam jsem pracoval na spojeneckém vojenském ústředí, a také potkal svoji budoucí ženu Hannah. Musela brzy pracovat, aby uživila rodinu, protože její otec byl velmi nemocný.

Skončila válka a Jindra Lion se vrátil do Prahy k demobilizaci. Jeho bratr se do Prahy navrátil již dříve a pracoval pro Českou tiskovou kancelář. Získal pro novinařinu také Jindru.

Stát se novinářem pro mě byla nejpřirozenější věc na světě, odmalička jsem byl příliš zvědavý. Pro jedny noviny jsem již napsal články o Izraeli. Izrael byl tenkrát zajímavý, protože začala válka za jeho nezávislost a o uvolnění z britského mandátu.

O tom informoval světový tisk a já jsem již jako zpravodaj posílal články z Izraele do Prahy.

Moje matka se vrátila do Prahy se mnou. Někteří čeští  Židé, kteří přežili holocaust v koncentračních táborech nebo v emigraci, se vraceli do Prahy. Vláda to zorganizovala tak, že se všichni českoslovenští občané, kteří museli emigrovat, mohli se navrátit zpět. Ze zámoří pronajali lodě a také zorganizovali vlastní emigrační vlaky, které přivezly Židy zpět do rodné země.

Poté, co jsem byl v Praze demilitarizován, jsem odjel zpět do Jeruzaléma, abych pojal Hannah za svoji ženu a vzal ji s sebou do Prahy. Moje žena začala okamžitě poté, co přijela do Prahy, pracovat v jedné patentové kanceláři. Za dva roky působila v Orientálním ústavu a na Karlově univerzitě vyučovala  hebrejštinu.

Jindra se zajímal blíže o novinářské povolání a přirozená cesta ho vedla do deníku Mladá fronta. Stal se redaktorem a o jeho činnosti jsem již psal v té první části.. Když v roce 1948 komunisté převzali pod svou kuratelu také noviny, našel jsem na stole registrační formulář pro vstup do komunistické strany. Vzal jsem ho, zmačkal a vyhodil.

Protější kolega mého věku, který již byl členem komunistické strany, mi řekl: “Jestli to uděláš, zničíš si budoucnost.” Na to jsem mu řekl: “Takovou budoucnost nechci. Nejsem komunista a do komunistické strany nevstoupím!” Příští den ležel na mém stole další registrační formulář a já ho opět hodil do koše. Dopoledne jsem odešel pryč, a když jsem se do redakce vrátil, ležela na mém stole výpověď.

Tisíce lidi byly tenkrát vyhozeny z práce, protože nechtěli podepsat přihlášku do komunistické strany. Předseda vlády si ale potom uvědomil, že by to mělo negativní ekonomické důsledky, a proto vydal prohlášení, že nečlenství v komunistické straně není důvodem k výpovědi. Tak jsem vzal svoji výpověď, šel jsem do právního oddělení Univerzity Karlovy pro vysvětlení. Právní oddělení univerzity bylo tehdy ještě v pravicových rukou. Tam mi sdělili: “Běžte zpět do redakce, na psacím stole najdete vaši novou smlouvu.” A skutečně jsem měl na stole novou smlouvu ‐ vyřídili to přes telefon.

Jindra pracoval v redakci týdeníku My, který vydávalo nakladatelství Mladá fronta, ještě další dva roky. Tam jsme se poznali, psal jsem pro Jindru každý týden sloupek „Z bloku reportéra“. Další osud jsem už nemohl sledovat, protože jsem byl odvelen na vojnu. Avšak i z té doby se zachovala Jindrova zpověď.

Jeden den jsem si na svůj stůl postavil malý obrázek T. G. Masaryka. Byl to přece zakladatel samostatného Československého státu. Napsal jsem článek, v němž jsem se o něm vyjadřoval pozitivně. Jedna čtenářka mi poté poslala tento obrázek v malém rámu a napsala mi, že ji těší, když ještě někdo je natolik odvážný, aby psal pozitivně o TGM. Byl symbolem demokracie a mezi lidmi stále velmi oblíben.

V roce 1950 začali komunisté s kampaní proti němu. Také můj redakční kolega mi řekl, abych obrázek TGM odstranil. Odpověděl jsem mu, že to rozhodně nemám v úmyslu. Když jsem příští den přišel do práce, obrázek byl pryč. Dostal jsem záchvat vzteku, praštil jsem do stolu a zařval: “Okamžitě vraťte ten obrázek!” Obrázek mi nevrátili, namísto toho jsem dostal výpověď. Tenkrát již měli komunisté pevnou pozici.

Jindra měl s Hanou dvě děti: Michaela (*1951) a Tomáše (*1956). S oběma chodili do synagogy. Existenční problémy ho přivedly do Melantrichu, kde začal pracovat v deníku Svobodné slovo a pro týdeník Svobodný zítřek. Jindra měl i na tu dobu jednu vzpomínku.

Komunistická strana i do těchto redakcí vždy jako redaktory nasadila jednoho nebo dva lidi, aby věděla, co se tam děje. Avšak také my jsme věděli, že byli posláni a že před nimi nesmíme otevřeně mluvit.

Vzpomínám si na Gottwaldův pohřeb v březnu 1953. Smuteční průvod prošel okolo objektu Melantrichu, kde jsme měli redakci s okny na Václavské náměstí. Gottwald ležel v otevřené rakvi a my jsme k těm oknům nesměli jít. Hlídali je členové strany. Jeden z nich propukl v hysterický pláč, když rakev projížděla kolem.

Ještě v roce 1967 – tedy rok před vpádem okupantských vojsk Varšavské smlouvy do naší země – vyslala redakce Jindru Liona jako svého zpravodaje do Vídně. Jakmile vojska Varšavské smlouvy vpochodovala do Československa a po návratu zlomených a poražených představitelů naší země z osudných rozhovorů v Moskvě, všechno bylo nazpět pod jedinou komunistickou mocí. Jindra se už do své vlasti z Vídně nevrátil. Odcestoval s rodinou do Izraele.

O jeho vídeňském působení jsem psal v prvním článku. Kromě toho na sklonku osmdesátých let, když se začínaly poměry zčásti uvolňovat, začal pracovat opět jako zpravodaj pro své dřívější noviny. Dokonce mu po listopadu 1989 nabízeli místo šéfredaktora, když jeho předchůdce propustili, protože příliš sloužil normalizačnímu komunistickému režimu. Tuto nabídku Jindra odmítl, třebaže, podle Jindrova vyprávění, naléhali

“Přijeď každé pondělí do Prahy, v pátek můžeš zase vždy odjet do Vídně.” Ale já jim vysvětlil, že jsem už příliš starý, abych mohl nepřetržitě jezdit sem a tam. Ale zůstal jsem jejich korespondentem. Svobodný zítřek potom zanikl, dnes již neexistuje, ale Jindra psaní neopustil.“

Napsal dvě knihy, jednu také o Vídeňanech. Dokonce byl o něm natočen dokumentární film „Můj odlet z Prahy“, v němž líčí pozoruhodný život – z meziválečného Československa do Palestiny, poté zpátky domů, kde znovu začínal, aby v roce 1968, po sovětské invazi svou zemi navždy opustil.

* * *

Asi už o Jindrovi nenapíšu (i když vzpomínek by bylo mnohem víc), ale jako jeho dávný „kriegskolega“ jsem byl povinován sepsat tento dovětek. Prosím, spojte si ho, vážení čtenáři, s tím původním vyprávěním z 30. dubna 2012. Jindra Lion patří mezi české novináře, na něž nelze jen tak zapomenout.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Z akademických a vysokoškolských pracovišť pronikalo počítačové připojení na internetovou síť velmi rychle i do našeho každodenního života, vděčím dodnes jednomu inženýrovi, který mne do tajů internetu zasvěcoval při mé práci na Mediažurnálu, původně členském bulletinu Syndikátu novinářů České republiky, který jsem přivedl na svět a z něhož se však mělo stát veřejně přístupné a prodejné periodikum. Nestalo se – ne vlastní vinou jsem tuto práci a sekretariát SN ČR opustil, a nestalo se tak ani dosud.

Převedli jsme tehdy celou členskou evidenci novinářů do své databáze, vytvořili jsme program novinářů, rozčleněných podle data narození, místa narození a média, v němž pracovali. Pravidelně jsem zaznamenával služební přestupy novinářů, jejich jubilea, výročí a úmrtí.

Časopis jsem měl rozčleněn do jednotlivých rubrik a ty jsem postupně naplňoval (krmil) od jednoho výtisku k druhému, od uzávěrky k uzávěrce. Z Národní knihovny a Ministerstva kultury jsem si například stahoval data o registraci nových periodik, vznikla rubrika Mediální trh, protože boom byl tenkrát neuvěřitelně rychlý. A obsáhlý.

Bylo potom snadné všechny rubriky uspořádat na jednotlivé stránky a předat je tiskárně.

Velký význam pro takovou systematickou práci bylo převádění všech textových dokumentů, výtahů, dopisů, informací do počítače – opět roztříděné podle oboru, významu či místa.

Chodívali za mnou kolegové z jiných malých redakcí či členských zpravodajů, aby zjistili, jak se takový „časopejsek“ dělá na počítači. Mimochodem takhle u mne konzultoval ještě dlouhou dobu Martin Skyba, který byl šéfredaktorem členského zpravodaje FITESu (Svazu filmových a televizních pracovníků). V té době už jiný můj dlouholetý přítel ještě z dob studií začal vydávat měsíčně místní noviny, vytištěné na vlastní počítačové tiskárně a s obrázky naskenovanými svým scanerem. Rozmnožování několikatisícového nákladu pak již svěřil místní ofsetové tiskárně.

U jiného novinářského kolegy – publicisty o technice, jsem pochytal další zkušenosti, ale ty už jsem nemohl při práci s Mediažurnálem uplatnit, když jsem práci s ním opustil. Založil jsem jiné zpravodajské periodikum tehdy pro nový fenomén, který k nám pronikl také díky mým dvěma známým z Výzkumného ústavu inženýrského studia při Českém vysokém učení technickém.

Tím fenoménem byly vědeckotechnické parky, podnikatelské inkubátory, v nich inovační firmy – vše vznikalo na půdě zanikajících výzkumných ústavů, ale také na vysokých školách a jiných pracovištích. Založili jsme Asociaci inovačního podnikání České republiky, navrhl časopis s názvem Inovační podnikání, který vychází dodnes; řídil jsem jej deset let, vychází po všechna minulá léta dál a v podstatě si zachoval stejnou strukturu včetně mnou kdysi navržené grafiky a se záhlavím, jehož autorkou byla moje dcera – výtvarná redaktorka.

Její pohnuté osudy – mámy dvou dospívajících kluků – u počítačů v nejrůznějších redakcích a firmách (od listopadu 1989, kdy ještě zachytila tradiční výrobu našeho nejstaršího časopisu Typografie (kde pracovala), vystřídala nejméně deset zaměstnavatelů – jsou bohatým svědectvím vývoje počítačového zpracovávání časopisů, knih, letáků, obchodních tiskovin včetně image (obraz, představa) veškeré agendy výrobních a jiných firem, politických stran, škol a dalších zařízení.

Během uplynulých třiceti let docházelo k propojování více sítí, nastoupila komercionalizace, začal se provozovat e-obchod, státní správa a samospráva měst a obcí se napojovala postupně a zviditelňuje se dodnes svými portály a webovými stránkami. Máme přístup k internetovým vyhledávačům informací, jejichž ctižádostí je odpovědět na jakýkoliv dotaz. V naší republice jsou nejznámější Google, Seznam, Atlas, Centrum. Vydávají se e-book, čili elektronické knihy.

Na dvou mých doménách lze takové knihy číst, mají automatické obracení stránek na obě strany, lze z nich stahovat potřebná data či úryvky. ČTK a server Česká média je zaznamenala v roce 2010 jako vůbec první novinářské knihy na internetu, jimž Národní knihovna jako prvním přidělila mezinárodní standardní číslo ISBN (International Standard Book Number). Tento systém vznikl už v 60. letech ve Velké Británii, u nás byl zaveden rovněž až po listopadu 1989.

Podle různých odhadů amerických společností bylo před deseti lety více než dvě miliardy www dokumentů, každý den přibývá do světové internetové sítě 7,3 miliónů nových webových stránek. První e-mail byl poslán už v roce 1971! Na celém světě je od té doby dnes 3146 miliard e-mailových účtů. Nejznámější e-mailový klient Microsoft Outlook se na tom podílí 27,6 %. Největší e-mailová služba na světě Hotmail má 360 miliónů uživatelů. Předpokládaný výnos z jednoho dolaru investovaného do direct mailového marketingu činí 44 dolarů.

• Celkový počet webových  stránek a webových serverů (tj. těch, které poskytují internetové služby) se odhaduje na 555 miliónů. Jenom loni bylo založeno 300 miliónů nových stránek.

• Na síti najdeme 95,5 miliónů doménových jmen „com“, 13,8 miliónu „net“, 9,3 miliónů „org“, 7,6 miliónu „info“, atd. Celkový počet registrovaných domén má činit 220 miliónů. Loni byla prodána doména „social.com“ za 2,6 miliónu dolarů.

• Ve světě jsou dnes více než dvě miliardy uživatelů internetu, z toho nejvíce v Asii, v Evropě je nás 476 miliónů, kteří pracujeme s internetem.

• Důležitá je rychlost připojení, naše republika je na sedmé příčce ve světě a na třetím v Evropě průměrnou internetovou rychlostí 7,3 Mb/s. Před námi je Nizozemsko a Švýcarsko. Na předních místech kralují Jižní Korea, Hongkong a Japonsko.

• Rozsáhlým společenským webovým systémem je facebook (tj sociální síť, která umožňuje komunikaci s přáteli, spolupracovníky, spolužáky a lidmi z okolí, sdílení multimediálních dat a zvláště pak udržování vztahů a zábavy). Počet uživatelů facebooku se blíží k jedné miliardě.

• Největším internetovým serverem je You Tube pro sdílení videosouborů, videonahrávek, klipů. Byl založen v roce 2005 a naše republika se stala 22. zemí na světě a desátou v Evropě, která tento server lokalizovala. Počet přehraných videí na You Tube činí již jeden bilión, průměrně na jednoho uživatele internetu připadá 140 přehraných videí.

• V roce 2011 vznikl instagram – volně dostupný systém pro sdílení fotografií. Má již prvních 14 miliónů uživatelů, kteří mohou nahrát během jedné sekundy 60 fotografií.

Ještě jsou zde on-line systémy, které spravují různá data, centralizují je a usnadňují tak jejich správu (nejčastější jsou to hry, sportovní utkání, živé televizní přenosy, náhledy aktuálních předpovědí počasí).

Ať chceme či nikoliv, tomuto světovému růstu se nelze vyhnout. Od dětství či školních let chce být člověk on-line. Webové či internetové stránky jsou dnes běžnou prezentací. Proto se také u nás zrodil  WebArchiv Národní knihovny České republiky. Je to digitální archiv „českých“ webových zdrojů, které shromažďuje a dlouhodobě bude uchovávat.

Děje se tak již od roku od roku 2000, kdy začala Národní knihovna ČR spolupracovat s Moravskou zemskou knihovnou a Ústavem výpočetní techniky Masarykovy univerzity. Pro archivaci webu se užívají nástroje vyvinuté organizací Internet Archive v konsorciu IIPC (International Internet Preservation Consortium), jehož členem od roku 2007 je také náš český WebArchiv. Koncem dubna t. r. bylo zde již zaregistrováno 939 538 domén “cz“.•

Proč archivovat web? Zachraňují se tak netištěné dokumenty kulturní, umělecké historické hodnoty pro další generace. Těchto elektronických zdrojů, zveřejňovaných pouze na internetu, enormně narůstá, jsou „prchavé“ – čili mnohdy cenné dokumenty by mohly být nenávratně ztraceny.

Jaké typy zdrojů jsou ve WebArchivu? Jsou to digitální dokumenty volně dostupné na internetové síti, jako publikace odborného, uměleckého a zpravodajsko-publicistického zaměření. Dále periodika, monografie, příspěvky z konferencí, výzkumné zprávy, akademické a kandidátské práce, ale nejen textové, též obrazové a zvukové dokumenty, které existují pouze v digitální podobě.

Cílem je archivovat vše, co kdy bylo zveřejněno na internetu v rámci českého webu. Z technických důvodů však tohoto stavu nelze dosáhnout, také ne všechny zdroje „publikované“ na webu má smysl vzhledem k jejich povaze archivovat, například pro jejich výlučný reklamní charakter. Proto se archivace ubírá několika cestami, jakými jsou plošné sklizně webů, výběrový přístup a tematické sbírky.

Na potřebu přizpůsobit tomuto vývoji také legislativu reagovalo UNESCO a již v roce 2000 vydalo směrnici pro zákonodárství k povinnému výtisku, v roce 2003 přijalo Chartu o zachování digitálního dědictví a Evropská unie v roce 2006 vyzvala všechny členské země, aby se přizpůsobily těmto prioritním úkolům z hlediska rozvinutí národní strategie a cílů.

Nuže – vážení a milí čtenáři, vyjděme těmto snahám a novinkám vstříc, seznamte se s praxí Národní knihovny a jejího webarchivu. Vězme, že náš autorský zákon byl již v roce 2006 novelizován a umožňuje tak knihovnám zhotovovat rozmnoženiny díla, které neslouží k přímému nebo nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu účelu, ale pro archivní a konzervační potřeby. Umožňuje také přístup k autorským dílům, která mají knihovny ve svých sbírkách. Vývoj pokračuje a podle našeho kosmického a jasnozřivého spisovatele Jana Nerudy (1834 – 1891), „kdo chvíli stál, již stojí opodál…“, ale už méně se cituje druhá část tohoto výroku „den žádný dvakrát se již nenarodí, čin dvakrát neuzraje“.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Znali jsme se spolu po celá dlouhá léta. Seznámil jsem se s ním jako student, kterému otiskli v tehdejším Lidovém deníku 6. července 1941 článek o tom, čím bych v životě chtěl být – a tu mne přišel dopis  právě od Milo Velebila. Od té doby jsme si nejprve psali, než jsem se za oběma vypravil na kole. Z mého rodného Obříství, odkud je také nádherně vidět Říp, do Horních Beřkovic jsem jel přes Lužec nad Vltavou, kde je přívoz, a odtud už je to pár kilometrů. Anebo v zimě jsem musel  jezdit přes Mělník.

Milo Velebil pracoval od roku 1922 až do svého skonu v Psychiatrické léčebně jako ošetřovatel těžce nemocných pacientů. Však jsem také jeden svůj článek o něm nazval Rozuměl přírodě a lidské duši. Ne každý, kdo se do psychiatrické léčebny dostane, musí být „cvokem“ či “bláznem“.  Psychiatrická léčebna v Horních Beřkovicích bylo založena již v roce 1891 jako filiální ústav  tehdejšího Zemského ústavu pro choromyslné v Praze. Má akreditaci pro obory  psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie.  Její spádovou oblast tvoří okresy Středočeského, Ústeckého a Libereckého kraje – nachází se mezi Mělníkem a Roudnicí nad Labem.

S mnoha pacienty  mne dokázal Milo Velebil seznámit. Jistě – měli narušené duševní zdraví, ale sotvaže Milo zadul na jejich strunu, stal se jejich miláčkem. Se vším se mu dokázali svěřit, nosili mu dopisy, které jim došly od příbuzných a známých, přinášeli mu své literární výtvory – básně, povídky, vyprávění, zvali ho sebou do přírody. Zde směli napnout svá plátna a právě tady v tom překrásném okolí pod Řípem se rodily jejich obrazy i obrázky. Rozdávali je potom lékařům a ošetřujícímu personálu a byli neskonale šťastni za každou pochvalu.

Sblížil nás básník Svatopluk Čech, o něm jsme mnohokrát spolu vyprávěli. Milo se totiž narodil tam, kde tento věhlasný český básník – v Ostředku u Benešova, zatímco já žil v rodné obci Obříství, kam se Svatopluk Čech uchýlil v letech 1895 – 1903 a kde nadále řídil Květy české, napsal zde poémy  Sekáči, Sníh a půvabnou sbírku Modlitby k Neznámému. Se svou ženou Majkou mne nejednou vybídli, abych jim na jejich rozestavěném rodinném domku  uprostřed pilné práce, ale v krátké přestávce, zarecitoval některé Čechovy verše. Znal jsem jich hodně zpaměti z doby, kdy jsem byl žákem Jubilejní měšťanské školy Svatopluka Čecha v Obříství.

Ze svého obřístevského sídla se básník zasněně díval na rozložitý dub uprostřed velké louky a začal psát svou rozsáhlou poému:

Anebo slavný je  Čechův citát, který nás provází po celý život:

Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru a malý ten, kdo má jen malý cíl.

Nu, protože jsem v tom veršování, vracím se nazpět k Milovi Velebilovi, který mne jednou překvapil, podal mi do rukou popsaný list a v něm verše. Stačil jsem je  jen letmo přehlédnout, a Milo mne  požádal:  „Přečti nám  tuhle básničku…“  Poslechl jsem vzápětí, ale napřed jsem nesměle utrousil: „To jsi napsal určitě Ty, přiznej se, zarecituji rád i  jméno autora…“

Jak jsem mu tenkrát rozuměl a jak ještě víc mu rozumím dnes po tolika letech! Chtěl slyšet od jiného, jak ta jeho báseň zní, chtěl ji slyšet v přítomnosti jeho milované Majky a jen s nepatrnou pýchou i pokorou poslouchal. Na takové okamžiky nelze zapomenout!  Ale ještě jednu jeho básničku bych rád vzpomenul. Mezi nim a Majkou byl 14letý rozdíl – ženil se pozdě a do oka mu padla právě ona zdravotní sestřička v léčebně, kde potom sloužili oba. Takže v tom pozdním věku vznikla pro Majku básnička, kterou si pamatuji dodnes zpaměti:

Já už nejsem mladej,
radši víc mi hádej.
To vypadá klamně,
co ty vidíš na mně,
svoje bílý mládí
se mnou neodkládej.
To je jednou jistý
pro tvý lokty čistý
hodí se jen kmínek
z čerstvejch rozmarýnek.
Má děvečko malá,
mně už žloutnou listy…

Kolikrát už jsem ji recitoval a nikdy mi nezevšedněla. Však jsem ji také už zarecitoval své vlastní druhé  ženě Jiřince – mezi námi je věkový rozdíl 15 let. Poznala se mnou oba manžele Velebilovy, a to vždy v dobrém rozmaru. Jakmile jsme se totiž s Milem sešli, mluvili jsme jen v zrýmovaných větách, ve verších, chcete-li.  Obě naše manželky se přitom  náramně bavily. Jak by ne, vždyť jsme si nedali pokoj ani při svačině, či při trhání švestek, kterým se tady v jejich zahradě dařilo. „Švestky, švestky, podzimní čas – čas pro nevěstky, jež dělá bída z nás…“  Ne, milé dámy, tohle jsme si nevymysleli, to už dávno napsal Vítězslav Nezval! A jednou jsem Velebilům přivezl z Prahy  sbírku, která ještě před druhou světovou válkou vzbudila v literárním světa senzaci. 

Šlo o 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida  a jejich autor je psal anonymně – vlastně je podepisoval pseudonymem Robert David. Teprve Karel Čapek jejich autora odhalil, a to díky své jazykové analýze, díky  znalostem francouzského básníka Francoise Villona, jímž byl Vítězslav Nezval okouzlen a inspirován.

A těmi básničkami jsme se dokázali bavit celé nedělní odpoledne pod rozložitým ořechem, z něhož plody nám Majka vždy před Vánocemi posílala v úhledně zabaleném balíčku. Kolikrát jsem Majce za vše děkoval, protože už v době mých studií mne podporovali i finančně. „Ušetřil jsem při nákupu stavebnin, zbylo mi dvacet korun, tak Ti je přikládám k dopisu…“, stálo v jednom dopisu, odesílaném za mnou do Prahy. Z dopisů mám schovány všechny. Milo psal rukou kouzelným krasopisem a tak vznikalo i mnoho jeho básní, povídek a pohádek.

Na hornobeřkovickém hřbitůvku má Milo Velebil na svém náhrobku svůj vlastní epitaf: Kořeny objímat a vláhu deště pít, ve věčných proměnách přijímat slunce svit, nech mne, ó, Pane!

***

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

„Z jediné návštěvy jsem věděla, jak na tom Hana a Jindřich byli. I zvěděla jsem, že předchozího dne – 30. března se skončila životní pouť Hany, zatímco pro Jindřicha už 25. února 2012“, napsala mi v dopisu – tedy v den, kdy se komunisté chopili v roce 1948 u nás moci a Jindra se svými kolegy v redakci týdeníku My 48 očekávali dny příští. Na ten den snad nikdo z naší generace nemůže zapomenout.

Jindra se narodil 19. března 1922 v Praze, kde absolvoval reálné gymnázium a také Obchodní akademii. Ještě v roce 1945 nastoupil do redakce Mladé fronty, ale jakmile nakladatelství stejného jména připravovalo vydávání kromě knížek a deníku také týdeník pro mladé lidi, přešli naši kolegové Jan Beran, Jindra Suchý, Hana Štekrtová (později Vondráčková) a spolu s nimi Jindra Lion do jeho nové redakce.

Každý rok měnili záhlaví svého listu – Od My 45 až do My 50, kdy v červnu tento týdeník komunisté zastavili, redakce se rozpadla. Honza Beran zakotvil v satirickém týdeníku Dikobraz, Jindra Suchý se vrátil nazpět do Ostravy a Jindru Liona docela přátelsky uvítali v redakci Svobodného slova. S národními socialisty sympatizoval, ale také záhy zjistil, že začínají jejich představitelé s kolaborací v Národní frontě s komunisty. Vydržel to zde až do roku 1969.

Byl ještě v produktivním věku, pln síly a odhodlání, takže k rozhodnutí odejít do exilu nezaváhal ani na okamžik, jakmile se mu naskytl. Ve Vídni díky svým jazykovým znalostem brzy zdomácněl, ale zejména byl vítaným pomocníkem mezi našimi krajany. Psal do Vídeňských svobodných listů, do krajanského měsíčníku Kulturní klub, působil v Českém centru a v Klubu Čechů a Slováků ve Vídni. S manželkou Hankou byli oba velcí Sokolové. Při posledním sčítání lidu v Rakousku se přidali k oněm 6000 Čechům, kteří se přihlásili k české národnosti.

Po listopadu 1989 se objevil v Praze jako dávný  „mladofronťák“ z let 1945 – 1950, kdy jsme založili svůj vlastní klub „mf 45“ a Jindra rok co rok do Prahy mezi nás přijížděl. Vždy v historický den 9. května, kdy v roce 1945 vyšel deník Mladá fronta poprvé, se scházíme. Máme si toho vždy moc a moc povídat. Ale naše řady řídnou. Ještě v roce 1997, kdy jsme vydali svou vlastní knihu Generace 45, nás bylo kolem dvou stovek (ano – redakcí Mladé fronty prošel snad každý začínající novinář) a nyní nás zbývá kolem 15. Jindra v té řádce odcházejících je zatím posledním.

V té Vídni určitě nezahálel. Spolupracoval s českým vysíláním BBC v Londýně, s exilovým tiskem ve Švýcarsku a Austrálii, od roku 1989 ho znovu redakce Svobodného slova jmenovala svým akreditovaným redaktorem v Rakousku. Napsal a vydal také několik knížek. Mám od něho dvě: S humorem na suchary, kterou ilustroval Jiří Winter Neprakta, a druhá má jednoduchý název Setkání, ale obsahuje desítky zajímavých rozhovorů s význačnými osobnostmi, s nimiž měl v životě co do činění.

Dáša Vaněčková se zmiňuje ještě o jedné Jindrově knížce Od Limpopa k Vltavě, tu bohužel neznám. Přes tuto knihu se s ním poznala a po srpnu 1968 už potom až ve Vídni.

„Byla jsem Lionovým vděčná, že usnadnili počáteční existenci mých dcer po jejich útěku z vlasti. A mne s mužem mnohokrát pozvali k dobré večeři, neboť Hanka byla vyhlášená kuchařka. Pro malý krajanský kruh pořádali ve svém bytě přednášky Ivana Medka o české hudbě“, cituji dále z dopisu Dagmary. „Oba byli židovské víry, takže rozloučení se konalo nenápadně, pouze v rodinném kruhu. Uchovám je v paměti jako věrné přátele dobrého srdce, upřímné povahy. Oba byli mimořádně vzdělaní. Po složité životní pouti, a delším utrpení před jejím koncem, nalezli v požehnaném věku svůj věčný mír.

Ale takhle já končit nehodlám, protože jak Franta Vaněček (1923 – 1999), tak Jindra Lion (1922 – 2012) byli nesmírně humorní šprýmaři. Na oba mám neskonale mnoho pěkných a žertovných vzpomínek. Frantu vyhodili z Rudého Práva mezi prvními.

Jako desítky a postupně stovky vyřazených, vykořeněných, existenčně postižených, měli jsme o čem povídat. Stával jsem s ním například na hlídaném parkovišti na Národní třídě v Praze, kde měl na starosti zaparkovaná auta, pak dělal skladníka v pražském podniku Restaurace a jídelny, dokonce obsluhoval cizí státní příslušníky v „Čepičkově Imperiálhotelu“ v Podbabě. Všude to byla „všivá doba“, jak nazval také svoji pozdější knížku, a nezapomněl ani na svůj slogan. „Kupujte hřebeny! Nastala všivá doba!“

Ostatně, proč bych se měl opakovat, když jsem o Františkových slavných „Sto bodech“, přeložených do mnoha jazyků světa, napsal na tomto portálu CF Plus někdy v září 1999 – krátce po jeho smrti – fejeton, jímž se tehdy pobavilo mnoho z nás dříve vykořeněných.

Takže spíše bych měl zavzpomínat na šprýmy Jindry Liona. Nebylo jich věru málo. Proslavil se zejména jedním vynikajícím nápadem. Dočetl se v jakýchsi amerických novinách, že se podařilo jednomu listu zdvojnásobit náklad tím, že začal vycházet s navoněnými stránkami. Na poradě ho s tím nápadem chtěli nejdřív vyhodit, ale pak se poradili s chemiky, jestli by nešlo něco podobného vyvinout u nás. Ano – vůni pro rotační novinový papír. Navonět celé vydání „Myčka“.

Nevěřili svým očím a svému sluchu, když ti šikovní chemici přišli hned s několika vůněmi, se jménem výrobce, který dodá jakoukoliv požadovanou vůni a v jakémkoliv množství. To byl nápad! Jindro, dostaneš odměnu, když se to povede! Sliboval šéf – taky šprýmař, který neměl pro vtip daleko – Honza Beran. (Jinde nemohl proto skončit než v satirickém Dikobrazu, ale také do té doby, než mu začali soudruzi otupovat ostny.)

Dokonce mezi redakcí a tiskaři nastala hádka, s jakou vůní se začne a zda by bylo možné ty vůně střídat – každý týden jinou! Dopředu dát národu vědět, aby si nezapomněl koupit navoněný týdeník. Pomerančová zvítězila napoprvé.

Aby ten efekt byl náležitě vygradovaný, fotoreportéři Emilové (Pardubský a Fafek) vyfotili pomeranče a dívky v bikinách a vše smontovali tak, že montáž zabrala dva sloupce první strany.

Vydavatelství si najalo od Dopravních podniků hl. m. Prahy jeden vůz elektrické dráhy, který byl jaksepatří ze všech stran polepen nápisem „My 47 s pomerančovou vůní“. Všichni redaktoři “Myčka“ a jejich písařky a sekretářky dostali do rukou stříkačku naplněnou voňavou tekutinou.

Tramvaj se rozjela po Praze – lidé do ní nastupovali a vystupovali postříkaní pomerančovou vůní, stejně tak všichni kolemjdoucí a čekající na refýžích.

Jindra při tom vyprávění vzpomínal, jak do tramvaje nastoupila dokonce dcera jednoho ministra a pomáhala stříkat na občany tu nasládlou vůni pomerančů. Lidé i její „tatíček“ ji poznali ve filmovém týdeníku.

Náklad novin skutečně začal stoupat, kameramani filmového týdeníku byli u toho, takže ve všech kinech v republice běžely záběry z Prahy o voňavých novinách.

Další bylo číslo s vůní tulipánů a v přípravách byla vůně pečené husy s knedlíky a zelím – tu opět vyvinula již známá chemická laboratoř a její pracovníci se doslova nadchli dalšími novými a novými nápady.

Jenže přišel pověstný a pučistický 25. únor 1948 a za krátký čas si zavolali „rudí svazáci“ z ústředního výboru Jindru a obvinili ho jako původce „buržoazní myšlenky“, která je neslučitelná s propagandou, jak ji pojímá  socialismus. „Žádné západničení tady pěstovat nebudeme!“

Redakce postupně přestala vonět celá novým mocipánům, také Jindra se odporoučel a byl rád, že ho přijali v Melantrichu a nabídli mu místo redaktora ve Svobodném slově. Zásahem shora bylo posléze zastaveno i vydávání „Myčka“, které si čtenáři tolik oblíbili.

Umrtvili život samozřejmě také jinde a marně chtěli svými akcemi vykřesat „novou – socialistickou morálku“ (jakoupak socialistickou, když je jenom jedna) a podobných na hlavu postavených akcí se rodila v hlavách komunistů spousta. Darmo vzpomínat!

Ale na ty humorné se přece jen nedá zapomenout.

Jindro a Haničko Lionovi, nechť je Vám země lehká. Vídeňští Čechové – ale myslím, že i celé Rakousko – vám zachová navždy světlou památku.

 ***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Genmjr.

Autor se vrací po 25 letech od vydání knihy Karel Richter + Vlastimil Kožnar Nepřítel na dosah, kterou Naše vojsko v roce 1985 zahajovalo novou edici Velká galerie – o čelných osobnostech čs. zahraničního vojenského odboje. A to proto, aby s odstupem času, který dospěl k demokratickým a svobodným poměrům v naší zemi, „využil možnosti říci naplno, co tenkrát mohlo být jen opatrně naznačeno v povinném rozmezí stanovených ideologických norem i dobově podmíněných názorových omylů, anebo co muselo být zamlčeno…“

Krátce po osvobození naší republiky v květnu 1945 pozval k sobě ministr národní obrany Ludvík Svoboda „své chlapce“, mezi nimiž nechyběl samozřejmě tehdejší štábní kapitán Antonín Sochor. A řekl jim: „Byl bych rád, chlapci, kdybyste zůstali v činné službě. Vaše válečné zkušenosti jsou pro výstavbu naší nové armády nenahraditelné. Já vás potřebuji…“

Antonín Sochor poslechl, absolvoval Vysokou školu válečnou, vyznával nadstranickost armády, byl oddaným stoupencem TGM a Eduarda Beneše. Avšak po únoru 1948 ho nutil funkcionář stranické organizace KSČ k podpisu přihlášky do této strany. Než se mohl rozhodnout (do strany se nijak nehrnul), ocitl se v úplně jiných situacích.

Mimo jiné vznikl stát Izrael, komunistická vláda ve shodě s vládou tehdejšího SSSR podpořila nový stát, u nás se školili izraelští piloti, letečtí mechanici, v prostoru Mladá Boleslav-Mělník-Litoměřice došlo k přísně utajovanému výcviku izraelských parašutistů, až posléze následoval výcvik dobrovolnické brigády, kterým byl pověřen major generálního štábu Antonín Sochor, záhy povýšený na podplukovníka. Ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá cvičilo přes 1500 židovských dobrovolníků – většinou to byli vojáci čs. zahraničního vojska.

I tady splnil Antonín Sochor svůj úkol se ctí, byl pozván do Tel Avivu, ale to už ho při této tajné misi pozorně sledovala také tajná policie. Když byl odvolán ze svého pobytu v Izraeli, letadlo, s nímž se vracel, bylo nad mořem napadeno neidentifikovanou stíhačkou. Autor knihy se ptá: „Byla to bojová epizoda arabsko-izraelské války nebo atentát na čs. instruktora?“

V tu dobu šéf obranného zpravodajství divizní generál Bedřich Reicin (1911-1952) založil těžiště práce na provokacích a na vykonstruovaných soudních procesech s nekomunistickými vojáky čs. lidové armády. Stal se spolutvůrcem velkých čistek elity naší armády, v nichž byli popraveni Heliodor Píka, Karel Janoušek a Karel Kutlvašr. Po nástupu nového ministra národní obrany Alexeje Čepičky upadli v nemilost další, především byl z funkce odvolán Ludvík Svoboda.

Antonín Sochor jakoby čistkám unikal, ještě v září 1949 byl přemístěn do pěchotního učiliště, ale už tehdy zjistil, že i proti němu se strojí úklady. Jeho automobil byl při jedné služební jízdě za tmy ostřelován. Neunikl těmto utajovaným akcím. V osudový den v mimoňském vojenském prostoru v noci na křižovatce lesních cest nákladní auto s výsadkáři na korbě narazilo do vojenského tudoru. V něm seděl podplukovník Antonín Sochor. Téměř všichni byli vyproštěni z pokroucených plechů, sice zkrvavení, ale živí. Jediný Antonín Sochor, odvezený do nemocnice v Jablonném v Podještědí, havárii nepřežil.

Nikdo nechápal, jak mohlo k tragické havárii dojít. Autor se znovu ptá: „Byla to nešťastná náhoda? Anebo další, tentokrát vydařený atentát? Komu mohlo záležet na jeho likvidaci?“ Existují určitá svědectví, ale věrohodné důkazy chybějí. Vše skončilo státním pohřbem se všemi poctami, což byl nejlepší způsob, jak se zbavit vzpurných hrdinů. V den výročí bojů na Dukle 6. října 1955 byla uložena urna s ostatky Antonína Sochora do Národního památníku v Praze-Žižkově a tehdejší prezident Antonín Zápotocký jmenoval mrtvého hrdinu generálmajorem.

Samozřejmě jsem tímto líčením vynechal dlouhou strastiplnou pouť životem a boji tohoto legendárního hrdiny. Karel Richter je mistr-vypravěč, jako někdejší vědecký pracovník Vojenského historického ústavu má za sebou úctyhodné dílo více než 30 knih s vojenskou tématikou. Většinu z nich jsem přečetl a mnohokrát za ně autorovi děkoval, protože mi poskytly poučení, jakého se mi jinak nemohlo dostat.

V knize o Antonínu Sochorovi je množství autentických záznamů s přímými rozhovory, nesmírně lidské a citlivé  líčení soukromých záležitostí protagonisty a jeho rodiny, jeho přátel a známých. Věrné a čtivé  jsou též všechny  bojové akce, setkání s těmi, kteří v nich obstáli.

Kniha patří už nyní právem k dílům, jež mohou konečně u nás vycházet a opírat se o podklady, k nimž nebyl dříve přístup, k dílům, která obohacují naši literaturu a historii a působí mocným vlivem na duchovní život v současné společnosti a celé naší země.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

(Z podpisu je vidno, že ruka ilustrátora, malíře a karikaturisty už nebyla tak pevná, ale mohu s jistotou a s jeho paní Danielou prohlásit, že stále denně kreslil do posledních dnů svého života…)

Když jsem psal pro CFC seriál o Řípu, docela lidsky jsem na ni zapomněl. A přece by neměla zapadnout. Je to další originálně a s humorem pojatá historie od pravěku po současnost. Přál bych tuto knížku učitelům dějepisu a zejména pak jejich žákům, aby navzájem věděli, jak také o historii lze vykládat a psát.

Jde dokonce o mnemotechnickou pomůcku, protože při vyslovení jména jakéhokoliv velmože se vám vybaví legrační povídání o něm, skutečná fakta nejsou přitom zkreslená, ale jsou pouze jinak podána. Posuďte, čtenáři CFC, krátkou povídku, která Vás jistě zaujme:

Barbarské vpády do Evropy měly různou společenskou úroveň. Jejich vůdce Atila, zvaný „Bič Boží“, nemohl znát doktora Gutha-Jarkovského, ale i kdyby ho znal, jistě by se s jeho učením neztotožnil. Společenské normy dobyvačného Huna byly velice drsné a jeho šarm nestál za řeč. Přesto se nedá říci, že by v jednání s nepřáteli neměl úspěch.

Slovanské kmeny a zejména Čechové projevili podstatně více taktu a snášenlivosti. Pověstný praotec se prý rozhlédl z Řípu, a když zjistil, že je v okolí dost mléka a strdí, rozhodl se, že je na čase zastavit. 

Tak jednoduché to ovšem nebylo. Mléko dávaly krávy a tyto přežvýkavce dojili pod Řípem Markomani. Ani strdí neprší z nebe a Čechové nepřišli do pusté, vylidněné krajiny. Nicméně nic nenasvědčuje tomu, že by si zde počínali nešetrně, nebo dokonce krutě. Nějaké šarvátky určitě vznikly, ale v podstatě lze říci, že vše proběhlo hladce. Češi nerubali původním obyvatelům hlavy, ale snažili se s nimi dohodnout. Důkazem toho, že volili správnou cestu, je to, že s nimi posléze splynuli a položili základ státu, který trvá dodnes.

Snad už tehdy vznikl pochybný názor o holubičí povaze českého národa. Jenomže ohleduplnost a schopnost vcítit se do situace druhých není ještě slabost. Když Čechové v budoucnosti cítili, že jsou v právu, dovedli zakořeněnou představu přesvědčivě vyvrátit. Proto je u nás dost mléka a strdí dodnes, aniž bychom se museli pro někoho stát Bičem Božím.

Tolik Miroslav Švandrlík, lidový vypravěč našich dějin. Podobně vtipně a s humorem podaných je v knize téměř na tři sta. Jsou doprovázeny kresbami dalšího mistra – ilustrátora, který za život nakreslil více než 40 000 ilustrací a tím se dostal i do Guinessovy knihy rekordů, protože ho dosud nikdo ve světě ještě nepřekonal. Škoda přeškoda, že Jiří už nežije. Pokud budete chtít zavzpomínat, vraťte se k článkům, jež o něm přinesl CFC na své stránce 9. a 26. srpna 2011.

***

Ilustrace © Jiří Winter – Neprakta

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Když má Říp čepici, bude pršet –

Už tehdy jsem o ní též napsal do deníku Svobodné slovo, s autorem – přírodovědcem a geologem jsem se také sešel, abych získal jeho podpis do knihy, kterou jsem vlastnil do doby, než se opět hora Říp ocitla v jezeru – a to při srpnových záplavách v roce 2002. Těm padl za oběť nejen můj rodný dům v Obříství (vzpomínaném v souvislosti se Svatoplukem Čechem v předchozím pokračování), ale také některé vzácné knihy a mezi nimi i kniha pana Žebery. Bohatě ji na křídě ilustroval Jiří Mikula.

V této knize je Říp představen jako obrovitá sopečná jehla podobná Mont Peleé, která se odráží v hladině třetihorního jezera. Jeden z obrázků knihy dokonce ukazuje Říp ležící na jakémsi ostrově obtékaném čtvrtohorními řekami. Kniha umožnila představit si proměny krajiny středních Čech za posledních asi 20 milionů let.

Rodem patří Říp do Českého středohoří, jehož většina kopečků nejsou sopky, ale jejich různě zduřelé přívodní kanály vypreparované z okolních sedimentů. Vlastní sopky ležely ještě o několik set metrů výš a dávno je vzala voda. Plošina středních Čech asi nikdy nebyla opravdovým jezerem, ale plochou aluviální plání přetékanou řekami, které každých několik desítek tisíc let měnily svá koryta, až nakonec pokryly většinu středních Čech na sever od Prahy písky a štěrky.

Václav Cílek ve svém článku o Řípu uvádí ještě jinou zajímavost: Před rekonstrukcí kostela sv. Jiří na Řípu byly v jeho dlažbě vyryty šipky, které k velkému podivení návštěvníků ukazovaly, jak se každých několik dlaždic mění směr střelky kompasu Až příště půjdete na Říp, vezměte si obyčejnou buzolu a uvnitř kostela nebo i před ním sledujte, jak si střelka najednou neví rady, kde leží sever. Jev je způsoben tím, že vystupující láva v sobě obsahovala partie, které ztuhly na jiném místě a v jinak magneticky orientované poloze.

Mezi geomorfologické pozoruhodnosti Řípu patří gravitační rozsedlina s převisy na severním úpatí a mohutné sesuvné pole na jižní straně hory. V roce 1824 se zde sesul necelý hektar (850 000 m²) svahu i se vzrostlými stromy. Na úpatí Řípu odedávna vyvěraly tři prameny, kterým byla přičítána nejenom léčebná moc, ale také podle pozdního lidového podání se u pramene nad samotou Na ovčíně u Mnetěše zastavil – podobně jako kdysi Mojžíš pod Sinajem – praotec Čech, aby zde zanechal svůj lid a na vrcholu hory obětoval bohům. Říp je totiž hora mýtická, což se dá dokázat i tím, že se mnohokrát dostala do poezie, ale nikdy do beletrie. Postavení pramenů vyvěrajících ze suťových osypů nedaleko svahů hory zase není tak výjimečné – v Českém středohoří se s ním setkáváme pravidelně.

Pokud jde o počasí, nic není spolehlivějšího nad Říp – „když má Říp čepici, bude pršet. Zato když nemá mraky ani mlžný opar, bude pěkné počasí“, říkává se od pradávna. Podobně lidé pozorovali, že Říp často k sobě mračna přitahuje, nebo je rozráží a rozděluje. Obyčejně mraky přicházejí od západu, narazí na Hazmburk a obrátí se podle Středohoří směrem k Sedlu. Jindy však bývají Řípem přitaženy, udělají kolem něj oblouk, a pak táhnou dál na severovýchod.

Na Řípu je pozoruhodné, že je vidět ze značné části nejúrodnější černozemní oblasti, tedy právě z té části Čech, která patří do staré sídelní krajiny s mimořádnou koncentrací pravěkých kultur.

Podobná odborná pojednání lze nalézt ještě také v dalších knihách: Jirsík J. V.: Říp a kostel Řípský (1826), Chaloupecký V.: O Řípu (1919) nebo Kotrch V.: Říp, jeho památnosti a vyhlídka(1898).

Galerie moderního  umění v Roudnici nad Labem v  srpnu 2010 poeticky oslavila  sté výročí od svého založení expedicí básníků na bájnou horu Říp.

Současně u příležitosti svého stého jubilea uspořádala několik významných výstav a hudebních i výtvarných akcí, na které se sjížděli návštěvníci nejen z přilehlého mělnického, litoměřického nebo českolipského regionu, ale i z Prahy.

Byla též spolupořadatelem oné básnické expedice, jejímž hlavním organizátorem byl roudnický básník Milan Děžinský. Básníci se sešli  pod zámkem u roudnického mostu, odkud se společně s místními i přespolními návštěvníky vypravili přes vrch Slavín na magický vrchol hory Říp. Byli to většinou básníci, kteří znali  legendární výstupy literátů z okruhu časopisu Tvář a snažili se objevit poetický potenciál Řípu. Slibovali si, že cestou narazí na základní tábor s hlubokou jámou, která tu zůstala po dosud neobjasněném konci obtížného výstupu Křižovnické školy severní stěnou Řípu v roce 1972.

Na své pouti se výletníci shromáždili na několika zastaveních, kde se předčítaly  básně známých autorů. Po návštěvě rotundy sv. Jiří a vyhlídky poetická akce skončila na terase místní hospůdky. Na závěr, jako zlatý hřeb, se konalo autorské čtení účastníků expedice v galerii přímo mezi obrazy Antonína Slavíčka, významného umělce zakladatelské generace českého moderního umění v roudnické galerii.

Milan Děžinský k tomuto výstupu na Říp jižní stranou všem účastníkům sdělil: Legendární hora Říp je dnes spíš známa jako místo, kde se odehrává tradiční řipská pouť, anebo jako místo, kde se před volbami scházejí politici, aby halasně deklarovali své češství.

My však vnímáme Říp jako horu magickou, horu s velkým poetickým potenciálem, který bychom chtěli znovu objevit na expedici, jejímž cílem je básnický prvovýstup jižní stranou. Ač na jižní straně, povšimněte si, volíme stezku temnou, neprobádanou, neschůdnou.

Kudy z nudy – tak se jmenuje jeden současný internetový portál, kde lze nalézt také vyprávění nejen o Řípu aneb jak to bylo s praotcem Čechem.

Co na Řípu ještě nevěděli – tak nazval své čtyřdílné vyprávění Jan Šula a vycházelo v ústeckoorlickém nakladatelství Oftis do roku 2011. Čtivou a populární formou představuje učitel a spisovatel v jedné osobě svým studentům nejvýraznější osobnosti a události naší bohaté historie. S určitým nadhledem a humorem přispěl do knížek také jejich ilustrátor formou kresleného vtipu.

Svět viděný z Řípu – titulek knihy Petra Robejška a kreslíře Vladimíra Jiránka, která vybočuje  z řady edice nakladatelství Alfa (vyšla poprvé v roce 2006) tím, že píše o zahraniční a světové  politice pro širokou veřejnost. Autor – český politolog, ekonom a komentátor žijící v Německu v této své knize s úsměvem konstatuje:

„Čemu nemůžeme zabránit, tomu se včas vyhneme, nebo alespoň přizpůsobíme, a to, co je slibné, můžeme využít pro sebe jako první. Svět je zaměstnán sám sebou, my nejsme velmoc, a proto náš prospěch neleží na srdci nikomu jinému než nám samotným. Svět se o nás nestará a o to více se musíme starat my o svět.“

Co bych to byl za autora, kdybych rovněž nenapsal básničku, jednak věnovanou podřipské vesničce Ledčicím, kde je od roku 1897 vzdělávací a podporovací spolek s názvem Řip (s krátký „i“) a jednak alespoň malou báseň ve sbírce Mým přátelům (vyšla v roce 2011 k mým 85. narozeninám). Zní:

Jsem z kraje včel, vím, co je medovina zralá.
U prsu mé maminky jsem poznal, co je Říp.
Kdyby tu dneska továrna tolik nedýmala,
myslíš, že bylo by nám líp?

Tou továrnou je míněna velkokapacitní elektrárna Mělník, vybudovaná na katastru obce Horní Počaply, jako komplex tří kondenzačních elektráren, spalujících hnědé uhlí, dopravované sem ze severočeských a západočeských dolů. Po listopadu 1989 musela mnoho investovat do likvidace velkého množství nežádoucích emisí a odpadů, zejména do odsíření. Investice se jí nyní vracejí v podobě zde vyráběných stavebních hmot – jde o výrobky z energosádrovce a sádrokartonové desky.

Vida – kam dospělo mé putování  po naší literatuře a umění. Vím, že není zdaleka úplné, bude jen ku prospěchu věci, když se najdou další, kteří je doplní. Ale nechtěl jsem si ponechat všechny ty nashromážděné podklady jen ve svých archiváliích. Ať slouží  též ostatním.

***

Koláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:

http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Rozsáhlá je básnická skladba Slávy dcera Jana Kollára (1793-1859)

Dílo se skládá z předzpěvu a 645 sonetů a je rozděleno do pěti zpěvů nazývajících se podle řek, které protékají slovanskými zeměmi: Sála – Labe – Rý(é)n – Vltava – Dunaj – posléze řeka zapomnění Léthé (cesta slovanským nebem a rájem) a Acheron (slovanské peklo).

První vydání Slávy dcery vyšlo roku 1824 a obsahovalo 151 sonetů. V rozšířeném vydání z roku 1832 jich už bylo 645. Děj Slávy dcery tvoří obžaloba bohyně Slávy radě slovanských bohů. Z rozkvetlé lípy pak bůh lásky Mílek vytvořil krásnou Mínu.

S Mílkem básník prochází významnými slovanskými územími. Navštěvují sídla vyvražděných Polabských Slovanů, zejména horu Říp, Vyšehrad, hrob Komenského i Bílou horu. Do děje vstupují mnohé významné osobnosti, jako Libuše, Jan Hus, Jan Žižka, Josef Jungmann.

Václav Bolemír Nebeský (1818-1882) sepsal Poetické besedy. “Znáš Říp, toho svéhlavce a odloučence, který opustil spolek blízkých hor…“, tak oslovil svou velkou lásku Boženu Němcovou v jednom svém dopisu. Spolek Říp mu odhalil v jeho rodišti – zanikajícím Novém Dvoru u Kokořína pamětní desku. Okrašlovací spolek Kokořínska se snaží zanedbané panství zachránit, realitní kancelář je hodlá odprodat za dva milióny korun.

Příchod Čechů na Říp – tak nazvala svou barevnou oponu Bettina Ferdinandiová (1840-1908), pozdější žena Bedřich Smetany, a věnovala ji ochotníkům v Jabkenicích. Dlouhá léta byla vystavena v Pamětní síni Bedřich Smetany v Obříství na Lamberku, kde náš hudební génius poznal svou druhou ženu, s níž se zde také v kostele sv. Jana Křtitele 10. července 1860 oženil. Teprve po povodni v srpnu 2002, kdy byl postižen i Památník Bedřicha Smetany v Obříství, rozhodlo Muzeum Bedřicha Smetany o přenesení opony do míst, pro něž byla původně určena a dnes je vystavena v Jabkenické myslivně.

Když v únoru 1908 zemřel básník Svatopluk Čech (*1846), začal se národ přít, kde bude pohřben. Noviny připomínaly, že básník kdysi řekl, že nechce být pohřben „mezi těsnými cihlami Slavína”, ale na temeni hory Říp.

„Na temeni Řípu měl by být náš Žalov. Tam vkročil náš praotec Čech, tam by měli odpočívat velcí Čechové,” prohlásil při jedné příležitosti. Sotvaže se v roce 1895 přestěhoval z Prahy do obce Obříství na Mělnicku, napsal Mikoláši Alšovi, ilustrátorovi Květů, které řídil nadále i z této malebné vesničky, ve svém dopisu: „Vpadl jsem ostatně do Obříství jako slepý. Nabídl se mi tam ke koupi domeček (ovšem na delší splátky, neboť hotový kapitál nemá našinec pohromadě ani na venkovskou chaloupku), domek se mi líbil, vyhlídka do luk a dubových lesů za Labem také, při prvním kroku za vesnicí spatřil jsem starého známého – modrý Říp s bílým kostelíkem – a byl jsem chycen. Líbí se mi zde, jak náleží, vedu život poustevníka zcela podle své chuti…“

Okolnosti spojené s pohřbem Svatopluka Čecha se měnily každým dnem: „Jak se v poslední chvíli dovídáme, nebude Svatopluk Čech pohřben ve Slavínu, nýbrž ve zvláštní hrobce na vyšehradském hřbitově blíže nových arkád,“ psaly noviny. Pohřeb Svatopluka Čecha připadl na neděli 1. března. „Žádnému účastníku nedělního pohřbu nevymizí z paměti úchvatný a tklivý obraz, jakého pohřeb poskytoval.” Z velkolepých popisů pohřbu je znám údaj o počtu účastníků, který nejlépe dosvědčuje význam celého obřadu pro český národ: „Odhadovalo se, že na Václavském náměstí a ve špalíru v ulicích, jimiž se průvod ubíral, přítomno bylo na 200 000 účastníků. V průvodu samotném bylo 20 000 osob.”

Dalším  básníkem je Josef Rumler (1922-1999), jehož symbiózou vroucných retrospektiv, mnoha kulturních motivů z východních Čech a normalizačně tendenční politické poezie je mj. také sbírka Výstup na horu Říp.

Současný český básník Jiří Žáček (*1945) sepsal  sonet k poctě hlásky „Ř“, v němž pochopitelně nemohla chybět hora Říp. Zní:

Bratříci z říše řek a říček,
řeřich a netřesků a bříz,
kde kořenářky věří na řebříček,
kde vášně vřou a řeč má říz,

kde řimbabové v říji hýří
a lid se koří hoře Říp,
kde z přísné pravdy zbude kouř a chmýří,
a přesto věříš: Bude líp,

vy, mořeplavci českých moří,
přestaňte myslet na příkoří –
ať řvou lvi, heraldická zvěř,
ať bouře hřmí a víří peří
na počest moudrých předků, kteří
stvořili pro nás božské Ř!

Václav Vokolek (* 1947) popsal v červnu 2009 výstup na „svatou horu Říp“.

Důvěrně známou siluetu kopce vypínajícího se z okolní lehce zvlněné roviny Roudnicka zná každý. Umíme si ji představit i se zavřenýma očima. Patří totiž k zavedené představě domova, je jejím dávným a důvěrně známým symbolem.

Známý obrys hory nalézáme na řadě obrazů, mluví se o ní v básních, které se učíme nazpaměť. Říp je erbovním znamením jedné země, jedné krajiny. Nezapomínejme, že nepatřila jen nám. Duchovním středem země byla pravděpodobně pro Kelty a další etnika, která se kolem oblého “svéhlavce” usadili. Právě tak Říp nazval už zmíněný básník Václav Bolemír Nebeský. 

Nadmořská výška Řípu zase tak úctyhodná není, je to podle posledních měření 455,5 m nad mořem. V Ústavu aplikací matematiky a výpočetní techniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy počítali objem Řípu. Alena Loudová získala překvapující číslo – 32 400 000 m3. Pak by hmotnost posvátné hory činila něco okolo 100 milionů tun. To mnohé vypovídá o její hmotě, ale její význam duchovní, symbolický dějinný změřit a zvážit v žádném případě nejde.

Říp je pro nás skutečným omfalem, kosmickým středem, pupkem našeho světa, ale také útočiště a ochrannou horou. Omfalos je prastarým symbolem každého počátku. Proto právě na něm stanul mýtický praotec se svými božstvy v podobě model. Ty na posvátnou horu samozřejmě patří, tak jako na Olympu, Sinaji, Méru či na vrcholu Gerizím. Někdy nás může překvapit, že je geologickým útvarem s vlastními, na člověku zcela nezávislými dějinami.

Není vyloučeno, že Říp je uveden v mapě antického kartografa Ptolemaia z 2. století našeho letopočtu pod názvem Ripské hory. Rip nebo také ripa bývá v latině součástí místních názvů ve významu “svah, návrší”. Rhipaei montes, tedy jakési Ripské hory uvedl jako první již Hekataios z Milétu, který žil okolo roku 500 před Kristem. Objevily se také názory, že pojmenování vychází z keltského slova rip, ripa.

Historička Anna Bauerová (*1929), pracovnice památkové péče ve Středočeském kraji, uvádí, že tento význam je součástí řady místních keltských jmen. Každopádně tedy není jméno tak významné hory české, stejně jako jméno praotce, které Kosmas uvádí v latinské podobě Boemus. Také to je jméno zřetelně keltské a vychází u pojmenování keltského kmene na našem území usedlého. Krajina by se tedy podle svého praotce jmenovala Boemia a pak by mýtický praotec mohl být Kelt. Navzdory nacionálně zabarveným tradicím se krajina, do níž slovanské kmeny přišly, jmenovala Boemia nebo Boiohaemum a keltský kmen, který jí dal jméno, byli Bójové.

Ostatně příběh dvou bratrů, kteří se vydají hledat novou zem, Čecha a Lecha, je také tradovaný podle keltského vzoru. Dávno před nimi se “zaslíbenou zem” vydali hledat dva keltští bratři, Belloves a Segoves, dva synovci krále Ambigáta. Tak to líčí římský historik Tutus Livius podle pramenů, které se později ztratily. Belloves se vydal do Říma, ale Segoves došel do střední Evropy a tam se usadil.

Archeologické výzkumy keltských pohřebišť v české kotlině potvrzují, že sem Keltové přišli na přelomu 5. a 4. století před Kristem. Pokud by je skutečně vedl Segoves, pak by se dal snadno zaměnit za praotce Čecha.

Každopádně motiv hledání “zaslíbené země”, rozdělení dvou bratrů a usazení lidu jednoho z nich ve střední Evropě, je se starým českým mýtem téměř totožné.

Archeologicky lze však na vrcholu Řípu doložit posvátnou činnost ještě v předkeltském období.

U rotundy svatého Jiří zaznamenal amatérský archeolog, kněz, sběratel lidové slovesnosti a obyčejů Václav Krolmus (1790 – 1861) ještě roku 1863 “obšírné žároviště”. Nacházely se v něm “kosti z jelenů, skotu, bravu a jiné havěti”. Muselo se jednat tedy o jakési obětiště, protože osídlení na vrcholu hory nelze předpokládat.

Archeologický průzkum Řípu nebyl nikdy proveden, a tak se musíme spoléhat na jednotlivé amatérské nálezy. Jedná se o nálezy kamenných nástrojů, zlomek bronzového náramku, masivní kruh a jehlici darované do Národního muzea.

Hora Říp je svázána s českými dějinami, s příchodem jednoho slovanského kmene, jenž se údajně pojmenoval po svém starém vůdci, jenž je sem přivedl. A my docela zapomněli odkud. Někdy nás může překvapit, že je geologickým útvarem s vlastními, na člověku zcela nezávislými dějinami.

Dějiny člověka v krajině jsou pouhým zlomečkem její geologické historie. Nějakých tisíc let je tu postaveno proti desítkám miliónů let. Geologický čas, ve kterém se dnešní důvěrně známá krajina vytvářela, utvářela a přetvářela, je úctyhodný a pro člověka nepředstavitelný.

Mýtická hora se tedy zrodila z ohně a žáru. Sopečná činnost Řípu ale neskončila jedinou erupcí, ale pokračovala po mnoho statisíců, možná i miliónů let. V době poledové se lidé začali usazovat na skalnaté hřbety, jaké jsou v Šárce či Ládví, a na ostrohy v okolí Slánska a Kladenska.

Právě na těchto místech začala velice tajemná eneolitická revoluce, která odstartovala civilizační vývoj až k dnešku. Bylo to zásadní rozhodnutí. Jednoho dne stanul na vrcholu Řípu první člověk.

Nikdy se nedozvíme, kdo to byl. Určitě neměl žádné jméno. Jeho pocity musely být velkolepé, tak jako naše dnešní. Možná již tehdy byl uchvácen pocity posvátnosti. Pod ním se rozkládala do daleka přehlédnutelná krajina a nad sebou mohl pozorovat nekonečnost nebes. A první člověk na Řípu stál kdesi uprostřed…

Pokračování

_____________________________________________

Vysvětlení „symbolů“ v kolážích  ilustrátorkou Olgou Janíčkovou:
Příchod slovana Čecha na horu Říp je pouze legenda, která měla posílit národní české sebevědomí. Je však doloženou skutečností, že, jako ve většině Evropy, tak i v Čechách, zalidnili naši zem Keltové a nechali tu své geny. Rovněž se množí archeologické nálezy keltské kultury a života vůbec. Zmíněné “symboly” nejsou symbolem v pravém smyslu slova, ale jsou ukázkou keltské řemeslné a výtvarné schopnosti, proto jsem legendu o praotci Čechovi ozdobila těmito zajímavými artefakty.

***

Koláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Nejprve nás uvítal současný starosta Junáka Josef Výprachtický, který pozdravil přítomného místostarostu Jiřího Navrátila, též dlouholetého člena MDH, v minulosti komunistickým režimem pronásledovaného a vězněného, stejně tak dalšího účastníka večera spisovatele a skauta Jiřího Stránského, dále pozval na výstavu o století skautingu v Národním muzeu v Praze, která se těší velkému zájmu v těchto dnech, a představil výpravnou knihu Skautské století (256 stran bohatě ilustrovaných, vydala Mladá fronta spolu s tiskovým a distribučním centrem Junáka), jejíž kolektiv tvůrců vedl editor Roman Šantora.

Vesměs mladí ochotníci – skautky a skauti nás provedli bohatou a dobrodružnou historií, podařilo se jim navodit velmi sympatickou atmosféru svým představením o několika obrazech. Je příznačné, že skautské hnutí od prvopočátku bylo typické skautskou holí, kterou používal každý k různým činnostem, a že po mnoha peripetiích se k holi vrací nejen Junák, ale i naše početná populace.

Již na svém počátku založený samostatný spolek Junák – český skaut bouřlivě vítal v roce 1918 příjezd T. G. Masaryka jako osvoboditele naší samostatné republiky, jak o tom svědčí i „poštovní známka českých skautů“, kterou mnozí přítomní v Kolowratu též obdrželi s razítkem „Příjezd presidenta Masaryka“. Kromě zakladatele A. B. Svojsíka (1876-1938) byl velkým příznivcem skautu i náš druhý prezident Edvard Beneš a mezi skauty bychom nalezli mnoho dalších osobností naší země, vědce, spisovatele, malíře a početné tvůrčí pracovníky.

Pěkné jsou vzpomínky na zlatá léta první republiky, první tábory slovanských skautů, mezinárodní jamboree v různých zemích světa (na jednom z nich vyznamenal londýnský velvyslanec Jan Masaryk zakladatele skautingu Baden-Powella nejvyšším čs. vyznamenáním Řádem Bílého lva), první knížky Jaroslava Foglara o Hoších od Bobří řeky a příběhy pražských skautů – pětice Rychlých šípů Mirka Dušína v Mladém hlasateli. Léta, kdy Jan Baťa věnoval skautům jednomotorový jednoplošník Zlín.

Smutné až tragické byly však osudy našich skautů v době nacistické okupace. Zahynulo v ní násilnou smrtí šest stovek nádherných mladých lidí, odhodlaných bojovat za navrácení svobody a demokracie v naší zemi. Říšská moc zakázala skauting, Gestapo zabavilo skautský majetek v hodnotě tehdejších 25 miliónů korun. Během razií zničili také originál praporu, který skautům věnoval první prezident Osvoboditel T. G. Masaryk. Ale skauti se nevzdali, jejich ilegální činnost byla velmi rozsáhlá, pomáhali Židům před jejich transportací do koncentračních táborů, odcházeli do emigrace a mnoho z nich sloužilo v zahraničním odboji u vojenských jednotek ve Francii, Anglii a dokonce i v Číně.

Už s blížícím se koncem války se skauti připravovali na svobodný život v naší osvobozené republice. Natiskli tajně stovky pásků s nápisem Junák, s nimiž už 5. května při vypuknutí Pražského povstání se přihlásili do pomocných služeb a stavění barikád.

Po znovuoživení v roce 1945 nastal čas největšího rozmachu, junáckou lilii nosilo s hrdostí více než 200 000 skautů, což byl trojnásobek proti roku 1938. Do Československa přijela na delší návštěvu první dáma světového dívčího skautingu Olave Baden-Powellová, zavítala do mnoha míst a skautských táborů a neskrývala vážné obavy o osud českého Junáka v době sjednocování veškeré mládeže. Než k tomu došlo, ovládl zemi mrazivý dech tzv. vítězného února, došlo k zabavování skautského majetku, útoky proti skautům se stupňovaly. Ve skličující atmosféře se aktivizovaly skupiny skautů, odhodlaných k odporu vůči režimu, v zahraničí vzniklo skautské exilové centrum, doma se ocitlo velké množství skautů, náčelníků a činovníků za mřížemi a ostnatými dráty komunistických kriminálů.

Soudní procesy měla podpořit vystupňovaná ideologická kampaň, do níž přispěl vydatně Alois Poledňák (1922-1984), tehdejší politik, poslanec, později ředitel znormalizovaného čs. filmu, aby sám byl nakonec exkomunikován vlastními soudruhy. Jeho brožura „Skauting ve službách podněcovatelů války“ je jedním z nejotřesnějších škvárů té dusné doby. Za komunistické totality bylo odsouzeno 600 skautů a skautek, z nichž jedenáct zaplatilo cenu nejvyšší, další byli odsuzováni do vězení také až na doživotí.

Nenaplněné naděje Pražského jara 1968 poznamenaly i český skauting. Své tehdejší postoje projevili naši skauti na mnoha výpravách a táborech, přijetím Junáckého manifestu, který odmítl názory, že skauting je přežitkem, a další urážky – až byli představitelé ústředních orgánů Junáka donuceni k rezignaci. Režimu vadily i závody vlčat a světlušek – těch nejmenších skautíků, všechny byly zrušeny.

Znovu se ocitli skauti pod různými krycími štíty, zejména však působili v exilu. Setkávali se navíc se skauty v Americe, Austrálii, Japonsku, Norsku, Německu, Švýcarsku a dalších zemích, kde se konala mezinárodní jamboree, aby přesvědčovali svět, že čeští skauti se nikdy nevzdají.

Dočkali jsme se všichni, když ledový krunýř komunistického režimu začal roztávat.

Pronásledování skautingu trvalo sice dlouhá léta až do listopadu 1989, ale jeho myšlenky byly věčně živé a ožily hned s prvními výhonky svobody a demokracie v naší zemi. Autoři pásma i jeho účinkující se zhostili těchto událostí velice originálním způsobem, nechyběl jim vtip a nadsázka, byli doprovozeni autentickým vyprávěním pamětníků a promítáním aktuálních dobových snímků, včetně zpěvu skautských písní.

Skauting v ilegalitě s typickou lilií pod klopou se však dokázal také bránit komunistické zvůli, psali jsme své kroniky, scházeli se a na hřebeni hory Ivančena v Beskydech postupně rostla z přinášených kamenů mohutná mohyla k uctívání popravených a umučených skautů. Dnes sahá tato mohyla do výše čtyř metrů a rozrůstá se o kameny z celého světa – je mezi nimi i kámen z Měsíce od amerického astronauta a skauta Neile Armstronga.

Třikrát byl český skaut zlikvidován a zase až v roce 1990 mohli být naši skauti znovu přijati do světového skautského společenství a rok nato po dlouhých 44 letech se mohli zúčastnit opět světového jamboree. Na hřbitově pražského krematoria ve Strašnicích od roku 2003 připomíná památník umučené a popravené skauty. V legendární Sluneční zátoce v malebné krajině horního Posázaví je památník Jaroslava Foglara (1907-1999), nejčtenějšího autora všemi generacemi.

Dnes je u nás Junák největší organizací mládeže – registruje 2300 oddílů. Například v roce 2010 uspořádali skauti více než tisíc táborů za účasti 23 000 dětí. Současní skauti mají nové kroje, budují se nové skautské stezky, vycházejí skautské časopisy, konají se roverská setkání (starších příslušníků skautské organizace).

Junák – skaut má stále co nabídnout svým bohatým programem, přičemž hodnoty obsažené ve skautském slibu se nemění: sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, a ve skautském  zákonu, který zní: 1. Skaut jest pravdomluvný. 2. Skaut je věrný a oddaný. 3. Skaut je prospěšný a pomáhá jiným. 4. Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta. 5. Skaut je zdvořilý. 6. Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. 7. Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců. 8. Skaut je veselé mysli. 9. Skaut je hospodárný. 10. Skaut je čistý v myšlení, slovech i skutcích.

Z takových jedinců rostou noví občané, jaké naše republika tolik potřebuje. Proto jim svoji pozornost věnovalo i Masarykovo demokratické hnutí a popřálo jim mnoho dalších nových členů a příznivců. Bouřlivý potlesk všem tvůrcům podvečera všechny tyto sympatie potvrdil. Byly to neopakovatelné zážitky, na něž nelze zapomenout.

 ***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Hora Říp – symbol našich národních dějin,

Dlouhou cestou znavený lid se zaraduje a v nadšení, že je konec útrapám, zvolá: „Tvým, tvým jménem nechať sluje…“ A od té doby máme své Čechy. Tak pravila původní pověst, přepsaná nejen do kroniky Kosmovy, zrýmovaná Dalimilem v roce 1310 – jeden verš alespoň: „Máme zemi po své vůli, budeme mít plné stoly, zvěře ptáků, ryb, včel dosti – od nepřátel dost tvrdosti… A z té hory na zem zříme, po hoře Říp zatoužíme…“   

Kolik jen výkladů od těch dob se vyskytlo, co že je to ono „strdí“, naši humoristé si s tím výrazem také rádi pohrávají, neboť zmizelo z mluvy české právě tak, jak rychle mizí z našich venkovských obydlí a zahrad v současné době i „medové plástve“, kdysi strdím nazývané. Do lidového povědomí se „strdí“ dostalo ze starších překladů Bible, v Kosmově kronice se již mluví jen o medu.

Nejvíce ze všech o příchodu praotce Čecha na Říp sepsal do té doby Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české z roku 1541. Čechovi bratři jdou a jdou prokopávají motyčkami zemi  od Chorvatska až k Řípu, až konečně najdou zemi neobydlenou. Zatímco Kosmas uvádí ve svém latinském textu praotce Čecha jako Boema, Hájek již zná přesné datum Čechova příchodu – 644 od narození Syna božího. Podle něho má být vojvoda Čech pochován ve vesničce Ctiněvsi pod Řípem.

Teprve o mnoho dalších let později přichází Alois Jirásek, a ve svých Pověstech českých z roku 1894 zpracovává pověst o Řípu a praotci Čechovi. Historicky tak zapůsobil na české národní obrození, protože napsal, že praotec Čech na věčné časy zabral Českou kotlinu pro svůj lid. Odvolával se přitom na původní české kroniky.

Tklivá jsou slova konce Jiráskovy pověsti o tom, jak zemřel vojvoda Čech. „Když osmdesátý šestý rok nastal starci, naplnili se jeho dnové a umřel. Udělali nad ním tryznu a všichni ho oplakávali jako svého otce… Jak zavál silný vítr, zapraskaly plameny a šlehaly vysoko, kouř se valil vzhůru. Až ohořela velebná postava mrtvého vojvody, jež naposled seděl nad shromážděním svého lidu. Kolem plakaly a bědovaly ženy a zpívaly žalozpěvy. Jak hranice shořela, sebrali lidé kosti a popel, vložili je do popelnice, a také nebožtíkovy ozdoby a zbraň do hrobu dali. Na hrob nasypali náhrobek a vytvořili vysokou, okrouhlou mohylu. Když se pak od pohřbu z temného háje v čas soumraku navraceli, sbírali kamení a haluz i listí a házeli nazpátek přes hlavu. Nikdo se přitom již neohlédl. Po všechen další čas začali mohylu navštěvovat, plakali a klaněli, žehnali znovu vojvodovi svému. Jeho jméno šlo dál od pokolení do pokolení…
Od těch dob pokračovaly výlety na horu Říp a začaly se zde pořádat  mohutné tábory lidu. Kámen z Řípu vylomený je mezi základními kameny Národního divadla považován za nejdůležitější.

Národní slavnosti na Řípu po vzniku republiky se v roce 1919 zúčastnilo na 50 000 osob a konec druhé světové války zde zase oslavilo sto tisíc lidí najednou! Vždycky o svátku svatého Jiří bývá Říp od těch dob v obležení.

Do 18. století zůstával však Říp jen holým nezalesněným bodem. Čedičové skály se střídaly s travnatými stráněmi. Až v roce 1879 požádal hospodářský spolek v Roudnici nad Labem tehdejšího majitele řipského panství, Mořice Lobkowicze, aby dal svahy kopce zalesnit. Říp byl tak zalesněn lidskýma rukama. Velkým nákladem byly stráně osázeny listnatými stromy – duby, buky, javory, jasany a břízami. A v roce 1951 byl Říp vyhlášen státní přírodní rezervací.

Na vrcholu Řípu stojí románská rotunda, která byla postavena na místě původního dřevěného chrámu v roce 1126 na památku vítězné bitvy knížete Soběslava I. v bitvě u Chlumce nedaleko Ústí nad Labem v roce 1126 proti německému císařovi Lotharovi. Kaple je zasvěcena sv. Jiří, patronu rodu Přemyslovců, a sv. Vojtěchovi, patronu českých zemí.

Po všechna minulá léta byl Říp zdrojem inspirace mnoha našich malířů, ať již to byli naši Josef Mánes, Mikoláš Aleš. Julius Mařák, tak i zahraniční umělci, mj. Marianna Alyasseur, francouzská absolventka pražské Akademie výtvarných umění. Ta se dokonce usídlila ve vsi Mnetěš pod Řípem, který jako památná hora byl pro ni stálou inspirací. K tomuto symbolu „slovanské hory“ měla bezprostřední vztah a znamenal pro ni uměleckou výzvu, když uspořádala výstavu – cyklus  svých obrazů v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem pod názvem „Génius loci a variující motiv bájné české hory Říp“.

Historicky první velebnou báseň napsal Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912) a nazval ji Modlitba Na Řípu. V ní se sedláci modlí k dědu Čechovi, aby dal otcům sílu a dětem dobrý život a aby svatý Jiří ochránil českou zemi.

V trudu, potu, boji, mdlobě,
z kraje bídy, z kraje vzdechů,
modlíme se hlasně k tobě,
děde Čechu!

Dej, by otců síla stála
našim dětem u kolébky,
aby měly jak tvá skála
tuhé lebky!

V bázni, strázni, v tísni, v zlobě,
z kraje, kde drak sváru hýří,
modlíme se hlavně k tobě,
svatý Jiří!

Sílu svalůmvrať a dlaním,
ať se každý díla chopí,
jak ty v hrdlo mlokům, saním
vrazí kopí.

S hory této, kam zrak sahá,
ať chví hymna plesu rtoma:
Svá je zas vlasť naše drahá,  
zde jsme doma!

Nejproslulejší je báseň Hora Říp, kterou napsal Jaroslav Seifert (1901-1986), nositel Nobelovy ceny za literaturu. Vkusným způsobem tuto báseň doprovází Anna Burdová ve svém fotoalbu z ledna 2010 (s použitím snímků  Anny Burdové, mladší a z webu altanek.blog):

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.
Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.
Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,
na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.
V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,
aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;
a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,
zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!

 Máme také k dispozici kompaktní disk (CD) s básní Jaroslava Seiferta Hora Říp. Jde o zvukový záznam ještě mnoha dalších básníkových veršů, které recitují známí herci  František Němec, Viktor Preiss a Otakar Sklenčka. CD vydal Supraphon v roce 2001.

Karel Hynek Mácha (1810-1836), kníže moderní české poezie, v prozaickém líčení cest do kraje svých Cikánů (Kokořínska) a kolem Bezdězu vypráví o krajině, kterou se klikatí stříbrná stužka Labe, odtud můžete pozorovat jako z té nejlepší divadelní lóže. Na severovýchodě, hned pod úpatím kopce, se rozkládají Litoměřice, jihovýchodním směrem se tyčí nezaměnitelná silueta Řípu, na západě a severu ční dramatické vrcholky Českého středohoří.

Na pohlednici, vydané u příležitosti převozu ostatků K. H. Máchy 7. května 1939 z Litoměřic na pražský Vyšehrad, je znázorněn vlastenecký výlet na Říp. Sem se chodívalo v neděli a o svátcích pěšky, ti méně zdatní dojeli pohodlně do Nelahozevsi vlakem a teprve odtud pěšky. V té souvislosti ještě jedna zajímavost: slovo „výlet“ vymyslel Miroslav Tyrš (1832 – 1884), zakladatel Sokola a poprvé se v naší terminologii objevilo v roce 1862.

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870) ve své knize Prostonárodní České písně a říkadla, vydané v roce 1886, vzdává na konci srdečné díky milým přátelům svým, zejména také Tomášovi Novákovi, administrátoru v tehdejším Račiňovsi pod Řípem a jiným, „kteří buď sbírkami svými, buď jakkoli jinak při tomto novém vydání pomocí svou mi se laskavě propůjčili“. 

(Pokračování)

***

Koláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:

http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

„Poznáváte?“

„Jak bych  to nepoznával, to byl nejlepší a snad v té době jediný časopis pro kluky i děvčata. Každý týden jsem byl dychtivý na jeho obsah, povídky, hádanky, rubriku Z Bobří hráze, klubovou stránku Rychlých šípů…“, vybavuji si v paměti a začínám tím časopisem listovat.

Jak to na mne všechno dýchlo! Vybavuje se mi vše, co s Mladým hlasatelem souviselo. Byl to někdy v roce 1935 štˇastný nápad tehdejšího ředitele vydavatelství Melantrich Jaroslava Šaldy, že si k sobě zavolal nejoblíbenějšího autora literatury pro děti a mládež, zvláště pak klukovských románů, Jaroslava Foglara (1907–1999) a vybídl ho, aby takový časopis vytvořil, pravidelně týdně vytvářel a že bude v jeho vydavatelství vycházet. Hlavně je zapotřebí obklopit se dobrými spolupracovníky, autory a přenést ten duch skautingu mezi mladé lidi, nadchnout je pro myšlenku dobrovolného sdružování do klubů všude po celé naší republice.

Jaroslav Foglar, skautským jménem Jestřáb, byl zpočátku ohromen takovou nabídkou a s redakčním kolegou, jímž nebyl nikdo jiný než schopný novinář a sportovec Karel Bureš (1909-2000), se dali hned do práce. Týdeník Mladý hlasatel patřil záhy k nejčtenějším časopisům z těch, které Melantrich vydával. Vycházel ve stotisícovém nákladu a podporoval v mladých lidech mezi 10 – 15 lety touhu po dobrodružství, povzbuzoval naši odvahu, statečnost, sportovního ducha a vyzdvihoval pozitivní mravní a povahové vlastnosti, včetně lásky k bližnímu a přírodě, úcty k rodičům, učitelům a ke stáří.

V tomto případě nejde o frázi, když napíšu, že se kluby Rychlých šípů (slavné pětky Mirka Dušína) rodily po celé naší vlasti jako houby po dešti. Redakce jim začala udělovat pořadové číslo, registrovala je a vydávala jeho členům legitimace, navrhovala jim, jak by měla vypadat jejich klubová razítka, kdo je rychle a levně vyrábí. Zakrátko svým čtenářům – zájemcům o podrobnosti byla nucena odpovídat v rubrice „Dotazy – odpovědi – sdělení“ například takto:

Podle jména jednoho či více hochů nemůžeme zjistit, o který klub se jedná. Museli bychom číst seznamy všech členů všech klubů a to by trvalo několik měsíců práce!

Byly i jiné odpovědi: Knížka o Rychlých šípech ještě není… Neobjednávejte ji proto, bude ještě dlouho trvat než bude vydána. Až vyjde, dáme vám všem vědět!… O zdramatizování a zfilmování románu „Záhada hlavolamu“ se uvažuje… Ano, na každý ročník Mladého hlasatele jsou vydávány původní úhledné desky, můžete si je u nás objednat… Všechny minulé ročníky Mladé hlasatele jsou vyprodány… Ano „Foglarovky“ budou pravděpodobně vycházet i o prázdninách… Příspěvky pište vždy na zvláštním papíře, jinak je musíme  přepisovat, rozstříhávat, což nás velmi zdržuje. Ale žádný nekončí v redakčním koši!

Všechny pokyny o klubech byly otiskovány v čele na Klubovní stránce: Rychlé šípy jsou velkým nerozborným klubem Mladého hlasatele!… Naše kluby a slušná mluva… Vybírejte za každé neslušné slovo desetihaléřové pokuty!… Dobré nápady: posílejte nám své návody her, které provozujete ve svých klubech. Podtrhávejte červenou tužkou ve svých hlášeních otázky a žádosti, abychom je při čtení nepřehlédli. Zahrajte si: hru nám poslal klub „Veselí sportovci“ z Brodku u Přerova. Pan Plesnivý, výrobce vlajek a znaků vám vzkazuje: objednávek přichází veliké množství, že je v dílnách nestačíme tak rychle vyrobit, jak vy požadujete. Buďte proto trpěliví, každý  klub bude uspokojen…

Velmi čtivé a osvětlujcí byly články erudovaného spolupracovníka, jímž byl radiotelegrafista, ale i autor Otakar Batlička, statečný odbojový pracovník Obrany národa, usmrcený v koncentračním táboře v únoru 1942. Vzpomínám na dlouhou řadu dalších autorů či spolupracovníků Mladého hlasatele – našich vynikajících sportovců (Jaroslav Drobný, Boža Modrý, Pepa Maleček, Vova Zábrodský, Matěj Buckna…) také novinářů a fotoreportérů (Sláva Štochl, Karel Hájek, Svatopluk Sova). Přímo skvělým kreslířem komiksových příběhů byl Jan Fischer, který tragicky zahynul v roce 1960 v 53 letech, nebo pilot slavné 311. bombardovací perutě ve Velké Británii Václav Bozděch, který na popud Karla Bureše sepsal četné články a povídky.

Ten, kdo mi přinesl onen výtisk Mladého hlasatele, nebyl nikdo jiný, než můj vrstevník, Bohumil Pokorný, obecní kronikář Dolních Beřkovic na Mělnicku. Objevil v něm totiž jednu moji básničku na stránce Práce našich čtenářů, nazvanou Vodopád a pod ní mé jméno s údajem „14 let, Obříství“, což  je název mé rodné obce. Zde jsme rovněž měli svůj Klub Rychlých šípů, byl jsem v něm kronikářem. Dokonce nás jednou navštívil redakční spolupracovník, který se podepisoval jako „Strýček Tomy“, ale původní jeho jméno bylo německé Erik Stenzinger. Pod tím ho však nikdo neznal.

Ptal jsem se Bohouše, jak k tomu výtisku přišel. Prý náhodou v jednom antikvariátu, kde bohužel další výtisky neměli. Opět se mi vynořují vzpomínky na soutěž mladých básníků, které jsem se účastnil svými neumělými žákovskými pokusy. Každou báseň redakce bodovala a na konci školního roku byl vyhlášen výsledek soutěže. Zvítězil tehdy Stanislav Sohr (1925-2000) z Přerova na Moravě, s nímž jsem navázal nejprve dopisové přátelství a po něm jsme spolu prožili nezapomenutelné dvojí prázdniny: oba jsme jezdili na kole, takže jsem tak poprvé poznával krásy naší Moravy, jeho rodný kraj. O druhých prázdninách přijel Stáňa za mnou, abych mu ukázal mé rodné Mělnicko, Máchův kraj s Kokořínem, Bezdězdem a Českým rájem. V dospělém věku byl vystudovaným inženýrem, po listopadu 1989 založil v Ostravě společnost Noetik pro dispoziční prognostiku a neokybernetiku, zároveň spolu s nakladatelstvím. To mělo mj. velký podíl na reeditovaných knihách Jaroslava Foglara. Srdce naplněné ideami Mladého hlasatele milý Stáňa nikdy nezapřel. Ale ani já a mnoho dalších budoucích občanů naší země.

Bohužel v této souvislosti je vhodné připomenout článek Chata děsu, který v Mladé frontě ze 7. srpna 1952 napsal budoucí a současný spisovatel Ivan Klíma. Dokonce poslal našeho nejoblíbenějšího autora Jaroslava Foglara a s nimi jeho knihy na index Libri prohibity. Článek otiskl v původní podobě někdejší šéfredaktor Mladého hlasatele Karel Bureš, kterého jsem osobně znal.

Působil nejprve ve sportovních redakcích melantrišských časopisů, jako sportovec se věnoval intenzívně plavání, tenisu a lednímu hokeji. V plavání byl krajským přeborníkem a v Praze založil vysokoškolský ragbyový oddíl. Po návratu z mobilizace v roce 1938 se ujal řízení Mladého hlasatele. Na všechno vzpomíná ve své knize „V týmu s Foglarem – Příběh redaktora legendárních časopisů“ (304 stran, v tom 125 ilustrací, vydalo Nakladatelství Toužimský & Moravec v Praze).

Knihu pomohlo uvést na svět hned několik nadšených spolupracovníků a blízkých Karla Bureše. Především jeho dcera Eva Pudilová (rozená Burešová), editor Jiří Polák, který zde vylíčil strhující genezi knihy, o genealogický a profesní portrét se zasloužil Jaroslav Čvancara, polistopadový autor vynikajících knih soudobé historie (mj. Někomu život, někomu smrt) a Jiří Raba se svým zamyšlením nad popularitou Mladého hlasatele a Vpředu, který byl pokračovatelem původního týdeníku v době po druhé světové válce.

Každá z kapitol Burešovy knihy prozrazuje jeho talent, jeho profesní zaujetí, snahu o preciznost, k níž byl veden i svým sportovním založením: Setkání s Jestřábem (skautské jméno Jaroslava Foglara), Sníh, led a láska, Rychlé šípy na scéně, Cesta k vrcholu, Pád do propasti (vše v první části knihy), dále Americký sen, Jeden bez druhého, Raketový start, Trampoty za námi, zánik před námi (ve druhé části) obsahují a prozrazují metodiku jeho žurnalistické práce.

Spolu s Jaroslavem Foglarem vytvářeli časopis každý samostatně, vlastní hlavou, nemluvili jeden druhému do řemesla, pouze se radili a navzájem ujišťovali, že jim jde o jedno a totéž: získat mladé lidi v době, kdy naše republika prožívala mnichovský diktát a zradu, a také první roky nacistické okupace.

V roce 1941 zastavili okupanti vydávání všech podobných časopisů, jakož i vlastivědných sborníků, ovlivňujících myšlení a konání široké české veřejnosti. Periodika Zteč a Správný kluk, kterými se snažilo získat mladé lidi tehdejší Kuratorium pro výchovu mládeže, vedené největšími kolaboranty této země ministrem Emanuelem Moravcem a lékařem Františkem Teunerem, se staly naopak odpudivými časopisy, přestože zpočátku s nimi oba protagonisté Mladého hlasatele ještě byli nuceni externě spolupracovat.

Kromě těchto svých memoárů napsal Karel Bureš ještě několik knih, vesměs se sportovní tématikou, ovšem vydaných v letech 1947 (Kožený míč), 1957 (Setkání pod Jižním křížem), 1964 (10 tisíc mil Kanadou) a 1965 (Tokio ´64). V poválečném období se stal vedoucím sportovní redakce tiskové agentury ČTK a vzhledem k jeho jazykovým znalostem absolvoval množství zahraničních cest ve své novinářské kariéře.

Nemohl a také jeho čest by mu nedovolila, aby neuvedl některé skutečnosti o neblahém svém působení. Po vstupu do KSČ se neubránil spolupráci se Státní bezpečností (StB) a dlouhá léta po listopadu 1989 mu ještě bránilo svědomí, než projevil upřímnou a hlubokou lítost nad svým závažným lidským selháním. V té souvilosti si vzpomínám, jak jsme spolu s prvním šéfredaktorem Mladé fronty Jaromírem Hořcem chystali knihu Generace 45 (vyšla v nakladatelství Riopress v roce 1997). Byl jsem jejím editorem a v letech 1995 – 1996 jsem opakovaně žádal o příspěvek také Karla Bureše, poválečného a velmi pilného spolupracovníka Mladé fronty. V té době zachoval ještě mlčení, takže v knize Generace 45 je uvedeno pouze jeho heslo se stručnými životopisnými daty.

Přesvědčivé jsou závěrečné věty Burešových memoárů, které se týkají období po únoru 1948. „S časopisem, zbaveným Foglara, zbaveným Rychlých šípů a opouštějícím čtenářské kluby, to šlo rychle z kopce. Já jsem brzy z redakce odešel…v podniku mne držela existenční otázka a také práce pro sportovní redakci Mladé fronty, která mne bavila. Agónie zmrzačeného časopisu Junáci vpřed a jeho definitivního konce jsem byl už jen pozorovatelem, nikoli spoluhrobařem.“

Při čtení jeho posmrtně vydané knihy se neubráním přesvědčení, že nestor naší žurnalistiky, vitalitou překypující novinář v tisku pro děti a mládež a také ve sportu, svá krutá životní pochybení svou upřímnou zpovědí odčinil. Vždyť ještě v roce 1999 upravoval naposledy své paměti, zatímco jeho tělo bylo neschopné soběstačnosti. Vypovídají o tom texty jeho dopisů, které posílal editorovi  Jiřímu Polákovi.

Pro ty, kteří mapují historii protektorátního období a jeho tisku, je Burešovo pozorování novinářského zákulisí významným vkladem. Rovněž tak líčení poválečných poměrů u nás, zejména v západních Čechách, které osvobodila americká vojska generála Geoerge S. Pattona, jsou pozoruhodná svými novinářským postřehy a brilantními komentáři.

Sama existence unikátního svědectví devadesátiletého Karla Bureše, s nímž jsem se osobně znal a nikdy jsem ho nepodezříval z ničeho nekalého, o jeho smutných kapitolách mi nebylo nic známo, je dokladem snahy autora vypovědět co nejpřesvědčivěji o svých vzestupech a pádech ještě před odchodem na věčnou pouť.

Považuji jeho žurnalistickou činnost za mimořádně pozoruhodnou pro všechny další generace. Bylo jen otázkou času, kdy jeho kniha spatří světlo světa. Nikdo jiný by ji nedokázal lépe napsat, než právě blízký Foglarův spolupracovník.

Držím v ruce darovaný výtisk Mladého hlasatele, dokonce tuším, že šlo o jeho poslední číslo z roku 1941. Redakce musela splnit jeden z pokynů tehdejší nacistické moci a v tomto výtisku je 17. pokračování „Půlhodinky němčiny“, nebo aktuální zprávy o tom, jak vojáci Velkoněmecké Říše dobývají sovětské území, jak se další nováčkové od 14 let připravují na válku v bývalé válečné škole v Drážďanech či snímek z přístavu Pireus – předměstí Athén, odkud podle textu „prchaly anglické lodi s vojáky i zbraněmi, napadáni úspěšně německým letectvem“…

To všechno také patřilo do našeho mládí. Vzpomínám na mnohé strastiplné události války, na období nacistické okupace, kdy jsem studoval Obchodní akademii v Praze-Karlíně. Působení profesorů bylo podmíněno povinnými a často se opakujícími zkouškami z německého jazyka a znalostí německé historie, podíl výuky němčiny se neustále zvyšoval. Ze školy během okupace byli nacisty odvlečeni a již se nikdy nevrátili profesoři Miroslav Satran, Miloš Salus. Celkový počet obětí dosáhl čísla 92 a všechna jejich jména jsou na věčnou paměť uvedena na třech pamětních deskách této školy.

Najdeme zde také jméno Volganga Jankovce, spoluzakladatele Ústředního vedení domácího odboje. Hrával s naším třídním profesorem šachy a spolu s ním a také s námi studenty „simultánky“. Jednoho dne v prosinci 1941 přišli pro něj gestapáci, teprve v říjnu 1944 byl odsouzen k trestu smrti a půl roku před koncem války, krátce před Vánocemi, byl popraven.

Při této vzpomínce je mi zvlášť nevýslovně smutno. Nebýt toho přímým svědkem, nikdo by mi neuvěřil. Bylo 14. října 1942 (mám v deníku zapsáno), když vtrhli do naší třídy dva gestapáci ve svých děsivých mundurech, a vykřikli otázku „Herr Paulik?“, přistoupili k němu, už pobledlému a doslova odvlekli od třídní tabule. My jsme zůstali strachy jako opaření. Co se bude dít? Nikdo z nás si netroufl otevřít dveře na chodbu, odkud jsme slyšeli jen dunění kroků těch nacistických neurvalců.

Teprve po válce jsem se pídil po svém drahém a milovaném profesoru  J. J. Paulíkovi (1895-1945). Ano, píšu to datum správně, ale ztěžka. Byl odsouzen k trestu smrti a dokonce 16. dubna 1945 (tři neděle před koncem války!) byl odtransportován do věznice Drei Berge, kde zemřel či byl skutečně popraven? Rovněž jsem se dozvěděl, že působil zpravodajsky ve skupině „Věrni zůstaneme“ a z té bylo pozatýkáno mnoho odbojářů.

Uběhly ty vzpomínky a myšlenky mé, spojené s Mladým hlasatelem, kamsi daleko, ale souvisejí ty události spolu. Končilo mé mládí, velká etapa mého zrání, odchovaného myšlenkami Sokola, skautingu, ale zejména učením T. G. Masaryka, abych v době temné nacistické okupace zakládal spolu s dalšími mladými lidmi, které jsem poznal ze stránek Mladého hlasatele, ilegální seskupení Mladá (Masarykova – konspirativně) kulturní generace. Píšu o ní v té naší knize vzpomínek na léta 1945 – 1952, po nichž nás postupně existenčně vykořenili komunističtí mocipáni této země.

Zbývá nás už jen několik, a tak jsem vděčný svému kolegovi – obecnímu kronikáři z Dolních Beřkovic, že si na mne vzpomněl, že mne vyhledal, že jsme si mohli zavzpomínat společně.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:

http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/