Tento pán nebyl vůbec milosrdný k našim očekáváním, když říkal: „Proces ústavní reformy trvá šest měsíců. Pocit, že se v důsledku hospodářské reformy něco zlepšuje, zavládne těžko dřív než za šest let. Společenské základy, které zaručují, aby ústava i hospodářství fungovaly, se kladou šedesát let…“

Tři generace potrvá, než v naší zemi budou opravdu demokratické poměry, spravedlnost a svoboda, ale zejména prosperující hospodářství  (vždyť jsme za první republiky patřili mezi prvních deset nejvyspělejších zemí!) – a s nimi všechna očekávání o změnách morálky a chování, zdeformovaných minulými režimy. Kolik jen politiků, ekonomů a lidí vzdělaných musí během té doby u nás vyrůst, aby všechna ta pnutí a napětí mohla být obrácena ve veřejný prospěch!

Nacházím k tomu další citáty, aniž by jejich autoři tušili, že jakýsi – byť významný politolog něco podobného pronesl. Například zpěvák a textař Jan Hubert, který spolu s jiným muzikálovým libretistou Lou Fanánkem Hagenem byli u toho, když u nás v Česku řádil punk (čili nic na světě nebrat vážně, všechno je velká švanda) zapěl: Všechno bude zase dobrý, /smiřme se s osudem. / Všechno bude zase dobrý, / jenom my už nebudem…

Mnozí pamětníci si na to vzpomenou, anebo na článek ve Studentských listech, kdy tehdy v něm stálo (autora jsem si nepoznamenal): „Pravdu nehledej v týhle zkurvený době, /pravdu nehledej, nežli jen sám v sobě!“

Nu – a po dlouholetém pobytu v USA, kam v roce 1970 emigroval, se vrátil Karel Kovanda (*1944) a jeho názory se s těmi předchozími shodují. Opět vzpomínám, jak ještě v listopadu 1968 (také v době „zkurvené“) byl předsedou akčního výboru studentské stávky, ještě na jaře ho vysokoškoláci zvolili za předsedu svého svazu a pak po něm slehla země. Musel se setsakramentsky otáčet, když jako absolvent naší zemědělské univerzity získal v roce 1975 doktorát na MIT (Massachusetts Institute of Technology), mohl vyučovat politologii, za deset let získal na kalifornské univerzitě titul MBA (Master of  Business Administration), neboli absolvent univerzity zaměřené především na management. Vrátil se jako novinář, překladatel a tlumočník, avšak záhy ho Jiří Dienstbier (1937-2011) přijal do státních služeb na ministerstvu zahraničních věcí, byl odpovědný za vztahy s Evropou a Severní Amerikou, až posléze v druhé vládě Václava Klause (*1941), která vznikla po volbách v roce 1996, vedl přístupová jednání s NATO.

Uvádím ho zde proto, že jeho zahraniční zkušenosti nebralo mnoho našich lidí tehdy příliš vážně. Například říkal: Zásadou investování soukromníka – občana by mělo být rozložení mezi akcie, obligace a zlato. Nikdy nesázet jen na jednu kartu! Mockrát jsem si na jeho slova vzpomněl v následujících letech, kdy rázem přicházely stovky – tisíce lidí o své úspory, které vložili jen do jednoho z mnoha postupně krachujících bankovních domů.

Byl jsem už několik let v důchodu, ale aktivně jsem si vylepšoval životní úroveň, zejména jsem nacházel smysluplnou práci, kterou někdo od mne  vyžadoval. Tehdy nás bylo v Československé republice kolem 4 miliónů důchodců, z nichž 32 % pobíralo důchod do 1500 Kč, 42 % do 2000 Kč, 26 % nad 2000 Kč a zbývajících 2 % nad 3000 Kčs. Patřil jsem do těch 42 %, takže jsem musel počítat opravdu s každou vynaloženou korunou.

V deníku z té doby mám napsáno: „Zašel jsem se džbánkem pro pivo, ale oni zde čepují jen 12stupňového velkopopovického Kozla – půl litr za 7,20 Kč! Desítku prý vůbec nevedou. Začal jsem pít sodovku a minerálku. Snad to vydržím…“. Jak vidět, vydržel jsem. Vrátil jsem se však před lety  přece jenom  k pivu – také vyráběném v Plzeňském Prazdroji –  opravdu – za 7,50 Kč půl litru. Ostatní piva jsou až trojnásobně dražší. Teď čekám, kdy zdraží i to moje dnešní „levné pivo“?!

Ale neměl bych zapomenout na ty své vedlejší příjmy. Ty mi pomohl zajistit nový fenomén v našich podmínkách – vznik vědeckotechnických nebo obchodních či technologických  parků, také se jim říkalo podnikatelské inkubátory. Přijeli s ním a s dokumentárním filmem dva mí dobří přátelé – oba z Výzkumného ústavu inženýrského studia při Českém vysokém učení technickém v Praze – Miloš Vystyd a Jiří Beneš, můj dávný spolužák a dlouholetý kamarád. Hned po listopadu 1989 (oba už jsou na pravdě Boží) navštívili spolu Berlín a jedno takové technologické centrum prohlédli.

Konala se velká prezentace v tehdejším Výzkumném ústavu vědeckotechnického rozvoje, s oběma jsem udělal hned rozhovor pro Lidové noviny, vyšel už v květnu 1990 a bylo to vůbec poprvé, kdy se u nás o této zcela nové tématice psalo. Rozhovor končil mementem, že jsme svědky úniku našich chytrých mozků do zahraničí, a že tady zakládáním těchto institucí a inovačních firem se jim nabízí velká příležitost. Dnes se píše o tom, jak odcházejí za hranice hledat lepší existenci naši lékaři a naproti  tomu se rovněž píše, že mnoho čerstvě vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí nemůže sehnat zaměstnání. Takže i ti posléze odcházejí do ciziny.

Celých deset let ještě v důchodu - jsem řídil časopis Inovační podnikání, který jsem založil a vychází dosud – nyní už beze mne. Jde o jednu velkou historii nezměrného úsilí o založení Asociace inovačního podnikání, která působí na vládní politiku ve výzkumu, vývoji a inovacích, soustřeďuje nejen ona inovační centra, ale také technické univerzity a další podobné subjekty, pečuje o další jejich vývoj, organizuje soutěže (například o Cenu Inovace roku), dále to jsou společné výstavy, zahraniční prezentace, články, katalogy.

Chtě nechtě jsem za deset let v roce 1999 skončil, ale kontakty udržuji neustále. Ani si neumíte, přátelé, představit, jak jsem si oddechl, když jsem konečně přestal rok co rok vyplňovat formuláře a studovat pokyny k vyplnění daňového přiznání fyzických osob, další povinností bylo podobné martýrium na obvodní pobočce Všeobecně zdravotní pojišťovny (tam chtěli přehled za rok o příjmech a výdajích ze samostatně výdělečné činnosti a úhrnu záloh na pojistné). Uf! Jak jsem se tenkrát osvobodil!

Píše se rok 2012  a mezi mnoha letošními „pf“ jsem hned několikrát obdržel známý sonet číslo 66 od Wiliama Shakespeara (1563-1616) – po kolikáté už?! Tento rovněž kdysi mladý  talentovaný autor se jasnozřivě vyjádřil prakticky ke všem dobám, které kdy lidstvo žilo.

Zdalipak je vám známo, přátelé moji, že u nás byl tento sonet přeložen (podle mých dokladů) celkem 13krát! Poprvé J. V. Sládkem (1883) a po něm Jaroslavem Vrchlickým (hned dvakrát a pokaždé jinak – 1896 a 1904), Janem Vladislavem (1964), E. A. Saudkem (1975), Zdeňkem Hronem (1986), Martinem Hilským (1992), Miroslav Mackem (1996), Pavlem Švejnarem (2007) a naposledy Zdenkou Bergrovou (krátce před svou smrtí v 2008). Poslední (nikoli chronologicky, protože letopočet mi chybí) byl Miroslav Kromiš.

Prosím, nedivte se mně, jako autoru encyklopedie Co víme o smrti (vyšla v roce 2006), že myslím ve svých 85 letech na ty dny poslední. Protože jsem se osobně velmi blízko poznal s kolegyní a celoživotní přítelkyní již z mládí – Zdeňkou Bergrovou (1923-2008), českou básnířkou a překladatelkou (zejména francouzských „prokletých básníků“ a mnoha ruských klasiků – Puškina nebo Jesenina, také ukrajinského Tarase Ševčenka, za něhož dostala Ukrajinský řád umění), která však překládala i z angličtiny a její překlady naproti tomu překládali naši esperantisté, tak dávám přednost jejímu překladu slavného sonetu. Zní:

Malé vysvětlení: Za Zdenkou smutní její celoživotní partner akademický malíř Věroslav Bergr, tak jsem pochopil i její poslední dvojverší. A pro srovnání jsem si nechal citace, jak znějí tyto závěrečné sloky u jiných shora uvedených překladatelů:

A ještě pro jazykozpytce – v němčině mají tento překlad:
All dessen müde, wär ich längst gegangen -
Allein die Liebe hält mich hier gefangen.

Zatímco anglický Shakespearův originál zní takto:

Tired with all these, from these would I be gone,
Save that to die, I leave my love alone.

Takže – Boží požehnání Vám všem, kteří jste mi napsali a jimž teprve nyní mohu takto poděkovat.

* * *

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Léta býval lyžařským instruktorem a v roce 1986 chtěl zabránit nehodě, která by postihla jeho svěřenkyně. Došlo k nejhoršímu: sám byl zle postižen, takže od té doby střídal jednu nemocnici za druhou, stejně tak rehabilitační a jiné zdravotní ústavy včetně lázní. Je doživotně invalidní, ale se svými bolestmi, strádáním a nabytím znova určitých sil se postupně vyrovnával.

Jakési geny po jeho dědečkovi a tatínkovi – rodinných písmácích – v sobě objevil rovněž a ve volných chvílích se pokoušel literárně tvořit. Nejprve pohádky a kratší příběhy, až nakonec sepsal svůj životní příběh, vytiskl na své počítačové tiskárně, opatřil kroužkovanou vazbou a nesmírně tím potěšil rodinu, přátele a známé.

Na první straně byl titulek Co jsem prožil díky svému úrazu a na zadní straně podobně vyvedený titulek Kam jsem se podíval díky svému úrazu. A právě ta popisovaná místa mu natolik učarovala, že o každém z nich napsal novou knihu. Tak vznikly Mé vzpomínky na Kladruby a okolí, Malá procházka Vlašimskem, Ještěd a Mimoň s jejich okolím, Lázně Kundratice a jejich okolí, Slapy a jejich okolí, Třebutičky zachycené slovem i obrazem (součást obce Polepy na Litoměřicku).

Mám dnes v ruce jeho novou knihu Za poznáním Sedlčanskem, kterou jsem si od něho poctivě koupil, protože mne chytla za srdce. Vždyť všechna ta popisovaná místa s jejími příběhy, událostmi a zážitky, jsem kdysi dávno poznával se svými třemi dětmi. Trávili jsme jedny školní prázdniny na pravém břehu Vltavy v rekreační chatové osadě Častoboř, která se nachází na samém začátku vodní nádrže či jezera Slapy.

Odtud jsme podnikali výlety do celého širého okolí – samozřejmě kromě koupání ve dnech, kdy počasí lákalo spíše k procházkám. Teď všechna místa se svou romantikou, čistotou, malebnou krásou a bohatou historií opěvuje náš literární samouk Luděk Horký ve své nové a půvabné knížce. Aspoň některá z nich vyjmenuji, protože těch vltavských pamětníků a turistů je mezi námi mnoho: Příčovy se zříceninou větrného mlýna, vodní tvrz Křepenice, rybník Musík, potok Mastník, Z Cholína na Zrůbek, Hříměždice, Tancibudka, Kamýk nad Vltavou, Zvírotice, Stehlíkův mlýn, Skrýšov, Svatý Jan, Solopysky – všechno krásná česká a starodávná jména až po Sedlčany, které celému svému okolí vévodí.

Knížku doprovázejí originální snímky samotného autora textu, také mapky, turistická značení. Tady jsem zvýšil svou pozornost, jako dávný ctitel našeho prvního prezidenta Osvoboditele. Protože na řídce zalesněném vrcholu s pěkným rozhledem (417 metrů nad mořem) mají Památník T. G. Masaryka. Vrchol se jmenuje Šiberný a škoda, přeškoda, že tady jsem nikdy nebyl. Památník s deskou, na níž je rovněž zajímavý nápis: „Odtud pozoroval dne 3. IX.1922 l. cvičení našich vojsk prezident Osvoboditel ČSR T. G. Masaryk“. Devadesát let uplynulo od té události a sedlčanští turisté okamžitě po listopadové revoluce v roce 1989 památník obnovili, za velkou upoutávku jim posloužil samorost z větví jehličnanu.

Na 112 stránkách této velmi čtivé knížky jsem napočítal 220 barevných ilustrací, snímků, které dokazují fotoreportérskou profesionalitu autora. A mezi dvě – dnes již legendární – postavičky z filmu Jiřího Menzela Vesničko má středisková, jehož děj se odehrává v sedlčanské obci Křepenice. Náhodně zachycená dvojice připomíná řidiče náklaďáku Pávka (Júlia Satinského) a jeho závozníka Otíka (Jánoše Bána). Film byl úspěšný od svého zrodu v roce 1985.

Za některými fotografickými úlovky musel jejich autor jezdit několikrát podle počasí, zatím jeho nemocná žena ho vždy netrpělivě vyhlížela dlouhé hodiny. Luděk se jí teď odměnil: vybudoval ve svém domě saunu. Po uklidňujícím zábalu ze sauny si každý ještě může sám přidat masáž Siatsu celé páteře na specielní podložce. Na zahradě pak má krytý plavecký bazének, v němž od dubna do listopadu překonává denně svůj rekord v uplavání jednoho štafetového úseku vzdálenosti (36 km) kanálu La Manche. Letos se mu podařilo v průběhu jeho plavecké sezóny dokonce uplavat 58 km. Bazének již využívá od prvopočátku výstavby rodinného domku na konci Psár a na pokraji lesa. Tady bych Luďka Horkého jen malou odbočkou doplnil, že prvním plavcem přes kanál La Mance by Angličan již v roce 1875. Překonání průlivu z Doveru do Calais (350 km) mu trvalo 21 hodin a 45 minut. V roce 1923 to již byla Američanka, která plavala opačným směrem 14 hodin a 39 minut. Z českých pokořitelů si nejvíce pamatujeme Františka Venclovského, desátým byl sportovní redaktor Stanislav Bartůšek a posléze v letech 2006 – 2007 Yvetta Hlaváčová.

Vraťme se proto na Sedlčansko a vlastně domů do Psár, odkud pochází náš přemožitel vzdálenosti světoznámého kanálu – ovšem ve svém plaveckém bazénku štafetovým způsobem. Je to veskrze skromný člověk, jemuž knížky připravuje vydavatelství Powerprint Praha, odkud si je v batohu na zádech sám odváží.

Pro své zdraví a zdraví své rodiny, svých vnoučat a také pro vzájemnou pohodu je Luděk Horký obětovat nejen množství času, ale i úspor ze svého invalidního důchodu. O jeho příkladu se měla zajímat už dávno naše televize, pro niž je ochoten připravit dokument, který by nejen zaujal, ale hlavně pomohl tisícům stejně postižených pacientů a lidem v naší zemi.

Nic lepšího si na závěr svého povídání nemohu vybrat, než motto jeho knížky: Čím větší moudrosti jsi nabyl, tím pokornější je tvá mysl. Čím více dobroty sídlí v tvém srdci, tím máš více lásky pro druhé.

Takoví lidé mezi námi žijí ve společnosti, která už je dávno nemocná také proto, že podobné příklady často přehlíží a pro současná média nejsou ani trochu zajímavá. Jak se však všichni hluboce mýlí!

* * *

Fotografie pro CzechFolks.com © Luděk Horký

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Celou svoji korespondenci si ukládá již od roku 1938. Stále si dopisuje s přáteli ze 13 zemí a ovšem i s mnoha dalšími zde doma. Výbor ze svých prací od roku 1938 -2011 má zdokumentován v oddíle pod názvem O kom o čem a druhý stejně rozsáhlý oddíl nazval Od koho-komu. Nejsem povolán k tomu, abych hodnotil práci a dílo Miroslava Sígla. Mohu vyslovovat pouze svůj osobní názor na některé skutečnosti, činy a aktivity člověka, kterého znám již více než třicet roků, byť naše setkávání nebyla tak častá. Před více než pěti lety, v Klubu novinářů Pražského jara, jsem oslovil Mirka a pobídl ho, aby začal psát pro internetový server Pozitivní noviny, kde jsem byl tehdy členem redakční rady. Před třemi roky jsem podobně učinil, tentokrát pro server CzechFolkscom.Plus. Sígl již tehdy psal příspěvky pro internetový deník Neviditelný pes a publikoval v řadě časopisů. Na moji pobídku sympaticky zareagoval a stal se často publikovaným a čteným autorem obou těchto internetových deníků. Mirek mne řadí mezi své přátele, a tak jsem byl pozván s mnoha jeho dalšími přáteli na setkání, kde v sympatické pražské malešické restauraci Půda v Praze 10, proběhla zdařilá oslava jeho pětaosmdesátin. Tam jsme všichni obdrželi jeho novou knížku básní Mým přátelům, s krásnými ilustracemi Věroslava Bergra, Věry Michkové, Lenky Střížovské a také jedna od Mirka Sígla-fialky. Je v ní výbor Síglových básní z let 1938-2011.

Pracovitý novinář, redaktor a publicista nachází v srdci další místa a do nich ukládá svá citová i rozumová poznání. Cit do básní vkládá, verše jako serenáda zní nad pozemskou kolonádou. Jeho slova a jejich význam skládají úctu jeho přátelům. Je takových novinářů mnoho? Mirek Sígl k nim patří. Stojím v pokoře před jeho energií, jeho pracovitostí, před obdivuhodným širokým záběrem jeho zájmů.

Sbírka „Mým přátelům“ je jeho již devátá knížka poesie. Všem napsal do knížky své osobní věnování. Když jsem si četl básně v této útlé knížce, byl jsem dojat. Tak silné jsou některé myšlenky a slova básníkova. Řada jeho básní – Neodsuzuj, Modlitba, Víš, co je štěstí, Co říci… obsahuje silná slova básníkova. V básni Dík čtenáři, díky vám- vyjádřil velkou pravdu o tom, že kniha žije, má-li své čtenáře a zpětnou vazbu s autorem.

Některým básním se dá, co do vyciselovanosti a precisnosti, leccos vytknout. Ale jsou to čisté, z upřímnosti vytrysklé myšlenky a city vtělené do slov, vět, asonancí a rýmů. Mohlo by se na nich ještě pracovat. Ale to musí vědět a rozhodovat autor. Proto nemohu a ani nechci dávat „knížecí“ rady. Sígl nešel s touto sbírkou na trh. Napsal ji, šel a dal ji svým přátelům. Při psaní dopisu příteli také nehledáme dlouho slova, ale píšeme, co cítíme, a hlavně co chceme sdělit. To při reedici, pro neznámého čtenáře nahrazujeme slova jinými, příhodnějšími. Ale Sígl nešel na trh, šel k přátelům.City a přátelství, jsou li pravé a čisté, se neupravují. Zůstávají původní. Nezkalí je potopa ani odcizení.

Napadá mě jedno srovnání. Dnes velká část knih je vydávána vlastním nákladem autorů. Na tom nic nemění skutečnost, že je v tiráži uveden vždy nakladatel. Ve většině případů náklady nese autor a teprve z prodaných výtisků má odměnu. Autorské smlouvy jsou výsadou celebrit. V této části knih vydaných vlastním nákladem jsou takové, které svoji kvalitou a obsahem často předčí ty, které tak často a s velkým humbukem a reklamou zaplavují trh a o nichž pak píše část „redaktorek“ kulturních rubrik časopisů, pokud je ještě některé mají. Po vinných a chlebíčkových křtech na těchto křtech, píší tyto redaktorky svá hodnocení, úvahy a literární poznámky. Sem patří pěkná řádka všech možných kuchařek, autobiografií, psaných za úplatu psavci, z podkladů a vyprávění objednavatelů. Také dost cestopisů na trhu připomínají spíše sebrané výpisky z bedekrů a reklamních brožurek centrál cestovního ruchu a cestovních kanceláří. Básnickou sbírku vydal Miroslav Sígl ne pro trh, ale pro své přátele. Mezi ně počítá Mirek i mne. Děkuji mu za ni.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Dubského:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-dubsky/

Koláž růží pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Z oficiálních podkladů se lze dočíst, že se „obrozují pradávné ruské ideály, duchovnost, důstojný vztah k historické paměti. Roste míra společenské shody na společných hodnotách – svobodě a nezávislosti ruského státu, humanismu, mezinárodním míru a jednotě kultur multinacionálního národa Ruské federace, ctění rodinných tradic a patriotismu…“ a dále, že „z hlediska předcházení hrozbám národní bezpečnosti je nutno zajistit sociální stabilitu, etnický a náboženský soulad, zvýšit mobilizační potenciál a růst národního hospodářství, zvýšit kvalitu práce orgánů státní moci a zformovat fungující mechanismy (sic!) jejich vzájemné spolupráce s občanskou společností – s cílem uplatnění práva občanů Ruské federace na život, bezpečnost, práci, bydlení, zdraví a zdravý životní styl, na dostupné vzdělání a kulturní rozvoj“, praví se v dokumentu Bezpečnostní rady Ruské federace, jak byl z ruštiny přeložen Karlem Dolejším a publikován v našich médiích.

Tento úvod je nezbytný v kontextu k následujícímu pojednání o mezinárodní konferenci připravované na 15. prosinec t. r. a  věnované  osobnosti a dílu jednoho  z největších světových spisovatelů Fjodoru Michajloviči Dostojevskému (* 11. listopadu 1821 † 9. února 1881). Byl nejen prozaikem a filozofem, ale stal se vrcholným představitelem ruského realismu, předchůdcem moderní psychologické prózy.

V každé encyklopedii jsou uvedena významná data, která měla vliv na jeho životní osudy a literární tvorbu. Ve svých 28 letech byl odsouzen vojenským soudem k trestu smrti. Avšak krátce před popravou mu byl trest změněn nejprve na čtyři roky v káznici a později k nuceným pracím na Sibiři. Tady skutečně strávil deset let, z toho několik let jako voják carské armády.

Fyzicky a psychicky nesmírně strádal, projevila se u něho epilepsie, avšak vězeňská a vojenská stráž považovala jeho záchvaty za uměle předstírané. Podařilo se mu po návratu ze sibiřského vyhnanství odcestovat do zemí západní Evropy, kde na něho doléhal morální společenský úpadek. Jediné, co mu vyhovovalo, byla kasina, kde se mohl věnovat své přehnané hráčské vášni. Přitom nepřestával usilovat o společenské proměny své země – Ruska.

Prošel peklem v carském Rusku, poznal „západní svobody“, začínal chápat lidi s narušenou osobností, neuznával přitom tehdejší racionalismus s bezohledným jednáním podnikatelů, byl vášnivým odpůrcem sobectví a příliš velkého sebevědomí lidí, kteří měli moc nebo po moci toužili. Společenské přeměny spatřoval především ve vnitřních proměnách jedince, který chápe základní morální hodnoty, z nichž významnou měla být pokora a respektování některých pozitivních ruských národních tradic.

Podle jeho názorů docházelo v ruské společnosti k častým sebevraždám a despotismu, zejména z nedostatku náboženského cítění a také ztráty náboženské opory. Na vině společenského marasmu byl rovněž přehnaný individualismus. Viděl vývoj budoucí společnosti podle křesťanských tradic. Radikálního řešení přeměn se však obával. Jednak některými svými názory si získával přízeň carských kruhů, avšak naproti tomu ho neustále sledovala carská policie. Po smrti svého bratra, redaktora časopisů Vremja a Epocha musel splácet jeho dluhy a sám se dostal do existenčních problémů.

Uveďme si chronologický přehled jeho literárního díla a odkazu, v němž dokázal psychologicky zevrubně charakterizovat lidi s duševními poruchami, velmi podrobně si všímal zločinců i revolucionářů v tehdejší ruské společnosti, doléhaly na něj jak hrůzy, tak i lásky, anarchie i společenský řád. Byl rozporuplnou osobností, obviňovanou i litovanou. Zříkal se některých vymožeností vyspělejší západní Evropy, ale současně odmítal sžít se s Ruskem v jeho tehdejší podobě. Jak charakterizují literární historici jeho díla:

● Prvotinou F. M. Dostojevského je román v dopisech z roku 1846 (byl 25letý) pod názvem Chudí lidé. Navázal na tradici realismu svého předchůdce ukrajinského původu N. V. Gogola (1809-1852), ale víc se zabýval nitrem svých postav, procesy deformací, jimž jeho lidé podléhali ve střetu s krutým okolím.

● V roce 1848 vyšla jeho lyrická povídka Bílé noci, poněkud vymykající se jeho další tvorbě.

● Rok poté již se objevuje novela Dvojník – první hlubinná analýza rozdvojené psychiky člověka. V témže roce se poprvé v ruské literatuře objevuje analýza bezprávného člověka jako sociální tragedie s neobyčejnou hlubokou lidskostí v satirických novelách Nětočka Nězvanovová, Strýčkův sen a Ves Štěpančikovo, v níž se vyskytuje podoba ruského Tartuffa, jak ho zvěčnil J.B. Poquelin – Moliér (1622 – 1673) – čili v dobové francouzské společnosti román o představiteli církve, intrikánovi a podvodníkovi.

● V dalším románu Uražení a ponížení z roku 1861 zdůrazňuje autor nutnost zastat se chudých  a bezmocných proti krutosti mocných.

● Autobiografický román F. M. Dostojevského Zápisky z mrtvého domu (rovněž 1861) líčí pobyt v  káznici v Omsku na Sibiři, jakož i lidi, s nimiž se tam poznal. Odpovídá zčásti na otázku, proč se člověk stává zločincem a jaký smysl má trest.  Román inspiroval mnohem později našeho a světově uznávaného skladatele klasické hudby Leoše Janáčka (1854-1928) k stejnojmenné opeře.

● Za tři roky poté následovala novela Zápisky z podzemí, v níž je vyslovena koncepce člověka, s nímž nelze manipulovat proti jeho vůli, přestože by to mohlo být k jeho prospěchu a ve jménu pokroku.

● V roce 1866 vychází Zločin a trest, kde hlavním hrdinou je chudý, ale výjimečný petrohradský student Raskolnikov. Vyznačuje se vlastní teorií, podle níž je život některých lidí bezcenný, a proto není ani hříchem sebevražda. Zabije lichvářku, čehož svědkem je její vlastní sestra, tak zabije sekerou i ji. Mnohokráte zfilmované dílo, v němž se Raskolnikov zamiluje do prostitutky, která ho přesvědčí, aby se k svému hrůznému činu přiznal. Je odsouzen k vězení na Sibiři a „věrná“ prostitutka  se mu stává oporou.

● O své hráčské vášni, jíž propadl v západoevropských kasinech, napsal F. M. Dostojevskij v roce 1867 zčásti rovněž autobiografický román Hráč.

● Velmi známou postavou je Dostojevského Lev Nikolajevič Myškin z románu Idiot (1868). Je to nedoléčený epileptik, který je  v ruské společnosti označován za „idiota“. On  však dokáže předsudky ostatních měnit a dokonce vyvrátit. Je přitom lidský, nesobecký, ušlechtilý, zdánlivě naivní svou dobrotivostí, která nad ostatní ruskou společností výrazně vyniká.

● V letech 1871–72 se objevuje další hlavní hrdina v románu Běsi – Štěpán Trofimovič, pohybující se v morálně nemocné ruské společnosti, navíc plné fyzických neduhů a morových ran. V roce 1988 zfilmoval román polský režisér Andrzej Wajda.

● Morální rozpor chlapce v románu Výrostek (1875) je charakterizován základem společenské skutečnosti, v níž hrají prim peníze a kariérismus, touha vlastnit milióny, aby si ho nakonec lidé netroufali tolik urážet.

● Vrcholem tvorby jsou Bratři Karamazovi, poprvé vydávaní v letech 1879-1880. Psychologický a filozofický román, několikrát zfilmovaný, také u nás došlo k české adaptaci v režii Petra Zelenky (2008). Je v něm obsaženo snad veškeré společenské, rodinné i osobní „neřádstvo“ či zlo – zhýralost, nemanželství, kruté vášně, vražda, sebevražda – ovšem vše v několika dějových liniích, kde se vyskytuje  také láska.

Na základě i  těchto zjednodušených charakteristik a v souvislosti částečně vylíčené současné ruské společnosti, lze pochopit snáze také snahu dnešních zbytků intelektuální fronty, představované Institutem ruské literatury Ruské akademie věd. Podařilo se schválení jejího rozhodnutí, uspořádat mezinárodní konferenci o F. M. Dostojevském 15. prosince 2011 v Petrohradu. Z jejích příprav je viditelné úsilí o realizaci události, která svým významem přesahuje rámec literatury a kultury vůbec.

Je pochopitelné, že se taková konference nemůže obejít bez významných dostojevskologů, k nimž bezesporu patří náš filozof, literární historik a teoretik František Kautman (*1927). Jeho život a dílo by si zasloužily před jeho 85. narozeninami hned na počátku příštího roku pečlivého odborného zhodnocení. Českobudějovický rodák po studiích doma absolvoval Literární institut Maxima Gorkého v Moskvě, po návratu byl odborným dokumentátorem Encyklopedického ústavu ČSAV a vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu ČSAV.

V období husákovské abnormalizace byl z politických důvodů existenčně postižen, přišel o vědecké zaměstnání, dva roky byl bez pracovního zařazení, krátce pouze prodavačem v podniku Klenoty v Praze, až mu byl v roce 1974 přiznán invalidní důchod. Uchýlil se do ústraní máchovského Kokořínska, kde se svým pejskem Jackem „hledali svobodu“. Tak jsem také Františka Kautmana poznal. V roce 1977 podepsal Chartu. Jeho literárními a odbornými zájmy byli mj. T. G. Masaryk, F. X. Šalda, F. Kafka, S. K. Neumann, E. Hostovský, V. Dyk, J. Mukařovský, J. Patočka – všichni mu byli svým životním a filozofickým naladěním k věčným problémům osobnosti a člověka – velmi blízcí, pokud jde o  chápaní díla F. M. Dostojevského.

Sám jako prozaik dospěl k ambiciózním románům, v nichž těžil zejména ze sociálně existenciální problematiky života v totalitní společnosti, ovlivněn romány Dostojevského a Kafky (Román pro tebe a Mrtvé rameno). Těžištěm nejautobiografičtějšího z nich je pak Prolog k románu, kde se vášnivě vyrovnává s vlastní komunistickou minulostí a drásavě líčí životní a tvůrčí situace.

Jakmile jsem se dozvěděl, že ruští literární odborníci usilují o jeho příspěvek, vyzpovídal jsem Františka Kautmana již těžce nemocného v letošních neúnosných vedrech a prudkých změnách počasí. Jeho zdravotní stav a těžká hlasová indispozice mu nedovolí, aby vyhověl naléhavému přání ruských pořadatelů a osobně se zúčastnil jejich mezinárodní konference. Slíbili mu, že rozhodně přednesou jeho příspěvek, takže přistoupil k náročnému promýšlení a skicování a v současné době se rodí jeho příspěvek.

Svou knihu o Dostojevském napsal před čtyřiceti lety (Dostojevskij – věčný problém, člověka). Mohla vyjít až po listopadových událostech 1989, a sice v roce 1992 a v roce 2004 následovalo její druhé vydání. Jistě – za tu dobu byly napsány po celém světě stovky dalších knih a studií, však se také tento svět měnil, „také já jsem se měnil“, jak se mi svěřil. Příležitosti se mu dostalo v letech, kdy mu ubylo mnoho sil, ale odhodlal se využít Dostojevského nikoliv k jeho nové interpretaci, ale k úkolu mnohem skromnějšímu, jak říká, vůči velikému autoru pokornějšímu – „učit se od Dostojevského“.

Že by to měl být „jakýsi apendix (možná epilog) k mým studiím – vždyť se tímto géniem zabývám bezmála šedesát let!“, vysvětluje blíže.

Přitom Dostojevskij je autor neobyčejně aktuální. Tady jsou bezprostřední slova Františka Kautmana: „Ač zemřel před 130 lety, jasnozřivě vycítil mnoho problémů nejen dnešního Ruska, ale dnešního světa. Ve dvacátém století se několikrát zdálo, že dějiny jeho názory, jeho obavy i varování již překonaly. Ale byl to klam, a i když ony „dějinné fáze“ trvaly někdy desetiletí, nakonec nikoliv  „dějiny“ Dostojevského, ale Dostojevskij překonal „dějiny“.

Vývoj po Dostojevském se ubíral v řetězu nejrůznějších sociálních konstrukcí a rekonstrukcí, ale žádné z nich se nepodařilo zabránit katastrofálním perspektivám lidstva, které dnes s krutou naléhavostí zasahují celý svět – dosáhly spíše opaku toho, co slibovaly…“

Právě na tuto – pro leckoho možná těžko pochopitelnou aktuálnost Dostojevského – by chtěl František Kautman upozornit a věřme, že bude schopen aspoň v náznacích ji konkretizovat. Nedivím se mu, že má vážné obavy o tento svůj projekt, ale věřím mu spolu s ostatními, kteří s ním žili podobný životní osud, ale též s těmi, kteří poznávají Dostojevského až teprve nyní, že navzdory svému věku a zdravotnímu stavu se zhostí svého úkolu se ctí. Držme mu palce! Těmi slovy mne též o to požádal a jsem tomu rád, že mohu jeho statečnost a obětavost tlumočit naší veřejnosti.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Sokol přečkal všechny likvidační a otřesné akce, dočkal se opět svobody ve své rodné zemi a dokonce chystá významný jubilejní  XV. Všesokolský slet. Omlouvám se čtenářům a Sokolům, že jsem hned neuvedl významnou změnu ve vedení České obce Sokolské.

Poprvé v jeho historii stanula v čele Sokola žena, která také povede sokolské šiky do XV. Všesokolského sletu. Je to ing. Hana Moučková, letošní jubilantka (*1961), která jako ekonomická inženýrka po studiu Vysoké školy ekonomické od roku 1993 pracovala nepřetržitě na úseku nemovitého majetku a investiční výstavby České obce sokolské, dále potom od roku 1999 byla vedoucí majetkově správního oddělení ČOS. Nikdy se nestala členkou z některých politických stran. Naopak je neustále dlouhodobou členkou své základní TJ Sokol Lety (poblíž Dobřichovic, Praha-západ) a od roku 2004 je rovněž nepřetržitě členkou předsednictva ČOS.

Při svém zvolení  letos v květnu mj. uvedla: „Sokol potřebuje především stabilizovat v nynější nelehké finanční situaci, kdy se potýkáme, stejně jako další sportovní organizace, s potížemi způsobenými problémy akciové společnosti Sazka. Přesto pevně věřím, že se nám společnými silami v celém sokolském hnutí podaří důstojně oslavit 150. výročí založení Sokola v roce 2012, jehož součástí bude významný zejména XV. Všesokolský slet…“

Česká obec sokolská je členem Světového svazu sokolstva společně se sokolskými organizacemi v Evropě, Americe a Austrálii. Dále je členem mezinárodní organizace ISA (International Sport and Culture Association) a právě s podporou této asociace dochází k mezinárodním stykům mezi cvičiteli, k účasti na mezinárodních odborných konferencích a festivalech.

Na jubilejní slet v Praze se pilně připravují podle zatímních informací tyto sokolské jednoty v zahraničí: Americký Sokol, Union Sokol of the USA, Sokol Australia, Savez Sokol Srbije, Sokolska Zveza Slovenie, Sokol na Slovensku, Sokol Užhorod, Sokol Paříž, Župa Povážská M. R. Štefánka a Zahraniční obec Sokolská.

Součástí sletu bude také doprovodný program, z něhož uveďme alespoň některé mimořádné mezinárodní akce:

• 3. – 6. května mezinárodní  festival pěveckých sborů Mozartova Praha,
• 12. května až 3. června mezinárodní festival klasické hudby Pražské jaro,
• 17. až 20. května mezinárodní knižní veletrh Svět knihy,
• 7. až 10. června mezinárodní festival námořnických souborů,
• 21. – 24. června Brass2012Bohemia – setkání dechových kapel z celého světa v Praze,
• 29. června  Prague City Festival  – multižánrový festival se zahraniční účastí,
• 5. – 8. července Dance2012Bohemia  – festival tanečních souborů z celého světa,
• 28. srpna až 1. září mezinárodní folklorní festival,
• 30. srpna až 2. září mezinárodní krajanský festival.

Ve všech krajích se již pilně připravují na XV. Všesokolský slet v Praze na Strahově ve dnech 1. – 7. července 2012:

• v Praze je to župa Jana Podlipného, Pobělohorská a Scheinerova,
• ve Středočeském kraji župy Barákova, Blanická, Budečská, Fügnerova, Tyršova a  Jungmannova,
• ve Východočeském kraji Pardubice župa Pippichova,
• v Královéhradeckém kraji župy Jičínská – Bergrova, Orlická a Podkrkonošská-Jiráskova,
• v Plzeňském kraji  župy Rokycanova a Šumavská,
• v Jihočeském kraji župa Jihočeská České Budějovice,  Jihočeská  Písek a Jihočeská Tábor,
• v Karlovarském kraji župa Karlovarská,
• v Libereckém kraji župy Ještědská, Sokol Liberec, Jizerská a  Krkonošská-Pecháčkova,
• v kraji Vysočina župy Havlíčkova a Plukovníka Švece,
• v Olomouckém kraji župa Olomoucká-Smrčkova,  Prostějovská, Severomoravská a Středomoravská – Kratochvílova,
• v Jihomoravském kraji župy Bukovského, Jindry Vaníčka, Jana Máchala, Krále Jiřího, Pernštejnská a Slovácká,
• v Moravskoslezském kraji župa Beskydská-Josefa Čapka a Moravskoslezská,
• ve Zlínském kraji župy Hanácká, Komenského a Valašská-Františka Palackého.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

O samotném  orloji vyšlo velké množství knih – nejvíce z pera prof. dr. Václava Rosického, Zdeňka Horského a Stanislava Marušáka. Vždyť o jednu z nejstarších kulturních památek, známou v celém světě, kde se mnohde pokoušeli postavit jeho kopii, je stále mimořádný zájem. Zvláště s loňským 600. výročím jeho vzniku (je poprvé doložen v listině z 9. října 1410) vyšly pohlednice, byla vydána jubilejní mince, také poštovní známky. Orloj byl speciální videotechnikou osvětlován po všechny dlouhé noci.

Má pohnutou historii jako mnoho jiných podobných artefaktů. Legendy provázejí Staroměstský orloj od nepaměti. Snad nejstarší a nejznámější je legenda o Mistru Hanušovi, který se svým učedníkem byli zobrazeni slavným malířem Věnceslavem Černým v Jiráskových pověstech českých. A odtud se pověst začala rychle šířit a zůstává živá dodnes.

V oné  pověsti se vypráví o velkém zločinu, kterého se dopustili staroměstští radní na orlojáři Mistru Hanušovi. Když postavil tak nádherný stroj, roznesla se o tom zvěst po celé zemi a zlomyslní radní dostali strach, že by Mistr mohl postavit podobný orloj i pro jiná místa v zemi či ve světě! A tomu chtěli zabránit, zlověstné dílo se jim podařilo. Najatí zločinci – útočníci – vtrhli do Hanušova bytu a železnými tyčemi rozpálenými v ohništi do ruda oslepili tohoto milovaného, vzdělaného a technickým umem nadaného hodináře.

Dále však pověst rovněž vypráví, že Mistr Hanuš nezůstal radním nic dlužen. Požádal svého pomocníka, ten jej zavedl k vnitřní části složitého mechanismu, jehož koloběh znal jedině on sám. Vložil svou ruku do míst nejdůležitějších, která byla mozkem Staroměstského orloje. Od této chvíle zůstal orloj nehybný. Trvalo dalších sto let, protože nikdo nebyl schopný opravit tak složité zařízení a uvést je znovu do pohybu.

Staroměstského orloje se týká ještě mnoho dalších pověstí a legend. Například, když se stroj zastaví, dojde k válce, nebo další pověst říká, že kdo zasáhne do složitosti orloje, náhle zemře nebo zešílí. Je ovšem smutnou pravdou, že několik let po vytvoření nové kalendářní desky zešílel její slavný malíř Josef Mánes (1820-1871). Když se mu podařilo získat mimořádnou zakázku na vytvoření medailonů Staroměstského orloje a když ji dokončil, začalo se už  v té době jeho chatrné zdraví horšit. Byl to však důsledek jeho celoživotního strádání, jak se o tom můžeme dočíst v mnoha románech – nejpřesvědčivěji v románu Josef Mánes, který sepsal František Kožík (1909-1997) a vyšel poprvé v roce 1955.

Vraťme se k našim vzhlížejícím návštěvníkům, jak pozorují průvod jednotlivých apoštolů, a jak je napadají ony zvídavé otázky. Tímto jevem byl zaujat již delší dobu nám všem v CFC Plus známý autor Milan Dubský, o jehož poslední básnické sbírce jsem zde psal 21. října t.r. „Ti návštěvníci by měli dostat do rukou malou knížečku a v ní jedno malé vyprávění o události, která vstoupila do dějin Staroměstského orloje“, zamyslel se jednoho dne.

Jak uvedl na autogramiádě této knížečky letitý Milanův kamarád spisovatel Stanislav Motl, není u Milana nikdy daleko od slov k činům a vznikla tak jeho poéma. Nazval ji Příběh Staroměstského orloje (vydalo Eurohobby Praha, 20 stránek formátu 10 x 15 cm), mistrně ilustrovaných talentovaným a velmi nadějným výtvarníkem Romanem Kelbichem a její křtiny se odbývaly takřka slavnostním způsobem v nádherné galerii Cesty ke světlu v Praze-Chodově i s jejím přítomným výtvarníkem Zdeňkem Hajným.

Nad touto kulturní akcí převzal záštitu starosta městské čtvrti Praha 11, zahrály zde na flétny děvčata z kvarteta Základní umělecké školy této pražské čtvrti a celou poému zde všem mnoha návštěvníkům přednesli žáci Vyšší odborné školy herecké z Prahy 4. Vše mělo důstojný rámec, o který se zasloužila také spisovatelka a herečka Táňa Fischerová, a rovněž průvodní slovo, jež měl sám autor sličné knížečky.

Příběh její ovšem teprve začíná. Vyšla také v německém a anglickém překladu, aby ji mohli číst i cizí návštěvníci, ale uvažuje se o překladu do japonštiny, protože Japonců k nám poslední dobou přijíždí velké množství a kupodivu – všichni chtějí napřed vidět Staroměstský orloj! Nejsou z celého světa sami – měly by proto následovat další překlady do ruštiny, španělštiny, italštiny – to vše bychom knížečce přáli. Jen jde o to, aby se našli vhodní sponzoři, dárci, mecenáši, kteří by tyto záměry pochopili a podpořili. Držme palce a přejme si totéž co autoři a všichni tvůrci kolem nadějné sbírečky a její básnické poémy o Mistru Hanušovi.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Foto archiv Romana Kelbicha

Zde čtenáři mohou zhlédnout video reportáž ze křtu knížky M. Dubského, případně si ji objednat přímo v internetovém obchodě:

http://www.metropol.cz/zpravy/kultura/video-krest-knihy-pribeh-prazskeho-orloje/

http://www.fler.cz/zbozi?uid=137911

Sokolská organizace měla v letech 1945 – 1948

Následovalo pronásledování „organizátorů nepokojů”, jejich vylučování a čistky v Sokole. Brzy nato začaly procesy v Brně s funkcionáři župy Moravskoslezské a další soudy, což mělo za následek de facto likvidaci celé sokolské organizace, dovršené v roce 1952 zestátněním veškerého sokolského majetku ve prospěch všech nově zakládaných již tělovýchovných (Sokol nikdy nepoužíval tento přívlastek – byl organizací tělocvičnou!) jednot “Jisker”, “Rudých hvězd”, „Lokomotiv“ a mnoha dalších, sdružených pod praporem ČSTV v organizace totality.

Po tzv. „vítězném únoru“ roku 1948 komunističtí představitelé moci ve státě spatřovali v sokolském hnutí rovněž svého silného protivníka a dokonce označovali Sokoly za nejnebezpečnější živel. Svědčí o tom některé významné skutečnosti související s pohřbem prezidenta Edvarda Beneše, který skonal 3. března 1948 ve své vile v Sezimově Ústí a státní pohřeb se konal 8. března 1948.

Pro velkou část národa se stal pohřeb nejen posledním rozloučením s bývalým druhým prezidentem naší republiky, ale také příležitostí vyjádřit nesouhlas s nedemokratickým vývojem, jaký nastal bezprostředně po „únoru“. Byl obrazně řečeno „labutí písní“ Masarykovy a Benešovy demokratické republiky. Lidé v ten den na ulicích plakali, ale už tehdy mezi účastníky pohřbu došlo k zatýkání.

Nejpřesvědčivěji to dnes dokazují konečně odtajněné dokumenty. V té souvislosti je velmi otřesný zápis číslo 29 ze dne 9. září 1948 ze schůze širšího předsednictva ÚV KSČ, konané bezprostředně po pohřbu Edvarda Beneše (ten se konal 8. září 1948). Je v něm mimo jiné usnesení, v němž se praví: Pohřeb dr .E. Beneše: Provést ráznou očistu v Sokole od shora dolů. Konkrétní návrhy vypracuje sokolská komise ve složení s. Kopecký, s. Bareš a s. Válka.

V tomtéž zápisu je zaznamenáno doslova vystoupení generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského: Řídili jsme se názorem soudruha Gottwalda, „že není potřeba sundávat jeho bustu (rozuměj Benešovu bustu), ale že máme hodnotit jen vše positivní. Je jasné, že reakce chtěla pohřeb dr. Beneše použít velkoryse k provokačním akcím, k tomu, co se nepodařilo v únoru. Viděla v pohřbu poslední příležitost, kdy může soustředit velké masy do Prahy a využít náladu k tomu, aby odvrátila masy proti našemu režimu.

Vystoupení generálního tajemníka ÚV KSČ pak pokračovalo: Celý dosah věcí jsme si uvědomili, když jsme dostali do rukou číslo Sokolského věstníku, kde byla výzva, aby se sokolové hromadně dostavili do Prahy, kde by se na Václavském náměstí soustředilo 50 000 sokolů v sevřených formacích. Co by to bylo znamenalo při pohřbu, dovedli jsme si představit. Byla by z toho protivládní demonstrace. Jednoty vysílaly telegramy do všech žup, kde vyzývaly, aby se sokolové do Prahy dostavili a určily již jejich stanoviště. Nejen sokolové, ale i legionáři chtěli přijet hromadně do Prahy. Bylo by to na 100 000 lidí.

Jakmile jsme si to uvědomili, udělali jsme opatření, aby se zasáhlo tvrdě a energicky. Byly vydány výstrahy ministerstva vnitra, ÚAV (Ústředního  akčního výboru) a také Čs. obce Sokolské. Výstrahy byly vysílány rozhlasem a působily dobře. Zakázali jsme kromě toho vypravení zvláštních vlaků a jakékoliv zvláštní výpravy do Prahy. Jak jsme zjistili, bylo přihlášeno na ředitelství ČSD 120 zvláštních vlaků a přesto, že jsme dali příkaz, aby zvláštní vlaky vypravovány nebyly, někde přece vypraveny byly. Také autobusy s účastníky pohřbu byly na cestě do Prahy.

Na náš zásah za pomoci SNB podařilo se nám zamezit výpravám na 90 – 95 % příjezd do Prahy. Tady se osvědčila strana i SNB. Příslušníci strany a SNB kontrolovali ve vlacích cestující, svlékali sokoly z uniforem, zastavovali vlaky a autobusy. V Praze jsme zvýšili počet milice na 15 000, během dvou dnů jsme vydali 10 000 pušek. Závodní milice vyšly do ulic.

V Praze jsme natáhli provazy na Václavském náměstí pro civilisty, před ně jsme postavili dělnictvo ze závodů a ozbrojené milice. Na Václavském náměstí a na Národní třídě bylo 14 000 příslušníků závodních milicí, na Pankráci jich bylo na 2000. Psychologicky velmi dobře působilo jejich vystoupení. Vzbuzovali větší respekt nežli SNB. Výsledek také je, že pohřeb prošel klidně a že si reakce ani neškrtla. Na Václavském náměstí byly organizovány hromadné výkřiky asi 15 lidí, které však brzy zanikly. Byly tam ženy, které demonstrativně plakaly. Ty chtěly vyvolat hysterickou náladu. To se jim nepodařilo. Také proto, že na Václavském náměstí a na Národní třídě bylo desetitisíce soudruhů dělníků. Podobně na Pankrác přišlo mnoho dělníků ze Smíchova a z jiných částí města. Podle telegramů, které docházejí ze závodů, je vidět, že dělníci žádají rázný postup proti reakci. Mnoho telegramů je adresováno přímo na Ústřední výbor a žádají ostré zákroky proti reakci.

„Ve vládě bude nyní přijat zákon na ochranu republiky a zákon o pracovních táborech. Bude to mít velmi dobrý vliv mezi dělnictvem. V cizině nám to stejně neuškodí, říká se tam už dnes, že máme koncentráky “, uvedl Rudolf Slánský v závěru. Není třeba zdůrazňovat, že sám se stal zakrátko obětí největší čistky na samotném sekretariátu ÚV KSČ, který řídil.

Další člen „sokolské komise“ ÚV KSČ Václav Kopecký k tomu řekl (podle zápisu): Dodatečně jsme si teprve uvědomili, co by se bylo stalo, kdyby nás na Václavském náměstí sevřelo 50 000 sokolů. Byli by nás pravděpodobně odřízli. Kdyby tam nebyla milice, tak mohlo dojít k vážným událostem. Sokolové by mohli udělat z pohřbu svou vlastní věc. Naše opatření se ukázala správná, i když byla udělána na  poslední chvíli. Můžeme říci, že sokolové byli nejnebezpečnější živel.

Legionáři tam byli také, bylo jich hodně, ale nebyli přece tak nebezpeční jako sokolové. Kdybychom byli neměli závodní milici, mohlo se skutečně něco stát. Ihned po pohřbu mají být zahájeny rázné protiakce proti původcům výzvy. Začali jsme u sokolů, učinili jsme je zodpovědné za to, že vydali výzvu v Sokolském věstníku. Sokol budeme muset důkladně přeorganizovat.

Pozadu nezůstal ani další ideologický mocipán Gustav Bareš. Podle zápisu doporučil: Pokud jde o Sokol, musí být rozhodujícím činitelem ROH. Strana to musí samozřejmě řídit. Musíme docílit, aby Sokol vyrůstal z jiného kořene, ze závodů.

Na závěr tohoto jednání širšího předsednictva ÚV KSČ ze dne 9. září 1948 Rudolf Slánský shrnul jednání takto: Ve vedení Sokola jsou i komunisté, kteří z naivity souhlasí s postupem Sokola. Z vedení musíme za spolupráce ministerstva vnitra odstranit skutečné škůdce, kteří tam ještě jsou. Nejsem pro suspendaci celého vedení, ale pokud jde o známé štváče, aby byli ihned zjištěni a odstraněni. Sokolská komise nechť ihned vypracuje konkrétní návrhy, co v té věci dělat.

Jednání a jeho závěry vynikaly komunistickou – bolševickou krutostí a nesmiřitelností s utlačovanými ve vlastním národu. Tehdejší „revolucionáři“ se nezdráhali použít k potlačení svobodných práv a národních, vlasteneckých myšlenek všech mocenských prostředků. Zvláštní pozornost věnovali tradiční české vlastenecké organizaci – České obci sokolské. Ta přitom podle zakladatelů Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera usilovala o jediné – sjednocení národa v duchu sokolského bratrství proti nepřátelské přesile a v boji za svobodu a rozkvět vlasti v dobách dobrých i zlých. Jasně se prokázalo, že násilnické systémy moci jdou v době vrcholu své krutovlády zaměřeny vůči vlastním takto přesvědčeným lidem často ještě dále, než to dokázaly cizí, nepřátelské ozbrojené válečné jednotky německých okupantů. V tom se dějiny násilí v krátké době před sedmdesáti lety po sedmi letech vzácně opakovaly.

Sokolské slety v zahraničí. V době nesvobody a komunistické totality u nás doma uskutečnili Sokolové v zahraničí celkem šest sletů (1962 – Vídeň, 1967 – Montreal, 1972 – opět Vídeň, 1976 – Curych, 1982 – Vídeň potřetí, 1986 – opět Curych. V roce 1990 se konal tzv. VII. slet v Paříži již za účasti cvičenců z naší původní vlasti.

V roce 1990 SOKOL znovu vzlétl. Již začátkem roku jeho věrní členové po dlouhých čtyřiceti letech zákazu a pronásledování se dobrovolně a s nadšením ve svých župách a tělocvičných jednotách pustili do své každodenní činnosti. Navázali na programové tradice, spojené s výchovným ovlivňováním člověka odpovědného za sebe, za obec, za demokratický stát.

V přerušené sérii Všesokolských sletů pokračoval v roce 1994 již XII. Všesokolský slet, v roce 2000 – XIII. a v roce 2006 – XIV. všesokolský slet, a to vždy v Praze na Strahově.

Česká obec sokolská (ČOS) je dnes v České republice nejpočetnějším občanským sdružením, jehož téměř 190 000 členů se dobrovolně věnuje sportům, pohybovým aktivitám v oddílech sokolské všestrannosti a kulturní činnosti, především ve folklórních a loutkářských souborech.

Antická idea kalokagathie rozvinutá Miroslavem Tyršem a jeho následovníky dala základ společenskému hnutí, které se spojilo se vznikem a dalšími osudy českého (československého) státu. Sokol byl čtyřikrát zakázán, nebo ve své činnosti omezen válkami a totalitními režimy. Přežil v zahraničí, v komunitách krajanů ve všech kontinentech světa.

Česká obec sokolská při vstupu do nového století modernizuje svůj program. Podporuje sportovní výkony v šesti desítkách sportů. V gymnastice, házené, basketbalu, v judu a v atletice vykazují sokolští sportovci ligovou a v mnoha případech reprezentační úroveň. Rovněž tak podporuje vznik nových  sportů – příkladem může být akrobatický rokenrol s tituly mistrů světa.

Nejpočetnější je odbor sokolské všestrannosti, ve kterém se vytváří program pohybových aktivit a rekreačních sportů pro občany všech věkových kategorií, včetně zdravotně postižených. Sokolské organizace v župách a v jednotách významně ovlivnily například rozšíření humanitárního dnes již tradičního běhu Terryho Foxe (1958 – 1981 – s amputovanou nohou dokázal organizovat pravidelné „maratóny naděje“). Česká republika díky Sokolům tak zaujímá, spolu s Kanadou, v počtu účastníků dnes tradičního každoročního běhu čelné místo ve světě.

Vyvrcholením dosavadní činnosti Sokola bude opět všesokolský slet – společensko-sportovní přehlídka veškeré činnosti, konaná jednou za šest let.

Přípravy již XV. Všesokolského sletu v roce 2012 jsou v plném proudu. Stane se výrazem historické kontinuity a zařadí současný Sokol do kontextu vývoje sportu pro všechny ve světě.

V současné době cvičenci Sokola všech věkových kategorií od tříletých dětí s rodiči až po nejstarší členy „věrné gardy“ připravují pečlivě nácvik veřejných vystoupení, která předvedou na tomto svém jubilejním XV. Všesokolském sletu 2012. Uskuteční se ve dnech 1. až 7. července 2012 v Praze. Záštitu nad touto celostátní slavností ke 150. výročí založení Sokola (16. února 1862) převzal prezident České republiky. Před sletem v Praze se budou konat župní slety se sportovními soutěžemi a kulturním doprovodným programem na mnoha dalších místech naší vlasti, jakož i v zahraničí.

Jsou připraveny a nacvičuje se již celkem 12 skladeb (v závorce jejich autoři): 1. Muzikantova písnička (D. Toncarová a B.Jirmanová) – hra dětí s dospělými, 2. Člověče, nezlob se! (D. Uzlová a F. Uzel) – dětské cvičení podle pohádek, 3. Ať žijí duchové (J. Sobotová, M. Sobota a L. Nejedlý) – hravé cvičení pro celou rodinu, 4. Návštěvníci (D. Kurečková) – skladby pro mladší žáky a žákyně, 5. Jonatán (D. Fischerová, M. Soukupová a D. Kubíčková) – základní a sportovní gymnastika pro mladší žákyně, 6. Dávej-ber (J. Sklenářová a M. Chlumský) – rytmická gymnastika pro starší žáky a žákyně, 7. Kontrasty (A. Jurčíková a H. Peerová) – kondiční, rytmická a taneční gymnastika pro dorost, muže a ženy, 8. Česká suita (E. Čiháková, V. Třešňáková a E. Velínská) – taneční skladby pro ženy – Seniorky, 9. Nebe nad hlavou (J. Černá a P. Černý) – rytmická gymnastika pro dorostenky a ženy, 10. Jen pro ten dnešní den (L. Kocmichová a B. Kocmichová) – rytmická a pohybová výchova pro seniory a seniorky, 11. Chlapáci (V. Pavelka a L. Dosedla) – základní gymnastika s prvky  netradičního posilování, 12. Folklorní (A. Buroňová, M. Ekart a H. Skálová) – prezentace tradičního folklóru Valašska, Slezska a Lašska pro dorost a dospělé .

Na celém světě a nejen u nás se již nyní těší desetitisíce lidí na návštěvu Prahy v prvních červencových dnech 2012. Všem Sokolům a jejich příznivcům přejme hodně radosti z Masarykova osobního příkladu pravidelného cvičení, které nazýval „sokolování“, a popřejme  zdar XV. Všesokolskému sjezdu.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Na výročním sjezdu Čs. obce legionářské v roce 1932 v Brně měl významné vystoupení známý zakladatel veterinárního školství v Brně a člen Sokola od svých šesti let, prof. MVDr. Jan Lenfeld (1889 – 1939) k 15. výročí bitvy u Zborova a současně k 100. výročí narozenin Miroslava Tyrše. Zde jsou jeho myšlenky inspirované projevy T. G. Masaryka:

Legionářské myšlence není nic bližšího než myšlenka sokolská. Vždyť sokolství Tyršovo, zrovna tak jako legionářství Masarykovo, žádá od nás, abychom ve své práci a činnosti neochabovali, abychom všude působili osobním příkladem.
Legionáři i sokolové mají stát v prvních řadách uvědomělého, demokratického, ušlechtilého a sociálně jemně cítícího, spravedlivého národa.
Velké a čisté ideály musí řídit naše kroky a činy vždy a kdykoliv, ať v dobách dobrých či zlých.
Život národa je věčný, a proto potřebuje stálé práce, stálé obětavosti a tedy též stálého pochopení v dobách zlých.

Velice bohatá je historie českého Sokola. Uveďme nejprve její klíčové události. Cvičení v Sokole bylo zahájeno již v březnu 1862 a zprvu se konalo v pronajatých prostorách Malypetrova ústavu v Panské ulici, pak v sále U Apolla v Ječné ulici a nakonec v Konviktu v Bartolomějské ulici. Členstva stále přibývalo, a proto dal Jindřich Fügner podnět ke stavbě vlastní tělocvičny, na kterou věnoval základní finanční částku. Tato budova, sloužící dodnes svému účelu, byla postavena v novorenesančním slohu známým  architektem V. I. Ullmannem na rohu ulic Žitná a Sokolská. Vznikla v rekordním čase – již v prosinci 1863 se tam začalo cvičit.

Podle přednášky Mgr. Zlaty Kozákové se projevila od počátku mezi dvěma skupinami vedoucích činovníků potřebná výměna názorů o programu nového spolku. Skupina kolem Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera prosazovala hlavně cvičební náplň, ostatní členové výboru v čele s Thurn-Taxisem propagovali účast na různých veřejných slavnostech a společenských událostech. Cvičební program byl již tehdy značně progresivní – kromě cvičení prostných, pořadových a nářadí se cvičenci věnovali také disciplínám úpolovým (šerm, vzpírání, zápas, vrh břemenem) a základům atletiky (běhy a skoky). Sportovalo se i venku, jednoty pěstovaly plavání, veslování, bruslení, jezdectví a pořádaly se četné výlety.

K tomu patřila i etická a vlastenecká výchova, což jako celek odpovídalo Tyršem vytčené ideji podle antických vzorů, tj. rozvoji všestranné osobnosti zdatné tělesně i duševně. V Sokole byl také bohatý společenský a kulturní život – vzdělávací přednášky, hudební, divadelní a loutkové soubory, koncerty, plesy a zábavy. První výlety, při kterých byli sokolové v rudých garibaldiovských košilích všude vřele vítáni, uspořádala pražská jednota již na jaře 1862, a to na Říp a na Závist u Zbraslavi.

Velkou událostí se stalo rozvinutí prvního praporu Sokola Pražského dne 1. června 1862 v sále U Apolla. Namaloval jej na hedvábí Josef Mánes a jeho pozůstatek je dodnes uchováván. Od té doby vznikly dvě kopie, z nichž poslední nechal zhotovit Sokol Pražský po obnově Sokola před XII. sletem v roce 1994.
Již během roku 1862 vznikly další jednoty na českém venkově, a to v Brně, Čáslavi, Jaroměři, Jičíně, Kolíně, Kutné Hoře, Nové Pace, Příbrami a Turnově. K nim přibývaly každoročně další, a to nejen na území Čech a Moravy, ale i v zahraničí. Pro mnohé porobené slovanské národy znamenalo založení Sokola zvýšení národního uvědomění a vlasteneckých snah. V roce 1865 dokonce založili naši krajané první jednotu v USA.

Sokol v zahraničí. Krátce po založení Sokola v Čechách začaly vznikat sokolské jednoty v zahraničí. Vlastenecký program českého sokolstva uvítaly mnohé slovanské národy, zejména uvnitř rakousko-uherské monarchie. Počínaje rokem 1863 byl tedy Sokol založen ve Slovinsku, Srbsku, Chorvatsku, Bulharsku, Polsku, Lužici a také v carském Rusku. V Americe a západní Evropě zakládali jednoty naši krajané z řad exulantů, kteří odcházeli do ciziny za prací. Na všesokolské slety přijížděly výpravy z celého světa a některé předváděly i své vlastní vystoupení. Sokolové z ciziny se účastnili též sletových závodů, průvodu a srdečných setkání.

V roce 1908 byl v Praze ustanoven Svaz „Slovanské sokolstvo“, který vyvíjel činnost až do počátku druhé světové války. Po ní už nebyl obnoven, protože většina slovanských zemí se při novém politickém uspořádání Evropy dostala do sovětské zájmové oblasti.
Desítky jednot založili Češi a Slováci v USA a Kanadě a od té doby až dosud tam pořádají sokolské slety. V obou světových válkách se částečně zasloužili o naši svobodu také sokolové v jednotkách americké armády.

V období totality, kdy u nás Sokol neexistoval, pomáhali udržovat sokolskou myšlenku krajané v emigraci. Založili Ústředí čs. sokolstva v zahraničí, které sdružovalo sokolské jednoty v USA, Kanadě, Švýcarsku, Austrálii a západní Evropě, ponejvíce v Rakousku. Ústředí uspořádalo v letech 1962 až 1990 sedm sletů v různých místech světa. Díky tomu Sokol nikdy nezanikl a jeho myšlenka zůstala uchována.

Po obnově Sokola v ČSR roku 1990 a navázáním styku se zahraničím vyvstala nutnost vytvořit pro všechny sokoly společnou zastřešující organizaci. Proto byl na podzim 1993 založen Světový Svaz Sokolstva.

Všesokolské slety se konaly v těchto letech: II. v roce 1891, III. v roce 1895, IV. v roce 1901, V. v roce 1907, VI. v roce 1912, VII. až po první světové válce, ale již v nové svobodné Československé republice v roce 1920, VIII. v roce 1926, IX. v roce 1932, X. jubilejní v roce 1938 a XI. opět po druhé světové válce, ale již v počátcích tuhého komunistického režimu v roce 1948.

Ve svém dalším vyprávění Vladimír Prchlík připomněl známé přísloví k tomu, co následovalo: “Kajícnému hříšníkovi lze velkoryse odpustit jeho hříchy, avšak nikdy nelze zapomenout na jeho nekalé činy!“

Letos v říjnu vzpomínají Sokolové s úctou a vděčností na 70. výročí velkého hrdinství a oběti čelných funkcionářů Sokola. Tehdy, ve dnech nacistického pronásledování v roce 1941, došlo k hromadnému zatýkání funkcionářů České obce sokolské (ČOS) v pražském ústředí v Tyršově domě i v sokolských župách a v tělocvičných jednotách Sokola na celém území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Tragické události před sedmdesáti lety postihly celý český národ, avšak zejména představitele odbojových a vlasteneckých organizací, jakým byla právě Československá obec sokolská, Československá obec legionářská a představitelé Skautu, Orla i dalších českých vlasteneckých organizací.

Stopy po nezměrném násilí a utrpení se s tokem času vzdalují a již jenom málo pamětníků vydává svědectví o tragických událostech, které měly zlomit odpor českých vlastenců proti německým okupantům. Díky jim a písemným podkladům svědčícím o této době můžeme nahlédnout a vzpomenout na vážnou situaci, v níž se v krátké době a náhle ocitlo celé sokolské hnutí.

V létě roku 1939 vzniklo ilegální centrum v ústředí Československé obce sokolské v Praze, vedené bratry Antonínem Pechlátem a Františkem Bláhou. Významnou úlohu v později založeném odbojovém hnutí OBRANA NÁRODA sehráli škpt. Jan Skokánek a pplk. Metoděj Šimek, kteří měli na starosti styk s činovníky Sokola v odboji. Slibně se rozvíjející spolupráce obou těchto organizací však byla násilně přerušena, když 1. září 1939 v rámci tak zvané akce „Albrecht I.“ byl zatčen Jan Skokánek i tehdejší župní vzdělavatel Sokola bratr profesor František Malínský.

Podobná ohniska sokolského odporu proti  německým okupantům vznikala i na úrovni župní. V Olomoucké župě se na jaře roku 1939 začala tvořit ilegální sokolská odbojová síť, v jejímž čele stál župní náčelník Miloslav Václavík, učitel z Hodonína, a osm členů z řad představenstva a náčelnictva župy. Olomoucké gestapo zasáhlo 21. srpna 1940 a zatklo Miloslava Václavíka a také  starostu Sokolské župy olomoucké JUDr. Otakara Smrčku, po němž je dnes župa olomoucká pojmenována. Oba byli v listopadu roku 1942 odsouzeni ve Vratislavi k trestu smrti a 22. března 1943 popraveni. Ze zprávy služebny olomouckého gestapa vyplývá, že na Olomoucku, Litovelsku a Prostějovsku bylo zatčeno 71 funkcionářů Sokola, z toho 32 z olomoucké župy a z nich 23 přímo z Olomouce.
Od březnové okupace v roce 1939 byly organizovány podzemní vojenské útvary Obrany národa. V jejich řadách působil i náčelník Sokola Hradec Králové Rudolf Zíb, který vedl stočlennou ozbrojenou skupinu. Brigádní generál, ruský legionář Josef Petřík začal chodit do Sokola v Trenčíně. Všichni členové jeho rodiny byli sokolové a s manželkou se seznámil na sokolském sletu v Nitře. Od roku 1935 byl zemským ženijním velitelem v Brně a současně řídil výstavbu pevnostního valu na rakouské hranici. Po okupaci v roce 1939 byl vojenským velitelem tří okresů Obrany národa. Při pokusu o přechod do zahraničí byl gestapem zatčen a dva roky vězněn ve Vídni, Brně, Hradci Králové a v Berlíně, kde byl odsouzen k smrti a 10. května 1943 popraven. Po válce byl povýšen na brigádního generála.

Celá sokolská odbojová síť byla postupně rozbita. V Čechách již koncem roku 1942 a na Moravě v roce 1943. Podle poválečných údajů bylo za nacistické okupace zatčeno a vězněno na 20 000 čelných sokolských pracovníků, z nichž kolem 5 000 bylo popraveno a umučeno.
Od léta roku 1941 začalo v celém Protektorátu sílit znovu odbojové hnutí. Vedle stávek a sabotáží docházelo k veřejným projevům odporu proti okupační moci. Nejvýznačnější občanskou akcí byl bojkot protektorátního tisku vyhlášený ve dnech 14. až 21. září 1941 pomocí vysílání zahraničního rozhlasu. Po nástupu říšského protektora Reinharda Heydricha útočili nacisté na český odboj vězněním, soudy a popravami.

Nejprve tomu bylo pro výstrahu, později po nezdařených nebo prozrazených akcích. Šlo především o organizace, které se zapojily do odboje přímo, jako byla  vojenská  Obrana národa, sokolská Jindra, organizace skautské a petiční výbor Věrni zůstaneme, který se stal základnou protifašistického odboje. Týkal se především zpravodajské činnosti pro československou exilovou vládu v Londýně, o sabotážní akce ve válečné výrobě a v zemědělství. V dopravě docházelo zejména k soustavnému narušování zásobování německých jednotek a jejich přesunů po železnici na frontu.

V druhé polovině války došlo přímo k partyzánským bojům s okupačními jednotkami německé armády. Na únor a jarní měsíce roku 1945 připadlo slavné výročí velmi dramatického období bojů partyzánského oddílu se jménem Miroslava Tyrše. Oddíl působil v Brdech a na Příbramsku ve středních Čechách, v zalesněné krajině jihozápadně od Prahy na levém břehu Vltavy. Z charakteru tohoto prostoru vyplynul také název partyzánského oddílu – jména zakladatele Sokola, neboť se očekávalo, že parašutisté po seskoku naváží přátelskou spolupráci s místním českým obyvatelstvem, mezi nímž byla stále živá silná sokolská myšlenka.

Odboj proti okupantům se od samého počátku druhé světové války soustředil do odbojové organizace „V boj“, vedené sokolskými činovníky po celou dobu války. Jejich zásluhou se podařilo zorganizovat významnou akci našich parašutistů z Velké Británie, kteří provedli jeden z nejvýznačnějších činů evropského odboje na třetího nejmocnějšího muže Velkoněmecké říše, atentát na zastupujícího říšského protektora SS – Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha v červnu roku 1942. Ohlas atentátu, který se uskutečnil v úzké spolupráci domácího a zahraničního odboje, daleko přesáhl hranice tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava.

Myšlenka na likvidaci některého z vedoucích představitelů německé okupační moci se zrodila na přelomu září a října 1941 v okolí nejbližších spolupracovníků prezidenta Edvarda Beneše, který v té době vedl se západními Spojenci jednání o odsouzení Mnichovské dohody a obnovení Československa v hranicích z roku 1938. Druhým důvodem byl teror, který Reinhard Heydrich rozpoutal bezprostředně po svém příchodu do Prahy dne 27. září 1941. Začal okamžitě realizovat plán, jehož cílem bylo zničit odbojové hnutí v českých zemích. Základní vlastností byla vláda teroru a zastrašování a způsobem provádění opatření byla jejich rychlost a krutost.

O den později 28. září 1941 vyhlásil Heydrich civilní výjimečný stav, stanné soudy vyhlašovaly rozsudky smrti, soudy byly nezvratné a byly vykonávány okamžitě. Říšskoněmecké úřady nejprve zastavily činnost České obce sokolské (ČOS). Nacistická odvetná akce nazvaná „Aktion Sokol“ byla zahájena v noci ze 7. na 8. října 1941, kdy K. H. Frank podepsal úřední výměr o zastavení činnosti České obce sokolské.

Akce byla charakterizována jako „masový úder proti představitelům české tělovýchovné organizace Sokol“ a nastal přímý nástup orgánů německé tajné státní policie Gestapa proti vrcholným složkám Sokola, zejména sborům náčelníků a vzdělavatelů v ústředí ČOS a v jednotlivých sokolských župách. Naráz a krutě došlo k rozsáhlému zatýkání členů  nejvyššího vedení – předsednictva, náčelnictva a vzdělavatelského sboru ČOS, župních výborů i činovníků sokolských jednot. Jejich další strastiplné cesty vedly většinou přes Terezín na převýchovu do pekla koncentračních táborů v Osvětimi a Ravensbrücku. V tomto období bylo v žalářích již okolo 1 500 sokolů. Poválečné statistiky uvádějí, že v letech 1939 až 1945 bylo vězněno 11 611 sokolů, z nichž 3 388 se již do vlasti nevrátilo.

Čs. Obec Sokolská byla násilím rozpuštěna 12. října 1941 a její veškerý majetek okamžitě zabaven ve prospěch Velkoněmecké říše. Tisíce sokoloven a letních cvičišť velmi dobře vybavených tělocvičným nářadím byly okamžitě zabrány pro potřeby velení okupační armády nebo pro ubytování raněných vojáků. Často sloužily jako ubytovny německé mládeže Hitlerjugend. Byl zabaven majetek všech sokolských ochotnických divadelních, loutkových a hudebních souborů, které Sokol tradičně využíval k bohaté osvětové, kulturní a vzdělávací činnosti svých členů i široké veřejnosti. Tím byl osud Sokola zpečetěn.

Hned po osvobození republiky v roce 1945 se měl stát Sokol stejně jako ostatní instituce součástí Národní fronty – tudíž  filiálkou komunistů, což bylo zakotveno do Košického programu. Čili – sjednocení tělesné výchovy do jednotné organizace  Čs. tělovýchovy (ČSTV) pod taktovkou KSČ.

Pokračování zítra

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Fotokoláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zakrátko se jim začalo toto zaměstnání podepisovat na jejich zdraví, Milan se stal závozníkem a posléze odešel jako dělník do jednoho Jednotného zemědělského družstva (JZD) nedaleko Prahy. Po listopadu 1989 se vrátil ke své novinářské profesi, kromě toho tlumočil a překládal, k čemuž byl a vlastně dosud je jazykově vybaven. Setkáváme se vcelku pravidelně v Klubu novinářů Pražského jara 1968, který je jedním z fungujících klubů Syndikátu novinářů České republiky. Jsme v něm totiž téměř všichni (postupně vymíráme), na nichž se podepsaly absurdní prověrky po srpnu 1968 v době Husákovy abnormalizace.

Nikdy mne nenapadlo, že by Milan, střízlivě uvažující ekonom (i vzděláním – má inženýrský diplom z Vysoké školy ekonomické) bude jednou psát verše, a že je dokonce bude v ucelených sbírkách vydávat. V roce 2002 mu vyšla sbírka Rozkrývání, v roce 2006 Doteky neletmé a nyní mi daroval třetí sbírku s názvem Prostupování časoprostoru. Vyšla u nakladatele Antonína Drábka Balt-East v Praze s vkusnými ilustracemi Josefa Plška.

Ale ano, je to Milan, když veršuje například: Tak jako rosa květinám a trávě, než vyjde slunce, připne drahokamy, označí život šedinami v hlavě lásku i starost, které žily s námi…

Anebo se v něm ozve hlas počítačového autora: Jakási nemoc. Virus počítače, jehož monitor sídlí v srdci někde. Přes všechnu snahu opravit již nejde. A někde uvnitř stále někdo pláče…

Není rozkošnějšího nic víc, než když osmdesátiletý autor takto zaveršuje: Celou zimu jsem tvář tvou nosil. Touhou ji hřál a vírou hnět. Už brzy začnou zpívat kosi, nadějí voní první květ. Anebo o kus dál: V oblouku touhy žít a kvést praskne struna. Sejdeš z cest…
Je rozhodný, jak vždycky býval: Člověk by neměl vrávorat. Musím si srovnat gravitaci. Jinak se všechno cenné ztrácí i pocit, co je míti rád…

Když ještě zatouží jako zamilovaný mladík: Co faktů přijímáš matně. Přesto jsou také platné. O tomto vím, co chci: hlaď mě…

Staromilec se v něm přece jen nezapře, zejména v básničce o tom, že mobilní telefony nejsou pro lásku: K lásce je nutný pohled do očí, polibky, něžná pohlazení. Mám vyřešenu otázku: mobily nejsou pro lásku. Jednoduché, výstižné, řekněte?!
Nezapomíná na své obavy o vnuky a nejútlejší děti:

Povšimněte si – jak jeho apely končí vykřičníkem, imperativem doby, která nás sužuje.

Na každé stránce Milanovy sbírky je vždy jedna báseň, 39 celkem, psané řečí vázanou, lehkou, čtivou, srozumitelnou, podmanivou. Přiznám se, že si rád čtu básně před usnutím. Básničky Milanovy jsou k tomu velmi vhodné: nejprve se s nimi mohu pomodlit (…dej ať jedno srdce druhé chrání, dej ať prázdná ruka najde druhou dlaň!), on je láskyplně rozdává, doznívají v mých snech, cítím jejich roztodivnou vůni, vidím jejich teskné oči, vracejí mne do přístavu, odkud jsem vyplul kdysi dávno od své maminky, zpívá v nich o lásce svými slovy, přestože tolik básníků před ním už napsali statisíce veršů a co je pozoruhodné – jejich slova se neopakují, jejich věty nejsou okopírované, přetlumočené, ale vždy se snaží být původní, protože i vztah k milovaným věcem či lidem prožíváme každý z nás individuálně – v tom je bohatost našeho života. A díky těm básníkům, kteří dokáží tuto jedinečnost zúročit.

Před každým usnutím jedna báseň, vydrží po mnoho dní. Odpouštím Milanovi některá klišé, jichž se dopouští, ač to nemá zapotřebí (Bylo mi smutno i krásně. Snad takto vznikají básně. Nebo jinde: Rozčtvrcen na dny a vteřiny stejně v New Yorku či Moskvě, i doma v malé prosté kuchyni. Zůstaly jen vykonané činy…).

Děkuji básníkovi za metafory, které jeho fantazie stvořila: …skořápky tvarů, barev, citů od pradávných dob trilobitů… studánka něhy… lidský kotel zla a svárů… těšitel muk… rozkoš, která omlazuje… samota se stává obručí… let myšlenkových ptáků… jak v mrazivé noci bez domova spáč…

Vypůjčil jsem si do titulku svého článku jeden verš Milana Dubského, protože v něm vyjádřil své filozofické zázemí, v něm vyjádřil pocity mnohých lidí v dnešním, přetechnizovaném a uspěchaném světě, nebojím se říci ve světě, kde přibývá sebevražd z opuštění a samoty, ze zoufalství příštích dnů, není-li nablízku přítel.

 * * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Anotační foto © Milan Richtermoc

Už po dvanácté mi přišel jeho kalendář – již na rok 2012 s přáním zdraví, štěstí a spokojenosti, sestavený z tvorby obou bratrů Kotrbatých – Míly a kreslířů Jirky a též jeho manželky Marie. Mílově ženě Květě je na památku  připsána ještě nejnovější knížka básní s názvem Kapky deště (vydala Severočeská vědecká knihovna se Severočeským klubem spisovatelů v Ústí nad Labem, 88 stran včetně perokreseb). Jihočeská básnířka Hanka Hosnedlová z Českých Budějovic vystihla vcelku přesně, čím je obdařeno nitro našeho básníka: láskou k rodnému kraji, láskou k přírodě, láskou k ženě.

Od kdy se my dva, Mílo z Ústí nad Labem, známe? Je to neuvěřitelných 70 roků, když nám bylo mezi 14-15 lety, četli a přispívali jsme oba do časopisu Mladý hlasatel! Ten nás spojoval a na jeho stránky pro mladé čtenáře a začínající autory vzpomínáme dodnes. Jeho zakladatelem byl náš klukovský spisovatel, osmadvacetiletý Jaroslav Foglar (1907 – 1999), jeho Rychlé šípy jako nekonečný kreslený komiksový seriál  právnicky vzdělaný dr. Jan Fischer (1907 – 1960).

Oba jsem osobně poznal už jako student pražské Obchodní akademie, ještě než byl milovaný a populární týdeník spolu s mnoha dalšími tehdejšími tituly nacistickou okupační mocí zastaven uprostřed druhé světové války. Stejně tak jeho dva velmi známé vedoucí redaktory – Břetislava Mencáka (1903-1981) a dr. Karla Bureše (1909 -2000). Všichni byli spjati se životem obyčejných kluků s dobrodružnou povahou jak málokterý autor té doby. Melantrišský časopis pro chlapce i děvčata byl fenoménem třicátých a čtyřicátých let.
Generální ředitel Melantrichu Jaroslav Šalda (1880-1965) to byl, který v roce 1935 vyslechl návrh Jaroslava Foglara a okamžitě jej realizoval. Měl „marketingový“ čich, ale zároveň se vyznal v tvůrčích lidech a dokázal je velmi rychle zaměstnat ve svém podniku. Příběhy nejslavnějšího chlapeckého klubu všech dob se dočkaly své knižní podoby (Stínadelská trilogie). Jejich kreslíř Jan Fischer předčasně zahynul při automobilové nehodě a po něm se ujal kreslení Marko Čermák.
Ze světové literatury oněch let byla stejně populární švédská autorka Astrid Lindgrenová (1907-2002) – jak z těchto dat je vidět, byla Foglarovou vrstevnicí a svého českého kolegu přežila o tři roky. Její kniha Pippi Dlouhá Punčocha vyšla sice poprvé až v roce 1949, ale zaujala dětské čtenáře s kouzelnou fantazií neuvěřitelně rychle, že se rozšířila po celém světě také proto, že byla několikrát zfilmována.

A už jsem zase zpátky u našeho ústeckého autora. Od roku 1944, kdy se vyučil, až do svého odchodu do důchodu v roce 1987 pracoval jako knihař. Knížky měl tedy denně ve svých rukou, svázal a přečetl jich víc než požehnaně. Narodil se v malé obci Buková u Rožmitálu pod Třemšínem (sbírku Můj rodný kraj vydal o něm v roce 2005). Celý život více četl než psal, ale sotvaže opustil knihařský lis, začal si plnit své klukovské sny – kdy se mu chtělo psát, vyprávět, básnit. Od roku 1994 mi začaly chodit jeho sbírky Piš a kresli, dále sbírky v pevné vazbě pod názvem Verše a Povídačky. Dalších jedenáct svazků zahrnuje edice Krokem tuláckým rokem. Básničky, které napsal jako mladý knihař v letech 1945 – 47, konečně mohl vydat v roce 2003 a dal jim název Když srdce zpívá a pláče.

Jak jinak – je členem Severočeského klubu spisovatelů, jeho tvorbu nalezneme v mnoha almanaších, které vydává Severočeská vědecká knihovna (mj. Kde se země provinila, Radosti života a chmury samoty, Umlklé struny zvuk). Loni vyšla jeho sbírka povídek a veršů Ohlédnutí zpět a ještě sbírka věnovaná odkazu K. H. Máchy – Máj měsíc lásky.

Zdaleka to není o Mílovi všechno. To byste museli sledovat jeho tvorbu v mnoha časopisech, ať již to byl Tramp, Pošumavský hlasatel, Totem, Rožmitálsko, Budějckej širák, Oslavské boudy, Stopař, Zpravodaj Sdružení přátel Jaroslava Foglara, Bobří stopou, Country zpravodaj, Ahoj, Život pod věžičkou, Paběnické listy nebo Orlické noviny. Smekám před tímto plodným autorem, o rok mladším, ale už v příštím roce mu bude přesně tolik, kolik mne  bylo zcela nedávno.

Je však stále mladý duchem, dokáže se rozezpívat jako v té písničce, z níž jsem si půjčil dnešní titulek: Vine se řeka pod Labskou strání, nad ní se klenou mlhy oblaka. Starý hrad se strážnou věží chrání na cestách tebe, věčného tuláka… V kalendáři 2012 jsou s každým měsícem spojeny další básně kromě dvou na obálce. Jsou opravdu všechny tak melodické, že by je mohl někdo někdy zhudebnit.

Kolik jen v nich je upřímných a jednoduchých metafor: …klekáním noci dávno odzvoněna ve vůni pokosených trav… kejhavým skřekem vzlétl nad vodou racek s novinou, že den zas začíná… vnímáš ten tlukot srdce horečný a tající se náš dech… vzpomínko toulavá… za mládím zavřel se dávný a hřejivý čas…zurčící bystřiny přes vody rybníků opouští kraj do jiné krajiny údolím, kde čeká Skalice, Lomnice, Otava…

Míla je také praktický a prozaický autor. V kalendáři má pro každé znamení zvěrokruhu výpověď, a velmi praktický je abecední rejstřík křestních jmen s uvedením data, jemuž jsou jména zasvěcena. Samozřejmě, že jich je více než v kalendáriu (téměř čtyři stovky), protože některá data jsou zasvěcena také více jménům… Výborná pomůcka a průvodce po celý rok a zejména kdykoliv. Jakmile si na někoho blízkého vzpomeneme, nemusíme listovat celým kalendářem…   

Tvoje verše, Tvoje rýmy, Tvoje prózy, Mílo Kotrbatý, nejsou „kotrbaté ani kostrbaté“, ale lehké, vzletné, zvukomalebné, inspirující malíře a jednou také hudebníky. Jsi básník, který umí citlivě i kriticky vnímat tento náš svět se vším, co k němu patří. 

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Její autoři – oba vystudovaní historikové – mají za sebou rozsáhlou publicistickou žeň: Magdalena  Beranová (*1930) je členkou vědeckých rad několika institucí se zemědělským zaměřením, publikovala dosud dvanáct knih; jejím spoluautorem je Antonín Kubačák (*1951), jehož poznalo mnoho studentů České zemědělské univerzity v Praze, kromě zemědělské historie vystudoval a přednášel také právo. Odborně se věnuje dějinám zemědělství, lesnictví a myslivosti, překládá z německého a francouzského jazyka najmě mysliveckou literaturu.

Oběma se zdařilo sepsat vůbec první monografii o zemědělství, jaká dosud v naší vědecké literatuře nebyla vydána, ba dokonce ve světové literatuře jde o počiny zcela ojedinělé (až na důkladné Němce – kde velký interdisciplinární kolektiv od historiků až po archeology sepsal několikadílné dějiny tohoto odvětví na počátku současného 21. století).

V první části od pravěku po středověk vyniká zemitý člověk s neobyčejným umem obdělávat půdu, zavodňovat ji a hnojit, vypalovat les – a přitom přemýšlející o tom, jak si všechnu tu práci usnadnit. Do dějin zasáhlo keltské oradlo, žárové zemědělství, klučení lesa, rozšíření pluhu, nástrojů pro vláčení, hnojení a setí a nekonečná řada ručního nářadí.

Encyklopedicky jsou ještě v prvním díle pojednány polní a zahradní plodiny, dějiny mlynářství, ovocnářství, vinařství, chmelařství, rybníkářství, včelařství a chov domácích zvířat, z nichž zejména koním v pravěku i středověku je věnována jedna samostatná kapitola.
Druhá část začíná ještě v předbělohorském období se sociálním postavením poddaných a vlivem české šlechty na hospodaření v našich zemích. Dozvíme se, jak vypadala poddanská vesnice, jak vznikaly zárodky selského stavu a jaká byla jeho cesta ke svobodě. V období 1848-1900 s nástupem kapitalismu do zemědělství jsou velmi čtivé kapitoly o nástupu nových zemědělských strojů a nářadí, dokonce o chemizaci a vývoji meliorací, o prvních zájmových zemědělských organizacích, rolnických a svépomocných družstvech.
Dějiny zemědělství v letech 1900 -1945 jsou již ve znamení agrárního hnutí spolu s držbou vlastnictví půdy spojeny s pozemkovou reformou, družstevnictvím, další novou technikou, výrobou umělých hnojiv a elektrizací venkova. Sem spadají počátky zemědělského školství, tisku, ale zejména vědeckovýzkumné činnosti a poradenství. A jaká v té době byla činnost státní správy a zemědělské samosprávy.
Léta 1945 – 1989 mají v knize svůj samostný oddíl. Jsou poznamenána zpočátku hledáním nových cest, poválečnými změnami vlastnických vztahů, konfiskacemi a osídlováním půdy po Němcích, Maďarech a zrádcích z druhé světové války, předválečná pozemková reforma je podrobena revizi.

Zemědělství se náhle začíná ubírat jinudy – radikální a násilné přeměny importované ze Sovětského svazu se už děly pod komunistickým diktátem. Tradiční zemědělství, nemluvě o selském stavu, je likvidováno v tzv. kolektivizaci venkova a vůbec onen úspěšný kontinuální vývoj s  vlastnickými vztahy, typickými pro demokratický a právní stát, je tvrdě centralisticky a direktivně řízen. Zemědělství a jeho pracovníci nemají vliv na finanční zhodnocení finálních výrobků (potravinářských i nepotravinářských), převládá naprostá závislost na komunistickém státu.

Skončily družstevní obchodní centrály, družstva jsou zestátněna a převedena do národních podniků. Několik kolektivizačních etap s násilnou koncentrací výroby do těžce ovladatelných celků po roce 1975 dovršilo dílo v podobě ztrátových státních statků a neživotaschopných jednotných zemědělských družstev. Přesto zemědělská produkce v roce 1980 vzrostla (ovšem statisticky ve srovnání s rokem 1970), ale téměř všechny přebytky spolykaly dodávky do bývalého Sovětského svazu a také okupační vojska na našem území, a to ještě za inflační platby! 
 Snad v žádném jiném odvětví nenalezneme tolik paradoxů, jakými bylo poznamenáno naše zemědělství – a to mluvíme stále o letech do roku 1989, kde tato anoncovaná monografie vlastně končí. Ideologický boj v zemědělské praxi měl své kořeny v zemědělské agrobiologii a genetice –  dnes už téměř zapomenutý sovětský T. D. Lysenko, avšak dlouholetý předseda Zemědělské akademie SSSR, vnutil našemu vyspělému a odborně vedenému zemědělství na dlouhá desetiletí „jedině správný a závazný vědecký směr“. V třídním boji museli opustit svá místa stovky lidí na slovo vzatých odborníků, z gruntu přeměněnou zemědělskou akademii komunisti podřídili ministerstvu zemědělství! To byl výsměch naší někdejší tvořivé vědecké činnosti.

Teprve v pozdějších letech, kdy existovaly tři vysoké školy zemědělské (v Praze, Brně a Nitře), dvě vysoké školy veterinární (v Brně a Košicích) a 117 středních zemědělských tehchnických škol, odeznívá ideologické zmatení a začíná stoupat úroveň vzdělání pro zemědělskou praxi i vědu.
Množství ilustrací a statistických tabulek poskytuje názorný faktografický přehled včetně mnohastránkového seznamu literatury a slovníčku základních pojmů.

Budoucí historikové, zabývající se dědictvím komunistického či socialistického způsobu hospodaření s rozsáhlou byrokracií, ale též nesmírně živou a bohatou tradicí českého zemědělství, mají nač navázat. Polistopadový vývoj od roku 1989 a demokratické přeměny našeho zemědělství a našich vesnic si nese důsledky minulých let dodnes. Bohužel jsme svědky nových jevů a událostí, nad nimiž rovněž někdy nestačíme kroutit hlavou.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Klikněte na obrázek pro zvětšení