CzechFolks.com PLUS

Jako bych vás některé slyšel podivovat se tématu, o němž hodlám psát v době, kdy nám vládnou elektronická média. Naproti tomu znám mnoho takových, které kromě historiků a historii teprve studujících, přitahují podobné úvahy. S čím vyšším věkem se začínají ohlížet po kořenech a počátcích v nesčetných oborech našeho  lidského konání.

Je tomu více než 500 let, kdy se podařilo německému kovorytci z Mohuče Johannu Gutenbergovi (1397-1468) vynalézt  knihtisk – čili zdokonalit proces sazby skládané ze sériově odlévaných tiskařských liter a rozmnožovat texty nebo obrázky tiskem z výšky. Čtěte více ZDE »

Přiblížily se už na dosah moje 85. narozeniny (*25. září 1926) a myslím si, že v tomto věku má člověk nejvyšší čas ohlédnout se za sebou, zejména však kolem sebe, aby k té bilanci vytáhl všechny své šanony, zakládací desky, krabice s korespondencí a na doporučení svých potomků všechno „jaksi-nějak“ sepsal.

Protože je o mne – alespoň v mém nejbližším okolí včetně mých přátel – známo, jaký jsem dokumentarista a encyklopedista (ale přiznám se, že v poslední dobou stále častěji něco hledám), neměl by být pro mne takový úkol zase tak moc těžký.

Velmi často rád cituji výrok: „Staré dřevo k spálení, stará kniha ke čtení, staré víno k pití, starý přítel k vyprávění“. Je připisován autorovi, jímž měl být podle jedněch Alfons Aragonský (ale který? v encyklopedii jsou hned tři, rození v různých letech), Čtěte více ZDE »

Pavlína je ženské křestní jméno odvozené z latinského paulus, znamená malá, skromná… Podle českého kalendáře má svátek 31. srpna.

V České republice nosí v současné době jméno Pavlína celkem 35 398 děvčátek, dívek a žen.

Osobní číslo tohoto jména je „jednička“ – být vždy první nebo mezi prvními.

Takovou byla i moje maminka – Pavlínka, kterou jsme všichni milovali. Pracovitá, skromná, ale uměla se prosadit, protože byla spravedlivá, nesnášela křivdy, lži, pomluvy, hádky či pranice. A když k nim došlo, dokázala usmířit, neměla snad nepřátel. Aspoň o žádném takovém jsem nikdy nevěděl.

Čtěte více ZDE »

Právě mu do jeho střešovické vily se zarostlou zahrádkou v tiché ulici přivezli nakladatelé hned dvě nové knížky, které Jiří Winter-Neprakta (*1924) ilustroval. Inu – samozřejmě, že z těch balíků jeho paní Daniela Pavlatová (*1962) obě vybrala, takže ještě za tepla jsem je položil před autora se žádostí o podpis. Byly to svým způsobem první podpisy namísto autogramiády, jichž se už ilustrátor nemůže zúčastňovat.
Sice třesoucí se rukou, která za jeho život nakreslila více než 40 000 ilustrací, mi do jedné z nich vepsal věnování „opravdu srdečně“ – a nás spolu s manželkou ten náhlý okamžik nesmírně dojal. Před námi sedí věhlasný, originální, svébytný, prostě jedinečný kreslíř postaviček, které zná u nás kdekdo a ve světě je znám z Guinessovy knihy rekordů, protože v jeho ilustrátorské produkci ho ještě nikdo nepředešel. Je také výborným karikaturistou a úžasně společenským humoristou.
Čtěte více ZDE »

Byl velkým svědkem mimořádných událostí, zejména v létech 1946 – 1948, kdy začal publikovat ve Svobodném slově, Svobodných novinách a Dnešku a kdy se jeho jméno brzy stalo populární. Píšu v minulém čísle, protože Jiří Ješ (19.června 1926 – 20. července 2011) už nežije. Byl to můj vrstevník, zatímco já pracoval v Mladé frontě, která původně usilovala ještě v tom uvedeném poválečném období o jakési sjednocení mládeže, národní socialisté a jejich význační členové Hubert Ripka a Prokop Drtina, členové vlády, podporovali rozvoj mládeže na svém politickém a stranickém  základě.

Čtěte více ZDE »

V živé paměti čtenářů CFcom Plus mohou být ještě řádky, otištěné zcela nedávno  – 11. 7. 2011 – o mé návštěvě u spisovatele Vítězslava Houšky, kde jsem se poznal s jeho dvanáctiletým vnukem – snad rovněž jednou budoucím spisovatelem. Proto mne tak krutě zasáhla zpráva o jeho úmrtí a krátce po něm zemřela i jeho žena.

Proto píšu v minulém čase o mimořádně talentovaném a pracovitém člověku, tělem a duší oddaném myšlenkám Masarykovy humanitní demokracie a svobody člověka. V knihovnách a na knižních pultech najdeme dnes už desítky titulů, jejichž autorem je Vítězslav Houška (1925 – 2011), novinář, spisovatel, překladatel, karikaturista a dlouhý čas šéfredaktor časopisu Filatelie. Čím vším se tento autor už nezabýval? Napsal a vydal za svůj život 42 knížek: Čtěte více ZDE »

Je  uprostřed lesů obklopujících Příbram s její staroslavnou Svatou Horou a třebaže je mnohem, mnohem mladší, má za sebou rovněž pohnutou historii, spojenou s myšlením a společenským vývojem v posledních letech v naší zemi. Příjemným zjištěním pro mne bylo, že jsem se tu setkal s párem dvou mladých lidí ze Slovenska, až z Košic – on historik amatér, ona učitelka na základní škole. Byli tu v Česku na dovolené a jednu z cest si naplánovali právě sem do Památníku Vojna u Příbrami, který je muzeem obětí komunismu.

Čtěte více ZDE »

Ten, kdo nebyl kůže líná, přišel se smát do Kadlína. Žili a bývali zde také tkalci, tkadleci a posléze jenom kadleci z Kadlína. S tímto názvem, jediným v naší vlasti, malá a líbezná  vesnička v severovýchodním cípu Mělnicka v sousedství mladoboleslavského okresu, v blízkosti okresů Litoměřice a Česká Lípa – čili téměř uprostřed onoho romantického Máchova kraje – pořádá vždycky v červenci svatojakubskou pouť. Její každoročně obměňovaná náplň, kromě běžných pouťových atrakcí a stánků nejrůznějších řemeslníků a kumštýřů, sem dokáže přilákat návštěvníky a zájemce z celého širokého okolí.

Čtěte více ZDE »

Skupina mladých odbojářů v letech nesvobody 1939-1945 se jmenovala „Karel Strakonice“ a byla jednou z prvních buněk domácího národního odboje, napojených na ÚVOD (Ústřední výbor domácího odboje). Vedl ji štábní kapitán čs. armádního zdravotnictví MUDr. Karel Hradecký, o němž pamětní mramorová deska ve strakonické nemocnici praví: Narozený 16. 10. 1904 ve Světlé nad Sázavou, popravený Němci 7. 10. 1943 v Berlíně, byl primářem tohoto oddělení od 1. 7. 1939 do svého zatčení 5. 8. 1942. In memoriam.

Čtěte více ZDE »

Svatební cesta manželčiných rodičů před 90 lety vedla na Svatou Horu u Příbrami. Z té doby pochází i malý skleněný „půllitříček“ s vybroušeným  motivem místa, jež se nachází ve výšce 586 metrů nad mořem. Tam putovaly i nadále putují kroky mnoha návštěvníků; a to již od doby, kdy zde slavný italský architekt a stavitel Anselmo Martino Lurago (1701-1765) přestavěl původně gotický kostel Panny Marie a vytvořil zároveň barokní areál.

Čtěte více ZDE »

Kde jsem se to ocitnul, jsa obklopen pojmy jakými jsou (vybrané abecedně podle rejstříku): archiválie, bombírování, duběnka, faksimile, filiace, incipit, kaligrafie, kování, libri citationum, ordál, paleografie, paginace, pergamen, slepotisk, tortura, transkripce, ultrafialové záření, zápisné desky?

Přitom jsou lidé, odborníci, pro něž jde o běžné termíny, protože se svým  oborem dokonce živí, utvořili vydavatelskou a nakladatelskou  společnost Tempus Libri a jejich edice poskytuje zákazníkům možnost vlastnit rukopisy či knihy, jejichž originály mají nevyčíslitelnou hodnotu. Tak už spatřily světlo světa tyto vzácné tisky:

Čtěte více ZDE »

Všechno jsou to otázky mezi životem a smrtí, jimž jsem věnoval celou svou populárně naučnou knihu „Co víme o smrti“. Vyšla v roce 2006 a za uplynulých pět let se přece jen veřejné mínění posunulo kus dopředu, jak o tom svědčí nejnovější údaje Sociologického ústavu Akademie věd a jeho Centra pro výzkum veřejného mínění.
Žena má právo se rozhodnout, zda má být provedeno umělé ptřerušení jejího těhotenství (to se domnívají dvě třetiny  dotazovaných).

Interrupce by měla být povolena jen s přihlédnutím ke zdravotním a sociálním ohledům na dítě a ženu (tento názor zastává 17 % respondentů).

Ve zbytku dotázaných 8 % by interrupci povolilo a 3 % zakázalo. Jde tedy o postoje poměrně liberální. Proti roku 1990, kdy se podobný průzkum konal poprvé, se podíl lidí, podporujících právo ženy svobodně se rozhodnout o svém těhotenství, zvětšil.  Čtěte více ZDE »

Prázdninové putování po vlastech českých připravilo pro našince mnohá překvapení. Nejenže se regiony, v nichž města a obce snaží přilákat turisty, návštěvníky a  hosty různými atraktivitami, nově otevřenými objekty muzeji, zahradami, sportovišti, ale že na mnoha místech jsme se potkali se zcela novým fenoménem.

Na místech dřívějších pozemků, zarůstajících po dlouhá léta kyselou trávou, bodláčím a kopřivami, o kterou nikdo neměl zájem, se objevily nové domy, apartmány, nebo původní chalupy a objekty mají nové majitele. Tam, kde tomu tak ještě není, i ladem ležící pozemky skupují zahraniční bankovní domy a developmeni ve velkém – od soukromníků i obecních úřadů.

Čtěte více ZDE »

Copak asi dělají dvanáctiletí kluci o prázdninách? Vzpomínám na své dětství venkovského kluka, který musel pomáhat doma rodičům v malém hospodářství, než jsem si užil trochu volna ke koupání v Labi, které naší obcí protékalo směrem ku Mělníku, ale také k výletům do okolí a do vzdálenějších míst naší vlasti, která mne přitahovala a moc jsem si přál každé památné místo či město navštívit. Ale k tomu mohlo dojít buď přede žněmi hned zkraje prázdnin, nebo až potom v druhé polovině srpna.

Čtěte více ZDE »

Ano, v červnu před dvaceti lety jsme si mohli konečně oddechnout. Spolu s intervenčními vojsky zemí Varšavské smlouvy (s výjimkou Rumunska) 21. srpna 1968 i přijel sovětský generál Eduard. Arkadjevič Vorobjov, který byl velitelem sovětských vojsk v Československu a vracel se do SSSR jako poslední sovětský voják z našeho území až 27. června 1991.

Ten při svém loučení tehdy uvedl mj. že sovětským vojákům a jejich rodinám nevadil odjezd do SSSR, trápily je jiné dvě věci. „Mrzelo je, když je naši lidé nazývali okupanty. V roce 1968 vojáci jen plnili rozkaz, rozhodovali politici. Znepokojivé bylo ještě to, že téměř 50 % rodin vojáků nemělo v Sovětském svazu kde bydlet. Co se týče stížností na Československo, že přijalo rozhodnutí o našem odsunu, s tím jsem se nesetkal.“ Hlavně manželky vojáků znepokojovalo to, že by mohly být přesunuti do městeček, která byla zasažena výbuchem jaderné elektrárny v Černobylu. Manželky vojáků dokonce jedno takové městečko navštívily a stěžovaly si u generála E. A. Vorobjova. Ten poté poprosil nadřízené, aby vojáky přesunuli jinam.

Čtěte více ZDE »

Je to ještě dnes zajímavé?

Jestliže něco utkvělo z českých dějin v naší paměti – myslím však, že i v paměti dnešních studentů – byla česká poprava, k níž došlo v pondělí 21. června 1621. Byla to podle všech historiků barbarská a brutální exekuce, kterou chtěla habsburská dynastie zastrašit své odpůrce v odbojných českých zemích. Hrozivé představení mělo být symbolickou tečkou za událostmi, které začaly tzv. druhou pražskou defenestrací (v květnu 1618) a skončily 8. listopadu 1620 porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře. Habsburkové dokazovali touto neslýchanou událostí svoji sílu v celé tehdejší Evropě.   Čtěte více ZDE »

Rád potkávám Kristinu Vlachovou (*1943) – vždy většinou optimisticky a pozitivně naladěnou. Její věk by asi málokdo uhádl správně, protože na každého se mile usmívá, jako by vrásky ani žádné neměla. Naposledy jsem ji obejmul při červnové gratulaci k Ceně Jana Beneše v Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze.

Nadační fond angažovaných nestraníků Pravda a právo, který uděluje také Ceny Antonína Švehly, Rudolfa Medka, Alberta Prouzy, Jana Slavíka, Eduarda Hakena a Cenu Torzo naděje, udělil cenu, nesoucí jméno spisovatele Jana Beneše (1936-2007), letos teprve podruhé. Poprvé ji získal publicista Jan Rejžek (*1954).

Čtěte více ZDE »

Od několika odborníků jsem zaslechl, že kamenotisk (litografie z řeckého lithos – kámen, grafein – psát) v současné éře počítačové grafiky znovu přichází do módy. Je to náročná grafická technika stará přes 200 let. Tisk je založen na jedinečných chemických vlastnostech speciálního kamene ze skupiny třetihorních vápenců. Vyskytoval se pouze v Solenhofenu v Bavorsku, kde je však již nenávratně vytěžen. Objevila se snad  jeho nová ložiska?

Vynálezcem kamenotisku je německy mluvící pražský rodák Alois Senefelder (1771 – 1834), což se stalo v době, kdy hledal nový, levný způsob rozmnožování svých divadelních her. Vynález nazýval „chemickým tiskem“. Postupně si litografii oblíbili malíři a grafici takových slavných jmen, jako byl například Goya, Delacroix, ale především Henri Toulouse-Lautrec. Dodnes „drží“ jeho obrazy svou barevností jednotlivé barevné vrstvy na animaci vícebarevných  litografiích. Čtěte více ZDE »

Jak z čistého nebe mne zasáhla zpráva, kterou mi poslali Zdeněk a Jana R. z Austrálie. Zněla: Když moje žena četla Váš článek  “Publish or perish!”, přišla mě upozornit, že se tam zmiňujete o mé sestře, Olze Šumberové a Ivanu M. Jedličkovi. Článek vyšel na CFC 17.května, ve stejný den, kdy Olga zemřela ve věku nedožitých osmdesáti let. Byla s přítelkyní na krátkém zájezdu v Salzburgu, tam si zlomila krček kyčelního kloubu. Operace se zdařila, ale došlo k silnému vnitřnímu krvácení, které způsobilo smrt.“

Moje odpověď následovala vzápětí: Děkuji Vám za smutnou zprávu a vyslovuji Vám jako bratru naší milované Olinky upřímnou soustrast. Takovou zprávu bych určitě krátce poté, kdy jsme se viděli naposled, rozhodně nečekal. A že se jí dozvím až z takové dálky, teprve ne. Ivan M. Jedlička přitom nezavolal, telefon nebere. Jinak mě potěšilo, že Vaše žena čte CzechFolks.com…“

Čtěte více ZDE »

Ozval se mi bývalý velmi pravidelný čtenář Mladého světa, kterému se podařilo kdysi na zadní straně uveřejnit svoji povídku a několik let kamarádil s Rudou Křesťanem. Četl můj článek, který jsem napsal o svém dávném kolegovi Josefu Hollerovi, bývalém šéfredaktoru MS, zejména o tom, jak zahájil shromažďování a otiskování tzv. Nových pověstí českých. Vyzval jsem čtenáře, aby též na ty příběhy zavzpomínali. I stalo se.

Řidič náklaďáku, který převážel několik rakví, naložil stopaře. V kabině místo nebylo, a tak se ho zeptal, jestli mu nevadí místo na korbě mezi rakvemi. Mladíkovi to pochopitelně nevadilo, sedl na korbu a jeli. Protože začalo krápat, lehl si do jedné rakve a usnul. Čtěte více ZDE »

Od jedné návštěvy u nás doma v pražských  Malešicích byl jsem znovu a znovu přesvědčován manželkou i mými kolegy, abych se nevzdával a přece jen s onou ušlechtilou a vznešenou dámou uskutečnil rozhovor, nebo napsal o ní článek. Kdy jindy, než teď, protože letos 2. srpna – nemohu ji jmenovat jinak než jako za mlada – se naše Zuzanka Hnátková – Poláková měla dožít úctyhodného věku 90 let. Právě na 9. května, kdy v roce 1945 se poprvé objevilo v pražských ulicích a náměstích první číslo Mladé fronty, jediného deníku mládeže v té době v Evropě, se pravidelně scházíme my pamětníci a žijící svědkové – bývalí redaktoři Mladé fronty z let 1945-1950, mně letos – tedy předevčírem – došla z Londýna smutná zpráva. Poslal mi ji Charles Polak, syn naší kolegyně z té doby, že maminka zemřela v nedožitém a požehnaném věku 90 let.

Čtěte více ZDE »

Už je týden po válce v Perském zálivu, Sadám Husajn je stale zalezlý v Bagdádu a řídí občanské bojůvky s armádou. Jde o jeho svržení, jinak nebude v zemi klid. V té válce šlo o ozbrojený konflikt mezi Irákem a koalicí 28 států (včetně naší republiky) v čele s USA, který OSN poskytla mandát k této vojenské operaci, aby byl osvobozen Kuvajt. Ocelový dešť – bombardování ve dne i v noci – padal na Irák 43 dnů. Spojenecká vojska vystřílela nebo svrhla kolem 325 tun munice a bomb z ochuzeného uranu.

Čtěte více ZDE »

Sleduji všechny kroky, které vedou ke změnám v naší polistopadové společnosti, postupně začínám – asi jako mnoho dalších mých spoluobčanů – nazírat na postupný vývoj mnohem střízlivěji, než tomu bylo ještě před rokem. Čtu například „Úvahy o revoluci v Evropě“, které napsal Ralf Gustav Dahrendorf (1929-2009), německo-britský politolog a filozof, evropský komisař pro vnější vztahy a obchod, ale také pro výzkum, vědu a vzdělávání. Je známým teoretikem sociálních tříd a konfliktů a zejména pak kritikem marxismu.

Tento pán není vůbec milosrdný k našim očekáváním, když říká v roce 1991: „Proces ústavní reformy trvá šest měsíců. Pocit, že se v důsledku hospodářské reformy něco zlepšuje, zavládne těžko dřív než za šest let. Společenské základy, které zaručují, aby ústava i  hospodářství fungovaly, se kladou šedesát let…“ Čtěte více ZDE »

Nakladatelství, v němž Martina Fialková (*1964) pracovala, zkrachovalo. Ale v ní dřímaly jakési „psací“ ambice – asi po dědečkovi spisovateli a novináři. Chtěla kdysi studovat žurnalistiku, ale psát o socialistických závazcích a výročích „vítězného“ února se jí nechtělo, a tak ty vášně v sobě potlačila. Později ale přišla příležitost.

Seznámila se před deseti lety se šéfredaktorkou časopisu Český dialog, která ji, když se později dohodly na spolupráci, zakrátko zavalila úkoly: sejdi se tímhle důležitým člověkem, sepiš o tom rozhovor, jednej se sponzory, potřebujeme posílit inzerci (v tak malých redakcích se musí dělat všechno). Co takhle moderovat besedy se čtenáři v městské knihovně? Najednou jich má za sebou již šedesát.

Čtěte více ZDE »

Došlo mi poděkování od Leonory Janotové, předsedkyně Svazu Čechů v Republice Chorvatsko a zároveň srdečný pozdrav  z Daruvaru, střediska české komunity v této přátelské zemi. „Je chvályhodné, že jste takovým krásným způsobem poukázal na význam a zásluhy Československého ústavu zahraničního. Obětavý vztah předsedy Jaromíra Šlápoty, jeho spolupracovníků sponzorů, které získává pro nás krajany, si zasluhují velké uznání.

Zároveň je nutné upřesnit ve článku  Naši krajané děkují, pracují a vzpomínají…  otištěné ilustrace.  Na té první je dům jedné srbské rodiny, která za minulé války opustila naše město, dům byl první poškozen a v obnově znovu opraven. Otiskujeme proto správnou fotografií české  školy. Rovněž uvedený znak patří pouze městu Daruvaru, správný znak Svazu Čechů v Chorvatsku rovněž uveřejňujeme jako součást tohoto poděkování a s dobrým úmyslem, aby bylo vše správné.

Čtěte více ZDE »

Československému ústavu zahraničnímu v Praze došlo na přelomu letopočtu velké množství blahopřání a mezi nimi nejvíce děkovných dopisů. Předseda Jaromír Šlápota nám dal nahlédnout do bohaté korespondence:

…díky Vaší pomoci jsou dnes naše české mateřské a základní školy mohem vybavenější soudobými didaktickými pomůckami, moderním nábytkem a českými učebnicemi… Leonora Janotová, předsedkyně Svazu Čechů v Chorvatské republice

…spolu s představiteli Federální unie evropských národnsotí z deseti zemí jsem měla příležitost navštívit českou mateřskou školu Ferdy Mravence v Daruvaru, kde se právem pyšní: „Ano, toto je vybavení z České republiky, je to dar  Čs. ústavu zahraničního…“ Zdenka Čuchnilová, poslankyně za českou a slovenskou národnostní menšinu v Chorvatsku.   Čtěte více ZDE »

Leden 2011 Sáhl jsem opět po svých deníkových záznamech, abych si oživil paměť, protože se začínají rozepsiovat různí protagonisté dějinných událostí v naší zemi i ve světě. U nás začala malá privatizace, došlo k velkému rozkmitu cen, zejména k jejich zvýšení, podniky začaly mít potíže s výplatami, návštěvnost kulturních zařízení začala prudce klesat, noviny a časopisy byly zatíženy vysokou daní z obratu (22 %).

A ve světě? Začala válka v Perském zálivu, všechny výzvy Rady OSN a všechny mise u krutovládce Sadáma Husajna narážely na nesouhlasný odpor. S obavami jsme sledovali počínání slábnoucího imperia Sovětského svazu, vpád jeho vojsk do bezbranné Litvy znamenal masakr a vlnu odporu proti Gorbačovovi. Čtěte více ZDE »

Čas od času ta slova každý z nás leckde zaslechne v různých souvislostech. Jedno z nich si nedávno v sobotním Magazínu Práva vybral na paškál fotoreportér Miroslav Zajíc, který už mnoho let baví čtenáře nejen svými aktuálními snímky z různých společenských událostí, ale čím dál víc ten „chlapec“ jak sám sebe nazývá „z Vísky“ (leží kdesi u Višňové či u Chrastavy na Liberecku) se stává proslulým objevnými textovými sloupky, psanými stylem fejetonu. Přitom dokáže inspirovat, to je vzácná vlastnost. Moje slabost tkví zase v tom, že nedokážu v mnoha případech zůstat netečný, zvlášť když mne jako autora literatury faktu něco přímo vyzve, abych pátral.

Čtěte více ZDE »

Oba články Daniely Tkadlečkové a Marie Zieglerové  o češtině v našem CzechFolks.com PLUS jsem se zájmem četl a děkuji každému, kdo usiluje o jazykovou čistotu, kdo pečuje o naši milovanou češtinu, která není žádným umělým jazykem, ale prošla svým vývojem až do současné podoby.

Vím, že anglicky mluvícímu světu vadí její háčky a čárky, kroužkované “ů”, ale v tom je její krása, odpovídající našemu naturelu. Kdesi jsem už napsal, jak se například Tomáš Baťa při návratu do své vlasti po listopadu 1989 těšil do svého Zlína, ale on zároveň vzdal tehdy velký hold našemu jazyku, když pravil: “Těším se na svůj Zlín, Zlíneček, Zlínek, Zlínečíček… podívejte se, kolik má jen podob!”

Čtěte více ZDE »

Už je tomu velmi dávno, kdy jsem se začal zajímat o události, příběhy a kouzla, jimiž je obestřeno magické číslo sedm. Mnozí z nás mu totiž často podléhají, věří na svou „šťastnou sedmičku“ a rádi tvrdí, že jim sedmička přináší štěstí. Podle většiny snářů (výkladu snů) číslo sedm znamená výhru. Sedmička prý svou magickou mocí dokáže spoutat nebo zapudit zlo, odvrátit problémy, nebezpečí a nepříjemnosti. Je prý symbolem dokonalosti, harmonie, naděje a štěstí. Ztělesňuje duchovní řád, vyváženost, nezničitelnost, obrodu, elán, tvůrčí sílu a nové začátky. Jak tomu všemu rozumět, jak chápat všechna tajemství a symboliku čísla 7?

Patřím mezi ony „šťastlivce“, v jehož životě se číslo sedm velmi často objevuje. Na pomoc jsem si kdysi vzal základy numerologie, jejíž kořeny najdeme už v Číně, Řecku, Římě a také v Egyptě. Slavný filozof a matematik Pythagoras, který žil v jižním Řecku, je dodnes všeobecně považován za jejího otce. Čtěte více ZDE »