Nečekal u těch odpadků ani čtvrt hodiny, co na ten plácek vpochodoval párek krys. Zamířil malorážkou asi metr nad ně, skryt za plechovým sudem podobný těm, na které viděl nedávno ve filmu bubnovat skupinu trinidadských hudebníků, a pak pomalu nechal klesat hlaveň. Když se muška dotkla jednoho z krysích kožíšků-zmačknul spoušť.

Jedna z těch dvou, ta náhodou vyvolená, se bezhlučně svalila hřbetem k zemi. Jen několikrát směšně ještě předtím zahrabala tlapkou do prázdna, kde byl teplý večerní vzduch, lákající k pastvě a báječný k lovu. Slepě a rychle nabil. Zatímco očima sledoval vzhůru jakoby děsem posedlou prchající družku té, co už ležela tlapkami vzhůru na tom plácku pro odpadky s jedním plechovým sudem, schopným kupodivu sloužit také někomu za hudební nástroj.

Nesnažil se znovu zamířit. Krysa už beztak byla blízko díry ve zdi, kde na ni čekalo bezpečí a pocit míru doupěte.

Vůbec ale neudělala očekávané.

Přestal myslet: škoda, škoda, že také tebe nepošlu do krysího nebíčka… Zastavila se, růžovými tlapkami, které svou barvou nevzbuzovaly v lidech obvyklý pocit z té barvy, zapanáčkovala o zeď, znovu se spustila na čtyři a pomalu se vracela po vlastních stopách.

Užasl.

Nedovedl si prostě představit šedé zvířátko, které představuje hnus stok, a přesto dokáže pohrdnout tou nepředstavitelnou úzkostí, která žene všechno živé do děr.

… Ať je to králičí máma, šíleně prchající do své nory v písčité stráni, kde nedávno lovil, se zakousnutou a zuřivě sající lasičkou na svém zátylku, v té chvilce života, která je zřejmě doprovázena úzkostí, v které se dokáže zapomenout na roztomilé, něhu vzbuzující divoké králíčky. Nebo špaček, kdy těsně před jeho přístřeškem dravec popadne druha, tak na nic jiného nekouká vyjma na ten spásný kulatý vchod, které čísi ruce obezřetně zhotovily v průměru ne větším než je délka zápalky.

Je to on nebo ona: Začalo ho náhle na kryse zajímat, která se heroicky neposkvrněna strachem všeho živého před vlastním zánikem, vrátila na plácek, na kterém mimo sudu a teplého večera byl už jenom užaslý pozorovatel s puškou v ochablé ruce, a ne lovec nedbající o příměry.

Když je to ona, lepší než Helena, která se sice také vrátila, ale jenom proto, aby řekla, že odešla – aby řekla: neodešla jsem proto, že vůbec nic nemáme, ale proto, že jsi už úplně mrtvý…

Trpce si vzpomněl na ten kus svých nedávných dějin, když krysa začala přidušeně pískat tím svým hlasem, který vzbuzuje přinejlepším odpor, a on pomalu zamířil asi tak metr nad ni a klouzavě pomalu nechal klesat hlaveň.

V časové nepatrnosti, která obepne tlak ukazováčku na spoušť pušky, se rozhodnul.

Nezabiju tě!

A to i přes kletbu, která tě nutí žít ze smetišť, kvůli čemu tě také tak mocně nenávidíme, neboť všechno, co na nich zanecháváme, je nezáviděníhodné, a kvůli čemu jsi vlastně zabíjena každým a vším, co je po ruce.

Málokdo se ale dokáže vrátit k zabitému, když ještě hrozí nebezpečí, a pohrdnout strachem o sebe…

Povstal, slabě dlaní, na které měl všechny prsty měkce roztažené, plácl do sudu a když viděl, že krysa neutekla ani nyní, jen přestala očichávat krysího nebožtíka, pomalu odcházel.

Když ustalo poslední, sotva slyšitelné zvukové vlnění přicházející od sudu, krysa, jakoby pedantsky dbalá doznění gongu svolávajícího k hostině, začala nebožtíka hltavě požírat…

/Poprvé bylo otištěno v časopise „Okno dokořán“ v Mnichově 1972/

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Aleš Böhm