Zdeňka Koubková žila do dvaadvaceti jako dívka, atletka a dokonce světová rekordwoman – tak ji oslavoval český tisk ve třicátých letech minulého století. A pak žil půl století Zdeněk Koubek, inteligentní chlapík, na jehož dívčí minulost se zvolna zapomínalo.

***

Vraťme se ještě ke slovům Stanislava Otáhala. Po sdělení o tom, že atleti Koubkovou ze Strakovky vyobcovali, dodal: „Měli jsme delší dobu podezření a stejně jako atletky v našem klubu jsme chtěli poznat jisté tělesné detaily Koubkové. Ty jsou viditelné ve sprchách, že ano… Tady ovšem nikdo neměl šanci. Zdena totiž nikdy s atletkami do sprch nevkročila.“

Po vyjití románu dostaly události nečekaný a rychlý spád. Vyhnání z atletické party vedlo Koubkovou ke kroku, jejž zřejmě dlouho odkládala. Krátce před mistrovstvím republiky v červnu 1935 nečekaně oznámila, že z existenčních a studijních důvodů nebude závodit. Prohlášení světové rekordmanky, náčelnice ženského odboru Vysokoškolského sportu Praha a popularizátorky ženské atletiky však věřil málokdo. Stále sílící podezření se náhle změnilo v téměř jistotu.

***

Vše potvrdilo přiznání o necelý rok později.

Zdeněk Koubek: Příběh světové rekordwomen – tak se nazýval seriál, jejž ve dvaceti pokračováních otiskl Pražský ilustrovaný zpravodaj. Dodejme, že populární týdeník vycházel v Melantrichu často nákladem až 300 tisíc výtisků.

Ocitujme úryvek z úvodního dílu:

Vstoupili jste někdy do nepravého vlaku? Ne? Pak srdečně blahopřeji, nepoznali jste tedy pocit plný rozpaků a stísněnosti, když náhle vykouknete z okna a leknutím ochromíte. Místo na západ jedete na východ. Přijde kontrolor. Všechny zraky v kupé hledí na vás zlomyslně a radují se, že budete usvědčen jako slepý pasažér. (…) Přiznávám se, že jsem jedním z oněch pasažérů, které Osud vstrčil do nesprávného vlaku. Měl jsem způsobit poplach? Volil jsem druhý, klidnější způsob: zažádal jsem o přepsání lístku. Dříve zněl na jméno Zdenka, nyní bude na něm napsáno Zdeněk.   

Čtivé vyprávění svědčí o autorově literárním nadání. Čtenář se mohl vcítit do jeho rozpoložení i střetu se svědomím. Koubek volil – zřejmě pro snazší způsob sdělení – er formu místo přímé osobní zpovědi. Chronologicky vyprávěl o svém dětství, mládí, sportování, rekordech i bezradnosti a pochybnostech; také o tom, jak se potají holil, aby ho vousy neprozradily…

Úlevně i triumfálně pak vyzněl text závěrečného dílu:

Pan vrchní v dejvické kavárně Bajkal předložil Zdeně s ostatními novinami České Slovo a ona v něm četla: Sportovní veřejnost zabývá se již delší čas pověstmi o populární naší atletce Zdeňce Koubkové. (…) Dovídáme se zároveň, že se podrobí v nejbližší době operaci, po níž sice bude dále provozovati sport, ale ne již v rámci ženské atletiky. Přečetši zprávu, prohlížela si bez nejmenšího vzruchu ostatní obsah listu a odloživši noviny, rozhlédla se sebevědomě po kavárně. Několik nejzvědavějších očí nervosně zamžikalo, několik obličejů se zardělo studem, jako školák přistižený s prstem v nose. Zdena div radostí nevykřikla. Uměla se podívat osudu bez bázně do očí.

Závěrečný díl pokračoval líčením, jak zprávy o atletce ve všech listech zvýšily její popularitu, která se však za ní táhla jako tíživé okovy. Proto musela téměř za každým krokem vyslechnout poznámky:

„Proč ten Koubek nosí pořád sukně, když každý už ví, že je to kluk?“ Tehdy již měla za sebou dva měsíce prohlídek na klinice profesora H., kde ji uznali za individuum znaků převážně mužských a doporučili operaci. Poté požádala o přematrikulaci, která byla kladně vyřízena před Vánocemi roku 1935.

Posléze text vyvrcholil:

Úřadům však nestačilo lékařské vysvědčení, žádaly nové, které ovšem mohlo býti vydáno až po operaci. (…) Toto rozhodnutí jej přikurtovalo 21. března (pozn. autora: 1936) k operačnímu stolu podolského sanatoria. Po operaci jej přivezli do mužského oddělení k lůžku, nad nímž křídou bylo napsáno: ZDENĚK KOUBEK. Otevřel oči. Zavřenými okny se dralo do pokoje hřejivé bohatství jarního sluníčka. Hvízdl si radostně a nejraději by radostně vykřikl, zvláště když se ve dveřích objevilo jeho děvče. Těmi dveřmi pak vyjde za několik dní po

jejím boku do nového života – pan Zdeněk Koubek.(…) První cestu vykoná jako uznaný občan republiky do kanceláře atletické Unie. Tam složí všechny ceny, poháry, diplomy a medaile a řekne: „Pánové, úředně se oznamuje, že slavná světová rekordwoman umřela. Čest její památce. Budiž jí země lehká! Měla těžký život a dlouhé umírání.“

***

Zdeněk Koubek se poté nestáhl do ústraní. Naopak. Podle článku v Brněnské Svobodě z 26. července 1936 odcestoval do USA, kam byl pozván k několikaměsíčnímu turné a přednáškám o svém osudu. V zámoří dostal nabídky k práci i sportování, ale vrátil se do Prahy, složil maturitu a oženil se; manželka byla Slovenka. Odmítl být tělocvikářem či trenérem a pracoval jako úředník. Na sport nezanevřel, po válce hrál spolu se svým bratrem Jaroslavem ragby za Říčany. Spoluhráči ho považovali za slušného, obětavého a rychlonohého borce na postu pravého pilíře. „Věděli jsme, o koho jde, a on zase věděl, že my víme. Nikdy jsme ale na to nezavedli řeč, až jednou sám začal. Prý ho rodiče oblékali v dětství jako dívku. To považoval za jednu z příčin pozdějších potíží,“ vzpomíná dnes Jiří Štuksa (87), nejstarší hráč klubu. Podle ragbistů pracoval Koubek jako úředník buď v n. p. Jawa Nusle, nebo na ministerstvu těžkého průmyslu, odkud prý po politických prověrkách v 70. letech odešel těsně před důchodem takzvaně k lopatě.

O tom, že na sklonku života pracoval manuálně, vyprávěli i jeho příbuzní z Moravy: „Zdeněk byl pohledný muž, veselý a společenský, žil v harmonickém manželství a byl stejně jako jeho žena silně nábožensky založený.“ Dodávali, že jeho příběh vždy chránili před senzacechtivým zájmem cizích lidí. Zdeněk Koubek zemřel v Praze 12. června 1986, bydlel v Zahradním Městě a ještě dlouho po smrti bylo jeho jméno v telefonním seznamu…

***

V podolském sanatoriu, dnes Ústavu péče o matku a dítě, kde byl operován a poté vkročil do světa mužů, byla nepochybně o jeho operaci dokumentace. Jenomže ve válce sanatorium zabrali Němci, a když v květnu 1945 prchali, zdejší archiv zničili. Hypotézu dnešních sexuologů, že se Zdeněk Koubek narodil s rozštěpem šourku, jehož odstranění nemuselo být složité, nelze tedy doložit. Je však velmi pravděpodobná.

***

Skandály a nejasné případy

Dějiny sportu znají dost příběhů, v nichž nejasnosti kolem  určení pohlaví způsobily problémy. Média se v poslední době nejvíc věnovala jihoafrické běžkyně Caster Semenya, ale nyní se objevuje nový případ – tentokrát v tenise.   

Stanislawa Walasiewicz

byla Polka, žila s rodiči v USA a na olympiádě 1932 v Los Angeles vyhrála běh na 100 metrů. I když o jejím ženství panovaly pochybnosti, vytvářela další rekordy a kariéru ukončila jako čtyřicetiletá v roce 1951. Tím však její story nekončí. Roku 1980 se náhodou ocitla u ozbrojené loupeže v Ohiu a byla zastřelena. Pitva pak odhalila, že její genitálie měly ženské i mužské znaky. Totéž platilo o chromozomech – současně mužských i ženských.

Štefánie Pekarová

současnice Zdeny Koubkové závodila za Slavii Praha a vytvořila osm čs. atletických rekordů, mj. sprinterských i vrhačských. Roku 1937 se stala Štefanem Pekarem a její rekordy byly vymazány z tabulek.

Ewa Klobukowski

byla polská atletka, která na OH 1964 v Tokiu získala bronz v běhu na 100 metrů a zlato ve štafetě sprinterek. Na ME 1966 neprošla sextety: kvůli přítomnosti mužského chromozomu nesměla startovat. O pár let později se však stala matkou. Další vyšetření ukázala, že ojedinělá genetická anomálie ji nezvýhodňovala.

Santhi Soundarajan

je indická atletka, jež při Asijských hrách 2006 získala stříbro v běhu na 800 metrů. Poté se podrobila testu s verdiktem: není ženského pohlaví, neměla by se ženami závodit, je tzv. mezipohlavní. Po odebrání medaile se pokusila o sebevraždu, naštěstí neúspěšně. Poté se stala trenérkou.

Caster Semenya

se téměř jako neznámá závodnice JAR stala mistryní světa 2009 v běhu na 800 metrů. Za rok se zlepšila o sedm a půl sekundy, má mužskou postavu a svaly – něco tu nehrálo. Měla přijít o medaili, ale obrátila se na arbitrážní soud MOV a výsledek zněl: smíte závodit. Letos se vrací a myslí na OH 2012. Podle médií je hermafrodit, ale spíš jde o hormonální poruchu zvanou mosaicismus, kdy část buněk v těle má geneticky odlišnou chromozomální charakteristiku.

Sarah Gronert

je německá tenistka, která se údajně narodila s orgány obou pohlaví. Roku 2006 se v devatenácti letech rozhodla být ženou, protože se tak vnímala, a po operaci postoupila hormonální léčbu. Pohledná blondýna hraje výtečně tenis, momentálně je na 278. místě světového žebříčku a rychle stoupá výše. Její hra má mužské parametry, při podání uděluje míčku rychlost až 200 km/hod. Experti tvrdí, že brzy bude v první světové padesátce. Zároveň sílí hlasy, že není fér, aby hrála se ženami. O jejím příběhu zřejmě brzy uslyšíme.

Konec

***

Převzato z deníku Lidové noviny (Magazín Pátek – 12. 08. 2011) s laskavým svolením autora 

O Zdeňce Koubkové, prvorepublikové sportovní hvězdě, vyšel v roce 1935 román – dnes bychom řekli feministický – Zdenin světový rekord. Ten měl hrdinku oslavovat, ale nastal pravý opak, román její život od základu změnil.

„Ta kniha nás, atlety ve Strakovce, svým vyzněním pobouřila. Proto jsme se rozhodli, že Koubková už nikdy nevkročí na naše hřiště. Dosud jsme jí říkali Zdeno, ale vždy ji brali jako kluka. Hrála s námi fotbálek a v tělocvičně ‚sprostou hru‘, jak jsme pojmenovali košíkovou s ragbyovým míčem, při níž byly povoleny fauly. Tušili jsme, že je to kluk, i když ze sebe dělal holku! Ale až když vyšla ta knížka, došlo nám, jaký je to podvod. Nechal o sobě napsat jako o atletce. V knize byly dokonce jeho fotky ze závodů žen!“ vzpomínal běžec Stanislav Otáhal, který závodil na berlínské olympiádě v roce 1936. I po několika desítkách let nedokázal skrýt rozhořčení…

***

Narodila se 7. prosince 1913 v Paskově u Ostravy v rodině šafáře velkostatku. Měla sedm sourozenců a od narození byla považována za děvče, byť to tak úplně jednoznačné nebylo. Vrozená tělesná vada rozštěp šourku, jinak řečeno hypospadie, se vyznačuje tím, že genitál s mužskou močovou rourou se podobá ženským rodidlům (rozštěpený šourek má vzhled stydkých pysků), a varlata jsou ukryta v břišní dutině či tříslech. Tolik budiž dodatečně a stručně řečeno k nejpravděpodobnější diagnóze. Tohle ovšem víme dnes…

Vraťme se však o téměř sto let zpátky, půl roku před začátkem první světové války, na chudý severomoravský venkov. Něco sice není úplně v pořádku, ale dítě je zdravé, kdo by tedy běhal po doktorech? Není pindík, pak to musí být holka! Takhle nějak to asi viděla porodní bába a ženské ze vsi. 

Otec Koubek bojoval na Piavě, a když se po válce vrátil domů, zamířil s rodinou do Brna. Tady Zdena vychodila školu, vyučila se prodavačkou a v katolické sportovní organizaci Orel se dala na atletiku. Závodila s dívkami, v sedmnácti hájila barvy Brna na ženském mistrovství republiky v Praze a skončila druhá v běhu na 800 metrů i ve skoku vysokém. Za dva roky už byla rekordmankou a mistryní Československa, a tak nadějnou atletku přetáhli do Vysokoškolského sportu Praha. Přijal ji František Smotlacha, první habilitovaný docent tělesné výchovy na českých vysokých školách. Ubytovala se v malém pokojíku budovy Marathonu, sídle Smotlachova lektorátu v Černé ulici, chodila na gymnázium, trénovala a závodila. Přivydělávala si jako sportovní instruktorka. Smotlachův syn, nedávno zesnulý známý mykolog, si před lety vzpomněl, že ho na Vltavě učila bruslit a byla prý moc hodná, víc si však nevybavil.

Hlavním sportovištěm klubu byla Strakova akademie, dnešní sídlo vlády. Tam měli studenti tělocvičnu a v zahradě hřiště s běžeckou dráhou. Tady trénovala tuzemská elita atletů – Engel, Fišer, Kněnický, Hanč, Otáhal a další. A s nimi i Koubková, která s nimi po tréninku často a vášnivě hrála fotbálek.

Ve světových ženských tabulkách roku 1933 jí patřilo prvenství na osmistovce metrů (2:18,8) a třetí místo na stovce (11,9). Doma měla primát na dvoustovce (26,2) a v skoku dalekém (528 cm) a druhá byla ve skoku vysokém (145 cm). Na tehdejší dobu to byly v ženské atletice vynikající výsledky. Její fotky i jméno zářily na stránkách novin. Při mistrovství ČSR v roce 1934 vyhrála stovku, dvoustovku, osmistovku, výšku i dálku. Pak ještě zaběhla 14. června 1934 na Letné svůj první světový rekord: 800 metrů za 2:16,4 min. a překonala Němku Radkeovou, vítězku OH 1928. Pro někoho mohla být skoro tak slavná jako Plánička a fotbalisté Československa, kteří v tom roce hráli ve finále mistrovství světa. Vypadalo to tak, ale zasvěcení tušili, že tu něco nehraje…

Například ve Zpravodaji Vysokoškolského sportu uvedli o jejím rekordu (citujme jen jednu větu): Při tom – výborně na světový rekord připravena – nedělala „Zdena“ ve svém dobrém finishi žádný dojem vyčerpanosti.

Uvozovky u jména nemohly znamenat nic jiného než pochybnosti o jejím pohlaví. Brzy následovala další sportovní událost roku 1934, srpnové Světové ženské hry v Londýně. Na nich Koubková vyhrála osmistovku v novém světovém rekordu 2:12,4 min. a byla třetí v dálce výkonem 570 cm. Byl to obrovský úspěch, jenomže v průběhu her vyšel v britském tisku článek o tom, že atletkám z několika zemí by více slušely kalhoty než sukně, a na prvním místě byla jmenována Koubková… V Praze se o článku asi moc nevědělo, a pak – doba byla prudérní, šlo o choulostivé téma, žádný skandál nepropukl.

***

Ovšem za půl roku vyšel Zdenin světový rekord (nakladatelství Šolc a Šimáček, Praha 1935). Autorka Lída Merlínová(1906-88) v něm líčila příběh chudé venkovské dívky, jež přijela do Prahy pracovat, po zaměstnání studuje, sportuje a díky své sportovní slávě vstoupí do lepší společnosti. Pozná několik úspěšných mužů. Obchodník z New Yorku ji zahrne city, leč ona se mu vysmívá a například v luxusním bytě na Vinohradech ho žertovně vyzve k řeckořímskému zápasu. Ten se posléze změní ve vážný boj, v němž dívka gentlemana položí na lopatky. Načež si odhrne rozcuchané kadeře z čela a usměje se… Příště ho ale zesměšní jinak, v oboře Hvězda, kam se nechá odvézt jeho vozem zn. Alfa Romeo, mu ukáže, jak nemožný je běžec. Nakonec se skutečně zamiluje, leč do jiného muže, do kupodivu do fyzicky neduživého básníka. Ten ji však zradí s jinou ženou. Hrdince tak zbývá jen touha něčeho dosáhnout: vystudovat univerzitu a stát se profesorkou tělocviku. Ano, je to červená knihovna, ale občas tu jsou náznaky ironie, čert aby se v tom vyznal. Kniha měla zjevně dodat sebevědomí chudým venkovským dívkám, jež tehdy přicházely do metropole za prací a novým osudem, ale zároveň se vezla na vlně slávy rekordwomen Koubkové. Autorka asi věděla, že Zdena má se svým ženstvím problémy, anebo to zjistila v průběhu psaní. Svědčí o tom narážky v textu: A nyní zde stojí v červených trenýrkách a béžové halence s velkým červeným „V“ na ploché rovince široké, jinošské hrudi. – Běží nádherným, mužským půlkařským krokem. – Bílé zuby září ve snědé chlapecké tváři. Merlínová se tedy ocitla v nelehké situaci, nemohla psát literaturu faktu, protože Koubková byla pořád oficiálně atletkou. Musela proto románově fabulovala, a přitom jsou v knize skutečné snímky Koubkové ze závodů. Je to podivný román. Že by dle přání nakladatele?

Pokračování zítra… 

***

Převzato z deníku Lidové noviny (Magazín Pátek – 12. 08. 2011) s laskavým svolením autora

Tento víkend je tomu přesně čtyřicet let, co František Venclovský přeplaval jako první Čechoslovák známou mořskou úžinu mezi Francií a Anglií. Bylo to 30. července 1971, nedaleko Doveru a 56 kilometrů překonal za 15 hodin a 26 minut. Odborníci spočítali, že při teplotě vody mezi 13 až 16 stupni Celsia vydal dvacet tisíc kalorií, energii čtyř hornických směn v jednom zátahu. Nebylo divu, že bodrý muž z lidu pak dostal stovky dopisů. Tehdy již devětatřicetiletý rotmistr Venclovský, voják z povolání, mající smysl pro pořádek, je všechny evidoval – bylo jich přesně 2 256 – a na všechny odepsal. Obdivně mu psali také invalidé a děkovali za to, že jeho příklad jim dává naději. Naproti tomu někteří pisatelé mu ostře sdělovali, že je hazardér se zdravím a exhibicionista. Zmiňme ještě blahopřání Gustáva Husáka, generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky, který měl na jeho úspěchu podíl. A pozor – tahle věta nevznikla v minulém režimu! Když si totiž Venclovský vše k cestě do kapitalistické ciziny pracně vyřídil, ministerstvo vnitra mu nepovolilo výjezd. V tu chvíli se zoufalý rotmistr obrátil na generálního tajemníka, soudruh na soudruha, a – uspěl. Málokdo by se odvážil, ale nebojácný František ano.

***

Měl za sebou mnoho nezdarů či osudových protivenství. Po úrazu páteře mu hrozilo, že zůstane na invalidním vozíku, kvůli tomu nemohl pořádně plavat; proto zazněly sympatie invalidů. „Umím jen takovou nestylovou čubičku,“ přiznával. Možná svůj styl zlehčoval záměrně, aby tím víc vynikl jeho výkon. Kdoví. S otužováním a plaváním začal kolem roku 1960. O tom, že by La Manche mohl přeplavat jako první našinec, začal uvažovat až v roce 1964. Začal psát úřadům, ale nikdo ho neznal a pak – výlet na Západ… „To by přece stálo valuty, soudruhu!“ Trvalo skoro šest let, než protistrany přesvědčil. Po celou tu dobu téměř denně trénoval i čtyři hodiny. V řekách, rybnících, koupalištích a jezerech, po celý rok. Za týden naplaval kolem padesáti kilometrů.

Jenomže když konečně vkročil 6. září 1970 do vln lamanšské úžiny, všechno se proti němu spiklo: počasí – zima a déšť, brýle – do očí mu propouštěly pálící slanou vodu, mořské proudy – strhávaly ho ze směru… Rval se s mořem dvanáct hodinách, než jej v mdlobách vytáhli na palubu doprovodné lodi. Nechtěl vzdát, raději by se utopil. Byla u toho televizní kamera, a tak v dokumentu Poražený vítěz diváci zírali. Potom dostal první stovky obdivných dopisů a v tréninku ještě přidal. Před reparátem o rok později už myslel na všechno: nakoupil třeba kilogramy soli, sypal ji doma do vany a zkoušel těsnost brýlí, předváděl se před kamerou, působil až komicky.

Ale pak šla všechna legrace stranou, při druhém pokusu, jak už víme, triumfoval.

***

Chudé dětství a mládí prožil v Lipníku nad Bečvou, narodil se roku 1932 v rodině s osmi dětmi; šest sourozenců se nedožilo dospělosti. Zůstali František a starší bratr Václav. Otec jim zemřel v pětačtyřicátém, maminku zanedlouho připravil šedý zákal o zrak. František se vyučil soustružníkem a bavil ho sport – zápas, vzpírání, box. Na vojně boxoval za Křídla vlasti, klub vojenského letectva, a snil o tom, že si zaboxuje v roce 1960 na olympijských hrách v Římě. Proto vojnu, jak se říkalo, podepsal. Kdo však mohl tušit, že se při služebním tělocviku před letkou přes koně na dél odrazí tak mohutně, až nářadí přeletí a spadne mimo žíněnky. Výsledek? Dva poškozené obratle krční páteře. V sádrovém lůžku se rozloučil se sny o olympiádě, spíš myslel na to, jak se jezdí na invalidním vozíku. Horní polovina těla mu ochrnula, ale po půlroce ho v prstech zabrnělo. Začal s větší vervou rehabilitovat, víc cvičit, zvedat těžší činky. Vrátilo se ztracených dvacet kilo váhy, začal chodit a za rok se vrátil ke svému útvaru. S boxem byl sice amen, ale zalíbilo se mu v posilovně. A pak poznal, že na něj blahodárné působí plavání, ledová voda. Seznámil se s lékařem Mojmírem Mohaplem, jedním z olomouckých otužilců, a stal se jedním z nich.

***

Cesta od otužilců k dálkovému plavání byla krátká, ale cesta ke Kanálu La Manche dlouhá, víc než desetiletá. A zároveň se prý změnil. Doktor Mohapl o tom vyprávěl: „Po přeplavání Kanálu začal až příliš dávat najevo svou výjimečnost. Nejevil zájem o kratší plavby, nebyl rychlý plavec, prohrával a s tím se neuměl smiřovat. Koupal se s námi v Punkvě, ale byly nás tam desítky a on nemohl vyniknout, proto raději dělal stojku na zábradlí nad propastí Macochy. Na otázky, proč dělá ze sebe cvičenou opici, odpovídal podrážděně: ‚Ať ti, kterým se to nelíbí, přeplavou La Manche, pak se s nimi budu bavit!‘ Od mnohých dálkových plavců a otužilců se tak izoloval.“

Celý rok plaval v přírodě, o Vánocích se koupal s otužilci v Praze na Žofíně, na Silvestra v Přerově a na Nový rok v Brně ve Svratce, ale hlavně ho zajímaly extrémně dlouhé štreky. Za přeplavbu La Manche získal titul mistra sportu, vojenský byt a zaměstnání v boxerském Středisku vrcholového sportu Dukly Olomouc. Stal se profesionálním masérem, a protože ti mají v náplni práce vytváření dobré nálady, byl i maskotem týmu.

***

Důstojník a vojenský pilot Jan Novák zdolal La Manche opačným směrem z Anglie do Francie v roce 1974. Byl o deset let mladší než Venclovský a znal ho jako málokdo: „František byl velký sportovec i kamarád. Měl ohromnou vůli, rád ve všem soutěžil. Když působil u posádky v Čáslavi, jezdil jsem za ním na tréninky. Koncem listopadu ho napadlo, že vlezeme do bazénku s necelým půl metrem vody. Kdo tam déle vydrží? Když jsme se ponořili, šli kolem vojáci do kinosálu. Film skončil, oni se vraceli, a my stále leželi ve vodě. Nikdo nechtěl ven jako první. To byl celý on. Vylezli jsme současně, když už to vypadalo, že zmrzneme. Jemu moc lichotilo, že může úspěšně soupeřit s někým, kdo je mladší. Později se jako masér dostal ke slavnému kubánskému borci Stevensonovi, zjistil jeho tělesné parametry, obvody hrudníku, stehna, lýtka či bicepsu, a začal se s ním srovnávat. V tomhle soutěžil s kdekým. Při srovnávání se mnou ale zjistil, že mám biceps o tři centimetry větší, a v tu chvíli disciplínu biceps zrušil, aby neprohrál! Měl jsem ho rád, nechtěl mu kazit radost, dělal jsem, že to nevidím.“

Rostislav Osička byl mistrem Evropy ve střední váze a je téměř o dvě generace mladší. Jako boxer Dukly Olomouc znal bohatýra Venclovského taky víc než dobře. „Franta byl prima. Mockrát za mnou přišel a začal: ‚Osa, pojď, budeme dělat blbosti!‘ Tak se třeba začalo vodkou – na třikrát vypít půllitrovku. Dokázali jsme to oba, stav po první disciplíně jedna jedna. Pak navrhl překonávání bolesti. Každý sobě propíchne dlaň jehlou injekční stříkačky. Jehly se dezinfikovaly, ostatní boxeři nás hecovali. Franta byl ve svém živlu, ruku si propíchl bez váhání. Já se trochu bál, že se zmrzačím a skočím s boxem, ale dokázal jsem to taky. Bylo to dva dva. Třetí soutěž vymyslel neuvěřitelně. Kdo komu víckrát odtáhne hlavu od zdi, když ho chytne za uši. Každý měl patnáct pokusů. Odtáhl mě osmkrát. Pak jsme si role vyměnili, ale on měl mastné boltce, takže mi prokluzovaly v prstech. Jako frajer – a to jsem ocenil –  souhlasil, že můžu jeho uši zdrsnit, jak budu chtít. Posypal jsem mu je práškem na nádobí, zabral, odtrhl ho od zdi, ale on spadl na mne, já to nečekal, tak jsme padali oba a porazili kamna. Vypadly roury, všude samé saze… Franta ale řekl, že můj úspěšný pokus neměl na výsledek vliv, takže celkově vyhrál tři dva. Druhý den přišel se zafačovanýma ušima a přiznal, že je má natržené… On zkrátka nesměl prohrát,“ směje se Osička a vzápětí zvážní: „V Berlíně mu ale několik boxerů s námahou zabránilo, aby nevylezl na vrchol televizní věže a neudělal tam stojku. Za nohy jsme ho tahali dolů, když už stál na služebním žebříku. V tom vichru by mu šlo o krk a on tomu pořád nechtěl rozumět.“

***

Stojku vystřihl úspěšně i na střeše hotelu Moskva v někdejším Gottwaldově. Udělat ji chtěl i na Eiffelovce, ale pařížská radnice to nedovolila. Pak ohromil Budapešť přeplaváním tři stupně studeného Dunaje. Nejvíc však vynikal v plaveckých maratónech. S kamarádem Václavem Židkem plaval non-stop od hráze Slapské přehrady až k Občanské plovárně v Praze. S Janem Novákem zdolal znovu La Manche, a to v mezinárodní štafetě. Spolu se v roce 1989 vydali k sibiřské řece Angaře a ve vodě s pouhými sedmi stupni uplavali štafetovým způsobem 45 kilometrů za necelých 13 hodin. Ruský tisk z toho byl u vytržení; tehdy mu bylo sedmapadesát. Ještě hodnotnější prý byla plavba této dvojice o rok později ve vodě jezera Bajkal: 23 kilometry za sedm a půl hodiny. Tehdy Venclovského postihla krize. Novák mluvil dokonce o kolapsu: „Na vině byla Františkova nezkrotná soutěživost. Při prvním občerstvení nepozřel sousto, aby mi dal najevo, jaký je borec! To se mu ovšem později vymstilo. Musel se posilnit, odpočinout, tak tak jsme doplavali.“

Znamenala příhoda z roku 1990 začátek konce kariéry? Byl to signál o vyčerpanosti organismu? Patrně ano, ale on si nic takového nepřipouštěl. Dál tvrdě trénoval a s Janem Novákem chystal další akce: plavbu pod Niagarskými vodopády, přeplutí Beringovy úžiny a otužilecké exhibice v New Yorku. K jejich uskutečnění již nedošlo. Sponzoři sice slibovali peníze, ale ze všeho vycouvali, a pak – František už nebyl bohatýrem jako kdysi. „Trochu se nahrbil a zhubl,“ říkali ti, co ho znali. Znechutilo ho i pár článků v novinách poté, co počátkem roku 1996 dostal diplom Klubu fair play za záchranu tonoucích na koupališti Laguna. Dopis s návrhem na ocenění uváděl, že Venclovský se na záchraně podílel. Média však opomenula slůvko „podílel“ a to se stalo jádrem zbytečného problému. Jistý muž zachraňoval a Venclovský mu na břehu pomáhal při poskytnutí umělého dýchání. Jenomže jeho přítomnost byla pro média zajímavá. Manželce skutečného zachránce se nezdálo, že byl také oceněn pouze asistující otužilec, a napsala o tom několika redakcím. Následně se v tisku objevilo, že Venclovský je slavoman a přisvojuje si zásluhy, jež mu nepřísluší. Tady si však zasloužil zastání. Během své kariéry vytáhl totiž z vody možná dvacet lidí a většinou o tom nikde nebyla ani řádka…

***

Desítky let si vedl tréninkový deník, ale koncem roku 1996 v něm zápisy řídly: v říjnu vykázal jen osm a v listopadu dvanáct tréninků; podle manželky ho bolelo koleno a zlobil vysoký krevní tlak.

Poslední zápisy – 23. 11.: Laguna 1 hod. v plavkách, +2 st. C (úklid) – 26. 11.: plavu Bečvu, voda +3 st. C, mírně sněží, 600 x kliky. Po další koupeli v Bečvě zápis chybí, protože to byla koupel poslední.

Koncem listopadu se na přerovské radnici setkali Venclovský a válečný pilot ze druhé světové války Ladislav Snídal. Padli si do oka a otužilec pozval plukovníka, ať se přijde podívat na to, jak v Bečvě trénuje a tahá ze dna harampádí, které tam kdosi naházel. Pan Snídal přišel, půlhodinku se díval a o nečekaném konci tréninku vyprávěl: „František vylezl z vody a usedl na břehu. Myslel jsem, že trénink končí, ale on se čtvrt hodiny nezvedal. Tak jsem k němu seběhl a zjistil, že nemůže vstát. Byl stále jen v plavkách. S mou pomocí se postavil a namáhavě řekl: ‚To je tvrdý, pomoz mi!‘ Pomalu jsme mu pomohl do schodů. Kdosi přiběhl a volal: ‚Františku, jsi podchlazený, zavolám sanitku!‘ Přijela asi za deset minut a odvezla ho do nemocnice, i když to odmítal.“  

František Venclovský si v nemocnici poležel pár dní, cítil se dobře, pustili ho domů, ale po čtyřech dnech byl zpátky. Trápily ho prudké bolesti břicha. Myslel, že to přehnal se zabijačkovými dobrotami. Ale bylo to jinak. Ve středu ho přivezli, ve čtvrtek operovali a v pátek 13. prosince 1996 zemřel. Příčina smrti: Krevní sraženina uzavřela tepnu, která vyživuje střevo, a proto došlo následně k odumření tkáně. Sraženina vznikla asi při oné poslední koupeli a podchlazení. Vliv mohla mít i fibrilace srdce; touto poruchou trpěl. Možná se bolesti břicha ozvaly v době, kdy nemuselo být pozdě, ale on je mohl přemáhat. Celý život si přece zakládal na tom, že není bolestínek…

Přál si neveřejný pohřeb a poté rozptyl do vln milované Bečvy, byť je to zakázáno. Říkal to ale vždy s úsměvem a dodával, že tu stejně bude do stovky… Ani jedno z přání se mu nesplnilo. Jeho přátelé přesvědčili rodinu o tom, že veřejnost se musí s naším prvním přemožitelem La Manche rozloučit důstojným obřadem. Nad rakví promluvil kamarád Jan Novák a parafrázoval Venclovského památný výrok. „Já su tak nešťastné, moc nešťastné su!“

 ***

Fotokoláže pro CzechFolks.com  © Marie Zieglerová, Olga Janíčková

Převzato z deníku Lidové noviny – 29. 07. 2011   

 

Fanoušci pískali jeho „režimní Dukle“, ale jemu za jeho parádní slalomy a góly vždy tleskali aneb Fotbal i v minulém režimu převálcoval politiku.

Příliš světově proslulých osobností se v české kotlině nerodí, ale pokud ano, pak je dávejme za vzor a oslavujme. V těchto dnech to platí o držiteli Zlatého míče z roku 1962, fotbalistovi JOSEFU MASOPUSTOVI a jeho osmdesátých narozeninách, jež připadají na středu 9. února.

A čím je jeho životní příběh pozoruhodný? Především tím, že je typicky český a fotbalový. Fotbal je totiž sportem chudých kluků. Takovými byli všichni slavní hráči, kteří to někam dotáhli. Jmenovat lze již nežijícího Pláničku či Bicana, dále Masopusta, Viktora, Panenku, ale i ještě nedávno po hřišti běhajícího Nedvěda.

Josef Masopust pochází ze šesti dětí hornické rodiny a dětství prožil ve Střimicích u Mostu, obcí později pohlcené povrchovou těžbou. V Sudetech zabraných Hitlerem musel chodit do německé školy, po válce se vyučil soustružníkem, ale řemeslo nikdy nedělal. Hrál totiž tak výborně fotbal, že se stal po únoru 1948 „socialistickým profesionálem“. Uvozovky jsou na místě: v národním podniku Vodotechna Teplice byl přidělen k partě kopáčů potrubí, kterým dělal – svačináře. Když jim nakoupil a donesl žádané, chvíli s nimi o fotbale poklábosil, ale pak měl volno a trénink. Pravda, bylo to poněkud nepatřičné, psal se rok 1950, začínala budovatelská léta pětiletek… Můžeme tu dobu dnes ironizovat, ale nemá to smysl. Realita byla zkrátka taková. Lid odjakživa potřeboval chléb a hry. Teplická Vodotechna reprezentovala v lize severní Čechy a hrála proti Dynamu Slavia, Bratrství Sparta, Železářům Bohemians a dalším klubům s podobně „honosnými“ názvy dle sovětského vzoru…

Zakrátko pak branec Masopust dostal povolávací rozkaz, aby nastoupil do nově zřízeného Armádního tělovýchovného klubu (ATK) Praha. Ten strana a vláda zařadila přímo do nejvyšší soutěže, samozřejmě k velké nelibosti fotbalové veřejnosti. Proto nekomunistická   sportovní veřejnost na hráče ATK (později pod hlavičkou ÚDA Praha a Dukla Praha) s chutí pískala. Masopust se v týmu dlouho hledal. Jako útočník nevynikal pumelicemi ani sprintem a jako obránce nehrál tvrdě od podlahy. Teprve když ho trenér Kolský postavil do záložní řady, tak se našel a bylo ho najednou plné hřiště. Tvořil hru, nahrával na góly, a když občas nějaký dal, dlouho se o tom mluvilo i psalo: uměl totiž nenapodobitelným způsobem obejít kličkami několik protihráčů. Dokázal to za Duklu proti brazilskému FC Santos s Pelém, kdy dvěma góly zastínil krále světového fotbalu. Předvedl to v pražském mezistátním proti Rakousku a zazářil takto mockrát. „Masopustovský slalom“ – to byl nový terminus technicus. Ukázkový gól po samostatné akci dal i ve finále mistrovství světa proti Brazílii, v němž Československo překvapivě vedlo 1:0, ale pak prohrálo.

Masopust byl, jak se říká, ve správném čase na správném místě. Naše mužstvo hrálo nečekaně finále a on, jeden z jeho pilířů, vstřelil gól. Proto byl zvolen nejlepším fotbalistou Evropy. Kdyby Československo finále nehrálo, Zlatý míč pro nejlepšího evropského plejera by dostal někdo jiný. Leč tohle nikterak nesnižuje jeho kvality. Stačí se podívat na jména držitelů Zlatého míče. Před Masopustem to byli: Angličan Matthews, Argentinec Di Stéfano, Francouz Kopa, znovu Di Stéfano, Argentinec Suárez, Argentinec Sivori. Po něm: Rus Jašin, Skot Law, Portugalec Eusébio, Angličan Charlton… a tak bychom mohli pokračovat až k dnešku a k poslednímu držiteli trofeje – Argentinci Messimu.            

 Ale vraťme se k příběhu člověka Masopusta: ano, „podepsal vojnu“ a byl tedy „lampasákem“, jak se říkalo. Podepsali však i jiní, Pluskal, Novák, Borovička, Šafránek a mnozí další, tenkrát i později. A hned také dodejme, že na politiku zvysoka kašlali, byli přece mladí, chtěli sportovat, něco na hřišti dokázat. Zásluhou státního profesionalismu a – marná sláva – i díky vojenskému režimu v Dukle to dokázali. Hráli fotbal světové úrovně a tvořili základ národního týmu, a proto na ně fanoušci přestali časem pískat. Fotbal jako takový politiku jasně převálcoval. To si přiznejme a objektivně oceňme. A klidně dodejme, že Masopust byl i členem KSČ. Můžeme se tomu divit, když vyrůstal ve třicátých letech v chudé hornické rodině a v Sudetech? Jestliže i tak by s tím měl někdo ze čtenářů problém, dodám historku. Na reprezentační zájezdy v oněch dobách jezdila „vnitrácká očka“. Jeden takový „nenápadný“ člen výpravy navrhl dukláckému triu Novák, Pluskal, Masopust, ať mu v Anglii pomohou s dozorem na přece jen méně spolehlivé hráče Sparty. A byl to Josef Masopust, jenž dotyčnému nekompromisně řekl, že tohle do sportu nepatří, ať s nimi nepočítá. Ocitlo se to samozřejmě v hlášení, soudruzi „nahoře“ se kabonili, ale průšvih se nekonal.

I proto mám Josefa Masopusta, s nímž jsem jako novinář udělal mnoho rozhovorů, rád, vážím si ho a přeji mu nyní pevné zdraví. 

Pro čtenáře, kteří mají rádi fakta, přidám závěrem encyklopedický odstavec:

Josef Masopust (narozen 9. 2. 1931, Střimice u Mostu), fotbalista a trenér, 1962 Zlatého míče pro nejlepšího hráče Evropy. Působil v klubech: 1945-50 Baník Most, 1950-52 Vodotechna Teplice, 1952-68 ATK, ÚDA a Dukla Praha, 1978-70 RC Molenbeek (Belg.). 1950-68 sehrál v čs. lize 386 utkání (79 gólů) a získal osm mistrovských titulů: 1953, 1956, 1958, 1961-64, 1966. 1954-66 nastoupil za Československo v 63 zápasech (10 gólů). Hrál na mistrovství světa 1958 a 1962 (2.místo) a na mistrovství Evropy 1960 (3.místo). 1963 nastoupil za výběr světa, 1964 a 1965 za výběr Evropy. 1966 nejlepší fotbalista ČSSR. Trenérská kariéra: 1970-76 Dukla Praha, 1976-80 Zbrojovka Brno (1. místo 1978), 1980-83 SC Hasselt (Belg.), 1984-87 tým ČSSR, 1988-91 juniorská reprezentace Indonésie. 1999 držitel Hlavní ceny Klubu fair play Českého olympijského výboru za celoživotní příkladné chování a vystupování, 2000 nejlepší český fotbalista století, 1995-2004 předseda Nadace fotbalových internacionálů.

* * *

Významný muž české historie s košatým, literárně zdobeným jménem Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, se narodil 23. ledna 1861 v Heřmanově Městci, tedy před sto padesáti lety. A tak jsou na místě otázky: Co o něm víme a co by se slušelo o něm vědět?

Především to byl muž mnoha prvenství.

Roku 1882 získal jako první absolvent doktorát filozofie na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, a to po jejím jazykovém rozdělení – na českou a německou část. Jak příznačné pro českého vlastence moderních názorů, velkého obdivovatele Jana Nerudy a Tomáše Garrigua Masaryka.

V roce 1891 se spřátelil s Pierre de Coubertinem, který jej o tři roky později povolal na schůzku zástupců dvanácti zemí, při níž vznikl Mezinárodní olympijský výbor (MOV) k obnově antických sportovních her. Guthovou zásluhou se Češi stali členy MOV, ačkoliv neměli svůj stát, což jim v rámci Rakousko-Uherska velice posílilo sebevědomí. Guth se pak jako první a jediný našinec zúčastnil prvých novodobých olympijských her v Aténách roku 1896. O tři roky později založil v Praze Český olympijský výbor, stal se jeho předsedou a zorganizoval první českou výpravu sportovců na olympiádu 1900 v Paříži. Tohle se například rakouským sportovcům nepodařilo, o to větší měla potom Vídeň na Prahu zlost. Ze sportu, nového fenoménu doby, se tak stalo politikum.

Jiří Guth se považoval především za středoškolského profesora a literáta. Psal cestopisy (navštívil mnoho evropských zemí), básně, fejetony a povídky. Jako velice pilný tvůrce přeložil díla asi třiceti autorů z francouzštiny (mj. Maupassanta, Verna, Zoly) a němčiny (jako první u nás překládal Karla Maye), a to pod dvaceti(!) pseudonymy.

Sport a záležitosti Českého olympijského výboru považoval za vlastenko-společenskou povinnost. Sám měl ke sportování spíš vlažný vztah. Přiznal, že se na pražské Občanské plovárně učil plavat tři roky(!), a s úsměvnou sebeironií dodával, že „jízda na velocipédu, módní to novince doby, mu připadá fyzicky velmi namáhavá.“ Aktivně se zabýval jen dvěma sportovními aktivitami – občasnými vyjížďkami koňmo a turistikou; a tady má další primát – byl prvním předsedou Klubu českých turistů).

Při zasedáních a jednáních MOV se často setkával s princi, knížaty, hrabaty, a tak si mohl v aristokratickém prostředí osvojit pravidla nejvyšší etikety. Proto se kolem roku 1910 rozhodl psát o společenské výchově, stolničení či odívání; to je další prvenství. Nejdříve sepsal Pravidla slušnosti pro mládež a brzy poté ještě známější – třísvazkový Společenský katechismus. Těmito kodexy vstoupil do všeobecného povědomí možná mnohem více než olympijským průkopnictvím.

Nicméně ukázka ze Společenského katechismu vyvolává dnes úsměv. Tady ovšem musíme vzít v potaz, co všechno je po sto letech v životě společnosti jiné.

Návod – jak se chovat při jízdě v tramvaji?

„Výstup i nástup se děje rychle, nikdo se přitom nebav se soudruhem. Loučení a líbání, dokonce i slzy před tramvají si odbuďte jinde. Jedná-li zřízenec tramvaje s cestujícím o lístku nebo o čemkoliv jiném, i kdyby jednání mělo ráz prudší hádky, sluší, aby si toho ostatní tramvajové obecenstvo nevšímalo.“

Nebo jiný příklad – jak si počínat v parku?

„Při nějakých nepřístojnostech se obraťte na zřízence nebo strážníka, arci vhodným a nenápadným způsobem. Slušný člověk, který nechce na sebe obraceti pozornost a působiti nepříjemnosti, raději se odvrátí. Prší-li a máte-li otevřený deštník, je pomoc snadná: chráníte si jím tvář.“

Zmínku zaslouží i Guthovo „hradní“ prvenství. Po skončení první světové války se chtěl věnovat naplno jen literatuře, ale v lednu 1919 dostal nabídku, aby se stal společenským rádcem prezidentské kanceláře, ceremoniářem Hradu. Jako renomovaný znalec mravů byl pro takovou roli přímo stvořený. Navíc znal profesora Masaryka z doby studií a jako vlastenec chtěl nové republice pomoci. Brzy se tu však dožil zklamání: většinou totiž organizoval večírky Alice a Jana Masarykových. Rovněž se mu nelíbilo, že jeho funkce má charakter více monarchistický než republikánský. Názorově se střetával s prezidentovou dcerou Alicí, a to zejména kvůli její účasti na státnických jednáních po otcově boku. Při nich vystupovala v roli první dámy, což považoval za nepřípustné; nepříjemný mu byl také údiv cizích diplomatů nad touto „zvyklostí“. TGM však tyhle problémy nevnímal a mluvil s ním jen lakonicky. Zklamaný strážce hradní etikety uvažoval o rezignaci, ale místo toho dostal novou funkci – v roce 1923 se stal sekretářem Československého řádu Bílého lva. Pečlivě vypracoval statut a agendu řádu, což patří k dalším jeho primátům. Takže lze říci, že při každoročním udělování státních vyznamenání k výročí vzniku republiky je ve Vladislavském sále symbolicky stále přítomen i v současné době.

V roce 1929 opustil po třiceti letech funkci předsedy kdysi Českého a později Československého olympijského výboru, ale členem MOV zůstal. Naposledy se zúčastnil olympijských her 1936 v Německu a pak žil v ústraní až do svého skonu (mozková mrtvice) 8. Ledna 1943 v Náchodě. Bylo mu jedenaosmdesát let.

Závěrem přibližme Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského (nové pseudonymy přijal v roce 1920) úplně obyčejně, jako například souseda z vedlejšího domu.

Miloval řád, a proto vstával každé ráno o páté, po snídani do osmi hodin psal a poté odcházel z bytu ve Školské ulici přes Václavské náměstí a Příkopy na reálné gymnázium v Truhlářské ulici; zde učil přes dvacet let a škola dnes nese jeho jméno. Po návratu z vyučování pokračoval v psaní až do šesti hodin. Prvním čtenářem i kritikem jeho textů, psaných drobným a úhledným písmem, byla manželka Anna, na jejíž mínění hodně dal. Poté se u Guthových večeřelo a pak byla v plánu krátká procházka; zpravidla na blízké Karlovo náměstí či Slovanský ostrov. Leč v osm hodin pilný literát už opět usedal k psacímu stolu.

***

TEN MŮJ TÁTA SNAD VYHRÁL!

Jak bezprostředně prožívala Pavla Váňová šesté vítězství svého muže? 

„Přijeli přátelé z Vizovic, asi patnáct lidí, bezvadná parta, a ti mě rozptýlili, zbavili nervozity. Měli pleskačky se slivovičkou, občas jsme lízli slzu, při Velké jsme si povídali, a já se ani nestačila strachovat. Za to jsem jim v duchu byla vděčná. Taky jsem pořádně nevěděla, koho z našich koní dříve sledovat a kontrolovat. Když proletěli pod tribunou, já zahlédla Sixtýnu, pak jsem zaznamenala, že De Sole s Pepčou nestíhá. Ale náhle jsem viděla vpředu Tiumena s Pepou. Odkud se tam přichomýtl?! skoro jsem se lekla. A vzápětí mi to došlo: Ježíšmarjá, on to snad ten můj táta vyhrál! On to fakt… vyhrál! A to už lidi kolem jásali a slzeli a já s nimi, i když jsem to vítězství vlastně ani pořádně neviděla. A pak se spustila lavina nekonečného počtu gratulací a pípání blahopřejných esemesek…“

MAMINKA SE OD RÁNA MODLÍ 

Paní Mária Váňová se nikdy nedívala na přímý televizní přenos z Velké pardubické. Ještě když žila ve Slopném, měla o Josefa takový strach, že v tu říjnovou neděli nemohla nervozitou vydržet ani doma. Jak na ten dostih myslela, nemohla se na nic soustředit, a tak raději odcházela na procházku do okolí vesnice.

„Nemóžu se dívat ani teď. Vůbec tu nedělu jsem už od rána nervózní. Brzy vstávám a jedu za sestrou do Luhačovic. Jdeme spolu do kostela na mšu, jako skoro každú nedělu, a já se za Josefa od rána modlím. Pak jdu k sestře na oběd, ale z jídla nic nemám. Tím nervákem, jak se to blíží. Na televizu nekoukám, jdu radši do vedlejšího pokoja a nechám se zavolať, až když je po všem a Josef v cílu. To už se pak móžu dívať!“ říkávala donedávna.

Poslední roky si už ale dodala odvahy.

„Šesté Josefovo vítězství sledovala s námi u televize a plakala štěstím, stejně jako všichni z rodiny, co jsme se tu sešli a tu slávu si užili,“ potvrdila Josefova sestra Eva.

TOŽ, TEN NÁŠ VALÁŠEK TO DOKÁZAL

V říjnové neděli, kdy se běží Velká pardubická, dochází poslední čtvrtstoletí také ke zvláštnímu úkazu při fotbalových zápasech Sokola Slopné, rodné obce Josefa Váni. A je úplně jedno, zda se hraje na domácím hřišti nebo u soupeřů. Samotné utkání vyhlíží úplně normálně, hráči mají dresy a kopačky, rozhodčí píská, oba týmy se snaží, ale přesto cosi těžko popsatelného visí ve vzduchu.

Jakési nervózní očekávání.

A nejpodivněji se chovají diváci. Vlastně z nich to všechno vychází. Zkrátka nemůže to být normální fotbalový zápas, když v Pardubicích čeká každou chvíli Josefa Váňu-Juřenku skok přes Taxis a pak celá těžká pardubická trať.

Nejeden fanoušek na fotbal nepřišel a zůstal raději doma u televize. Ale ti, co přišli, mají v kapsách tranzistoráky. Párkrát si dokonce, když nepršelo, vynesli televizor před kabiny, aby slavný dostih všichni viděli.

A je pochopitelné, že i hráči vědí, co se děje.

„Tak co, už odstartovali? Jak je na tom Pepa?“ ptají se chvatně diváků, než se chystají zahrát roh nebo vhodit míč z autu…

Fotbal rozpolcený dostihem kdesi stovky kilometrů daleko. To se hned tak nevidí.

Diváci i oba týmy by nejraději zápas přerušili, udělali si pauzu a běželi někam k televizoru. To ovšem nejde. Hlavní rozhodčí by takové znevažování soutěžního utkání nepovolil, i když on sám by se jistě taky rád podíval.

Naštěstí napětí trvá asi jen deset minut, než koně v Pardubicích doběhnou do cíle.

Pokaždé, když Josef Váňa v Pardubicích vyhrál, diváci kolem hřiště mohutně zařvali. Zařvali tak, jak by to asi nedokázali ani při tom nejkrásnějším gólu.

Podobně tomu bylo i při šestém Pepově vítězství. Tu neděli se nehrálo doma, ale v Petrůvce u Luhačovic. Tam však fotbaloví fanoušci Sokola Slopného na hřišti nevydrželi a v hojném počtu raději zamířili do místní restaurace, aby Josefa Juřenku viděli v akci. A nelitovali. A opět si gólově zakřičeli. 

„Tož, ten náš Valášek to zase dokázal. Jožka Juřenka Velkú pardubickú znovu vyhrál. To je teda boréc!“

***

Život v sedle

Autorizovaný příběh Josefa Váni

Jaká byla cesta k šestému a letos i k sedmému vítězství ve Velké pardubické? Co všechno musí žokej překonat? Co musí umět? A jaké to je, stát se legendou? Kniha Život v sedle vypráví příběh kluka z Valašska, poté sportovně talentovaného mladíka a dnes zkušeného jezdce, jenž po desetiletích dřiny patří k nejpopulárnějším českým sportovcům. Je to poutavé vyprávění o člověku, který vždy se vztyčenou hlavou a pevnými názory míří za svým cílem. Je to příběh profesionála, jenž překonal mnoho nástrah i zranění, takže jako málokdo ví, jak chutná i bolí vítězství. Kniha, jejímž autorem je sportovní novinář Pavel Kovář, vyšla letos v září v Nakladatelství XYZ, má 368 stran, bohatý obrazový doprovod a stojí 269 Kč.

Josef Váňa bude čtenářům podepisovat knihu ve čtvrtek 4.11. od 15 hodin v pražském Paláci knih Luxor na Václavském náměstí. 

***

Fotografie © z rodinného archívu Josefa Váni a z knihy „Život v sedle“

BOJ O ŽIVOT V BADEN-BADENU

Firma, nikoliv společnost s ručením omezeným, ale fyzická osoba, se rozbíhala pomalu, ale jistě. Přibývalo klientů, tedy majitelů překážkových koní, až jich byly desítky. Kancelář, sídlo mozkového trustu, měla na velkém kulatém stole v kuchyni přízemního bytu, když na dohled, hned pod okny parkovalo několik ojetin – firemní vozový park. Do stájí ve statku stačilo ujít ani ne sto metrů. Na malém prostoru se odehrával nepřetržitý pracovní šrumec, protože lidi od koní nemohou mít nikdy volno jako třeba lidi v účtárně nebo ve fabrice. Odtud vyrážel a sem se vracel uznávaný žokej.

A pak otiskl deník MF DNES osmého června devadesát čtyři docela krátký článek:

Bohuslav (pa) – Už tři dny leží v bezvědomí v nemocnici v Baden-Badenu žokej Josef Váňa, čtyřnásobný vítěz Velké pardubické. Pošlapán dvěma koňmi po srážce na steeplechase při nedělním dostihu utrpěl těžká vnitřní zranění. „Přilba byla zcela zničena. Zda je vážně zraněn též na hlavě, nevím, k rentgenovému vyšetření zatím nedošlo,“ dodala jeho manželka. Zprávu o nešťastném pádu se dozvěděla na statku v Bohuslavi u Žlutic, kde žokejova rodina žije. Manželé tu společně trénují pětadvacet koní, z nichž patnáct patří panu Lenzovi. Mezi koňmi tohoto německého majitele byl i Veron, na němž Váňa při osudném dostihu v Iffezheimu u Baden-Badenu jel.

Byla to děsivá a šokující zpráva.

Úraz se stal v neděli pátého června. Hned na místě lékaři zjistili zástavu srdce. Rozběhlo se naštěstí ještě na závodišti po elektrických šocích, ale přesto se mu opět muselo pomoci při cestě sanitkou do nemocnice… Chirurgy pak čekaly další složité problémy: v jednom zátahu operovali zlomeninu pánve, silně zhmožděný hrudník s četnými zlomeninami žeber a s utrženou plící, kterou chtě nechtě museli z poloviny odstranit. Právě plíce působila zpočátku největší potíže, když se omotala kolem srdce a opakovaně je zastavovala.

V úterý přijela do nemocnice uplakaná Pavla. Lékaři ji opatrně upozorňovali na dvě věci: za prvé, že je manžel stále v bezvědomí, a za druhé, ať je hodně statečná, protože ho těžko pozná.

„Měli pravdu. Já se u jeho lůžka otočila a šla pryč, ale oni mě vrátili. To je opravdu on, běžte k němu, říkali. Obličej měl oteklý k nepoznání a zároveň modrý, byla to jedna velká modřina. Oteklé ruce jako by mu chtěly prasknout. Držela jsem ho za ruku, ale pořád jsem nevěděla, jestli je to on.“

Nabádali ji, ať na něj hodně mluví, že on bude její slova podvědomě vnímat, a pomůže mu to.

„Celé dopoledne jsem k němu mluvila a mluvila. Tedy vždy asi hodinu, pak jsem si šla odpočinout a vypít kafe. Pepu mezitím ošetřili, já se vrátila a pokračovala. Když už jsem neměla o čem vyprávět, popisovala jsem, jak byla u nás velká bouřka a vyplavilo nám to králíkárnu, zkrátka úplný hlouposti. Bylo ale zajímavé, že později, po probuzení, Pepa tvrdil, že vnímal všechno, co jsem říkala. Věděl i o té králíkárně.“

Lůžko, které se s pacientem naklápělo a občas otáčelo, aby se zabránilo proleženinám, lékaři po dobu návštěvy paní Váňové občas zastavili, aby nemusela pobíhat po pokoji. Ten den, kdy přijela, držela ho za ruku a mluvila k němu, se po jejím odchodu z kómatu probral. Procitl a promluvil po téměř třech dnech.

„Ležel jsem připoutaný k otáčivé posteli a trčely ze mě různý hadičky… Když jsem to zjistil, došlo mi, že jsem asi ošklivě spadl. Ale k tomuhle zjištění jsem dospěl až pracnou úvahou, protože poslední moment, který jsem si dokázal vybavit, bylo, že najíždím proti překážce. A pak… pak jsem měl vokno.“

S procitnutím se mu vrátila jeho obvyklá aktivita. Vyptával se, co se stalo. Další den se pohádal s vrchní sestrou, protože chtěl na lůžku cvičit a ona pro to neměla nejmenší pochopení. Protože ho neznala… Jak by taky mohla znát jeho náturu? A pak se, jakmile trochu ožil a udělalo se mu líp, začal shánět po své paní léčitelce z Ostravska.

„Brzy se mi podařilo jí zatelefonovat, a tak jsme se dohodli, že vždy večer asi půl hodiny bude na mě na dálku působit…“

***

Život v sedle

Autorizovaný příběh Josefa Váni

Jaká byla cesta k šestému a letos i k sedmému vítězství ve Velké pardubické? Co všechno musí žokej překonat? Co musí umět? A jaké to je, stát se legendou? Kniha Život v sedle vypráví příběh kluka z Valašska, poté sportovně talentovaného mladíka a dnes zkušeného jezdce, jenž po desetiletích dřiny patří k nejpopulárnějším českým sportovcům. Je to poutavé vyprávění o člověku, který vždy se vztyčenou hlavou a pevnými názory míří za svým cílem. Je to příběh profesionála, jenž překonal mnoho nástrah i zranění, takže jako málokdo ví, jak chutná i bolí vítězství. Kniha, jejímž autorem je sportovní novinář Pavel Kovář, vyšla letos v září v Nakladatelství XYZ, má 368 stran, bohatý obrazový doprovod a stojí 269 Kč.

Další ukázku z knihy najdete na našich stránkách 4. listopadu

***

Fotografie © z rodinného archívu Josefa Váni a z knihy „Život v sedle“

KOVBOJOVÉ NA MEDVÍDKOVI

Lojzík Šůstek, Petr Hořák, Pepa Váňa, Franta Petrů a další hoši ze sedmé a osmé třídy chodili o prázdninách pást krávy v JZD. Samozřejmě musel u toho být dozor, dospělý pastevec. Ten ale ten většinou brzy podřimoval někde ve stínu pod švestkou a na to už kluci čekali. Protože pak mohli na stračenách jezdit. Jednu po druhé vyzkoušeli a ty nejtalentovanější zdokonalovali. Jedničkou mezi nimi byla kráva zvaná Medvídek.

„Pánové, ta je výborná, umí i cválat!“ nadšeně vykřikoval Josef Váňa-Juřenka, mající ještě přezdívku Jovan, ale měl co dělat, aby se hřbetě poskakujícího Medvídka udržel.

„Než si na krávu sedneš, vezmi si do každý ruky aspoň metr dlouhý proutek!“ rád machroval a zasvěcoval další odvážlivce. „Když chceš, aby zatočila doleva, švihneš ji přes hubu zprava. A když doprava, tak švihneš zleva. No, a aby se rozběhla, praštíš ji přes zadek. Na hřbetě se udržíš, když stiskneš kolena. Neboj se, ale dávej pozor, aby tě neviděl strýc Šůstek. On nadává, že krávy málo dojí, když se na nich jezdí.“

Obávaný strýc Šůstek byl v družstvu vedoucí živočišné výroby, a tak nemohl fandit jezdeckým kouskům malých kovbojů.

„Některé krávy jsou obracecí. Protože na nich se jezdí pro zatúlané kusy. A pak se s nimi obrátíš zpátky s přivedeš je ke stádu. Přece se nepotáhneš pro nějakú krávu tři sta metrů pěšky. Je lepší se svézt, ne?“ pokračoval.

Kluci pásli krávy za peníze. V JZD měli sešit, kam se každý den pasáčci zapisovali. Jeden zápis a jeden pastevecký den, to byl výdělek pěti korun československých. Na konci měsíce se všechno sečetlo a kluci byli v balíku.

Pást bylo někdy i velké dobrodružství, když večer při sčítání stáda některá kravka chyběla. Kluci ji pak museli hledat. Brali to jako bojovku. Připadali si jako stopaři indiáni. A byli rádi, když se hledání protáhlo co nejvíc do tmy. Měli výmluvu, proč nepřišli včas domů. Nešťastnice zpravidla zabloudila někam na pole či do sadu a tam si na lecčems šťavnatém pochutnávala. Jednu takovou mlsalku to stálo život. Moc jí chutnal jetel z družstevního lánu, až se úplně přežrala, nemohla si stoupnout a dojít do kravína. Strýc Šustek ji proto musel v jetelovém poli porazit. To bylo něco pro kluky!

DĚDÁČEK ZVONKOVÝ A KOBYLKA FURINA

V JZD Slopné měli dvacet tažných koní a jediného jezdeckého, kobylku Furinu. O všechny se staral František Zvonek. Starý pán, kterému se říkalo dědáček Zvonkový. Josef chodil ke koním pomáhat dědáčkovi už od šesté třídy.

Furinu koupil pro sebe zootechnik Šůstek, romantická duše. Chtěl objíždět družstevní lány na koni a ne na motorce. Nakonec ale neměl na kobylku čas, a tak ji chuděru zapřahali do vozu.

„Dědáčku, ona je rychlejší v kroku než ten kůň, se kterým je v páru, a ona pak chudák táhne pokaždé celý vůz sama!“ hlásil Josef tu křivdu osudu šéfovi stáje.

„A nemohl bych se večer na ní povozit? Až všichni odejdou a bude tu klid… Budu jezdit jen tam dole, u potoka, odtud na tu louku není vidět. Strýc Šůstek to neuvidí. Dědáčku… dědáčku, prosím… Můžu??“

„Tož, ogařisko, co s tebú? Dobrá, ale budeš jezdit jen tam dole, a opatrně, ať si nepolámeš kosti a nepřilítne na mě tvoja mama! A nikomu ani muk!“

Pan Zvonek sloužil na vojně u dragounů, koním rozuměl a Jovanovi o nich často vyprávěl. Učil ho, jak se koně kartáčují, jak se jim ošetřují nohy. Viděl totiž, že kluk Juřenkových je šikovný. Párkrát ho pozoroval, ale dělal jako že nic, jak skáče ve stáji na hřbety uvázaných a neosedlaných koní.

Jovan se koní vůbec nebál, a když viděl se školou v nějakém sovětském filmu skákat kozáky na koně, chtěl si to taky zkusit.

„Kozácký výskok tomu říkali. Nic na tom není. Stačí se jen přidržet hřívy a hupnout nahoru,“ mudroval před dědáčkem. Věděl, že na pozoru se musí mít hlavně před strýcem Šůstkem. S ním byl delší čas trochu na kordy, protože ten věděl o jeho jízdách na prasatech, později na kravách… A pak ho najednou strýc Šustek přistihl na Furině. Tehdy v Jovanovi hrklo, ale místo hubování uslyšel, že ať si příště od dědáčka půjčí sedlo, aby se mu jezdilo líp.

Ten večer z toho štěstí nemohl ani usnout. Bude mít půjčené své první sedlo, bude mít půjčeného svého prvního jezdeckého koně. To se pojede jinak než kdysi na tažné herce s chomoutem.

***

Život v sedle

Autorizovaný příběh Josefa Váni

Jaká byla cesta k šestému a letos i k sedmému vítězství ve Velké pardubické? Co všechno musí žokej překonat? Co musí umět? A jaké to je, stát se legendou? Kniha Život v sedle vypráví příběh kluka z Valašska, poté sportovně talentovaného mladíka a dnes zkušeného jezdce, jenž po desetiletích dřiny patří k nejpopulárnějším českým sportovcům. Je to poutavé vyprávění o člověku, který vždy se vztyčenou hlavou a pevnými názory míří za svým cílem. Je to příběh profesionála, jenž překonal mnoho nástrah i zranění, takže jako málokdo ví, jak chutná i bolí vítězství. Kniha, jejímž autorem je sportovní novinář Pavel Kovář, vyšla letos v září v Nakladatelství XYZ, má 368 stran, bohatý obrazový doprovod a stojí 269 Kč.

Josef Váňa bude čtenářům podepisovat knihu ve čtvrtek 4.11. od 15 hodin v pražském Paláci knih Luxor na Václavském náměstí. 

Další ukázky z knihy najdete na našich stránkách v následujících dnech 2 a 4. listopadu

***

Fotografie © z rodinného archívu Josefa Váni a z knihy „Život v sedle“

„Teď si musím prohřát kostru! Jaká bude další sezóna, to opravdu nevím!“

Ve Velké pardubické steeplechase startoval poprvé roku 1985 a naposledy letos. Mezitím pouze dva ročníky vynechal a sedmkrát tenhle nejtěžší překážkový dostih evropského kontinentu vyhrál. Tím vytvořil žokej  JOSEF VÁŇA (58) rekord, jejž budou jeho následovníci těžko překonávat.

Čtyřikrát jste při svém triumfu sedlal Železníka, pak jednou Vronskyho a nyní v posledních dvou letech Tiumena. Jak byste tyhle tři koňské šampióny charakterizoval? Jaký jste k nim měl vztah?

Laická veřejnost, zvláště ženy, mívají romantické či románové představy o vztahu jezdce a koně. Ale tak tomu ve skutečnosti není. O Železníkovi se říkalo, že má chování aristokrata. Ano, měl vysoké sebevědomí, věděl, že je někdo, ale já bych to řekl jinak: byl to frajer a vždy chtěl při dostihu šéfovat. Já byl ovšem taky frajer, takže jsem to nemohl strpět. Potřeboval tvrdou ruku, a já ji neváhal použít. Tehdy ve Světlé Hoře jsem na něm jezdil jen při dostizích, v tréninku s ním pracovali jiní jezdci. Často i děti.

Při tréninku prý někdy odmítl skočit na jízdárně půlmetrový skok, ale za pár dní jste v Pardubicích překonali obávaný Taxisův příkop jako nic. Je to pravda?

Přesně tak. On potřeboval tvrdou ruku a pak publikum. Jakmile jsme přijeli na pardubické závodiště, vzpomněl si, ožil a hrál na něm každý sval. V tom byl právě rozdíl mezi ním a Vronskym, nesmírně hodným i poctivým koníkem. Železník, když vbíhal do cílové roviny, tak ho řev tribun povzbudil, takže – jak já říkal – přeřadil rychlost se čtyřky na pětku, možná i šestku, zatímco Vronsky se toho kraválu lekl a začal brzdit… Kdyby při našem vítězství v roce 1997 byl cíl o dvacet metrů dále, tak jsme byli s Vronskym druzí, náskok několika délek jsme ztráceli a vyhráli jen těsně – o půl hlavy.

Jak vyzní srovnání již dvojnásobného vítěze Tiumena se Železníkem a Vronskym? Vloni jste chtěl jet původně na jiném koni, ale ten se zranil. Tiumen na vás, takříkajíc zbyl, což se ovšem ukázalo jako víc než šťastná shoda okolností.

Tiumen byl dlouho zraněný, ale nakonec se povedlo ho vyléčit. A on se odvděčil. Je chytrý i inteligentní. Typické je i to, že se poměrně dlouho dostává do tempa, které ovšem udrží a dokonce pak umí zrychlit. Jako u každého koně je i u Tlumena moc důležitý zdravotní stav. V tomhle směru byl Vronsky na tom hůře, byl hodně křehký. Železník měl zdravotní problémy jako mladý, kdy mu kvůli zranění hrozilo utracení, pak skoro dva roky nemohl běhat dostihy, ale tím se dal zdravotně do pořádku, zesílil a pak měl doslova železné zdraví, hodné svého jména… Znalci o něm v žertu říkali, že je nezničitelný sovětsko-gestapácký kůň. Jeho matka Želatina pocházela totiž ze Sovětského svazu a otec Zigeunersohn z někdejší Německé demokratické republiky. Takový kůň, jako byl Železník, se narodí jednou za sto let. A já měl to štěstí, že jsem ho potkal.

Váš loňský šestý triumf vám vynesl ohromnou popularitu, státní vyznamenání na Pražském hradě a třetí místo v anketě Sportovec roku, kde vám vestoje tleskali slavní olympionici, mladší o dvě generace. Když jste letos vyhrál Velkou pardubickou posedmé, asi už tolik slávy nezažijete… Souhlasíte?

Naprosto, ale vůbec mi to nevadí! Jinak ovšem vloni na Hradě jsem se cítil až nepatřičně vedle lidí, kteří v životě opravdu něco dokázali, zachovali se hrdinsky, byli vězněni a trpěli. Já vlastně jen dělám svou práci. Bylo to tam samozřejmě příjemné. A moje paní měla radost, že si mohla popovídat s panem Gottem. Ocenění při vyhlášení nejlepších českých sportovců mě rovněž ohromně potěšilo. Něco takového jsem vůbec nečekal a stejně tak nečekám ani letos.

Letošní sezóna končí, koně začínají odpočívat, Tiumen šel na několik měsíců takzvaně „do garáže“, jak říkáte. To znamená, že bude jen relaxovat ve výběhu. Jak budete odpočívat vy sám? Jak se odměníte po úspěšné sezóně?

V polovině listopadu odletím na dva týdny za sluncem a teplem do Thajska.

Čili je to obdobné jako loni, kdy jste touhle dobou pobýval na plážích v Mexiku?

To mi ani nepřipomínejte… V onom mexickém letovisku, které navštěvuje klientela nevybouřené mládeže z Ameriky a Kanady, byl denně celých čtyřiadvacet hodin neskutečný randál. Věřím, že v Thajsku bude klid. Nebude-li, tak vyrazím na nějaké ostrovy, kde si v mořských vlnkách dosyta prohřeju kostru. Pro mě už není vůbec jednoduché, když musím denně přemlouvat své klouby, aby nestávkovaly a ještě nějaký čas fungovaly. Mluvím o loktech i kolenou, a taky mě čeká další operace kyčle. Ale kdy půjdu pod kudlu, to nevím. Často dostávám otázku, zda pojedu Velkou pardubickou i v příštím roce, ale ani na tohle neumím odpovědět. Vždyť o ukončení kariéry jsem uvažoval již vloni před Velkou…

Položit takovou otázku jsem ani neměl v úmyslu. Znám totiž Josefa Váňu bezmála dvacet let a vím hodně o jeho sportovní minulosti. Na Jizerské padesátce dobíhal hned za lyžařskými reprezentanty, byl horolezcem, hrál fotbal, závodil na kole – a z této letité průpravy dodnes čerpá fyzickou kondici. Kromě toho denně jezdí na kole, několikrát týdně plave či hraje tenis. A hlavně téměř každé dopoledne sedlá několik koní jako pracovní jezdec. Takže vyhrát Velkou pardubickou pak může být „hračkou“, zejména přidají-li se k tomu letité zkušenosti s tréninkem koní. Řečeno pochopitelně s mírnou nadsázkou.

A tak dnes Josefa Váňu limituje pouze zdraví. Před třemi lety vynechal Velkou, když mu to po dvou nepříjemných pádech a úrazech páteře doporučil a skoro nařídil jeho dvorní ortopéd. Josef zprvu sice protestoval, vrčel a brblal, ale nakonec poslechl.

A tak tuším, ba přímo mi něco našeptává, že slavný pardubický dostih onu druhou říjnovou neděli pojede ještě příští rok.
Pavel Kovář

***

JOSEF VÁŇA

Narodil se 20. října 1952 ve Zlíně, dětství prožil v nedaleké obci Slopné. V Kladrubech n.L se učil ošetřovatelem koní a jezdcem, ale kvůli kázeňskému přestupku se nedoučil; výuční list získal až jako žokej. Po základní vojenské službě pracoval na stavbě televizního vysílače Praděd. Zde byl pak vedoucím lyžařského vleku. Vystudoval večerní automobilovou průmyslovku v Bruntále (1976-81), jako člen Horské služby závodil na lyžích. U koní se ocitl náhodou, když v nedaleké Světlé Hoře vznikl jezdecký oddíl. První dostih jel v září 1979 ve Vizovicích, o šest let později startoval poprvé ve Velké pardubické. Začátkem 90. let působil jako profesionální žokej v Německu. V roce 1993 založil s manželkou Pavlou firmu na trénink koní v Chyši na Karlovarsku. Od roku 1985 chyběl ve Velké pardubické jen dvakrát: 2000 (pozdě odeslal přihlášku) a 2007 (zranění). Slavný dostih sedmkrát vyhrál: se Železníkem (1987, 1988, 1989 a 1991), s Vronskym (1997), s Tiumenem (2009 a 2010). V letech 1989–2010 absolvoval 630 překážkových dostihů a 183 jich vyhrál. Je otcem tří synů: z prvního manželství Jiřího (1974), ze druhého Martina (1988) a Josefa (1991), jenž se jako jediný potatil a přes své mládí již patří k předním jezdcům u nás; ve Velké pardubické startoval zatím čtyřikrát.

***

Život v sedle

Autorizovaný příběh Josefa Váni

Jaká byla cesta k šestému a letos i k sedmému vítězství ve Velké pardubické? Co všechno musí žokej překonat? Co musí umět? A jaké to je, stát se legendou? Kniha Život v sedle vypráví příběh kluka z Valašska, poté sportovně talentovaného mladíka a dnes zkušeného jezdce, jenž po desetiletích dřiny patří k nejpopulárnějším českým sportovcům. Je to poutavé vyprávění o člověku, který vždy se vztyčenou hlavou a pevnými názory míří za svým cílem. Je to příběh profesionála, jenž překonal mnoho nástrah i zranění, takže jako málokdo ví, jak chutná i bolí vítězství. Kniha, jejímž autorem je sportovní novinář Pavel Kovář, vyšla letos v září v Nakladatelství XYZ, má 368 stran, bohatý obrazový doprovod a stojí 269 Kč.

Josef Váňa bude čtenářům podepisovat knihu ve čtvrtek 4.11. od 15 hodin v pražském Paláci knih Luxor na Václavském náměstí. 

Ukázky z knihy najdete na našich stránkách v následujících dnech 31. října, 2 a 4. listopadu

***

Fotografie © z rodinného archívu Josefa Váni a z knihy „Život v sedle“

Bývalým polským režimem utajovaná hrdinka z válečné doby není v současném Česku téměř známa

Paní Irena Sendler pomohla za druhé světové války k úniku před smrtí dvěma a půl tisícům židovských dětí z varšavského ghetta. Její příběh by proto měli znát všichni, kdo nyní popírají existenci holocaustu. Paní Ireně patří svým způsobem světové prvenství, dohromady totiž zachránila více životů než světově proslulí zachránci – Oskar Schindler a Nicolas Winton.  

 
Nejde o aritmetické poměřování čísel, nevyčíslitelnou hodnotu má totiž jeden každý zachráněný život. I tak však dodejme: německý obchodník Schindler přispěl k záchraně asi tisíce židovských občanů a britský bankovník úředník Winton odvezl vlakem z Československa 669 židovských dětí.

Paní Sendlerová zemřela před necelými dvě roky a dožila se požehnaných osmadevadesáti let. Její příběh však více znali v zahraničí než v Polsku. Totalitní režim její rodné země neměl totiž zájem o publicitu takového hrdinství a jeho zveřejnění dokonce bránil. Nepovolil jí třeba vycestovat do ciziny k převzetí vyznamenání. Vše se změnilo až po roce 1989, nicméně i tak byla demokratickým Polskem vyznamenána až po záhadně dlouhé době: Řád Bílého orla, nejvyšší polské státní vyznamenání, obdržela až roku 2003… V Polsku dnes nesou jméno statečné ženy desítky škol.

 
DRAMATICKÉ ÚNIKY

Pocházela z nežidovské lékařské rodiny. Mezi pacienty jejího otce Stanislawa Krzyzanowského bylo mnoho chudých Židů, s jejichž dětmi si hrála, naučila se jidiš (směs němčiny, hebrejštiny a slovanských jazyků) a získala k nim vztah. Na varšavské univerzitě vystudovala pedagogiku a krátce před 2. světovou válkou se stala úřednicí na sociálním odboru varšavské radnice, kde se kromě jiného věnovala péči o chudé židovské rodiny. Po vpádu Německa do Polska zřídili okupanti ve Varšavě židovské ghetto, když do městské zástavby násilně přemístili asi 450 tisíc Židů. Ti nesměli opouštět území obehnané třímetrovou zdí, trpěli nemocemi, hladem, byli popravováni a posléze odváženi do koncentračních táborů. Situace se zde povážlivě zhoršila poté, co Němci zakázali i minimální sociální pomoc.

Irena, jež tuhle péči dosud vykonávala, zákaz nerespektovala a v rámci možností v ní pokračovala. Stala se členkou ilegální skupiny Žegota (Rada pomoci Židům), která vznikla za podpory nežidovských i židovských organizací. Opatřila si propustku a docházela do ghetta jako zdravotnice či údržbářka; přinášela peníze, potraviny i léky. Stala se vedoucí dětské sekce Žegoty a jejím úkolem bylo dostat na svobodu co nejvíc dětí. Nejdřív však musela mít k záchraně souhlas rodičů. Poté sama nebo se spolupracovníky podnikala akce. Za dramatických okolností byli kojenci vynášeni v krabicích od bot či vyváženi v bednách pod sedadly tramvaje; s ghettem sousedila vozovna. Větší děti po obalení mnoha vrstvami novin čekalo v pytlích přehození přes zeď. Další úniky umožňoval odvoz v autě se špinavým prádlem či odpadky, do nichž se děti ukryly. Tak přijížděla často do ghetta „údržbářka“ Sendlerová. Na korbě malého náklaďáku měla psa vycvičeného tak, že se při kontrole u brány rozštěkal. Němci proto nezaslechli z auta nic podezřelého.

 
KARTOTÉKA POD JABLONÍ

Zachráněné děti putovaly do rodin, klášterů, ale i do dětských domovů mimo kláštery. Jmenovat lze místa jako Varšava, Anin, Białołęka Chotomowie či Płudach. O každém dítěti vedla paní Irena kartotéku. Jména však pro případ vyzrazení převáděla do šifer a zapisovala je na proužky hedvábného papíru. Celý tento archiv uložila do zavařovacích sklenic a ukrývala jej na zahradě své přítelkyně pod jabloní. Když byla roku 1943 gestapem zatčena a mučena, nepromluvila. Zachráněné děti tak zachránila podruhé. Dostala trest smrti. Organizace Żegota dokázala však podplatit bachaře, kteří pro změnu dokázali zapsat Irenu na listinu mezi popravené a současně jí umožnili útěk. Do konce války žila v ilegalitě a pomáhala odboji. Většina z dvou a půl tisíce dětí, jež se svými spolupracovníky dostala na svobodu, se ve uzdraví dočkalo míru. Pouze ona sama jich na svobodu převezla či přenesla čtyři stovky. V roce 1945 byly děti podle seznamů ze sklenic identifikovány, ale jejich rodiče většinou již nežili… V roce 2008 žilo ještě sedm set těchto dětí.
 
 

 
VÝSLECHY STÁTNÍ POLICIE

Jako členka Żegoty byla považována za příslušnicí západního, tedy nekomunistického odboje. Kvůli tomu ji vyšetřovala Státní policie; po jednom výslechu předčasně porodila mrtvé dítě. Ocitla se v nemilosti režimu, o jejím válečném příběhu se nesmělo psát. V roce 1965 dostala v Izraeli vysoké vyznamenání Spravedlivý mezi národy. Komunistická polská vláda jí tehdy neudělila povolení k cestě na Západ, takže řád v památníku Jad Vašem osobně nepřevzala. Nemohla ani zasadit strom v Aleji spravedlivých. To jí režim povolil až o dvacet let později v čase politického tání.    

Od mládí levicově smýšlející Sendlerová přesto dlouho věřila v socialismus. S jeho „polskou variantou“ se však podle vlastních slov definitivně rozloučila v roce 1968, kdy v zemi vypukly antisemitské čistky a následné studentské demonstrace, které komunistická policie tvrdě rozprášila. Od té doby se paní Irena stáhla o ústraní a dalších třicet let působila ve varšavských sirotčincích a v domovech seniorů.

 
NOMINACE NA NOBELOVU CENU

V Polsku i ve světě se o jejím válečném příběhu začaly objevovat první zevrubnější zprávy až po roce 1989. Pomohlo v tom i udělení čestného občanství Izraele roku 1991. Ale protože doma, jak známo, není snadné být prorokem, opět muselo přijít ke slovu zahraničí. O jejích osudech se roku 1999 dočetl Norm Conard, středoškolský profesor v Kansasu, a zadal svým studentům práci: objevte o statečné Polce co nejvíce informací a zpracujte je. Výsledkem byl kromě jiného vznik působivé divadelní jednoaktovky Life in a Jar (Život v zavařovačce). Od roku 2002 se pak v tomto státě amerického středozápadu slaví vždy 10. března svátek Irena Sendler Day. Teprve poté, leč stejně s tříletým zpožděním, napsala v roce 2005 polská autorka Anna Mieszkowská autorizovaný životopis Matka dětí holocaustu: Příběh Ireny Sendlerové…  

Na podzim 2007 byla téměř osmadevadesátiletá paní nominována dokonce na Nobelovu cenu míru. Vůbec ji to však nezaskočilo. S úsměvem totiž prohlásila, že ji to nezajímá a že důležitější je pro ni paměť lidí. Půl roku nato, 12. května 2008, podlehla těžkému zápalu plic a byla pochována na slavném varšavském hřbitově – Cmentarz Powązkowski.  

***
 

Pavel Kovář, který je autorem tohoto exkluzivního článku pro CzechFolks, je dlouholetým redaktorem časopisu Reflex. Před napsáním tohoto příspěvku provedl soukromý průzkum: oslovil desítku přátel, většinou vysokoškoláků, kteří se zajímají jak o historii, tak o chod tohoto světa, a zjistil, že pouze jeden z nich „prý cosi zaslechl o této ženě“. Na její jméno si však nemohl vzpomenout. V současném Česku je tedy příběh statečné Ireny Sendlerové prakticky neznámý.
 

„Příhodu, která vzruší teriéra,
dánská doga mine bez povšimnutí.
(Smiley Blanton)

Nechtěl jsem psa do městského bytu. Děsilo mě, co všechno by mohl nasbírat na ulicích a zavléci domů: roztoče z holubů, vajíčka škrkavek, bakterie, bacily. Hrůza, nic takového! Žádný pes nesmí přes práh našeho bytu! Byl jsem neústupný a vydrželo mi to dost dlouho.

Až jednou při služební cestě na Moravu mi recepční v hotelu podával s klíčem vzkaz, abych v naléhavé věci volal domů.

„Co se děje?” vyhrkl jsem, jakmile žena zvedla sluchátko.

„Máme pejska!” sdělila mi nadšeně. „Nádherný a roztomilý štěňátko. Pelíšek jsme mu udělali pod tvým prádelníkem…”

„No ale, vždyť víš, že já přece…”

„Právě proto jsme ti volali. Máme štěně doma, ale můžeme je vrátit. Záleží na tobě, jak se rozhodneš. Míša z něj má ohromnou radost. Sama si ho vybrala u té chovatelky. Byli tam s Petrem. Představ si, že…”

Zatímco přemítám, jak se rozhodnu, ve sluchátku se odvíjí příběh neznámého štěněte, jež se zabydluje pod mým prádelníkem.

„Je to takový vejškrabek,” pokračovala žena, „narodil se jako poslední ze sedmi štěňat, a tak nemá ani papíry a stál by jen tisícovku. Jediný kluk, jinak samé holky. Ty mu ale dávaly strašně zabrat, vůbec ho nepustily k žrádelní misce. Proto je tak subtilní. Když si ho Míša vybrala, zalezl ustrašeně pod gauč u chovatelky v bytě a Petr pro něj musel vlézt. Kubík je velšteriér, taková prdelka milá, musí se zvednout psychicky, ty sestry mu asi opravdu daly co proto.”

Poslouchám a přemítám. Vida, štěně už má dokonce jméno! A jedenáctiletá dcera Míša i má žena jsou z něho celé pryč. A co že se to teď vlastně ode mne chce? Mám říci NE!? Zachovat se jako necita? Bože, jak jsou ty holky rafinované. Dnes už přesně nevím, co jsem tenkrát řekl, ale poměrně rychle jsem „dovolil”, aby u nás Kubík zůstal.

Rychle se naučil nedělat v bytě loužičky a bobky. Venku se nás ukázněně držel a poslouchal na povely stůj, lehni, k noze, u nohy. Jen krátce ho bavilo trhat naše ponožky. Nejmilejší hračkou mu byl tenisák. No zkrátka byl vzorné štěně.

Prvního velkého průšvihu se dopustil na Silvestra, kdy mu bylo půl roku. Zůstal doma samotný, to byla chyba! Z půlnočního ohňostroje, dobře viditelného dveřmi balkonu, a z početných petard na našem sídlišti byl asi vystrašený. Psi totiž, jak známo, slyší zvuky mnohonásobně silněji než člověk. Nejspíš chtěl před tím rámusem prchnout a ve zmatku či ze strachu roztrhal nejdříve kovralový koberec u dveří z obývacího pokoje do předsíně. Pak se vrhl na domovní dveře a do metrové výšky rozsápal koženkové čalounění. Když jsme se vrátili nad ránem domů, uvítala nás nejen hrozná spoušť, ale i šťastný Kubíček, který samou radostí nevěděl, koho má dříve vítat a olizovat. Odpustili jsme mu ve dvou vteřinách a taky jsme dospěli k názoru, že koberec už za moc nestál a byl nejvyšší čas koupit nový. Nově jsme si pořídili i čalounění domovních dveří s ochranným štítem z plexiskla, aby příště k podobné škodě nemohlo dojít. Však taky nedošlo, protože při silvestrovském veselí jsme již víckrát Kubu nenechali samotného doma.

Tehdy nás také napadlo, že se mohlo jednat z Kubíkovy strany o mstu – když jste mě tu nechali, tak tady to máte! Avšak tahle hypotéza se nikdy nepotvrdila. Kubík má v tomto směru zlatou povahu. Přitom znám dva případy, kdy se psi s gustem mstí svým pánům. Jde o feny a dělají stejnou neplechu. Jedna tvoří hromádky v kuchyni, druhá pro změnu v obývacím pokoji, a to výhradně na bílém koberci. Jsou to, prosím, psí dámy v nejlepších letech, těší se dobrému zdraví a páníčkové je řádně venčí. Takže nepřipadá v úvahu, že by to už jaksi nemohly vydržet. Nic takového! Jezevčice či  boxerka jsou jen zlomyslné a mstí se kvůli maličkostem – když třeba nedostanou hračku, nebo si páníček dovolí odjet na dva dny na služební cestu.

Kubovým jediným prohřeškem jsou útěky. Zřejmě zde hrají roli svéhlavost a pudy. Začalo to jedné zimní noci a tehdy už mu bylo přes tři roky. Od jeho nejútlejšího dětství ho ráno venčí Míša, odpoledne se porůznu střídáme všichni a večer, lépe řečeno před půlnocí, s ním na poslední vyčurání chodím já. Do zmíněné noci jsem se obešel bez vodítka. Byla to vždy jen krátká procházka. Minuli jsme několik pouličních lamp, Kuba na nich přečetl, co je nového, připojil svůj zápis, a šlo se domů. Tentokrát odmítl. Přitom padal sníh a mrzlo. O to víc jsem nechápal, že chce zůstat venku.

„K noze! Ke mně!” křičel jsem marně v tiché ulici.

Když jsem se k němu přiblížil na dva kroky, nenechal se chytit, odskakoval a poštěkával, snad to považoval za nový druh hry. Po deseti minutách mě to přestalo bavit a zamířil jsem k domovu. Míša již dávno spala. Vzbudil jsem ji, chuděrku, na pyžamo si navlékla pár svršků a společně jsme vyrazili do mrazivé noci. Byla vytrvalá, ale po čtvrthodině to vzdala i ona.

„Vždyť je tam minus pět stupňů a sněží! Kuba nastydne a dostane zápal plic!” lamentovala žena. Na noční košili si oblékla kabát, ale ani její počínání nevedlo k cíli.

Pak jsme ohřáli maso, dali je do Kubovy misky a s vonící návnadou vyšli před dům. Pozoroval nás ze dvou metrů, čenich se mu chvěl, ale domů paličák paličatá nešel. Prokřehlí a unavení jsme rezignovali kolem třetí hodiny. Strach vystřídalo naštvání. Před usnutím jsme ho proklínali. Asi v půl šesté mě probudilo vytí pod balkonem. V mžiku jsem otevřel okno a venku v mrazivém jitru uviděl zbídačenou Kubíkovu postavičku. Stál u dveří do domu a celý se třásl; to vytí bylo voláním o pomoc a možná i pláčem. V pyžamu jsem proběhl domem, odemkl a pustil ho dovnitř. Pomalu a shrbeně se vlekl s ocáskem svěšeným k zemi a v očích se mu zračilo provinění.

„Ten je dojemný k sežrání,” stačili jsme si se ženou zašeptat v předsíni, ale tvářili jsme se přísně. Když byl kárán, klopil hlavu a znovu se hrbil. Osprchovali jsme ho v teplé vodě, vytřeli do sucha, přikryli dekou, ohřáli mu maso a samozřejmě jsme mu odpustili.

Takový útěk-neútěk, který si Kuba dopřává zhruba jednou za půl roku, má svou ustálenou podobu a trvá zpravidla od rána do pozdního večera. Nastartuje ho zřejmě zvýšený počet hárajících fen v okolí našeho domu, kde Míša ráno Kubu venčí. Ona jako jediná z rodiny začala posléze zvládat Kubu bez vodítka. Leč i její autorita končí, ozve-li se touha. To pak Kuba zničehonic odmítne návrat domů a zmizí z naší ulice. Jenomže voňavé feny nenajde, a tak přiběhne zpět. Před naším domem se mezi keři a stromy rozprostírají trávníky, tady on pak polehává a posedává. Když si pro něho jdeme, začne opět odskakovat a poštěkávat. Takže leží kousek od domovních dveří a je snad spokojený. Tváří se však smutně, až by se někomu mohlo zdát,  že jsme ho snad za trest vyhnali. Kdyby tak bylo možné zjistit, co se odehrává  té jeho hlavičce… K návratu ho pak obvykle přiměje hlad.

Jednou si však zřejmě našel něco k snědku, a tak poprvé zůstal mimo domov přes noc, tedy půl druhého dne. Bylo to brzy na jaře, ten den napadlo i trochu sněhu a vál studený vítr. Jeden by psa z domu nevyhnal, řeklo by se. Ale Kuby se to netýkalo. Ležel na zasněženém trávníku, a když jsem ho večer lákal na misku masa, počínal si jako obvykle – odskakoval a poštěkával.

„Tak ať si trhne nohou!” shodli jsme všichni doma, ale nedalo nám to a každou chvíli jsme ho za záclonami sledovali. A on zase, jak jinak, smutně hleděl do našich oken. O půlnoci jsem vyšel před dům, Kuba seděl dva metry ode dveří a opět – začal uskakovat a štěkat… Ztracený případ!

Ráno v půl sedmé na nás zvonila sousedka a vedle ní stál zkroušený Kuba. Když vycházela z domu, celý roztřesený se jí vplížil pod nohama do dveří. Jí jsme samozřejmě moc poděkovali, jemu vyhubovali – ale jen tak, aby se neřeklo. Tohle Kubovo chování dlouho znepokojovalo lidi z okolních domů. Mnozí na nás zvonili nebo nám telefonovali, že je Kuba venku.

„My to víme, on tohle čas od času dělá, když mu něco přelítne přes čenich. Doma vždy poslechne na slovo, ale jakmile se takhle ocitne venku, je s ním těžké pořízení,” vysvětlovali jsme. Na oplátku se nám dostalo dobře míněných rad, že by bylo dobré obrátit se na psího psychologa. Ale také se našlo pár lidí, pejskařů, kteří – jak jsme se dozvěděli později – nás odsuzovali za to, že Kubu trestáme tím, že ho vyhodíme na mráz. Časem jsme si to však s nimi vysvětlili, takže dnes Kubíkovy útěky s poleháváním před domem vyvolávají jen  úsměvy.

Nejsou to však jen jeho nepochopitelné útěky, Kuba si ještě problémově hraje se slepicemi a kočkami. To je další potíž. Za hrátky s jednou slípkou na návsi podkrkonošské vísky jsme zaplatili stokorunu a zažili nepěknou ostudu. Chybou bylo, že když slepici spatřil, nebyl na vodítku. Okamžitě se ho zmocnil lovecký pud a pak už v dalších vteřinách peří jen lítalo. Oběť hrůzou kdákala, sedlák, co vyběhl z domu, řval na nás a my zase řvali na Kubu, který toho nedbal. Nezakousl ji, pouze si s ní pohrával, a ona zjevně utrpěla naštěstí jen šok. Byl to ale pěkný trapas s vinou na naší straně. S kočkami je to jinak. Jen jednu se mu podařilo chytit a s tou si pohrával tak, že ji držel v zubech za kůži na hřbetu a mával s ní, jako by jí dával hobla o trávník… Když jsem k němu přiběhl, přivolán jejím nářkem, a křikl na něj, tak svou oběť pustil. Onehdy však narazil na kočku nebojácnou a ta mu dala packou políček přes ucho, takže tekla červená… Zpravidla ale všechna taková setkání končí tak, že Kuba obíhá strom, do jehož koruny kočka prchne, a naštvaně štěká, až po chvíli ztratí hlas.   

Před pěti lety, kdy mu sedm, však došlo k situaci, jež mohla zásadně ovlivnit jeho další osud.

Při svém tradičním celodenním útěku z domova napadl ježka. Poblíž našeho činžáku je zahrada, odkud ježci večer vyrážejí na výpravy. Napadený se  schoulil do klubíčka a naježil, Kuba kolem něj kroužil, vrčel a několikrát ho napadl. V loveckém zaujetí však přestal vnímat okolí, takže se mi ho podařilo chytit zezadu za obojek. Ježkovi krvácela noha, potřeboval ošetření, ale když jsem se k němu za okamžik vrátil, batolil se už zcela obstojně pryč.

Tehdy přetekl kalich trpělivosti jak u dcery, tak i u mé ženy.

„Co s takovým násilníkem, který utíká, neposlouchá a ještě ubližuje zvířatům?! Takovýho psa nechceme. Půjde z domu! Už je toho dost!” notovaly si.

Kuba dostal poprvé v životě vodítkem výprask na zadek a nastaly nejsmutnější dny v jeho životě. Nikdo se s ním nebavil, ale co bylo horší – podali jsme inzerát do novin, že hezkého pejska a spolehlivého hlídače darujeme dobrým lidem na venkově, kde by mohl běhat na zahradě. O jeho občasné neposlušnosti jsme jaksi pomlčeli.

„Tak, Kubo, a je to. Až inzerát vyjde, zbavíme se tě a pak si koupíme jiného, hodnějšího pejska,” říkali jsme a on koukal smutně, jako by tomu rozuměl.

Tehdy jsem si vzpomněl na jednu návštěvu u veterináře. Čekárna byla plná lidí i psů, rozproudil se hovor a jeden pán si začal stěžovat na svého čtrnáctiletého foxteriéra. Mockrát pokousal děti, trhal boty, podhrabával se pod plotem a utíkal, zkrátka působil samé trápení. Nicméně ten pán přišel nyní s tímhle zlým psem k veterináři. Rodina nejenže nezapudila vzteklouna, který ji vždy jen rmoutil, ale snažila se mu pomoci při jeho nemoci. V duchu jsem před tím pánem smekl.

Na inzerát nám zavolal jeden člověk. „Pracuju jako vrátný,” řekl a hned šel k věci. „Toho vašeho pejska bych bral s sebou do práce. Mám doma ještě jednoho psa, ale hodně velkýho, a toho si tam vzít nemůžu. Doma se ten můj hafan s tím vaším už nějak srovná,” dodal a zasmál se. Pak oznámil, kdy bývá ve vrátnici, kam mu Kubíka přivezeme, a rozloučil se. Byla to pro něj hotová záležitost.

Když manželka, která s ním mluvila, položila sluchátko a řekla nám, co Kubu čeká, hned nám všem bylo jasné, co uděláme.

„Do takového pekla ho nikdy nemůžeme uvrhnout!” shodli jsme se v několika vteřinách. A aniž by o tom padlo slovo, všichni jsme věděli, že jako rodina jsme právě složili velkou zkoušku charakteru. Pravda, na poslední chvíli, ale úspěšně. Přirozeně, že Kuba od té doby mnohokrát utekl a posedával pod našimi okny, než se uráčil jít domů, ale tohle nás už nemůže rozházet.

Tím však příběh nekončí. Vloni nás Kubík podrobil další zkoušce. A to zkoušce neméně náročné. Zkoušce odvahy.

Kráčeli jsme v rodinné sestavě po lesní šumavské cestě, ušli asi kilometr od obce Lipka, když se dva metry za námi náhle objevil bulteriér. Bez pána, úplně sám, přiběhl neslyšně a v další vteřině se bez varování vrhl na Kubu. Toho vedla na vodítku právě Míša. Instinktivně ho chtěla zvednout do náruče, ale naštěstí to nestihla. Kdyby to udělala, bulteriér s postavou kulturisty by se na ni určitě vrhl, zřejmě by ji i s Kubíkem povalil a situace by byla mnohem složitější.

Takto se rvačka odehrávala rovnou na zemi. Míša držela oběma rukama Kubu, kterému se útočník zakousl do ramene, a křičela. Já jsem se snažil násilníka škrtit, byť jeho silný krk k tomu moc šancí neskýtal. Rozhodující roli sehrála v tomto dramatu nepochybně žena, která třemi dobře cílenými kopy zasáhla útočníkovu hruď a břicho. Poté bulteriér pustil Kubu a dal se na ústup.

Jak dlouho trval boj o Kubíkův život? Deset, možná patnáct vteřin, nám to však připadalo jako věčnost. Stejně tak nevíme, jak dlouho jsme se ze šoku vzpamatovávali. Teprve poté jsme začali logicky uvažovat: krvácející rány jsme Kubovi vymyli v potoce, vrátili se k autu a ujížděli do Vimperku  k veterináři. Teprve když ten konstatoval, že šít bude jen na dvou místech kůže a že zranění nejsou vážná, vrátila se nám zvolna barva do tváří.

Na večeři v místní nejluxusnější restauraci jsme oslavili Kubíkovy náhlé narozeniny, třebaže on sám zůstával ještě v šoku, takže nedokázal pozřít ani ta nejvybranější sousta z našich bifteků. Dodávat, že tento den budeme vždy slavit jako Kubovy druhé narozeniny, snad ani není nutné.

Pavel Kovář (1944) působil v 70. a 80. letech jako sportovní redaktor deníku Lidová demokracie. Od roku 1990 je redaktorem společenského týdeníku Reflex.

Napsal následující knihy: Miloš Kopecký: Já, a po velkém ohlasu volné pokračování Miloš Kopecký: Důvěrný portrét (obě publikace popisují umělecké i lidské radosti a útrapy populárního herce), dále pak MUDr. Plzák se zpovídá (životní příběhy známého psychiatra), Bicanovo tajemství (o slavném fotbalistovi), Fotbalová chobotnice (o zákulisí kopané), Třináct Taxisů Josefa Váni (životní příběh žokeje) a Šampaňské s příchutí pelyňku (povídky o hrdinech Velké pardubické steeplechase). Podílel se na scénářích a režii dokumentů v České televizi.

„Dlouho jsem odmítal mít psa v městském bytě. Ale dcera, žena a hlavně velšteriér Kubík změnili můj postoj. Kuba se stal rovnocenným členem rodiny, lze si s ním skvěle hrát, dá se s  ním komunikovat beze slov a skýtá  šanci  poznávat i lidi, protože pejskařů poslední dobou hodně přibývá,” říká Pavel Kovář.

Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja…aneb To neznáte mého psa!” vydané nakladatelstvím Fraus v Plzni roce 2004.