***

KOMIKŮM UDĚLUJME AKADEMICKÉ TITULY

PODLE REAKCE NA HUMOR SE POZNÁ INTELIGENCE

Jako psychiatr věděl, že člověk, jenž dokáže, aby se druhý člověk smál něčemu etickému a nikoliv surovostem, koná pravé dobro. Zároveň si potvrdil, že komično působí blahodárně na ženy, a proto muži, kteří je neumějí rozesmát, nejsou u nich úspěšní. Proto sledoval počínání a tvorbu komiků. Podařilo se mu proniknout do pražské umělecké společnosti, a tak mohl komiky sledovat zblízka, přímo v zákulisí. S mnohými se navíc spřátelil. Dospěl k přesvědčení, že když se klinicky zabývá poruchami v partnerském soužití, znalost procesu, jak humor vzniká, mu bude prospěšná. 

„Jestliže o někom můžeme říci, že je komik, mělo by to být vedeno jako profese. Nebránil bych se tomu, aby se jim uděloval titul. Jako se udělují akademické tituly doktor, inženýr, architekt, malíř či sochař, tak bych uvítal titul komik. Takový člověk musí u publika vyvolat dobrou náladu a smích. Proto lze říci, že komik má v herectví nejnamáhavější práci.

Dobrou náladu řadíme k emocím zvaným veselost. Je to zvláštní emoce, značně se lišící od radosti. Radost lze mít z toho, že vás v zaměstnání povýšili, přičemž to může potkat i člověka neveselého. Stejně tak známe lidi veselé, kteří nedovedou humor tvořit, ale dovedou jej báječně přijímat. Takové diváky či posluchače má komik nejraději.

Miros1av Horníček řekl kdysi velmi správně, že podle reakce na humor se pozná inteligence. Avšak nedodal již, že nejde o psychologické či psychiatrické IQ, ale o sociální inteligenci. Tohle ovšem nelze tvrdit o skupině lidí, kteří smích považují za něco znevažujícího. Těch však je prý v populaci nanejvýš deset procent.

Když si vzpomenu na svá studentská léta na reálném gymnáziu, byli jsme ve třídě jen tři kluci, co jsme uměli dělat humor, a ti ostatní se nám jen smáli.

Neexistuje humorista, který by se humoru nějak naučil či snad vyučil, jde totiž o talent. Ovšem je tu ještě humoristova píle, která spočívá v tom, že nepřetržitě pozoruje ohlas publika. V tomhle ohledu měl zázračnou paměť Miloslav Šimek. Když jsme spolu účinkovali v Semaforu a po prvním či druhém obraze se zavřela opona, skoro vždycky řekl: ‚Krucifix, zase jsem tam zapomněl říct tamto!‘ A tohle jsem často zaznamenal u mnohých dalších komiků.“

VOSKOVCŮV EFEKT PŮSOBENÍ NA ŽENY BYL DVOJNÁSOBNÝ

Jiří Voskovec a Jan Werich, všestranní divadelní, filmoví i literární tvůrci napsali a sehráli svou první hru Vest pocket revue v roce 1927, a to jen pro pobavení spolužáků. Původně avantgardní dvojice komiků začala však posléze na scéně Osvobozeného divadla brojit proti sociálnímu bezpráví a jiným nešvarům. Když si ve hře Caesar dělala legraci ze Společnosti národů, ministr zahraničí Edvard Beneš žádal dokonce její zákaz. Předválečné hry i filmy V + W jiskřily chytrým humorem, až texty jejich písní zhudebněné Jaroslavem Ježkem zlidověly. Kvůli kritice nastupujícího německého fašismu se protagonisté Osvobozeného divadle museli před začátkem druhé světové války uchýlit do USA. Po návratu chtěli pokračovat v dosavadní tvorbě, ale v nové politické situaci to již nebylo možné. Nicméně se těšili velké divácké oblibě a také výrazně ovlivnili několik generací divadelníků – nejvíce v šedesátých letech při vzniku divadel malých forem.

Jan Werich, jenž na rozdíl od Jiřího Voskovce neemigroval, ztělesňoval v komunistickém režimu smutný osud inteligentního tvůrce umlčeného totalitou. Doktor Plzák ho poznal již jako zestárlého, nemocného muže.

„Jako student jsem viděl všechny filmy V + W a také několik představení Osvobozeného divadla. O této dvojici komiků toho bylo řečeno a napsáno hodně. Avšak dostatečně důrazně nebylo řečeno, že Voskovec byl pro ženy atraktivní a krásnej chlap. Když dělal legraci a svým inteligentním způsobem se šklíbil, ne šklebil, ale šklíbil, jeho efekt působení na ženy byl dvojnásobný. Když na jeviště přišel Werich, očekával se od něho humor, to ano, ale nic jiného. Kdežto když přišel Voskovec, od něho se humor tolik nečekal, zato ženskou část publika potěšil jinak. Jiřího Voskovce jsem neznal, vím jen, že kvůli nějaké ženě opustil Prahu a s Werichem se rozešli.

Popularita Jana Wericha přicházela v několika vlnách. Nejdřív byla prvorepubliková, potom ta po šestačtyřicátém roce, kdy se lidi rvali o lístky na představení Přišel na večeři, potom následoval Divotvorný hrnec s vodníkem Čochtanem, tuhle hru jsem viděl osmnáctkrát… Byl to ohromný zával werichovského humoru, naprosto čistého. Poté následovala éra Wericha s Horníčkem v Divadle ABC a po ní osmašedesátý rok, kdy se Jan Werich angažoval v televizních rozhovorech s Vladimírem Škutinou. Následovalo nehorázné, abych tak řekl Werichovo vyamputování v letech normalizace a nakonec už jen takové drobečky…

Nikdo ale nemůže vědět, jak by to dopadlo, kdyby pořád mohl vystupovat a tvořit. I tak je však mezi našimi komiky a klauny svatý. Tedy nejen blahořečený, ale přímo svatý!

Jako lékař jsem se s ním sešel dvakrát. Bylo to v době, kdy byl jako umělec na sklonku svého života odkopnutý… Jednou při nedělní službě jsem ho potkal, jak bloumá po naší klinice. Řekl jsem mu: ‚Pane Werichu, to snad není možný, jak to, že se tady o vás nikdo nepostará?!‘

‚Na to jsem zvyklý, pane doktore,‘ odpověděl.

Sháněl pro svou manželku noveril. To byl nedostatkový, a proto nejlepší lék na deprese. V duchu jsem si řekl, že mu ho musím za každou cenu sehnat. Jedna sestra měla schované tři krabičky pro své příbuzné, tak to dříve chodilo s kvalitními léky. Řekl jsem jí, o co jde, ona souhlasila, že je pro pana Wericha poskytne. Vzal jsem ho k sobě do kanceláře, kávu odmítl, ale přijal pozvání na kus řeči.

Začal jsem: ‚Mám strach, že vás budoucí generace budou znát hlavně z Císařova pekaře a Pekařova císaře. V tomhle filmu není zachyceno vaše mistrovství. Forbíny, vodník Čochtan, to byla vaše parketa…‘

Nesdílel můj názor. Jako by byl nakažen chorobou komiků – to znamená malinko tím komediantstvím opovrhovat, či je považovat za cosi plebejského. Dvojroli v onom filmu považoval za něco vznešenějšího.

‚Pane Werichu, kdybyste věděl, jak si vás vážím,‘ pokračoval jsem.

‚Ale, ale… No tak mluvte!‘

‚Nesouhlasím s vámi. Sleduju vás léta a Císařův pekař je ve vaší tvorbě něco naprosto bezvýznamného…‘

‚No jo, ale ony ty forbíny… To se nějak dělalo všechno moc narychlo,‘ řekl, mávl rukou, rozloučil se a odešel.

Podruhé jsme se setkali zanedlouho při mé večerní službě. Přišel na kliniku a necítil se dobře. Chtěl něco na uklidnění. Píchl jsem mu injekci a zeptal se, jestli mohu pro něj ještě něco udělat. Mluvil jsem o krásném oddělení naší kliniky, nachystaném pro lidi, když je jim opravdu zle. Pohladil mě po tváři a povídal: ‚Chlapečku, do nemocnice už ne…‘

Pak si vzpomněl na náš nedávný rozhovor a najednou mi začal onikat: „Voni, mladej, jestlipak vědí, že ty forbíny jsou většinou natočený na filmu a Čochtan taky?!‘

Když jsme si takto povídali, ležel po injekci na lůžku. Řekl jsem: ‚Vy jste mě rozesmával celý život, tak teď se pokusím rozesmát já vás.‘

‚Dobře, tak povídají, mladej.‘

‚Hádejte, kdo pronesl výrok: Uvědomme si, že každý jeden z nás jsme malé zrnko písku v složitém soukolí socialismu…?‘

Nevěděl.

A tak jsem mu sdělil, že tohle prohlásil někdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý při nějaké slavnostní příležitosti ve Smetanově síni a vůbec si neuvědomil, co říká, potentáti kolem z toho šíleli.

Líbilo se mu to, smál se. Za chvíli se zvedl a měl k odchodu. Když jsem ho vyprovázel před kliniku, neodpustil jsem si jednu tradiční otázku: ‚Pane Werichu, byl jste na ženský?‘

Odpověděl hned: ‚Pane, když někdo rád žere, tak je vždycky na ženský. To byste měl jako psychiatr vědět!‘

U Voskovce a Wericha šlo dlouho o šťastné ‚manželství komiků‘, přestože se – ač to zní paradoxně – nakonec rozešli. Od mnoha herců jsem se dozvěděl, že mezi nimi vznikaly konfliktní situace, a zároveň jsem slyšel, že Werich byl tvrdý a jako šéf si nedal do věcí ani trochu mluvit. Pan Filipovský, který s nimi hrál v Osvobozeném divadle, mi říkal: ‚Když jsme měli nějaký problém, nebo když se stal nějaký průšvih, vždy jsme šli za Voskovcem. Zvlášť při premiérách byl pan Werich zlý, ale pak si zase dělal legraci ze sebe a z toho, jak byl krásně zlej.‘

Nikdy nikdo moc nechtěl mluvit o tom, co se vlastně mezi nimi stalo. Proč vlastně Jiří Voskovec opustil Prahu, jestli to bylo skutečně kvůli ženě.

Zatímco s panem Werichem jsem mluvil jen dvakrát, s jeho dcerou Janou jsem se setkal mnohokrát. Upevnila ve mně přesvědčení, že život se má brát statisticky a ne logicky… Po osmašedesátém roce, kdy Jan Werich nesměl dělat to, co uměl, se ten krásný dům na Kampě začal přeměňovat v něco hrozivého. V něco, co si tenhle velký klaun a komik vůbec nezasluhoval. Onemocněla mu manželka, kterou jsme léčili u nás na klinice, přičemž dlouho trvalo, než se s léčbou začalo. Jana Werichová si vzala sice kolegu lékaře, gynekologa, ale nebyl to pravý muž pro ni, takže jejich manželství lze označit za nevydařené. S Janou jsem se poznal v Rokoku a po mém soudu hrála stejně dobře jako ostatní herci. Proč to říkám? Protože mnoho lidí jak z branže, tak i laiků, říkalo, že není dobrá herečka a že je v souboru jen kvůli tatínkovi. Tak to tedy ne. Jana byla herečka roztomilá, vtipná, ale velmi záhy se i k ní osud stavěl špatně. Pan Werich tímhle vším moc trpěl. Na dceru Janu nedal dopustit, a když pak zemřela, byla posledním sluncem jeho života její dcera a jeho vnučka Fanča.

Veřejnosti je známo, že vše dopadlo nanejvýš tragicky, protože Jiří Voskovec, který žil v Americe a měl Werichovu vnučku adoptovat, zemřel náhle asi tři čtvrtě roku po něm. Byla to smůla na smůlu.

V tom právě vidím záhadu statistiky lidského života… Člověk si musí prožívat, aniž by věděl proč, údobí dobrá a údobí zlá.

Osud si zahrál s Janem Werichem krutě a člověka napadá, jestli tohle vlastně nepatří k velikánům. A ke komikům.

Nasvědčovat by tomu mohla podobnost s osudem Vlasty Buriana. Je totiž větší, než se na první pohled zdá. Burian před osmačtyřicátým rokem a po osmačtyřicátém roce – to jsou dva naprosto rozdílné životní příběhy, osudy… Současní diváci poznali Vlastu Buriana především z filmů, ale mezi humorem Vlasty Buriana na jevišti a humorem Jana Wericha na jevišti nebyl velký rozdíl v tom, jak dovedli zasáhnout diváka, v univerzálnosti takového zásahu. Vlasta Burian nebyl pouze lidový komik! Burian, stejně jako Werich, dokázal zasáhnout svým humorem i univerzitního profesora.“

ŠLITRA JSEM ZNAL VÍC NEŽ SUCHÉHO

Poznával zblízka zákulisí divadla Semafor době vzniku této legendární scény z konce padesátých let. Oba protagonisty Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra znal ještě před zahájením jejich tvůrčí spolupráce. Tu nahlížel i díky své odbornosti, to znamená se zaměřením na rovnoprávné partnerské soužití dvou výrazných osobností. 

„Poprvé jsem viděl Jiřího Suchého v Redutě, kde zpíval písničku Tu ruku ti teto, tu ruku ti teto, což muselo být v roce 1957. Potom nelze zapomenout na premiéru Člověka z půdy, ale to jsme se ještě osobně neznali. S Jiřím Suchým mě seznámil režisér Ján Roháč.

Mnoho lidí bylo zpočátku ze Suchého na rozpacích. Takže on se musel o přízeň publika ucházet. Když začal zpívat v Redutě, to bylo ještě přijatelné, ale když začal hrát divadlo, tak jako by náhle nebylo jasné, o jaký žánr jde. Kritik by možná mluvil o moderním stylu. Mnohým lidem však tento styl nesvědčil, nezdál se, a tak jej odsuzovali. Proto byla Suchého cesta ke slávě v začátcích trnitá.

S druhou polovinou dvojice S + Š, doktorem práv Jiřím Šlitrem, jsem se seznámil čirou náhodou. Oba jsme totiž dostali stejný nápad – strávit dovolenou na Riviéře. Dvoutýdenní pobyt v Cannes stál tehdy v Čedoku pět tisíc korun. Do řeči jsme se dali hned na letišti v Ruzyni, když se k naší radosti objevil v tak nečekané sešlosti i známý kreslíř Jiří Winter–Neprakta.

Čedok objednal let u Air France, proto se na palubě letadla zdarma nalévalo šampaňské. Jakmile člověk dopil, už se objevila letuška, aby dolila číši. Takže na letišti v Cannes jsme vystupovali skoro totálně zkárovaný…

Když jsme letěli zpět, očekávali jsme stejné zpříjemnění cesty, ale dožili jsme se zklamání: šampaňské se nepodávalo tak hojně, kampaň kolem ‚bublinkového‘ vína už skončila. Nalili jednou a – dost. Tak jsme si víno šetřili. Najednou Jiří Šlitr povídal: ,Honem se napijte, támhle už jde stewart, bere lidem nevypité skleničky a šampaňské leje zpátky do flašek.‘ To byl typický humor Jiřího Šlitra.

Protože jsme žili ve zvláštní době za železnou oponou, první, co našince po příletu do Cannes napadlo, bylo – jít na striptýz; později jsem takovému nápadu nerozuměl. Vyrazili jsme do hezkého nočního klubu v sestavě – Jiří Šlitr, který byl na dovolené sám, Jiří Winter–Neprakta, jehož paní ten večer zůstala na hotelu, Marie Drahokoupilová a já. Při striptýzovém představení na piáno hrál a zpíval muž, kterému jsme po skončení písničky zatleskali.

S ním to hrozně škublo, přímo se lekl. Když jsme se pak s ním bavili, pravil, že mu tady nikdo nikdy nezatleskal. Hosty toho nočního klubu byli většinou námořníci z americké letadlové lodi kotvící v nedalekém přístavu, kterou bylo možné si prohlédnout. Jiří Šlitr ji také v příštích dnech navštívil a kapitánovi řekl: ‚Pane, jsem z nepřátelské země Československo, říkám to otevřeně, abych nemohl být podezírán z nějakých úkladů.‘ Kapitán se tomu zasmál a po lodi ho provedl a pak i pohostil.

Zpěvák a pianista, kterému jsme v nočním klubu tleskali, se zastavil u našeho stolu, Šlitr uměl výborně francouzsky, slovo dalo slovo a Francouz přišel druhý den za námi do hotelu. Sedl si ke klavíru a hrál nám písničky svého repertoáru. Potom usedl ke klavíru Jiří Šlitr a začal hrát. Hrál všechno – staré evergreeny, současné hity, šansonové melodie… Francouz, takovej hezkej chlapík, nejdřív stál, ale pak se snižoval, až nakonec klečel… A Jiřímu Šlitrovi řekl, že je Bůh a že nemůže věřit tomu, že potkal Boha. Mě se zmocnil pocit národní hrdosti, takže jsem konečně pochopil, co všechno může způsobit nacionalismus.

Vysvětloval jsem ohromenému francouzskému muzikantovi, že Jiří Šlitr je v naší zemi jednička mezi skladateli a to, že bydlíme v tomhle hotelu, má jiné důvody. Francouz totiž nechápal, že takový umělec bydlí tady, i když nešlo o špatný hotel. Tvrdil, že hudební jednička Francie by v něm nebydlela.

Druhý velký zážitek pramenil ze stálého dohadování Jiřího Šlitra s panem Wintrem, kdy půjdou do nejluxusnější herny. Nevím, proč na tom tak záleželo, klidně si mohli zahrát v městské herně, kde mohli vsadit rovněž neomezené množství peněz. Oni však museli jít do barové, vskutku luxusní herny. Oba byli nastrojeni, až jsem žasl. Já si nikdy na dovolenou nebral večerní oblek, tak jsme v naší skupině pro mne našli nějaké sako, ovšem stejně mě dovnitř nepustili. Vypadal jsem asi podezřele. Původně nebyli vpuštěni dovnitř ani Neprakta se Šlitrem. Mířili dovnitř usměvavě a sebevědomě, dávali najevo, že se budou vracet s miliony, ale první, na co narazili, byla portýrova neznalost našich pasů. Ten člověk nevěděl, co je Československo, takovou zemi neznal, nevěděl, odkud jsme… To bylo pro mnohé Francouze typické. Pan Šlitr mu to vysvětloval, ale nestačilo to, oba pánové museli ukázat, že mají peníze. Když jsou z té země za oponou.

Já, abych nehrál, tak jsem si peníze nevzal, obával jsem se totiž, že bych mohl podlehnout pokušení. Zůstal jsem tedy před branami herny, stejně jako akademický malíř Jaroslav Gruss, známý představitel socialistického realismu. Seděli jsme spolu před hernou, popíjeli a čekali, až ti dva půjdou… To, co se pak naskytlo našim zrakům, by skutečně stálo za nafilmování. Spatřili jsme dvě polotrosky, které vyšly bez úsměvu ve tváři, obleky jim byly náhle jakoby moc veliké a zásadně nechtěli o ničem mluvit. Takže bylo jasné, jak to dopadlo.

Jiří Šlitr byl člověk, s nímž byla radost se bavit. V první řadě byl kapku lord, ale myslím, že co do herecké produkce se nemohl Suchému rovnat, protože na jevišti byl použitelný jen pro jakousi svou neobratnost, protože hrát divadlo neuměl. Byl však mimořádně chytrý, vtipný a noblesní.

Zahynul tragicky, smrt přivodil svítiplyn, jenž nedopatřením unikal z nekvalitního topidla. Zemřel ve svém ateliéru v objetí milenky o druhém svátku vánočním v roce 1969. Byl velice tajnůstkářský a ani svým nejbližším přátelům se nesvěřoval s tím, kam chodí a s kým chodí. Osud si s ním zahrál ošklivě. Jeho skon mi připadal až nespravedlivě bulvární.

Jiří Suchý a Jiří Šlitr se k sobě chovali vždy nanejvýš korektně. Vypadalo to, jako by tragická smrt Jiřího Šlitra přervala dílo známé dvojice, které by dál pokračovalo. Ale nemusela to být pravda. Občas jsem zaslechl, že jim to – podobně jako v manželství – přestávalo klapat. Že mezi nimi vznikaly neshody, takže si psali dopisy, přestávali spolu mluvit. Hodně herců ze Semaforu mi to říkalo. Ověřil jsem si to. Historicky je to zajímavé.

Mě to ještě zajímalo z hlediska mé profese. Když jde totiž o rovnoprávný pár a mají-li se dva dohadovat o humoru, často jsem od komiků slyšel: ‚Sakra jak to, že to nevyšlo? Včera to vyšlo a dneska nevyšlo. No jo, protože to neříkáš takhle, máš to přece říkat jinak!‘

Jinými slovy: není-li dvojice komiků informovaná, nedopadne dobře. Dvojhvězda skutečná nemusí být informovaná, protože se pohybuje dle Newtonových a Keplerových zákonů, ale dvojhvězda komiků, není-li informovaná o velkém nebezpečí rovnoprávného dorozumívání, tak na ně může zajít. V normálním divadle je režisér, který hru režíruje, herci odehrají představení a rozejdou se. Je to pracovní skupina, v níž panují určité interakce, a člověk si tam nemusí na sebe dávat velký pozor. Tedy pozor musí dávat pouze na někoho, kdo je divný. Kdo je třeba urážlivý. Nebo přehnaně citlivý. To jsou lidi, kteří mohou ohrozit existenci takové skupiny.

Něco jiného jsou však divadelní hry komické dvojice. Bývají sice taky narežírované, ale to, co vidíme na premiéře, se od toho, co vznikne za pár měsíců, podstatně liší. Z toho by se normální režisér zbláznil. Ale Ján Roháč, režisér Semaforu, o tom věděl, dokonce jsem byl u toho, kdy pozdějším změnám napomáhal. Dvojice komiků je totiž sama… Jedno z prokletí jejího humoru je, že si ho nemůže jednoduše vymyslet. Humor totiž musí napadnout a pak postupuje do vědomí spontánně, jako by ho někdo vypouštěl. A tak začne dvojice komiků spolu srůstat, když se takto najdou, nastává údobí velké radosti, že se našli a tak to je. Jenomže posléze se cesta začne divergentně rozdělovat, protože každý má na věc jiný názor, a všechno se děje v prostředí, které je neurotizující. V klasickém divadle může být herci špatně, přímo blbě, ale toho Hamleta nakonec nějak zahraje. V komické dvojici ale není možné – nějak to nakonec zahrát. Komická dvojice musí říct obecenstvu, že jednoho z herců bolí zuby, a musí si domluvit další reakce, co kdo na co odpoví.

V takovém tvůrčím sporu – nemyslím jen na dvojici S + Š – vzniká víc sporných bodů než v manželské hádce. Protože tam jde o něco daleko subtilnějšího – o vyvolání smíchu. Oni si dokonce ten smích jakoby počítali. Kolik ho bylo. To už pak připomínalo prokletí. Něco podobného, trochu odbočuji, bylo počítat opony při premiéře. Tohle by se mělo nějak dohodnout. Když se hra nelíbí, tak budou dvě opony, a když se líbí pět opon. A konec. Ale dvanáct opon?! Herci nevědí, co mají dělat, diváci nevědí, co mají dělat.“

Konec

* * *

Koláž exkluzivně pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

***

OBJEV NOVÉHO VĚDNÍHO OBORU – MATRIMONIOLOGIE

Po příchodu z léčebny v Horních Beřkovicích na pražskou kliniku profesora Vladimíra Vondráčka se doktor Plzák věnoval problematice emocí a zejména depresí. Na téma Typologie průběhu maniodpresivní psychózy a periodické endogenní deprese napsal a obhájil kandidátskou práci. V roce 1963 se stal zástupcem přednosty kliniky pro léčebně-preventivní péči, jinak řečeno primářem, jak se tato funkce začala nazývat.

„Za pana profesora Vondráčka jsem ještě zažil stav, jak to má v nemocnici vypadat. Kdepak demokracie! Ta nemá v nemocnici co dělat. Tady musí vládnout něco jako despocie. Jistěže lidská, ale despocie. Když měl přijít pan profesor na vizitu, tak všude zavládl fofr, vše se dávalo do pořádku. Tohle jsem zažil už jako medik po pětačtyřicátém roce na Bulovce, když měl přijít na vizitu profesor Kovařovic. Sestry lítaly, doktoři lítali…

Takhle to má v nemocnici vypadat! Medicína nesnese nepořádky. Nesnese to, čeho jsme byli svědky v socialistickém režimu, nesnese všelijaké závodní výbory a komise, ke kterým se kdekdo odvolával, takže přednosta kliniky byl potom jen k smíchu.“

Profesor Vladimír Vondráček (1895-1978) byl mužem všeobecně známým, kterému bude vždy patřit přední místo v dějinách české psychiatrie. Nepřehlédnutelný byl již svými dvěma metry výšky. Do povědomí veřejnosti se přednosta Psychiatrické kliniky Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, nejvíc zapsal svými legendárními přednáškami a pak i svými třídílnými memoáry: Lékař vzpomíná (1895-1920), Lékař dále vzpomíná (1920-1938) a Konec vzpomínání (1938-1945), jež se staly bestsellery sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Líčil v nich osudy lidí známých i neznámých, vzpomínal na lékaře, medicínské problémy či události. Je to unikátní dílo a dosud poutavá četba. „V mém životě byly jen dvě velké lásky: psychiatrie a farmakologie. Žádná z nich nebyla manželkou, obě byly milenkami, s nimiž jsem soužití střídal. Manželkou byla interna. Interna mi dala mnoho, vždyť je to královna lékařských věd,“ tak charakterizoval sám sebe. Vondráčkova cesta k psychiatrii byla klikatá, vedla přes interní lékařství, neurologii, balneologii a farmakologii. Teprve až jako padesátiletý přešel trvale na psychiatrickou kliniku profesora Myslivečka, kde přednášel, zkoušel a vědecky pracoval. Psychiatrii postavil na roveň ostatním oborům a do konce života ji propagoval. Přednostou kliniky byl v letech 1957-1970. Na všechny své studenty a kolegy měl ohromný vliv, Miroslava Plzáka nevyjímaje.

„Takhle by měl vypadat univerzitní profesor, tvrdil jsem celý život a nebyl jsem zdaleka sám. Především má dobře učit, a to pan profesor uměl perfektně. Psychiatrie jako taková vznikla již v devatenáctém století. Švýcarský profesor Eugen Bleuler, už o něm byla řeč, napsal několik zásadních vědeckých knih, takže je možné říci, že k jeho Lehrbuch der Psychiatrie, čili k učebnici psychiatrie, se vše ostatní už jen přilepovalo. V té souvislosti lze dodat, že profesor Vondráček byl jako psychiatr mimořádně znalý a v tom nejlepším slova smyslu kompilativní. Právem proto předsedal každému semináři. V jeho době – a stejně tak později – nebylo už možné objevit v psychiatrii něco tak významného, jako je třeba kvantová teorie. Lidská duše je nám stále tabu a zatím se nenašel nikdo, kdo by ji objasnil.

Vondráčkovy přednášky, které byly určené veřejnosti, se těšily velké pozornosti. Navštěvovalo je různorodé publikum, chodilo například hodně kumštýřů. Šlo téměř o jakousi show, ale pan profesor nikdy nepřekročil meze vědeckosti. Zaměstnanci kliniky tam nechodili, pan profesor nebyl totiž rád, když se mezi posluchači objevili. Důvod byl zřejmý: vědecky sestupoval o něco níže. V přednáškách se ale zabýval i obecnými věcmi, někdy na hony vzdálenými od pojímání světa podle komunistické ideologie. A to bylo právě přitažlivé. Navíc byl skvělý vypravěč a jako psychiatr pro ostatní obory nesmírně zajímavý.

Měl jsem výhodu v tom, že se nezajímal o léčebně preventivní péči, tedy o mou práci. Na jiných klinikách tomu tak nebylo, a proto docházelo ke sporům. Vznikaly přímo proti sobě stojící frontové linie. Jedna na straně přednosty, druhá na straně primáře. Toho jsme byli zásluhou pana profesora ušetřeni. Vedl největší kliniku ve fakultní nemocnici, pravomoci moudře delegoval na své zástupce, jimž věřil, načež to dával najevo tak vybraným způsobem, že nikoho ani nenapadlo ho klamat. Kontrolu prováděl svrchovaně odborně. Podrobně pročetl každý chorobopis, jejž lékař sepsal, složité případy si poznamenal a při profesorské vizitě zvlášť podrobně probral. Byl mimořádně vzdělaný, precizní a pracovitý. Nepřekypoval city, ale dokázal získávat pro psychiatrii lidi. To bylo důležité: dříve ji totiž lékaři nechtěli dělat.

Pan profesor měl stále svou soukromou ordinaci. To bylo za socialismu umožněno několika prvorepublikovým univerzitním profesorům. Třebaže mu provoz ordinace činil záhy potíže, nechtěl ji zrušit. Finančně mu to přilepšovalo, byť ovšem nevalně. Byl totiž poctivý, takže poctivě platil daně. Jinak se zajímal výhradně o výzkum. Jako jeden z prvních se u nás zabýval drogami a jejich působením, například meskalinem a později LSD.

Měl svůj rytmus práce, pracoval hodně, ale nikdo od něj nikdy neslyšel, že nemá čas. Na kliniku chodil pěšky z bytu ve Španělské ulici na Vinohradech, přicházel na osmou, sekretářka mu uvařila čaj a poté pracoval. Ve dvě či ve tři hodiny ho někdo z lékařů odvezl autem domů na oběd. Doma opět pracoval, ordinoval, ale zejména četl a psal. Výjimkou byl pátek odpoledne – a po zavedení pracovních sobot už čtvrtek –, kdy na klinice pořádal ony proslulé přednášky, při nichž byla posluchárna vždy plná.

Víkendy trávil na chatě v Senohrabech se svou ženou Miladou. V sobotu za ním na chatu jezdili střídavě lékaři. Seznam nepovinně povinných návštěvníků organizovala dle jeho pokynů paní sekretářka. Šlo o prvorepublikový společenský relikt, jakýsi čaj o páté.

Tady je na místě uvést perličku – všechny své soukromé knihy označil razítkem: UKRADENO V KNIHOVNĚ PROFESORA VONDRÁČKA

Důležitá poznámka, na niž se nesmí zapomenout: měl ohromnou přirozenou autoritu, takže kdykoliv se oněm mluvilo, nikdo neřekl jen profesor nebo dokonce Vondráček. Kdepak! Vždy se říkalo – pan profesor.

S kolegou Dobiášem jsme se shodli v tom, že pan profesor byl psychiatricky kompilativní a velmi znalý, ale zároveň po něm nezůstalo nic psychiatricky přínosného. Profesor Dobiáš o něm s úsměvem prohlašoval, že byl ‚psychiatrická ženská‘, protože vědecké knihy psal líbivě a zajímavě, vycházeje z Myslivečkovy Obecné psychiatrie, knihy dlouhodobě platné. Pan profesor tedy nevytvořil konsekventní, čili zásadní a trvalou psychiatrickou teorii. Avšak říká-li se, že on psychiatrii nepřispěl, dodejme rychle, že není znám nikdo, kdo by ve dvacátém století psychiatrii přispěl.

Profesor Vondráček byl významný jako zastánce kasuistiky, čili vytváření zprávy o jednotlivém případu. Vědeckou práci lze dělat na principu statistiky, dostane-li stovka lidí nějaký lék a pak se zkoumají jeho účinky. Pak lze také podle principu kasuistiky zkoumat a důkladně popsat jeden případ. V tom byl pan profesor nedostižný a navíc literárně nadaný. Jeho vědecké práce byly podle toho poznatelné, neobsahovaly pouze suchý vědecký jazyk. Kromě toho jsem ho neobyčejně ctil za to, že bylo možné mu položit v psychiatrii jakoukoliv otázku. Vždy odpověděl, případně odpověď vyhledal. Nikdy netoužil po veřejné slávě a určitě se neproducíroval, jak si někteří lidé mysleli. A samozřejmě vychoval velké množství lékařů a psychiatrů.”

TŘASKAVINA: PODOBNOST S HERCEM PLACHTOU

Respektovaný profesor Vondráček proslul nejen přednáškami, ale i nesčetnými příhodami a výroky, které jeho spolupracovníci s velkým potěšením zaznamenávali a sbírali. Doktor Plzák patřil v tomto směru k nejpilnějším…

„Když po válce vznikala česká psychiatrická klinika a hledal se název, tak do toho kdekdo mluvil, až podle páně profesorova vzpomínání vzniklo velice komické seskupení slov: Psychiatrická stolice profesora Heverocha… Stolice… Takový název se pochopitelně dlouho neudržel, a pan profesor Vondráček tuto historku občas připomínal jako doklad toho, že když moc lidí do něčeho mluví, může vzniknout pěkná blbost. Že jeden mozek ví někdy víc než deset mozků.

Když jsme se po určité době sblížili, varoval mě před politickým partajnictvím, zdůrazňoval, ať si o něm nedělám ani trochu idealistické představy. Vyprávěl, že když chtěl jako mladý lékař dostat místo sekundáře, měl v kapse legitimace tří politických stran. A říkal, že se za to vůbec nestydí, protože takových prý bylo… Šlo o strany, kterým by se levicovým slovníkem říkalo – buržoazní.

Podobal se herci Jindřichu Plachtovi, což bylo možné veřejně říci až po jeho úmrtí. Jinak by hrozila z jeho strany značná nelibost. Nikdy jsem dost dobře nechápal, proč tomu tak je.  Stalo se prý jednou v tramvaji, že mu nějaký muž řekl, že vypadá jako Plachta. Načež on se tak rozzlobil, že dotyčného málem inzultoval deštníkem. Přitom páně profesorova fyziognomie byla přímo plachtovská… Já sám jsem byl svědkem příhody na psychiatrickém kongresu v Karlových Varech. Seděli jsme v hotelové restauraci, kousek od našeho stolu se zastavila hezká slečna a skutečně mile řekla: ‚Pane, kdybych nevěděla, že umřel, uvěřila bych tomu, že jste Jindřich Plachta.‘ Tušil jsem, že vzápětí se stane něco hrozného. A taky ano. Vstal a vyřkl slovo, které jsem nikdy od něj neslyšel: ‚Co si tahle kurva dovoluje?!‘ A posuňky naznačoval, že ji chce fyzicky napadnout… Ona vzala roha v pravém slova smyslu a prchala mezi stoly velké restaurace v hotelu Pupp. Když se trochu uklidnil, dodal jsem si odvahy a zeptal se: ‚Pane profesore, proč to nerad slyšíte?‘ Odpověděl pomalu a důrazně: ‚Vezměte si, pane kolego, laskavě mou fotografii, tuším, že ji máte, a fotografii Jindřicha Plachty. Pak mně zítra řekněte, jestli jsme si podobní nebo ne!‘ Přestože si byli oba pánové opravdu mimořádně podobní, musel jsem druhý den říci: ‚Máte pravdu, pane profesore, je tady jen povrchní podobnost.‘ A on už ne tak podrážděně podotkl: ‚Doufám, že velice povrchní!‘

Dlouho nám všem z okolí pana profesora chybělo vysvětlení, proč on tak bouřlivě odmítá veškeré zmínky o podobnosti s filmovým dobrákem Jindřichem Plachtou. Teprve až po letech nás napadlo možné vysvětlení: herec Plachta se nějaký čas po únorovém převratu v osmačtyřicátém roce ztotožnil s komunistickými myšlenkami, hrál v budovatelských filmech a psal články do Rudého práva. Právě tady se mohla zrodit páně profesorova averze vůči němu.

Co dále nesnášel, bylo jakékoliv vtipkování o jeho vysoké postavě. Jednou přišel na kliniku trochu rozverný lékař z ROH, který vyřizoval nějakou stížnost. Už jsme ho znali, já řekl panu profesorovi, že jde vlastně o banalitu. Přerušil mě a řekl: ‚Psychiatr stojí ustavičně jednou nohou v kriminále.‘ Náš host – a byl to skutečně veselý člověk – se podíval na nohu pana profesora, která byla veliká, takže s obtížemi sháněl boty, a pravil: ‚No, jak koukám, pane profesore, tak na tu vaši nohu by musel být opravdu velkej kriminál!‘

Co následovalo, bylo neuvěřitelné. ‚Jak si přejete, pane kolego,‘ řekl stroze pan profesor, ‚zavolám sekretářku a od této chvíle budeme každé slovo protokolovat.‘ Náš host si pana profesora nesmírně vážil, takže zaúpěl: ‚Ježíšmarjá, pane profesore, vždyť vás znám jako člověka, který rád vtipkuje, já tím nic špatného nemyslel.‘ Pan profesor odtušil: ‚Kdo nezná meze, tak…‘ Ale sekretářku nezavolal a s návštěvníkem se brzy udobřil.

Pan profesor, jak byl veliký, měl i velikou ruku. A podat mu ji správně, to kdekomu činilo obtíže. Věděl jsem, že skoro každý, komu o tom neřeknu, se dostane do nesnází. Člověk musel velmi soustředěně myslet na to, aby zajel svou rukou k jeho palci, tedy ke kořenu palce. Pan profesor nás na to sám upozorňoval, mnohokrát si totiž stěžoval: ‚Ty lidi dneska vůbec neumějí podávat ruku! Copak neznají známý Remarqueův výrok: Podává ruku jak leklá ryba?!‘

Protože byl člověk neobyčejně společenský, těšili jsme na jeho narozeniny. Občas se ale stávalo, že při oslavě začal hovor váznout. Když se to jednou přihodilo, nadhodil jsem téma: ‚Pane profesore, já vím, že jste gurmán…‘ V tu chvíli mě přerušil: ‚Teď jste mi právě řekl, že rád žeru!‘ A začal vysvětlovat, že slovo gurmán, které je francouzského původu, neznamená labužník, ale označuje člověka, jenž se přežírá… Tak jsem se omluvil, chvíli bylo ticho a abychom nemluvili o služebních věcech, zeptal jsem se: ‚Když víno, tak šampaňské? Je to chyba, nebo to není chyba?‘ Reagoval nezapomenutelným způsobem. Zrovna jedl, podotkl spíš pro sebe: ‚Šampaňské… Víno polosvěta…‘ Ale neřekl to proto, že by proti mně něco měl. My jsme spolu vycházeli výborně, ale on si nikdy nenechal ujít možnost cokoliv glosovat.

Jednadvacátého srpna roku šedesát osm, při vpádu sovětských vojsk, jsme všichni přišli na kliniku později a ptali se hned pana profesora, co říká nečekané okupaci. ‚Svatá válka, s tím jsem vždy počítal,‘ odpověděl a s klidem si dále vypisoval své věci v knihovně. Paní knihovnice nadávala, protože chtěla sedět u rádia, zatímco takhle mu musela nosit knihy.

Panu profesorovi nedokázal nikdo nic odříct, kdysi pozval do své pracovny ke konzultaci jednu kolegyni, což bylo pro ni vyznamenání. Nechal jí uvařit kávu, kterou ovšem ona nepila, protože to nesvědčilo jejímu žlučníku. Ale odříci kávu panu profesorovi – to nešlo, netroufla si. Kafe statečně vypila a ještě týž den ji z pracoviště odvezla sanitka se žlučníkovým záchvatem. Pan profesor samozřejmě nic netušil.

K jeho zvykům patřilo, že si občas někoho vytipoval, pozval k sobě do pracovny a položil mu nečekanou otázku. Já byl jednou k němu takto pozván, abych odpověděl na otázku, jak se mi líbí jeho nový klobouk, protože si nebyl jeho koupí příliš jistý. Docenta Františka Faltuse překvapil mnohem zajímavější otázkou: ‚Pane kolego, umíte odbočovat doleva?‘ Zaskočený František odpověděl: ‚Snad ano.‘ Načež pan profesor prohlásil: ‚To jsem si taky myslel, ale včera jsem zablokoval celou Národní třídu.‘ V té době vlastnil wartburga a tvrdil, že je to třísedadlový automobil. Měl tak dlouhé nohy, že musel své sedadlo posunout co nejvíc dozadu. Říkával, že za ním nemůže sedět ani nemluvně.

Při vizitě zamířil nejdříve k teploměru v místnosti, do níž byli pacienti přiváděni. Na psychiatrii se nedělala klasická vizita od lůžka k lůžku, ale pacienti přicházeli k pohovoru na vyšetřovnu. Podle výše teploty si potom pan profesor začal oblékat či svlékat různé druhy svetrů. Byl totiž velmi teploměrový člověk. Jednou při vizitě mu řekla pacientka, že se málem opařila v nemocniční koupelně. Pan profesor se zeptal, jak byla voda teplá, a ona nevěděla. Nesmírně ho to udivilo, obrátil se ke mně a řekl: ‚Chápete to?! Ona leze do vany, ve které se bude koupat, a nezměří si teplotu vody! No, chápete to?!‘

Jednou jsme hospitalizovali pacienta, na kterém mu záleželo. A tento pán se jednoho dne oběsil. Nebylo příjemné jít za panem profesorem a oznámit mu to. Čekal jsem výtky, třeba jako že jsem ho předčasně pustil na vycházku a podobně. Pan profesor však řekl větu, po které by se člověku chtělo smát, kdyby ovšem nešlo o tragédii. Díval se chvíli do spisů a prohlásil: ‚Vrátil biogenní prvky přírodě.‘

Byl původně internista a hodně rozuměl endokrinologii, takže často posuzoval sexuální vývoj pacienta podle stavu ochlupení pohlavních orgánů. Zpravidla však šlo o pacientky. Ženu, která při vizitě seděla, pan profesor kývnutím svého dlouhého ukazováčku přivolal k sobě. Vstala, přišla až k němu, nic netušila, načež on jí rozhrnul župan, svým obrovským prstem odtáhl gumu jejích spodních kalhotek, podíval se na ochlupení, načež gumu pustil… Ozval se zvuk, který jsme znali všichni! Jinak se vše odehrávalo v tichosti, až pak pan profesor typologicky popsal druh ochlupení. Celá scéna, zejména s tím doprovodným zvukem, vypadala velice komicky.

Celý jeho život, jeho konání, jeho kontakty i mluva – to vždy mělo vyšší úroveň. Jednou jsem se ho zeptal: ‚Pane profesore, co doporučujete mužům, které trápí impotence?‘ Krátce se zamyslil a odpověděl: ‚Takovým vždy říkám: Až váš blazeovaný penis pozná tu pravou, ukáže, co umí.‘

Podporoval sexuologii a také vazby lékařské psychologie a sexuální psychiatrie. Jeho práce v této oblasti byly velice zajímavé. Jednou mi vyprávěl o ženě, která dostává orgasmus při každém vstupu do Vltavy. Tak silně prý milovala tu řeku. Popsal tenhle stav jako potamofilii, čili chorobnou lásku k řece.

Nelze zapomenout na jeden nádherný páně profesorův výrok při hovoru s jedním kolegou. Řeč byla o manželkách. Kolega si stěžoval, že jeho žena má nějaké problémy, protože přece jen už taky stárne. Pan profesor se nad tím pozastavil: ‚Stárne? Tvoje manželka stárne? Ale nepovídej… Vždyť je to kuřátko, má přece ještě menstruaci!‘“

VONDRÁČKŮV SMYSL PRO HUMOR

Dostatečný důkaz o duchaplnosti a zvláštním smyslu pro humor podává následující úryvek z projevu pana profesora Vondráčka, jejž pronesl v roce 1970, při oslavě svých pětasedmdesátin: “Vážení přítelé, slavím zase narozeniny, a to nekulaté, proto tentokrát do jisté míry proti své vůli. (…) Cítím se povinen říci vám několik slov z tzv. životní moudrosti. Někteří zde před pěti lety nebyli a ostatní to zapomněli, takže mohu některé věci zopakovat a některé přidat. (…) Přítomnost toť minulost, neboť vnímáme opožděně, přítomnost se pohybuje, budoucnost stojí. Přítomnost ji souká do sebe a defekuje minulost. Historie jsou faeces budoucnosti. Jubileum je zpětný pohled na tyto faeces. (…)

Pravdomluvnost, poctivost a spravedlnost tvoří minimum mravnosti. Svoboda a zdraví jsou minimem spokojenosti. Lépe je však být mírně churav a šťastnen, než být zdravý jako řípa a nešťastný. (…) Existenci andělů nelze ani popřít ani dokázat. Žena je cosi mezi květinou, zvířetem, člověkem a andělem. Anděl je stvoření, kterému chybí distální otvory tělesné. Člověk je konstruktivní chyba nebo zmetek při výrobě anděla. On ty otvory má, ale zase mu chybí křídla. Moc se na konstrukci člověka šetřilo, takže totéž zařízení slouží k milování i odstraňování odpadků. (…) Psychiatrická klinika je krásná antropologická zahrada, kde exponáty chodí bez duševního fíkového listu a mohou být biotypologicky diagnostikovány. Asi se ptáte, kam bych sebe zaškatulkoval, kdyby mne někdo přinutil vyplnit takový dotazník. Nuže, asi bych napsal: optimistický pesimista, cynický romantik, sentimentální materialista, zbožný ateista a egoista snažící se být altruistický.”

Vladimír Vondráček (1895-1978) byl přednostou Psychiatrické kliniky FVL UK v letech 1957-1970, ale i po odchodu do důchodu zde pracoval jako ředitel výzkumné laboratoře, a to až do své náhlé smrti (nejspíš mozková embolie).

Pokračování…

* * *

Koláž exkluzivně pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

***

Z HOLEŠOVIC DO VELKÉHO SVĚTA
Z NEŠŤASTNÉ LÁSKY TŘI DNY NEJEDL

Narodil se roku 1925 v Libušině u Kladna. Tady i v okolí žilo dost jeho příbuzných, a tak v rodině dlouho převládal názor, že by ten chytrý chlapec mohl být důlním inženýrem; tihle pánové se přece měli vždycky dobře. Souhlasil i jeho otec, bankovní úředník, ale pak se rodina přestěhovala do Prahy a všechno bylo jinak. Chodil na gymnázium a jednoho dne spatřil, jak ze sousedního domu v holešovické ulici vyšel – anděl. Psal se rok 1941, bylo mu necelých šestnáct a ona se jmenovala Mirka. V tu chvíli ho napadlo jediné – to bude moje první holka…

„Jako člověku tváře mi učarovala právě andělsky líbezná krása jejího obličeje. Měla menší postavu, určitě nebyla typem manekýny, jak se dříve říkalo. Byla to zkrátka hezká holka. Jemně zaoblená, avšak bez sebemenšího náznaku otylosti. To už jsem jako kluk dokázal ohodnotit.

Druhá věc, na kterou je citlivý skoro každý muž, to jest stav pleti: byla přesně taková, jakou jsem si přál, a po níž se mi později nejvíc stýskalo, když se náš vztah nevyvíjel dobře. Teprve až po letech, když jsem se stal poradcem ve věcech partnerského soužití, jsem dokázal své první citové vzplanutí zpětně zhodnotit: byl to druh vztahu, jejž lze označit jako debaklový. Dívenka jménem Mirka byla sice o něco mladší než já, ale už znala různé finesy, o kterých já neměl nejmenší tušení! Dá se tedy říct, že jsem jí zobal z ruky. Tehdy jsem si myslel, že velká vyznání lásky jsou to nejlepší…

Nadání, jak ‚ukecávat ženy‘, jsem však měl už od časného mládí. Ale ještě jsem nevěděl to podstatné: žena v tom nesmí vidět příliš dychtivosti. Náš vztah byl dlouho pouze panicko-panenský. O první polibek jsem usiloval několik měsíců. Bylo nám jen šestnáct, scházeli jsme se tajně za barákem, směrem k přístavu. Aby nás nikdo neviděl. Později jsem se trochu styděl za to, že byla válka, na frontách a v koncentrácích umíraly tisíce lidí, ale my tady v klidu balili holky a chodili do tanečních. Ale ono to patřilo jaksi k životu – chodit s někým. Jednou se mě Mirka dokonce přímo zeptala, jak to s námi. Jestli spolu chodíme, nebo nechodíme. Odpověděl jsem hrdě: ‚Doufám, že ano!‘

Na vztahu s Mirkou jsem se učil, což mi tehdy moc nedocházelo. A tudíž jsem dělal spoustu chyb. Například jsem jí psal příliš dlouhé, přímo mnohostránkové dopisy. Až později jsem pochopil, že chlap má psát krátké, ale zato úderné dopisy. Ty na ženu spíš zapůsobí.

Další chyba: byl jsem ten, kdo naléhavě žádal schůzky, zatímco ona věděla, že musí dělat jakési cavyky. To mě rozčilovalo a rozčilení bylo na mně viditelné – další chyba! Moje rozčilení ji totiž uspokojovalo. Nebo: příliš jsem dychtil po dotycích, zatímco ona se bavila tím, jak mi dávala ruce pryč.

Spolužáci měli podobné potíže, ale vzájemně jsme se moc nesvěřovali, spíš jsme se chlubili, vytahovali, vymýšleli si. Například biograf Veletrhy – to byla aréna klukovského mládí. Tady dávali film Noční motýl, v němž tančí Hana Vítová asi třicet vteřin nahoře bez… O tomhle filmu všichni kluci ze třídy doma říkali, že je historický a že ve škole nám řekli, ať na to jdeme.

V biografu patřily k nejvyhledávanějším místům lóže pro dva. Tady jsem viděl hodně filmů, které jsem de facto neviděl… Mirka často říkala větu, která mě popouzela: ‚Vždyť jsme ještě mladí a každý budeme mít plno partnerů.‘ Tohle jsem nesnášel. Já si totiž myslel, že nikdy nebudu mít nikoho jiného než ji.

Byl jsem úplné telátko. To hoši na rozdíl od děvčat v tom věku většinou bývají.

Na její větu jsem měl odpovědět: ‚Máš pravdu, a to je právě to krásné.‘ A bylo by vítězství na mé straně.

Prožil jsem vztah, na nějž jsem nikdy nezapomněl, ale který se nevyvedl. Třebaže ve stejné době jsem občas šel do biografu s jinou holkou z Holešovic. S tou jsem si neříkal, že spolu chodíme, a všechno probíhalo velice vesele. S Mirkou jsme však byli do sebe nějak zakousnuti, ale přitom o nějakém raně sexuálním chování nemohlo být řeči.

Mirka hrála na housle, se kterými jsem se před lety rozloučil, a neustále vyprávěla o nějakém učiteli houslí a později, když chodila na konzervatoř, o profesoru houslí. Tím mě velice zlobila. Pak jsem si ověřil, že to neříkala náhodou. Ale já vůbec reagoval nevhodně, když vyprávěla o jakémkoliv muži. Nevěděl jsem, že lepší je přitakat a říct, že je určitě fajn, když se jí líbí. Já však, zcela samozřejmě, oponoval.

Jiný příklad: domlouvání rande. ‚Jak to, že nemůžeš zítra? Proč nemůžeš přijít zítra?‘ naléhal jsem. ‚Já bych zítra mohl, ale pozítří nemůžu.‘

Z toho je vidět, že člověk má tendence mluvit o velké lásce, když je ta láska víceméně útrpná. To přináší ještě jeden charakteristický rys: s obtížemi si vybavuji chvíle nějaké pohody mezi námi, těch bylo opravdu málo. Mirka nebyla protivná, ale držela mě na uzdě. Snad lze říci, že šlo o přirozenou vychytralost. Muži v tomhle věku na tom nejsou se ženami stejně co do psychického vývoje. Později jsem si to ověřil a dospěl k závěru, že je za tím taktika, kterou žena chápe tak nějak sama od sebe, zatímco my muži se jí musíme učit.“

Po ani ne ročním vztahu odjel student Miroslav o prázdninách na pár dní z Prahy a po návratu našel ve schránce dopis. Jeho dívka mu napsala:

(…) Během Tvé nepřítomnosti jsem se seznámila s jistým mužem, kterému jsem nemohla říkat jednou ano a jednou ne. Tak jsem řekla – ano. Myslím si, že na Tebe nikdy nezapomenu.

Tvá Mirka

Byl tak nešťastný, že tři dny nejedl, pouze pil; samozřejmě vodu. Trpěl jako románový hrdina. S nikým si o svém neštěstí nemohl povídat. Rodiče, kteří jen mohli tušit, o co jde, měli prý o něho opravdu strach.

„O sebevraždě jsem neuvažoval, ale asi bych byl schopen odejít někam do lesů. Takové myšlenky mě napadaly. Hodinu po přečtení zdrcujícího vzkazu jsem zazvonil u jejích dveří. To byla velká chyba! A pak jsem se ptal, jak tomu mám rozumět. Další chyba. Řekla: ‚Tak, jak to bylo napsáno!‘ Za hodinu jsem byl zpátky a nutil ji, ať mi řekne všechny mé chyby, že se jich ihned zbavím… Opět chyba.

Chodil jsem jako tělo bez duše, všichni kamarádi mi připadali moc veselí a bezstarostní. S nimi jsem o svém trápení nemohl mluvit. Byl jsem jedináček, rodiče dostali strach z toho, jak vypadám, jak chřadnu, a já nevěděl, jak jim to vysvětlím. Tehdy jsem se z vlastní vůle učil hrát na klavír. Hodiny mi dávala třiadvacetiletá konzervatoristka, cvičil jsem u sousedů, protože doma jsme klavír neměli. A moje učitelka klavíru, krásná žena, která byla zasnoubena s továrníkem ze Slovenska, jehož si brzy měla brát, mě jednoho krásného večera svedla… Zní to jako epizodka z laciného románu. Bylo mi sedmnáct a půl a stalo se tak dva týdny po mém debaklu s Mirkou. Jestliže se říká, že pro dívku je první sexuální zkušenost a ztráta panenství nepříliš krásnou a jásavou, tak co mě se týče, o žádné velké rozkoši se taky nedalo mluvit. Především jsem s něčím takovým nepočítal. Klavíristka mi řekla, že její rodiče jdou večer do biografu a abych k nim přišel. Když jsem se dostavil, bylo vše nachystáno, a ona už byla tak přioblečena. Po nějakém čase jsem se jí zeptal, co ji k tomu vedlo. Odpověď zněla: ‚Měl jsi príma kecy, byla s tebou psina.‘ Musím potvrdit, že na našich hodinách bylo veselo, a dodat, že jsem asi dost předváděl.“

Tady je na místě poznamenat: sedmnáct a půl roku je podle dlouhodobých evropských průzkumů a statistik průměrný věk, kdy muž ztrácí panictví. Šlo tedy přímo o potvrzení statistik.

„Pociťoval jsem potřebu pomsty Mirce, ale zároveň se mě zmocnila hrůza z toho, co mi krásná učitelka po ‚tom‘ řekla. Bylo to něco ve smyslu: Doufám, že sis dal pozor?! A pronesla to téměř ostrým tónem. Já ale vůbec nevěděl, co se dělo, spíš jsem jen tušil. První zkušenost s obnaženou ženou a první styk – to je na jednoho opravdu hodně. Navíc muž má při ‚tom‘ vypadat zkušeně, nemůže vypadat nevinně. Ale co já toho v té době ještě nevěděl! Co jsem sotva tušil, a to jen vzdáleně! Jak jsem asi musel vypadat komicky…“

NA MEJDANU S PERSKOU PRINCEZNOU

V oné válečné době se zrodilo slovo mejdan. Jazykovědci dlouho neměli o jeho původu jasno, ale nyní už vědí a tvrdí: původně znamenalo zápas, případně zápasiště, ale v hovorové řeči označuje zábavu nebo flám. Pochází prý ze srbochorvatštiny. Přičemž arabské slovo mejdán, slovo velice podobné, značí volné prostranství, což v přeneseném slova významu není od věci. Nicméně česká mládež, aniž by měla hlubší lingvistické znalosti, zařadila v době německého protektorátu pojem mejdan do svého slovníku, a pak jej převzaly další generace.

Mejdany se začaly konat za protektorátu, a to v souvislosti s bitvou o Stalingrad, kterou Němci prohráli. Velkoněmecká říše smutnila, a tak bylo zakázáno veřejně tančit; zákaz platil až do konce války. Nekonaly se odpolední taneční čaje pro mládež, nekonaly se žádné tancovačky, tedy ani plesy. A tak se skupinky přátel, zejména mládeže, začaly scházet v bytech, kde se tančilo za hudebního doprovodu gramofonu, popíjel se čaj a občas i nepříliš kvalitní víno.

„Právě takovým večírkům jsme říkali mejdan. Válečné víno se skoro pít nedalo, alespoň já se ke kvalitnímu nedostal, proto jsme měli raději čaj a zákusky. Mejdany probíhaly většinou pod patronací rodičů, z nichž někteří byli přítomni a mnozí otcové tančili s mladými dívkami, čemuž jsem tehdy ještě tak moc nerozuměl. Na reálce jsem patřil k třídním srandistům, a proto jsem byl často zván na mejdany. Psaly se roky čtyřicet tři, čtyřicet čtyři, odehrávala se děsná válka, denně umíraly tisíce lidí, ale my si tady chodili na mejdany. Byla to naprosto absurdní doba.

Nejlepší mejdany se odehrávaly u spolužáků v dejvických vilách. Byly tam sice nafoukanější holky, ale zato kvalitnější pití než u nás v chudých Holešovicích. Tam jsem tehdy poznal skutečného krále mejdanů, fešáka, který byl idolem všech holek – Oldřicha Zábrodského, mladšího bratra slavného hokejisty Vladimíra Zábrodského. Docela intenzivně jsme spolu kamarádili poslední dva roky války, a to i navzdory tomu, že mi vždy a bez slitování přebral každou holku.

Musím ale hned říct, že mi to nevadilo, já totiž ty holky chápal. On byl pravej hezoun, vtipnej kluk, který to s nimi ohromně uměl. Nejlepší mejdany se odehrávaly ve vile spolužáka Stoklasy, jehož tatínek byl známý architekt. Olda Zábrodský se Stoklasou vždycky říkali: ‚Přiveď nějakou holku, u vás v Holešovicích, jak vidíme, je pěkná líheň…“ Říkali to úplně neutrálně. Já přivedl dívku a Zábrodský ji ten večer okamžitě klofnul.

Tím chci říct, že tohle bylo normální. Později, kdy jsem se partnerským vztahům věnoval profesně, se mi to jen potvrdilo. Totiž v údobí, než dojde k prvnímu pohlavnímu styku, tedy k sexuálnímu chování, tak v tomhle věku, zhruba do osmnácti let, se tolik nežárlí jako v dospělosti. Například se mi stalo, můj nejlepší holešovický kamarád Jirka Velímek na mě zničehonic přišel se slovy: ‚Hele, ta moje mi říkala, že by s tebou ráda chodila. Tak s ní choď. A ještě ti mám říct, abys nenosil ten klobouk!‘ Tenkrát jsme v osmnácti letech nosili klobouky, zřejmě mi moc neslušel… Všechno pak změní první sex. Po něm mladí lidé začnou žárlit a tím na sebe vezmou náhle určité znaky stáří.

Ale rád bych se ještě vrátil k Oldovi Zábrodskému, kterému skutečně stačilo jen se na dívky zahledět, a ony pak téměř omdlévaly. V roce čtyřicet čtyři nás doslova šokoval: na mejdan ke Stoklasovům přivedl – perskou princeznu. Dopředu se s tím trochu vytahoval, takže jsme mysleli, že už z těch úspěchů u holek trochu blbne. Ale on ji skutečně přivedl. Byla drobná a opravdu krásná jako z Pohádek tisíce a jedné noci, tak skutečně mohla vypadat Šeherezáda.

Ne, nebyla krásná, byla přímo překrásná! Všichni přítomní pánové, tedy my kluci, mohlo nás tam být pět šest, všichni do jednoho jsme najednou změnili své chování. Mluvila francouzsky. Zábrodský měl ohromný talent na řeči a francouzsky mluvil dobře. My všichni jsme chodili na reálku, kde se francouzština učila. Takže jsme byli strašně překotní, zkrátka – působili jsme jako debilně zamilovaná hovádka. Něco jiného je však dobře se učit francouzsky a něco jiného dobře mluvit francouzsky. Jednací řečí byla sice franština, ale v ní jsme nedokázali okouzlovat svými frky. Tím spíš a o to více jsme se strašlivě snažili. Ovšem ne tak Olda Zábrodský, který seděl elegantně stranou a stále na princeznu pohlížel. Později jsem pochopil, že on už tenkrát prošel fází, kdy si uvědomil, co se s holkama má a nemá dělat. Princezna netančila, a proto se tanci málokdo z přítomných věnoval. Přítomny byly asi jen čtyři české dívky, které na princeznu hleděly a prohlašovaly to, co se od nich dalo očekávat: ‚Je hezká, ale bude blbá!‘ Tohle holky tenkrát, ale i později obvykle říkávaly. Když měla princezna odejít, dal Olda Zábrodský všem jasně najevo, že on ji odveze domů. Jenomže na princeznu čekal před domem šofér s autem. Olda nicméně do vozu nastoupil, ale večer neskončil tak, jak si představoval. Přestože ovládal partnerskou agresivitu v mezích zákona přímo mistrně, už při prvním náznaku vzít Šeherezádu jemně za ruku, objevila se v její v ruce malá dýka, kterou mu prý dokonce položila na hrdlo! Neuspěl, jak vyprávěl…

Dlouho jsme s klukama nevěřili, že šlo skutečně o perskou princeznu. Mně se to potvrdilo až po mnoha letech, kdy jsem se dočetl, že v tu dobu byla v Praze perská mise a vedla tajná jednání s Německem. Dlouho jsme taky nevěděli, kde Olda princeznu sbalil. Teprve po válce prozradil, že jeden solidní německý profesor, který snad perské delegaci v Praze tlumočil, ho požádal, aby princeznu uvedl do mladé české společnosti. Gestapo tedy muselo o našem mejdanu vědět… Jako bychom to tušili, tenkrát tam nepadla jediná politická narážka, třebaže jinak se na mejdanech průběh válečných front živě komentoval, dokonce jsme občas do map zapichovali špendlíčky.“

Psal se rok 1944, na reálném gymnáziu u Strossmayerova náměstí složil zkoušku dospělosti a brzy poté byl totálně nasazen do malé továrny: v libeňské zinkovně se stal pomocným dělníkem. Třídní srandista z gymplu našel i na dílně brzy své publikum. „Hele, Míro, na práci se vybodni, radši nám předveď nějakou srandu. Třeba Hitlera při projevu v Říšském sněmu!“ prosili ho dělníci. A pak se třicet lidí na dílně válelo smíchy. Tehdy si uvědomil, že asi má nadání pro humor a že ho nejspíš zdědil po strýcích z rodného Libušína. Jeden z nich, Jan Šlégr, ho prý pokaždé, když přijel na prázdniny, vítal slovy: „Kluku, ty mi působíš dvojí radost – jednu, když přijedeš, a druhou, když zase odjíždíš.“

„V posledním válečném roce pokračoval můj vztah s Mirkou a byl skutečně debaklový, což jsem tehdy zcela nevěděl, ale spíš tušil. Náš rozchod, jejž jsem tak těžce prožíval, trval však jen krátce a opět se obnovil. Vrátili jsme se k sobě. Ale kdyby jen to. A pak jsem zažil, co mnoho mužů. Obrovskou úlevu. Na dílnu v zinkovně přišla za mnou úřednice z šéfovy kanceláře a v tom randálu mi do ucha zakřičela, že volala moje slečna, že prý ‚tamto‘ je v pořádku… Mirka mi totiž řekla, že je se mnou v jiném stavu, načež jsem to musel vyklopit doma. Takový vzkaz mi pochopitelně vrátil opět barvu do tváře a hlavně se ulevilo mým rodičům. Ale pak brzy přišel konec války a s ním můj definitivní rozchod s Mirkou. Nebyla filmově krásná, ale patřila k hezkým holešovickým holkám. A do naší ulice začal pro ni jezdit řidič jednoho sovětského maršála, prý ji k němu odvážel, ale to mně už bylo fuk. Taková známost jasně svědčila o její politické orientaci. Brzy nato vstoupila do KSČ, a pak už o ní vím jen to, že s manželem žila v cizině, oba tam jako komunisté pracovali legálně, tuším jako obchodníci nebo diplomaté. A bylo jí asi čtyřicet, když zemřela na dálnici v Německu při autonehodě.“

Pokračování…

* * *

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

***

MÉ VÝROČÍ – VELMI ZAPOMENUTÉ

Sedmdesáté narozeniny oslavil Miloš Kopecký pouze v kruhu rodinném. Po nedávné hospitalizaci – začátkem července strávil pár dní na psychiatrii v Bohnicích – nebyl pořád ve své kůži. 
Do deníku si v srpnu 1992 napsal:
Čtvrtek 20.: Dlouho, skoro do 12.00 spím. Potom oběd, pak chvíli píšu. – Celý den doma, polehávám, čtu staré „Přítomnosti“ z roku 1923 a dosti smuten jdu spát. Mé výročí – velmi zapomenuté.
Pátek 21.: Celý den doma. Většinou čtu a snažím se nemyslet na ten celkový smutek. Napsalo nebo ozvalo se pár lidí, ohromná spousta, která už vlastně z formy by měla a mohla – nic. Pastík, teď nepřítel č. 1 – se ovšem neozval a neozve. Inu, formát! – Zapírám se před Zuzanou Minnichovou, mluvím s Melíškovými, protože uvažuji o tom event. jet na Sloupčí. – V televizi idiotský film, hned jsem to zavřel. Brzy lehnout.
Sobota 22.: Tak je mi 70, což je nerozveselující. Venku krásně, slunce, ale držím se doma a jen se modlím, aby nenastoupila DEPPSE. – Vencourovi jsou na chalupě, k večeru asi přijedou. – Nepřišli, protože se pozdě vrátili. – Převalují se ve mně chmury a komplexy. Dočítám “Přítomnost 1923″, Jana přináší večeři, dojedl  jsem a jdu si brzy lehnout. – Myslím, že se do podvědomí uloží mnoho negativních emocí. – Ale: volá Jirásková a Podskalský, gratulace atd. a v září prý se udělá malá oslava.
Příjemné překvapení.

Neděle 23.: Sny, tříšť minulosti, divadlo! Hlavně divadelní éry. – Odpoledne přišli Petr, Barbora a Martin Vencourovi a dostal jsem skvělý dar – elektronický psací stroj „OPTIMA“. Opravdu báječné. To bude ale trvat, než se na něm naučím psát! Pro mě je to věda. – Pije se becherovka, na mne pomalu doléhá únava, ale mám z toho velikou radost. – Jsou u nás až do 22,30, pak jedou ještě s Adamem ke zvěrolékaři. Jdu si lehnout, chvíli ještě čtu. Neuvěřitelné, už zase Feuchtwangerův „Úspěch“.
Pondělí 24.: Zase ve snech návraty k neúspěchům, mučivé sny. Dlouho ležím. – Jana celý den gruntuje. Čtu, málo píšu, moje lenost je trestuhodná. Čtu si pořád Feuchtwangera (Učím se!), Jana lomozí, Adam není v pořádku, kňučí (nevíme proč, zda bolestí nebo – proč?). Chudinka malej, je to už stařeček jako já.
Úterý 25.: Venku zase plné léto, horko, dusno – 15,00 gratulace, „balíček“ od zástupce starosty Prahy 1. – Nápor na nervy. Snažím se psát, na tom novém stroji si ještě netroufám. Přemýšlím, dá-li se jet ještě na pár dní do mlejna. Uvidíme. Čtu Feuchtwangera, Jana věší záclony atd. Piju becherovku (já vůl!) a je mi docela fajn. Jen kdyby odněkud mávaly PENÍZE! Jsme švorc, a to dost. Do prdele, leitmotiv  mého života jsou PENÍZE. Není mi zle, ale také nejsem v nejlepším stavu. Nejistota, STRACH,úzkost, strach ze zítřejšího dopoledne (RADIO RIO) atd. – Jdu spát kolem 23.30, chviličku čtu, pak zhasínám a – zítřek! Bojímse: čeho?

DOŽÍVÁŠ SE MUŽNÉHO VĚKU
Kupodivu však není v deníku ani nejmenší zmínka o gratulaci od Miroslava Horníčka, v jehož dopise znějí slova nepochybně milá a přátelská:

Milej Mildo,
po obvyklém pobytu v Mariánských Lázních jsem zapadl – taky jako obvykle – do Kytlice a ztratil se v samotě mezi vrchy. Ale i do samoty mezi vrchy docházejí zprávy – tu kruté, tu nadějné, tu dobré. Mezi ty dobré počítám zprávu o Tvých narozeninách a za nadějné považuji představy, že takových Tvých narozenin užijeme ještě dost.
Ozvali jsme se v poslední době oba a mluvili souhlasněo tom, že za krásné dobrodružství svých životů považujeme soužití v Tvrďáku.
Taky – pokud vím –  jsme se oba shodli  o předčasnosti našeho rozchodu. Bylo nebylo, je. Já totiž věřím v trvání určitých nezastupitelných zážitků a skutků i v pomíjivém světě divadla.
V Televizních novinách říkám, že ses rozhodl pro herectví klasické a chtěl bych Ti (já vím, že zbytečně) složit dvě poklony. Za Lakomce a Richarda. Hrál jsem na Národním divadlem třistakrát Kleanta, Harpagonova syna, a měl jsem tedy možnost nejen vidět, ale i srovnávat tři Harpagony. Stanislava Neumanna, Ladislava Peška a Františka Filipovského. Všechny tři jsi daleko předčil především v pojetí té role . Já vím, že taky oba nemáme rádi ono vznešené uvažování o herectví a tedy taky slovo: pojetí, ale jak jinak opsat způsob, kterým ses vyrovnal s touto úlohou zasutou šaržemi let a výkonů? Tys byl současník nás v hledišti, srozumitelný („Mně budou vykládat, co jsou peníze!“) a čitelný bez šklebení a komolení hlasu. Herci už dávno vědí, jak hrát Moliéra i jak hrát  Shakespeara. Pro oba už mají šuplata a stačí sáhnout.
Jako jsi zbavil Harpagona „moliérovských“ ingrediencí, tak jsi zbavil „shakespearovských“ ingrediencí Richarda.

Nechci mluvit o televizi a filmu –  bylo by toho příliš!
Jsem rád, kdykoli Tě vidím. A v základech této mé radosti je vždycky trochu neskromná a špatně tajená radost, že jsem s Tebou mohl hrát.
Vzpomínám na ty večery jako na šťastné bloudění ve světě fantazie a kouzel, jako na hereckou svévoli a vzdor vůči „herectví“, které nás vlastně vypudilo na „volnou nohu“, jak jsem tomu říkal já, či „na dlažbu“, jak jsi to nazýval Ty.
Bylo to absurdní divadlo (nebo  představení), kdy absurdita mi byla svobodou i logikou na rozdíl od jiných absurdit, které nemám rád. Myslím  si a věřím, že nemá význam stát po celý večer na hlavě, abych  dokázal, že je svět obrácen. My jsme ho tak chvílemi viděli, ale byl to vždycky skok, kdy jsme opět dopadali na nohy, abychom  se radovali ze smyslu nesmyslu nebo z nesmyslu smyslu. Ano, byly to tanečky, a lidi, myslím si, to tak brali.
Vzpomínáš, jak jsi jako kardinál Richelieu bodl dýkou vedle mé ruky ve Třech mušketýrech?
Byl jsi po Vlastíkovi první, koho jsem v Praze poznal.
Za chvíli tomu bude padesát let, do prdele!
A teď se tedy dožíváš mužného věku. Co Ti mám přát? Ten veliký kredit, který máš u obecenstva? Vím, že Ti nejde o „úspěch“, ten může být klamný a povrchní.
Vítám Tě mezi nás, dospělé muže, ale na druhé straně Ti říkám, že nikdy nedospěješ. To bych Ti rozhodně nepřál.
 Za všechno, co jsem s Tebou zažil, dožil, přežil, prožil – dík!

Tvůj Miroslav

„SPLYNUTÍ DUŠÍ“ SE NEKONALO
V pětadevadesátém roce dopisoval Vlastimil Brodský své paměti. Při jejich tvorbě postupoval vskutku originálně – psal je ručně, tedy nikoliv na stroji nebo na počítači, a to velkými tiskacími písmeny. Miloši Kopeckému odeslal 7. července dopis, který měl dvě části.
V té první stálo:

Můj milej, stále mnou obdivovanej.
Šmudlám se s takovou tou předsmrtnou knížkou, co teď každej před uhynutím sepisuje. To se ví, že aby se mohl zdesateroznásobit náklad a částečně uspokojit steroznásobněný zájem čtenářstva, musí tam bejt hodně vo Tobě. Něco mám, něco připíšu, ale protože kousek Tvé kapitoly je psán ve formě dopisu, posílám Ti ho k nahlédnutí s prosbou, abys našel čas mi sdělit esli jó či né. Žalovatelnýho tam toho bude hodně a já doufám, že to zvýší prodejnost. Tím, že je to koncipováno jako drbárna by to komerčně nemuselo propadnout, literárně to propadne nabeton, protože to píšu sám. Jiřce Jiráskový se drby o ní líbily a neprotestovala. Doufám, že ji napodobíš! Moc Ti děkuju a přeju Ti fajn léto. Ze zpráv špionů vím, že se Ti zdravotně daří dobře!
Moc mě to těší.

Zdraví Tě Vlasta Brodský

Na druhém listu byl text, jejž měl Miloš Kopecký před otištěním schválit. Nebylo to však nutné. Nedošlo v něm k jediné úpravě. Spatřil světlo světa v původní verzi:

Milínku můj milovanej,
Ty seš tak blbej, že si ani neumíš představit, jak já Tě celej život zbožňuju a miluju. Jak mě ta Tvoje maska intelektuálně nadřazenýho suveréna dojímala a dojímá, znaje Tvou bezbrannou zranitelnost a křehkost. Jenže právě ta Tvoje sebeobranná kamufláž, kdy demonstrace  intelektu a sebejistory Ti byla něčím víc, než „pouhé“ kamarádství, byla jalová k jakýmkoliv pokusům o inseminaci vroucího přátelství, které navzdory Tvému zcela mylnému domnění se nezakládá (jako třeba politická strana nebo spolek), neuzavírá (třeba jako manželství), ale rodí! Z důvěry, tolerance a taktu!!! Vzniká! Na základě jakéhosi ještě neprozkoumaného magnetizmu a vzájemné přitažlivosti a je podmíněno vzájemnou úctou a respektováním odlišných postojů a činů. A promiň, že se opakuju: s přispěním taktu! To poslední Ti jako základní kámen přátelství jaksi kór ušlo.
Ten Tvůj zatracenej kožešnickej mindrák dal vždycky přednost demonstraci intelektu před prachobyčejnou vroucností citu. Jako by ventilování citu bylo pod Tvou důstojnost. Blbost! Cit je víc než rozum, protože rozum je proti přírodě. A my, lidé, kteří ze všech tvorů jediní jím disponujeme, se právě jím odlišujeme od všech ostatních zákonitostí vezdejšího světa.
To nedržkuju, nenadávám, nevyčítám. To jen hledám prameny Tvý samoty a hlavně subjektivní osamocenosti (což rozeznávala s pomocí přítele Hanzlíka i moje poslední žena). Ty zvíře! Celej život jsem Tě vzýval a obdivoval a Ty mi těsně před kremací řekneš: „Nemohli bysme bejt přáteli?“ To s tím  musíš přijít až teď, když celej svůj život prezentuješ jako nezávislou a svobodnou nadřazenost? A já celej život toužím po “splynutí duší”?
Vždyť Ty jsi jedinej trouba, kterýho miluju.
Pamatuješ, jak jsme v červencových vedrech spali u Oty Janečka na úzký posteli v jeho ateliéru v šestém patře, když Tě Stella škrtla ze svýho života? To okno toho kamrlíku muselo bejt zavřený, abys jím nevystoupil do věčnosti. Byla to krásná epocha. Jestli se za ni stydíš, tak ji nemusíme publikovat, ale byla fakticky krásná. Protože jsi pro lásku trpěl jako zvíře a já trpěl, protože Ty jsi trpěl. Tam někde bylo to „splynutí duší“, po kterým celej život marně toužíme a který je nesplněným snem! Naštěstí! Protože splněnej sen je realita a tedy konec snu.
Realita je úplnej mráček proti snu!
Ahoj Mildo! Bróďa
Ty seš vlastně jeden z mála, kdo mi říká Vlasto neboVlastíku.

Takže: Ahoj Mildo! Vlasta

***

V Kopeckého diáři najdeme 10. července 1995 strohý zápis:
Došel ambivalentní dopis od Vlasty Brodského. Tečka. Nic víc. Ze slůvka ambivalentní čiší rozladění. „Splynutí duší“ se zjevně nekonalo. Kdo mohl tušit, že času už moc nezbývá, že Miloš Kopecký za sedm měsíců zemře.Vlastimil Brodský, ročník 1920, který byl o dva roky starší, znal Miloše Kopeckého z let německé okupace. V dopise mu mohl připomenout  třeba i to, jak se tehdy spolu pěšky vracívali ke svým domovům noční zatemněnou Prahou, svítili si pod nohy modrými baterkami a se vší opravdovostí mládí nahlas snili o svých hereckých kariérách v poválečných letech. Mohl také připomenout, že Milošovi tehdy moc chutnaly buchty, které pekla paní Brodská. Ale asi by to nebylo nic platné. Obranný krunýř na Kopeckého křehké duši byl nejspíš již dlouho nesnímatelný. Dodejme, že Vlastimil Brodský ukončil dobrovolně život na jaře 2002 na své chalupě ve Slunečné u České Lípy ve věku osmdesáti jedna let…

ZTRÁTA OPORY V ŽIVOTĚ
„Přátelství mezi mnou a Milošem Kopeckým vzešlo z toho, že jsme měli stejné lásky hudební i literární,“ říká Vladimír Vodička. „A kromě toho stejný pohled téměř na všechno. Přátelství se dá těžko klasifikovat nebo popsat. To je nebo není. Jako se zamilujete nebo nezamilujete. Když člověk stárne, a já už byl dost starý, když Miloš zemřel, tak vnímá, že ho přátelé opouštějí navždy a že má kolem sebe čím dál méně lidí, se kterými si takhle absolutně rozumí. To je něco, co si v mládí nikdo neuvědomuje. Takže přátelé nenávratně mizí, není ani čas na to hledat si nové, a není to ani biologicky možné. Odchod Miloš Kopeckého byla ztráta jedné z opor v životě, podobně jako ztráta Bohumila Hrabala, Mariana Bělohradského, Václava Irmanova, Jiřího Kotalíka. Oni byli osobnostmi, které vytvářejí ve společnosti názorové jistoty a mají svou představu o světě, z níž neslevují. Oni nekupčí se životem ani s názory, a jejich kompromisy, které jsou v životě nutné, nejsou oportunní. Jde spíš, jak říká Anatole France, o laskavé pohrdání. Nač se s blbem bavit. Ztráty takových lidí jsou těžké a mění život. Něco z něj ubude. Setkání s Milošem bylo dvojího druhu. Buď byl zdravotně v pořádku, a tak jsme si povídali o muzice, literatuře a politice v naprostém srozumění a s velikou srandou, protože jsme měli podobný smysl pro humor, tak trochu černý. Anebo mu bylo špatně a přijel třeba na chalupu a téměř nekomunikoval. Ta zlá nemoc ho trápila od mládí. Věděli jsme, že se s ní nedá nic dělat, a proto ode mne nikdy neslyšel rady, které často dostával a přiváděly ho k šílenství: ‚Tak si najdi nějakého koníčka! Zabav se!‘ To je jako doporučovat někomu se zlomenou nohou, aby si zaběhl tři kilometry, že mu při tom noha sroste. Když se Miloš v tomto neblahém stavu objevil, tak si na chvíli sedl a spolu jsme mlčeli. Oba jsme věděli, o co jde.“

NÁVRAT KE KOŘENŮM
Stalo se téměř frází, říkat o Miloši Kopeckém, že si sladkobolně pohrává se svým polovičním židovským původem. Ano, vědělo se, že má ve svém podvědomí jako nezhojitelnou ránu navždy uložen tragický matčin osud, událost, jež zásadně poznamenala jeho život, ale o tom se v této knížce píše na jiném místě. A co se myslí onou sladkobolností? Především jeho existenciální stesky, a to jak obecné, tak konkrétní. Ty druhé pramenily z pocitu či spíše přesvědčení, že například skrytý antisemitismus je pravou příčinou toho, proč ve filmu a zejména v televizi nedostal více hereckých příležitostí. Ale vedle toho, jaksi na opačném pólu, se hlásil ke svému židovskému původu a ztotožňoval se s ním s jistou dávkou hrdosti. Proto se celý život zajímal o židovské dějiny, kulturu a zejména pražskou židovskou literaturu, proto mu učaroval jazyk „jidiš“ se svými metaforami a sarkasmem, což je patrné v jeho korespondenci.
Pokud měl nějakého koníčka, který mu vydržel celý život, pak to bylo sbírání židovských anekdot, jež navíc dovedl mistrovsky vyprávět. Sbíral však ty pravé židovské anekdoty. Nikoliv jen „ty o Židech“, začínající třeba: Roubíček potká Kohna a povídá…
Anekdoty tohoto druhu neměl rád. Byl totiž přesvědčen o tom, že je vymýšlejí převážně antisemité.
Klasické židovské anekdoty si zapisoval do notýsku. Nejvíc si oblíbil ty nejstručnější, například: Poslouchejte, rebe, má člověk žít ze sebe ven, nebo z venku dovnitř? – Rabín se hluboce zamyslí a po chvíli odvětí: Na přímou otázku přímá odpověď – ano.
Když ve dvaadevadesátém roce účinkoval v třídílném televizním seriálu židovských anekdot Uctivá poklona, pane Kohn, poznal při natáčení několik představitelů Židovské obce v Praze. Krátce poté začal navštěvovat její shromáždění v Maislově ulici. Po jedné takové návštěvě si 3. září 1992 do deníku zapsal jména několika známých kulturních osobností, které na židovské obci potkal, ale o jedné z nich poznamenal doslova:
XY mne jde doprovodit až k domu. Hňup navíc falešný. – Jdu si brzy lehnout a číst. Nemám  zrovna optimistickou náladu. Také proč?

Celoživotní solitér, jenž problematicky navazoval kontakty se svým okolím, se vracel ke svým židovským kořenům, ale činil tak po svém způsobu, velmi privátně.
V zápisníku, přibližně ze stejného období, čteme:
Mělo by skončit to věčné patlání v otázkách kolem židovství.
Vede totiž jen k antisemitismu.Anekdota, která je pravdivá:
Moskevská filharmonie koncertuje v New Yorku. Povídají si ruský a americký dirigent. O všem, také o židovské otázce. – U nás antisemitismus není, říká Rus, mám v orchestru čtyři Židy, jednám s nimi jako s každým jiným. A kolik vy máte Židů? – Tak to vůbec nevím, odpoví Američan.

A na následující stránce jsou dvě řádky:
Vy Židi jste strašně chytrý.
Co nám taky jiného zbývá?

*    *    *

„Co k tomu dodat? Řekl bych, že zvláštním světem Miloše Kopeckého, jakousi jeho třináctou komnatou, bylo jeho židovství,“ zamýšlí se Vladimír Vodička. „S noblesou jemu vlastní, a téměř s jistou cudností, se však o něm jen málokdy a málokomu zmiňoval. Provázelo ho vlastně celý život, protože na konci šedesátých let, dávno po všech bolestných zkušenostech z války, po matčině smrti v koncentračním táboře a jeho pobytu v lágru, dostal další ránu: důvodem zákazu jeho působení v televizi a filmu nebyl ani tak jeho herecký typ, ani jeho politická aktivita, jako  právě jeho židovství. Dnes už se totiž zapomnělo, že to byla doba, kdy se na Barrandově znovu skvěl nápis: Židi ven! Jen jeho nejbližší přátelé věděli, jak hluboce tím trpěl. Znovu se ozvala stará traumata, došlo i k citelnému zhoršení jeho zdravotního stavu. Tehdy si přečetl slavný román Herzog od Saula Bellowa a byl tímtomdílem hluboce zasažen. Reagoval dopisem, v němž se s hrdinou románu úporně, ale nakonec zcela identifikoval. Jde o příběh židovského intelektuála  z New Yorku šedesátých let, tedy z doby doznívání vlny antisemitismu let padesátých. V soumraku svých dnů se pak Miloš Kopecký pomalu vracel a vrátil ke svým kořenům.Zúčastňoval se shromáždění na pražské židovské obci, docházel na slavnost chanuky, a to zcela skromně, ne jako velký umělec, ale jako jeden ze členů přirozeného společenství. Mnoho přátel na tyto jeho návštěvy dodnes v pohnutí vzpomíná. Miloš rád, ale vždy s mírnou hořkostí citoval aforismus: ‚Jsem Žid a jsem na to hrdý, kdybych na to nebyl hrdý, jsem stejně Žid.‘ Když se ohlížíme za jeho životem a dílem, tak teprve dnes chápeme, že on sám na konci své životní pouti na to opravdu hrdý byl.“

POSLEDNÍ SLOVO
Z deníku M. K.:                                                      

Člověk má žít pro druhé. A co dělají ti první?
Žijí zase pro ty druhé atd. – a když dojdeme
na konec řady, co ten poslední?
Měl by se oběsit?

* * *

Všechno je jediný proud. Kde se berou
 v lidech ty „PŘEDĚLY“,zdi, bariéry?
 Když teče řeka, voda, také teče přes kámen,
čistý písek, pak  přes hovno a odpadky, atd.
– A pořád je to ta jediná ŘÍČKA,
potok – ta stejná voda…

* * *

Člověk není nikdy  dost opatrný
ve výběru svých nepřátel.
(Oscar Wilde)

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

***

Nejbližší Kopeckého přátelé pochopitelně zaznamenávali změny v jeho náladách a chování, respektovali je a naučili se s nimi žít. Jinak to ani nešlo, byl prostě takový. A nakonec to byl on sám, kdo čas od času dokázal své chování vysvětlit. Jak můžeme například vidět v dopise manželům Vodičkovým z 5. září 1982: 

Milý Vladimíre a Marie,
já Vám nedovedu odpovědět (…) Stejně mi neuvěříte, že jsem svou odpověď Vám třikrát začal a třikrát ji roztrhal, protože mi vše připadalo (nepřipadalo, bylo!) slabomyslné. Pak jsem si řekl, že nedělám literaturu a že Vám chci pouze něco upřímně vyjevit.
Poslyšte, lidičky, já  jsem Vám za ta dlouhá léta nikdy neřekl, že Vás mám rád? To snad není možné. Ale je. Asi jsem v tom fofru zapomněl, To je ta moje roztržitost! Ovšem že ne; vždyť já takové věci vlastně ani nedovedu dávat najevo. Řekněme, že je to třeba tím, že jsem – jak jistě víte – stále ještě velmi plachý.
Jako srnka.
Ale ještě něco víc; já Vás dokonce velmi potřebuji. To se zdá hrubě neharmonovat s tím, jak se zřídka objevím, jak přijdu, kecnu sebou do křesla, mlčím, čumím před sebe, a kdo nezná trošku mne i Vás, měl by jistě dojem, že si nemáme co říci. Což je pravý opak pravdy. Pravda je, že někdy u Vás se mi ani nechce klábosit, něco povídat, konverzovat. Mučím se chvíli, chtěje aspoň něco říci a uvnitř mám pocit, že si nemusíme nic povídat. Několikrát jsem dokonce měl pocit trapnosti (ze sebe) a řekl si, že omezím svá duchapln vystoupení na minimum. Zato, mnohem častěji jsem Vám vykládal své rozumy v duchu, a tak si povídal s Vámi. To jest fakt. Je to takový paradox, ale je to tak: ač s mnohými jinými lidmi (není jich  zase moc, ale jsou!) se stýkám častěji a třeba pravidelně, jsou to pro mne cizinci, a já nezavřu hubu, stále maje co vykládat. To je tím, že všechno jsou to jen takové třesky plesky a mně je úplně fuk, co žvaním. 

Marie, píšeš mi, že mám slávu, úspěch a peníze. Ty moje duše milovaná, já vím, že si to opravdu myslíš. Tak chceš-li, je to tak. Skoro bych Ti za to měl dát pusu, neboť to prozrazuje nejnezkaženější a nejčistší mysl na světě. Máš pravdu ve všem, co mi píšeš, snad až tuto opravdovou drobnost, ale ta nehraje v celém případě vůbec žádnou roli.
Tak rád bych se podíval k Vám do Barochova – vždycky jsem to zavrhnul, nebylo mi v poslední době právě nejlépe. A zase bych seděl, čuměl, mlčel, občas prohodil nějakou banalitu, a s pocitem, že už jsem úplný vůl, zase odjel. Člověk je totiž stejně blbec. (Tedy člověk, já!) Dostanu dopis, pocítím jakési šimrání v nose, jež signalizuje, že snad i v citu se cosi pohnulo, ale člověk je prostě vůl a snaží se, aby to nedal moc najevo. I řekl jsem si, že se pokusím aspoň na chvíli nebýt vůl a teď Vám to nepokrytě najevo dávám.
 (…) Pozítří  jdu opět pod skalpel, už potřetí, tentokráte prý už naposledy – praví lékaři. Tedy říkají oni. S Hospodinem to ovšem domluveno není. Já však, nechtěje se zbláznit, těm lékařům věřím. Pak už mám být zdráv a zamlouvám si u Vás večer. A Vy mi dovolíte, abych dřepěl, čučel,říkal, že ano, ano, všechno je nějaké jiné, než bych chtěl, vykouřím dvacet cigare a zase půjdu, ano?
Ne, není to úplně tak, mám tentokrát co vyprávět a povídat, budeme sedět a povedeme řeči. Stejně není moc věcí na světě lepších, než vést řeči. Povedeme řeči, ano?
Milí přátelé, já Vám děkuju a vlastně co děkuju, já vůbec neděkuju, já jsem prostě rád, že jste.

Zcela Váš Miloš Kopecký

PRODAVAČ KRAVAT NA KUBÁNSKÉ PLÁŽI…
„Nejkrásnější vzpomínky máme na dny, kdy si k nám Milda chodil odpočinout a pochlubit se s novou slečnou,“ vyprávěl scénárista Jiří Melíšek. „Byl jako lovecký pes, který něco v lese ukořistí a přinese ukázat. Byl samozřejmě pochválený a už obvykle s tou samou dámou příště nepřišel. Chodil k nám téměř tradičně na silvestry a lidi nám to záviděli, mysleli, že jde o bůhvíjakou intelektuální záležitost. Omyl! Nic takového. Potřeboval se odreagovat od hlubokomyslných úvah. Těch si užil dost v blízkosti Jiřího Muchy nebo Jana Wericha. U nás panovala nezávazná sranda, naprosté uvolnění, asi jako když  se sejdou dva kočí. Nikdy neříkal nic o tom, jakou právě dělá báječnou roli, a ani já mu nevykládal, co zrovna píšu. Občas řekl: ‚Tady mám pár písniček, udělej mi spojovák!‘ Do příští návštěvy jsem mu napsal spojovací text, on jej sebral a za pár týdnů přinesl hotovou gramofonovou desku, a víc o tom nebylo nutné mluvit.“

Miloš Kopecký jezdil často a rád k Melíškovým na chalupu, kde se rychle zabydlel, oblíbil si sousedy a chodil nakupovat, protože u řezníka dostal to nejlepší maso… „Nejvíc jsme se s Mildou zasmáli při společné dovolené na Kubě,“ pokračuje Jiří  Melíšek. „Začalo to už při odletu z Prahy. Miloš a jeho plavovlasá, dlouhonohá přítelkyně se v Ruzyni vynořili z vládního salonku, za nimi kráčeli dva bodyguardi a nesli zavazadla, mimo jiné i dva trochu záhadné modré kufříky. Miloš si totiž dokázal zařídit cestu na Kubu téměř jako vládní návštěvu – však nás taky v Havaně přijal československý velvyslanec. Jakmile však nosiči zmizeli, se smíchem nám sdělil, co je v těch zvláštních kufrech: suvenýry a politické brožury. Takhle úžasně vybaveni jezdili potentáti minulého režimu do spřátelených socialistických zemí… ‚Kufr s brožurkami zapomeneme hned po příletu někde na letišti v hale, ale druhý kufr si necháme a suvenýry budeme prodávat na pláži!‘ smál se Milda. A k tomu také došlo. Suvenýry… no, šlo o několik nic moc pánských košil, dále dost nekvalitních silonových šátků s motivem Hradčan a docela velký balík kravat. Kupodivu, samozřejmě v žertu, jsme prodali pár kravat. Nejčastěji za panáka bacardi. Hlavně jsme se ale bezvadně bavili, chodili po mořské pláži v plavkách s kravatou na krku a tvrdili  Kubáncům: ‚Ano, tohle je nejnovější evropská móda!‘ Od jistého dne jsme měli na Ostrově svobody ještě státem placenou ochranku. Kopeckého přítelkyně si totiž na chvíli odložila horní díl plavek, což se rovnalo velmi závažnému přestupku. Aby se i nadále opalovala, jak se sluší a patří, o to až do konce našeho pobytu dbal ve stínu nedaleké palmy statný voják se samopalem…“

MARTO, VĚDMO MOJE!
Marta Kadlečíková, spisovatelka a scénáristka, byla o třináct roků mladší než Miloš Kopecký, ale přežila ho jen o šest měsíců. Jejich přátelství trvalo tři desítky let. Říkala o něm, že je přítel skvělý a zároveň nemožný. Měli období, kdy si střídavě hodně dopisovali a pak zase více telefonovali. Zdálo se, oba to připouštěli, že dialog prostřednictvím korespondence jim více vyhovuje. Při telefonátech totiž oba trpěli tím, že jeden druhého nepustil ke slovu… Herec hledal u spisovatelky nejen rady a pomoc ohledně svých vztahů a lásek, ale svěřoval se jí i svými otcovskými a rodinnými starostmi. Marta Kadlečíková si celé ty dlouhé roky schovávala veškerou jeho korespondenci.
Pro ilustraci ukázka jednoho dopisu:

Dušičko moje,

už jste mi udělala více radostí a častěji, ale lístek i psaní  Z DALEKÉ CIZINY – to je více, než jsem doufal! Vaše líčení je skvělé, moc jsem se bavil, pozdravujte i Muchu, tu sračku bych maličko (opravdu jen drobátko) přál jemu, chřipku ne, Vám nic.
Především mi tu ale hanebně chybíte. Bože, jak já bych Vás tu potřeboval! Neudělal jsem žádnou pitomost – kupodivu! Ale ta hydra, ta obluda, ten Největší Můj Nepřítel mne vyprovokoval, že jsme se asi dvakrát sešli. Hrál na mne jako na housle – na mém rozčílení, vykolejení. On se tím zřejmě sadisticky baví. S tím lístkem, pohlednicí, jste se spletla, nebyla to mystifikace, byl náhodou pravý. Ověřeno. O návratu nemůže být řeči, ani zdaleka,a ani tuchy – toho se tedy nebojte! Jiná věc je, že z toho nejsem dosud venku, naopak stesk na mně pracuje, zdá se spíše, že sílí, než aby ustupoval.
Blbec, ano, vím, vím, přiznávám. Co mám ale dělat, JSEM TAKOVÝ!
Podrobnosti budu vyprávět až ústně – budete-li ochotna tomu naslouchat. Bože, jak já se na Vás  těším! Vědmo moje! Bohužel NE MOJE! Nesmíte mne ale utěšovat, nebo mi líčit věci růžovější, než jsou! Někdy (vím, že z nejlepší vůle) to děláte. Ostatně tady (míním tím území celé republiky) je NUDA. PRAHA je bez lesku, nejste-li tu Vy a Mucha. Prodělal jsem dlouhou a těžkou fázi deprese, jako už dlouho ne. Zdá se, že to odchází. Nevíte, jak jsem rád, že jste mi napsala, Váš dopis jsem četl několikrát. Najdete-li ještě chvíli, napište, patříte k mým oblíbeným autorům. Budu se tu plahočit do té doby, než se vrátíte. Krom toho, že Horníček prý měl znovu prudký žlučníkový záchvat (asi i bolestivý), nevím jedinou dobrou zprávu. Smutné.

Váš Vám oddaný Miloš K., 5.března 1979

*    *    *

Marta, která bydlela na Hradčanském náměstí, dostávala od přítele Miloše i pohlednice z Prahy (!). Například s obrázkem nedaleké Lorety, na kterou napsal:

Nemajíce, kde bychom spočinuli, bloumáme Prahou a proklínáme všechny bohaté měšťáky, kteří mají dům i měkké lože, Můj Bože!
Nemám jinou možnost, než svým  perem psát aspoň pozdravy. Ahoj.

Miloš Kopecký, 3. ledna 1982

Hodně pozdravů jí posílal i ze zájezdů. Byly vtipné a vždy sloužily k potěšení adresátky i samotného autora:

Zdravím z Ostravy (dělám tu takový vánoční pořad). Dnes večer se chystám naproti do Palace hotelu, do baru, chytat život za pačesy. Vypadám výborně, mám plnou šrajtofli, to by v tom byl čert, abych si tady neuhnal minimálně tripla.

Něžně zdraví Miloš K., 4. X. 1983

Další, stále stejně, snad i více vřelý pozdrav ze zájezdu s orchestrem Václava Hybše se vzdušným polibkem posílá Miloš Kopecký, 18. XII. 1984

P.S. Šestisté dvacáté osmé varování: myslete na štědrovečerní dny, aby nebyly promrhány!

Na lístku s barevnou fotografií kuny lesní čteme:

Mám kunu lesní, latinsky zvanou Martes martes, skoro radějinež kunu skalní, přestože jsem skalní kunař (jako vinař atd.)

Z humoru děda Málověda M. K., 30. IX. 1985

ZAČÍNÁM ZASE S PŘÁTELSTVÍM
I nad přátelstvím s Martou Kadlečíkovou se občas rozprostřel mráček, možná i mrak. O jednom takovém konfliktu, jehož příčinu neznáme – není vůbec podstatná – si Miloš Kopecký poznamenalv deníku:
Na co jsem to narazil u Marty včera při telefonování?! Tak: příšerně dlouho zase mluvila, bez citu, kdy je toho dost, ale to by nemuselo být to hlavní. Ono však: nejprve omrzelý hlas, jsem prý chřipečnatá, ležím a nechce se mi a NEMŮŽE se mi nic. Pak se ale „chytla“ a rozžvanila.
A: stereotypy, zafixované floskule, racionalisace vlastních, ryze emotivních sympatií a antipatií, a cosi přece jen přízemního a vulgárního jsem pocítil.
UŽ TO VÍM, CO MI VADÍ: je Marta schopna přijmout něco nového? Je doopravdy schopna tvůrčího myšlení? Je schopna na chvíli opustit SVÉ KOLEJE, vykolejit, myslet nanovo, znovuzrozeně? ASI NE!

*    *    *

A nyní ukázka usmiřování. Velmi stručný Kopeckého dopis, zjevně po obdobném, výše zmíněném rozladění, možná i po hádce, však ještě postrádá oslovení, není tu žádné Martóó nebo Dušinko! Asi se na svou „vědmu“ ještě trochu zlobil:

Navrhuji skončit nepřátelství.
Prach vystřílen: nechť zbytek jeho zvlhne a koule zrezivějí (myslím koule do kanónů!).
Oba dva můžeme mít pro druhého větší cenu než cenu terče.
Je to blbé, je to zbytečné.
Začínám zase s přátelstvím.

12. VI. 1987  Miloš K.

TO OSCAR WILDE, PITOMEC JEDEN!

Paní Dáša Deylová, vdova po Rudolfu Deylovi, rozeslala v červnu 1992 přátelům a kolegům svého manžela krátký dopis:

Čas běží, my stárneme a jsme starší a starší.Ten, který nás opustil před pětadvaceti lety, kterému zůstalo u jména to kouzelné slovíčko mladší , by letos oslavil 6.července 80. narozeniny.
Věřím, že při čtení těchto řádků  si vybavíte setkání s Rudolfem nebo nějaký úsměvný zážitek, který by ho na okamžik vrátil do přítomnosti.
A to bude krásné blahopřání, které by ocenil.
S pozdravem a s díky

Dáša Deylová

*    *    *

Miloš Kopecký okamžitě odepsal. Jeho krátký dopis paní Deylovou potěšil, dodnes jej má schovaný:

Ale Dášo,
snad si nemyslíte (jak by Vás to mohlo vůbec napadnout), že jsem zapomněl na toho líbezného rošťáka, syčáka, kolegu a milovanou dušičku (což on naštěstí nevěděl)?
Styďte se.
Můžu ještě dnes doslova v neporušeném slovosledu s přesnými původními  „ozdůbkami“  ryze deylovskými opakova  některé naše dialogy ze šatny – mnohé naše rozhovory vedené komediantsky pro pobavení vlastní i druhých. Někdy jsme se krásně vyřádili. Já ho přeci měl a MÁM rád. To Vám uniklo? To snad ne. To by mně mrzelo.
Dávám Vám pusu (život má i své stinné stránky)

 26.VI. 1992 Váš Miloš Kop.

O dva dny později našla paní Deylová ve schránce ještě pohlednici od Miloše Kopeckého. Bylo to jakési postskriptum dopisu:

Dášo, omyl!
Strašné není, že stárneme, kruté je, že zůstáváme tak mladí! (řekl Oscar Wilde za mne a přede mnou, pitomec jeden!)

M. K.

Tady je přímý důkaz, jak v praxi využíval “banky citátů”: sáhl po některém ze svých notesů s moudrými výroky a –potěšil.   

SAMÝ PARADOX A PROTIMLUV
„Ovšem při veškeré úctě k jeho oslnivému zjevu, nutno říct, že byl velký cynik, s čímž se nikdy netajil,“ poznamenává Věra Chytilová. „A dále totální egocentrik a oportunista. Patrně jen společenství, v němž žil po boku Werichově, Brdečkově a dalších, ho přimělo nechovat se zcela oportunisticky. Protože jinak by ho tato společnost ze svého středu vyloučila. Později se politicky pošpinil, když v televizi mluvil proti emigraci, ale pak byl zase statečný na sjezdu svazu dramatických umělců, kde nasadil krk, ale udělal to jako divadelní představení. Projevit však statečnost tiše, aby o tom  nikdo nevěděl, to nebyl jeho styl. Přitom dobře věděl, co je správné, jak mají věci být. Ale byl zároveň tím malým človíčkem se svými slabostmi… Nedlouho před pádem komunistického režimu jsme se potkali na festivalu v Karlových Varech, a tam v baru u skleničky mě ohromil větou:

‚Věro, já už jsem tak utahaný z toho všeho, že si kolikrát myslím, že kdybych věděl, že to komunisti vydrží tak dlouho, tak že bych se k nim dal hned na začátku.‘ Miloš Kopecký měl potom špatné svědomí. Dokázal sice cynicky prohlašovat, nic špatného mi není cizí, ale v hloubi duše se styděl, když nedokázal překonat svou lidskou malost nebo zbabělost. Na druhou stranu byl velký kumštýř. Jeho člověčina se však dá těžko oddělovat od jeho tvůrčí invence, která z jeho lidských slabostí určitě bohatě čerpala. Bylo to člověk strašně složitý, samý paradox a protimluv. Jeho zářivý intelekt byl propojený s tisíciletým židovským géniem, který mu dával prozřít a uvidět svět i sebe z ptačí perspektivy. Odtud zřejmě pocházel jeho sarkastický humor vůči sobě, vůči životu, vůči všemu. Dokázal zažehnout jiskru, ale když ta zhasla, propadal se do propasti nihilismu. V životě uznával jen málo hodnot. To jistě přispívalo k jeho strašlivým depresím. Ale když pominuly, byl obrovský požitkář, který chtěl jen mlsat med.“

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme kapitolu Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

***

PROMĚNA PŘED JIŘÍM MUCHOU
Miloš Kopecký navzdory tomu, že velice trpěl trémou a svou chorobou a o herectví mluvil leckdy s despektem, toužil přímo bytostně po nejtěžších hereckých úkolech. Nechtěl ale čekat na přízeň osudu, snažil se jít této přízni vstříc. A proto oslovoval ty, kteří mu mohli pomoci. Například Jiřího Muchu, spisovatele a překladatele, jenž i v letech socialismu udržoval kontakty se světem a upozorňoval domácí dramaturgy na nové hry. Mimo jiné například na Miláčka Ornifla. V této hře Jeana Anouilha zahrál Miloš Kopecký znamenitě titulní roli. A proto zanedlouho požádal Muchu, jestli by díky svým známostem nezískal práva ke hře známého britského dramatika Petera Shaffera. Mucha o tom napsal: 

Milý pane Kopecký,
volal jsem marně a zase jedu ven na chalupu.
Tak: jestli to Shaffer pro TV zakázal, nedá se nic dělat. Natolik se s ním dobře neznám, mimo to Dilia naštvala jeho agenta.
Jinou  hru pro Vás bych radil – Polední  přestávka od Mortimera. Dělali to už v Bratislavě. Je to výborné a je to pro dva lidi plus jedna bába. Mně se to moc líbí. Já to, myslím, taky někde mám v originále. Ale když to bylo v Bratislavě, není těžké si to přečíst slovensky.
Ta třetí Vaše otázka – nabídka ale ťala do živého.
Já už rok slibuju televizi hru. Dokonce mi na ni poslali zálohu. Ale hru dosud nemám. Měl bych se vybičovat. To bychom si ale museli promluvit. Jak Vás seženu?
Přijedu zase do Prahy v sobotu a budu k večeru pokračovat do jižních Čech. A v neděli se zase do Prahy vrátím. Tak mě volejte v sobotu odpoledne nebo v neděli odpoledne – dokud se nedovoláte. Já se pokusím o totéž.

Váš Jiří Mucha

 7. 8. 1969 

O hercově  vztahu k Jiřímu  Muchovi vypráví scénárista Jiří Melíšek: „Zatímco na návštěvě u nás či v jiných společnostech se Miloš bavil uvolněně a byl samý vtip, jakmile se ocitl v Muchově domě na Hradčanském náměstí a ještě v samé blízkosti Jiřího Muchy, tak se bleskově proměnil, jako by přehodil výhybku, a začal mluvit o vážných věcech, o politice a umění.“

POHOTOVÝ IRONIK
Každý, kdo znal Miloše Kopeckého, rozjasní tvář při zmínce o jeho šarmu a způsobu hovoru, o jeho vtipu, sarkasmu a ironii.
„Sledovat Mildu při konverzaci, zejména ve chvíli, kdy byl ironický, byla radost a požitek,” tvrdí kdekdo z jeho kolegů.
Dokladem těchto slov je historka, jež se na dlouho dobu, ne-li na vždy, zapsala do dějin Divadla na Vinohradech. Vypráví ji s nepatrnými obměnami a s velikou chutí téměř každý člen souboru, ačkoliv u jejího zrodu bylo patrně málo lidí.
Úvodem je nutné poznamenat, že když se stal v roce 1970 ředitelem vinohradské scény Zdeněk Míka, začínala posrpnová politická normalizace a on si v jejím rámci přivedl s sebou z Jihočeského divadla dvě „kádrové posily“, herce, kteří byli členy komunistické strany – Antonína Hardta a Milana Kláska.
Zatímco prvně jmenovaný, byť se ujal funkce předsedy ZO KSČ, byl považován kolegy za posilu souboru, o tom druhém nikdo, včera ani dnes, nehovoří v superlativech. Nejmenovaný člen souboru eufemisticky podotýká: Klásek byl prostě Klásek.
Muž tohoto jména vstoupil jednoho dne do divadelního klubu, kde všechna místa byla obsazena, a pouze jedna jediná volná židle byla u stolu, u něhož seděl Miloš Kopecký a četl noviny.
„Dobrý den, pane Kopecký, mohu si k vám přisednout?“ zeptal se uctivě Milan Klásek.
„Proč ne, když tady můžete hrát divadlo“, odtušil Miloš Kopecký, aniž by hnul brvou.

***

Další historka o tom, jak Kopecký dokázal bleskově a vtipně zareagovat, využít nahrávky na smeč, aniž by při tom použil vulgárního výrazu:
Stalo se v šatně před filmováním. Dovnitř se vřítil jeden známý herec, skoro se dávil kašlem a vykřikoval:
„Kluci, já jsem dneska strašně překouřenej.“
Miloš Kopecký seděl u svých líčidel, jen se trochu otočil do místnosti a suše poznamenal:
„Mnohem horší, milý kolego, je – být nedokouřený.“

ZKLAMANÝ „KOCOUR“ SCHULHOFF
Kopeckého přátelství s filmovým režisérem Petrem Schulhoffem má – stejně jako u Antíka – počátky v dětství, oba byli stejně staří a bydleli v jednom domě. Petrův otec, známý hudební skladatel Ervín Schulhoff, byl německý Žid, jenž za zhudebnění Komunistického manifestu  dostal v roce 1939 sovětské občanství, ale o tři roky později zemřel v koncentračním táboře. Petr, kterého Miloš vyprovázel na seřadiště k transportu, koncentrák přežil. Po válce začínal na Barrandově jako dokumentarista a k hranému filmu se dostal až na začátku 60. let. Miloše Kopeckého obsadil v televizních Trapasech  a později v nepříliš náročných filmových komediích: Zítra to roztočíme, drahoušku…! a Já už budu hodný, dědečku!
Ze Schulhoffovy korespondence je vidět, jak měl Kopeckého rád a jak ho o to citelněji zraňovala přítelova lhostejnost. A to v době, kdy vážně onemocněl. Hořkost a zklamání jsou čitelné takřka z každého jeho řádku…
Schulhoffovo opožděné blahopřání k novému roku 1973:
Velice děkuji, že sis na mě vzpomněl. Jsem v pořádku, pokud mě infarkt nesklátí podruhé a  nadobro. Pokud jde o moji kremaci, jsi už předem omluven. Jinak, samozřejmě, všechno nejlepší (byť opožděně) Tobě, rodině atd.

Sch.

15. 1. 1973

***

O pár dní později napsal Kopeckému dopis:

Milý Kocoure,
dnes ráno ihned po Tvém zavolání jsem Ti odeslal onen německý (mírně do zdvořilejší formy) přeložený dopis. Současně jsem po obědě dostal také Tvůj dopis.
K tomu: Nedomnívám se, žes úplně zblbnul, ale jsi nepochybně sklerotik s neobyčejnou dávkou „chucpe“. Položím-li na misky vah Tvoji tehdejší neurózu (někdy v červenci) a dočasnou distanc – a vedle ní můj infarkt s klinickou smrtí…, pak nepochybně dle jistých etických měřítek bys k tomu telefonu mohl mít blíže Ty.
Ostatně mohu Ti připomenout  náš tehdejší rozhovor, kdy jsem Tě stejně volal já: velice spontánně jsi tvrdil, že se se mnou hodláš sejít, bylo řečeno, že Tě mám zavolat v pondělí večer, říkal jsi, že budeš každý večer doma. Volal jsem Tě tedy v pondělí večer a každý následující den. Nebyls doma ani jednou. Co k tomu dodat? Kdyby Tvá starost byla velká, nepochybně bys naplnil teorii dvou drátů a dvou telefonických přístrojů.
Učinila tak spousta jiných herců (Moučka mě např. navštívil v nemocnici), jiní  mi napsali. Zjistil jsem, že vlastně nejsem tak zcela sám.
Ono je to všechno tak trošku jako v manželství. Mám-li o někoho starost či potřebu ho vidět, není síly, která by zabránila v kontaktu. Jenže city je něco, co prostě je a chudák je ten, který se jich doprošuje.
V našem  vztahu se tento lapsus, kterému  tak rád říkáš eufemisticky „nedorozumění“ – už stal podruhé! Před dvěma lety jsem byl po resekci jícnu. Ale tenkrát Ti to taky jaksi nevyšlo. To víš, od lidí, kteří nám nějak stávali nejblíže, očekáváme vždy o něco víc… Já už teď po tom všem od Tebe nečekám vůbec nic. Toto se prostě vymyká vší logice, každý dialog je tu jalově zbytečný. Mně nezbylo než zúčtovat se vším, co bylo a co mi zbylo. Mám sklerózu věnčitých srdečních tepen, perspektivu invalidního důchodu, a čekám na další záchvat a případný konec. V podniku mě odepsali, nikdo se mnou nepočítá. Vlastně nic nesmím od fyzické námahy – po rozčilování, neboť ten můj infarkt je velice kritický. Když Tě to nezajímalo půl roku, nemusíš si činit starosti ani teď. To není uražený tón, to je moje totální rezignace. Pokud budu někdy opět točit, nevidím důvod, proč bychom se nesešli před kamerou.

Ahoj Petr

22. 1. 1973

*** 

Uplynulo půl roku, režisér se zotavil a mohl myslet na návrat ke své práci. V tu chvíli odpustil Kopeckému jeho nedávný nezájem. Svědčí o tom stručný dopis:

Milý Kocoure,
promiň, ale připadám si trochu jako v té klasické anekdotě: píšu Ti dnes už potřetí a znovu Ti nabízím filmovou spolupráci na Silvestrovském pořadu. Filipovský už mi odepsal a moc se na tu práci s Tebou těší! Ač starší než Ty… pochopil.
Já Ti znovu opakuji: velice rád bych k Tobě přijel do mlejna na malej šmůz, ale t.č. právě točím, čili je mi to fyzicky nemožné. Samozřejmě Ti znovu děkuji za pozvání, leč musím vědět, zdali o tu společnou spolupráci stojíš! Asi od 5. do 20. září. Scénář bych Ti mohl poslat, až bude rozmnožen. Buď tak hodný, vzchop se a napiš mi! Těším se na odpověď.

P.

7. 8. 1973

P.S. 17. srpna ve 20 h se má v televizi vysílat moje komedie “Přehlídka ztracených peněz”. To je ta věc, kterou jsi mi odřekl! Byl bych rád, kdyby ses mohl dívat.

***

„Pamatuji doby jejich přátelství,“ vzpomínala Milena Le Breux. „Petr  Schulhoff obsazoval Miloše do svých filmů, navzájem si říkali ‚koucoure‘, ale nestýkali se spolu tak často, jako se Miloš stýkal s Františkem Červinkou. Věřím tomu, že pokud byl Petr nemocný, Miloš se o něj nezajímal. On dokázal opustit lidi, když se s nimi pojilo něco nepříjemného nebo nepohodlného. Petr Schulhoff byl chytrý a příjemný člověk. Miloše měl skutečně moc rád.“

MILOŠI, TADY JE PĚTKA, JAK SE MÁŠ?
Protiklady se přitahují: kavárensky uhlazený Miloš Kopecký a hospodsky drsný Pavel Landovský – takoví nebyli jen ve svých rolích, ale i v životě. Nejspíš proto se navzájem uznávali, rádi spolu čas od času poseděli, oboustranně se potřebovali a obohacovali. Přestože každý patřil k jiné umělecké generaci.
Jako důkaz o jejich vztahu, ale nejen o něm, je tu epizodka z natáčení filmu Svatby pana  Voka. Tehdy, v létě roku 1971, se spolu dali jen tak do řeči…
„Člověče, Lanďáku, víš co se mi stává? Ráno někam jdu, mám dobrou náladu, ale potkám známýho a ten řekne: ‚Miloši, nemáš třeba dvanáct korun?‘ Představ si! A já pak mám celej den zkaženou náladu! Přitom je to tak jednoduchý. Lidi přece vědí, žejsem lakomej, tak proč si o ty prachy říkají‘?”
„Miloši, mám pro návrh“, přerušil Kopeckého Pavel Landovský. „Teď budeme spolu tři měsíce točit. No a já každej den ráno, až přijdu na snídani, tak beze slova, ještě než tě vůbec pozdravím, položím před tebe na stůl pětku, deset korun. Souhlasíš?“
Miloš Kopecký souhlasil.
„Tohle jsme pak praktikovali během celého natáčení. Ráno jsem přišel k jeho stolu, položil pětku a teprve pak jsem zahlaholil: ‚Ahoj, Miloši, jak se máš?!‘ A Miloš se rozzářil a odpověděl třeba: ‚Já ti mám tak fajn náladu, ty dny teď tak krásně začínají”, vzpomíná dnes se smíchem Pavel Landovský.
„Miloš pocházel z chudých poměrů, zažil válku, v ní pracovní tábor… Není divu, že z toho všeho v něm vznikaly nejrůznější obavy a existenční strach. A takovými obavami on celý život trpěl. O tom jsem přesvědčen,“ dodává.

***

„Miloš se s oblibou pohyboval v luxusním prostředí, ale to se někdy střetávalo s tou jeho až úsměvnou lakomostí,“ připojuje Landovský ještě jinou historku. „Potkali jsme se kousek od hotelu Esplanade, mrzlo, a tak Miloš navrhl – pojďme na čaj. Měl dobrou náladu, byl řečný. ‚Dvakrát čaj si dáme! Ale s čím?‘ řekl vrchnímu. Bylo však vidět, že chce ještě něco dodat,protože dát si jen čaj, mu připadalo málo. ‚S  rumem? Nebo se šťávou?‘ uvažoval nahlas. Stařičký a noblesně vyhlížející vrchní jen stál a čekal, až Milošova objednávka skončí, pak se uklonil a významně řekl: ‚Mistře, čaj v Esplanade, pouze s – ničím!‘ – Jaké to faux  pas! Mistr Kopecký neví, že v Esplanade je vyhlášená čajovna, kam lidi jezdí až z daleka na čaj?! A tak byl Miloš s tou svou noblesou a hlavně šetrností uzemněn i poučen.“

NEJSEM DRUHÝ WERICH
Rok po smrti Jana Wericha, který zemřel 30. října 1980, si Miloš Kopecký napsal do deníku:
Werich je mrtev. Po mně  se chce, abych byl druhým Werichem, ale já na to nemám. Jsem jen starý, nemocný a ustrašený Žid!
Národ, zejména v dobách komunistického režimu, potřeboval svého moudrého klauna. A je nasnadě, že po Werichově smrti si vybral právě Miloše Kopeckého. Svědčí o tom množství dopisů či stručných pozdravů na pohlednicích, které oblíbenému herci docházely na různé adresy, do Divadla na Vinohradech, do televize i rozhlasu.

Jeden příklad za stovky dalších:

Vážený pane Kopecký,
nechci Vás unavovat dlouhým povídáním, ale zařadila jsem Vás mezi své oblíbence (Werich, Horníček, Suchý). Slyšela jsem Vaše rozjímání v rozhlase, kde jste řekl, že jediná odpověď na „jak se máte?“ je „mám  se tak, jak se  mám,“ a ostatní odpovědi jsou nesmyslné. Tak se Vás ptám, zda  moje odpověď, když se mě někdo takto zeptá a já odpovím, „že když odmyslím to špatné, mám se výborně“, je též nesmyslná, anebo má nějaký smysl?
Přeji Vám, abyste se měl, když odmyslíte to špatné, VÝBORNĚ!

V. Z., Praha 1

***

Proč tvrdil Miloš Kopecký, že nemá na to, aby byl druhým Werichem?
„Miloš věděl, že by jím mohl být, ale měl obrovský ostych a respekt před publikem, proto se takového srovnání bál,“ domnívá se  Vladimír Vodička. „Na rozdíl od Wericha anebo i Vladimíra Menšíka byl trémista. Je třeba ovšem říci, že neměl rozměry osobnosti Werichovy, ale Voskovcovy! Proto si myslím, že Miloš Kopecký měl spíš potkat svého Wericha! Kdyby se tak stalo, měli bychom další skvělou dvojici chytrých klaunů.“
Jaký byl vztah mezi Milošem Kopeckým a Janem Werichem? Velmi dobrý a blízký. Kopecký uznával Wericha, ctil ho asi tak, jak by měl syn ctít svého otce. Pouze v posledních letech, krátce před Werichovou smrtí, prý jejich vztahy poněkud ochladly. Údajně proto, že se Werich v jedné své knize zmínil o Kopeckém na dvou řádcích, zatímco o jiných hercích napsal celé odstavce, domnívala se Marta Kadlečíková. Pravděpodobnější je vysvětlení, že pravou příčinou jistého ochladnutí vztahu byla skutečnost, že nemocný Jan Werich už ztrácel zájem o svět kolem sebe.
„Jan Werich sehrál v mém  životě nevědomky velkou a naprosto pozitivní  roli,“ řekl Miloš Kopecký v rozhovoru pro týdeníkReflex v létě 1995. „Werich byl štědrý i lakomý, velkorysý i malicherný, hrdý i měkký, a především byl exhibicionista. Měl spoustu nectností, ale i ctností, pro které ho stálo za to ctít. Byl osobnost. A pro osobnosti mám nevykořenitelný obdiv.“

LIDI, JÁ VÁS MÁM RÁD!
Ambivalence, dvojakost představ a pocitů, současně láska i nenávist… V Kopeckého životě jí bylo hodně, což nepochybně souviselo s jeho maniodepresivitou. Ve stavu, kdy ho tato nemoc netrápila, si uvědomoval, že jde o velkou bariéru, přinášející jen samé komplikace, ale v dobách, kdy maniodepresivita vytrvale útočila, bylo všechno jinak. Věděl dobře o ambivalenci ve svých vztazích, dokonce ji často zmiňoval ve svých denících. V nich dostávali lidé z jeho nejbližšího okolí, jeho skuteční přátelé, jeden týden nanejvýš kladné, ale vzápětí ty nejhorší známky, kdy se u jejich jmen objevovaly urážky, v lepším případě poznámky typu: Skončím s tímto přátelstvím! – Byl to nudný, užvaněný večer!

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

***

PŘÁTELSTVÍ
Ze zápisníku M. K.:

Všechno poničeno, zdep
PŘÁTELSTVÍ jest jen od toho,                                 
aby bylo od koho si půjčiti peníze.
PŘÍBUZNÍ, aby bylo po kom dědit.
RODINA, aby bylo kde lízati si rány.

                              ***

Při maximální simplifikaci může být lidská.
společnost organizována – postavena – buď
na principu džungle, nebo kasáren
Jsem pro džungli.

                              ***

Všechny vousaté pravdy jsou pravdivé.
Opravdu je lepší mluvit pravdu než lhát.
Je lepší být zdravý než nemocný.
A co takhle zkusit ten bláznivý experiment:
být opravdu fajn.
Když to pořád předstíráme, tak to zkusit
– doopravdy fajn být?

                              ***

„Milda byl člověk, který celý život hledal přátelství, ale bránila mu v tom křehkost jeho duše a citů a pak taky sebeobranný krunýř, který si bral na pomoc,“ říkal Vlastimil Brodský. „Ve snaze projevit svůj intelekt dokázal vyřknout invektivy vůči lidem, kteří mu trvale nabízeli přátelství. Znal jsem ho ještě jako kluka, i proto jsem ho měl celý život rád.“

„Nebyl odtažitý, ale stanovil si kritéria, koho k sobě a jak daleko pustí,“ posuzoval Miloše Kopeckého kolega, který si nepřál být jmenován. „Jinými slovy, on sobě určil, do jaké míry je pro něho hloupost druhého snesitelná nebo nesnesitelná. Usoudil-li, že jde o ten druhý  případ, choval se tak, jako by dotyčný neexistoval, ale nenapadal ho. Na to byl příliš noblesní.“

MYSLÍM VŽDY NA SEBE!
Miloš Kopecký měl pouze jednoho „úhlavního přítele“, kamaráda z dětství a mládí –Františka Červinku, zvaného Antík. Ten vysoko vyčníval nad všemi ostatními. Ostatní Kopeckého přátelé, lidé, o jejichž přátelství stál a s nimiž se rád stýkal, se dají spočítat poměrně lehce. Pro určitou přehlednost si je můžeme rozdělit na dvě skupiny. V první(podle abecedního pořádku) byli: Jiří Brdečka, Marta Kadlečíková, Milena Le Breux, Olga a  iří Melíškovi, Jiří Mucha, Jaroslav Pasterňak, Miroslav Plzák, Petr Schulhoff, Marie a Vladimír Vodičkovi, Jan Werich. Do druhé skupiny, čistě herecké, můžeme zařadit Vlastimila Brodského, Miroslava Horníčka, Jiřinu Jiráskovou, Rudolfa Hrušínského, Josefa Vinkláře, Jana Víška a jistě by se mohlo diskutovat o několika dalších jménech. Jednotlivci z obou skupin měli jedno společné: čas od času mohl být jejich vztah s Milošem Kopeckým označen, a to právě jím samotným – za ambivalentní. Ostatně v závěru této kapitoly Kopecký přesně takto nazývá snahu Vlastimila Brodského, když ten mu v dopise moudře nabízí přátelství. Opět a bůhví už pokolikáté; nechce se věřit, že spolu kamarádili již na začátku čtyřicátých let.

„Já myslím vždy v první řadě na sebe!“ prohlašoval Miloš Kopecký mnohokrát u kávy v rekvizitárně Divadla na Vinohradech. A někdy ještě dodával, že v sobě nosí silný pocit jakéhosi latentního strachu z mnoha věcí. Není divu, že kdekdo pak jeho egocentrismus považoval za obranu proti všem nástrahám světa…

„Miloš  byl však někdy neseriózní, což mu ovšem bylo dáno takříkajíc shůry,“ tvrdila Milena Le Breux. „Na jeho obranu je však nutno dodat, že on to vůbec netušil, a tak ani nemohl vědět, že by měl být jiný. Člověk se ho prostě musel naučit mít rád takového, jaký byl. Mne například pokaždé potěšil, když zatelefonoval. Měla jsem tak jistotu, že je mu v tu chvíli dobře a netrápí ho maniodepresivita.”

NEPŘIŠLA, A TAK ČETL ANTÍKOVY KNIHY
František Červinka byl o půl roku mladší než Miloš Kopecký, jako kluci spolu vyrůstali v ulici Ve smečkách. Pískali na sebe pod okny, chodili do biografů na Chaplina, do Osvobozeného a jiných divadel, bavili se o knihách, četli hlavně Remarqua a Stefana Zweiga, hráli si na světáky – vyráželi do vináren, chytat život za pačesy, jak tomu ironicky říkali… O mnoho let později si Miloš Kopecký poznamenal do deníku:

Antík mi často kázal o Marxovi a já jemu oplácel Nietzschem, oběma nám to bylo k užitku. Oba nás vždycky zajímala lidská svoboda. Oba jsme se navzájem ovlivňovali. Jen tak se mohlo stát, že on, vědecký pracovník, se začal jevit lehce frivolní, zatímco já poněkud těžkopádný. Miloš Kopecký a František Červinka spolu havarovali v autě, skutáleli se ze silnice v obávaném kopci u Votice; vyvázli jen s drobnými šrámy. Chodili spolu cvičit do známé pražské posilovny, Hoyerovy školy na Václavském náměstí. Herec čas od času rád zavítal na přednášky svého přítele docenta na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Historik mu to zase oplácel návštěvami jeho představení. Protože se spolu často vídali, nebylo nutné, aby si psali dopisy. V Kopeckého archivu je pouze jeden list od Antíka, který z dovolené na Třeboňsku v červenci 1963 napsal:

Drahý příteli,

Tvůj dopis mě potěšil. Je samozřejmé, že ta skromnost instruktážních hochů je jen návod na formu vystoupení, která musí skrývat plně a oprávněně velmi sebevědomý obsah. Jen to umožní novou analýzu nových divadel a jejich začínající druhotné krize.
Jinak by nebylo možné mluvit a zdálo by se, že dva starší matadoři moralizují mladé. Tak to musíš chápat a jelikož budeš mluvit na fóru karlínského divadla a ne na shromáždění lidu v Lucerně, musíš zvolit příslušný tón, který jen naznačuju. Jinak to půjde do prázdna a nezískáte autoritu. Ovšem já to psal v horku, jedním tahem, a malá Eva mi do toho mluvila (…)
Jsem šťastný, že se mnou v duchu polemizuješ (nevím ještě s čím). Podněcovat k polemice druha Tvého formátu je pro mne velikou ctí (pěkně prosím, to říkám bez jakékoliv ironie!!). Jsme oba labilnější a více nejistí, než si okolní svět myslí, ale to je dobře a já v polemice rád ustoupím – nikdy nepolemizuju ze sportu a prestiže, s cílem mít  pravdu. Záleží na tom, komu ustoupím – Tobě rád. Jsou lidé, kterým nelze ustupovat, protože ti prostě pravdu mít nemohou, i kdyby říkali, že 2 + 2 = 4.
Nikam nechodím, klid k práci nemám, „Tři přání“ jsem neviděl a nemám příležitost. „Krále králů“ dosud také ne a to mě mrzí nejvíc. Saganovou vášnivě hájím od první chvíle a zatím jsem všechny veřejné souboje o ni vyhrál. Přečti si „Jeden úsměv“, to je mistrovské dílo a psala ho asi v patnácti! „Milujete Brahmse“ jsem četl jedním dechem. Je to úžasně pravdivé – bez pózy. Tohle kdyby se podařilo u nás v nějaké formě na jevišti.
Je zde úžasně a rybník „Svět“ se svou plovárnou je lepší než Černé moře.

Tvůj F

***

I z poměrně krátkého dopisu je dobře patrné, že oba přátelé se vzájemně uznávali a Miloš rád vyslechl od Antíka jeho názory i rady.

V poznámkách ke svému chystanému životopisu na začátku sedmdesátých let Miloš Kopecký o Františku Červinkovi napsal:

Kdysi dávno, když jsem prožíval velkou lásku, mi ke schůzce půjčil svůj  byt. Kamarád!! Přišel jsem dlouho před hodinou schůzky, nalil číše a čekal. Ona však nešla a přede mnou byla mohutná knihovna. V Antíkově  pracovně. Ze zvědavosti jsem vytáhl knížku a četl. Dívka nepřišla, já si pěkně četl a shledal, že to není tak strašné – číst a vzdělávat se, jak jsem si myslil. Život plynul, Červinka mi byl dobrým kamarádem do důsledků a dále mi půjčoval svůj byt na milostná dobrodružství a já měl mnoho příležitostí číst. Očekávaje své milostnice, které nepřišly, jsem se vzdělával.

VZÁJEMNĚ SE OBDIVOVALI
„Miloš mě v dobách, kdy jsme spolu začali chodit, často vodil k Antíkovi, do jeho společnosti. Oba mě chtěli vychovávat a vzdělávat. Politicky i filozoficky. Já byla totiž opravdu tabula rasa,“ vzpomíná s úsměvem Věra Chytilová. „Miloš Kopecký patřil už tehdy do společnosti, která se scházela na několika místech v Praze, a byla velmi propojená. Patřili do ní herci, režiséři, spisovatelé, malíři a fotografové, kteří se vzájemně obdivovali a zároveň předbíhali v tom, kdo řekne lepší bonmot. Miloš si mezi nimi vybudoval pevnou pozici, protože měl smysl pro černý humor a velmi rád diskutoval o nejrůznějších problémech. Nikdy mu však nešlo o věc samotnou, jako spíš o prezentaci vlastní osoby. To, co se mu nehodilo, s klidem vynechal, o tom nemluvil. Byl velmi obratný diskutér, duchaplný i duchapřítomný, s bystrou a okamžitou reakcí. Jako herec měl potřebu se předvádět, a nutno přiznat, že byl plný zajímavých sentencí. Pamatoval si je, jako by se samy do něho nějak zařezávaly. Když se mu něco líbilo, uměl to okamžitě uplatnit. Bonmot  bývá, jak známo, dvojstranný, Miloš byl taky takový, ale musí se nechat, že přispíval k tomu, aby byl život zajímavý. Opepřoval jej a vytvářel, to ano!“

DŮKAZ: SEŠITY “POUČEK”
V hercově pozůstalosti se našlo několik notýsků s moudrými myšlenkami klasiků, vlastními i cizími postřehy, odbornými termíny, jež mu nebyly známy, a také s anekdotami. Podle všeho se z  nich Miloš Kopecký „učil“ – asi jako se student učí ze slovníčku – aby pak zářil ve společnostech nejrůznějšího druhu. Tohle není ovšem nic neobvyklého. Takto si počíná nejeden vážený a vysoce oblíbený člověk, tradičně zdobící společnost. Nutno snad ještě dodat, že lidé z jeho okolí nemívají možnost nahlédnout do této „dílny“, a tak netuší, že pro duchaplnost se musí něco udělat, že i duchaplnost je dílem profesionality.

Listujeme-li v notýscích, dočteme se například:
Nemáme ani jeden důkaz, že blecha, jež cizopasí na myši, se bojí koček. (Michaux)
Japonec má tak malý příbytek, že nezbytně potřebuje vnitřní život. (Guilleré)
Gilotina je jitřní úkaz (Pichette)
Překážky neexistují. Jedinou překážkou je cíl. Choďte bez cíle! (Picabia)
Jsou dvě nekonečna: Bůh a pitomost. (Vavese)
Boha omlouvá jedině to, že neexistuje. (Nietzsche)
Peníze nám pomáhají snášet chudobu. (Allais)
Strašné není, že stárneme, kruté je, že zůstáváme tak mladí. (Oscar Wilde)

***

insufience, nedostatečnost
insufientní, nedostatečný
abominantní, vzdělaně řečeno, v pivnici vedle Hrabala bych správně řekl: odpudivý
augmentativa = zveličující slova
neofyt – novokřtěnec
nolens volens – chtějí nechtějí
palimsest – rukopis na pergamenu, pod nímž bylo předtím jiné písmo

***

Každý obrovský dub byl nejprve žaludem, který mohlo spolknout každé prase…
Vinklář použil výrazu (nad griotkou, likérem sladkým atd.) –

TEKUTÉ BONBONY!
Kdyby lidský mozek byl tak jednoduchý, že bychom ho mohl pochopit, byli bychom sami tak jednoduší, že bychom ho nemohli pochopit.
Kultura je to, co zbude, když člověk všechno zapomene.
Víte, proč Kain zabil Abela? – ??? – Protože mu vyprávěl židovské anekdoty.
Ti naši sráči (třeba kolegové v divadle atp.), ti páprdové, prďolové, oni by chtěli, aby se nad tou jejich zvadlou, impotentní duší nesl vztyčený a bujný Priaps!? Tůdle!

VŮZ PROSLULÉ ZNAČKY
Jeden z důkazů o tom, jak složité bylo přátelit se s Milošem Kopeckým, podává dopis, jehož autorem byl 2. srpna 1960 Miroslav Horníček. Přitom v Kopeckého pozůstalosti je ještě několik dopisů podobného tónu, kdy se pisatel „doprošuje“ adresátova přátelství.

Miloši,

jsem na skok v Praze a tak ti píšu, abys věděl. Kdosi – byla to žena – mi vyřizoval v Karlových Varech, že prý ti mám napsat, jestli máš přijet nebo ne. To bylo čtyři dny před koncem festivalu, takže to nemělo smysl – než bys dostal můj dopis, tak by bylo po všem. Ostatně letos to nebylo to pravé, ale přesto jsi tam měl být. Já jsem napsal do Svobodného slova, že se nejvíc těším na setkání s velkými komiky Tatim a Kopeckým. Nepřijeli jste ani jeden.

Měl jsem a mám pořád u sebe tu hru pro nás dva a piluju ji. Čekám na ten slíbený příspěvek od tebe, tak se snaž. Mluvil jsem s Brynychem, věc pokračuje slibně a skupina, jak to vypadá, má na tom velký zájem. Vůbec bych  strašně rád – a teď to ber sakra vážně – s tebou dělal co nejvíc, ale vždycky mám takový pocit, že se k tobě přiřazuji jaksi jednostranně, to jest jen ze své vůle a že to u tebe budí dojem, jako bych se chtěl svézt dobře zajetým vozem proslulé značky, čímž myslím tebe. Rád bych s tebou dělal cokoli – psal pro tebe, či režíroval s tebou divadlo a jednou snad i film. Všude se setkávám s tím, že lidé nás dost spojují a tak si myslím, že bychom měli chopiti býka za rohy a systematicky vyrazit vpřed – budeš-li chtít. Mně se tyhle věci blbě říkají, proto je píšu. Mně není s nikým tak dobře jako s tebou, ať  už jde o pouhé pobývání či spolupráci, a neber to jako frázi či momentální sentimentalitu, ale mám tě rád a vážím si tě. Přál bych si moc, aby příští sezona byla pro nás dva markantním nástupem – budeš-li s tím souhlasit. Dvě věci by měly vyjít – ten  film s Brynychem a ta hra. Aspoň ty dvě, zatím. Napiš mi – budu teď asi 14 dní ve Valašském Meziřičí, pak týden v Plzni a koncem srpna už v Praze. Měj se hezky, mysli na věci a odpočívej!

Tvůj Miroslav

Jen na vysvětlenou: Miroslav Horníček se v dopise zmiňuje o hře Tvrďák a o Brynychově filmové komedii Každá koruna dobrá.

BYLO TO CHYTRÉ, NEŠLO O PÓZU
Rekvizitárna Divadla na Vinohradech je v pražském hereckém světě pojmem. Sem se chodí na kávu a kus řeči před zkouškou nebo představením. Tady se mluví o všem, co jest lidské. Pan Leo Hanzl, jenž tu „úřadoval“ od sedmašedesátého roku asi čtyřicet let, říkával s úsměvem: „Tohle je místo, kde lze urážet talent!“

V rekvizitárně se probírá kdeco. Včerejší příhody, milostné historky, skandály, nemoci, politika. O té se tu mluvilo i za minulého režimu, ale pro jistotu prý jaksi bez protistátních řečí.

„Jinak nebylo nic tabu,“ dodával Leo  Hanzl. „To znamená, že tady se říkalo vše, co by si jinde nikdo nedovolil druhému říct, ať už z taktu nebo z neupřímnosti. Tady totiž nikdo nikdy nebyl hvězda. Na rozdíl od rekvizitáren jiných pražských scén. Ono je ale ku prospěchu věcí, když si kolegové mezi sebou říkají i věci nepříjemné. Potom si nikdo netroufne být hvězda. V našem divadle to ale ani jinak nešlo, protože hned by někdo hvězdu z oblohy sundal. Samozřejmě, takové řeči nebyly určeny uším diváků.“

Jaká slova tady zaznívala?

„Kolikrát úplné pitomosti, ale často se mluvilo o práci, o konkrétní hře. ‚Člověče, všichni říkají, že s tím tvým Hamletem vůbec nic nejde udělat. No, a jak jsem se dneska na tebe koukal, a řeknu ti, víš, že to opravdu nejde?!‘ Tohle třeba zaznělo před lety na adresu Jardy Hanzlíka, obrovské hvězdy pro veřejnost. Tak asi takhle… Ale nejde o netaktnost, zlobu, nebo srandičky za každou cenu. Spíš o varování: Bacha, nepřepískni to! Zkrátka a dobře, když někdo někomu něco řekl, šlo o to pomoci tomu druhému,“ vysvětloval Leo Hanzl.

„K tomu, že v rekvizitárně panuje taková atmosféra, přispíval právě pan Hanzl. Byl to takový náš pábitel,“ říkají herci o dnes již nežijícím rekvizitáři. On sám, vytáhlý chlapík v kožené vestě, po těchto slovech pokrčil rameny, típnul bůhvíkolikátou cigaretu a ani moc neprotestoval.

„Podle způsobu, jakým se Miloš Kopecký v rekvizitárně projevoval, bylo možné určit momentální stav jeho choroby, případně ještě stav jeho nálady. Stačilo se na něj trochu pozorně podívat, když přišel, a vcelku brzy už jsem poznával, jak na tom je. Bylo-li to takzvaně v háji, to se poznalo hned: Milda do sebe ládoval léky, aby se dostal aspoň do nějaké přijatelné formy. Pokud neměl zdravotní potíže, byl to zářivý člověk. S humorem a obrovským pracovním nasazením. Když něco v rekvizitárně řekl, bylo to chytré a nešlo o pózu,“ Uzavřel své vyprávění Leo Hanzl.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

Zdeňka Koubková žila do dvaadvaceti jako dívka, atletka a dokonce světová rekordwoman – tak ji oslavoval český tisk ve třicátých letech minulého století. A pak žil půl století Zdeněk Koubek, inteligentní chlapík, na jehož dívčí minulost se zvolna zapomínalo.

***

Vraťme se ještě ke slovům Stanislava Otáhala. Po sdělení o tom, že atleti Koubkovou ze Strakovky vyobcovali, dodal: „Měli jsme delší dobu podezření a stejně jako atletky v našem klubu jsme chtěli poznat jisté tělesné detaily Koubkové. Ty jsou viditelné ve sprchách, že ano… Tady ovšem nikdo neměl šanci. Zdena totiž nikdy s atletkami do sprch nevkročila.“

Po vyjití románu dostaly události nečekaný a rychlý spád. Vyhnání z atletické party vedlo Koubkovou ke kroku, jejž zřejmě dlouho odkládala. Krátce před mistrovstvím republiky v červnu 1935 nečekaně oznámila, že z existenčních a studijních důvodů nebude závodit. Prohlášení světové rekordmanky, náčelnice ženského odboru Vysokoškolského sportu Praha a popularizátorky ženské atletiky však věřil málokdo. Stále sílící podezření se náhle změnilo v téměř jistotu.

***

Vše potvrdilo přiznání o necelý rok později.

Zdeněk Koubek: Příběh světové rekordwomen – tak se nazýval seriál, jejž ve dvaceti pokračováních otiskl Pražský ilustrovaný zpravodaj. Dodejme, že populární týdeník vycházel v Melantrichu často nákladem až 300 tisíc výtisků.

Ocitujme úryvek z úvodního dílu:

Vstoupili jste někdy do nepravého vlaku? Ne? Pak srdečně blahopřeji, nepoznali jste tedy pocit plný rozpaků a stísněnosti, když náhle vykouknete z okna a leknutím ochromíte. Místo na západ jedete na východ. Přijde kontrolor. Všechny zraky v kupé hledí na vás zlomyslně a radují se, že budete usvědčen jako slepý pasažér. (…) Přiznávám se, že jsem jedním z oněch pasažérů, které Osud vstrčil do nesprávného vlaku. Měl jsem způsobit poplach? Volil jsem druhý, klidnější způsob: zažádal jsem o přepsání lístku. Dříve zněl na jméno Zdenka, nyní bude na něm napsáno Zdeněk.   

Čtivé vyprávění svědčí o autorově literárním nadání. Čtenář se mohl vcítit do jeho rozpoložení i střetu se svědomím. Koubek volil – zřejmě pro snazší způsob sdělení – er formu místo přímé osobní zpovědi. Chronologicky vyprávěl o svém dětství, mládí, sportování, rekordech i bezradnosti a pochybnostech; také o tom, jak se potají holil, aby ho vousy neprozradily…

Úlevně i triumfálně pak vyzněl text závěrečného dílu:

Pan vrchní v dejvické kavárně Bajkal předložil Zdeně s ostatními novinami České Slovo a ona v něm četla: Sportovní veřejnost zabývá se již delší čas pověstmi o populární naší atletce Zdeňce Koubkové. (…) Dovídáme se zároveň, že se podrobí v nejbližší době operaci, po níž sice bude dále provozovati sport, ale ne již v rámci ženské atletiky. Přečetši zprávu, prohlížela si bez nejmenšího vzruchu ostatní obsah listu a odloživši noviny, rozhlédla se sebevědomě po kavárně. Několik nejzvědavějších očí nervosně zamžikalo, několik obličejů se zardělo studem, jako školák přistižený s prstem v nose. Zdena div radostí nevykřikla. Uměla se podívat osudu bez bázně do očí.

Závěrečný díl pokračoval líčením, jak zprávy o atletce ve všech listech zvýšily její popularitu, která se však za ní táhla jako tíživé okovy. Proto musela téměř za každým krokem vyslechnout poznámky:

„Proč ten Koubek nosí pořád sukně, když každý už ví, že je to kluk?“ Tehdy již měla za sebou dva měsíce prohlídek na klinice profesora H., kde ji uznali za individuum znaků převážně mužských a doporučili operaci. Poté požádala o přematrikulaci, která byla kladně vyřízena před Vánocemi roku 1935.

Posléze text vyvrcholil:

Úřadům však nestačilo lékařské vysvědčení, žádaly nové, které ovšem mohlo býti vydáno až po operaci. (…) Toto rozhodnutí jej přikurtovalo 21. března (pozn. autora: 1936) k operačnímu stolu podolského sanatoria. Po operaci jej přivezli do mužského oddělení k lůžku, nad nímž křídou bylo napsáno: ZDENĚK KOUBEK. Otevřel oči. Zavřenými okny se dralo do pokoje hřejivé bohatství jarního sluníčka. Hvízdl si radostně a nejraději by radostně vykřikl, zvláště když se ve dveřích objevilo jeho děvče. Těmi dveřmi pak vyjde za několik dní po

jejím boku do nového života – pan Zdeněk Koubek.(…) První cestu vykoná jako uznaný občan republiky do kanceláře atletické Unie. Tam složí všechny ceny, poháry, diplomy a medaile a řekne: „Pánové, úředně se oznamuje, že slavná světová rekordwoman umřela. Čest její památce. Budiž jí země lehká! Měla těžký život a dlouhé umírání.“

***

Zdeněk Koubek se poté nestáhl do ústraní. Naopak. Podle článku v Brněnské Svobodě z 26. července 1936 odcestoval do USA, kam byl pozván k několikaměsíčnímu turné a přednáškám o svém osudu. V zámoří dostal nabídky k práci i sportování, ale vrátil se do Prahy, složil maturitu a oženil se; manželka byla Slovenka. Odmítl být tělocvikářem či trenérem a pracoval jako úředník. Na sport nezanevřel, po válce hrál spolu se svým bratrem Jaroslavem ragby za Říčany. Spoluhráči ho považovali za slušného, obětavého a rychlonohého borce na postu pravého pilíře. „Věděli jsme, o koho jde, a on zase věděl, že my víme. Nikdy jsme ale na to nezavedli řeč, až jednou sám začal. Prý ho rodiče oblékali v dětství jako dívku. To považoval za jednu z příčin pozdějších potíží,“ vzpomíná dnes Jiří Štuksa (87), nejstarší hráč klubu. Podle ragbistů pracoval Koubek jako úředník buď v n. p. Jawa Nusle, nebo na ministerstvu těžkého průmyslu, odkud prý po politických prověrkách v 70. letech odešel těsně před důchodem takzvaně k lopatě.

O tom, že na sklonku života pracoval manuálně, vyprávěli i jeho příbuzní z Moravy: „Zdeněk byl pohledný muž, veselý a společenský, žil v harmonickém manželství a byl stejně jako jeho žena silně nábožensky založený.“ Dodávali, že jeho příběh vždy chránili před senzacechtivým zájmem cizích lidí. Zdeněk Koubek zemřel v Praze 12. června 1986, bydlel v Zahradním Městě a ještě dlouho po smrti bylo jeho jméno v telefonním seznamu…

***

V podolském sanatoriu, dnes Ústavu péče o matku a dítě, kde byl operován a poté vkročil do světa mužů, byla nepochybně o jeho operaci dokumentace. Jenomže ve válce sanatorium zabrali Němci, a když v květnu 1945 prchali, zdejší archiv zničili. Hypotézu dnešních sexuologů, že se Zdeněk Koubek narodil s rozštěpem šourku, jehož odstranění nemuselo být složité, nelze tedy doložit. Je však velmi pravděpodobná.

***

Skandály a nejasné případy

Dějiny sportu znají dost příběhů, v nichž nejasnosti kolem  určení pohlaví způsobily problémy. Média se v poslední době nejvíc věnovala jihoafrické běžkyně Caster Semenya, ale nyní se objevuje nový případ – tentokrát v tenise.   

Stanislawa Walasiewicz

byla Polka, žila s rodiči v USA a na olympiádě 1932 v Los Angeles vyhrála běh na 100 metrů. I když o jejím ženství panovaly pochybnosti, vytvářela další rekordy a kariéru ukončila jako čtyřicetiletá v roce 1951. Tím však její story nekončí. Roku 1980 se náhodou ocitla u ozbrojené loupeže v Ohiu a byla zastřelena. Pitva pak odhalila, že její genitálie měly ženské i mužské znaky. Totéž platilo o chromozomech – současně mužských i ženských.

Štefánie Pekarová

současnice Zdeny Koubkové závodila za Slavii Praha a vytvořila osm čs. atletických rekordů, mj. sprinterských i vrhačských. Roku 1937 se stala Štefanem Pekarem a její rekordy byly vymazány z tabulek.

Ewa Klobukowski

byla polská atletka, která na OH 1964 v Tokiu získala bronz v běhu na 100 metrů a zlato ve štafetě sprinterek. Na ME 1966 neprošla sextety: kvůli přítomnosti mužského chromozomu nesměla startovat. O pár let později se však stala matkou. Další vyšetření ukázala, že ojedinělá genetická anomálie ji nezvýhodňovala.

Santhi Soundarajan

je indická atletka, jež při Asijských hrách 2006 získala stříbro v běhu na 800 metrů. Poté se podrobila testu s verdiktem: není ženského pohlaví, neměla by se ženami závodit, je tzv. mezipohlavní. Po odebrání medaile se pokusila o sebevraždu, naštěstí neúspěšně. Poté se stala trenérkou.

Caster Semenya

se téměř jako neznámá závodnice JAR stala mistryní světa 2009 v běhu na 800 metrů. Za rok se zlepšila o sedm a půl sekundy, má mužskou postavu a svaly – něco tu nehrálo. Měla přijít o medaili, ale obrátila se na arbitrážní soud MOV a výsledek zněl: smíte závodit. Letos se vrací a myslí na OH 2012. Podle médií je hermafrodit, ale spíš jde o hormonální poruchu zvanou mosaicismus, kdy část buněk v těle má geneticky odlišnou chromozomální charakteristiku.

Sarah Gronert

je německá tenistka, která se údajně narodila s orgány obou pohlaví. Roku 2006 se v devatenácti letech rozhodla být ženou, protože se tak vnímala, a po operaci postoupila hormonální léčbu. Pohledná blondýna hraje výtečně tenis, momentálně je na 278. místě světového žebříčku a rychle stoupá výše. Její hra má mužské parametry, při podání uděluje míčku rychlost až 200 km/hod. Experti tvrdí, že brzy bude v první světové padesátce. Zároveň sílí hlasy, že není fér, aby hrála se ženami. O jejím příběhu zřejmě brzy uslyšíme.

Konec

***

Převzato z deníku Lidové noviny (Magazín Pátek – 12. 08. 2011) s laskavým svolením autora 

O Zdeňce Koubkové, prvorepublikové sportovní hvězdě, vyšel v roce 1935 román – dnes bychom řekli feministický – Zdenin světový rekord. Ten měl hrdinku oslavovat, ale nastal pravý opak, román její život od základu změnil.

„Ta kniha nás, atlety ve Strakovce, svým vyzněním pobouřila. Proto jsme se rozhodli, že Koubková už nikdy nevkročí na naše hřiště. Dosud jsme jí říkali Zdeno, ale vždy ji brali jako kluka. Hrála s námi fotbálek a v tělocvičně ‚sprostou hru‘, jak jsme pojmenovali košíkovou s ragbyovým míčem, při níž byly povoleny fauly. Tušili jsme, že je to kluk, i když ze sebe dělal holku! Ale až když vyšla ta knížka, došlo nám, jaký je to podvod. Nechal o sobě napsat jako o atletce. V knize byly dokonce jeho fotky ze závodů žen!“ vzpomínal běžec Stanislav Otáhal, který závodil na berlínské olympiádě v roce 1936. I po několika desítkách let nedokázal skrýt rozhořčení…

***

Narodila se 7. prosince 1913 v Paskově u Ostravy v rodině šafáře velkostatku. Měla sedm sourozenců a od narození byla považována za děvče, byť to tak úplně jednoznačné nebylo. Vrozená tělesná vada rozštěp šourku, jinak řečeno hypospadie, se vyznačuje tím, že genitál s mužskou močovou rourou se podobá ženským rodidlům (rozštěpený šourek má vzhled stydkých pysků), a varlata jsou ukryta v břišní dutině či tříslech. Tolik budiž dodatečně a stručně řečeno k nejpravděpodobnější diagnóze. Tohle ovšem víme dnes…

Vraťme se však o téměř sto let zpátky, půl roku před začátkem první světové války, na chudý severomoravský venkov. Něco sice není úplně v pořádku, ale dítě je zdravé, kdo by tedy běhal po doktorech? Není pindík, pak to musí být holka! Takhle nějak to asi viděla porodní bába a ženské ze vsi. 

Otec Koubek bojoval na Piavě, a když se po válce vrátil domů, zamířil s rodinou do Brna. Tady Zdena vychodila školu, vyučila se prodavačkou a v katolické sportovní organizaci Orel se dala na atletiku. Závodila s dívkami, v sedmnácti hájila barvy Brna na ženském mistrovství republiky v Praze a skončila druhá v běhu na 800 metrů i ve skoku vysokém. Za dva roky už byla rekordmankou a mistryní Československa, a tak nadějnou atletku přetáhli do Vysokoškolského sportu Praha. Přijal ji František Smotlacha, první habilitovaný docent tělesné výchovy na českých vysokých školách. Ubytovala se v malém pokojíku budovy Marathonu, sídle Smotlachova lektorátu v Černé ulici, chodila na gymnázium, trénovala a závodila. Přivydělávala si jako sportovní instruktorka. Smotlachův syn, nedávno zesnulý známý mykolog, si před lety vzpomněl, že ho na Vltavě učila bruslit a byla prý moc hodná, víc si však nevybavil.

Hlavním sportovištěm klubu byla Strakova akademie, dnešní sídlo vlády. Tam měli studenti tělocvičnu a v zahradě hřiště s běžeckou dráhou. Tady trénovala tuzemská elita atletů – Engel, Fišer, Kněnický, Hanč, Otáhal a další. A s nimi i Koubková, která s nimi po tréninku často a vášnivě hrála fotbálek.

Ve světových ženských tabulkách roku 1933 jí patřilo prvenství na osmistovce metrů (2:18,8) a třetí místo na stovce (11,9). Doma měla primát na dvoustovce (26,2) a v skoku dalekém (528 cm) a druhá byla ve skoku vysokém (145 cm). Na tehdejší dobu to byly v ženské atletice vynikající výsledky. Její fotky i jméno zářily na stránkách novin. Při mistrovství ČSR v roce 1934 vyhrála stovku, dvoustovku, osmistovku, výšku i dálku. Pak ještě zaběhla 14. června 1934 na Letné svůj první světový rekord: 800 metrů za 2:16,4 min. a překonala Němku Radkeovou, vítězku OH 1928. Pro někoho mohla být skoro tak slavná jako Plánička a fotbalisté Československa, kteří v tom roce hráli ve finále mistrovství světa. Vypadalo to tak, ale zasvěcení tušili, že tu něco nehraje…

Například ve Zpravodaji Vysokoškolského sportu uvedli o jejím rekordu (citujme jen jednu větu): Při tom – výborně na světový rekord připravena – nedělala „Zdena“ ve svém dobrém finishi žádný dojem vyčerpanosti.

Uvozovky u jména nemohly znamenat nic jiného než pochybnosti o jejím pohlaví. Brzy následovala další sportovní událost roku 1934, srpnové Světové ženské hry v Londýně. Na nich Koubková vyhrála osmistovku v novém světovém rekordu 2:12,4 min. a byla třetí v dálce výkonem 570 cm. Byl to obrovský úspěch, jenomže v průběhu her vyšel v britském tisku článek o tom, že atletkám z několika zemí by více slušely kalhoty než sukně, a na prvním místě byla jmenována Koubková… V Praze se o článku asi moc nevědělo, a pak – doba byla prudérní, šlo o choulostivé téma, žádný skandál nepropukl.

***

Ovšem za půl roku vyšel Zdenin světový rekord (nakladatelství Šolc a Šimáček, Praha 1935). Autorka Lída Merlínová(1906-88) v něm líčila příběh chudé venkovské dívky, jež přijela do Prahy pracovat, po zaměstnání studuje, sportuje a díky své sportovní slávě vstoupí do lepší společnosti. Pozná několik úspěšných mužů. Obchodník z New Yorku ji zahrne city, leč ona se mu vysmívá a například v luxusním bytě na Vinohradech ho žertovně vyzve k řeckořímskému zápasu. Ten se posléze změní ve vážný boj, v němž dívka gentlemana položí na lopatky. Načež si odhrne rozcuchané kadeře z čela a usměje se… Příště ho ale zesměšní jinak, v oboře Hvězda, kam se nechá odvézt jeho vozem zn. Alfa Romeo, mu ukáže, jak nemožný je běžec. Nakonec se skutečně zamiluje, leč do jiného muže, do kupodivu do fyzicky neduživého básníka. Ten ji však zradí s jinou ženou. Hrdince tak zbývá jen touha něčeho dosáhnout: vystudovat univerzitu a stát se profesorkou tělocviku. Ano, je to červená knihovna, ale občas tu jsou náznaky ironie, čert aby se v tom vyznal. Kniha měla zjevně dodat sebevědomí chudým venkovským dívkám, jež tehdy přicházely do metropole za prací a novým osudem, ale zároveň se vezla na vlně slávy rekordwomen Koubkové. Autorka asi věděla, že Zdena má se svým ženstvím problémy, anebo to zjistila v průběhu psaní. Svědčí o tom narážky v textu: A nyní zde stojí v červených trenýrkách a béžové halence s velkým červeným „V“ na ploché rovince široké, jinošské hrudi. – Běží nádherným, mužským půlkařským krokem. – Bílé zuby září ve snědé chlapecké tváři. Merlínová se tedy ocitla v nelehké situaci, nemohla psát literaturu faktu, protože Koubková byla pořád oficiálně atletkou. Musela proto románově fabulovala, a přitom jsou v knize skutečné snímky Koubkové ze závodů. Je to podivný román. Že by dle přání nakladatele?

Pokračování zítra… 

***

Převzato z deníku Lidové noviny (Magazín Pátek – 12. 08. 2011) s laskavým svolením autora

Tento víkend je tomu přesně čtyřicet let, co František Venclovský přeplaval jako první Čechoslovák známou mořskou úžinu mezi Francií a Anglií. Bylo to 30. července 1971, nedaleko Doveru a 56 kilometrů překonal za 15 hodin a 26 minut. Odborníci spočítali, že při teplotě vody mezi 13 až 16 stupni Celsia vydal dvacet tisíc kalorií, energii čtyř hornických směn v jednom zátahu. Nebylo divu, že bodrý muž z lidu pak dostal stovky dopisů. Tehdy již devětatřicetiletý rotmistr Venclovský, voják z povolání, mající smysl pro pořádek, je všechny evidoval – bylo jich přesně 2 256 – a na všechny odepsal. Obdivně mu psali také invalidé a děkovali za to, že jeho příklad jim dává naději. Naproti tomu někteří pisatelé mu ostře sdělovali, že je hazardér se zdravím a exhibicionista. Zmiňme ještě blahopřání Gustáva Husáka, generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky, který měl na jeho úspěchu podíl. A pozor – tahle věta nevznikla v minulém režimu! Když si totiž Venclovský vše k cestě do kapitalistické ciziny pracně vyřídil, ministerstvo vnitra mu nepovolilo výjezd. V tu chvíli se zoufalý rotmistr obrátil na generálního tajemníka, soudruh na soudruha, a – uspěl. Málokdo by se odvážil, ale nebojácný František ano.

***

Měl za sebou mnoho nezdarů či osudových protivenství. Po úrazu páteře mu hrozilo, že zůstane na invalidním vozíku, kvůli tomu nemohl pořádně plavat; proto zazněly sympatie invalidů. „Umím jen takovou nestylovou čubičku,“ přiznával. Možná svůj styl zlehčoval záměrně, aby tím víc vynikl jeho výkon. Kdoví. S otužováním a plaváním začal kolem roku 1960. O tom, že by La Manche mohl přeplavat jako první našinec, začal uvažovat až v roce 1964. Začal psát úřadům, ale nikdo ho neznal a pak – výlet na Západ… „To by přece stálo valuty, soudruhu!“ Trvalo skoro šest let, než protistrany přesvědčil. Po celou tu dobu téměř denně trénoval i čtyři hodiny. V řekách, rybnících, koupalištích a jezerech, po celý rok. Za týden naplaval kolem padesáti kilometrů.

Jenomže když konečně vkročil 6. září 1970 do vln lamanšské úžiny, všechno se proti němu spiklo: počasí – zima a déšť, brýle – do očí mu propouštěly pálící slanou vodu, mořské proudy – strhávaly ho ze směru… Rval se s mořem dvanáct hodinách, než jej v mdlobách vytáhli na palubu doprovodné lodi. Nechtěl vzdát, raději by se utopil. Byla u toho televizní kamera, a tak v dokumentu Poražený vítěz diváci zírali. Potom dostal první stovky obdivných dopisů a v tréninku ještě přidal. Před reparátem o rok později už myslel na všechno: nakoupil třeba kilogramy soli, sypal ji doma do vany a zkoušel těsnost brýlí, předváděl se před kamerou, působil až komicky.

Ale pak šla všechna legrace stranou, při druhém pokusu, jak už víme, triumfoval.

***

Chudé dětství a mládí prožil v Lipníku nad Bečvou, narodil se roku 1932 v rodině s osmi dětmi; šest sourozenců se nedožilo dospělosti. Zůstali František a starší bratr Václav. Otec jim zemřel v pětačtyřicátém, maminku zanedlouho připravil šedý zákal o zrak. František se vyučil soustružníkem a bavil ho sport – zápas, vzpírání, box. Na vojně boxoval za Křídla vlasti, klub vojenského letectva, a snil o tom, že si zaboxuje v roce 1960 na olympijských hrách v Římě. Proto vojnu, jak se říkalo, podepsal. Kdo však mohl tušit, že se při služebním tělocviku před letkou přes koně na dél odrazí tak mohutně, až nářadí přeletí a spadne mimo žíněnky. Výsledek? Dva poškozené obratle krční páteře. V sádrovém lůžku se rozloučil se sny o olympiádě, spíš myslel na to, jak se jezdí na invalidním vozíku. Horní polovina těla mu ochrnula, ale po půlroce ho v prstech zabrnělo. Začal s větší vervou rehabilitovat, víc cvičit, zvedat těžší činky. Vrátilo se ztracených dvacet kilo váhy, začal chodit a za rok se vrátil ke svému útvaru. S boxem byl sice amen, ale zalíbilo se mu v posilovně. A pak poznal, že na něj blahodárné působí plavání, ledová voda. Seznámil se s lékařem Mojmírem Mohaplem, jedním z olomouckých otužilců, a stal se jedním z nich.

***

Cesta od otužilců k dálkovému plavání byla krátká, ale cesta ke Kanálu La Manche dlouhá, víc než desetiletá. A zároveň se prý změnil. Doktor Mohapl o tom vyprávěl: „Po přeplavání Kanálu začal až příliš dávat najevo svou výjimečnost. Nejevil zájem o kratší plavby, nebyl rychlý plavec, prohrával a s tím se neuměl smiřovat. Koupal se s námi v Punkvě, ale byly nás tam desítky a on nemohl vyniknout, proto raději dělal stojku na zábradlí nad propastí Macochy. Na otázky, proč dělá ze sebe cvičenou opici, odpovídal podrážděně: ‚Ať ti, kterým se to nelíbí, přeplavou La Manche, pak se s nimi budu bavit!‘ Od mnohých dálkových plavců a otužilců se tak izoloval.“

Celý rok plaval v přírodě, o Vánocích se koupal s otužilci v Praze na Žofíně, na Silvestra v Přerově a na Nový rok v Brně ve Svratce, ale hlavně ho zajímaly extrémně dlouhé štreky. Za přeplavbu La Manche získal titul mistra sportu, vojenský byt a zaměstnání v boxerském Středisku vrcholového sportu Dukly Olomouc. Stal se profesionálním masérem, a protože ti mají v náplni práce vytváření dobré nálady, byl i maskotem týmu.

***

Důstojník a vojenský pilot Jan Novák zdolal La Manche opačným směrem z Anglie do Francie v roce 1974. Byl o deset let mladší než Venclovský a znal ho jako málokdo: „František byl velký sportovec i kamarád. Měl ohromnou vůli, rád ve všem soutěžil. Když působil u posádky v Čáslavi, jezdil jsem za ním na tréninky. Koncem listopadu ho napadlo, že vlezeme do bazénku s necelým půl metrem vody. Kdo tam déle vydrží? Když jsme se ponořili, šli kolem vojáci do kinosálu. Film skončil, oni se vraceli, a my stále leželi ve vodě. Nikdo nechtěl ven jako první. To byl celý on. Vylezli jsme současně, když už to vypadalo, že zmrzneme. Jemu moc lichotilo, že může úspěšně soupeřit s někým, kdo je mladší. Později se jako masér dostal ke slavnému kubánskému borci Stevensonovi, zjistil jeho tělesné parametry, obvody hrudníku, stehna, lýtka či bicepsu, a začal se s ním srovnávat. V tomhle soutěžil s kdekým. Při srovnávání se mnou ale zjistil, že mám biceps o tři centimetry větší, a v tu chvíli disciplínu biceps zrušil, aby neprohrál! Měl jsem ho rád, nechtěl mu kazit radost, dělal jsem, že to nevidím.“

Rostislav Osička byl mistrem Evropy ve střední váze a je téměř o dvě generace mladší. Jako boxer Dukly Olomouc znal bohatýra Venclovského taky víc než dobře. „Franta byl prima. Mockrát za mnou přišel a začal: ‚Osa, pojď, budeme dělat blbosti!‘ Tak se třeba začalo vodkou – na třikrát vypít půllitrovku. Dokázali jsme to oba, stav po první disciplíně jedna jedna. Pak navrhl překonávání bolesti. Každý sobě propíchne dlaň jehlou injekční stříkačky. Jehly se dezinfikovaly, ostatní boxeři nás hecovali. Franta byl ve svém živlu, ruku si propíchl bez váhání. Já se trochu bál, že se zmrzačím a skočím s boxem, ale dokázal jsem to taky. Bylo to dva dva. Třetí soutěž vymyslel neuvěřitelně. Kdo komu víckrát odtáhne hlavu od zdi, když ho chytne za uši. Každý měl patnáct pokusů. Odtáhl mě osmkrát. Pak jsme si role vyměnili, ale on měl mastné boltce, takže mi prokluzovaly v prstech. Jako frajer – a to jsem ocenil –  souhlasil, že můžu jeho uši zdrsnit, jak budu chtít. Posypal jsem mu je práškem na nádobí, zabral, odtrhl ho od zdi, ale on spadl na mne, já to nečekal, tak jsme padali oba a porazili kamna. Vypadly roury, všude samé saze… Franta ale řekl, že můj úspěšný pokus neměl na výsledek vliv, takže celkově vyhrál tři dva. Druhý den přišel se zafačovanýma ušima a přiznal, že je má natržené… On zkrátka nesměl prohrát,“ směje se Osička a vzápětí zvážní: „V Berlíně mu ale několik boxerů s námahou zabránilo, aby nevylezl na vrchol televizní věže a neudělal tam stojku. Za nohy jsme ho tahali dolů, když už stál na služebním žebříku. V tom vichru by mu šlo o krk a on tomu pořád nechtěl rozumět.“

***

Stojku vystřihl úspěšně i na střeše hotelu Moskva v někdejším Gottwaldově. Udělat ji chtěl i na Eiffelovce, ale pařížská radnice to nedovolila. Pak ohromil Budapešť přeplaváním tři stupně studeného Dunaje. Nejvíc však vynikal v plaveckých maratónech. S kamarádem Václavem Židkem plaval non-stop od hráze Slapské přehrady až k Občanské plovárně v Praze. S Janem Novákem zdolal znovu La Manche, a to v mezinárodní štafetě. Spolu se v roce 1989 vydali k sibiřské řece Angaře a ve vodě s pouhými sedmi stupni uplavali štafetovým způsobem 45 kilometrů za necelých 13 hodin. Ruský tisk z toho byl u vytržení; tehdy mu bylo sedmapadesát. Ještě hodnotnější prý byla plavba této dvojice o rok později ve vodě jezera Bajkal: 23 kilometry za sedm a půl hodiny. Tehdy Venclovského postihla krize. Novák mluvil dokonce o kolapsu: „Na vině byla Františkova nezkrotná soutěživost. Při prvním občerstvení nepozřel sousto, aby mi dal najevo, jaký je borec! To se mu ovšem později vymstilo. Musel se posilnit, odpočinout, tak tak jsme doplavali.“

Znamenala příhoda z roku 1990 začátek konce kariéry? Byl to signál o vyčerpanosti organismu? Patrně ano, ale on si nic takového nepřipouštěl. Dál tvrdě trénoval a s Janem Novákem chystal další akce: plavbu pod Niagarskými vodopády, přeplutí Beringovy úžiny a otužilecké exhibice v New Yorku. K jejich uskutečnění již nedošlo. Sponzoři sice slibovali peníze, ale ze všeho vycouvali, a pak – František už nebyl bohatýrem jako kdysi. „Trochu se nahrbil a zhubl,“ říkali ti, co ho znali. Znechutilo ho i pár článků v novinách poté, co počátkem roku 1996 dostal diplom Klubu fair play za záchranu tonoucích na koupališti Laguna. Dopis s návrhem na ocenění uváděl, že Venclovský se na záchraně podílel. Média však opomenula slůvko „podílel“ a to se stalo jádrem zbytečného problému. Jistý muž zachraňoval a Venclovský mu na břehu pomáhal při poskytnutí umělého dýchání. Jenomže jeho přítomnost byla pro média zajímavá. Manželce skutečného zachránce se nezdálo, že byl také oceněn pouze asistující otužilec, a napsala o tom několika redakcím. Následně se v tisku objevilo, že Venclovský je slavoman a přisvojuje si zásluhy, jež mu nepřísluší. Tady si však zasloužil zastání. Během své kariéry vytáhl totiž z vody možná dvacet lidí a většinou o tom nikde nebyla ani řádka…

***

Desítky let si vedl tréninkový deník, ale koncem roku 1996 v něm zápisy řídly: v říjnu vykázal jen osm a v listopadu dvanáct tréninků; podle manželky ho bolelo koleno a zlobil vysoký krevní tlak.

Poslední zápisy – 23. 11.: Laguna 1 hod. v plavkách, +2 st. C (úklid) – 26. 11.: plavu Bečvu, voda +3 st. C, mírně sněží, 600 x kliky. Po další koupeli v Bečvě zápis chybí, protože to byla koupel poslední.

Koncem listopadu se na přerovské radnici setkali Venclovský a válečný pilot ze druhé světové války Ladislav Snídal. Padli si do oka a otužilec pozval plukovníka, ať se přijde podívat na to, jak v Bečvě trénuje a tahá ze dna harampádí, které tam kdosi naházel. Pan Snídal přišel, půlhodinku se díval a o nečekaném konci tréninku vyprávěl: „František vylezl z vody a usedl na břehu. Myslel jsem, že trénink končí, ale on se čtvrt hodiny nezvedal. Tak jsem k němu seběhl a zjistil, že nemůže vstát. Byl stále jen v plavkách. S mou pomocí se postavil a namáhavě řekl: ‚To je tvrdý, pomoz mi!‘ Pomalu jsme mu pomohl do schodů. Kdosi přiběhl a volal: ‚Františku, jsi podchlazený, zavolám sanitku!‘ Přijela asi za deset minut a odvezla ho do nemocnice, i když to odmítal.“  

František Venclovský si v nemocnici poležel pár dní, cítil se dobře, pustili ho domů, ale po čtyřech dnech byl zpátky. Trápily ho prudké bolesti břicha. Myslel, že to přehnal se zabijačkovými dobrotami. Ale bylo to jinak. Ve středu ho přivezli, ve čtvrtek operovali a v pátek 13. prosince 1996 zemřel. Příčina smrti: Krevní sraženina uzavřela tepnu, která vyživuje střevo, a proto došlo následně k odumření tkáně. Sraženina vznikla asi při oné poslední koupeli a podchlazení. Vliv mohla mít i fibrilace srdce; touto poruchou trpěl. Možná se bolesti břicha ozvaly v době, kdy nemuselo být pozdě, ale on je mohl přemáhat. Celý život si přece zakládal na tom, že není bolestínek…

Přál si neveřejný pohřeb a poté rozptyl do vln milované Bečvy, byť je to zakázáno. Říkal to ale vždy s úsměvem a dodával, že tu stejně bude do stovky… Ani jedno z přání se mu nesplnilo. Jeho přátelé přesvědčili rodinu o tom, že veřejnost se musí s naším prvním přemožitelem La Manche rozloučit důstojným obřadem. Nad rakví promluvil kamarád Jan Novák a parafrázoval Venclovského památný výrok. „Já su tak nešťastné, moc nešťastné su!“

 ***

Fotokoláže pro CzechFolks.com  © Marie Zieglerová, Olga Janíčková

Převzato z deníku Lidové noviny – 29. 07. 2011   

 

Fanoušci pískali jeho „režimní Dukle“, ale jemu za jeho parádní slalomy a góly vždy tleskali aneb Fotbal i v minulém režimu převálcoval politiku.

Příliš světově proslulých osobností se v české kotlině nerodí, ale pokud ano, pak je dávejme za vzor a oslavujme. V těchto dnech to platí o držiteli Zlatého míče z roku 1962, fotbalistovi JOSEFU MASOPUSTOVI a jeho osmdesátých narozeninách, jež připadají na středu 9. února.

A čím je jeho životní příběh pozoruhodný? Především tím, že je typicky český a fotbalový. Fotbal je totiž sportem chudých kluků. Takovými byli všichni slavní hráči, kteří to někam dotáhli. Jmenovat lze již nežijícího Pláničku či Bicana, dále Masopusta, Viktora, Panenku, ale i ještě nedávno po hřišti běhajícího Nedvěda.

Josef Masopust pochází ze šesti dětí hornické rodiny a dětství prožil ve Střimicích u Mostu, obcí později pohlcené povrchovou těžbou. V Sudetech zabraných Hitlerem musel chodit do německé školy, po válce se vyučil soustružníkem, ale řemeslo nikdy nedělal. Hrál totiž tak výborně fotbal, že se stal po únoru 1948 „socialistickým profesionálem“. Uvozovky jsou na místě: v národním podniku Vodotechna Teplice byl přidělen k partě kopáčů potrubí, kterým dělal – svačináře. Když jim nakoupil a donesl žádané, chvíli s nimi o fotbale poklábosil, ale pak měl volno a trénink. Pravda, bylo to poněkud nepatřičné, psal se rok 1950, začínala budovatelská léta pětiletek… Můžeme tu dobu dnes ironizovat, ale nemá to smysl. Realita byla zkrátka taková. Lid odjakživa potřeboval chléb a hry. Teplická Vodotechna reprezentovala v lize severní Čechy a hrála proti Dynamu Slavia, Bratrství Sparta, Železářům Bohemians a dalším klubům s podobně „honosnými“ názvy dle sovětského vzoru…

Zakrátko pak branec Masopust dostal povolávací rozkaz, aby nastoupil do nově zřízeného Armádního tělovýchovného klubu (ATK) Praha. Ten strana a vláda zařadila přímo do nejvyšší soutěže, samozřejmě k velké nelibosti fotbalové veřejnosti. Proto nekomunistická   sportovní veřejnost na hráče ATK (později pod hlavičkou ÚDA Praha a Dukla Praha) s chutí pískala. Masopust se v týmu dlouho hledal. Jako útočník nevynikal pumelicemi ani sprintem a jako obránce nehrál tvrdě od podlahy. Teprve když ho trenér Kolský postavil do záložní řady, tak se našel a bylo ho najednou plné hřiště. Tvořil hru, nahrával na góly, a když občas nějaký dal, dlouho se o tom mluvilo i psalo: uměl totiž nenapodobitelným způsobem obejít kličkami několik protihráčů. Dokázal to za Duklu proti brazilskému FC Santos s Pelém, kdy dvěma góly zastínil krále světového fotbalu. Předvedl to v pražském mezistátním proti Rakousku a zazářil takto mockrát. „Masopustovský slalom“ – to byl nový terminus technicus. Ukázkový gól po samostatné akci dal i ve finále mistrovství světa proti Brazílii, v němž Československo překvapivě vedlo 1:0, ale pak prohrálo.

Masopust byl, jak se říká, ve správném čase na správném místě. Naše mužstvo hrálo nečekaně finále a on, jeden z jeho pilířů, vstřelil gól. Proto byl zvolen nejlepším fotbalistou Evropy. Kdyby Československo finále nehrálo, Zlatý míč pro nejlepšího evropského plejera by dostal někdo jiný. Leč tohle nikterak nesnižuje jeho kvality. Stačí se podívat na jména držitelů Zlatého míče. Před Masopustem to byli: Angličan Matthews, Argentinec Di Stéfano, Francouz Kopa, znovu Di Stéfano, Argentinec Suárez, Argentinec Sivori. Po něm: Rus Jašin, Skot Law, Portugalec Eusébio, Angličan Charlton… a tak bychom mohli pokračovat až k dnešku a k poslednímu držiteli trofeje – Argentinci Messimu.            

 Ale vraťme se k příběhu člověka Masopusta: ano, „podepsal vojnu“ a byl tedy „lampasákem“, jak se říkalo. Podepsali však i jiní, Pluskal, Novák, Borovička, Šafránek a mnozí další, tenkrát i později. A hned také dodejme, že na politiku zvysoka kašlali, byli přece mladí, chtěli sportovat, něco na hřišti dokázat. Zásluhou státního profesionalismu a – marná sláva – i díky vojenskému režimu v Dukle to dokázali. Hráli fotbal světové úrovně a tvořili základ národního týmu, a proto na ně fanoušci přestali časem pískat. Fotbal jako takový politiku jasně převálcoval. To si přiznejme a objektivně oceňme. A klidně dodejme, že Masopust byl i členem KSČ. Můžeme se tomu divit, když vyrůstal ve třicátých letech v chudé hornické rodině a v Sudetech? Jestliže i tak by s tím měl někdo ze čtenářů problém, dodám historku. Na reprezentační zájezdy v oněch dobách jezdila „vnitrácká očka“. Jeden takový „nenápadný“ člen výpravy navrhl dukláckému triu Novák, Pluskal, Masopust, ať mu v Anglii pomohou s dozorem na přece jen méně spolehlivé hráče Sparty. A byl to Josef Masopust, jenž dotyčnému nekompromisně řekl, že tohle do sportu nepatří, ať s nimi nepočítá. Ocitlo se to samozřejmě v hlášení, soudruzi „nahoře“ se kabonili, ale průšvih se nekonal.

I proto mám Josefa Masopusta, s nímž jsem jako novinář udělal mnoho rozhovorů, rád, vážím si ho a přeji mu nyní pevné zdraví. 

Pro čtenáře, kteří mají rádi fakta, přidám závěrem encyklopedický odstavec:

Josef Masopust (narozen 9. 2. 1931, Střimice u Mostu), fotbalista a trenér, 1962 Zlatého míče pro nejlepšího hráče Evropy. Působil v klubech: 1945-50 Baník Most, 1950-52 Vodotechna Teplice, 1952-68 ATK, ÚDA a Dukla Praha, 1978-70 RC Molenbeek (Belg.). 1950-68 sehrál v čs. lize 386 utkání (79 gólů) a získal osm mistrovských titulů: 1953, 1956, 1958, 1961-64, 1966. 1954-66 nastoupil za Československo v 63 zápasech (10 gólů). Hrál na mistrovství světa 1958 a 1962 (2.místo) a na mistrovství Evropy 1960 (3.místo). 1963 nastoupil za výběr světa, 1964 a 1965 za výběr Evropy. 1966 nejlepší fotbalista ČSSR. Trenérská kariéra: 1970-76 Dukla Praha, 1976-80 Zbrojovka Brno (1. místo 1978), 1980-83 SC Hasselt (Belg.), 1984-87 tým ČSSR, 1988-91 juniorská reprezentace Indonésie. 1999 držitel Hlavní ceny Klubu fair play Českého olympijského výboru za celoživotní příkladné chování a vystupování, 2000 nejlepší český fotbalista století, 1995-2004 předseda Nadace fotbalových internacionálů.

* * *

Významný muž české historie s košatým, literárně zdobeným jménem Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, se narodil 23. ledna 1861 v Heřmanově Městci, tedy před sto padesáti lety. A tak jsou na místě otázky: Co o něm víme a co by se slušelo o něm vědět?

Především to byl muž mnoha prvenství.

Roku 1882 získal jako první absolvent doktorát filozofie na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, a to po jejím jazykovém rozdělení – na českou a německou část. Jak příznačné pro českého vlastence moderních názorů, velkého obdivovatele Jana Nerudy a Tomáše Garrigua Masaryka.

V roce 1891 se spřátelil s Pierre de Coubertinem, který jej o tři roky později povolal na schůzku zástupců dvanácti zemí, při níž vznikl Mezinárodní olympijský výbor (MOV) k obnově antických sportovních her. Guthovou zásluhou se Češi stali členy MOV, ačkoliv neměli svůj stát, což jim v rámci Rakousko-Uherska velice posílilo sebevědomí. Guth se pak jako první a jediný našinec zúčastnil prvých novodobých olympijských her v Aténách roku 1896. O tři roky později založil v Praze Český olympijský výbor, stal se jeho předsedou a zorganizoval první českou výpravu sportovců na olympiádu 1900 v Paříži. Tohle se například rakouským sportovcům nepodařilo, o to větší měla potom Vídeň na Prahu zlost. Ze sportu, nového fenoménu doby, se tak stalo politikum.

Jiří Guth se považoval především za středoškolského profesora a literáta. Psal cestopisy (navštívil mnoho evropských zemí), básně, fejetony a povídky. Jako velice pilný tvůrce přeložil díla asi třiceti autorů z francouzštiny (mj. Maupassanta, Verna, Zoly) a němčiny (jako první u nás překládal Karla Maye), a to pod dvaceti(!) pseudonymy.

Sport a záležitosti Českého olympijského výboru považoval za vlastenko-společenskou povinnost. Sám měl ke sportování spíš vlažný vztah. Přiznal, že se na pražské Občanské plovárně učil plavat tři roky(!), a s úsměvnou sebeironií dodával, že „jízda na velocipédu, módní to novince doby, mu připadá fyzicky velmi namáhavá.“ Aktivně se zabýval jen dvěma sportovními aktivitami – občasnými vyjížďkami koňmo a turistikou; a tady má další primát – byl prvním předsedou Klubu českých turistů).

Při zasedáních a jednáních MOV se často setkával s princi, knížaty, hrabaty, a tak si mohl v aristokratickém prostředí osvojit pravidla nejvyšší etikety. Proto se kolem roku 1910 rozhodl psát o společenské výchově, stolničení či odívání; to je další prvenství. Nejdříve sepsal Pravidla slušnosti pro mládež a brzy poté ještě známější – třísvazkový Společenský katechismus. Těmito kodexy vstoupil do všeobecného povědomí možná mnohem více než olympijským průkopnictvím.

Nicméně ukázka ze Společenského katechismu vyvolává dnes úsměv. Tady ovšem musíme vzít v potaz, co všechno je po sto letech v životě společnosti jiné.

Návod – jak se chovat při jízdě v tramvaji?

„Výstup i nástup se děje rychle, nikdo se přitom nebav se soudruhem. Loučení a líbání, dokonce i slzy před tramvají si odbuďte jinde. Jedná-li zřízenec tramvaje s cestujícím o lístku nebo o čemkoliv jiném, i kdyby jednání mělo ráz prudší hádky, sluší, aby si toho ostatní tramvajové obecenstvo nevšímalo.“

Nebo jiný příklad – jak si počínat v parku?

„Při nějakých nepřístojnostech se obraťte na zřízence nebo strážníka, arci vhodným a nenápadným způsobem. Slušný člověk, který nechce na sebe obraceti pozornost a působiti nepříjemnosti, raději se odvrátí. Prší-li a máte-li otevřený deštník, je pomoc snadná: chráníte si jím tvář.“

Zmínku zaslouží i Guthovo „hradní“ prvenství. Po skončení první světové války se chtěl věnovat naplno jen literatuře, ale v lednu 1919 dostal nabídku, aby se stal společenským rádcem prezidentské kanceláře, ceremoniářem Hradu. Jako renomovaný znalec mravů byl pro takovou roli přímo stvořený. Navíc znal profesora Masaryka z doby studií a jako vlastenec chtěl nové republice pomoci. Brzy se tu však dožil zklamání: většinou totiž organizoval večírky Alice a Jana Masarykových. Rovněž se mu nelíbilo, že jeho funkce má charakter více monarchistický než republikánský. Názorově se střetával s prezidentovou dcerou Alicí, a to zejména kvůli její účasti na státnických jednáních po otcově boku. Při nich vystupovala v roli první dámy, což považoval za nepřípustné; nepříjemný mu byl také údiv cizích diplomatů nad touto „zvyklostí“. TGM však tyhle problémy nevnímal a mluvil s ním jen lakonicky. Zklamaný strážce hradní etikety uvažoval o rezignaci, ale místo toho dostal novou funkci – v roce 1923 se stal sekretářem Československého řádu Bílého lva. Pečlivě vypracoval statut a agendu řádu, což patří k dalším jeho primátům. Takže lze říci, že při každoročním udělování státních vyznamenání k výročí vzniku republiky je ve Vladislavském sále symbolicky stále přítomen i v současné době.

V roce 1929 opustil po třiceti letech funkci předsedy kdysi Českého a později Československého olympijského výboru, ale členem MOV zůstal. Naposledy se zúčastnil olympijských her 1936 v Německu a pak žil v ústraní až do svého skonu (mozková mrtvice) 8. Ledna 1943 v Náchodě. Bylo mu jedenaosmdesát let.

Závěrem přibližme Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského (nové pseudonymy přijal v roce 1920) úplně obyčejně, jako například souseda z vedlejšího domu.

Miloval řád, a proto vstával každé ráno o páté, po snídani do osmi hodin psal a poté odcházel z bytu ve Školské ulici přes Václavské náměstí a Příkopy na reálné gymnázium v Truhlářské ulici; zde učil přes dvacet let a škola dnes nese jeho jméno. Po návratu z vyučování pokračoval v psaní až do šesti hodin. Prvním čtenářem i kritikem jeho textů, psaných drobným a úhledným písmem, byla manželka Anna, na jejíž mínění hodně dal. Poté se u Guthových večeřelo a pak byla v plánu krátká procházka; zpravidla na blízké Karlovo náměstí či Slovanský ostrov. Leč v osm hodin pilný literát už opět usedal k psacímu stolu.

***