CzechFolks.com PLUS

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Vlahé nedělní odpoledne mne zlákalo k procházce po říční navigaci. Ve vzduchu bylo cítit jaro, první květiny vystrkovaly své barevné hlavičky, ptáci ladili hlasy pro své pěvecké koncerty. Kráčel jsem zamyšlen po cestě, když tu mne vyrušil zvuk kroků. V ústrety mi šel někdo, koho jsem určitě musel znát, jen si vzpomenout…

Kráčel tak nějak bezcílně, s pohledem upřeným do pomalu plynoucí špinavé vody.

“Ahoj, kam míříš?” Zastavil se a pomalu zvedl své velké smutné oči a lehce se pousmál. Chvíli bylo ticho. Asi jsem ho vyrušil z nějakého rozjímání. “Hledáš tady snad nějakou inspiraci?” pokouším se překonat tíživé ticho.

 “Nikdy už žádnou nechci najít, je to žhavá láva, která jen spaluje duši, kéž bych ji ztratil, navěky, jako…” Konec věty zůstal viset skoro hmatatelně ve vzduchu.

“Jako co?” chytil jsem se náznaku konverzace. Vzápětí mě to ale zamrzelo.

“Jako sebe”, odpověděl, hledě kamsi skrze mne. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Pavel Mojžíš

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Jiří Havel

Není nad.to vrátit se sám na stará místa. Jít po cestě, vedoucí k lesům a skalám, na níž pomalu utichá hluk civilizace a střídá ho jen šumění větru v korunách stromů a občasné pípnutí probuzeného ptactva. První skalní převis mne uvítal naprostým tichem. Tichem, které se valilo údolím, odráželo se od pískovcových skal a plnilo moji hlavu až k prasknutí. Byla to kouzelná noc. Ze stěny nade mnou sem tam s lehkým zašustěním spadlo zrnko písku, vlhký a chladivý vzduch plný vůně pryskyřice a léta šimral v nose a únava z cesty byla najednou tatam…

Nový den putování mne zavedl k převisu, obklopenému hustým smrkovým lesem a zaplavenému radostným štěbetáním všeliké poletující havěti. Na lavičce u ohniště se ke mne přidaly zástupy vzpomínek na dobu, kdy tu hořel za chladných podzimních nocí oheň, vyprávěly se příběhy veselé i těžko uvěřitelné, kdy ze strun kytar se linul stříbrný vodopád veselých písniček i těch k zamyšlení, a vzduch byl prosycen vůní kouře, kamarádství a lásky. Před odchodem jsem schoval do kapsy hodinky, neboť na toulkách se čas řídí jen dvěma dobami, světlem a tmou.

  Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Pavel Mojžíš

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Pavel Mojžíš

Rád bych Vám povyprávěl pohádku, která je zvláštní tím, že se opravdu stala…

Na počátku tohoto příběhu bylo kolo. Vlastně několik kol. Zpočátku se kutálela přes díry a kameny, vykotlané pařezy, louže i trávu. To však milá kolečka brzy omrzelo, a tak se díky chytrým pánům rozhodla, že si ulehčí život. A vznikla první kolejnice. A pak druhá. A další a další. Některé vysoké, některé nízké, jak bylo právě potřeba. Hned se začaly spojovat v trať. Vznikaly tratě hlavní, vedlejší, s normálním rozchodem i s úzkým. A na něj se naše kolečka zaměřila. Však si je také zakoupil sám pan hrabě Adolf Richter, majitel kolínského cukrovaru a panství kol Kolína. Jak už jistě tušíte, měl onen podnikavý pán krom cukrovaru i pole s cukrovou řepou, a jelikož jak víme byla kolečka, která řepu svážela utahaná, pořídil jim ony úzké koleje. Na kolečka pak nechal posadit podvozky, na ně korby a vznikly řepařské vagonky. Na jiná kolečka nechal osadit rámy, kotle, parní stroje a vznikly parní mašinky. Tyhle malé řepné vláčky projížděly kolínským Zálabím, kol Ovčár, přes Býchory, kol dvora Eleonorov až do Jestřabí Lhoty. Tento příběh začal se psáti léta páně roku tisícího osmistého devadesátého čtvrtého.       

Čtěte více ZDE »