CzechFolks.com PLUS

Snad každý den chodil starý generál stejnou cestou od svého domu na náměstí na plácek za kostel. Mlčky pak pozoroval líně tekoucí řeku a uvažoval, zda při svých válečnických cestách měl čas vnímat něco tak obyčejného a zároveň krásného. Jednou zde, snad aby místo vnímali i další lidé, vysadil strom jírovec. Roste ještě dnes.

Místa, kde dnes najdeme Týnec nad Labem, byla osídlena již v desátém století, předurčilo je k tomu výhodné umístění u řeky a na výběžku Železných hor. Osadu založili Slavníkovci, později se dostala do držení Vršovců a Přemyslovců. První písemnou zmínku objevíme v Kosmově kronice, autor udává, již tehdy kolovou hradbou opevněnou osadu, jako místo setkání knížete Vladislava s Otou Černým. Ve dvanáctém století bylo město známé přívozem přes Labe, který využívali hlavně kupci a horníci při cestách do Kutné Hory. Za vlády Pernštejnů vznikl první dřevěný most. Další majitel, budoucí král arcikníže Maxmilián, město povýšil na královské komorní a most se čtyřhrannou věží a cimbuřím je ve znaku Týnce nad Labem do dnešních dnů. Čtěte více ZDE »

Jedu takhle z Poděbrad do hlavního města. Bytostně nesnáším dálnici, je na ní nuda, a tak volím původní trasu přes malebné středočeské vísky, občas zpestřenou borovým lesem, či lesíkem. Dízl spokojen brumlá, rádio tiše hraje, prostě  cestovní pohoda často narušovaná padesátikilometrovou rychlostí v obcích.

Náhle  u vozovky na kraji vsi poetického jména Písková Lhota začne zuřivě blikat digitální cedule a hlásí, že jsem překročil povolenou rychlost. O celé dva kilometry. Červené diody vytváří nápis ZPOMAL.

Porušil jsem paragraf, jsem, zločinec. Nejhorší je, že přímo recidivista, který se do konfliktu se zákonem a vlastním svědomím dostal již jednou. Před šesti roky jsem, považte, přešel v Praze u Anděla křižovatku na červenou. Rameno spravedlnosti mě sice nelapilo, ale o to větší byla nastalá duševní muka. Čtěte více ZDE »

Tismice nedaleko Českého Brodu jsou poprvé zmiňovány teprve v roce 1295 v souvislosti s jejich vlastníky Mikulášem a Zdislavem z Tismic. Vesnice by dnes byla patrně neznámá nebýt místního kostela. Turisty poněkud opomíjená románská bazilika Nanebevzetí Panny Marie je ale jednou z nejvýznamnějších architektonických památek České republiky, řadí se i mezi význačné stavby celé Evropy.

Loni byla zahájena potřebná rekonstrukce chrámu, její součástí je podrobný archeologický průzkum celé lokality. Věnuje se mu PhDr. Jan Frolík, vedoucí Oddělení záchranných výzkumů Archeologického ústavu Akademie věd České republiky.

Co vlastně v Tismicích probíhá a co od výzkumu očekáváte?

V Tismicích probíhá podobná akce jako v nedalekých Žabonosech, odvodnění a statické zabezpečení kostela. Čtěte více ZDE »

Z vesnice, jedné z nejstarších na Kolínsku, je panoramatický pohled od Čáslavi, přes Kaňk a Tříhřbetnou horu až ke Kolínu. Při dobrém počasí jsou zřetelné i vrcholy v Posázaví. Okolí obce bylo osídleno již v dobách Boleslava II. Když panství vlastnil náruživý lovec kníže Oldřich, chovali pro něj v Ohařích lovecké psy, V Káníně, Sokoleči a Jestřábí Lhotě dravé ptáky. Přímo ve vesnici již v desátém století působil knížecí chovatel koní.

Konárovice jsou písemně zmiňovány již v roce 1352, jako o poplužním dvoře s tvrzí se o nich píše v registraci papežských desátků. Dlouhé roky se střídali vlastníci, patrně největší význam měla pro panství hraběnka Ažběta Quasco de Claviers. Koupila ho v roce 1772, zasloužila se o rozvoj širokého okolí, v Konárovicích postavila i první školu. Čtěte více ZDE »

Toho večera se v útulné hospůdce kousek od smíchovského Anděla vlastně nic zajímavého nedělo, parta štamgastů u svého vydrženého stolu byla značně nekompletní. V lokále převládalo neobvyklé ticho jen občas narušované halasným zíváním hostinského Orobince.

„Pánové, takhle to dál přece nejde,“ usoudil sochař Makovička, dopil smíchovskou desítku otočil prázdný půllitr uchem k hostinskému a zasněně vyhlédl ušmouraným oknem na ulici. „Ticho, jako v chrámu páně, venku poeticky leje, za měsíc a pár dní Vánoce, doma bába povídá něco o mytí oken… Tohle přece nejde, něco by se mělo zorganizovat.“

Čtěte více ZDE »

Brána Krkonoš, místo, ze kterého je možné vyrážet na hřebeny, do hlubokých lesů nebo jen tak šlapat po březích potoků či řeky. Pocestného nezaskočí ani nevlídné počasí, město nabízí nejednu kulturní aktivitu, dvě muzea i zajímavou soukromou galerii. Vrchlabí má cosi do sebe, když svítí slunce, klesne mlha, padá déšť nebo sníh. Za denního světla se město usmívá, v noci vypadá zamyšleně, často i zasněně.

První lidé začali do divokých pralesů pronikat již ve třináctém století, nejprve přicházeli hledači kovů a drahých kamenů. Byli úspěšní, a tak se postupně začali  objevovat horníci a dřevorubci, kteří svá sídla budovali obvykle okolo zemských stezek. Čtěte více ZDE »

Zadumaně hledím ondy večer, v marné snaze dočíst se něco, co mne mimořádně neuvede do stavu nepříčetnosti, na stránky denního tisku. Celkem nic nového na první pohled nenacházím i v poslanecké sněmovně se politici stále dohadují, kdo je větší lotr a v nebývale shodě řeší, zda si z voličů udělat ještě jednou srandu snížením svých apanáží o procento či dvě.

Ale pozor, hledím na učený článek od tlupy klimatologů, věnovaný nejchmurnějším vizím. Zase prý taje ledovec v Grónsku. Jdu přiložit do krbu ekologické polínko, venkovní teploměr asi káže bludy, rtuť se klepe zimou hluboko pod bodem mrazu, na Sibiři si prý domorodci zapínají knoflíky u košilí. Na dveře klepe zoufalý soused a prosí o trochu nemrznoucí směsi do chladiče auta, uvěřil, prosťáček venkovský, meteorologům a čekal společně s nimi teplou zimu. Sousedova odchodu využívá náš Bernský salašnický pes, protahuje se nenápadně škvírou ve dveřích, z kožichu oklepává rampouchy a ztuhle klesá vedle žhnoucího krbu. Zjišťuji, že horký grog již pomalu nezabírá a vylepšuji ho ještě štamprdlí čistého lihu. Prý se tím zvýši jeho léčivost. Zimou začaly vibrovat i okenní tabulky.

Čtěte více ZDE »

Nejkritičtější dny Vánoc pomalu míjely. Přežili jsme bez potíží se žlučníkem, žaludkem a dalšími ohroženými orgány Štěpána a zdálo se, že před námi již není žádná katastrofa.

„Stejně je to podezřelý,“ pronesl po setmění vedle na stromku hořících svíček otec.

„Ani obyčejná kapří kost nikomu nezůstala viset v krku… Já mám pocit, že se ještě něco musí semlejt, taková třeba jen malá povánoční katastrofa; třeba by mohl přijet strejda Pavel na Silvestra.“ Strejda Pavel byla , rodinným slangem řečeno, kráčející katastrofa, jeho nápady děsivé a strejda je ještě ke všemu většinou realizoval. Stále se třeba vzpomínalo, jak loni na Silvestra usoudil, že jde o svátek nudný a nezajímavý, že daleko půvabnější by bylo oslavit s koncem roku všechna významná výročí. Čtěte více ZDE »

Ta socha byla vidět z mnoha míst hlavního města, nejméně zapomenutelným dojmem působila při pohledu ze Staroměstského náměstí Pařížskou třídou a přes Čechův most. Její monumentalitu jistě oceňovaly oběti politických procesů s dalšími postiženými socialistickou zákonností.

Koncem tohoto roku uplyne dlouhých šedesát let od památné chvíle, kdy na základní kámen budoucího, 17 000 tun vážícího symbolu kultu osobnosti, který neměli ani v samotném SSSR, poklepal sám druhý dělnický prezident Antonín Zápotocký. Čtěte více ZDE »

Ranní autobus, plný lidí co se již třásli na pondělní budování socialistické vlasti, se k hlavnímu městu plížil, jako vždy, rozvážně. Prokličkoval úzkou silničkou okolo lesních rybníků. Na křižovatce u bývalé zájezdní hospody, kterou spotřební družstvo Jednota po stovkách let tučných přivedlo na pokraj krachu, dal přednost a pokračoval po již slušně frekventované komunikaci. Zpoždění, které cestou nabíral nebylo nic mimořádného, pracující také sebeméně nevzrušovalo. Na kraji velkoměsta mezi ohavnými průmyslovými podniky s funěním otevřel dveře, do bláta na chodníku vystoupil Poutník, rozvážně zažehl cigaretu a ještě rozvážněji se vydal k vrátnici stavebního podniku, který mohl existovat jen díky rozvinuté socialistické společnosti.

Ve vrátnici zběžně mrkl na kartu docházky a spokojeně konstatoval, že pracoviště již více než hodinu zdobí svou přítomností.

„Jak já to jenom dělám? Asi dřu, i když náhodou spím… Zase abych si vzal náhradní volno, přesčasy se platí jen vrchnosti; no neva, ono se třeba někdy hodí…“

Čtěte více ZDE »

Vltava je zatím ještě Studená, více než řeku připomíná lepší potok, protéká místy, kam před pár roky obyčejný smrtelník vstoupil jen velice těžko. Okolo řeky jezdí vláček, dříve posádky musely být pečlivě prověřeny, dostávaly se přece téměř ke zlým imperialistům. Železniční trať sice předělovala masivní kovová vrata, ale ostražitosti přece není nikdy dost. Rychlíky tehdy jezdily z Prahy do Volar, ale vybrané na přání vojenských pánů zajížděly až k hranicím do Nového údolí.

Do Stožce je nekratší cesta přes známý Soumarský most. Lesní silnička nás dovede do Českých Žlebů, které se probouzejí po dlouholeté izolaci způsobené těsnou blízkostí hranic, byly jednou z nejodlehlejších šumavských osad. Ve středověku zde procházela hlavní trasa Zlaté stezky z Pasova do Prachatic, na její stopy můžeme ještě dnes v okolí narazit. Osada, jejíž jméno je odvozováno od koryt, žlebů, ze kterých se napájeli soumaři, je ale písemně zmiňovaná až r.1709. České Žleby se zapsaly i do historie celkem nedávné. Nedaleko osady v září 1950 zahynul bratr krále Šumavy, Bohumil Hasil, když se společně pokusili přes hranice převést Bohumilova syna. Rozstřílené tělo je pohřbeno ze zdí hřbitova, pohraničníci byli „zaslouženě“ odměněni dovolenkami.

Čtěte více ZDE »

Cesta od Vitic vede zčásti pod kopcem správně nazývaným Lipská hora. Do hory má sice daleko, ale je známější, než mnohé, podstatně vyšší vrcholky. Proslavila se 30. května 1434 bitvou mezi koalicí katolíků a umírněných kališníků a radikálních husitských vojsk. Obě strany při vzájemném střetnutí používaly tradiční husitskou výzbroj i taktiku, výsledek bitvy je dostatečně známý.

Radikální husté v čele s Prokopem Holým se opevnili ve vozové hradbě a vyčkávali útoku koaličních sil. Ty, po předstíraném útoku, začaly jakoby zmateně ustupovat, radikálové otevřeli vozovou hradbu a vyrazili pronásledovat ustupující. Čtěte více ZDE »

Kocoura Mikeše z dětské četby známe všichni, kde se Mikeš i jeho autor narodili, zatím nevíme. Vesničku z obrázků Josefa Lady poznáme zdaleka. V okolí se změnilo mnohé, ale její stěžejní motiv, kostelík přehlížející širou krajinu zůstává stále stejně pohádkový.

Do Hrusic nejsnáze dorazíme po žluté značce z Mirošovic. Cesta pojmenovaná po mluvícím kocourkovi začíná na Horusické návsi, a pokud po ní vykročíme, čeká nás do cíle v Říčanech rovných dvacet kilometrů. Na vyznačených zastávkách se dočteme o jednotlivých příhodách putujícího Mikeše, děti mohou v předem určených místech obdržet razítka a v cíli za ně získat hezkou odměnu.

Čtěte více ZDE »

Obec, vlastně větší vesnice Jakub, leží ve stínu slavné Kutné Hory již mimo pásmo kopců, okolní krajina se vzhledem blíží k Polabí. Na konci poklidného náměstíčka, v místech, kde by nezasvěcený jen těžko hledal něco zajímavého, je ale stavba, jakou jinde nenajdeme. Kostel svatého Jakuba pochází z dvanáctého století a jižní stěna je vyzdobena unikátními románskými plastikami.

Obcházíme trochu tajemnou stavbu z lomového kamene, v západní stěně, ve výšce přibližně prvního patra, je vidět náznak někdejších dveří… Navazovala na ně krytá chodba a umožňovala pohodlný přístup panstva z přilehlé, dnes již zaniklé tvrze přímo na kostelní kůr.  

Čtěte více ZDE »

Z Vítězova vede na vrchol kopce úvozová cesta, ze začátku obklopená vzrostlými třešněmi, měnící se časem v polní. Možná stejnou trasou se na své stanoviště 18. června 1757 ubíral i pruský král Fridrich II, vrchní velitel armády, která se za pár okamžiků utká s přesilou vojáků Marie Terezie pod velením polního maršála Dauna. Cesta není strmá, vede po ní i cyklotrasa, k odpočinku nabízí několik laviček. Romantické duše ale spíše přilákají jezírka v zatopených lomech, na březích mohu s trochou fantazie vyhlížet skupinku vojáků připravenou k boji. Občas ji skutečně potkají, to když při výročí bitvy kluby vojenské historie pořádají vzpomínkovou akci.

Čtěte více ZDE »

Hořice v Podkrkonoší jsme si spolu již prohlédli, ale okolí určitě stojí za další návštěvu. Podíváme se na zajímavou rozhlednu a ještě ochutnáme místní cukrářské speciality. Hořické trubičky jistě znáte, na něco zajímavého však narazíme i ve vedlejším městečku.

Z náměstí v Hořicích se vypravíme po červené turistické značce která nás dovede na hřeben Hořického chlumu k Hlohové kapli. Pod větvemi mohutné lípy stojí od roku 1826, kdy jí nechal jako dík za odvrácení cholerové epidemie postavit místní rodák doktor Josef Jandera. Proti kapli odbočíme polní cestou a ta nás po několika krocích dovede k první zajímavosti dnešní poutě, k Masarykově věži samostatnosti. Čtěte více ZDE »

Ještě v sobotu se, s jistou dávkou fantazie, dalo mluvit o vcelku slušném počasí. Občas sice lehce sprchlo, vláha však nepadala po vědrech, často zasvítilo již jarní sluníčko, na zahradě vykukovaly z trávníku, podle mě sněženky, podle v květeně se lépe orientující ženy něco úplně jiného. Bez ohledu na druh kvítí padlo s podvečerem rozhodnutí. Dlouho jsme se nikam nepodívali, zítra se jede na výlet.

“Takový Benešov nad Ploučnicí… Kdy jsme tam vlastně byli naposledy? Nebo Děčín; člověče, byli jsme tam vlastně spolu někdy?“ Čtěte více ZDE »

Benešov nad Ploučnicí je sice trochu ve stínu nedalekého Ústí nad Labem, ale to mu nijak neubírá na významu ani na nenápadném půvabu. O mnohých městech se říká, že připomínají Betlém. Když se v Benešově vypravíte na vyhlídku Františka Josefa I. na vlastní oči poznáte, že pozorujete jedno z nich.

Benešov byl v údolí řeky Ploučnice v místech, kudy vedla stezka spojující Prahu s východním Saskem a Lužicí, založen v třicátých létech 13. století. O hospodářský rozkvět se významně zasloužili Trčkové z České Lípy i jejich následníci Pánové ze Salhausenu. Čtěte více ZDE »

Vesničku, vlastně jen pár kroků od Plaňan, bez znalosti prostředí bychom těžko hledali. Krčí se skromně v hlubokém údolí potoka Bečvárka, který proteče dvěma rybníky a spojí své vody s řekou Výrovkou. Při pohledu odkudkoli z okolí si z celé vesnice všimneme vlastně jen jakoby na rovině stojícího kostela svatého Václava, stavby, na které se podílel někdo z okruhu huti Peta Parléře.

V kostele probíhá celková rekonstrukce, zajímají se o něj i pracovníci Archeologického ústavu Akademie věd. Čtěte více ZDE »

Poustevník, který uměl vyrábět brýle 

Zbožný poustevník Samuel posnídal jako obvykle skývu suchého chleba, zapil douškem vody z Chodovického potoka a navyklými pohyby uklidil na hrubě tesaném dřevěném stole. Měl v plánu až do soumraku brousit čočky z kousků čirého skla. Učený poustevník nejen že věděl, že brýle vynalezl již ve třináctém století Alessandro de Spina z Florencie, ale uměl je sám vyrábět. Poustevník se vlastně jmenoval Samuel Görner, na hrad Sloup přesídlil z protilehlé jeskyně v roce 1735 a mimo brýlí sestavoval i dalekohledy. Čtěte více ZDE »

Koncentrační tábory, poklad i zajímavá rostlina

Je začátek roku 1942, čas v bývalém Československu navenek plyne klidně. Stačí pilně docházet do zaměstnání, zbytečně nevidět, neslyšet a nemluvit, neupozorňovat na sebe, nedostat se do středu zájmu protektorátních a hlavně německých úřadů. Zásobování občas začíná váznout, ale přežívat se ve většině protektorátu Böhmen und Mähren bez větších potíží ještě stále dá. O poznání hůře jsou na tom lidé odedávna žijící v oblasti mezi Vltavou, Sázavou, železniční tratí spojující Prahu-Benešov-Votice-Tábor a na jihu silnicí od Líchov do Sedlčan. Šedesát tisíc obyvatel z oblasti pokrývající pět stovek čtverečních kilometrů již ví, že do října musí opustit své domovy. V jejich rodištích se budou zločinci se symboly SS na stejnokrojích zdokonalovat ve znalostech hromadného vyvražďování celých národů. Čtěte více ZDE »

Empír u Červených Peček

Na kraji malého lesíka při cestě z Červených Janovic do Nebovid, na parkově upravené mýtině stojí nově opravená empírová stavba. Jasně bílá barva omítky kontrastuje s temnou zelení jehličnatých stromů, pouze dva dorské sloupy narušují přísnou strohost. Nad vstupními dveřmi čte pocestný jméno Hrubý de Gelenj. Kombinace v Čechách působící poněkud nezvykle…

Hrubí z Jelení jsou ale starou českou šlechtou, původem z Jilemnicka, která se v roce 1794 usadila v Pečkách. Čtěte více ZDE »

První zajímavost Tuchoraze objevíme hned na okraji návsi. Žulový balvan, na kterém jsou umístěny kovové desky se jmény všech minulých starostů ledaskde nemají. Kolem památníku a zdi statku klesá cesta k lesu, dovedla by nás až k Mlýnskému rybníku. Zastavíme se ale mnohem dříve u jedné z nejzachovalejších hradních obytných věží z poloviny 15 století v Čechách.

Na ostrohu nad říčkou Šemberou stávala kamenná tvrz již před rokem 1409, postavil jí  vlastník vsi, Petr z Klučova. Tvrz vhodným sňatkem později získal pan Mikuláš z Landštejna, tehdejší purkrabí na Hluboké. Postupně se vypracoval na jednoho z nejvýznamnějších královských hodnostářů, byl i nejvyšším písařem zemských desek, a potřeboval sídlo odpovídající jeho postavení. Čtěte více ZDE »

„Dlouho jsem slýchával řeči o svém buržoazním, nebo v lepším případě, podnikatelském původu,“ vzpomíná Viliam Sivek. „Pravda je, že dědeček byl za 1. republiky ředitelem největšího cukrovaru v Čechách, ale já se bohužel jen pamatuji, že jsem měl jako kluk dvoje kalhoty, jedny dlouhé a jedny kraťasy. Oboje univerzální, pro všední nošení a slavnostnější příležitosti…..“

Život  většiny lidí probíhá vlastně v poklidu, v předem stanovených kolejích. U Viliama Sivka i jeho předků se o stereotypu mluvit v žádném případě nedá, rodinná sága by byla na slušně obsáhlý román.

„Moje maminka se provdala na Slovensko a  aktivně se zúčastnila bojů při Slovenském národním povstání. Například při  bojích u Strečna převáděla francouzské zajatce do řad partyzánů. Celkem jich bylo kolem 250. Mimo řady  vyznamenání za statečnost  byla oceněna jedním z nejvyšších francouzských, Válečným křížem s palmou.“ Čtěte více ZDE »

Poutník stojí na jediném mostě, který spojuje město s hradem pánů z růže, sleduje líný proud Vltavy a mimoděk počítá podplouvající lodě. Samy od sebe se mu vybavují slova kamaráda, který pronesl, že dnes se již Vltava nejezdí, ale chodí, řeka  akoby zapomněla na líný proud a měnila se v magistrálu. Jen motoresty nahrazují hospody vydávající se za vodácké.

Nad řekou vše sleduje zasmušilý starý hrad a vypadá, že také vzpomíná. Možná na Bílou paní, která se nepravidelně objevuje v jeho zdech. Čtěte více ZDE »

Poutník dorazil pustou lesní cestou na křižovatku modré a žluté turistické značky, opouští  téměř pohodlnou trasu a začíná  stoupat kamsi k vrcholům zatím ukrytým před zvědavými pohledy hustými větvemi jehličnanů. Tři kilometry jsou strmé, zdolání vyžaduje téměř hodinu stoupání, během kterého je vlastně vyloučeno potkat jediného člověka. U prudkého potůčku na vetřelce jen nevlídně pohlédne zamyšlený zajíc.

Cesta končí u horní stanice lanovky, četnost pocestných je rázem značná, mnozí po vystoupení ze sedačky vypadají tak vyčerpaně, až nezasvěcený nabude dojmu, že jízda lanovou dráhou je velice náročná a únavná. Čtěte více ZDE »

Souprava mezi železničáři i cestujícími svorně nazývaná pantograf se skřípěním zastavila na druhém nástupišti, nevelká skupinka pasažérů míjí nádražní budovu a takřka všichni svorně vyrážejí směrem k náměstí. Těm, kteří Řevnice nemají jako cíl, konečně nic jiného nezbývá, na autobusy se přestupuje právě tam. Poutník se uvelebí hned za řidiče a spolu s ním sleduje pomalu ubíhající úzkou silničku. 

Za pár minut supící vozidlo, unavené stálým stoupáním, opouští, autobus objíždí kolem prázdné návsi a velebně, jako přelud bludného Holanďana, se ztrácí v dálce. Čtěte více ZDE »