CzechFolks.com PLUS

Toho večera se v útulné hospůdce kousek od smíchovského Anděla vlastně nic zajímavého nedělo, parta štamgastů u svého vydrženého stolu byla značně nekompletní. V lokále převládalo neobvyklé ticho jen občas narušované halasným zíváním hostinského Orobince.

„Pánové, takhle to dál přece nejde,“ usoudil sochař Makovička, dopil smíchovskou desítku otočil prázdný půllitr uchem k hostinskému a zasněně vyhlédl ušmouraným oknem na ulici. „Ticho, jako v chrámu páně, venku poeticky leje, za měsíc a pár dní Vánoce, doma bába povídá něco o mytí oken… Tohle přece nejde, něco by se mělo zorganizovat.“

Čtěte více ZDE »

Brána Krkonoš, místo, ze kterého je možné vyrážet na hřebeny, do hlubokých lesů nebo jen tak šlapat po březích potoků či řeky. Pocestného nezaskočí ani nevlídné počasí, město nabízí nejednu kulturní aktivitu, dvě muzea i zajímavou soukromou galerii. Vrchlabí má cosi do sebe, když svítí slunce, klesne mlha, padá déšť nebo sníh. Za denního světla se město usmívá, v noci vypadá zamyšleně, často i zasněně.

První lidé začali do divokých pralesů pronikat již ve třináctém století, nejprve přicházeli hledači kovů a drahých kamenů. Byli úspěšní, a tak se postupně začali  objevovat horníci a dřevorubci, kteří svá sídla budovali obvykle okolo zemských stezek. Čtěte více ZDE »

Zadumaně hledím ondy večer, v marné snaze dočíst se něco, co mne mimořádně neuvede do stavu nepříčetnosti, na stránky denního tisku. Celkem nic nového na první pohled nenacházím i v poslanecké sněmovně se politici stále dohadují, kdo je větší lotr a v nebývale shodě řeší, zda si z voličů udělat ještě jednou srandu snížením svých apanáží o procento či dvě.

Ale pozor, hledím na učený článek od tlupy klimatologů, věnovaný nejchmurnějším vizím. Zase prý taje ledovec v Grónsku. Jdu přiložit do krbu ekologické polínko, venkovní teploměr asi káže bludy, rtuť se klepe zimou hluboko pod bodem mrazu, na Sibiři si prý domorodci zapínají knoflíky u košilí. Na dveře klepe zoufalý soused a prosí o trochu nemrznoucí směsi do chladiče auta, uvěřil, prosťáček venkovský, meteorologům a čekal společně s nimi teplou zimu. Sousedova odchodu využívá náš Bernský salašnický pes, protahuje se nenápadně škvírou ve dveřích, z kožichu oklepává rampouchy a ztuhle klesá vedle žhnoucího krbu. Zjišťuji, že horký grog již pomalu nezabírá a vylepšuji ho ještě štamprdlí čistého lihu. Prý se tím zvýši jeho léčivost. Zimou začaly vibrovat i okenní tabulky.

Čtěte více ZDE »

Nejkritičtější dny Vánoc pomalu míjely. Přežili jsme bez potíží se žlučníkem, žaludkem a dalšími ohroženými orgány Štěpána a zdálo se, že před námi již není žádná katastrofa.

„Stejně je to podezřelý,“ pronesl po setmění vedle na stromku hořících svíček otec.

„Ani obyčejná kapří kost nikomu nezůstala viset v krku… Já mám pocit, že se ještě něco musí semlejt, taková třeba jen malá povánoční katastrofa; třeba by mohl přijet strejda Pavel na Silvestra.“ Strejda Pavel byla , rodinným slangem řečeno, kráčející katastrofa, jeho nápady děsivé a strejda je ještě ke všemu většinou realizoval. Stále se třeba vzpomínalo, jak loni na Silvestra usoudil, že jde o svátek nudný a nezajímavý, že daleko půvabnější by bylo oslavit s koncem roku všechna významná výročí. Čtěte více ZDE »

Ta socha byla vidět z mnoha míst hlavního města, nejméně zapomenutelným dojmem působila při pohledu ze Staroměstského náměstí Pařížskou třídou a přes Čechův most. Její monumentalitu jistě oceňovaly oběti politických procesů s dalšími postiženými socialistickou zákonností.

Koncem tohoto roku uplyne dlouhých šedesát let od památné chvíle, kdy na základní kámen budoucího, 17 000 tun vážícího symbolu kultu osobnosti, který neměli ani v samotném SSSR, poklepal sám druhý dělnický prezident Antonín Zápotocký. Čtěte více ZDE »

Ranní autobus, plný lidí co se již třásli na pondělní budování socialistické vlasti, se k hlavnímu městu plížil, jako vždy, rozvážně. Prokličkoval úzkou silničkou okolo lesních rybníků. Na křižovatce u bývalé zájezdní hospody, kterou spotřební družstvo Jednota po stovkách let tučných přivedlo na pokraj krachu, dal přednost a pokračoval po již slušně frekventované komunikaci. Zpoždění, které cestou nabíral nebylo nic mimořádného, pracující také sebeméně nevzrušovalo. Na kraji velkoměsta mezi ohavnými průmyslovými podniky s funěním otevřel dveře, do bláta na chodníku vystoupil Poutník, rozvážně zažehl cigaretu a ještě rozvážněji se vydal k vrátnici stavebního podniku, který mohl existovat jen díky rozvinuté socialistické společnosti.

Ve vrátnici zběžně mrkl na kartu docházky a spokojeně konstatoval, že pracoviště již více než hodinu zdobí svou přítomností.

„Jak já to jenom dělám? Asi dřu, i když náhodou spím… Zase abych si vzal náhradní volno, přesčasy se platí jen vrchnosti; no neva, ono se třeba někdy hodí…“

Čtěte více ZDE »

Vltava je zatím ještě Studená, více než řeku připomíná lepší potok, protéká místy, kam před pár roky obyčejný smrtelník vstoupil jen velice těžko. Okolo řeky jezdí vláček, dříve posádky musely být pečlivě prověřeny, dostávaly se přece téměř ke zlým imperialistům. Železniční trať sice předělovala masivní kovová vrata, ale ostražitosti přece není nikdy dost. Rychlíky tehdy jezdily z Prahy do Volar, ale vybrané na přání vojenských pánů zajížděly až k hranicím do Nového údolí.

Do Stožce je nekratší cesta přes známý Soumarský most. Lesní silnička nás dovede do Českých Žlebů, které se probouzejí po dlouholeté izolaci způsobené těsnou blízkostí hranic, byly jednou z nejodlehlejších šumavských osad. Ve středověku zde procházela hlavní trasa Zlaté stezky z Pasova do Prachatic, na její stopy můžeme ještě dnes v okolí narazit. Osada, jejíž jméno je odvozováno od koryt, žlebů, ze kterých se napájeli soumaři, je ale písemně zmiňovaná až r.1709. České Žleby se zapsaly i do historie celkem nedávné. Nedaleko osady v září 1950 zahynul bratr krále Šumavy, Bohumil Hasil, když se společně pokusili přes hranice převést Bohumilova syna. Rozstřílené tělo je pohřbeno ze zdí hřbitova, pohraničníci byli „zaslouženě“ odměněni dovolenkami.

Čtěte více ZDE »

Cesta od Vitic vede zčásti pod kopcem správně nazývaným Lipská hora. Do hory má sice daleko, ale je známější, než mnohé, podstatně vyšší vrcholky. Proslavila se 30. května 1434 bitvou mezi koalicí katolíků a umírněných kališníků a radikálních husitských vojsk. Obě strany při vzájemném střetnutí používaly tradiční husitskou výzbroj i taktiku, výsledek bitvy je dostatečně známý.

Radikální husté v čele s Prokopem Holým se opevnili ve vozové hradbě a vyčkávali útoku koaličních sil. Ty, po předstíraném útoku, začaly jakoby zmateně ustupovat, radikálové otevřeli vozovou hradbu a vyrazili pronásledovat ustupující. Čtěte více ZDE »

Kocoura Mikeše z dětské četby známe všichni, kde se Mikeš i jeho autor narodili, zatím nevíme. Vesničku z obrázků Josefa Lady poznáme zdaleka. V okolí se změnilo mnohé, ale její stěžejní motiv, kostelík přehlížející širou krajinu zůstává stále stejně pohádkový.

Do Hrusic nejsnáze dorazíme po žluté značce z Mirošovic. Cesta pojmenovaná po mluvícím kocourkovi začíná na Horusické návsi, a pokud po ní vykročíme, čeká nás do cíle v Říčanech rovných dvacet kilometrů. Na vyznačených zastávkách se dočteme o jednotlivých příhodách putujícího Mikeše, děti mohou v předem určených místech obdržet razítka a v cíli za ně získat hezkou odměnu.

Čtěte více ZDE »

Obec, vlastně větší vesnice Jakub, leží ve stínu slavné Kutné Hory již mimo pásmo kopců, okolní krajina se vzhledem blíží k Polabí. Na konci poklidného náměstíčka, v místech, kde by nezasvěcený jen těžko hledal něco zajímavého, je ale stavba, jakou jinde nenajdeme. Kostel svatého Jakuba pochází z dvanáctého století a jižní stěna je vyzdobena unikátními románskými plastikami.

Obcházíme trochu tajemnou stavbu z lomového kamene, v západní stěně, ve výšce přibližně prvního patra, je vidět náznak někdejších dveří… Navazovala na ně krytá chodba a umožňovala pohodlný přístup panstva z přilehlé, dnes již zaniklé tvrze přímo na kostelní kůr.  

Čtěte více ZDE »

Z Vítězova vede na vrchol kopce úvozová cesta, ze začátku obklopená vzrostlými třešněmi, měnící se časem v polní. Možná stejnou trasou se na své stanoviště 18. června 1757 ubíral i pruský král Fridrich II, vrchní velitel armády, která se za pár okamžiků utká s přesilou vojáků Marie Terezie pod velením polního maršála Dauna. Cesta není strmá, vede po ní i cyklotrasa, k odpočinku nabízí několik laviček. Romantické duše ale spíše přilákají jezírka v zatopených lomech, na březích mohu s trochou fantazie vyhlížet skupinku vojáků připravenou k boji. Občas ji skutečně potkají, to když při výročí bitvy kluby vojenské historie pořádají vzpomínkovou akci.

Čtěte více ZDE »

Hořice v Podkrkonoší jsme si spolu již prohlédli, ale okolí určitě stojí za další návštěvu. Podíváme se na zajímavou rozhlednu a ještě ochutnáme místní cukrářské speciality. Hořické trubičky jistě znáte, na něco zajímavého však narazíme i ve vedlejším městečku.

Z náměstí v Hořicích se vypravíme po červené turistické značce která nás dovede na hřeben Hořického chlumu k Hlohové kapli. Pod větvemi mohutné lípy stojí od roku 1826, kdy jí nechal jako dík za odvrácení cholerové epidemie postavit místní rodák doktor Josef Jandera. Proti kapli odbočíme polní cestou a ta nás po několika krocích dovede k první zajímavosti dnešní poutě, k Masarykově věži samostatnosti. Čtěte více ZDE »

Ještě v sobotu se, s jistou dávkou fantazie, dalo mluvit o vcelku slušném počasí. Občas sice lehce sprchlo, vláha však nepadala po vědrech, často zasvítilo již jarní sluníčko, na zahradě vykukovaly z trávníku, podle mě sněženky, podle v květeně se lépe orientující ženy něco úplně jiného. Bez ohledu na druh kvítí padlo s podvečerem rozhodnutí. Dlouho jsme se nikam nepodívali, zítra se jede na výlet.

“Takový Benešov nad Ploučnicí… Kdy jsme tam vlastně byli naposledy? Nebo Děčín; člověče, byli jsme tam vlastně spolu někdy?“ Čtěte více ZDE »

Benešov nad Ploučnicí je sice trochu ve stínu nedalekého Ústí nad Labem, ale to mu nijak neubírá na významu ani na nenápadném půvabu. O mnohých městech se říká, že připomínají Betlém. Když se v Benešově vypravíte na vyhlídku Františka Josefa I. na vlastní oči poznáte, že pozorujete jedno z nich.

Benešov byl v údolí řeky Ploučnice v místech, kudy vedla stezka spojující Prahu s východním Saskem a Lužicí, založen v třicátých létech 13. století. O hospodářský rozkvět se významně zasloužili Trčkové z České Lípy i jejich následníci Pánové ze Salhausenu. Čtěte více ZDE »

Vesničku, vlastně jen pár kroků od Plaňan, bez znalosti prostředí bychom těžko hledali. Krčí se skromně v hlubokém údolí potoka Bečvárka, který proteče dvěma rybníky a spojí své vody s řekou Výrovkou. Při pohledu odkudkoli z okolí si z celé vesnice všimneme vlastně jen jakoby na rovině stojícího kostela svatého Václava, stavby, na které se podílel někdo z okruhu huti Peta Parléře.

V kostele probíhá celková rekonstrukce, zajímají se o něj i pracovníci Archeologického ústavu Akademie věd. Čtěte více ZDE »

Poustevník, který uměl vyrábět brýle 

Zbožný poustevník Samuel posnídal jako obvykle skývu suchého chleba, zapil douškem vody z Chodovického potoka a navyklými pohyby uklidil na hrubě tesaném dřevěném stole. Měl v plánu až do soumraku brousit čočky z kousků čirého skla. Učený poustevník nejen že věděl, že brýle vynalezl již ve třináctém století Alessandro de Spina z Florencie, ale uměl je sám vyrábět. Poustevník se vlastně jmenoval Samuel Görner, na hrad Sloup přesídlil z protilehlé jeskyně v roce 1735 a mimo brýlí sestavoval i dalekohledy. Čtěte více ZDE »

Koncentrační tábory, poklad i zajímavá rostlina

Je začátek roku 1942, čas v bývalém Československu navenek plyne klidně. Stačí pilně docházet do zaměstnání, zbytečně nevidět, neslyšet a nemluvit, neupozorňovat na sebe, nedostat se do středu zájmu protektorátních a hlavně německých úřadů. Zásobování občas začíná váznout, ale přežívat se ve většině protektorátu Böhmen und Mähren bez větších potíží ještě stále dá. O poznání hůře jsou na tom lidé odedávna žijící v oblasti mezi Vltavou, Sázavou, železniční tratí spojující Prahu-Benešov-Votice-Tábor a na jihu silnicí od Líchov do Sedlčan. Šedesát tisíc obyvatel z oblasti pokrývající pět stovek čtverečních kilometrů již ví, že do října musí opustit své domovy. V jejich rodištích se budou zločinci se symboly SS na stejnokrojích zdokonalovat ve znalostech hromadného vyvražďování celých národů. Čtěte více ZDE »

Empír u Červených Peček

Na kraji malého lesíka při cestě z Červených Janovic do Nebovid, na parkově upravené mýtině stojí nově opravená empírová stavba. Jasně bílá barva omítky kontrastuje s temnou zelení jehličnatých stromů, pouze dva dorské sloupy narušují přísnou strohost. Nad vstupními dveřmi čte pocestný jméno Hrubý de Gelenj. Kombinace v Čechách působící poněkud nezvykle…

Hrubí z Jelení jsou ale starou českou šlechtou, původem z Jilemnicka, která se v roce 1794 usadila v Pečkách. Čtěte více ZDE »

První zajímavost Tuchoraze objevíme hned na okraji návsi. Žulový balvan, na kterém jsou umístěny kovové desky se jmény všech minulých starostů ledaskde nemají. Kolem památníku a zdi statku klesá cesta k lesu, dovedla by nás až k Mlýnskému rybníku. Zastavíme se ale mnohem dříve u jedné z nejzachovalejších hradních obytných věží z poloviny 15 století v Čechách.

Na ostrohu nad říčkou Šemberou stávala kamenná tvrz již před rokem 1409, postavil jí  vlastník vsi, Petr z Klučova. Tvrz vhodným sňatkem později získal pan Mikuláš z Landštejna, tehdejší purkrabí na Hluboké. Postupně se vypracoval na jednoho z nejvýznamnějších královských hodnostářů, byl i nejvyšším písařem zemských desek, a potřeboval sídlo odpovídající jeho postavení. Čtěte více ZDE »

„Dlouho jsem slýchával řeči o svém buržoazním, nebo v lepším případě, podnikatelském původu,“ vzpomíná Viliam Sivek. „Pravda je, že dědeček byl za 1. republiky ředitelem největšího cukrovaru v Čechách, ale já se bohužel jen pamatuji, že jsem měl jako kluk dvoje kalhoty, jedny dlouhé a jedny kraťasy. Oboje univerzální, pro všední nošení a slavnostnější příležitosti…..“

Život  většiny lidí probíhá vlastně v poklidu, v předem stanovených kolejích. U Viliama Sivka i jeho předků se o stereotypu mluvit v žádném případě nedá, rodinná sága by byla na slušně obsáhlý román.

„Moje maminka se provdala na Slovensko a  aktivně se zúčastnila bojů při Slovenském národním povstání. Například při  bojích u Strečna převáděla francouzské zajatce do řad partyzánů. Celkem jich bylo kolem 250. Mimo řady  vyznamenání za statečnost  byla oceněna jedním z nejvyšších francouzských, Válečným křížem s palmou.“ Čtěte více ZDE »

Poutník stojí na jediném mostě, který spojuje město s hradem pánů z růže, sleduje líný proud Vltavy a mimoděk počítá podplouvající lodě. Samy od sebe se mu vybavují slova kamaráda, který pronesl, že dnes se již Vltava nejezdí, ale chodí, řeka  akoby zapomněla na líný proud a měnila se v magistrálu. Jen motoresty nahrazují hospody vydávající se za vodácké.

Nad řekou vše sleduje zasmušilý starý hrad a vypadá, že také vzpomíná. Možná na Bílou paní, která se nepravidelně objevuje v jeho zdech. Čtěte více ZDE »

Poutník dorazil pustou lesní cestou na křižovatku modré a žluté turistické značky, opouští  téměř pohodlnou trasu a začíná  stoupat kamsi k vrcholům zatím ukrytým před zvědavými pohledy hustými větvemi jehličnanů. Tři kilometry jsou strmé, zdolání vyžaduje téměř hodinu stoupání, během kterého je vlastně vyloučeno potkat jediného člověka. U prudkého potůčku na vetřelce jen nevlídně pohlédne zamyšlený zajíc.

Cesta končí u horní stanice lanovky, četnost pocestných je rázem značná, mnozí po vystoupení ze sedačky vypadají tak vyčerpaně, až nezasvěcený nabude dojmu, že jízda lanovou dráhou je velice náročná a únavná. Čtěte více ZDE »

Souprava mezi železničáři i cestujícími svorně nazývaná pantograf se skřípěním zastavila na druhém nástupišti, nevelká skupinka pasažérů míjí nádražní budovu a takřka všichni svorně vyrážejí směrem k náměstí. Těm, kteří Řevnice nemají jako cíl, konečně nic jiného nezbývá, na autobusy se přestupuje právě tam. Poutník se uvelebí hned za řidiče a spolu s ním sleduje pomalu ubíhající úzkou silničku. 

Za pár minut supící vozidlo, unavené stálým stoupáním, opouští, autobus objíždí kolem prázdné návsi a velebně, jako přelud bludného Holanďana, se ztrácí v dálce. Čtěte více ZDE »

Temné mraky nad obzorem nevěštily mnoho dobrého. Začal foukat silný vítr, za pár minut přestal jako když utne. Mrtvý klid a ticho předcházely bouřce, jakou kraj dlouho nezažil. Blesky se nekřižovaly, nemohly se na černou oblohu vejít jinak než ve vrstvách. Rachot hromu přerušil i bohapusté nadávání starého Modráčka, kterému proudy vody nejdříve uhasily fajfku a potom, více než manželka, bránily v pokojném odchodu do hospody.

Pokud je možné říci, že se počasí ještě zhoršovalo, bylo tomu tak. Jak je pravidlem, po jednom mimořádně vydařeném blesku zablikaly žárovky, vlákna malý okamžik chvíli žlutě pomrkávala, v rozvaděči podivně zarachotilo, cvaklo a nastala tma. Kdo byl v Egyptě, dokáže si představit jaká tma. Déšť ustal, Modráček nešel do hospody jako obyčejně rozvážně, ale přímo letěl. Čtěte více ZDE »

Poutník, jak je dlouhá léta zvyklý, kráčí zvolna. Nespěchá nikdy nikam, protože ví, že toulavé cesty nejsou rychlým přesunům přizpůsobené, nemají rády dálkové běžce a polykače kilometrů. Cesty jsou přátelské jen k těm, kteří si s nimi rozumí, kteří sledují okolí a všímají si zašumění třeba jediného listu na jediném stromě. Cesta vede více loukami s výhledy do okolí než lesy, ale teplota konce léta je mírně příjemná, pocestní již neprchají před slunečními paprsky pod koruny rozlehle tichých stromů. Možná právě po ní kdysi dávno chodívali zbožní pocestní ke klášteru, možná po ní táhla i husitská armáda, Čtěte více ZDE »

Takový segedin…

Jeden můj kamarád dlouhé roky tvrdí, že když je hlad, je i husa dobrá. A to je, prosím, učený lékař, který občas kráčí ponurou nemocniční chodbou v rozevlátě bílém plášti a vypadá, jako by právě uvažoval nad nějakou spletitou diagnózou. Ve skutečnosti ale jeho duše bloumá klenutou kuchyní chalupy pod hradem Houska, kde sídlí, a on uvažuje, zda by na kachlovém sporáku bublající guláš nepotřeboval ještě malou krůpěj červeného vína.

Podobné úvahy vedu často i já, i když bez bílého pláště a učeného výrazu; má žena dokonce tvrdí, že při uvažování vypadám snad ještě pitoměji než jindy. Čtěte více ZDE »

Každoroční týden zahálky a prohřívání tělesných schránek na mořském pobřeží je letos poněkud méně tradiční. Žádná improvizace, ale předem vše naplánované, promyšlené. Nebude se tápat, bloudit s mapou na klíně, svěříme se do péče profesionálů a dle, za soudruhů populárního hesla, vyrazíme za hranice všedních dnů s cestovní kanceláří. Krachy cestovek jsou stále populárnější, nemusíme však mít vše a volíme tu nejstarší v Čechách, tu, které ve filmu dělali latentní a krásnou reklamu pánové Voskovec a Werich. Hráli tehdy dva průvodce Čedoku.

Italský břeh Jaderského moře je dobyt celkem bez problémů. První den přece má trochu sprchnout jen proto, aby ty další mohlo slunce pálit více, než je žádoucí. Čtěte více ZDE »

Krajinářské fotografie Stanislava Pokorného se od jiných značně odlišují. Určitě je poznáte mezi desítkami ostatních, nejsou totiž plakátově pohlednicovým otiskem reality, dívají se na krajinu, povídají si s ní a hlavně jí samotnou upozorňují na nejdůležitější rysy, o kterých třeba sama ani neví.

Autor je původní profesí právník, člověk, od kterého klient čeká přísné, konkrétní analyzování děje a strohý výklad daných faktů. Čtěte více ZDE »

Putování není jen cestování, putování je vlastně cosi jako životní styl. Poutník není ten, kdo sedí v klimatizovaném autokaru a rytmicky, podle pokynů průvodce, otáčí hlavu směrem, kde snad může zahlédnout něco zajímavého. Poutník dá před čalouněnými sedačkami přednost ošlapaným, ale pohodlným botám a místo vychlazené coly se napije z nenápadné lesní studánky. Poutník nespěchá, je mu jedno, když se za celý dlouhý den přesune třeba jen o pět kilometrů, jeho cesta krajinou není nikdy o polykání kilometrů; dobře ví, že krásné a zajímavé věci bývají nenápadné a že je musí hledat. A hledá je rád, nechce jen zahlédnout, chce vidět. Čtěte více ZDE »

Kouzlo opuštěného

Nejmilejší místo… Co je to vlastně nej? Mohu cokoli preferovat tak, že prohlásím nejmilejší, nejhezčí, nejchytřejší, nejmoudřejší? Mohu říci, že mám někoho nejraději? Svou ženu, dítě? Vzpomínám, že staří novináři, ještě pamětníci prvorepublikové slávy nakladatelství Melantrich tvrdili, že tehdy bylo slůvko nej na jakémsi nepsaném indexu a bylo otázkou stavovské cti ho nikdy nepoužít.

Vážně nemohu říci, které místo v Čechách je mi nejmilejší… Líbí se mi všude. Od stále ještě opuštěných plání Krušných hor, přes zapadlé vesničky až po lidnatá města. Všude je cosi poutavě zajímavého, všude potkávám a nacházím cosi jako genius loci, na každém kroku je někdo nebo něco, s kým se dá pobesedovat, někdy i pokecat. Čtěte více ZDE »