CzechFolks.com PLUS

Krátce po sametu se ve velikých městech jako lavina rozšířil pojem batůžkáři. Jali se ho s oblibou používat dříve soudruzi vedoucí, pak náhle majitelé hospod, restaurací a ostatních podniků veřejného stravování. Nazývali tak pocestné, kteří si, v touze po jen přiměřeném oloupení, dovolili nevrhat se do jejich podniků a za radostného pokřiku nekonzumovat pokrmy chuti většinou nevalné. Dlužno přiznat, že to od nich nebylo hezké, protože  chudák hostinský musel mnohdy až o celý rok odložit plánovanou dovolenou v Karibiku, o koupi tolik potřebného nového BMW nemluvě.

Čtěte více ZDE »

Kráčíme takhle Malou Stranou na Hradčany, jde již o letitou tradici. Vánoce, či alespoň začátek nového roku si bez návštěvy jesliček v kapucínském klášteře nějak nedovedeme představit. Nerudově ulici se podvědomě vyhýbáme. V místech, kudy spisovatel chodíval, nám nějak vadí matrošky, chlupaté papachy, ani nebývale vkusná skládací vajíčka pomalovaná přezlacenými ikonami, či jásavě pestrobarevným pohledem na Hrad. kupovat určitě nebudeme. Před pár léty mi tam dokonce jakýsi bohatýr nabízel náramkové hodinky s pěticípou rudou hvězdou a podivným jazykem blábolil cosi o tom, že jsou přece pravé, komandýrské. Že netoužím nikoho komandovat jsem mu nevysvětloval, stejně by to bylo zbytečné. O malou chvíli později mne tehdy v jedné z tamních kaváren servírka pozdravila anglicky a já začal být hrdý na svůj zjev českého Honzy. Na chodníku před kavárnou jsem sice zakopl o pobíhající, ocasem radostně vrtící elektronickou myš, ale hrdost v duši zůstala.

Čtěte více ZDE »

Mapy, dá se říci, dlouho sbíráme. Ne však jako artefakty, ale jako předměty ryze praktické a za ty roky jich je plná jedna police v knihovně. Pietně uchováváme i mapy dnes již prakticky nepoužitelné. Z jedné takové se třeba dozvíme, že podle představ bolševika Šumava končí pravým břehem Lipna a za Vyšším Brodem pobíhají pustinami lvi. Hic sun leones bývalo na těch nejstarších označováno místo neprobádané, člověkem nespatřené. Zastánce starých časů ochotně vysvětlí, že šlo o pouhé pohraniční pásmo bránící přístupu zlých diverzantů. Co ale již nevysvětlí, jsou pozorovatelny a kryty postavené tak, že se z nich dalo pečlivě sledovat dění ve vnitrozemí, že by se lstivý západní agent plížil od Budějovic k Linci je nějak nepravděpodobné.  Čtěte více ZDE »

Žijí jich mezi námi stovky, tisíce. Handicapovaných lidí, kteří nemají problémy jen se svým zdravotním stavem ale i s možností pracovního uplatnění, společenských aktivit, rozvojem zájmové činnosti a spoustou dalších věcí, které si jen těžko představíme. Mnohým z nich, kteří pomoc potřebují, jí v Kostelci nad Černými lesy již příští rok nabídne projekt „Modré dveře“. Je to navíc spádová oblast pro velmi mnoho obcí v širokém okolí a dobrá dostupnost je i z okolních měst, kde takováto služba také chybí.

„V podstatě jde o terapeutické centrum pro širokou veřejnost, ale hlavním smyslem je vytvoření stacionáře pro handicapované. Celá myšlenka vznikla z potřebnosti péče o psychologické a psychiatrické a z naprostého vakua v této problematice. Každý , kdo potřebuje takovouto pomoc, musí dojet do Prahy nebo Říčan, někteří i dále, a to včetně obyčejného pedagicko-psychologického vyšetření pro předškolní dítě. Pokud potřebujete poradit, co s dítětem, u kterého najdete marihuanu, co uděláte? Máte v dosahu odbornou radu nebo pomoc? Čtěte více ZDE »

Kam on to vlastně šel? Do Prčic, nebo Prčice? Zakladatel slavného rodu Rožmberků Vítek, zbytky jehož sídla před nedávnem objevili archeologové, se psal z Prčice. Šel tedy do Prčice.

Proč ale, když vás chce někdo poslat ze svého dohledu, a ještě zachovává alespoň zdání slušnosti, obvykle navrhuje cestu do Prčic? Do Prčic se také chodí, jednou ročně procházkou z Prahy i jiných středočeských měst. Začalo to vlastně jako recese a na trať v déli tisíce loktů českých vyrazila v roce 1966 skupina téměř pěti stovek pochodníků. Z recese se časem vyvinula snad největší akce pěší turistiky, nebo, když chcete, dálkových pochodů.

Kdysi, před dávnými roky, jsme učeně, bylo to v jedné smíchovské hospodě, debatovali o svých fyzických schopnostech a sportovních výkonech. Jakoby v tušení neblahých konců jsem tehdy ani moc nepřeháněl, ústy nejvýše dvakrát za odpoledne vyklusal na Sněžku a vůbec se držel zpátky. Čtěte více ZDE »

I ten nejzarytější odpůrce kutilství a domácích prací vůbec jednou za čas podlehne hrubému násilí. Po devatenáctém a jakoby nenápadném připomenutí vlastní manželky, že ten soused od vedle vybudoval opravdu krásné zahradní sezení, se ještě dá odolat. Po stodevatenáctém nenápadném připomenuti nechápavost již prakticky předstírat nelze. Nezbude, než nějaký čas vzdychat, předstírat všemožné neduhy, ale konec je obyčejně stejný. Jdete a seženete krásně vyschlá stará prkna, hodit se bude i něco ještě poctivě pálených cihel z bouračky.

Čtěte více ZDE »

Strmá silnička z Mořiny stoupá k přejezdu přes vlečku a dále k hřebeni, který při troše fantazie můžeme označit za náhorní planinu. Husté křoviny zakrývají výhled, ale snadno mezi nimi pronikneme na vyhlídkovou plošinu. Bytelné zábradlí, tabule s nápisem zakazujícím vstup zde nejsou bezdůvodně. Prudký sráz klesá k modravému jezírku, k hladině asi osmdesát metrů pod námi. Stojíme v úžasu nad téměř kilometr dlouhým a sto padesát metrů širokým kaňonem, stěny mění barvy od šedé až k sytě červené, místy jsou viditelné vstupy do tajemných podzemních štol.

Přišli jsme se podívat do Českého krasu, do oblasti plné vápencových lomů mezi kamarády toulek a dálek známé jako Amerika. Lomů bychom zde našli téměř dvacet, ale ty nejznámější jsou na dosah ruky. Velká Amerika, Mexiko a Malá Amerika…

Čtěte více ZDE »

Nejméně dvakrát do roka se v Krupé sejde několik desítek handicapovaných, kteří jsou závislí na vozíku a využívají i motorové čtyřkolky. Skupina nadšenců z okolí ve spolupráci s Motoklubem vozíčkářů ČR připravuje setkání pro zájemce z řad handicapovaných, kteří si chtějí na vlastní kůži vyzkoušet, jak prospěšná pro ně může být čtyřkolka.

„Pro nás, vozíčkáře, je čtyřkolka veliký pomocník. Umožní nám dostat se na místa jinak naprosto nedostupná a nedosažitelná. S ručním vozíkem jste závislí jen na pevných komunikacích a ani po nich se zase moc daleko od auta nedostanete. Čtyřkolka vám umožní podívat se tam, kam nepůjdete pěšky ani jako choďák. Nevadí jí extrémní stoupání, bláto, prostě skoro nic. Pro nás je také k nezaplacení, že se při řízení vše ovládá pouze rukama.“ Říká herec divadla Járy Cimrmana a předseda Moroklubu vozíčkářů Jan Kašpar.

Čtěte více ZDE »

Regionální a turistické literatury není nikdy dost a tak MAS Podlipansko rozšířila nabídku o nového průvodce Podlipanskem. Nejde o publikaci klasickou, kniha zájemce provede vybranými a nejzajímavějšími místy v regionu, naznačí trasy možných výletů obcemi i jejich okolím. Každá z osmnácti kapitol je doplněna o pověst či spíše povídku se vztahem k popisovanému místu.

„Podlipansko je oblast plná tajemství a záhad, jen je musíme umět hledat. Nejde jen o svatého Prokopa, ten je přece jen reálný, ale máme zde vodníky, čerty, permoníky, skřítky loupežníky… Čerti a jiní pekelníci z okolí jsou charakteristickými představiteli  českých čertů. Chtěli by se zavděčit pekelné vrchnosti, ale jsou trochu líní, trochu je jejich činnost nebaví a trochu nudí. Strašně rádi by lidem škodili, ale prakticky vždy se jejich plány někde zvrtnou a děsivé pekelné potvory ještě člověku pomáhají…“ říká autor publikace Pavel Pávek.

Čtěte více ZDE »

Zámecký kostel v  Kostelci nad Černými lesy 1. července večer zaplnili ctitelé hudby zpěváka Richarda Pachmana. Podle rčení pachatel se vrací na místo činu, přijel se svým novým audiovizuálním programem Útes proto, že v místním zámku byla natočena většina scén z programu.

„K natáčení v Kostelci došlo vlastně náhodou. Před rokem mne sem pozvali s oratoriem Mistr Jan Hus a já zjistil, jak nádherná architektura a prostory zde jsou.  Když jsem dokončoval román, který je předlohou, vzpomněl jsem si na Kostelec, setkal se se vzácným pochopením a tak si zámek zahrál na šlechtické sídlo ve Francii v časech šestnáctého století,“ říká Richard Pachman.

Čtěte více ZDE »

Kostelec nad Černými lesy se za posledních několik let stal jakousi Mekkou kuřáků dýmky. Za vznikem nové tradice stojí místní výrobce zajímavých dýmek Jan Klouček, organizátor sympozia profesionálních výrobců dýmek a spolupořadatel jedenáctého ročníku soutěže Klání zemí Koruny české.

„Sympozium se jmenovalo PipeMarkersMeeting Kostelec 2011 každý účastník vyrobil dýmku, které se dnes a následně na internetu budou dražit. Získané finanční prostředky jsou věnovány na dobročinné účely, o získanou částu se podělí několik dětských domovů, dostane se i na Armádu spásy ČR“, vypráví Jan Klouček.

Čtěte více ZDE »

Jako zpěvák a skladatel se Richard Pachman v Kostelci nad Černými lesy představil loni v zámeckém kostele, když provedl spolu s Ditou Vích Hořínkovou své oratorium Mistr Jan Hus. Profil jeho malířské tvorby tentokrát vystavuje kostelecké Muzeum hrnčířství.

Malíř Richard Pachman se vyznačuje snad ještě větší fantazií, než projevuje Pachman hudebník. Oleje jsou kdesi mezi hranicí abstrakce a reality, stylově se – k jejich prospěchu – zařadit prakticky nedají. Inspirací je město, krajina, figura, historie, často i vysněné děje existující jen v představách autora s více než širokým tvůrčím záběrem. Mnoho malířů o svých obrazech říká, že vyzařují a předávají sílu, vnitřní náboj nebo jakousi neznámou energii. Pachman tak o svých plátnech mluvit nemusí, jeho díla to skutečně dělají.

Čtěte více ZDE »

Ještě nedávno téměř zapomenuté lidové tradice se v Čechách rychle probírají k životu. V čase masopustu mnohé můžeme vidět v již známých regionech, hlavně skanzenech a ostatních muzeích zaměřených na venkov. Obvykle ale jde o vlastně divadelní představení se zatažením diváků do děje. Je však možné stát se i svědkem masopustního reje přímo v žijících vesnicích, průvodu, v kterém masky nejsou sice přesně historické, ale akce je o to bezprostřednější, vzniklá z aktivity lidí žijících v konkrétním místě.

Masopustem v únoru ožil jindy prakticky opuštěný Svatbín u Kostelce nad Černými lesy. Již po čtvrté průvod připravilo občanské sdružení Pro Svatbám tradiční průvod masek, které obešly náves a další části rozlehlé vesnice, se zastavil u každé chalupy, hospodyni vyzval k tanci medvěd, čekalo i klasické masopustní občerstvení, nemohly chybět koblihy, u několika statků čekaly i čerstvě nasmažené řízky.  Čtěte více ZDE »

Novou knihu, kterou zřejmě nepřehlédne žádný ctitel historických památek, společně vydalo Výzkumné centrum průmyslového dědictví a Černokostelecký pivovarský archiv a muzeum o.p.s. Titul s mírně neurčitým názvem Pivo a cukr popisuje a dokumentuje podstatnou část pivovarů a cukrovarů zbouraných po roce 1945 v Čechách a na Moravě.

Často si při cestě krajinou nebo městem již ani neuvědomíme, že právě zde ještě před pár roky stál více než jímavý industriální objekt, mnohdy ojedinělý a nezřídka vyprojektovaný významným architektem. Průmyslové stavby zničené po válce měly, proti těm dnešním, obvykle jednu podstatnou přednost. Nešlo pouze o katalogově univerzální a nic, mimo funkčnosti, nerespektující krabice. Čtěte více ZDE »

Pohádka je patrně jeden z mála literárních útvarů, který nikdy nevyjde z módy, který nebude ohrožen žádnými supermoderními médii. Ani nejdokonalejší zvukový záznam nenahradí čtení pohádky před spaním, zájem o dětskou knihu potvrzuje i akce Česko čte dětem a pohádkové knížky se z knihkupeckých pultů ztrácejí rychleji než kterýkoli z atraktivních titulů. V nedávných dnech se na knižním trhu objevil nový titul Jiřiny Machové Babičko, vyprávěj.

„Náš významný dětský lékař Zdeněk Matějček, napsal ve své knize Co děti nejvíc potřebují, že otázka jistoty a nejistoty v lidském životě, úzkost a obrana, je otázkou základní.

Čtěte více ZDE »

V sobotu večer se prostory Muzea hrnčířství v Kostelci nad Černými lesy nezaplnily pouze příznivci výtvarné fotografie, vernisáž komorní výstavy snímku ruské fotografky Natalie Vladimirovny Beljaniny nazvanou Popel paměti přilákala i řadu čtenářů a příznivců literatury žánru scifi, na své si přišli i ctitelé hudby.

Výstavu zahájil zpěvák a hudebník Richard Pachman, přítomen byl i manžel Natalie, spisovatel a básník Andrej Olegovič Beljanin, jeden z nejznámějších současných ruských spisovatelů, zakladatel ruské humoristické fantasy.

„Snímky, které vidíte, vznikly v Astrachani na pravoslavném hřbitově. Snažila jsem se na nich znázornit kontrast mezi životem a smrtí, možná i blízkost pravoslaví k jiným vírám. Čtěte více ZDE »