„V podstatě jde o terapeutické centrum pro širokou veřejnost, ale hlavním smyslem je vytvoření stacionáře pro handicapované. Celá myšlenka vznikla z potřebnosti péče o psychologické a psychiatrické a z naprostého vakua v této problematice. Každý, kdo potřebuje takovouto pomoc, musí dojet do Prahy nebo Říčan, někteří i dále, a to včetně obyčejného pedagicko-psychologického vyšetření pro předškolní dítě. Pokud potřebujete poradit, co s dítětem, u kterého najdete marihuanu, co uděláte? Máte v dosahu odbornou radu nebo pomoc? A co teprve, pokud se potýkáte vy nebo váš nejbližší s psychiatrickým onemocněním. „Modré dveře“ mají za jeden ze svých úkolů poukazovat na celkem známou pravdu, že hranice mezi duševním zdravím a nemocí je velice blízká a občas těžko přesně stanovitelná. Pro začátek bude cílem nabídnout pomoc psychologa či krizového interventa, další rozvíjení zdravotnických služeb záleží na vstřícnosti zdravotních pojišťoven. „Modré dveře“ ale budou k dispozici mnoha volnočasovým aktivitám, zaměříme se i na děti a mládež,“ vysvětluje zakladatelka centra Mgr. Kateřina Siveková Křižáková.

Myšlenka jistě užitečná a prospěšná, každého asi v první řadě napadne, jak něco podobně náročného zastřešit finančně. Úvahy, že by projekt zaplatilo třeba ministerstvo zdravotnictví, jsou při dnešní ekonomické situaci spíše ze říše snů; třeba by pomohly dotace z Evropské unie, ale jejich získání je srovnatelné s během do Maratonu. Došlo však k něčemu prakticky neuvěřitelnému.

Manželé Sivekovi ve středu města koupili zanedbaný renezanční dům a po velice náročné rekonstrukci ho celý přizpůsobili potřebám centra. Náklady se přiblížily pětadvaceti milionům korun a Sivekovi vše zaplatili ze svých peněz… Znáte někoho druhého, který, byť velice dobře finančně zajištěn, dokáže udělat něco podobného? Investovat nemalou částku do akce, kde je předem jasná nulová návratnost, do akce, která je určena jen a jen lidem, kteří potřebují pomoci…

Sám starý dům na náměstí, kde bude centrum pracovat, vyzařuje skrytou energii a jen samotné prostředí působí uklidňujícím dojmem, na stěnách se na několika místech zachovaly obrazy andělů. Členité místnosti nabídnou prostory pro terapie, zájmové činnosti, herny, romantická půda se promění ve výtvarnický ateliér, v přízemí, kde měli předchozí majitelé galerii, již můžete posedět v originálně zařízené a vybavené kavárně.

„V kavárně hosty po zahájení provozu celého centra obslouží naši klienti. Někteří získají možnost byť i nárazového zaměstnání, jiní zde budou pracovat v rámci své terapie, ale hlavně si budou zvykat pohybovat se mezi lidmi. Jejich nemoc či postižení je velmi handicapující na trhu práce. Mnozí se totiž se svou chorobou a problémy uzavírají do sebe, bohužel dnešní společnost přijme člověka s nemocným srdcem, ale psychické onemocnění se příliš neodpouští.“ Vysvětluje Kateřina Siveková.

První květnové dny se při otevření Modrých dveří, jak se centrum i celý projekt jmenují, sešlo mnoho pozvaných hostů. Slavnostního přestřižení pásky se ujali Dominik kardinál Duka, ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek, náměstek ministra zdravotnictví Martin Plíšek a starosta Kostelce nad Černými lesy Jan Svatoš. Mezi přítomnými byl i autor symbolu centra, sochy svaté Dymphny Oldřich Hejtmánek a herci ze známé Partičky Michal Suchánek, Richard  Genzer a Ondřej Sokol, kteří se zároveň stali mluvčími celého projektu. Do Kostelce přijel zahrát i Ivan Mládek se svou skupinou.

„Je krásné, že se v tak těžké době najdou lidé, kteří ze svých peněz vytvoří něco tak záslužného a ohromujícího. Peníze zde hrají jistě velmi důležitou roli, ale musíme si uvědomit, že důležitější je ten, kdo první přijde s nápadem a dokáže ho dotáhnout až do konce. Ojedinělý projekt neposlouží v budoucnu jen nemocným, umožní i zdravým podívat se a hlavně zamyslet nad životem, jaký neznají,“ říká ministr práce a Sociálních věcí Jaromír Drábek.

Kardinál Duka připomněl, že krásný dům stojí přímo proti věži kostela a společně vytváří jakýsi symbol naděje. Zdůraznil, že se manželé Sivekovi zachovali přesně podle slov říkajících, že je lépe více dávat než brát, posvětil sochu svatého Dymphna a požehnal všem přítomným.

Náměstek ministra zdravotnictví Martin Plíšek se zamyslel nad symbolikou jména Modré dveře, modrá barva je přece znamením naděje, nové cesty, perspektivy…

„Budeme k dispozici prakticky každému, kdo bude spadat do spektra nabídky „Modrých dveří“. Od pomoci s běžnými životními starostmi s dětmi, manželskými či pracovními problémy, nabídky profesionálních volnočasových aktivit, až po úzce specializovanou pomoc u některých druhů psychických nemocí. A proč vlastně „Modré dveře“? Modrá barva je přece barvou naděje a dveře symbolem vstupu či vkročení do něčeho nového, třeba i dosud neznámého,“ uzavírá plány majitelka centra.

Pozdě odpoledne se Modré dveře otevřely a již nejen symbolicky, kavárna přivítala první hosty…

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

Snad každý má, kdesi hluboko v podvědomí, ukrytou nějakou výraznou vzpomínku připomínající dětství. Mnozí ale nejen vzpomínku, dětství jim symbolizuje něco konkrétního. Starý odřený kopací míč, umouněný plyšový pes, lodička vyřezaná z kůry, prak s již dávno zpuchřelými gumami kdysi pracně získanými na pouti, loutka z pimprlového divadla… Jen několika málo šťastným se podařilo povýšit symbol dětství na průvodce dospělým věkem anebo dokonce na profesi.

Jednou z takových je loutkářka Vendula Mlatečková.

„Nevystudovala jsem žádnou uměleckou školu, ač bych ráda. Ovšem pozdě bycha honit. Malovat a hníst hlínu mě moc bavilo. Ale jak říkávala maminka: “to tě nikdy neuživí” a to se vztahovalo i na můj zpěv, půjdeš na školu, po které najdeš rozumné uplatnění.“
 Tak se stalo. Prošla několika profesemi a až ta poslední jí nepřímo dovedla k loutkám. Patrně to bude znít divně, ale tím, co Vendulu Mlatečkovou nasměrovalo k současné práci, bylo to, že seděla za volantem Wolksvagenu LT 35 a po republice rozvážela mražené výrobky…

„Tenkrát jsem si postavila prvního panáka, abych nemusela brát stopaře. Byl v životní velikosti a jmenoval se, vůbec nevím proč, Kubrt. A zabíralo to. Na křižovatkách to bylo haló. Nejdříve si řidiči všimli, že řídí ženská a potom sedí vedle ní nějaký divný chlapík. Když jim to došlo, bylo veselo. Troubili, mávali, nebo pozdvihli palec vzhůru.. sranda. Druhá byla na objednávku, také v životní velikosti. Do jedné vinotéky…opilce. V létě ho dávali ven a cizinci se u něho fotili. Dnes je už zubožený. Asi má játra cugrunt.“

Opilec měl být původně jen cosi jako legrácka a autorka netušila, co všechno časem postavička způsobí. Právě ve vinotéce vznikla myšlenka vytvořit loutku podle konkrétní postavy.

„Dostala jsem fotografie a podle nich měla udělat loutku, tak sedmdesát centimetrů velkou. Měl vzniknout neobvyklý dárek. Namalovat portrét bych si troufla ale panáka? Řekla jsem, že se pokusím. To byla z mé strany neuvěřitelná drzost. Pán Bůh stál asi nade mnou, protože se docela povedla. Obdarovaný pán má dodnes loutku ve firmě v kanceláři na čestném místě.. tenkrát ji tam kdosi uviděl a objednal si minipidi známého hoteliéra k šedesátinám, později k pětašedesátinám. Majiteli sítě hotelů se loutky – říkám jim dvojčata – asi líbí, a tak je začal objednávat i pro své známé.“

Práce na loutce je více než náročná. Nejen na trpělivost a pečlivost. Autorka nejednou tráví třeba jen nad hlavičkou bezesnou noc, od nedokončené práce se přece neodchází, a na drátěnou konstrukci stále a stále nanáší nové vrstvičky modelářské sádry, vytváří alespoň základní tvar, základní a ty nejvýraznější charakteristické rysy. Hned ráno obvykle zjistí, že vše není přesně podle představ, nanáší tedy další tenoučké plátky sádry, čeká, až lehce zaschne, přibrušováním dolaďuje ty nejdrobnější detaily až po dlouhém čase může konstatovat, že to základní je hotové.

„Nastává chvíle, kdy vidím, že mi přece jen chybí výtvarné vzdělání. Pravděpodobně, kdybych ho měla, mohla bych přeskočit vývoj, kterým procházely jak mé postavičky, tak práce s barvou. Přebarvené fotografie sváděly k napodobování a to bylo špatně. Dnes mám již vyzkoušených několik kombinací a postupů nanášení barev, protože nejsme stejní, někdy odlišná barva představuje výraznou charakteristiku osoby, kterou tvořím.“

Dokončení hlavičky je pouhý začátek mnoha další činností. Tělíčko paní Mlatečková jakoby vymodelovala z molitanu, uvnitř se skrývá drátěná konstrukce, která umožní v konečné podobě stimulovat nějaký pohyb, či sed. Hotové tělíčko pošije úpletem a Paňáca ještě putuje do módního salonu, snachy autorky, která ušije potřebné roucho. Figura se oblékne a na závěr jí autorka přiletuje předem připravené ručičky, nasadí hlavičku na tělo a propojí s vodítkem.

„Jak dlouho taková loutka vzniká? To se přesně nedá říci. Měsíc, šest neděl… Zrovna budu dělat frajera v kroji a má z bílého veluru vyšívanou vestu. Velur jsem už sehnala i paní, která mně podle fotky nášivku vyšije, má jakýsi program… Nebo když jsem dělala Evu Vítečkovou, basketbalovou hráčku, přání bylo národní dres podle fotky. Musela jsem zadat potisk firmě a to také není hned. Někdy trvá víc času poshánět doplňky než samotná postavička. Samozřejmě, že hlavička a potom ruce trvají nejdéle. Dělám na nich třeba několik dní, pochopitelně, že s přestávkami. V jednom kuse s rukama tak šest až sedm hodin. Kostra a tvarování postavičky je za dva pracovní dny hotové. Ono záleží hlavně na tom, jak se zrovna daří, pokud je den blbec, tak si říkám, že s tím skoncuji, jindy je to o kapku lepší…“

Momentálně žádné z dvojčat nikde na veřejnosti nenajdete. Jedno zajímavé místo se ale pomalu rýsuje. Vendula Mlatečková je předběžně dohodnuta s ředitelem divadla Ta fantastica a bude pro ně dělat postavičky protagonistů černého divadla. Návštěva divadla tak již brzy přinese dvojnásobný zážitek. Co se ale zachovalo, je jedna z prvních postav v životní velikosti. Opilec stále sedí u své sklenky v jedné vinotéce v Kostelci nad Orlicí. Zda se na jeho vzhledu podepsal zub času nebo konzumace révového moku, není jasné.

Jediné místo, kde si loutky můžeme momentálně prohlédnout, jsou vlastně webové stránky. O případnou výstavu by jistě byl veliký zájem, ale brání jí jediné. Nedostatek času a pracovní vytížení.

„Ani ve snu jsem si nemyslela, že bude o mou práci takový zájem. Snad proto, že jsem měla někde hluboko uložená slova mé maminky, že mě to neuživí. Někdy bych raději dělala jen jednobarevné hlavičky podle fotografií. Jinak mám jeden takový sen, dělat anděly v životní velikosti, ale ne ze sádry ale z různých kovů, plechů, drátů, které již někdo vyhodil, a znovu je v cosi konkrétního proměnit, v mém případě, anděly, kteří budou stát majestátně v zahradách, byť pokryti rzí.  Svářet neumím, ale naučím se to. Jednou určitě. Na to se moc těším. O tom si sním…“

 ***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/

Fotografie exkluzivně pro CzechFolks.com ©  archív Venduly Mlatečkové

Abeceda je docela obyčejná řada písmen, ta naše začíná áčkem, poslední v řadě je žet. Mezi prvním a posledním najdeme spoustu dalších liter, každé písmenko  umí vyprávět příběh. Nejeden, mnohé příběhy, každé písmenko se dá i vyfotografovat. Nevěříte?

U

Ulice

Obvykle ji obklopují domy, mohou být klidně i chalupy. Ulice neobklopena ničím je spíše cesta. Ulice se ještě dělí podle své délky. Ta nejdelší v Praze je Plzeňská. Měří deset a půl kilometru, vede ze Smíchova nahoru přes Košíře do Motola a dál na okraj Zličana. Skočit si tam do hospody na druhém rohu na jedno točené je výkon hodný trénovaného sportovce. Více sympatií vyvolají krátké, křivolaké uličky, kterými se tak krásně bloudí, ve kterých se stále dají objevit věci nepoznané a tajemné.  Je reálnější potkat bezhlavého rytíře na kraji Košíř, nebo uprostřed Starého Města?

Kdysi jsme se v dějepise dozvídali, že tou či onou ulicí kráčely dějiny. Nějak jsem to nechápal, že by dějiny měly nožičky, mi neřekli, a že se bez nožiček dost dobře chodit nedá, jsem věděl. Ptal jsem se soušky učitelky na základní škole, ale ta jen upřela oči k nebesům. Za stejný dotaz na škole střední mne označili za provokatéra. Opět bez bližšího vysvětlení.

Náhodně jsem se někde na ulici snažil dějiny potkat. Potkal jsem leckoho, pošťáka, policajta, obvodního lékaře, nejčastěji před dveřmi sedávající babku Horáčkovou, dokonce i lampáře s dlouhou tyčí přes rameno, ale touha po setkání s dějinami nebyla naplněna. Občas kráčející dějiny něco vzdáleně připomnělo, ale nezřídka šlo o, čtenář promine, naprostou blbost. Třeba bronzová cedule v jednom západočeském městě děkující Rudé armádě za osvobození. Že by všichni pamětnicí byli barvoslepí, je nepravděpodobné, a shodně vzpomínali na auta a tanky s bílými hvězdami? Jednou, potkám na ulici starého, moudrého muže. Nedá mi to a táži se, zda potkal ve své ulici dějiny. Usmál se, pokýval hlavou pokrytou šedivými vlasy  a pronesl:

„Chlapče, to je pěkný nesmysl. Dějiny jsou každou chvíli jiné a díky bohu nikudy necourají. Tady u nás v ulici  chodí a hlavně žijí lidi.“

V

Východ slunce

Mám rád chvíle, kdy téměř černá noc přechází nejprve do utlumeně sytých a později jasně výrazných barev, kdy se okolí ze siluety zvolna mění do konkrétní a reálné podoby, kdy první paprsky slunce pozlatí i zelenou trávu a plasticky vykreslí každé stéblo, každý lístek na větvi. Duše poetická až romantická jásá, občas je ochotná zapomenout na rosu, která právě dokonale promáčela tenisky. Východ slunce má, přes magicky podmanivý půvab, jednu zásadní nevýhodu. Copak, proboha, nemůže začínat někdy po deváté hodině? Člověk by si ho hned jinak užil a hlavně by se nemusel nutit vstávat před pátou hodinou.

Šlapu jednou, je to neuvěřitelné, ale chvíli po čtvrté hodině cestou mezi pastvinami pod vrchol Jeleního kopce. Černá tma, cesta plná kamení, občas musí pomoci baterka, brašna s fotoaparáty i stativ přes rameno těžknou. Ručičky hodinek říkají, že se blíží pátá, slunce se za malou chvíli začne hlásit o svá práva, horizont je viditelně světlejší, obrysy okolních hřebenů čitelnější. Duše se tetelí štěstím, dorazil jsem na plánované místo včas. Stativ putuje z pouzdra, připevňuji k němu Olympus a pozoruji první znatelné chomáče mlhy velebně stoupající z údolí… 

Znáte jistě pocit, kdy naprosto jasně víte, že vás někdo pozoruje, ale nevíte kdo, odkud a proč. Pozoruji údolí, koukám napravo, nalevo, nikde nikdo, nikde nic. Nenápadně mrknu za sebe a hele… Přes rameno mi kouká kráva. Distinguovaně přežvykuje, spokojeně si mává ocasem, s patrným zalíbením sleduje mou činnost, kritickým okem pohlíží na matnici Olympusu. Chvílemi. Občas také pohlédne kamsi do dálky, porovnává patrně námět s připravovaným snímkem. Čtvernožec vypadá zamyšleně, tlamou mě postrkuje o kousek k jihu. Nejsem bytostně přesvědčen, že  právě člověk je pánem tvorstva, a tak nakonec dám na názor zvířete. Popojdu i s technikou o kousek dále, kráva se konečně tváří spokojeně. Rudý sluneční kotouč je již znatelný, cvakne uzávěrka fotoaparátu, kráva se s vlídným pokývnutím loučí a kamsi odchází. Měla pravdu. Záběr z místa, na které mě dovedla, vypadal mnohem lépe než z toho původního….

Z

Zima

Takovému panu Ladovi se ta zima malovala. V ateliéru hřála kamna, z hrnku s grogem i z hlavičky fajfky se mile kouřilo…

Za oknem padají první vločky, zahrada se pomalu stává bílou, dokonce mizí vše, co jsem s podzimem nějak pozapomněl uklidit. První dva centimetry přijímám s upřímným nadšením, při třetím si uvědomím, že bych měl pomalu vyrazit před dům a chopit se pro zimní měsíce charakteristických pomůcek. Hrablo, lopatu i koště jsem letos, kupodivu, stačil včas připravit, nemusím pracně prošlapávat cestu ke staré garáži, někde to tam všechno přece musí být. Obvykle skutečně je, ale až u zadní stěny.

Cesta od vchodu do domu až k plotu je jako nová, ale nějak ubývá dechu. Tak ještě jen chodník a potom cestu pro autíčko; co kdyby chtělo někam jet…Na konec chodníku již jen dofuním a s hrůzou zjišťuji, že zimní pohádka začíná být nudnou. Kde před chvílí byly betonové dlaždice, leží souvislá vrstva sněhu. Procházka s hrablem v paži se opakuje, zametám nadělení i ve vjezdu. Vyčerpán se opírám o lopatu, když na ulici vychází ještě svěží soused. Na hlavě červeného kulicha, v ruce zbrusu nové hrablo… Z kapsy vyloví  Mallbora, jedno mi podá, loví i zapalovač.
„Co děláš?“ ptá se nevinně….

Jsou chvíle, kdy i tak mírumilovné stvoření jako já zcela vážně uvažuje o vraždě.

Soused se, netuše nic zlého, podívá směrem k mému chodníku.

„Koukám, že se taky chystáš to svinstvo uklidit….“

Zvolna se měním ve sněhuláka a uvažuji, zda by pan Lada, uklízet sníh před domem v podskalské ulici dnes nesoucí jeho jméno, namaloval jediný obrázek se zimním motivem.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

Abeceda je docela obyčejná řada písmen, ta naše začíná áčkem, poslední v řadě je žet. Mezi prvním a posledním najdeme spoustu dalších liter, každé písmenko  umí vyprávět příběh. Nejeden, mnohé příběhy, každé písmenko se dá i vyfotografovat. Nevěříte?

P

Praha

Město obdivované i zatracované, město pokorné i naduté, město plné kontrastů i překvapení. Meandry Vltavy kontrastují barvou vody se strnulými siluetami gotiky, baroka i renesance, o významnou památku zakopnete na každém krku. Město připomíná tajemno s magií, v setmělých zákoutích není problém potkat rabího Löva ani rudolfínského alchymistu, setkáte se s bídáky i lidmi veskrze kladnými; stačí jen maličký kousek fantazie. Kněžna Libuše hledí z Vyšehradu kamsi za řeku, pozoruje muže, an teše práh, proto prý jméno. Co když  ale vidíme magický práh mezi realitou a čímsi neznámým, nepochopitelným? A se skály se vrhá odvážný Šemík s Horymírem v sedle, kterému stejně již nic jiného než odvaha nezbývá.

Jsou chvíle i místa, kde mám pocit, že Praha je vlastně taková malá, zapadlá vesnička odkud lidé houfně odcházejí, kterou ale pro její malebnost a poezii obdivují turisté, či jiní krátkodobí návštěvníci. Jdu po setmění Malou Stranou nebo Starým Městem, krom hospod a hotelů marně pátrám po osvětlených oknech. Jen osvětlené okno přece říká, že za ním někdo žije, že je tam někdo doma. Mimo těch v Nerudově ulici, kde po náročné práci odpočívají zákonodárci, jich moc není. Obyčejní lidé nejkrásnější části města houfně opouštějí. Nejen pro předražené nájmy. Podařilo by se vám snad koupit v okolí Malostranského náměstí rohlík nebo kilo hovězího na guláš?

A tak se nejkrásnější oblasti krásného města zvolna mění ve skanzen, kde úderem zavírací hodiny zamknou bránu a mezi náhle opuštěnými stavbami začíná vláda duchů.

R

Rybník

Když si naše nerozumné dítko na hrázi rybníka stěžuje, že jsme přece jen měli raději vyrazit k moři, použiji předem nachystanou větu:

„Koukej před sebe a odmysli si ten druhý břeh.“

Získám pocit intelektuální nadřazenosti, dítko si myslí, že tatíček je konečně jasný kandidát na rychlou deportaci do vhodné léčebny duševně chorých. Geny fungují spolehlivě. Cosi podobného se míhalo hlavou manželce, když mne před řadou let lstivě vylákala na ples. V rámci pomsty ji zavedu na balkon, postavím k samému zábradlí, s gestem filozofa ukáži na přeplněný parket:
„Teď se podívej dolů na ty lidi a odmysli si hudbu…“

Všimli jste si někdy, kolik barev má ten nejobyčejnější rybník? Ukáže se jako zelený, modrý, černý nebo hnědý, Umí být i stříbrný nebo zlatý, mlha mu snadnou pomůže k temně šedé, barvu hladiny mění i hřbety rozvážně plovoucích ryb. Ryby nelovím. Jedinkrát jsem se jednu pokoušel zbavit života a o výsledku není nutné se šířit, můj věhlas mezi rodinnými příslušníky je od té památné chvíle opět o něco větší.

Sedím jednou pod starým dubem kousek vedle hráze rybníka v oblasti, kde je pytláctví ještě dnes považováno za běžnou součást života, domorodci říkají, že ryba roste vlastně sama a největší práci že dá její ulovení. Chvilkami podřimuji, občas dokonce i přemýšlím. Kousek za mnou je slyšet rachotivý zvuk zastavující se motorky, vypadá to na Jawu 350. Tiché kroky se blíží, koukám, on to policajt. Mlčky zapálí cigaretu, díváme se na hladinu společně.

„Chytáte, chytáte? Kam jste stačil schovat vercajk, ani jsem to nezaregistroval…“

Zdlouhavě a snad i přesvědčivě vysvětluji, že nechytám, že jsem tak nikdy nečinil a ani činit neplánuji. Člověk v uniformě mě sleduje s výrazem ani trochu nenaznačujícím, že jsem výrazně přesvědčivý.

„Tak nic, no. Já jenom, že tady stejně nic nechytnete. My všichni chodíme támhle dozadu, jak začíná ten les…“

S

Stará Šumava

Podivný kraj, který rád vypráví. Ale jen tomu, kdo je ochoten naslouchat, a tací zvolna ubývají. Přibývá těch, kteří i z posledních neporušených míst, kde třeba celý den nepotkáte živou duši, zvolna vytvářejí místa s hotely, lanovkami a podobnými vymoženostmi. Až nebude místo ani na jeden jediný hotel, budou spokojeni, ale Šumava zahyne.

Nechodíme do oblastí plných turistických stezek, kde k cíli kráčíme v zástupu a ponuře vzpomínáme na časy májových průvodů. Na kopec se stále ještě vyškrábeme bez pomoci  lanovky a k obědu nám stačí kus chleba se salámem, k zapití voda nabraná do dlaní ze studánky nebo i potůčku. Proto si můžeme dovolit luxus putování místy, která před zlým imperialistou před vlastně nedávnými léty střežila bdělá pohraniční stráž. Je docela milý pocit sedět zády opřen o hraniční kámen, ke kterému by se poutník kdysi musel probojovat. Méně milé je vědomí, kolik lidí cestou ke stejnému kameni vydechlo naposledy a jejich likvidátor byl odměněn vycházkou a uznalým pokýváním hlavy soudruha velitele. Tristní je pobývat v místech, kde relativně nedávno stály prosperující, žijící a vzkvétající vesnice, dnes sedíme v lepším případě na zbytcích základů. Neřešme otázku odsunu, ten vesnice nezlikvidoval. Opuštěné chalupy zabydleli ti, kteří i v pustinách  Šumavy hledali nový život. Třeba by ho i našli, ale blízcí sousedé za hraniční čarou se ze dne na den stali nenáviděným nepřítelem nebo docela ohavným revanšistou. Tehdy byly vesnice definitivně vyprázdněny, časem zbourány. Prý by se v opuštěných domech mohli ukrývat nepřátelští agenti…

Stoupáme lesy a pastvinami od Vyššího Brodu kamsi k hranicím. Během dlouhého pochodu ale překvapivě objevujeme několik zachovaných a udržovaných starobylých kamenných domů, jeden je dokonce obklopen zaparkovanými automobily cizích poznávacích značek. Záhadu, proč právě tyhle domy by agenti za úkryty nezvolili, a tak je nebylo nezbytné bourat, objasňujeme o pár dní později.

Potkali jsme se na pusté, civilizaci vzdálené, lesní cestě. Od mládí hajný v oblastech kolem Lipna.

„Jo, to bylo príma. Za bolševika jsem roky bydlel ve Výtoni. Sranda. Jenomže třeba na Vítkův kámen jsem se dostal poprve vlastně až v devadesátém roce… Co bylo v pásmu, měly vojenské lesy a civilista neměl šanci. Zajímají tě ty baráky, co komunista nezboural? Jednoduchý, strašně jednoduchý. Když si nějaký domeček vyhlédl vojenský panáček, prostě mu ho tam nechali. Ne, neukradl ho. Poctivě koupil. Vím o jednom, co stál i s loukami a kusem lesa v šedesátém roce celých patnáct stovek. Jo, ten s cizíma auťákama? Tak ten si koupil jeden z posádky, soudruh plukovník to byl.  Tolik se chudák nabojoval s imperialistama a teď jim v penzionu stele pelechy. Fakt, dobrej soudruh, takovej zásadově uvědomělej…“

T

Toulání
Tulák, pro někoho synonymum vagabunda, lumpa a vůbec člověka špatného, pro mě vždy symbol dálek, cest a svobody vůbec. Když mi bylo dvacet, dalo se toulat prakticky jen po Čechách a to mě jednou chtěli bdělí strážci hranic zatknout již deset kilometrů od státní hranice. Oni nechápali, že chci bez pasu do Českých Velenic, já zase proč mne do města se slůvkem České ve jméně nechtějí bez pasu pustit. Později sice hranice a pohraniční pásma padly, ale já již věděl, že to nejkrásnější najdu stejně jen a jen v Čechách. Nezávidím americkým trampům jejich cesty na plošinách železničních vagonů, spokojím se s lokálkou do Kouřimi. Nevadí mi, že jsem nikdy neusínal za teskného hukotu Niagary, dokáže mi ji nahradit Berounka. Bezcílné toulání českou krajinou ukáže pozornému poutníkovi tolik, že by jedna krátká cesta dala materiál na tlustý román. Jen je nutné zapomenout na auta, vlaky ba i značené turistické cesty.

Náhoda vede moje nohy do malebné jihočeské vísky, náves obklopená barokními štíty statků, kaplička, malý rybníček, slunce vesničku drží při zemi, hladina vodní plochy ji nadnáší do vysokého neznáma. Vedle kapličky stojí kovárna, ještě jsou vidět žhnoucí uhlíky ve výhni, pootevřenými vraty vychází kovář. Dvoumetrový chlap, kdyby chtěl, nad filmy Arnolda se utluče smíchy, protáhne záda, sedne na špalek před stavení, z kapsy zástěry kožené vyloví dlouhou fajfku, v dlani poněkud mizí, a s rozvahou nikdy nespěchajícího plní porcelánovou hlavičku tabákem. Obřad je u konce, chlap odkládá fajfku a rozvážně vstupuje do temnot kovárny. Vychází záhy, v ruce mezi palcem a ukazovákem nese rudý uhlík. Klidně a pomalu usedá, rozvážně zapaluje tabák stále zářícím uhlíkem, dým se začíná vznášet za mraky a chlap stále s pomalým klidem pokládá uhlík do povadlé trávy. Všimne si konečně, že ho napjatě sleduji a hlasem, který by okamžitě uklidnil celou poslaneckou sněmovnu velí:
„Sedni tady vedle. Jdu pro lahváče, piješ třeboňský?“
Sedám vedle a čekám až kovář donese to třeboňský. A také mne napadá jak hlubokou pravdu měl ve své Knize o životě a smrti Axel Munthe, když napsal, že to nejkrásnější na světě je vždy zadarmo.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

Nebuďte lidi hluší

W + V

Neznám člověka, který by v pátek odpoledne hořce zaplakal a tiše naříkal, že přicházejí dva krátké dny volna. Většina těch, které znám, spíše pláče a naříká v neděli večer, žádný si spokojeně nemne ruce a radostně neševelí, že může hned po rozbřesku připojit své chabé síly k dalším nadšeným budovatelům lepších příštích dnů, které se pro některou z následujích generací prý již zvolna připravují.

Je hodné pozoru, že k odlišení dní pracovních od těch relativně volných není třeba nahlížet do kalendáře ani v záhlaví denního tisku pracně luštit, který že je dnes vlastně den. Zcela spolehlivým vodítkem jsou webové stránky všemožných deníků bez ohledu na politický směr, ke kterému inklinují. Od pondělí až po páteční podvečer stačí otevřít libovolné stránky a jen trochu citlivější čtenář obvykle samou hrůzou značně pobledne.

Tu vybraný politik objasňuje, proč, ač poklesla spotřeba, budeme  mít opět o nějakou tu korunku dražší pohonné hmoty, tam jeho ještě veselejší kolega odklání před manželkou rodinné úspory, ministr se zasazuje o boj s piráty internetového připojení na speciálních policejních služebnách nemaje… O pár řádek díle zuří lítý boj dvou poslanců, oba naprosto stejnými argumenty přesvědčují voliče, že ten druhý je ještě o něco větší padouch než on sám…

Když se ale na webech uprostřed zimy začnou objevovat sdělení, že mrzne, padá sníh, nebo že na Kamčatce žije ve své rodné zemljance sto dvacet let mladý kolchozník, který kdysi potkal samotného soudruha Lenina, je soudnému čtenáři naprosto jasné, že udeřil víkend. Z čerstvých informací nejde hrůza, stávají se občas i přežitelnými.

O víkendu obvykle poslanecká sněmovna nepředstírá práci, senát má beznadějně zamčené vstupní dveře, nedobytné jsou sekretariáty politických stran ba i úřady.

A laskavého čtenáře webových periodik nemůže nenapadnout, odkud všechny ty, od pondělí po pátek zveřejňované hrůzy, vlastně valnou většinou pocházejí.

***

Ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  
 
 

Abeceda je docela obyčejná řada písmen, ta naše začíná áčkem, poslední v řadě je žet. Mezi prvním a posledním najdeme spoustu dalších liter, každé písmenko  umí vyprávět příběh. Nejeden, mnohé příběhy, každé písmenko se dá i vyfotografovat. Nevěříte?

L

Lanovky

Definice je snadná. Mezi dvěma body se natáhne špagát a po něm jezdí kabina, plná cestujících, kteří nechápu, jak je možné, že se ještě nezřítili. Jakási lanovková fobie je docela rozšířený, ale snadno léčitelný, neduh. Stačí jedinkrát vstoupit do kymácející se kabinky či usednout na nespolehlivě vyhlížející sedačku, z nadhledu prohlížet okolní krajinu a je po nemoci. Lanovky patrně vznikly na základě nesčetných žádostí na strmý kopec se šplhajících poutníků, kteří nechápali, kdo a proč postavil tu zatracenou rozhlednu právě na kopci, když všude dole je přece takového místa.

Ač si říkám, že v Čechách je snad již možné téměř všechno, ještě nikde jsem neobjevil lanovku jezdící výhradně po rovině. Vymyslet šikovný podnikatelský záměr, dotace z unie by jistě přišla obratem.

Lanovka se může, při troše snahy, stát zdrojem mnohých nezapomenutelných zážitků.

Stojíme takhle u dolní stanice té vedoucí na Ještěd. Fronta zájemců se dlouze klikatí, je nudná, čas se pomalu vleče. Tady přece nebudeme čekat, jde s pěšky, těla byla ještě mladá. silná, kopírujeme stín lana, místy vesele poklusáváme. Když míjíme z kopce se sunoucí rodinku s malým klukem, nad hlavami vzduchem velebně pluje červeno žlutá kabinka. Kluk zastaví, chvíli kouká a zařve: „Mamí, hele tramvaj, to jsem asi v Praze.“ Dítko netušilo, že výsostné barvy Prahy a Liberce jsou totožné.

Kdyby vás zajímalo, kterou lanovku v Čechách mám nejraději… No, když tak hezky prosíte… Přece tu z Janských Lázní na Černou horu. Dříve jsme na její vrchol chodili procházkou přes Hofmanovy boudy, z vrcholu obyčejně na Kolínskou a přes Hanapetrovu paseku do Strážného, dnes je již lanovka přece jen o něco vyhledávanější.Člověk se na ní tolik nezapotí. A nezadýchá. Hlavně ale konečná stanice je jen malý kousek od posledního pilíře bývalé trasy lanové dráhy a je dokonce rozumně využit. Parta nadšenců ho změnila na rozhlednu a dokázala tak, že vše momentálně nevyužitelné nemusí nutné končit ve starém železe.

M

Mapy

Slouží hlavně k tomu, aby se člověk cestující podíval, kde by byl, kdyby býval cestou nezabloudil. Naše cestování s mapou v paži probíhá podle osvědčené šablony. Stanovím cíl, pracně sestavím trasu a cíl obvykle nemineme o více než deset kilometrů. Zmíněná tolerance platí při pěší pouti, jede li se autem, situace je jiná. Sedím za volantem a pozorně reaguji na pokyny ženy s mapou v klíně. Dříve, či později se ozve její tradiční: „Jedeme dobře, ale….“

To krátké slůvko „ale“ skrývá mnohé. Na některé z křižovatek jsme odbočili trochu jinak, než bylo v plánu, kýženého cíle však záhy dosáhneme. Najedeme navíc jen osmdesát, sto kilometrů. Dlužno přiznat, že podobný styl cestování má mnohé do sebe. Nepoužívat ho, jistě bychom se v životě nedostali třeba na vrchol Bukové hory a Humboldtovu vyhlídku – to bylo cestou do Děčína, nebo Německého Heršláku ležícího v Rakousku, který jme poznali místo komplexu s křížem z nasucho ložených kvádrů v lese nad statky v Herbertově.

Léta intenzivního sbírání všemožných map mne přivedla k poznání, že na nich nejsou jen bílá místa, kde, jak tvrdí staří topografové, bydlí lvi. Bedlivé porovnání nákresů totožných oblastí mne dovedlo k přesvědčení, že Česká republika je expanzivní, léty se rozrůstající stát, nenápadně zabírající stále nová a nová území. Hledím na mapovou přílohu turistického průvodce Olympia z roku 1976 popisujícího Šumavu. Končí krok za náměstím ve Vyšším Brodě, Lipenská přehrada má na pravém břehu jen Zadní Výtoň, Studená Vltava se náhle zjevuje u Černého kříže, o Čertově a Černém jezeře se na ní také moc nedozvíte. Tam všude možná běhají ti lvi. Na  mapě z roku 1990 zjišťuji, že naše území sahá mnohem dále, nutně jsme v té době museli provést anexi části Rakous. Vztáhnout tak ruku na jejich výsostné území za císaře pána. Po Lipně by nejspíše okamžitě plul po zuby vyzbrojený křižník a regimenty v polní šedi by se překotně valily Vyšebrodským průsmykem. Doba je vymknuta z kloubů a ani ti Rakušáci nejsou co bývali, bojují nejvýše proti elektrárnám, ze kterých vesele kupují proud.

Zlí jazykové mou teorii vyvracejí a vyprávějí cosi o hraničním pásmu, co nás chránilo před krutým imperialistou. Nechápu však plně, proč jsem kvůli zlému imperialistovi já, takřka vzorný a ještě ke všemu socialistický člověk, nemohl ani páchnout do míst deset kilometrů od té prapodivné čáry na mapě a proč střílny mnoha dnes již přístupných krytů chrabrých ochránců hranic směřují do vnitrozemí. Odtud by přece útok imperialistických vojů nečekal ani tak bídný stratég, jakým jsem já.

N

Nádraží 

Že se nádraží dobře fotografuje proto, že mu nemusíte říkat, ať se usmívá, věděl již dobrý voják Josef Švejk. Mnozí jeho dobrodružství patrně neznali, podle toho také socializmus často vypadal.

Časně ráno vystupuji na nádraží v Ostravě z pražského rychlíku a uvažuji jak přečkat čas do odjezdu osobáčku do Frýdlantu nad Ostravicí. Podívám se, jak to vypadá okolo nádraží, říkám a vycházím před budovu. Kruhové zastřešení zastávek městské dopravy pozoruhodně kontrastuje s čistou ranní oblohou, z brašny lovím Pentagon Six a chystám se k vytvoření snímku, jak jinak, než že z kategorie nesmrtelných. Závěrka fotoaparátu podruhé cvakne, kdosi mi lomcuje ramenem. Otáčím hlavu, hrůza… Babice stojící za mnou nemůže při sebelepší snaze zapřít spřízněnost s carskou rodinou. Ramena jako velitel ochranky, mocný knír naznačuje, že v Jekatěrinburgu bolševici přece jen všechny Romanovce vyvraždit nestačili. Ač nevoják stavím se, když babice hýkne, automaticky do pozoru, s patami u sebe poslouchám vlídnému dotazu kdo jsem a zda mám povolení fotit. Odpověď přichází sama; co je vám do toho? Pravnučka cara Mikuláše zalapá po dechu, protivenství není patrně zvyklá a se zuřivým funěním se přehrabuje nejprve v kapsách hubertusu, později v tlumoku, který by jen největší z gentlemanů nazval kabelkou. Na světlo boží tahá umolousaný průkaz a funí cosi jako, že je od Ozbrojené ochrany železnic, otázku, kde že má nagajku, evidentně nechápe.

Abych bdělou ochránkyni kolejnic potěšil, lovím průkaz tehdejšího Svazu českých fotografů s kulatým razítkem. Stejně je zajímavé, jak kulaté razítko, může být i otisk desetikoruny, i dnes dokáže blbce nebo úředníka potěšit a uspokojit. Papír bedlivě studuje, dotaz proč bych měl mít glejt opravňující k vyfotografování tramvajové čekárny nestačí vnímat, a jak pomalu chápe písmena na dokladu, tvář hlídačky výhybek přechází v úsměv, který se při velice bujné fantazii dá považovat za vlídný.

„Však to, soudruhu, znáš. Musíme být opatrní, nevěřil bys, jací lidé se kolikrát po nádražích potulují…“

Sedím na dřevěné lavici ve vláčku do Frýdlantu, projíždíme mezi desítkami, možná stovkami vyřazených krásných parních lokomotiv. Od patrové stanice šlapu pomalu ke Galerii Ferdyše Duši a tiše doufám, že narazím na někoho normálního, na někoho, kdo nebude požadovat glejt na vyfocení třeba vstupních dveří. I když… Nevěřili byste, jací lidé se kolikrát po galeriích potulují.

O

Obraz

Je to zdánlivě prosté. V potřebách pro výtvarníky stačí koupit pár tub s barvou, nějaký ten štětec, plátno netřeba, spolehlivě ho nahradí tabulka ze sololitu. Obsah tub je nutné vhodně smísit a vhodně nanést na podkladovou plochu, chudší umělci konečně nepotřebují ani štětec, použijí vhodně upravené dřívko, v nouzi nejvyšší i vlastní prsty. Potíž nastává až při dokončení mistrovského díla. Někdy vznikne lesní palouček se srnou v popředí, může být, že srna není přesně definovatelná,.vypadá jako potomek ovce nemravy, která se spustila s kamzíkem uprchlým ze zoologické zahrady. Jindy se ale stane, že vznikne skutečný obraz.

Skutečný obraz od toho podobného paloučku, i na skutečném palouček může být, poznáme snadno. Oba, jak to v umění má být, vyvolávají u diváků emoce. Nad nemravnou srnou hlavně zářivé, až vykřikující barvy, mistr se zásadně nezdržuje jejich mícháním, pokojně je používá, jak vytekly z tuby, a často pedantská snaha o vykreslení sebemenšího detailu. Skutečný obraz však vyvolá zuřivé debaty plné dramat hraničících často s fyzickým násilím. K tomu dochází hlavně v odborném tisku a na setkáních recenzentů slavných tím, že nedokáží namalovat ani štokrle po babičce.

Je to již strašně dávno, dědeček, který žil v Praze, vzal malého a vykukleného venkovského kluka na výstavu obrazů Jana Zrzavého. Dědeček Mistra, jako snad každého na Malé Straně, znal a já se dlouho po výstavě na potkání chlubil, že jsem viděl opravdového živého malíře, který měl vlastní výstavu a ten malíř že mi dal hašlerku. Trochu jsem situaci podcenil a hašlerku neprozřetelně vycucal, dnes bych ji nejspíše uchoval, stejně jako šesták od pana Wericha, co vzácnou a nenahraditelnou relikvii.

Tehdy výstavu poctil svou přítomností člověk, který by spíše ocenil srnky. Když pochopil, že stojí kousek od autora, přistoupil a vznesl dotaz, zda to všechno maloval pan Zrzavý. Mistr přisvědčil a od návštěvníka se mu dostalo poučení, že to by jeho desetiletý vnuk namaloval také. Neurazil se, v hustých bílých vousech se objevil srdečný úsměv a odpověděl:
„Gratuluji vám.“

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

Abeceda je docela obyčejná řada písmen, ta naše začíná áčkem, poslední v řadě je žet. Mezi prvním a posledním najdeme spoustu dalších liter, každé písmenko  umí vyprávět příběh. Nejeden, mnohé příběhy, každé písmenko se dá i vyfotografovat. Nevěříte?

CH

Chalupa

Když, mnohými kupodivu oplakávaný , komunistický režim odešel za Marxem a jemu podobnými, říkalo se, že s ním zhynul i jeden typicky český jev, chalupaření. Lidé prý budou cestovat za hranice, zmizela i jedna z hlavních příčin chalupaření, vnitřní emigrace. Cest do cizích zemí se časem mnozí nabažili, jiní to nejkrásnější stále hledali v Čechách a důvody k vnitřní emigraci raději nekomentovat. Chalupaření přežilo, ba nabralo na intenzitě. Díky za to, bez onoho fenoménu bychom již dávno přišli o podstatnou část památek lidové architektury, staré lidové stavby bychom obdivovali převážně ve skanzenech…
Vznikají zbrusu nové chalupy, snaží se co nejvíce napodobovat ty původní, ale cti dbalý chalupář nemůže přebývat v mladší sta let.
Známý lékař na chalupu přesídlil dokonce trvale a probudila se v něm dokonce i nebývalá zručnost. Zvládl časem i hliněnou omítku, rekonstrukce starobylé prkenné podlahy byla hračkou. Jediné, s čím měl stále problémy, bylo spárování mezer mezi trámy, mazanice ne a ne držet, kde by měla.
Kráčíme jednou mezi překrásnými chalupami nedaleko hradu Houska, tiše obdivujeme estetické cítění i zručnost předků. U poslední chalupy vesnice stojí poctivé dřevěné lešení, na něm vousatý chlapík a vesle spáruje.

 „To je docela snadný,“ chechtá se. „Musíte zatloukat kolíčky do zpola zaschlé mazanice, pak to držet prostě musí…“
Vypráví, že se původně živil něčím docela jiným, ale časem se naučil rekonstruovat dřevěnice, práce ho uživí a hlavně strašně baví. Divíme se převelice, že tak snadno prozrazuje neznámě tajemné finty řemesla.
„Prosím vás, co je na tom tajemného? Naučili se to ti před námi, přišel jsem si na to já, napadlo by to časem i vás… No a nakonec; ta vaše chalupa si přece zaslouží, aby k něčemu vypadala…“
A mně tehdy došlo jak je krásné, že se stále najdou lidé, pro které je hezky vypadající cizí chalupa důležitější než jejich vlastní výrobní tajemství.

I

Itálie

Země s teplým mořem, do které se po silnici dostaneme nejrychleji. Obstarožnímu tělu týdenní povalování na písečné pláži prospěje, a tak mne tam rok co rok vyvážejí. S urputností sobě vlastní trvám na povalování v často opovrhovaném Bilione. Tuším, že voda je tam stejně slaná jako na Rivieře a hlavně; ty ušetřené hodiny za volantem… Miluji však cestovatele, kteří nad mou oblíbenou destinací ohrnují nos a jedou se přehrabovat pískem o pár stovek kilometrů dál, když na severu Itálie se užije tolik zábavy.

Třeba loni. Osud nás potrestal, patrně jsem na dálnici překročil povolenou rychlost, a v rámci plážového servisu umístil vedle vznešeně se tvářící české rodiny. Netuším sice, jak se její vznešenost porovnávala s celodenním požíráním zásob prokazatelně opatřených na ranním švédském stole, ale horší, mnohem horší byla neustálá snaha o navazování družebních vztahů. Problém byl i ten, že mi žena rezolutně zapověděla použití nejúčinnější zbraně, kterou jistě tušíte. Trpěl jsem a strádal, nechce se mi nasazovat společenský výraz, když si chci číst, nebo když dokonce, i to se občas stane, přemýšlím, měním se pak zvolna v zpustlého zálesáka bez sebemenší znalosti jemných mravů., jsou i tací, co by řekli, že v hulváta. Osud se ale nakonec neprojevil jako takový velký neřád a podal mi pomocnou ruku.

Dáma v růžových miniplavečkách se zvedla z lehátka, pokynula k mužíčkovi a otázala se, zda také nepůjdeme na drink. Duše má dosáhla v tom okamžiku něčeho jako nirvány, začala jásat a křepčit. Ve tváři ten nejvlídnější výraz, široký úsměv a vysvětlující odpověď dorazila sama:

„To je mi skutečně moc a moc líto. Opravdu bychom velmi rádi, ale skutečně nemůžeme. Jdeme se totiž právě něčeho napít…“Stal jsem se blbcem a zajistil rodině klid. Od okolojdoucího černocha jsem z té radosti koupil ten nejnemožnější froté ručník s barevně a možná i umělecky vyvedenou mapou Itálie, naší slečně doběhl pro dvojitou zmrzlinu a všichni jsme se spokojeně odebrali napít drinku.

J

Jižní Čechy

Neznám člověka, který by při vyslovení pojmu jižní Čechy alespoň trochu nezjihl, nezasnil se a nevzpomněl na třeba jedinou krátkou zastávku na hrázi kteréhokoli ze snad stovek rybníků. Vodní plochy, od louží na návsích až po skutečné giganty, meandry řek i potoků, nekonečné louky, neodmyslitelné podzimní mlhy a nečekaně milí lidé, to vše jsou jižní Čechy, podle pana Ladislava Stehlíka zamyšlené. Občas se nutně naskytne otázka, o čem asi právě ta příjemná krajina uvažuje.

Vleču se prašnou polní cestou a chápu básnickou licenci žízeň jako trám. Všimli jste si někdy, snad matematické úměry, že čím větší žízeň, tím vzdálenější i nejbližší hospoda? Šlapu dál a kdesi vpředu se proti šmolce oblohy, zčásti chráněná stínem staré jabloně, rýsuje silueta božích muk, kapličce podobné té, která na Vyšehradě chrání hrob Karla Čapka. Ve stínu není jen venkovským kameníkem upravený pískovcový blok, vedle něho vidím z hrubých fošen přitesanou jednoduchou lavičku, obyčejnou, jen tak bez opěradla. V zátiší, přímo idylickém, sedí stará babka. Popis lidového kroje, fěrtochu, holubičky a kapsáře s pokroutkami pro vnoučata nečekejte, babička byla veskrze moderní. Sportovní kalhoty i boty naznačovaly, že by mohla, kdyby chtěla, pro pírko přes plot skočit. Nechtěla, byla z těch, které se místo skoku do výše raději dají s neznámým pocestným do řeči.

Probrali jsme celé široké okolí, během malé chvíle jsem důvěrně znal všechny z nedaleké vesnice do třetího kolena, věděl jsem i, že babička na lavičce pod jabloní vysedává každý den, bez ohledu na počasí nebo roční období již dlouhých padesát let. Nejen, že věděl, ale snad i chápal.

„Jo, je tady moc hezky. Jeden rybník, támhle vidíš druhej, ty pole třeba. Nemají snad ani konec, kdo ví, kam až se táhnou… Támhle vepředu bývají vidět i hory, Novohradské jim říkají. A tady, jak koukáme na ten lesík, tak hned za ním je rybník, takovej docela velikej… Jo tady u nás je moc krásně, tady je dobře žít celej život… A to si představ, jak krásně by tu bylo, nehyzdit to ti kašpaři z politiky… Až půjdeš okolo toho lesíka, podívej se na ten velikej rybník. Jsou tam kapři. A kolik politiků by se v něm dalo utopit…

K

Karlovy Vary

To město musí upoutat snad každého, kdo ho jen jedinkrát navštíví. Vždyť i dvorní rada Goethe se nechal slyšet, že by mohl žít pouze ve Výmaru, Římě, nebo Karlových Varech, později je Corbusier označil, ohromen spoustou secesních staveb, za město tisíce šlehačkových dortů. Kdyby měl švýcarský architekt možnost vidět ostudný hotel Thermal, který je, krom své šerednosti, slavný dokonalou likvidací vzdušného proudění údolím říčky Teplá, možná by volil méně obdivná slova.

Karlovy Vary mne uchvátily již v dětství, jezdili jsme tam na chvíli každý rok. Nezaměnitelná vůně oplatek, zmrzliny i minerální vody byla časem překonána ještě nezaměnitelnější vůní Becherovky, v důvěrných chvílích jsme jí přezdívali Becheryho léčivá voda a s vážnými tvářemi prohlašovali, že kudy teče, tudy léčí. Kolonáda plná půvabných pacientek, byl na ně libý pohled i z terasy nad Mlýnskou kolonádou, tehdy budovatelsky hrdě zvanou Československo sovětského  přátelství. Na lavičce před kolonádou jsem často, sleduje ony půvabné pacientky, uvažoval, zda bych neměl přátelství s každým kamarádem potvrdit stavbou z kamene, záhy mi došlo, že by to nejspíše byl nesmysl podobný tak často a důrazně připomínaným kamaráčoftem s CCCP.

Po létech mne Vary přilákaly znovu. Kolonáda již zase byla Mlýnská, jen ten Thermál se nezměnil. Kráčím kolem moderní kolonády, kol Vřídla, kde asi je ta stará ze dřeva, směřuji k hotelu Pupp; dlouhé roky se červenal pod nápisem Moskva.

Kroky vedou kolem kavárny Elefant, kávu tam často popíjel a snad i jedny narozeniny oslavil kníže básníků, Johan Volfang Goethe. Vždy jsem se, cestou okolo také u slona stavoval a namlouval si, že jde o projev úcty k nesmrtelnému básníkovi. Usedám tedy ke stolku, s výrazem světáka objednávám kapucino. Zda Johan Volfang kouřil, netuším, nevyvracím to a rozvážně plním dýmku anglickým tabákem. Kdyby kouřil, jistě, že anglický tabák. Modrý dým lehce stoupá ke stropu, kapucino v šálku od nedalekého Mosera pomaličku ubývá, sluší se zaplatit. Činím tak, aby servírka v minisukni viděla, že patřím k lepší společnosti, přidávám k cifře na účtence pár korun a s výrazem člověka velkého světa opouštím útulnou kavárnu. Cestou proti proudu říčky Teplá chvilku počítám, hlava se mění v kalkulačku. Výsledek je jednoznačný. Právě jsem probendil nejméně měsíční domácí zásobu kávy…

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

Abeceda je docela obyčejná řada písmen, ta naše začíná áčkem, poslední v řadě je žet. Mezi prvním a posledním najdeme spoustu dalších liter, každé písmenko  umí vyprávět příběh. Nejeden, mnohé příběhy, každé písmenko se dá i vyfotografovat. Nevěříte?

E

Erb

Původně, tvrdí někteří, ho používali v železe zakovaní zbrojní mužové. Brnění si byla docela podobná a jen prostřednictví erbu včas poznali, koho praštit po hlavě a kdo je spolubojovník. Občas stejně nastaly situace, kdy se, erb neerb, pomlátili všichni navzájem a my se časem v učebnicích dějepisu dočetli, že bitva dopadla vlastně nerozhodně a nezbylo než v dohledném čase vyhlásit další.

Erbovní znamení se později stala symboly šlechtických rodů, symboly jejich tradic a nezřídka závazků ke zbytkům společnosti. Koncem první světové války se s tituly a spolu s predikáty erby daly získat za patřičný poplatek do císařské pokladny, a tak vznikaly docela směšné situace. Třeba majitel textilky nebyl již Franta Novák, ale Franc Nowak z Auespreswurstu a to, uznejte, znělo hned lépe a vznešeněji.

Nejraději erby objevuji na starobylých stavbách. Nemusí jít právě o významné gotické sídlo, stačí polozapomenutá a polozřícená venkovská tvrz s opukovou plastikou nad vstupní branou. Reliéf se zvolna, vlivem deště větru i vandalů, srovnává s povrchem kamene, rysy a symboly vytrácí, občas nezbývá než odhadovat, co původně představoval, komu náležel.

Naše cesty jsou většinou bez předchozí přípravy, prostě někam vyrazíme, stačí jen  hrubé určení směru. Když je někde hezky, alespoň pro nás, auto zastaví a vše další je jen otázkou náhody, náhody, která přináší nesmírná překvapení. Dovolí poznat místa, která by na mapě  patrně nezaujala a která bychom asi nikdy neviděli. Přivede nás třeba právě ke staré krásné stavbě s tajemným erbovním znamením na stěně. Netušíme, před čím to vlastně stojíme, komu erb patřil, o čem by rád vyprávěl. Doma pak kvapíme ke knihovně, s chorobnou zvědavostí se probíráme všemožnou literaturou a přímo zuřivě zjišťujeme, co jsme to vlastně spatřili. Nezřídka dochází k poznání poněkud šokujícímu. V představách starobylá tvrz je ve skutečnosti dvě stovky stará sýpka, dávno opuštěný mlýn zase romantický lovecký zámeček. Ale to jistě, dávno zapomenutým kameníkem vytesaný, velmi krásný erb říkal. Naše chyba, že jsme jeho řeči neporozuměli…

F

Fotografie

Jméno pochází z řeckého kresliti světlem a plně ji vystihuje. Nestačí však jen kresliti, je třeba, a to hlavně, umět se dívat a také trochu chodit. Kdysi, je to již dávno, začátkem zimy rozvážně kráčím po tehdejším mostě Prvního máje. V místech, kde přetíná Střelecký ostrov, stojí opřen o zábradlí starý pán a kamsi jakoby zasněně hledí. Po chodníku proběhlo několik zpěněných tvůrců s těmi nejdražšími fotoaparáty zavěšenými na krcích. Spěchali a ten starý pán stále jakoby zasněně hleděl. Byl to Josef Sudek a pozoroval v nejméně vhodném období kvetoucí kaštany.

Podobné jsou procházky po boku Franty Dostála. V zástupu cválajících mistrů se jen tak mimochodem zastaví, z brašny vyloví omšelý obstarožní kinofilmový fotoaparát, jen tak mimochodem cvakne závěrka a na světě je další snímek z kategorie nezapomenutelných. Mistři zatím odešli do intelektuální kavárny, kde řeší zásadní otázku, zda tu nejlepší fotografii vytvoří Canonem, nebo Nikonem.

Nad fotkami Františka  Dostála mi došlo, že na aparátu zase tolik nezáleží, že skutečně jde jen a jen o umění dívat se. Konečně, nevím o nikom, kdo by v Národní galerii předstoupil před Růžencovou slavnost a začal řešit zásadní otázku, jakou značku štětců či barev tenkrát Albrecht Dürer použil, nezajímá se ani o druh stromu, na jehož dřevě dílo vzniklo.

Musím  přiznat, že já se k fotografování dostal poněkud neobvyklým způsobem. V osmé třídě základní školy nám vyměnili učitele výtvarné výchovy. Vzdělávat nás přišel akademický malíř Jiří Novák a doma propukla panika…“Ten náš trouba nakonec propadne ještě z kreslení…“, usoudila prozíravě matka a šla do školy sondovat možný vývoj věcí příštích.

„Klid,“ pravil akademický malíř. „U mě horší známka než dvojka neexistuje,  copak někdo může za to, že nedovede kreslít? Základ je přece alespoň v minimálním talentu a ten se prostě naučit nedá.“ Od té památné chvíle jsem pochopitelně nosil z kreslení dvojky a jednou si malíř nad mým dílem povzdechl: „Člověče, kreslíš jako prase, ale dívat se umíš. Asi by to chtělo začít fotit.“ Alespoň slova jednoho z mnoha pedagogů že padla na úrodnou půdu…

G

Galerie

Galerie se stala pojmem jasně ukazujícím, co vše může skrývat jediné obyčejné slovo. Kdysi šlo o stavbu či místnost určenou ke shromažďování obvykle uměleckých předmětů, kam v pokoře a tichém obdivu vstupovala uměnímilovná veřejnost toužící po dalším poznání. Za galerii možno považovat i obrazárnu, ale tam byste soubor, řekněme, starobylých a pomalovaných mlýnků na kávu opravdu hledali jen stěží.

Neměl jsem a nemám rád galerie, kterými vás poklusem žene průvodce a odhání od nejzajímavějších exponátů s vysvětlením, že přede dveřmi již čeká další skupina. Průvodce, když na to přijde, dokáže stoprocentně znechutit i nejhlubší zážitek. Téměř dokonalosti dosáhl jeden, který na začátku prohlídky pravil, že mluvit bude anglicky, sekl pohledem ke skupině poněkud nejistých domorodců a sdělil jim, že je to stejně nezajímá. A jakoby nechápal, proč zvyšuji hlas, když mu vysvětluji, že když mě něco nezajímá, nejdu se na to patrně, za slušné vstupné, podívat. Nevím přesně, kde je hranice mezi zvýšeným hlasem a řevem, já údajně byl ve druhé části. Znám však i druhou kategorii průvodců. Ta sice vyhovuje mně, ale v šílenství uvádí návštěvu, která zašla, hlavně aby později mohla ve vybrané společnosti říkat, kde všude byla. Průvodce ze zmíněné druhé kategorie je sám fanda a brzy odhalí spřízněnou duši. Zapomene i s duší na čas, zaplétají se do stále hlubších úvah a teorií, prohlídka se protahuje mnohdy i na dvojnásobný čas a slabší jedinci jí končí skokem z okna.

Nápisy galerie se ale za posledních dvacet let objevují leckde. Objevil jsem jednu nesoucí jméno Fance Kafky a neuváženě, jsa zvědav, vstoupil. Na pultě a několika omšelých policích bylo k vidění něco druhů triček s portrétem spisovatelovým, prosklená skřínka nabízela  Zámek. Na dotaz kdo že je takový Franc Kafka, prodávající osoba vytřeštila zraky a spustila jazykem poněkud měkce znějícím, že aná tolko pradává…

Ale třeba bude ještě hůř. Praha je přece všech Čechů ráj, a tak jsem uprostřed města narazil na ještě zajímavější galerii. Byla přeplněna chlupatými čepicemi jaké by maršál Buďonyj záviděl, našly se i matrošky s barevně vyvedenými pohledy na metropoli…

H

Houby

Potměšilí lesní skřítci, kteří se obyčejně ukazují každému, jen mně ne. Celý národ již dávno propadl jejich mámení, říká se docela, že v severských zemích sběr hub zavedli právě Češi, a tak nemohu v žádném případě přece zůstat stranou. Nepočítám se ale k podivínům ochotným vyrážet do lesa v čase, kdy já, slušný a spořádaný člověk po návratu z restaurace, uléhám ke spánku. Co pamatuji, houbu s nožičkami jsem neviděl, a tak přece neutečou a nějaká přehlédnutá počká i na mě. Za nejvhodnější čas k hledání hub považuji nedělní odpoledne. Aktivní houbaři se již od soboty stačili vyčerpat, halekající zástupy značně prořídly a to je čas pro nás, pravé a nefalšované znalce a odborníky. Od  lesních snaživců se odlišuji i oděvem. Snaživec vyráží, bez ohledu na teplotu, zahalen jako družka beduínova, na hlavě se přizdobí kulichem. k naprosté dokonalosti chybí již jen gumové rukavice, to však nahrazuje líbezným odérem několika druhů repelentů, jeden přece určitě zabere. Já, který nečetl o záludných a zlých klíšťatech, mám kraťasy, tričko s krátkým rukávem a sandály. Po lesích slídím od dětských let, ale obětí klíštěte agresora jsem se dosud nestal.

Neb jsem nebývale skromný, radost z nálezu ochotně přenechávám ženě a dítku. Žena se konečně narodila v hájovně, a tak má přednostní právo. Kráčím důstojně dva kroky za nimi, nesu košík,  třímám nůž. Nemám ovšem ten pravý, mykologický, co je vybaven i důmyslným štětečkem, nejdu přece malovat zátiší s lesními velikány, ale na houby. Oběma sběratelkám s nevšední ochotou dovoluji nálezy přinášet a  klást je k mým sandálům, pilně čistím, ukládám do proutěného košíku a udílím mnohé moudré rady, které stejně nikdo plně neocení.

Oceněn bývám ale při kuchyňské úpravě. Klasickou smaženici u nás nevedeme, škoda vajec i hub. Když ale v koši máme bedly či masáky… Ty řízečky… Vrcholným číslem je pak houbový ovar, krmě tak jednoduchá, že se o technologický postup s ochotou sobě vlastní podělím. Z polévkové kostky připravte vývar a do vroucího vložte na větší kostky nakrájené houby. Ne však poddoubníky, ale výhradně tvrdé druhy. Uvařte, vyjměte a podávejte s hořčicí, křenem a kusem poctivého chleba. Kdo by snad zbylý vývar vylil, je zločinec. Dá se z něho vytvořit polévka nemající ve světě konkurenci.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

Abeceda je docela obyčejná řada písmen, ta naše začíná áčkem, poslední v řadě je žet. Mezi prvním a posledním najdeme spoustu dalších liter, každé písmenko  umí vyprávět příběh. Nejeden, mnohé příběhy, každé písmenko se dá i vyfotografovat. Nevěříte?

A

Alej

Alej, stromořadí, řada stromů, velikánů, lemujících cestu, silnici, pěšinu…, prostě cosi vedoucího odněkud někam. Člověk vzdělán matematicky by možná řekl, že jde vlastně o dvě rovnoběžky, co se nakonec stejně protnou v nekonečnu, lemované dřevinami. Co je nekonečno ale člověku netechnickému již nevysvětlí, ten se nakonec spokojí s tím, že jde o místo, kde najde ležatou osmičku. Nevím jak vy, já se několikrát k nekonečnu pokoušel dojít, soudil jsem, že to je kdesi u horizontu, kde dochází ke kontaktu dvou, patrně rovnoběžných, železničních kolejí. Několikrát mě docela bolely nohy, jednou jsem i upadl v podezření, bylo to malý kousek vedle Českého Heršláku, stran pokusu o nelegální přechod státní hranice. Dodnes netuším proč. Míním, že ilegálně by hranici po pěšky přecházel po železničních kolejích jen naprostý blb.

Aleje jsou nejspíše stejně staré jako cesty nebo obchodní stezky. Vzrostlé stromy již s předstihem naznačovaly směr další cesty, zkušený vozka podle šířky stromořadí dopředu odhal, kde bude místo na vyhnutí s protijedoucím spřežením, vytušil formanskou hospodu, místo odpočinku pro sebe i tažná zvířata. Forman si cenil stromů i proto, že v parném létě cestoval alespoň částečně ve stínu, povozy klimatizací jaksi nedisponovaly. V zimě strom svým mohutným kmenem bránil vzniku mocných závějí, usnadňoval práci cestářům, pomáhal udržet cestu sjízdnou.

V některých krajích cesty a pěšiny, tehdejší dálnice a rychlostní silnice, obklopovaly dokonce stromy ovocné. Dodnes snad každý tulák občas vztáhne ruku, aby se občerstvil jablkem často již zapomenutého druhu, jablkem báječně nezvyklé chuti, kterému by balený a vzorně nablýskaný plod ze supermarketu měl v co nejuctivějším předklonu pokorně vykat.

Aleje jsou snad nechtěným dekoračním prvkem krajiny. Vystoupejte na libovolný kopec a obdivujte se jejich  koncepci, která náhodně jen vyhlíží. Jsou vlastně vlákny pavučiny propojující lidská sídla a ostatní významné body. Samotná cesta by bez okolních stromů často nebyla již dávno znatelná, strom však vypráví, že právě okolo něj a jeho druhů možná ještě před nedávnem pulzoval  život.

Okolo dálnice alej neuvidíte. Proč také? Dálnice není cesta k putování, cesta k vnímání okolí. Betonový monolit je dobrý jen a jen k co nejrychlejšímu přesunu z místa na místo. Proč ale nejrychlejšímu? Člověče, je vlastně kam spěchat?

Silnice kdysi zvané okresní, stále ty staré poctivé cesty trochu připomínají. I přes hlasy, že by aleje okolo nich bylo nejlépe vykácet.  Statistikové a jim podobní, kteří svět vidí jen prostřednictvím řady čísel, dokáží docela přesně vypočítat, kolik řidičů stromy stály život když neuměli zastavit jinak než o dřevěný masiv. Jen si nejsem jistý, zda osmdesátiletý topol skočil projíždějícímu autu svévolně do cesty, šumící lípa drze neuhnula před řítící se motorkou. Alej, jejíž součástí uvedené zločinné dřeviny jsou, přece nemůže za podivné duševní procesy vedoucí řidiče k sešlápnutí plynového pedálu na podlahu plechového miláčka.

B

Brod

Ani Havlíčkův, ani  Železný, ani Uherský, Vyšší nebo dokonce Český, ale docela obyčejný brod přes řeku. Místo, kde se, stejně jako po mostě, poutník bezpečně dopraví z jednoho břehu řeky na druhý. Jistý rozdíl mezi brodem a mostem pocestný zjistí po prvních krocích, brodem dravý proud suchou nohou překonat dost dobře nejde. Brod se časem vyvinul v most. Patrně evolucí. Vynalézavý pračlověk jednou objevil přes potok padlý kmen a poskakoval po něm tak dlouho, až přeskákal na druhý břeh, kde vytřeštěně pozoroval své suché nohy.

Bez zajímavosti není ani další spojitost mezi brodem a mostem. V případě povodně často není ani jedno ani druhé k ničemu. Brod je však dokonalejší než sebelepší most. Slyšeli jste někdy, že by brod odnesla velká voda?

Jeden krásný brod spojuje břehy Berounky kousek od Újezda. Od bývalé malé, v lese téměř zapomenuté, železniční stanice vede cesta k řece, na druhé straně spokojeně pokračuje. Vedle starobylého statku rozvážně stoupá k lesu a stínem jehličnanů dovolí přijít až k tajemnému Křivoklátu. Hladina je v místě brodu jen kousek nad dnem, dno pokryté omletými a hladkými oblázky, příjemně masíruje bosá chodidla. Blíže brodu býval v šedesátých létech tábor. Nikoli pionýrský, ale sportovní. Bydleli jsme ve stanech s dřevěnými podsadami, kuchyně byla obyčejná prkenná bouda se střechou potaženou lepenkou a kamny na topení dřevem, ve kterých nám každou neděli paní kuchařka pekla buchty, jaké neuměla snad ani babička. Baštilo se z ešusů, myli jsme je pískem v řece. Na druhém břehu mezi jehličnatými stromy svítila skála, říkalo se jí bílá, pokrytá snad tisíci netřesků. Pitnou vodu poslední noční hlídka nanosila ve vědrech ze studánky vyvěrající pod náspem železnice. Očista těl se odehrávala výhradně v proudu řeky, jinde nebylo kde. Drsní jedinci uzavírali sázky, komu vydrží déle nevybalené mýdlo. Jeden rok jsem získal zlatou medaili. Mýdlo jsem, ke zděšení rodičů, přivezl nepoužité domů. Pokud v těch dobách již žili hygienici, nikdy se na nás nepřijeli podívat. K jejich štěstí, ti dnešní by hrůzou okamžitě vyhynuli. A nejen hygienici, s nimi i mnozí rodiče. Leč my ve zdraví přežili. Z tábora nezbylo vlastně nic, jen brod a budova železniční zastávky Újezd nad Zbečnem stojí stále na stejném místě.

C

Čert

Čert je, alespoň v církevním podání, příšera trápící v pekelných kotlích duše hříšníků, které do pekel nezřídka pod různými záminkami láká. Skutečnost ale není zase tak jednoduchá a jasná. Nevím jak v jiných krajích, ale čerti žijící v České kotlině jsou jiní. Český čert by rád dostál svým povinnostem a, kde to jen trochu jde, škodil lidem. Je ale přece jen trochu trouba, a tak se snaha velice často poněkud zvrtne, obrátí proti němu a nakonec často člověku vlastně pomůže. Pracovní aktivita českých pekelníků není nijak vysoká, snaží se vystačit s co nejmenší námahou a aktivitou..

Na čerta narazíme vlastně kdekoliv, hlavní vstup do pekelného podzemí má ale na hradě Houska, další známe na Šumavě, nedaleko Frýdavy téměř na hranicích s Rakousy. Který vstup je pekelníky více využíván, není jisté, ale znalci se kloní spíše k tomu šumavskému, v celé oblasti je výskyt čertů značný do dnešních dní.

Kráčeli jsme jednou po břehu Čertova jezera, byl krásný horký den s modrou oblohou, a zachtělo se rozšířit domácí sbírku suvenýrů z cest. Ne, že bychom běželi do kiosku se širokou nabídkou co nejnevkusnějších příšerností, který by ani sám čert nevymyslel, šli jsme ze dna vylovit oblázek, valoun. Přes mé, tedy znalcovo, důrazné upozornění, že je nutné pána pekel napřed uctivě požádat o dovolení, byl kámen svévolně vytažen zpod hladiny a uložen do batohu. Do mého batohu. Podezřelé bylo již to, jak hornina cestou po červené značce na Rozvodí pod Špičákem přibývala na váze. Jak se měnila hmotnost horniny, záhadně ubývala i kapacita mých plic. U Černého jezera se to stalo. Ve zlomku vteřiny se modrá obloha změnila v černou, vítr nebyl větrem ale vichrem, vlny rázně změnily barvu vodní plochy. O dešti hovořit nešlo, jednalo se o obyčejný slejvák. Nikdo mi nevymluví, že čert vyjádřil svou nelibost nad krádeží kamene.

Po vylíčené události je jasné, že se k místům s možným výskytem pekelníků má přistupovat uctivě a s výkřikem, jak konečně vypátral již Jaromír Štětina,: „Přicházíme v dobrém.“ Osvědčilo se mi to nejednou třeba na Čertově stěně u Vyššího Brodu. Kdykoliv  magické heslo silným hlasem zařvu, nezhorší se nejméně půl hodiny počasí a to je na Šumavu docela slušný výkon. Někdy poněkud vyděsím náhodné pocestné, ale ze skály se zatím žádný z nich v hrůze nevrhl.

Čertova stěna je také jedním z důkazů, že český čert skutečně není z nejchytřejších. Stěna přece vznikla v souvislostí s výstavbou přehrady. Tu, po naplnění vodou, chtěli čerti protrhnout a zatopit tak vyšebrodský klášter. Nikdo mi ale ještě neobjasnil, proč ďasiášové hráz nevybudovali pod klášterem, zdouvající se hladina by ho vyplavila sama a pekelníci si mohli ušetřit práci s demolicí hráze.

Nepříliš vzdálený vchod do pekel u hranice s Horními Rakousy má oproti  vstupu na hradě Houska jednu zvláštnost. Vrátného tam, podle všech příznaků, dělá mlsný a ještě ke všemu úplatný čert. Chcete li se do pekla dostat právě odtud, musíte se vybavit nějakou kvalitní uzenou klobáskou. Vhodíte ji do jámy a…

D

Dílna

To slovo ve mě obvykle nevzbuzuje nijak mimořádné sympatie. Páchne to tam prací, dokonce mi starší a zkušenější kamarád vyprávěl, že se tam člověk může umazat a, věřte nebo ne,. mnohdy je donucen i k tak potupné činnosti, jako je práce. Když jsem však před více než čtyřiceti roky nějakým nevysvětlitelným nedopatřením navštěvoval průmyslovku, několikrát mne do různých dílen pustili. Spíše než práci si vybavuji žertovné, prachem pokryté nástěnky, které pracujícím vyhrožovaly, že v únoru konečně zvítězí, nebo dokonce, že se bude střílet z jakési Aurory.

Čas mi jednou ukázal dílnu sympatickou, dílnu, do které často a rád chodím. Nepracuji tam, raději přihlížím, při mojí zručnosti by byla škoda krásného a vzácného materiálu. Ta dílna nepáchne, voní. Dřevem, ale ne jen tak nějakým obyčejným. Dováží se tam až z dalekého pobřeží Francie a říkají mu kořen vřesovce. Hrubě přiřezané kusy kořenů mají záhadné tvary, krásnou kresbu, díky nedostatku vody v místech, kde vyrostly, jsou tvrdé, houževnaté a obsahují nezvykle mnoho křemíku, umí díky němu odolávat vysokému žáru. K podivnému špalíku vřesovce přijde člověk, chvíli ho prohlíží, převrací z jedné strany na druhou a zamyšlen ho dlouho pozoruje. Pozorování člověka časem vyčerpá tolik, až usoudí, že nastala doba relaxace fyzickou prací. Špalík začne putovat mezi různými bruskami, vrtačkami, frézkami, chvilku i sviští leštící hadrový kotouč. Člověk si ještě chvíli pohrává s kouskem umělé pryže, mašinkou, co umí gravitovat, někdy i s plátky nebo proužky stříbra. Ocelová raznice ještě šikovně ozdobí kořen nápisem Jan Pipes, potom se již jen lakuje a leští a do sametem vyložené krabičky přibude nový obyvatel, krásná dýmka, o které kdysi Petr Spálený zpíval, že je zázrak stvořený bohy z kořene irského vřesu.

Měl více než pravdu. Dýmka je zázrak násobící chvíli klidu v křesle pozorováním zasněně stoupajícího obláčku kouře. Dýmka není obyčejný výrobek, je artefakt s vlastní duší i životem, artefakt, který umí myslet. Zapalte si cigaretu, položte ji na kraj popelníku a nechte bez dozoru. Shoří. Naprosto bezmyšlenkově shoří a změní se ve špalík šedého popela. Udělejte, ryze experimentálně, totéž s dýmkou. Bude také hořet, ale nedlouho. Zamyslí se a v duchu řekne: „To určitě. Pán se někde fláká, nestará se o mě a já se tady mám snažit? Ne, ne, panáčku, žádné takové legrácky se nevedou. Hezky si mě, až se ráčíš vrátit, zase znova zapal….“ a pozvolna a neodvolatelně vyhasne. Cigareta je trouba, dýmka filozof.

Dýmka, a to mám mnohokrát ověřené, pomáhá navázat kontakty mezi lidmi. Když se s dýmkou v ústech ubírám ulicí, jen zřídka nepoznám kolegu kuřáka, i když obdivovaný kousek dřeva právě nepoužívá. Prakticky každý takový totiž sjede pohledem na tu mou, a když nic jiného, s chápavým úsměvem ji oceňuje. Pokud právě také kazí spalinami tabáku životní prostředí, bývá situace často stejná. Dáme se, nejsou li právě jazykové bariéry, do řeči a máme na dlouho postaráno o společné téma. A i ty jazykové bariéry se tu a tam podaří s úspěchem překonat…

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

Znalec legendární americké silnice R66, cestovatel, osamělý cyklista Zdeněk Jurásek stál v roce 2007 u vzniku České asociace R66. Nejdříve se zaměřoval hlavně na poskytování informací zájemcům o transamerickou silnici, časem začal organizovat pro kamarády její přejezdy, později vznikly i informační stránky a dokonce rozhlasová stanice. První ze dvou každoročních sjezdů Asociace R66 připravil začátkem února v pivovaru v Kostelci nad Černými lesy.

Jak jste se vlastně se silnicí, kterou John Steinenbeck přejmenoval na Matku cest, seznámil?
„Poprvé jsem na šestašedesátku vyrazil na podzim roku 1998. Jako nadšený cyklista, vyznávající dlouhé osamělé přejezdy, jsem chtěl překonat Ameriku od východu až na západ. Původně jsem plánoval svoji trasu poněkud jinak, jižněji, avšak když se mi dostal do rukou výtisk časopisu National Geographic, v němž byla reportáž o arizonské části Route 66, nezaváhal jsem ani vteřinu. Toto je cesta pro mě!“

Takže  šlo trochu o náhodu…
„Lidé mé generace, kteří vyrůstali v období reálného socialismu, hltali s nadšením jakoukoliv informaci z druhé strany železné opony. Proto pro většinu z nás nebyl pojem Route 66 neznámý, i když poněkud mlhavý. Každopádně se pod pojmem Route 66 v našich myslích skrýval jakýsi pocit svobody a volnosti, který jsme v té době rozhodně nezažívali.“

Jak první, pro normálního člověka neskutečně dlouhá cesta, probíhala?
„Nebyla první. Ještě dříve jsem v sedle kola absolvoval trasu ze Zlína do Hamburku a potom ji ještě protáhl do Holandska. Začal jsem nějak tloustnout a omezovat se v jídle se mi nechtělo. Cyklistický přejezd R66 tehdy dopadl úspěšně, celých 4.000 kilometrů jsem zdolal po svých, setkal jsem se se samými skvělými lidmi, přivezl jsem si spoustu zážitků. Tím však pro mne jízda po R66 neskončila. Ba právě naopak. Své dojmy, zkušenosti a zážitky jsem „ventiloval“ v knížce Route 66 – na kole po Hlavní ulici Ameriky a stal jsem se členem National Historic Route 66 Federation. Protože jsem napsal několik článků a reportáží do českých novin a časopisů, začali se mi ozývat četní nadšenci, kteří už na Route 66 byli nebo se na ni chystali. Tak jsem se stal jakousi neoficiální informační centrálou a poradnou pro otázky Route 66.“

Říkal jste, že vás silnice docela uchvátila.
„Nakazila mne natolik, že se opětné revize staré šestašedesátky pro mě staly naprostou nutností. Na Route 66 se skoro pravidelně vracím zpět, projel jsem ji od té doby už několikrát a zúčastnil jsem se i několika festivalů Route 66. Možná si mohu dovolit říci, že se na Route 66 už docela vyznám, že mnohé úseky znám už téměř nazpaměť a že jsem připraven dávat celkem kvalifikované rady těm, kteří to chtějí taky zkusit a nemají k dispozici dostatek „českých“ informací. Proto jsem se rozhodl dát dohromady české stránky R66. Můžete na nich nalézt stručnou historii Route 66, fotogalerii se stručným popisem trasy v jednotlivých státech, náměty na výlety k dalším zajímavým místům a další potřebné informace.“

Jak se podle vás na slavnou R66 dívají sami Američané?
„Myslím, že je pro ně stále něčím strašně významným, a vím, že běžný Američan svou silnici vyloženě miluje. Přestavuje pro něj třeba cestu, kudy táhli v dobách krize zástupy nezaměstnaných hledat nové uplatnění, za druhé války po ní projel valstně každý voják, který šel do bojů v Tichomoří. Krásný příklad jsou dokonce i migrační úředníci, známí svou nekompromisní přísností. Když vystoupíte z letadla v tričku se znakem R66 a jako důvod pobytu v USA uvedete poznání Matky cest, máte vlastně po problémech. Vlastní silnice se vším okolo je dnes něco mezi skanzenem a normálně žijící oblastí, obnovují se staré, ale hlavně vznikají nové podniky. Takovou raritou je třeba motorest Mc Lean v Illinois. Provoz v něm zahájili v roce 1926 a bez přerušení je otevřený dodnes. V Evropě nejde o nic tak mimořádného, ale v USA je to již kus dějin. Hlavní je, že vše okolo Route 66 začíná opět žít normálním životem.“

Provozujete také internetovou rozhlasovou stanici, která pochopitelně nese jméno silnice.
„Stanice již nějaký čas vysílá, ale od února je trochu jiná. Snaží se vyvolat představu jízdy silnicí, hraje charakteristickou hudbu, kterou poslouchají třeba kamioňáci. V plánu je, aby vysílání bylo moderované, pochopitelně, že provoz stojí peníze, které zatím dávám ze svého, a tak by bylo dobré získat i nějakou reklamu. Víte, co je zajímavé? Vysíláme jen a jen americkou hudbu, ale musíme poctivě odvádět poplatky Ochrannému svazu autorskému. Docela by mne zajímalo, kolik amerických folkařů nebo countrymuzikantů zastupuje…“

Povíte nám na závěr, jaké má asociace plány do budoucna?
„Další aktivity pochopitelně plánujeme, přicházejí vlastně samy. Právě se asi nejvíce soustřeďuji na chalupu, kterou jsem získal na Slovensku na Kysucách. Vyžaduje nejprve značné investice do celkové rekonstrukce, ale časem by měla být obnovena jako pravá drevenica a stát se jakousi základnou pro motorkáře, interiér bude pochopitelně ve stylu R66.“

***

Vizitka:
Zdeněk Jurásek
50 let
Ženatý, manželka spolupracuje při všech aktivitách
Jedna dcera
Pracuje jako jednatel lokální rozhlasové stanice /Radio Kiss/
a organizátor každoročního Vizovického trnkobraní.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/

Fotografie exkluzivně pro CzechFolks.com © Zdeněk Jurásek a jeho archív

Batůžkáři provokativně posedávali na lavičkách v dohledu krčmy a živili se z vlastních zásob. Našli se i tací smělci, kteří při pohledu na ceny krmí zdobili své tváře nadřazenými úsměvy, nic jim nevadilo pohrdavé označení a pokojně ukusovali z housek obložených uzeninou.

Bez rozpaků a studu se mezi batůžkáře počítám. Možná i s trochou hrdosti. Smažený řízek s bramborem za více než dvě stovky mi nějak nechutná, krmě kdysi podávaná v době před výplatou, smažený sýr, o slabou stovku levnější již vůbec ne. A tak docela spokojeně putuji zemí českou, přes rameno málem uzlík s bochníkem chleba a hrnkem klihovatého tvarohu. Je to vlastně připomínka trampského mládí, časů, kdy stačila usárna na rameni, v ní něco konzerv a nebyl sebemenší problém prochodit pomalu celou republiku. Nohy již nejsou, co bývaly, vlastně jsou, ale kilometr je nějaký delší, stále však platí, že při pouti pěšky vidíme a poznáme daleko více než pohledem z naleštěné limuzíny. Jen je škoda, že to víme pouze my a ne naši drazí politici.

Pohled na poutníka noblesního, ve vybraných hotelích nocujícího a speciality, což si ochotně nechá namluvit, místní kuchyně konzumujícího, je většinou standardní. Znuděně přehlédne cosi, o čem z bedekru zvěděl, že musí na vlastní oči vidět, cvakne závěrka drahého fotoaparátu, zaklapnou dveře limuzíny nebo klimatizovaného autobusu s kávovarem a barem a hurá za další pamětihodností. Když k ní vyčerpán dorazí, obvykle již netuší, jak se říkalo té předchozí.

Mimořádně zábavný je český noblesní cestovatel v zahraničí. Musí dokázat, že je světa znalý a činí tak s urputnou sveřepostí. Jako třeba ony dvě dámy. S vypětím všech sil se zvedly z lehátka pod slunečníkem a halasně, přece je každý musí slyšet, si vzájemně několikrát sdělily, že půjdou na drink. Jen prosťáček a hlupec se, trpí li žízní, přece půjde napít…

Opovrhovaný a ironizovaný batůžkář je jednoznačně identifikovatelný. Ne však jen podle pinglíku na zádech, jeho poznávacím znamením bývá pravý a nefalšovaný zájem. Prakticky nikdy není vidět turistickým průmyslem váženého a ctěného cestovatele dlouze zahleděného do potrhané, mnohokrát přeložené mapy, sedět na kamenném podstavci kašny uprostřed náměstí. Na náměstí sice sedí, ale v ratanovém křesílku na terase kavárny lokaje kávu osvědčené značky; nedá si přece černý nápoj nejistého původu ve stylové kavárničce, když může pobýt ve Starbucksu a polknout stejnou tekutinu jako na druhém konci zeměkoule.

Batůžkář také obvykle necvakne uzávěrkou drahocenného fotoaparátu jednou. Z kapsy vyloví cosi poněkud levnějšího a dlouho krouží okolo vybraného motivu, je schopen třeba hodinu vyčkat, ten šedý mrak přece potřebuje mít o pár centimetrů vlevo… Zásadně nespěchá a ví, že pro někoho docela obyčejný západ slunce stojí za šplhání na kopec i čekání, nemusí přece o devatenácté hodině zírat v hotelové restauraci na sněhobílý ubrousek. Špekáček a housky v kapse nasytí a zamaštěné ruce se docela dobře očistí o rosou se třpytící trávu, najdou se i místa, kde žízeň zažene voda ze studánky.

Batůžkáře poznáte snadno. Na cestách potřebuje jen to, co má, a obvykle toho potřebuje docela málo. Něco málo oblečení, denně čistá košile přece není nezbytnost, hromada map, několik podrobných průvodců a touha. Touha vidět, poznat, prochodit, zastavit se s babkou na mezi a dlouze s ní rozprávět o takřka zapomenuté vesničce někde za kopcem.

Batůžkář není omezen věkem. Jeden významný český fotograf bez problémů sebere pinglík a na pár dní zmizí. Týden obchází milovanou Sázavu, nebude přece sedět s dědkama v parku a povídat si o nemocech, když je mu teprve něco málo přes sedmdesát…

Před časem kráčím opuštěnou cestou lemující hranice s Rakouskem. Zálesák s hnědým pinglíkem na zádech šel proti a právě slavil sedmdesátiny. Na jejich počest obcházel celé hranice České republiky… No, nesejděte s takovým do civilizace a nepřipijte mu na zdraví a další svižné kroky. Ne však ve vybrané restauraci se sklenkami z křišťálu, ale v obyčejné venkovské krčmě. Takové, co se dříve řadily do čtvrtých cenových skupin.

 ***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

Pouť Vlašskou ulicí přes Strahovský klášter je zdlouhavá, volíme  strmější, ale kratší cestu Thunovskou ulicí k Zámeckým schodům. Busta sira Winstona Churchika vedle Britského vyslanectví se nepřestala mračit, kdysi legendární vinárna U palcátu stále spolu s celým rozlehlým domem chátrá. Proti Šelmberkovskému paláci nepřestaly plát pochodně lákající do hospody U krále Brabantského. Palác představuje jedno z mnoha míst ukazujících pražské paradoxy. V létech 1890 až 1907 zde žil Tomáš Garigue Masaryk, v březnu 1939 údajně přenocoval Adolf Hitler, sídlilo v něm německé vyslanectví…

Hospoda U krále Brabantského, snad nejstarší bez přerušení otevřená v Praze, je podnik kontrastů. Opředený mnoha bájemi a legendami, propojuje prostřednictvím některých pozoruhodných návštěvníků časy minulé s těmi dnešními. Sedávali zde rudolfínští alchymisté, kat Mydlář, Wolfgang Amadeus Mozart nebo Jaroslav Hašek; ten však sedal prakticky ve všech tehdejších nálevnách. Poslední pivo před definitivním odchodem z domova zde s Josefem Topolem vypil Milan Kundera.

Mnozí z nich by dnes asi krále Brabantského obešli, stejně jako my, velikým obloukem. Romanticky zašlý nápis na fasádě sice připomíná časy studentské, ano jako študáci jsme si mohli dovolit časté návštěvy malostranských šenků, ale plechový poutač na rádoby zdobné konzoli do ulice vykřikuje cosi o Oldest medieval pubu. Černá cedule pod zavěšeným dřevěným soudkem vypráví dokonce o soupu, high sartsu, ba i pricelessu… Jsme šťastni, jsme nadšeni, jsme světoobčany, rovnýma nohama se podařilo vtrhnout přímo do Evropy. Jistě k její nebývalé radosti. Do hospody nejdeme. Nějak se nám nechce do míst, ve kterých, pár metrů pod někdejším sídlem českých králů, zapomněli používat jazyk stále uznávaný jako úřední řeč. Uniklo jim, že i za protektorátu byly pod nápisy v němčině i ty české.

Šlapeme po schodech, u pamětní desky Alfonse Muchy na stěně paláce pánů z Hradce nebo busty Jana Zrzavého na domě U pelikána uvažujeme, jak by se asi právě ti dva na vylepšenou hospodu dívali… Ale třeba by spolu s námi na schodech usrkávali z kelímku svařák. Za pouhých šedesát korun téměř celé dvě decky.

Na terase před Hradem míjíme svatbu dvou mladých Vietnamců. Prodíráme se mezi davy turistů a již oklikou přes takřka liduprázdný Nový svět přicházíme ke Kapucínům. Jesličky zůstaly krásné a na pokladničce před nimi je poděkování za příspěvek. V češtině. A stejnou řečí můžeme bez předchozího upozornění na národnost komunikovat i s vousatým mnichem.

Putujeme zpět k Hradu, před Matyášovou bránou pozorujeme skrumáž poutníků, branou téměř nelze projít, ptám se proto přihlížejícího policisty, cože se tam vlastně děje.

Obrací se k nám a odpovídá anglicky…. Téměř okamžitě se zarazí a s neúředně omluvným úsměvem pronáší:
„Ježiši, promiňte. Já už tady z toho asi pomalu začínám blbnout…. A koukám, že hodně….“

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/

Fotografie exkluzivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek