Batůžkáři provokativně posedávali na lavičkách v dohledu krčmy a živili se z vlastních zásob. Našli se i tací smělci, kteří při pohledu na ceny krmí zdobili své tváře nadřazenými úsměvy, nic jim nevadilo pohrdavé označení a pokojně ukusovali z housek obložených uzeninou.

Bez rozpaků a studu se mezi batůžkáře počítám. Možná i s trochou hrdosti. Smažený řízek s bramborem za více než dvě stovky mi nějak nechutná, krmě kdysi podávaná v době před výplatou, smažený sýr, o slabou stovku levnější již vůbec ne. A tak docela spokojeně putuji zemí českou, přes rameno málem uzlík s bochníkem chleba a hrnkem klihovatého tvarohu. Je to vlastně připomínka trampského mládí, časů, kdy stačila usárna na rameni, v ní něco konzerv a nebyl sebemenší problém prochodit pomalu celou republiku. Nohy již nejsou, co bývaly, vlastně jsou, ale kilometr je nějaký delší, stále však platí, že při pouti pěšky vidíme a poznáme daleko více než pohledem z naleštěné limuzíny. Jen je škoda, že to víme pouze my a ne naši drazí politici.

Pohled na poutníka noblesního, ve vybraných hotelích nocujícího a speciality, což si ochotně nechá namluvit, místní kuchyně konzumujícího, je většinou standardní. Znuděně přehlédne cosi, o čem z bedekru zvěděl, že musí na vlastní oči vidět, cvakne závěrka drahého fotoaparátu, zaklapnou dveře limuzíny nebo klimatizovaného autobusu s kávovarem a barem a hurá za další pamětihodností. Když k ní vyčerpán dorazí, obvykle již netuší, jak se říkalo té předchozí.

Mimořádně zábavný je český noblesní cestovatel v zahraničí. Musí dokázat, že je světa znalý a činí tak s urputnou sveřepostí. Jako třeba ony dvě dámy. S vypětím všech sil se zvedly z lehátka pod slunečníkem a halasně, přece je každý musí slyšet, si vzájemně několikrát sdělily, že půjdou na drink. Jen prosťáček a hlupec se, trpí li žízní, přece půjde napít…

Opovrhovaný a ironizovaný batůžkář je jednoznačně identifikovatelný. Ne však jen podle pinglíku na zádech, jeho poznávacím znamením bývá pravý a nefalšovaný zájem. Prakticky nikdy není vidět turistickým průmyslem váženého a ctěného cestovatele dlouze zahleděného do potrhané, mnohokrát přeložené mapy, sedět na kamenném podstavci kašny uprostřed náměstí. Na náměstí sice sedí, ale v ratanovém křesílku na terase kavárny lokaje kávu osvědčené značky; nedá si přece černý nápoj nejistého původu ve stylové kavárničce, když může pobýt ve Starbucksu a polknout stejnou tekutinu jako na druhém konci zeměkoule.

Batůžkář také obvykle necvakne uzávěrkou drahocenného fotoaparátu jednou. Z kapsy vyloví cosi poněkud levnějšího a dlouho krouží okolo vybraného motivu, je schopen třeba hodinu vyčkat, ten šedý mrak přece potřebuje mít o pár centimetrů vlevo… Zásadně nespěchá a ví, že pro někoho docela obyčejný západ slunce stojí za šplhání na kopec i čekání, nemusí přece o devatenácté hodině zírat v hotelové restauraci na sněhobílý ubrousek. Špekáček a housky v kapse nasytí a zamaštěné ruce se docela dobře očistí o rosou se třpytící trávu, najdou se i místa, kde žízeň zažene voda ze studánky.

Batůžkáře poznáte snadno. Na cestách potřebuje jen to, co má, a obvykle toho potřebuje docela málo. Něco málo oblečení, denně čistá košile přece není nezbytnost, hromada map, několik podrobných průvodců a touha. Touha vidět, poznat, prochodit, zastavit se s babkou na mezi a dlouze s ní rozprávět o takřka zapomenuté vesničce někde za kopcem.

Batůžkář není omezen věkem. Jeden významný český fotograf bez problémů sebere pinglík a na pár dní zmizí. Týden obchází milovanou Sázavu, nebude přece sedět s dědkama v parku a povídat si o nemocech, když je mu teprve něco málo přes sedmdesát…

Před časem kráčím opuštěnou cestou lemující hranice s Rakouskem. Zálesák s hnědým pinglíkem na zádech šel proti a právě slavil sedmdesátiny. Na jejich počest obcházel celé hranice České republiky… No, nesejděte s takovým do civilizace a nepřipijte mu na zdraví a další svižné kroky. Ne však ve vybrané restauraci se sklenkami z křišťálu, ale v obyčejné venkovské krčmě. Takové, co se dříve řadily do čtvrtých cenových skupin.

 ***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

Pouť Vlašskou ulicí přes Strahovský klášter je zdlouhavá, volíme  strmější, ale kratší cestu Thunovskou ulicí k Zámeckým schodům. Busta sira Winstona Churchika vedle Britského vyslanectví se nepřestala mračit, kdysi legendární vinárna U palcátu stále spolu s celým rozlehlým domem chátrá. Proti Šelmberkovskému paláci nepřestaly plát pochodně lákající do hospody U krále Brabantského. Palác představuje jedno z mnoha míst ukazujících pražské paradoxy. V létech 1890 až 1907 zde žil Tomáš Garigue Masaryk, v březnu 1939 údajně přenocoval Adolf Hitler, sídlilo v něm německé vyslanectví…

Hospoda U krále Brabantského, snad nejstarší bez přerušení otevřená v Praze, je podnik kontrastů. Opředený mnoha bájemi a legendami, propojuje prostřednictvím některých pozoruhodných návštěvníků časy minulé s těmi dnešními. Sedávali zde rudolfínští alchymisté, kat Mydlář, Wolfgang Amadeus Mozart nebo Jaroslav Hašek; ten však sedal prakticky ve všech tehdejších nálevnách. Poslední pivo před definitivním odchodem z domova zde s Josefem Topolem vypil Milan Kundera.

Mnozí z nich by dnes asi krále Brabantského obešli, stejně jako my, velikým obloukem. Romanticky zašlý nápis na fasádě sice připomíná časy studentské, ano jako študáci jsme si mohli dovolit časté návštěvy malostranských šenků, ale plechový poutač na rádoby zdobné konzoli do ulice vykřikuje cosi o Oldest medieval pubu. Černá cedule pod zavěšeným dřevěným soudkem vypráví dokonce o soupu, high sartsu, ba i pricelessu… Jsme šťastni, jsme nadšeni, jsme světoobčany, rovnýma nohama se podařilo vtrhnout přímo do Evropy. Jistě k její nebývalé radosti. Do hospody nejdeme. Nějak se nám nechce do míst, ve kterých, pár metrů pod někdejším sídlem českých králů, zapomněli používat jazyk stále uznávaný jako úřední řeč. Uniklo jim, že i za protektorátu byly pod nápisy v němčině i ty české.

Šlapeme po schodech, u pamětní desky Alfonse Muchy na stěně paláce pánů z Hradce nebo busty Jana Zrzavého na domě U pelikána uvažujeme, jak by se asi právě ti dva na vylepšenou hospodu dívali… Ale třeba by spolu s námi na schodech usrkávali z kelímku svařák. Za pouhých šedesát korun téměř celé dvě decky.

Na terase před Hradem míjíme svatbu dvou mladých Vietnamců. Prodíráme se mezi davy turistů a již oklikou přes takřka liduprázdný Nový svět přicházíme ke Kapucínům. Jesličky zůstaly krásné a na pokladničce před nimi je poděkování za příspěvek. V češtině. A stejnou řečí můžeme bez předchozího upozornění na národnost komunikovat i s vousatým mnichem.

Putujeme zpět k Hradu, před Matyášovou bránou pozorujeme skrumáž poutníků, branou téměř nelze projít, ptám se proto přihlížejícího policisty, cože se tam vlastně děje.

Obrací se k nám a odpovídá anglicky…. Téměř okamžitě se zarazí a s neúředně omluvným úsměvem pronáší:
„Ježiši, promiňte. Já už tady z toho asi pomalu začínám blbnout…. A koukám, že hodně….“

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/

Fotografie exkluzivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek 

Nedávno na nás z knihovny vypadla mapa ani stará ani nejnovější, zato ale mapa geologická. Turistickými značkami pomalovanou cestu na vrchol Řípu na ní sice nenajdete, ale různobarevné plochy prozradí, kde je jaká hornina, kde objevíte kámen vhodný k hození po politikovi bez viny jsoucího, dokonce i místa výskytu kamení vzácného a drahého.

A hle, jedno také naleziště je vlastně nedaleko míst, kde žijeme, v dávno nepoužívaném lůmku pod hrází rybníka Bosňák. Náročné pátrání v odborné literatuře přináší informace o bohatém výskytu českých granátů v pod lůmkem tekoucím Jelčanském potoce. Učená kniha zmiňuje nějaký ten granát v lomové stěně, ale v potoce je prý každý musí najít.

Právě taková informace nutně z pohodlí křesla zvedne každého bývalého zlatokopa, který rýžoval v mnoha tocích od Sázavy po Blanici. Hledání rýžovací mísy, někde doma přece ještě musí být, se záhy ukazuje jako zbytečné, nahradí ji však stejně dobře kovové víko od ešusu. Zálesák si přece poradí v každé situaci.

Rodina, lehce a nenápadně, leč svorně kroutící hlavami, kráčí téměř v mých šlépějích od málo využívané železniční stanice. Na prázdné ploše před chátrající budovou zaparkoval náš dopravní prostředek, na vlak je spolehnutí pramalé. Regionální tratě podle tvrzení pánů z Českých drah málo kdo využívá. Jak je ale využívat, když po nich projedou dva vlaky za den, již manažeři neporadí.

Jdeme svižně a téměř najisto. Přes pastvinu, zanedbanou loučku a cosi jako bažinu se po hodině ostrého pochodu přiblížíme k potoku, podtéká násep, a jsme vlastně na nalezišti. Již jen projít bahnem v korytě vodního toku, prodrat se hustými větvemi lužního hvozdu a stojíme pod lomem. Dítko, povinnou úctou ke stařičkému otci neoplývající, otráveně usedá na padlý, zeleným mechem porostlý kmen, žena bere do ruky kámen z hromady na dně lomu.

Jen drsný zálesák ví, jak postupuje pravý zlatokop, a tak se vrhám do potoka. Voda není právě teplá, dno plné listí klouže, přes naplavenou hlínu se dostat ke štěrkům není snadné. Boty mokré dokonale, kalhoty jen kousek nad kolena, revmatizmus číhá za každým druhým stromem. První víčko od ešusu je propláchnuté a pochopitelně prázdné. Druhé, třetí, šedesáté… Kopat podobně usilovně někde na stavbě, základy menší garáže jsou pomalu hotové.

Šeří se, znechuceně opouštím potok. Opouštím…. Tuhé končetiny se brání, z vody jsem spíše tahán, pomocnou ruku podává dokonce pubertální potomek. Vičko od ešusu letí kamsi do porostu, pokřikuji cosi ve smyslu, že tady by český granát mohl najít leda permoník za asistence svaté Barbory a že nechápu, kterého osla napadlo vyrazit právě sem.

Klesám na kmen který dříve poskytl útočiště dítku, lapám po dechu a uvažuji, kdy se dostaví první příznaky celkového podchlazení organizmu. Od stěny lomu zvolna kráčí má lepší a dokonalejší polovice, v napřažených dlaních přináší čtyři kameny.

„Permoník nejsem, svatá Barbora už vůbec ne, ale podívej se na tohle,“ podává nerosty.

Čtyři měkké sedimenty jsou posety rubínovým granáty.

„Jo, válelo se to támhle na zemi. Jen tak na hromadě…“

Dlužno dodat, že jsou chvíle, kdy je důstojné mlčení tou jedinou možnou obranou proti všemu a všem.

Voda čvachtá v botách, na gatích pozvolna vznikají jemné krystalky ledu, patrně se k večeru nějak ochladilo. Vyrážím zpět k nádražíčku, snažím se být alespoň spolehlivým průvodcem neznámým terénem.

Žena však míní, že k hrázi Bosňáka vede pohodlná a udržovaná cesta, na vysvětlování, že vydat se právě po ní je absolutní nesmysl, již nemám sil a trpně uzavírám malý průvod. K hrázi a přes ni ke břehu je to pár kroků, hned podél břehu vedou železniční koleje.

Uprostřed neoznačeného přejezdu momentální šéfová skupiny jen ukáže hlavou. Nejvýše dvě stovky metrů ve směru jejího pohledu, ve kterém by ironie člověk nepohledal, se pomalu rozsvěcí lampy okolo budovy nádraží. V jejich světle vesele pomrkávají reflektory auta, které na nás poslušně celé odpoledne čekalo. Zpáteční cesta, s využitím kolejového svršku, byla, pravda, trochu kratší a místo hodiny trvala nějakých deset minut.

Nikdy ale nepochopím, proč se pubertální dcera i nepubertální manželka po mém poučení, že po kolejích je nutné postupovat proti směru jízdy vlaku, se vydržely až do pozdní a temné noci chechtat téměř jako při sledování veselé komedie v naší televizi.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

„V podstatě jde o terapeutické centrum pro širokou veřejnost, ale hlavním smyslem je vytvoření stacionáře pro handicapované. Celá myšlenka vznikla z potřebnosti péče o psychologické a psychiatrické a z naprostého vakua v této problematice. Každý , kdo potřebuje takovouto pomoc, musí dojet do Prahy nebo Říčan, někteří i dále, a to včetně obyčejného pedagicko-psychologického vyšetření pro předškolní dítě. Pokud potřebujete poradit, co s dítětem, u kterého najdete marihuanu, co uděláte? Máte v dosahu odbornou radu nebo pomoc? A co teprve, pokud se potýkáte vy nebo váš nejbližší s psychiatrickým onemocněním. „Modré dveře“ mají za jeden ze svých úkolů poukazovat na celkem známou pravdu, že hranice mezi duševním zdravím a nemocí je velice blízká a občas těžko přesně stanovitelná. Pro začátek bude cílem nabídnout pomoc psychologa či krizového interventa, další rozvíjení zdravotnických služeb záleží na vstřícnosti zdravotních pojišťoven. „Modré dveře“ ale budou k dispozici mnoha volnočasovým aktivitám, zaměříme se i na děti a mládež.,“ vysvětluje zakladatelka centra Mgr. Kateřina Siveková Křižáková.

Sám starý dům na náměstí, kde bude centrum pracovat, vyzařuje skrytou energií a jen samotné prostředí působí uklidňujícím dojmem, na stěnách se na několika místech zachovaly obrazy andělů. Členité místnosti nabídnou prostory pro terapie, zájmové činnosti, herny, romantická půda se promění ve výtvarnický ateliér, v přízemí, kde měli předchozí majitelé galerii, bude kavárna.

„V kavárně hosty obslouží naši klienti. Někteří získají možnost byť i nárazového zaměstnání, jiní zde budou pracovat v rámci své terapie, ale hlavně si budou zvykat pohybovat se mezi lidmi. Jejich nemoc či postižení je velmi handicapující na trhu práce. Mnozí se totiž se svou chorobou a problémy uzavírají do sebe, bohužel dnešní společnost přijme člověka s nemocným srdcem, ale psychické onemocnění se příliš neodpouští.“ vysvětluje Kateřina Siveková Křižáková.

Dvůr i kouzelná zahrada s malou stodůlkou se samy nabízejí k dalšímu využití. Na dvoře vznikne divadelní pódium, stodola se promění v komorní galerii nazvanou „Jiná dimenze“.

V centru chtějí zachovat co nejvíce, pokud možno všechny, z původních architektonických prvků a jim i přizpůsobit vybavení interiérů. K vyřezávaným dřevěným zárubním se moderní nábytek nehodí, a tak se pokoušejí získat co nejvíce starého. I obyčejná židle, kterou třeba právě chcete vyhodit, zde najde v své místo.

„Budeme k dispozici prakticky každému, kdo bude spadat co spektra nabídky „Modrých dveří“. Od pomoci s běžnými životními starostmi s dětmi, manželskými či pracovními problémy, nabídky profesionálních volnočasových aktivit, až po úzce specializovanou pomoc u některých druhů psychických nemocí. A proč vlastně „Modré dveře“? Modrá barva je přece barvou naděje a dveře symbolem vstupu či vkročení do něčeho nového, třeba i dosud neznámého,“ uzavírá plány majitelka centra.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek 

Proč ale, když vás chce někdo poslat ze svého dohledu, a ještě zachovává alespoň zdání slušnosti, obvykle navrhuje cestu do Prčic? Do Prčic se také chodí, jednou ročně procházkou z Prahy i jiných středočeských měst. Začalo to vlastně jako recese a na trať v déli tisíce loktů českých vyrazila v roce 1966 skupina téměř pěti stovek pochodníků. Z recese se časem vyvinula snad největší akce pěší turistiky, nebo, když chcete, dálkových pochodů.

Kdysi, před dávnými roky, jsme učeně, bylo to v jedné smíchovské hospodě, debatovali o svých fyzických schopnostech a sportovních výkonech. Jakoby v tušení neblahých konců jsem tehdy ani moc nepřeháněl, ústy nejvýše dvakrát za odpoledne vyklusal na Sněžku a vůbec se držel zpátky. Blízká doba ukázala, jak moudře jsem učinil. Více smíchovských piv, více síly, výkony úměrně rostly až vyvrcholily sázkou. Přišla řeč na  pochod z Prahy do Prčice, já preventivně oněměl, neučinil tak však kamarád Pavel a jen nadřazeně mávl rukou a pronesl cosi o tom, že takové drobné procházky ho již téměř nezajímají. To on, vydat se po stopách Karla Hynka Máchy do Itálie, ráno vyrazí z Prahy a již ten večer stoluje v Českém Krumlově. Ne jako básník, který se do města Rožmberků zbytečně vláčel celé dva dlouhé dny.

Jsou situace, do kterých se člověk přivede sám a až dodatečně zjistí, že není cesty zpět. Jedna z nich právě nastala, Pavlovi nezbylo než se na pochod začít pomalu a důkladně připravovat. Zjistil termín, zjistil trasu a dospěl i k názoru, že podobná anabáze se v městských polobotkách absolvovat nedá a ani kanady, poctivě znárodněné při létech obrany vlasti, nejsou nejvhodnější obuví. Plátěné tenisky, které po hodinách usilovného hledání objevil pod vanou v koupelně, měly již nejlepší roky života za sebou, a tak se rozhodl utrácet. Myšlenka vydat se do Prčic v tehdy módní a dokonce i velice kvalitní botce značky Prestiže nebyla špatná, ale narazila na drobnou potíž. Na pultech socialistického obchodu byl v těch dnech nadbytek vajec – televize se mohla přetrhnout se vzdělávacími pořady o tom, jak jsou vejce zdravá a prospěšná. Mimo jiné chyběl toaletní papír, o jeho škodlivosti však televize neinformovala. Do výčtu trvale nedostatkového zboží patřila i kýžená značka obuvi, ale i střevíců se týkalo okřídlené rčení, že co není v krámě, je někde jinde. Prestiže přicestovaly ze Zruče nad Sázavou, k oficiální ceně tří set korun stačilo přidat pouhých 33,50 Kčs, onu částku stávala před zákrokem Evropské unie láhev pravého a nefalšovaného tuzemského rumu.

Ponožky socialistický obchod nabízel ve třech vzorech a nepřeberném množství velikostí.

Nastal den „D“ a cituplné loučení s hrdinou. Většina zasvěcených byla přesvědčena, že se vidíme naposledy, neb pochodník nejpozději v první polovině cesty bídně zahyne, jeho vybělené kosti budou nalezeny a pietně uloženy až  po mnoha létech. Ten však vyrazil s nadřazeným úsměvem, prohlašoval, že pokud se najdou další vytrvalci, kteří ho doprovodí, přijde pěšky i zpět do Prahy.

Nepřišel. Údajní očití svědkové ještě po létech barvitě líčili, jak byl ve známém dvojměstí nakládán do přistaveného dopravního prostředku skupinou svalnatých mužů, ale ve dveřích se prý vzpříčil pouze jednou. Cestou do hlavního města v autobuse ztuhl natolik, že připomínal sochu vousatého buditele a z vozidla vypadl sám.

V dáli před hospodou, v soumraku smíchovského večera, se objevila podivná postavička. Obrysem připomínala člověka, přibližovala se velice zvolna a nevídaným způsobem. Nepohybovala dolními končinami, celé tělo, jakoby astrální, se pomaličku sunulo vpřed. Vše poněkud vyvolávalo představu soch moai ubírajících se z lomu na úpatí kráteru Rano Raraku k pláži Velikonočního ostrova. Až milosrdný čas ukázal, že se neblíží socha, ale již téměř oplakaný pochodník. Podařilo se ho zformovat podle tvaru židle, ale stále vlastně nejevil známky života, jen koulející se oči naznačovaly směr k mile syčící pípě. První zvuk, který vydal zhruba po hodině, nijak lidskou řeč nepřipomínal. Pozoruhodné bylo, že jakmile se v dosahu objevil napěněný půllitr, bleskurychle se vymrštila před vteřinou naprosto nehybná paže, uchopila sklenici a bez dalšího pohybu ji držela u úst, sklenice jakoby se vyprazdňovala sama, bez přičinění pohodníkova.

Trvalo snad šest, možná sedm smíchovských, než byl účastník pochodu schopen vyslovit několik souvislých slov. Ta první byla poněkud nepochopitelná:

„Lavór, pro smilování Boží, lavór.“

Dnes je až nepochopitelné, že před těmi dávnými roky se v restaurantu čtvrté cenové skupiny dala nají i taková věc jako plechové umyvadlo, našly se i ruce ochotné přinést ho ze skladu a s lehkým údivem položit před zoufalého pocestného.

„S vodou, blbouni, s vlažnou vodou!“

Jako v pohádce bylo obratem splněno i druhé přání.

„Na zem, pitomci, co to cpete na stůl, vodu pije jen vůl.“

Došlo k naplnění přání třetího, ale podle pomalejší reakce okolí bylo patrné, že pohádky měly pevná pravidla. Cestovateli však třetí přání bohatě stačilo ke štěstí. Ztěžka, velice ztěžka a pomalu zvedl nohy a i s prachem cest pokrytou obuví je nechal klesnout do umyvadla. Voda se zbarvila nejprve do růžova, její barva se postupně měnila až v sytě červenou.Čas plynul rozvážně, a snad nikdo nechápal smysl událostí. Zvědavost všech přítomných byla uspokojena po půlhodině.

„Konečně…konečně se mohu zout.“ zaúpěl pokořitel kilometrů. „Ten gangster bolševickej zase nemá jiný ponožky než silonový… A tak jsem si při procházce udělal dva puchýřky. Na každý noze jeden. Ale zase na celý…no, co je?  Boty se k noze přilepily. Krví, mojí vlastní krví…“

Stále seděl na dřevěné židli, rozvážně zvedl paži a jako maršál, sám sebe degradující po prohrané bitvě, demonstrativně strh s trička kovovou botičku s nápisem Praha-Prčice. Dlouze se na trofej zahleděl a mrštil s ní do kouta.

„Příště jdu, až bude komunista prodávat bavlněný fusekle. Anebo ne. Příště jdu, až bude komunista v háji…“

A skutečně se na jaře roku 1990 objevil na startu dálkového pochodu. Sice ve stejných prestižkách, ale ponožky již nebyly syntetické.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/

Normální člověk by s takovým přívalem aktivity vydržel nejméně rok ale vysvětlujte to té, která před oltářem slibovala, že bude stát po vašem boku v dobrém i zlém a ještě se tvářila vážně.

Pilu, hoblík, hřebíky, úhelník, vodováhu i kladivo také po domě nelze hledat věčně, a tak se stane, že den D je již neodložitelný. Po krátkém zhodnocení dosavadního života se stanete něčím jako dlaždičem, cihly –kolikrát jsem říkal, že je nesmysl vyvážet takový poklad na skládku- poslouží na podlahu. Od podlahy je právem očekáváno, že bude alespoň částečně rovná a budou na ní pravidelně dekorativní spáry. Den uplyne jako voda, záda bolí jako po týdenní dřině v kamenolomu, podlaha je skutečně částečně rovná a spáry jen dekorativní. Co je nenahraditelné, je pocit vítězství člověka nad hmotou. Duch byl silnější materiálu, podlaha téměř tam, kde měla. Není sice rovná podle původních představ, ale jistá nepravidelnost jí přece dodá punc starobylosti, vlastně šlo o tvůrčí záměr.

Způsobená zranění jsou jen drobná, ztráta krve minimální, spotřeba obvazů vlastně nepatrná.

Následující den sviští pila. Předchází pochopitelně souboj s ocelovým metrem; vše přece musí být na milimetr přesné. Nesmělý dotaz té, která vše způsobila, zda by nebylo dobré  potřebné dřevo nařezat u kamaráda, který má nedaleko dílnu s pásovou pilou, je řešen ocelově šedým pohledem plným tvrdosti a odhodlání. Machr přece nějakou pásovku nepotřebuje. Že ta ženská měla zase pravdu, vám dojde večer, kdy máte pocit kanadského dřevorubce, který právě dokončil průsek jako u nás dálnice. Diskrétně přejdete fakt, že hromada prken a trámků měla již být stolem, lavicí, stoličkami a dekorativním ohrazením cihlami vyzděné terásky a nesmírně se těšíte na den čtvrtý.

To si od rána sousedi myslí, že jste si koupili šíleného permoníka. Při mlácení, tlučení, skřípění a nadávání, které se ze zahrady nesou, je ani nic jiného nemůže napadnout. A to sousedi nemají tušení, co vše napadá vás při každém ohnutém hřebíku. Fachman je zásadně používá místo trapných vrutů, jsou dražší a znalec je stejně zatlouká kladivem. V půli dne je vše zatlučeno a překvapivě drží nejen tvar, ale i pravé úhly. Jen  ,naměřené délky se tu a tam lehce odlišují; nevadí, do stran se to připiluje a na výšku nějak vypodloží.. Přichází vlahá noc, vše je připilováno a vypodloženo. Vše je na určeném místě pod lískovým keřem a ráno, ráno přijde ke slovu umění natěračské.

Je nezbytné poděkovat učeným badatelům za vynález vodou ředitelných barev, hlavně pak tomu, který vymyslel barvu modrou, co na sezení nutně potřebujete. Jedna vrstva, doba schnutí a pití lahvového piva, druhá vrstva barvy a dílo se vylouplo jako roucho Popelky právě z lískového oříšku. Na zahradě je modré sezení, modrý pes a modrý budovatel.

Čekáte na zaschnutí posledního nátěru a uvažujete, kde sehnat lucerničku na svíčku, bylo by to milé večerní osvětlení. Stejně již v okolí vzniklo podezření, že máte toho trpajzlíka…

Barva je suchá, důstojně, jak se na autora monumentálního díla sluší, přinášíte popelník, dýmku, šálek s kávou. Káva lahodně voní, z dýmky velebně stoupá vanilkou lehce provoněný modrý dým, na větev lísky, právě tam, kde by měla viset lucernička, usedá černý kos a jakoby se zalíbením sleduje výsledek náročné a dlouhotrvající dřiny. Obdiv ptactva nebeského je třeba brát jako samozřejmost. Ať se kochá.

Lehké plesknutí a bílá skvrna na stole, mezí šálkem s kávou a popelníkem, vás ale vrací do reality všedního a drsného žití. To tupé zvíře se drze a neomaleně vydělalo na právě dokončený a ještě ke všemu modrý stůl…

Nejste dalek psychickému zhroucení a začínáte nenávidět vše, co létá. Vlastně všechno ne, co kdyby nad teráskou proletělo dopravní letadlo?

Ale touha nebýt chvíli pánem tvorstva nýbrž metr velkým, nejlépe černým kocourem je silná….

 ***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/

Fotokoláže pro CzechFolks.com  © Olga Janíčková

Přišli jsme se podívat do Českého krasu, do oblasti plné vápencových lomů mezi kamarády toulek a dálek známé jako Amerika. Lomů bychom zde našli téměř dvacet, ale ty nejznámější jsou na dosah ruky. Velká Amerika, Mexiko a Malá Amerika…

Vápenec z oblasti Českého krasu provází člověka nejméně čtyři tisíce let. Mlaty a sekery vyrobené z kamene pocházejícího z Prokopského údolí objevil na pohřebištích již profesor Buchvaldek. První lomy na Mořině začaly být otevírány v roce 1891, ty v dnešním místě Amerika až v roce 1900. Dálkami dýchající pojmenování se odvozuje podle původního způsobu těžby, romantičtější verze ale říká, že se v těch místech připravovali a cvičili vojáci z doprovodu bratra císaře Františka Josefa I. Maxmiliána před jeho tragickou cestou do Mexika.

Opouštíme vyhlídkové místo a vyrážíme po žluté turistické značce, bude nás provázet celou cestu, je dobré pozorně sledovat značky, místy je značení lehce nejasné. Mezi keři a dalšími náletovými dřevinami po krátké chůzi dojdeme na konec Velké Ameriky. Respektujeme zákazy vstupu k hraně lomu. Sesuvy bloků kamene i strmé srázy jsou skutečně nebezpečné a není nutné, aby k obětem vlastní neopatrnosti přibývaly další, Amerika si jich již vzala dost a dost. Na konci lomu narazíme na rovinatou plochu pokrytou navezenou drtí. Vyhlídka na kaňon je snad ještě podmanivější a možná vyvolá i vzpomínku na film Limonádový Joe, jeho části filmaři natáčeli právě zde. Západním směrem objevíme v křoví úzkou pěšinku. Zavede nás na vyhlídku na lom jménem Mexiko k prostému památníku všem obětem zdejšího komunistického koncentračního tábora. Na dva tisíce hlavně politických vězňů zde v padesátých létech v nepředstavitelných podmínkách a za krutého zacházení sadistickými bachaři do úpadu dřelo. Po několika týdnech obvykle končili ve vězeňské nemocnici. Ti šťastnější, kteří přežili a Mexiku dodnes neřeknou jinak než Český Mauthausen, se zasadili o vybudování pomníku, před kterým stojíme. Hrubě otesaný dvoumetrový kámen s otvorem v horní části, kde je symbol mříže, naznačuje výhled, kterým se na místa utrpení mohli dívat vězni… Marně přemýšlíme, proč přístup k památníku není vlastně nijak označen. Že by stále v okolí žili lidé, kterým jeho přítomnost připomíná něco, co by raději vytěsnili z paměti?

Přicházejí dva mladí, něco přes dvacet let, lidé. Vyprávějí, že podobné památky na černé doby naší nedávné minulosti dlouho vyhledávají. Znají Příbram, byli v Jáchymově, vyznají se dokonce i v lágrech na Mariánské. Nikdo z příbuzných podobným zařízením neprošel, přesto se o ně zajímají, přesto se snaží zjistit o nich co nejvíce. Je dobré, že stále jsou mladí lidé, kteří nezapomínají…

Od Mexika značená cesta pokračuje okolo stále provozovaného lomu Kanada přes udržované louky plné kvítí k lesu, kde malý kousek od kraje uvidíme Malou Ameriku. Místo není vlastně dosažitelné motorovými vozidly, setkáme se tam s mnohem menším počtem návštěvníků než na začátku pouti. Prakticky celé dno je zatopeno a kdysi dávno bývalo dnes nepřístupné jezírko rájem mnohých vodomilů. Lesem, který se tváří, že nemá konce, sestoupíme k Dubu sedmi bratří. Ve stínu jeho koruny se kdysi dávno scházelo sedm bratrů loupežníků a dělilo se o kořist. Pokračujeme po žluté značce, zavede nás až ke vchodu do starobylého hradu Karlštejn.

Lomy na Americe se, když v některých skončila těžba, staly i rájem trampů, Chodilo se nejčastěji od železniční stanice v Srbsku na Kubrichtovu boudu, fungovalo tam kdysi něco jako hospoda, na Malou Ameriku. Tehdy nebyl ještě problém spustit se k jezeru a nerušeně celé dlouhé temné noci vysedávat u táborového ohně.

Podzemí v celém systému je propojeno spoustou chodeb, jsou ale zabezpečeny mřížemi a pobyt v nich je značně riskantní.. Nejen proto, že se bez varování může od stěny oddělit vápencový blok, ale podzemí má také svého pána, tajemného ducha Hanse Hagena. V lomech se objevil po konci války a dodnes se najdou lidé tvrdící, že se s ním v podzemí setkali. Obvykle nešlo o setkání přátelské a většina z těch, kteří ho zahlédli, již nic tvrdit nemůže. V jedné ze štol je dodnes k vidění starý rezavý zvon. Kdo na něj zazvoní, musí se do roka do štoly vrátit, nebo zahyne. Hagen prý byl německý voják, snad dozorce ze zajateckého tábora, který se skrýval v nepřístupném a tajemném podzemí.

Hagen je jen postava z říše pověstí a pohádek. Méně pohádkové jsou zločiny komunistického režimu, násilí, nenávist a bezohledný teror, na které právě v těchto místech není možné nevzpomínat.

* * *

Fotografie pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

„Pro nás, vozíčkáře, je čtyřkolka veliký pomocník. Umožní nám dostat se na místa jinak naprosto nedostupná a nedosažitelná. S ručním vozíkem jste závislí jen na pevných komunikacích a ani po nich se zase moc daleko od auta nedostanete. Čtyřkolka vám umožní podívat se tam, kam nepůjdete pěšky ani jako choďák. Nevadí jí extrémní stoupání, bláto, prostě skoro nic. Pro nás je také k nezaplacení, že se při řízení vše ovládá pouze rukama.“ Říká herec divadla Járy Cimrmana a předseda Moroklubu vozíčkářů Jan Kašpar.

Vysvětluje i vztah nechodících čtyřkolkářů k turistům nebo lesníkům, kteří se často právem pohoršují nad poškozenými nebo i zničenými lesními porosty a cestami.

„Pro nás je stroj, jak jsem říkal, pomocník při pohybu v přírodě, při hledání a poznávání krásných a zajímavých míst. Projedeme třeba lesní cestou a nezůstane po nás prakticky stopa. Další skupina jezdců se chodí předvádět a ukazovat, jak na ně nikdo nemůže. Vyjezdí si klidně mezi stromy trasu, a když je přestane bavit, popojedou o kousek dál. Hlavně se vytahuji a ukazují, jací jsou machři. Takoví ale hází špatné světlo i na nás.a na ostatní slušné čtyřkolkáře“.

Pořadatelé setkání připravují každý rok nejméně dvakrát již sedm let, zajímavé je i tím, že vlastně nemá své jméno, pracovně se mu říká Den pro Paraple.

„Začínali jsme v Kostelci nad Černými lesy, později se přesunuli do Prusic, kde jsme jeli vlastně tajně v kopřivách, aby nás nikdo neviděl a hbitě nenahlásil úřadům za nelegální činnost.

Našli se tací, kterým vadilo, že do vesnice taháme – cituji přesně slova jednoho z občanů – kryply! Již pár let setkání děláme ve Krupé, kde jsou naprosto ideální podmínky. Trať, spolupráce s Obecním úřadem i přístup místních lidí nemají, dá se říci, chybu,“ říká pořadatel Roman Pošta.

Smyslem setkání není v žádném případě závodění. Přijíždějí nechodící, kteří se nemohou rozhodnout, zda je pro ně tato možnost pohybu v přírodě ta pravá a pod vedením zkušených instruktorů si mohou stroj osahat a prakticky vyzkoušet.

„Proč to děláme? Proto že tady žijeme, proto, že nás to baví. Ani nevím jak celá akce vznikla, někdo si posteskl, že nemají kde jezdit, slovo dalo slovo a šlo se na věc. Bez sponzorů bez reklamy jako soukromá akcička, kde si vyzkoušeli, někteří poprvé, pohyb venku v přírodě v lese, na louce.

Z reakcí handicapovaných, jejich doprovodů a pořadatelů z nadace Paraple se dalo vyčíst, že se jim u nás v Krupé líbí a už dnes se těší, co jim opět připravíme na příští setkání. Cyklostezky se dělají všude, dnes je to móda, ale co takhle v každém kraji jednu stezku stejně zdevastovanou přírodou pro čtyřkolkáře? Jaký by byl rozdíl mezi stezkou protínající ne udržovatelné pozemky a les a silnicí, která vede skrz les. A těmto lidem a nejenom jim by to velmi pomohlo a zbavili bychom se lesních jezdců. Třeba takový polygon…. Ten by mohli využívat i jezdci na koních. Všichni vyhánějí z lesů jezdce, ale kde mají jezdit? Na tratích! Ale ty úřady všemožným způsobem zavírají, či se o to snaží!. Doufám, že budeme první, komu se zmíněný polygon podaří vytvořit. Celkem reálné místo by byla bývalá kasárna v Přehvozdí,“ dodává Pošta.

Za zmínku jistě stojí, že se zástupci MX Krupá 30. července zúčastnili IV ročníku Respektu, akce tradičně připravované v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, a odevzdali na svých akcích získanou částku 5.000 korun.

Nejbližší setkání vozíčkářů v Krupé bude 20. srpna a jsou vítáni nejen handicapovaní motoristé.

***

Fotografie pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

„Podlipansko je oblast plná tajemství a záhad, jen je musíme umět hledat. Nejde jen o svatého Prokopa, ten je přece jen reálný, ale máme zde vodníky, čerty, permoníky, skřítky loupežníky… Čerti a jiní pekelníci z okolí jsou charakteristickými představiteli  českých čertů. Chtěli by se zavděčit pekelné vrchnosti, ale jsou trochu líní, trochu je jejich činnost nebaví a trochu nudí. Strašně rádi by lidem škodili, ale prakticky vždy se jejich plány někde zvrtnou a děsivé pekelné potvory ještě člověku pomáhají…“ říká autor publikace Pavel Pávek.

Dlouhé roky turistickou literaturu a hlavně průvodce sbírá a je přesvědčen, že ty klasické poutníka již tolik nezaujmou.

„Průvodce, nabitý informacemi ve stylu kde, kdo a co se po chvíli čtení stane poněkud fádním. Poví o místě vlastně vše, ale to nestačí. Kdy byl třeba kostel postavený, zapomene, že je barokní, pozná sám, to mu nemusíme zdůrazňovat. Moderní turistická literatura by měla být přece jen živější, trochu zábavná. O něco takového jsem se pokusil a výsledek posoudí pocestní, kteří se s knížkou v batohu vydají krajinou,“ vysvětluje autor.

Knížka, vyšla za podpory ROP Střední Čechy a Evropského fondu pro regionální rozvoj, v užitečné kroužkové vazbě je doplněna bohatou fotografickou dokumentací od Michaely Roškotové a Pavla Pávka, obálku namaloval Jiří Filípek a zájemci ji mohou získat ve všech informačních centrech MAS Podlipansko.

Ukázka jedné z povídek:

Dobrý skutek
Seděl na padlém kmeni kdysi statné borovice, jen mírně porostlém mechem, zčásti ukrytém ve vysokém porostu kapradí. Okolo stojící stromy poskytovaly dostatek stínu, jejich výška ale nezakrývala výhled do širého kraje, sledovat bylo možné dění na moha polních cestách, vidět bylo až někam daleko k horizontu, kde jen tušil Sázavský klášter. Černý širák se zdobným pavím pérem byl poněkud v kontrastu s omšelým rudým pláštěm a vysokými jezdeckými botami z pevné hovězí kůže, o kterých mu patrně nikdo neřekl, že se sluší je jednou za čas zbavit nánosu bláta a prachu z cest. Jediné, co na statném chlapovi bylo bez sebemenší závady, byl pečlivě vyleštěný  kord se stříbrnou rukojetí zavěšený na širokém, stejným stříbrem zdobeném opasku. Protiváhu kordu jakoby dělal splasklý měšec znatelně trpící nedostatečným obsahem.

Vedle jezdce se popásající kůň  vyhlížel mnohem lépe, ani nejbystřejší oko na něm nemohlo objevit sebemenší chybičku. Bylo zřejmé, že svému oři jezdec věnuje daleko více péče a pozornosti než sám sobě. Leskle hnědé zvíře zpozornělo a otočilo oči k houštině za zády muže v rudém plášti.

Větve janovce se pomalu, jakoby opatrně, zavlnily a chvíli se nedělo nic. Jen muž v rudém plášti, aniž by se otočil, pomalu přesunul ruku v černé rukavici ke stříbrnému jílci kordu a nenápadně pokrčil až dosud pohodlně natažené nohy. Listy na křovině tiše zašuměly, z porostu se vynořil další muž, oblečený podobně jako jezdec, jen jeho klobouk byl zelený. Muž vypadal o pár let mladší než odpočívající jezdec, Přátelsky mávl rukou na koně, který ale již klidně sledoval zelenou trávu a přisedl na padlý kmen.

„Někdy si, pane, říkám, je li tvůj kůň jezdecký nebo hlídací,“ uchechtl se.

„Nikde nic a nikdo. Šel jsem cestou ještě kus za Benátky, pochopitelně jsem ves obešel, mě tam nikdo přece nemusí vidět. Po výpravě zatím  ani stopa. Ale dočkáme se. Jezdí tudy pokaždé, vyhýbají se lapkům na té cestě přes Kouřim.“

Jezdec se k němu zvolna pootočil. Plášť mu sklouzl z ramen a bylo vidět, že  za širokým pásem má dvě respekt vyvolávající bambitky.

„To také doufám. Víš, že nerad marním čas. A kde jsou vůbec ostatní?“

„Usadili se,“ odpověděl ten se zeleným kloboukem a klidně otevíral brašnu původně zavěšenou přes rameno, „v krčmě v Benátkách. Přesně jak bylo dohodnuto. Nechají projet vozy a vydají se nenápadně za nimi. Až je spolu zastavíme, vyrazí do útoku ze zálohy.“

Jezdec pokýval hlavou a mlčky přijal podávaný kus  studeného ale na pohled dobře propečeného masa se skývou tmavého chleba.

Bez slov oba jedli a stále sledovali dění na cestě, která je jako jediná tolik zajímala. Čekali netrpělivé na těch několik nenápadně vyhlížejících potahů. Věděli dobře, že doprovod bude spíše jen symbolický, aby zbytečně nepřivolával pozornost loupežníků a jiných nepoctivých lidí.

Slunce svým pomale líným tempem klesalo mezi bílými kupami mraků k západu, občas některý z nich slábnoucí silou paprsků zabarvilo do červena a noc, přítel podobných lapků, se zvolna připravovala na převzetí vlády.

Oba muži zpozorněli a zdálo se jim, že v ostrém světle plasticky vykreslujícím reliéf krajiny zahlédli to, na co tak dlouho čekali. V hloubi duší se téměř začínali bát, že zbytečně. Obavy pominuly, prašnou silnicí od Uhlířských Janovic se velice zvolna blížily čtyři těžké vozy kryté plachtami. Vozy nepůsobily reprezentativně, ale koně, kteří s nimi pracně zápasili, byli jejich pravým opakem. Ušlechtilý zjev a na první pohled zřejmá častá a starostlivá péče dokládaly, že tažná zvířata patří do šlechtické stáje. Skupinka šesti ozbrojenců kráčející za posledním z vozů působila spíše jako tlupa z jakéhokoli vojska již dlouho vyřazených veteránů, pomalé tempo karavany jim viditelně vyhovovalo.

„Hlavně, aby v cestě pokračovali  dále,“ zamyslel se mladší z pozorovatelů. „Snad budou chtít nocovat v Komorcích. Není to daleko, hned za těmi dvěma mlýny na potoce a obyčejně zůstávají právě tam. Když je napadne přespat v Benátkách, je to zlé. Museli bychom čekat až do rána a den není pro naši práci nejlepší doba.“

Jezdec neodpověděl, jen lehce pokrčil rameny a nespustil pohled z vozů.

Dojely ke krčmě v Benátkách a oba pozorovatelé si spokojeně oddechli. Karavana nezvolnila.

Původně jen opěšalý hromotluk se zeleným kloboukem tiše hvízdl a z houštiny téměř neslyšně vystoupil další kůň, podobný tomu stále se pasoucímu. Oba bleskurychle vyskočili do sedel a zmizeli na téměř neznatelné lesní pěšině.

„No prosím, za chvíli jsme v Komorcích a bude nocleh,“ zasnil se zbrojnoš v čele skupiny doprovázející nenápadnou kolonu vozů na  silnici dlouhé roky vedoucí z Uhlířských Janovic, přes Benátky, Výžerky a Nučice až do Černého Kostelce. „Jo, v Komorcích je vždycky dobře.   Spí se na pokaždé čisté slámě, pečeni dají a hlavně to pivo z jejich pivovaru….“

Minuli  Benáteckou krčmu a po pár metrech se ponořili do již  skoro temného lesa, čekaly je nejvýše dva, možná tři poslední kilometry. Alespoň si to mysleli. Cestu jim náhle zatarasili dva jezdci a zlověstně mlčeli. Situace sice nezvyklá, ale nijak nebezpečně nevypadající. Zbrojnoši z doprovodu ve dvou skupinách vyrazili vpřed, cestou tasili nebezpečně vyhlížející kordy. Jezdci se ale nepohnuli, jen  hleděli jakoby nad hlavami zbrojnošů zpět k vesnici. Po cestě i z lesa se blížila snad dvacetičlenná tlupa na první pohled všehoschopných hrdlořezů, která zbrojnoše velice rychle odzbrojila a pevnými provazy připoutala ke stromům. Stejně dopadli i vozkové.

Starší z mužů na koních popojel pár kroků před spoutaný doprovod.

„To je mi situace,“ pronesl  jakoby váhavě. „Doba je zlá, svět  zkažený, zbožnost se z lidí vytrácí, všude okolo samá krize… Sami víte, že dneska se uživit není žádná legrace. Naopak, je to  práce až nad hlavu. Vezměte si třeba můj případ, Podívejte se okolo a vidíte, kolik dobrých lidí mám na starosti, kolik milých chlapíků musím uživit, ošatit je, na zimu se jim o střechu nad hlavou postarat, konečně zbraně vám taky nikdo zadarmo nevyrobí… Jo, starosti, starosti a zase jenom starosti. Vy mi ale můžete trochu pomoci a já na vás vidím, že tak učiníte s radostí. Máte pár vozů, vezete je z Hor Kutných, přímo z Vlašského dvora do Prahy. A vozy jsou, ale to sami dobře víte, až po okraj naloženy stříbrnými grošíky… Inu, nebyl to zlý nápad, převážet poklad takhle nenápadně. Ale to víte, tady v Čechách se nic dlouho neutají.  S tím, co vezete, máme my vystaráno až do nejdelší smrti, i na potomky zbude a až jednou někdo vymyslí důchodové pojištění, bude nám docela směšný. Problém tu ale ještě jeden máme. Je vám snad jasné, že naše řemeslo nepotřebuje jen určité zkušenosti a znalosti. Ono totiž nepotřebuje ani svědky…“

Dá se vcelku pochopit, že spoutaní ozbrojenci neprojevovali  velkou radost. Byli sice vlastně žoldáci, s podobným rizikem  museli nutně počítat, ale komu by se chtělo za předky dříve než je nezbytně nutné. Svou budoucnost neviděli v růžových barvách a pomalu se s ní smiřovali.

Někde u Sázavy se ozvalo cosi jako zadunění spojené s táhlým temným rachotem. Všichni na cestě se zkoumavě zadívali směrem, odkud neznámé zvuky přicházely, působily na ně poněkud zlověstně a co více; znatelně se přibližovaly. Čím zněly blíže, tím  jasnější bylo, že mezi duněním a rachotem jsou slyšet i útržky slov: „Tohle je, sakra, nějakej život? Copak jsme v Egyptě a já nějakej votrok?“ doslova řval jeden z hlasů. Druhý zněl klidně vyrovnaně, ale naprosto rozhodně: „Kuš potvoro. A táhni. Za chvíli jsme v dobré půli cesty a jasně jsem řekl, že tam bude pauza. Když řádně potáhneš, třeba ti tam postavím i hospodu. A vůbec, važ slova, nemluvíš s kdejakým obejdou…“

Rachot byl silný, jasně ukazoval, že jde nejméně o sesuv půdy, třeba o zemětřesení. Loupežnící by nejraději nenápadně zmizeli, ale nešlo to. Možná nějaká neznámá síla, možná obyčejný lidský strach z neznámého je přikovaly k cestě, ze které se nemohli ani hnout. S nezakrytou hrůzou pozorovali padající stromy, sledovali, jak se pomalu převrací ohromný kus lesa a vniká cosi jako pravidelná, ostře ohraničená, nekonečně dlouhá propast. Jejich vystrašený údiv neměl snad mít konce. V propasti se náhle objevilo něco nevídaného, neskutečně nepochopitelného. V hlubokém předklonu, téměř po všech čtyřech se skoro plazil chlupatý ohromný čert. Vyplazeným červeným jazykem zuřivě sekal ze strany na stranu, od huby mu létala všemi myslitelnými směry pěna, propocený černý kožich měl zježený a z hradby zatnutých žlutých zubů chrlil ty nejpříšernější nadávky. Na napjatém ocase měl odborným, snad námořnickým uzlem uvázaný masivní  pluh, za kterým kráčela vznešená a důstojná postava v bílém rouchu. Dlouhé vlasy a vousy barvou splývaly s šatem, zlatá berla rytmicky dopadala na pekelníkův hřbet.

„Jasně jsem ti, pekelná potvoro, řekl, že brázda do Chotouně bude hotová nejpozději ráno,“ hřměl krajinou  hlas bíle oděného muže. „A opakuji, že se máš mírnit ve výrazech a vážit slova. Mluvíš se světcem, tak se podle toho koukej chovat, jinak ti předvedu, jak se ještě dá zvýšit produktivita práce. Táhni a nemel, plán je jasný a nebudeme o něm diskutovat, jako že se svatý Prokop jmenuji,“ přetáhl pekelníka berlou o poznání silněji, ale náhle si všiml podivné skupiny na cestě. Protože život zasvětil boji s pekelnými mocnostmi a zlem vůbec, bylo mu téměř okamžitě jasné, o co jde. Zastavil potah a jediným pohybem ruky odvázal čertí ocas od pluhu:

„Neplánovaná pauza, pekelníku. Máš tady jinou práci, odhaduji to tak asi na dvacet dva hříšných duší. Smíš si je odnést a hned ať jsi zpátky. Brázdy máme orat ještě  hezký kousek, tak ať je to do rána hotové. A nezapomeň na  návrat. Víš, co dokáže svěcená voda…“

Čert se napřímil, lapkové se ani nestačili ještě více vyděsit, jak rychle zmizeli v pekelné jámě, ze které se vyvalil žlutý dým, zápach síry a dlouhé, červenozelené plameny. Světec jen pohleděl ke stromům s přivázanými žoldáky, pouta byla náhle pryč a osvobození zajatci jen zkameněle sledovali rozplývající se velebnou postavu v bílém. A již zdáli zaslechli tiché:

„Tak a máme to. Jeden více než dobrý skutek, třeba by se dal kvalifikovat jako další zázrak, záchrana královské pokladny… No, na jeden večer až dost. A než se vrátí ta pekelná bestie, trochu si někde oddychnu. Jeden by skoro nevěřil, jak je ta fyzická práce únavná a vyčerpávající…“

* * *

Fotografie pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

„K natáčení v Kostelci došlo vlastně náhodou. Před rokem mne sem pozvali s oratoriem Mistr Jan Hus a já zjistil, jak nádherná architektura a prostory zde jsou.  Když jsem dokončoval román, který je předlohou, vzpomněl jsem si na Kostelec, setkal se se vzácným pochopením a tak si zámek zahrál na šlechtické sídlo ve Francii v časech šestnáctého století,“ říká Richard Pachman.

Příběh, který autor vypráví, je plný dobrodružství, napětí a životních zvratů. Vše začíná i končí na útesu u moře, které omývá břehy Francie a Španělska vlnami odnášejícími hraběte Filipa de Navare od relativně pohodlného a klidného života nejen za romantikou ale i na samé dno životních sil a nadějí.

Zajímavé je celkové pojetí. Hlavní scény příběhu se na filmovém plátně prolínají s živě interpretovanými písněmi Richarda Pachmana, kterému nedělá problém zaujmout diváky natolik, že se podvědomě začnou cítit součástí příběhu. Živá je i podmanivá hra na housle v interpretaci Vladimíra Kirikova.

„Román jsem psal osm měsíců. Hlavní děj se odehrál v mojí fantazii, ale doplňují ho skutečné historické epizody. Postava hraběte de Navare je určitý obraz mých snů, filozofie, touhy po moři, po vzdálených zemích, touhy, které mají patrně totožné všichni kluci… Snažil jsem se také ukázat zdánlivě romantické šestnácté století, jaké skutečně bylo. Drsná a krutá doba, ve které se přesto odehrávala spousta romantických příběhů a příhod,“ vysvětluje Pachman.

Když spisovatel končil práci na románu, přišel nápad s audiovizuálním programem. Spojil síly s Karlem Dlabačem a během dvou měsíců byla konečná verze na světě. Jak připomíná, několik hodin před premiérou…

„U podobných plánů je snad nepodstatnější tým lidí, kteří se přípravě plně věnují. A mít takové kolegy jako mám já, považuji za naprostý luxus. Třeba Karel Dlabač je režizér, kameraman i střihač v jedné osobě a díky své univerzálnosti je schopen vše dát dohromady rychleji než početná skupina jiných tvůrců. Asi mají opravdu kolegové zpěvací, když s trochou závisti říkají, že na přípravu podobného programu by si museli najmout celý štáb a práce by trvala mnohonásobně déle,“ chválí hudebník své spolupracovníky.

V závěru „Útesu“ řeší postava hraběte de Navare otázku, kdy vlastně člověk duševně vyzrává, kdy se stává dospělým, co musí prožít a někdy i přežít… V případě Richarda Pachmana je velice dobré, že zůstal klukem i v dospělém věku. Bez klukovského pohledu na svět by hrabě de Navare nemohl vzniknout, postava by neprošla takovou řadou nebezpečných situací a na konec se nedostala tam, kam se během dobrodružných zážitků v podvědomí často a ráda vracela. Divák si prostřednictvím vzácného klukovského pohledu snad i uvědomí, jak je pro život důležité mít se kam a hlavně za kým vracet.

***

Fotografie pro CzechFolks.com © Pavel Pávek 

Kostelec nad Černými lesy se za posledních několik let stal jakousi Mekkou kuřáků dýmky. Za vznikem nové tradice stojí místní výrobce zajímavých dýmek Jan Klouček, organizátor sympozia profesionálních výrobců dýmek a spolupořadatel jedenáctého ročníku soutěže Klání zemí Koruny české.

„Sympozium se jmenovalo PipeMarkersMeeting Kostelec 2011 každý účastník vyrobil dýmku, které se dnes a následně na internetu budou dražit. Získané finanční prostředky jsou věnovány na dobročinné účely, o získanou částu se podělí několik dětských domovů, dostane se i na Armádu spásy ČR“, vypráví Jan Klouček.

V sobotu odpoledne se jedna ze sklepních prostor místního pivovar do posledního místa zaplnila ctiteli chladného dýmu a jedna z tuzemských prestižních soutěží mohla začít.

„Ono nejde ani tak o soutěž v pravém slova smyslu, ale hlavně o setkání skupiny lidí, kteří našli něco společného. Je přece velice nepravděpodobné, že se někde setkají profese od zedníka, instalatéra, právníka, námořníka až po lékaře, nebo vědecké pracovníky. Nesnažíme se v žádném případě propagovat kouření, víme, že není právě zdravé, ale ukazujeme, že jde kouřit i s minimálními zdravotními riziky. Dýmkař totiž nevtahuje kouř do plic, jen jím vyplachuje ústa, dým neobsahuje spaliny z papíru,“ vysvětluje Jakub Antoš, president pipE-clubu Dýmka.net.

Právě „jeho“ klub ve spolupráci s Asociací dýmkařských klubů ČR setkání pořádal, zajistil sponzory a vše, bez čeho by k setkání a soutěži nemohlo dojít. Podmínky klání jsou vlastně jednoduché. Každý soutěžící obdrží tři gramy tabáku, dvě zápalky, dřevěné dusátko a dýmku. Tabák, dusátka i dýmky jsou jednotné, možnosti pro všechny stejné. Zvítězit je snadné, stačí udržet dýmku co nejdéle hořící…

Naděje, že se stanete vítězem celostátního klání ale není největší. Zkušení borci kouří okolo dvou hodin, světový rekord je téměř tři a půl hodiny.

„Na jedenáctý ročník Klání zemí Koruny české přijelo rovných 117 soutěžících, sdružených v pětadvaceti klubech, z toho jsou i čtyři ženy. Máme zde  soutěžící z Čech, Moravy a Slovenska. Přijeli ovšem i z Dánska, Polska, Bulharska, je zde i jeden Angličan, záštitu převzal místopředseda vlády a ministr zahraničí Karel Schwarcenberk, ale pro komplikovanou politickou situaci mezi nás nemohl přijet, upřesňuje Jakub Antoš.

Absolutním vítězem Klání zemí Koruny české se stal Martin Pedain z PC dýmka., který vydržel kouřit hodinu, třicet dva minut a padesát vteřin, mezi ženami se první umístila Broskev Boháčková ze stejného klubu a s časem 45 minut.

***

Fotografie pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

Malíř Richard Pachman se vyznačuje snad ještě větší fantazií, než projevuje Pachman hudebník. Oleje jsou kdesi mezi hranicí abstrakce a reality, stylově se – k jejich prospěchu – zařadit prakticky nedají. Inspirací je město, krajina, figura, historie, často i vysněné děje existující jen v představách autora s více než širokým tvůrčím záběrem. Mnoho malířů o svých obrazech říká, že vyzařují a předávají sílu, vnitřní náboj nebo jakousi neznámou energii. Pachman tak o svých plátnech mluvit nemusí, jeho díla to skutečně dělají.

„Nerozlišuji vlastně mezi hudbou a malováním, obojí je forma vyjádření nebo projevu. Pravda je, že zájem o obrazy poněkud stoupl po mém vážném úrazu. Dlouho jsem  nemohl ven, potřeboval něco dělat a tak se zvýšila aktivita v malbě. Malování beru vlastně jako odpočinek, příjemné trávení volného času. Nejlépe se mi dělá za slunečného počasí, pustím si keltskou hudbu, vypnu telefony…“ říká Richard Pachman.

Výstava v Kostelci je od roku 2001 v pořadí padesátá druhá, prezentuje se na ní tvorba ze všech období, na jedné ze stěn visí dokonce i první obraz.

„Mám trochu problémy s pojmenováním obrazů. Myslím si totiž, že nejen dojem ale i představa co abstrakce, nebo jen její náznak znázorňuje, je v první řadě věc diváka. Proč mu mám vnucovat třeba diamant, když on na plátně vidí, řekněme, rej meteoritů. Svá plátna také docela nerad prodávám. Mám k nim určitý citový vztah a často schválně nastavím cenu tak, aby plátno bylo neprodejné. Když cítím skutečný zájem, klidně namaluji něco podobného, něco co vychází z prvního obrazu. Vždy říkám, že desek nebo kompaktů jsou tisíce, ale každý obraz je jeden jediný. Nejde v žádném případě o kopii ale opravdu pouze o inspiraci. Hlavně se rád podívám na prostředí, ve kterém bude obraz umístěn“, dodává malíř.

Poslední cyklus velikých pláten, který je součástí expozice, je inspirován barevnými fotografiemi kosmu získaných z programu Apollo. Až neskutečně jemně podané, jinak ostře kontrastující barvy mlhovin, komet a mnoha dalších astronomických jevů dokáží pozorovatele vtáhnout do magického děje, který nevnímá, ale přímo jakoby prožíval, stal se jeho nedílnou součástí.

Podvečerní setkání ctitelů výtvarného umění by nebylo dokonalé, kdyby muzeem nezaznělo i několik písní v podání autora.

Vztah Richarda Pachmana ke Kostelci se během poledního roku začal prohlubovat. V době konání výstavy na místním zámku se svým štábem natáčí videoklipy k multimediálnímu programu inspirovaném jeho historickým románem Útes. Místní zámek se mění na francouzské šlechtické sídlo ze šestnáctého století a bude nosnou dekorací podstatné části mulimediálního pásma. Pokud se naplní i další plány, právě Kostelec nad Černými lesy se stane místem premiéry Útesu.

***

Fotografie pro CzechFolks.com © Pavel Pávek