CzechFolks.com PLUS

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Odpověď
Dost často se mě ptají,
co tím chci říct?
A já – říct – tím nechci nic.
Tak se s tím smiřte.
Tvářím se tiše
usmívám se usmířeně
dívám se divně
(to se nepočítá)
pláču po tmě
(to sem nepatří).
Dost často se mě ptají,
co tím chci říct?
A já – prostě píšu.
Nic víc.

Nevěřte mi. Tu básničku jsem napsala, když mi bylo sedmnáct a tenkrát jsem ještě ani v nejmenším netušila, co mi psaní dá a kolik lidí díky němu poznám. Čtěte více ZDE »

V povídkách Petry Haasové je nemalé množství humoru, kterého v dnešním uspěchaném světě bohužel stále více ubývá. Jejich největší předností je, že si autorka dokáže udělat legraci sama ze sebe, což napovídá už samotný název knížky: „Povídky praštěné třicítky“.

Podobných autorů je velmi málo, jako by se obávali, že by tím přišli o svoji image. Ale opak je pravdou. Příkladem je spisovatel a zpěvák Josef Fousek, který se podobnému způsobu psaní nevyhýbá, a přesto se těší velké popularitě u mnoha lidí. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Byla jsem strašně zvědavá. Ten den jsem se měla poprvé setkat se svojí kamarádkou přes internet a telefon – Ivetou Kollertovou. A ještě ke všemu to bylo v její slavný den, kdy se oficiálně „narodila“ její knížka Svlečená do naha. Knížka, na kterou jsem dychtivě čekala už od té doby, co se Ivet začala objevovat na internetu.

Měla jsem trému? Vůbec ne. Z telefonátů, dopisů, příběhů a básní jsem ji poznávala čím dál víc, až přišel ten okamžik, kdy jsme se poprvé uviděly doopravdy. Když jsme si spolu povídaly na dálku nebo si psaly, pokaždé „zněla“ jako kdyby se právě vrátila z perfektní dovolené u moře a vyhrála milion. Ani teď nezklamala. Čtěte více ZDE »

Copak jsi neslyšel v rádiu, že máme první jarní den s patnácti stupni ve stínu?“ zírala jsem ohromeně na svého přítele, který se vypravoval do práce a pečlivě se balil do ohromné černé šály, ze které mu vykukovala jen špička nosu.

„Jó, aha…,“ odtušil Eskymák, nechal se vyprostit z obrovských zimních bot a zbavil se přebytečných tří svetrů.

Je to možné, aby si nevšiml toho, jak jaro řádí za okny? Po sněhu ani památky, sluníčko vytáhlo pupeny snad i z drátěného plotu,všechno kolem se zelená, příroda se probouzí a on by se snad prošoural ve vaťáku do příští zimy!!!

„No jo, to budou za chvilku Velikonoce, viď? Kde mám vůbec ten karabáč z loňska? Už ses naučila péct ty mazance? A ne abys mi zase dala obarvený pukavec jako loni, víš, že se ten smrad potom nedá…“ Čtěte více ZDE »

Jednou jsem se ráno, cestou do práce, zaposlouchala do stesků dvou dam. Stěžovaly si, jak se jim špatně jede, jak je v tramvaji málo místa a nevětráno… Nezáviděla jsem jim. Ani pro mě nebylo v přeplněném prostředku MHD místa nazbyt, ale díky svým myšlenkám jsem nepohodlí sotva vnímala. Právě jsem totiž dočetla článek o nové tramvaji ForCity, která již v dohledné době na svých plošinách přivítá první cestující. Náhle jedna z rokujících dam mrzutě prohlásila.

„A četla jsem, že ty nové tramvaje budou mít dřevěné sedačky. To mi umrzne zadek…“ Vida, první vlašťovka z hejna stížností začiřikala a usadila se na pomyslný, donekonečna se táhnoucí drát obecného pesimismu.  Nová tramvaj ještě nevyjela a už má flíček na reputaci. Čtěte více ZDE »

Čtěte více ZDE »

(k životnímu jubileu Hugo Pavla)

Na svátek svatého Štěpána slaví Hugo Pavel své životního jubileum – 85. narozeniny. Nekorunovaný král rybářů na Berounce, chatař, kulinář, nezištný propagátor odkazu svého bratra Oty Pavla, pečlivý správce jeho literárního archívu, básník a báječný člověk žije od svého odchodu do penze převážnou část roku na své chatě u malebné Berounky. Jen zde se cítí ve své kůži.

Hugo Pavel, nejstarší bratr slavného spisovatele Oty Pavla (1930- 1973), se narodil v Mariánských Lázních jako prvorozený syn manželů Lea a Hermíny Popperových (později si pozměnili jméno na Pavel) na druhý svátek vánoční, tedy na sv. Štěpána 26. prosince 1924. S rodiči se záhy přestěhoval do Prahy. V roce 1939, v době nacistické okupace, byla celá rodina (tatínek Leo, maminka Hermína a bratři Hugo, Jiří a Ota) násilně vystěhována z hlavního města. Čtěte více ZDE »

O MYŠÍCH A LIDECH

Příběh vzniku nejznámější vánoční písně Tichá noc (Heilige Nacht) je stejně neuvěřitelný jako pravdivý. Hlavními aktéry děje jsou kostelní myši, mladý kněz a varhaník. Dějištěm dramatu se šťastným koncem pak farní kostel St. Nikolause (sv. Mikuláše) v Oberndorfu, v malém rakouském městečku, ležícím 20 kilometrů severně od Salzburku.

Na Štědrý den 24. prosince 1818 časně ráno nečekaně vyrušil tehdy šestadvacetiletého kaplana Josepha Franze Mohra, který si v klidu svého příbytku „dolaďoval“ kázání na slavnostní mši, varhaník a učitel ve škole v nedalekém Arnsdorfu Franz Xaver Gruber, který mu s politováním oznámil, že letošní půlnoční mše bude bez hudby. Čtěte více ZDE »

RYBA NEJEN NA TALÍŘI

„V tom cinkl zvonek. Ze sakristie vyšel pan farář ve svátečním ornátu a rochetce, za ním kráčeli dva ministranti a rozestavili se u oltáře. Varhany zahřměly pleno organo. A do nich vpadl mnohohlasý sbor literáků a vokalistů: narodil se Kristus Pán, veselme se. A celý kostel se těšil z té krásy. Tedy šťastné a veselé Vánoce! Šťastné a veselé Vánoce…“

Takové prý byly první dojmy mladého Jana Evangelisty Purkyně, který se na Štědrý den 24. prosince roku 1796 spolu se svým mecenášem baronem Hilprantem zúčastnil prvního provedení později slavné Rybovy České mše vánoční „Hej, mistře.“ Mše, která svého tvůrce proslavila a jež patří k symbolům českých Vánoc. Čtěte více ZDE »