CzechFolks.com PLUS

Abych se přiznal, vím o podvědomí tak málo, že to nestojí možná ani za zmínku, a proto začnu oklikou. Nenávidím telefon! Ne snad přístroj sám, ta moderní technologie důležitá je, to vím i já, ale nemám rád telefonáty.Vždy, když to zadrnčí, se hrozně leknu a docela rád přenechám zdvižení sluchátka mojí ženě, která nemá takové zábrany a na telefonu se jako já neupejpá. Jen aby, proboha, nezmeškala volající stranu. Většinou je telefon pro ni a já si ulehčeně oddychnu, když ji slyším radostně zvolat: „Ach, to jsi ty, darling?“ Oslovením darling častuje nejen celou naši rodinu, ale i její kamarádky a známé, takže si nikdy nemohu být jist, s kým to vlastně mluví. Také mě to vůbec nezajímá, i když se to pochopitelně dozvím, neb má žena hned po skončení rozhovoru ke mně radostně pospíchá a už z dálky volá: „To byla Ann-Maree, chtějí jít večer k řece, nepůjdeme taky?“ V hlase má tolik radosti, že ji nemohu zklamat a souhlasím, i když se mi třeba nechce.

Čtěte více ZDE »

“Ty si nepamatuješ rámeček -Hleďme si sobě- ?” zeptal se nevěřícně můj dávný školní druh Jan Nejezchleb, s kterým jsem před šedesáti lety započal svou školní výuku ve vršovické škole U Nádraží. Musel jsem přiznat, že se na tento rámeček skutečně nepamatuji, ba že už si nepamatuji vůbec žádný rámeček, i když existenci rámečků v naší společné minulosti jsem si pamatoval dobře. Až moc dobře, takže i teď, po více než padesáti letech mě zamrazilo. “Kdyby mě vzbudili o půlnoci,” pokračoval Jenda”, okamžitě spustím: “Hleďme si sobě své mateřštiny, v ní je vzdělanost naše. Ne podle množství různých vědomostí, ale podle toho, jak umíme mysliti a myšlenky užívati měří se dnes vzdělanost.”

Čtěte více ZDE »