CzechFolks.com PLUS

V posledních dnech víří hladinu zájmu dva dokumenty: SOPA (Stop Online Piracy Act) a ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement). O co v nich kráčí, napovídá již samotný název, pokud jste se s nimi dosud nesetkali, doporučuju to rychle napravit. V souvislosti s nimi jsem narazil i na inspirativní text od Paola Coelha My thoughts on S.O.P.A.

Přivedlo mě to k rozjímání o myšlence, v čem vlastně tkví motiv umělcovy tvorby?

Čtěte více ZDE »

Ukázalo se, že ta zdánlivě nevinná a bezbranná oběť nebezpečného šílence, nebyla zase tak vzorný příklad spořádaného občana. Jednalo o sexuálního devianta před pár měsíci propuštěného na svobodu. Policisté v jeho počítači zajistili stovky a tisíce fotografii malých dětí a gigabyty dětského porna. Část fotografii pocházela ze školky, do které chodil i Honza. Podle všeho toho dne plánoval únos, zneužití a následně pravděpodobně zabití nejméně jednoho dítěte. O ulici dál na něj čekalo připravené auto a v kapse si nesl hadr napuštěný omamnou látkou. Jaké další důkazy kdo potřeboval? Marně jsem vše znovu a znovu vysvětloval. Když už jsem nevěděl, co dál, zoufale jsem se ptal: A proč jsem si tedy ze všech těch lidí vybral právě jeho? Vždyť jsem nevěděl nic o jeho plánech! Proč jsem na něj zaútočil zrovna v ten den, kdy se chystal k útoku? Pokaždé odvětili jen: Náhoda. Opravdu? Když se nad tím vším pořádně zamyslíte, nad těmi desítkami a stovkami proměnných, vážně se jednalo o pouhou náhodu?

Čtěte více ZDE »

Rozlepil jsem víčka a zjistil, že se nacházím v podzemí. Snad v  jeskyni? Ale byly tu kromě skály i zdi tvořící pravidelné chodby a místnosti. Po nekonečném bloudění jsem narazil na dalšího člověka! Vypadal zuboženě, vyhuble a šaty mu cosi roztrhalo na cáry. Vyděsil se, když mě spatřil. I já se lekl. Vždyť jsem vůbec netušil, co se děje! Připadalo mi to jako sen, jenže všechno bylo živé a opravdové. Společný strach nás sblížil. Vysvětlil mi, že jsme v labyrintu. Ve spletitém bludišti bez konce, z něhož existuje jediný východ. Kde ho najít? Pokrčil smutně rameny. Prý se to ještě nikomu nepodařilo. Navíc tu nebloudíme sami. Labyrint slouží jako domov a vězení zároveň i Mínótaurovi, strašlivému tvoru s tělem člověka a hlavou býka. Vyzbrojený ohromnými rohy a nehasnoucí loučí pátrá v labyrintu po vetřelcích. Každého, na koho narazí, zabije. Živí se lidským masem. Já jsem poslední ze sedmi dívek a sedmi mladíků, které sem poslali tenhle rok, vyprávěl mi nebožák s očima navrch hlavy.

Čtěte více ZDE »

Vážení přátelé,

netušil jsem, jak těžký úkol si nakládám na bedra, když jsem souhlasil s napsáním krátkého zamyšlení u příležitosti Nového roku. Snad na tom nesla vinu přemíra snahy – touha předložit něco aspoň trochu hodnotného. Možná jsem také nevěděl, čím přesně začít – naopak jsem ale měl jasno v tom, čemu se rozhodně vyhnout. Rekapitulaci událostí za rok 2011!

Proč? Jednak na nás tyto „přehledy“ útočí ze všech médií, jednak považuji za přínosnější dívat se kupředu a ne zpátky. Události, které proběhly v právě skončeném roce, můžeme v zásadě rozdělit do dvou skupin. Na ty podstatné, které si pamatujeme s ohledem na jejich významnost a postrádalo by smysl je opakovat. Čtěte více ZDE »

Cestoval jsem do jiných světů. Do takových, které si neumíte ani představit. Poznal jsem tam úžasné bytosti, jež bych stěží popsal lidským jazykem. Létal jsem pouhou myšlenkou! Naučil se rozumět energii života a předvídat běh událostí. Řekli, že jsem blázen. Ti samí, kteří věří v nebe a peklo, v anděly s bělavými křídly, v chůzi po vodě a zmrtvýchvstání. Zavřeli mě do psychiatrické léčebny. Trápí mě jediná otázka: Pokud jsem tu já, kde jsou oni?

***

Jmenuji se Hynek Hrůza a nejsem blázen! Považuji za důležité upozornit vás na to hned na začátku. Čtěte více ZDE »

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Než začnete číst následující text, věnujte, prosím, pozornost těmto řádkům. Některým jedincům by totiž obsah článku mohl způsobit vážnou psychickou újmu. Pokud patříte mezi ty, kteří se cítí pohoršeni už jen při samotném vyslovení slova sex, znechuceně přepínáte televizi pokaždé, když se v záběru ukáže nahé ženské či mužské tělo nebo označujete umělecké akty za pornografii, zavřete raději z bezpečnostních důvodů toto okno a nikdy nepátrejte po náplni dalších odstavců! Důrazně varujeme, že čtení tohoto článku je pouze na vlastní riziko a nikdo nenese odpovědnost za škody způsobené jeho přečtením!

Jste tady? Sebrali jste dost odvahy podívat se dál? Sláva! Alespoň někteří nepadli do zajetí prudernosti a konzervatismu, kterému naskočí husí kůže pokaždé, když se střetne s něčím výše popsaným. Tohle téma mě pálilo na jazyku už dlouho, nicméně až dva impulsy z poslední doby mě přiměly sednout k notebooku a věnovat se opět duševní onanii – ach bože, takové hrozné slovo!

Čtěte více ZDE »

Jak se z Rubyho stal Rex

Výběr jména, to je kapitola sama pro sebe. Jedno jestli pro psa, nebo pro dítě, volte ho vždy s rozvahou. Možná sami ze zkušenosti víte, jak lehce se zde napáchají i velké škody. U některých jmen mi dokonce přijde, že se rodiče mermomocí toužili čerstvě narozeným potomkům pomstít. Chudák dítě do toho mluvit nemůže. Pes si sice může zaštěkat, ale je mu to stejně na… no však vy víte na co.

Rexe v útulku zapsali křídou na tabuli jako Rubyho. Čtěte více ZDE »

Zdálo by se, že neustále se vracet k některým tématům je přímo zločin. Vždyť už se toho o nich napsalo a řeklo tolik! Proč se bez ustání nimrat v tom samém, milionkrát omílaném a stejně nezodpovězeném? To mi přišlo na mysl za sladkobolných tónů linoucích se z reproduktorů rádia za mými zády. Kolik jen zamilovaných písní už proniklo k našim uším! Jde to vůbec spočítat? A kolik básníků usedlo s perem nad list čistého papíru, aby ho odshora dolů zaplavilo milostnými verši? Kolik románů o lásce chytá prach na policích knihoven a kolik romantických komedií a dramat procestovalo kina či zabloudilo na televizní obrazovky? No hrůza! Takže nebojte, lásce se obloukem vyhnu (stejně jako ona se vyhýbá mně). Nicméně zrovna tak jako ona patří ke skrz naskrz provařeným tématům třeba i otázky po smyslu života.

Čtěte více ZDE »

Už Aristoteles věděl, že člověk je tvor společenský. A když se posuneme proti proudu času ještě dál, uvidíme, že i v pravěku si naši prapředci uvědomovali, jakou nutnost představuje lidská pospolitost. Pro přežití, leč i (hlavně) pro zachování zdravého rozumu. Být vyhnán z lůna rodu či kmene znamenalo v drsných podmínkách nelítostné divočiny většinou fyzickou smrt, jenže osamění a zavrhnutí vlastními lidmi ještě dříve smrt sociální a psychickou. Tahle nit se line i celým středověkem, kde člověk musel někam patřit. Jestli bojoval v armádě, modlil se v klášterech či v potu tváře obdělával půdu, čert to vem! Život mimo obec (v širokém slova smyslu)? Nesmysl! Být sám představovalo horší úděl než smrt.

Často se omílá otázka, zda je horší (větší) trest vězení, či smrt? Domnívám se, že výš nad oběma ční samota. Čtěte více ZDE »

Rex je – rád bych napsal, že to nebo ono plemeno a tečka, ale… Ta chlupatá potvora, co mi právě vlezla pod psací stůl, abych se nemohl pohodlně přisunout, v sobě nosí geny hned několik předků. A když pak musím někde vyplnit formulář s kolonkou „Plemeno“, se škodolibostí sobě vlastní do ní vpisuji: „Bůh ví – a možná ani on ne.“ „Vy jako nevíte, co máte za psa?“ ptají se zmatené úřednice. „No nevím,“ pokrčím s úsměvem rameny, stejně tak i na otázku po datu narození. I to přede mnou ten uličník tají – snad abych se mu nesmál, že mu ještě teče mlíko po bradě. Štěně už to není. Ale dospělý? Ani náhodou! Žiji prostě se psím puberťákem a zatočit s ním je kolikrát horší než s těmi lidskými.

Jeho Veličenstvo Rex I. pochází z útulku – odtud jsem ho totiž jedné dubnové neděle přivedl. Onen den považuji za Rexovy „oficiální“ narozeniny. Nevěděl jsem o něm nic. Čtěte více ZDE »

Proč jsem si pořídil psa

Ještě než vám začnu vyprávět příběh Jeho Veličenstva Rexe I., z boží vůle krále všech psů, všechny ty příhody, taškařice, lapálie a lumpárny, co jsme spolu prožili, dovolte mi alespoň pár řádků o tom, jak se přihodilo, že jsem se ocitl mezi těmi, kteří sdílí pelech, misku a vůbec celý svůj brloh se čtyřnohými kamarády. Když někomu prozradím, že jsem si pořídil psa, kupodivu dotyčného nezajímá ani tak, jak se onen chlupáč jmenuje, co je to za rasu, jaký je a podobně. Místo toho na mě jen překvapeně vyvalí oči a nasadí nechápavý výraz, proč jsem si na stará, téměř třiadvacetiletá, kolena pořídil zničehonic psa.

Čtěte více ZDE »

Jedno z témat, která poslední dobou víří hladinu českých luhů a hájů, je zavedení školného na veřejných vysokých školách. Samozřejmě mi to nedá, abych k tomu nepřipojil pár postřehů. Už jen proto, že za posledních pár let jsem nasbíral nejednu zkušenost s tím, jak to na „vejšce“ funguje. Slýcháme hysterické výlevy z obou stran – zastánců i odpůrců, kteří sypou z rukávů jednak opravdové, jedna pseudoargumenty. A proto odpusťte, že se nepřikloním tam ani onam a pokusím se na to podívat s klidem. Bez zbytečných emocí.

Dnes jsou věci nastaveny způsobem, že pokud chce člověk kvalitu, nezbývá, než si ji zaplatit. Ne že by ji vždycky dostal, ale to nechme na jindy. Jádro sporu o školné z mého hlediska spočívá právě v tomhle. Nebudu nic namítat, pokud za vydané peníze dostanu adekvátní služby. Čtěte více ZDE »

Už před nějakým časem jsem si přečetl rozhovor s psycholožkou Jiřinou Prekopovou v magazínu OnaDnes.cz. Teď jsem k tomu přidal i článek paní Marty Urbanové, jehož název jsem si vypůjčil do titulku, aby bylo zřejmé, že tu hodlám mudrovat o podobných věcech. Hned na začátku jsem ovšem čelil nepříjemnému problému – jak se s tím vůbec poprat? Pořád jsem si dělal výpisky, až jsem zjistil, že jen ty poznámky už překročily běžnou délku článku. Proto jsem se rozhodl poskládat jednotlivé myšlenky jen jako krátké fragmenty a proložit je citacemi samotné paní Prekopové.

Čtěte více ZDE »

Napsat knížku není lehké. Jenže co znamená proti tomu ji teprve vydat! Asi každý, kdo se o to v Čechách pokusil a obeslal nejedno nakladatelství, mi potvrdí, že se jedná o zkušenost zajímavou. Diplomaticky řečeno. Poslechněte si proto nyní pohádku o nakladatelství, které samo pohádky vydává. Netuším proč, ovšem jímá mě pocit, že o právo otisknout tuhle se rvát nebudou ani náhodou.

Žil, byl jednou jeden hloupý Honza – ale pozor! Čím si to ti chudáci Jendové zasloužili, že se o nich vždycky vypráví jako o hlupácích? Říkejme tomu našemu nebojsovi radši hloupý Tomáš. Ten se neválel od rána do večera za pecí. Čtěte více ZDE »

Není tomu tak dávno, co na stránkách CzechFolks com Plus vyšly dva příspěvky na téma právě vyšlé knížky našeho autora Tomáše Zářeckého, kolem které vznikla názorová diskuze našich čtenářů.

Před několika dny jsme byli upozornění na velmi zajímavou recenzi  od pana Spitzera  na tento román a jelikož si myslíme, že tento příspěvek by mohl některým našim čtenářům mnoho objasnit, co je smyslem této knihy, rozhodli jsme se tuto recenzi s laskavým souhlasem autora otisknout.

Redakce CF com Plus

***

 „15 minus“ je drsná televizní reality show, kdy je na neznámém území vysazena skupinka 15 lidí. Jejich úkol je jediný – podle jednoduché mapky projít vyznačenou trasu a – přežít. Čtěte více ZDE »

Až dosud jsem se vyhýbal psaní o politice. Ne snad z důvodu, že bych se o ni nezajímal, či necítil potřebu se vyjádřit se k věcem, které se dějí v České republice a které se mě jakožto jejího občana úzce týkají. Není mi lhostejný osud této země, země, v níž jsem se narodil, v níž žiju a v níž – budu žít? Těžko se totiž smiřuju s představou, že bych měl spojit zbytek života s českým státem v podobě, v jaké se nyní nachází, ve stavu naprostého politického, morálního a společenského marastu. Nechci ale odcházet! Proč bych to měl být já a ne ti, kteří jsou za tento úpadek zodpovědní? Nehodlám vzdávat boj, který lze vybojovat – bude-li vůle slušných a poctivých občanů – do vítězného konce! Nechci se nadále stydět za to, že jsem občanem České republiky, ačkoliv řada jejích představitelů činí tak, že se tomu pocitu nejde ubránit. Říkám ne! Chci být hrdý na Českou republiku. Čtěte více ZDE »

„Je šest hodin nula nula. Část vstávat, Árone.“

Otevřel oči a zhluboka se nadechl. Hlas, který ho právě jemně vytrhl ze spánku, patřil Helen. V ten samý moment zapomněl, co se mu zdálo. Otočil hlavu a mlčky se na ni podíval. Stála asi metr od postele, mladá, krásná a s úsměvem na rtech. Opětoval jí ho a pomalu začal protahovat nohy. Zajímavé, že se mu za těch patnáct let neokoukala. Pořád mu připadala stejně úžasná jako v prvních dnech. Od té doby se vůbec nezměnila. Ani jediný vlas se za tu dobu nezměnil, nepřestal být dokonale rovný, nepřerostl délku ramen ani neztratil na lesku své hnědé barvy. Čtěte více ZDE »

Na ten den jsem se náramně těšil. Vypadalo to, že se mi konečně podaří ukořistit si odpoledne pro sebe a v klidu se ponořím do víru tvorby. Sestra v práci (bohužel jen do půl desáté večer) a rodiče s chlupatým bráchou na zahrádce. Pokud náhodou tápete, koho tím míním, tak řeč je o Rexovi, mém psovi a matčině nejoblíbenějším dítěti. Ne že by mě to nemrzelo, ale holt já jsem ten nevděčný a věčně urejpaný syn, zatímco Rexík, ten bude pro piškot dělat i kotrmelce a přitom se ještě odstrkovat ušima. Maloval jsem si to krásně. Hodiny nerušeného psaní, ticho, klid a odpočinek.

Čtěte více ZDE »

Platon použil ve své filosofii analogii mezi duší a státem. I my se můžeme uchýlit k podobné analogii, pokud upřeme pozornost na současnou situaci v České republice. Představte si, že vás prudce rozbolí hlava. Jenže nad tím mávnete rukou a prostě počkáte, až to zase přejde. Pak vás pro změnu schvátí horečka, a vy nemáte na práci nic lepšího, než ji přechodit. Ani píchání na hrudi vás nevzruší, teprve když nepřestává a sílí, když se najednou nemůžete ani nadechnout… A pak vám konečně dojde, že se asi něco děje. Nepřišlo ale to osvícení příliš pozdě?

Čtěte více ZDE »

Alfréd postupně seznamoval budoucí paní na Longstray s jednotlivými částmi panství. Zabralo to týdny. Ne snad pro jeho rozlohu, nýbrž z důvodu, že všude chodili pěšky. Na Longstray se nechovali koně a baronet si nepřál ani žádného koupit. Ellen to nevadilo, stejně by na něm neuměla jezdit. Akorát jedním zákoutím ji Alfréd neprovedl, ačkoliv jí ho předtím ukázal na mapě. Východní cíp panství zůstával neprobádaným místem. Jednou se na to zeptala Jacka.

„Tam nic není,“ vykrucoval se. „Jenom pruh země. Taková divočina, strašlivě zpustlá a zarostlá.“

„Zavedeš mě tam?“ prosila a házela po něm smutnýma očima. Nevydržel a souhlasil. Informoval Rachel a vyrazili. Netrvalo dlouho a dorazili před vysokou zeď porostlou břečťanem.

Čtěte více ZDE »

Tomáši, proč jste si koupil psa?

Nejste první, kdo mi položil tuhle otázku.

Ptám se proto, že čtyřicet let bylo naše město prosto psů a nebyl žádný problém. A teď? Teď se denně na úřadě řeší problém psích výkalů, neboť je na každého občana ve městě jeden pes. Páníček kráčí parkem, pejsáček si ho vede na vodítku a uleví si, kde je mu libo. Páníček cupitá po chodníku a v náprsní kapsičce si nese svého mazlíčka. Doufám, že tam si neulevuje. Ptám se: To je po sametu začali lidi milovat? Je to móda či co? V každém činžáku dvacet psů.

Čtěte více ZDE »

Stanula uprostřed široké chodby lemované velkými dveřmi po obou stranách. Vše pokrývala silná vrstva prachu. Podlaha dokonce nebyla ani vidět! Jako by se brodila sněhem, tak neprodyšný koberec letitý nános vytvořil. Všechny kliky, kování, futra i samotné dveře nastokrát opatřili pavouci stopami své přítomnosti. Některé pavučiny dokonce sahaly ode zdi ke zdi. „Tady se už hodně dlouho neuklízelo,“ vytušila Ellen s očima navrch hlavy a hnána jakýmsi vnitřním nutkáním vyrazila neohroženě kupředu.

Procházela místy, kam už roky, možná i desetiletí, nevstoupila lidská noha. Bílý povlak na zemi o tom podával nepopiratelný důkaz. Rozhrnovala a přetrhávala pavučiny nejrůznější tloušťky a přitom vířila botami prach. Dostal se jí do nosu a rozkašlala se. Čtěte více ZDE »

Moje nenechavé prsty mi občas způsobí nemalé trable. No… tahle formulace není zrovna nejšťastnější. Možná přesnější by bylo říct, že rád strkám prsty, kam nemám (ač ani tohle nezní o moc lépe). Prostě nevydržím chvíli v klidu. A když se nemůžu zabavit jinak, alespoň bubnuji prsty o kde co, zkoumám jimi kdejakou škvíru a vůbec je nenechám chvíli zahálet. Samozřejmě velké lákadlo pro tuhle moji úchylku představuje poštovní schránka. Ta je k tomuhle účelu přímo stvořená. Nahoře volný pruh zhruba centimetrové šířky, vespodu řada kruhových otvorů tak akorát na prst. Co se nestalo…

Čtěte více ZDE »

Stejně je to naše bytí v tomhle světě protkáno paradoxy. Když vezmu kupříkladu řádky, které právě čtete. Při psaní jednoho z předchozích fejetonů mi bleskl hlavou nápad, že by možná nebylo vůbec špatné věnovat trochu místa tomu, jak zajímavá, těžká a namáhavá, zároveň ale i dobrodružná a krásná je cesta hledání vhodných slov, vět a přirovnání, tedy psavcova řehole. Fajn, půjdu do toho, umínil jsem si. Začal jsem a… blbě! Tak znova. A zase špatně! Pokus číslo tři. Čtyři. Pět… Zkrátka, ne a ne rozjet tvůrčí mašinu, ať jsem topil pod kotlem sebevíc. Prostě to nešlo a čím víc jsem se snažil, tím otřesnější výplody vznikaly. Zákon schválnosti jak vyšitý. Rozhodnete se psát o psaní a nenapíšete ani úvod.

Možná si řeknete, že na tom není zhola nic těžkého. Otěhotníte myšlenkou, tak proč ji nepřivést na světlo boží, jak je. A klidně i císařským řezem, jaképak s tím sr… cavyky. Čtěte více ZDE »

Co o člověku vypovídá, že tráví dlouhé večery a noci sám sledováním přírodovědných dokumentů na satelitu? Že by zapálený biolog? O to se v mém případě rozhodně nejedná. Ale nebudeme se v tom dále pitvat… Všechny ty úžasné vědomosti, které jsem už z většiny stejně stihl zapomenout, mě přivedly na zajímavou myšlenku. Příroda (evoluce) ve své rozmanitosti a dokonalosti vybavila každého živočicha jistým specifikem, předností, originálností, zbraní, obranným mechanismem či jak to nazveme, co mu umožnilo přežít v nelítostném světě predátorů. Jakým „bonusem“ disponuje člověk?

Čtěte více ZDE »

Je až s podivem, že čím víc času člověk dostane na splnění úkolu, tím déle ho odkládá a nakonec látá horkou jehlou na poslední chvíli. Tedy alespoň u mě se jedná o jev velmi rozšířený. Od konce září jsem věděl (dokonce jsem si to i napsal!), že ke zkoušce z československých dějin musím přinést esej. Ke zkoušce, na kterou jsem se pln nadšení dostavil na konci ledna. A nyní, moji milí, otázka za deset milionů… kdy že jsem se to pustil do svého historicko-odborného veledíla? V jedenáct hodin večer přede dnem D. Překvapeni? Ale kdeže… i tak to lze považovat za úspěch, jelikož jsem si vážně pohrával s myšlenkou, že bych nebohou esej zpatlal na koleni přede dveřmi kabinetu během čekání, než přijdu na řadu.

Nicméně svědomitost a zodpovědnost u mě zvítězila, tudíž jsem se jal filosofovat v době, kdy upíři vylézají z hrobů a bílé paní se procházejí po ochozech rozbořených hradů. Čtěte více ZDE »

Facebook. Nedá mi spát. Jeho úspěch a obliba. Masové rozšíření. Samozřejmě mě to jako osobu vysoce asociální a nepřející ani trochu netěší. Začal jsem proto spřádat ďábelské plány, jak Facebook připravit o jeho vedoucí úlohu ve světě. Jakými prostředky však lze zničit fenomén podobných rozměrů? Uvědomil jsem si, že nic z toho, co existuje, nedisponuje potřebnou silou. Potřebuju něco nového, jedinečného, nepřekonatelného… A pak mě osvítil geniální nápad. Ostatně jiné ani nedostávám. Pošlu Facebook na smetiště dějin jeho vlastními zbraněmi. Vytvořím sociální síť, která bude lepší, propracovanější a dokonalejší než on! Bude naprosto unikátní svými funkcemi i rozhraním. Nabídne takové možnosti, o kterých se Facebooku nikdy ani nesnilo. MUHEHEHE! Oslovil jsem několik špičkových zkušených vývojářů a po heroické práci Vám nyní s hrdostí představuji náš revoluční počin.

Čtěte více ZDE »

Můj pud sebezáchovy si někdy bez varování vezme dovolenou. Jak jinak si lze vysvětlit, že jsem jednoho pošmourného středeční odpoledne kráčel vstříc „box clubu“, abych se tam nechal dobrovolně přizabít a ještě za to zaplatil. Holt to jsem celý já. Nebo spíš ta moje huba nenechavá. Vždycky něco plácnu a ejhle. Párkrát jsem se zmínil před kamarádem – boxerem, že mě box docela zajímá, vyptával jsem se na spoustu věcí a najednou dostávám otázku, proč to nezkusím sám a já vůl na ni kývu a ani si neuvědomuju, že jsem se právě upsal ďáblovi. Pak už neexistovala cesta zpět. Jsem přeci chlap, a když na něco dám ruku, tak to platí a ne že ne. Přece neplácám jen tak do větru!

Poučen o všem, co v žádném, ale v žádném případě nemám dělat, blížil jsem se vstříc osudnému místu. Čtěte více ZDE »

Jen málokdo ovlivnil světovou filosofii jako Immanuel Kant. A jen málokdo děsí studenty tolik jako on, resp. jeho myšlenky. Jednu z nich – kategorický imperativ – s dovolením připomenu. Je mi až stydno rozepisovat se o něčem tak notoricky známém, ale co kdyby… „Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“ Není těžké uhádnout, co se za tím skrývá. Jinými slovy, konejme způsobem, jak bychom to očekávali od všech rozumových bytostí, tedy lidí. Immanuel totiž předpokládal, že na základě rozumu činíme správná rozhodnutí a že každý z nás jím disponuje (což je sice pravda, ovšem skutečně ho každý z nás také používá?), ergo dojdou vždy všichni ke stejnému závěru. A z obecného zákona stane se univerzální forma chování.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení