CzechFolks.com PLUS

Platon použil ve své filosofii analogii mezi duší a státem. I my se můžeme uchýlit k podobné analogii, pokud upřeme pozornost na současnou situaci v České republice. Představte si, že vás prudce rozbolí hlava. Jenže nad tím mávnete rukou a prostě počkáte, až to zase přejde. Pak vás pro změnu schvátí horečka, a vy nemáte na práci nic lepšího, než ji přechodit. Ani píchání na hrudi vás nevzruší, teprve když nepřestává a sílí, když se najednou nemůžete ani nadechnout… A pak vám konečně dojde, že se asi něco děje. Nepřišlo ale to osvícení příliš pozdě?

Čtěte více ZDE »

Alfréd postupně seznamoval budoucí paní na Longstray s jednotlivými částmi panství. Zabralo to týdny. Ne snad pro jeho rozlohu, nýbrž z důvodu, že všude chodili pěšky. Na Longstray se nechovali koně a baronet si nepřál ani žádného koupit. Ellen to nevadilo, stejně by na něm neuměla jezdit. Akorát jedním zákoutím ji Alfréd neprovedl, ačkoliv jí ho předtím ukázal na mapě. Východní cíp panství zůstával neprobádaným místem. Jednou se na to zeptala Jacka.

„Tam nic není,“ vykrucoval se. „Jenom pruh země. Taková divočina, strašlivě zpustlá a zarostlá.“

„Zavedeš mě tam?“ prosila a házela po něm smutnýma očima. Nevydržel a souhlasil. Informoval Rachel a vyrazili. Netrvalo dlouho a dorazili před vysokou zeď porostlou břečťanem.

Čtěte více ZDE »

Tomáši, proč jste si koupil psa?

Nejste první, kdo mi položil tuhle otázku.

Ptám se proto, že čtyřicet let bylo naše město prosto psů a nebyl žádný problém. A teď? Teď se denně na úřadě řeší problém psích výkalů, neboť je na každého občana ve městě jeden pes. Páníček kráčí parkem, pejsáček si ho vede na vodítku a uleví si, kde je mu libo. Páníček cupitá po chodníku a v náprsní kapsičce si nese svého mazlíčka. Doufám, že tam si neulevuje. Ptám se: To je po sametu začali lidi milovat? Je to móda či co? V každém činžáku dvacet psů.

Čtěte více ZDE »

Stanula uprostřed široké chodby lemované velkými dveřmi po obou stranách. Vše pokrývala silná vrstva prachu. Podlaha dokonce nebyla ani vidět! Jako by se brodila sněhem, tak neprodyšný koberec letitý nános vytvořil. Všechny kliky, kování, futra i samotné dveře nastokrát opatřili pavouci stopami své přítomnosti. Některé pavučiny dokonce sahaly ode zdi ke zdi. „Tady se už hodně dlouho neuklízelo,“ vytušila Ellen s očima navrch hlavy a hnána jakýmsi vnitřním nutkáním vyrazila neohroženě kupředu.

Procházela místy, kam už roky, možná i desetiletí, nevstoupila lidská noha. Bílý povlak na zemi o tom podával nepopiratelný důkaz. Rozhrnovala a přetrhávala pavučiny nejrůznější tloušťky a přitom vířila botami prach. Dostal se jí do nosu a rozkašlala se. Čtěte více ZDE »

Moje nenechavé prsty mi občas způsobí nemalé trable. No… tahle formulace není zrovna nejšťastnější. Možná přesnější by bylo říct, že rád strkám prsty, kam nemám (ač ani tohle nezní o moc lépe). Prostě nevydržím chvíli v klidu. A když se nemůžu zabavit jinak, alespoň bubnuji prsty o kde co, zkoumám jimi kdejakou škvíru a vůbec je nenechám chvíli zahálet. Samozřejmě velké lákadlo pro tuhle moji úchylku představuje poštovní schránka. Ta je k tomuhle účelu přímo stvořená. Nahoře volný pruh zhruba centimetrové šířky, vespodu řada kruhových otvorů tak akorát na prst. Co se nestalo…

Čtěte více ZDE »

Stejně je to naše bytí v tomhle světě protkáno paradoxy. Když vezmu kupříkladu řádky, které právě čtete. Při psaní jednoho z předchozích fejetonů mi bleskl hlavou nápad, že by možná nebylo vůbec špatné věnovat trochu místa tomu, jak zajímavá, těžká a namáhavá, zároveň ale i dobrodružná a krásná je cesta hledání vhodných slov, vět a přirovnání, tedy psavcova řehole. Fajn, půjdu do toho, umínil jsem si. Začal jsem a… blbě! Tak znova. A zase špatně! Pokus číslo tři. Čtyři. Pět… Zkrátka, ne a ne rozjet tvůrčí mašinu, ať jsem topil pod kotlem sebevíc. Prostě to nešlo a čím víc jsem se snažil, tím otřesnější výplody vznikaly. Zákon schválnosti jak vyšitý. Rozhodnete se psát o psaní a nenapíšete ani úvod.

Možná si řeknete, že na tom není zhola nic těžkého. Otěhotníte myšlenkou, tak proč ji nepřivést na světlo boží, jak je. A klidně i císařským řezem, jaképak s tím sr… cavyky. Čtěte více ZDE »

Co o člověku vypovídá, že tráví dlouhé večery a noci sám sledováním přírodovědných dokumentů na satelitu? Že by zapálený biolog? O to se v mém případě rozhodně nejedná. Ale nebudeme se v tom dále pitvat… Všechny ty úžasné vědomosti, které jsem už z většiny stejně stihl zapomenout, mě přivedly na zajímavou myšlenku. Příroda (evoluce) ve své rozmanitosti a dokonalosti vybavila každého živočicha jistým specifikem, předností, originálností, zbraní, obranným mechanismem či jak to nazveme, co mu umožnilo přežít v nelítostném světě predátorů. Jakým „bonusem“ disponuje člověk?

Čtěte více ZDE »

Je až s podivem, že čím víc času člověk dostane na splnění úkolu, tím déle ho odkládá a nakonec látá horkou jehlou na poslední chvíli. Tedy alespoň u mě se jedná o jev velmi rozšířený. Od konce září jsem věděl (dokonce jsem si to i napsal!), že ke zkoušce z československých dějin musím přinést esej. Ke zkoušce, na kterou jsem se pln nadšení dostavil na konci ledna. A nyní, moji milí, otázka za deset milionů… kdy že jsem se to pustil do svého historicko-odborného veledíla? V jedenáct hodin večer přede dnem D. Překvapeni? Ale kdeže… i tak to lze považovat za úspěch, jelikož jsem si vážně pohrával s myšlenkou, že bych nebohou esej zpatlal na koleni přede dveřmi kabinetu během čekání, než přijdu na řadu.

Nicméně svědomitost a zodpovědnost u mě zvítězila, tudíž jsem se jal filosofovat v době, kdy upíři vylézají z hrobů a bílé paní se procházejí po ochozech rozbořených hradů. Čtěte více ZDE »

Facebook. Nedá mi spát. Jeho úspěch a obliba. Masové rozšíření. Samozřejmě mě to jako osobu vysoce asociální a nepřející ani trochu netěší. Začal jsem proto spřádat ďábelské plány, jak Facebook připravit o jeho vedoucí úlohu ve světě. Jakými prostředky však lze zničit fenomén podobných rozměrů? Uvědomil jsem si, že nic z toho, co existuje, nedisponuje potřebnou silou. Potřebuju něco nového, jedinečného, nepřekonatelného… A pak mě osvítil geniální nápad. Ostatně jiné ani nedostávám. Pošlu Facebook na smetiště dějin jeho vlastními zbraněmi. Vytvořím sociální síť, která bude lepší, propracovanější a dokonalejší než on! Bude naprosto unikátní svými funkcemi i rozhraním. Nabídne takové možnosti, o kterých se Facebooku nikdy ani nesnilo. MUHEHEHE! Oslovil jsem několik špičkových zkušených vývojářů a po heroické práci Vám nyní s hrdostí představuji náš revoluční počin.

Čtěte více ZDE »

Můj pud sebezáchovy si někdy bez varování vezme dovolenou. Jak jinak si lze vysvětlit, že jsem jednoho pošmourného středeční odpoledne kráčel vstříc „box clubu“, abych se tam nechal dobrovolně přizabít a ještě za to zaplatil. Holt to jsem celý já. Nebo spíš ta moje huba nenechavá. Vždycky něco plácnu a ejhle. Párkrát jsem se zmínil před kamarádem – boxerem, že mě box docela zajímá, vyptával jsem se na spoustu věcí a najednou dostávám otázku, proč to nezkusím sám a já vůl na ni kývu a ani si neuvědomuju, že jsem se právě upsal ďáblovi. Pak už neexistovala cesta zpět. Jsem přeci chlap, a když na něco dám ruku, tak to platí a ne že ne. Přece neplácám jen tak do větru!

Poučen o všem, co v žádném, ale v žádném případě nemám dělat, blížil jsem se vstříc osudnému místu. Čtěte více ZDE »

Jen málokdo ovlivnil světovou filosofii jako Immanuel Kant. A jen málokdo děsí studenty tolik jako on, resp. jeho myšlenky. Jednu z nich – kategorický imperativ – s dovolením připomenu. Je mi až stydno rozepisovat se o něčem tak notoricky známém, ale co kdyby… „Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“ Není těžké uhádnout, co se za tím skrývá. Jinými slovy, konejme způsobem, jak bychom to očekávali od všech rozumových bytostí, tedy lidí. Immanuel totiž předpokládal, že na základě rozumu činíme správná rozhodnutí a že každý z nás jím disponuje (což je sice pravda, ovšem skutečně ho každý z nás také používá?), ergo dojdou vždy všichni ke stejnému závěru. A z obecného zákona stane se univerzální forma chování.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Na břehu řeky sedí žába. Přijde za ní škorpión a povídá jí: „Žábo, potřeboval bych se dostat na druhý břeh. Neumím ale plavat a sám to nedokážu. Pro tebe by to byla hračka. Vezmi mě na záda a pomoz mi tam, prosím.“ Žába na něj překvapeně vykulila oči, jako by špatně slyšela. Poděšeně zakvákala: „Zbláznil ses? Kdybych to udělala, bodnul bys mě a já bych umřela. Ani náhodou!“ „Nebodnu, vždyť bych se pak sám utopil,“ dušoval se škorpión. Žába nad tím chvíli dumala, až nakonec svolila. Nebezpečný druh říkal pravdu! Neublíží jí, vždyť by takovou nepředložeností zahubil sám sebe. Přestala se ho tedy bát a dovolila mu, aby jí vlezl na záda. Když se však ocitli v polovině řeky, ucítila prudkou bolest. „Proč jsi to udělal?“ divila se ve smrtelné křeči. „Teď se utopíme oba…“ Škorpion jen smutně hlesl: „Já vím, ale nemohl jsem si pomoct. Jsem už holt takový…“

Čtěte více ZDE »

Altruismus a sobeckost jsou dva vzájemně propojené styly,
které se oběvují jako důsledek boje mezi sebou v zápasu
o existenci a zachování do budouctnosti

Egoismus a altruismus. Jako den a noc, jako voda a oheň. Dva protikladné pojmy stojící ostře proti sobě. Nazveme-li někoho egoistou, označíme ho za sobce. Člověka soustředící se přespříliš na vlastní zájmy a prospěch, vůči druhým lhostejného až antipatického, člověka, který vyvyšuje sebe sama, svou důležitost a význam nad druhé. Aneb já jsem „king“ a vy nuly… Oproti tomu altruismus si klade za cíl prospěch ostatních bez ohledu na sebe, mluvíme o něm jako o dobročinnosti a nezištnosti. Altruistické chování se těší společenským ovacím, kdežto egoismus je odmítán a zavrhován. Všichni přece mají rádi ty, kteří pouze z dobré vůle pomáhají druhým! A naopak komu se líbí někdo ohlížející se akorát na sebe sama? Jenže skutečně egoismus a altruismus existuje?

Čtěte více ZDE »

Přijde smutný, skleslý, prostě už od pohledu utrápený a zbědovaný člověk za doktorem, aby mu pomohl. Svěří se mu, že ho nic nebaví, nezajímá, do ničeho nemá chuť – ani do jídla, špatně spí, a když přece jen zavře oči, trápí ho noční můry, trpí depresemi a vůbec je na tom světě strašně nešťastný. Sám neví proč. Žádný doktor mu zatím nepomohl. Že by snad on…? Tázaný se na chvíli zamyslí, načež mu odvětí: „Poslyšte, než s tím začneme něco dělat, zajděte do cirkusu, co k nám právě přijel do města. Vystupuje v něm světoznámý, úžasný klaun. Kdoví… třeba tam přijdete na jiné myšlenky a načerpáte trochu optimismu. Pak mi povíte, jestli se něco změnilo.“ A nešťastný muž se na něj jen trpce usmál a zašeptal: „Ten klaun, to jsem já…“

Čtěte více ZDE »

Je možné vést rozhovor pouze pomocí „smajlíků“? Tahle otázka mi bleskla hlavou, když jsem si procházel nabídku různě se pitvořících žlutých hlav mého oblíbeného kecálka. Nemyslím tím slovní výměnu okořeněnou o šklebící se koule, nýbrž dialog vedený výhradně jimi samotnými. Ani slůvko navíc, ani čárka nebo vykřičník! Nic. Jen a jen smajlíci jako prostředek pro vyjádření veškerých pocitů, otázek a odpovědí, názorů, zážitků… Šlo by to? Zdá se, že ano. I když nazývat podobnou interakci rozhovorem mi přijde trochu nadnesené. Přece jenom… nedegradoval by se tím význam samotného pojmu?

Ptám se sám sebe, jakýže vztah chovám ke smajlíkům? V zásadě mi nevadí, pokud se užívají s mírou. Naopak v takovém případě je vnímám jako prospěšné a světě div se, i takový mrzout jako já dokáže mít něco rád. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

„Aby spisovatel mohl stvořit nesmrtelné dílo, musí trpět. Nejlepší texty píše autor totálně na dně.“ Toliko, co se běžně povídá a každý to přinejmenším jednou v životě slyšel. V souvislosti s tou či onou knížkou nebo slavným jménem. Jakoby se snad vylučovalo spojení šťastného (nebo alespoň nestrádajícího) autora a kvalitního literárního počinu. Samozřejmě to striktně neplatí a buďme za to rádi, už vzhledem k tomu množství skvělých děl, co existuje. Bylo by nanejvýš smutné, kdyby se za všemi skrývaly pohnuté a trpké osudy. Na druhou stranu, ono bezčetněkrát omílané klišé se rovněž nemýlí a dějiny literatury pro to nabízejí dostatek důkazů.

V čem to tedy vězí? Vysvětlení leží nasnadě – únik. Takové dílo autor nepíše ani tolik pro veřejnost, jako sám pro sebe. Je to lest, jak utéct před tíživou, mnohdy téměř nesnesitelnou realitou, svým životem a osudem. Čtěte více ZDE »

Chybovat je lidské… nepopiratelná pravda. Když jsem si ji opět nedávno oživil, hned mi na mysli vytanulo pár lidí, kteří trpí hlubokým přesvědčeními, že oni „chyby nedělají nikdy“. Netuším, kde se v nich ona veskrze mylná představa bere a proč na ní tak neochvějně lpí. Připadá mi, že právě tito dokonalí, nad běžné lidi povznesení, jedinci tropí ve svém úsudku i konání chyb ještě více než my, obyčejní smrtelníci. Co chyb, pitomostí! Určitě se každý s takovým neomylným božstvem někdy setkal (či spíše střetl?). Zážitky? Někdy komické, jindy děsuplné… Já osobně bych je kolikrát nejradši nakop – ale nechme toho. Jenom slušně.

Čtěte více ZDE »

Milí přátelé,

děkuji všem za příspěvky a komentáře k mým dvěma předchozím příspěvkům na téma „pravda“ a „iluze“. Některé z nich mě nutí ke krátké reakci, vysvětlení, či snad obhajobě (?), jelikož se mi zdá, že možná ne všichni čtenáři úplně správně pochopili, proč jsem zmíněné věci psal a co jsem jimi chtěl říci.

Zřejmě jsem se i nedobře vyjádřil. Jednalo se mi o „pravdu“ a „iluze“, ne nějaké osobní hořekování a lamentování, jak si s odstupem času uvědomuji, že mohlo působit při četbě druhého článku. Ale rozhodl jsem se text pojmout konkrétněji, ne pouze v rovině obecné, a po jakých jiných příkladech jsem měl sáhnout, než po tom, co autor sám zažil a zná? Čtěte více ZDE »

Filosofie není dovedností běžnou ani určenou na odiv.
Její podstata není ve slovech, ale ve věcech.
Neslouží k tomu, aby se nějak zábavně strávil den,
aby svému volnému času odňal pocit znechucení…

Autor: Lucius Annaeus Seneca

Filosofie se zrodila v době, kdy si už lidé dokázali obstarat bez větších problémů dostatek potravy, zajistit střechu nad hlavou či uchránit sami sebe před nebezpečenstvími na každém kroku. Jinak řečeno, naši prapředci se vypořádali s praktickou stránkou své existence – vydobyli si místo pod sluncem. A ejhle, co to je vůbec to slunce? To žhnoucí kolo, co putuje po obloze, mizí a zase se vrací zpět? Co to je za svět, v němž žijeme? Z čeho se skládá? Proč se…?  

Čtěte více ZDE »