CzechFolks.com PLUS

V povídkách Petry Haasové je nemalé množství humoru, kterého v dnešním uspěchaném světě bohužel stále více ubývá. Jejich největší předností je, že si autorka dokáže udělat legraci sama ze sebe, což napovídá už samotný název knížky: „Povídky praštěné třicítky“.

Podobných autorů je velmi málo, jako by se obávali, že by tím přišli o svoji image. Ale opak je pravdou. Příkladem je spisovatel a zpěvák Josef Fousek, který se podobnému způsobu psaní nevyhýbá, a přesto se těší velké popularitě u mnoha lidí. Čtěte více ZDE »

Křest knížky je slavnostní událostí pokaždé. Tahle je snad o to větší, že se týká našich dvou autorek, spisovatelky Blanky Kubešové a Ivety Kollertové.

Zatímco román „Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou“ je psán už ostřílenou autorkou, Iveta Kollertová se představí širší čtenářské veřejnosti poprvé.

B. Kubešová stála u toho, když se internetová forma jednoduchého vyprávění „Svlečené do naha“ měnila ve formu knižní, a proto jsem ji požádal o pár slov.  

Kubešové biograficky laděný román „Brácha Jerry“, který mám z její literární tvorby asi nejraději, si dovolím představit sám. Možná by to ani nepotřeboval, vychází totiž už podruhé v novém, upraveném vydání doplněném o autentické fotografie. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Je tomu již více jak 14 let, co jsem se poprvé setkal v Berouně u Prahy ve studiu nakladateltství Baroko a Fox s panem Janem Čákou. Oběma nám totiž současně vycházely u tohoto nakladatelství naše knihy – panu Čákovi „Zmizelá Vltava a mně „Sám ve víru zdymadel“. Obě knihy měly jedno společné téma – VLTAVA. Když mi byl pan Čáka představen, netušil jsem, o jak významného člověka se jedná a že se o pár let později stane jedna postava, žena podivínka, z jeho knížky pro mne námětem pro další mou plánovanou knihu o lidech mající něco společného s plaváním v zimě. Tato žena se jmenovala Helena Fediová, jinak na Slapech přezdívaná Vltavěnka, Vltavka a nebo i bába Vltava a vyplňovala po jistou dobu čas mých návštěv Prahy a jejího okolí za účelem získání co nejvíce informací o ní. Čtěte více ZDE »

V říjnu bude tomu již 5 let, co se mi představila Renata Šindelářová svou povídkou  “Bublinky“, kterou mi poslala k otištění pro Pozitivní noviny, kde jsem byl v tom čase ve funkci šéfredaktora. Po přečtení této povídky a mnoha dalších jsem měl pocit, jak bych autorku znal odjakživa – tak mne svým psaním zaujala. V té době měla již na svém kontě šest napsaných knih. Prakticky od toho času vznikla mezi námi skvělá spolupráce a Renata za dobu pěti let napsala na 43 hodnotných příspěvků pro již zmíněný obrázkový magazín, přesto že psala i pro jiné webové stránky – hlavně pro magazín Rozhledna. Co mi na autorce je velmi sympatické, že její novinářská činnost byla a je také hodně zaměřená na sociální oblast vycházející z jejího sociálního cítění.
Čtěte více ZDE »

„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…”

(Poslední slova Milady Horákové před popravou)

 
Už za několik týdnů bude tomu rovných 60 let, kdy byla dne 27.6.1950 zrůdně popravena jedna z největších obětí komunismu Milada Horáková a o dva roky později proběhlo největší a nejsledovanější soudní „divadlo“ s „protistátním spikleneckým centrem“ složeném ze čtrnácti předních komunistických vůdců. Celý monstrproces začal 20. listopadu 1952 a rozsudek byl vynesen 27. listopadu téhož roku. Jedenáct obviněných bylo 3. prosince 1952 popraveno pověšením, zbývající tři dostali doživotní trest.

Čtěte více ZDE »

Národ, který se nepoučí z vlastní historie,
je odsouzen, aby si ji zopakoval!

Bez povšimnutí mi nemohl zůstat připravovaný poutavý rukopis knihy Anny Votické, která žije  v Montrealu v Kanadě a má 97 let. Rodina paní Votické pocházela z české židovské rodiny z Brandýsa nad Labem a v roce 1918 se odstěhovali do Prahy. Její otec byl velký vlastenec a uctíval T. G. Masaryka. Také v tomto duchu vychovával i Anniny sourozence Vildu, Ernu a Lízu. Učil je, že v první řadě jsou Češi a teprve potom přišla na řadu židovská víra. Paní Anna do dnešních dnů ráda vzpomíná, jak po smrti císaře Františka Josefa, asi v roce 1917, kdy byla ještě malá dívenka, projížděl jejím rodným městem nový mocnář Karel. Její otec měl na náměstí obchod s pánským oblečením, a aby všichni lépe viděli na projíždějící průvod, postavil na chodníku před krámem malé podium, na kterém celá rodina stála. Paní Anna si dodnes pamatuje, jak novému mocnáři vlaječkou mávala. 

Čtěte více ZDE »

* Váš nový román vyšel začátkem tohoto roku a čerpá náměty z vesnického prostředí. Co vás na něm fascinuje?

- Sám jsem vyrůstal na vesnici. Důvěrně toto prostředí znám. Nenarodil jsem se sice v Krásnej nad Hornádom, ale přesto má pro mě tato východoslovenská dědina kouzlo rodiště. Vracím se do ní jen náhodně, jednou za deset let, ale tak, jako bych šel domů. Nemám tam žádné příbuzné, přesto mne lidé na ulici poznávají. Je to zvláštní pocit. Slovensko má největší počet venkovského obyvatelstva v Evropské unii. Celý náš stát je jinde jedno velké město. Vesnici máme tedy v sobě, i když žijeme ve městech. Venkov má v sobě kouzlo čistoty, prostoty a vzácných lidských vlastností, které ve městech nejsou tak výrazné.

* Jenže Oskar jde do nebe vyznívá dost kriticky, když uvážím, že píšete o vrahovi a jeho zločinu.

- Nekritizuji však vesnici. Ale škaredý způsob života, který je nám vlastní. Alkohol nahrazuje kulturu. Prostě samotná existence láhve je kulturou, je důvodem k odpočinku a společenskému vyžití. A to je nenormální. Pod vlivem alkoholu není možné, aby se vytvářely zdravé mezilidské vztahy. Není se co divit, že se tak samy produkují tragedie, jako je ta, o které píši. O vrahovi, který zabil, protože musel a navzdory tomu by byl raději on sám tím zabitým. Celý život si to nedokáže odpustit a žije peklo už na zemi.

Čtěte více ZDE »

Oheň a voda mohou způsobit největší katastrofy na naší planetě. Mezi ně patří i děsivé požáry v Austrálii ve státu Victoria. Včera tomu byl právě jeden rok, co skončily. Je strašné a nemorální, že člověka zajímají pouze katastrofy a neštěstí - jiné události, které jsou na naší Modré planetě pozitivního rázu, ho snad ani nezajímají. Snímky, které má možnost náš čtenář zhlédnout, jen dokazují, jakou Příroda dovede být mocnou čarodějkou – dalo by se to nazvat ”Z mrtvých vstání”.   

Čtěte více ZDE »

„Vyprávěj mi něco veselýho,“ začal zase jednou Kolja, který se zjevně nudil. Válel se z boku na záda, honil neexistující blechu a šibalsky na mě mrkal. No řekněte, jak bych moh takovému psu něco odepřít! Chvilku jsem dělal drahoty a pak začal.

„To, co teď uslyšíš nebude žádná pohádka, ale skutečný příběh. Jak víš, ne vždycky zažíváme jen příhody veselé. Ale na druhou stranu i ty se šťastným koncem se někdy stávají, přesně jako v pohádkách. Příběh, který ti teď povím, jsem odposlouchal od naší kamarádky Edity Pavlasové z Nadace na ochranu zvířat. Edita je velkou milovnicí všeho živého, a proto taky pracuje v této organizaci. Tak jako ty, nemá ráda blechy!“

„Jééé, to jsou ti, co chráněj také nás a schovávaj zlým lidem patrony, aby se nestřílelo po zvířatech!“ vyskočil Kolja, jak by z pušky vypálil a tím se probudil z těžkého snu. To by snad nebyl ani on, aby zase něco nepomotal dohromady. 

Čtěte více ZDE »

Podzimní vítr pečlivě pročesával větve stromů. Seděl jsem před počítačem u otevřeného okna ve svém domě v Kolíně nad Rýnem a chystal se konečně začít psát, když vtom slyším vzdálené volání.

„Fendóóó!“ … „Fendóóó!“ … „Fendóóó!“…

A hned vzápětí přišla od mého Kolji rada: „Podívej se přece z okna!“

Nejdřív jsem se podíval po Koljovi, ale ten spal. Asi to bude moje vyšší instance, pomyslel jsem si trochu nevrle a odešel do pokoje, kde u televizoru seděla moje žena Ela.
„To se ti muselo něco zdát“, povzdechla si nade mnou soucitně, sotva jsem se objevil mezi dveřmi, tohle se totiž nestalo poprvé. Pokrčil jsem rameny a odešel zase do své pracovny. Právě jsem se chystal začít pracovat, když tu slyším znovu o něco zřetelněji:

„Achóóój, Fendóóó!“ … Čtěte více ZDE »

„Vyprávěj mi nějakou bajku, “ zafňukal zase jednou před spaním můj Kolja.

„Bajku? A o čem?“

„Třeba o tom pavoukovi! Beztak jsi mi slíbil pokračovaní, a sliby se mají dodržovat!” žadonil jako malé štěně. „A vůbec – proč nenapíšeš taky bajku o mně?“

„Dobře, dobře, tak už si lehni a poslouchej!“ nevydržel jsem jeho neodolatelně smutný pohled a spustil:

„Bylo časné ráno, poněkud však jiné než rána předešlá. Den předtím bylo totiž za mým oknem už úplné světlo, a dnes se teprve začínalo rozednívat. Z lehkého spánku mě náhle probudilo silné mlaskání. Už zase mě otravuje, otrapa jeden! Pomyslel jsem si trochu nevrle. Přitom jsem ospale šmátral po polštáři, abych našel toho domácího mlaskouna a ujistil ho několikerým podrbáním mezi ušima, že ho mám pořád stejně rád a že bych ho nikomu nedal, ani neprodal.” Čtěte více ZDE »

Známý titul knihy “rebela” s dobrým srdcem Josefa Fouska Lidé buďme k sobě vlídní bych si dovolil ještě doplnit Lidé, buďme k sobě vlídní a nebuďme k sobě lhostejní, i když se jedná o naše již nežijící významné předky.

Předevčírem jsem našel v poště dopis s přílohou od záslužného rychnovského kronikáře a archiváře pana PhDr. Josefa Kráma, který mne rozhodně nenechal klidným, a řekl jsem si, že bude dobře ho přeposlat dál, aby bylo jiným českým úřadům známo, že jsou na světě ještě lidé, kteří si podobné věci nenechají jen pro sebe a snaží se různými cestami zjednat nápravu.

Je smutné, že se o nápravu věcí snaží především lidé, kteří svoji činnost vykonávají zadarmo, stejně jako Josef Krám http://www.rychnovskypruvodce.info/, který se stará o dobré jméno města Rychnova, zatím co kompetemtním činitelům, slušně placeným za jejich práci, jsou podobné problémy lhostejné. Proto jsem si článek pana Kráma vyzývající k nápravě nenechal jen pro sebe a touto cestou jej posílám dál.

Čtěte více ZDE »

Kolja seděl na pohovce, aby dobře viděl do počítače, a hltavě četl, co právě píši do komputeru.

„Ty už jsi jak pavouk Macek, ten nebyl o moc lepší,“ zastínil jsem mu schválně zády celý monitor.

„Když mně se ta pohádka moc líbí!“ žadonil s tichým kňučením Kolja a nasadil takový výraz, že by mu nikdo neodolal. „Ty pro mne takovou pohádku nenapíšeš a nenapíšeš a přitom pořáde tvrdíš, že mě máš rád.“ 

Na tohle jsem neměl co odpovědět, jen jsem se zadíval do těch jeho šelmovských, dožluta zabarvených očí, jako by je nořil do piva.

„Tak si lehni, nepovím ti sice pohádku, ale jednu zvířecí bajku, kterou jsem nedávno napsal. Nebude však o psech, ale o pavoukovi, a dal jsem mu jméno Macek.“ Čtěte více ZDE »

Každé lidské dítě se musí učit poznávat vesmír znova.

Každé štěně nese v sobě celý vesmír.

Lidé zvěčňují svou moudrost –

ukládají ji v muzeích, v knihovnách, odborníci se jí učí.

Psí moudrost je v jejich krvi a kostech.

(Donald McCaig)

Bylo, nebylo…

V jednom kouzelném zámečku v Praze na Chodově s tajuplným jménem Cesta ke světlu bydlí ve vzájemném a přátelském soužití tři zvířátka: kocourek Bertík, trpasličí kníračka Amanda a středoasijský pastevec Dag II. Všichni tři žijí, až na nějaké maličkosti, jak už to v životě bývá, v naprosté shodě. Dag II. měl být po svém předchůdci, urostlém a statném irském vlkodavovi Dagovi I. na zámku původně vládcem, ale protože je z úplně jiného těsta, něco jako nebe a dudy, tak tohle nedokázal, vládnout je zkrátka nad jeho síly.

Čtěte více ZDE »

“Přátelství je věrnost. A kdyby se mě někdo zeptal, co je věrnost, odpověděl bych, že je to přátelství.” Své dnešní zamyšlení jsem začal citátem od španělského zpěváka Julia Iglesiase, který napovídá o čem chci asi dneska psát.

Lakmusovým papírkem pro opravdové přátelství je i jeho délka, čím je delší, tím přibývá na kvalitě. Dejme si ruku na srdce, kolik takových přátel máme? Když je spočítáme na prstech jedné ruky, bude to moc a můžeme si fandit. Během života potkáváme lidi, se kterými prožíváme přátelství a pak přijde čas, že se rozcházíme z různých důvodů, ale ty nechci dneska rozebírat, ba naopak se chci nad ně povznést a vrátit se k jednomu z mých přátel nejvěrnějších – se kterým se znám již zanedlouho 40 let. Za tak dlouhý čas se dva lidé musí zákonitě dobře poznat, a tak tomu bylo i v našem případě. S Vladimírem Kulíčkem, tak se můj mnohaletý přítel jmenuje, jsem se poprvé setkal na podzim roku 1970 v I. oddílu otužilců a plavců vytrvalců Tělovýchovné jednoty – Praha Hostivař, kde byl Vladimír už 22 let organizačně činný jako poradce a pravá ruka sportovní veřejnosti známého nestora československých otužilců Oldřicha Lišky. Čtěte více ZDE »

Nakladatelství Eroika přichází na knižní vánoční trh s reedicí biograficky laděného románu Blanky Kubešové, Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou. Ti, kdo znají Kubešové Horror Hill, uvítají jeho novou knižní podobu doplněnou o autentické fotografie z prostředí divoké a horké Arizony, kde žije jeden z hlavních hrdinů.

Když jsem po letech listoval románem, objevil jsem víceméně náhodou kapitolu, která zůstává až trochu nespravedlivě ve stínu tohoto arizonského úsměvného vyprávění. Je to kapitola věnovaná druhé hrdince, sestře Jence, která nemá dar Jerryho lehkého,

optimistického vidění světa a neovládá jeho schopnost radovat se ze stávajícího okamžiku, o to víc však nutí k zamyšlení. Jejími hlavními životními motivy se stává svoboda, láska a touha po domově. Její nejistoty jsou i našimi nejistotami a týkají se nejen problémů, které nám staví do cesty samotný běh života, ale i domova a jeho osudu.

Čtěte více ZDE »

„Vyprávěl jsem ti někdy, Koljo, o Kazanovi? To byl pes mého bývalého spolužáka a kamaráda Michala Dyrynka. Tehdy jsme byli ještě hloupí kluci a měli v hlavě jen samé lotroviny. Dneska je Michal známým keramikem a jeho starší bráška zase uznávaným grafikem…“

Kolja pobíhal kolem mne a dělal, že ho to vůbec nezajímá. „Jestli je to sranda, tak povídej!“, vyzval mne konečně s lišáckým úsměvem, srovnal krok a už se ode mne nehnul.

„No tak dobrá: Kazan byl pískově žlutý vlčák a Dyrynkovi ho měli mnoho let. Doprovázel nás při všech klukovských výpravách a zúčastnil se i válek s vršováky o vinohradskou remízu u bývalé Orionky. Nemusím ti říkat, že to byly pokaždé války vyhrané, takový vzbuzoval strach u našich protivníků. No a tenhle Kazan miloval nadevše jízdu trolejbusem. Čtěte více ZDE »

Nové CD Blanky Kubešové 

s Hanou Maciuchovou právě na pultech

Biograficky laděné vyprávění Blanky Kubešové si svou opravdovostí a humorem poměrně snadno získalo srdce čtenářů a to už v době předlistopadové totality. Už tehdy se práce ujalo nakladatelství Josefa Škvoreckého a po něm i RFE, vysílání rádia Svobodná Evropa, kde Deník s úspěchem načetla Jaroslava Tvrzníková. Posluchači doma tehdy tuto četbu na pokračování zařadili v anketě mezi deset nejposlouchanějších knížek roku. Poté následovalo vysílání v krajanském rozhlase v Sydney ve velmi milém podání Jany Reichové, která nese dlouholetou zásluhu o vysílání v české řeči a udržování národního a kulturního povědomí v Australii vůbec. Čtěte více ZDE »