CzechFolks.com PLUS

„Napadlo tě někdy, proč člověk celá staletí mudroval nad tím, jestli se slunce točí kolem země nebo naopak, zatímco psa to vůbec nezajímá?“

A je to tady! Dát si s Vinckem Cíců spycha na kus řeči znamená připravit se na úvodní potměšilou otázku. Vincek má až dětinskou radost, když jeho protějšek zalapá po dechu nad tou ftákovinou a neví si honem rady. Jsem už na to připraven. Nejlepší obranou je tvářit se, jako že ten jeho úvodní projev je to nejobyčejnější a nejsnadnější k odpovědi a potom mu to tak zamotat, že je z toho jelen on.

„To je snadné. Pes sedí na úplně jiné větvi toho fantastického evolučního stromu živých bytostí než člověk. Tomu jeho větev přidělila evolučním vývojem podstatně více neuronů, provázaných množstvím synapsí, a proto ten rozdíl. Člověk se pak už odedávna mohl věnovat otázce „proč to tak je?“ Ta otázka byla pro něho stěžejní, umožňovala přežití, rozvoj vědění, poznání a tím i snadnější život, ale současně je to otázka tragická, která často vedla do scestných oblastí a rozum i životy ohrožovala.“

Čtěte více ZDE »

„Jak jsi vykročil do Nového roku?“ byla moje první otázka.

„Pomateně!“ Vincek Cíců byl často stručný.

„To je náhoda, já také – už jsem se chtěl pochlubit!“

„Mě netrumfneš! Jen jsem vylez z baráku, zkřížila mi cestu milostpaní Škubánková. To je něco jako černá kočka přes cestu – špatné znamení. Já jí říkám milostpaní, ona si na to potrpí, protože pracuje ve výzkumném ústavu, kde má vysoký post i její syn. Ona mě za to považuje za vzdělance a inteligenta. Okolní jazykové sice říkají, že tam meje záchody a syna tam má naloženýho v lihu jako patologický exponát evropského významu, ale kdo ví, jak to je!

„To jsem moc ráda, pane Cíců, že vás hned po Novém roce potkávám, to je moc dobré znamení, co tomu všemu říkáte, já jsem z toho celá pryč??“ Čtěte více ZDE »

Dodnes bych nedokázal vysvětlit, proč psí národ, sestávající se z podvraťáčků nejrůznější provenience, tolik miloval vojáky v modré letecké uniformě, kterou jsem i já musel nosit před více než 56 lety. Stačilo, aby voják procházel nějakou z okolních vesnic, znenadání se k němu přidal voříšek a za vlídné slovo a pohlazení se už vojáka nepustil. Tak se stalo, že na naší ubikaci bylo střídavě tři až deset psů a všichni k nám tak nějak patřili. Mohli jsme si to totiž dovolit. Nebyli jsme v kasárnách, ale v jednoduché dřevěné boudě pro osm lidí, situované 8 km od letiště v ose přistávací dráhy, kde tehdy zahajovaly provoz proudové letouny typu MIG 15. v ubikaci byla zpravidla polovina osádky, ostatní sloužili na okolních zařízeních, zajišťujících letový provoz. Výsadní postavení jsme měli i v tom, že jsme absolvovali speciální odborný výcvik přímo od sovětských instruktorů a to v ruštině. Pro takový úkol bylo obtížné vybrat vhodné kádry, a tak jsme byli vlastně kázeňsky nepostižitelní – neměl by kdo sloužit.

Čtěte více ZDE »

Tak, už to máme za sebou. Co? No, přece ty Vánoce!

Ta parafráze v nadpisu mě napadla, když slyším v autobusu: „Eště, že už máme ty pitomý vánoce za sebou …,“ jinde: „Nejlepší, když ty vánoce sou pryč …,“ známí: „Já si vždycky tak voddychnu, když je po vánocích …,“ přítel píše: „Čím dál víc jsem nejraději, když jsou ty konzumní vánoce za námi!“

No, teda Waldemare (já si někdy říkám Waldemare, ale menuju se Ferda Ajnfach), jak je to možný? Hulákají do nás z televize, z rádia, z novin, a vodevšad možně vo těch nejkrásnějších svátcích v roce, jak je plno lásky, jak se všichni těší, rozzářený voči a tak podobně, a najednou tohle! Opravdu se všichni tak těší? A těch, co takhle hudrají není zrovna málo! Ferdo, tohle stojí za zamyšlení, pokud možno přímo hlavou!

Čtěte více ZDE »

Vincka Cíců jsem uviděl hned, ve venkovní zahrádce restaurace III. Cenové kategorie, jak sedí sám u stolku a jeho upjatý pohled směřuje někam do nekonečna, jako by právě viděl vlkodlaka. Před sebou měl nedopité pivo, a když jsem přišel k němu, zjistil jsem na konzumním lístku také druhý rum. Tady nebylo něco v pořádku! Vincek nevysedával sám u rumu, naopak, byl ustavičně aktivita sama. Je typický všestranný kutil, skoro žádné řemeslo mu není cizí. Vyzná se v zámečnictví, truhlářství, elektrotechnice a snad celé další desítce řemeslných profesí. Navíc je poctivec k pohledání, takového nenajdeš ani v parlamentu, pravý chlap a jím dané slovo je jako ze železa. Prostě partie k pohledání, každá by mohla olíznout všech deset. Přesto je svobodný – snad právě proto, že současné ženské jsou pro něho nějak příliš protřelé – a on to hned pozná. Pro jeho vlastnosti by mu jistě každý odpustil jeho poněkud pokleslou češtinu, ostatně kdo z nás jsme bez chyby, a když někdy posloucháte rozhlas nebo televizi, hanba mě občas fackuje – no, asi jsem z hodně staré školy. Vincek si mě všiml, teprve když jsem k němu přistoupil.

Čtěte více ZDE »

Kdyby podle ničeho jiného, tak podle stavu poštovních schránek je možno spolehlivě poznat, že rok 1989 přinesl nějakou významnou změnu. Zatímco před tímto rokem stačilo podívat se do poštovní schránky jednou za týden, teď to nestačí pomalu dvakrát denně. Dříve sem tam nějaká ta složenka, občas dopis a hotovo. Dnes nabídky všeho možného zboží, od potravin po průmyslové výrobky, od prodeje a koupě akcií po různé kurzy, podezřelé zprostředkování zaměstnání a podobně. Čtěte více ZDE »

Ve druhé polovině minulého století upoutal na sebe značnou pozornost sport, kterému říkáme sportovní otužování. Tehdy šlo o sport velmi mladý, který oficiálně vznikl až v roce 1967, a proto nebylo výjimkou, když se někteří občané divili, že otužování může být považováno za sport. Význam otužování v historii však spadá vlastně do samých počátků lidského rodu a vezmeme-li vlastní smysl slova sport jako činnosti směřující k posílení tělesné a duševní zdatnosti, prováděné metodicky, vidíme, že otužování naplňuje tyto vytčené cíle dokonale.

Otužování provádějí otužilci - ale koho si vlastně máme pod tímto označením představit? Čtěte více ZDE »