Jeden můj dávný pracovní kolega šel ještě dál: „Filozof je osoba, která je schopná ze záležitostí, selskému rozumu dobře pochopitelných, udělat prostřednictvím myšlenkových hyperbol a kotrmelců věc tak složitou, že se v ní sám nevyzná. Potom o tom napíše knížku, aby zblbnul generace filozofů budoucích!“

To víte, jízlivý technokrat agnostického zaměření. Konečně – sám asi patřím alespoň trochu do stejné kategorie. Když se nenápadně blíží devátý křížek životní dráhy, už nehýříte entuziasmem, hrany osobní energie, bojující za cosi, jsou otlučeny, vyhraněné myšlení je zatíženo životní zkušeností. Je příjemné číst článek sympatického Tomáše Zářeckého, prodchnutého touhou, snahou, ochotou k diskuzi, typickými znaky mladého věku, s nezanedbatelnou iteligencí.

Pravda, čest, radost, štěstí – všechny ty atributy, patřící do filozofického nádobíčka, mi najednou připomněly historku: V malé společnosti se kdosi zeptal Jana Wericha, co je to štěstí. Tázaný se chvilku zamyslel, potom mu v očích problesklo jakési šibalství: „Víte…já vlastně…nevím přesně…co je to štěstí!“ samozřejmě mohl použít nějakou definici, třeba takovou: Štěstí je příjemný subjektivní pocit jedince, jehož původ lze vystopovat v limbických soustavách mozku, zejména v hypothalamu, za předpokladu, že dotyčný jedinec je schopen sám sebe přesvědčit, že to, co právě prožívá, je optimální z toho, co by ho jinak potkat mohlo. Jan Werich to ale neudělal. My víme proč. Zabil tím nejméně dvě mouchy jednou ranou.

Vraťme se však k té pravdě. Jsem agnostik? Technokrat? Začněme tedy definicí: Pravda je reálná skutečnost, doložitelná nezpochybnitelnými důkazy všeho druhu. To jsem si dal! Najednou vidím, že tu jsou nejméně dvě velké skupiny pravd. Ta první je skutečně nezpochybnitelná. Jen člověk pomátlého rozumu by chtěl zpochybňovat Pythagorovu větu, Keplerovy zákony nebo Ludolfovo číslo.

Pak je tu skupina druhá, složitější. Říkejme jí třeba pravda přímočará, nebo pravda bodového reflektoru. Nedívá se napravo ani nalevo, vodítkem je vlastní přesvědčení, občas docela mylné. Nebere v úvahu, že mimo vlastní myšlení jsou zde další složitosti okolo, které původní představu komplikují. Bodový reflektor takové pravdy svítí jedním směrem, tváří se nezpochybnitelně a řítí se na nás odevšad, počínaje hospodou nejnižší cenové kategorie až po Parlament. Má jednu nezpochybnitelnou přednost: Je snadno pochopitelná, a tedy také uchopitelná pro šíření lidem obecným. Je nástrojem lobistů. Složitostí problému by tento asi nikoho nepřesvědčil.

Je třeba pravda, že věci, jichž je všude hodně, mají malou cenu, těch, co je málo, mají cenu velkou? Lapidárně to vyřešil školáček na dotaz učitele, co je na světě nejcennější: „Olomoucký papež!“ „Jak jsi na to přišel?“ „Musí být nejcennější, protože není vůbec!“

Milujte se a pravdy každému přejte – je na pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí. Ale jaké pravdy? Té vyplývající pouze z osobního přesvědčení? A není ta oficiální pravda pouze mytologická?

Výrok: „Potřebujeme více dětí, aby uživily naše důchodce!“ jsme mnohokrát četli a slyšeli z informačních prostředků. Pomineme-li jízlivou repliku, že důchodci nejsou lidojedi, zkusme si představit, třeba trochu nadneseně, že bychom najednou měli miliardu nových dětí. Co by se stalo? Sociální síť by se zhroutila i s důchodci pro nesmírnou zátěž různými přídavky pro rodiny, pak pro následné školství a výchovu. Konečně by ta miliarda dospěla. Pro málo pracovních nabídek by bylo 10-25% nezaměstnaných, bezdomovců, řada pracovních oborů je sice nezbytných, ale pro finanční potřeby státu nepředstavující nic. Zbytek pak by byl rád, že by uživil sám sebe.

Jen bohatý stát může mít bohatou sociální síť. A cesta k tomu? S minimem lidí maximální technicky a odborně vyvinutou a ve světě žádanou produkci ať již fyzického nebo duševního zaměření. Je samozřejmé, že je k tomu nezbytné vysoké a prakticky účelné vzdělání.

Již po roce 1900 pronesl prof. Paul Ehrlich, biolog a autor knihy „Populační bomba“ /Newsweek/ slavný výrok: „Na světě se musí buď snížit porodnost, nebo zvýšit úmrtnost!“ Jak se svět poučil? Zvýšilo se obojí, ale: Místo 1 miliardy lidí na začátku minulého století se pomalu blížíme k 7 miliardám. Přelidněné kontinenty trpí hladomorem a nemocemi. Vyžadují humanitární pomoc, aby se snížením úmrtnosti opět zvýšila natalita a kruh se uzavřel. Vždyť již velký Darwin věděl, že jakýkoliv živočišný druh, který se ve světě přemnoží, je určen k likvidaci, vyhynutí nebo alespoň k radikálnímu omezení. A že člověk je také živočišný druh, o tom pochybovat nemusíme. I v tomto směru často slýcháme pravdy druhé kategorie.

Skončili jsme zase u té pravdy. Není to veselé čtení, omlouvám se za to, většinou píši věci podstatně veselejší. Ale taková je realita, a tedy také pravda. Moji obsáhlejší meditaci vlastně zavinil Tomáš Zářecký. Děkuji mu za hezké články, za vstřícnost ke komunikaci a ještě hodně a hodně životního elánu. Je totiž na jiné části životní dráhy než já.

***

Koláž v anotaci pro CzechFolks.com Plus © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Vladimíra Kulíčka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-kulicek/

Téměř s obtížemi si lze dnes představit, že by se někdo inspiroval osobou Richarda Halliburtona, cestovatele, pilota, výzkumníka a kdoví co ještě. Nicméně – stalo se! Tím inspirujícím se byl právě autor zmíněné knihy, výborný plavec, sportovní otužilec a propagátor tohoto sportu doma i v zahraničí. Plaval ze Slap do Prahy bez zastávky, proplul všemi zdymadly a to nejednou, podruhé i s Františkem Venclovským, o jehož osobě v souvislosti s kanálem La Manche se není třeba šířit.

A najednou – příležitost! Ta se musí vždycky chytit za pačesy, jinak se obvykle nevrací. Zatím co v 70. letech se již v Československu začaly líhnout kluby a oddíly sportovního otužování téměř po desítkách, v Polsku bylo takové počínání dokonce stíháno policejními orgány. Václav Židek byl ženatý s Polkou a při příležitosti návštěvy příbuzných ve Varšavě se rozhodl k 1. 1. 1972 uskutečnit propagační plavbu přes Vislu – pro tehdejší Polsko něco mimořádného. Že to nebylo bez problémů, popisuje zmíněná kniha „Sám ve víru zdymadel“.

Bude tomu již 40 let k 1. 1. 2012. Zavzpomínejme si: Průkopnické činy by neměly být zapomínány. Samotné přeplavání Visly by bylo možno bagatelizovat. Ale k novoročnímu 1. lednu, kdy se nenašla v Polsku odpovídající konkurence a kdy význam celé akce byl především informační a propagační – to se zapomenout nedá. Kniha „Sám ve víru zdymadel“ dnes není běžně dostupná, ani k sehnání. Autor přislíbil, že její podstatné části budou postupně vycházet na internetu do významného data 1. 1. 2012 – 40. výročí plavby. Seznamte se s ní – tedy: Pokud vaše psyché dosud neopustilo natrvalo mladické sny, představy, úmysly a hlavně touhy.

Zasněte se: Máte příležitost prožít to, co se třeba vám v jiném provedení nepodařilo uskutečnit.

Vladimír Kulíček

čestný člen

1. plaveckého klubu otužilců Praha

 Pokračování zítra…

***

Narozený 1929 vystudoval strojařinu a většinu aktivního života věnoval výzkumu a vývoji průmyslových a dálkových  potrubních sítí včetně příslušenství. Nyní je v důchodu. Napsal řadu povídek, otiskovaných v různých publikacích. Věnuje se turistice a plavání. Přes půl století spolupracoval s pražskými vrcholovými otužilci, původně v TOK (Tělovýchovný otužilecký klub), pak 1.OOPV (I.Oddíl otužilců a plavců vytrvalců), 1. Plaveckým klubem otužilců. Při jejich veřejných vystoupeních pracoval přes 50 let jako mluvčí, komentátor event. Moderátor – v 70 letech také pro přímé přenosy ČT.

***

Koláž pro CzechFolks.com Plus © Olga Janíčková

Redakce CF com Plus  

***

Vladimír Kulíček
xxxxxxxxxx xxxx
108 Praha 10 Malešice 

V Praze 12.8.2011 

UPC Klientské centrum
k rukám vedoucího manažera 
PO Box 53
130 11 Praha 3    

Číslo smlouvy: xxxxxxxxx
Číslo telefonu:  xxxxxxxxx

Věc: Zkomolení jména při účtování

Jsem nový klient UPC a při zaslání prvního vyúčtování platby jsem byl nepříjemně překvapen zkomolením svého jména. Místo správného příjmení KULÍČEK bylo uvedeno KILÍČEK. Správné jméno mám na kopii smlouvy, kterou přikládám.

Záležitost jsem považoval za drobný lapsus vašeho zaměstnance s tím, že jej lze snadno vyřídit telefonicky, když už jsem tím klientem UPC. Chyba lávky! Ozval se úřední šiml. Vaše operátorka vytrvala odmítala změnu provést přesto, že na mé kopii smlouvy je jméno správně. Prý na originále smlouvy je jméno tak, jak mi účtovali. Toto tvrzení je nad mé chápání. Donutila mě, abych byl nucen:

1/ Zajít do rozmnožovacího střediska a nechat pořídit kopii smlouvy vč. poplatku

2/ Zkoncipovat a napsat tento dopis, abych byl snad konečně oslovován správným jménem.

Konečně v češtině snad jméno KILÍČEK vůbec neexistuje!

Navíc jsem při uzavírání smlouvy předložil svůj platný občanský průkaz. Osobní návštěvu vašeho střediska operátorka odmítla.

3/ Dojít na poštu a tento dopis odeslat vč. poplatku.

4/ Podotýkám, že jsem byl nucen tuto anabázi absolvovat ve svých 82 letech při postižení pohybového aparátu.

Případ nepříjemně stírá můj původně příznivý dojem při uzavírání smlouvy. Upomíná na nepříjemné kauzy s modemy klientů odstupujících od smlouvy tak, jak byly prezentovány na ČT a ČRo 1+2.

Vyhrazujete si právo nahrávat telefonické rozhovory mezi UPC a klienty. Já si uplatňuji právo informovat o své  špatné zkušenosti veřejnost podle vlastního uvážení.

Telefonicky jsem nadiktoval číslo svého osobního účtu u České spořitelny, kde je zřízen trvalý příkaz k účtování vzniklých nákladů. Jelikož by mohlo dojít po předchozí zkušenosti k podobnému omylu, jako ve jménu, uvádím ho znovu písemně:

Česká spořitelna  xxxxxxxxx kód banky  xxxx

Jak naložíte s případnou omluvou, ponechávám na Vaší úvaze.

S pozdravem Vladimír Kulíček

***

 ***

Ilustrace Vladimír Renčín http://www.rencin.cz/

Jó, sou vosobnosti intelektuální, charizmatický, u těch to je úplně normální. Třeba takovej pan režizér Menzel, ten si může dovolit honit svýho soupeře s prutem v ruce po sále karlovarskýho filmovýho festivalu, ňákou mu střihnout a potom prohlásit „Chtěl jsem ho pokořit!“ Ale kdybych já přišel domů a oznámil „Tak sem dneska pokořil Švancaru, nebo Švancarovou!“, tak by mi sáhli na hlavu, jestli nemám teplotu příliš vysokou, protože kdysi hlásili v rádiu a televizi, že pan prezident už žádnou teplotu nemá, z čehož vyplývá, že musel bejt úplně studenej, a z toho mi teda běhá mráz po zádech, poněvadž sem si dycky myslel, že každá věc, ať živá, nebo neživá, ňákou teplotu má.

Ale k těm Čvančarům. Voba mi lezou na nervy. A kdybyste je znali, určitě byste mi potvrdili, že vám na nervy lezou taky. Jenže to se neřeší ňákým pokořením, ale Švancarovi se jednoduše vynadá, a kdyby to přepísk, může se mu dát po čuni. Švancarovej se může říct, aby sklapla chlebárnu, megera jedna obludná. Tak! Jak sem navrchu řek, pokoření u nás v mezivosobním styku moc žírný pole nemá. Ale zato jinde!

Už před ňákou tou desítkou let sem čet, že jistej sir Hillary se Šerpou Norkeyem pokořili Mount Everest. No, jak to asi dělali? To kořili, kořili, až pokořili? Já nevím, to koření bych dal radši do polívky nebo do vomáčky a nedrápal bych se s ním na horu nebo kopec. Pak sem si všim, že vod tý doby na tom Everestu kořili další a další, některý pokořili, ale moc jich jenom kořilo a nedokořili, a dost jich už taky kořit nebude, protože tam leží zamrzlí v tom ledu a nikdo je už nedokáže vysekat. Třeba tam poslouží budoucím generacím k výzkumu. Tak nevím, kdo koho vlastně pokořil, jestli ti, co vylezli na Everest, nebo Everest ty, co tam leží zamrzlí. Vono málo platný, i ten Everest je příroda a ta se jen tak pokořit nedá, a taky proč bysme to dělali, když na ní životně závisíme. Ta, když si vzpomene, pošle ňáký to zemětřeseníčko, tu tajfun, tu tornádo, pak záplavy, a ty, člověče, koukej, jaká si tříska, a vono tě to fouňovství s pokořováním hned přejde! Kdyby ten Everest moh mluvit, tak by si řek: „Heleďte, s ňákým pokořováním si trhněte pravou zadní, hlavně mi tu nedělejte svinčík, podívejte se, po každý výpravě tu zůstane spousta vodpadků a zbytků – a jak potom vypadám! Je to tu jako na tý skládce v Chabrech! A měl by pravdu.

Už jedenáct Čechů a čtyři Češky přeplavali kanál La Manche. Co naplat, sportovní výkon je to perfektní, ale zase: noviny, a rádio, a televize, a bůhví, kdo eště, se předháněli v pokořování. Tak sem nahlídnul do Handbook of the Channel Swimming Association a zjistil, že teda už ten Kanál pokořilo nejmíň 900 pokořitelů, zatímco těch, co jen kořili, je asi 4 400. Nejúspěšnější plavkyně pokořila už třicetčtyřikrát. Fajn! Sám sem blízko u Kanálu nebyl, zato sem ho viděl z vejšky asi 10 km, a protože bylo moc pěkný počasí, tak sem ho viděl pořádnej kusanec. A tak mu při tý příležitosti povídám: „Hele, ty Kanále (my si tykáme), nečervenáš se trochu, nerdíš se studem, když tě tolik lidí, tolik plavců pokořilo?“ A on na to, že je mu to šumafuk, že byl krásnej vždycky a byl by krásnej dál, kdyby do něj lidi neházeli všecko, co jim odpadne od ruky – a co se plavců tejká, že mu můžou vlízt do…vln. Halt je taky součástí přírody a zase: Ne ona na nás, ale my na ní jsme závislí. Taky mě přitom napadla jedna říkanka, teď nevím určitě, jestli to nebylo eště z mateřské školky: „Sagt die Welle zur Forelle, co mi lezeš do… – vlastně taky do vln.

Jednou tak poslouchám rádio a slyším, že ňakej Bohouš „pokořil svatyni soupeřky!“ Byl jsem z toho na větvi! Odkdy se tomu říká svatyně a odkdy se to dává do rádia? Tak jsem se zeptal souseda, Ferda Hříbek je moc fajn kluk a všemu rozumí. Moc sem se bál, aby to nakonec nenarušilo mravnost mládeže! Ale Ferda řek, to nic, to jenom jeden čutálista vstřelil Slávii gól.

„A jakou měl flintu?“

„Cóó, na co flintu?“

„No čím, ten gól střílel?“

„Ježíšmarjá, no přece nohou!“

„Hele, Ferdo, to bych měl príma zlepšovák a moc by se ušetřilo. Armáda by se nemusela vyzbrojovat flintami, prostě když by přišel nepřítel, tak by na něj stříleli nohama!“

„Ty si vopravdu trouba, už se s tebou nebavím!“ odsek Ferda a odešel. Snad se moc nenamích, je to príma chlap, to by mě mrzelo.

Zas byly tydle atletický závody, teď se tomu říká mítink, to je moderní, a tam zas jeden pokořil vejšku. Safra, říkám si, to je přece fyzikální veličina, co když je postupně pokoří všechny! Tak třeba trojskokan by pokořil dálku, tlusťoch šířku, vzpěrač váhu, Švancara v Dolní hospodě litry, zloděj v běhu z místa činu rychlost, radioamatér frekvenci, elektrikář napětí, proud i odpor, a tak dál. Jednoduše, můžeme pokořovat, a když ne pokořovat, tak aspoň kořit a kořenit. Jenže pozor, mohli bysme zakořenit v blbosti.

Tak teď koukám, co pokořím já. A už to nechám. Deci rumu. Tak ahoj a koukejte taky kořit!!!

***

Článek byl převzat z Pozitivních novin, kde měl dne 14. srpna 2005 svou premiéru

Jeden kolega, kterému jsme říkali Pakmukles, protože se často holedbal svojí výkonností jako milenec, potřeboval umístit do kapaliny elektrickou cívku tak, aby na ní kapalina nemohla, ale tepelný přestup aby zůstal zachován. Bylo jasné, že jde o dva protichůdné požadavky. V takovém případě jsme se radili všichni, každý musel dávat k dobrému svoje nápady, které byly často šílené, ale je zajímavé, že i z pitomosti se úpravou nebo třeba obráceným gardem může vyvinout docela užitečná věc. Dnes se tomu říká brainstorming /mozková bouře/, ale tehdy jsme o takovém slově neměli ani ponětí. Různá pouzdra byla zamítnuta, až někdo navrhl dát cívku do prezervativu. Kapalina jej k cívce přitlačí a tepelný přestup bude ovlivněn minimálně.

Protože by jeden více měření nevydržel, bylo rozhodnuto prezervativy pro každé měření vyměňovat. Byla k tomu určena i osoba, samozřejmě Pakmukles, prý má největší životní zkušenosti. Ujednáno. Jako jeden z nejmladších jsem ovšem musel jít nakoupit prezervativy já.

V drogerii byla za pultem krasavice, asi 18 let, jak kdyby zrovna utekla ze soutěže o královnu krásy. Zeptala se, co si přeji, a já požadoval prezervativy. „Jeden balíček nebo dva?“ zeptala se s chápavým úsměvem. „Chtěl bych celou krabici!“ Zamrkala dlouhými řasami:  „Ale tam je 100 balíčků, 300 kusů!!“

“V pořádku, to mi bude stačit!“ Viditelně to s ní zamávalo a poněkud nejistým krokem se odebrala do skladu pro žádané. V zápětí jsem slyšel jakési špitání, pravděpodobně se starší kolegyní, a to už jsem čul nějakou čertovinu. Projevila se obratem. Krasavice přinesla krabici a s mírně spikleneckým úsměvem se zeptala: „Mohu se zeptat, na jak dlouho vám to vydrží?“ „Nejvýše na týden, možná deset dní!“ odpověděl jsem dle pravdy. Už se nezmohla ani na slovo, zřejmě si myslela, že se vytahuji. Vystavila paragon a já se vrátil na pracoviště.

Aby mi v pokladně vyplatili náklady, musel paragon podepsat také hlavní účetní, a tak jsem se za ním vypravil. Uvítal mě ve dveřích: „Tak co mi neseš?“  „Paragon k podpisu.“  Zadíval se upřeně na předmět nákupu, zabafal z viržínka, které vyndával z pusy jen když s někým mluvil, a pak se otočil na mě: „To je pro celý odbor, celou fabriku nebo pro celou armádu?“

„Ne, jen pro Pakmuklese!“ „To je ale kanec, to mi budeš muset vysvětlit!“ Vysvětlil jsem.

Dodnes si myslím, že mi vůbec nevěřil, ale co mohl dělat, byly tam podpisy šéfů, tak se podepsal také, i když si předtím vše pečlivě zaznamenal do zápisníku. V pokladně proběhlo vše hladce a tak se zdálo vše vyřízeno. Ale nebylo!

Po nějakém čase jiný kolega potřeboval provádět ultrazvukovou defektoskopii pod vodou. Neměl ale vhodnou nádobu, ve které by to prováděl. Nachomýtl se k tomu Dr. Obr: Ale mládenci, to je jednoduché, za rohem v Potřebách pro domácnost mají vaničky na koupání novorozeňat, jsou smaltované a stojí 80,- Kč, to se vám bude hodit!“ Odkráčel jsem pro vaničku, moc se hodila, ale další cesta vedla opět k hlavnímu účetnímu, kterému nikdo neřekl jinak než Vincek, neboť on se také Vincenc jmenoval. Předložil jsem paragon, Vincek se upřeně zadíval a zaúpěl: „Vanička pro dítě?!“ Hbitě našel ve svém zápisníku, že prezervativy podpisoval právě před devíti měsíci a třemi dny. Sprásknul ruce, viržinko mu vypadlo z pusy a zahulákal: „Tak na co jsem podepisoval ty prezervativy???“  

***

Fotokoláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Článek byl převzat z Pozitivních novin, kde měl dne 18. září 2005 svou premiéru  

Ocitl jsem se v lázních. Ne vlastní vinou. Jeden odborný lékař doporučil, ba i chorobu popsal. Jiný, neméně odborný lékař, souhlasil, ba i jisté papíry vyhotovil. Další kompetentní orgán potvrdil, ba i razítko poskytl. Konečně rozhodující veličina na stupni nejvyšším, ba i hlavou souhlasně pokývala. Šlo to jako po másle – za necelé dva roky bylo všechno vyřízeno. A tak jsem se ocitl v lázních.

Diskrétně pomlčím o skutečnosti, že zřejmě vlivem administrativních zádrhelů, v jiných lázních, a tudíž i v jiné léčebně, než měl původní odborný lékař na mysli. Samozřejmě že mě léčili, ale jinak, téměř na jinou chorobu. Zpočátku jsem to vůbec netušil, teprve později mi začalo postupně docházet, jak nevyzpytatelné jsou cesty Páně.

„Nešť!“ řekl jsem si. „Alespoň přijdu do jiného prostředí, do klidu, do pohody a moje neurony si budou lebedit, jak je jim blaze.“

 „Všechno je jinak!“ pravil prý někdo slavný, ani nevím kdo, zato správnost toho výroku se mi velmi brzy potvrdila.

 Nad portálem mně přisouzené léčebny visel honosný název „ROZKVĚT“. Později jsem přišel na to, že při instalování jednotlivých písmen došlo zřejmě k nedopatření a léčebnu měl zdobit nápis „ROZKLAD“. Z vrátnice jsem byl dirigován do přijímací kanceláře, zde se hlavně domáhali úhrady lázeňských poplatků. Delší dobu před nástupem jsem do této léčebny telefonoval a na jejich nabídku jsem reagoval požadavkem samostatného ubytování. Úřednice na příjmu popřela, že by vůbec o nějakém telefonátu věděla, a snad aby to nevypadalo, že mají v administrativě binec, prohlásila, že pan primář nepřipouští, aby pacient s takovou diagnózou jako já byl ubytován samostatně. Důvod už neuvedla. Podle mého názoru takové opatření nemělo své opodstatnění, neboť jiní pacienti se stejnou diagnózou samostatně ubytováni byli. Ona štědřejší ruka dělá zázraky. Ale co v případě důchodce?! Musím podotknout, že moje původní důvěra v serióznost léčebny byla významným způsobem zviklána.

Hned odpoledne si mě předvolal ke vstupní prohlídce primář. Bylo mi divné, že vedoucímu lékaři je podřízen jenom jeden další lékař, navíc pro neshody na odchodu, a přesto je na léčebnu vypsán primariát. Později se ukázalo, že pokud se sejdou lékaři zde kdysi účinkující, roztrhl se s primáři pytel. Primář současný, dřívější, předdřívější a možná i budoucí – maloměsto si plivlo do pacek. Připadalo mi to, jako by důchodce, který na zahrádce okopává zeleninu, oslovovali „pane veliteli letectva“, i když kdysi před padesáti lety tím velitelem letectva na dva roky skutečně byl.

V přesně stanovenou hodinu se otevřely vatované dveře do chodby, která sloužila za čekárnu a pan primář osobně mě pozval dál. Slušně jsem pozdravil a zavřel za sebou dveře, ty první. Místo pozdravu se ozvalo: „Zavřete ty dveře!“ Ty druhé. Pak začal primář předčítat cosi ze svých papírů a ve mně začalo postupně klíčit podezření, že jde o jiného pacienta a že se zase všechno nějak popletlo. Pokusil jsem se ozvat a uvést věci na pravou míru. Bez úspěchu.

„My všechno víme. To, co říkáte, není dosud tak úplně ověřeno. Budete dělat to, co já řeknu!“ rezolutně ukončil můj chabý pokus pan primář.

 A mně bylo okamžitě jasné, že příště už nebudu říkat vůbec nic. Byl to účinný recept! Kromě toho primář trpěl samomluvou, aniž se na mne podíval, mumlal si pro sebe jakýsi seznam prohlídek, které mi naplánoval, přičemž občas říkal neuvěřitelné věci. Já jsem jenom krčil rameny. Mstil se mi! Požadoval provádět zbytečné odběry, které mě nutily zdržovat se v léčebně, i když by bylo bývalo užitečnější kochat se při procházkách krásami přírody.

 Vrátil jsem se na pokoj a odevzdaně očekával druhého spolubydlícího. Náhle ke mně pronikl otevřeným oknem rachot dieselkompresoru a hned nato zvuk postupně zapojovaných sbíječek. Ukázalo se, že na rekonstrukci sousedního divadla, odděleného od léčebny pouze úzkou uličkou, se soustavně pracuje od rána do večera. Bylo jisté, že rachot mě bude provázet po celou dobu pobytu. Vzpomněl jsem na poklidné bydlení v Praze, byť s čilým dopravním ruchem pod okny.

 Z rozjímání mne vyrušilo otevírání dveří. Vstoupil můj nový spolubydlící. Byla to nevšední osoba! Později jsem zjistil, že je to dobrák od kosti, ochotný přispěchat komukoli okamžitě na pomoc – i když ta pomoc se vzhledem k jeho zvláštnostem často zvrhla v pravý opak.

První, co mne udivilo, byl jeho způsob vybalování věcí. Otevřel kufr, rozevřel náruč jako drapák bagru, celý ten ranec uchopil a vrazil do skříně. Potíže nastaly, když cokoli hledal. Šátral v tom ranci tak dlouho, až identifikoval třeba jen cíp požadované věci, a pak ji ze skříně prostě vytrhl. Že vypadlo na zem i to ostatní, nemusím ani připomínat. Když se tak jednou stalo při hledání tepláků, trochu se toho pádu polekal, vyjekl, z pusy mu vypadl falešný chrup, a jak milý spolubydlící poděšeně ucouvl, šlápl na něj. Zlomil jej právě v polovině!

„Ťak, žuby šou v čudu, čo budu dělat? Žubaž je drahej!“ ozvalo se najednou zpoza skříně.

 Přesto si věděl rady: „ Ďojďu do měšta, koupím ftežinové lepidlo a špravím to!“

 Když jsem se vrátil z napájení lázeňskou vodou, měl již zuby slepené a pomocí drobného nářadí prováděl konečné úpravy. Zajímal jsem se, kde přišel k té sadě kleštiček, nožíčků a dalšímu náčiní, jež připomínalo výbavu pro drobné práce jemné mechaniky.        „Vozím to vždycky s sebou. I když jedu na dovolenou. Co kdyby někdo potřeboval spravit deštník!“

Bylo vidět, že mu zuby sedí dobře, pochvaloval si, že lépe, než v původním provedení od zubaře.

„Ale mám zase malér,“ oznámil vzápětí, „ někde jsem nechal celou tašku s doklady a penězi. Zato jsem přinesl pytel kostelních svíček!“

 Byl jsem z toho jelen, kde sebral kostelní svíčky, byly nejméně 35 cm dlouhé, o průměru asi 2,5 cm, celkem 17 kusů.

 „Našel jsem je v lese,“ pravil, jako by se nechumelilo, „šlápl jsem na ně a ujela mi noha, tak jsem je sebral!“

 S tou taškou měl štěstí, poctivý nálezce ji vrátil do léčebny. Když můj spolubydlící následujícího dne našel opět v lese knihu básní a přitom ztratil brýle, když další den našel v lese pytlík šroubů a matiček a přišel o trenýrky a jednu ponožku, začal jsem být nesvůj. On byl totiž duše prostá, nezasažená jakoukoli kulturou a hlubším myšlením. A měl strach z klíšťat! A protože jsem mu jednoho dne jedno objevil, zahodil raději ponožku i trenýrky, když pocítil v lese při sběru matiček jakési svědění.

Byl celoživotně opravářem deštníků a zdálo se, že kromě nich a žen ho nic jiného nezajímá. Manuálně byl však velice zručný, a přestože bez ztracených brýlí neviděl, dokázal jenom po hmatu opravit deštník jedné pacientce, která jej hodlala vyhodit do kontejneru. Vypadalo to, že nedokázat nějaký deštník opravit by bylo nesmazatelnou potupou jeho cti. A tak se stalo, že když se mně utrhla jedna přezka na opáncích, ihned ji dovedně přišil. Navrhl ještě, že bychom ji měli přichytit vteřinovým lepidlem, když už ho koupil. Souhlasil jsem. Připravoval jsem na stole místo k lepení v době, kdy on poněkud zbrkle povoloval uzávěr tuby s lepidlem. Nějak to nešlo! A tak zabral více! A jak tu tubu pevně stiskl, lepidlo vystříklo! Oba jsme měli zaneřáděné ruce, já navíc kalhoty. V mžiku se nám slepily prsty, mě kalhoty přilnuly pevně ke stehnu. Do večera jsme měli co dělat, než jsme dostali prsty od sebe a kalhoty od kůže – na tomto místě podotýkám, že jsem musel uřezat chlupy. Pak jsme ještě drhli pokožku pemzou, kterou rovněž odněkud vytáhl.

„Kde jste k ní přišel?“

„Ále, našel jsem ji v lese!“

Kalhoty však opravit nešly. Můj spolubydlící byl z toho, co mi způsobil, dosti nešťastný. Najednou se ke mně přitočil a do ruky mi cpal tisícikorunu, prý abych si šel koupit kalhoty nové. Samozřejmě jsem odmítl! Po mnohonásobném vyprání a po aplikaci lihu nebyla již skvrna tolik patrná. Zato nohavice byla a dodnes stále je jako z celuloidu.

Kouzelný kousek se mu povedl před koncem našeho pobytu v lázních. Na vině byl způsob jeho vyjadřování. Vyjadřoval se totiž velmi prostoduše, takže jsem měl občas problémy s tím, jak jeho výroky přeložit do srozumitelné češtiny. Také některá ustálená slovní spojení, jež považujeme za běžná, zněla z jeho úst jinak. Když například něco hledáme a nemůžeme to najít, říkáme: „To jsem blázen, kam… atd.“ On říkal: „Já jsem blázen, …“. I když to zní skoro stejně, význam je poněkud jiný, jak se brzy potvrdilo.

Nedaleko léčebny zrály třešně, a tak si vzal spolubydlící do hlavy, že půjde nějaké natrhat. Popadl velký plastikový sáček a deštník, neboť se nedal zcela vyloučit déšť. Došel do třešňové aleje, začal trhat, a jelikož mu deštník překážel, zavěsil jej v koruně stromu na jakousi větev. S naplněným sáčkem se vrátil, to ano, ale bez deštníku. Začal hořekovat. Protože však bylo poměrně brzy, přemluvil jsem ho tedy, aby šel deštník vyhledat – v té zeleni listí a červeni třešní musí být černý deštník přece vidět.

Problém byl v tom, že on vlastně netušil, na který strom deštník pověsil. A tak bral v celé aleji jeden strom po druhém. Právě pozorně prohlížel koruny stromů, když šly kolem dvě starší paní, zřejmě také lázeňské pacientky.

Zaznamenaly jeho soustředěné pozorování a možná ve snaze navázat hovor mého spolubydlícího oslovily: „To tam rostou krásné třešně, že?“

„Jó, třešně, jó, ale žádný deštník tam neroste!! Já jsem blázen!!!“

Do obou babek jako když střelí. V tu ránu se otočily a uháněly ze stráně dolů jako o závod.

„Proč tak utíkaly?“ divil se ten nešťastník, když se vrátil bez deštníku na pokoj, a pokoušel se během řeči dostat do své skříně mými klíči, které mi sebral na stolku.

„Já jsem blázen…!“
Vstal jsem a vyměnil mu klíče za jeho.

„Vida, už to jde, vy tak všechno umíte, já jsem blázen…!“

* * *

Článek byl otištěn ve spolupráci  s obrázkovým magazínem Pozitivní noviny

Každému, kdo se třeba jen trochu zajímal o historii bývalého Československa, není třeba vysvětlovat nic, když se řekne rok 1968. Desítky knih, publikací, filmů, politických komentářů osvětlí vše, co je třeba o uvedeném roku vědět. Současně ale vždy s přelomovými událostmi probíhají drobné osobní zážitky, o kterých se většinou málo ví, a nevšední, kuriózní  až humorné příběhy doplňují jako drobné kamínky mozaiku velkých dějů. Byla by škoda si alespoň některé nepřipomenout.

Na srpen až září roku 1968 jsem měl naplánovány dvě akce. Dovolenou v Bulharsku s cestou mezinárodním rychlíkem s lůžkovým vozem, a po návratu absolvování služební cesty s kolegou do Německa na mezinárodní konferenci, kde jsme měli přednést svoje příspěvky.

20. 8. 1968 jsme tedy před půlnocí nastoupili do rychlíku a podle jízdního řádku vyjeli směr Bratislava. Noc proběhla klidně, ale ráno, již někde za hlavním městem Slovenska, nastal v chodbě rychlíku nezvyklý ruch, výkřiky, nadávky, klení. Vyběhl jsem se podívat, co se děje, a od jednoho cestujícího, který měl malé tranzistorové rádio, jsem se dozvěděl, že jsme obsazování tanky socialistických zemí. Vypadalo to na nemístný vtip, ale brzo jsme se mohli přesvědčit, že jde o neuvěřitelnou skutečnost. Okny byly vidět občas tanky nebo celé kolony vojenských vozů. Z našeho mezinárodního rychlíku se stal tuzemský pomalík. Pokračovali jsme rychlostí koňského potahu, často stáli před přejezdy kudy projížděly tanky z Maďarska. Bylo jasné, že o dovolené si můžeme jen nechat zdát. Co bude dál, bylo nejasné. Bylo nám doporučeno nevystupovat ani na stanicích, které byly postupně obsazovány. Nikdo také nepřistupoval. Naštěstí jídelní vůz byl zajištěn potravinami a o placení se nikdo nestaral. Naštvaná osádka jídelního vozu vyhlásila zásadu: Mají-li to sežrat okupanti, sežereme to radši my!

V nejasném rozpoložení o budoucnosti jsme se až odpoledne doplouhali do Štírova. Tam jsme skončili, hranice do Maďarska byla pro nás uzavřená. Nějakou hodinu trvalo rozhodnutí: Náš pomalík se vrací do Prahy!

Ale ouha! Trať zpátky na Bratislavu byla pro nás uzavřena. Další jednání skončilo tím, že jsme konečně vyjeli, ale na horní Slovensko, přes Martin a Žilinu na Ostravu, protože nebyla sjízdná ani spojka přes Horní Lideč. Teprve k ránu jsme se doplazili do Olomouce a skoro celý další den trvala cesta do Prahy. I ta však byla pro nás uzavřená, a po různém šibování jsme skončili na malém pražském nádražíčku v Malešicích, kde jsme mohli vystoupit. Kuriozita celé cesty spočívá v tom, že jsme jeli dvě noci a dva dny mezinárodním rychlíkem z jednoho pražského nádraží na druhé, přičemž cestu mezi nimi lze pohodlným krokem ujít pěšky asi za hodinu. Nejdelší cesta na nejkratší vzdálenost tak byla naším rekordem.

Po návratu do podniku nastal další problém. Jak to bude s naší cestou na mezinárodní konferenci do Německa? Kolega, se kterým jsem měl jet, působil permanentně naštvaným a nevrlým dojmem, na což bylo nutno si zvyknout, ale byl dobrým vývojovým technikem a společně nám byla uznána řada patentů. Od ředitelství jsme měli přislíben vůz i s řidičem, ale po událostech nám byl náměstkem odmítnut s tím, že si nenechá vůz někde přejet tankem, a kdo ví vůbec, jak to dopadne. Jestli chceme jet, je to na naše triko, ať si to zařídíme jak chceme, on nás k ničemu nenutí. Jak zaklel můj nevrlý kolega nebudu raději interpretovat. Když se uklidnil, začali jsme uvažovat, jestli to nemáme odpískat. Lákala ale možnost navštívit při cestě dva jiné podniky, o kterých jsme věděli, že pracují na podobné problematice a vyměnit si s nimi zkušenosti. Nakonec v tom hrála svoji roli trocha té touhy po dobrodružství, a tak jsme přemluvili třetího kolegu-technika, aby vzal svůj už poněkud ojetý vůz MB 1000 a jel s námi jako řidič, jehož vývojovou zkušenost jsme mohli také potřebovat.

Stalo se! Praha byla už asi 14 dní obsazená tanky, když jsme vyjeli směr Cínovec. Na naší celnici bylo prázdno. Pohraničníci se podivovali: Kam to jedete? Že se vám chce po tom všem! Nechtěli vidět žádné doklady a když jsme si nechtěli nechat rozmluvit cestu, mávli jen rukou a pustili nás dál.

Jinak to bylo na německé straně. Vždyť přijeli kontrarevolucionáři rozvracet socialistický tábor! A tak šel celý obsah vozu ven. Nejvíce je zajímaly výkresy, dokumentace, rozložili si je po stole, prohlíželi, vyptávali se, ale bylo zřejmé, že rozuměli tomu jako koza petrželi a potom došlo k osobní prohlídce, prohlédli kapsy, šunku v mé svačině prohlédli z obou stran, jestli tam není nějaká utajená zpráva. Kolega řidič měl k svačině pytlík švestek ze své zahrádky. Byl mu zabaven a po vrácení jsme zjistili, že všechny švestky byly rozloupány a pecky zmizely. Můj jízlivec poznamenal suše: „To jsem nevěděl, že pašuješ mikrotečky v peckách švestek!“ Doporučil jsem mu, aby radši mlčel, mohly by to orgány NDR vzít vážně.

Konečně nás pustili a my jsme měli první dobrodružství za sebou. Netušili jsme, že nás brzy čeká další!

V Lipsku jsme chtěli navštívit podnik, zabývající se mimo jiné také obdobnou problematikou jako podnik náš. Měli jsme jednoduchou představu: Odvoláme se na vrcholný dokument obou států, který doporučuje zintenzívnit vědeckotechnickou spolupráci a požádáme o rozhovor se zainteresovaným odborníkem.

Když jsme se přihlásili ve vrátnici, přišla obratem pohledná sekretářka s tím, že už o nás vědí, abychom měli chvíli strpení. Usadili jsme se v hale a uvažovali, jak mohou o nás vědět? Že by z podniku někdo telefonoval, nebylo pravděpodobné.

„Tady bude nějaký bordel!“ prohlásil nevrlý kolega.

Chvíle se protáhla skoro na hodinu a my jsme nevěděli proč – někoho zavolat a chvíli s ním pohovořit není snad tak složité?

Konečně se vrátila sekretářka, že máme jít dál, sál už je připraven. „To budeme tancovat?“ rejpnul si nevrlouš. Za dveřmi zasedací místnosti připomínající skutečně spíše taneční sál, jsme zkoprněli: delší stůl, parádní ubrusy, květiny a kolem stolu řada důstojných soudruhů – od ředitele, kádrováka, politického zástupce už nevím čeho, počínaje. Nastalo představování a můj nevrlou jenom remcal: „Co je to za blázinec?“

Byli jsme usazeni na čestné místo, před nás postaven a rozkrojen nádherný dort a konvice výborné černé kávy, jak bývalo vždy v NDR u vzácných hostů zvykem. Připadali jsme si jako Alenka v říši divů.

Aniž by se nás kdokoliv na cokoliv zeptal, povstal ředitel a velmi důstojně nás uvítal jako přátele a předal slovo jakémusi politickému papaláši. Ten to vzal důkladně – jak se v Československu připravovala kontrarevoluce, rozvracení socialistického společenství států, jak je třeba postupovat, co vymýtit – no, konečně, pokud jste to zažili, nemusím dál pokračovat.

Mezitím k nám přišel jakýsi nohsled a předal nám velké, sytě rudé desky se zlatou ořízkou, rámováním a uprostřed s velkým znakem NDR provedeným rovněž ve zlatě. Desky prý máme předat našemu politickému vedení. Krátce jsem do desek nahlédl: V zeleném totéž, co právě vykládal řečník.

Bylo jasné, že jsme se stali obětí omylu, že asi čekali nějakou diplomatickou delegaci, která by měla přesvědčovat o oprávněnosti postupů „Pražského jara“.  Abychom neměli možnost hned argumentovat, budou mít hlavní slovo oni hned na začátku. Že jsme přijeli neokázale, mohlo být záměrem, aby bylo účinnější přesvědčování pracujících. Začínal jsem tomu rozumět a už jsem chtěl povstat, řečníka zarazit a vysvětlit situaci, ale můj nevrlouš mě zatahal za rukáv a poznamenal: „Nech ho v tom vykoupat, jednou musí přestat, a pak budeme na koni zase my!“

Zatím jsme ukusovali dorty a upíjeli výbornou kávu. Konečně politruk skončil a tázavě se na nás zadíval. Byla řada na nás. Bylo mi jasné, že nejlepší bude, v rozporu s jejich sáhodlouhými výklady, stručnost. Poděkoval jsem za přijetí, pohoštění, řekl kdo jsme a důrazně se zeptal, se kterými přítomnými soudruhy můžeme projednat problematiku makromolekulárních materiálů při praktických aplikacích v průmyslových a dálkových potrubních soustavách ve smyslu usnesení vlád obou našich států.

Ukázalo se, že s nikým. Ty překvapené tváře, strnulé údivem a zlostí, že byli zaskočeni, možná záměrně, nejdou jen tak popsat. Bylo to ale pěkné zadostiučinění za vpád jejich tanků.

A pak nastala scéna jako v pohádce: Jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizeli soudruzi, dort nám sebrali doslovně od huby, kávu také. Ztratily se květiny i ubrusy a sekretářka nás zdvořile vyvedla z podniku. Jen ty rudé desky s velkým státním znakem NDR nám nechali. Chechtali jsme se ještě v autě a nevrlouš poznamenal, že kdyby pro nic jiného, tak už teď ta naše zahraniční cesta stála za to!

Naše delší cesta vedla do Berlína. Po předchozích zkušenostech jsme čekali zase nějaké překvápko, ale kupodivu – nic. Příjemní lidé, rádi si podiskutovali a nenápadným způsobem dávali najevo svoje sympatie s námi. Rozešli jsme se spíše jako přátelé.

Pokračovali jsme do Výzkumného ústavu v Halle a.d. Saale na mezinárodní konferenci. Před městem jsme trochu bloudili a u jedné křižovatky s řadou silnic zůstali stát. V tom se z jednoho směru přiblížily tři sovětské tanky. První u nás zastavil, z věže vykoukl mladý důstojník a na mého nevrlouše zařval: „Kuda na Prágu??!!“

To se obrátil na toho pravého, řekl jsem si v duchu, ale to už stále naštvaný kolega ukazoval na tu nejpitomější silnici, která ho mohla napadnout. Tanky po ní odjely. Později jsme se dozvěděli, že silnice nikam nevede, končí před vykácenou pasekou s mnoha pařezy. Škodolibě jsme si představovali, jak se tam mezi pařezy ty tanky motají.

Ve výzkumném ústavu nás čekalo překvapení: Účastníci z jiných zemí socialistického tábora už byli na místě a nikdo, včetně vedení, nepředpokládal, že by po předchozích událostech mohli Čechoslováci vůbec přijet. Proto, když jsme se objevili, nastalo pozdvižení.

Přivítáni jsme byli potleskem a voláním, každý se chtěl s námi pozdravit; potřásání rukou nebralo konce. Zbytek seznamovacího dne jsme byli pozváni ke stolu vedení ústavu, byli hosty ředitele, který nám opakovaně vyslovoval svoje sympatie a ujišťoval, že v ústavu se nemusíme bát cokoliv říci, tajná policie tam nechodí. Obdaroval nás cennými publikacemi, hostil, dost se i vypilo, s následkem, že když jsme dorazili ústavním vozem do hotelu, vystoupil nerudný kolega rukama napřed.

Druhý den pokračovala konference řádným programem, přednesli jsme svoje příspěvky a v pozdním odpoledni jsme se loučili s účastníky a s ředitelstvím s vědomím, že máme přátele a politické sympatizanty.

Cesta domů proběhla bez zvláštních zážitků, ale před hranicemi měl kolega vynikající nápad. Pro německé pohraničníky viditelně vyložit naše rudé desky s velikým státním znakem NDR pod přední sklo vozu. Účinek byl až nečekaný. Jakmile pohraničníci viděli desky, zasalutovali a mohli jsme projet. U naší hranice samozřejmě desky opět zmizely.

V podniku se kolegové bavili nad rudými deskami, našimi zážitky, z hecu nás nazývali „diplomaty“, a desky ještě několikrát splnily svůj účel. To když k nám zavítaly oficiální orgány v době následné normalizace a zajímaly se o mezinárodní vědeckotechnickou spolupráci. Obvykle postačilo teatrálním gestem ukázat na až výstavně umístěné desky se státním znakem – a bylo vymalováno. O to, co je uvnitř, se už nikdo nestaral.

Roky běžely, normalizace probíhala a schylovalo se k sametové revoluci. V následujícím kvasu dějin našly naše slavné rudé desky zřejmě někde svoje krematorium. Budiž jim země lehká!!!

***

Ilustrace pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová 
http://evussa.wz.cz/index.html

V padesátých letech se rozmohli zejména v panelové zástavbě drobní mravenci, kterým podle odborného označení říkali faraoni. Lezli v bytovém jádru, ve spižírnách v potravinách, občas i v bytech ve velkém množství. Hodně se o nich psalo, hlavně, jak tyto nevítané hosty odstranit.

  
Také můj kolega Pepíček si stěžoval, jak mnoho faraonů má v bytě. A tak se najednou na jeho stole ozval telefon. Příjemný hlas mladé ženy se představil jako sekretářka hlavního hygienika hl.m. Prahy. Zjistili, že právě on a několik dalších občanů, kteří s nimi již spolupracují, mají v bytech mnoho faraonů. Je podezření, že roznášejí infekci, která by mohla být nebezpečná i pro lidi. Proto žádají Pepíčka o účast na výzkumném úkolu, který je dobře placen. Právě včera jedna spolupracovnice si odnesla v hotovosti  8 000,- Kč.

 
Pepíček samozřejmě souhlasil a co prý má dělat? Sbírat mravence do skleněné nádoby, živé, čím více tím lépe. Až je přinese do útvaru hlavního hygienika, dostane za každého mravence deset haléřů. Hlas v telefonu patřil naší mladé kresličce z vedlejšího oddělení. Pepíček se nám všem pochlubil, na jak důležitém úkolu pracuje.

A pak jsme si každý den vyslechli, jak Pepíček sbírá mravence i v noci, to prý je jich nejvíc, dává je do skleniček na zavařování. Dělá mu potíže, že když sklenici otevře, aby tam mravence přidal, ti ostatní ve sklenici utíkají. Také měl obavy, že při sbírání mravenců pinzetou je může poškodit a potom mu nevyplatí celou částku za každý kus. Také s námi konzultoval, jak při odevzdávání ty mravence spočítají, aby dostal za každého správnou sumu. Ujistili jsme ho, že to není problém, jistě jsou na to zařízení, stačí pustit mravence úzkou uličkou pod mikroskopem a automat to spočítá, a mimoto je hned vidět, jestli některý třeba nekulhá nebo nebyl trochu přimáčknutý, za to by mu určitě celou sumu nevyplatili.

Pepíček se tužil, získal ve sbírání mravenců neobyčejnou zručnost, denně se nám chlubil, jak mu mravenců přibývá, a my měli na řadu dní o zábavu postaráno. Je třeba podotknout, že iniciátoři celé akce zjistili skutečné jméno sekretářky i s adresou, kde pracuje, také jméno hlavního hygienika bylo pravé. A Pepíček sbíral a sbíral, až oznámil, že jich má jistě již několik tisíc a že se tedy vyplatí je odnést na místo určení. Bylo nám ho už trochu líto, ale komu není rady… Pepíček se tedy konečně vypravil na udanou adresu. Co se tam dělo, s tím se nepochlubil. Ale jakoby v řeči poznamenal: „To je strašné, jaký je dneska všude bordel! Napřed si vyžádají faraony, a když jim je člověk přinese až pod nos, tak koukají jak vyoraná myš, že prý je nechtějí. Tak jsem jim řekl, aby si příště nedělali srandu. A bylo to!“

***
 

Koláže pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová
http://evussa.wz.cz/index.html

„Napadlo tě někdy, proč člověk celá staletí mudroval nad tím, jestli se slunce točí kolem země nebo naopak, zatímco psa to vůbec nezajímá?“

A je to tady! Dát si s Vinckem Cíců spycha na kus řeči znamená připravit se na úvodní potměšilou otázku. Vincek má až dětinskou radost, když jeho protějšek zalapá po dechu nad tou ftákovinou a neví si honem rady. Jsem už na to připraven. Nejlepší obranou je tvářit se, jako že ten jeho úvodní projev je to nejobyčejnější a nejsnadnější k odpovědi a potom mu to tak zamotat, že je z toho jelen on.

„To je snadné. Pes sedí na úplně jiné větvi toho fantastického evolučního stromu živých bytostí než člověk. Tomu jeho větev přidělila evolučním vývojem podstatně více neuronů, provázaných množstvím synapsí, a proto ten rozdíl. Člověk se pak už odedávna mohl věnovat otázce „proč to tak je?“ Ta otázka byla pro něho stěžejní, umožňovala přežití, rozvoj vědění, poznání a tím i snadnější život, ale současně je to otázka tragická, která často vedla do scestných oblastí a rozum i životy ohrožovala.“

„No teda, tý otázce rozumím, ale proč je současně užitečná i nebezpečná?“

„Dovedeš si představit, že by ses najednou rozhodl, že pojedeš na zimní olympiádu a skočíš z velkého můstku?“

„Pitomost, dole by mě zametali smetáčkem na lopatičku, tedy co by ze mě zbylo, na to prostě nemám!“

„Stejné je to i s otázkou, proč to tak je. Na její zodpovězení jsou nutné předpoklady, znalosti, zpravidla fyzika, matematika, obecné vzdělání, přístroje, peníze, pokusy a mnoho dalšího. Když to všechno, nebo něco chybí, není šance uspět. Člověk je ale tvor tvrdohlavý a odpovědět si chce za každou cenu. Prolomil tedy hranici transcendentna a vrhl se do náruče metafyziky.“

„Teda že jako na utopení vymyslel hastrmana, na bouřku Dia hromovládného, na lásku Afroditu místo současných feromonů a podobně?“

„Správně, vždyť i ta bouřka není úplně dořešená dodnes. I když víme, že kulový blesk je zřejmě forma plazmové hmoty, neumíme ho dosud vyrobit uměle, třeba ve velikosti fotbalového míče, aby se procházel místností!“

„No z toho bych měl docela strach!“

„Oprávněně. Navíc podle zásady, že kdo má moc, má i pravdu, je cesta k poznání lemována řadou osvícených a perzekuovaných osob, třeba až k upálení, bez ohledu na reálnou skutečnost. Tady vede cesta k uctívání nadpřirozených bytostí, předmětů, jevů, tedy všeho, o čem se člověk domnívá, že to o jeho bytí rozhoduje. Už židé se klaněli zlatému teleti za tu chvilku, než se Mojžíš vrátil s desaterem. To všechno je ideální předpoklad pro vznik fetišů.“

„S hastrmany sme se snad kromě pohádek vypořádali! I dnes se někdo utopí, a kdybych tam přišel s tím, že už si vodník dává dušičku do hrníčku, asi bych rychle putoval do příslušného ústavu.“

„Nemysli si, staré fetiše zanikají, nové vznikají. Vezmi si moderní telekomunikační technologie. Mají sloužit a také slouží člověku, ale příliš často je člověk naopak jejich otrokem. Když se ve škole žáci předhánějí, kdo z nich má lepší mobil, a posílají stovky zbytečných SMS, stává se z mobilu uctívaný, ale také zneužívaný fetiš, třeba ke zesměšňování učitele.“

„Z duše mi mluvíš, nádobo filozofická, národem dostatečně neuznaná, lidu potřebná…“

„Hele, Vincku, neblbni, nebo se nezastavíš, vezmi selský rozum do hrsti a vyjádři se konkrétně!“  

„Tak jo. Nedávno sem jel metrem. Už to nastoupení vypadalo jako vstup do chrámu. Všichni čuměli na tu svoji svátost oltářní – tedy mobil. Slečna vedle mě co chvíli otvírala kabelku, vyndávala mobil, podívala se, ono nic, dala do kabelky, za pět minut zase kabelka, mobil, zase nic, čekala zřejmě SMS a miláček se na to vyfláknul. Tvářila se stále nevrleji, nakonec jí došla trpělivost, SMS ne a ne dojít, tak začala sama, palec se jí po klávesnici míhal jako jazyk zmije obecné, až jsem se divil, že si ho nevyvrátí z kloubu. Prý takové mobilní onemocnění už existuje, jenom ten speciální název jsem zapomněl. Potřeboval sem se vysmrkat a z kapsy vytáhl balíček papírových kapesníčků, úplně nový, originálně zabalený. Jak sem se tak na něj podíval, vidím: Vždyť on vypadá i s tou vnější výzdobou podobně jako mobil té slečny vedle! Přidat tady pásku, namalovat okénko… znáš mě! Když mě napadne nějaká blbost, nezůstane u nápadu.

Přijel sem domů, vzal úplně nový balíček papírových kapesníčků, olepil ho páskami, namaloval displey a knoflíky s čísly. Mobil má i jiné klapky, a tak jsem přidal knoflík BD, jako přímé spojení na Bílý dům, a knoflík KR, přímo do Kremlu. Knoflíky do Pekingu, Paříže a Berlína sem vynechal, jednak sem je nepovažoval za důležité, ale hlavně mi tam pro ně už nezbylo místo. Tak sem připraven. Teď jen vhodná příležitost, jak se uplatnit. Trvalo to nějakou dobu, ale moje chvíle nadešla – a zase v metru!

 Slečna vedle řádila na SMS, starší paní naproti, zřejmě babička, volala a cepovala asi vnučku, úplný stalking, jak se tomu dneska říká. Mluvila k ní jako k batoleti, ale z obsahu hovoru sem vyrozuměl, že vnučka zažila svoje první milenecké políbení asi už za knížete Metternicha. Moje chvíle!!

Stranou jsem udělal takové trrrrrr… jako že mám vibrační zvonění, sáhl do kapsy, vytáhl balíček kapesníčků, překryl z větší části rukou, k uchu s ním a zřetelně: „Ty, Chozé?…jo..tak jak…kolik… Cože??? Za čtvrt miliardy nehnu brvou!! Řekni jim, že pod tři miliardy nejdu!…nic se neboj, projde to! Zařiď! Čuc!“ kapesníčky do kapsy a nevinné rozhlížení kolem. Sousedkám to muselo šrotovat, bylo to úplně vidět! Proč miliardář v celkem ošumělém oblečení jezdí metrem? Ačkoli – pod Mercedesem by mohla být bomba, musel by mít bodyguarda a ještě není jistota – takhle je to vlastně bezpečnější! Vypadalo to, jako by se za ty svoje ubohé mobily styděly. Bylo potřeba přitvrdit!

Trrrrrr…“Kdo? Chuan?…vyšlo to?…zajímavé nabídky…nenech si to utéct!…drž se toho…s potíží si poradíš, víš jak!…hele, nejlepší bude…syp do New Yorku a rychle! Vem si moje soukromé letadlo, zrovna je v hangáru, to bude nejrychlejší a zařiď to neprodleně na místě!…jó, čuc!“

Vyjevenost sousedek neznala mezí! Čas pro pointu! Vytáhl jsem opět balíček, roztrhl ho, vytáhl kapesníček a vysmrkal se. Slečna vedle ihned vystřelila na jiné sedadlo jako dělová koule, ono sedět vedle cvoka nemusí být jisté, bábinka naproti měla oční bulvy jako talířky na vánoční cukroví. Že by se už dělaly mobily s kapesníčky? Že sem se tvářil naprosto nevinně a uvnitř se bavil náramně asi nemusím zdůrazňovat!“

„No jo, Vincku, ale teď jde o to, aby obě a ostatní cestující pochopili, že nešlo o cestování s cvokem, ale o svéráznou satiru na mobilní fetišizmus!“

„To si právě nejsem jistý! Nejsem moc přesvědčen o velké schopnosti běžné veřejnosti vyhodnocovat správně okolní děje. Nějak chybí v průměru ta vyšší postřehová úroveň. Slyšel jsem nedávno v televizi pana prof. Piťhu, kterého si nesmírně vážím, a jeho vyjádření o úrovni veřejnosti vyznělo v podobném duchu!“

„Ale jak jsi dospěl ty k takovému závěru? Ve veřejnosti přece najdeš vynikající jedince, schopné úvahy, o jaké se nám ani nezdálo?“

„To je podle mě špička ledovce. Něco se dá poznat podle různých drobností, jako třeba v metru. Na dveřích jsou tlačítka k předvolení otvírání dveří ve stanici. Všimni si, jak zhruba sedm z deseti lidí mačkají ta tlačítka zbytečně, nebo pozdě. Že nečtou provozní řád, se nedivím, ale to, že po stovkách absolvovaných cest nedokáží odkoukat a pochopit, je na pováženou a současně známkou, že v oblasti porovnávacích schopností moc a moc chybí!“

Ten Vincek mi dává! Teď abych v metru koukal po tlačítkách a dělal si statistiku! O úrovni pozorovacích schopností národa českého. Počkej, já se ti odměním:

„Vincku, přines příště ten svůj mobil, já si vyzkouším to tlačítko BD. Myslím, že Obama nemá do čeho píchnout, a tak si rád pokecá!“

Vincek se jenom ušklíbl. Příště bude muset přitvrdit!

***
                            

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Aleš Böhm

„Jak jsi vykročil do Nového roku?“ byla moje první otázka.

„Pomateně!“ Vincek Cíců byl často stručný.

„To je náhoda, já také – už jsem se chtěl pochlubit!“

„Mě netrumfneš! Jen jsem vylez z baráku, zkřížila mi cestu milostpaní Škubánková. To je něco jako černá kočka přes cestu – špatné znamení. Já jí říkám milostpaní, ona si na to potrpí, protože pracuje ve výzkumném ústavu, kde má vysoký post i její syn. Ona mě za to považuje za vzdělance a inteligenta. Okolní jazykové sice říkají, že tam meje záchody a syna tam má naloženýho v lihu jako patologický exponát evropského významu, ale kdo ví, jak to je!

„To jsem moc ráda, pane Cíců, že vás hned po Novém roce potkávám, to je moc dobré znamení, co tomu všemu říkáte, já jsem z toho celá pryč??“

„A to jako čemu?“

„Ale hned máte pořád teplo, najednou mrazy, pak zase hned povodně, do toho hned záplavy sněhu, to animální klimakterium se úplně zbláznilo! Jsem z toho špatná!“

O Vinckově kulturním rozhledu není třeba spekulovat. Výrazně odstartoval svoji úroveň již v dobách studií, kdy na vyšším technickém učilišti se vyskytoval spíše jako přílepek dějepis. Škola preferovala vlastní samostatné myšlení a řešení úloh vlastní úvahou na úkor bezduchého biflování pouček. Když Vincek dostal otázku, kdy proběhla bitva u Lipan, nevěděl samozřejmě nic, ale zásadám školní výuky ostudu neudělal: „Pokud se pamatuji, Jan Hus byl upálen 1415, teď máme 1944, tak bitva u Lipan se konala mezi těmito daty!“ Zkoprnělá profesorka chvíli lapala po dechu, ale pak prokázala smysl pro humor. „Musím vysoce ocenit pregnantní odpověď, která je naprosto přesná a správná. Proto za ni uděluji stejně přesnou a správnou další nedostatečnou!“

Vincek se z toho poučil. A dnes? Zkuste se zeptat náhodného známého na jména členů slavného uskupení Mogučej kučky, z vrcholného období ruské hudební klasiky. Uspějete? Vincek levou zadní. A podobné je to i s dalším kulturním rozhledem. Není proto divu, že novoroční extempore milostpaní Škubánkové považoval za přímou nahrávku na smeč:

„Jó, milostpaní, to máte tak: Jak lidi pořád vypouštějí ty svý plyny, tak se to hromadí v přední hemisféře, stlačuje a potom to ucpe pozounovou díru a nedivte se, že vám potom anální klimakterium dělá salto mortadella!!“

„Ježíšmarjá, pane Cíco, co s tím budeme dělat?“

„Těžko posoudit, snad jen jíst míň hrachu. Tak na viděnou a příjemné další anální klimakterium!“

Později jsem se dověděl, jak Škubánková vypravovala sousedkám, jaký jsem vzdělaný a sečtělý nájemník!“

„Měl jsi pravdu, Vincku, já to tak pestré nemám, ale blázinec také slušný: Na stanici, kde pravidelně čekám na svůj autobus, jsem jako obvykle zevloval kolem. Přišla skupina sedmi cizinců, živě se bavili, ale žádným z obvyklých středoevropských jazyků. Nejspíš to byli seveřané. Zajímali se o prodejní automat na jízdenky, ale ten je na mince a oni tahali z kapes jen papírové peníze 100 a 200 Kč. Jak se následně ukázalo, špatně asi pochopili i pokyny na automatu. Přijel autobus, který jsem nepotřeboval, a celou scénu jsem pozoroval zvenku. Řidič může v případě potřeby prodat jízdenku na 90 minut za 30 Kč, ale všechno probíhalo jinak. První cizinec nastoupil, řidiči strčil k volantu 300 Kč a šel si sednout. Za ním druhý, dalších 300 Kč, sednout, další stejně. Zkoprnělému řidiči se hromadily u volantu již dvě tisícovky, nikdo se nezajímal o nějaké vrácení peněz, ani o jízdenku. Řidič vysvětloval, i ostatní cestující se přidali, ale žádný jim nerozuměl a oni cizincům taky ne. Vtom přijel další autobus, ten můj, zastavil obligátně těsně za tím prvním s tím, že ten vpředu hned odjede. Dohadování v prvním autobusu však pokračovalo, my jsme houkali, za námi zastavil další autobus. Našemu řidiči došla trpělivost, začal couvat, aby se vyhnul, a drcnul do toho za námi. Teď se začali dohadovat oba řidiči, ale vyřešili to jediným možným způsobem – ten vzadu couvnul, my také, vyhnuli jsme se oba, a když jsme míjeli první autobus, bylo okénkem ještě vidět mávající ruce cizinců se stovkami nad hlavou. No, trhnul jsi mě, tak efektní jako rozhovor se Škubánkovou to není, ale zajímavost to nepostrádá.“ 

Vincek pokýval chápavě hlavou:

„Víš, ono to někdy vypadá jako nepochopitelný blázinec a přitom je někde v pozadí až obdivuhodná podstata věci. Měl jsem jednou šéfa, o kterém se říkalo, že „myslí za dva rohy“. No, nemusím snad vysvětlovat. Jeho úvahy byly tak dalekosáhlé, že zpravidla při jeho úsporném způsobu vyjadřování tomu nikdo nerozuměl. Jednou mě přizvali na poradu – neměl jsem tam celkem co dělat, ale odmítnout jsem nemohl. Jednalo se o jakousi složitou zakázku, komplikace se jen hrnuly, znáš to, řečí plno, samé plevy, žádné zrno. Ozval se také jakýsi „spiritus agens“ celé porady s dalekosáhlými vývody, které měly s přehledem všechny problémy vyřešit. Následoval dotaz na mého šéfa, co si o tom myslí, měl závazně rozhodnout. Důstojně povstal a prohlásil: „Turista na Sahaře vidí v písku lidskou šlápotu a usoudí: „Tady někde musí být varhany!“ Zvedl se, nedbal udivených obličejů ostatních účastníků porady a odkráčel. Nikdo nechtěl vypadat jako trouba a ptát se první, ostatně já také ne. Brzo ho na porady přestali zvát. Ale mně to nedalo. Za tím musí něco být, já se nechci vzdát. Pořád jsem si mumlal: Sahara – otisk – varhany. Večer už to vypadalo,že drahá manželka bude volat doktora Cimického do Bohnic. On je na takové věci vyhlášený specialista. Ani v noci mi to nedalo pokoj, zdálo se mi, jak z písku rostou varhany. Až k ránu, když je mozek nejčerstvější, přišlo vyjasnění: Když je v písku šlápota, šel tu člověk. Mohlo jít i více, hodně lidí. Kde je hodně lidí, jsou sídliště, města. Kde jsou města, je náboženství, stavějí se tam kostely. Kde jsou kostely, jsou v nich varhany. Krkolomná sestava souvislostí! On tím usoudil, že stejně krkolomná je i sestava našeho spiritusa agens, toho všeználka. Řekl to tak, že nikoho neurazil, obsah byl jasný, ale nikdo to hned nepochopil. Ne každej blázinec musí bejt nesmyslnej!“

„Často zmatená situace vyplývá z neujasněnosti pojmů, jako u uklizečky Škubánkové. Moderní nesmyslné výroky jsou často slyšet jen proto, aby mluvčí vypadal, že je v obraze. Holka si nabíjí baterky pozitivní energií a vůbec jí nevadí, že plácá nesmysl. Znal jsem jednu takovou. Každým rokem si musela dobít baterky. Jezdila proto na dovolenou do Chorvatska. Vracívala se obvykle veselá, rozjařená, úplně zářila aktivitou, méně už pracovní. Jednou ale, po čase, vypadala zaražená, nesvá. Netušili jsme, oč jde, ale vše se nakonec provalí. Vrátila se HIV pozitivní.“

„Co s ní bylo dál?“

„Brzo vypuklo aktivní AIDS. Teď už sedí někde na obláčku. Jestli tam také nabíjí baterky, se už nikdy nedovíme.“                     

„Jó, hochu, nějak se nám rozplývá hranice mezi realitou a transcendentem. Onehdy jsem mimoděk vyslechl rozhovor mezi redaktorem a jakýmsi dědou pro nějakou anketu. „Jak to vidíte po té krizi, kdy bude líp?“

 „Už bylo!“

„To je hodně pesimistické, zkusím to jinak. Kdy vám bylo nejhůř?“

„Teprve bude!!“

„Poslyšte, proč jste takový pesimista?“

Konečně se děda rozpovídal: „Víte, mladíku, pesimista je blbec, který vidí černé i to, co je bílé. Optimista je druhý blbec, který vidí bílé i to, co je černé. Buďme realisté. Kdybychom tomu realizmu nešlápli na ocas hned po sametu, mohl byste svoje úvodní otázky formulovat docela jinak!“

To jsem koukal! Budu muset jít. Tak se měj a Škubánková ti vzkazuje, aby tě to anální klimakterium moc netrápilo. Čau!“    

***

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Aleš Böhm

Dodnes bych nedokázal vysvětlit, proč psí národ, sestávající se z podvraťáčků nejrůznější provenience, tolik miloval vojáky v modré letecké uniformě, kterou jsem i já musel nosit před více než 56 lety. Stačilo, aby voják procházel nějakou z okolních vesnic, znenadání se k němu přidal voříšek a za vlídné slovo a pohlazení se už vojáka nepustil. Tak se stalo, že na naší ubikaci bylo střídavě tři až deset psů a všichni k nám tak nějak patřili. Mohli jsme si to totiž dovolit. Nebyli jsme v kasárnách, ale v jednoduché dřevěné boudě pro osm lidí, situované 8 km od letiště v ose přistávací dráhy, kde tehdy zahajovaly provoz proudové letouny typu MIG 15. v ubikaci byla zpravidla polovina osádky, ostatní sloužili na okolních zařízeních, zajišťujících letový provoz. Výsadní postavení jsme měli i v tom, že jsme absolvovali speciální odborný výcvik přímo od sovětských instruktorů a to v ruštině. Pro takový úkol bylo obtížné vybrat vhodné kádry, a tak jsme byli vlastně kázeňsky nepostižitelní – neměl by kdo sloužit.

V začátcích nás navštěvoval sovětský plukovník, velitel instruktážní jednotky. I jemu bylo divné, proč se nám plete pod nohama tolik psů. „I počemu u vas tolko sabak??“ snažili jsme se mu vysvětlit, že je to z důvodu ochrany proti diverzantům, kterými se tehdy dnes a denně strašilo. Určitě nám nevěřil, alespoň se tak tvářil, ale důsledky se dostavily!

Objekt ubikace a okolní technická zařízení měly být stráženy, ale kolem byl jen plaňkový plot. Kapacita strážní jednotky stačila jen na prostory letiště, a tak nám byl přidělen pro každou noc jeden psovod s cvičným psem. Byli to rafani první kategorie, zpravidla němečtí ovčáci, legrace s nimi nebyla. Ale byl tu zádrhel: Pokud jsme nesloužili, měli jsme prakticky volnou ruku, a tak jsme dokonce jen v civilních teplácích a tričku navštěvovali hospody v okolních vesnicích a k půlnoci se v náležitě upraveném stavu vraceli na ubikaci se řvoucím Cerberem. Psovod se musel, ke své nevoli, psa uchlácholit a my jsme mohli teprve na kutě. Ale netrvalo to dlouho.

Už za měsíc byla situace jiná. Z dálky strážní pes věděl, že jsme to my, vlídně kňučel, podával pac a věděl, že dostane buď špekáček nebo páreček či jinou pochutinu. Pohoda. Ale jen do té doby, kdy na kontrolu přišel osobně major, velitel strážní a psovodské služby. Když mu strážní pes přes plot podával pac a kňučel, byl major na mrtvici. Psovod šel na delší dobu do báně, na nás major řval, že jsme mu zkazili strážního psa, že to stojí statisíce a podobně. Do báně jsme ale nešli. Z provozních důvodů to nebylo možné. Zato ale mimo psovoda musel vždy být na ubikaci někdo z nás a každý musel mít za všech okolností nabitý samopal na dosah ruky. Když jsme se odkolébali do hospody, výběrem zvolený kolega byl prakticky ověšen čtyřmi samopaly. Na posteli ovšem – jako bychom tam byli.

Celé služební období bylo poznamenáno právě psí přítomností. Bylo celkem běžné, že za údajně stráženým plotem se ozval hlas některého z místních obyvatel, dokonce i ze sousedních vesnic: „Není u vás můj pes?“ Obvykle byl. Vrátili jsme ho majiteli s tím, že máme o jednoho méně. Chyba lávky! Večer, když z letiště přivezli večeři, byl stejný pejsánek opět na místě – u nás.

Z celé té plejády psího pokolení mi utkvěly v hlavě dva naprosto rozdílné typy psích individualit. Honza: Plebejec, rafan velikosti dorostlé dogy. Byl to virtuos v lapání potravy ve vzduchu.stačilo hodit knedlík nacucaný omáčkou přes celou místnost a Honza ho suverénně chytil do tlamy, ani nenacintal. Pak se ozvalo chramst a bylo po knedlíku. Bylo možné házet další. Prostě Honza nebyl gourmet, ale gurmán, tedy někdo, kdo sežere všechno, ať je to, co je to a ať je toho, kolik chce. Byl spíše takový líný pohodář. Přesto jsme ho měli rádi a jeho mohutná postava, stojící ve dveřích, byla symbolem  jak snídaně, tak oběda či večeře. Oni totiž všichni pejsci jedli s námi ve stejný čas a to samé co my.

Druhou nezapomenutelnou psí osobností byla mladá fenka, samozřejmě kříženky, ale jak už to bývá u smíšených plemen – krásná. Noblesní slečna, která nás milovala až nad míru. Nikdy se nesnížila k tomu, aby chytala potravu jako Honza – to bylo pod její úroveň. Kousek masíčka nebo i toho knedlíku brala z ruky tak decentně, že napřed ruku a to sousto olízla a teprve potom s opravdovou elegancí přijala. Měla krásnou masku, pepř a sůl s tmavými pruhy – kdyby tehdy někde existovala soutěž krásy pro křížence, určitě by si přinesla medaili. Nechávala se chovat, mazlit se s ní, až mi občas připadalo, že to všechno dělá spíše kvůli nám, aby nám udělala radost. Byla čilá, temperamentní, zvídavá, inteligentní, plná energie, a tak není divu, že od nás dostala jméno Myška. Bylo běžné, že voják přišel ze služby a sháněl se po Myšce jako první záležitosti. Byla ovšem plně svobodná. Neznala, co je obojek, vodítko, košík. Když chtěla, odběhla tu do lesa zadovádět si, po loukách a my jsme věděli, že se opět vrátí a bude se s námi vítat, jako bychom ji neviděli celé měsíce. Její oddanost těm, které měla ráda, neznala mezí. Brzo jsem se měl o tom osobně přesvědčit.

Složité hygienické podmínky odloučeného stanoviště s obtížným zásobováním přinesly svoje nežádoucí ovoce. Jednoho dne mi bylo nevolno, druhý den vyloženě špatně, takže nezbývalo, než navštívit vojenskou ošetřovnu. Ta byla umístěna na letišti, tedy těch osm kilometrů do sice mírného, ale stálého kopce. A tady jsem udělal nepředloženost. Od místního hlídače železniční trati jsem si vypůjčil staré, rozvrzané jízdní kolo s tím, že na ošetřovnu dojedu sám. Jakmile mne viděla Myška s kolem, hned se mnou a že mě doprovodí. Marně jsem jí to vymlouval, měla svou hlavu a hlavně byla zvyklá na úplnou svobodu. Tak jsme jeli. Myška, jako by tušila, že se necítím dobře, měla snahu mě rozveselit, ale místo toho se mi šlapalo stále hůř. Vymyslela si novou hru – vždycky mě předběhla a potom proběhla těsně před předním kolem, ale tak, abych ji jen tak tak nepřejel. Okřikoval jsem ji, ale bez úspěchu. Mnohokrát se jí to povedlo. Byli jsme už nedaleko letiště, když to dopadlo jinak. Najel jsem do Myšky předním kolem a samozřejmě přes řidítka letěl na zem. Nic se mi celkem nestalo, Myšce také ne, ale z předního kole byla osmička a o další jízdě jsem si mohl nechat jen zdát. Když jsem se zvedal ze země, seděla Myška důstojně opodál a dívala se provinilým pohledem, jako by říkala: „Tohle jsem opravdu nechtěla.“ Zavolal jsem ji k sobě. Přišla pomalu, váhavě, ale kdo by se na takovou vstřícnou bytost mohl zlobit. Pohladil jsem ji a ona mi olízla tvář. Byli jsme i nadále kamarádi. Nezbylo než dojít pěšky, s poničeným kolem na rameni. Šlo to špatně. Už jsme viděli budovu ošetřovny, když jsem si musel odpočinout a usedl do trávy. A tady znovu zapracovala Myška – doběhla před ošetřovnu a vytrvalým štěkáním se dožadovala pomoci. Vyšel jeden z lapiduchů, viděl mě a přišel na pomoc.

Do ordinace jsme vstupovali oba – já i Myška. Doprovázela mě, pomohla mi, a tak se jí přirozeně zdálo, že má na to i právo. Doktor měl smysl pro humor. Otočil se k Myšce, ukázal prstem a rozhodně pronesl: „Přezout nebo do čekárny!“ myška byla neuvěřitelně inteligentní. Poslušně se otočila, důstojně odkráčela do čekárny, kde se posadila s očima nepřetržitě upřenýma na dveře, kdy vyjdu.

Diagnoza ale byla nemilá. Infekční hepatitida ve stavu vrcholné infekčnosti. Za chvíli přijela sanitka, do které pochopitelně nastoupila Myška i se mnou. Lapiduch neměl pochopení. Vyhodil Myšku ven. Jako psa. Když zavíral dveře, zachytil jsem její pohled: Já se tak snažím a vy se mnou takhle??? Sanitka se rozjížděla, ale Myška si usmyslela, že poběží za námi. Oknem jsem viděl, jak stačila jen chvilku. Pak zůstala stát. věděl jsem, že se neztratí, že se na ubikace vrátí.

Moje marodění trvalo dlouho. Dvě nemocnice a potom dlouhá rekonvalescence v Karlových Varech. Myšku jsem naposledy viděl koncem podzimu a k útvaru jsem se vrátil už v pokročilém jaru. Vstoupil jsem do ubikace – a první, co proletělo vzduchem a skončilo mi v náruči, byla Myška. To bylo radosti! Vše se vrátilo do starých kolejí, ale brzy jsem byl převelen jako operační důstojník letového provozu na letiště a tam se mnou pochopitelně Myška nemohla. Přesto, jako by věděla, kdy se vrátím ze služby, mě očekávala před ubikací a po psím způsobu vítala. Skoro jsem si nedovedl představit, že by tam při návratu chyběla.

Jednou se to ale stalo: Z letiště už přijela večeře, to Myška nikdy nechyběla, ale najednou nebyla. Pojedli jsme, ale pak už se šel kolega podívat, jestli není někde v okolí, jestli se jí něco nestalo. Našel ji brzy. Připlazila se, chuděrka, plížením pouze s pomocí předních tlapek. Zadní měla ochrnuté a z bříška jí částečně vyhřezávaly vnitřnosti. Snažila se, co jí síly stačily, doplazit se domů, asi v představě, že my bychom jí mohli nějak pomoci. Nebylo pochyb, co se stalo. Zranění bylo od střelné rány. Snad hajný, myslivec nebo pytlák. Žádný nemá volně pobíhajícího psa v revíru rád. Naposledy jsem vzal do rukou její nádhernou hlavičku, naposledy jsem se díval do jejích vstřícných očí, do kterých se již pomalu vkrádal stín skonu. Naposledy jsem ji mohl pohladit a z těch očí vyčíst nevyslovenou, ale o to jasnější otázku: „Proč jste mi to, lidé, udělali?? Vždyť já jsem vás všechny měla tolik ráda!!“

Nebylo pomoci, nemohli jsme prodlužovat Myščino utrpení. Zazněla krátká dávka ze samopalu. Myška žila mezi vojáky, Myška žila s vojáky, Myška skončila jako voják. Druhý den jsme Myšku pohřbili u cesta, po které jsme stále chodili ať už do služby, na rotu, nebo na letiště, a to se všemi vojenskými poctami, snad jen ta čestná salva chyběla. Na hrobeček jsme jí dali chvojí z lesa, kde došlo k jejímu úrazu, a zručný řezbář vyřezal z lesních větviček hezký křížek. Ten potom ozdobil čelo hrobu. Kdykoliv jsem pak šel okolo, vždycky jsem si připomněl, jak mě Myška doprovázela.

Tady by vyprávění mohlo skončit – ale je tomu úplně jinak. Podléhali jsme dozoru velitelství letectva a to znamenalo, že se přibližně každých čtrnáct dní u nás objevil major z Prahy. Sám sovětské školení o technických záležitostech neměl, a tak se soustředil spíše na organizační záležitosti. Jednou šel po přístupové cestě k ubikaci a všiml si hrobu Myšky. „Co to tady máte?“

Vysvětlili jsme. „Jak to, že dáváte psovi na hrob vrcholný křesťanský symbol?“ nedal žádný rozkaz, ale osobně šel, vytrhl křížek a zahodil ho daleko do pole. Potom odešel na velitelství roty. Není těžké odhadnout, co se potom dělo dál. Ještě ani nezmizely majorovy paty, opět byl křížek na svém místě. Když se major večer vracel, urputně zaryčel, vrhl se po křížku, rozlámal jej na malé kousky a rozházel po okolí. Nebyli jsme s to pochopit, jak může vysoký představitel armády, hájící atheismus být tak citlivý na křesťanské symboly. Trochu jsme o tom diskutovali, ale nakonec usoudili, že major neví sám, čí je. Stejně byl brzy odvolán na jiný post a na jeho místo nastoupil plukovník, kterému to bylo úplně jedno. A na hrobečku se skvěl jiný křížek, nový a ještě daleko hezčí. Náš četař, řezbář, to opravdu uměl.

Je tomu už opravdu dlouho, více než půl století se nedá jen tak přeskočit, ale občas se mi před očima objeví krásná hlavička Myšky i s její nevyřčenou větou – ale v jiné souvislosti. To když vidím zničený přístřešek autobusové zastávky, nebo od tagistů pocákané nové metro s porýpanými skly. Jakoby i tyto předměty žalovaly: „Proč nás, lidi, ničíte?? Vždyť my jsme určeny k tomu, abychom vám sloužily!!!“

Že jde o věci neživé? Chyba lávky!!! Do každého výrobku lidských rukou je vložený kus lidského umu, zručnosti, rutiny a často i krásného vztahu ke své práci. A to každý takový předmět jakoby oduševňuje. A ničit je tak snadné! Nikdo na to nemá právo, naopak šetrné zacházení je na místě!

A tady už opravdu mohu skončit. Zkusme všichni o tom přemýšlet!!!

***

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Aleš Böhm

Tak, už to máme za sebou. Co? No, přece ty Vánoce!

Ta parafráze v nadpisu mě napadla, když slyším v autobusu: „Eště, že už máme ty pitomý vánoce za sebou …,“ jinde: „Nejlepší, když ty vánoce sou pryč …,“ známí: „Já si vždycky tak voddychnu, když je po vánocích …,“ přítel píše: „Čím dál víc jsem nejraději, když jsou ty konzumní vánoce za námi!“

No, teda Waldemare (já si někdy říkám Waldemare, ale menuju se Ferda Ajnfach), jak je to možný? Hulákají do nás z televize, z rádia, z novin, a vodevšad možně vo těch nejkrásnějších svátcích v roce, jak je plno lásky, jak se všichni těší, rozzářený voči a tak podobně, a najednou tohle! Opravdu se všichni tak těší? A těch, co takhle hudrají není zrovna málo! Ferdo, tohle stojí za zamyšlení, pokud možno přímo hlavou!

A tak mě napadlo, jestli vono to není tím, jak je u nás teď zavedeným zvykem, že se něco jiného myslí, něco jiného říká a ještě něco jiného dělá. Co takhle udělat si takový slovníček, třeba jenom minislovníček těch do omrzení opakovaných výrazů z období vánoc a pokusit se zjistit, co za nima vlastně je. Tak sem to zkusil a v dalšim předkládám výsledek – je-li ctěná libost. Já si na to uvádění věcí na pravou míru nedělám žádnej autorskej nárok, už spisovatel Zdeněk Jirotka v Saturninovi ustavil dvoučlennou komisi za stejným účelem.

Tak teda:

Advent

Tak to je prej očekávání narození. No, to musí bejt v porodnicích pěknej šrumec, aby poznali toho pravýho, co se kvůli němu ty vánoce dělají. A navíc – je to to samý každej rok! Ale s jistotou vám můžu prozradit, co očekávám já – kbelík, koště, hadr, leštěnku a všechny ty další propriety, a umejt vokna, rámy, podlahu, nábytek, utřít prach, vyleštit, napulírovat … Teda, ne že bych měl zásadně něco proti vobčasnýmu, umírněnýmu, rozumnýmu úklidu, ale dycky jsem měl zato, že se má uklízet, když je to potřeba a né kvůli tomu, že sou nebo budou vánoce. Tak místo adventního věnce – šůrování a piglování. Jestli mimo to eště někdo něco očekává, a to hodně nedočkavě, tak to sou obchodníci, aby se kšefty hejbaly, a hlavně obchodní domy a jejich manažéři! Dyk se prodá za plnou cenu i to, co je po vánocích za polovičku!

Vánoční stromek 

To asi patří k věci, to musí bejt. Stávalo se každej rok, že někdo přišel do lesa a tam si uříznul stromek – vlastně ho ukrad´, ale co se děje teď! Celá zvorganizovaná banda vtrhne do lesa, vyřeže celej porost, a pak to někde prodává načerno. To je taky vánoční poezie? Spíš vánoční plundrování. Eště, že už většina lidí má ten stromek plastickej, a kdyby jich bylo ještě víc, tak ty zloději příjdou zkrátka. Moc si vážím jednoho známýho, von říká: „Já si vánoce dycky posunu tak do Tří králů. Obejdu kontejnery, tam se už vyhazujou tak nádherný stromečky, taky jedličky a borovičky, vyberu si ten nejhezčí, doma ozdobím a teprve mám vánoce. A vo co de, Temelín se pošupuje s dokončením o spoustu let, tak těch pár dní mejch vánoc žádnou roli nehraje!

Poezie vánoc

Propuká v adventu tím, že se lidi štvou a připadají si jako psanci. Nákupní hysterie se stupňuje úměrně tomu, jak se vánoce blíží. Ruch a shon je eště popoháněnej rykem sezónních hitů, a to jsou …

Vánoční koledy

Šel sem si tak vobhlídnout obchodní domy, abych pozoroval cvrkot, na nějaký nákupy sem moc neměl. V OD Tesco, kdysi Máj, hned v přízemí slyšim: Ježíšku panáčku a dudlaj, dudlaj, pak du do prvního patra a zase dudlaj a dudlaj. Dudlalo se i patře třetím, čtvrtým, než se konečně doví jeden v patře druhým, že máme jít do Betléma. No, vida! Moudrý český přísloví říká, že čehož je halt moc, toho je příliš. Byl sem tady před 14 dny a nestačil sem valit voči, hráli tady Podmoskovskije věčerá! No, teda, zejtra to bude Vychodila na běreg Kaťuša, a dorazí to Kááálin, kakalin, kakali, kakala nebo co to ta Kálinka dělala. Nenastartoval už antiplyšák? Ale teď sem se uklidnil, je to v suchu, je to dudlajdáá, dudlajdááá…

Rozzářený voči dětí

Viděl jsem Moniku vod vedle, moc rozzářený voči neměla. Je to dorůstající slečna, chce se líbit, honí kluky a chtěla by pařížskou kosmetiku, prej, aby byla krásná. Dostala něco jinýho. Taky kluk Rudla už asi tři roky škemrá u táty vo počítač, a zas ho nedostal – no, co dělat, není na to. Když už sou ty děti tak načuchlý tou komercionalitou, tak moc těch rozzářenejch vočí čekat nemůžem. A kdo za to může? No, nejen ta deformující doba, ale především rodičové sami. A tak se zdá, že nejvíc byly rozzářený voči kapesních zlodějů. To byla špičková sezóna. Z tašek a kabelek čouhaly šrajtofle naditý i Destinovejma a Masarykama! K tomu nepozornost a roztržitost kupujících, stačí sehraná parta a voči můžou zářit až do aleluja, kam se policie hrabe!

Narození spasitele

Spasitele sem viděl doovopravdy jen jednou. Bylo to v Bulharsku na mořským pobřeží. Seděl v loďce, urostlej, svalnatej, mladej chlapík, holky se vokolo točily jak jepice vokolo lustru. A na tý loďce měl velkejma písmenama napsáno SPASITEL. Pak se ukázalo, že je to vlastně záchranář, co tahá z vody ty, co se topí. Já sem se eště netopil, ale jedna paní, nějaká Blanka z Brna psala, že se topí pravidelně každej rok, nevim proč, možná ze záliby. Asi to vodbejvá, když se jí to eště nepovedlo. Jinak ale, protože vánoce sou každej rok, musí bejt spasitelů zrovna tolik, kolik je a bylo vánoc, když se každej rok narodí. Někdo mi zazvonil u dveří, byli dva a že prej se mnou chtějí mluvit, že je posílá nejvyšší! Tak sem se zeptal, jestli voni sou ty spasitelé, a voni, že jo, ale pak se ukázalo, že sou to ňáký svědkové jistýho Jehovy, a tak sem je poslal k soudu, tam svědkové patří.

Ale vono se to pravý narození stejně neví, bylo to prej stanovený spíš administrativně, taky s ohledem na slunovrat. A ten je důležitej!

Neposkvrněný početí

Tak to je na mě moc složitý, vo tom nic nevim. Ale zeptej se vodborníků! Tak sem chytil jednoho známýho gynekologa, von je takovej vod huby a ptám se ho, jestli je to jako možný, co von na to? „Hele, ty vozembouchu, čet´si Starý pověsti český? Čet´? Tak víš, že tam sou knížata jako Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Neklan, Hostivít, který taky nikdy nebyli a nikomu to nevadí, tak kráčej pěkně v lajně a nemudruj, můžeš si připálit prsty!“ No, tak to sem koukal, že bysme byli zase o 20 let nazad? Ale co, mám ouřední lejstro, že jako to v mý hlavě, no, něco chybí – no, že sem zkrátka blbej. Tak co!

Vánoční kapr

Tak tomu říkám úplnej rybí holocaust! Jak k tomu ta rybička příde, aby ji mlátili po hlavičce, vypichovali voči, píchali do ocasu jenom proto, že lidi maj nějaký vánoce? Já vim, že ryba je zdravá, ale snad by se to mělo rozvrhnout nějak umírněně na celej rok, ale ty vánoční masakry, to je teda poezie jako bejk! Co kdyby si takhle ryby usmyslely, že si udělaj oldomáš a pochutnaj si na lidech. Vtrhly by do města, každej by dostal paličkou po hlavě, mužský by píchly do ocasu, a pak by následovalo to samý, co jim děláme. Ale, když už sme u tý vánoční výživy, tak obvykle po rybách eště přídou řízky, před tím rybí polívka, nakonec cukroví a nejrůznější dobroty, a konečně žlučníková kolika, vysokej tlak, rozházená cukrovka, zapíchnutý kosti, zkaženej žaludek, občas i od chlastu, a poezie vánoc se dovrší. Ještě že si můžeme přečíst rozvernej fejeton v novinách, jak tatínek zabíjel rybu, ta mu vyletěla po ráně oknem a omráčila metaře. Kde se tam vzal, bůhví.

Dárky

Patří k věci vobdarovat příbuzný a známý, každej musí něco dostat. A tady je ten zádrhel! Ti, co to berou moc svědomitě, mají vod toho bolení hlavy už celej rok, ostatní v tom adventu. Ale něco se koupit musí, a tak tetička dostane už patnáctou noční košili, mohla by se v nich prospat až do roku 3000, říká si v duchu, co se všichni zbláznili, co já s těma krámama budu dělat. Vono všechno koumáctví je skoro nanic, většinou každej dostane to, co vůbec nepotřebuje, a pak to vrazí někam do šifonéru do rohu, najde to při úklidu za pět let a pak řekne „Jó, to byly tehdy vánoce,“  a vyhodí to. Ale když to dostane zrovna pod stromeček, tak spustí takovou tu vánoční rétoriku: „No né, to je teda překvapení, něco takovýho sem si už dávno přál, no to ste mi teda udělali velkou radost.“ A tak to chodí každej rok, furt dokola.

Láska

Tak tohle slovo je frekventovaný až nadmíru po celej rok. Ale o vánocích, jakoby se zbláznila celá matematika, používá se na druhou, ne-li na třetí. V televizi, rozhlasu, novinách, letácích, nástěnkách, ale hlavně u sekt a církví, a je úplně jedno jakejch. Všichni jmenovaní, a zejména ti poslední mlátějí láskou kolem sebe jako cepem nad špatně vymláceným obilím. Jakoby nevěděli, že méně bývá více, jak praví stará moudrost, a že lásce vlastně dělají medvědí službu. A přece jde o slovo, jakoby z oparu utkané, citlivé, choulostivé, se kterým by se mělo zacházet – a teď použiju zastaralého, dnes skoro neznámého výrazu – cudně. Láskou se ohání křesťané stejně jako muslimové, protestanti, pravoslavní i všichni ostatní, a snad právě proto se tlučou po hlavách, jako třeba v bývalé Jugoslávii, na Blízkém východě i v Asii. Můj bůh je lepší, než tvůj, tady máš na pamětnou! Nebylo by skoro lepší nechat všechny ty ideologie a teologie plavat a říct si, sme tady jenom jednou, udělejme si život snesitelnější, nedá se nic dělat, musíme tady žít pohromadě, tak si ten život upravme tak, aby snesitelný byl?

Předsevzetí

V průběhu roku se tohle slovo vůbec nevyskytne. Ale jak je po vánocích a okolo Nového roku, není snad novináře, moderátora a ostatních co mají něco společnýho s publicitou, aby se hned neptali: „Jaký ste si dal předsevzetí a myslíte, že ho splníte?“ A pak píšou „nápaditý“ články vo tom, jak si známé osobnosti daly předsevzetí a jak ho neplní už na Tři krále. Jakoby chyběl nápad. Jde ale o slovo úplně zbytečný. Když chci něco udělat a mohu (to sou dvě důležitý podmínky), tak to udělám hned a nepotřebuju k tomu Nový rok, můžu to udělat třeba na Mláďátka nebo na Jana Husa.

Deprese

Tak, k tomu už jen málo. Psychologové i psychiatři se shodují na tom, že právě o vánocích je depresí zvýšenou měrou. Divíte se? Přeložme si všechny ty, jako v pěnu našlehané vánoční výrazy do reality, a máme to doma.

Co s tím? Jak by si Ferda představoval vánoce? Na stromeček je možno pověsit krabičku s nějakými semínky pro ptáčky – ale v lese, k večeři buřty s cibulí, jako dárky rozdávat pohodu a pro vlastní potěšení trochu hudby. Taková třetí věta z Beethovenovy 9. symfonie – to je ten pravý vánoční balzám.  A to je všechno.

Dudlaj, dudlaj, dudlaj dááááá! 

Grafika  © Jiří Winter-Neprakta

Článek byl otištěn ve spolupráci s obrázkovým magazínem
Pozitivní noviny