CzechFolks.com PLUS

Fiakr, tažený hubeným koníkem neširokou ulicí dlážděnou kočičími hlavami, vezl jediného pasažéra, profesora Johana Stoltze. Pan profesor nebyl dnes zrovna v té nejlepší náladě. Právě uplynulá noc nebyla z těch nejpříjemnějších, bohatá večeře u dvorního rady Stamitze s výtečnými dorty od samého Sachra a přemíra dobrého vína, koňaku a se sklenkou portu na dobrou noc, rozbouřila páně profesorův citlivý žlučník, který se nyní neodbytně ozýval. Ani snídaně nebyla o mnoho příjemnější. Právě když pročítal ranní noviny, vyrušila ho služebná, že přišel učedník od kožešníka Nowaczka, že se pan šéf nechá laskavě poroučet a zda by pan profesor laskavě nezapravil účet za norkový kožich, který si paní profesorová od něho objednala. Čtěte více ZDE »

Před nedávnou dobou jsem narazil na jedněch internetových novinách na článek autora, jehož si značně považuji a s jehož názory jsem obvykle v souladu. V tomto případě, byl to článek pojednávající o vášních, jsem s ním nemohl tak docela souhlasit. Podle autorova názoru je podstatný rozdíl mezi vášní a zálibou a autor uvádí některé příklady tohoto rozdílu, převážně rozdíly finančního rázu. Já si dovoluji mít na tyto dvě veličiny podstatně jiný náhled. Podle mého názoru ve většině případů zůstane záliba pouze zálibou, může se však za jistých okolností proměnit ve vášeň. Já bych potom viděl podstatný rozdíl v tom, že zatímco záliby si sami volíme a máme je, tak říkajíc, pod kontrolou, vášně na rozdíl od zálib ovládají nás a máme mnohdy pramalý vliv na to, do jaké míry nás tyto ovládají. Však se říká: „Kam tě vede slepá vášeň“.

Čtěte více ZDE »

Před několika málo dny jsme měli možnost si otevřít na stránkách CF skvěle napsaný článek Jaroslava Kovaříčka, nazvaný Česká hudba v emigraci. Jen těžko je k tomuto článku něco dodat, a přece bych se rád o to pokusil. Je samozřejmé, že autor článku nemohl vyjmenovat jména všech hudebníků, kteří opustili z toho, či jiného důvodu rodnou vlast, aby svou hudebností obohatili cizí země. Přidal bych rád k tomuto výčtu ještě jedno jméno, které z pochopiteného důvodu nemohl autor použít a to jméno Jaroslava Kovaříčka.

Jaroslav Kovaříček, rodák z Rychnova nad Kněžnou právě dokončil v roce 1968 svá vysokoškolská studia muzikologie s tehdy dávaným titulem „Promovaný hudební vědec“ na Karlově Univerzitě v Praze a uvažoval o cestě k dosažení vyšší akademické hodnosti, když přikvačily do Prahy bratrské armády, včetně armády přátel nejvěrnějších. Čtěte více ZDE »

První měsíc australského jara máme za sebou a nebude trvat dlouho, než krásné mořské pláže opět ožijí milovníky slunce a mořských vln. Současně s nimi se vyrojí na plážích i drobotina vybavená barevnými kbelíčky, lopatkami a formičkami na tvorbu báboviček a pustí se s chutí do intenzivní tvořivé práce. A to není holenku, jen tak. Nejprve je nutno vybrat to správné místo na pláži, kde je písek ještě dostatečně vlhký po předchozím odlivu, aby se dal dobře formovat, ale ne příliš blízko vlnám, které by mohly tvořící se dílo spláchnout. A potom můžeme pozorovat, jak vyrůstají (zejména v očích malého tvůrce) vznosné hrady a zámky, tunely v písku, vyžadující značné dovednosti a „chutné“ bábovičky, vytvořené ručkami malých kuchařinek, bábovičky, posypané suchým, bílým pískem, nahrazujícím v tomto případě moučkový cukr. Čtěte více ZDE »

Nezvyklou pozornost věnovala před několika týdny australská televize (která nás obvykle „oblažuje“ přenosy zde značně uctívaného kriketu, nebo gladiátorských her s šišatým míčem), průběhu nejproslulejšího cyklistického závodu, Tour de France. Hlavním důvodem tohoto neobvyklého zájmu byla skutečnost, že si v letošním ročníku vedl velice úspěšně australský závodník Cadel Evans, který si nakonec odnesl ze závodu „Yellow Jersey“, když v letošním ročníku zvítězil a byl tak prvním Australanem, který dosáhl této vytoužené mety. Když se vrátil do Austrálie, čekalo ho v Melbourne obrovské přivítání, kde ulice města vroubily desetitisíce nadšených obdivovatelů. Protože i já jsem se před nějakými šedesáti lety několikrát postavil na startovní čáru cyklistického závodu, abych potom zcela vyčerpán dojel na cílovou rovinku mezi posledními závodníky, mohl jsem jeho výkon náležitě ocenit.

Čtěte více ZDE »

Kája Marxů, jakož i Vláďa Uljanov nás učili, že duše neexistují, což bylo v jejich případě pravděpodobné a pokud nějakou tu dušičku měli, tato se škvaří v kotli, pod který přikládá sám Lucifer. Mnozí z těch, kteří v duši sice věří, ji však přisuzují pouze člověku, upírajíce zvířátkům mít na ni právo. Já jsem naopak přesvědčen, že i zvířátka mají duši, mnohdy čistší a upřímnější než mnohé duše lidské, a že až mě Pán povolá tam nahoru (pokud nebudu poslán směrem opačným), budou na mne čekat u nebeské brány moji čtyřnozí kamarádi, kteří se mnou prožívali část mého života.

Čtěte více ZDE »

Když v památném roce 1968 sovětská vojska ruku v ruce s jednotkami dalších bratrských národů překročila hranice Československa, aby uchránila český a slovenský lid před „hrozící kontrarevolucí“, usoudil akademický sochař Vladimír Tichý zcela moudře, že vlast se nalézá nyní v „dobrých rukou“ a tudíž může bez výčitek svědomí odejít.

Kdo je ale Vladimír Tichý? Narodil se 14. září 1926 v Praze, s rodiči však odešel do Buenos Aires v Argentině, kde mezi rokem 1929 a 1937 prožil své dětství. Po návratu do Prahy mezi léty 1942 až 1946 studoval na Státní odborné škole, potom od roku 1948 – 1953 studoval u prof. Otty Eckerta na Vysoké uměleckoprůmyslové škole, kde zůstal další dva čestné roky, aby navrhl a provedl dekorativní, jeden a čtvrt metru vysokou vázu do prezidentského salonku Národního divadla, kde tato váza stojí dodnes. Čtěte více ZDE »

Když jsem v jednom časopise, hned na druhé stráce nahoře, viděl mně jaksi povědomou fotografii, zbytřil jsem zrak a přečetl si text, který ji doprovázel, a hned jsem byl doma. Ano, správně, byl jsem na Starém městě v Žatecké ulici číslo 10. Říkám-li doma, nejsem tak daleko od pravdy. Bydlil jsem v tomto domě přesně dva tucty let, od roku 1944 až do památného roku 1968, kdy jsme byt, společně se ženou a šestiletým synem, nepříliš nadšeni bratrskou pomocí, kvapně opustili.

A tak si vzpomínám, že můj první dojem z domu, kam jsme byli přestěhováni, byl, že tento má jakési srdce, pravidelně bušící každý den v týdnu, mimo neděle ovšem. Nebylo to však žádné srdce, ale tiskařský stroj firmy Lapáček, sídlící právě ve zmíněném suterénu, nějaké dva metry pod úrovní chodníku. Bylo jasné, že dům je fortelně stavěný, jinak by se patrně díky drobným, zato však pravidelným otřesům, způsobeným tiskařským lisem, musel sesypat, jako domeček z karet. Čtěte více ZDE »

Po přečtení zajímavého článku pana Ladislava Křivánka jsem měl pocit, že bych na něj měl reagovat komentářem, nakonec se ale plánovaný komentář rozrostl do takové míry, že z toho vznikl samostatný článek. Článek pana Křivánka se v podstatě zabývá písní Karla Kryla – Demokracie – ve které Karel projevil neobyčejnou schopnost a jasnozřivost předvídat, jak se budou věci vyvíjet v letech budoucích. (Bohužel se, jak se zdá v podstatě nemýlil). Bez zajímavosti nebyla také reakce jednoho z adresátů, kterým pan Křivánek poslal Internetem text zmíněné písně, ale o tom něco málo později.

Čtěte více ZDE »

Nebuďte, lidi, hluší
a nastavte uši
chceme vás na mou duši
upřímně varovat

V+W

Je tomu již zhruba rok, kdy nám po vlnách internetu připlula gratulace, blahopřející nám ke statečnému ministerskému předsedovi, Kevinu Ruddovi, který to prý australským muslimům řekl pěkně od srdce a vysvětlil jim, jak že se mají chovat v této zemi, a když se jim to nelíbí, že mohou táhnout, odkud přišli. Zlatá slova, která měl tento slovutný muž pronést. Nasmůlu na této informaci nebylo ani zbla pravdy. (Nevím přesně míru jednotky „zbla“, ale v tomto případě se jedná o zblo maximální velikosti). Ihned jsem to kamarádovi, žijícímu v Praze vysvětlil a vyvedl ho z omylu. Čtěte více ZDE »

Kdo by si nevzpomněl na dětská léta, kdy nám před našimi užaslými zraky pan kouzelník vytahoval z cylindru králíčka, jindy zase vytáhl z ucha diváka hedvábný šátek, který se v zápětí změnil v jeho hbité ruce v bělostnou holubici. K nezbytnému cylindru potom patřila i kouzelná hůlka a zaříkadlo čáry-máry-fuk, bez kterých si nebylo možno kouzelníkovu produkci představit. Až později, když jsem začal rozum brát, jsem zjistil, že by ta kouzelná hůlka bez zručnosti kouzelníka byla naprosto neúčinná.

Ovšem hůlky, o kterých se chci dnes zmínit, jsou opravdu do jisté míry zázračné. Seznámil mne s nimi můj vzácný přítel, šéfredaktor Pozitivních novin Václav Židek.

Před delším časem, ještě před tím, než vyšel v PN jeho článek o „Nordic walking“, jsem si mu postěžoval na problémy s kolenními klouby. Čtěte více ZDE »

Výňatek z knihy Jiřího Osolsobě “Zbylo nás devět”

ANOTACE Šestidenní dovolená mi skončila a v příštích dnech jsem nastupoval v Londýně do pilotního výcviku. Že Franta Bulis letěl v neděli dopoledne do Londýna, se mi hodilo. Mohl jsem tak aspoň ušetřit celodenní cestování vlakem. Letadlem to trvalo necelé dvě hodiny.

Nevím, jakým řízením osudu jsem změnil své rozhodnutí. Rozhodl jsem se však, že pojedu do Londýna hned druhý den v sobotu vlakem a že nebudu čekat do neděle. Snad to byla předtucha, snad jen důstojnice pomocných leteckých služeb, s níž jsem se toho večera seznámil. Odjížděla v sobotu domů na dovolenou a domluvili jsme se, že pojedeme do Londýna společně, aby nám cesta lépe uběhla.

Čtěte více ZDE »

Je tomu již více jak deset let, když jsem s mojí dlouholetou kamarádkou Sváťou (která bohužel již není mezi námi) procházel širokou třídou pražských Dejvic a přišli jsme k malému náměstíčku s drobným parčíkem a pomníkem československých letců, kteří padli během druhé světové války v boji proti nacistickému Německu. K mému překvapení mezi jmény na pomníku ukázala na jméno letce Josefa Švece, který byl otcem jejího manžela. Přesto, že jsme se s jejím manželem, inženýrem Zdeňkem Švecem, znali velice dlouho, nikdy se nezmínil o osudech svého otce, který zahynul v Anglii během války. Požádal jsem tehdy Zdeňka, zda by mi mohl dát o svém otci více informací. A tak jsem tehdy po návratu z Prahy dostal nejen krátký dopis od něj, ale i kopii velice zajímavého dopisu, nalezeného v pozůstalosti pilota Josefa Švece.

Čtěte více ZDE »

Austrálii postihly v posledních dnech roku 2010 hned dvě rány osudu, které přesahují neblaze i do toho roku nového. První z nich, mohutné záplavy ve státě Qeensland, kde rozsah zatopeného území se rovná území Francie a Německa dohromady, bych si nedovolil znevažovat, vždyť se jedná o skutečnou tragedii pro tamější obyvatele. Podle posledních údajů je přímo postiženo asi dvě stě tisíc lidí, stovky domů jsou zatopeny až po střechy a odhad nápravy škod, způsobených zátopami, jsou odhadovány na mnoho set milionů dolarů.

Čtěte více ZDE »

„Nebojoval jsem z nacionalistických důvodů pro Československo,
bojovali jsme proti bezpráví, proti tomu,
co Němci dělali Židům a jiným na celém světě.“

Jaroslav Novák

Moje žena zastává názor, že neexistují náhody a že události se dějí podle jakéhosi, nám neznámého, plánu. Nemohu říci, že bych se s tímto názorem naprosto shodoval, něco však na tom přece může být.

Navštívili jsme se ženou před zhruba půl rokem našeho „dvorního“ dodavatele fotoaparátů, objektivů a podobných nezbytností, abych tam cosi zakoupil. Majitel obchodu John, kterého známe už řadu let, nám pomohl vybrat ten správný model a jako obvykle nám dal i dobrou cenu. Čtěte více ZDE »