CzechFolks.com PLUS

Toto často používané úsloví ovšem neznamená, že máme doma ve staré skříni skutečného kostlivce, ale že před světem tajíme skutečnost, že jsme se kdysi dopustitli něčeho, čeho jsme se dopouštět neměli, nebo naopak jsme nevykonali to, co čest a slušnost vykonat vyžadovala. Potlačovaná pravda se však po čase začne neodbytně drát na světlo boží, „kostlivec“ nás začne strašit a přivolávát do našeho spánku noční můry. A potom nejlepším řešením je „vystoupit ze skříně“ přiznat se k hříchům minula a rozhlásit pravdu pravdoucí do světa. I já mám takového kostlivečka ve skříni a, i když se vystavuji nebezpečí, že mnoho z mých přátel mne přestane zdravit, případně posílat emaily, musím s pravdou ven. Ano, vězte, byl jsem členem Pionýra, i když, jak seznáte z následujících řádků, jsem v jejich sevřených řadách dlouho nepobyl. Snad abych však začal od samého začátku a vysvětlil, jak k tomu došlo. Čtěte více ZDE »

Nedávno jsem si pro svůj článek vypůjčil název hry Karla Čapka „Ze života hmyzu“ a dnes zase používám, i když poněkud upravený, název slavné knihy a divadelní hry Johna Steinbecka, „O myších a lidech“.

Je tomu už pěkně dlouho, někdy v samém začátku sedmdesátých let, kdy jsem získal na krátkou dobu zaměstnání v technickém oddělení skláren ACI v Sydney. Hlavou tohoto ústavu byl John de Teliga, potomek polské šlechtické rodiny, narozený však v Anglii. Když se po druhé světové válce vrátil z ostrovů, kde bojoval proti Japoncům v hodnosti majora australské armády, dostal k používání na dobu 99 let rozsáhlý pozemek v podhůří Sněžných hor. Jelikož neoplýval právě láskou ke komunistům, poskytl mnohým českým emigrantům, kteří přišli po roce 68, zaměstnání.

  Čtěte více ZDE »

Omlouvám se panu Čapkovi, že jsem si vypůjčil název jeho divadelní hry, snad by mi to odpustil a slibuji, že nechám všechnu ostatní hmyzí čeládku na pokoji a zaměřím se pouze na okřídlený hmyz, který symbolizuje více jak cokoli jiného – australské léto – na cikády.

Spolehlivé prameny uvádějí, že z dvou tisícovek druhů tohoto hmyzu, rozšířených po světě, zhruba 220 druhů zvolilo za svůj domov právě Austrálii. Mnohý z těchto v Austálii žijících druhů dostal kromě svého latinského pojmenování i domácí jména, většinou prý přidělená před mnoha a mnoha lety dětmi, horlivými sběrateli cikád, jména potom věrně tradovaná z generace na generaci. Čtěte více ZDE »

Když jsem se snažil před několika málo dny vnést do naší malé kolekce audiokazet jakýs-takýs pořádek, padla mi do rukou kazeta se záhadným názvem Sydney – Praha, kterou jsem, patrně díky mé stárnoucí paměti, nevěděl kam zařadit. Vsunul jsem tedy již zmíněnou kazetu do příslušného přehrávače a stiskl tlačítko „play“. A hned jsem byl doma a nejen doma, ale vrátil jsem se o více jak třicet let zpět, na jeden z pořadů, který připravovala pobočka SVU (Společnost pro vědu a umění) v Sydney. Snad jen pár slov o této společnosti. Po řadu let se SVU zabývala, mimo jiné, přípravou různých kulturních pořadů, jako byly pořady z děl českých básníků a spisovatelů. Současně poskytovala vzácným hostům, jako byl například spisovatel Josef Škvorecký, Zdena Škvorecká – Salivarová, prof. Ota Ulč, Karel Kryl, Vladimír Škutina, Mons. ThDr. Jaroslav Škarvada a mnohým jiným možnost promluvit ke krajanům v Sydney. Díky tomu, že jedním ze zakládajících členů SVU byl dr.Oliver Fiala, který přednášel na herecké fakultě Univerzity státu NSW, měla tato společnost otevřený přístup do malého divadelního sálu, kde se pořady většinou konaly.

Čtěte více ZDE »

Omlouvám se uctivě laskavému čtenáři, jehož pozornost jsem se snažil zavádějícím názvem mého článku téměř podvodně získat. Článek, jak zjistíte (pokud ho snad budete číst) se nezabývá chrabrými mušketýry, jak nám je popsal pan Alexander Dumas, ale pojednává o svazcích klíčů, které jásavě zvonily téměř před dvaceti lety na Václavském náměstí v Praze.

Zdá se to být včera od doby, kdy jsme v listopadu 1989 sledovali s napětím na obrazovce televizoru přenosy z Prahy a byli svědky, jak se po čtyřiceti letech konečně sesouvá v prach nenáviděná „Železná opona“. I když Československo bylo bohužel prakticky posledním ze sovětských satelitů, který se odvážil odtrhnout od „Velkého bratra“, přesto jsme se slzami v očích sledovali dění na Václavském náměstí, desetitisíce Pražanů zvonících svazky klíčů. Když jsem následujícího rána vyšel na pravidelnou vycházku se psem, stále jsem měl před očima záběry z předcházejícího večera a než jsem došel z procházky domů, měl jsem již v hlavě připraven malý fejetonek, který jsem nazval „Klíče“ a který byl stejného dne večer použit v Českém vysílání stanice 2EA v Sydney.

Čtěte více ZDE »

Bylo to někdy na konci roku 1943, kdy byla naše rodina, podle tehdy platných zákonů, donucena opustit moderní dvoupokojový byt v Praze v Košířích a nastěhovat se do mnohem většího, čtyřpokojového bytu v Žatecké ulici, na Starém Městě. Mohlo by se zdát, že vzhledem k zmíněnému počtu pokojů jsme si vlastně polepšili, háček byl však v tom, že jsme museli tento větší byt sdílet s dalšími dvěma rodinami. Jeden z pokojů obýval starší maželský pár a další z nich mladá paní s osmiletým synkem Ludvíkem, tedy Luďou, jak jsme mu říkali. Kuchyň a příslušenství jsme museli pochopitelně s těmito rodinami sdílet. Čtěte více ZDE »

Jak zní otřepaná fráze „čas trhnul oponou“ a pro mě nastal (téměř před deseti lety) čas uvažovat o odchodu do penze a současně pravý čas uskutečnit dlouho plánovanou Velkou Cestu, na kterou během pravidelného zaměstnání nebyl nikdy čas. I zasedl jsem k počítači a pomocí mého Excelu jsem začal stavět „vzdušné zámky“. Do první kolonky jsem napsal jména míst, která bych chtěl se ženou Janou navštívit a do další kolonky odhad-rozpočet, kolik to asi bude obnášet v těch zatrolených dolárcích. A věřte, že těch míst, která jsem toužil navštívit, nebylo právě málo a byla rozseta po třech kontinentech. Nakonec jsem požádal počítač, aby mi laskavě sečetl ty mnou odhadované položky a když jsem viděl konečný součet, tak jsem začal s krvácejícím srdcem moje plány dramaticky redukovat. Sbohem Kanado, USA i Jižní Afriko, kde jsem měl přátele, které jsem chtěl navštívit a i starý kontinent jsem sestříhal na pouhých pět zemí, rodnou vlast nepočítaje. Čtěte více ZDE »

Muselo to být někdy v květnu 1946, když přišel tatínek se zprávou, že švédský Červený kříž zve děti ze zemí postižených válkou k půlročnímu pobytu v jejich, válkou nedotčené zemi. Nevím, kde moji rodiče v sobě našli odvahu, mne, jedenáctiletého a značně rozmazleného (tehdy ještě) jedináčka, zvyklého křečovitě se držet máminy sukně, vyslat na tak dlouhou dobu do vzdálené země.

Prvním krokem byla zevrubná zdravotní prohlídka, na kterou přijeli lékaři a další zdravotnický personál ze Švédska, aby nás důkladně proklepali, zretgenovali a podrobili dalším zkouškám a vyloučili ze zájezdu ty děti, které by případně trpěli nějakou nákažlivou chorobou, kterou by mohli zavléci do Švédska. Čtěte více ZDE »

Když jsem před několika málo dny „surfoval” vzdouvající se vlny Internetu, narazil jsem na dvě malé, ale docela zajímavé zprávičky zabývající se stejným tématem. V Německu bude, nebo snad již bylo vydáno veledílo Karla Marxe na CDéčku, patrně proto, aby nezabíralo mnoho místa v knihovně a snad také z toho důvodu, aby si ho mohli vychutnávat i analfabeti. Druhá zprávička doslova rozbuší srdce každého opravdového milovníka muzikálu. V Šanghai se připravuje produkce muzikálu na téma Marxova Kapitálu, kde prostřednictvím zpěvu a tance bude ukázáno, jak relevantní jsou jeho myšlenky vzhledem k současné ekonomické krizi. Pan ředitel He Nian slibuje že „přenesení (Marxovy) ekonomické teorie do dnešního života bude – trendy – zajímavé a vzdělávací a bude potěšením tuto hru sledovat”. Už se nemohu dočkat, až tento muzikál najde cestu na jeviště v Sydney. Čtěte více ZDE »

Vzpomínka na Jakuba

Bylo to někdy v polovině května 1990, zvuk motorů letadla Československých aerolinií se změnil v tiché předení, návěstí nad sedadlem upozorňovala pasažéry, aby si zapnuli bezpečnostní pásy a kapitán hlásil, že za několik minut přistaneme na letišti v Ruzyni. Pozoroval jsem z okna letadla přibližující se zemi, zemi, kterou jsem před více jak dvěma desetiletími opustil a donedávna nevěřil, že se tam ještě jednou podívám. Tedy, vracíval jsem se tam téměř periodicky v typických snech, které, jak je známo, soužily nejednoho emigranta. V těchto snech, vlastně v těchto nočních můrách, jsem se opět ocital v kleci obehnané ostnatým drátem, hlídané bdělými strážci hranic, v kleci, do které nepatřím, ale ze které není úniku. Čtěte více ZDE »