CzechFolks.com PLUS

V poslední době v anketách o tom, jaké je nejkrásnější, nepříjemnější a k životu nejvhodnější město na světě, posuzováno z mnoha hledisek, ocitl se Vancouver na čelním, ve zprávě, kterou jsem četl naposled, dokonce na prvním místě. Před časem umístila se i Praha výborně na jednom z předních míst. Stejně tak jsem slyšel několikrát od Kanaďanů, kteří v Praze nějaký čas pobyli (od jednoho docela nedávno), že nejkrásnějším městem na světě je právě ona.

Může si člověk přát více než to, že v jednom z vychválených měst se narodil a ve druhém už léta žije?

Čtěte více ZDE »

Kráčíme takhle Malou Stranou na Hradčany, jde již o letitou tradici. Vánoce, či alespoň začátek nového roku si bez návštěvy jesliček v kapucínském klášteře nějak nedovedeme představit. Nerudově ulici se podvědomě vyhýbáme. V místech, kudy spisovatel chodíval, nám nějak vadí matrošky, chlupaté papachy, ani nebývale vkusná skládací vajíčka pomalovaná přezlacenými ikonami, či jásavě pestrobarevným pohledem na Hrad. kupovat určitě nebudeme. Před pár léty mi tam dokonce jakýsi bohatýr nabízel náramkové hodinky s pěticípou rudou hvězdou a podivným jazykem blábolil cosi o tom, že jsou přece pravé, komandýrské. Že netoužím nikoho komandovat jsem mu nevysvětloval, stejně by to bylo zbytečné. O malou chvíli později mne tehdy v jedné z tamních kaváren servírka pozdravila anglicky a já začal být hrdý na svůj zjev českého Honzy. Na chodníku před kavárnou jsem sice zakopl o pobíhající, ocasem radostně vrtící elektronickou myš, ale hrdost v duši zůstala.

Čtěte více ZDE »

Samozřejmě že jsem do Istanbulu nejela legendárním Orient Expressem s Agátou Christie, tudíž jsem nebyla svědkem žádné vraždy ve vlaku, ani jsem nepřiletěla na Atatürkovo letiště, ale na letiště Sabiha v Azijské části Turecka. A z letiště rovnou do autobusu a na most přes Bospor a dál za město k jakémusi rozlehlému hotelu u vody. Agáta Christie to měla jednodušší. Nasedla do vlaku Orient Expres a vystoupila v Istanbulu přímo přede dveřmi restaurace stejného jména. Tam se posadila ke stolečku, přijel číšník s miniaturním vláčkem plným skleniček a lahví a nabídl jí, ať si vybere jakýkoliv nápoj k obědu či večeři. Agáta, jelikož nemusela škrblit, si objednala podle chuti a mohla rozjímat, kam a kterým směrem se bude ubírat její další detektivní příběh.

Čtěte více ZDE »

Kdybych před několika lety četl někde takovou nabídku cestovní kanceláře, asi bych se nejdříve podíval do kalendáře, jestli není náhodou 1. dubna!

Ale jak jsem se sám přesvědčil na vlastní oči, možné to je! A těm, kteří by tomuto tvrzení nevěřili ani nyní, předkládám jako důkaz jednu moji fotografii pořízenou v létě u vltavské náplavky na pražské Výtoni pod Vyšehradem.

Věřte, že za tu vaši případnou nedůvěru ani po předložení tohoto důkazu na fotografii se ale přesto nebudu zlobit. Ve photoshopu se dá přece vykouzlit cokoliv! Čtěte více ZDE »

Dr. Emil Holub (7. 10. 184 Holice – 21. 2. 1902, Vídeň) je bezesporu nejznámějším českým cestovatelem. Narodil se v rodině vzdělaného městského lékaře Františka Holuba v Holicích ve Východních Čechách. Zde strávil prvních deset let života, než se v roce 1857 celá rodina přestěhovala do Pátku nad Ohří, nedaleko města Louny. V romantickém prostředí českého Středohoří se mladý Emil Holub začal zajímat o přírodní vědy. Podnikal výpravy do svého okolí, sbíral a učil se poznávat přírodniny, zabýval se archeologií a sběrem fosilií. Během studia medicíny své výzkumy dále rozvíjel, rozšiřoval své sbírky a stal se dokonce respektovaným archeologem. V té době pomalu začala krystalizovat myšlenka výzkumné cesty do Afriky. Seznámil se s Vojtou Náprstkem, který záměr mladého medika podpořil. Náprstkova knihovna navíc skýtala Holubovi množství odborné a jinde nedostupné literatury. Zde se připravoval na svou budoucí životní dráhu afrického cestovatele.

Čtěte více ZDE »

Je 10 hodin a v Eschenbachu slunce pálí. Vzpomínám, jak se mi dobře jelo při chladném počasí. Před polednem přijíždím do města Bamberg. Tady končí velký Mohan i se svými velkými loděmi. A také zde, jak je pro mne obvyklé ve velkých městech, zabloudím.

Abych se zklidnil, usedám na lavičce ve stínu a trochu posvačím, a protože je horko, přezouvám se z botasek do sandálů. Naštěstí směřuji do většího městečka Hallstadtu, jehož jméno si dobře pamatuji a při doptávání mi to usnadňuje cestu.

V těchto místech už stezka nejde podél řeky, jen se s ní občas setkává a to je pro moji orientaci horší.

Čtěte více ZDE »

Když jsem se letos rozhodoval, kam si v létě zajet na kole, upoutal mě na internetu popis cyklostezky podél Mohanu: Jedna z nejlépe vybavených stezek Evropy

Tok řeky Mohanu (Main) měří téměř 600 kilometrů a skoro po celé délce ho lemuje cyklostezka nazvaná Mainradweg, tedy Mohanská cyklostezka. Začíná u pramene Bílého Mohanu (Weisser Main) ve Fichtelgebirge nedaleko českých hranic a končí u ústí Mohanu do Rýna v Mohuči (Mainz).

Pokud byste měli pocit, že se Mainradweg v záplavě německých dálkových cyklostezek jaksi ztrácí, byl by to omyl. Čtěte více ZDE »

Nezvyklou pozornost věnovala před několika týdny australská televize (která nás obvykle „oblažuje“ přenosy zde značně uctívaného kriketu, nebo gladiátorských her s šišatým míčem), průběhu nejproslulejšího cyklistického závodu, Tour de France. Hlavním důvodem tohoto neobvyklého zájmu byla skutečnost, že si v letošním ročníku vedl velice úspěšně australský závodník Cadel Evans, který si nakonec odnesl ze závodu „Yellow Jersey“, když v letošním ročníku zvítězil a byl tak prvním Australanem, který dosáhl této vytoužené mety. Když se vrátil do Austrálie, čekalo ho v Melbourne obrovské přivítání, kde ulice města vroubily desetitisíce nadšených obdivovatelů. Protože i já jsem se před nějakými šedesáti lety několikrát postavil na startovní čáru cyklistického závodu, abych potom zcela vyčerpán dojel na cílovou rovinku mezi posledními závodníky, mohl jsem jeho výkon náležitě ocenit.

Čtěte více ZDE »

Strmá silnička z Mořiny stoupá k přejezdu přes vlečku a dále k hřebeni, který při troše fantazie můžeme označit za náhorní planinu. Husté křoviny zakrývají výhled, ale snadno mezi nimi pronikneme na vyhlídkovou plošinu. Bytelné zábradlí, tabule s nápisem zakazujícím vstup zde nejsou bezdůvodně. Prudký sráz klesá k modravému jezírku, k hladině asi osmdesát metrů pod námi. Stojíme v úžasu nad téměř kilometr dlouhým a sto padesát metrů širokým kaňonem, stěny mění barvy od šedé až k sytě červené, místy jsou viditelné vstupy do tajemných podzemních štol.

Přišli jsme se podívat do Českého krasu, do oblasti plné vápencových lomů mezi kamarády toulek a dálek známé jako Amerika. Lomů bychom zde našli téměř dvacet, ale ty nejznámější jsou na dosah ruky. Velká Amerika, Mexiko a Malá Amerika…

Čtěte více ZDE »

Rozhodnutí podívat se po 12 letech opět do rodné země jsme s Máňou učinili bez váhání. Zvláště po tom, když jsme od každého, kdo v Česku nedávno byl, slyšeli, jak je tam krásně! Jak to tam nepoznáme! Jak se všechno změnilo! Jaká tam jezdí úžasná auta a jak jsou obchody narvány zbožím!

“Kam se na to hrabe Austrálie,” pronesl kamarád, který se nedávno vrátil a dodal, že v Česku jsou lidi po maeriální stránce na tom lépe než my.

Takže jsme se vydali. Na plné dva měsíce, abychom měli dost času na pokochání se přírodou, mohli si patřičně všechno vychutnat a zhodonotit, jak se ve vzdáleném domově doopravdy žije.

Čtěte více ZDE »

Naše prázdninová praxe končila a byl čas se rozloučit. Chtěli jsme to udělat důstojně a nevšedně, a proto jsme vymysleli plán. Poslední pracovní den o půlnoci jsme si oblékli naše stejnokroje a každý si vzal do ruky velkou, zapálenou svíčku. Potom jsme se seřadili do dlouhého hada a vyrazili. Za zpěvu národních písní jsme obešli celý ubytovací komplex. Když jsme se dostali k ohromnému sladkovodnímu bazénu, který byl součástí hotelového zařízení, postavili jsme se na jeho okraj a zachovali chvíli ticha. Personál i hoteloví hosté v půlnoci pochopitelně ještě nespali. Domnívali se, že se jedná o nějakou zábavu, a dělali nám proto v hojném počtu doprovod. Čtěte více ZDE »

Řekli mi, že zelený ostrov. Poslouchala jsem je na půl ucha. Co je na tom tak zvláštního. Vždyť naše země je také zelená. Ale až teprve tam na tom smaragdovém ostrově jsem si plně uvědomila jeho zeleň. Nikde žádné žluté lány obilí, zoraná pole, nikde jiná barva než zelená. Kolem dokola téměř rovina, pastviny ohraničené kamenitými zídkami, kde se pasou bílé ovečky. Stáda beránků. Jedna stáda beránků plují po obloze a druhá pod nimi spásají zeleň zavlažovanou těmi nahoře. Jedni beránci pečují o druhé. Šťastná symbióza, která rozdává pocit štěstí lidem, kteří tu žijí, i těm, kteří tudy jen procházejí. I staré opuštěné kamenné domy jako by do krajiny patřily. Čtěte více ZDE »

Horské representativní městečko Grindelwald

v kantonu Bern ve Švýcarsku položené ve výšce 1.034 m patří ke *skupině dvanácti uznávaných nejkrásnějších míst horského masivu Alp. Mají tu rádi pejsky všech ras i velikostí a vzhledem k tomu, že náš jezevčík Ferda cestuje všude s námi, tohle rozhodlo. Od okamžiku, co zvládnete výběr z nepřeberných možností ubytování od exkluzivních hotelů a penzionů po priváty a campy, se můžete už jen nerušeně obdivovat velkolepému přírodnímu amfiteátru. Vybírali jsme namátkou – a trefili! Pohled na masivy čtyřtisícových velikánů, na jejich špičky, zuby a průrvy se zbytky sněhu či ledovce, je jednoduše uchvacující, a to za každého počasí. Čtěte více ZDE »

Když jsem nedávno dělal pro CzechFolks.com Plus rozhovor s ing. Milanem Dubským, padla při něm opakovaně otázka návratu do dětství. Někoho láká, někoho ne. Bývá možné a také nebezpečné. Milan se do míst, ve kterých prožil své dětství, z pochopitelných důvodů vracet nechtěl. A co já? Mám? Nemám? Seifertovo varování z básně Maminčino zátiší („Buď sbohem, dobo roztrhaných gatí, dny ztracené jsem marně hledat chtěl, čas, který se už nenavrátí – ach bože, já jsem zapomněl!“) jsem upozadil a směle vyrazil.

Čtěte více ZDE »

Život člověčí se skládá z příběhů a každá rodina, to je vlastně jeden veliký román .Bohužel, málokdy se příběh napíše, a tak se stává, že ostatní mohou být o něj ochuzeni.

Třicet let jsem pracovala v ostravské televizi a jsem osudu vděčná, že mi dal takovou příležitost. Moje práce – to byl jeden příběh za druhým a ani jsem se nenadála a psala jsem příběh poslední. Ovšem poslední jenom obrazně, protože sotva jsem vstoupila do onoho prostoru, který už je ohraničen jenom odchodem definitivním, uvolnily se ty mozkové závity, které dlouho a dlouho nebyly používány, a začala jsem psát první stránky o všem, co bylo. Protože už mám za sebou dlouhý život, i příběhů a vzpomínek je mnoho. Je-li život každé rodiny jeden veliký román, stejně tomu tak bylo s příběhem mých rodičů.

Čtěte více ZDE »

Strýček Jan – to bylo první, co mě napadlo, když se mi představil urostlý čtyřicátník jako Edward W. Kaska. Totéž vysoké dozadu ustupující čelo, výrazné očnicové oblouky, hluboko posazené oči a vystupující lícní kosti. – Jen postavou byli strýček Jan drobnější.

Tak výrazná podoba, to snad ani není možné. Kdo tedy byli (u nás se onikalo) strýček Jan a kdo je dnes Eduard W. Kaska?

Přesto, že se u nás všem sousedům říkalo „tětko“ a „stryku“, Janovi Šmajstrlovi se říkalo „strýčku“. Prostě pro nás pro všechny to byli strýček Jan. Snad proto, že zůstali starým mládencem a vlastních dětí neměli, patřili nám všem.

Čtěte více ZDE »

O návštěvě Říma a Vatikánu jsem psal v předminulém čísle Čechoaustralana.  Po maratonu v hlavním městě jsme potřebovali odpočinek jako sůl. Dopoledne jsme se šli podívat na místní trhy v našem městečku Martinsicuro, kde se prodávalo všechno možné, ale hlavně se všude hlučně smlouvalo. Manželka se švagrovou jely jako fretky a nestačil by jim snad ani celý den, zatímco já se již těšil na tekuté občerstvení u stanu. Odpoledne jsme si vychutnali pravidelnou siestu a večer zašli s dalšími Čechy z kempu na výbornou a levnou pizzu s vínem. Jídelníček měli i v češtině, dokonce pro Čechy a Slováky měli slevy.

Další den jsme si zajeli do historické horské vesničky Colonnella, samozřejmě na vrcholu 300 metrového kopce. Archeologické vykopávky odhalily lidskou přítomnost již v dobách neolitu. Čtěte více ZDE »

Čistá řeka Sázava

Tok řeky Sázavy určil před více než sto lety trať vlaku, který dnes známe jako Posázavský pacifik. Leccos jsme si o něm pověděli a, než se rozloučíme, vzdejme ještě hold té dávné řece. Původ jejího jména je nejasný, jisté však je, že odpradávna k ní patřilo osidlování a zušlechťování přilehlé krajiny. Soužití lidí a řeky se během věků proměňovalo až do dnešní podoby. Lidé i dnes řeku milují a z lásky k ní se sdružují, aby jí pomohli volně plynout.

Čtěte více ZDE »

Výlety s Posázavským pacifikem

První víkend po svátku sv. Jiří je na hoře Říp již tradičně vyhrazen pouťovým radovánkám, atrakcím a bohatému kulturnímu programu.Tento svátek je obecenstvu dostupný i díky Posázavskému pacifiku. Atrakcí je sám parní vlak, sestavený z historických vozů třetí třídy, s dřevěnými lavicemi včetně bufetového vozu. Kromě občerstvení je ve vlaku zajištěn i prodej upomínkových předmětů, nové turistické známky „Železniční muzeum Zlonice“a pro zájemce je k dispozici razítko vydané u příležitosti parní jízdy. Nechybí ani vůz pro přepravu jízdních kol.

Čtěte více ZDE »

Nádraží Braník

Koncem devatenáctého století při stavbě trati bylo v lokalitě mezi Braníkem a Hodkovičkami vybudováno malé dvojkolejné nádraží. Braník té doby nebyl moc rušným místem. Ke změně došlo teprve po zahájení provozu na dráze a hlavně po pozdějším rozhodnutí o jejím prodloužení z Modřan dále do Posázaví, konkrétně do Čerčan a do Dobříše.

Toto prodloužení přineslo do Braníka úplně nový život, jelikož dráha umožňovala nové cesty do zapomenutého Posázaví a zároveň přepravu produktů a materiálu nejrůznějších druhů. Nádraží se rozšířilo na vícekolejné s připojenými vlečkami.

Čtěte více ZDE »

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?   Čtěte více ZDE »

Sázava – Zlatá řeka

Příhody z Posázavského pacifiku, jak tu na ně postupně vzpomínám, udály se v posledních deseti až patnácti letech. Stojí však za to, přerušit tok nedávných vzpomínek a připomenout si, jak radikálně změnila trať Pacifiku život na Sázavě i v jejím okolí, jak ovlivnila osudy lidí a jejich tradičního kumštu, vorařství.

Už z názvu tohoto legendárního vlaku je zřejmé, jak úzce je trať spojena s řekou Sázavou. Kdysi jí trampové dali jméno Zlatá řeka, neboť tady se již dávno zlato úspěšně rýžovalo. Zastavme se dnes u její historie prostřednictvím obecního kronikáře obce Kamenný Přívoz, pana Antonína Kubíčka, v jeho spisu Plavci na Sázavě.  

Čtěte více ZDE »

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?

Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jakož i nějaké to foto či koláž. Pro dnešek tedy…   Čtěte více ZDE »

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?
Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jakož i nějaké to foto či koláž. Pro dnešek tedy…  Čtěte více ZDE »

Ljubljana

Důvody k cestě do Slovinska byly tři: jednak jsme tam nikdy nebyli, za další Slovinsko je země sice malá s málo obyvateli, která si ale nejlépe ekonomicky počíná v EU ze zemí bývalého východního bloku, a pak je pro mne fascinující osobnost slovinského architekta Joži Plečnika, který se příznivě podepsal i na architektuře Prahy.

Jízda vlakem trvá z Vídně do Ljubljany 5 a půl hodiny, kde je malý rozdíl mezi 1. a 2. třídou, zvláště když si koupíte lístek úsporně jako SparSchiene (1. třída 38 Euro na osobu). Vlak je vybaven novinami a časopisy, a tak jsme se ve slovinských novinách dočetli, že stejný den 12. října vystupuje v Ljubljani kanadský básník, zpěvák Leonard Cohen, kterého obdivují nejen ženská srdce, ale i my, i byť je mu nyní 76 let. Čtěte více ZDE »

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?

Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jakož i nějaké to foto či koláž. Pro dnešek tedy…  Čtěte více ZDE »

Praha

V Praze vedle setkání s rodinou, přáteli, politických jednáních v Senátu (jsem členem Konzultativní rady Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí) a Předsednictvu vlády (diskuse o některých nedořešených věcech zajímajících krajany) se zmíním o některých zajímavých kulturních událostech.

Především na podzim byla v Praze v Obecním domě velká výstava o životě a díle Alfonse Muchy (1860-1939), slavného českého malíře. Jeho život byl velmi dobře dokumentován, jakož i výstava obsahovala hlavní Muchova díla, s výjimkou Slovanské epopeje (série 20 monumentálních obrazů), která je stále v Moravském Krumlově a bude po roce převezena do Prahy (kde byla před válkou) až se v Praze pro toto rozsáhlé dílo najdou vhodné prostory. Přemístění předcházely dlouhé spory a je otázkou, proč Slovanská epopej nebude ponechána na Moravě, např. v Brně, když Alfons Mucha byl moravský rodák.

Čtěte více ZDE »

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci? Čtěte více ZDE »

Při cestě z Kanady do České republiky si rádi s manželkou odskočíme do evropských zemí, rovněž tak při cestách na kongresy Českého a slovenského sdružení v Kanadě, které jsou každý rok střídavě na východě a západě Kanady. Nejsme ovšem tak náruživí cestovatelé jako např. binghamtonský cestovatel a barvitý vypravěč Ota Ulč, můj bývalý kolega z časopisu Západ, který scestoval, co se dá, a dokonce byl poradcem ministerského předsedy Cookových ostrovů. Já jsem sice na Cookovy ostrovy také zajel, ale poradcem jsem zdaleka nebyl. Nebo takový, bohužel zesnulý, torontský Jiří Svoboda, který autostopem projel celý svět a napsal o tom stejnojmenou knihu na několik pokračování a prodával je nad Baťou na Václaváku. Čtěte více ZDE »

Legenda   

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?

Čtěte více ZDE »