CzechFolks.com PLUS

Když jsem nedávno dělal pro CzechFolks.com Plus rozhovor s ing. Milanem Dubským, padla při něm opakovaně otázka návratu do dětství. Někoho láká, někoho ne. Bývá možné a také nebezpečné. Milan se do míst, ve kterých prožil své dětství, z pochopitelných důvodů vracet nechtěl. A co já? Mám? Nemám? Seifertovo varování z básně Maminčino zátiší („Buď sbohem, dobo roztrhaných gatí, dny ztracené jsem marně hledat chtěl, čas, který se už nenavrátí – ach bože, já jsem zapomněl!“) jsem upozadil a směle vyrazil.

Čtěte více ZDE »

Život člověčí se skládá z příběhů a každá rodina, to je vlastně jeden veliký román .Bohužel, málokdy se příběh napíše, a tak se stává, že ostatní mohou být o něj ochuzeni.

Třicet let jsem pracovala v ostravské televizi a jsem osudu vděčná, že mi dal takovou příležitost. Moje práce – to byl jeden příběh za druhým a ani jsem se nenadála a psala jsem příběh poslední. Ovšem poslední jenom obrazně, protože sotva jsem vstoupila do onoho prostoru, který už je ohraničen jenom odchodem definitivním, uvolnily se ty mozkové závity, které dlouho a dlouho nebyly používány, a začala jsem psát první stránky o všem, co bylo. Protože už mám za sebou dlouhý život, i příběhů a vzpomínek je mnoho. Je-li život každé rodiny jeden veliký román, stejně tomu tak bylo s příběhem mých rodičů.

Čtěte více ZDE »

Strýček Jan – to bylo první, co mě napadlo, když se mi představil urostlý čtyřicátník jako Edward W. Kaska. Totéž vysoké dozadu ustupující čelo, výrazné očnicové oblouky, hluboko posazené oči a vystupující lícní kosti. – Jen postavou byli strýček Jan drobnější.

Tak výrazná podoba, to snad ani není možné. Kdo tedy byli (u nás se onikalo) strýček Jan a kdo je dnes Eduard W. Kaska?

Přesto, že se u nás všem sousedům říkalo „tětko“ a „stryku“, Janovi Šmajstrlovi se říkalo „strýčku“. Prostě pro nás pro všechny to byli strýček Jan. Snad proto, že zůstali starým mládencem a vlastních dětí neměli, patřili nám všem.

Čtěte více ZDE »

O návštěvě Říma a Vatikánu jsem psal v předminulém čísle Čechoaustralana.  Po maratonu v hlavním městě jsme potřebovali odpočinek jako sůl. Dopoledne jsme se šli podívat na místní trhy v našem městečku Martinsicuro, kde se prodávalo všechno možné, ale hlavně se všude hlučně smlouvalo. Manželka se švagrovou jely jako fretky a nestačil by jim snad ani celý den, zatímco já se již těšil na tekuté občerstvení u stanu. Odpoledne jsme si vychutnali pravidelnou siestu a večer zašli s dalšími Čechy z kempu na výbornou a levnou pizzu s vínem. Jídelníček měli i v češtině, dokonce pro Čechy a Slováky měli slevy.

Další den jsme si zajeli do historické horské vesničky Colonnella, samozřejmě na vrcholu 300 metrového kopce. Archeologické vykopávky odhalily lidskou přítomnost již v dobách neolitu. Čtěte více ZDE »

Čistá řeka Sázava

Tok řeky Sázavy určil před více než sto lety trať vlaku, který dnes známe jako Posázavský pacifik. Leccos jsme si o něm pověděli a, než se rozloučíme, vzdejme ještě hold té dávné řece. Původ jejího jména je nejasný, jisté však je, že odpradávna k ní patřilo osidlování a zušlechťování přilehlé krajiny. Soužití lidí a řeky se během věků proměňovalo až do dnešní podoby. Lidé i dnes řeku milují a z lásky k ní se sdružují, aby jí pomohli volně plynout.

Čtěte více ZDE »

Výlety s Posázavským pacifikem

První víkend po svátku sv. Jiří je na hoře Říp již tradičně vyhrazen pouťovým radovánkám, atrakcím a bohatému kulturnímu programu.Tento svátek je obecenstvu dostupný i díky Posázavskému pacifiku. Atrakcí je sám parní vlak, sestavený z historických vozů třetí třídy, s dřevěnými lavicemi včetně bufetového vozu. Kromě občerstvení je ve vlaku zajištěn i prodej upomínkových předmětů, nové turistické známky „Železniční muzeum Zlonice“a pro zájemce je k dispozici razítko vydané u příležitosti parní jízdy. Nechybí ani vůz pro přepravu jízdních kol.

Čtěte více ZDE »

Nádraží Braník

Koncem devatenáctého století při stavbě trati bylo v lokalitě mezi Braníkem a Hodkovičkami vybudováno malé dvojkolejné nádraží. Braník té doby nebyl moc rušným místem. Ke změně došlo teprve po zahájení provozu na dráze a hlavně po pozdějším rozhodnutí o jejím prodloužení z Modřan dále do Posázaví, konkrétně do Čerčan a do Dobříše.

Toto prodloužení přineslo do Braníka úplně nový život, jelikož dráha umožňovala nové cesty do zapomenutého Posázaví a zároveň přepravu produktů a materiálu nejrůznějších druhů. Nádraží se rozšířilo na vícekolejné s připojenými vlečkami.

Čtěte více ZDE »

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?   Čtěte více ZDE »

Sázava – Zlatá řeka

Příhody z Posázavského pacifiku, jak tu na ně postupně vzpomínám, udály se v posledních deseti až patnácti letech. Stojí však za to, přerušit tok nedávných vzpomínek a připomenout si, jak radikálně změnila trať Pacifiku život na Sázavě i v jejím okolí, jak ovlivnila osudy lidí a jejich tradičního kumštu, vorařství.

Už z názvu tohoto legendárního vlaku je zřejmé, jak úzce je trať spojena s řekou Sázavou. Kdysi jí trampové dali jméno Zlatá řeka, neboť tady se již dávno zlato úspěšně rýžovalo. Zastavme se dnes u její historie prostřednictvím obecního kronikáře obce Kamenný Přívoz, pana Antonína Kubíčka, v jeho spisu Plavci na Sázavě.  

Čtěte více ZDE »

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?

Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jakož i nějaké to foto či koláž. Pro dnešek tedy…   Čtěte více ZDE »

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?
Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jakož i nějaké to foto či koláž. Pro dnešek tedy…  Čtěte více ZDE »

Ljubljana

Důvody k cestě do Slovinska byly tři: jednak jsme tam nikdy nebyli, za další Slovinsko je země sice malá s málo obyvateli, která si ale nejlépe ekonomicky počíná v EU ze zemí bývalého východního bloku, a pak je pro mne fascinující osobnost slovinského architekta Joži Plečnika, který se příznivě podepsal i na architektuře Prahy.

Jízda vlakem trvá z Vídně do Ljubljany 5 a půl hodiny, kde je malý rozdíl mezi 1. a 2. třídou, zvláště když si koupíte lístek úsporně jako SparSchiene (1. třída 38 Euro na osobu). Vlak je vybaven novinami a časopisy, a tak jsme se ve slovinských novinách dočetli, že stejný den 12. října vystupuje v Ljubljani kanadský básník, zpěvák Leonard Cohen, kterého obdivují nejen ženská srdce, ale i my, i byť je mu nyní 76 let. Čtěte více ZDE »

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?

Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jakož i nějaké to foto či koláž. Pro dnešek tedy…  Čtěte více ZDE »

Praha

V Praze vedle setkání s rodinou, přáteli, politických jednáních v Senátu (jsem členem Konzultativní rady Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí) a Předsednictvu vlády (diskuse o některých nedořešených věcech zajímajících krajany) se zmíním o některých zajímavých kulturních událostech.

Především na podzim byla v Praze v Obecním domě velká výstava o životě a díle Alfonse Muchy (1860-1939), slavného českého malíře. Jeho život byl velmi dobře dokumentován, jakož i výstava obsahovala hlavní Muchova díla, s výjimkou Slovanské epopeje (série 20 monumentálních obrazů), která je stále v Moravském Krumlově a bude po roce převezena do Prahy (kde byla před válkou) až se v Praze pro toto rozsáhlé dílo najdou vhodné prostory. Přemístění předcházely dlouhé spory a je otázkou, proč Slovanská epopej nebude ponechána na Moravě, např. v Brně, když Alfons Mucha byl moravský rodák.

Čtěte více ZDE »

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci? Čtěte více ZDE »

Při cestě z Kanady do České republiky si rádi s manželkou odskočíme do evropských zemí, rovněž tak při cestách na kongresy Českého a slovenského sdružení v Kanadě, které jsou každý rok střídavě na východě a západě Kanady. Nejsme ovšem tak náruživí cestovatelé jako např. binghamtonský cestovatel a barvitý vypravěč Ota Ulč, můj bývalý kolega z časopisu Západ, který scestoval, co se dá, a dokonce byl poradcem ministerského předsedy Cookových ostrovů. Já jsem sice na Cookovy ostrovy také zajel, ale poradcem jsem zdaleka nebyl. Nebo takový, bohužel zesnulý, torontský Jiří Svoboda, který autostopem projel celý svět a napsal o tom stejnojmenou knihu na několik pokračování a prodával je nad Baťou na Václaváku. Čtěte více ZDE »

Legenda   

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?

Čtěte více ZDE »

V létě počátkem třetího milénia jsem poprvé navštívil sousední Německo. Konkrétně Mnichov. Mníšek pod Brdy, jak tesknotou po domově zpíval básník Karel Kryl.

Z průvodce jsem vyčetl, že Mnichov je město obrovské, lidnaté, průmyslové i kulturní. Starobylé a zároveň moderní. Ale především – krásné. No, uvidíme…A traduje se u nás, že Němci jsou studení, hluční nepřátelští a nepřístupní. Zřejmě oproti nám, českým holubičkám.

A Mnichov -

Vybaven zkušenostmi z rodného hnízda, ocitl jsem se rázem v Alenčině říši divů. Tiše, ukázněně a rychle proudící kupodivu čistá auta. Všude množství lidu, jako by právě probíhal Velký svátek čehokoliv. Neuvěřitelně čistá a upravená plocha města. Dokonce i tvůrčí sprejeři pozapomněli své diletantské nadšení.

Čtěte více ZDE »

Již od mládí jsem miloval knížky o cizích zemích, vždy bylo mým snem se všude podívat a na vlastní oči hltat tu historii, o které jsem četl. Bohužel, za mého mládí se dalo akorát cestovat prstem po mapě. Situace se ani moc nezměnila po našem odchodu do Kanady v roce 1968, kdy jsem začal mít panickou hrůzu z výšek a létání. Sice od “plyšáku” jsme již letěli domů několikrát, ale pro mne byla ta radost z dovolené vždy tvrdě vykoupena těmi hodinami na letadle. 

Letos jsme rozhodli, že jako penzisté si již můžeme při naší cestě domů odskočit i jinam. Při pohledu na mapu Evropy jsem však s hrůzou zjistil, že na slunný jih je většinou potřeba letět. Čtěte více ZDE »

Když jsem před pár dny četl hezký článek “Můj New York” od Barbary Semenov tak se mi v hlavě začaly rojit i mé vzpomínky na toto město. Původně jsem chtěl článek jen pochválit a přidat pár vět, jenže věty začaly přibývat kvadratickou rychlostí, tak jsem od toho upustil.

Vzpomínám si na naši první návštěvu New Yorku asi před 40 lety. Když už jsme jeli New Yorkem hodně dlouho po dálnici, tak jsem raději vyjel ven, že se podívám do mapy. Najednou mi bylo divné, že se kolem začíná dělat neobyčejně černo. Šel jsem se podívat na roh, kde vlastně jsme. Když jsem zjistil že jsme na Harlem Drive, skočil jsem do auta a už jsme ujížděli pryč. Čtěte více ZDE »

Agrigento je město, které stéká z vršku a má slavnou historii, jako ostatně všechna místa, která jsme navštívili a ještě navštívíme. My však míříme do Údolí chrámů, jež je zapsané v seznamu UNESCO a které opravdu stojí za to vidět. Je to rozlehlý archeologický komplex pěti chrámů. Fotografujeme si zbytky chrámu Tempo Castore a Polluce, z něhož zůstaly pouhé čtyři sloupy podepírající část tympanonu, zbytky chrámu Jupitera olympského, který byl vlivem seismických pohybů takřka srovnán se zemí. Ve starověku byl považován za druhý největší po chrámu Artemidinu v Efezu. V jeho rozvalinách leží kamenný, polorozpadlý Telamon, který kdysi podepíral horizontální strukturu sloupů.  

Čtěte více ZDE »

Málem jsem na ni zapomněla. Neviděla jsem ji dobrých patnáct roků. Moji lásku. – New York.

Zamilovala jsem se však už mnohem dřív. Bylo to jednoho jarního rána před pětadvaceti lety, kdy nás – dvě tehdy mladé a chudé sestry – ještě za kuropění vyklopil autobus po „red eye“ nočním letu ze západu Ameriky na nevlídně vyhlížejícím nádraží Port Authority. Tak jsme se poprvé ocitly v těch šedých, krutě časných hodinách uprostřed manhattanských mrakodrapů, samy, jen s hrstkou bezdomovců povalujících se na ulici spolu s obrovskými pytli dosud neodvezených odpadků. Dodnes vidím ten moment před sebou. Na chodník se slétlo hejno popelavých holubů a dubnový vítr zalézal za límec tenkého kabátku. A právě v té chvíli, předpokládám, musel být nablízku newyorský bůh a nasadit mi růžové brýle zamilovanosti, které nosím v tom městě dodnes.

Čtěte více ZDE »

Poprvé jsem tento ostrov viděla z letadla. Vyhlížel jako plastická mapa obklopená zelenkavým mořem, které dál od pevniny tmavlo až přešlo v temnou modř, a věděla jsem o něm, že tam soptí Etna a vládne mafie.  

Pro poznávací cestu po tomto ostrově jsme se s mojí sestrou a ostravskými Amazonkami rozhodly už loni. Obdržela jsem stránku z nabídkového prospektu, dobře si zapamatovala termín, během roku zaplatila zálohu i doplatek a potichounku se těšila. Nedlouho před termínem přišly podrobné pokyny i termínem odjezdu.  Pozorně jsem si je  pročetla a pomalu začala balit.

Čtěte více ZDE »