CzechFolks.com PLUS

Právě skončený Festival spisovatelů Praha 2010 v Národním divadle (letos 6. – 10. června na téma Kacířství a rebelie, který se soustředil na  dialogy mezi náboženstvími, duchovními tradicemi a humanistickými směry a který zdůraznil uplatňování lidských práv, zejména právo kulturní, mne přiměl k následujícím řádkům.

Prezident festivalů spisovatelů u nás v Praze  - Michael March – řekl k výběru témat, která navázala na výzvu UNESCO – úvodní větu: „Každý spisovatel je v podstatě heretikem, každý je přirozeně rebelem. Čtěte více ZDE »

Není mezi námi mnoho lidí, kteří by mohli říci, že se s protektorátním prezidentem Emilem Háchou procházeli po lánském parku. Jedním z nich je Hana Pelnářová, kterou hodně torontských krajanů potkává na koncertech a jiných krajanských událostech a ještě více krajanů i nekrajanů z celého světa se s ní setká v Baťově muzeu obuvi v Torontu, kde už léta (letos dostala od ministra immigrace jehlici za haldu let a tisíce hodin dobrovolné práce) pracuje jako průvodkyně.

Ono pravděpodobně není docela správné napsat, že se paní Hana procházela po lánském zámku s dr. Háchou. To bylo tak: tatínek Hany byl Dr. Vladislav Klumpar, v tom čase ministr zdravotnictví a sociální péče v protektorátní úřednické vládě a dr. Hácha,  prezident toho, co z Československa zbylo, pozval Klumparovu rodinu na odpoledne do Lán. Čtěte více ZDE »

Promovala na právnické fakultě Karlovy univerzity

Pracovala v sociálních službách města Prahy

Zatčena gestapem v červnu 1941, odsouzena k těžké práci v koncentračním táboře, kde zůstala do konce války.

Po válce zvolena poslankyní za Československou stranu národně socialistickou

Zvolena předsedkyní Československé národní rady žen

Zvolena místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů

Zvolena místopředsedkyní Společnosti spojených národů v Československu

Vyznamenána československou a francouzskou vládou za statečnost v druhé světové válce  Čtěte více ZDE »

V nakladatelství ATELIER IM Luhačovice vyjde v létě roku 2010 druhý a třetí díl knihy SOKOL – malé dějiny velké myšlenky od autora  Jana Waldaufa.

Dějinám čs. sokolstva se Jan WALDAUF  věnuje mnoho let, a proto je druhý i třetí díl očekáván se stejným napětím jako díl první.

Autor, jako přední činitel Sokola v Kanadě a v zahraničí, se v šesti kapitolách, již vydaného prvního dílu, zabývá historií a ideou sokolské myšlenky od jejího vzniku na území bývalé ČSR

(v rámci rakousko-uherské monarchie) až po období československého Sokola v exilu. Kniha čerpá z ověřených dokumentů, ze zdrojů domácích i zahraničních. Jestliže byl – podle autora – první díl stručným přehledem sokolských dějin do roku 1948, doplněným popisem zničení sokolské organizace komunisty v Československu, je díl druhý a třetí shrnutím činnosti zahraničního sokolstva. Čtěte více ZDE »

Již dlouho jsem nebyl svědkem účasti takového počtu zájemců o novou knihu, jako tomu bylo ve čtvrtek 10. června v pražské restauraci Mánes, dokonce za přítomnosti kamer České televize (její šot byl odvysílán tentýž večer v Událostech). Nakladatelství Academia zde prezentovalo zcela novou knihu (Cesta na severozápad, 312 stran) o osudech bratří Ctirada (*1930) a Josefa (*1932) Mašínů a „tím třetím“ byl Milan Paumer (*1931), žijící už zase tady v ČR. Čtěte více ZDE »

- dějiny mého kraje. Nikoli podle změn režimů, ale podle mých informací a pamětí lidí, kterým se dá věřit…

Jméno našeho kraje se v podobě Sudéta poprvé objevuje ve starověkém díle Claudia Ptolemaia v letech 166 – 178 našeho letopočtu ve formě Sudeta óré, jako Sudeti montés (Sudetské hory či pohoří, neboli pojmenování jednoho z horstev ve Střední Evropě). Někteří tvrdí, že šlo o Krušné hory, jiní soudí, že starověký zeměpisec tím slovem neoznačil nic konkrétního, že je použil jen jako obecné označení středoevropských hor a neproniknutelných lesů. Je skoro jisté, že slovo Sudéta je původem keltské a v překladu znamená Les kanců nebo Kančí les. Čtěte více ZDE »

Slavnostního aktu  se ujme hejtman Královéhradeckého kraje Lubomír Franc, když předtím projde Potštejnem průvod historických postav, mj. s rytířem a dámami rodu Chamaré na koni a v kočáře, poslední majitel zámku z rodu Dobrzenských  František Jindřich Dobrzenský hrabě Toši, s nimi lokajové, bubeníci, pláteníci, děvečky i poddaní, k tomu alegorické vozy i žebřiňák. Připočtěme i významné osobnosti spojené s Potštejnem. V odpoledním programu pak bude mj. koncert dua Viola d´amore, vystoupení skupiny historických bubeníků Tambur a skupiny dobových tanců Villanella, představí se děti místní mateřské a základní školy, dále pak ZUŠ Jaroslava Kociána s programem Kouzelný les. S výrazovým tancem přijede skupina Domu Um Praha, zavítá pěvecký sbor z Polska a až v 21. 45 hodin bude park slavnostně rozsvícen, to vše doplněno vypouštěním balonků. Čtěte více ZDE »

ČERVEN  1990

1. 6. Čs. rozhlas se stal přidruženým členem Evropské vysílací unie (European Broadcasting Union, EBU), která je největší mezinárodní profesní asociací vysílacích organizací na světě. Založena byla v roce 1950 v Ženevě a svým způsobem byla protipólem Mezinárodní organizaci pro rozhlas a televizi (OIRT (Organisation Internationale De La Radio Et Television), která sdružovala země tzv. „východního bloku“. Po revolučních změnách počátkem 90. let se OIRT, včetně svých členských zemí začlenila do Evropské vysílací unie. Čtěte více ZDE »

Za války jsem byl nasazen na Poldovce (Poldina huť na Kladně). Tam jsem se sblížil s jedním ze zaměstnanců, soustružníkem Karlem. Pěkný mladý chlap, velký jako hora, inteligentní, s hnědýma, dobrýma, laskavýma očima. Karel byl komunista (tajně – za nacistů, hlavně po rozkmotření Stalina s Hitlerem – ta strana nebyla u úřadů populární). Jeho jsem měl rád, poněvadž byl dobrý člověk. S jeho vírou jsem měl problémy. Ačkoliv jsem miloval básníky (Karel mi připomínal Wolkerova Antonína, topiče elektrárenského) a ačkoliv jeho víru u nás po druhé světové válce vyznávali skoro všichni herci a většina našich básníků (ještě 28. února 1948 (po přijetí demise demokratických ministrů prezidentem Benešem) v novinách k provolání kulturních pracovníků pod heslem ”Kupředu, zpátky ni krok” své jméno připojil i Jaroslav Seifert). Čtěte více ZDE »

Ten nejdražší a nejneurvalejší boj našich politických partají jsme šťastně přežili a v pátek 28. máje přistoupili k volebním urnám. Byl jsem spolu se svou manželkou mezi prvními, neboť jsme chtěli zbytek onoho docela hezkého dne strávit na chatě.

Protože byl pracovní den, byli dopoledne mezi voliči převážně důchodci. Ba převážně je slabý výraz – bylo jich jistě vysoko přes devadesát procent a to i mnozí, kteří se doslova přibelhali o holích a berlích. Bylo mezi nimi jistě mnoho komunistů, kteří se železné vojenské stranické disciplině nesmí zpronevěřit, ale zaznamenal jsem i tři stařičké veterány druhé světové, kteří se dostavili hrdě v uniformách.

Soudil jsem, že při takové zodpovědnosti občanů bude účast na volbě jistě více než osmdesátiprocentní. Čtěte více ZDE »

Nepamatuji se vůbec, jaké jsme měli počasí onen květen před 65 lety. Ale v mém podvědomí se uhnízdila představa, že v těch raných  květnových dnech, kdy skončila válka, nebe bylo nezvykle vysoké a do široka rozklenuté, ve dne svítilo uhrančivou modří a v noci po něm plula pohádková loď vytepaná do podoby groše z nejčistšího zlata. Ale hned tady jsem svoji představivost chytil při lži: v těch dnech se totiž po zemi potuloval značný počet zběhů z poražené německé armády a všude, hlavně na venkově, občané tvořili ozbrojené skupiny (nemám ponětí, kde jsme vzali zbraně), které v noci hlídaly vjezdy a vchody do svých vesnic a braly to hrozně vážně. A já šel na rande do sousední vesnice, a když jsem se po půlnoci vracel (a tady jsme u té lži) nic nesvítilo na nebi ani na zemi, tma jako v pytli a mne moji strážní druhové málem zastřelili. Čtěte více ZDE »

Letos na podzim 16. listopadu oslavíme 200. výročí narození největšího básníka romantismu a zakladatele moderní české poezie Karla Hynka Máchy. Mácha se narodil v Praze na Malé Straně v domě U Bílého orla v Oujezdské ulici pod Petřínem. Otcem byl mlynářský pomocník Antonín Mácha (původem z Jižních Čech), matkou Anna Maria, dcera uznávaného skladatele a varhaníka od sv. Mikuláše Josefa Kirchnera. Pokřtěn byl v kostele Panny Marie Vítězné. Za kmotra mu byl Ignaz (česky: Hynek) Majer. Nejslavnějším Máchovým dílem je jeho romantická báseň Máj. Kdo v něm hledá láskyplná vyznání a milostné zápletky se šťastným koncem, bude zklamán. Ano, je příběhem lásky, vášně, zrady, otcovraždy a sebevraždy, končící po Shakespearově způsobu popravou na šibeničním vrchu, ale ani dramatický příběh není pravou podstatou Máje. Příběh a kulisy, v níž se odehrává, básníkovi posloužily jako prostředek k vyslovení niterných pocitů a myšlenek, které jsou v díle zašifrovány. Na rozluštění báseň sama o sobě nestačí. Je nutné znát z Máchy více a snažit se poznatky zařadit do širších souvislostí. Čtěte více ZDE »

Ne, nemám na mysli duben r. 1945, ale 8. květen 2010. Že to není možné? Ale je, vždyť jsem se na něj vlastníma očima, s vyvrácenou hlavou a bolestí za krkem skoro celé dvě hodiny díval. Ale nelekejte se, ovšemže nešlo o skutečná letadla ani o smrtonosnou střelbu, ale byl jsem svědkem úchvatné podívané na rej miniaturních modelů stíhaček a bitevníků čtyř hlavních účastníků druhé světové války.

V městském tisku jsem si minulý týden všiml oznámení o letecko-modelářské exhibici na oslavu letošního 65. výročí Dne vítězství. A protože jsem ve svých jinošských letech byl také nadšeným modelářem, nemohla mne tahle stará vášeň, byť již věkem značně přibrzděná, nechat lhostejným. Čtěte více ZDE »

Nemine dne, abych ve své internetové e-mailové schránce neobjevil od Ivany Siglerové zajímavé informace o tom, co podniká její instituce, kde pracuje v oddělení komunikace. Jde o Česká centra – příspěvkovou organizaci ministerstva zahraničních věcí ČR, která má rozvíjet dialog se zahraniční veřejností, zejména v kultuře, vzdělávání, obchodu a turistickém ruchu. 

V současné době je v provozu již 25 Českých center ve 22 zemích světa, nejnověji bylo začátkem května otevřeno České centrum v  izraelském Tel Avivu spolu s pozoruhodnou výstavou o Židech v boji a odboji za druhé světové války. Je to snad vůbec poprvé, kdy se světová veřejnost dozvídá kromě tragických událostí Židů v době nacistického holocaustu také o tom, že byli příslušníky čs. armády a se zbraní v ruce bojovali na mnoha frontách.  Čtěte více ZDE »

Psal se rok 1942 a moje první vzpomínka na 2. světovou válku je spojena se strachem a kouřem – spolu s rodiči a sousedy jsem se dívala z kopce nad obcí Zákolany, jak hoří Lidice. Vidím to jako dnes, kdy jsme celá skupinka lidí utíkali na Katovku, abychom s obavami pozorovali na obzoru  černý kouř. V paměti mám strach rodičů, kteří tušili, že se děje něco zlého. Obavy mého otce o své bratry a jejich rodiny, kteří bydleli v sousedství Lidic, v Makotřasích. Informace se šířily drážními telefony tajně, dospělí nás děti vážně napomínali, že nesmíme s nikým cizím o tom mluvit – prostě první konkrétní dotek války, který ve mně zůstal po celý život. Kdykoliv se mluví o Lidicích, vybaví se mi ten tmavý kouř v dálce. Čtěte více ZDE »

Máj – měsíc lásky – je vhodnou příležitostí k připomínce, že letošní rok je rokem bohatým na slavná výročí. Druhého července si nejen v literárních kruzích vzpomeneme na 80. výročí narození spisovatele Oty Pavla, o kterém Jan Werich prohlásil, že kdyby Pavel psal anglicky, ležel by mu u nohou celý svět. Nadto v listopadu oslavíme další významné jubileum – 200. výročí narození básníka Karla Hynka Máchy, nejvýznamnějšího představitele českého romantismu a zakladatele moderní české poezie.

Intermezzo I.

„S touhy plným srdcem vstoupil jsem do světa, v naději, že zlaté sny prvního svého mladiství v něm uskutečněny naleznu. Byl bych jej celý v náručí obejmul; ale běda, záhy se opona strhla, a já spatřil, že jsem zklamán….

(15. července 1833: Úryvek z Máchova dopisu, adresovaného dívce, jejíž totožnost se nepodařilo odhalit) Čtěte více ZDE »

Toto často používané úsloví ovšem neznamená, že máme doma ve staré skříni skutečného kostlivce, ale že před světem tajíme skutečnost, že jsme se kdysi dopustitli něčeho, čeho jsme se dopouštět neměli, nebo naopak jsme nevykonali to, co čest a slušnost vykonat vyžadovala. Potlačovaná pravda se však po čase začne neodbytně drát na světlo boží, „kostlivec“ nás začne strašit a přivolávát do našeho spánku noční můry. A potom nejlepším řešením je „vystoupit ze skříně“ přiznat se k hříchům minula a rozhlásit pravdu pravdoucí do světa. I já mám takového kostlivečka ve skříni a, i když se vystavuji nebezpečí, že mnoho z mých přátel mne přestane zdravit, případně posílat emaily, musím s pravdou ven. Ano, vězte, byl jsem členem Pionýra, i když, jak seznáte z následujících řádků, jsem v jejich sevřených řadách dlouho nepobyl. Snad abych však začal od samého začátku a vysvětlil, jak k tomu došlo. Čtěte více ZDE »

Nejdříve ze všeho chci poděkovat panu Richtermocovi, protože jeho článek ”Růže pro Hašlera“ mne konečně přiměl k tomu, abych napsala něco, o čem uvažuji již velmi dlouho.

Vlastně od té doby, kdy byla odhalena socha Karla Hašlera na zámeckých schodech. Navíc, abych si vše dostatečně uvědomila, poslala mně bývalá spolužačka krátce po odhalení sochy časopis z Prahy 5, kde byla celá titulní strana věnována Karlu Hašlerovi.

Pan Richtermoc na začátku svého článku píše o své cestě na Zlíchov a také se zmiňuje o vilové čtvrti Žvahov pod Dívčími hrady. Jsem Žvahovačka a nikdy jí být nepřestanu, tak jako můj tatínek byl hrdý Zlíchovák. Ze Zlíchova ale také pocházela Hilda Čiháková-Hojerová, za svobodna Uhrmannová. Čtěte více ZDE »