Poslední motýl je nádherný film (i když specificky o násilí nacistickém, je filmem proti násilí vůbec), zajímavý i tím, že jeho producentem je Steven North a hudbu složil (na smrtelné posteli s rakovinou, zemřel před premiérou) jeho otec, Alex North (složil hudbu pro dlouhou řadu filmů, mezi nimi Spartacus a Death of a Salesman, asi patnáckrát byl navržen na Oskara a je málo lidí jeho generace, kteří neslyšeli jeho nejpopulárnější píseň, “Unchanged Melody”.) Film režíroval český režizér Karel Kachyňa a dodatečnou hudbu složil Milan Svoboda. Námětem filmu je plán nacistů vydíráním přinutit slavného francouzského mima, Antoina Moreau, aby vytvořil představení s židovskými dětmi v terezínském koncentráku, které mělo přesvědčit pozvané zástupce Červeného kříže o blahovolném a vysoce kulturním životě v této poslední štaci před cestou do plynových komor. Moreau nakonec vytvoří verzi “Hansel and Gretel”, která je otřesnou obžalobou nacistického režimu. Všichni účinkující skončí v transportu do koncentráku.

“Poslední motýl”byl  filmován v Praze ve dnech sametové revoluce. Všichni účinkující a technický personál přerušili natáčení a zúčastnili se demonstrací proti komunistickému režimu. A producent filmu “Poslední motýl”, Steven North, o tom natočil film “Gingerbread Revolution”(Perníková revoluce), ve kterém vystoupili herci, kteří hráli ve filmu “Poslední motýl”. Ale hlavně v něm vystoupili čeští studenti a herci(jedním z nich byl Josef Kemr), kteří by si všichni zasloužili Řád bílého lva. Ani ne tak jako studenti a herci, ale jako občané, kteří beze zbraní (prostě svojí vůlí, svou účastí na demonstracích a svou vírou ve svobodu) dokázali svrhnout režim, který jim čtyřicet roků vládl knutou. Jednou z nejpozoruhodnějších scén filmu je demonstrace proti režimu. Komunistický funkcionář se pokouší demonstrující převést na pravou (komunistickou) víru zesměšňováním studentů, kteří byli zmláceni komunistickou policií. Řekl něco jako, že v žádném vyspělém státě nerozhodují o tom, kdo má být prezidentem, patnáctileté děti. Zezdola masy protestujících skandují: “My nejsme děti…my nejsme děti…” Komunistický funkcionář se chvíli tvářil překvapeně, co si to ti lidi dovolují, pak to, zřejmě úplně popletený, vzdal. Nikdo se ho nedotkl, nepadlo jediné výhružné slovo pomsty, dokonce ani jediné slovo o spravedlivém trestu. Představitel francouzského mima, Tom Courtenay, který se demonstrací zúčastnil, hovořil o “sladkosti” českých lidí. O té sladkosti nevím, ale rozumím mu. Byl to krásný kompliment snu, který – jako většina snů – skoro zemřel na úbytě skutečnosti. Prvně jsem viděl, jak se masy našich lidí v těch dnech chovaly. A ověřil si, jak vysoko jejich statečnost i ukázněnost cenili přítomní cizinci. A byl jsem hluboce a radostně dojat, poprvé od mobilizace v roce 1938. Byl jsem dojat, protože po čtyřiceti letech mordování těl, ale hlavně duší, celého národa režimem, který měl absolutní moc nad životy svých poddaných, nejdříve několik (mezi těmi, kteří byli zmláceni na Národní třídě byl i můj pozdější přítel, Bohumil Hubálek), pak stovky a nakonec statisíce řeklo ne, a řekli to hlasem, který nesnesl odporu. (S bezbřehou pokorou jsem si připomněl závěr poznámek, kterými jsem 21. srpna 1968 protestoval před torontskou radnicí proti invazi armád Varšavského paktu (překlad): “Jestliže nemůžeme poslat tanky proti sovětským, alespoň se znovu zasvěťme vznešeným ideálům svobody, dožadujme se stále silnějším a neodbytnějším hlasem svobody pro všechny. Náš hlas je slyšet za železnou oponou a stále silnější echo se vrací. Přijde den, kdy toto echo nabude síly uragánu, proti kterému sovětské tanky budou bezmocné).”

Film zachytil i Václava Havla, jak odchází z vězení, jak přichází s Dubčekem do sálu, dýchajícího slávou, vítězstvím a nadějí a končí záběrem dojatého Václava Havla s první ženou Olgou na balkonu nad jásajícími zástupy. A smutně (a nechápavě) jsem si připomněl i zápis o jednání mezi Václavem Havlem a tehdejším komunistickým ministerským předsedou Ladislavem Adamcem v úřadu předsednictva vlády 5. prosince 1989. Jednání se mimo jiné zúčastnili Petr Pitthart, Jiří Křižan a Vladimír Hanzel (pokud vím, tehdejší Havlův osobní tajemník), který jednání zaznamenal a zvěčnil v knize “Zrychlený běh dějin”. Havel a jeho kolegové se snaží (necelé tři neděle po zmlácení studentů komunistickou policií) Adamce přesvědčit, aby zůstal předsedou vlády.

Hanzel: Máme to chápat, že vy nebudete…?

Adamec: Ne, nebudu. (plácnutí dlaní do stolu)

Havel: Vy nebudete ministerským předsedou?

Adamec (resolutně): Ne !!!

Havel: No, to ovšem jsme nepochopili, aspoň já teda.

Havel: Dobře, považujete teda za reálnou – já mám pocit, že řešení s tím, že vy byste byl prezidentem a Sacher předsedou vlády…

===========================================

Strašně bych si přál, aby to nebylo pravda. Stejně bych si přál, aby nebylo pravda mnohé z toho, co se stalo o dva měsíce později, při Havlově torontské návštěvě v únoru 1990.

* * *

Josef Čermák: The Last Butterfly

The General Consulate of the Czech Republic in Toronto deserves thanks for calling our attention to the screening of the film “The Last Butterfly” at this year’s , already twentieth, Toronto Jewish Film Festival. The film’s name seemed faintly familiar. Then I remembered: the name of the film reminded me of a poem of one of the talented Jewish children, who – before they took them to the camps of death – wrote verses, stories and reports (they were published in their newspaper Vedem) I read in a book published in 1995 called “Is my country a wall of ghettos?” I looked for the poem in my copy of the book, but didn’t find it there. The verse which stuck in my memory (possibly also because for its author, and equally for the huge majority of the Terezin children, it demarcated not only the past, but also the future): I didn’t see there a butterfly…(If I remember well, the last butterfly he saw there sometime in the past, was brightly yellow). A possibility, that the title of the film was inspired by the verse, was a sufficient encouragement for me to hit the street. I didn’t regret it.

The Last Butterfly is a wonderful film (even though it is specifically about the Nazi violence, it is truly a film against any violence), it is also interesting that it was produced by Steven North and the music was composed – on his deathbed – by his father, Alex North, who died from cancer before the film was released. (Alex North composed music for a great number of films, including Spartacus and Death of a Salesman and there are not many people in his generation who never heard his most popular song, The Unchanged Melody). The film was directed by Czech director, Karel Kachyna, and additional music was composed by Czech composer Milan Svoboda. It is about a Nazi plan to blackmail a famous French mime Antoine Moreau into presenting a children’s performance at Terezin, which was to deceive the visiting Red Cross delegation into believing that the Terezin concentration camp, the last stop before the children were transported to the gas chambers, was a benign place with a highly cultured environment. Moreau in the end creates an extraordinary version of “Hansel and Gretel”, based on the book of the same name by Canadian author Michael Jacot, which is a powerful indictment of the Nazi regime. Everyone participating in the performance ends on the train to the concentration camp.

The Last Butterfly was shot in Prague during the Velvet revolution. The entire cast and crew of the film had staged a walk-out to join the revolution which inspired the producer of “The Last Butterfly” to make a film about the Velvet Revolution, and name it “The Gingerbread Revolution”. The cast in the two films was much the same. With one major difference: the main actors in the ”Gingerbread Revolution” were Czech students and actors (one of them was Josef Kemr) and they did not act – they lived their parts. All of them deserve the highest Czech decoration, the Order of White Lion, as citizens who – without weapons (their weapons were their will, their participation in the demonstrations, and their faith that freedom must prevail) – succeeded in bringing down a regime, which for forty years ruled them with a whip of fear. One of the most compelling scenes in the film is a demonstration, during which a Communist leader tries to persuade the crowd of the correctness of the party line by ridiculing the students who few days earlier were beaten up by the Communist police: no developed country can let 15 years old children decide who should be the president of the country…From bellow,  the masses chant: “We are no children…we are no children…” The Communist leader looks confused as if he couldn’t fathom the audacity of the people to contradict him, and then, utterly bewildered, gives up. No one touched him, not one threatening word, not even a single word about just punishment, marred the occasion. The actor who in “The Last Butterfly” played the mime Moreau, Tom Courtenay, spoke about “sweetness” of the Czech people. I don’t know about sweetness, but I know what he means. It was a lovely compliment to a dream, which – as most dreams – subsequently almost died from the decease of reality. This was the first time I really saw how our people behaved in those pregnant days. The film also confirmed how highly their courage and their discipline was valued by foreign observers. And I was –for the first time since the mobilization in the fall of 1938 – profoundly and joyously moved. I was moved, because after 40 years of ravaging the bodies, but even more the soul of the nation by a regime, which had almost absolute power over the lives of its subjects, at first a few (among them those beaten up by the police at the Národní třída, including my later friend, Bohumil Hubálek), then hundreds and in the end hundreds of thousands said No, and said it in a voice which couldn’t be denied. (I recalled – with humility without end – the concluding sentences of my remarks in front of the Toronto City Hall, protesting the invasion of the Warsaw Pact armies: “If we cannot send our tanks against the Soviet tanks, let us at least rededicate ourselves to the high ideals of liberty, let us demand with an ever stronger and  more persistent voice freedom for all. For our voice is heard behind the Iron Curtain, and an ever stronger echo is coming back. One day that echo will gather the force of a hurricane, against which Soviet tanks shall not prevail.”

The Gingerbread Revolution shows Václav Havel leaving prison, then entering – with Dubček a hall, emanating glory, victory and hope, and ending with a shot of profoundly moved Havel and his first wife Olga on a balcony above the rejoicing throng. I recalled – sadly and uncomprehendingly – a record of negotiations between Havel and the then Communist Prime Minister, Ladislav Adamec, at the cabinet’s office on December 5, 1989. Also present were Petr Pitthart, Jiří Křižan and Vladimír Hanzel (I believe Havel’s personal secretary) who recorded the negotiations and immortalized them in his book “The accelerated beat of history”. Havel and his colleagues are trying (not quite three weeks after several students were beaten up by Communist police) to persuade Adamec to continue as the prime minister.

Hanzel: Should we take it that you won’t…?

Adamec. No. I won’t. (hits the table with his fist)

Havel: You won’t be the prime minister?

Adamec (resolutely): No !!!

Havel: Well, then we didn’t grasp it, at least I didn’t.

Havel: Allright, would you then see as real – I have a feeling, that the solution might be that you would be president and Sacher  prime minister…

————————————————————

I would desperately wish to believe that it wasn’t so. And I would equally wish to believe that some of the things that happened a couple of months later during Havel’ s Toronto visit, didn’t happen either.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

V posledních měsících se jeho zdravotní stav prudce zhoršil a nakonec musel do nemocnice Na Františku, kde 1. května, den před svými 85. narozeninami ve spánku zesnul.

Jsem ráda, že jsem za ním odpoledne 1. máje přišla a že byl v dobré náladě, dá-li se tak mluvit o stavu, kdy už člověk moc nevládne svým tělem. Namáhalo ho i mluvení, i když se velmi snažil. A tak jsem mu povídala já. O tom, co je v rodině nového, jaký pěkný rozkvetlý strom vidím z jeho okna a jak mu zítra na narozeniny přinesu štrůdl (ten měl moc rád) a jahodový dort. Usmíval se, těšil se, a když jsem odcházela, dlouho jsme se loučili. Oči se mu však zavíraly, byl unavený. Když jsem odcházela, netušila jsem, že jsme se viděli naposled – asi půl hodiny po mém odchodu zemřel…

Jsem přesvědčená, že odtud viděl ve Strašnickém krematoriu svůj pohřeb a že se mu líbil.  Přišlo tolik dobrých lidí, především skautů! I pan farář Szabó z farnosti sv. Antoníčka, kam rád chodil do kostela, měl úžasnou ,,skautskou” řeč. Nechali jsme mu hrát písničky z kazety,  kterou spolu se skauty také nazpíval – Hoši od Bobří řeky. A po skončení obřadu mu venku lidé za doprovodu kytary jeho věrného kamaráda Jendy Klepáče a tuby Jana Střížovského zazpívali “My pluli dál v zelený háj”.

Vlastně to vůbec nebyl smutný pohřeb, i když mi při zpívání slzy kapaly na hlasivky… Bylo to důstojné a hezké rozloučení s poctivým a moc hodným člověkem.

***

Nikdy nenechal Dvojku ve štychu
Vladimír Janík se narodil 2. května 1927 v Brně. Rodina se tři roky poté přestěhovala do pražských Dejvic. Pod vlivem otce se dostal ke skautingu – roku 1937 vstoupil do 4. smečky vlčat. Smečka se později militarizovala a spolu s kamarádem Jiřím Navrátilem oddíl opustil.

Nakonec vstoupil do legendární Dvojky – oddílu Jaroslava Foglara (Jestřába), kde v období 1945-1980 zastával funkci zástupce vůdce oddílu. Po složení maturity na reálném gymnáziu se marně pokoušel získat titul na Právnické fakultě UK – pro činnost v Junáku a členství v Lidové straně byl po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 ze studia vyloučen. Proto absolvoval několik pomaturitních kurzů a pak pracoval až do odchodu do důchodu v investiční výstavbě. Vladimír Janík – Dan pamatuje na zákazy skautingu a nepříznivá období, kterým musel oddíl čelit. Dodnes si nesmírně váží Jaroslava Foglara, se kterým dlouhá léta skautoval, má rád jeho knihy, jak ty o chlapeckých hrdinech, tak ty životopisné. Od roku 1982 je členem Svojsíkova oddílu.

V roce 1937 vstoupil Vladimír poprvé do klubovny 4. smečky vlčat – stála blízko jeho domu a později se přestěhovala do „Jardovy chaty“ – kde se poprvé setkal se svým pozdějším kamarádem Jiřím Navrátilem. V programu oddílu se postupem času objevily prvky boje – kluci byli důstojníky, kteří obsadili vedení, poučováni, jak zacházet se zbraněmi, granáty, poznávali strategie boje. Oddíl byl militarizován, a tak ztratil Jiřího Navrátila, který odešel i s bratrem Cyklonem (Boris Navrátil) do Dvojky. Dan, jak přezdívají skauti Vladimíru dodnes, zůstal ve smečce a skauting se pokoušel s ostatními hochy zachovat. Nakonec i on (poté co si vyzkoušel roli „podšestníka“) smečku opustil a dostal se do Dvojky. To už se psal rok 1942.

Dvojka
Oddíl Jaroslava Foglara – Dvojka – musela během války fungovat už jen tajně. Proslýchalo se, že je to oddíl velmi elitní, a tak měl Dan strach. „Ve Dvojce zůstalo po zrušení Junáka asi sedmnáct lidí, včetně Jestřába (Foglara). Díky tomu, že mě Jirka Navrátil znal z dejvického skauta, do Dvojky mě vzali. Měl jsem ze vstupu trochu strach, protože Dvojka byla brána jako elitní oddíl a mohli tam chodit jen někteří… Ti kluci tam byli také starší než já, já byl hubený a malý, byl jsem nejmenší ze třídy. Takže jsem si myslel, že těm klukům nebudu fyzicky stačit.“ Díky Jiřímu Navrátilovi se do Dvojky nejen dostal, ale brzy i začlenil. Moc se mu líbila morálka, která v oddíle panovala, skauti si nenadávali a chovali se slušně. Dan vzpomíná i na družinové schůzky, které se kvůli utajení konaly u členů oddílu doma.
Jestřábova Čigoliga („indiánské“ časopisy oddílu Dvojka) Dana zasvětila do všech tajů oddílu – vysvětlila mu bodování, výletování, vše, co s oddílem souviselo. „Byly to časopisy, díky nim jsem vnikl do všech tajů a zvyklostí oddílu – zjistil jsem tam, co je to bodování, co tábory …“

(Memory and the History of Totalitarian Regimes)

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky Evy Střížovské:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/eva-strizovska/

Nepamatuji se, kdy jsem se s Gordonem setkal poprvé. Mám skoro pocit, že jsem ho znal vždycky.

68PUBLISHERS

Muselo to být někdy v době, kdy do Kanady přišli Zdena a Josef Škvorečtí, poněvadž si vzpomínám, že Gordon se aktivně zúčastnil jednání vedoucích k založení 68Publishers (Sixty-Eight Publishers), instituce, která začala s ničím, ale bylo jí určeno, aby hrála nejvýznamnější roli v přežití české literatury během 40 let komunistické vlády v Československu. Můj příspěvek byla právní práce spojená s inkorporováním nakladatelství jako charitativní organizace v roce 1972. 68Publishers vydala celkem 220 knih, často rukopisů, které byly do Kanady vpašovány z Československa. Jako první členové správní rady jsou v chartě uvedeni H. Gordon Skilling, Gleb Žekulin, Michael Schomberg (všichni tři byli profesory na Torontské univerzitě) a já. H. Gordon Skilling byl zvolen předsedou správní rady a zůstal jím až do roku 1995, kdy Zdena a Josef Škvorecký formálně ukončili činnost svého nakladatelství. Gordonova role při založení nakladatelství, zvlášť v týdnech před inkorporováním, byla životně důležitá.

OBĚD S PROFESORY KATHRYN FEUER A GORDON SKILLING

Ani s přesným datem tohoto oběda si nejsem docela jist. Bylo to buď koncem roku 1966, nebo začátkem roku 1967. Zúčastnil jsem se oběda jako mluvčí Československého sdružení v Kanadě. Na obědě bylo dohodnuto zahájit na Torontské univerzitě Program českého a slovenského jazyka a literatury, který by byl sponzorovaný Československým sdružením v Kanadě. Torontská univerzita reagovala rychle: dopisem, datovaným 21.března 1967, tehdejší prezident univerzity, Claude Bissell, mi oznámil, že Rada guvernérů přijala „s velkým potěšením“ naši nabídku daru, splatného v tříletém období, na částečnou úhradu platu profesora na Katedře Slovanských jazyků a Literatur, který bude zodpovědný za kurz nebo kurzy české a slovenské literatury. Univerzita bude v Programu pokračovat tři roky po roku 1970. Po roku 1973 je úmyslem Univerzity v Programu pokračovat bez omezení, ledaže by nedostatek studentů nebo jiný nepředpověditelný důvod pokračování znemožnil…” Pokud vím, Program nedostatkem studentů netrpí a také se nevyskytl jiný nepředpověditelný důvod, který by pokračování Programu znemožnil – kurz (či spíš kurzy) vedené profesorkou Veronikou Ambrožovou zdárně pokračují. I v tomto případě Skillingova inspirace byla neopominutelnou přísadou pro úspěch této akce.

OSLAVA 70. VÝROČI ZALOŽENÍ ČESKOSLOVENSKA

Hlavní událostí této oslavy byl seminář na Torontské univerzitě, nazvaný Czechoslovakia – 1918 to 1988. Seven dDecades from Independence” (Československo – 1918 do 1988. Sedm desetiletí od samostatnosti). Seminář byl organizován profesorem Skillingem a zúčastnili se ho profesoři z téměř dvaceti univerzit: Stanley B. Winters z New Jersey Institute of Technology; Gregory F Campbell z Cartage College, Wisconsin; Andrew Rossos, Peter Brock, Paul R. Magosci, Richard Day, Dušan Pokorný, Scott Eddie, Gleb Žekulin a Josef Škvorecký z University of Toronto; Walter Ullman ze Syracuse University; Piotr S. Wandycz z Yale University; Edita Bosak z Memorial University, Newfoundland; Ronald M. Smelser z Univesity of Utah; Gary Cohan z Oklahoma University; Radomír V. Luža z Tulane University; Yeshayahu A. Jelinek z Ben Gurion University of the Negev, Israel; Roman Szporluk z University of Michigan; Frederick Barnard z University of Western Ontario; Joseph Rothshild z Columbia University; Radovan Selucký z Carleton University; Ján Adam z University of Calgary; Igor Hájek z Glasgow University a Markéta Goetz-Stankiewicz z University of British Columbia. Semináře se rovněž zúčastnili George J. Kovtun, Library of Congress, Washington, D.C. a Vilém Prečan z Dokumentačního střediska nezávislé československé literatury, Německá Federální Republika. Recepce se konala v Thomas Fisher Rare Books Library, kde Luba Fraštacký aranžovala výstavu Petlice a jiné nezávislé literatury.

Dalšími akcemi inspirovanými seminářem byl koncert (který jsem měl čest organizovat já) CBC Radio program The Human Face (lidská tvář), jehož autorem byl John Reeves a inscenace (torontským Novým divadlem) Havlovy hry Pokoušení. Na koncertu vystoupili: pianista Antonín Kubálek, hudební skladatel Oskar Morawetz, slovenské operní zpěvačky Maria Mattei a její dcera Nina Mattei, čelista Vít Fiala a Dagmar Rydlo. Krátké projevy pronesli Chaviva Hošek, ministryně ve vládě provincie Ontario, Věra Fraštacká a jeden z posledních žijících ruských legionářů, major Rudolf Hásek. Autora programu The Human Face, Johna Reevese fascinovalo Pražské jaro. Napsal o tom: „Lidé se často ptají, proč já, rozený Kanaďan bez jakéhokoliv českého pozadí, se dlouhodobě zajímám o Československo. Po mém soudu (a mnozí soudí stejně), co se tam dělo, bylo stejně důležité jak reformační hnutí ve středověku.” Reevesův program byl kanadským rádiem vysílán od 24. do 28. října 1988. Havlovou hrou Pokoušení soubor Nového divadla ukončil svoji divadelní sezonu památného roku 1988.

Tato oslava čtyřiceti roků československé samostatnosti byla nejvýznamnější akcí o Československu, jíž jsem byl v Kanadě svědkem. Professor Skilling v ní hrál hlavní roli. Rád si vzpomínám na malou příhodu během semináře. Při jednom zasedání jsem se nechal slyšet , že souhlasím s jedním z přítomných, i když jeho otec mne žaloval pro urážku na cti, jíž jsem se měl dopustit články o jeho činnosti během války. To se samozřejmě na akademických sešlostech nedělá a někteří z přítomných dali svůj nesouhlas najevo. Ne Gordon. Dosud vidím jeho pobavený, skoro uličnický úsměv: nacisty a fašisty v lásce rozhodně neměl.

HAVLOVA TORONTSKÁ NÁVŠTĚVA – 19.února 1990
Torontská návštěva tehdy ještě prezidenta Československé republiky byla zachycena na videu počínaje jeho příchodem do Convocation Hall Torontské univerzity a formálním přivítáním jeho dobrým přítelem, profesorem Skillingem. Návštěvou se podrobně zabýval v sérii článků v pražském Reflexu v červnu 1991 – a zvlášť v čísle datovaném 11. června, novinář Josef Klima. Vzpomínám si na řadu schůzek a telefonických hovorů s Gordonem, hlavně na schůzku v kanceláři  v budově ontarijské vlády nedlouho před Havlovým příjezdem, jejímž účelem bylo prohovořit organizaci návštěvy a bezpečnostní opatření.  Zúčastnil se jí slušný počet lidí, zástupci kanadské a ontarijské vlády, města Toronta, Královské kanadské jízdní policie (to jméno se mi hrozně líbí), torontské policie, Českého a Slovenského sdružení v Kanadě (reprezentované jejím předsedou, Jiřím Cornem) a jiní. Z mého hlediska nejdůležitější byly dvě osobnosti: krásná a zřejmě vysoce kultivovaná žena, zastupující ontarijskou vládu (dozvěděl jsem se o několik dní později, že ona impresivní žena byla sestrou muže, který mne žaloval pro urážku na cti) a profesor H. Gordon Skilling, který reprezentoval University of Toronto. Gordon Skilling – prostě silou své osobnosti schůzku dominoval. Do té míry, že nikdo, poté, co mne nominoval, abych setkání s Havlem v Convocation Hall moderoval, nepřišel s protinávrhem. Účelem setkání bylo jednak udělení prezidentu Československé republiky čestného doktorátu práv ne University of Toronto, ale druhou torontskou universitou, York University, jednak Havlův projev nejen k českým a slovenským uprchlíkům a imigrantům, přítomných v Convocation Hall, ale všude ve světě. Takže musím Gordonovi poděkovat za příležitost (mimochodem nikdy se nezmínil, že mne bude nominovat), za příležitost být svědkem (jak já to vidím) jednoho velkého kroku na cestě k rozdělení Československa. Bez ohledu na výsledek Havlovy návštěvy v Convocation Hall, Gordon chtěl posílit reputaci dávného přítele, kterého se mu podařilo  na Hrádečku navštívit i během komunistického režimu.

Čtyři setkání – čtyři svědectví o věrnosti H. Gordona Skillinga věci československé.

* * *

Autorka anotačního portrétu Marie Gabánková

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Čas se nakonec našel a plody jsem v různém stupni podrobnosti probádal. Abych však z nich upadl ve zbožný obdiv či klesl na kolena před jejich nezpochybnitelnou pravdou, to se mi nepřihodilo. Ba, abych se přiznal, spíš jsem byl zklamán než očarován, nenaleznuv všeobjímající Pravdu, nýbrž prostě názor. Názor ovšem mívají i strejci nad pivem; názor filosofický se od jejich neliší pravdivostí či nadřazeností, nýbrž exaktností formulace. Odvážil bych se definice: filosofie je formulace jedné z mnoha subjektivních představ o uspořádání světa. Nic víc.

Srovnáme-li všechny filosofické směry, školy, názory, poučky, co se jich kdy urodilo, dojdeme k málo povznášejícímu závěru: každý pes jiná ves. Tolik je filosofických názorů, kolik je filosofů, a kdokoli v sobě najde nadání k definování vlastních myšlenek, může k nim přičinit další. Jsou to skvělá i méně skvělá cvičení mysli, dobře i méně dobře formulované domněnky, vize, představy. Rozhodující a přitom z cesty svádějící roli v nich nezřídka, ba snad převážně, hrají myslitelova vlastní přání. Představa světa, ne jaký je, ale jaký by se slovutnému filosofu líbil, jaký by k jeho pohodlí měl správně být. Skutečného, všeobecně a definitivně platného závěru o zákonitostech, jimiž se řídí běh světa i lidská existence, se z filosofických konstrukcí nedobrala žádná, jakkoli si o sobě mnohé domýšlejí, že se jej dobraly. Kdo se pokusí podle filosofických receptů řídit skutečný život, dopadá zpravidla špatně; kdo se pokusí vtlouci společnosti jejich uskutečnění mocí, způsobí bez výjimky katastrofu. Jednotlivě mohou filosofie působit úctyhodným dojmem důkladnosti; jejich souhrn je nesourodá sbírka nedomyšleností, omylů, nezřídka i holých nesmyslů. Velmi mnozí myslitelé přitom vycházejí ve svých úvahách z matematiky, ba považují filosofii za cosi jako matematiku myšlení; je zarážející, že jim uniká tak podstatný matematický princip, jakým je nepřípustnost chyby ve výpočtu. Sebedrobnější chybička znehodnotí celý matematický postup až ke konečnému výsledku, všechno je chybné, zbytečné, nic. Abychom vybudovali skutečně použitelný filosofický systém, nesměli bychom se takové chybičky dopustit; ale vidíme, jakými chybami a omyly, buď z neznalosti, buď v zaťaté snaze dokázat svou, se hemží všechny filosofické vývody. A to i v případě, že zůstávají v oblasti jevů smysly postižitelných; i tehdy bývá mnohému mysliteli nesnadné je utřídit a zařadit do odpovídajících příčinných vztahů. Což teprve, umane-li si myslitel nahlížet pod pokličky Pánubohu a kategorizovat jevy jen částečně poznatelné nebo nacházející se už cele v oblasti nadsmyslna, jako je kupříkladu veškeré bádání o lidském duchu. Marnost nad marnost, výsledek nemůže nebýt chybný.

Zdá se dokonce někdy, jako by ani nebyly cílem filosofie správnost či použitelnost, nýbrž co nejrozmanitější filatelie názorů. Aristoteles káže toto, dozvídáme se z učených děl, Platón však ono; materialisté hledí nevraživě na idealisty a ti na ně zpátky jako na přízemní duše, neschopné pohlédnout dál než k uzenému se zelím. Ani o tomto jevu není jednoty, celé filosofické školy mají za to, že není žádného uzeného se zelím, nýbrž existují pouze abstraktní a nadřazené pojmy Uzenosti a Zelovitosti; jiné školy ovšem nalézají, že není ničeho než jednotlivých porcí uzeného, od nichž lze až druhotně odvoditi pojem Uzenosti. Někdo se může nad tím zjištěním pousmát, ale opravdu si filosofové mnoha staletí mořili mozky tímto problémem, ledaže nemluvili zrovna o uzeném. A tak dále; každý příští myslitel jen rozšíří filatelii o svůj kousek, aniž by mu vadila logická skutečnost, že praví-li filosof A o zákonitostech světa něco jiného než filosof B, musí se nutně jeden z nich mýlit, popřípadě oba. A mýlí-li se, je tedy všechno marné jako školní úkol z matematiky na pětku, pan učitel také nesbírá úlohy proto, že jsou tak pěkně a pestře rozmanité, ale chce je mít správné. Chybujícím myslitelům by bylo možno poradit totéž, co slýchají žáčkové, kteří nesvedou úlohu lépe než na pětku: aby se raději šli učit ševcem. To bychom ovšem, lze se obávati, měli velmi mnoho ševců a žádné filosofy.

Je tedy zbytečné či dokonce snad škodlivé obírat se smyslem a zákonitostmi světa? Nestojí za to utřídit si myšlenky, formulovat je v názor?

Ale ano. Stojí to za to. Jen musí člověk zůstat skromný. Nepropadnout filosofické domýšlivosti, která probravši všechno přízemní a pochopitelné, chce proniknout i do věcí nadsmyslných, lidskému poznání nedosažitelných. Stavět na nich dál své názorové konstrukce, které ztrativše mezitím půdu pod nohama, vznášejí se ve výšinách, kde už lidský rozum nerozezná smysl od nesmyslu. Dovolím si na tomto místě vyslovit několik pravidel filosofického hledání:

Hlídejme ve vší skromností své úvahy, nezabíhají-li do sfér, jejichž zákonitosti už nelze lidským rozumem a smysly zachytit. Rozeznáme je snadno: jsou to věci, o něž se lidstvo od věků hádá a nemůže se ničeho definitivního, obecně platného, dohádat, pravda, spravedlnost, láska, lidský duch, Bůh. Není zakázáno o nich hloubat, ale čehokoliv se dohloubáme, nepovažujme za víc než za domněnku. Uznejme, že schopnost lidského poznání má svůj strop, daný naším třírozměrným chápáním. Existují zajisté i dimenze vyšší a přicházejí z nich k nám signály; ale my se spokojme s tím, ze je registrujeme. Nechtějme z nich hned uplést pometlo absolutní pravdy, spokojme se s tím, že konečnou, vše ostatní vylučující pravdu nenajde člověk svými omezenými prostředky nikdy. Definujme tedy, ale nedefinujme příliš a za každou cenu, abychom se nedodefinovali hloupostí.

Na domněnkách už dál konstrukci svého názoru nestavme. Nevyvozujme domněnku z domněnky; nebudujme stále další a další názorová patra na základech každým stupněm nejistějších. Nebo to snad i dělejme, baví-li nás to, ale nezapomínejme, že to, k čemu docházíme, je opět jen domněnka, připouštějící vedle sebe i nekonečný počet jiných domněnek. Tažme se, není-li konečná domněnka, poslední výsledek našeho filosofického bádání, synonymem pro nesmysl. Neraďme světu, jaký by podle našich představ měl být, a Pánubohu, jak jej má řídit. Je největším omylem filosofické domýšlivosti, pokládá-li vesmír za špatně udělaný a sebe sama za vynálezce toho, jak by měl vypadat správně. Úkolem filosofie není vymýšlet lepší, dokonalejší, spravedlivější etc. světy, nýbrž se dobírat poznání, jaký je ten náš, obyčejný a daný. I to je úkol obtížný a vlastně nesplnitelný. Myšlenkové konstrukce o tom, jaký by měl svět správně být nejsou jen pošetilé a zbytečné; přečasto v sobě tajívají zárodek nevídaných malérů.

A pochopitelně hledejme zákonitosti a na nich stavme svůj názor, ne naopak. Člověk by řekl, že je to samozřejmý předpoklad, ale je až s podivem, kolik myslitelů si nejdřív stanoví něco předem daného a jim libého, načež k tomu začnou krkolomně stesávat důkazy. Stavba, již tak – celkem snadno – zbudují, se však už nenazývá filosofie, nýbrž ideologie. Kategorie to o mnoho stupňů nižší, vulgární a povrchní, jíž použije-li se v praxi, nemůže dosáhnout ničeho víc než krátké orgie vulgarity, zakončené celkovým zhroucením.

Připojme ještě zásadu ne snad zcela nezbytnou, ale všemu myšlení velmi nápomocnou: buďme srozumitelní. Mnozí filosofové se v snaze definovat nedefinovatelné zapletli do tak složitého způsobu vyjadřování, že mu nakonec nerozumí nejen zbytek lidstva, nýbrž, jak leckdy vysvítá z jejich vývodů, ani myslitel sám. Spokojme se s tím, že nám není dáno k vyjádření myšlenek nic lepšího než některý z jazyků; a že neprospějeme ani myšlenkám, ani jazyku, překroutíme-li jej do nesrozumitelnosti. Každá z vyspělých, kulturních řečí světa dává možnost dostatečného vyjádření za pomoci běžného výraziva, jen je nutno ho dobře ovládat. Vyvstanou-li v mysli podněty slovem nezachytitelné, nepomůžeme si, vytvoříme-li pro ně umnou síť novotvarů. Nelze ovšem popřít, že samoúčelná nesrozumitelština může velmi zapůsobit na neučeného človíčka, který v ní začne tušit moudrost tak vysokou, že na ni jeho obyčejný rozum nestačí; ale to, proboha, přece nemůže být cílem skutečného myšlení, nejvýš obyčejné ješitnosti.

Aniž bych se chtěl vysmívat velkým jménům filosofie, řekl bych, že pouhá deduktivní schopnost ze sebe nemůže vydat obecněji platný názor. Inteligence, byť sebevyšší, je na jednu nohu chromá, není-li podpořena hlubokou životní zkušeností; teprve z této kombinace může vyplynout něco víc než skvěle formulovaná plytkost. Prohlédněme si pozorně řady proslulých mužů, co nám jich seslaly dějiny filosofie, a vizme, kdo se řadí pod její pestré praporce: šiky profesorů, pánů jistě velmi učených, ale krom té universitní dráhy nezkušených; dědicové zámožných rodů, pobravší na své lehounké, vším komfortem opatřené životní dráze zkušeností ještě méně; na druhé straně postavy rozličně jednostranné až zdeformované, lidé velkého sebevědomí, v životním zápolení však selhavší, či zase osůbky plaché a samotářské, asketové, staří mládenci, doživotní panici. Při vší úctě k dílu Kantovu – nechybí něco člověku, který co živ byl, nepocítil potřebu vyjít za humna rodného Konigsbergu? Může opravdu hovořit o životě? Co použitelného nám o něm může povědět Nietsche, odřeknuvší si nejzákladnější lidskou zkušenost, zkušenost rodiny? Co ještě důslednější panic a neznalec ženské duše Schopenhauer? Co lidé nemocní a jinak k životu nezpůsobní? Co myslitel třeba nadaný, zobáku však zeleného, jenž jedva se poprvé oholiv, hned počne spisovat dušezpytná díla? Co chtějí nad rámec svého povolání světu sdělit ony řady kněží a pastorů, apriori uzavřených do předem vymezeného názoru a předepsaného životního způsobu? Ti všichni mohou utvářet teorie, odvozené z toho, co vyčetli a odposlechli; skutečnost světa je však cosi jiného, vyššího. Nelze si ji zastrčit do kapsy spolu s profesorským diplomem, musí ji najít na cestách života každý sám a nezprostředkovaně. Nasbírá-li jí dostatečně, může se pokusit srovnat ji do systému – troufne-li si ještě.

Když jsme se dotkli těch jazyků: je pozoruhodné, jak výrazně mezi filosofy novověku převládají Němci. Bylo dosti dlouhé období, během nějž se snad jiní myslitelé než němečtí ani nevyskytovali; čím to? Že by právě Němci byli ducha tak výjimečně hloubavého, odvážného, nových myšlenek se nelekajícího? Neřekl bych. Žiji v Německu dost dlouho, abych poznal, že je tomu spíš naopak; oproti všem jiným národům musí Němec překonat značnou vnitřní zábranu, aby počal říkat něco nového, úřady či právě panující módou neschváleného. Úroda filosofů všech směrů je spíš, domnívám se, úkaz lingvistický. Němčina je jazyk ne právě lyrický, zato však exaktní, umožňující naprosto přesné, dosti suché, ale jakoukoliv nejasnost či dvojznačnost vylučující definice, nadto svou schopností vytvářet umné složeniny skýtá nekonečnou možnost tvorby novotvarů. Kdo cítí potřebu cokoliv definovat, od funkce vysavače po světonázorovou teorii, má v ní nástroj nad jiné vhodný. Proto asi se víc než uživatelé jiných jazyků cítí Němci přitahováni tam, kde je možno třídit, upřesňovat, kategorizovat a katalogizovat, dávat věcem jen nezřetelně souvisejícím přísný a přehledný řád. Valná část filosofie také ničím jiným není, umění spíše slova než myšlenky. Naskýtá se otázka – cpeme-li něco mocí mermo do šuplat, neuskřípneme přečnívající díly? Nejsou nakonec tyhle uskřípnté konečky zajímavější než ono přehledné a spořádané, co se do šuplat vešlo? A nezačíná teprve zde skutečné zamyšlení? Jemu totiž bývá obtížné dát čtverhranný, úhledně osekaný tvar.

Bylo mi řečeno, že nebýt Aristotela a středověkých logiků, neměli bychom dnes algebru, dvojkový systém a celou informatiku. Pochybuji o tom silně. Řečení mužové logiku nestvořili, nýbrž ji pouze jako první formulovali. Kdyby to bývali neučinili oni, udělal by to o málo později někdo jiný, právě jako bychom dnes pravděpodobně znali zákon přitažlivosti zemské, i kdyby nespadlo panu Newtonovi na hlavu to jablko. Cokoliv se nachází v oblasti lidskému rozumu a smyslům přístupné, bude dříve či později nalezeno, rozvíjeno a posléze využito, dokonce i kdybychom náhodou nechtěli. Co se v oblasti poznatelnosti nenalézá, tomu nepomůže na svět ani Aristoteles.

Napadá mě v té souvislosti myšlenka pro tento emancipovaný věk zcela úděsná: čím to, že nenacházím mezi filosofy od Demokrita až po Sartra žádnou dámu? Že by ženy nebyly deduktivního myšlení schopny? Nebo že by jim uspořádání světa a lidské existence, ducha i hmoty bylo lhostejné, jelikož se jejich tužby upínají k vařečce a pletacím drátům? Ač nejsem zvlášť nakloněn feminismu, popírám to velmi rozhodné. Logického myšlení zajisté dámy velmi schopny jsou, často ve smyslu přímočařejším než leckterý mužský popleta. Jedno jim ale chybívá: zalíbení ve hře. Onen záhadný pud, který z mužského dělá zavilého filatelistu nebo holubáře, přívržence klubu AC Choboty či amatérského heraldika, a když na to přijde, i filosofa. Nedává mu stavět složité názorové konstrukce proto, aby dospěl k něčemu definitivnímu a nepopiratelnému, nýbrž aby si pěkně pohrál. Nejspíš ani já si nyní nepočínám jinak. Což nemá být znevážením filosofie; ale mělo by se brát v úvahu. Pojďte, pánové, budeme si hrát!

***

Článek, který vyšel v časopise Polygon, byl u nás otištěn s laskavým svolením autora pana Luďka Frýborta, kterému touto cestou děkujeme.

Fotokoláž pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autoraLuďka Frýborta:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ludek-frybort/

Jistě, Jindra v mém původním vyprávění pro náš sborník Generace 45 (vydal Riopress 1997) se nemínil o své emigraci tehdy rozepisovat a jiný jeho životopis jsem neměl. Nedalo mi, abych přece jen nepátral dál, protože tyto důležité etapy by neměly v mém vyprávění o Jindrovi Lionovi chybět. Už také proto, že jsme se dobře znali od onoho roku 1945 jako kolegové z redakce deníku Mladá fronta.

Proto – nikoliv jen ohlasy – ale další článek o Jindrovi Lionovi, českém novináři, který již ve svých 16 letech emigroval z naší země se svými rodiči a čtyřmi sourozenci do Palestiny. Psal se rok 1938. Zajímavá jsou ovšem ještě léta před jeho odchodem z vlasti. Sám Jindra o nich vypráví ve svém kdesi dávno zasutém životopisu.

Můj otec se jmenoval Arthur Lion. Narodil se 18. dubna 1883 blízko Prahy a měl čtyři sourozence. Ida a Oskar zemřeli před 2. světovou válkou, Hans odešel po první světové válce jako sionista do Palestiny.

Moje matka se jmenovala Elisa Robitschek a narodila se 10. ledna 1885 v Mašťově. Můj bratr František se narodil 5. ledna 1909 v Praze a byl o 13 let starší než já, protože mezi jeho a mým narozením se nacházela světová válka.

Můj otec narukoval a stal se důstojníkem rakouské armády. Dokonce si s sebou směl vzít i psa, boxera. Já jsem se narodil po první světové válce, 19. března 1922. Díky vlivu mého zbožného strýce jsem chodil do židovské národní školy, kde vyučujícím jazykem byla čeština. Tato škola se od ostatních škol lišila jenom v tom, že tam byly dodržovány židovské svátky. Židovská střední škola v Praze neexistovala.

U nás doma se mluvilo německy i česky. Moje matka s námi mluvila německy, otec česky a s bratrem jsem mluvil také jenom česky. Žili jsme v třípokojovém bytě na Pařížské ulici v Praze; přímo naproti Staronové synagoze.

Nebyl jsem nijak konkrétně židovsky vychováván. Můj otec nikdy netajil, že je Žid. Při jednom židovském obřadu byl vyvolán, avšak vůbec nic neuměl, protože do synagogy nikdy nechodil. Již předtím mu bylo řečeno, že musí říct požehnání.

Všechno si tedy napsal latinsky na kousek papíru a papír položil do modlitební knížky. Avšak když byl vyvolán a modlitební knížku otevřel, papír byl pryč. Začal se potit, zoufale hledal papír a kantor, který stál vedle se stříbrným prstem /který je používán ke čtení Tóry  - pěti knih hebrejské Bible – pozn. M. S.), se ho zeptal, co tak nepřetržitě hledá, a řekl mu: „Ukážu vám, kde je to místo.“ Můj otec nechtěl říct, že to neumí přečíst.

Potom ho však napadlo, že každá modlitba začíná slovem „Baruch“ a končí slovem „Amen“ a že ortodoxní židé se modlí tak rychle, že jim člověk nerozumí. A tak modlitbu začal slovem „Baruch“, potom před sebe nesrozumitelně mumlal a na konec řekl „Amen“. Žádný člověk nezpozoroval, že to neuměl. Jen já ano a začal jsem se strašně nahlas smát. Rabín vyhrožoval, že mě vyhodí ze synagogy, když se budu dál smát…

Vybavují se mi některé vzpomínky, o nichž nám kdysi Jindra také vyprávěl. Jsou jakoby živé.

Stejně jako většina pražských Židů s malými dětmi měli jsme o Vánocích dokonce i vánoční strom. Také spolužáci ze židovské školy měli doma vánoční stromky. Mezi dětmi se nemluvilo o ničem jiném a vánoční trh na Staroměstském náměstí byl překrásný.

Můj otec byl toho názoru, že Vánoce jsou lidovou slavností, a když se všechny děti těší na nadílku, tak jeho dítě se má na to také těšit. Později na gymnáziu stál vánoční stromek v každé třídě. My žáci jsme zapalovali svíčky a učitel řekl, že nebude rušit naši vánoční náladu, a nevyučoval.

Antisemitismus jsem v Praze necítil. Všude byl antisemitismus a antisemitů v Praze bylo málo, já jsem to nikdy nepocítil. Moji rodiče s námi často chodili do „Německého domu“ v Praze, to byla velká restaurace se zahradou. Když přišli Němci, patřil „Německý dům“ k prvním, kteří vyvěsili tabuli, na které stálo: „Židé nežádoucí!“ Když přišli Němci, nesměly židovské děti již chodit do školy.

Od těchto chvil začali Lionovi uvažovat o emigraci. Jindrovo vyprávění je toho dokladem.

Bratr mého otce žil v Palestině a zařídil pro nás certifikát, abychom mohli přicestovat. Napsal nám, abych se mohl přestěhovat do Palestiny, potřebuji znát nějaké řemeslo. Tak jsem v jedné továrně začal pracovat jako zámečník. Po třech měsících jsme legálně odcestovali.

Příbuzní zůstali ve své rodné zemi, ale později všichni přišli o život. Děti odjely skoro všechny, jen staří v Praze zůstali a zahynuli. Třicet lidí z mé rodiny bylo zavražděno. Věřili, že Hitler tu dlouho nebude a že oni tuto dobu v Praze přežijí. Když jsme přijeli do Palestiny, bylo mi šestnáct let. Můj otec mě v Tel Avivu zapsal do školy pro zámečníky, do školy Maxe Feina. Nerozuměl jsem tenkrát ani slovo. Učitel byl ze mě nešťastný, musel všechno překládat. Ale on sám neuměl německy, mluvil na mě jidišem. Byl velmi zoufalý a jednou mi řekl: “Jedno slovo hebrejsky, řekněte mi JEDNO slovo!” Tak jsem řekl “Shalom” a on mě vyhodil ze třídy.

Pracoval jsem jako zámečník, ale poté, co v Izraeli nastala mobilizace, šel jsem k policii. Moji rodiče a já jsme se přestěhovali do Jeruzaléma, protože tam se nacházel můj bratr. Můj otec v Jeruzalémě zemřel ještě v době války – v roce 1944.

Služba u policie nebyla lehká, celé noci jsme museli hlídat elektrárny, protože Arabové sympatizovali s Němci a člověk se obával útoků. Došlo k mobilizaci Čechů žijících v zahraničí. Můj bratr v armádě již byl a já se přihlásil také. Ještě mi nebylo osmnáct let. Dva roky jsem strávil v Persii, a protože jsem uměl mluvit anglicky, poslali mě do Jeruzaléma. Tam jsem pracoval na spojeneckém vojenském ústředí, a také potkal svoji budoucí ženu Hannah. Musela brzy pracovat, aby uživila rodinu, protože její otec byl velmi nemocný.

Skončila válka a Jindra Lion se vrátil do Prahy k demobilizaci. Jeho bratr se do Prahy navrátil již dříve a pracoval pro Českou tiskovou kancelář. Získal pro novinařinu také Jindru.

Stát se novinářem pro mě byla nejpřirozenější věc na světě, odmalička jsem byl příliš zvědavý. Pro jedny noviny jsem již napsal články o Izraeli. Izrael byl tenkrát zajímavý, protože začala válka za jeho nezávislost a o uvolnění z britského mandátu.

O tom informoval světový tisk a já jsem již jako zpravodaj posílal články z Izraele do Prahy.

Moje matka se vrátila do Prahy se mnou. Někteří čeští  Židé, kteří přežili holocaust v koncentračních táborech nebo v emigraci, se vraceli do Prahy. Vláda to zorganizovala tak, že se všichni českoslovenští občané, kteří museli emigrovat, mohli se navrátit zpět. Ze zámoří pronajali lodě a také zorganizovali vlastní emigrační vlaky, které přivezly Židy zpět do rodné země.

Poté, co jsem byl v Praze demilitarizován, jsem odjel zpět do Jeruzaléma, abych pojal Hannah za svoji ženu a vzal ji s sebou do Prahy. Moje žena začala okamžitě poté, co přijela do Prahy, pracovat v jedné patentové kanceláři. Za dva roky působila v Orientálním ústavu a na Karlově univerzitě vyučovala  hebrejštinu.

Jindra se zajímal blíže o novinářské povolání a přirozená cesta ho vedla do deníku Mladá fronta. Stal se redaktorem a o jeho činnosti jsem již psal v té první části.. Když v roce 1948 komunisté převzali pod svou kuratelu také noviny, našel jsem na stole registrační formulář pro vstup do komunistické strany. Vzal jsem ho, zmačkal a vyhodil.

Protější kolega mého věku, který již byl členem komunistické strany, mi řekl: “Jestli to uděláš, zničíš si budoucnost.” Na to jsem mu řekl: “Takovou budoucnost nechci. Nejsem komunista a do komunistické strany nevstoupím!” Příští den ležel na mém stole další registrační formulář a já ho opět hodil do koše. Dopoledne jsem odešel pryč, a když jsem se do redakce vrátil, ležela na mém stole výpověď.

Tisíce lidi byly tenkrát vyhozeny z práce, protože nechtěli podepsat přihlášku do komunistické strany. Předseda vlády si ale potom uvědomil, že by to mělo negativní ekonomické důsledky, a proto vydal prohlášení, že nečlenství v komunistické straně není důvodem k výpovědi. Tak jsem vzal svoji výpověď, šel jsem do právního oddělení Univerzity Karlovy pro vysvětlení. Právní oddělení univerzity bylo tehdy ještě v pravicových rukou. Tam mi sdělili: “Běžte zpět do redakce, na psacím stole najdete vaši novou smlouvu.” A skutečně jsem měl na stole novou smlouvu ‐ vyřídili to přes telefon.

Jindra pracoval v redakci týdeníku My, který vydávalo nakladatelství Mladá fronta, ještě další dva roky. Tam jsme se poznali, psal jsem pro Jindru každý týden sloupek „Z bloku reportéra“. Další osud jsem už nemohl sledovat, protože jsem byl odvelen na vojnu. Avšak i z té doby se zachovala Jindrova zpověď.

Jeden den jsem si na svůj stůl postavil malý obrázek T. G. Masaryka. Byl to přece zakladatel samostatného Československého státu. Napsal jsem článek, v němž jsem se o něm vyjadřoval pozitivně. Jedna čtenářka mi poté poslala tento obrázek v malém rámu a napsala mi, že ji těší, když ještě někdo je natolik odvážný, aby psal pozitivně o TGM. Byl symbolem demokracie a mezi lidmi stále velmi oblíben.

V roce 1950 začali komunisté s kampaní proti němu. Také můj redakční kolega mi řekl, abych obrázek TGM odstranil. Odpověděl jsem mu, že to rozhodně nemám v úmyslu. Když jsem příští den přišel do práce, obrázek byl pryč. Dostal jsem záchvat vzteku, praštil jsem do stolu a zařval: “Okamžitě vraťte ten obrázek!” Obrázek mi nevrátili, namísto toho jsem dostal výpověď. Tenkrát již měli komunisté pevnou pozici.

Jindra měl s Hanou dvě děti: Michaela (*1951) a Tomáše (*1956). S oběma chodili do synagogy. Existenční problémy ho přivedly do Melantrichu, kde začal pracovat v deníku Svobodné slovo a pro týdeník Svobodný zítřek. Jindra měl i na tu dobu jednu vzpomínku.

Komunistická strana i do těchto redakcí vždy jako redaktory nasadila jednoho nebo dva lidi, aby věděla, co se tam děje. Avšak také my jsme věděli, že byli posláni a že před nimi nesmíme otevřeně mluvit.

Vzpomínám si na Gottwaldův pohřeb v březnu 1953. Smuteční průvod prošel okolo objektu Melantrichu, kde jsme měli redakci s okny na Václavské náměstí. Gottwald ležel v otevřené rakvi a my jsme k těm oknům nesměli jít. Hlídali je členové strany. Jeden z nich propukl v hysterický pláč, když rakev projížděla kolem.

Ještě v roce 1967 – tedy rok před vpádem okupantských vojsk Varšavské smlouvy do naší země – vyslala redakce Jindru Liona jako svého zpravodaje do Vídně. Jakmile vojska Varšavské smlouvy vpochodovala do Československa a po návratu zlomených a poražených představitelů naší země z osudných rozhovorů v Moskvě, všechno bylo nazpět pod jedinou komunistickou mocí. Jindra se už do své vlasti z Vídně nevrátil. Odcestoval s rodinou do Izraele.

O jeho vídeňském působení jsem psal v prvním článku. Kromě toho na sklonku osmdesátých let, když se začínaly poměry zčásti uvolňovat, začal pracovat opět jako zpravodaj pro své dřívější noviny. Dokonce mu po listopadu 1989 nabízeli místo šéfredaktora, když jeho předchůdce propustili, protože příliš sloužil normalizačnímu komunistickému režimu. Tuto nabídku Jindra odmítl, třebaže, podle Jindrova vyprávění, naléhali

“Přijeď každé pondělí do Prahy, v pátek můžeš zase vždy odjet do Vídně.” Ale já jim vysvětlil, že jsem už příliš starý, abych mohl nepřetržitě jezdit sem a tam. Ale zůstal jsem jejich korespondentem. Svobodný zítřek potom zanikl, dnes již neexistuje, ale Jindra psaní neopustil.“

Napsal dvě knihy, jednu také o Vídeňanech. Dokonce byl o něm natočen dokumentární film „Můj odlet z Prahy“, v němž líčí pozoruhodný život – z meziválečného Československa do Palestiny, poté zpátky domů, kde znovu začínal, aby v roce 1968, po sovětské invazi svou zemi navždy opustil.

* * *

Asi už o Jindrovi nenapíšu (i když vzpomínek by bylo mnohem víc), ale jako jeho dávný „kriegskolega“ jsem byl povinován sepsat tento dovětek. Prosím, spojte si ho, vážení čtenáři, s tím původním vyprávěním z 30. dubna 2012. Jindra Lion patří mezi české novináře, na něž nelze jen tak zapomenout.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Zmíníme zničený nástěnný obraz Poslední večeře Páně a skončíme ukradenou gotickou soškou Panny Marie.

8. května od 18 hodin předsedal Miloslav kardinál Vlk slavnostní mši svaté v  chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech v den 80. výročí jeho posvěcení a 20. května od 9 hodin bude sloužit mši svatou, spojenou s udílením svátosti biřmování, biskup Václav Malý. Pastorační návštěvu tohoto chrámu tu vykonal 9. října 2011 pražský arcibiskup Mons. Dominik Duka OP.

Tento chrám, nejvýznamnější česká sakrální stavba 20. století, je dílem slovinského architekta Josipa Plečnika z roku 1932. V něm jsou i dvě dřevěné sochy ze 16. století Panna Maria a svatý Jan, miláček Páně, které podle starých rychnovských pamětníků byly odstraněny v letech 1863 – 64, když byla bourána, z rychnovské dřevěné hřbitovní kaple (na detailu veduty Jana Antona Venuta z roku 1818), která tu stávala od roku 1559. Ty pak ležely 19 let pohozeny na půdě obecního úřadu v čp. 686 ve Svatohavelské ulici. Od obce je získal rychnovský soused Antonín Šmika a roku 1911 po smrti své matky je převzal profesor Rudolf Šmika, který posléze učil na vinohradském ústavu, a sochy daroval tehdy dostavěnému chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech. Tam nyní vedle kříže jsou.

Místo původní rychnovské hřbitovní kaple vidíme kapli Proměnění Páně, která byla na jejím místě vystavěna podle plánů Aloise Turka v novobyzantském slohu na půdorysu řeckého kříže 1865–1868.

A proč připomínáme jméno Dominik Duka, arcibiskup pražský a primas český? Kdopak si ještě vzpomene na 9. červen 1999, kdy v Rychnově ekumenickou emauzskou kapli Josefa Damiána de Veuster za účasti několika set lidí vysvětil jako hlavní celebrant a světitel právě on, tehdy biskup královéhradecký Dominik Duka. Připomenu, že mezi hosty byli mj. přednosta Okresního úřadu Rychnov nad Kněžnou Petr Narwa, jeho náměstek Jan Šimáček, starosta města Jiří Rokl, tajemník MěÚ Jaroslav Kos, více než třicítka kněží i jáhnů českých, německých, rakouských a belgických. Kázání při venkovní bohoslužbě pod přístřeškem, kde stál oltář, měl na téma “Když šli učedníci do Emauz” brněnský farář Miloš Kabrda. Do kaple byly vloženy ostatky tohoto blahoslaveného Josefa Damiána de Veuster (ten jako mladý

kněz šel na ostrov Molokai mezi malomocné), jež přivezli belgičtí jáhnové. Kaple měla uprostřed kříž, unikátní lepená okna a po celé jedné straně nástěnný obraz Poslední večeře Páně od tehdy 78letého slovenského malíře Jána Svrčka. Ten byl také autorem vitráže a svatostánku v této kapli. Ten obraz tam už není, prostě je zabílen.

Když už byla řeč o současném arcibiskupovi pražském Dominiku Dukovi, připomeňme i prvního arcibiskupa pražského Arnošta z Pardubic (ten 1344 položil základní kámen ke katedrále svatého Víta, o tři roky později korunoval Karla IV. a stál pak u zrodu Univerzity Karlovy). Tento Arnošt z Pardubic věnoval kolem 1350 do rychnovského kostela svatého Havla (tehdy to byl kostel zasvěcený Panně Marii) dřevěnou polychromovanou gotickou sošku Panny Marie s Ježíškem.

Prý ji sám vyřezal, mezi Rychnovskými se těšila úctě a byla jí připisována ochrana nad městem. O ní musíme s lítostí povědět, že 18. července 1960 byla zcizena z hlavního oltáře a tajně vyvezena do Německa. Tam má být prý v kostele na neznámém místě, takže podklady pro zpětné vymáhání návratu nám chybí. Právě tato socha měla podle Weidnerova rukopisu stát ve výklenku oltářní archy z roku 1521.

A to je od ateisty pana Kráma  všecko.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Kráma:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-kram/

Fotografie z archívu © Josefa Kráma

Znali jsme se spolu po celá dlouhá léta. Seznámil jsem se s ním jako student, kterému otiskli v tehdejším Lidovém deníku 6. července 1941 článek o tom, čím bych v životě chtěl být – a tu mne přišel dopis  právě od Milo Velebila. Od té doby jsme si nejprve psali, než jsem se za oběma vypravil na kole. Z mého rodného Obříství, odkud je také nádherně vidět Říp, do Horních Beřkovic jsem jel přes Lužec nad Vltavou, kde je přívoz, a odtud už je to pár kilometrů. Anebo v zimě jsem musel  jezdit přes Mělník.

Milo Velebil pracoval od roku 1922 až do svého skonu v Psychiatrické léčebně jako ošetřovatel těžce nemocných pacientů. Však jsem také jeden svůj článek o něm nazval Rozuměl přírodě a lidské duši. Ne každý, kdo se do psychiatrické léčebny dostane, musí být „cvokem“ či “bláznem“.  Psychiatrická léčebna v Horních Beřkovicích bylo založena již v roce 1891 jako filiální ústav  tehdejšího Zemského ústavu pro choromyslné v Praze. Má akreditaci pro obory  psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie.  Její spádovou oblast tvoří okresy Středočeského, Ústeckého a Libereckého kraje – nachází se mezi Mělníkem a Roudnicí nad Labem.

S mnoha pacienty  mne dokázal Milo Velebil seznámit. Jistě – měli narušené duševní zdraví, ale sotvaže Milo zadul na jejich strunu, stal se jejich miláčkem. Se vším se mu dokázali svěřit, nosili mu dopisy, které jim došly od příbuzných a známých, přinášeli mu své literární výtvory – básně, povídky, vyprávění, zvali ho sebou do přírody. Zde směli napnout svá plátna a právě tady v tom překrásném okolí pod Řípem se rodily jejich obrazy i obrázky. Rozdávali je potom lékařům a ošetřujícímu personálu a byli neskonale šťastni za každou pochvalu.

Sblížil nás básník Svatopluk Čech, o něm jsme mnohokrát spolu vyprávěli. Milo se totiž narodil tam, kde tento věhlasný český básník – v Ostředku u Benešova, zatímco já žil v rodné obci Obříství, kam se Svatopluk Čech uchýlil v letech 1895 – 1903 a kde nadále řídil Květy české, napsal zde poémy  Sekáči, Sníh a půvabnou sbírku Modlitby k Neznámému. Se svou ženou Majkou mne nejednou vybídli, abych jim na jejich rozestavěném rodinném domku  uprostřed pilné práce, ale v krátké přestávce, zarecitoval některé Čechovy verše. Znal jsem jich hodně zpaměti z doby, kdy jsem byl žákem Jubilejní měšťanské školy Svatopluka Čecha v Obříství.

Ze svého obřístevského sídla se básník zasněně díval na rozložitý dub uprostřed velké louky a začal psát svou rozsáhlou poému:

Anebo slavný je  Čechův citát, který nás provází po celý život:

Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru a malý ten, kdo má jen malý cíl.

Nu, protože jsem v tom veršování, vracím se nazpět k Milovi Velebilovi, který mne jednou překvapil, podal mi do rukou popsaný list a v něm verše. Stačil jsem je  jen letmo přehlédnout, a Milo mne  požádal:  „Přečti nám  tuhle básničku…“  Poslechl jsem vzápětí, ale napřed jsem nesměle utrousil: „To jsi napsal určitě Ty, přiznej se, zarecituji rád i  jméno autora…“

Jak jsem mu tenkrát rozuměl a jak ještě víc mu rozumím dnes po tolika letech! Chtěl slyšet od jiného, jak ta jeho báseň zní, chtěl ji slyšet v přítomnosti jeho milované Majky a jen s nepatrnou pýchou i pokorou poslouchal. Na takové okamžiky nelze zapomenout!  Ale ještě jednu jeho básničku bych rád vzpomenul. Mezi nim a Majkou byl 14letý rozdíl – ženil se pozdě a do oka mu padla právě ona zdravotní sestřička v léčebně, kde potom sloužili oba. Takže v tom pozdním věku vznikla pro Majku básnička, kterou si pamatuji dodnes zpaměti:

Já už nejsem mladej,
radši víc mi hádej.
To vypadá klamně,
co ty vidíš na mně,
svoje bílý mládí
se mnou neodkládej.
To je jednou jistý
pro tvý lokty čistý
hodí se jen kmínek
z čerstvejch rozmarýnek.
Má děvečko malá,
mně už žloutnou listy…

Kolikrát už jsem ji recitoval a nikdy mi nezevšedněla. Však jsem ji také už zarecitoval své vlastní druhé  ženě Jiřince – mezi námi je věkový rozdíl 15 let. Poznala se mnou oba manžele Velebilovy, a to vždy v dobrém rozmaru. Jakmile jsme se totiž s Milem sešli, mluvili jsme jen v zrýmovaných větách, ve verších, chcete-li.  Obě naše manželky se přitom  náramně bavily. Jak by ne, vždyť jsme si nedali pokoj ani při svačině, či při trhání švestek, kterým se tady v jejich zahradě dařilo. „Švestky, švestky, podzimní čas – čas pro nevěstky, jež dělá bída z nás…“  Ne, milé dámy, tohle jsme si nevymysleli, to už dávno napsal Vítězslav Nezval! A jednou jsem Velebilům přivezl z Prahy  sbírku, která ještě před druhou světovou válkou vzbudila v literárním světa senzaci. 

Šlo o 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida  a jejich autor je psal anonymně – vlastně je podepisoval pseudonymem Robert David. Teprve Karel Čapek jejich autora odhalil, a to díky své jazykové analýze, díky  znalostem francouzského básníka Francoise Villona, jímž byl Vítězslav Nezval okouzlen a inspirován.

A těmi básničkami jsme se dokázali bavit celé nedělní odpoledne pod rozložitým ořechem, z něhož plody nám Majka vždy před Vánocemi posílala v úhledně zabaleném balíčku. Kolikrát jsem Majce za vše děkoval, protože už v době mých studií mne podporovali i finančně. „Ušetřil jsem při nákupu stavebnin, zbylo mi dvacet korun, tak Ti je přikládám k dopisu…“, stálo v jednom dopisu, odesílaném za mnou do Prahy. Z dopisů mám schovány všechny. Milo psal rukou kouzelným krasopisem a tak vznikalo i mnoho jeho básní, povídek a pohádek.

Na hornobeřkovickém hřbitůvku má Milo Velebil na svém náhrobku svůj vlastní epitaf: Kořeny objímat a vláhu deště pít, ve věčných proměnách přijímat slunce svit, nech mne, ó, Pane!

***

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli, tmavošedá v lůno jala noc.

Doznávám, že přesně ba ani odhadem nesvedu určit, odekdy jsou básník Karel Hynek Mácha a jeho poema Máj považováni za symbol lásky. Nicméně toto magické spojení s mocným akcentem romantiky milenecké lásce voní jako proslulé parfémy od Karl Otto Lagerfelda. Ale vlastně proč? To je mi záhadou. Vždyť Máj je sugestivně vylíčený tragický příběh (vyjádřený uměleckými prostředky podle skutečné události) milostného trojúhelníku, při kterém sen mnoha paní a dívek – pokud možno věčná a opětovaná láska se šťastnou hvězdou na obloze a s pozemskou gradací – rozhodně nedominuje. Avšak lidé – pro milence opojené láskou toto přirovnání platí trojnásob – chtějí být klamáni, a tak si Máj zvolili za symbol náboženství, které vlastně není. A s obdivem naslouchají i tleskají tónům znějícím falešně.

Nejenom Máchův život a jeho tvorba, ale také další souvztažné okolnosti svou rezonancí přesahují až do současnosti. Podaří se někdy někomu jejich tajemství objasnit? Nevím. Každopádně jsem při psaní těchto řádků v rozpacích. Ptám se sám sebe i vás: Kde vůbec spočívá Máchův genius loci? Lokalizovat ho nebude snadné. Odkud se vydáme a kam půjdeme? A kde načerpáme energii k přežití, když láska v našem srdci naplno hoří nebo naopak – když dohořívá?

Máchův rodný dům na Újezdě, ani pozdější (od roku 1826) bydliště na Dobytčím trhu (dnes pražské Karlovo náměstí) již nestojí. Na litoměřickém hřbitově, kde byl Mácha pochován, zůstal symbolický náhrobek nad prázdným hrobem. Zbývá tedy Vyšehrad? Kdeže! Hrob přece není a ani nemůže být vhodným místem a oporou pro naše romantické záměry navzdory tomu, že by náš básník takovým prostředím nepohrdl. Pak nám zůstává známá Máchova socha na úpatí Petřína… A nebo?

Anebo dům s Máchou úzce spojený. Nejenže dosud stojí, nýbrž v téměř nezměněné podobě funguje jako za básníkových časů. Příjemně se tu sedí a nad láhví lahodného mělnického a s básníkovým geniem loci vůkol zde můžeme o velké, jako slunce spalující lásce nejenom snít.

Jde o dům Na Vikárce v Litoměřicích. Tehdy se jmenoval „Zum Schustermannl,“ což lze přeložit jako dům „U Švícka.“

Majitel domu, pan Johann Lorenz, zde provozoval poctivou ševcovskou živnost a k ní si přivydělával šenkováním mělnického vína a pronajímáním pokojů. Jedno „apartmá“ o dvou místnostech si zde po svém příchodu do Litoměřic pronajal Karel Hynek Mácha. Líbilo se mu zde. Už proto, že byt byl prostorný, slunný a pyšnil se neobyčejným výhledem na panorama Českého středohoří, což romantický básník oceňoval nad jiné.

Mácha se zde pozvolna zařizoval a po svatbě sem chtěl přivést i svoji lásku Lori se synem Ludvíkem. 9. října 1836 píše v dopise příteli Eduardu Hindlovi následující: „Milý Eduarde! Já jsem v Litoměřicích – a dá Bůh – zůstanu zde několik  let. Jsem jakožto amanuensis a spolupraktikant u p. justiciéra Durasa. Byt můj v Litoměřicích jest jeden z nejpěknějších, které znám. Celé první poschodí, samozavřití, dva pokoje, zrovna vedle biskupské rezidence, na kopci, právě nad Labem. Z jednoho okna vidím k východu proti řece k Melníku na kolik mil, přes pevnost atd. Ze 3 oken hledím od pevnosti kolem přes Boušovice, Doksany, Budyň, Libochovice, Třebenice, Košťál, Mlíkojedy až k Radobylu, a Hanžburek – náš svatý Hanžburek – mi kouká všemi okny až do postele, nechť ji postavím, kde chci. Eduarde, to musíte vidět. To se nedá popsat. Ten byt mi bohové hor popřáli co svému ctiteli. Navštivte mne v Litoměřicích!“

Vše nakonec dopadlo jinak. Místo čtyř let Mácha na Vikárce pobyl pouze čtyřicet dnů. Pronájem bytu mu dohodil jeho přítel Antonín Strobach, příbuzný Lorenzovy manželky Františky, rozené Strobachové. Jeho zaměstnavatel, notář Josef Filip Duras, měl pronajatou kancelář nedaleko – v Dlouhé ulici, v domě bohatého měšťana Niklase. Mácha do Litoměřic přišel z Prahy 29. září 1836. Máj mu vyšel 23. dubna téhož roku. Svatba s Lori byla ohlášena na 8. listopadu. Vše gradovalo až k finále, při kterém se nakonec nerozdávaly chutné svatební koláčky, ani se nezpívaly oblíbené veselé lidové písničky. Do hry nečekaně vstoupil 23. říjen, který se ukázal být datem osudným. Tehdy se básník vypravil na nedaleký vrch Radobýl. Odtud spatřil, jak na druhém konci města hoří stodoly. Bez meškání běžel k nešťastným osadníkům a pomáhal jim hasit jejich stavení. Potom onemocněl a v noci z 5. na 6. listopadu ve svém pokoji nad vinárnou U Schustermannla zemřel na nemoc, o které nic nevíme.

K Máchově uzdravení nepomohlo ani lahodné víno z páně Lorencova šenku.

Básník lásky byl pochován do hrobu vně hřbitovní zdi, což je samo o sobě zvláštní. V době jeho života sice platilo, že sebevrazi, herci a nepokřtěná nemluvňata nesmí být pochována na posvěcené půdě, ale proč se tato diskriminace týkala Máchy? Vždyť pod žádnou z taxativně vyjmenovaných kritérií nespadal? Dramatická ozvěna života a lásky, vášně, viny a trestu (a to celé na pozadí démonické přírody), které Mácha tak barvitě vylíčil ve svém Máji, škodolibou hrou osudu dopadla i na něj. Pohřeb se konal 8. listopadu, tedy v den plánované svatby s Lori. Pohřeb namísto svatby! Černý anděl místo nevěsty v bílém. Pohřební vůz místo svatebního kočáru.

Máchův hrob zprvu nebyl nijak označen. Teprve později, z iniciativy Karla Havlíčka Borovského a Františka Palackého, zde byl postaven náhrobek, který – což je zajímavé – ze svých soukromých prostředků uhradil hejtman litoměřického kraje (Leitmeritzer Kreis) slovutný rytíř Josef Klecanský.

Ale vraťme se, s důvěrou a s nadějí, do dnešních časů. Mácha je v Litoměřicích připomínám hned na několika místech. Najdeme zde Máchovu ulici, Máchovy schody, Máchovu sochu (od sochaře Václava Blažka) a rovněž Městské divadlo K. H. Máchy. A Vikárku. Stojí, je v pěkném stavu, na průčelí ozdobena pamětní deskou pravící, že v tomto domě žil a 5. listopadu 1836 zemřel básník Karel Hynek Mácha. Básníkova světnička byla v roce 2001 po citlivé úpravě znovuotevřena a je možné ji navštívit. Je zde chronologicky zmapován celý Máchův život. Jednou ze zajímavostí jsou sádrové odlitky rekonstruované Máchovy podoby, které byly vytvořeny na základě výsledků antropologických rozborů. Za pozornost stojí i Máchův světlý cestovní plášť s pověstnou červenou podešívkou a tři stříbrné dvacetníky – skromný dar pro štěstí od rodičů.

Od prvního vydání Máchova máje uplynulo 176 let. Od těch dob vstoupilo na pomyslné kolbiště české literatury hned několik básnických generací. Naše poezie se jako mocná řeka rozvinula do hloubky i do šířky a její vrcholná díla (za všechny vzpomeňme básníka Jaroslava Seiferta) se prosadila i v zahraničí. A přece stále znovu a znovu stojíme před Máchovým Májem v němém úžasu jako před dílem geniálního básníka, který co betlémská hvězda prozářil cestu české literatuře. Jeho Máj si dodnes z nějakého důvodu, nacházejícího se někde mezi nebem a zemí, uchoval tajuplné kouzlo. Vracíme se k němu z mnoha důvodů, v neposlední řadě i jako ke zdroji ryzí české poezie.

Pokud se chcete, a nejen v máji, vydat za Máchovým geniem loci, pak vám vřele doporučuji Litoměřice. Samotné město se svými malebnými zákoutími, s panoramatem magického Českého středohoří nebo s procházkami po břehu kolem řeky Labe (v létě okořeněné romantickou vyjížďkou parníkem) je okouzlující a milostné lásce skutečně přeje. A navíc: Nedaleko odtud na svém venkovském zámku uprostřed zeleně a anglické zahrady se záhony, prozářené vzácnými modrými růžemi, žila poslední láska dalšího z oblíbenců vrtošivé paní Múzy. O baronce Ulrice z Levetzova a o její osudové lásce dáme brzo řeč.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Foto pro CzechFolks.com © archív Milana Richtermoce

Fotokoláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Anotační ilustrace pochází z knihy Oldřicha Doskočila: Na Vikárce v Litoměřicích
(http://www.knihaberan.cz/oldrich-doskocil-na-vikarce-v-litomericich/d-186912/)

„… Čím vyšší právní kulturu má národ,
tím více je demokracie (…)  Silná a vyspělá
právní kultura dokáže zabránit mnohým
tragédiím i historickým zvratům. …“

Pavel Wonka

24. výročí smrti Pavla Wonky

mi málem proklouzlo mezi prsty nebýt upozornění Jana Šinágla na vzpomínkovou demonstraci v Trutnově, kterou pořádá jeho bratr Jiří a na které se dnes ve čtvrtek, právě v těchto hodinách, co toto píši, setkají společně všichni jeho přátelé a známí. 

Zemřel zbytečně

na následky mučení ve vězení 26. dubna 1988, tedy v době takříkajíc počátků duchovní obrody, kdy Východ i Západ oslavoval pád diktátorů, tleskal Gorbačovi a nešetřil slovy uznání pro jeho pererstrojku a glasnosť, tedy otevřenost. Zemřel tedy nikoli v době hlubokého totalismu, ale v době demokratizace v Rusku, která udávala tón i našim papalášům. Přesto se ještě tehdy našel v naší společnosti ne jeden, ale hned desítka lidských zrůd, které nikoli proto, že musely, ale z vlastní zvrácenosti a iniciativy přikládaly ke smrti Pavla Wonky po několik týdnů, kdy byl vězněn, systematicky polínko po polínku.

P.W. byl synem dělníka a pocházel z českoněmecké rodiny. Narodil se do doby, kdy v pohraničí ještě neutichly národnostní vášně, na které ostatně doplatil právě jeho otec. Možná kdyby se nechal vysídlit s ostatními Němci, kdyby netrval na tom, že doma je v Čechách, neuštvali by ho noví osídlenci a Pavel nemusel vyrůstat bez otce s vědomím spáchaného bezpráví. Právě tady bychom měli hledat kořínek až umanutého boje Pavla Wonky za pravdu a spravedlnost. Bojoval za ni od mladistvých let i tehdy, když se všichni ostatní stáhli do pozadí a drželi se zásady „držet hubu, držet krok.“

Tohle neplatilo pro Pavla Wonku. Upozorňoval, kritizoval, dráždil hada bosou nohou… Vězněn byl celkem třikrát, vždy za kritiku komunistického režimu. Ve vězení byl systematicky týrán a šikanován.

Poslechněme si jeho hlas v jednom z posledních dopisů:

„(…) přes měsíc týrán fyzicky i psychicky… již dvakrát jsem se zimou zhroutil… Psychicky jsem deptán, zbaven veškerého práva, slyším a prožívám zde jenom křik, nadávky a šikanování. Od 17. srpna 1987 jsem v izolaci nebo na samovazbě… Včera na mé cele zatopili, abych byl schopen předstoupit před soud. Zadržují mi veškerou korespondenci … Vlivem zimy a brutálního zacházení jsem již ztratil schopnost dopisy psát. (…)

(…) v jiných celách zavřeli okna, ale u mě ho nechali otevřené a z cely se stala větrací štola. Průvan mi rozdíral klouby, trpěl jsem nesnesitelnými bolestmi v kyčlích a kolenou.(…) nohy mně ztuhly a zmodraly, dostával jsem křeče a ztratil v nich hybnost. (…) nechávali mě bez pomoci na cele (…) Všichni viděli, že nemohu pořádně chodit ani vstávat z pryčny. Do toho jsem začal držet hladovku, prohlásil jsem, že raději zemru hlady než zimou. (…) smáli se mi, že mi prý nechutná. Nakonec jsem to řešil tak, že jsem se svlékl a seděl svlečený v průvanu tři dny. Chodili se na mě dívat. Teprve po třech dnech pro mě přišli, byl jsem zhroucený, začali mě různě týrat a mučit, plakal jsem a říkal, aby mi dali pokoj… (…)obávám se, že ze mě udělají třesoucí se lidskou trosku.“

A Pavel Wonka ještě jednou,

tentokrát z posledního dopisu nadiktovaného spoluvězni 16. 4. 88 pár dní před jeho smrtí:

„Několik dní jsem o sobě nevěděl. Zvracím. Vše se se mnou točí. Jsem zcela bez vlády. Jídlo jsem měl naposledy před zatčením. Nemohu ani pít (…) Všechnu tekutinu zvracím. Nevím, jak dlouho vydržím. Včera večer jsem se po několika dnech probral k sobě. (…) Díky neustálým výplachům úst vodou se držím při životě. Spolknout nic nemohu. (…) Trpím i bolestmi pohybového ústrojí a ledvin. To víte, ležet na břichu, pod otevřeným oknem celý týden není legrace. Bylo proti mně použito mnohé mučení a násilí. (…) mám zmrzačené ruce (a) další části těla. Najdou se totiž tací, kteří mne dokázali bít pendrekem do hlavy a zmrzlých prstů u nohou, i při přenášení k lékaři.“

Je nutné nebo vůbec možné něco dodat?

Pavel Wonka zemřel ve vězení 26. dubna 1988 coby poslední politický vězeň komunistické éry. Bylo mu pětatřicet let. Maminka paní Wonková svého zmučeného syna po pouhých třech týdnech nepoznala… a identifikovala ho až podle v dětství ulomeného zubu! Já myslím, že tato skutečnost je výmluvnější než všechny výpovědi.

Rehabilitace??

Po roce 1989 byl Pavel Wonka rehabilitován, ale k potrestání viníků nikdy nedošlo. Ne snad proto, že by byli v anonymitě, že by se o nich nevědělo. Do posledního výkonu trestu byl odsouzen JUDr. Marcelou Horváthovou, a to i přesto, že ho k soudu přivezli v těžkém zdravotním stavu, v kolečkovém křesle a zcela zbídačelého, takřka neschopného promluvit. Později se tato zastánkyně práva a spravedlnosti hájila tím, že si toho nebyla vědoma… neviděla a nevěděla… a byla osvobozena! Své povolání – jak jinak – vykonává dodnes. A byli tu další: vězeňský lékař přezdívaný „mengele“, bachaři, dohližitelé. Z toho lze odvodit jen jedno: Pocit vědomí beztrestnosti pro bývalou vládnoucí třídu a ty, kteří k ní patřili, dál přetrvává.

Na počest Pavla Wonky

byly pojmenovány ulice a některá města mu udělila čestné občanství. Jeho rodné Vrchlabí mlčí. Ale i pro tohle jako by měl Wonka dávno před svou smrtí jasno, když v jednom ze svých textů píše:

„V málokterém státě na světě panuje tak velká národní nesnášenlivost jednoho občana k druhému. Kde jsou kořeny této nesnášenlivosti? Nepochybně tkví v dávné minulosti i blízké budoucnosti. Ponechme však tyto otázky stranou a zaměřme se na přítomnost a budoucnost. Vždyť z této národní nesnášenlivosti může vzniknout obrovská národní katastrofa. Tragédií je i skutečnost, že tuto nesnášenlivost přenášíme na další generace. Snažíme se ji potlačit? Nikoliv. V mnoha případech se v lidech rozněcuje pocit křivdy, zatrpklosti, bezmocnosti, apatie, nenávisti i odporu. (…)“  

Mnohé pomníky byly strženy a bývalí tyrani odsouzeni. Proč tedy mám pocit, že jsme ani třiadvacet let po Sametu neodsoudili ty pravé a už vůbec ne ty, kteří diktátorům a jejich režimu umožnili stoupat stupínek po stupínku až na piedestal na Letné, až na Hrad?

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Fotokoláž pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

„Z jediné návštěvy jsem věděla, jak na tom Hana a Jindřich byli. I zvěděla jsem, že předchozího dne – 30. března se skončila životní pouť Hany, zatímco pro Jindřicha už 25. února 2012“, napsala mi v dopisu – tedy v den, kdy se komunisté chopili v roce 1948 u nás moci a Jindra se svými kolegy v redakci týdeníku My 48 očekávali dny příští. Na ten den snad nikdo z naší generace nemůže zapomenout.

Jindra se narodil 19. března 1922 v Praze, kde absolvoval reálné gymnázium a také Obchodní akademii. Ještě v roce 1945 nastoupil do redakce Mladé fronty, ale jakmile nakladatelství stejného jména připravovalo vydávání kromě knížek a deníku také týdeník pro mladé lidi, přešli naši kolegové Jan Beran, Jindra Suchý, Hana Štekrtová (později Vondráčková) a spolu s nimi Jindra Lion do jeho nové redakce.

Každý rok měnili záhlaví svého listu – Od My 45 až do My 50, kdy v červnu tento týdeník komunisté zastavili, redakce se rozpadla. Honza Beran zakotvil v satirickém týdeníku Dikobraz, Jindra Suchý se vrátil nazpět do Ostravy a Jindru Liona docela přátelsky uvítali v redakci Svobodného slova. S národními socialisty sympatizoval, ale také záhy zjistil, že začínají jejich představitelé s kolaborací v Národní frontě s komunisty. Vydržel to zde až do roku 1969.

Byl ještě v produktivním věku, pln síly a odhodlání, takže k rozhodnutí odejít do exilu nezaváhal ani na okamžik, jakmile se mu naskytl. Ve Vídni díky svým jazykovým znalostem brzy zdomácněl, ale zejména byl vítaným pomocníkem mezi našimi krajany. Psal do Vídeňských svobodných listů, do krajanského měsíčníku Kulturní klub, působil v Českém centru a v Klubu Čechů a Slováků ve Vídni. S manželkou Hankou byli oba velcí Sokolové. Při posledním sčítání lidu v Rakousku se přidali k oněm 6000 Čechům, kteří se přihlásili k české národnosti.

Po listopadu 1989 se objevil v Praze jako dávný  „mladofronťák“ z let 1945 – 1950, kdy jsme založili svůj vlastní klub „mf 45“ a Jindra rok co rok do Prahy mezi nás přijížděl. Vždy v historický den 9. května, kdy v roce 1945 vyšel deník Mladá fronta poprvé, se scházíme. Máme si toho vždy moc a moc povídat. Ale naše řady řídnou. Ještě v roce 1997, kdy jsme vydali svou vlastní knihu Generace 45, nás bylo kolem dvou stovek (ano – redakcí Mladé fronty prošel snad každý začínající novinář) a nyní nás zbývá kolem 15. Jindra v té řádce odcházejících je zatím posledním.

V té Vídni určitě nezahálel. Spolupracoval s českým vysíláním BBC v Londýně, s exilovým tiskem ve Švýcarsku a Austrálii, od roku 1989 ho znovu redakce Svobodného slova jmenovala svým akreditovaným redaktorem v Rakousku. Napsal a vydal také několik knížek. Mám od něho dvě: S humorem na suchary, kterou ilustroval Jiří Winter Neprakta, a druhá má jednoduchý název Setkání, ale obsahuje desítky zajímavých rozhovorů s význačnými osobnostmi, s nimiž měl v životě co do činění.

Dáša Vaněčková se zmiňuje ještě o jedné Jindrově knížce Od Limpopa k Vltavě, tu bohužel neznám. Přes tuto knihu se s ním poznala a po srpnu 1968 už potom až ve Vídni.

„Byla jsem Lionovým vděčná, že usnadnili počáteční existenci mých dcer po jejich útěku z vlasti. A mne s mužem mnohokrát pozvali k dobré večeři, neboť Hanka byla vyhlášená kuchařka. Pro malý krajanský kruh pořádali ve svém bytě přednášky Ivana Medka o české hudbě“, cituji dále z dopisu Dagmary. „Oba byli židovské víry, takže rozloučení se konalo nenápadně, pouze v rodinném kruhu. Uchovám je v paměti jako věrné přátele dobrého srdce, upřímné povahy. Oba byli mimořádně vzdělaní. Po složité životní pouti, a delším utrpení před jejím koncem, nalezli v požehnaném věku svůj věčný mír.

Ale takhle já končit nehodlám, protože jak Franta Vaněček (1923 – 1999), tak Jindra Lion (1922 – 2012) byli nesmírně humorní šprýmaři. Na oba mám neskonale mnoho pěkných a žertovných vzpomínek. Frantu vyhodili z Rudého Práva mezi prvními.

Jako desítky a postupně stovky vyřazených, vykořeněných, existenčně postižených, měli jsme o čem povídat. Stával jsem s ním například na hlídaném parkovišti na Národní třídě v Praze, kde měl na starosti zaparkovaná auta, pak dělal skladníka v pražském podniku Restaurace a jídelny, dokonce obsluhoval cizí státní příslušníky v „Čepičkově Imperiálhotelu“ v Podbabě. Všude to byla „všivá doba“, jak nazval také svoji pozdější knížku, a nezapomněl ani na svůj slogan. „Kupujte hřebeny! Nastala všivá doba!“

Ostatně, proč bych se měl opakovat, když jsem o Františkových slavných „Sto bodech“, přeložených do mnoha jazyků světa, napsal na tomto portálu CF Plus někdy v září 1999 – krátce po jeho smrti – fejeton, jímž se tehdy pobavilo mnoho z nás dříve vykořeněných.

Takže spíše bych měl zavzpomínat na šprýmy Jindry Liona. Nebylo jich věru málo. Proslavil se zejména jedním vynikajícím nápadem. Dočetl se v jakýchsi amerických novinách, že se podařilo jednomu listu zdvojnásobit náklad tím, že začal vycházet s navoněnými stránkami. Na poradě ho s tím nápadem chtěli nejdřív vyhodit, ale pak se poradili s chemiky, jestli by nešlo něco podobného vyvinout u nás. Ano – vůni pro rotační novinový papír. Navonět celé vydání „Myčka“.

Nevěřili svým očím a svému sluchu, když ti šikovní chemici přišli hned s několika vůněmi, se jménem výrobce, který dodá jakoukoliv požadovanou vůni a v jakémkoliv množství. To byl nápad! Jindro, dostaneš odměnu, když se to povede! Sliboval šéf – taky šprýmař, který neměl pro vtip daleko – Honza Beran. (Jinde nemohl proto skončit než v satirickém Dikobrazu, ale také do té doby, než mu začali soudruzi otupovat ostny.)

Dokonce mezi redakcí a tiskaři nastala hádka, s jakou vůní se začne a zda by bylo možné ty vůně střídat – každý týden jinou! Dopředu dát národu vědět, aby si nezapomněl koupit navoněný týdeník. Pomerančová zvítězila napoprvé.

Aby ten efekt byl náležitě vygradovaný, fotoreportéři Emilové (Pardubský a Fafek) vyfotili pomeranče a dívky v bikinách a vše smontovali tak, že montáž zabrala dva sloupce první strany.

Vydavatelství si najalo od Dopravních podniků hl. m. Prahy jeden vůz elektrické dráhy, který byl jaksepatří ze všech stran polepen nápisem „My 47 s pomerančovou vůní“. Všichni redaktoři “Myčka“ a jejich písařky a sekretářky dostali do rukou stříkačku naplněnou voňavou tekutinou.

Tramvaj se rozjela po Praze – lidé do ní nastupovali a vystupovali postříkaní pomerančovou vůní, stejně tak všichni kolemjdoucí a čekající na refýžích.

Jindra při tom vyprávění vzpomínal, jak do tramvaje nastoupila dokonce dcera jednoho ministra a pomáhala stříkat na občany tu nasládlou vůni pomerančů. Lidé i její „tatíček“ ji poznali ve filmovém týdeníku.

Náklad novin skutečně začal stoupat, kameramani filmového týdeníku byli u toho, takže ve všech kinech v republice běžely záběry z Prahy o voňavých novinách.

Další bylo číslo s vůní tulipánů a v přípravách byla vůně pečené husy s knedlíky a zelím – tu opět vyvinula již známá chemická laboratoř a její pracovníci se doslova nadchli dalšími novými a novými nápady.

Jenže přišel pověstný a pučistický 25. únor 1948 a za krátký čas si zavolali „rudí svazáci“ z ústředního výboru Jindru a obvinili ho jako původce „buržoazní myšlenky“, která je neslučitelná s propagandou, jak ji pojímá  socialismus. „Žádné západničení tady pěstovat nebudeme!“

Redakce postupně přestala vonět celá novým mocipánům, také Jindra se odporoučel a byl rád, že ho přijali v Melantrichu a nabídli mu místo redaktora ve Svobodném slově. Zásahem shora bylo posléze zastaveno i vydávání „Myčka“, které si čtenáři tolik oblíbili.

Umrtvili život samozřejmě také jinde a marně chtěli svými akcemi vykřesat „novou – socialistickou morálku“ (jakoupak socialistickou, když je jenom jedna) a podobných na hlavu postavených akcí se rodila v hlavách komunistů spousta. Darmo vzpomínat!

Ale na ty humorné se přece jen nedá zapomenout.

Jindro a Haničko Lionovi, nechť je Vám země lehká. Vídeňští Čechové – ale myslím, že i celé Rakousko – vám zachová navždy světlou památku.

 ***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Trochu by pomohlo, kdybychom si mohli namlouvat, že  vlny násilí, které se za posledních sto let převalily přes naši planetu, jsou novodobým a přechodným úkazem. Historie bohužel mnoho důkazů na podporu takové iluze nenabízí. K Vánocům jsem dostal dárkem od ředitele slánského gymnazia Václava Beneše Třebízského (před sedmdesáti roky i „mého“ gymnázia), Dr. Milana Dundra, několik knížek o Slaném. Zvlášť mne zaujaly „Legendy ze Slaného a Slánska“, možná i proto, že autorem knihy je Jindřich Hulinský a já se před víc než sedmdesáti roky producíroval po Slaném, někdy ve společnosti mimořádně hezkého studenta stejného příjmení jako Jindřich, a stejného ročníku jako já (on chodil do třídy B), oba s dlouhými vlasy (jeho byly uhlově černé), oba v černých širácích (říkalo se nám potápky), hlavně proto, že nacisti potápky nenáviděli, oba frajersky odfukující cigaretový kouř. Nebylo by mile hřejivé, kdyby Jindřich Hulinský byl příbuzný mého dávného kamaráda? Knihu – fotoreprint původního vydání z roku 1931- vydala Knihovna V. Štecha ve Slaném. Hulinského kniha, bohužel, důkazy  na podporu iluzí nenabízí. Naopak.

První dvě kapitoly mají titul „Slánští kališníci. Dvě historické črty z patnáctého věku.“ Začínají lyricky: „O nedělním dni 5. května léta Páně 1420, který byl výročním dnem památky sv. Gotharda, biskupa a mučedníka, probudilo se krásné jitro nad městem Slaným i celým jeho půvabným okolím; ranní slunko vesele vycházejíc, zvedlo se nad „vrchem slaným“ a rozptýlilo lehké mlhy nesoucí se po údolích a hájích, tráva leskla se třpytnou rosou a z mladých smrčin a jedlin prohlédala svěží zeleň prvního jarního rozpuku. Skřivánci, třepotající se v nedohledné výši, pěli svou ranní píseň a z hlubších temných hvozdů hory slánské, z luží a vzdálenějšího „vršku krkavčího” u Ovčár ozývaly se hlasy žežulek; počínalo krásné ráno v boží přírodě.” Dokonalé ráno pro každoroční „slavnost poutní”, kterou slánští občané (po upálení Jana Husa se převážnou většinou přiznali k jeho učení) použili k významné církevní oslavě: „nastolení nově dosazeného plebána, při níž poslouženo býti mělo účastníkům po prvé tělem pod způsobou obojí.” Ale dvacátá léta 15. století nebyla pokojná léta. O duši národa se rvali stoupenci papeže a následovníci Husovi, kteří se po smrti Žižkově rozdělili na Tábority, Kališníky a Sirotky a svářeli se mezi sebou. Čtrnáct dní po svatogothardské pouti tři nejmladší slánští konšelové vytáhli s několika sty zbraně nejschopnějších občanů na pomoc Praze, ohrožené křížovou výpravou krále Zikmunda. Zikmund po porážce pod Vyšehradem odtáhl 24. května k Staré Boleslavi a jeho stoupenec Václav Zajíc z Hasenburku vyrazil ke Slanému, které mu – díky neúmyslné zradě a šíření lživých zpráv, že Zikmund se zmocnil Prahy – padlo do klína. Pro katolickou stranu to bylo významné vítězství. Tak významné, že do Slaného přitáhl i Zikmund, papežský legát a pražský arcibiskup a začalo prověřování pravověrnosti slánských obyvatelů. Téměř všichni se přihlásili ke katolické víře. S výjimkou plebána Ambrože a souseda Vaňka. Ti byli přivedeni do chrámu sv. Gotharda a zatímco vítězové ničili všechno připomínající obřady pod obojí, bylo jim pohroženo,že nezřeknou-li se „bludného učení”, budou potrestáni smrtí upálením. Nezřekli se, „před vraty hřbitova postavena hranice a na ní před zraky ustrašeného obyvatelstva spáleni mučenníci slánští otec Ambrož se sousedem Vaňkem…” Zikmund a jeho vojsko se ve Slaném dlouho neohřáli a vláda města se vrátila do rukou kališníků, jejichž duší byl farář Křišťan.

Historie se opakovala, jen v trochu jiné podobě: Slaný dobyli – úskokem (po jedenácti dnech obléhání předstírali, že odtáhli a v noci se vrátili) Táborité a Sirotci, kteří přišli ztrestat své umírněné spoluvěrce: „Během jediné hodiny vtáhla valná část obléhajícího vojska do vnitra zrazeného města, které octnuvši se v rukou nepřátel, hned na více stranách bylo zapáleno. Kvílení zvonů, křik z ulice do ulice prchajících občanů, nářek raněných a pláč žen mísil se v zuřivý křik a vítězný jásot nepřátel. Nastalo zuřivé řádění proti bližním…suroví a zdivočelí „bojovníci boží” neznali milosrdenství, rozptýlivše se po všech ulicích a prostorách města ubíjeli, pálili a drancovali napořád…Někteří velící panoši…uchýlili se do věže kostela sv. Gotharda. Ta okamžitě obklíčena, hořlavinami naplněna a zapálena. Faráři Křišťan i s střídníkem svým Václavem ze Zvíkovce vyvlečeni z budovy farní a vrženi na hranici při fortně hřbitovní…”

Mnoho jsme se nezměnili – jen místo hranic, na kterých umřelo pár desítek lidí, jsme zřídili plynové komory, v nichž jsme zavraždili miliony.

* * *

Josef Čermák: Humanity’s horrors

As we see almost daily on television and read in the newspapers, bands of creatures in human form move from one impoverished African country to another, murdering people, raping women, cutting of their lips, breasts and penises, and burning their homes. Because the scope of their bestiality is unacceptable even to individuals prepared to rob and burn homes of their victims to gain power, wealth, or just to stay alive, these marauding bands kidnap boys, indoctrinate them with fear and feed their worst instincts. In other places, men generally seen as normal members of their community, see stoning raped women as an act of justice (women – the guarantors of the continuation of life- are the favored target of violence, but not even they escape the virus of man’s brutality to man: I will never forget processions of women marching in the streets of Czech cities, demanding death for Milada Horáková). And if we want to have a look at what’s cooking in the kitchen of the almost scientifically ritualized process of violence, all we have to do is to open a book of memories written by one of the survivors of the Nazi or Communist prisons and concentration camps.

It would help a bit, if we could convince ourselves that the waves of violence which in the last century rolled over our planet, are a modern and passing phenomenon. History, unfortunately, doesn’t offer many proofs in support of such an illusion. Last Christmas one of my nicest presents came from the director of the Václav Beneš Třebízký Gymansium in Slaný (which, seventy years ago, was ‘my gymasium’ as well), Dr. Milan Dundr, three books about Slaný. The volume which immediately caught my attention, was titled ”Legends from Slaný and its environs”, one reason possibly being the name of the author of the book, Jindrich Hulinský –more than 70 years ago I used to show off in Slaný, often in the company of a very handsome student with the same last name as Jindřich, attending same school and same form, only he went to class B. We both had long hair (his was coal black) and huge hats (we were called – heaven knows why – potápky) mainly because the Nazi hated us, both swaggeringly blowing away smoke from our cigarettes. Wouldn’t it be wonderfully gratifying to find that Jindřich Hulinský is related to my long ago friend? The book – a photoprint of the original edition published in 1931 – was published by the Václav Štech Library in Slaný. Unfortunately, Hulinsky’s book hardly offers evidence in support of any illusion.

The first two chapters are tiled : “Slaný’s people of the chalice” (Christians partaking in both the body and the blood of Christ). “Two historical sketches from the fifteenth century.”. The chapters begin lyrically: ”On  Sunday, May 5, 1420, the anniversary date of St. Gothard, a bishop and a martyr, a beautiful morning awoke over Slaný and its lovely environs; the morning sun, rising merrily, raised itself over the “Slaný hill” and dispersed the light mist floating in the valleys and groves, the grass sparkled with glittering dew , fresh green in the first spring bud peeked from young spruces and firs. The skylarks, fluttering in the out of sight heights, sang their morning song and from deep dark forests of the Slaný mountain, the meadows and the žežulky made themselves heard from the somewhat more distant ‘raven hill’ by Ovčáry: the beginning of a beautiful morning in God’s nature. A perfect morning for the annual “pilgrimage festivities”, which the citizens od Slaný (most of them – after Jan Hus’ burning on the stake – by a large majority accepted his teaching) used for an important church celebration: “the installation of a newly appointed pastor, during which the participants would for the first time partake in both the body and blood of Christ.” But the twenties of the 15th century were not peaceful years. The adherents of the pope fought for the soul of the people with Jan Hus followers, who after Žižka’s death, split into Taborites (Táboriti(), the Chalice group (Kališnícj) and the Orphans (Sirotci) and contended violently with each other. Two weeks after the St.Gothard pilgrimage festivities, three young city councillors left Slaný at the head of several hundred militarily most able citizens to help defend Prague, threatened by king Zikmund crusade. Zikmund was defeated under Vyšehrad and on May 24 moved to Stará Boleslav, while his adherent, Václav Zajíc of Hasenburg, moved toward Slaný, which –thanks to unintentional betrayal and false reports that Zikmund seized Prague – became a windfall for him. That was an important victory for the catholic side. So important that Zikmund, the papal legate and the archbishop of Prague pulled up to Slaný and the examination of the purity of faith of the Slaný citizens began. Almost all rejoined the catholic faith. With the exception of pastor Ambrož and a man called Vaněk. Those two were brought to the church of St. Gothard and while the victors were destroying everything reminiscent of the protestant ritual, they were threatened that should they fail to renounce the erring teaching, they would be punished by death on the pyre… They refused to renounce, a pyre was built up in front of the cemetery gate and on that pyre – before the eyes of the frightened inhabitants – the two Slaný martyrs, Father Ambrož and the man called Vaněk, were burnt to death…Zikmund and his troops did not hold  the city long – the government of the city soon returned to the Chalice group and its soul, the priest Křišťan.

History repeated itself, only slightly differently: “Slaný was taken – by guile (they pretended, after eleven days of siege, that they were withdrawing, but returned during the night) –by  the Taborites and Orphans, who came to punish their more moderate followers of Jan Hus: ”Within one hour most of the troops entered the betrayed city, which, once in the hands of the besieging soldiers, was set on fire. The wailing of the bells, screaming of the fleeing citizens, moaning of the injured and weeping of women  mixed with the frenzied shouting and jubilation of the enemy. Then began a ferocious raving mad onslaught on the conquered people – the barbarous and wild ‘God’s fighters’ knew no mercy, spread over the whole city killing, burning and plundering…Some of the defenders took shelter in the tower of St. Gothard’s church. The tower was immediately surrounded, filled with inflammables and set on fire. The priest Křižan with his friend Václav from Zvíkovec were dragged from the parsonage and thrown on the pyre by the cemetery gate..”.

We haven’t changed much – only instead of pyres on which we burnt a few dozen men, we use gas chambers, in which we murder millions.

 * * *

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Genmjr.

Autor se vrací po 25 letech od vydání knihy Karel Richter + Vlastimil Kožnar Nepřítel na dosah, kterou Naše vojsko v roce 1985 zahajovalo novou edici Velká galerie – o čelných osobnostech čs. zahraničního vojenského odboje. A to proto, aby s odstupem času, který dospěl k demokratickým a svobodným poměrům v naší zemi, „využil možnosti říci naplno, co tenkrát mohlo být jen opatrně naznačeno v povinném rozmezí stanovených ideologických norem i dobově podmíněných názorových omylů, anebo co muselo být zamlčeno…“

Krátce po osvobození naší republiky v květnu 1945 pozval k sobě ministr národní obrany Ludvík Svoboda „své chlapce“, mezi nimiž nechyběl samozřejmě tehdejší štábní kapitán Antonín Sochor. A řekl jim: „Byl bych rád, chlapci, kdybyste zůstali v činné službě. Vaše válečné zkušenosti jsou pro výstavbu naší nové armády nenahraditelné. Já vás potřebuji…“

Antonín Sochor poslechl, absolvoval Vysokou školu válečnou, vyznával nadstranickost armády, byl oddaným stoupencem TGM a Eduarda Beneše. Avšak po únoru 1948 ho nutil funkcionář stranické organizace KSČ k podpisu přihlášky do této strany. Než se mohl rozhodnout (do strany se nijak nehrnul), ocitl se v úplně jiných situacích.

Mimo jiné vznikl stát Izrael, komunistická vláda ve shodě s vládou tehdejšího SSSR podpořila nový stát, u nás se školili izraelští piloti, letečtí mechanici, v prostoru Mladá Boleslav-Mělník-Litoměřice došlo k přísně utajovanému výcviku izraelských parašutistů, až posléze následoval výcvik dobrovolnické brigády, kterým byl pověřen major generálního štábu Antonín Sochor, záhy povýšený na podplukovníka. Ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá cvičilo přes 1500 židovských dobrovolníků – většinou to byli vojáci čs. zahraničního vojska.

I tady splnil Antonín Sochor svůj úkol se ctí, byl pozván do Tel Avivu, ale to už ho při této tajné misi pozorně sledovala také tajná policie. Když byl odvolán ze svého pobytu v Izraeli, letadlo, s nímž se vracel, bylo nad mořem napadeno neidentifikovanou stíhačkou. Autor knihy se ptá: „Byla to bojová epizoda arabsko-izraelské války nebo atentát na čs. instruktora?“

V tu dobu šéf obranného zpravodajství divizní generál Bedřich Reicin (1911-1952) založil těžiště práce na provokacích a na vykonstruovaných soudních procesech s nekomunistickými vojáky čs. lidové armády. Stal se spolutvůrcem velkých čistek elity naší armády, v nichž byli popraveni Heliodor Píka, Karel Janoušek a Karel Kutlvašr. Po nástupu nového ministra národní obrany Alexeje Čepičky upadli v nemilost další, především byl z funkce odvolán Ludvík Svoboda.

Antonín Sochor jakoby čistkám unikal, ještě v září 1949 byl přemístěn do pěchotního učiliště, ale už tehdy zjistil, že i proti němu se strojí úklady. Jeho automobil byl při jedné služební jízdě za tmy ostřelován. Neunikl těmto utajovaným akcím. V osudový den v mimoňském vojenském prostoru v noci na křižovatce lesních cest nákladní auto s výsadkáři na korbě narazilo do vojenského tudoru. V něm seděl podplukovník Antonín Sochor. Téměř všichni byli vyproštěni z pokroucených plechů, sice zkrvavení, ale živí. Jediný Antonín Sochor, odvezený do nemocnice v Jablonném v Podještědí, havárii nepřežil.

Nikdo nechápal, jak mohlo k tragické havárii dojít. Autor se znovu ptá: „Byla to nešťastná náhoda? Anebo další, tentokrát vydařený atentát? Komu mohlo záležet na jeho likvidaci?“ Existují určitá svědectví, ale věrohodné důkazy chybějí. Vše skončilo státním pohřbem se všemi poctami, což byl nejlepší způsob, jak se zbavit vzpurných hrdinů. V den výročí bojů na Dukle 6. října 1955 byla uložena urna s ostatky Antonína Sochora do Národního památníku v Praze-Žižkově a tehdejší prezident Antonín Zápotocký jmenoval mrtvého hrdinu generálmajorem.

Samozřejmě jsem tímto líčením vynechal dlouhou strastiplnou pouť životem a boji tohoto legendárního hrdiny. Karel Richter je mistr-vypravěč, jako někdejší vědecký pracovník Vojenského historického ústavu má za sebou úctyhodné dílo více než 30 knih s vojenskou tématikou. Většinu z nich jsem přečetl a mnohokrát za ně autorovi děkoval, protože mi poskytly poučení, jakého se mi jinak nemohlo dostat.

V knize o Antonínu Sochorovi je množství autentických záznamů s přímými rozhovory, nesmírně lidské a citlivé  líčení soukromých záležitostí protagonisty a jeho rodiny, jeho přátel a známých. Věrné a čtivé  jsou též všechny  bojové akce, setkání s těmi, kteří v nich obstáli.

Kniha patří už nyní právem k dílům, jež mohou konečně u nás vycházet a opírat se o podklady, k nimž nebyl dříve přístup, k dílům, která obohacují naši literaturu a historii a působí mocným vlivem na duchovní život v současné společnosti a celé naší země.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/