Asi překvapí, že až na Miroslava Zápala, který s nimi ostatně působil jen krátce, nebyli učiteli. Jejich vedoucím byl lékař Josef Káš (1897–1960, který později vydal i lékařské anekdoty pod pseudonymem Jan z Kocourkova). K řediteli slavného pražského kabaretu Červená sedma Jiřímu Červenému je přivedl jejich kamarád Karel Poláček. A jak to mělo být? Přišli jednoho dne s dlouhým hubeným mladíkem Josefem Kášem, zazpívali „Baladu na váhu“ a „Oslavný sbor“, který končil apotheosou „Budiž oslaven“, při čemž se poslední slovo opakovalo zpěvně několikrát, takže se správným akcentem bylo slyšet osla ven a jeden ze sboru opustil samojediný se smutkem v tváři jeviště. „Mezi zakladateli Kocourkovských učitelů, který všecko organizoval, ale zpíval špatně, byl potomek ochotníka, o kterém píše Jirásek v kronice U nás, jinak bratranec rychnovského starosty Čeňka Langera Rudolf Kudrnáč.

Největší sláva později osmičlenného kabaretu Kocourkovští učitelé – jejich výrazem řečeno představitelů popukalistiky - vrcholila ve 30. letech 20. století. Do roku 1958 měli 1390 veřejných vystoupení (mj. v Rychnově devětkrát, v Dobrušce sedmkrát), zpívali ve filmech Kariéra Pavla Čamrdy, U nás v Kocourkově, Katakomby a Z českých mlýnů, vytvořili 150 původních skladeb, natočili 18 gramofonových desek a na rozdíl od V+W byli nepolitičtí. Z jejich repertoáru: Otoman a lesní panna, Balada o hřídeli osmkrát zalomené a Balada na váhu. Abychom si udělali trochu představu, pak např. Balada na váhu byla parodií na stejnojmenný sbor Vítězslava Nováka v podání Pěveckého sdružení moravských učitelů; zatímco Novák apoteozoval řeku Váh, Kocourkovští učitelé pěli o obyčejné decimálce.

Někdy s nimi zpíval Vlasta Burian, který byl sice ve fraku jako ostatní, ale s nahou hrudí a místo not si držel náprsenku. Kolem roku 1930 angažoval Kocourkovské učitele i původní Radiojournal, kde působil v hudební sekci Anatol Provazník, zase Rychnovák. Tímto technickým prostředkem stali se Kocourkovští učitelé známými po vlastech českých. Drželi se až do let padesátých, kdy jim byly zakázány černé fraky a mohli zpívat jen v civilním obleku.

Buďme názorní a ocitujme z první republiky dopis poslaný do Radiojournalu učitelským sborem Obecné školy v Kostomlatech u Nymburka, který reagoval na recesistické užití 1. pádu místo 4. pádu v „Receptu na trampskou píseň“ Vezmi vášeň krásných retů / vraž do toho Margaretu… zapal ohně táborové / a máš píseň pro trampové: “Protestujeme, aby byly vysílány písně od takových pochybných individuí, která se vydávají za učitele a zdiskriditovávají tak dobré jméno české učitelstva, a nevědí ani, že 4. pád množného čísla od slova tramp je trampy, a ne trampové.“ – „Balada o hřídeli osmkrát zalomené“ připomínala nacistické cenzuře narážky na hákový kříž i osu Berlín–Řím-Tokio, a musela se proto uvádět jako „Balada automobilistická“. – Kvůli jejich písni „Život je pes“, napsané na konci 2. světové války, měli problém po roce 1945 s ministrem školství Zdeňkem Nejedlým, který se jí cítil dotčen a cítil v ní narážku na svou osobu (Protože co snědla a po čem tak zbledla / to byla známá bedla jedlá / místo jedlá byla nejedlá / už za ní nechodím na špacír / do lesa zelenýho).

Dodejme ze vzpomínek Josefa Káše: „První koncert byl 7. srpna 1926 v našem rodákově v Rychnově nad Kněžnou a poslední řízením osudu také v Rychnově, a to 28. června 1958… Do politiky jsme se mnoho nemíchali, ale přece ty malé výlety do politické satiry nám nakonec zlomily vaz, takže jsme v roce 1958 byli odepsáni z našeho veřejného života.“ Dokumentaci Kocourkovských učitelů předal syn jejich zakladatele Svatopluk Káš městu Rychnovu nad Kněžnou v únoru 2003, ale slova, co mu jeho tatínek řekl, v onom odkazu nejsou, a tak cituji Svatopluka Káše: „Víš, Vlastíku, byl jsem dost dobrý doktor, ale takových je mnoho. Byl jsem i slušný muzikant, ale takových je spousta. Ale založil jsem Kocourkovské učitele a to nedokázal nikdo jiný.“

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Kráma:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-kram/

Fotografie z archívu © Josefa Kráma

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

„Skutečná láska je jako smrt“, kdosi řekl. Nevíš, jak vypadá, dokud nepřijde. Ale ne každého potká a také ne v každém zanechá skutečné krásno. Láska je jedno z těch utrpení, které není možno skrývat. Na lásku má každý jiný názor, každý o ní jinak hovoří, ale když přijde, každý jí podlehne. A není za co se stydět. Na světě není hříchu, kromě hlouposti.

Frederic Chopin a George Sandová

Heinrich Heine o něm říká: „Chopin není jen virtuóz, a když usedne ke klavíru, dává nám radost, jíž se nic nevyrovná.“ Chopin se proslavil jako básník klavíru. Matka pocházela ze zchudlého šlechtického rodu z Polska, otec byl francouzský emigrant. Dětství prožil ve Varšavě a jako dvacetiletý se vydal do Vídně, kde svým uměním upoutal pozornost společnosti. Po roce přesídlil do Paříže. Tam se setkal s emancipovanou spisovatelkou Gorge Sandovou, kterou zaujal svými vybranými způsoby, šarmem a svou pronikavou inteligencí. Jejich láska nechala trvanlivou pečeť na jednom z baleárských ostrovů ve Valdemose, malebném městečku v pohoří Tramontana na Mallorce. Tam spolu prožili necelou jednu zimu. Tady Chopin inspirován její láskou složil známé dílo „Dešťové preludium“ a Sandová napsala román „Zima na Mallorce“. Chopin byl už v té době nemocný tuberkulózou, které po deseti letech v Paříži podlehl.

Édith Piaf a její Marcel

Každá láska je vždy krásná, i když je nešťastná. Autorkou tohoto citátu je Édith Piaf, legendární představitelka šansonu, slavná francouzská zpěvačka. V r.1935 si ji povšiml na ulici majitel baru a uvedl ji na scénu pod jménem Piaf – vrabčák. Po druhé světové válce se stává nejpopulárnější zpěvačkou doma i v zahraničí. Šansoniérka měla slávu, ale nebyla schopná se upoutat na jednoho partnera, což jí způsobovalo deprese.  Své milence si vydržovala a dobře je platila. Tím se na ni nalepila spousta příživníků. V roce 1949 se v New Yorku seznámila s francouzským boxerem alžírského původu Marcelem Cerdanem, mistrem Evropy ve středně těžké váze. Přestože byl ženatý v Casablance a měl 3 děti, Piaf se o něj beznadějně zamilovala. Často se vídali a Édith si uvědomovala, že bez něj nemůže žít. 27.9.1949 jí z Casablanky telefonoval, že za ní přijede lodí do New Yorku, kde byla na turné po USA. Ona ale trvala na tom, aby přiletěl, že lodí to trvá věčnost. Došlo k havarii a Cerdan zahynul v troskách letadla. To Édith zlomilo. Vyčítala si, že ho zabila. Uchýlila se k alkoholu a drogám. Přes neúspěšné protialkoholní léčení se v roce 1952 se vdala za pařížského zpěváka jménem René Ducos, ale manželství netrvalo dlouho. Za 4 roky došlo k rozvodu. V roce 1962 se v zuboženém stavu vdává podruhé, za zpěváka řeckého původu o 20 let mladšího. Zemřela v říjnu 1963. A její nejslavnější píseň „Non, je ne regrette rien“, na ni nedá zapomenout.

Fred Astaire a Ginger Rogersová

Fred Astaire, americký herec, zpěvák a tanečník se narodil v Omaze v rodině rakouských emigrantů. Již od mládí tancoval, nejprve se svojÍ sestrou, s níž od roku 1917 až do roku 1932 veřejně vystupoval i na Broadwayi. Jejich účinkování na Broadwayi skončilo v roce 1932. Sestra se vdala a Fred hledal jinou partnerku. Poprvé tančil s Ginger Roders už v roce 1933. Později vytvořil s Ginger legendární slavný taneční pár. Astaire byl znám vysokými nároky na svou práci. Natočili spolu sérii muzikálů, líbivých výpravných tanečních show. Ve 30. a 40. letech patřili k největším hvězdám hudebních tanečních filmů. V Zlatém věku si tento nejsehranější pár vytančil nesmrtelnou slávu. Začátkem 30. let němý film mizel a Astaire přechází z Broadwaye do Hollywoodu. V roce 1949 obdržel Oskara, ale jeho sláva začínala hasnout v důsledku nástupu nové generace. Přiblížila se osmdesátka, a protože se stále udržoval v kondici, oženil se s o čtyřicet šest let mladší ženou a odešel do ústraní. Zdůvodňoval to tím, že už nedokáže podávat takový výkon, jak by si přál. V roce 1987 zemřel a vrátil se tak ke své dlouholeté partnerce Ginger. Sešli se v Kalifornii v Oakwood Memorial Park, kde je pochován nedaleko vedle ní.  

Oscar Wilde a Lord Bosie

V roce 1883 se Oscar Wilde vrátil do Londýna z roční přednáškové cesty po Spojených Státech a Kanadě. Plný talentu a vášně se začal dvořit krásné Constance Lloydové, s níž se nakonec oženil. Měli spolu dva krásné syny, které velmi milovali. Ale v roce 1892 byl Wilde představen mladému studentu z Oxfordu Lordu Douglasovi přezdívanému Bosie. Wilde propadl kouzlu tohoto domýšlivého, temperamentního mladíka. Tak začal vášnivý a bouřlivý vztah, který Wildea zcela pohltil. Měl oči jen pro Bosieho, který trávil čas s prodejnými chlapci. Oscar se snažil zvládnout jeho promiskuitní svět. Následoval náladového amorálního milence kamkoliv, zanedbával svou rodinu a trpěl nepředstavitelnou vinou. Bosieho otec, prudký a výstřední markýz z Queensberry si povšiml, že jeho syn bez ostychu a jakékoliv slušnosti korzuje po Londýně s největším dramatikem Oscarem Wildem. Jelikož homosexualita byla v té době nezákonná, měl markýz v ruce trumf, aby zničil Wilda. Ten prohrál svůj případ urážky na cti proti markýzi z Queensberry a byl zatčen. Proti obžalobě se nemohl bránit, byl obviněn a odsouzen na dva roky těžkého žaláře. Podmínky v diskensonském vězení mu přinesly řadu nemocí a dovedly ho až před bránu smrti. Constance utekla ze země, změnila své příjmení, ale víra, že se k ní manžel vrátí, ji neopustila. Po propuštění z vězení se Oscar snažil vyhovět přání své ženy, ale láska, vášeň, posedlost a samota se nedaly překonat. Znovu se Bosiem setkal, ovšem s katastrofálními důsledky.

Halldór Laxness a jeho básník Kárason

“Světlo světa” je román, který napsal islandský prozaik, nositel Nobelovy ceny Halldór Kiljan Laxness. Líčí v něm osudy básníka Ólafa Kárasona. Jako obecní dítě nemá žádné dětství, vyrůstá v islandské chudobě, žije jen z bití a dřiny při osamělém fjordu, daleko od lásky a od dobrých lidí. Nemoc ho několik let upoutá na lůžko a chlapci tak dá schopnost niterně vnímat svět a radovat se z maličkostí, třeba jen ze slunečního paprsku. Ólaf se naučí číst a psát a jeho první literární pokusy jsou verše, jež se setkávají jen s posměchem. Stejně tak s lidskou zlobou, které se nedovede bránit. Navíc ze statku, kde žije, je vykázán a poslán pustou kamenitou zemí přes hory do péče jiné obce. Život mu vloží do cesty několik žen. Básník Kárason hledající světlo světa konečně potká lásku. Ještě mu není dvacet pět. Za několik dní vyprovází  z domu svou dřívější nevěstu Jarthrúdu. Dohodli se, že se vrátí na statek, kde dosud žila. Doprovodil ji jen na hranice okresu. Za pár dnů má být svatba a nastávající, osudová láska mu řekne: Tady je teď tvůj domov. A on jí odpoví: Nyní půjdu a zapálím svou chatrč se vším tím hnusným harampádím a začnu žít konečně jako člověk. V chladném ránu šel sám malátný po horkých objetích a otevřel dveře svého domu. Ovanul ho zápach. Stojí ve dveřích, krčí nos nad tím zápachem a náhle si povšimne ranečku na podlaze. Přijde blíž a zjistí, že je to lidská bytost. Čekal, že se přízrak rozplyne, ale přízrak nezmizel, dotkl se ho rukama, dotkl se Jarthrúdy, ženy stižené padoucnicí. Zvedl ji. Ukázalo se, že žije. Jak ses vrátila, tomu nerozumím. Můj milovaný Ólafe, můj živote, zab mě, ale neodháněj. Když mi dovolíš, abych s tebou žila, se vším se smířím. Všechno na mě můžeš naložit, můžeš mě bít, můžeš jít k jiným ženám, jenom mě od sebe nevyháněj. Jak mě mohlo napadnout, abych odešel od těch, kterým se vede zle,“ řekl Ólaf Kárason. Musíme odtud odejít. Všechno nechám tady. Všechny své sny, všechny básně, všechny naděje. Celý život. Všechno. Podíval se oknem a tupě zíral na střechy obce.

Tak taky taková dokáže být láska.    

Milenky jsou vábeny láskou,  tak jako noční můry světlem. 

Milenky jsou a budou věčné.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Otec Antonín byl krejčí, vlastenec a  ochotník a to bylo dobré ovzduší pro rozvoj  hereckého talentu malého Vlastimila. Když se rodina přestěhovala z Liberce do Prahy, našel tu Vlastimilův talent mnohá uplatnění.

Herectví Vlasty Buriana spočívalo v  improvizaci, humoru a satiře. Jako vynikající komik zvládal bravurně nejrůznější role všemožných charakterů. Nerespektoval autorův text a svým improvizačním uměním vytvářel na jevišti každý večer zcela nové  neopakovatelné situace, čímž  výborně bavil diváky, méně však už herecké kolegy.

Nebudu připomínat jeho nesčetné slavní role, ani jejich okolnosti. Každý je důvěrně zná a dodnes se na ně rád opakovaně podívá. Připomenu Vlastu Buriana jako člověka s tragickým osudem.

Burian, kdekoli se objevil, budil rozruch – byl oblíbený a slavný. Miloval sport, rychlá auta,  uniformy. Úspěch mu přinesl bohatství, což vyvolávalo velkou závist, která byla jednou z příčin jeho poválečného pádu.

Společnost  znala Buriana jako zábavného společníka. V soukromí byl však melancholický, náladový a  trpěl depresemi. I proto se často uzavíral ve své elegantní pražské vile. Každodenně sportoval, měl u vily vlastní velkou tělocvičnu, bazén a tenisový kurt.

V roce 1919 se Vlasta Burian oženil s Františkou Červenkovou, říkal jí však Nino a toto jméno už jí navždy zůstalo. Nina, vždy elegantní, byla mu velkou oporou, jejich manželství bylo neuvěřitelně pevné. Nina Buriana vždy a všude doprovázela, a to i později, v dobách zlých.

Ke zlomu šťastné životní dráhy došlo v roce 1944, kdy jeho divadlo zavřeli Němci. A po válce byl zatčen Čechy a velmi ponižován. Byl křivě obžalován ze spolupráce s německými okupanty, vězněn, a nakonec za vykonstruovanou kolaboraci odsouzen  k těžkému žaláři, vysoké pokutě a zabavení veškerého majetku. Svoje divadlo už nesměl znovu otevřít. Nepomohly ani intervence Jana Masaryka. Po propuštění byla mu zakázána  po dobu pěti let herecká činnost. V té době se živil různou manuální prací, ačkoliv měl ze všeho nespravedlivého pronásledování podlomené zdraví.

Po pěti letech hereckého půstu a spousty příkoří zbyl z Vlasty Buriana jen stín. Na přímluvu Jiřího Frejky a Jana Wericha si zahrál v divadle v Karlíně, objevil se i ve filmu, ale už to nebylo ono, jak sám  cítil. Za obtížných podmínek vystupoval v různých estrádách, přemáhal se bez ohledu na upadající zdraví a své poslední představení odehrál s těžkým zápalem plic.

Zemřel 31. ledna 1962. Jeho věrná Nina přežila ho o pouhých devět týdnů, podle pamětníků zemřela doslova na manželově hrobě 10. dubna 1962.

V roce 1994 byl Vlasta |Burian soudně rehabilitován poté, co divadelní historik Vladimír Just prosadil znovuprojednání jeho případu.

Byla odhalena pamětní deska na Burianově bývalé vile, pojmenována po něm pasáž u jeho bývalého divadla (dnes Divadlo Komedie) a odhaleny další pamětní desky a busty.

Dne 8. února 2002 byly ostatky Vlasty Buriana a jeho ženy Niny přeneseny z Vinohradského hřbitova do nového hrobu na Vyšehradě.

Pro zvětšení a lepší čitelnost klikněte na obrázek

 

***

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.
Je čas rození i čas umírání
čas sázet i čas trhat
je čas zabíjet i čas léčit
čas bořit i čas budovat
je čas plakat i čas smát se
čas truchlit i čas poskakovat
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat
čas objímat i čas objímání zanechat
je čas hledat i čas ztrácet
čas opatrovat i čas odhazovat
je čas roztrhávat i čas sešívat
čas mlčet i čas mluvit
je čas milovat i čas nenávidět
čas boje i čas pokoje.
 
AMEN
 
/Bible, Kazatel/

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Olgy Janíčkové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/olga-janickova/

Fotokoláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

 

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Avšak jsou i milenky, přítelkyně mužů, jejichž postavení není třeba skrývat a naopak je ceněno, někdy dokonce vysoce ceněno. Nejsou to vztahy na zapřenou, nikoho nepodvádějí, jsou čestné, i když jejich stálost není a ani nemůže být zaručena.  

Jen ještě o některých z této kategorie.

Alfred Nobel a Bertha von Suttner

Jméno Alfreda Nobela je známé díky ceně, která je každoročně udělována v oblasti medicíny, ekonomie, literatury či za přispění ke světovému míru. Alfred měl vynalézání přímo v genech, v jeho rodině byli vynálezci po několik generací. Finanční odměna, která se s oceněním pojí, je vyplácena z peněz, které Nobel získal ze svých patentů na výrobu dynamitu.

Intenzivní práce ho pohlcovala natolik, že neměl čas na soukromý život. Po čtyřicítce si podal inzerát. „Zámožný, vysoce vzdělaný starší muž hledá dámu zralého věku, znalou jazyků jako sekretářku a pomocnici v domácnosti“. Vybral si Berthu Kinsky. Ta se však po krátkém čase, kdy pracovala pro Nobela, rozhodla vrátit do Rakouska a provdat se za Artura von Suttner. Přesto zůstali Nobel a Berta dlouhodobými přáteli, psali si po desetiletí dopisy. Přesto nebo právě proto se Berta stala zastánkyní mírového hnutí. Napsala knihu „Složte zbraně“. To bezpochyby ovlivnilo Alfreda při psaní závěti, v níž pamatoval i na lidí, kteří podporují mír. A právě tuto Nobelovu cenu za mír v roce 1905 získala Bertha von Suttner.

Zdenka Braunerová a její lásky

Narodila se do rodiny českého politika Braunera. S podporou otce a vzhledem k dostatečnému hmotnému zabezpečení se mohla od mládí věnovat svým zálibám, zpěvu a malířství. Posléze si vybrala malířství jako své životní povolání. Začala studovat u Antonína Chitussiho, který ji přivedl ke krajinářství. Zdenka se do svého učitele zamilovala a jejich láska dospěla téměř až ke svatbě. Ta se však nekonala. Zdenka požadovala svazek dvou nezávislých umělců, kteří se respektují. To však nebylo pro Chitussiho přijatelné. Ani další láska k Juliu Zeyerovi, o sedmnáct let staršímu spisovateli, nedošla tak daleko, že by skončila svazkem manželským. Vztah k Vilému Mrštíkovi se také rozpadl těsně před svatbou. Zdenka svým vzděláním a osobitým stylem upoutala pozornost a zájem dalších umělců své doby. Mezi ně patřil František Bílek, Jan Zrzavý, Joža Uprka, které i finančně podporovala. Byla to nezávislá žena – umělkyně, která po desetiletí inspirovala své následovkyně. 

Jan Neruda a Karolina Světlá

Jan Neruda se nikdy neoženil a jeho druhou láskou po Anně Holinové byla Karolina Světlá. Karolina se roku 1852 vdala za svého učitele hry na klavír, který ji uvedl do české společnosti. Ona v té době již začala literárně tvořit. Neruda ji považoval za ideální ženu a byl jí rádcem při jejích prvních literárních pokusech, přestože byl o čtyři roky mladší než ona. Navzájem se radili a povzbuzovali při tvorbě. Neruda se celý život cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho vztah k lidem. Měl problémy s alkoholem. Kvůli svým pravidelným návštěvám hostinců se dostával do řečí pražské společnosti. Když mu hrozilo vězení pro dlužníky, Světlá prodala  rodinný šperk a peníze mu půjčila. Celá událost se ale dostala na veřejnost a rozzlobený manžel Karoliny Světlé donutil Nerudu, aby mu vydal všechny dopisy, které kdy dostal od jeho ženy. Na manželce si zase vymohl slib, že se s Nerudou už nikdy nesejde. Tak navždy skončilo přátelství Karoliny Světlé s Janem Nerudou.

Adolf Hitler a Eva Braunová

Eva vyhovovala árijskému vkusu Adolfa Hitlera. Dvořil se jí, nosil jí květiny, ale nikdy se neobjevovali na veřejnosti sami. Eva musela jezdit v jiném autě. V roce 193, po sebevraždě Hitlerovy přítelkyně, Hitler s Evou kontakty ještě více omezil. Eva před jeho nástupem k moci se stala stoupenkyní fašistického hnutí. Hitler nechal do jejího pokoje zavést telefon, který nesměl nikdo jiný zvednout než ona. Eva trpěla ze stálého čekání depresemi. V roce 1932 se postřelila otcovou pistolí. V roce 1935 se pokusila o sebevraždu znovu. Od té doby jí vůdce věnoval víc času. Jmenoval ji osobní sekretářkou a darem jí dal vilu v Mnichově. Přesto Eva cítila, že její pozice milenky je ohrožena. Vůdci se nabízelo hodně žen. Na její přání založit si rodinu, říkával: Manželství si nemohu dovolit. Přesto se jejich svatba uskutečnila 29. dubna 1945. jen jedinkrát se podepsala Eva Hitlerová a vzápětí s ním zemřela. Tak se jí podařilo vystoupit z jeho stínu.

A.S.Puškin a jeho Eugen Oněgin

Eugen Oněgin, salonů omrzelý lev, životem znuděný floutek z večírků vyšší společnosti přijede na ruský venkov si převzít dědictví po strýci. Navštíví sousedy Larinovy. Jejich mladičká dcera Taťána se do něj bezhlavě a fatálně zamiluje. Dívka plná ideálů a iluzí o romantické lásce se rozhodne a napíše Oněginovi dopis, v němž se mu vyznává ze svých citů a svůj osud odevzdává do jeho rukou. Oněgin ji její lásku rozmlouvá, věcně a rozumně ji  odmítá. Oněgin z venkova odjede, cestuje po světě a Taťjana se vdá. Setkají se spolu po čase v Moskvě na plese. Oněgin dosud nezadaný a Taťjana jako žena knížete Gremina. Oněgin je jejím zjevem a postavením ohromen. Nyní je to on, kdo propadne citovému zmatku. Jeho dopisy a vyznávání lásky nechává Taťjana bez odpovědi. Pro ni je manželský slib posvátný, a proto bez ohledu na své city Oněgina odmítá.   

Tádž Mahal

Velkolepý odkaz lásky. Na březích řeky Yamuna stojí tato impozantní stavba. Je nepochybně klenotem islámského umění v Indii. Bílý mramor, z něhož je postavena, mění barvu v závislosti na denní hodině. Toto je Tádž Mahal, “korunní palác” vybudovaný mughalským císařem Šáhdžáhánem jako hrobka pro jeho milovanou manželku Mumtáz Mahal. Mocný Munghal se jako princ oženil v roce 1612 s půvabnou patnáctiletou dcerou vysokého úředníka. Sice ji přidal ke svému harému, ale brzy si ji oblíbil. Porodila mu osm synů a šest dcer. Avšak v roce 1629 ve věku 36 let zemřela při porodu 14. dítěte. Císařovi prý u její smrtelné postele zešedivěly vlasy a vyhlásil dvouletý smutek. Povolal architekty a dal postavil tento klenot jako symbol věčné lásky, kterou ke své milované cítil.

Milenky jsou přivábeny podobnými zájmy a vzájemnou inspirací. 

Milenky jsou a budou věčné

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Nově objevený obraz známého malíře je hlavním exponátem výstavy TVÁŘ LEONARDA DA VINCI / PŘÍBĚH RYTÍŘSKÉHO ŘÁDU TEMPLÁŘŮ. K letošnímu 700. výročí od rozpuštění templářského řádu je otevřena na zámku Zbiroh – do 18. března 2012.

VZNIK

Po rytířích Božího hrobu a johanitech vznikl jako třetí právě Rytířský řád templářů.

S hlubokou vírou v srdci (pro mariánský kult), na koních v bílých pláštích s červeným křížem, s mečem a štítem plnili templáři úlohu průvodců i ochránců poutníků po Svaté zemi.

Jejich řád byl stvrzen roku 1118 papežem Honoriem II. s pevně stanovenými pravidly. V čele stanul velmistr Hugo de Payns. Důležitou roli měla pro členy biblická a světská symbolika, mystika i ezoterika. Měli vlastní pečetě, praporce, mince, speciální předměty. V odměnu za své služby nabyli časem značného jmění. Vliv ze svých tehdejších center: Templ v Jeruzalémě, Tyr (dnes Súr/Libanon), Akkon (Akká/Izrael) šířili do nově vznikajících: Sidón (Sajdá/Palestina), Limisso (Limasol/Kypr), Paříž (Evropa). I do dnešního Německa, Italie (oblast Basilicata). Na českém území zbudovali například klášter-zámek v Čejkovicích, hrad Templštejn, kostel v Řeznovicích, kostel sv. Vavřince v Praze. Sídla na Moravě.

VLIV

Jako určitý symbol „státu ve státě“ podléhali templáři přímo a pouze papeži.

Pro krále Filipa II. Sličného, jehož bohatství bylo mnohonásobně menší, musel být jejich vliv a hlavně jmění „trnem v oku“. Po intrikách a očernění u papeže později panovník přikázal, aby byli představitelé řádu na francouzském území pobiti a jejich majetky vyvlastněny. Na území Německa a Čech jim mohl být život zachován za podmínky, přestoupí-li k řádu jinému a svůj majetek rozdají. Poslední velmistr Jacques Bernard de Molay byl nařčen z kacířství a mučen. Roku 1314 byl na pokyn panovníka v Paříži upálen.

Řád zanikl (v pátek – třináctého) L. P. 1312: v roce, kdy byl poslední velmistr uvězněn.

VÝSTAVA

Rytířský řád templářů připomíná obsáhlá výstava na zrenovovaném zámku Zbiroh.

Velmi vzácné předměty, které se váží k založení a působení templářů v Itálii, Evropě i ve Svaté zemi, jsou ze dvanáctého – čtrnáctého století. Proto zápůjčky z italských sbírek, které nebyly dosud nikdy vystavovány, doplňují exponáty z českých a moravských muzeí: mapují působení templářského řádu v zemích Koruny České. Jistě mezi nimi upoutá hlavně cenná listina První řehole svatého Bernarda (12. století), zapůjčena z Národní knihovny v Praze. Či Bertrandova olověná bula s pergamenem (datována 27. 4. 1167), náležející Saatarchivu v Ambergu. Stejně jako řada velmi zajímavých předmětů, například kámen s templářským křížem z kostela Svatého Petra a Pavla z Řeznovic nebo artefakty z vykopávek templářského hradu Templštejn (z počátku 14. století).

Zbiroh jako český hrad v dobách templářů již existoval: výstava je na správném místě.

TVÁŘ

Zapůjčený obraz je považován za autoportrét renesanční osobnosti Leonarda da Vinci

(dle – na zadní straně – otisku palce a latinské věty, že ho mistr sám zhotovil). S několika škrábanci ve tváři a s výraznýma očima je portrétem muže středního věku v černé čapce, s dlouhými šedivými vlasy a s vousem. Plátno (40 x 60 cm) objevil odborník Nicola Barbatelli roku 2008 v Italii: v oblasti (již zmíněné) Basilicata – ve sbírkách aristokratické rodiny. Tehdy byla tvář prezentována jako podobizna známého astronoma Galilea Gallileiho. Profesorka dějin umění M. Bartlová (z VŠUP Praha) říká: „Podle toho, co jsem si o portrétu mohla přečíst a co jsem viděla na reprodukci, nemá obraz s da Vincim nic společného“. Nejznámější Leonardův autoportrét, namalovaný kolem roku 1543 (33 x 21,6 cm) vyjadřuje totiž mnohem více vnitřní pocity tváře, nežli skutečnou podobu, o což se malíř v portrétech vždy snažil. Vystavený obraz lze na místě porovnat s bílou plastikou hlavy, vytvořenou podle proporcí z plátna na podkladě trojrozměrné počítačové metody.

PROSTŘEDÍ

Jedinečnou atmosféru výstavy umocňuje renesanční prostředí zbirožského zámku.

Zdejší pořadatelé výstavu připravili ve spolupráci s českou organizací Praga Mystica. Dále s Italským řádem templářů, který se hrdě hlásí k prapůvodním – tj. i českým kořenům, a s jihoitalským Museo delle Anticha Genti di Lucania z oblasti Basilicata.

Jedním z prvních vlastníků dávného hradu Zbiroh byl král Otakar II. V průběhu staletí se již samotný zámek stal součástí majetku významných osobností českých i světových dějin, jakými byli císaři Karel IV., Zikmund, Rudolf II. – dnes proto nazývaný „zámkem tří císařů“. Z novodobé historie byl pro toto místo určitě významným obdobím počátek minulého století, kdy se tu na téměř dvacet let usídlil umělec světového významu a věhlasu:

malíř, fotograf a designér Alfons Mucha: je zde i unikátní výstava fotografií A. Muchy.

O výstavě se dozvíte podrobně na www.zbiroh.cz

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Olgy Szymanské   
 http://czechfolks.com/plus/category/autori/olga-szymanska/

Fotografie pro Czechfolks.com © z archívu Olgy Szymanské

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Měli je faraoni, císařové, vojevůdci, prezidenti i církevní hodnostáři. Milenky, toť síla lásky. Lásky, jejíž apel vítězí nad krutou realitou, rozumem, nad svazující vírou i dokonce nad smrtí. Tento apel není dopřán každému. Ale koho potkal, kdo jej okusil, si může říci, že neměl prázdné ruce, že žil naplno.

Jen ještě o některých vyvolených.

Kleopatra a Marcus Antonius

Je to největší milostný příběh všech dob. Jen v něm všechno: láska, nenávist, zrada, boj o moc, válka i smrt. Kleopatra VII. byla poslední panovnicí řecko-egyptské dynastie Ptolemaiovců, která převzala vládu nad Egyptem. Na trůn nastoupila v roce 51 př.n.l. (kdy ji podle dobových záznamů bylo něco přes 17 let. Byla velmi vzdělaná, hovořila plynule několika jazyky. Když Antonius v roce 34 triumfálně vtrhne do Alexandrie, přijímá ho Kleopatra na zlatém trůnu. V roce 41 př.n.l. se setkává s Antoniem. Ten podlehne jejímu kouzlu a mají spolu 3 děti. Plánují spolu vybudování mocné říše, která by překonala Římské impérium. Cítí se být ohrožena Oktaviánem. Ten nakonec zbavuje Antonia hodnosti konzula, Kleopatře vyhlašuje válku a v roce 31 Antonius prchá z prohrané bitvy. Kleopatra se uchyluje do své hrobky v Alexandrii. Antonius spáchá sebevraždu. Když se Kleopatra dozví, že má být jako válečná kořist odvlečena do Říma, nechá se uštknout kobrou. Egyptská královna Kleopatra VII. byla jednou z největších a nejvýraznějších panovnic na egyptském trůnu. Její smrtí končí samostatnost Egypta.

John Lennon a Yoko Ono

Osudová láska, která rozbila i Beatles. Poznali se v roce 1966 v Londýně, kde Yoko vystavovala. John byl ženatý a měl syna Juliena. Yoko mu často telefonovala. Když manželka byla na dovolené, došlo k první společné noci, velmi detailně popisované. Svůj vztah zpečetili v posteli. Nejistý, citlivý John se bláznivě zamiloval do silné Yoko, do ženy o 7 let starší s dcerou, do ženy narozené v japonské aristokratické rodině. V roce 1968 se John rozvedl a v příštím roce si v tichosti vzal Yoko. V roce 1970 se Beatles oficiálně rozpadli. O rok později se manželé Lennonovi přestěhovali natrvalo do USA a zabydleli se New Yorku u Central parku v Dakota House. V roce 1975 se jim narodil syn Sean, kterému se John věnoval. Po pěti letech začal znovu skládat a natáčet písně. 8. prosince 1980 si přišel vrah před Dakotu k Lennonovi podepsat nové album Double Fantasy a Johna vzápětí postřelil. Ten zemřel při převozu do nemocnice.

Katharine Hepburn a Spenser Tracy

Prožívali svou osudovou lásku ve světle reflektorů. Byli milenci na stříbrném plátně i mimo něj. Ovšem ne v legitimním svazku. Oba byli hrdí, slavní. Ona soběstačná, on ženatý katolík, který rozvod striktně odmítal. Hepburn mu žádná ultimáta nedávala. Málokdy se spolu objevovali ve společnosti. Hájili si soukromí. Jejich láska přesto byla veřejným tajemstvím. Na jedné straně manželka, na druhé oni, kteří bez sebe nemohli žít. Alkoholismus a deprese si na Spencerovi začínaly vybírat daň. Na počátku šedesátých let vážně onemocněl. Poslední filmovou roli ztvárnil opět po boku milované Katharine Hepburn. Ta o něj celou dobu natáčení Hádej, kdo přijde na večeři, pečovala. Krátce po dokončení filmu Spencer Tracy v roce 1967 zemřel. Premiéry se nedožil. Katharine na pohřeb z úcty k jeho ženě nešla, nikdy o své lásce nemluvila, až 36 let po jeho smrti přečetla veřejnosti jemu adresovaný dopis. Bylo jí šestadevadesát a jejich vztah lze označit za lásku století.

Aristoteles Onassis a  Maria Callas

Oba měli všechno a svět jim ležel u nohou. Mysleli, že už jim nic nechybí, než potkali jeden druhého. Dva nejslavnější Řekové světa, královna opery a multimilionář rejdař. Maria Callasová publikem nazývaná Božská byla zřejmě největší operní pěvkyní 20. století. Dokázala díky svému zabarvení hlasu zpívat sopránové árie na nejslavnějších scénách světa a publikum ani nedýchalo. O sedmnáct let starší Aristoteles Onassis začínal s 250 dolary v kapse a vypracoval se na nejbohatšího Řeka všech dob. Nemohli se spolu nepotkat. Měli společné kulturní kořeny a byli si osudem podobni. Ani jeden z nich nedostal v životě nic zadarmo a oba dosáhli absolutního vrcholu. Oba měli kromě talentu obrovskou disciplínu a vůli něco dokázat. Maria Callas propadla lásce k miliardáři Onassisovi, což vedlo k rozvodu jejího manželství. Ten však nakonec uzavřel manželství s Jacquelinou Kennedyovou, což Marii Callas psychicky zlomilo. Zemřela náhle na srdeční záchvat v roce 1977 v Paříži ve věku padesáti tří let. Onassis strávil závěr svého života v přepychu, ale také v beznaději. Je pohřben vedle svého syna na ostrově Skorpios, který rodině patří.

Kateřina Veliká a Potěmkin

Ovdovělá panovnice neměla o ctitele nouzi. Svými milostnými vztahy se netajila a dvůr si na její dobrodružství zvykl. Svým favoritům udělovala vysoké funkce, ale nedovolovala jim zasahovat do vlády. Měnili se příliš rychle. Výjimkou byl Grigorij Potěmkin. Pocházel z chudé šlechtické běloruské rodiny. Nebyl nikterak hezký muž. Měl křivé nohy, o jedno oko přišel ve rvačce s důstojníky, na druhé šilhal, zato byl velmi schopný a chytrý. Využil svého vlivu na carevnu a prosadil řadu reforem. Získával jedno vyznamenání za druhým, velkolepé dary a hodnosti a brzy se stal jedním z nejbohatších a nejvlivnějších mužů Ruska. Získal titul hraběte a následně i titul knížete, který mu na přání carevny udělil rakouský císař Josef II. V roce 1787 pozval carevnu Kateřinu II. Velikou na inspekční cestu na Krym. V této době vznikl výraz Potěmkinovy vesnice. Ani s ním nežila carevna příliš dlouho, i když se hovořilo o jejich tajném sňatku. I když si Kateřina našla jiného, mladičkého poručíka Zubova, do konce Potěmkinova života při něm stála. Údajně spolu uzavřeli tajný sňatek. Roku 1775 se jim narodila jediná dcera Alžběta. 

Benito Mussolini a jeho lásky

Jeho politické myšlení bylo ovlivňováno otcem. Otec byl kovář socialistického smýšlení a jeho matka věrná katolička. V r. 1901 vystudoval učitelský ústav, ale jako učitel neobstál kvůli hýřivému životu a milostným pletkám. Po vojně ho lákala politika. Stal se novinářem, později dokonce šéfredaktorem Avanti – novin italské socialistické strany. Jeho nespoutaná síla, ctižádostivost a autoritativní touha ovládat ho dostala roku 1922, kdy vpochodoval v čele fašistických černých košil do Říma, až na post premiéra. Od roku 1926 byl v Itálii nastolen fašistický stát jedné strany, postupně režim fašistické diktatury a Mussolini vládl jako diktátor. Duce měl manželku Donnu Rachele Guidi a s ní pět dětí, ale byl i známý záletník. Informace o aférce s Marií José se objevila až v duceho archivu. S Margheritou Sarfatt, velice inteligentní vdanou židovkou udržoval dlouhodobý vztah. Poslední utajovaná milenka, zamilovaná Clara Petacii ho neopustila, ani když je koncem dubna 1945 zajali partyzáni. Byli spolu zastřeleni bez jakéhokoliv soudního procesu. Jejich mrtvoly byly 29.4.1945 pověšeny hlavou dolů na nosnících rozbombardované čerpací stanice na náměstí v Miláně.

Všechny milenky se však musejí smířit s tím, že slouží jako náhražka za manželku nebo k uspokojování pohlavního pudu. 

Milenky jsou a budou věčné.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Před Vánoci při návštěvě Prahy jsem v jednom malém, ale zavedeném antikvariátě v Dlážděné ulici spatřil za výlohou pěkně vyvedenou barevnou litografii, symbolickou formou zobrazující fenomén magické Prahy skrze portréty Karla IV., Rudolfa II., a Franze Kafky. Litografie se mi zamlouvala. Psala se však neděle. A přesto, že byla zlatá, zde měli zavřeno. Proti svým zvyklostem jsem se do stověžaté metropole vypravil hned následujícího dne s jediným cílem – litografii získat. Neuspěl jsem. Pouhých osm minut před mých příchodem byla prodána jinému zájemci.

Teď by se mi litografie obzvlášť hodila, protože bych jí mohl ilustrovat své malé pojednání o Rudolfu II. Habsburském, římském císaři, králi českém, uherském a chorvatském, který si, na rozdíl od Vídně, Prahu zvolil za své sídelní město. A zde také 20. ledna před 400 léty zemřel. Jako by to bylo včera. Tak výrazně osvícený Rudolf Prahu ovlivnil a vetknul jí na dlouhá pokolení nesmazatelný punc výjimečnosti a všude přítomné tajemné magie. Na této charakteristice se dodnes shodují zejména zahraniční návštěvníci Prahy.

O tom, kdo vlastně Rudolf II. Habsburský ve skutečnosti byl, se i po 400 letech vedou diskuse, v literárních kavárnách občas přecházející ve vyhrocené spory. Rudolf II. je na jedné straně charakterizován jako člověk posedlý ďáblem, bláznivý, cholerický – nebo naopak – uzavírající se před světem a rodinou do sebe. A ani jako panovník není z této strany hodnocen lépe. Traduje se, že na výkon svých úřadů nestačil a vlastně ho panovnické povinnosti ani moc nezajímaly. Mám pocit, že většina těchto charakteristik je falešná. Zřejmě se opírají o dochovaná hodnocení jeho mladšího bratra Matyáše. Tito dva bratři si ale „nesedli“. A Matyáš, pošilhávající po královské koruně, kterou nakonec 23. května 1611 skutečně získal, měl podle mého názoru dobrý důvod svého urozeného a netradičně vládnoucího bratra pomlouvat.

Druhá strana mince je stejně pozoruhodná jako první, ale ve světle nových dokumentů a svědectví doby se jeví pravdivější. Rudolf II. Habsburský je v nich vypodobněn jako osvícený a vzdělaný panovník, osobně se nad okolí nevyvyšující (za jeho vlády si na rozdíl od jiných monarchů ke své světské slávě nenechal postavit ani jediný pomník), skromný, tolerantní (za jeho vlády v Praze svorně vedle sebe žili katolíci, evangelíci, čeští bratři i kalvinisté) a mocně podporující vědy i umění. Císařovy dílny, jako byla alchymistická laboratoř, slévárna, observatoř, dále knihovna, obrazárna, botanická zahrada, oranžérie, zoologická zahrada s exotickými šelmami a v neposlední řadě třeba i kabinet mineralogie, neměly v tehdejší Evropě obdoby. Do císařových služeb se hlásili největší učenci své doby. Za všechny jmenujme Tycha Brahe nebo Johannese Keplera, který o svém mecenáši v dopise příteli s úctou poznamenal: „Císaři je vlastní archimedovský způsob pohybu, který je tak nenápadný, že je okem sotva postihnutelný. Časem ale uvádí všechnu hmotu do pohybu. Císař, sídlící v Praze, pramálo rozumí vojenskému řemeslu a přece: Uskutečňuje zázraky!“

Přidáme-li k tomu ještě skutečnost, že za šestatřicetileté císařovy vlády, což je v oné neklidné době samo o sobě jev unikátní, žila nejen Praha, ale i Čechy v míru, nevím, co bych na Rudolfovu obhajobu ještě dodal? Snad jen to, že přes četné nabídky Rudolf dokázal odolat svodům půvabných dívek a žen. Alespoň v tom smyslu, že do posvátného stavu manželského nikdy nevystoupil. Ženám se určitě nebude zamlouvat, dodám – li, že císař je mnohým mužům i v tomto ohledu osvíceným a nedostižných vzorem.

Pro pořádek doplňme, že Rudolf II. Habsburský se narodil 18. července 1552 ve Vídni. Za českého krále byl korunován v roce 1575. Roku 1611 byl pod tíhou okolností donucen k abdikaci, ale nový panovník Matyáš mu Pražský hrad velkoryse ponechal k doživotnímu užívání. Rudolf II. si však panovnickou penzi ve svém oblíbeném sídle nad Vltavou dlouho neužil. O pouhých osm měsíců později, 20. ledna roku 1612, zde k lítosti mnohých náhle zemřel.

O 399 let později se talentovaný umělec pokusil na své barevné litografii zachytit dosud patrnou a stále mocně působící magii zlaté Prahy. K nositelům této tradice si, vedle Karla IV. a Franze Kafky, vybral a do středu své kompozice umístil císaře a krále Rudolfa II. Udělal to mistrovsky. Tak dobře, že kdyby žil v Rudolfínské Praze, jistě by se vedle Giuseppa Arcimbolda, Hanse von Aachena, Jakoba Hoefnagela, Adriana de Vriese nebo Jorise Hoefnagela právem hřál v paprscích císařovy přízně.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Samozřejmě dětská hádanka – šli dva Šlitři, tedy Šlitrové, jeden z nich byl nositelem jména Jiří, narodil se 15. února 1924 na Semilsku v Zálesní Lhotě, místní části obce Studenec u Jilemnice. Na domě, kde spatřil světlo světa, je pamětní deska, odhaloval ji Jiří Suchý. Tolik úvod číslo 1.

V Rychnově nad Kněžnou byla v listopadu 2003 sundána pamětní deska Jiřímu Šlitrovi z vily nad parkem na rohu ulic Smetanova a 5. května, v níž měli Šlitrovi svůj první rychnovský byt. Za půl roku byla v tichosti sejmuta kvůli neutěšené fasádě onoho domu ve spoluvlastnictví několika rodin a převezena do ateliéru jejího tvůrce Zdeňka Kolářského v Kostelci nad Orlicí. Připomeňme, že byla slavnostně osazena toho roku na jaře v rámci 10. ročníku festivalu Šlitrovo jaro, kdy mezi stovkou přítomných byli i sestra Jiřího Šlitra Olga Mroženská s manželem a životní Šlitrova partnerka Sylva Daníčková, z dalších hostů pak mj. Jiří Datel Novotný z divadla Semafor. Vlastního odhalení dvoudílné pamětní desky – jedné části textové a druhé s motivem buřinky a klaviatury  – se tehdy ujala sestra Šlitrova Olga a Jiří Datel Novotný. Ta deska měla smůlu už při odhalování – látka, již byla zakryta deska, spadla při slavnostním okamžiku jen z textové části a pro zbytek se muselo vylézt po žebříku. Což se stalo v roce 60. výročí Šlitrovy  maturity na rychnovském reálném gymnáziu. Tolik úvod číslo 2.

Vlastní stať: Starosta Studence mně přeposlal 8. března 2006 tento mail: Vážení, hledáme umístění pro pamětní desku Jiřího Šlitra. Díky grantu, který udělila městská část Praha 2, vznikla pamětní deska, kterou měl příjemce grantu umístit na domě v soukromém vlastnictví na území Prahy 2 v místě, kde Jiří Šlitr bydlel. Mezi příjemcem grantu a vlastníkem domu však nedošlo k dohodě o umístění desky. Deska zatím nemá nápis (viz přiložená fotografie). O vhodném nápisu bychom jednali dále podle umístění desky. Pamětní desku poskytne příjemce grantu zdarma. Máte-li prosím nějaký námět na umístění desky (nemusí to být rodný dům, může to být například škola, kterou Jiří Šlitr navštěvoval), dejte nám prosím vědět. S pozdravem Martin Bradáček, vedoucí odboru kultury a informací ÚMČ Praha 2, telefon 236 044 118, 606 627 245. Na kamenné desce, která představuje otevřenou desku koncertního křídla, je silueta hlavy Jiřího Šlitra v typické buřince. Deska má rozměry – šíře 910 mm, výška 1280 mm, hloubka 50 mm. Váha je kolem 110 kg.

Je milé, že ausgerechnet na mě se studenecký starosta Tauchman obrátil (rok předtím jsem do Zálesní Lhoty vedl zájezd rychnovských seniorů a on nás tam velmi mile přijal). Mail jsem samozřejmě předal tehdejšímu rychnovskému starostovi Jiřímu Roklovi, jeho třem náměstkům, vedoucímu odboru kultury a řediteli Gymnázia F. M. Pelcla. A taky starostovi Skuhrova nad Bělou Vladimíru Bukovskému – ostatně právě v této vesnici našli Šlitrovi útočiště po mnichovském diktátu.

Přidávám pokračování, mělo název Kostlivec na střelnici s podtitulem nerudovský problém po rychnovsku.

Slovo má 16. 2. 2009 Jan Tydlitát z rychnovské s.r.o. Kultura: „Deska byla v roce 2006 převezena do Rychnova, přijel i její autor pražský akademický sochař Václav Novák. S ním jsme řešili, co by se s ní mohlo udělat, protože tato deska – podle jeho vyjádření – nesmí přijít ven a musí být v interiéru. Proto se rozhodlo, že by bylo ideální, kdyby se za účasti místostarosty dr. Richtera umístila nad tělocvičnu rychnovského gymnázia do veřejnosti přístupné a se samostatným vchodem Koncertní síně Jiřího Šlitra. Na ni je už projekt architekta Šugla, bývalého žáka tohoto gymnázia, jenomže dotace – z Unie, nebo z kraje, nevím – je v nedohlednu, tak se koncertní síň dělat nebude. Proto se řešilo, co dál – deska se stala opět kostlivcem, tentokrát v Rychnově. Vymyslelo se místo v prvním podlaží gymnázia, kde už je deska Františka Martina Pelcla, rychnovského rodáka a prvního profesora českého jazyka a literatury na pražské univerzitě. Jenomže vyvstala otázka, jestli by to bylo šťastné, když v gymnáziu Jiří Šlitr už jednu desku a galerii jeho karikatur profesorského sboru má. Navíc v budově, která slouží studentům a maximálně rodičům, kteří přicházejí na rodičovské sdružení. Není to budova veřejná, kam lidé přicházejí. Znovu se otevřela otázka umístění této desky do interiéru zrekonstruovaného Pelclova divadla, která už kdysi byla ve hře. Dokonce se tam vybralo místo, ale minulý týden došlo k setkání s architektem Pošepným, který dělal rekonstrukci a řešení interiérů tohoto divadla, a ten tuto věc zamítl. Tedy do jeho interiéru tato deska jít nemůže, a tak se stala dalším pokračováním kostlivce ve skříni. Tuto otázku jsme dnes řešili s vedoucím správy majetku města Jaroslavem Tichým znova. Jenže v té době už pražský magistrát, který tuto desku nechal udělat a chce mít u ní tabulku, že byla pořízena z jeho peněz, věděl, že deska bude v interiéru Pelclova divadla a už se našel i termín odhalování 25. dubna 2009 v rámci 16. ročníku Šlitrova jara. Ví to Šlitrova dcera Dominika Křesťanová i její matka Bohumíra Peychlová, na odhalení budou, ale teď se to místo odhalení zrušilo. Dnes (16. 2. 2009) se to tedy znovu řešilo a znovu padla otázka na gymnázium a znovu, že to je tam nešťastné. Teď se konečně našlo místo: V kině na začátku levého přísálí je krásné místo, kde se bude moci umístit. Bude nasvícená a je v budově, která slouží veřejnosti a v níž se konají festivaly Šlitrovo jaro, Rychnovská osmička a Filmový smích.“

Ke Kolářského desce Jiřího Šlitra opět Jan Tydlitát: „Vila nad zámeckým parkem na rohu ulic Smetanova a 5. května, jejímž prvovlastníkem byla rodina nedávno zemřelého JUDr. Zahradníka a která usilovala o umístění této desky, má nyní asi pět majitelů, ti se však nemohou dohodnout na opravě fasády. Paní Zahradníková je nemocná a její dcera ing. Stöcklová, pracovnice památkové péče na ministerstvu kultury (nyní v důchodu), věří v to, že se ta věc obrátí v dobré. Tvůrce oné dvoudílné desky Zdeněk Kolářský ji má ve svém ateliéru a není mu jedno, že u něj ta deska leží. Tak se hledalo jiné řešení a našlo se po jednání s domovním důvěrníkem domu čp. 649 na rohu ulic Jiřího Šlitra a Hrdinů odboje, kde bylo v Rychnově třetí bydliště Šlitrových. Bylo by to ideální, jenomže vlastníci tohoto domu se k návrhu vyjádřili tak, že když jim město zaplatí opravu fasády – jimi byla vyčíslena na 250 tisíc korun, tak že dají souhlas k umístění desky. Pochopitelně město do toho jít nemůže a nabízelo částečnou opravu místa, kde by deska byla umístěna, a pak by si fasádu mohli majitelé dodělat. Vlastníci se postavili zásadně proti. Deska už ale na to byla připravena, měla předělaný text, který odpovídal tomuto domu, a jinam se dát nemůže. Tak se vymyslela třetí varianta – že by se v parku Legií naproti gymnáziu zřídil nějaký pylon tam, kde je památník obětem válek. Na něj že by se ona deska dala, ale s tím, že by se rozřízla a z rohové desky by se daly dva pásy pod sebe. Jenomže na oné desce je nápis, že zde Jiří Šlitr s rodiči a sestrou pobýval; to by ale znamenalo, že by měli v parku stan nebo byli bezdomovci. Mělo se to řešit šipkou, která by ukazovala k onomu domu. Což je nelogické, byl by to Kocourkov. Tak deska zůstává s otazníkem, co s ní.“  Psáno 16. února 2009. 

14. 3. 2006 Tomáš Jelinowicz, vnuk Karla Poláčka: To bolí, že se nedovedeme postarat o vlastní kulturní dědictví. Na všelijaké megalomanské akce jsou miliardy, ale na tyhle věci není. Vidím to i z hudby, kdy zapomenutí čeští skladatelé jsou známí v cizině a u nás absolutně ignorovaní. U Šlitra mě ten nezájem překvapuje, protože ještě je v živé paměti mnoha lidí.  

17. 2. 2009 Zdeněk Zahradník, ředitel Muzea východních Čech Hradec Králové: Mám jeden konkrétní návrh: Pokud jsou desky chápány jako kostlivci, zřiďte v Rychnově nad Kněžnou – okresním městě Poláčkově – kostnici a šupněte je tam.

18. 2. 2009 Jaroslav Kos, bývalý místostarosta Rychnova nad Kněžnou: Pamatuji se, jak jeden skuhrovský soudruh prohlásil, že Skuhrov je celý parkem a nechal zlikvidovat nádherný park proti vile. Tak ustoupila okrasná zeleň jednomu úděsnému paneláku a Skuhrovští jednomu blbci s mocí. Šlitrovi bydleli v Rychnově na třech místech. Nejdéle bydleli v domě naproti gymnáziu. Když nedopadla varianta pamětní desky s domem na Sibiři, připravila se varianta druhá, dům, kde Šlitrovi rodiče bydleli deset roků. Normálně uvažující člověk by byl rád, kdyby dům, kde bydlí, se pyšnil upozorněním na významné osobnosti. Nikoliv obyvatelé domu čp. 649. Těm je to na obtíž a ještě vyžadují finanční kompenzaci. Pak se divte, že máme v zemi takový Kocourkov! PS: Otec J. Šlitra mě učil fyziku. V dobách totality se nebál, nám žáčkům, vyprávět o invazi spojeneckých vojsk. Proto taky nebyl soudruhy v Rychnově oblíben. Teď mě napadá, není tady nějaká souvislost?

24. 2. 2009 Ondřej Suchý, novinář a moderátor, komentoval tento text, který vyšel v Neviditelném psu na , a připsal: Při jeho čtení se mi vybavilo hned několik jiných neradostných událostí, kterých jsem byl svědkem: Sotva jsme kdysi odhalili bustu Vlasty Buriana na jeho vyšehradském hrobě, byla ukradena… Přes padesát let bydlím v Praze na Starém Městě, kde jsem chodíval Pařížskou třídou kolem busty operního pěvce Otakara Mařáka. Zmizela. Když jsem se dozvěděl, že na Barrandově před léty náhle zmizela busta režiséra Martina Friče, dostal jsem vztek a začal po ní pátrat. Našla se nakonec uskladněná v depozitáři s uraženým kusem podstavce. Peníze na opravu nebyly. A tak se této ostudy ujala Společnost Vlasty Buriana, sehnala sponzory, podstavec bude opraven a Martin Frič se vrátí letos v dubnu zpátky na své místo. Nu – alespoň jeden případ s dobrým koncem! Snad… Ještě není duben…

25. 4. 2009 byla vzácným hostem XVI. ročníku Šlitrova jara světová operní pěvkyně Soňa Červená (1925), dcera Jiří Červeného, zakladatele kabaretu Červená sedma. V postranní chodbě rychnovského kina spoluodhalovala se Šlitrovou dcerou Dominikou Křesťanovou pamětní desku Jiřímu Šlitrovi.

Závěr: Poláčkův rodný dům byl za komunistů zbourán, deska na oné rohové vilce nad parkem, v níž měli Šlitrovi svůj první rychnovský byt, je od listopadu 2011 osazena znovu, ale k té v kině se nedostanete. Kino bylo ve stejném měsíci zrušeno (promítá se v Pelclově divadle) a zavřeno. A co s jeho budovou a pamětní deskou v něm bude dál, bůh suď…

Post scriptum: O tom, jak, byly ničeny za komunismu památky, svědčí salla terrena na bývalé francouzské zahradě kolowratského zámku v Rychnově nad Kněžnou, již si předělaly tehdejší instituce na kanceláře – Východočeský památkový ústav Opočno a sídlilo tam vedení bývalého okresního muzea. K tomu mailoval 11. září 2007 Tomáš Jelinowicz:

Vám i mně se z tohohle zvedá žaludek, ale bohužel se mi zdá, že mnoho lidí v této zemi to nepovažuje ani za fakt, ani za problém. Znám jednoho člověka, který  má široké architektonické, historické, umělecké a vůbec estetické znalosti a přitom Tvrdí, že komunisté nijak zvlášť nezanedbávali památky. Spíš to vidí jako problém toho, co přišlo po komunismu. Neuvěřitelná slepost. Tím, že na tyto věci poukazuje, píšete o nich a dokonce fotograficky dokumentujete, určitě pomáháte citlivost a vkus zvyšovat. Vaše úsilí je obdivuhodné!!

„Velice Vám děkuji za tuto fotografii rodného domu Karla Poláčka ze srpna 1968, hezčí nápis si nelze představit, dobře si tu dobu pamatuji. Zaujalo mě, že Rychnov navštívil Ludvík Vaculík, velice si ho vážím. Jeho čeština je nepřekonatelně krásná, když mluví, tak je v jeho intonaci slyšet, že má dobrý hudební sluch. Vždycky jsem si říkal, že test svobody u nás bude, až Ludvík Vaculík bude moci svobodně psát. Jsem rád, že jsem se toho dožil,“ napsal mně 13. 8. 2008 v mailu vnuk Karla Poláčka Tomáš Jelinowicz. (Výstavu k výročí okupace 1968 zahájil v RK 11. 8. 2008 Ludvík Vaculík.)

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Kráma:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-kram/

Fotografie z archívu © Josefa Kráma
http://www.rychnovskypruvodce.info/

Lidský duch přebývá v lidském těle a, pokud jim toto spojení vychází, prodlévají spolu v harmonii jako dobří přátelé nebo stále zamilovaní manželé. Ovšem i bytost, navenek vystupující ve své fyzické a duchovní jednotě, k vyrovnanému životu nutně potřebuje obydlí, které má rád a ve kterém najde bezpečný přístav po plavbě v rozbouřeném moři lidského společenství. Někdy je tímto Domovem s velkým „D“ rodný dům. Jindy je tím pravým místo, ke kterému našinec přišel až v průběhu života.

Nedávno zesnulý exprezident ČR Václav Havel dával před luxusní vilou, situovanou na „dobré adrese“, přednost své celkem obyčejné chalupě v osadě Hrádeček u Vlčič na Trutnovsku.

Na podiv filmového režiséra Igora Chauna – „Štáb i já jsme čekali, že to zde budete mít luxusnější“ – Václav Havel odvětil: „ Když jsem byl vypuzen ze všech oficiálních struktur a ty disidentské ještě tolik nefungovaly, měl jsem hodně času. Byl jsem tady zalezlý, psal jsem si a měl jsem dost času dohlížet na rekonstrukci domu, který byl v zoufalém stavu. Tehdy se ten výsledek jevil mému okolí jako superluxusní vila. Od tý doby ovšem uběhlo více než čtvrt století a dneska je to normální domeček. Každej druhej má honosnější, že. Ale to mně je úplně jedno. Já nechci s nikým soutěžit. Pro mě je důležitý, že se tady cítím doma, že jsem si tu zvykl a prožil velkej kus života.“

Havlova slova mne inspirovala k úvaze o domech s geniem loci. Záměr byl bezděky podpořen příspěvkem doktora Kráma o byvší rychnovské obecní škole, do které kdysi chodil dnes poněkud opomíjený a ve stínu Jaroslava Haška nespravedlivě jsoucí spisovatel Karel Poláček. Vhodný dům s geniem loci jsem nemusel hledat dlouho. Je vzdálen pouhých pět kilometrů od naší venkovské usedlosti a nejméně dvakrát týdně, kolem něho jezdím. A protože jsem i osobnost kdysi zde bydlící, znal, rozhodl jsem se podělit se s vámi o genia loci, domu Jana Palacha.

„Jenda“ už dávno není mezi námi. V neděli 19. ledna před třiačtyřiceti roky na oddělení popálenin kliniky plastické chirurgie, nacházející se v pražské Legerově ulici, ve 14, 30 hodin podlehl zraněním neslučitelným se životem. V lékařské zprávě je uvedeno: „Zemřel klidně a tiše.“

Přestože Jan Palach ve Všetatech neprožil tak velký kus života jako Václav Havel na Hrádečku, vždycky se zde cítil doma. Doma v domě svých rodičů. Pro přesnost musím přiznat, že Jenda se ve Všetatech nenarodil. Byl sem však – hned jak to bylo možné – přivezen ze známé pražské porodnice a od té doby zde pokojně žil až do své tragické smrti. V osudný den (psal se čtvrtek 16. ledna 1969) vstal z lůžka ve svém pokoji v prvním poschodí domu jako vždy časně ráno. Ještě za tmy, vykročil mrazivým ránem na všetatské nádraží, odkud odjel osobákem do Prahy. Na vysokoškolské koleji Na Spořilově, kde občas kvůli odpoledním a večerním přednáškám přebýval, napsal své poslední dopisy, určené předem vybraným adresátům. Ve stejný den se v půl třetí odpoledne poblíž fontány u Národního muzea polil dodnes neidentifikovanou hořlavinou, kterou pak na sobě chladnokrevně zapálil. Přivolanou záchrankou byl převezen na oddělení popálenin, kde po třech dnech zemřel. Do rodného domu (říkejme mu tak) ve Všetatech se již nikdy nevrátil.

Dům rodiny Palachových se nachází poblíž okresní silnice, spojující Všetaty s Čečelicemi. Najdete ho snadno. Stojí na rohu Smetanovy ulice pod číslem popisným 337 v místech od nepaměti zvaných „V Sejtí.“ Podél domu protéká malý potok zvaný Klokoč, který jinak celkem obyčejné místo oživuje příjemným zurčením, někdy připomínajícím úryvky známých pasáží ze Smetanovy symfonie Má vlast. Jak už to bývá, duší celého domu a současně hlavou celé rodiny byla Palachova maminka Libuše. Pamatuji se na ni, když prodávala čaj, kávu, rohlíky a zákusky v malém kiosku na všetatském a později neratovickém vlakovém nádraží. Milá, příjemná, usměvavá a laskavá žena, které své dva syny – Jiřího a Jana milovala stejně vroucně, jako svého manžela Josefa (svatbu měli v roce 1939), cukrářského mistra a kdysi majitele malé, ale útulné a prosperující cukrárny. U Palachova skvělého učitele, spisovatele PhDr. Miroslava Slacha, jsem kdysi viděl několik černobílých fotografií z doby, kdy část Palachovic domu byla vyhrazena právě cukrárně. Vyhledávané a všemi oblíbené. Počátkem padesátých let byla živnost zrušena a Josef Palach musel za prací dojíždět do Brandýsa nad Labem, kde pracoval jako cukrářský dělník v n. p. Mlýny a cukrovary.

Na konci obce, kde se nachází Palachův dům, bylo tehdy v lukách velké fotbalové hřiště, neformální to středisko mnoha sportovních a společenských aktivit místních i přespolních. Nejen sportovci a jejich početní fanoušci, ale rovněž sokolové, zamilované dvojice, studenti brandýského a mělnického gymnázia i mladí učitelé z nedaleké základní školy se neopomněli zastavit a občerstvit právě zde – v Palachově proslulé cukrárně. Specialitou mistra cukráře byly křehoučké kremrole s nadýchanou čerstvou šlehačkou. Opravdu zde muselo být neformální, živé a kultivované prostředí. Není divu, že se sem lidé často a rádi vraceli, i když fotbalové hřiště dávno přestěhovali na opačný konec obce.

Mnohé z těch památných dob zavál čas. A ani po sametové revoluci po roce 1989 se sem dobré způsoby a živnosti, známé z byvších časů, již nevrátily.

Po smrti Jana, kterého v roce 1962 předběhl všemi milovaný otec František (zemřel na následky infarktu ve věku pouhých 52 let) Libuše Palachová v roce 1974 všetatský dům prodala a odstěhovala se do Kamenického Šenova k rodině svého prvorozeného syna Jiřího, který se zde usadil a pracoval v proslulé sklárně Crystalex jako brusič skla. Paní Palachová zemřela 24. září 1980. Veřejnost se tehdy ani nedozvěděla, že odešla matka, která dala našemu národu jednoho z jeho největších synů.

Zájemcům, kteří by na vlastní oči teď chtěli Palachův rodný dům vidět, bych jejich úmysl rozmluvil. Nebyl by to příjemný pohled. Dům je totiž vším možným, jen ne důstojným památníkem na velkého syna českého národa. Je trvale neobývaný. Vrata jsou zavřená, dveře zamčené a okna vytlučená.

V místnostech je nepořádek, jako by sem odkudsi přiletěl kulový blesk nebo sem zavítala nezvaná parta výrostků. Na dvoře, kde se za příjemného letního počasí kdysi tak příjemně sedělo nad černou kávou a kremrolemi se šlehačkou, uhlídáte jen nepořádek, v zimě milosrdně zakrytý sněhem a v létě vzrostlou lebedou.
 
Zachovalá pamětní deska na domě, hlásající, že zde žil a za svobodu českého národa na smrt odešel Jan Palach (1948 – 1969), zde působí až výsměšně. Nemám právo vznášet obvinění či vynášet soudy, proč tomu tak je a kdo za to nese odpovědnost? Naopak. Chci přijít s nadějí. V minulém roce se totiž v tisku opakovaně objevila zpráva, že Palachův dům, který léta chátrá, bude občanským sdružením „Národ pohasl“ od současných majitelů odkoupen a postupně přeměněn na Palachovo muzeum.

Úspěšnost projektu pochopitelně závisí na penězích. Sdružení je v první řadě hledá u místních podnikatelů, ale – pokud jsem dobře informován – zatím neúspěšně. Fotografie, pořízené během vánočních svátků 2011 dokazují, že projekt, alespoň co se vnější stránky týká, se zatím nepohnul z místa. Přejme si, aby Palachův všetatský dům ve Smetanově ulici, u kterého potok Klokoč pocestným občas zazpívá úryvky skladatelovy nejznámější symfonie, se v dohledné době přeměnil na deklarované muzeum s důstojnou připomínkou Palachova života a jeho oběti.

Dovětek:
28. října 1991 prezident ČSFR Václav Havel Janu Palachovi propůjčil „In memoriam“ Řád T. G. Masaryka 1. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Vyznamenání z rukou pana prezidenta na Pražském hradě převzal Janův starší bratr Jiří Palach.

* * *

Foto pro CzechFolks.com © Milan Richtermoc

Koláž v anotaci pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Milenky, toť věčné téma. Jako by byly obdivovány, jako by jim bylo záviděno. Některé vskutku obdivované, jiné odsuzované. Milenka vnáší do mužova světa nevysvětlitelné světelné paprsky, za nimiž muž tíhne, aniž by přemýšlel. Je to síla, jíž není možno odolat. Kdo se dostal do jejich proudu, mi dá za pravdu.

Jen ještě o některých vyvolených.  

Ulrika von Levetzow a J.W.Goethe

Baronka Ulrika byla po svém otci hraběti Joachimu Otto Ulrichovi von Levetzow, rytíři Maltézského řádu, meklenburská šlechtična. Narodila se 4. února 1804 v Lipsku. Její matce bylo v té době 16 let. Dětství a dospívání prožila v Sasku a ve Štrasburku. Domov nalezla až v Čechách, na třebívlickém panství., kde žila s matkou a jejím třetím manželem. Svého nevlastního otce hraběte Klebesberga měla ráda a naučila se od něho milovat český národ. Jako sedmnáctiletá se setkala se 72 letým německým básníkem Johannem Wolfgangem Goethem. Ulrika se, jak je vlastní nezralému mládí, hluboce zamilovala. Ale ani Goethe nezůstal ušetřen. Vznikl mezi nimi hluboký citový vztah. Básník požádal matku o Ulričinu ruku, ale ta jej, vzhledem k věkovému rozdílu, odmítla.Básník svou bolest z odmítnutí vyjádřil v Mariánskolázeňských elegiích. Ulrika se již nikdy neprovdala a dala tak vzniknout legendě o nenaplněné lásce.

Schwarzenegger a Mildred Baena

Mildred Baena, Schwarzeneggrova milenka a bývalá služebná v jeho domě se pochlubila, že své čtvrté dítě má se Schwarzeneggrem, hercem a bývalým guvernérem Kalifornie. Manželského hercova syna porodila ve stejné době jako Mildred Schwarzeneggrova manželka Maria. Obě porodily témuž muži, každá své čtvrté dítě. Když se padesátiletá Mildred rozhodla promluvit, synovi bylo třináct let. Po 25letém manželství manželka aféru neunesla a zažádala o rozvod. Milenka se z jejich vily odstěhovala. 

Albert Einstein a Margarita Koněnková

Kdo byla Koněnková, tajemná žena, která okouzlila samotného Einsteina? Ve dvaceti přijela do Moskvy. Ubytovala se přímo proti ateliéru sochaře Koněnkova. Zanedlouho byla svatba a manželé odjeli na výstavu ruského umění do Ameriky. Tam zůstali dvaadvacet let.

Einstein byl v té době podruhé ženatý se sestřenicí Elzou. Podváděl ji stejně jako kdysi první ženu. Koněnková ho však upoutala nejen tajuplností, ale i svým mládím. Byla mladší o třiadvacet let a Einsteinovi bylo devětapadesát. Einstein byl ženou Koněnkova zcela okouzlen. Trávili spolu hodně času. Jejich vztah se dostal na veřejnost, nebyl platonický a trval plných deset let. Po válce sovětské úřady odvolaly Koněnkovy zpět do Moskvy. Margarita sice odjet nechtěla, ale zůstat nemohla. Sověti jí zabavili americký pas.

Po Stalinově smrti bylo Margaritě definitivně naznačeno, že její korespondence s Albertem Einsteinem je nežádoucí. Násilím tak zpřetrhali korespondenci mezi geniálním vědcem a jeho ruskou láskou.

Pablo Picasso a Genevieve Laporteová

Genevieve Laporteová dala v Paříži v roce 2005 do dražby Picassovy kresby, které 30 let uchovávala v trezoru. Mistr na nich zachytil, svou údajně velkou poslední lásku. Sedmdesátiletý Picasso s ní prožil krátký milostný románek v letech 1951 až 1953. V té době byl ženatý s Françoise Gilotovou, s níž se dal dohromady jako s mladou studentkou. Měli spolu 2 děti a Françoise, jako jediná ze všech Picassových milenek, našla v sobě sílu ho v roce 1953 opustit. Údajně pro hrubé zacházení a nevěry.

Picasso potkal Laporetovou v roce 1944 v roce, kdy ji jako 17letou studentku poslali udělat s ním rozhovor. Jemu bylo 63 let. U jedné návštěvy nezůstalo, ale oba se důvěrně sblížili až po několika letech, kdy mezi nimi vznikla tajná láska, kdy se básnířce a spisovatelce přiznal, že po ní toužil od prvního setkání, ale neodvážil se k ní přiblížit pro její mládí.

Laporteová a Picasso se rozešli v roce 1953. Picasso ještě rok poté ilustroval její první básnickou sbírku. Laporteová kresby z té doby tajila až do Picassovy smrti v roce 1974 a pak je uložila do trezoru. Odhadní cena jednotlivých kreseb se pohybuje kolem desítek až stovek tisíc eur.

François Mitterand a Anna Pingeotová

Každý politik, který má vliv a konto, který má postavení, by mohl o milenkách vyprávět. Nejinak francouzský prezident François Mitterand. Jemu se podařilo 10 let tajit  svůj poměr s o 27 let mladší Anne Pingeotovou, s níž má dceru Mazarine, narozenou v roce 1974, 7 let před jeho zvolením prezidentem. Svoji milenku s dcerou navštěvoval pravidelně a večer pak odcházel ke své ženě Danielle a dvěma synům. Mitterand se dokázal o své milenky postarat. Měl pověst romantického milovníka. Zasvěcení se nepokusili nikdy jeho slabosti proti němu použít.

A že jich nebylo málo, o tom není pochyb.

Vila Sklenářka

Byla původně postavena jako místo pro lásku. Byla postavena v roce 1906 v Kostelci nad Orlicí továrníkem Rudolfem Seykorou pro jeho přítelkyni Otýlii Sklenářovou-Malou. Na její počest byla vila pojmenována. Výstavná prostorná nádherná rezidence obklopená lesem a zrcadlená ve vodní hladině. Sklenářová do vily za ním jezdila na milostná dostaveníčka. A vilu si herečka a operní pěvkyně Národního divadla zasloužila. Byla největší heroinou druhé poloviny devatenáctého století. Zemřela v roce 1912 ve věku 67 let.

Milenky jsou přivábeny silnou živočišnou přitažlivostí i inteligencí.

Milenky jsou a budou věčné.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/
 
 

  “Uvnitř je všecko o.k., ale stačí se podívat ven,” upozorňuje na stav školy Josef Krám, bývalý rychnovský kantor a znalec zdejší historie.

Ředitelce školy Haně Fuksové se o stavu budovy už nechce ani mluvit. “Že opadává omítka, o tom už všichni vědí. O problémech se mluví dvacet let. Nyní k tomu nemám co dodat, protože už toho bylo hodně,” uvedla ředitelka a věří, že se konečně dočká opravy. “Po různých jednáních nám starosta slíbil, že se nechá vypracovat projekt a snad by se budova měla začít postupně opravovat.”

Radnice: Nemáme peněz nazbyt

Školu provozuje Královéhradecký kraj, ale budova patří městu. To se nyní začíná chystat opravy, na konci loňského roku zastupitelé schválili 200 tisíc korun na vypracování projektové dokumentace.

“Vypíšeme výběrové řízení a necháme udělat kompletní projekt, co se s budovou bude dělat. Rád bych, aby projektová dokumentace řešila práci na etapy. Nepočítám totiž, že město bude schopné vyčlenit najednou tak velkou částku, aby celý dům dalo do pořádku,” vysvětlil rychnovský starosta Jan Skořepa.

“Při současné dluhové zátěži, kdy splácíme úvěry z předchozích let ve výši 10,7 milionu korun ročně plus úroky, a při nižším příjmu z výběru daní než v dobách bohatších, nemáme peněz nazbyt,” dodal Skořepa.

Etap má být nezbytný počet, odhaduje čtyři až pět. Pracovalo by se každý rok o prázdninách. Jestli se podaří rekonstrukci začít už letos, to se teprve uvidí podle peněz. Městu totiž kvůli chybám v soutěži na stavbu bazénu za minulého vedení radnice hrozí vracení až 34 milionů korun. Přesto radní doufají, že mu příslušné úřady větší část vratné částky prominou.

“Na jedné straně se postaví bazén za 160 milionů a na druhé se nenajde 10 milionů na opravu školy. Do bazénu přitom potečou peníze pořád, jeho výstavba město zatěžuje pěti miliony ročně na provoz,” dodává Skořepa.

Škola, úřad i dům politické výchovy

V minulosti už město o opravě školy uvažovalo, ale kompletní projekt nevznikl. Podle současných úvah by se neopravovala jen fasáda, ale kompletně celá budova včetně střechy, půdních prostor, oken i topení a rozvodů elektřiny.

“Dům je naproti zámku a tato oblast by mohla vypadat lépe. Situace, že se před vchod postaví dřevěná konstrukce a řekne se, že nikdo nemá chodit podél zdí, aby na něj něco nespadlo, podle mě není řešení,” podotkl starosta.

Škola má v průčelí latinský nápis připomínající, že ji roku 1819 nechal vystavět František Kolowrat. “Původně bývala obecnou školou se třemi a později pěti třídami, do níž chodíval od první do páté třídy Karel Poláček,” líčí Josef Krám.

Od roku 1905 sloužila jako obecní úřad, pak městský národní výbor a za komunismu v ní sídlil dům politické výchovy okresního výboru KSČ.

“V té době taky byla z přízemí mezi okny do ulice odstraněna pamětní deska připomínající Masarykovu návštěvu Rychnova nad Kněžnou v roce 1926. Na jejím místě zůstal světlý obdélník. Deska byla po roce 1989 přenesena na Staré náměstí a od té doby je tu zase škola,” dodal Krám.

***

Zdroj iDNES.cz / Hradecký kraj

Příspěvky na CF com Plus  související s opravou školy:
Václav Židek – Josef Krám: Lidé, nebuďme k sobě lhostejní! aneb Co se musí stát…
Jan Rejžek: Nejen o rychnovské ostudě
Josef Krám: Co se musí stát
Josef Krám: Jak dál s Poláčkovou školou?
Milan Dubský: Otevřený dopis zastupitelům města Rychnova n/Kněžnou

A běda, čas je pán. Již  staví nám svůj stan,
a v něm, v něm vzpomenem. Na co? Nač zapomenem?

Na co (z toho roku, který za sebou právě zavřel vrátka) vzpomenem a na co zapomenem? Je toho hodně, co bychom chtěli zapomenout. Například povětrnostní katastrofy na tolika místech světa, mezi nimi uragán Irena v severovýchodní oblasti U.S.A (45 mrtvých a škody v hodnotě 7.3 milard dolarů); zemětřesení a tsumani, které postihly severní Japonsko, způsobily smrt patnácti tisíc lidí a zle poškodily Fukushima nukleární elektrárnu. Nebo hospodářskou krizi, která otřásla Evropou, položila na lopatky Řecko a výhružně civí do oken řady dalších států. 

Chtěli bychom zapomenout televizní záznamy násilí, kterého se dopouštěla (a dopouští) na mužích, ženách i dětech policie v půl tuctu zemí severní Afriky, aby umlčela vzdor a hněv, který se nahromadil v srdcích milionů obyčejných lidí a jen čekal na jiskru, která by zažehla očistný oheň. Tou jiskrou se stala smrt tuniského Jana Palacha, Muhammada Bouaziziho. Bouazizi po dokončení školy nemohl najít zaměstnání. Opatřil si stánek a prodával ovoce. Policie mu to zakázala a jeden z policistů ho údajně udeřil do tváře. Muhammad se začátkem roku, který právě skončil, rozhodl zemřít. Na protest proti režimu, který jemu (a milionům jeho spoluobčanů) vzal lidskou důstojnost. Stejně jako Jan Palach, a po něm druhý Čech, Jan Zajíc. Volil stejnou smrt jako dva čeští Janové. Smrt (jednu z nejbolestnějších a nejpotupnějších), k níž byly před sty lety odsuzováni kacíři (Jan Hus), smrt upálením. Jiskra z plamene, v kterém umíral, zažehla pochodeň protestu, který mění tvář arabského světa.      

Revoluci, kterou pochodeň v Tunisu roznítila, zdánlivě nikdo neorganizoval, neviděli jsme řečnické tribuny a neslyšeli plamenné hecování mas. Poprvé v dějinách jednu z hlavních rolí v šíření revolučního dění hrála sociální media.

Z Tunisu plamen přeskočil do Alžíru, kde příklad tuniského hrdiny následoval ve smrti upálením Mohsen Bouterfit. Pak přišel na řadu Egypt, Jemen, Libye, Syrie… Ze světové scény zmizeli Hosni Mubarak, Moammar Gáddafy (a ovšem v jiné, nerevoluční souvislosti, ve skoro frajerské ukázce americké vojenské vyspělosti, Osama bin Laden a Anwar al-Awlaki). Nikdo (pokud vím) neví, jak tato revoluce skončí. Po mém soudu, je nejvýznamnější epizodou (vedle pokračující výměny stráží nad osudem světa – ústup USA a nástup Číny, Indie, Brazilie..). Jedním ze zastavení na dlouhé cestě, která začala našimi předky v jeskyni, prodírala se (jak jsem se to jednou pokusil pro sebe sesumírovat) “peřejemi nenávisti, mocenských choutek jedinců, rodů a kmenů. mordováním ve jménu národa, vlasti, olejových polí, či víry v jednoho nebo druhého boha”, cestě, o níž doufáme, že ”nás zavede do pokojných zítřků hodných toho, co je v nás nejlepšího”.

Vzpomínáme okamžiků, které bychom chtěli zapomenout, ale vzpomínáme je, poněvadž nám připomínají někoho, kdo nám byl blízký. Minulý rok nám torontským vzal přátele, kteří obohatili náš život.

První, Antonín Kubálek, klasický pianista, zemřel 19.ledna v Praze. S kanadskou ikonou, Glen Gouldem nahrál Korngoldovu Druhou klavírní sonátu. Celkem nahrál víc než dva tucty skladeb kanadských skladatelů a 11 cedéček, získal Národní cenu za nejlepší provedení Bachova Koncertu v D, první cenu za nejlepší provedení Lisztovy Sonáty v B a dvakrát byl navržen na Juno cenu. Učil na Královské konzervatoři hudby v Torontu, na Torontské univerzitě a na York univerzitě. Osud mu dopřál, aby byl svědkem prvních výrazných koncertních úspěchů dcery Karoliny, na stejném hudebním nástroji, kterým se sám proslavil.

6.února v Torontu zemřel herec a režisér Pavel Král. Doma se vyučil ‘špatným soustružníkem’, byl odsouzen na 10 let pro zločin napomáhání ke špionáži, dopracoval se do funkce umělecko-technického šéfa spojených souborů Rokoka a Městských divadel, po invazi odešel do Toronta, kde byl dvacet roků srdcem i duší Nového divadla, vystoupil v 55 rolích a 26 her režíroval.    

8. února v Torontu zemřela Blanka Rohnová, jedna z nejvýznamnějších krajanských pracovnic v Kanadě. Řadu let byla předsedkyní Dámského odboru Českého a Slovenského sdružení v Kanadě a dvě volební období předsedkyní mateřské organizace, během nichž se zvlášť zasloužila o sbírku pro oběti povodní v České republice. 

11. července zemřel v Nymburku herec, režisér (a podnikatel) Adolf Toman. Do Kanady ho vyštvala – jako tolik jiných – srpnová invaze spřátelených vojsk.

Byl iniciátorem založení torontského Nového divadla, které tolik obohatilo život krajanů v Kanadě. Mezi nejzajímavější inscenace jeho éry byla Daňkova hra Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko (v něm jako host hrál Jiří Voskovec), Gogolova Ženitba (s Václavem Postráneckým) a premiéry hry Josefa Škvoreckého Bůh do domu a Havlova Pokoušení. Jako ředitel a spolumajitel Limelight Dinner Theatre zanechal výraznou stopu i na kanadské scéně. Když zemřel, členka Nového divadla, Zorka Borovjáková, zapálila dvě svíčky, “jednu za Čechy a druhou za Kanadu.”  

8. září zemřel v Torontu Jan Waldauf, po mém soudu největší Sokol své generace, organizátor skvělých sletů v Torontu, ve Vídni, v Curychu, redaktor Sokolského Věstníku (všeobecně považovaného za nejlepší sokolský časopis) a autor monumentální třídílné historie (1822 stran) “Sokol malé dějiny velké myšlenky”. 

Říjen: sluší se, abych se alespoň několika slovy zmínil o smrti Steve Jobse, kterého někdo nazval pionýrem osobní počítačové revoluce, inovátora a podnikatele, který možná  ovlivnil běh světa víc, než kterýkoli politik. Konečně, co bych si sám bez počítače počal? Za zmínku stojí, že Steve Jobs je biologicky arabský Američan s kořeny v Syrii, jehož rodiče se nevzali, poněvadž tatínek maminky (Steveovy) byl tvrdý konzervativec, a z nějakého důvodu (asi náboženského – peníze to být nemohly: Stevův tatínek, Abdul Fattah “John” Jandali, by velmi bohatý, vlastnil velké plochy včetně vesnic) svatbu nedovolil. Tak rodiče dali Stevea adoptovat americkou manželskou dvojicí. A když se nakonec vzali, už bylo pozdě.

18. prosince zemřeli tři lidé, každý na jiném kontinentě, jejichž životy (jakkoli odlišné skoro ve všem, v čem se životy mohou lišit) se v mém mozku dotýkají. Když ničím jiným, pak  dnem smrti (i když severokoreánský diktátor Kim Jong II snad umřel již 17. prosince, jeho smrt byla oznámena o den později). Ti druzí dva byli Václav Havel a Josef Hynek. Kim Jong II, jeden z posledních diktátorů. které jsme zdědili po minulém století, byl zvlášť nechutný vzorek člověčenství. Zmiňuji se o něm hlavně proto, že je skvělým případem zmanipulovatelnosti mas i ve věku, kdy je nemožné zastavit šíření informací. A snad i toho, jak některá kanadská a americká media (či spíš těch několik málo, na které jsem se podíval, reagovala na jeho smrt – a jak reagovala na smrt Havlovu. Kim Jong obrovskou většinu svého národa živil hladem a strachem (všechen státní příjem šel na armádu, zbraně, včetně nukleárních, a přepychový život diktátorovy rodiny – nástupnický syn zemřelého, Kim Jong Un se jen tak v řeči zmínil, že má ve svém vinném sklepě10 000 láhví vína). Mnohé ze svých poddaných dal mučit a popravit. Když umřel, celá země se otřásala kvílením truchlícího národa. Bylo to kvílení jen otráveným plodem strachu? Nebo je možno masy zhypnotizovat do té míry, že své žalářníky a vrahy vidí jako bohy? Ale je tu snad i  něco jiného: touha nějak vyplnit prázdnotu v nás, umocnit se ztotožněním se s někým mocným nebo slavným (politikem, hokejistou, hercem, zpěvákem) nebo s organizací, zemí, zaměstnavatelem.

Torontský Star přinesl po jeho smrti na první stránce velkou fotografii Kima Jonga II spolu s velkým článkem, pokračujícím na další straně. Článek (docela skrovný) o smrti Václava Havla byl na straně 10. Na CNN  jsem o Havlovi nezahlédl ani zmínku (což neznamená, že o něm nemluvili, když jsem se nedíval), zatím co smrt severokoreánského diktátora a vlastnosti jeho nástupce byly přemílány k zpitomění. Ale samozřejmě: Václav Havel byl penzista a Kim Jong jeden ze dvou nejnebezpečnějších lidí na světě.

Dlouhý život mne naučil hodnotit lidi víc podle toho, jak žili svůj život, než podle výsledků jejich práce, které zvlášť v politice se vyznačují neobyčejnou křehkostí. V minulém století dva mocenské kolosy si prorokovaly dlouhý život: Hitlerova tisíciletá Třetí říše; Sovětský svaz zřejmě počítaly s vládou nad světem až do konce času. Ten první kolos přežil deset roků; ten druhý málo přes sedmdesát. O nic lépe nedopadl ani stát, životní dílo hlavně T.G. Masaryka, srovnávaný s nejvyspělejším státem antického Řecka, který mimochodem a ironicky zanikl v době, kdy v jeho čele stál Václav Havel. 

S Václavem Havlem jsem se setkal (více méně nepřímo a striktně formálně) jen jednou. Tehdejší prezident ČSR přijel v únoru 1990 do Toronta, aby oslovil exil a vyzvedl si čestný doktorát York Univerzity. Setkání s ním se konalo v Convocation hall Torontské University. Já jsem setkání předsedal (do funkce mne prakticky dosadil Havlův přítel, profesor Torontské Univerzity, Gordon H. Skilling). Byla to zajímavá událost. Tak zajímavá, že se jí ještě o rok později v sérii článků o slovenské otázce v Reflexu zabýval Josef Klíma. V pátém článku série (vyšel 11. června 1991) píše, že v únoru 1990 přiletěla do Toronta “československá reprezentace v čele s prezidentem Havlem. Dušan Toth je na palubě s ním…V Kanadě vystupuje jako člen sboru prezidentových konzultantů.” (Dušan Toth, torontský slovenský luteránský farář, v té době byl generálním tajemníkem Světového Kongresu Slováků, organizace propagující samostatný slovenský stát, založené ‘uranovým králem’ Štefanem Romanem). Toth byl, podle vlastních slov, jedním z iniciátorů Havlovy torontské návštěvy.

Den před konáním setkání na univerzitě (na jehož organizaci se podíleli i zástupci ontarijské a kanadské vlády) mi začaly chodit zprávy od přátel, že dostali z Prahy telegram, jímž jsou prezidentem Havlem zváni na schůzku v katedrále Štefana Romana v pondělí 19. února od 12 do 6 hodin, tedy prakticky na celou dobu, kterou prezident Havel měl strávit na setkání s krajany na Torontské Univerzitě. Zavolal jsem Tothovi (v domnění, že on byl autorem telegramu), že jestliže toto pozvání nebude okamžitě zrušeno a původní program potvrzen, nechci mít s celou věcí nic společného. To se stalo, původní místo schůzky bylo potvrzeno. Ale…Havel přišel na univerzitu, kde na něj čekalo několik tisíc krajanů a kanadští hodnostáři, s velikým zpožděním. Dlouho jsem se domníval, že přišel pozdě, poněvadž jezdil s torontskými policisty po městě na motorce. To sice dělal taky, ale hlavní důvod jeho zpoždění (a na to jsem přišel teprve loni, když jsem znovu Klímův článek pročítal) byla Havlova schůzka s Tothem v Romanově katedrále. V době, na kterou zval vybrané krajany telegram z Prahy. V době, na kterou byla programována jeho řeč na Torontské univerzitě. …Tu řeč nakonec (po projevech zástupců krajanských organizací, včetně Totha) pronesl. Jak celou záležitost viděl – po víc než ročním odstupu – Josef Klíma?: “Viděl jsem kazetu z celé slavnosti a je to dost trapná podívaná. A jen vtipem dr. Čermáka, moderátora celé show, neskončila ještě trapněji” (Tu chválu si nezasloužím: řekl jsem sice - když přítomní krajané se snažili Totha donutit, aby svůj projev skončil - že jsem se s ním dohodl, že bude mluvit “osm hodin”. Ale to mi jen nějak neplánovaně vyletělo z pusy).   

Josef Klíma pokračuje : “Slovák Ján Adam, biskup synody Sion z  USA, píše prezidentu Havlovi dopis, kde prezidenta varuje před Slováky typu Dušana Totha, Čech dr. Čermák v citovaném Věstníku (Věstník Českého a Slovenského Sdružení v Kanadě) zase s hořkostí připomíná jednu pasáž z Havlova torontského projevu:” Proto musíme oddělit v českých zemích vědomí české státnosti od státnosti československé, a tím posílit národní vědomí a podvědomí obou našich národů, českého i slovenského. Bylo by skvělé, kdyby pokud možno, měly oba naše národy ve světě vlastní národní organizace a struktury, alespoň ve sféře kulturní a politické…”  Napsal jsem tehdy také, že uskutečněním tohoto konceptu by rozdělení Československa bylo pouhou formalitou. Josef Klíma tuto část svého článku uzavřel otázkou: “Zůstalo to pozdní volání, pozdní varování bez ozvěny?”

Slovenská otázka (včetně likvidace zbrojního průmyslu) nebyla jediná, v níž jsem se nedokázal ztotožnit s Havlovým řešením. Nemohl jsem souhlasit ani s rozsahem jeho prezidentské amnestie, ani s jeho postojem vůči komunistům. Myslím si totiž, že spravedlnost je stejně nepostradatelnou hodnotou jako odpouštění. Trochu jsem jeho postoji začal rozumět teprve nedávno, když jsem viděl záznam aktu, při němž se členové ‘nové vlády’ představovali svému údajnému odpůrci, prezidentu Gustavu Husákovi, když jsem viděl Václava Havla přísahat věrnost  Československé socialistické republice a dozvěděl se něco o roli, kterou v jeho politickém životě hrál přední komunistický funkcionář Čalfa. V posledních dvou letech jejího života mi bylo líto Havlovy první ženy Olgy. Vážím si ale jeho skoro drzé odvahy, s kterou (zatím co tolik jiných mlčelo) režim ve svých esejích kritizoval (stejně si vážím Vaculíkova dopisu 2 000 slov, Škvoreckého Zbabělců a autorů desítek knih, které vyšly v nakladatelství Zdeny a Josefa Škvoreckých, 68 Publishers i jinde). Byl po mém soudu nejvýraznějším českým politickým hlasem své generace a tím, že se dovedl zviditelňovat, zviditelňoval i svoji zemi. A nejvíc si u něho cením toho, že nikdy jsem v jeho hlase nezaslechl ani ozvěnu nenávisti, že v  jeho očích jsem zahlédl pokoru člověka, který zvídavě četl v knize života a naučil se vidět život (i sebe) v nelichotivé nahotě. 

Josef Hynek (třetí z těch tří, kteří zemřeli 18. prosince) se narodil v roce 1915 v Malém Spakově na Volyni. Jako chlapec se s rodinou přestěhoval na Slovensko, kde zůstal i po odjezdu – v roku 1937  – své rodiny do Kanady, aby pomohl bránit svou vlast. Začal u protileteckých kanonýrů v Praze. Po Mnichovu, v lednu 1939, následoval svoji rodinu do Kanady, kde se oženil. V roce 1941 se hlásil do čs. armády v Anglii. Nebyl přijat, poněvadž ženaté muže s dětmi do Anglie neposílali. Vstoupil do kanadské armády, kde sloužil jako instruktor ve výcvikových střediscích. V roce 1999 byl povýšen na plukovníka čs. armády ve výslužbě. Na pohřbu se sním rozloučila jeho dcera Janet Hillen. Vzpomínala na krásné dětství, na modlitby a nábožné písně (mezi nimi ‘Pán Bůh je láska’), které své děti Josef Hynek učil česky, na Československý baptistický kostel v Torontu, kam chodili na mši a v sobotu do školy, kde je učili “tak krásní lidé jako George Tabok a Jerry Skála”, na soboty. kdy se poslouchala opera (Josef Hynek zvlášť miloval Rusalčinu árii, Měsíčku na nebi hlubokém. Janet vzpomínala na víru obou rodičů, která obohacovala každý okamžik života rodiny, ale také na otcovy koníčky (zahradničení, fotografování, amatérská astronomie, volejbal, šachy… Mně zvlášť zaujal jeho mistrný popis čs. legií v první světové válce: “Stojí za zmínku, že československé armády první světové války, složené z Čechů, kteří po tisíc roků byli pod vládou habsburské dynastie rakousko-maďarského impéria a Slováků, kteří po tisíc roků žili pod botou maďarských lordů, byly schopny organizovat – mimo území své země – armádu, která pochodovala přes ruské impérium, plavila se Tichým, Atlantickým a Indickým oceánem, Východočínským a Středozemním mořem, přesunula se přes U.S.A a Kanadu – výkon, jakým se nemůže pochlubit armáda žádného jiného národa.”

Stalo se mnohé v roce 2011, na co bychom chtěli zapomenout. Ale také mnohé, na co chceme vzpomínat, včetně dětských úsměvů, rozkvetlých třešní a životů  těch několika, o kterých jsem se zmínil, a zástupů jiných, s nimiž nám bylo dopřáno prožít několik vteřin věčnosti.

***

Josef Čermák: And alas, time is the master…

So begins the second last verse of a magnificent poem, one of the ‘lyrical miracles’ (as Václav Černý called Hora’s poem) of Josef Hora , The garden:

And alas, time is the master. It is already building for us its tent,
and in the tent, what shall we recall? And what shall we forget?

What of the year, which just closed the gate after itself, shall we recall and what shall we forget? There is much we would like to forget. For example, the enviromental catastrophes in different parts of the world,  the hurricane Irena in the northeast part of the U.S.A (45 dead and losses around 7.3 milliards of dollars); the earthquakes and tsunami, which hit the north Japan, caused the death of 15 000 people and badly damaged the Fukushima nuclear power station. Or the economic crisis, which shook Europe, pinned Greece to the ropes and threateningly stares at the windows of a number of other states.

We would like to forget the television recordings of the violence the police had unleashed (and is still unleashing) on men, women and children in half a dozen countries of the north Africa, to silence the defiance and anger, accumulated in the hearts of the ordinary people, awaiting a spark, which would ignite a cleansing fire. The death of the Tunisian Jan Palach, Muhammad Bouazizi was destined to become that spark. After finishing school, Bouazizi tried to find a job and failed. He bought himself a stall and started to sell fruit. The police prohibited it and a policeman allegedly struck his face. At the beginning of the year which just ended, Muhammad decided to die. In protest against a regime, which took away from him (and millions of others) human dignity. As Jan Palach did, and after him another Czech, Jan Zajíc. He chose the same death as the two Czech Jans. A death (one of the most painful and most ignominious), to which those in power – many centuries ago – used to sentence heretics (such as Jan Hus), the death of burning to death. The spark from the flame, in which he found death, ignited the torch of protest which is changing the face of the Arab world. 

Nobody seemed to be organizing  the revolution, kindled by that torch in Tunis, we didn’t see any platforms, from which the orators would inflame the masses. For the first time in the human history,  the social media played a leading role in spreading the revolt. From Tunis the flame jumped to Algiers, where Mohsen  Bouterfit followed the example of the Tunisian heroes in burning himself to death. After the Algiers came Egypt, Jemen, Libya, Syria..Hosni Mubarak, Moammar Gadaphi (and of course, in another, non-revolutionary connection, in an almost masher’s display of the American military power, Osama bin Laden and Anwar al-Awlaki) disappeared from the world scene. No one – as far as I know – has a clue, how this revolution might end. In my view, it is the most significant event ( beside the ongoing change of guards of the human destiny – a retreat of the USA and the coming of China, India and Brasil…} of our time. It is one of the stops on the road, which started with our predecessors in caves,  squeezed its way (as i once tried to figure it out) “through the rapids of hatred, power lust of individuals, clans and tribes, murdering escapades in the name of the nation, country, oilfields, or faith in one god or another”, a road which we hope will “take us to peaceful tomorrows, worthy of what best in us.”

We recall occasions, we would like to forget, but remember them, because they remind us of someone we had loved. Last year stole from us, Torontonians, a number of friends who enriched our lives.

The first of them, Antonín Kubálek, a classical pianist, died on January 19, in Prague. With the Canadian icon, Glen Gould, Kubalek recorded Korngold’s Second Piano Sonata. In all, he recorded more than two dozen compositions of Canadian composers and 11 CDs, won the National prize for the best performance of Bach’s Concert in D, the first prize for the best rendition of Liszt’s Sonata in B, and was twice nominated for the Juno award. He taught at the Royal Conservatory of Music in Toronto, at the University of Toronto and the York University. The fate was good to him: it allowed him to witness the first concert successes of his daughter, Karolina, playing the same musical instrument, which made him famous, the piano.

Pavel Král, an actor and director, died in Toronto, on February 6th. Back in Czechoslovakia, he served out as a “bad turner”; was sentenced to 10 years in jail for “helping espionage”; attained the position of the artistic-technical director at the merged theatre groups Rokoko and Municipal Theatres in Prague; after the invasion of the armies of the Warsaw Pact emigrated to Toronto, where – for twenty years – he was the heart and soul of the New Theatre, appearing in 55 plays, and directing 26.

Blanca Rohn, one of the most distinguished volunteers in the Czechoslovak community in Canada, died on February 8, in Toronto. For a number of years, she served as the president of the Women’s Council of the Czech and Slovak Association of Canada; and for two terms as the president of the maternal organization, doing a particularly outstanding job as the chair of a committee collecting funds and clothing for the victims of the floods in the Czech Republic. She was a woman of rare integrity and ability.

On July 11, we lost an actor, director (and entrepreneur) Adolf Toman, who died in Nymburk in the Czech Republic. He was driven away from his homeland – as so many others – by the August invasion of ‘friendly forces’. In Toronto, Toman initiated the establishment of “New Theatre”, which enriched the lie of a large number of people in the Czech and Slovak community in Canada. Among the most interesting productions of his era were Danek’s play Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko (Forty Villains and One Innocent ), with guest appearance of Jiří (George) Voskovec, Gogol’s The Wedding (with Václav Postránecký), and two world first nights, Škvorecký’s Host do domu (God Comes Visiting) and Havel’s Pokoušení (Temptation). As the director and a co-owner of the Limelight Dinner Theatre, Toman also influenced the English Canadian theatre. When he died, a member of the New Theatre, Zorka Borovjáková, lit two candles, “one for the Czech Republic, the other for Canada”.

 On September 8, Toronto lost Jan Waldauf, in my view the greatest ‘Sokol’ of his generation, the organizer of brilliant Sokol Festivals - in Toronto, Vienna, Curych, the editor and most distinguished writer of the Sokol Věstník (considered by many the best Sokol periodical in the world), and the author of the monumental (three volumes, 1822 pages) chronicle of the Sokol movement, Sokol malé dějiny  velké myšlenky (Sokol  a little history of a great idea).

October: it seems to me fitting to write a few words about the death of Steve Jobs, described as ‘the pioneer of the personal computer revolution’, an innovator and entrepreneur, who probably affected the world more profoundly than any politician. Where would I be without a computer? It maybe worth mentioning that Jobs was biologically an Arab-American with roots in Syria, whose parents didn’t marry, because the father of Steve’s mother was a hard-boiled conservative and for some reason (probably religion – it couldn’t have been money, because Steve’s father, Abdul Fattah “John” Jandal, was very rich – he owned large tracts of land with villages and all) wouldn’t allow it. So Steve’s parents arranged his adoption by an American couple. They finally did marry, but then it was too late.

Three people died on December 18, each on a different continent, who - even though as different as three people can be - somehow connect in my brain. There is, of course, the same date of death (even though the North Korean dictator probably died a day earlier, his death was announced on the 18th). The other two were Václav Havel and Josef Hynek. Kim Jong II, one of the last dictators we inherited from the last century, was a particularly nasty specimen of mankind. I mention him mainly because he is a an excellent example of  the degrading manipulation of the masses even in an age, when stopping the flow of information would seem almost impossible. And perhaps also to show, how differently some American and Canadian media (or rather the media I had a chance to see), reported his death - and how they reported the death of Václav Havel. Kim Jong II fed his people with hunger and fear (all revenue was spent on the army, weapons (especially the development of nuclear capability) and the luxurious life of the dictator’s family – Kim Jong II’s successor, Kim Jong -un, mentioned in passing, that his wine cellar featured 10 000 bottles of wine). He was responsible for the torture and execution of countless citizens of the country he ruled. When he died, the whole country shook with the howling of the mourning nation. Was the howling simply a poisoned fruit of fear? Or being hypnotized that they see their jailers and murderers as gods? There is possibly also something else: a desire to somehow fill the emptiness in our souls, to amplify ourselves by identification with someone powerful or famous (a politician, hockey player, actor, singer), an organization, country, employer. After Kim Jong II’s death, the Toronto Star published on the first page his large photograph together with a long article, continued on the next page. The article (quite modest) about  the death of Václav Havel appeared on page 10. I didn’t  see any mention of Havel’s death on the CNN (perhaps I was watching at the wrong time), while Kim Jong II’s death and the peculiarities of his successor were discussed to the point of nausea. I understand, of course, that Havel was a retired politician and Kim Jong II one of the two most dangerous men in the world. But even so…A long life taught me to value people according to how they live their life rather than by their achievements, which – particularly in the political sphere – are extremely fragile. In the last century two powerful empires expected to last forever: Hitler’s Third Reich was to last one thousand years; The Soviet Union expected to expand its reach and rule until the end of time. Hitler’s empire lasted some ten years; the Soviet Union a little over seventy. Come to think of it, that was also the fate of a state, the crowning achievement of T.G. Masaryk, (compared to the noblest of the city states of the ancient Greece), which, ironically, was dismembered around the time, when it was presided over by Václav Havel. 

I met Václav Havel (more or less indirectly and strictly formally) only once. The then president of Czechoslovakia visited Toronto in February 1990 to deliver a major speech to the exile Czech and Slovak Community and collect his honorary doctorate from the York University. The event took place at the Convocation Hall of the University of Toronto. I had the honor to chair it (I was practically installed by Havel’s friend, a professor of the University of Toronto, Gordon H. Skilling). It was a fascinating occasion. So fascinating that more than a year later Josef Klíma devoted to it considerable space in his series of articles dealing with the Slovak issue, in the Czech periodical Reflex. In the fifth article (which was published on June 11, 1991), Klíma writes that in February 1990 there arrived in Toronto ” A Czechoslovak representation headed by president Havel. Dušan Toth arrives with him…In Canada, he presents himself as a member of the Committee of consultants.”  (Dušan Toth, a Toronto Slovak Lutheran pastor, held at that time the position of the Secretary-General of the Slovak World Congress, an organization promoting an independent Slovak state, founded by the ‘uranium king’, Štefan Roman). Toth was-according to his own words – one of the initiators of Havel’s Toronto visit. A few days before Havel’s appearance at the university (the planning committee included officials of the federal as well as the Ontario governments), I began to get messages from friends that they have received a telegram from Prague inviting them to meet with president Havel in the Stefan Roman cathedral on Monday, February 19, from 12:00 to 6:00 p.m., that is almost exactly the time, president Havel was expected to spend with the Czech and Slovak community at the University of Toronto. I called Toth (who, I thought, was the sender of the telegram) and told him that if the invitation wasn’t immediately cancelled, and the original program confirmed, I’d wash my hands off the whole project. Within a couple of hours, the original plan was confirmed. But…Havel arrived at the Convocation hall, where several thousand people waited for him, with considerable delay. For a long time I thought that he came so late because he was riding a motorcycle with the Toronto police. Apparently he did that, too, but the main reason for his delay was (and it came to me only last year when I was rereading Klima’s article) his visit with Toth at the Roman’s cathedral. A visit which took place at the time indicated in the telegram from Prague. At the time he was supposed to be delivering his speech at the University. The speech which he eventually (after the speeches of the representatives of various organizations, including Toth), delivered.. How did the event  – more than a year after it occurred -  see Josef Klima? “I saw the film of the whole ceremony and it is a rather embarrassing spectacle. And only thanks to the wit of Dr. Čermák, the moderator of the whole show, it didn’t end even more embarrassingly”. (I don’t deserve that praise: it is true that I said – when the audience tried to force Toth to end his speech – that I made a deal with him, that he could speak “eight hours”. But that just came out of my mouth without any planning. Josef Klima continues: “The Slovak, Ján Adam, the bishop of the U.S.A Sion synod warns (in a letter to president Havel ) against Slovaks of  the Toth’s type, the Czech, Dr. Čermák, in the already quoted Bulletin (Bulletin of the Czech and Slovak Association  of Canada), on his part, bitterly recalls one passage from Havel’s Toronto speech: “That is why in the Czech lands we must separate the consciousness of the Czech statehood from consciousness of the Czechoslovak statehood and thus strengthen the national awareness and self-confidence of both nations: the Czechs and the Slovak…It would be wonderful if each of our nations had its own national organizations and structures, at least in the cultural and political spheres…” I also wrote, that if this concept should be realized, the future division of Czechoslovakia would be just a formality. Josef Klima ends this part of his article with a question: “Did this late call, this late warning, remain without echo?”

The Slovak question (including the liquidation of the armament industry in Slovakia) was not the only one in which I was unable to endorse Havel’s solution. I could not agree with the extent of his amnesty, nor with his stand on communism. I believe that justice is just as indispensible as forgiveness. I began to understand his stand only quite recently when I saw a film record of the members of his new government presenting themselves to their alleged foe, president Gustav Husák, when I saw Václav Havel swear allegiance to the Czechoslovak socialist republic and learned a little more about the role played in his political life by a leading communist functionary, Čalfa. In the last two years of her life, I felt sorry for his first wife, Olga. But I do appreciate the almost insolent courage of his criticism of the regime in his essays and elsewhere (while so many others kept silent) – (I value equally Vaculík’s letter of 2 000 words, Skvorecky’s The Cowards and the authors of the books published in Zdena and Josef Skvorecky publishing house, 68 Publishers, and elsewhere). Havel’s was - in my view – the most distinctive Czech political voice of his generation and by his ability to make himself visible, achieved visibility for his country. What I particularly appreciate is the absence of even an echo of hate in his voice and the humility I saw in his eyes, the humility of a man who read diligently in the book of life and saw life (and himself} in unflattering nakedness

Josef Hynek (the third of the three who died on December 18) was born in 1915 in Maly Pakov in Volhynia. As a boy, he moved with his family to Slovakia, where he remained even after his family emigrated – in 1937 – to Canada, because he wanted to defend his country, Czechoslovakia, against Hitler’s Germany. His first  assignment was with the anti-aircraft artillery in Prague. After the Munich conference he followed his family to Canada where he soon married. In 1941 he tried to join the Czechoslovak army in England, but was rejected, because married men with children living in Canada were not accepted. He joined the Canadian army, serving as an instructor in the training centers. In 1999 he was promoted to the rank of colonel in the Czechoslovak army. Retired. At his funeral, the eulogy was delivered by his daughter, Janet Hillen. She recalled her lovely childhood, the prayers and religious songs (such as  God is love) which Josef Hynek taught his children in Czech, the Czechoslovak Baptist Church in Toronto where they went to mass and, on Saturday, to the Czech language school, where they were taught by “such beautiful people as George Tabok and Jerry Skála”, the Saturdays at home, dedicated to listening to the opera (Josef Hynek particularly loved Rusalka’s  ‘Moon” aria). Janet recalled the deep faith of her parents, which enriched every moment of their lives, and her father’s many hobbies (gardening, photography, amateur astronomy, volleyball, chess. I was always moved by his masterly description of the Czechoslovak legions in the First World War: ” It is worthwhile to notice, that the Czechoslovak armies of the First World War, composed of Czechs, who for 300 years have been under the rulership of the Habsburg dynasty of the Austro-Hungarian empire, and the Slovaks, who for one thousand years have been under the heel of the Hungarian Lords, were able to organize outside of their country an army, that marched right across the Russian empire, sailed the Pacific, Atlantic and Indian Oceans, the East China and Mediterranean Seas, moved right across the U.S.A. and Canada – a feat that no other army of any other nation has ever accomplished.”

Many things happened in the year 2011 we’d like to forget. But there is also much we want to remember, the smiles on the children’s faces, the cherry trees in May, the lives of the few I mentioned, and the host of those with whom we were privileged to share a few seconds of eternity.

***