CzechFolks.com PLUS

„Zázrak není létat vzduchem
nebo chodit po vodě, ale chodit po zemi!“

Čínské přísloví

Dne 16. února 1862 se sešli přední mužové této země a založili spolek, který se zlatým písmem vepsal do jejích dějin! 150 let, které od té doby uplynuly, dokázaly jeho životaschopnost, ovlivnily vývoj v našich zemích a ukázaly světu, že i malá země, ale země silných, cílevědomých a statečných lidí dokáže úspěšně bojovat za svou samostatnost i pracovat v době míru na povznesení obecné úrovně svých občanů.

Stopadesátileté výročí existence Sokola není pouze výročím, které po právu oslavujeme, je něčím daleko větším Čtěte více ZDE »

Před pěti lety zbouraný „rodný“ domek slavných Kocourkovských učitelů stával v Rychnově nad Kněžnou kousek nad zastávkou ČD. V něm na jaře 1914 gymnazisté, bydlící zde na privátě, parodovali tehdy populární učitelská pěvecká tělesa. Už za tři týdny secvičování podnikalo dvanáctičlenné studentské pěvecké sdružení tournées po okolních vesnicích. Teprve však po 1. světové válce vystupovali dva z těchto studentů Josef Káš a Svatopluk Venta v kabaretu Červená sedma jako členové Pěveckého sdružení učitelů kocourkovských čili KOCOURKOVŠTÍ UČITELÉ. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

„Skutečná láska je jako smrt“, kdosi řekl. Nevíš, jak vypadá, dokud nepřijde. Ale ne každého potká a také ne v každém zanechá skutečné krásno. Láska je jedno z těch utrpení, které není možno skrývat. Na lásku má každý jiný názor, každý o ní jinak hovoří, ale když přijde, každý jí podlehne. A není za co se stydět. Na světě není hříchu, kromě hlouposti.

Frederic Chopin a George Sandová

Heinrich Heine o něm říká: „Chopin není jen virtuóz, a když usedne ke klavíru, dává nám radost, jíž se nic nevyrovná.“ Chopin se proslavil jako básník klavíru. Matka pocházela ze zchudlého šlechtického rodu z Polska, otec byl francouzský emigrant. Dětství prožil ve Varšavě a jako dvacetiletý se vydal do Vídně, kde svým uměním upoutal pozornost společnosti. Čtěte více ZDE »

Dne 31.ledna 2012 tomu bude padesát let, co zemřel náš největší komik, Vlasta Burian. Narodil se  9. dubna 1891 v Liberci  v rodině Antonína a Marie Burianových jako Josef  Vlastimil Burian.

Otec Antonín byl krejčí, vlastenec a  ochotník a to bylo dobré ovzduší pro rozvoj  hereckého talentu malého Vlastimila. Když se rodina přestěhovala z Liberce do Prahy, našel tu Vlastimilův talent mnohá uplatnění.

Herectví Vlasty Buriana spočívalo v  improvizaci, humoru a satiře. Jako vynikající komik zvládal bravurně nejrůznější role všemožných charakterů. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Avšak jsou i milenky, přítelkyně mužů, jejichž postavení není třeba skrývat a naopak je ceněno, někdy dokonce vysoce ceněno. Nejsou to vztahy na zapřenou, nikoho nepodvádějí, jsou čestné, i když jejich stálost není a ani nemůže být zaručena.  

Jen ještě o některých z této kategorie.

Alfred Nobel a Bertha von Suttner

Jméno Alfreda Nobela je známé díky ceně, která je každoročně udělována v oblasti medicíny, ekonomie, literatury či za přispění ke světovému míru. Alfred měl vynalézání přímo v genech, v jeho rodině byli vynálezci po několik generací. Čtěte více ZDE »

Nově objevený obraz známého malíře je hlavním exponátem výstavy TVÁŘ LEONARDA DA VINCI / PŘÍBĚH RYTÍŘSKÉHO ŘÁDU TEMPLÁŘŮ. K letošnímu 700. výročí od rozpuštění templářského řádu je otevřena na zámku Zbiroh – do 18. března 2012.

VZNIK

Po rytířích Božího hrobu a johanitech vznikl jako třetí právě Rytířský řád templářů.

S hlubokou vírou v srdci (pro mariánský kult), na koních v bílých pláštích s červeným křížem, s mečem a štítem plnili templáři úlohu průvodců i ochránců poutníků po Svaté zemi.

Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Měli je faraoni, císařové, vojevůdci, prezidenti i církevní hodnostáři. Milenky, toť síla lásky. Lásky, jejíž apel vítězí nad krutou realitou, rozumem, nad svazující vírou i dokonce nad smrtí. Tento apel není dopřán každému. Ale koho potkal, kdo jej okusil, si může říci, že neměl prázdné ruce, že žil naplno.

Jen ještě o některých vyvolených.

Kleopatra a Marcus Antonius

Je to největší milostný příběh všech dob. Jen v něm všechno: láska, nenávist, zrada, boj o moc, válka i smrt. Kleopatra VII. byla poslední panovnicí řecko-egyptské dynastie Ptolemaiovců, která převzala vládu nad Egyptem. Na trůn nastoupila v roce 51 př.n.l. (kdy ji podle dobových záznamů bylo něco přes 17 let. Byla velmi vzdělaná, hovořila plynule několika jazyky. Čtěte více ZDE »

Před Vánoci při návštěvě Prahy jsem v jednom malém, ale zavedeném antikvariátě v Dlážděné ulici spatřil za výlohou pěkně vyvedenou barevnou litografii, symbolickou formou zobrazující fenomén magické Prahy skrze portréty Karla IV., Rudolfa II., a Franze Kafky. Litografie se mi zamlouvala. Psala se však neděle. A přesto, že byla zlatá, zde měli zavřeno. Proti svým zvyklostem jsem se do stověžaté metropole vypravil hned následujícího dne s jediným cílem – litografii získat. Neuspěl jsem. Pouhých osm minut před mých příchodem byla prodána jinému zájemci.

Čtěte více ZDE »

(Od Zálesní Lhoty ke vnukovi Karla Poláčka po Ludvíka Vaculíka)

Samozřejmě dětská hádanka – šli dva Šlitři, tedy Šlitrové, jeden z nich byl nositelem jména Jiří, narodil se 15. února 1924 na Semilsku v Zálesní Lhotě, místní části obce Studenec u Jilemnice. Na domě, kde spatřil světlo světa, je pamětní deska, odhaloval ji Jiří Suchý. Tolik úvod číslo 1.

V Rychnově nad Kněžnou byla v listopadu 2003 sundána pamětní deska Jiřímu Šlitrovi z vily nad parkem na rohu ulic Smetanova a 5. května, v níž měli Šlitrovi svůj první rychnovský byt. Za půl roku byla v tichosti sejmuta kvůli neutěšené fasádě onoho domu ve spoluvlastnictví několika rodin a převezena do ateliéru jejího tvůrce Zdeňka Kolářského v Kostelci nad Orlicí. Čtěte více ZDE »

Do rodného domu se již nevrátil

Lidský duch přebývá v lidském těle a, pokud jim toto spojení vychází, prodlévají spolu v harmonii jako dobří přátelé nebo stále zamilovaní manželé. Ovšem i bytost, navenek vystupující ve své fyzické a duchovní jednotě, k vyrovnanému životu nutně potřebuje obydlí, které má rád a ve kterém najde bezpečný přístav po plavbě v rozbouřeném moři lidského společenství. Někdy je tímto Domovem s velkým „D“ rodný dům. Jindy je tím pravým místo, ke kterému našinec přišel až v průběhu života.

Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Milenky, toť věčné téma. Jako by byly obdivovány, jako by jim bylo záviděno. Některé vskutku obdivované, jiné odsuzované. Milenka vnáší do mužova světa nevysvětlitelné světelné paprsky, za nimiž muž tíhne, aniž by přemýšlel. Je to síla, jíž není možno odolat. Kdo se dostal do jejich proudu, mi dá za pravdu.

Jen ještě o některých vyvolených.   Čtěte více ZDE »

Do rychnovské základní školy v Kolowratské ulici, kterou navštěvoval i slavný spisovatel Karel Poláček, nyní chodí padesát dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Budova je už roky v zoufalém stavu a opadává z ní omítka. Nyní se možná konečně dočká opravy.

  “Uvnitř je všecko o.k., ale stačí se podívat ven,” upozorňuje na stav školy Josef Krám, bývalý rychnovský kantor a znalec zdejší historie.

Ředitelce školy Haně Fuksové se o stavu budovy už nechce ani mluvit. “Že opadává omítka, o tom už všichni vědí. Čtěte více ZDE »

Tak  začíná předposlední verš nádherné básně, jednoho z “lyrických zázraků” (jak Václav Černý Horovy básně nazval)  Josefa Hory, Zahrada:

A běda, čas je pán. Již  staví nám svůj stan,
a v něm, v něm vzpomenem. Na co? Nač zapomenem?

Na co (z toho roku, který za sebou právě zavřel vrátka) vzpomenem a na co zapomenem? Je toho hodně, co bychom chtěli zapomenout. Například povětrnostní katastrofy na tolika místech světa, mezi nimi uragán Irena v severovýchodní oblasti U.S.A (45 mrtvých a škody v hodnotě 7.3 milard dolarů); zemětřesení a tsumani, které postihly severní Japonsko, způsobily smrt patnácti tisíc lidí a zle poškodily Fukushima nukleární elektrárnu. Nebo hospodářskou krizi, která otřásla Evropou, položila na lopatky Řecko a výhružně civí do oken řady dalších států. 

Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Milenky se vyskytují v každé době. Ve válečné vřavě i v době míru. V palácích i v chatrčích. Milenky jsou jako fata morgána na poušti, jako klenoucí se duha po dešti, jako mana padající z nebe. Milenky jsou oheň a led, milenky jsou věčnost i den. Milenky jsou i nevěry. Téma staré jako lidstvo samo. 

Jen další zmínky o některých vyvolených.

Eva Duarte a Juan Domingo Perón

Eva Duarte se narodila jako páté dítě pomocnice na statku v bohem zapomenutém kraji argentinské pampy. Jejím otcem byl ženatý správce statku Juan Duarte. Dceru nikdy neuznal za vlastní. Ta se chudobě a ponížení bránila a mířila výš. Do Buenos Aires utekla ve 14 letech. Chtěla být herečkou.

Její život je jako román, v němž chudé děvče ke štěstí přišlo. Jenomže na jejím příběhu o velké lásce mezi holkou z ulice a plukovníkem vládní junty Juanem Perónem nic vymyšleného není. Čtěte více ZDE »

V pravé poledne 

Zbytek starého roku jsme strávili při televizi, a přestože byl program docela pěkný, asi bych druhý den nevěděl,   co se hrálo. Noc jsem prospal poměrně klidně. Já se probudil, když už na ulici bylo denní světlo a celá rodina mimo Jacka a Tomáška byla na nohou. Ďadek se holil v koupelně a Ela s babičkou krájely chleby ke snídani. U Tomáška v pokojíku jsem zaslechl zvuky motoru aut, co projížděla v jeho přikrývkách nahoru a dolu.  Podle zvuku motorků jsem poznal, že jsou to přesně ta, co našel před týdnem pod vánočním stromečkem. Jacek na rozloženém křesle potichoučku odfukoval, ještě spal. Čtěte více ZDE »

5. 10. 1936 – 18. 12. 2011

Poprvé jsem viděl hru Václava Havla Zahradní slavnost v divadle Na zábradlí na Anenském náměstí blízko Karlova mostu, kam Václav Havel přišel jako 24letý v roce 1960 jako dramaturg spolu s Janem Grossmanem. Předtím jsem viděl vůbec první hru divadla Kdyby tisíc klarinetů, jakož i několik dalších her včetně pantomimy Ladislava Fialky, protože divadlo vzniklo již v roce 1958 hlavně díky Jiřímu Suchému a Ivanu Vyskočilovi.

Byly to průkopnické a romantické doby, kdy bylo příjemné jít do divadla s intelektuálně vybavenou slečnou. V divadle, což snad ještě pamětníci pamatují, bylo původně topeno ve velkých kamnech, které obsluhovalo osazenstvo divadla podle časových možností, protože každý dělal všechno. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.
Byla jste milenkou?
Nikdy jsem nebyla něčí milenkou.
Tak mi řekněte, co si představujete pod tím slovem.
Jasně se mi vybaví milovat chlapa, který už ženskou má.
Inteligentně řečeno být milenkou ženatého muže. Většinou bohatého, který na to má. No a teď mi dáte za pravdu, že je hodně žen, které nikdy do této kategorie nespadaly a nespadají. Taktéž ani já.
A milenky můžete potkat na každém kroku. Jak ve městě, v němž žijete, tak v historii. Často to jsou obdivuhodné ženy, které láska proslavila.
Některé z nich stojí za připomenutí. Nevím, zda je obdivovat. Jsou i tací, kteří jim mohou závidět, jiní je mohou odsuzovat, ale není ani málo těch, které by zajímalo, co jejich svědomí. Jen malou zmínku o některých vyvolených.
Vlaštovčí hnízdo – pseudogotický hrádek je symbolem jižního Krymu. Dal ho postavit na skalnatém výběžku mysu Aj-Todor v Černém moři ropný magnát, pobaltský německý šlechtic baron Steingel v roce 1912 pro svoji milenku. Čtěte více ZDE »

Na rozdíl od ostatních spojeneckých letců, jejichž postavení válečných zajatců Němci více méně dodržovali, byly životy sestřelených československých letců trvale ohroženy. Nacisté je totiž považovali za občany Protektorátu a označili je za “zemězrádce”. Nečekalo je tedy nic jiného než rozsudek smrti, který byl také většině z nich po bleskovém procesu doručen. Jen na rozhodný zákrok britské vlády, hrozící odvetnými opatřeními, nebyl žádný rozsudek nakonec vykonán.

I tak si většina z jedenapadesáti československých zajatých letců “užila” výslechů gestapa, protože jejich původ prozradila již identifikační vojenská čísla, která jediná mohli kromě své hodnosti a jmen, jež si většinou „poangličtili“, prozradit nepříteli. Můj otec používal např. k tomuto účelu jméno „Frank Knap“. Bohužel tyto snahy o zakrytí původu vyzněly u všech naprázdno, protože právě identifikační čísla se podařilo získat německé špionáži.   Čtěte více ZDE »

Ahoj mroži! 

Ahoj, mroži! Koukni, co o tobě píšou,“ přivítala mě druhého dne tchyně a podala mi noviny. Hned na titulní straně byla fotografie z mého tréninku v polském Pražském přístavu a nadpis: Mrož z Prahy v lednové Visle! A o kus dál: Počítal s tím, že ve Varšavě bude v novoroční den nejméně patnáct stupňů pod nulou. V době tréninku bylo plus šest a voda měla plus čtyři. Tohle asi tento plavec nemá rád. Někteří tvrdí, že je takové teplo, že by host z Prahy mohl nastydnout. – Ela i já jsme se zasmáli. Článek pokračoval: Host z Československa by si přál, aby s ním plavali polští kolegové. Nevíme, jestli se nějací opovážlivci najdou. Kandidáti se musí podrobit lékařskému vyšetření a prodělat několik tréninků. Doufáme, že se snad aspoň jeden odvážný rozhodne.  Jestliže ano, ať se ihned hlásí… – a tak dál. Do pokoje mezitím přišel můj čtrnáctiletý polský švagr Jacek.

Čtěte více ZDE »

S uspokojením a s obdivem čtu předvánoční příspěvky, prezentované osvědčenými i novými autory v CF Plus, a jsem dojat! Původcem tohoto zvláštního stavu mé mysli je bezesporu adventní čas s příslibem blížícího se Štědrého dne a obou požehnaných svátků vánočních. Kromě vzpomínky na v celé Evropě proslulou muzikantkou rodinu Bendů z Benátek nad Jizerou, bych i já do pomyslného vánočního měšce plného zlatých dukátů, které naštěstí platí jinak než zlaťáky skutečné, rád přispěl ještě něčím komornějším.

V Čechách, na Moravě i ve Slezsku je hned několik míst, která jsou tradiční a nezpochybnitelnou dominantou vánočních svátků. Za všechny bych uvedl Svatou Horu u Příbrami, Svatý kopeček u Olomouce, majestátný klášter Premonstrátů v Teplé u Mariánských Lázní, poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi, posvátný Velehrad a v naší stověžaté metropoli starobylý Vyšehrad nebo Strahovský klášter.

Čtěte více ZDE »

Slunovrat je astronomický termín pro den, kdy, nejjednodušeji vysvětleno, slunce vystoupí v poledne nejvýše (letní slunovrat) nebo nejníže (zimní slunovrat) z celého roku.

Slunovrat je též magický okamžik všech lidských civilizací, na jehož přivítání se mnohdy stavěly velkolepé svatyně – v Evropě nejznámější Stonehenge na britských ostrovech.  

Letní slunovrat nastává na severní polokouli obvykle okolo 21. června a zimní kolem 21. prosince, přičemž jejich přesný čas se může mírně měnit. Letošní zimní slunovrat nastane u nás 22. prosince v 5:30 hodin ráno.

Čtěte více ZDE »

Osud stroje „N“ jako Nannette mohl být objasněn teprve v dubnu a v květnu roku 1945 po návratu Jaroslava Nýče, Karla Šťastného, Jaroslava Zafouka, Otakara Černého a Františka Knapa zpět do Velké Británie ze Spojenci osvobozených zajateckých táborů.

Z výpovědi pěti letců, které jsou rovněž součástí souboru protokolů Inspektorátu čs. Letectva č.j. 9916/zprav/45, vyplývají velice zajímavé podrobnosti jejich osudů. Kapitán letounu k tomu vypovídá:

„Po přeletu Zuiderského zálivu, právě když byl Zafouk v přídi letounu, aby si vzal FIX, nastala pod mýma nohama silnější exploze. Při výbuchu se příď letounu osvětlila žlutavým plamenem a vzhůru pomalu stoupal slabý obláček šedého dýmu, cítil jsem zápach střelného prachu. Čtěte více ZDE »

Hned v pondělí ráno jsem se rozjel do centra Varšavy, abych vyhledal nějakou redakci polských novin. Mohlo být něco po desáté dopoledne, když jsem zaklepal na dveře redakce deníku Przeglond Sportowy.
„Sháním zástupce šéfredaktora pana Zmarzlíka,“ řekl jsem sekretářce a musel se pousmát nad tou souvislostí jména s mou záležitostí.
„Posaďte se, prosím. Hned se po něm podívám.“
Po nějaké době vešel do místnosti muž středních let, sportovního typu, oblečený do pestrobarevného svetru a bylo na něm znát, že má naspěch. Představil jsem se a hned spustil:
„Určitě jste slyšel o sportovním otužování a plavání v zimě. U nás v Československu je na třicet pět oddílů, zabývajících se tímto sportem. No a já jsem členem jednoho z nich, pražského oddílu. Jistě jste taky slyšel o vánočním plavání na Vltavě v Praze, kterého se zúčastňují nejlepší otužilci z celé republiky. A já bych rád něco podobného uspořádal za účasti vašich sportovců tady ve Varšavě na Visle. Vaši redakci bych chtěl požádat o patronát.“ Vyslechl moji nabídku i žádost a jako by se zamyslel. Po chvilce ticha řekl:
Čtěte více ZDE »

Dvoutýdenní cesta po moři končí v anglickém Liverpoolu. Následuje tábor v Cholmondeley, potom Fosfore a dvouměsíční střelecký kurs ve skotském Dumfries, kde F. Knap dosahuje nejlepších střeleckých výsledků.

U předcházející fotografie bych chtěl upozornit ještě na jednoho frekventanta kurzu, kterým je vpravo dole sedící Sgt. Richard Husman, veřejnosti známější pod pseudonymem „Filip Jánský“, jako autor nezapomenutelných – Nebeských jezdců.
Po ukončení kurzu je Sgt. Knap převelen ještě na čas do výcvikové letky v Honingtonu a na jaře roku 1941 už nastupuje k 311. Čs. Bombardovací peruti Královského letectva na letiště East Wretham k operačním letům.

Čtěte více ZDE »

Považovali mě za blázna aneb Ve jménu zákona

Bylo to někdy na začátku prosince, když jsem byl na návštěvě u Oldřicha Lišky.

„Mrzí mě, že si s tebou letos u Národního nezaplavu. Moc jsem se těšil, jenže doma se už rozhodlo, že Vánoce strávíme ve Varšavě. Ale dostal jsem nápad: Zaplavu si na Visle nebo něco podobného, co je každý rok na Vltavě v Praze. Do Polska pojedu o deset dní dřív, takže budu mít dost času vyhledat nějakou redakci novin a požádat ji o patronaci nad plavbou.“ Snažil jsem se vyčíst z tváře svého trenéra, co si o tom myslí. Nedalo se vyčíst nic, a tak můj monolog pokračoval. „Otužování není v Polsku zatím moc známé. Plavba Napříč Vislou o Vánocích a podle vzoru Prahy by Československu i našemu sportu mohla přinést dobrou propagaci.“

Čtěte více ZDE »

11. prosince 2011 uplynulo přesně sto let od narození mého zesnulého otce, plk. let. v.v., Františka Knapa, bývalého příslušníka 311. čs. bombardovací perutě RAF ve Velké Británii a skromného, pracovitého člověka. Vyžívám tedy tohoto jubilea, abych se podělil s ostatními čtenáři se vzpomínkami na jeho bohatý a dobrodružný život, které mi zůstaly v mysli z jeho vyprávění i z drobných předmětů, které mi ho stále připomínají.

František Knap se narodil v roce 1911 v Praze v rodině drobného úředníka a ženy v domácnosti. Celkem byly v rodině tři děti – dva synové a dcera. Často se s rodiči stěhovali za prací z Čech na Slovensko a zpět, aby několik let bydleli v Kolíně v malém domku, záhy   potom nějakou dobu zase nedaleko Alžbětinského dómu v Košicích.

Čtěte více ZDE »

Svátek svaté Barbory je předzvěstí blížícího se Štědrého dne. Slaví se pouhé dva dny před svatým Mikulášem. Svatá Barbora – Barbora z Nikomédie - panna a mučednice, patří ke 14 svatým patronům, které lidé vzývali ve svých nejtěžších chvílích. Podle legendy byla krásnou dcerou bohatého kupce Dioscura a žila na počátku třetího století v Nikomédii (dnešní Turecko). Otec Barbořin byl zapřísáhlý nepřítel křesťanů. V úmyslu chránit Barboru před vlivy hříšného světa a před nápadníky, zavřel ji do věže se vším pohodlím, kterou postavil vedle jejich domu. A tu se stalo, že jeden ze sloužících – tajný křesťan – obrátil Barboru na víru. Když se o tom otec dozvěděl, chtěl, aby se dcera víry zřekla, když odmítla, ze vzteku jí uťal hlavu mečem. V té chvíli vyšlehl z jasného nebe blesk a otce na místě usmrtil.

Čtěte více ZDE »

Nad kanálem La Manche se smráká

Samotné tréninky, zvláště pak na otevřených vodách, se pro mne stávaly den ode dne obtížnější. K neustupující bolesti v rameni se vrátila i bolest v druhém, a začala zlobit i kolena. Začínal jsem si uvědomovat, že budu muset s plaváním přestat, aspoň na dobu jednoho roku. Následovala návštěva u lékaře. Ten mě poslal na celkové vyšetření na sportovní oddělení Krčské nemocnice v Praze. Ještě před odchodem do nemocnice se můj zdravotní stav zhoršil natolik, že jsem měl velké problémy se samotným zvednutím rukou i s chůzí po schodech. Doba pobytu v nemocnici byla celkem čtyři týdny a výsledek celého bádání byl zdrcující: začínající artróza obou ramen a kolen. Od té chvíle mi bylo jasné, že se můj plán přeplavat Kanál oběma směry pomalu vzdaluje a rozpadá.

Čtěte více ZDE »

Kuriozní jméno a neoznačený hrob

I já se zajímám o své rodinné kořeny, které jsou z otcovy strany na Valašsku, ve Valašských Kloboukách. Mám tam ještě bratrance s rodinou a jsou tam další vzdálenější příbuzní, např. otcovi bratři, z nichž jeden jako ředitel místní Komerční banky vyhrál poslední volby na starostu, ale pak si to rozmyslel. Požádali jsme místního historika, který vede Městské muzeum, aby vypátral náš rodokmen v Brně, kde jsou uloženy farní knihy, několik století dozadu. Zjistil, že prvním Šuchmou, který přišel do Valašských Klobouk byl Jiřík Šuchma v roce 1661. Jméno pochází, jak se zdá, z původně německého Schuhmacher, tedy švec. Historik píše, že “po dvou desetiletích pobytu v městě už byla rodina etablována a stala se součástí místní elity. Je to dobře patrné už ze skutečnosti, že roční funkční období přelomené lety 1681/1682 byl Jiřík Šuchma klobouckým purkmistrem”. Čtěte více ZDE »

Hledání německých kořenů

Matka mé manželky se narodila v roce 1914 v Lipsku a bez šesti dní by se dožila 93 let, kdy vinou nezodpovědné ošetřovatelky v nemocnici jsme bohužel místo na návštěvu do  Karlových Varů na oslavu jejích narozenin přijeli v roce 2007 na pohřeb.

Její otec byl český ševcovský tovaryš, který se na začátku minulého století vydal za prací a na zkušenou do Německa, do Lipska. Tam se seznámil s mladou Němkou, s kterou se oženil, založil prosperující obuvnický obchod a měli čtyři děti, matka mojí manželky byla třetí v pořadí. Děti se naučily dobře německy, méně již česky.

Čtěte více ZDE »