CzechFolks.com PLUS

Na podzim roku 1992 jsem se seznámila s Johnem M., potomkem Skotů z matčiny strany, usazených v Prince Edward Island (P.E.I.), otec Argentinec. John se narodil v P.E.I., ale dětství a mládí prožil v Argentině. Jeho dědeček byl námořní kapitán na trase Londýn – Buenos Aires, který založil přístavní společnost.

John vystudoval zahradní architekturu, oženil se a později již s třemi dětmi se vrátil do Kanady, krátce sloužil jako důstojník v kanadské armádě, potom pracoval jako zahradní architekt pro Ontario Hydro. To vše dlouho předtím, než jsme se poznali.

Čtěte více ZDE »

Děkuji Českému generálnímu konzulátu, že nás upozornil na promítání filmu The Last Butterfly (Poslední motýl)na letošním, už dvacátém, Torontském židovském filmovém festivalu. Jméno filmu se mi zdálo povědomé. Pak mi to došlo: jméno filmu mi připomnělo básničku jednoho z talentovaných židovských dětí, které – než je odvezli do táborů smrti – psaly verše, povídky a reportáže (uveřejňované v časopisu Vedem), které jsem si přečetl v roce 1995 vydané v knize, “Je mojí vlastí hradba ghett?” Hledal jsem ji tam, ale nenašel. Verš, který mi utkvěl v paměti (snad proto, že pro autora verše, jako pro většinu terezínských dětí, ohraničil nejen minulost, ale i budoucnost): “Motýla jsem tam neviděl…” Pamatuji-li se dobře, poslední motýl, kterého někdy dříve viděl, byl jasně žlutý. Možnost, že titul filmu byl veršem inspirován, byla dostatečnou pobídkou, abych se donutil vyrazit do ulic. Nelitoval jsem.

Čtěte více ZDE »

Poslední léta života (1989 – 1997)

„Sametová revoluce“ smetla normalizační režim jak domeček z karet. Prohnilost systému, který se zcela vyčerpal, se nejmarkantněji projevila právě v listopadu 1989. Komunistická strana Československa se zřekla vedoucí úlohy zakotvené Ústavou a bez viditelnějšího odporu předala moc Občanskému fóru (OF). Dne 29. prosince 1989 se stal prezidentem republiky dramatik Václav Havel, který stál od počátku v čele revoluce. V červnových volbách 1990 se opět jako ve dnech po 17. listopadu projevilo přání široké veřejnosti ukončit více než čtyřicetiletou nadvládu KSČ – OF s naprostou většinou vyhrálo volební klání.

Čtěte více ZDE »

V České republice a její společnosti  tvoří součást subkultury na 40 literárních sdružení, klubů a aktivit, které působí ve svých regionech, ale pořádají rovněž soutěže pro začínající i zkušenější autory. Jedním z nich je Literární klub Pegas Mělník, jehož jsem dlouholetým členem, protože jsem odkojený nejen Vltavou, ale také Labem.

Narodil jsem se dva kilometry od jejich soutoku pod Mělníkem v rodinném domku z přelomu 19. a 20. století. V té době se stavěly domky z nepálených cihel, tzv. „buchet“, které se vyráběly ve zdejší cihelně poblíž Labe, a to z hlíny a kravského či koňského trusu s trochou obilních plev, které zbývaly po vymláceném obilí. 

Ještě ze života mých stárnoucích rodičů jsem domek ošetřoval, modernizoval a vybavoval pro budoucí penzijní léta na stáří mé a mojí manželky. Čtěte více ZDE »

Léta normalizační (1970 – 1989)

Dalším výrazným zlomem v Hrabalově životě byl vývoj po násilně přerušeném obrodném procesu let šedesátých. Tanky „bratrských“ armád zcela změnily život v Československu. Opět jako by se navracela situace po roce 1948. Následovaly čistky, prověrky, pozastavení časopisů, konec možností publikovat. Skončil pokus o demokratizační reformy a nastal návrat k tvrdému autoritativnímu režimu. Navrátila se cenzura, právně sice nezakotvená, o to důmyslněji však propracovaná. Při prověrkách v komunistické straně neprošly statisíce jejích členů, další statisíce přišly o zaměstnání. Jenom zběžné odhady hovoří v této souvislosti o půl milionu občanů. Sto dvacet tisíc lidí zůstalo po srpnu 68 za hranicemi, další odchody následovaly v průběhu 70. let – udává se, že to bylo tři sta tisíc lidí.

Čtěte více ZDE »

Sotvaže vyšel můj článek Vídeňský Čech Jindřich Lion (CFC 30. 4. 2012), obdržel jsem od několika čtenářů významná upozornění. „Zapomněl jste napsat o emigraci Jindřicha Liona…“

Jistě, Jindra v mém původním vyprávění pro náš sborník Generace 45 (vydal Riopress 1997) se nemínil o své emigraci tehdy rozepisovat a jiný jeho životopis jsem neměl. Nedalo mi, abych přece jen nepátral dál, protože tyto důležité etapy by neměly v mém vyprávění o Jindrovi Lionovi chybět. Už také proto, že jsme se dobře znali od onoho roku 1945 jako kolegové z redakce deníku Mladá fronta.

Čtěte více ZDE »

Tomáš Zářecký je právě v tom věku (24 let), kdy je schopen osedlat Pegasa a projet se na něm bůhvíkam. Že už na něj naskočil, je známo všem čtenářům, kteří četli jeho knihu „15 minus“ a „Návrat na Longstray“. S Tomášem jsem se osobně setkala a mohu vám říct, že je to příjemný skromný chlapec. Také byla na CF zveřejněna moje recenze na jeho knihu. Abych Vám Tomáše ještě více přiblížila, napsala jsem o něm takovou projekci do budoucna, jak se vyjádřil v komentáři Ctirad Pánek. Předpokládám, že Tomáš, bude-li nadále tak pracovitý, bude do literatury zapsán jako jeden z našich významných spisovatelů. Proto tento rozhovor.  Čtěte více ZDE »

Vzpomínám na přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy poprvé jsem se setkal v praxi se zkratkou www  -  World Wide Web, neboli po česku celosvětová síť, také pavučina. Termíny web a internet jsou zaměnitelné a patrně s e-mailem (elektronickou poštou) jsou dnes nejznámější.

Z akademických a vysokoškolských pracovišť pronikalo počítačové připojení na internetovou síť velmi rychle i do našeho každodenního života, vděčím dodnes jednomu inženýrovi, Čtěte více ZDE »

Klobouk dolů před Shakespearem, Hamvašovou a souborem Nového divadla – Bravo, Milane Crháku!

Nepředstírám, že píši střízlivou kritiku (jsem příliš zamilovaný do Nového divadla). Ale také si nemyslím, že chvála, kterou si tu přečtete, je nezasloužená. O co jde? O spiknutí Williama Shakespeara (autora hry Komedie omylů), Brigity Hamvašové (režizérky hry), 19 (to je ovšem včetně mne, měl bych říct 18, ale vem to čert)  znamenitých (a nadšených) herců a kolem deseti zákulisníků (počitač mi říká, že toto slovo neexistuje, ale co on ví?) a několika set diváků (myslím, že si moc nevymýšlím, nazvu-li je rovněž nadšenci), kteří dohromady 20. až 22. dubna v divadle Burnhamthorpské knihovny v  Mississauga vytvořili čtyři představení Komedie omylů, na které jsem (a samozřejmě v tom hraje roli i to, že mi dovolili “blýsknout” se v druhé scéně pěti větami) jako český (nebo chcete-li československý) Toronťan, bezostyšně hrdý.

Čtěte více ZDE »

Velice zřídka vzpomínám na svoji první cestu do Tengenenge. Odehrála se někdy koncem září 2005, pár týdnů poté, co jsem s rodinou na několik let přesídlila do Zimbabwe. Můj bývalý velvyslanec totiž usoudil, že by mne jen práce na úřadě a městský život mohly nudit. Nemýlil se. Tengenenge je úžasná umělecká komunita a také vesnice asi o tisíci lidech založená na úpatí dolu na kámen, cca 150 km na sever od Harare. Byla založena uměle v šedesátých letech minulého století bývalým pěstitelem tabáku Tomem Blomfieldem, který nikdy nepopíral svůj smysl pro dobrodružství a umělecké sklony. A ten, poté, co se více jak čtyřicet let této komunitě věnoval, žil v jedné z místních chatek, sochal se svými původními dělníky, organizoval výstavy po světě, ji ze zdravotních důvodů opustil. Snažil se však svým přátelům zajistit rozumné podmínky k přežití, a tak celý rok 2007 loboval ve všech možných i nemožných kruzích za to, aby se správy vesnice někdo ujal a řídil její vývoj. Čtěte více ZDE »

Jak jsem jen mohl při psaní o Řípu zapomenout na Milo Velebila (17. 5. 1900 – 7. 9. 1989) z Horních Beřkovic? Nezapomněl jsem, moji čtenáři, protože si zaslouží samostatný článek, když knížku o něm jsem napsal již před mnoha lety a je stále jen v rukopisu pod názvem …a vláhu dešťů pít… Seženu-li sponzora, mohla by vyjít v roce 2015 k 115. výročí narození – ze životopisných údajů je vidět, že se dožil úctyhodných 90 let a jeho věrná žena Majka dokonce letos 98 let!

Znali jsme se spolu po celá dlouhá léta. Seznámil jsem se s ním jako student, kterému otiskli v tehdejším Lidovém deníku 6. července 1941 článek o tom, čím bych v životě chtěl být – a tu mne přišel dopis  právě od Milo Velebila. Čtěte více ZDE »

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

***

MÉ VÝROČÍ – VELMI ZAPOMENUTÉ

Sedmdesáté narozeniny oslavil Miloš Kopecký pouze v kruhu rodinném. Po nedávné hospitalizaci – začátkem července strávil pár dní na psychiatrii v Bohnicích – nebyl pořád ve své kůži.  Čtěte více ZDE »

Vinárna U Švícka

V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli, tmavošedá v lůno jala noc.

Doznávám, že přesně ba ani odhadem nesvedu určit, odekdy jsou básník Karel Hynek Mácha a jeho poema Máj považováni za symbol lásky. Nicméně toto magické spojení s mocným akcentem romantiky milenecké lásce voní jako proslulé parfémy od Karl Otto Lagerfelda. Ale vlastně proč? To je mi záhadou. Vždyť Máj je sugestivně vylíčený tragický příběh (vyjádřený uměleckými prostředky podle skutečné události) milostného trojúhelníku, Čtěte více ZDE »

Smutnou zprávu mi sdělila moje vídeňská kolegyně Dagmar Vaněčková. O přestávce zajímavého pořadu o Františku Kmochovi v Akademickém spolku se zeptala přítomných krajanek, “jak je u Lionů?“.

„Z jediné návštěvy jsem věděla, jak na tom Hana a Jindřich byli. I zvěděla jsem, že předchozího dne – 30. března se skončila životní pouť Hany, zatímco pro Jindřicha už 25. února 2012“, napsala mi v dopisu – tedy v den, kdy se komunisté chopili v roce 1948 u nás moci a Jindra se svými kolegy v redakci týdeníku My 48 očekávali dny příští. Na ten den snad nikdo z naší generace nemůže zapomenout.

Jindra se narodil 19. března 1922 v Praze, kde absolvoval reálné gymnázium a také Obchodní akademii. Ještě v roce 1945 nastoupil do redakce Mladé fronty, Čtěte více ZDE »

Unifikační a typizační principy se projevovaly v naší projekci hlavně zavedením standardního ocelového bednění. Sloupy byly zprvu čtyrhranné, později kulaté, kde se bednění snadněji otvíralo a v dílnách se jim hrany neotloukaly. I architektonicky byl kulatý sloup půvabnější. Osová osnova byla v prvých létech standardizována na rozměr 6,15 x 6,15 m, ale později jsem prosadil rozměr 6,15 x 6,60 m pro školy a 6,15 x 7,50 m pro nový typ továrních budov. Zlínský standardní skelet měl i výtvarný a urbanistický dosah, používal se též pro všechny nevýrobní budovy, pro obchodní účely, internáty, administrativu, výzkumné ústavy, školy a hotely. Červeň cihel, bělost betonu dobře harmonovala se zelení, která je všude obklopovala a tak Zlín je i dnes „nejzelenějším“ městem naší republiky.

Čtěte více ZDE »

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

***

Nejbližší Kopeckého přátelé pochopitelně zaznamenávali změny v jeho náladách a chování, respektovali je a naučili se s nimi žít. Jinak to ani nešlo, byl prostě takový. A nakonec to byl on sám, kdo čas od času dokázal své chování vysvětlit. Jak můžeme například vidět v dopise manželům Vodičkovým z 5. září 1982:  Čtěte více ZDE »

Po africkém kontinentě (jak skoro denně vidíme na televizi a čteme v novinách) se potulují bandy nestvůr v lidské podobě, které vraždí, znásilňují ženy, amputují lidem rty, prsy a pohlavní údy a vypalují jejich domovy. Poněvadž stupeň jejich bestiality je nepřijatelný i živlům, které ve jménu moci nebo bohatství či jen udržení se na živu, jsou ochotni loupit a pálit domovy svých obětí, doplňují své tlupy únosem dětí, které indoktrinují strachem a kultivováním jejich nejhorších pudů. Jinde jinak možná celkem normální členové své společnosti považují za normální akt spravedlnosti ukamenování znásilněných žen Čtěte více ZDE »

Snad každý má, kdesi hluboko v podvědomí, ukrytou nějakou výraznou vzpomínku připomínající dětství. Mnozí ale nejen vzpomínku, dětství jim symbolizuje něco konkrétního. Starý odřený kopací míč, umouněný plyšový pes, lodička vyřezaná z kůry, prak s již dávno zpuchřelými gumami kdysi pracně získanými na pouti, loutka z pimprlového divadla… Jen několika málo šťastným se podařilo povýšit symbol dětství na průvodce dospělým věkem anebo dokonce na profesi.

Jednou z takových je loutkářka Vendula Mlatečková.

Čtěte více ZDE »

Život a dílo architekta Vladimíra Karfíka je tak mimořádné i ve světovém kontextu, že může sloužit pro poučení a vzor nejen střední a starší architektonické generaci, ale především pro mladou generaci architektů a stavařů.

Architekt Vladimír Karfík vydal v roce 1993 díky Spolku architektů Slovenska v Bratislavě knihu „Architekt si spomína – Vladimír Karfík“ ve slovenštině. Rádi bychom knihu vydali v českém jazyce, závisí to však na zájmu odborné – architektonické veřejnosti.

Vydání této informační publikace s názvem: Profesor Ing. Arch. Vladimír Karfík – Zlín 1930-1945, je výsledkem našeho setkání v r. 1987, kdy jsme natočili s arch. Čtěte více ZDE »

Na slunečném kopci

Tentokrát  jsem se za geniem loci vypravil do Severních Čech.  Mířil jsem do míst, kde končí majestátné České středohoří a začínají malebné Lužické Hory. Kraj je to překrásný.  Plný kopců, údolí, potůčků i zákoutí jako stvořených pro zamilované. Nebyl jsem si jist, zda v Novém Boru odbočím správně. Uplynulo již deset dlouhých roků, co jsem tudy jel naposledy.

Čtěte více ZDE »

Z mé poslední návštěvy u Jiřího Wintra-Neprakty, krátce před jeho smrtí (1924-2011) a jeho Daniely Pavlatové (*1962) v pražských Střešovicích, jsem si odnesl mnoho pěkných zážitků a také novou knihu úspěšné dvojice Miroslav Švandrlík – Jiří Winter-Neprakta „Jak to, že jsem tady?“ (234 stran, vydalo nakladatelství Epocha, Praha).

(Z podpisu je vidno, že ruka ilustrátora, malíře a karikaturisty už nebyla tak pevná, ale mohu s jistotou a s jeho paní Danielou prohlásit, že stále denně kreslil do posledních dnů svého života…)

Když jsem psal pro CFC seriál o Řípu, docela lidsky jsem na ni zapomněl. A přece by neměla zapadnout. Je to další originálně a s humorem pojatá historie od pravěku po současnost. Přál bych tuto knížku učitelům dějepisu a zejména pak jejich žákům, aby navzájem věděli, jak také o historii lze vykládat a psát.

Čtěte více ZDE »

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme kapitolu Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny. 

***

PROMĚNA PŘED JIŘÍM MUCHOU
Miloš Kopecký navzdory tomu, že velice trpěl trémou a svou chorobou a o herectví mluvil leckdy s despektem, toužil přímo bytostně po nejtěžších hereckých úkolech. Nechtěl ale čekat na přízeň osudu, snažil se jít této přízni vstříc. Čtěte více ZDE »

Když má Říp čepici, bude pršet – tímto příslovím  uvádí český geolog, klimatolog a překladatel taoistických a zenových textů Václav Cílek (*1955) v 1. čísle časopisu Vesmír z roku 2000 a zabývá se zejména knihou Karla Žebery „Říp – hora v jezeru“ (vyšla v roce 1982).

Už tehdy jsem o ní též napsal do deníku Svobodné slovo, s autorem – přírodovědcem a geologem jsem se také sešel, abych získal jeho podpis do knihy, kterou jsem vlastnil do doby, než se opět hora Říp ocitla v jezeru – a to při srpnových záplavách v roce 2002. Těm padl za oběť nejen můj rodný dům v Obříství (vzpomínaném v souvislosti se Svatoplukem Čechem v předchozím pokračování), ale také některé vzácné knihy a mezi nimi i kniha pana Žebery. Bohatě ji na křídě ilustroval Jiří Mikula.

Čtěte více ZDE »

Bravurní sochař, malíř, grafik, kreslíř, autor literárních a filozofických úvah a reflexí.

Silně na něj působil Tábor, kde se narodil roku 1932. Po gymnasiu v Teplicích studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (1952 – 1958) u prof. O. Španiela, J. Laudy a K. Pokorného, poté scénografii na DAMU (1959). S dalšími umělci zakládal a podílel se na dada akcích (Malmuzherciáda, expozicie na Střeleckém ostrově). Člen dechového tělesa Klub, později Šmidrové. Inicioval neveřejné výstavy Konfrontace I, II a od roku 1961 se stal členem neoficielně ustavené stejnojmenné skupiny. Podílel se na přípravě výstavy, která měla představit osobnosti autentické nepředmětné tvorby – tzv. „jiného umění“. Úspěch Koblasa zaznamenal již jako mladý umělec nejen v Praze, ale i v celé tehdejší republice. Čtěte více ZDE »

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

  Čtěte více ZDE »

„Vaše cís. Král. Veličenstvo! Rakouský poddaný, který působí v cizině pro svou vlast, který se nevyhýbal námahám ani obětem při dosažení svého úctyhodného cíle, je opuštěn a nemocný v nehostinné cizině a úzkostně dychtí po milované vlasti.“

Takto se obracel v dopise datovaném v Praze 4.3.1878 dr. František Holub, podepsaný jako ranhojič v Pátku v Čechách, na císaře Františka Josefa I, kdy jej zpravil o tom, že jeho poddaný Emil Holub je v Africe těžce nemocný, opuštěný a bez finančních prostředků.

Čtěte více ZDE »

Skautská košile Davida Vávry – Táborový deník psaný Václavem Havlem – Skautský šátek vyrobený Robertem Fulghumem – Kronika prvního českého dívčího oddílu: to vše určitě upoutá na výstavě k 100. výročí českého skautingu.

Skautské hnutí mělo na samém počátku asi čtyřicet jedinců, kteří se do dvou let rozrostli do několika tisíců. Dnes čítá přes čtyřicet milionů členů po celém světě a prošlo jím asi půl miliardy lidí. A pochopitelně ovlivnil vznik skautingu na českém území.

Zakladatelem českého skautingu byl středoškolský profesor tělocviku Antonín Benjamin Svojsík. Myšlenka ho zaujala natolik, že bez váhání odjel do Anglie, aby na místě zjistil, jak skauting funguje. Po návratu jej přizpůsobil domácím poměrům a přidal i kus národní tradice. Čtěte více ZDE »

Rozsáhlá je básnická skladba Slávy dcera Jana Kollára (1793-1859) – básníka, jazykovědce, historika a evangelického kněze slovenského původu, píšícího česky – zabývající se myšlenkou všeslovanskou. Hlavní postavou je zde básníkova milenka Mína, která splývá s vybájenou dcerou mytické bohyně Slávy – zosobňuje Slovanstvo a symbol jeho budoucnosti. Mína společně s několika průvodci putuje po slovanských zemích a ukazuje jejich krásu.

Dílo se skládá z předzpěvu a 645 sonetů a je rozděleno do pěti zpěvů nazývajících se podle řek, které protékají slovanskými zeměmi: Sála – Labe – Rý(é)n – Vltava – Dunaj – posléze řeka zapomnění Léthé (cesta slovanským nebem a rájem) a Acheron (slovanské peklo).

Čtěte více ZDE »

Hora Říp – symbol našich národních dějin, se nachází ve výšce 455,5 metrů nad mořem nedaleko obce Krabčice (jihovýchodně od Roudnice nad Labem). Již kronikář Kosmas (1045-1125), autor Kroniky České (Chronica Boemorum) napsal, že na tuto horu vystoupil se svou družinou praotec Čech a rozhodl, že právě zde bude žít jeho kmen: „To je ona země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!“ A když všichni utrmácení došli svého cíle, vznesli k svému praotci otázku, jakže se ona nově objevená země bude jmenovat?

Čtěte více ZDE »

Shirana Ahanbazi – nepřehlédnutelná osobnost současné fotografie. Inspirována zátiším květin a přírodnin holandské malby 17. století vytváří v kombinaci s vlastními fotografiemi portrétů a krajin barevná a černobílá zátiší geometrických útvarů a předmětů. Motivují ji i dějiny výtvarného umění, aniž podléhá sentimentu. Hraje si s „barvami, subjektivností a touhou po nekonečnu“, aniž je romantická. Do podvědomí veřejnosti vešla fotografickým souborem Dobrá slova, když se v letech 1998 – 2003 vracela do své vlasti: Iránu. Zachytila důvěrně známé prostředí již s určitým odstupem, elegancí, nenuceností a současně se závažností i obrazovou průzračností – ve struktuře domoviny. Stejně tak soubory s mnoha jiných míst světa, například Painted Desert, Mir.

Čtěte více ZDE »