Milan Richtermoc: Při čtení knih se nikdy nedívejte na konec
16.03.2010
Knihy jsou kompasy, dalekohledy, sextanty
a mapy, připravené jinými lidmi,
abychom mohli plout nebezpečnými oceány života
/Jese Lee Benett/
Ačkoliv v reálu - a navzdory úsilí meteorologa ve výslužbě doktora Vladimíra Vondráčka - stále panuje zima, podle kalendáře je už dávno v poklusu měsíc březen a ten býval měsícem knihy. Býval a možná ještě je. Alespoň někde, v některých městech, v některých knihkupectvích a u některých čtenářů. Dobrá tradice se totiž nejen má, ale dokonce musí dodržovat.
Možná si teď budu protiřečit, ale nepochopil jsem, proč byl (a patrně dosud je) měsícem knihy vyhlášen právě březen a ne třeba listopad, prosinec nebo leden – období, ve kterých je podle mého názoru nejlepší vyplnit volný čas a ve zdraví přežít tuhý mráz, vánici, inverzi, nákupní horečku a nekonečně dlouhé zimní večery doma ve společnosti s knihou. Naopak první jarní měsíce - březnem počínaje - jsem zvyklý pobývat venku. V přírodě, na čerstvém povětří, na sluníčku… Jen tak bez cíle nebo záměrně - třeba při sekání trávy na zahrádce.














Asi 110 km severně od Toronta najdete městečko Edenvale a o kousek dál narazíte na Edenvale Aerodome, letiště vybudované krajanem Milanem Kroupou. Leží uprostřed úrodné roviny, i když se možná docela nevyrovná “žírné Hané”, o níž tak krásně zpíval básník, jehož jméno mi stařecký mozek odmítá vydat. Za druhé světové války tu kanadské letectvo trénovalo letce. Po válce místo zpustlo, až je v roce 2003 koupil Milan, rodák od Nového Strašecí, který do Kanady přišel jako politický uprchlík začátkem šedesátých let. A poněvadž je podnikatelský šaman, vybudoval tu (a také dal dohromady největší úklidový podnik v Kanadě) moderní letiště. A to letiště bude 23.srpna 2009 dějištěm připomínky noci na 21. srpen před jednačtyřiceti roky, kdy vystrašení vládcové v Moskvě se snažili zastavit chod dějin a poslali svoji armádu s armádami vazalských států do dalšího bratrského vazalského státu, aby tam vymýtili nákazu “socialismu s lidskou tváří”. 

Ve dnech 18. až 26- dubna probíhal v Torontu Torontský židovský filmový festival. Bylo promítáno 47 filmů. Já měl štěstí, že jsem se dostal - na pozvání Johna Freunda - na film I WILL NOT DIE, který má hodně společného s jedním z nejsmutněji proslulých míst v mé rodné zemi, Terezínem. Místem, o kterém Václav Havel v průvodním slovu ke knize básní, próz a kreseb terezínských dětí, nazvané ‘ Je mojí vlastí hradba ghett?’ napsal: „Terezín je jméno, které v nás bude provždy vyvolávat vzpomínku na válku, na smrt.” Jiří Weil, v předmluvě ke knize ‘Motýla jsem tu neviděl’ popsal Terezín docela přízemně: „V Čechách je podivné město, jmenuje se Terezín, leží šedesát kilometrů od Prahy. Je to město, vytvořené na rozkaz, sevřené pevnostními hradbami, vzniklo z vůle císaře Josefa II. před dvěma sty lety a bylo pojmenováno po jeho matce, Marii Terezii, bylo postaveno podle plánů italských vojenských inženýrů a má dvanáct předsunutých valů, jež je svírají v podobě hvězdy.” 







Nejnovější komentáře