CzechFolks.com PLUS

Chata uprostřed borových lesů

Kerské polesí nedaleko polabského Nymburka má zvláštní, neopakovatelnou atmosféru, kterou ve svých knížkách popsal spisovatel JUDr. Bohumil Hrabal stejně dobře, jako později ve svých filmech „namaloval“ režisér Jiří Menzel.

Mezi vzrostlými borovicemi zde najdete obydlí prostá a funkční, stejně jako honosná sídla, jejichž hlavním účelem je nenechat nikoho na pochybách, jak tučné konto v bance jejich majitel vlastní a jak významnému společenskému postavení se, a nejen ve svém okolí, těší. Čtěte více ZDE »

Před pěti lety zbouraný „rodný“ domek slavných Kocourkovských učitelů stával v Rychnově nad Kněžnou kousek nad zastávkou ČD. V něm na jaře 1914 gymnazisté, bydlící zde na privátě, parodovali tehdy populární učitelská pěvecká tělesa. Už za tři týdny secvičování podnikalo dvanáctičlenné studentské pěvecké sdružení tournées po okolních vesnicích. Teprve však po 1. světové válce vystupovali dva z těchto studentů Josef Káš a Svatopluk Venta v kabaretu Červená sedma jako členové Pěveckého sdružení učitelů kocourkovských čili KOCOURKOVŠTÍ UČITELÉ. Čtěte více ZDE »

Narozen v Poličce roku 1938, absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Spojen s autory neoficiální skupiny Konfrontace a hnutím radikálního informelu, které spojovalo rozhodné odmítání umělecké konvence a tehdejší ideologie ve výtvarném vyjádření.

Raná Sionova tvorba ve strukturálních plochách a barevných tónech se vyznačovala mocnou expresívní citlivostí. Tematicky zaměřená na archetypální krajiny a symboly – ve vztahu k Zemi. V půli šedesátých let se na podkladě obrazů dějin, biblických podobenství a dějů současného světa začal zabývat základní existencí. Jeho apokalyptické vize získaly malířskou imaginací na iluzívnosti. Vědomě je tříštil do zlomků rozbitých obrazců dějů: zpodobněná monstra a fantaskní vegetativní bytosti vyjadřovaly hřích a zlo. Od počátku dalšího desetiletí umělec pod vlivem nové figurace začal zobrazovat existenciální situace v jejich absurditě. Hledat smysl života jedince, čelícího totalitní moci v běhu světa, životních pádech a zápasech, odhalující pravdu v labyrintu opakujících se dějů, v nichž se přežívá. Čtěte více ZDE »

Dne 31.ledna 2012 tomu bude padesát let, co zemřel náš největší komik, Vlasta Burian. Narodil se  9. dubna 1891 v Liberci  v rodině Antonína a Marie Burianových jako Josef  Vlastimil Burian.

Otec Antonín byl krejčí, vlastenec a  ochotník a to bylo dobré ovzduší pro rozvoj  hereckého talentu malého Vlastimila. Když se rodina přestěhovala z Liberce do Prahy, našel tu Vlastimilův talent mnohá uplatnění.

Herectví Vlasty Buriana spočívalo v  improvizaci, humoru a satiře. Jako vynikající komik zvládal bravurně nejrůznější role všemožných charakterů. Čtěte více ZDE »

Nově objevený obraz známého malíře je hlavním exponátem výstavy TVÁŘ LEONARDA DA VINCI / PŘÍBĚH RYTÍŘSKÉHO ŘÁDU TEMPLÁŘŮ. K letošnímu 700. výročí od rozpuštění templářského řádu je otevřena na zámku Zbiroh – do 18. března 2012.

VZNIK

Po rytířích Božího hrobu a johanitech vznikl jako třetí právě Rytířský řád templářů.

S hlubokou vírou v srdci (pro mariánský kult), na koních v bílých pláštích s červeným křížem, s mečem a štítem plnili templáři úlohu průvodců i ochránců poutníků po Svaté zemi.

Čtěte více ZDE »

Na Olze nebylo nic znát, ale byla od toho dne jaksi jiná, nesvá, prosluněná. Tak nějak rozkvetlá. Jela do města a koupila si nový svetr, rtěnku a umyla a natočila si vlasy. Také koupila nový igelitový ubrus.

Byla přesvědčena, že na něho nemyslí, ale čekala na víkend. Uklidila celý dům a v pátek jí bylo od rána do zpěvu. Když přišla z práce, napekla, navařila a čekala. Čekala ho s večeří. Několikrát kontrolovala, jestli něco nezapomněla. Mezitím přišel Fanda. Sem tam vyhlédla oknem, ale jen když se Fanouš nedíval.

Konečně před domem zastavilo auto a pan doktor přicházel po zápraží jako král.

Čtěte více ZDE »

Zná ji celý svět. Zpěvačku, šansoniérku, něžnou plavovlásku s jedinečným přednesem lyrických písní. Celine Dion. Málokdo dnes ví, že na jejím místě mohla dnes stát naše Lenka Filipová.

Psal se rok 1988, když dostala československá frankofonní interpretka nabídku, aby reprezentovala Švýcarsko na soutěži Eurovize s francouzskou písničkou „Neodcházej ode mne“. Krátce předtím, než měla odlétat, jí bylo ale účinkování zakázáno a s písničkou určenou pro Lenku Filipovou nakonec vystoupila náhradnice – tehdy ještě nepříliš známá Celine Dion. A mezinárodní soutěž vyhrála. Uplynulo dvacet let, a jak už to v životě dle jeho tajemných zákonů chodí, si Celine Dion vybrala, aniž by ji dřív znala, právě Lenku Filipovou jako hostující zpěvačku pro svoji megashow v pražské O2 aréně. Čtěte více ZDE »

Je tomu už třicet let, co jsem opustil svůj druhý domov, Winnipeg, Manitoba. Je zcela logické, že i dodnes vzpomenu na mnohé přátele a kamarády, které jsme tam, moje žena a já, měli. Ten vztah velmi připomíná kamarádství z dětství a let pozdějších. Jenže jsou to přátelé jiní. Přátelé, vstupující do našich životů za zvláštních okolností. Snad právě proto na ta přátelství vzpomínám, ač kontakty se vytrácejí, jak plyne čas. Nelze z toho nikoho vinit. Nastaly pro nás i pro ně jiné časy, jiné starosti, jiná aktivita. Ano, občas si s přáteli, dosud ve Winnipegu žijícími, vyměníme pozdrav, blahopřání, telefonát. Vepsali se do mojí paměti zlatým a nesmazatelným písmem.

Čtěte více ZDE »

Dům, ve kterém Zdena a Josef Škvorecký desítky let žili (a Zdena dosud žije)a tvořili, se nachází v jedné z nejpěknějších torontských čtvrtí: čtvrti domů středního věku s pěkně udržovanými zahrádkami a tu a tam krásným obrovitým stromem. Je to historický dům, nejen proto, že byl poutním místem pro novináře a prominentní návštěvníky z Čech (v únoru 1990 – a to bylo ještě Československo – se tam konala recepce po Havlově vystoupení v Convocation Hall, kde Havel pronesl významný projev k několika tisícům krajanů a byl poctěn čestným doktorátem York University), ale hlavně proto, že byl vydavatelským a redakčním centrem nejvýznamnějšího exilového nakladatelství Čtěte více ZDE »

Aktivity a tvorba Karla Trinkewitze by vystačily vícero umělcům na několik životů. Pozornost ve slovesném umění vzbudil experimentální poezií a svými svéráznými haiku, jež mají původ v japonské poezii 17. století. Napsal jich na několika tisíc. Verše jsou často spojené s kresbou a jsou plny melancholie z pomíjivosti.

Dominantní výtvarnou tvorbou se po mnoha směrech, kterým se během života věnoval, stává a na celé čáře vítězí právě tvorba koláže v nejširším smyslu. Jako koláž nahlíží i na svůj život.

Chceme-li tomuto tak všestrannému umělci porozumět, možná k tomu napomůže vyznání z doslovu k jeho publikaci „Jak jsem potkal básníky.“ Čtěte více ZDE »

Do rychnovské základní školy v Kolowratské ulici, kterou navštěvoval i slavný spisovatel Karel Poláček, nyní chodí padesát dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Budova je už roky v zoufalém stavu a opadává z ní omítka. Nyní se možná konečně dočká opravy.

  “Uvnitř je všecko o.k., ale stačí se podívat ven,” upozorňuje na stav školy Josef Krám, bývalý rychnovský kantor a znalec zdejší historie.

Ředitelce školy Haně Fuksové se o stavu budovy už nechce ani mluvit. “Že opadává omítka, o tom už všichni vědí. Čtěte více ZDE »

Před nedávnou dobou jsem narazil na jedněch internetových novinách na článek autora, jehož si značně považuji a s jehož názory jsem obvykle v souladu. V tomto případě, byl to článek pojednávající o vášních, jsem s ním nemohl tak docela souhlasit. Podle autorova názoru je podstatný rozdíl mezi vášní a zálibou a autor uvádí některé příklady tohoto rozdílu, převážně rozdíly finančního rázu. Já si dovoluji mít na tyto dvě veličiny podstatně jiný náhled. Podle mého názoru ve většině případů zůstane záliba pouze zálibou, může se však za jistých okolností proměnit ve vášeň. Já bych potom viděl podstatný rozdíl v tom, že zatímco záliby si sami volíme a máme je, tak říkajíc, pod kontrolou, vášně na rozdíl od zálib ovládají nás a máme mnohdy pramalý vliv na to, do jaké míry nás tyto ovládají. Však se říká: „Kam tě vede slepá vášeň“.

Čtěte více ZDE »

Proč to moudrý mezi blbci
nemá nikdy snadné?
Moudrost, ta má svoje meze,
ale blbost žádné.

Víme, co je politika, a zvykli jsme si na novinářský výraz politická scéna, aniž si většinou uvědomujeme jeho původní, divadelní významy: jeviště, divadlo, výstup, výjev. Ale právě proto se v názvu sbírky satirických veršů objevuje slovo jeviště a její obsah je uspořádán na půdorysu antického dramatu – hry ze života lidí (tragédie) či bohů (komedie). Vznešenost a étos klasických dramat v politice však nehledejme, i když s divadlem má politika společné to, že zde hrají postavy a záleží na jejich obsazení. Vždyť co se v ní odehrává, má blíže žánrům, na něž se chodí do kabaretu, varieté, operety nebo manéže; a jak je to zahráno, připomíná někdy ochotnické představení v sále hospody. A jako prostředí lehčích múz často učarovává umělcům a literátům, tak politické jeviště fascinuje jejich speciální odrůdu – satiriky –, jimž poskytuje dostatečné množství námětů. 

Čtěte více ZDE »

Novinář, spisovatel a publicista Miroslav Sígl oslavil letos 25.září osmdesát pět roků. Kdo jej zná osobně, ale hlavně ti, kteří znají jeho novinářskou, spisovatelskou a publicistickou činnost, se nad jeho aktivitou a vitalitou podivují. V listopadu v roce 2006, v 80. roce svého života si založil vlastní webovou stránku na internetu. Tam jsou na mnoha stranách údaje o jeho aktivitách. Má vše dokonale zdokumentováno. Takže by se dala přidat další jeho charakteristika historik a dokumentarista. To zvyšuje můj údiv nad jeho všestranností a schopností to vše stíhat. Mirek je pracovitý, vytrvalý a neúnavný. Je to workholik svého druhu nebo, chcete-li, zvláštního ražení. Mezi jeho životní kréda patří:

Čtěte více ZDE »

Montrealští Alena a Ludvik Martinů nejsou jen tak nějaká manželská dvojice. O Ludvíku Martinů jsme psali před časem. Ludvík je brilantní akademik s praktickým zaměřením, který na montrealské McGill University organizuje mezinárodní středisko výzkumu. A teď nadešel čas pro Alenu, šéfredaktorku Montrealského časopisu “Věstník”, aby ukázala, že i k ní byly sudičky laskavé a obdařily ji nevšedním talentem. K tomu, aby se svými dary pochlubila, zřejmě přispěla zcela drobná prozaická skutečnost: šuplíky její pracovny, které plnila svou literární tvorbou (začala tvořit před pěknou řádkou let) začaly přetékat rukopisy, povídkami, romány, filosofickými úvahami, a tak bylo třeba něco podniknout. Třeba proměnit některý z těch rukopisů v knížku. A když už knížku, tak v jazyku, kterým obcuje celý svět, v angličtině.

Čtěte více ZDE »

S  jistým zadostiučiněním konstatuji, že Kersko i v tuto roční dobu nepostrádá jedinečnou atmosféru, mistrně zobrazenou v Menzelových celovečerních filmech, brilantně natočených podle literární předlohy velkého Pábitele . I přes klenbu času a momentálně vládnoucí podzim tu nalézám místa hodna obdivu.

Například Hrabalovu chatu, nacházející se na okraji obce, Svatojosefský pramen s léčivou minerální vodou Kerka, kultovní pivnici Hájenka, ve které si štamgasti mohou z jídelního lístku podle svého gusta vybrat a poručit kančí maso se šípkovou omáčkou a s houskovými knedlíky, kančí pečeni se zelím a s bramborovými knedlíky nebo zvěřinový guláš. Nalézá se tu i známý lesní ateliér manželů Bronislava a Jany Kubových, ve kterém se v průběhu roku pořádají zajímavé kulturní akce. Jejich frekvence přirozeně roste právě teď – před Vánoci. Čtěte více ZDE »

Listopadová divadelní sezona v Praze tradičně nezklamala. Začala jsem ji nenápadně návštěvou divadla ABC. Na tomto místě musím přiznat, že toto Městské divadlo jsem dříve možná neprávem opomíjela. Můj názor se změnil po představení strhujícího monodrama kanadské autorky Isabelly Doré, César a Drana. V titulní roli stárnoucí cikánky oplakávající svého milovaného koně a druha Césara tu zazářila Ljuba Skořepová. Ještě jednou a naposled tu nad svým koníkem probírá celou svou životní anabázi. Její César a my, gadžové v hledišti, se tak stáváme jedinými posluchači. Vnímáme Drany zemitost, vitalitu i nezdolný životní optimismus. Trneme, když vypráví o předčasném narození své dcerky a mimovolně se nám tlačí slzy do očí, když vzpomíná na utrpení za Hitlera, na vraždy a pokusy na živých…

Čtěte více ZDE »

Perníkářské řemeslo má u nás dlouhou a slavnou tradici sahající až do 14. století. Je svázána s Turnovem, Prahou a s Pardubicemi. K největšímu rozkvětu perníkářského řemesla došlo v polovině 16. a 17. století a poté ve druhé polovině století devatenáctého. Tehdy medové perníčky našly zalíbení u širokých lidových vrstev a přestaly být laskominou jen pro vyvolené. Pro uspokojení geometrickou řadou rostoucí poptávky byly u nás na výrobu perníků dokonce zavedeny manufaktury a továrny. První byla založena v roce 1913 v Pardubicích.

Ve 20. století továrny na perník zanikaly, neboť perník úspěšně vytlačovaly rozmanité cukrářské výrobky, které se k zákazníkům dostávaly nejen z malých výroben, ale i z velkých cukrářských podniků. Nevím jak kdo, ale já si v továrně vyrobený medový perník nevychutnám tak, jako do zlatova upečený perníček z dílny perníkářského mistra. V současnosti jich u nás, tedy těch opravdu dobrých perníkářských mistrů, není mnoho. Čtěte více ZDE »

V požehnaném čase Adventu se podobně jako matka příroda ztišujeme, chystajíce se k zimnímu odpočinku. V požehnaném čase Adventu se v lidské pospolitosti navíc duchovně připravujeme na Vánoce, které jsou milovanými svátky očekávání a naděje. Konečně si můžeme vyšetřit více času na sebe a na své blízké. „Občerstvit se“ na vernisážích zajímavých výstav, na křtech knižních novinek, na koncertech duchovní hudby nebo jen tak – posezením s přáteli v útulné kavárně.  

Z hlediska adventního naladění bychom zřejmě favorizovali koncerty duchovní hudby, neboť Advent – Vánoce a hudba jedno jsou. V žádném ročním období zřejmě nedochází k tak úzkému propojení a k takovému souznění, jako právě nyní. Čtěte více ZDE »

Sledujeme-li blíže politický a společenský vývoj v Rusku, nelze přehlédnout, že zde dochází k nejdivočejšímu kapitalismu v postkomunistických zemích. Většina občanů nežije, ale přežívá bez viditelných perspektiv, narůstá vrstva bohatých, kteří nevědí, co se svými penězi, a do ruské společnosti se tlačí nacionalismus a fašismus. Milióny lidí už opustily Rusko do emigrace, která svým rozsahem převyšuje emigraci, k níž docházelo po Velké říjnové bolševické revoluci 1917.

Z oficiálních podkladů se lze dočíst, že se „obrozují pradávné ruské ideály, duchovnost, důstojný vztah k historické paměti. Roste míra společenské shody na společných hodnotách – svobodě a nezávislosti ruského státu, humanismu, mezinárodním míru a jednotě kultur multinacionálního národa Ruské federace, ctění rodinných tradic a patriotismu…“ a dále, že „z hlediska předcházení hrozbám národní bezpečnosti je nutno zajistit sociální stabilitu, etnický a náboženský soulad, Čtěte více ZDE »

Mnoho krajanů v Austrálii zná jméno ing. Zdeňka Grunera, mnozí jej znají osobně. My jsme se s ním potkali jen několik měsíců po tom, kdy jsme dorazili do Austrálie v roce 1968. Oba s manželem jsme již pracovali, synek chodil do školy a jednu sobotu ráno jsme se vypravili na nákup do jednoho velkého supermarketu. Stále jsme byli vším tím nabízeným zbožím překvapeni a náš malý syn nevěděl, kam se dívat dřív. Právě jsme míjeli vchod do jedné uličky se zbožím v policích a u vchodu byla pěkně vystavená pyramida z konzerv. Ten náš malý všudybyl se samozřejmě díval jinam a málem tu celou pyramidu zboural. Oba jsme se na něj rozkřikli a tu jsem si všimla, že jeden pán se otočil a usmál se. Neminula bych tehdy nikoho, kdo mohl na sebe prozradit, že rozumí česky, a tak jsem toho pána okamžitě oslovila. Čtěte více ZDE »

Ke konci října jsme v kostele sv. Václava v Torontu oslavili narozeniny jednoho z nejzajímavějších a nejúspěšnějších Čechů v Kanadě. Přišel na své oslavy oblečen jako Neptue. V astronomii Neptune je – vzdáleností – 8. planeta od slunce (jenom nějakých 4.5 miliard km). Nezdálo se mi, že narozeninový úbor Dr. Miloše Krajného připomínal planetu. Spíš vypadal jako Neptun, římský bůh vody (a jako takovému mu přisoudili funkci boha plodnosti). V moderní době je často ztotožňován s řeckým bohem Poseidonem, který má na starosti moře (nevím, jestli jen na zeměkouli nebo v  celém vesmíru). Poněvadž jsem boha Neptuna nikdy neviděl, nemohu posoudit, jak moc se mu dr. Krajný ve svém narozeninovém úboru podobal. V každém případě dělal mocný dojem.

Čtěte více ZDE »

Musel být za mlada velký fešák. Ještě dnes – i když ho čas trochu naklonil a probral se mu v bujné kštici - vypadá dobře. Podíváte-li se mu hlouběji do očí, uvidíte v nich stíny, znamení, že život se k němu (jako skoro k nikomu z nás) nechoval vždycky ohleduplně.

Vladimír se narodil 11. listopadu 1931 v plzeňské porodnici (rodiče bydleli v Kralovicích). V Kralovicích začal chodit do obecné školy. Během války – v roce 1941 – byl jeho tatínek, profesor na hospodářské škole, přeložen do Nového Bydžova, kde se o dva roky později stal náměstkem ředitele. V roce 1943 se rodina přesunula do Volyně na Šumavě – to už Vladimír dojížděl vlakem do gymnázia ve Strakonicích. Po konci války se rodina znovu stěhovala – do Stodu, kde tatínek byl jmenován ředitelem rolnické a rodinné školy a Vladimír dojížděl do gymnázia do Plzně, kde jeden rok studoval i angličtinu. Čtěte více ZDE »

Poté, co se stal majitelem vídeňské stavební firmy, během necelých 10 let tento „fanatik práce“ a zároveň dokonalosti odvedeného díla nejen procestuje velkou část Evropy, ale realizuje, často i navrhne, kolem 150 staveb. Byl by div, kdyby se téměř vražedné tempo a kvůli tomu i pouhých 4 až 5 hodin spánku nepodepsaly na jeho zdraví. Navíc vždy dbal na to, aby dílo bylo odvedeno v dokonalé podobě, včas a levně.

Ten okamžik opravdu nastal. Jednoho rána v roce 1869 teprve osmatřicetiletý muž nedokázal vstát z postele. Ochrnuté nohy odmítly chodit. Byla to obrovská rána. Lékařská diagnóza zněla – celkové zhroucení organismu celá léta přetěžovaného. Přesná diagnóza nebyla nikdy určena i zřejmě proto, že v 19. století to neumožňovala lékařská technika. Zdálo se, že Josef Hlávka zůstane nemohoucí do konce svého života. Čtěte více ZDE »

Letos uplynulo od jeho narození 180 let – narodil se 15. února 1831 v Přešticích a zemřel 11. března 1908 v Praze.

Byl jedním z největších mecenášů, jací kdy v naší zemi žili a byl téměř zapomenut. Jediné, co ho občas připomene, je název Hlávkovy koleje na Žižkově a Hlávkova nadace, která patrně jediná přežila 40 let totalitního režimu. Z dlouhé řady jeho činů si připomeňme na prvním místě založení České akademie věd. V Malém encyklopedickém slovníku vydaném nakladatelstvím Academia v r. 1972 je mu věnováno pět řádků. Ani v knize „Kdo je kdo do r. 1918“ vydané po roce 1989, nenajdeme víc než jeden kratičký odstavec. A jak to začalo?

Jozífek byl prostředním ze tří dětí Antonína a Anny Hlávkových. Jeho otec byl purkmistrem malého městečka Přeštice. Ty jsou poprvé připomenuty ve 13. století. Tehdy patřily sestře krále Václava I., Anežce, od r. 1989 svaté. Když byl chlapečkovi rok, rodina se přestěhovala do Klatov, kam byl otec jako právník přeložen. Čtěte více ZDE »

Literaturou jste proplouval, žil a zároveň jí pomáhal na svět po většinu svého života. Jaké tvůrčí období bylo pro Vás nejpřínosnější?
 Netrpím zbožňováním svého jakéhosi literárního talentu. Celý život pracuji s písmenky a českým jazykem. Abych se takto mohl uživit, prošel jsem mnoha médii a měl jsem to štěstí, že jsem vlastně vždycky mohl psát to, co jsem chtěl. Tím, že říkám mohl, netvrdím, že to, co jsem napsal, vždycky vyšlo. Někdy jsem prostě nevyhověl poptávce, a to tak, že jsem napsal článek nebo scénář tak, jak jsem věci viděl a chtěl vidět já, a ne zadavatel. Naštěstí jsem svých nejpřínosnějších dvanáct let pracoval v redakci časopisu Mladý svět, kde se sešla parta vesměs vynikajících novinářů a moudrých lidí, včetně vedení redakce. A i v té problematické době sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se tam dalo téměř svobodně mluvit i psát. Výjimečně mi šéfredaktorka článek hodila na hlavu. Jindy ale i ona pustila v té době velmi odvážně napsané materiály a dovedla nás vzápětí podržet a ochránit před likvidačními tlaky „shora“.

Čtěte více ZDE »

Začátkem srpna rozčeřila okurkovou sezonu médií událost s českým krtečkem ve vesmíru a následná návštěva amerického astronauta F….v Česku. Přijel se svou manželkou Indírou a dvěma syny. Manželka má českou maminku z Č. Budějovic a indického tatínka. Naše noviny se jí věnovaly náležitě. Nevím, zda se zmínily o známém faktu, že za profesionálním úspěchem mužů je často obětavost a podpora jejich žen…Vzhledem k tomu, že o Indíře informovaly dosti, řekla bych, že ano. A tak bych také ráda představila ženu, jíž vděčí slavný autor krtečka Zdeněk Miler za celoživotní podporu…

Čtěte více ZDE »

Maminka říkávala, že člověk je jako pára nad hrncem, která se jen maličko ukazuje a zakrátko mizí. A tak se rodíme, žijeme, umíráme. Brázdu po sobě zanecháváme nezasypanou, jindy ji nestačíme ani vyorat a ztrácíme se v nenávratnu, po některých z nás nezůstane ani jméno. Navždy splyne se jménem rodiny, nebo náš popel přijme s ostatními bezejmennými rozptylová loučka. Čas plyne, i my všichni jsme určeni k vzpomínkovému rozplývání, které čas rozpustí docela. A nezbude nic, ani to jméno na náhrobním kameni.

Naši těžce pracující rodiče byli romantičtí a každý jejich den končil knihou. Nebylo divu, že i některým dětem dali jména vyčtená. Jarmila byla v roce 1925 první tohoto jména zapsaná v trojanovské matrice a Jindřišce dal jméno přímo název knihy Jindra, hraběnka Ostrovínová.

Čtěte více ZDE »

Čtenáře CF bychom rádi upozornili na novou beletristickou práci naší autorky Blanky Kubešové. Její novela „BALETKY V MODRÉM“ vychází v jejím kmenovém nakladatelství Eroika a začátkem listopadu t.r. se objeví na knižních pultech.

Ti, kdo tuto autorku znají, vědí, že ve své práci vychází ze zázemí psychologické prózy a zaznamenává příběhy lidí, se kterými se v životě setkala. Jejími postavami jsou tedy autentičtí hrdinové a tak je tomu i tentokrát.

Svému vyprávění z prostředí výběrové baletní školy, která tvoří rámec příběhu, dala název podle slavného obrazu Edgara Degase „Baletky v modrém“, ze kterého čerpala inspiraci. Tři hlavní hrdinky – primabalerína a její dvě žačky  – tři lineárně probíhající příběhy zabývající se aktuálním tématem zneužívání a násilnictví v rodině. Téměř detektivní formou jsme vtaženi do situací, které dost možná prožila i leckterá čtenářka. Anděla, Heda a Luďka – všechny se pokoušejí vypořádat se s těžkými zážitky a nabýt ztracenou důvěru k mužům. Téma, jakkoli těžké, nevyzní beznadějně. Jako vina a trest jdou ruku v ruce i lítost a odpuštění.

Čtěte více ZDE »

Božena Šamánková se představila českým čtenářům v Sydney v roce 1991, kdy vydala svůj  první román “Útěk z domova” (popisující útěk své rodiny z Československa). Ve své druhé knize “Andělské schody”, která byla publikována v roce 1994, se vrací do svého dětství a života mladé ženy, která je zodpovědná za rodinu ve válečných letech. “Perpetuum mobile”, závěrečná část trilogie, popisuje složité začátky po příjezdu do Austrálie a vývoj v životě rodiny. Ta byla vydána v roce 1995 a ve stejném roce také vydala svou druhou knihu poezie “Jak Život šel”. O dva roky později vydala svou poslední knihu“Opál na dlani” – příběhy o velmi neobvyklých zážitcích, které se staly během jejího života.

V Praze, ve třicátých letech, vydala malou sbírku básní. V Austrálii napsala několik povídek v anglickém jazyce, které byly publikovány v časopise “Společenstvo australských spisovatelů”. (Byly to: “Den popravy”, “Londýn volá”, Myšlenka”.) Čtěte více ZDE »