CzechFolks.com PLUS

Dnes jsem si pro milovníky seriálů připravila seriály hned dva. Díla, která zdánlivě nemají nic společného. Jedno ale přeci – jsou určena nejen dospělým, ale především dětem. Toužíte-li tedy strávit prima televizní čas se svými dětmi, vřele ze své zkušenosti doporučuji. Pojďme se ale na ně podívat trošku zblízka.

Arabela

Pokud začnu Arabelou, a měla bych si pod tímto názvem něco vybavit, jsou to určitě Vánoce a pohádky. Arabela se totiž poprvé vysílala v době vánoční a televize se ji také často rozhodla o Vánocích reprízovat. A je to pochopitelné. Arabela vypráví o říši pohádek, která se díky čaroději zvaném Rumburak ocitá v nebezpečí. Do příběhu se nechtěně zaplete vyprávěč pohádek pan Majer – člověk z lidské říše. Ten nachází kouzelný zvoneček a čaroděje Rumburaka z pohádkové říše přivolá. Čtěte více ZDE »

Byla jsem strašně zvědavá. Ten den jsem se měla poprvé setkat se svojí kamarádkou přes internet a telefon – Ivetou Kollertovou. A ještě ke všemu to bylo v její slavný den, kdy se oficiálně „narodila“ její knížka Svlečená do naha. Knížka, na kterou jsem dychtivě čekala už od té doby, co se Ivet začala objevovat na internetu.

Měla jsem trému? Vůbec ne. Z telefonátů, dopisů, příběhů a básní jsem ji poznávala čím dál víc, až přišel ten okamžik, kdy jsme se poprvé uviděly doopravdy. Když jsme si spolu povídaly na dálku nebo si psaly, pokaždé „zněla“ jako kdyby se právě vrátila z perfektní dovolené u moře a vyhrála milion. Ani teď nezklamala. Čtěte více ZDE »

Červen 2010

Ze své současné novinářské praxe si nepamatuji kauzu, která byl tak dlouho zaměstnávala nejen žurnalisty, ale zejména historiky, architekty, umělce, knihovníky, památkáře, politiky, přičemž vtáhla do sebe takřka celou zainteresovanou veřejnost. Píšu zde o Janu Kaplickém (1937-2009), významném českém architektu, který žil od roku 1968 v exilu ve Velké Británii.

Škoda, velká škoda, že o něm musím hovořit už jen v minulém čase, protože vlastně lze říci, že na onu kauzu, o níž bude dále řeč, zemřel, když mu náhle selhalo srdce, ale to bylo současně z radosti, že se mu zrovna narodila dcera Johanka, na kterou se tolik těšil. Čtěte více ZDE »

Velká sláva se konala ve středeční pozdní odpoledne. Jejími aktéry byly: Jedno velké kamenné knihkupectví, jedno zavedené nakladatelství, dvě autorky a dvě knížky, které mají všechny předpoklady zaujmout své čtenáře.

V prvním poschodí  jednoho z největších kamenných knihkupectví v ČR – v Paláci knih Neoluxor na pražském Václavském náměstí – se ve středu 23. června od 16 hodin konala hned dvojitá autogramiáda.  Zavedená autorka Blanka Kubešová zde pokřtila druhé, přepracované vydání své knížky „Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou“ a poté zde zažila svůj debut Iveta Kollertová s knižní prvotinou „Svlečená do naha“.  Čtěte více ZDE »

V protější stráni zlátly javory, slunce ještě hřálo a v korunách stromů se nepohnula ani větvička. Přesně tak by se dal popsat obrázek na obálce knihy Františka Uhra. Mladá žena leží v barevném listoví, má zavřená víčka a namalované rty. Lahvově zelený svetr ladí k podzimu. 

Tentýž malebný obrázek, obrázek k pohlazení, přeruší na první stránce knihy strohé věty: Cosi čnělo k modré obloze. Co je to? Lidská ruka.

A čtenáři hned zvednou adrenalin, neboť tuší, že ta žena je mrtvá a zvědavost v něm zahlodá jedinou otázkou: Kdo je vrah. Ale jak pročítá stránky, začíná se mu to nelíbit. Pokládá posléze stejnou otázku s autorem: Není těch mrtvých nějak moc?

A jak obrací listy, jak se noří do příběhu, nemůže zavřít knihu uprostřed, před objasněním. Čtěte více ZDE »

Křest knížky je slavnostní událostí pokaždé. Tahle je snad o to větší, že se týká našich dvou autorek, spisovatelky Blanky Kubešové a Ivety Kollertové.

Zatímco román „Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou“ je psán už ostřílenou autorkou, Iveta Kollertová se představí širší čtenářské veřejnosti poprvé.

B. Kubešová stála u toho, když se internetová forma jednoduchého vyprávění „Svlečené do naha“ měnila ve formu knižní, a proto jsem ji požádal o pár slov.  

Kubešové biograficky laděný román „Brácha Jerry“, který mám z její literární tvorby asi nejraději, si dovolím představit sám. Možná by to ani nepotřeboval, vychází totiž už podruhé v novém, upraveném vydání doplněném o autentické fotografie. Čtěte více ZDE »

A teď něco o druhém titulu červnové autogramiády: Blanka Kubešová o „Svlečené do naha“

Biografické práce mají tu výhodu, že se píší jakoby samy. Mám pocit, že nejinak tomu bylo se „Svlečenou do naha“, která je prvním vážným literárním počinem Ivety Kollertové. Z každého řádku vane spontánnost a vnitřní potřeba se s někým podělit o bolestnou zkušenost, o zoufalství i naději, které celý příběh prostupují.

Do chvíle, než I. K. onemocněla, nedržela nikdy v ruce pero a žila obyčejným životem a všedními starostmi. Ve 37 letech vtrhla rakovina do jejího života jako uragán a nenechala v něm kámen na kameni. Tehdy budoucí autorka poznala, co je to skutečná bolest, rezignace a strach, netečnost těch okolo, ale i láska, soucit a naděje. Chvíle, kdy pochopila, že se už nikdy nepostaví na nohy a nevyjde ze dveří svého pokoje, se po prvotním zoufalství stala i chvílí vítěznou, I. K. začala psát… Čtěte více ZDE »

Nepamatuji se už, kdy jsem Borise Krajného slyšel poprvé. Ale pamatuji se, že jsem ho tehdy nazval sochařem tónů. Co jsem zřejmě měl na mysli, daleko lépe vyjádřil kritik deníku The Milwaukee Journal, který Krajného provedení Mozartovy skladby popsal jako: “jednu z těch šťastných konvergencí energie, tvořivosti a prvotřídního měření času,  jejichž výslednicí mohou být  v životě posluchače okamžiky, na něž se nezapomíná… Kdo na tom vydělal nejvíc, je Mozart. Toto  dílo – střídavě křišťálově průzračné i zádumčivé, dramatické i plné jemných odstínů - Krajný přednesl s téměř mikrometrickou přesností…” Čtěte více ZDE »

Pozor! Za volantem idioti!

Přes přechod pro chodce, kde byla vyznačena maximální rychlost 30km/hod., přeletělo silné auto rychlostí čtyřikrát větší. Ve vzduchu se zachvěl těžký decibelový „nářez“, který nafukoval vnitřek vozu i kebuli řidičovu. Babička, která uskočila a zkoprněle se opírala o francouzskou berli, si odplivla a řekla: „Má ho malýho! Z toho jsou mindráky!“
Její výrok mne zaujal: „Vy si myslíte, že právě tohle je příčina šílené jízdy?“
Přikývla: „Určitě! Já měla takovýho idiota doma. Dal si panáka a myslel, že je Napoleon. Když ho něco naštvalo, sedl do embéčka, vosolil plyn, zatnul zuby, sprostě nadával a projížděl městem.“
Naslouchal jsem pozorně. Té paní bylo něco přes osmdesát a měla právo na svou filozofii. Čtěte více ZDE »

Letos na podzim 16. listopadu oslavíme 200. výročí narození největšího básníka romantismu a zakladatele moderní české poezie Karla Hynka Máchy. Mácha se narodil v Praze na Malé Straně v domě U Bílého orla v Oujezdské ulici pod Petřínem. Otcem byl mlynářský pomocník Antonín Mácha (původem z Jižních Čech), matkou Anna Maria, dcera uznávaného skladatele a varhaníka od sv. Mikuláše Josefa Kirchnera. Pokřtěn byl v kostele Panny Marie Vítězné. Za kmotra mu byl Ignaz (česky: Hynek) Majer. Nejslavnějším Máchovým dílem je jeho romantická báseň Máj. Kdo v něm hledá láskyplná vyznání a milostné zápletky se šťastným koncem, bude zklamán. Ano, je příběhem lásky, vášně, zrady, otcovraždy a sebevraždy, končící po Shakespearově způsobu popravou na šibeničním vrchu, ale ani dramatický příběh není pravou podstatou Máje. Příběh a kulisy, v níž se odehrává, básníkovi posloužily jako prostředek k vyslovení niterných pocitů a myšlenek, které jsou v díle zašifrovány. Na rozluštění báseň sama o sobě nestačí. Je nutné znát z Máchy více a snažit se poznatky zařadit do širších souvislostí. Čtěte více ZDE »

Do rozlehlého vzorně upraveného parku uprostřed města na nepřehlédnutelný balvan umístili desku: Svému nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi – vděční spoluobčané.

No, není to nádhera!

Když tak stojíte a pročítáte tyto řádky na pamětní desce, přemýšlíte komu z vás, kteří ve svém městě prožijete život, se podaří, aby vám město vzdalo takovou poctu a dalo vám udělat pomník.

Hliníkovi se to podařilo. Zná ho tady kdekdo. Pro každého však má jinou tvář. Tvář studenta kdesi ve večerní škole při zaměstnání kam chodil. A všichni slyší při kontrole prezentace v jeho bývalé třídě ta nezapomenutelná slova: „Hliník se odstěhoval do Humpolce“. Čtěte více ZDE »

Máj – měsíc lásky – je vhodnou příležitostí k připomínce, že letošní rok je rokem bohatým na slavná výročí. Druhého července si nejen v literárních kruzích vzpomeneme na 80. výročí narození spisovatele Oty Pavla, o kterém Jan Werich prohlásil, že kdyby Pavel psal anglicky, ležel by mu u nohou celý svět. Nadto v listopadu oslavíme další významné jubileum – 200. výročí narození básníka Karla Hynka Máchy, nejvýznamnějšího představitele českého romantismu a zakladatele moderní české poezie.

Intermezzo I.

„S touhy plným srdcem vstoupil jsem do světa, v naději, že zlaté sny prvního svého mladiství v něm uskutečněny naleznu. Byl bych jej celý v náručí obejmul; ale běda, záhy se opona strhla, a já spatřil, že jsem zklamán….

(15. července 1833: Úryvek z Máchova dopisu, adresovaného dívce, jejíž totožnost se nepodařilo odhalit) Čtěte více ZDE »

Můj moravský kamarád, spisovatel Oldřich Koudelka, tvrdí, že Haná dostala od pánaboha do vínku čtyři štědré dary: Holomócky tvarůžke, kojecký pepřek, prostijovskó režnó a veškovsky děvčata. Souhlasím. Pouze ke čtyřem uznávaným darům přiřazuji pátý – květinovou Floru. A právě ve sluncem prozářené hanácké metropoli se ve dnech 22. až 25. dubna konala tradiční jarní výstava, široko daleko proslavená Flora Olomouc. Přiznám se, že v současné době neznám květinovou výstavu, která by se těšila takové pozornosti návštěvníků. Vím, že reportáž z květinové výstavy má vypovídat především obrazovým záznamem a vizuálním sdělením bez dalšího komentáře. Přesto mi dovolte napsat zde pár užitečných informací.  Čtěte více ZDE »

Maraskinové prstíky

Svého času mi rozhlasový redaktor Václav Cibula dával tipy na knížky, z nichž by se dala udělat pro rozhlas četba na pokračování. Byla mezi nimi také knížka francouzského autora Roberta Sabatiera Tři mentolová lízátka. Zalíbila se mi a rád jsem tuto práci udělal.

Jde v ní o malého chlapce – sirotka, který je poslán k příbuzným do Paříže a musí se sžít s novým prostředím. Na té knížce mě zaujaly dvě věci. Jednak přesná topografie míst pod Montmartrem – a protože jsem tudy před více než patnácti lety bloumal, oživoval jsem si zasuté vzpomínky a orientoval se pro příští návštěvu. Druhá věc se týkala toho, jak malý Olivier vyhledával, vnímal a popisoval nejrůznější sladkosti jak na stole své tetičky, tak v různých stáncích a krámcích s cukrovinkami a zákusky. Čtěte více ZDE »

V doprovodu Petra Kučery, majitele zámku Nové Hrady na Orlickoústecku, jsem měl před časem možnost nahlédnout – při pohledu na zámek vlevo dole – do jinak nepřístupného prostoru bývalých  koníren. Tam stálo v koutě, otočené obličejem ke zdi, čtyřtunové pískovcové sousoší Josefa Vissarionoviče Stalina s chlapcem, vytvořené v roce 1956 v hořické kamenosochařské škole. Prý bylo určeno pro Valašské Meziříčí, ale proč skončilo právě v Nových Hradech, to nevěděl, stejně tak, kdo byl jeho autorem. Fakt je, že sousoší mělo ještě tzv. záklonky, tedy neodtesané části za hlavami, které se odstraňují až při ustavení pomníku na místě. Moje otázka letošního 3. dubna, kdy se české Versailles zámek Nové Hrady na Chrudimsku otevřely letos poprvé veřejnosti, byla: Konírna je zamčená. Máte tu ještě Stalina?   Čtěte více ZDE »

„Pokud si někdo myslí, že jsem-li člověk s fotoaparátem, upínají se veškeré moje touhy jen k fotografování, vyvedu jej z omylu. I já jsem někdy nefotografoval. Vím, profesionál musí vždy odvést práci, ale autodidakt s poněkud křehkým nitrem nemusí a někdy navíc jeho cit a jednání ovlivní čímsi čpící podivnost, ba dokonce také ošklivost odtržená od normálního žití. To se někdy přihodí, když se fotograf navíc cítí zrozen před dávným časem, kdy se v domě, ve kterém žije zdravilo a říkala se dnes už téměř zapomenutá milá slůvka – prosím, děkuji…“.

Velice často a zcela nahodile bloudívám ulicemi a má pouť někdy začíná na dosud nepřejmenovaném Václavském náměstí. V závěru roku 2007 opět nechci věřit svým očím, když jedno z individuí povstane z lavičky před Weihlovým domem pár metrů od výlohy knihkupectví a začíná močit na přístřešek vstupu do metra. Čtěte více ZDE »

Jednotlivé neděle, předcházející pašijovému (tedy předvelikonočnímu) týdnu, mají své názvy Pučálková  - podle pučálky, naklíčeného hrachu, nebo taky Černá jako první neděle postní, ženy v té době odkládaly v období postu barevné oděvy a nahrazovaly je černými, Pražná – pražilo se žito, podle postního jídla pražmo, které se připravovalo z praženého nedozrálého obilí, Kýchavá, kolikrát si kdo tu neděli kýchne, tolika let se dožije, jinde se naopak věřilo, že za tolik let zemře, Družebná, taky Růžová nebo Středopostní probíhala  v uvolněné náladě, družebná proto, že chodíval družba se ženichem navštívit dům, do kterého chtěli přijít o velikonoční pomlázce na námluvy, Smrtná – obecně rozšířen zvyk vynášení Smrtky, a týden před Velikonocemi Květná  - lidé přinášeli ratolístky k posvěcení do kostela na připomenutí vjezdu Kristova do Jeruzaléma, na paměť této události se světily palmové listy, u nás větvičky jívy – kočičky.

Čtěte více ZDE »

(Ukázka z připravované knihy „Zachráněmá v šangajském gehttu“)

 
Doba se změnila po 7. prosinci 1941, když Japonsko napadlo Pearl Harbor. Americké a anglické rodiny byly uvězněny v koncentračním táboře. Jejich obchody byly zavřeny. V důsledku toho mnoho z našich kolegů-uprchlíků ztratilo práci, a tak i možnost vydělávat si na živobytí.

Jednoho prosincového večera jsme uslyšeli klepání na bránu naší vily. Když jsme otevřeli, stál tam Vladimír Taussig, bývalý vojenský atašé na nyní již neexistujícím československém konzulátu. Běžel od Japonců a požádal nás, zda bychom ho nemohli ukrýt. Zůstal u nás do ledna 1942, než byl evakuován do Anglie. Po válce se oženil a usadil se ve Spojených státech.

V předvečer Nového roku 1941/42 panovala všude velmi smutná nálada. „Starousedlíci“ stejně jako noví přistěhovalci se setkali v Českém domě, ale shromáždění připomínalo spíše pohřeb. Bylo zde plno nejistoty, mnoho mladých lidí bez práce. Místnost byla plná, ale útěcha tam nebyla žádná.

Čtěte více ZDE »

Knihy jsou kompasy, dalekohledy, sextanty

a mapy, připravené jinými lidmi,

abychom mohli plout nebezpečnými oceány života

/Jese Lee Benett/

Ačkoliv v reálu – a navzdory úsilí meteorologa ve výslužbě doktora Vladimíra Vondráčka  - stále panuje zima, podle kalendáře je už dávno v poklusu měsíc březen a ten býval měsícem knihy. Býval a možná ještě je. Alespoň někde, v některých městech, v některých knihkupectvích a u některých čtenářů. Dobrá tradice se totiž nejen má, ale dokonce musí dodržovat. 

Možná si teď budu protiřečit, ale nepochopil jsem, proč byl (a patrně dosud je) měsícem knihy vyhlášen právě březen a ne třeba listopad, prosinec nebo leden – období, ve kterých je podle mého názoru nejlepší vyplnit volný čas a ve zdraví přežít tuhý mráz, vánici, inverzi, nákupní horečku a nekonečně dlouhé zimní večery doma ve společnosti s knihou. Naopak první jarní měsíce – březnem počínaje – jsem zvyklý pobývat venku. V přírodě, na čerstvém povětří, na sluníčku… Jen tak bez cíle nebo záměrně – třeba při sekání trávy na zahrádce.

Čtěte více ZDE »

Mám jednu jedinou sestru a mám ji daleko, až v Praze. Je o dost let mladší, ale zná mě možná lépe, než znám já sama sebe. Přesto, že žiji v té kouzelné a krásné Austrálii, ví moje sestra, co mně zde chybí. Díky internetu a nyní dokonce Skypu si můžeme psát a povídat dosti často a navíc mně sestra posílá vybrané „zprávy“. Vystřihuje z časopisů a novin články, o kterých ví, že mě zajímají, dokonce moc a moc zajímají.

Poslední balík „zpráv“ z Prahy přišel ještě před minulými Vánocemi, ale přesto, že mně prsty vždycky velice svrběly, kdykoli jsem na něj sáhla, dostala jsem ke čtení teprve až nedávno.

První vystřižená zpráva byla o Semaforu a z obrázku se na mne díval pan Jiří Suchý. Vzpomínky mám ovšem ještě z Prahy, potom vzpomínky na jeho návštěvu Austrálie s paní Molavcovou, ale také vzpomínku, že můj první program pro SVU v Sydney byl právě o Semaforu. Čtěte více ZDE »

* Váš nový román vyšel začátkem tohoto roku a čerpá náměty z vesnického prostředí. Co vás na něm fascinuje?

- Sám jsem vyrůstal na vesnici. Důvěrně toto prostředí znám. Nenarodil jsem se sice v Krásnej nad Hornádom, ale přesto má pro mě tato východoslovenská dědina kouzlo rodiště. Vracím se do ní jen náhodně, jednou za deset let, ale tak, jako bych šel domů. Nemám tam žádné příbuzné, přesto mne lidé na ulici poznávají. Je to zvláštní pocit. Slovensko má největší počet venkovského obyvatelstva v Evropské unii. Celý náš stát je jinde jedno velké město. Vesnici máme tedy v sobě, i když žijeme ve městech. Venkov má v sobě kouzlo čistoty, prostoty a vzácných lidských vlastností, které ve městech nejsou tak výrazné.

* Jenže Oskar jde do nebe vyznívá dost kriticky, když uvážím, že píšete o vrahovi a jeho zločinu.

- Nekritizuji však vesnici. Ale škaredý způsob života, který je nám vlastní. Alkohol nahrazuje kulturu. Prostě samotná existence láhve je kulturou, je důvodem k odpočinku a společenskému vyžití. A to je nenormální. Pod vlivem alkoholu není možné, aby se vytvářely zdravé mezilidské vztahy. Není se co divit, že se tak samy produkují tragedie, jako je ta, o které píši. O vrahovi, který zabil, protože musel a navzdory tomu by byl raději on sám tím zabitým. Celý život si to nedokáže odpustit a žije peklo už na zemi.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro spuštění prezentace