CzechFolks.com PLUS

Mám jednu jedinou sestru a mám ji daleko, až v Praze. Je o dost let mladší, ale zná mě možná lépe, než znám já sama sebe. Přesto, že žiji v té kouzelné a krásné Austrálii, ví moje sestra, co mně zde chybí. Díky internetu a nyní dokonce Skypu si můžeme psát a povídat dosti často a navíc mně sestra posílá vybrané „zprávy“. Vystřihuje z časopisů a novin články, o kterých ví, že mě zajímají, dokonce moc a moc zajímají.

Poslední balík „zpráv“ z Prahy přišel ještě před minulými Vánocemi, ale přesto, že mně prsty vždycky velice svrběly, kdykoli jsem na něj sáhla, dostala jsem ke čtení teprve až nedávno.

První vystřižená zpráva byla o Semaforu a z obrázku se na mne díval pan Jiří Suchý. Vzpomínky mám ovšem ještě z Prahy, potom vzpomínky na jeho návštěvu Austrálie s paní Molavcovou, ale také vzpomínku, že můj první program pro SVU v Sydney byl právě o Semaforu. Čtěte více ZDE »

* Váš nový román vyšel začátkem tohoto roku a čerpá náměty z vesnického prostředí. Co vás na něm fascinuje?

- Sám jsem vyrůstal na vesnici. Důvěrně toto prostředí znám. Nenarodil jsem se sice v Krásnej nad Hornádom, ale přesto má pro mě tato východoslovenská dědina kouzlo rodiště. Vracím se do ní jen náhodně, jednou za deset let, ale tak, jako bych šel domů. Nemám tam žádné příbuzné, přesto mne lidé na ulici poznávají. Je to zvláštní pocit. Slovensko má největší počet venkovského obyvatelstva v Evropské unii. Celý náš stát je jinde jedno velké město. Vesnici máme tedy v sobě, i když žijeme ve městech. Venkov má v sobě kouzlo čistoty, prostoty a vzácných lidských vlastností, které ve městech nejsou tak výrazné.

* Jenže Oskar jde do nebe vyznívá dost kriticky, když uvážím, že píšete o vrahovi a jeho zločinu.

- Nekritizuji však vesnici. Ale škaredý způsob života, který je nám vlastní. Alkohol nahrazuje kulturu. Prostě samotná existence láhve je kulturou, je důvodem k odpočinku a společenskému vyžití. A to je nenormální. Pod vlivem alkoholu není možné, aby se vytvářely zdravé mezilidské vztahy. Není se co divit, že se tak samy produkují tragedie, jako je ta, o které píši. O vrahovi, který zabil, protože musel a navzdory tomu by byl raději on sám tím zabitým. Celý život si to nedokáže odpustit a žije peklo už na zemi.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro spuštění prezentace  

Koncem minulého roku se v kinech objevily tři nové české filmy – každý jiný a přesto mluvily společnou řečí. A všechny tři byly pro změnu dobré. Společná rovina, ve které se nesly jejich příběhy, byla nedávná, dost nehezká minulost našeho národa. Toto téma bylo v uplynulých dvaceti letech svobody projevu často obcházeno. Okupace osmašedesátého roku se dotkly snad jen letmo filmy „Pelíšky“ a „Rebelové“, první skutečnou připomínkou byl až v roce 2008 film „Anglické jahody“, o kterém jsem psala v Čechoaustralanovi v únoru loňského roku. Podobně nebyla u současných českých kinematografů ani příliš populární léta padesátá s výjimkou politického scifi thrilleru „Klíček“, natož pak návrat do doby protektorátu. Toho jsme byli naposledy svědky u Menzelova „Jak jsem obsluhoval anglického krále“ z roku 2006.

  Čtěte více ZDE »

Snad žádná jiná fakulta naší Alma mater – Univerzity Karlovy, ale ani jiné instituce vysokého školství u nás  – nebyla pod takovým drobnohledem, přesněji „policejním dohledem“, ale tím pádem i středem veřejné pozornosti, jako Filozofická fakulta. Spojena se jmény známými doma i v literárním světě, jejichž nositeli byli mj. Jan Mukařovský, Albert Pražák, Bohuslav Havránek, Karel Krejčí, Felix Vodička, Květuše Sgallová, František Buriánek, Antonín Jelínek, Emil Lukeš Milena Honzíková, Jaroslava Janáčková  a následovat by mohl   dlouhý seznam z přebohatého rejstříku, uvedeného v čerstvě vydané knize  Tato fakulta bude rudá! (Akropolis,  Praha 2010, 728 stran).

Původcem, editorem a redaktorem knihy je profesor PhDr. Jiří Holý, DrSc. (v redakční spolupráci Mgr. Katky Volné, známé již z první knihy „Prověřená fakulta“ z roku 2009, o níž jsme v CzechFolks.com psali 28. 5. a 1. 6. 2009), jemuž se podařilo v ucelené podobě prostřednictvím 18 autorizovaných rozhovorů s pamětníky (pedagogy i studenty), dokumentů a dalších historických textů obsáhnout jedno dějinné a významné půlstoletí. Připravit vlastně základ ke zkoumání dějin české literárněvědné bohemistiky a vlastně dějin filozofické fakulty, které je zatím v počátcích.

Čtěte více ZDE »

Svět populární hudby a jejích interpretů se ve většině moderních zemí každoročně přehodnocuje oficiálním vyhlášením nejlepších v branži.  V Austrálii jsou to ARIAs Rewards (Ceny Australian Record Industry Association), v České republice Český slavík, případně Akademie populární hudby Anděl.  Letos budou slavnostní vyhlašovací večery v obou zemích probíhat v téměř těch samých dnech.  V Austrálii se představí vítězové fanouškům pop-music 26. listopadu v Sydney Acer Areně, v Praze se jmenování letošních „slavíků“ uskuteční o dva dny později, 28. listopadu ve velkolepém prostředí Státní opery. 

Zatímco v Austrálii divák před televizní obrazovkou, která uvádí ceremoniál v přímém přenosu na kanále 9, velmi často ani do té doby netušil, že zpěváci, kteří si odnášejí trofeje, vůbec existují, český divák si své popové miláčky labužnicky vychutnává, raduje se a vzteká dle očekávaných či neočekávaných výsledků jedné z tradičně nejoblíbenějších anket v zemi.

Čtěte více ZDE »

Nakladatelství Eroika přichází na knižní vánoční trh s reedicí biograficky laděného románu Blanky Kubešové, Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou. Ti, kdo znají Kubešové Horror Hill, uvítají jeho novou knižní podobu doplněnou o autentické fotografie z prostředí divoké a horké Arizony, kde žije jeden z hlavních hrdinů.

Když jsem po letech listoval románem, objevil jsem víceméně náhodou kapitolu, která zůstává až trochu nespravedlivě ve stínu tohoto arizonského úsměvného vyprávění. Je to kapitola věnovaná druhé hrdince, sestře Jence, která nemá dar Jerryho lehkého,

optimistického vidění světa a neovládá jeho schopnost radovat se ze stávajícího okamžiku, o to víc však nutí k zamyšlení. Jejími hlavními životními motivy se stává svoboda, láska a touha po domově. Její nejistoty jsou i našimi nejistotami a týkají se nejen problémů, které nám staví do cesty samotný běh života, ale i domova a jeho osudu.

Čtěte více ZDE »

V předvečer státního svátku ČR uspořádal montrealský konzulát ČR k výročí 28.října jedinečný koncert Borise Krajného a Felixe Slováčka. Tento koncert vynikající úrovně se konal v překrásném sále historické kaple Bon-Pasteur, který má vynikající akustiku a vzhledem k jeho velikosti nevyžaduje žádné zvukové aparatury. Generálni konzulka ČR, paní Jaroslava Jeslínková, srdečně přivítala u vchodu všechny hosty a před zahájením koncertu uvítala také v obou oficiálních jazycích Kanady všechny diplomatické zástupce dalších zemí, nastínila historii a vývoj Československa a České republiky od roku 1918 až po dnešek, kdy ČR předsedala prvních šest měsíců Evropské Unii.

Čtěte více ZDE »

Melodie jako úsměv, chytré texty a přednes nabitý osobitým šarmem – není divu, že krajané v Austrálii hodnotili koncert Petra Nagye jako jeden z nejpohodovějších, co zde kdy zažili.Podílela jsem se opět na realizaci melbournské části turné, které v říjnu zorganizoval v Austrálii jako obvykle sydneyský impresário Petr Vítek.  Na rozdíl od zpěváků Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, Marty Kubišové a skupiny Olympic, které jsme prezentovali českým a slovenským divákům žijícím v Austrálii v uplynulých deseti letech, není slovenský zpěvák Peter Nagy až tak znám v bývalém exilu vzhledem k tomu, že počátky jeho umělecké dráhy datují od roku 1983. Čtěte více ZDE »

- nové CD Blanky Kubešové 

s Hanou Maciuchovou právě na pultech

Chebsko 55. let, to byly výstražné tabulky POHRANIČNÍ PÁSMO, VSTUP ZAKÁZÁN,

zátarasy, pozorovací věže a elektrické dráty. Dokud jsem věřila, že jsou proti „západním revanšistům“, tak to šlo. V okamžiku, kdy jsem pochopila, že všechny ty zábrany a vysoké napětí je na naše lidi, tak se ve mně něco zlomilo. Myslím, že se násilně a naráz ukončilo moje dětství.

Pondělí

„ (…) Tady se pořád něco děje. Krajina je tu zvlněná, samej kopeček. Kopečkáře to sem zrovna přitahuje. Karel říká, že kopečkář je člověk, kterej umí rychle skákat přes kopečky, protože mu jde o život. V horách se mu říká horolezec. Horolezce honěj bernardýni se soudkama a kopečkáře vlčáci. Je to taková hra, jenže dospělí ji hrajou úplně vážně a dovopravdicky a tak se zažerou, že nevědí, kdy přestat. Čtěte více ZDE »

(Palác knih Luxor, Praha 1 Václavské náměstí 41, v pátek 25.září 2009)

Uvítat přítomné podle skutečnosti a pozdravit jmenovitě  některé přítomné protagonisty mých Událostí.

Dovolte mi úvodem vzpomenout na hrdiny z období, o němž kniha vypovídá a kteří již nejsou mezi námi: František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová – Čakrtová. K nim patřila ještě ing. Božena Fuková, která dosud žije a slíbila přijít na tuto akci. Ti všichni svou odvahu odmítat sovětskou okupaci, nesouhlasit s moskevským protokolem ze srpna 1968 a poté s umístěním okupačních vojsk na našem území, dovedli až k zamítavému hlasování „proti“ v tehdejším Národním shromáždění. Čtěte více ZDE »

Úvaha tohoto měsíce, ke které mne inspiroval český básník narozený v září, není jen o lyrice. 

Jaroslava Seiferta mám ráda z mnoha důvodů.  Stal se nesmrtelným nejen díky své krásné poezii a Nobelově ceně. Svůj přirozený talent vládnout mistrně jazykem a perem zúročil svojí pílí, pracovitostí a neustálým osobním růstem a poznáváním. Byl člověkem, který žil poctivě a čestně, který přemýšlel o podstatě věcí, miloval svoji zemi a byl natolik umělecký živel, že se nebál promluvit ve zlých dobách, byť byla pravda v jeho jedinečném podání nežádoucí či dokonce mu nebezpečná. Stal se dost možná trnem v oku pár hlupákům v toku dějin, pro většinu národa zůstane však milován a ve světě navždy respektován. 

Český lyrický básník, prozaik, publicista a překladatel se narodil 23. září 1901 v Praze na Žižkově.  Čtěte více ZDE »

Zdálo by se, že o našich legionářích bylo už všechno napsáno, nejvíce v době první předmnichovské republiky, ještě stačily vyjít další knihy a vzpomínky krátce v období do roku 1948 – a následoval konec legionářů v Čechách. Byli vylučováni z veřejného života, stali se předmětem velkého zájmu Státní bezpečnosti, odmítali přijmout komunistický mocenský monopol.

Ti nejvýznačnější, kteří byli prvorepublikovou elitou (generálové Karel Janoušek, Karel Klapálek, náčelník generálního štábu Bohumil Boček, Karel Kultvašr, Otakar Husák, Jaroslav Fajtl…) podstoupili hrdinně tyranii perzekucí, obžalob a vyslýchání.  Nejotřesněji zapůsobila poprava zástupce náčelníka generálního štábu čs. armády generála Heliodora Piky (3. 7. 1897 – 21. 6. 1949) – byl oběšen na popravišti v Plzni – Borech. Šlo vůbec o první politickou justiční vraždu v čs. komunistickém státu. Jen o něm vyšlo velké množství knížek, najmě po jeho úplné rehabilitaci v roce 1968 a po vyznamenání in memoriam prezidentem Václavem Havlem v nových polistopadových politických poměrech. Čtěte více ZDE »

Nové CD Blanky Kubešové 

s Hanou Maciuchovou právě na pultech

Biograficky laděné vyprávění vyšlo poprvé v naklad. Jos. Škvoreckého, v 68 Publishers v Torontě s ilustracemi Lucie Radové, které se objevily i v upoutávce Václava Židka v CzechFolks 17. září t. r.

Román v deníkové formě zachycuje život doma a ve škole na pozadí absurdit v někdejším tvrdém období stalinismu, tak jak se odráží v dětské duši. Pro své vyprávění jsem zvolila hovorovou češtinu, připadalo mi, že je v tomto případě výstižnější. Vybrala jsem ukázku, ve které se desetiletá Leoška a brácha Karel, hlavní hrdinové celého vyprávění, chystají na prázdniny do západního pohraničí. Čtěte více ZDE »

Asi 110 km severně od Toronta najdete městečko Edenvale a o kousek dál narazíte na Edenvale Aerodome, letiště vybudované krajanem Milanem Kroupou.  Leží uprostřed úrodné roviny, i když se možná docela nevyrovná “žírné Hané”, o níž tak krásně zpíval  básník, jehož jméno mi stařecký mozek odmítá vydat.  Za druhé světové války tu kanadské letectvo trénovalo letce. Po válce místo zpustlo, až je v roce 2003  koupil Milan, rodák od Nového Strašecí, který do Kanady přišel jako politický uprchlík začátkem šedesátých let. A poněvadž je podnikatelský šaman, vybudoval tu (a také dal dohromady největší úklidový podnik v Kanadě) moderní letiště. A to letiště bude 23.srpna 2009 dějištěm připomínky noci na 21. srpen před jednačtyřiceti roky, kdy vystrašení vládcové v Moskvě se snažili zastavit chod dějin a poslali svoji armádu s armádami vazalských států do dalšího bratrského vazalského státu, aby tam vymýtili nákazu “socialismu s lidskou tváří”. Čtěte více ZDE »

O existenci tohoto hudebního souboru jsem se dozvěděl (ach, ignorantství stáří) před nepříliš dlouhou dobou. V posledních měsících - díky plánům generálního konzula ČR v Torontu, Richarda Krpače a celého konzulátu (české Toronto má štěstí, že na konzulátu pracuje tak talentovaná a milá skupina lidí), a zvlášť po oznámení, že Čechomor vystoupí na Masaryktownu - jsem začal být docela zvědavý, o čem ten Čechomor vlastně je. Nakonec z řady důvodů (finanční náklady, neuspokojující předprodej vstupenek, nepředpovídatelnost počasí v den koncertu) se koncert na Masaryktownu nekonal - byl přeložen pod střechu v koncertním klubu Phoenix v Torontu.

Čtěte více ZDE »

Byla jsem opravdu natěšená na DVD filmové adaptace Máchova „Máje”, které jsem si přivezla nedávno z Prahy.  Čekala jsem na správnou chvíli pohody a klidu a teprve o Velikonočních svátcích se mi podařilo shromáždit rodinu u obrazovky k téměř povinnému sledování dlouze očekávaného videa.  Slibovalo požitek a podívanou srovnatelnou s filmovou básní z hororových květů K. J. Erbena, za kterou získal snímek „Kytice” v roce 2000 tři České lvy.  Filmová „Kytice” mně tehdy učarovala.  Sedm vypjatých příběhů, které se mohly odehrát kdekoliv a kdykoliv a mohou se přihodit i dnes (tedy s trochou fantazie), protože jsou o lidských láskách a vášních, o touhách, posedlostech a sobectvích, které se staletími nemění.  Taková byla „Kytice”.  Čtěte více ZDE »

Ve dnech 18. až 26- dubna probíhal v Torontu Torontský židovský filmový festival. Bylo promítáno 47 filmů. Já měl štěstí, že jsem se dostal - na pozvání Johna Freunda - na film I WILL NOT DIE, který má hodně společného s jedním z nejsmutněji proslulých míst v mé rodné zemi, Terezínem. Místem, o kterém Václav Havel v průvodním slovu ke knize básní, próz a kreseb terezínských dětí, nazvané ‘ Je mojí vlastí hradba ghett?’ napsal: „Terezín je jméno, které v nás bude provždy vyvolávat vzpomínku na válku, na smrt.” Jiří Weil, v předmluvě ke knize ‘Motýla jsem tu neviděl’ popsal Terezín docela přízemně: „V Čechách je podivné město, jmenuje se Terezín, leží šedesát kilometrů od Prahy. Je to město, vytvořené na rozkaz, sevřené pevnostními hradbami, vzniklo z vůle císaře Josefa II. před dvěma sty lety a bylo pojmenováno po jeho matce, Marii Terezii, bylo postaveno podle plánů italských vojenských inženýrů a má dvanáct předsunutých valů, jež je svírají v podobě hvězdy.” Čtěte více ZDE »