John vystudoval zahradní architekturu, oženil se a později již s třemi dětmi se vrátil do Kanady, krátce sloužil jako důstojník v kanadské armádě, potom pracoval jako zahradní architekt pro Ontario Hydro. To vše dlouho předtím, než jsme se poznali.

Zvýšil si vzdělání (Master životního prostředí) a zamýšlel pracovat někde v Latinské Americe pro nějakou NGO (např. CIDA – Canadian International Development Agency, atd.). 

Jak jsem se dostala na Kubu ?

John tedy přijal kontrakt na Kubě jako překladatel. Později v roce 1997 se stal manažerem projektu v Paraguayi, tam jsem s ním byla asi 6 měsíců, kde pracoval pro Canadian Urban Institute v Torontě.

Na Kubě jsem poznala řadu jeho kolegů, nikdo z nich neobdivoval Fidela Castra, většina z nich byly mladé ženy a každá odjížděla po skončení dvouletého termínu s mladým Kubáncem – manželem, pro které to byla jediná šance pomoci, jak se dostat ven. Věk ale nebyl vůbec rozhodující.

John nastoupil v únoru 1993 na dvouletý kontrakt. Dostal přidělen byt se základním vybavením. Protože ale v tu dobu neexistovaly na Kubě obchody, ty Fidel úspěšně eliminoval již pár let po revoluci, bylo nutno přivést mnoho osobních potřeb. Cubana Air v těchto situacích nepočítala nadváhu. 

Jsem zvyklá mít doma stěny ověšené obrazy, pro inspiraci i jen tak pro potěšení, tak aby bylo čím ozdobit holé stěny dost prostorného bytu, brali jsme s sebou i moje obrazy. John už znal v Havaně nějaké umělce, tak měl nápad vzít toho něco víc a pokusit se je tam nějak vystavit .

Kolekce obrazu byla moje osobní sbírka, která sestávala z pěti celků a celkem 79 výtvarných děl, byly to moje nejlepší práce za posledních 10 let a ještě inspirativně nevyčerpané. Nebyla to ale kolekce na prodej. Takže jsem obrazy chtěla přivézt zpět.

Obrazy zdobily náš byt až do začátku roku 1995, kdy mne kubánský přítel-umělec Antonio Canet propojil s českým zastupitelstvím v Havaně, kde chargé d’affaires byl Petr Mikyska a Robert Kopecký kulturním tajemníkem.

Antonio Canet byl velmi známý kubánský grafik, a protože se stýkal s umělci-disidenty, dostal 10 let domácího vězení, z kterého byl propuštěn koncem 80. let. Na pozvání české vlády pobyl 2 roky v Českých Budějovicích, stal se oficiálním zástupcem umělecké organizace “Konfese” v Brně pro Kubu a Latinskou Ameriku.

Konfese vznikla původně jako skupina umělců, kteří měli problém za komunismu vystavovat. Po roce 1989 se ale propojili s MZV a pod jejich záštitou – přes velvyslanectví začali vystavovat v zahraničí.

Když Antonio zjistil, že mám s sebou obrazy, dal se s velkým nadšením do organizace možné výstavy. Antonio mne seznámil s Petrem Mikyskou, oba byli nadšeni, Antonio jako vášnivý umělec, Mikyska uvítal příležitost pro reprezentaci České republiky. 

Za socialismu mělo velvyslanectví asi 30 lidi a bohatou kulturní výměnu, za mého pobytu měli dva diplomaty, sekretářku vdanou za Kubánce a ostrahu se psem. Prostorná moderní vila zela prázdnotou.

Petr Mikyska mne požádal, abych se formálně stala členkou Konfese, aby mohli tu výstavu zaštítit. Nikdy jsem o Konfesi předtím neslyšela, ale proč ne? Antonio na tiskovou kartičku napsal moje jméno a stala jsem se členkou.

Antonio zajistil pěknou galerii Galerie Galliano na Galliano ave. Její správce Fernando byl štěstím bez sebe – české velvyslanectví dodalo pár kbelíků barvy na zdi, hadry a mýdlo na umytí podlah, zářivky a dokonce toaletní papír alespoň pro zahájení. Občerstvení bylo už slabší, myslím, že bylo několik termosek s kávou.

Kdo to nezažil, nedovede si představit, jak zubožená byla a je Havana a jaké to bylo dříve krásné město. V tu dobu vše již jen chátralo, pytlík cementu byl nedosažitelný sen po dekády. Po pádu Sovětského svazu navíc začínal opravdový hlad mezi obyvatelstvem, odkázaným na mizerné příděly a i ty se začínaly velmi ztenčovat. Po celá desetiletí voda i světlo rovněž “na příděl”.

Rozhodně nebylo radno chodit po městě večer, celé čtvrti byly neosvětlené. Výjimka je střed města, kde jsou hlavní hotely, tam je taky budova Edificio FOKSA, kde bydleli všichni cizinci pracující v Havaně na kontrakt. Je to třicetiposchoďová budova, nejvyšší na Kubě, postavená v padesátých letech. Tam jsme bydleli a měli privilegii, že voda tekla dvakrát denně a světlo bylo vždy.

Doba našeho pobytu tam byla tehdy oficiálně nazývaná “Period Especial” a lidi byli vyzýváni překonávat vše a věřit v revoluci a její výdobytky.

Městská doprava byla zoufalá, čekání na přeplněné autobusy celé hodiny o hladu, žízni, mimoměstská téměř neexistující, my jsme si přivezli starší motorku, dopravu zaplatili, takže jsme měli svoji dopravu pomocí Hondy 350.

Kdo by se chtěl dozvědět více o kubánské historii, doporučuji knihu Hugh Thomase:

Cuba – The Pursuit of Freedom (kniha zkoumá celou kubánskou historii od roku 1762 až do roku 1971 – deseti let Castrovy vlády).

Výstava

Za těchto okolností bylo otevření mé výstavy neuvěřitelně dobře navštíveno. Prostorná Galeria byla plná, přišli umělci, intelektuálové, pozváni byli diplomaté z různých velvyslanectví, ti měli aspoň čím přijet, ostatní statečně klopýtali setmělou Havanou domů. Výstava měla opravdu úspěch, pro mnohé návštěvníky to byl nejen zážitek estetický, ale i společenský, že bylo možno někam jít a cítit se jako kulturní člověk.

Argentinská velvyslankyně měla zájem koupit nějaké moje miniatury, odmítla jsem tehdy prodat, protože jsem zamýšlela kolekci z uměleckých důvodů držet vcelku, byly to opravdu krásné věci.

Z otevření výstavy mám dobrou dokumentaci – obrazů i návštěvníků – byla za námi na návštěvu fotografka Helena Wilsonová, manželka Paula Wilsona (překladatele Josefa Škvoreckého), tak mi to na památku vyfotografovala. 

Český chargé d’affaires Mikyska byl s výstavou tak spokojen, že mne požádal o zapůjčení kolekce na celý další rok jako putovní výstavu na další tři místa na Kubě. Ráda jsem souhlasila. Byl to dobrý pocit udělat ve světě něco pro Českou republiku i pro Kanadu.

Výstavu navštívil i kanadský velvyslanec na Kubě Mark Entwistle, od kterého mám pěkný zápis v knize návštěvníků, kde ocenil můj přínos kanadské kultuře.

Výstavu jsme po třech týdnech převezli do prostor českého velvyslanectví, sama jsem ji tam ve vyhrazené místnosti uložila.

John a já jsme se krátce nato vraceli do Kanady, jemu skončil kontrakt a John musel požádat o zvláštní povolení prodloužení pobytu o několik týdnů kvůli výstavě. 

S Petrem Mikyskou bylo domluveno mi kolekci poslat zpět do Kanady jako diplomatickou zásilku.

Tři putovní výstavy proběhly o rok později v roce 1996, poslední v květnu, kde tajemník Kopecký píše, že výstava byla úspěšně otevřena v největším turistickém resortu Varaderu za účasti náměstka ministra obchodu a třiceti podnikatelů z České republiky.

Ztráta obrazů

Ve stejném faxu z 24. dubna 1996 Robert Kopecký píše:

“Naším nadřízeným odborem ministerstva zahraničí jsme byli dotázáni, zda je možno zapůjčit kolekci, kterou v současné době disponuje naše velvyslanectví, na výstavu do Rio de Janeira, která by se měla uskutečnit v září tohoto roku při příležitosti návštěvy prezidenta Havla v Brazílii.

My tady v Havaně jsme toho názoru, že výstava probíhající při příležitosti návštěvy prezidenta Havla je vysoce prestižní záležitost. Pokud by se jednalo o přepravu z Havany do Rio de Janeira a zpět, samozřejmě, že bychom celou kolekci důkladně zabalili a pojistili.”

Za těchto podmínek a vzhledem k významu návštěvy jsem faxem dala povolení. Návštěva prezidenta Havla proběhla někdy v září, ale nikdy jsem nedostala žádnou zprávu o průběhu výstavy ani jakoukoliv komunikaci o navrácení kolekce.

Tím začala moje zoufalá snaha dostat cokoliv zpět. 

Z výstavy v pěti tematických celcích, jedna část nazvaná “Hold přátelství” měla pro mne význam nejen umělecký. V roce 1990 zahynula v autonehodě má nejdražší přítelkyně a talentovaná umělkyně Ferdous Akhter. Obrazy vytvořené na památku našeho přátelství jsem vystavila v jedné z předních galerií současného umění v Torontě rok po její smrti. Rovněž byly vystaveny na York universitě, kde bylo ustanoveno stipendium pro ženskou studentku v jejím jméně. Bohužel, pro mne  tato nenahraditelná práce byla vinou MZV ztracena. Ztráta nejen umělecká, kterou lze těžko vyjádřit.

Po patnácti letech neúspěšného jednání o jakoukoliv kompenzaci jediná možnost, kterou mi MZV nabídlo: nákup nové kolekce obrazů (v podstatě všechny mé zbývající obrazy), ale za čtvrtinu odhadní hodnoty ztracených obrazů a rozhodnout se do dvou dnů, aniž mně cokoliv bylo dáno písemně. Pod tímto psychologickým tlakem jsme neměla na vybranou. Buď přijmout nebo nic. Teprve pak jsem dostala kupní smlouvu a také jsem musela podepsat, že již nemám vůči MZV žádných nároků.

S radostí jsem podpořila reprezentaci České republiky ve světě, a následkem ztráty jsem ztratila důvěru a úctu k jejím reprezentantům na těch nejvyšších místech.

 Klikněte na obrázek pro sledování videa

***

Galerie Hana Mrazova ART 

Poslední motýl je nádherný film (i když specificky o násilí nacistickém, je filmem proti násilí vůbec), zajímavý i tím, že jeho producentem je Steven North a hudbu složil (na smrtelné posteli s rakovinou, zemřel před premiérou) jeho otec, Alex North (složil hudbu pro dlouhou řadu filmů, mezi nimi Spartacus a Death of a Salesman, asi patnáckrát byl navržen na Oskara a je málo lidí jeho generace, kteří neslyšeli jeho nejpopulárnější píseň, “Unchanged Melody”.) Film režíroval český režizér Karel Kachyňa a dodatečnou hudbu složil Milan Svoboda. Námětem filmu je plán nacistů vydíráním přinutit slavného francouzského mima, Antoina Moreau, aby vytvořil představení s židovskými dětmi v terezínském koncentráku, které mělo přesvědčit pozvané zástupce Červeného kříže o blahovolném a vysoce kulturním životě v této poslední štaci před cestou do plynových komor. Moreau nakonec vytvoří verzi “Hansel and Gretel”, která je otřesnou obžalobou nacistického režimu. Všichni účinkující skončí v transportu do koncentráku.

“Poslední motýl”byl  filmován v Praze ve dnech sametové revoluce. Všichni účinkující a technický personál přerušili natáčení a zúčastnili se demonstrací proti komunistickému režimu. A producent filmu “Poslední motýl”, Steven North, o tom natočil film “Gingerbread Revolution”(Perníková revoluce), ve kterém vystoupili herci, kteří hráli ve filmu “Poslední motýl”. Ale hlavně v něm vystoupili čeští studenti a herci(jedním z nich byl Josef Kemr), kteří by si všichni zasloužili Řád bílého lva. Ani ne tak jako studenti a herci, ale jako občané, kteří beze zbraní (prostě svojí vůlí, svou účastí na demonstracích a svou vírou ve svobodu) dokázali svrhnout režim, který jim čtyřicet roků vládl knutou. Jednou z nejpozoruhodnějších scén filmu je demonstrace proti režimu. Komunistický funkcionář se pokouší demonstrující převést na pravou (komunistickou) víru zesměšňováním studentů, kteří byli zmláceni komunistickou policií. Řekl něco jako, že v žádném vyspělém státě nerozhodují o tom, kdo má být prezidentem, patnáctileté děti. Zezdola masy protestujících skandují: “My nejsme děti…my nejsme děti…” Komunistický funkcionář se chvíli tvářil překvapeně, co si to ti lidi dovolují, pak to, zřejmě úplně popletený, vzdal. Nikdo se ho nedotkl, nepadlo jediné výhružné slovo pomsty, dokonce ani jediné slovo o spravedlivém trestu. Představitel francouzského mima, Tom Courtenay, který se demonstrací zúčastnil, hovořil o “sladkosti” českých lidí. O té sladkosti nevím, ale rozumím mu. Byl to krásný kompliment snu, který – jako většina snů – skoro zemřel na úbytě skutečnosti. Prvně jsem viděl, jak se masy našich lidí v těch dnech chovaly. A ověřil si, jak vysoko jejich statečnost i ukázněnost cenili přítomní cizinci. A byl jsem hluboce a radostně dojat, poprvé od mobilizace v roce 1938. Byl jsem dojat, protože po čtyřiceti letech mordování těl, ale hlavně duší, celého národa režimem, který měl absolutní moc nad životy svých poddaných, nejdříve několik (mezi těmi, kteří byli zmláceni na Národní třídě byl i můj pozdější přítel, Bohumil Hubálek), pak stovky a nakonec statisíce řeklo ne, a řekli to hlasem, který nesnesl odporu. (S bezbřehou pokorou jsem si připomněl závěr poznámek, kterými jsem 21. srpna 1968 protestoval před torontskou radnicí proti invazi armád Varšavského paktu (překlad): “Jestliže nemůžeme poslat tanky proti sovětským, alespoň se znovu zasvěťme vznešeným ideálům svobody, dožadujme se stále silnějším a neodbytnějším hlasem svobody pro všechny. Náš hlas je slyšet za železnou oponou a stále silnější echo se vrací. Přijde den, kdy toto echo nabude síly uragánu, proti kterému sovětské tanky budou bezmocné).”

Film zachytil i Václava Havla, jak odchází z vězení, jak přichází s Dubčekem do sálu, dýchajícího slávou, vítězstvím a nadějí a končí záběrem dojatého Václava Havla s první ženou Olgou na balkonu nad jásajícími zástupy. A smutně (a nechápavě) jsem si připomněl i zápis o jednání mezi Václavem Havlem a tehdejším komunistickým ministerským předsedou Ladislavem Adamcem v úřadu předsednictva vlády 5. prosince 1989. Jednání se mimo jiné zúčastnili Petr Pitthart, Jiří Křižan a Vladimír Hanzel (pokud vím, tehdejší Havlův osobní tajemník), který jednání zaznamenal a zvěčnil v knize “Zrychlený běh dějin”. Havel a jeho kolegové se snaží (necelé tři neděle po zmlácení studentů komunistickou policií) Adamce přesvědčit, aby zůstal předsedou vlády.

Hanzel: Máme to chápat, že vy nebudete…?

Adamec: Ne, nebudu. (plácnutí dlaní do stolu)

Havel: Vy nebudete ministerským předsedou?

Adamec (resolutně): Ne !!!

Havel: No, to ovšem jsme nepochopili, aspoň já teda.

Havel: Dobře, považujete teda za reálnou – já mám pocit, že řešení s tím, že vy byste byl prezidentem a Sacher předsedou vlády…

===========================================

Strašně bych si přál, aby to nebylo pravda. Stejně bych si přál, aby nebylo pravda mnohé z toho, co se stalo o dva měsíce později, při Havlově torontské návštěvě v únoru 1990.

* * *

Josef Čermák: The Last Butterfly

The General Consulate of the Czech Republic in Toronto deserves thanks for calling our attention to the screening of the film “The Last Butterfly” at this year’s , already twentieth, Toronto Jewish Film Festival. The film’s name seemed faintly familiar. Then I remembered: the name of the film reminded me of a poem of one of the talented Jewish children, who – before they took them to the camps of death – wrote verses, stories and reports (they were published in their newspaper Vedem) I read in a book published in 1995 called “Is my country a wall of ghettos?” I looked for the poem in my copy of the book, but didn’t find it there. The verse which stuck in my memory (possibly also because for its author, and equally for the huge majority of the Terezin children, it demarcated not only the past, but also the future): I didn’t see there a butterfly…(If I remember well, the last butterfly he saw there sometime in the past, was brightly yellow). A possibility, that the title of the film was inspired by the verse, was a sufficient encouragement for me to hit the street. I didn’t regret it.

The Last Butterfly is a wonderful film (even though it is specifically about the Nazi violence, it is truly a film against any violence), it is also interesting that it was produced by Steven North and the music was composed – on his deathbed – by his father, Alex North, who died from cancer before the film was released. (Alex North composed music for a great number of films, including Spartacus and Death of a Salesman and there are not many people in his generation who never heard his most popular song, The Unchanged Melody). The film was directed by Czech director, Karel Kachyna, and additional music was composed by Czech composer Milan Svoboda. It is about a Nazi plan to blackmail a famous French mime Antoine Moreau into presenting a children’s performance at Terezin, which was to deceive the visiting Red Cross delegation into believing that the Terezin concentration camp, the last stop before the children were transported to the gas chambers, was a benign place with a highly cultured environment. Moreau in the end creates an extraordinary version of “Hansel and Gretel”, based on the book of the same name by Canadian author Michael Jacot, which is a powerful indictment of the Nazi regime. Everyone participating in the performance ends on the train to the concentration camp.

The Last Butterfly was shot in Prague during the Velvet revolution. The entire cast and crew of the film had staged a walk-out to join the revolution which inspired the producer of “The Last Butterfly” to make a film about the Velvet Revolution, and name it “The Gingerbread Revolution”. The cast in the two films was much the same. With one major difference: the main actors in the ”Gingerbread Revolution” were Czech students and actors (one of them was Josef Kemr) and they did not act – they lived their parts. All of them deserve the highest Czech decoration, the Order of White Lion, as citizens who – without weapons (their weapons were their will, their participation in the demonstrations, and their faith that freedom must prevail) – succeeded in bringing down a regime, which for forty years ruled them with a whip of fear. One of the most compelling scenes in the film is a demonstration, during which a Communist leader tries to persuade the crowd of the correctness of the party line by ridiculing the students who few days earlier were beaten up by the Communist police: no developed country can let 15 years old children decide who should be the president of the country…From bellow,  the masses chant: “We are no children…we are no children…” The Communist leader looks confused as if he couldn’t fathom the audacity of the people to contradict him, and then, utterly bewildered, gives up. No one touched him, not one threatening word, not even a single word about just punishment, marred the occasion. The actor who in “The Last Butterfly” played the mime Moreau, Tom Courtenay, spoke about “sweetness” of the Czech people. I don’t know about sweetness, but I know what he means. It was a lovely compliment to a dream, which – as most dreams – subsequently almost died from the decease of reality. This was the first time I really saw how our people behaved in those pregnant days. The film also confirmed how highly their courage and their discipline was valued by foreign observers. And I was –for the first time since the mobilization in the fall of 1938 – profoundly and joyously moved. I was moved, because after 40 years of ravaging the bodies, but even more the soul of the nation by a regime, which had almost absolute power over the lives of its subjects, at first a few (among them those beaten up by the police at the Národní třída, including my later friend, Bohumil Hubálek), then hundreds and in the end hundreds of thousands said No, and said it in a voice which couldn’t be denied. (I recalled – with humility without end – the concluding sentences of my remarks in front of the Toronto City Hall, protesting the invasion of the Warsaw Pact armies: “If we cannot send our tanks against the Soviet tanks, let us at least rededicate ourselves to the high ideals of liberty, let us demand with an ever stronger and  more persistent voice freedom for all. For our voice is heard behind the Iron Curtain, and an ever stronger echo is coming back. One day that echo will gather the force of a hurricane, against which Soviet tanks shall not prevail.”

The Gingerbread Revolution shows Václav Havel leaving prison, then entering – with Dubček a hall, emanating glory, victory and hope, and ending with a shot of profoundly moved Havel and his first wife Olga on a balcony above the rejoicing throng. I recalled – sadly and uncomprehendingly – a record of negotiations between Havel and the then Communist Prime Minister, Ladislav Adamec, at the cabinet’s office on December 5, 1989. Also present were Petr Pitthart, Jiří Křižan and Vladimír Hanzel (I believe Havel’s personal secretary) who recorded the negotiations and immortalized them in his book “The accelerated beat of history”. Havel and his colleagues are trying (not quite three weeks after several students were beaten up by Communist police) to persuade Adamec to continue as the prime minister.

Hanzel: Should we take it that you won’t…?

Adamec. No. I won’t. (hits the table with his fist)

Havel: You won’t be the prime minister?

Adamec (resolutely): No !!!

Havel: Well, then we didn’t grasp it, at least I didn’t.

Havel: Allright, would you then see as real – I have a feeling, that the solution might be that you would be president and Sacher  prime minister…

————————————————————

I would desperately wish to believe that it wasn’t so. And I would equally wish to believe that some of the things that happened a couple of months later during Havel’ s Toronto visit, didn’t happen either.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

„Sametová revoluce“ smetla normalizační režim jak domeček z karet. Prohnilost systému, který se zcela vyčerpal, se nejmarkantněji projevila právě v listopadu 1989. Komunistická strana Československa se zřekla vedoucí úlohy zakotvené Ústavou a bez viditelnějšího odporu předala moc Občanskému fóru (OF). Dne 29. prosince 1989 se stal prezidentem republiky dramatik Václav Havel, který stál od počátku v čele revoluce. V červnových volbách 1990 se opět jako ve dnech po 17. listopadu projevilo přání široké veřejnosti ukončit více než čtyřicetiletou nadvládu KSČ – OF s naprostou většinou vyhrálo volební klání.

Listopadové události zákonitě přinesly odstranění všech omezení i v kultuře a literatuře. Všechny tři proudy, oficiální, samizdatový a exilový se v 90. letech spojily v jednu řeku. Mizí vnější politické zásahy a cenzurní dozor, vzniká nová Obec spisovatelů, z vedoucích míst v nakladatelstvích odcházejí zkompromitovaní redaktoři. Stovky nových nakladatelství včetně státních vyslyšely enormní poptávku po dříve zakázaných knížkách. Po mnoha letech se na trhu opět objevují knihy Ludvíka Vaculíka, Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Ferdinanda Peroutky, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Jaroslava Foglara a desítek dalších. Demokracie a svoboda, o které snili spisovatelé několik generací, se opět navrátily do české společnosti.

Pro Hrabala osobně přišla revoluční změna možná už pozdě, nemoci spojené s věkem na něj už silně doléhaly a nedostávalo se mu sil pro realizaci všech tužeb. Pro jeho dílo však sametová revoluce znamenala novou renesanci. Knihy Bohumila Hrabala na počátku 90. let zaplavily český knižní trh. Během krátké doby si bylo možné zakoupit všechny významné Hrabalovy texty. Jen v roce 1990 se vydání dočkaly tituly Něžný Barbar ve stotisícovém nákladu, Obsluhoval jsem anglického krále ve 140 tisících výtisků, a další věci ze šuplíku: Bambini di Praga – Barvotisky – Krásná Poldi, Kličky na kapesníku a Schizofrenické evangelium. O rok později si konečně mohli všichni čtenáři přečíst trilogii Svatby v domě, Městečko, kde se zastavil čas a sbírku básní z roku 1948 Ztracená ulička. V roce 1992, po dvaadvaceti letech, konečně vychází Poupata a Příliš hlučná samota (společně s Městečkem a Něžným barbarem). Ta již byla vydána v citelně nižším nákladu v počtu 27 tisíc výtisků.

Hrabalovi se na konci 80. let stalo psaní jedním ze způsobů útěku ze samoty a výrazem sebezáchovy. Téměř každý měsíc dokončuje jeden kratší text a ihned jej odevzdává Václavu Kadlecovi k vytištění. Povzbuzení do života i do psaní se mu dostávalo zejména z okruhu mladších lidí, který okolo něho vznikl. Tento kroužek počátkem listopadu 1988 přijal název Společnost Bohumila Hrabala a začal vydávat klubový časopis Haňťa press (Haňťa – hlavní postava z románu Příliš hlučná samota). Čtenářům se Hrabal přihlásil právě v prvním čísle Haňťa pressu 3. března 1989 lyrickou reportáží Kouzelná flétna. V podstatě se jedná o esej s dokumentární výpovědí o vlastních pocitech a dojmech. Tímto esejem přešel k psaní textů na jeden zátah. Způsob psaní se nyní diametrálně lišil od textů z let šedesátých, na kterých pracoval i několik let a vracel se k nim. V rychlém sledu bylo vydáno šest knižních výborů Listopadový uragán (1990), Ponorné říčky (1991), Růžový kavalír (1991), Aurora na mělčině (1992), Večerníčky pro Cassia (1993) a v roce 1994 Texty. Stroze nazvaným dílem se definitivně uzavřelo Hrabalova literární práce. Těmito texty se jako červená niť linou autorovy meditace o útrapách stáří, o tíži samoty, o myšlenkách na sebevraždu, o literárních láskách, o cestě do Ameriky, ale také o proměnách na politické scéně po pádu totalitního režimu. Tato fejetonistická esejistika, Hrabalovými slovy „literární publicistika“ představuje poměrně složitější literární formu, která je pro běžného čtenáře výrazně méně stravitelná. Ani literární kritika si příliš nevšímá „pozdního Hrabala“, a tak doposud čekáme na zhodnocení závěrečné etapy Hrabalovy tvorby.

Bohumil Hrabal se v 90. letech nedočkal „jen“ vydání všech svých hlavních titulů, ale dokonce mohl sledovat vydávání svých Sebraných spisů. Klíčovou roli při jejich realizaci sehrálo nakladatelství Václava Kadlece Pražská imaginace, které vydávalo Hrabalovy texty už i před rokem 1989. První svazek Sebraných spisů vyšel v roce 1991 a poslední devatenáctý v roce 1997. Všechny svazky zdobí pečlivá ediční práce, jejímž vrcholem je poslední svazek obsahující bibliografie, dodatky a rejstříky.

V devadesátých letech se pochopitelně Hrabalovi dostávalo celé řady domácích a zahraničních ocenění. Byl mu udělen čestný doktorát v Padově a celá řada státních ocenění (francouzský Řád umění a písemnictví, italský Grinzane Cavour a český řád Za zásluhy). Jeho knihy byly přeloženy do více jak tří desítek jazyků, a tak si Hrabala mohou přečíst lidé doslova po celém světě (v Japonsku, Izraeli, Vietnamu, Turecku, Rusku či na Islandu). Velké popularitě se dodnes těší zejména v Polsku a Maďarsku. Nebývalé pozornosti se mu též dostávalo v Německu, Itálii a Francii. Bohužel zahraniční zájem nebyl vyvažován adekvátním zájmem české veřejnosti, který by si autor jeho formátu jistě zasloužil. Hrabal zůstával i v posledních letech svého života enfant terrible české literatury, částečně nedoceněn, částečně nepochopen, ale vždycky s osobitým pojetím tvorby, kterou není možné zařadit do žádné skupiny nebo literárního směru.

Kruh života se ve spisovatelových dvaaosmdesáti letech začal pomalu uzavírat. Opět se silně přihlásila nemoc – zhoršující se chůze, která jej trápila už několik let. Od počátku prosince 1996 byl hospitalizován na ortopedii v pražské nemocnici Na Bulovce. Pomalu se začal loučit s přáteli i se životem. S literaturou se rozloučil už dříve. Od roku 1995 nevztáhl ruce na psací stroj. V okamžiku, kdy Bohumil Hrabal ztratil chuť do psaní, ztratil chuť do života. A síla k pouhému přežívání se rychle vytrácela. Hrabalův život nezadržitelně spěl k tragickému rozuzlení. Pozemská pouť Bohumila Hrabala se uzavřela pádem z pátého patra nemocničního pokoje dne 3. února 1997. Nyní už jej čekal jen věčný posmrtný život…    

Epilog

Prožitky Bohumila Hrabala vlastně představují osudy člověka, který prožil složité 20. století. Spisovatel se narodil ještě v časech panování Františka Josefa I., zažil dvě světové války, prožil naprostou většinu života za existence Československa, aby nakonec zemřel v České republice. Dokázal osobitým způsobem reflektovat dojmy a zkušenosti, které jsou blízké všem lidem. Bohumil Hrabal se svým humanistickým dílem zařadil mezi velikány světové literatury. Přestože psal jazykem nikterak početného českého národa, dokázal obsahem a myšlenkovým nábojem svých děl uchvátit čtenáře bez rozdílu hranic. A to věru nebyl úkol lehký.

————————————————————-
/Ukázka z knihy „Nymburkem ve stopách Bohumila Hrabala“, kterou je možno si objednat na adrese  jan.rehounek@seznam.cz. Kniha je vázaná, na křídovém papíře, 45 barevných + 7 černobílých ilustrací, 71 stran – cena 120,- Kč + poštovné/

***

Koláž exkluzivně pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Jana Řehounka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/jan-rehounek/  

Narodil jsem se dva kilometry od jejich soutoku pod Mělníkem v rodinném domku z přelomu 19. a 20. století. V té době se stavěly domky z nepálených cihel, tzv. „buchet“, které se vyráběly ve zdejší cihelně poblíž Labe, a to z hlíny a kravského či koňského trusu s trochou obilních plev, které zbývaly po vymláceném obilí. 

Ještě ze života mých stárnoucích rodičů jsem domek ošetřoval, modernizoval a vybavoval pro budoucí penzijní léta na stáří mé a mojí manželky. Co to všechno bylo platné, když domek se nemohl svým chatrným základem ubránit přívalům vod v srpnu 2002. Letos je tomu právě deset let, kdy pětisetletá povodeň postihla povodí Vltavy a Labe, celý kraj pod Řípem a opět jako v třetihorách se tato legendární hora ocitla uprostřed velkého jezera.

TEPRVE NYNÍ PO DESETI LETECH si mohu zavzpomínat s určitým nadhledem, jak jsme prožívali nenadálé události, které nás postihly v tom roce. Tehdejší katastrofální povodní bylo poničeno celkem 753 obcí, v sedmi krajích republiky byl vyhlášen stav nouze, při němž například v Praze dosáhl průtok na Vltavě více než 5300 kubíků vody za sekundu (dlouhodobý průtok činí přitom pouhých 145 m3/s), 225 000 lidí muselo být evakuováno ze svých domovů, 17 lidí přišlo o život a celkově byly způsobeny škody za 73 miliard korun.

V mé rodné obci padlo za oběť velké vodě 41 rodinných domů, mezi nimi také ten, v němž mne maminka přivedla na svět za pomoci porodní babičky  v září  1926.

Znám ten kraj velmi podrobně, napsal jsem odtud velké množství článků, fejetonů, rozhovorů se zajímavými lidmi z vinohradů, rybářů od vody, veslařů, kteří vyhrávali  za první republiky nejen slavné Primátorky v Praze, ale přiváželi si trofeje i z mezinárodních veslařských závodů. V mé rodné obci se dokonce hrála volejbalová liga, náš trenér Láďa Drobný  působil několik let v africké Ghaně, kam byl vybrán Čs. olympijským výborem.

Velkou předností mého rodného Mělnicka a Podřipska je zdejší genius loci. Prvním historicky doložitelným panovníkem je kníže Bořivoj, jehož sňatek s Ludmilou – první matkou České země – znamenal zároveň zárodek českého státu. Sedm panovnic, manželek Přemyslovců , naposledy také  Karla IV. (nejprve Blanka z Valois, poté Anna Falcká, Anna Svídnická a Alžběta Pomořanská), za jehož panování  dosáhl Mělník významného postavení, stal se korunním statkem, kde na jeho úrodných stráních obrácených k jihu se začalo rodit víno, dovezené sem z Burgundska, jak o tom svědčí nařízení krále Karla IV. z února 1358.

Ale těm slavným osobnostem není zdaleka konec, v mé encyklopedii Kdo byl a je kdo (vydalo encyklopedické nakladatelství Libri Praha v roce 2007) je na 1750 medailónů, z toho na tři sta šlechtických rodů, více než tisíc představitelů 70 měst a obcí od původních rychtářů ještě před národním obrozením, starostů a mezitím také předsedům národních výborů v létech komunistické vlády až po starosty nynější, volené již opět ve svobodných volbách. Jsou tu uvedeny také všechny školy včetně jejich 1040 minulých i současných správců nebo ředitelů, posléze také 282 obecních a městských kronikářů.

V té paletě nemohou zaniknout jména slavných literárních rodáků a těch, kteří tento kraj svými pobyty a svou tvorbou poznamenali v minulosti. Jen namátkou uvádím K. H. Máchu, Svatopluka Čecha, Vítězslava Hálka, Jana Nerudu, Jaroslava Seiferta, Jaroslava Vrchlického,  Viktora Dyka, Kamila Bednáře a Oldřicha Wenzla. K těm všem se hlásí Literární klub Pegas Mělník, o většině z nich jsme pro zdejší návštěvníky uspořádali literárně dramatická pásma, hlásíme se k jejich tvorbě a životu, uctíváme jejich světlou památku.

Jsme si vědomi bohatých historických a kulturních tradic naší země, která je v současné době velmi nemocná a dokonce na nedávném semináři mediálních odborníků ji přednášející charakterizovali jako zemi se společností ne rozpadající se, ale rovnou rozpadlou! Nestačil jsem protestovat v otevřené diskusi proti vysloveně negativistické charakteristice naší země, protože nebýt například širokého vzmachu dobrovolné a dobrovolnické činnosti v době všech minulých záplav, těžko by státní orgány samy zvládly hrůzy těch katastrof. A nehledě na taková malá sdružení nadšených literátů, kteří nejen tvoří, ale nestačí připomínat, z čeho jsme vyrostli, jaké jsou naše kořeny a kam směřujeme svou tvorbou a svým počínáním.

Na padesát autorů – členů Literárního klubu Pegas Mělník, vybralo své verše pro jubilejní almanach – sborník Básníci nad soutokem (1987-2012), aby  svou tvorbou vyjádřili pocity, lásky, touhy, vzněty i podněty, dali nahlédnout do hloubky své duše a ukázali šířku svého srdce či výši svého intelektu. Přicházejí potichu, ale rádi by oslovili, zaujali, přivedli k zamyšlení nad zrychlujícím se během našich životů, vyvolali úsměv i radost, odpomohli od starostí a běd, zaplnili prázdnotu, aby po nich zůstala alespoň malá stopa v nekonečných dálkách času. Je to tak prosté a přece potřebné, aby člověk žil a brzy nehynul…

Jedno březnové odpoledne letošního roku přišlo si pro tento sborník na jeho veřejnou prezentaci prvních více než sto zájemců a návštěvníků autogramiády, a to do hotelu, který svého času postavil zdejší rodák – boxerský olympionik Ruda Kraj – Mlátička, jeden z našich sponzorů (kromě města Mělníka, Jana Jiřího Lobkowicze, dalších podnikatelů či  zdejších firem). To rovněž o něčem vypovídá, přinejmenším o určité kultivovanosti, o určité známosti, jíž se za 25 let těší náš literární klub a k němuž se čím dále více hlásí mladí začínající autoři ze škol základních i středních.

Do celostátní literární soutěže, kterou letos pořádáme již po osmnácté, se v minulosti přihlásilo svými pracemi 1599 autorů z celé republiky. Mezi našimi členy je již několik básníků a literárních tvůrců, kteří byli přijati do Obce spisovatelů. To naše činění rovněž podporuje a informuje pravidelně o výsledcích naší každoroční soutěže.

Znovu se potvrzuje, že život v každé společnosti utvářejí především obětaví, pracovití  nezištní lidé, občané, pro něž je veřejně prospěšná a v tomto případě také literární činnost, nejen zálibou, koníčkem, ale také věcí cti a jistým vyjádřením společenského postoje k novým hodnotám, jež každá společnost k svému trvalému životu nezbytně potřebuje.

***

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Dalším výrazným zlomem v Hrabalově životě byl vývoj po násilně přerušeném obrodném procesu let šedesátých. Tanky „bratrských“ armád zcela změnily život v Československu. Opět jako by se navracela situace po roce 1948. Následovaly čistky, prověrky, pozastavení časopisů, konec možností publikovat. Skončil pokus o demokratizační reformy a nastal návrat k tvrdému autoritativnímu režimu. Navrátila se cenzura, právně sice nezakotvená, o to důmyslněji však propracovaná. Při prověrkách v komunistické straně neprošly statisíce jejích členů, další statisíce přišly o zaměstnání. Jenom zběžné odhady hovoří v této souvislosti o půl milionu občanů. Sto dvacet tisíc lidí zůstalo po srpnu 68 za hranicemi, další odchody následovaly v průběhu 70. let – udává se, že to bylo tři sta tisíc lidí.

Většina spisovatelů aktivních v roce 1968 se dostala na „černou listinu“, pro veřejné instituce a nakladatelské domy jako by přestali existovat. Opět se rozšířilo ovzduší nekritičnosti. Jeden ze dvou nezastavených periodik Literární měsíčník za  osmnáct let své existence neuveřejnil jedinou negativní kritiku na národního umělce z řad obnoveného, opět přísně výběrového Svazu československých spisovatelů. Ten byl nově ustaven v roce 1972 za účasti 115 spisovatelů.

Stejně jako v 50. letech se i v této době formoval exilový proud a samizdatový okruh. Mezi spisovateli, kteří odešli do zahraničí, byli Josef Škvorecký, Arnošt Lustig, Ludvík Aškenázy, Ivan Diviš… Později následovaly odchody Milana Kundery, Jiřího Koláře, Pavla Kohouta, Jiřího Gruši. Tito lidé přicházeli už do jiného světa, než spisovatelé odešlí po roce 1948. Snáze nacházeli uplatnění, a proto mohli lépe pomoci s vydáváním československých autorů. Nejznámějším nakladatelstvím bylo Škvoreckého Toronto ´68 Publishers. Během dvou desetiletí vydalo kolem 200 knižních titulů. Další nakladatelství vzniklo v Kolíně nad Rýnem se jménem Index (170 titulů).

Nejpočetnější domácí skupina spisovatelů byla ta, jež nemohla publikovat a kterou proto označujeme jako ineditní, nebo výstižněji samizdatová. Samizdat vytvářel jistý čtenářský okruh a brzy našel oporu ve Vaculíkově edici Petlice. Do roku 1989 zde vyšlo 410 knih. Vedle Petlice vycházely další samizdatové edice, jako Kvart (100 titulů) a Expedice (300 titulů). Pod samizdatem si musíme představit strojopisné opisy ve dvou a více exemplářích, jež kolovaly po předem určené čtenářské trase. Jeden opis se tak dostal do rukou asi 150 lidí. Samizdat nebyl omezen jen na literární produkci, ale byl napojen i na ostatní aktivity, jako koncerty, happeningy, bytové divadlo, ilegální církev, činnost Charty ´77.

Bohumil Hrabal se ocitl na okraji oficiální literatury. Sám sebe i své kolegy označil termínem „spisovatelé v likvidaci“. V době, kdy se mu splnilo jeho celoživotní přání stát se spisovatelem, byla mu ze dne na den v jeho nejzralejším věku znemožněna publikační činnost. Ocitá se v těžké depresi z nástupu normalizace a z bezvýchodnosti situace. Nakladatelství odmítala jeho díla s poukazem na to, že „text vycházející z nakladatelství nesmí působit příliš neobvykle, nesmí být příliš složitý, nemůže být vykládán jako alegorie na socialismus, nemůže být pouhým hraním se slovy, tím méně ovšem provokací, nevhodnou narážkou, atd.“.

Bohumil Hrabal stále častěji hledal útočiště uprostřed  lesů v Kersku, kde roku 1965 koupil na doporučení spisovatele Adolfa Branalda chatu. Chatová osada Kersko, ležící na břehu milované řeky Labe asi 15 km od Nymburka, mu poskytla dostatek času a klidu na nové literární nadechnutí. A právě zde Hrabal píše, hodnoceno očima dnešní literární kritiky, svá vrcholná díla a díky nim je považován za jednoho z největších spisovatelů druhé poloviny 20. století. Roku 1970 vznikly Postřižiny a Rukověť pábitelského učně, díla inspirovaná vzpomínkami na nymburské dětství. V horkém létě 1971, za pouhých 18 dní, napsal Hrabal svůj největší epický román Obsluhoval jsem anglického krále. V roce 1973 dokončil Hrabal práci na další nymburské próze Městečko, kde se zastavil čas. Ve stejném roce si zavzpomínal na svá bohémská léta prostřednictvím svého přítele grafika – autodidakta a explozionalisty Vladimíra Boudníka (1924 – 1968) v díle Něžný Barbar. V roce 1975 Hrabal pracoval na knize povídek z Kerska Slavnosti sněženek. A nakonec v roce 1976 dospěl ke svému vrcholu v rapsodii Příliš hlučná samota. Velice plodné období uzavřel Hrabal dalšími dvěma variacemi na rodinné téma Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981).

Podobně jako v 50. letech, tak i v první polovině 70. let psal Hrabal bez možnosti spatřit své čerstvě dopsané texty na knižních pultech. Paradoxně tak získal čas na důslednou práci s textem. Například Příliš hlučná samota původně měla dvě verze – první je psána apollinairovským veršem a druhá obecnou češtinou. Nakonec se však Hrabal rozhodl pro třetí verzi, napsanou v češtině spisovné.

V čem však byla situace v 70. letech jiná než situace v 50. letech? Hrabal byl celorepublikově uznávaný spisovatel a pochopitelně se na něj vedle zraků čtenářské veřejnosti upírala pozornost všude přítomné Státní bezpečnosti (StB). Příslušníci tajné policie Hrabala sledovali i v kerském polesí a například oslavy Hrabalových narozenin v roce 1971 byly násilně ukončeny příjezdem Státní bezpečnosti z Prahy. Nebylo proto od věci, že Hrabal ukrýval i své texty. Po dopsání Obsluhoval jsem anglického krále pořídil Hrabal čtyři kopie. Jednu kopii uložil jako obvykle u bratra Slávka a ostatní schoval jinde, aby se při eventuální domovní prohlídce nedostal text do rukou komunistické policie. A ani do oběhu se text prozatím neopovážil dát.

Státní bezpečnosti se Hrabala umlčet nepodařilo. Nejprve začaly roku 1973 vycházet jeho nové  knihy v samizdatu, jako první vycházejí ve Vaculíkově Petlici Postřižiny.

Dne 8. ledna 1975 vyšel v prokomunistickém týdeníku Tvorba fiktivní rozhovor s Bohumilem Hrabalem, který mu pootevřel dveře k oficiálnímu publikování. Od té doby se stal veřejně vydávaným spisovatelem a jeho díla po cenzurních úpravách mohla opět vycházet. Cenzurní škrty deformovaly uměleckou výpověď zejména v politických, erotických a existencionálních pasážích. Do veřejné literatury měly proto snazší cestu prózy založené na kouzlu vzpomínek: 1976 vycházejí Postřižiny, o dva roky později Slavnosti sněženek, rok nato Krasosmutnění a roku 1981 Harlekýnovy milióny. Postřižiny, Krasosmutnění a Harlekýnovy milióny bývají označovány jako nymburská trilogie, a pod společným názvem Městečko u vody vyšly roku 1982 a 1987 jako soubor. Bohužel, prazáklad těchto textů Městečko, kde se zastavil čas se k čtenářstvu v době normalizace nedostal. Oficiálně ještě vyšly Kluby poezie (1981), Domácí úkoly z pilnosti (1982) a Život bez smokingu (1986) a výbory povídek Každý den zázrak (1979), Hovory lidí (1984), Můj svět (1988) a Chcete vidět zlatou Prahu? (1989), jež vyšla v nákladu 145 tisíc výtisků. Ačkoliv se v mnohém jednalo o značně neautentické texty, ve své době měly velký ohlas – Hrabalovy texty totiž překonávaly souběžnou oficiální produkci o třídu ne-li o dvě.

Ačkoliv Hrabal někdy slevil a podřídil se přáním nakladatele, u svých stěžejních děl umělecké kvality rozmělňovat nehodlal. Velké romány vycházely pouze v samizdatu nebo exilu. Obsluhoval jsem anglického krále vychází poprvé samizdatově roku 1973 v Edici Petlice a o rok později v Edici Expedice a nakonec roku 1982 v Edici Popelnice. Něžný barbar byl otisknut v Petlici v roce 1974 a v Expedici roku 1975, dále roku 1978 v Krameriově expedici a nakonec v Popelnici roku 1982. Městečko, kde se zastavil čas se dočkalo otištění nejprve v Petlici (1974), poté v Expedici (1975) a nakonec v Popelnici (1979). A konečně Příliš hlučná samota vychází roku 1977 poprvé v Expedici a o rok později současně v Popelnici i v Krameriově expedici a roku 1986 v Pražské imaginaci.

Předzvěstí, že se režim ocitl ve smrtelné křeči, bylo konání velkých oficiálních oslav Hrabalových sedmdesátých pátých narozenin v roce 1989. Hrabal, který doposud mohl vyjet pouze do Jugoslávie, dostal výjezdní doložku na americké turné a v květnu byl pozvednut mezi „zasloužilé umělce“. Dočkal se dokonce otištění Příliš hlučné samoty (nakladatelství Odeon) v nákladu 80 tisíc výtisků a v jednom svazku Tři novely (Obsluhoval jsem anglického krále, Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé) v rekordním nákladu 80. let – 190 tisíc výtisků.

V exilových nakladatelstvích jako první byla vydána kniha Městečko, ve kterém se zastavil čas (Comenius Innsbruck 1978). Roku 1980 vyšla Příliš hlučná samota společně s Jak jsem obsluhoval anglického krále (Index, Kolín nad Rýnem). Ve stejném nakladatelství byla vytištěna kniha Něžný barbar opět s pozměněným názvem Něžní Barbaři (1981). Hrabal ovšem nevystupoval na veřejnosti jen skrze své knížky, ale také zprostředkovaně v divadlech a ve filmu. Na komorních divadelních scénách se hrají divadelní hry, jejichž námětem jsou Hrabalovy knihy – Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Bambini di Praga a dokonce i Něžný barbar (1981 – Činoherní klub, Praha) a Hlučná samota (1984 – Divadlo na zábradlí, Praha). Ještě většího ohlasu se dostalo filmovým adaptacím. Již v 60. letech Jiří Menzel realizoval filmy podle výše zmíněných titulů Ostře sledované vlaky (1966) a trezorové Skřivánci na niti (1969). Na konci 70. let se k Hrabalově tvorbě vrátil a natočil divácky veleúspěšné Postřižiny (1980). V roce 1983 převedl na stříbrné plátno Slavnosti sněženek.

V uměleckém rozletu Hrabal pokračoval i v 80. letech. Celá první polovina dekády byla vyplněna prací na nejrozsáhlejším Hrabalově díle Svatby v domě. Prvotní strojopisný text, který obsahoval 701 stránku, napsal Hrabal v roce 1982 a předběžně jej nazval Svatby v domě aneb Život bez rukávů. K původnímu textu se Hrabal vrátil v letech 1984 – 85 a sestříhal jej v triptych, první svazek nese název Svatby v domě s podtitulem „Dívčí románek“, druhý Vita Nuova s podtitulem „Kartinky“ a poslední Proluky, bez podtitulu. V tomto díle Hrabal složil dojemnou poklonu své ženě Elišce (1926 – 1987), jejíž portrét v jeho prózách dosud chyběl.

Kniha ovšem v nakladatelství Československý spisovatel, kde od roku 1976 vycházely všechny Hrabalovy oficiální texty (až na Kluby Poezie – Mladá Fronta), nemohla vyjít. Text byl pro tehdejší normalizační režim příliš provokující. Odmítnutá trilogie byla však nadšeně přijata samizdatovými i exilovými nakladateli. Roku 1986 vydává Ludvík Vaculík v edici Petlice v počtu třiceti kusů Proluky, aniž tuší, že se jedná o třetí díl triptychu. Téměř současně tisknou Proluky manželé Škvorečtí v exilovém nakladatelství Sixty – Eight Publishers v kanadském Torontu.

Ještě téhož roku vydává Václav Kadlec ve svém samizdatovém nakladatelství Pražská imaginace zbývající dva svazky trilogie a pochopitelně opět i Proluky v nákladu 35 kusů. Po setkání s Václavem Kadlecem překonal Hrabal svou obvyklou nedůvěru k samizdatovým nakladatelům a svěřil mu k „vydání“ i další texty: Sémantický zmatek, Příliš hlučná samota (všechny tři verze), Kličky na kapesníku, Naivní fuga. Posléze spolupráce přerostla v přátelství a po roce 1989 se stal Václav Kadlec a jeho Pražská imaginace Hrabalovým oficiálním „dvorním nakladatelem“.

Trilogií Svatby v domě vyvrcholilo Hrabalovo románové období. Od dokončení poslední části trilogie se Hrabal na tři roky odmlčel. Kromě několika příležitostných krátkých textů téměř vůbec nepsal. Bezpochyby za ztrátou chuti do psaní stálo několik tragických osobních ran, které v krátkém časovém úseku úplně rozbily Hrabalovo tvůrčí zázemí. V květnu 1987 odchází z tohoto světa bratr Břetislav, dne 31. srpna 1987 po dlouhé těžké nemoci umírá Eliška Hrabalová a v listopadu 1988 umírá básník, cellista Národního divadla a celoživotní přítel Karel Marysko. K rozpadu Hrabalova vnitřního světa přispělo i zboření libeňského domu na jaře roku 1988. Jen velmi pomalu dostával Hrabal opět touhu usednout k psacímu stroji. Naštěstí události, které měnily politické klima v zemi, jeho návrat ke psaní urychlily.

Pokračování 22. Května

————————————————————-
/Ukázka z knihy „Nymburkem ve stopách Bohumila Hrabala“, kterou je možno si objednat na adrese  jan.rehounek@seznam.cz. Kniha je vázaná, na křídovém papíře, 45 barevných + 7 černobílých ilustrací, 71 stran – cena 120,- Kč + poštovné/

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Jana Řehounka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/jan-rehounek/

Jistě, Jindra v mém původním vyprávění pro náš sborník Generace 45 (vydal Riopress 1997) se nemínil o své emigraci tehdy rozepisovat a jiný jeho životopis jsem neměl. Nedalo mi, abych přece jen nepátral dál, protože tyto důležité etapy by neměly v mém vyprávění o Jindrovi Lionovi chybět. Už také proto, že jsme se dobře znali od onoho roku 1945 jako kolegové z redakce deníku Mladá fronta.

Proto – nikoliv jen ohlasy – ale další článek o Jindrovi Lionovi, českém novináři, který již ve svých 16 letech emigroval z naší země se svými rodiči a čtyřmi sourozenci do Palestiny. Psal se rok 1938. Zajímavá jsou ovšem ještě léta před jeho odchodem z vlasti. Sám Jindra o nich vypráví ve svém kdesi dávno zasutém životopisu.

Můj otec se jmenoval Arthur Lion. Narodil se 18. dubna 1883 blízko Prahy a měl čtyři sourozence. Ida a Oskar zemřeli před 2. světovou válkou, Hans odešel po první světové válce jako sionista do Palestiny.

Moje matka se jmenovala Elisa Robitschek a narodila se 10. ledna 1885 v Mašťově. Můj bratr František se narodil 5. ledna 1909 v Praze a byl o 13 let starší než já, protože mezi jeho a mým narozením se nacházela světová válka.

Můj otec narukoval a stal se důstojníkem rakouské armády. Dokonce si s sebou směl vzít i psa, boxera. Já jsem se narodil po první světové válce, 19. března 1922. Díky vlivu mého zbožného strýce jsem chodil do židovské národní školy, kde vyučujícím jazykem byla čeština. Tato škola se od ostatních škol lišila jenom v tom, že tam byly dodržovány židovské svátky. Židovská střední škola v Praze neexistovala.

U nás doma se mluvilo německy i česky. Moje matka s námi mluvila německy, otec česky a s bratrem jsem mluvil také jenom česky. Žili jsme v třípokojovém bytě na Pařížské ulici v Praze; přímo naproti Staronové synagoze.

Nebyl jsem nijak konkrétně židovsky vychováván. Můj otec nikdy netajil, že je Žid. Při jednom židovském obřadu byl vyvolán, avšak vůbec nic neuměl, protože do synagogy nikdy nechodil. Již předtím mu bylo řečeno, že musí říct požehnání.

Všechno si tedy napsal latinsky na kousek papíru a papír položil do modlitební knížky. Avšak když byl vyvolán a modlitební knížku otevřel, papír byl pryč. Začal se potit, zoufale hledal papír a kantor, který stál vedle se stříbrným prstem /který je používán ke čtení Tóry  - pěti knih hebrejské Bible – pozn. M. S.), se ho zeptal, co tak nepřetržitě hledá, a řekl mu: „Ukážu vám, kde je to místo.“ Můj otec nechtěl říct, že to neumí přečíst.

Potom ho však napadlo, že každá modlitba začíná slovem „Baruch“ a končí slovem „Amen“ a že ortodoxní židé se modlí tak rychle, že jim člověk nerozumí. A tak modlitbu začal slovem „Baruch“, potom před sebe nesrozumitelně mumlal a na konec řekl „Amen“. Žádný člověk nezpozoroval, že to neuměl. Jen já ano a začal jsem se strašně nahlas smát. Rabín vyhrožoval, že mě vyhodí ze synagogy, když se budu dál smát…

Vybavují se mi některé vzpomínky, o nichž nám kdysi Jindra také vyprávěl. Jsou jakoby živé.

Stejně jako většina pražských Židů s malými dětmi měli jsme o Vánocích dokonce i vánoční strom. Také spolužáci ze židovské školy měli doma vánoční stromky. Mezi dětmi se nemluvilo o ničem jiném a vánoční trh na Staroměstském náměstí byl překrásný.

Můj otec byl toho názoru, že Vánoce jsou lidovou slavností, a když se všechny děti těší na nadílku, tak jeho dítě se má na to také těšit. Později na gymnáziu stál vánoční stromek v každé třídě. My žáci jsme zapalovali svíčky a učitel řekl, že nebude rušit naši vánoční náladu, a nevyučoval.

Antisemitismus jsem v Praze necítil. Všude byl antisemitismus a antisemitů v Praze bylo málo, já jsem to nikdy nepocítil. Moji rodiče s námi často chodili do „Německého domu“ v Praze, to byla velká restaurace se zahradou. Když přišli Němci, patřil „Německý dům“ k prvním, kteří vyvěsili tabuli, na které stálo: „Židé nežádoucí!“ Když přišli Němci, nesměly židovské děti již chodit do školy.

Od těchto chvil začali Lionovi uvažovat o emigraci. Jindrovo vyprávění je toho dokladem.

Bratr mého otce žil v Palestině a zařídil pro nás certifikát, abychom mohli přicestovat. Napsal nám, abych se mohl přestěhovat do Palestiny, potřebuji znát nějaké řemeslo. Tak jsem v jedné továrně začal pracovat jako zámečník. Po třech měsících jsme legálně odcestovali.

Příbuzní zůstali ve své rodné zemi, ale později všichni přišli o život. Děti odjely skoro všechny, jen staří v Praze zůstali a zahynuli. Třicet lidí z mé rodiny bylo zavražděno. Věřili, že Hitler tu dlouho nebude a že oni tuto dobu v Praze přežijí. Když jsme přijeli do Palestiny, bylo mi šestnáct let. Můj otec mě v Tel Avivu zapsal do školy pro zámečníky, do školy Maxe Feina. Nerozuměl jsem tenkrát ani slovo. Učitel byl ze mě nešťastný, musel všechno překládat. Ale on sám neuměl německy, mluvil na mě jidišem. Byl velmi zoufalý a jednou mi řekl: “Jedno slovo hebrejsky, řekněte mi JEDNO slovo!” Tak jsem řekl “Shalom” a on mě vyhodil ze třídy.

Pracoval jsem jako zámečník, ale poté, co v Izraeli nastala mobilizace, šel jsem k policii. Moji rodiče a já jsme se přestěhovali do Jeruzaléma, protože tam se nacházel můj bratr. Můj otec v Jeruzalémě zemřel ještě v době války – v roce 1944.

Služba u policie nebyla lehká, celé noci jsme museli hlídat elektrárny, protože Arabové sympatizovali s Němci a člověk se obával útoků. Došlo k mobilizaci Čechů žijících v zahraničí. Můj bratr v armádě již byl a já se přihlásil také. Ještě mi nebylo osmnáct let. Dva roky jsem strávil v Persii, a protože jsem uměl mluvit anglicky, poslali mě do Jeruzaléma. Tam jsem pracoval na spojeneckém vojenském ústředí, a také potkal svoji budoucí ženu Hannah. Musela brzy pracovat, aby uživila rodinu, protože její otec byl velmi nemocný.

Skončila válka a Jindra Lion se vrátil do Prahy k demobilizaci. Jeho bratr se do Prahy navrátil již dříve a pracoval pro Českou tiskovou kancelář. Získal pro novinařinu také Jindru.

Stát se novinářem pro mě byla nejpřirozenější věc na světě, odmalička jsem byl příliš zvědavý. Pro jedny noviny jsem již napsal články o Izraeli. Izrael byl tenkrát zajímavý, protože začala válka za jeho nezávislost a o uvolnění z britského mandátu.

O tom informoval světový tisk a já jsem již jako zpravodaj posílal články z Izraele do Prahy.

Moje matka se vrátila do Prahy se mnou. Někteří čeští  Židé, kteří přežili holocaust v koncentračních táborech nebo v emigraci, se vraceli do Prahy. Vláda to zorganizovala tak, že se všichni českoslovenští občané, kteří museli emigrovat, mohli se navrátit zpět. Ze zámoří pronajali lodě a také zorganizovali vlastní emigrační vlaky, které přivezly Židy zpět do rodné země.

Poté, co jsem byl v Praze demilitarizován, jsem odjel zpět do Jeruzaléma, abych pojal Hannah za svoji ženu a vzal ji s sebou do Prahy. Moje žena začala okamžitě poté, co přijela do Prahy, pracovat v jedné patentové kanceláři. Za dva roky působila v Orientálním ústavu a na Karlově univerzitě vyučovala  hebrejštinu.

Jindra se zajímal blíže o novinářské povolání a přirozená cesta ho vedla do deníku Mladá fronta. Stal se redaktorem a o jeho činnosti jsem již psal v té první části.. Když v roce 1948 komunisté převzali pod svou kuratelu také noviny, našel jsem na stole registrační formulář pro vstup do komunistické strany. Vzal jsem ho, zmačkal a vyhodil.

Protější kolega mého věku, který již byl členem komunistické strany, mi řekl: “Jestli to uděláš, zničíš si budoucnost.” Na to jsem mu řekl: “Takovou budoucnost nechci. Nejsem komunista a do komunistické strany nevstoupím!” Příští den ležel na mém stole další registrační formulář a já ho opět hodil do koše. Dopoledne jsem odešel pryč, a když jsem se do redakce vrátil, ležela na mém stole výpověď.

Tisíce lidi byly tenkrát vyhozeny z práce, protože nechtěli podepsat přihlášku do komunistické strany. Předseda vlády si ale potom uvědomil, že by to mělo negativní ekonomické důsledky, a proto vydal prohlášení, že nečlenství v komunistické straně není důvodem k výpovědi. Tak jsem vzal svoji výpověď, šel jsem do právního oddělení Univerzity Karlovy pro vysvětlení. Právní oddělení univerzity bylo tehdy ještě v pravicových rukou. Tam mi sdělili: “Běžte zpět do redakce, na psacím stole najdete vaši novou smlouvu.” A skutečně jsem měl na stole novou smlouvu ‐ vyřídili to přes telefon.

Jindra pracoval v redakci týdeníku My, který vydávalo nakladatelství Mladá fronta, ještě další dva roky. Tam jsme se poznali, psal jsem pro Jindru každý týden sloupek „Z bloku reportéra“. Další osud jsem už nemohl sledovat, protože jsem byl odvelen na vojnu. Avšak i z té doby se zachovala Jindrova zpověď.

Jeden den jsem si na svůj stůl postavil malý obrázek T. G. Masaryka. Byl to přece zakladatel samostatného Československého státu. Napsal jsem článek, v němž jsem se o něm vyjadřoval pozitivně. Jedna čtenářka mi poté poslala tento obrázek v malém rámu a napsala mi, že ji těší, když ještě někdo je natolik odvážný, aby psal pozitivně o TGM. Byl symbolem demokracie a mezi lidmi stále velmi oblíben.

V roce 1950 začali komunisté s kampaní proti němu. Také můj redakční kolega mi řekl, abych obrázek TGM odstranil. Odpověděl jsem mu, že to rozhodně nemám v úmyslu. Když jsem příští den přišel do práce, obrázek byl pryč. Dostal jsem záchvat vzteku, praštil jsem do stolu a zařval: “Okamžitě vraťte ten obrázek!” Obrázek mi nevrátili, namísto toho jsem dostal výpověď. Tenkrát již měli komunisté pevnou pozici.

Jindra měl s Hanou dvě děti: Michaela (*1951) a Tomáše (*1956). S oběma chodili do synagogy. Existenční problémy ho přivedly do Melantrichu, kde začal pracovat v deníku Svobodné slovo a pro týdeník Svobodný zítřek. Jindra měl i na tu dobu jednu vzpomínku.

Komunistická strana i do těchto redakcí vždy jako redaktory nasadila jednoho nebo dva lidi, aby věděla, co se tam děje. Avšak také my jsme věděli, že byli posláni a že před nimi nesmíme otevřeně mluvit.

Vzpomínám si na Gottwaldův pohřeb v březnu 1953. Smuteční průvod prošel okolo objektu Melantrichu, kde jsme měli redakci s okny na Václavské náměstí. Gottwald ležel v otevřené rakvi a my jsme k těm oknům nesměli jít. Hlídali je členové strany. Jeden z nich propukl v hysterický pláč, když rakev projížděla kolem.

Ještě v roce 1967 – tedy rok před vpádem okupantských vojsk Varšavské smlouvy do naší země – vyslala redakce Jindru Liona jako svého zpravodaje do Vídně. Jakmile vojska Varšavské smlouvy vpochodovala do Československa a po návratu zlomených a poražených představitelů naší země z osudných rozhovorů v Moskvě, všechno bylo nazpět pod jedinou komunistickou mocí. Jindra se už do své vlasti z Vídně nevrátil. Odcestoval s rodinou do Izraele.

O jeho vídeňském působení jsem psal v prvním článku. Kromě toho na sklonku osmdesátých let, když se začínaly poměry zčásti uvolňovat, začal pracovat opět jako zpravodaj pro své dřívější noviny. Dokonce mu po listopadu 1989 nabízeli místo šéfredaktora, když jeho předchůdce propustili, protože příliš sloužil normalizačnímu komunistickému režimu. Tuto nabídku Jindra odmítl, třebaže, podle Jindrova vyprávění, naléhali

“Přijeď každé pondělí do Prahy, v pátek můžeš zase vždy odjet do Vídně.” Ale já jim vysvětlil, že jsem už příliš starý, abych mohl nepřetržitě jezdit sem a tam. Ale zůstal jsem jejich korespondentem. Svobodný zítřek potom zanikl, dnes již neexistuje, ale Jindra psaní neopustil.“

Napsal dvě knihy, jednu také o Vídeňanech. Dokonce byl o něm natočen dokumentární film „Můj odlet z Prahy“, v němž líčí pozoruhodný život – z meziválečného Československa do Palestiny, poté zpátky domů, kde znovu začínal, aby v roce 1968, po sovětské invazi svou zemi navždy opustil.

* * *

Asi už o Jindrovi nenapíšu (i když vzpomínek by bylo mnohem víc), ale jako jeho dávný „kriegskolega“ jsem byl povinován sepsat tento dovětek. Prosím, spojte si ho, vážení čtenáři, s tím původním vyprávěním z 30. dubna 2012. Jindra Lion patří mezi české novináře, na něž nelze jen tak zapomenout.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

***

Tomáši, jsi podezírán, že jsi dostal od moudré Pallas Athény zlatou uzdu, abys Pegase chytil, zkrotil a mohl se na něm prohánět krajem a čerpat inspiraci. Jaká je tvoje pravda?

Pegase jsem našel jednoho rána ve stájích. Sice je pravda, že jsem si přál, aby tam byl právě on a ne obyčejný kůň, ale příliš jsem nevěřil, že by se sen stal skutečností. Zpočátku byl divoký, nicméně si nakonec dal říct. Přesto dosud není úplně krotký a ani nikdy nebude, což je jedině dobře. Vezme mě díky tomu i na dosud netušená místa.

Kde bude tvůj pramen čisté vody, z kterého budeš svého oře napájet?

Všude tam, kde jsou lidé, existuje i voda. Proto mi stačí sledovat lidské stopy a společenství. Ale i z čistých pramenů osamocených v přírodě se někdy rád napije.

Kam až máš namířeno, jak vysoko svého koně poženeš, budeš ho držet při zemi nebo se odvážíš do krajiny sci-fi?

Nechám ho vystoupat, kam až sám bude chtít. Nemůžu ho přece držet zkrátka, když chce létat, bránit mu v tom, co je pro něj přirozené. Ale nesmím ho příliš hnát a chtít, aby dokázal, co není v jeho silách. Už Platón s Aristotelem považovali uměřenost, resp. střednost za ctnost. Mýlili se snad?

Jak skloubíš čas pro svého miláčka, který tě nenechá v klidu odpočívat, se svou láskou, která jistojistě na tebe už někde čeká?

Věřím, že každý má svůj úděl a věci se nedějí náhodně. Není to fatalita, nýbrž přesvědčení, že v našem životě existují určité body, kterých máme dosáhnout. Jak k nim však dokráčíme, jakou cestu si zvolíme a kolik času a úsilí nám zabere, už záleží na nás. Pokud na mě čeká, je to někde napsáno. Stejně tak, co to přinese. Možná si ti dva budou rozumět, ale třeba také ne a příchod jednoho bude znamenat odchod druhého.

Seskočíš někdy ze hřbetu na zem a necháš ho popásat, jak se mu zlíbí, necháš mu svobodu a uvěříš, že se bude zdržovat stále poblíž?

Ano. Pokud by odešel, je to jeho vůle. Nemůžu ho k sobě poutat okovy a vím, že by to ani nestrpěl. Nezbývá mi než věřit, že se mnou zůstane co nejdéle.

Až se vedle tebe objeví někdo mladý a nadějný, zapůjčíš mu ho ochotně a rád?

Pokud k tomu má dojít, budu mít na výběr?

Tomáši, jedna otázka na závěr. Odvážíš se s ním až na Olymp či ne? Zeus možná ještě bdí.

Pokusil se o to Bellerofontés a Zeus ho srazil zpátky na zem. Potrestal ho tím za pýchu, která se u hrdiny projevila v důsledku jeho úspěchů. Ztráta pokory je špatná. Vždy a ke všemu by člověk měl přistupovat s pokorou. Kdo na ni zapomene, končí špatně. Na to se snažím neustále myslet. Prospělo by to i řadě jiných lidí. Nicméně zpátky k otázce, neznamená to, že nelze usilovat i o tak smělé cíle, mezi jaké bezesporu patří zdolání Olympu. Nesmí se to však dít s pýchou a ješitností, nýbrž s pokorou a uměřeností v srdci.

Nevím, zda říci „Zlom vaz“ nebo jen Díky!

***

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové a Tomáše Zářeckého:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/
http://czechfolks.com/plus/category/autori/tomas-zarecky/

Z akademických a vysokoškolských pracovišť pronikalo počítačové připojení na internetovou síť velmi rychle i do našeho každodenního života, vděčím dodnes jednomu inženýrovi, který mne do tajů internetu zasvěcoval při mé práci na Mediažurnálu, původně členském bulletinu Syndikátu novinářů České republiky, který jsem přivedl na svět a z něhož se však mělo stát veřejně přístupné a prodejné periodikum. Nestalo se – ne vlastní vinou jsem tuto práci a sekretariát SN ČR opustil, a nestalo se tak ani dosud.

Převedli jsme tehdy celou členskou evidenci novinářů do své databáze, vytvořili jsme program novinářů, rozčleněných podle data narození, místa narození a média, v němž pracovali. Pravidelně jsem zaznamenával služební přestupy novinářů, jejich jubilea, výročí a úmrtí.

Časopis jsem měl rozčleněn do jednotlivých rubrik a ty jsem postupně naplňoval (krmil) od jednoho výtisku k druhému, od uzávěrky k uzávěrce. Z Národní knihovny a Ministerstva kultury jsem si například stahoval data o registraci nových periodik, vznikla rubrika Mediální trh, protože boom byl tenkrát neuvěřitelně rychlý. A obsáhlý.

Bylo potom snadné všechny rubriky uspořádat na jednotlivé stránky a předat je tiskárně.

Velký význam pro takovou systematickou práci bylo převádění všech textových dokumentů, výtahů, dopisů, informací do počítače – opět roztříděné podle oboru, významu či místa.

Chodívali za mnou kolegové z jiných malých redakcí či členských zpravodajů, aby zjistili, jak se takový „časopejsek“ dělá na počítači. Mimochodem takhle u mne konzultoval ještě dlouhou dobu Martin Skyba, který byl šéfredaktorem členského zpravodaje FITESu (Svazu filmových a televizních pracovníků). V té době už jiný můj dlouholetý přítel ještě z dob studií začal vydávat měsíčně místní noviny, vytištěné na vlastní počítačové tiskárně a s obrázky naskenovanými svým scanerem. Rozmnožování několikatisícového nákladu pak již svěřil místní ofsetové tiskárně.

U jiného novinářského kolegy – publicisty o technice, jsem pochytal další zkušenosti, ale ty už jsem nemohl při práci s Mediažurnálem uplatnit, když jsem práci s ním opustil. Založil jsem jiné zpravodajské periodikum tehdy pro nový fenomén, který k nám pronikl také díky mým dvěma známým z Výzkumného ústavu inženýrského studia při Českém vysokém učení technickém.

Tím fenoménem byly vědeckotechnické parky, podnikatelské inkubátory, v nich inovační firmy – vše vznikalo na půdě zanikajících výzkumných ústavů, ale také na vysokých školách a jiných pracovištích. Založili jsme Asociaci inovačního podnikání České republiky, navrhl časopis s názvem Inovační podnikání, který vychází dodnes; řídil jsem jej deset let, vychází po všechna minulá léta dál a v podstatě si zachoval stejnou strukturu včetně mnou kdysi navržené grafiky a se záhlavím, jehož autorkou byla moje dcera – výtvarná redaktorka.

Její pohnuté osudy – mámy dvou dospívajících kluků – u počítačů v nejrůznějších redakcích a firmách (od listopadu 1989, kdy ještě zachytila tradiční výrobu našeho nejstaršího časopisu Typografie (kde pracovala), vystřídala nejméně deset zaměstnavatelů – jsou bohatým svědectvím vývoje počítačového zpracovávání časopisů, knih, letáků, obchodních tiskovin včetně image (obraz, představa) veškeré agendy výrobních a jiných firem, politických stran, škol a dalších zařízení.

Během uplynulých třiceti let docházelo k propojování více sítí, nastoupila komercionalizace, začal se provozovat e-obchod, státní správa a samospráva měst a obcí se napojovala postupně a zviditelňuje se dodnes svými portály a webovými stránkami. Máme přístup k internetovým vyhledávačům informací, jejichž ctižádostí je odpovědět na jakýkoliv dotaz. V naší republice jsou nejznámější Google, Seznam, Atlas, Centrum. Vydávají se e-book, čili elektronické knihy.

Na dvou mých doménách lze takové knihy číst, mají automatické obracení stránek na obě strany, lze z nich stahovat potřebná data či úryvky. ČTK a server Česká média je zaznamenala v roce 2010 jako vůbec první novinářské knihy na internetu, jimž Národní knihovna jako prvním přidělila mezinárodní standardní číslo ISBN (International Standard Book Number). Tento systém vznikl už v 60. letech ve Velké Británii, u nás byl zaveden rovněž až po listopadu 1989.

Podle různých odhadů amerických společností bylo před deseti lety více než dvě miliardy www dokumentů, každý den přibývá do světové internetové sítě 7,3 miliónů nových webových stránek. První e-mail byl poslán už v roce 1971! Na celém světě je od té doby dnes 3146 miliard e-mailových účtů. Nejznámější e-mailový klient Microsoft Outlook se na tom podílí 27,6 %. Největší e-mailová služba na světě Hotmail má 360 miliónů uživatelů. Předpokládaný výnos z jednoho dolaru investovaného do direct mailového marketingu činí 44 dolarů.

• Celkový počet webových  stránek a webových serverů (tj. těch, které poskytují internetové služby) se odhaduje na 555 miliónů. Jenom loni bylo založeno 300 miliónů nových stránek.

• Na síti najdeme 95,5 miliónů doménových jmen „com“, 13,8 miliónu „net“, 9,3 miliónů „org“, 7,6 miliónu „info“, atd. Celkový počet registrovaných domén má činit 220 miliónů. Loni byla prodána doména „social.com“ za 2,6 miliónu dolarů.

• Ve světě jsou dnes více než dvě miliardy uživatelů internetu, z toho nejvíce v Asii, v Evropě je nás 476 miliónů, kteří pracujeme s internetem.

• Důležitá je rychlost připojení, naše republika je na sedmé příčce ve světě a na třetím v Evropě průměrnou internetovou rychlostí 7,3 Mb/s. Před námi je Nizozemsko a Švýcarsko. Na předních místech kralují Jižní Korea, Hongkong a Japonsko.

• Rozsáhlým společenským webovým systémem je facebook (tj sociální síť, která umožňuje komunikaci s přáteli, spolupracovníky, spolužáky a lidmi z okolí, sdílení multimediálních dat a zvláště pak udržování vztahů a zábavy). Počet uživatelů facebooku se blíží k jedné miliardě.

• Největším internetovým serverem je You Tube pro sdílení videosouborů, videonahrávek, klipů. Byl založen v roce 2005 a naše republika se stala 22. zemí na světě a desátou v Evropě, která tento server lokalizovala. Počet přehraných videí na You Tube činí již jeden bilión, průměrně na jednoho uživatele internetu připadá 140 přehraných videí.

• V roce 2011 vznikl instagram – volně dostupný systém pro sdílení fotografií. Má již prvních 14 miliónů uživatelů, kteří mohou nahrát během jedné sekundy 60 fotografií.

Ještě jsou zde on-line systémy, které spravují různá data, centralizují je a usnadňují tak jejich správu (nejčastější jsou to hry, sportovní utkání, živé televizní přenosy, náhledy aktuálních předpovědí počasí).

Ať chceme či nikoliv, tomuto světovému růstu se nelze vyhnout. Od dětství či školních let chce být člověk on-line. Webové či internetové stránky jsou dnes běžnou prezentací. Proto se také u nás zrodil  WebArchiv Národní knihovny České republiky. Je to digitální archiv „českých“ webových zdrojů, které shromažďuje a dlouhodobě bude uchovávat.

Děje se tak již od roku od roku 2000, kdy začala Národní knihovna ČR spolupracovat s Moravskou zemskou knihovnou a Ústavem výpočetní techniky Masarykovy univerzity. Pro archivaci webu se užívají nástroje vyvinuté organizací Internet Archive v konsorciu IIPC (International Internet Preservation Consortium), jehož členem od roku 2007 je také náš český WebArchiv. Koncem dubna t. r. bylo zde již zaregistrováno 939 538 domén “cz“.•

Proč archivovat web? Zachraňují se tak netištěné dokumenty kulturní, umělecké historické hodnoty pro další generace. Těchto elektronických zdrojů, zveřejňovaných pouze na internetu, enormně narůstá, jsou „prchavé“ – čili mnohdy cenné dokumenty by mohly být nenávratně ztraceny.

Jaké typy zdrojů jsou ve WebArchivu? Jsou to digitální dokumenty volně dostupné na internetové síti, jako publikace odborného, uměleckého a zpravodajsko-publicistického zaměření. Dále periodika, monografie, příspěvky z konferencí, výzkumné zprávy, akademické a kandidátské práce, ale nejen textové, též obrazové a zvukové dokumenty, které existují pouze v digitální podobě.

Cílem je archivovat vše, co kdy bylo zveřejněno na internetu v rámci českého webu. Z technických důvodů však tohoto stavu nelze dosáhnout, také ne všechny zdroje „publikované“ na webu má smysl vzhledem k jejich povaze archivovat, například pro jejich výlučný reklamní charakter. Proto se archivace ubírá několika cestami, jakými jsou plošné sklizně webů, výběrový přístup a tematické sbírky.

Na potřebu přizpůsobit tomuto vývoji také legislativu reagovalo UNESCO a již v roce 2000 vydalo směrnici pro zákonodárství k povinnému výtisku, v roce 2003 přijalo Chartu o zachování digitálního dědictví a Evropská unie v roce 2006 vyzvala všechny členské země, aby se přizpůsobily těmto prioritním úkolům z hlediska rozvinutí národní strategie a cílů.

Nuže – vážení a milí čtenáři, vyjděme těmto snahám a novinkám vstříc, seznamte se s praxí Národní knihovny a jejího webarchivu. Vězme, že náš autorský zákon byl již v roce 2006 novelizován a umožňuje tak knihovnám zhotovovat rozmnoženiny díla, které neslouží k přímému nebo nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu účelu, ale pro archivní a konzervační potřeby. Umožňuje také přístup k autorským dílům, která mají knihovny ve svých sbírkách. Vývoj pokračuje a podle našeho kosmického a jasnozřivého spisovatele Jana Nerudy (1834 – 1891), „kdo chvíli stál, již stojí opodál…“, ale už méně se cituje druhá část tohoto výroku „den žádný dvakrát se již nenarodí, čin dvakrát neuzraje“.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Nepředstírám, že píši střízlivou kritiku (jsem příliš zamilovaný do Nového divadla). Ale také si nemyslím, že chvála, kterou si tu přečtete, je nezasloužená. O co jde? O spiknutí Williama Shakespeara (autora hry Komedie omylů), Brigity Hamvašové (režizérky hry), 19 (to je ovšem včetně mne, měl bych říct 18, ale vem to čert)  znamenitých (a nadšených) herců a kolem deseti zákulisníků (počitač mi říká, že toto slovo neexistuje, ale co on ví?) a několika set diváků (myslím, že si moc nevymýšlím, nazvu-li je rovněž nadšenci), kteří dohromady 20. až 22. dubna v divadle Burnhamthorpské knihovny v  Mississauga vytvořili čtyři představení Komedie omylů, na které jsem (a samozřejmě v tom hraje roli i to, že mi dovolili “blýsknout” se v druhé scéně pěti větami) jako český (nebo chcete-li československý) Toronťan, bezostyšně hrdý.

Začnu s těmi, bez kterých by si ani slavní herci nelízli. Když vás dobře neoblečou, nenalíčí, neosvítí, tak si na Oscara zuby nedělejte. My měli na Komedii skvělý tým: o režizérce a jejím asistentovi bude řeč později; kostýmy pro nás navrhly a udělaly Jana Fabiánová (skvělá herečka i zpěvačka a návrhářka, která tentokrát měla – spolu s Dášou Beláčikovou a Radkou Tamchynovou (nestárnoucí brilantní věčnou naivkou Nového divadla )- i reservace a pokladnu, a Věra Ripplová. Ty pro nás vytvořily kostýmy, o jakých se nám ani nesnilo a Věra Ripplová mne a řadu jiných do těch cizokrajných výplodů jejich představivosti a rukou čtyřikrát musela vtěsnat. Absolutní umělkyně! O scénu a rekvizity se starali Laci Hamvaš (myslím, že poslední týden v divadle zůstal přes noc a přibíjel a maloval a představení znesmrtelnil video záznamem) a otec a syn Jančárkovi se postarali o scénu a rekvizity; Ivo Mejzr (jako už tolikrát) o hudbu a zvuk – a k tomu jsem ho viděl natáčet koncerty nocturn; Karel Tamchyna (jinak člen snad nejlepšího kanadského pěveckého sboru, Mendelssohn Choir) nás nasvěcoval do krásy; Věra Kohoutová (jinak redaktorka Nového domova) si vedle inspice vzala na starost foto záznam. A tihle všichni se o nás starali, jako bychom byli mezinárodní hvězdy a samozřejmě určité zásluhy o úspěch představení nemohu (a ani bych nechtěl) upřít Williamu Shakespearovi, i když tu hru – a to si prý ještě vypůjčoval od nějakého římského autora – někdy  v roce 1593 jenom napsal. Je to jeho první komedie – a kdybych byl nevděčný a nestydatě písemně hubatý, asi bych poznamenal, že je to na ní vidět. Jedná se tu o rodinu, rodiče a dvě děti, dva kluky, ke všemu ještě dvojčata, které mohla rozeznat jenom jejich matka (matky prý na tohle mají čuch). Jedná se i o další dvojčata, také kluky – ale protože ti se narodili sice ve stejné době, ale méně zámožným rodičům z nějaké nižší kasty, tak se o jejich rodičích prakticky nic neví. Ty kluky si pro své syny koupil tatínek těch prvých dvojčat, prý aby každý kluk měl vlastního otroka. A osud (nebo Shakespeare ((nebo římský autor, od kterého si Shakespeare vypůjčoval)) všecko důkladně zamotal – i loď s nimi někde – asi na moři – ztroskotala.

Měl jsem vlastně začít s nápovědou. Bez té jsme všichni mrtvi. V Komedii se této funkce ujala herečka, která roste od role k roli, Zuzana Borovjaková.

 Daleko hmatatelnější zásluhy o úspěch představení než Shakespeare má režizérka Brigita Hamvašová. Už proto, že komunikace s ní je daleko snadnější než se Shakespearem; také proto, že se narodila o víc než půl tisíciletí po Shakespearovi a výběr hry pro Nové divadlo byl v jejích rukou. Shakespeare musí být vděčný, že si vybrala jeho první komedii. Pak musela dát dohromady 19 herců a to byla fuška: už najít dva páry dvojčat, která si (ta dvojčata) byla podobna jako vejce k vejci; na jednu maličkou roli se musela spokojit se mnou, starcem nad hrobem, s děravou pamětí (za živého Boha jsem si nemohl zapamatovat dvě slova: ‘sehnat výkupné’, dokud jsem neobjevil mnemotechnickou poučku, slovo, které by začínalo začátečními písmeny těch dvou nezapamatovatelných slov, slovo jako ‘svět’, ‘světlo’ nebo ‘svině’(to poslední míněno nikoliv jako nadávka, ale jako maminka podsvinčat). Paní režizérce se nějakým způsobem podařilo přilákat šest herců, kteří s Novým divadlem nikdy předtím nehráli, nepochybně největší zátah od prvních dnů Nového divadla. Pak nastalo nacvičování: příchody a odchody, text, intonace, gesta, reakce někdy všech devatenácti lidí současně. Nevím, jak to bylo s jejím spánkem, někdo se zmínil, že od ní dostal email ve dvě hodiny ráno…

Nebudu vás unavovat podrobnostmi děje a zavedu vás na jeviště v okamžiku, kdy hra vrcholí. Všimněme si, prosím, nejdůležitějších postav, mezi nimiž jsou zvlášť důležití: vévoda efeský (hraje ho – s velkolepou, vpravdě lidovou drsností Milan Crhák (jeho vnuk, Aaron, hrál žalářníka): když vidí, že jedna z postav, kurtizána – ztvárněná neodolatelně, a k tomu s kouzelným slovenským přízvukem – jak jinak, je sestrou velkého hereckého talentu, nebo spíš jeho nositele, Viktora Matějkoviče, Zuzanou Matejkovičovou, není na jevišti, zařve do hlediště:”Kde seš, ty couro, marš na jeviště!”, tentýž Milan Crhák, který před rokem nebo dvěma byl prakticky prohlášen, po desetiměsíčním pobytu v nemocnici, za mrtvého-a takový výkon: bravo, Milane!); Egeon, kupec ze Syrakus, který nezákonně přistál v Efezu a po západu slunce má být popraven – hraje ho – výborně – Jiří Jančárek a na toho vám musím prozradit, že je to dvouobročník (hraje totiž i roli šarlatána, Dr. Skřipce, a navíc na něj prozradím i to, že je jedním z těch šesti nových: píše, že se narodil dávno – to si dovolí napsat mně, třikrát staršímu – jako kluk zpíval s rodiči české a polské písničky – maminka byla Polka – v devíti začal hrát v ochotnickém divadle v naváznosti na divadlo J.K. Tyla v Plzni, pak přešel na muziku – zpíval s kytaristou a zpěvákem Jirkou Kornem (svět je čím dál, tím menší: Korn byl idolem i pastora Slovenského evanjelického kostola sv Pavla, Rev. Ladislava P. Kozáka, v jehož kostele jsme hru nacvičovali!) dokonce i v pražské Lucerně, se skupinou Messengers a Teslar, pohostině vystoupil v Polsku, kde se oženil, vrátili se do ČSR, vychovali děti – jedno z nich Jiří ml., velký fešák (hrál v Komedii dvojníka Antifoluse, ale to mu nestačilo, tak si přibral roli kupce Baltazara), utekli, dostali se do Toronta, hned po příletu byli pozváni na představení Nového divadla a byli tak dojati, že se rozplakali a pak už viděli prakticky všecky inscenace Nového divadla; Antifolus syrakuský a efeský, první várka dvojčat – oba hraje se svou obvyklou přirozenou suverénností vynikající herec, miláček žen, romanticky vypadající, fyzicky vysportovaný (cvičí i během představení, ale jen když nehraje), Martin Bonhard; Adrealisi, manželce Antifola efeského propůjčila svoji podobu živelným výkonem, za který by jí Adrealis měla poděkovat, Zuzana Novotná. Zuzaně a jejímu manželovi (v civilu Martinu Bonhardovi) to moc slušelo, a když se divoce nehádali, tak si náramně rozuměli; v roli její sestry, Lucilly, jsme obdivovali Lenku Novotnou, ženu mnoha talentů (mimo jiné krásně zpívá), která mi v této roli zjevem moc připomínala Melanii ve filmu Jih proti severu.

Druhou nejvýznamnější mužskou roli (a po Egeonovi nejobtížnější) režizérka svěřila Petru Kohoutovi. Byla to moudrá volba: Petr má výbornou paměť, osobitý smysl pro humor a masivní hlasový fond. Všechny tři dary mu v této roli přišly vhod. Jeho dvojníka hravě zosobnil Robert Janoušek (jinak i asistent režie) a také jeden z těch ‘nových’. Jak se k Novému divadlu dostal? Přijel do Kanady studovat film. K divadlu se dostal úplnou náhodou – při natáčení filmu. Lakonicky nám sdělil: “V životě bych si nemyslel, že budu dělat divadlo”. Přijal nabídku Slovenské Mladé Scény režírovat komedii Amant (viděl jsem ji, povedla se mu) a “už byl zatažen do magické atmosféry divadla“ Pak o sobě napsal: “Tento víkend si také poprvé “zahraje” – celé dvě věty!!! Ale bere to sportovně, protože si uvědomuje, že i malé role vytvářejí divadlo”. Svatá pravda, Roberte (moc s Tebou souhlasím, my, představitelé malých rolí, musíme držet dohromady, jinak nás hvězdy převálcují). Chvíli se musíme zastavit u abatyše. Hrála ji administrativní duše souboru, Dáša Belačíková. A panečku, byla to nějaká abatyše: hlas jako zvon, přísný, pevný, prostě každý si rozmyslel jí odporovat; když žena Antifoluse syrakuského žádala (a dost tvrdě), aby jí vydala manžela, abatyše – už na odchodu do svého kláštera – hrozivě zavrčela: “Nevydám!” a to jedno slovo bude ještě dlouho bloudit jevištěm i hledištěm divadla, v němž bylo vyřčeno; ale paní abatyše se vyznala i ve věcech, o kterých by toho jeptišky normálně moc nevěděly: například ( jak se má chovat manželka, když zjistí, že manžel jí zahýbá?). Člověk měl dojem, že musela mít dost rozsáhlé osobní zkušenosti. Zlatníka Angela hrál jeden z mých oblíbených herců (taky mne vozil na zkoušky) Jiří Škoda, a nezklamal mne. Stejně jako mne nezklamal Bohdan Zatovkaňuk v roli divokého Turka s obrovskou kudlou, který se na jevišti pobil (víte, že jsem zapomněl s kým? Záběr s tou bitkou by Nové divadlo mělo poslat na několik filmových společností a Bohdan bude mít o filmovou kariéru postaráno. Moc nás (včetně herců) pobavila Pucka. Nemohli jste si jí nevšimnout: vypolštářovaná ze všech stran (její kyčelní objem musel být alespoň tři a půl metru) a ty vlasy! Nejdivočejší porost, jaký jsem kdy na lidské hlavě viděl; a ty milostné skřeky, které vyrážela, když pronásledovala svého miláčka, Dromia (Petr Kohout), který ale nakonec dal přednost stavu švagrovskému před manželským. Také ‘nová’, ale já ji viděl v jedné hře (už nevím které) Mladé Slovenské scény a udělala na mne dojem. Co jste (vy, kteří jste naše představení viděli) říkali drábovi (Martin Marton)? Chlap jako hora, to by byl gladiátor. Na toho by si ani nejhladovější lvi netroufali (zvlášť v tom jeho brnění: špatně se žvýká). Dal nám o sobě zajímavé povídání: narodil se v srdci Šariša v Prešově (v Prešově mají profesionální divadlo, už vědí, jakou Martin v Torontu dělá kariéru a určitě se ho budou snažit přetáhnout) před 42 roky: “V Toronte som dva roky a přišiel som tu naplnit svoj detský sen. Chcem napisať knihu o ľudˇoch a krajinách a predsudkoch. A v Toronte je asi sto (víc, Martine, kolem stodvaceti, to si smlsneš) národností sveta. K divadlu som sa dostal úplnou náhodou cez kamaráta režiséra, scenáristu a kameramana. Veľmi ma to chytilo a poznal som samých dobrych ľudí, ktorí berú divadlo veľmi vážne. Chcem sa tomu venovať aj nad’alej, aby Thalia mala zo mňa radost.” Nejlepší role měli trhovci a trhovkyně(jak nám napsal jeden z nich a také jeden z těch ’nových’ Juraj Dargaj, 33letý rodák z Vranova nad Tepl’ou na výchonom Slovensku, který vystudoval jako maliar skla a absolvoval 3 roky lekcí kreslení v k v muzeu Andy Warhola): “V tomto představenie hrajem trhovnika čo je pre mna nadherne, že možem sledovať predstavenie a učit sa…Nikdy by som si nemyslel kolko práce je za tym, nastudovat jedno predstavenie.

Nesmiem zabudnut ani na to že je tu skvela skupina hercov a niektory maju za sebou velku karieru.”

Další trhovkyní (a novou herečkou)byla Kamila Priehodová , bratislavská rodačka, která má bakalářský titul psychologie a Certifikát TESOL na York University (v High School jednou pomáhala jako osvětlovač a v jiné hře si i zahrála) a “po niekol’kočnej administrativnej práci mimo oboru sa teraz k psychologii vraciam pokračováním študia na magisterský titul. Spolupracovať do divadla ma pozvala pani Jana Fabiánová…” Nejmladší trhovník a trhovnice byli Tomášek Frynta a jeho sestřika Elinka. Ty dvě děti (stejně jako ostatní Fryntovy děti )jsou skvostná lázeň pro staré oči. Přišly se svojí maminkou Janou, která mne dvakrát vezla domů a po cestě jsme samozřejmě mluvili česky – obě děti mluví perfektní češtinou a trochu starší Elinka dokonce vysoce kultivovanou češtinou žákyně exkluzivní české školy. Všechna jejich vystoupení jsem sledoval s pocitem radostného obnovování života a za jeden z nejpěknějších okamžiků hry považuji scénu , kdy Jana odchází za dětmi z jeviště, pootočí se do hlediště a řekne jediné slovo: “Promiňte” a řekne ho s tak kouzelnou intonací na poslední slabice, že ho slyším ještě teď.

Já vím, chcete vědět, jak to dopadlo. Skvěle: z abatyše se vyklubala manželka Syrakuského kupce Egeona (Jiřího Jančárka), který měl večer přijít o hlavu, ale nepřišel, protože vévoda efeský popravu nejdříve odložil a pak zrušil; a ti dva, které (a jejich dva syny) před dlouhým časem rozdělilo ztroskotání na moři, se objali a obnovili svoji lásku (abatyše s tím pravděpodobně měla potahovačky); ti dva poznali své syny (Martina Bonharda a Jiřího Jančárka ml.); synové se přihlásili jeden k druhému a k rodičům; Martin Bonhard se smířil se svojí manželkou (Zuzanou Novotnou). Ale to mu nestačilo, sundal si klobouk (nebo si ho nasadil?), aby vypadal jako ten druhý Antifolus a začal se objímat se sestrou své ženy, Lenkou Novotnou (a s jakým elánem! Dokonce ji v náručí zvedl, zatočil se s ní a prohlásil, že svatba bude na Karlštejně. Mormon jeden!).

Když bylo po všem a poslední divák opustil budovu, herci v zákulisí uklízeli, v celém hledišti jsme byli jen Tomášek Frynta (luxoval mezi sedadly) a já. Oba jsme čekali na Tomáškovu maminku a Elinku, které mi slíbily, že mě vezmou domů. Najednou ze zákulisí vystoupila Lenka Novotná, přišla až na okraj jeviště a řekla – jako by to bylo část její role – lehce formálním a možná trochu posmutněle usmířeným hlasem: „A je po divadle”

Měla pravdu. Ale divadlo bylo a my jsme ho žili. Než se rozplynulo jako sny, které – smíme-li věřit Hamletovi – jsou uhněteny ze stejné látky jako my…

* * *

Josef Čermák: The Comedy of Errors

Hat off to Shakespeare, Hamvašová and the New Theatre – Bravo, Milan Crhák!

I won’t pretend that I am writing a sober review (I am too much in love with the New Theatre). Nor do I think, though, that the praise you’re going to read is undeserved. What is it about? It is about a conspiracy of William Shakespeare (the author of The Comedy of Errors), Brigita Hamvašová (the director of the play), 19 (which of course includes me, I should write 18, but to hell with it I) excellent (and enthusiastic) actors and approximately ten scene-shifters and several hundred of spectators (I don’t think I could go wrong if I also described them as enthusiastic), who, together, created in the Burnhamthorpe Library Theatre in Mississauga, on April 20th to 22nd, four performances of the Comedy of Errors, I am (partly-no doubt-because I was permitted to “shine” with five-sentence role in the second scene) as a Czech (or if you wish Czechoslovak) Torontonian unbashfully proud of.

I will start with people without whom not even the most famous actors would have a chance. If they don’t dress you well, if they don’t make you up, if they don’t lighten you properly, stop dreaming about an Oscar. We had an outstanding team: the directress and her assistant will be mentioned later; our costumes were designed and made by Jana Fabiánová (an outstanding actress, singer and designer), who was this time around also – together with Dáša Belačíková and Radka Tamchynová (a brilliant actress refusing to age, the New Theatre’s face of the eternal naive young woman) responsible for reservations and box-office) and Věra Ripplová. Those two, Fabiánová and Ripplová created for us costumes we couldn’t even dream of, and Věra Ripplová had to maneuver me and several others four times into the exotic creations of their imagination and their hands. Absolute artists! Laci Hamvaš (I believe he spent the last week before the opening night nailing and painting what happened to stand in his way, in the theatre overnight and, in addition, breathed into our performance – by taping it – an aura of immortality; he had the help of two actors, father and son Jančáreks, about whom more later; Ivo Mejzr – as from time immemorial – looked after music and sound, and lately, I also saw him recording the nocturnes; Karel Tamchyna (who also happens to be a member of the probably best Canadian choir, The Mendelssohn Choir) lighted us so skillfully, that we all look perfect;

Věra Kohoutová (also known as the chief editor of the New Homeland) handled stage management and photo record. And all of them treated us as if we were international stars. I should probably put the prompter first. Without a prompter we are all dead. So we are grateful to Zuzana Borovjaková, an actress growing in stature from play to play, for doing this job in The Comedy of Errors.

Obviously, I cannot (and would not if I could) refuse to give some credit to William Shakespeare, even though all he did was to write the play sometime in 1593, and some people claim that he was heavily borrowing from some Roman playwright. It’s his first comedy and – and if I happened to be ungrateful and shamelessly writtenly (new English word) outspoken, I would very likely comment that it shows. The play is bout a family, parents and its two children, both boys, and to make things more complex, twins, distinguishable only by their mother ( mothers apparently have a nose for these things). There is another set of twins in the play, also boys – and born around the same time – but because their parents were poor and belonged to a lower caste, nothing is known about their parents. The rich father of the first set of twins decided to buy the second set, so that each of his sons could have a slave of his own. And fate or Shakespeare (or the Roman author Shakespeare borrowed from)) mixed things really well: even the ship they were on, somewhere – most likely on the sea – wrecked.

The directress of the play, Brigita Hamvašová has much more tangible reasons to claim credit for the success of this production than Shakespeare. For one reason, to communicate with her is much easier than with Shakespeare; for another, because she was born more than half a millenium after Shakespeare, it was her who was going to chose the play. Shakespeare should be grateful to her, that she picked his first comedy. Then she had to assemble 19 actors, and that wasn’t easy: just to find two sets of twins, each set as like as two peas, was almost impossible; in one small role she had to be content with me, an old man tottering to his grave, with memory so full of holes that I couldn’t remember two words: “sehnat výkupné” (to find ransom money), until I hit on a solution: find a word starting with the letters”sv’” (s for sehnat and v for výkupné). Within two minutes, I had not just one word, but three: “svět”, “světlo”, “svině” (the last words means “swine” in English, and is sometimes used to describe a very nasty person – I am using it in the sense of a mother of sucking pigs). The directress also succeeded to attract 6 people who never before appeared with the New Theatre, withiut question the largest single inflow of new blood since the first days of our theatre. Then came the endless rehearsals, entrances, departures, text, gestures, movements of 19 people on a relatively small stage. I don’t know how much sleep Brigita managed to enjoy during the rehearsals. Someone mentioned that he got an email from her at 2:00 o’clock in the morning.

I won’t exhaust you by detailed description of the action and take you directly to the stage at the moment when everything is being resolved. Please note with me the most important figures, of which particularly important are: the duke of Efezus, played – with the magnificent ruggedness of a man of the people – by Milan Crhák (his grandson, Aaron, plays the jailor): when he notices that one of the actresses (he is at this point introducing – in his capacity of the principal – the members of his troupe), the courtesan, irresistibly portrayed and with a charming Slovak accent at that ( how could it be otherwise, she is the sister of the superbly talented Viktor Matějkovič), Zuzana Matějkovič, is not on the stage, turns to the audience and roars:” Where are you, you slut? To the stage, and move it!”; the same Milan Crhák, who a year or two earlier was – after a ten-months stay at a hospital – practically pronounced dead – and such a performance – Bravo, Milan! Egeon, a merchant from Syrakus, who illegally entered Efez and after the sundown was to lose his head – played, excellently, by Jiří Jančárek, and I have to tell you that he wasn’t content with only one role and  appears also as the charlatan Dr. Skřipec – and that’s not all: he is one of the six new actors the directress managed to entice – this is what he says about himself: he was born “a long time ago” (he has the guts to tell this to me, at least three times as old as he is), as a boy sang with his parents Czech and Polish songs (his mother is Polish), at the age of nine began his acting career with amateur theatricals connected with the J.K. Tyl Theatre in Pilsen, then switched to music- he sang with the guitarist and singer Jirka Korn (the world is getting smaller and smaller: Korn was also an idol of Rev. Ladislav P. Kozák, the pastor of the Slovak Evangelical Lutheran Church of St. Paul, where we rehearsed The Comedy of Errors!), with whom he performed in the Prague Lucerna, with the Messengers and Teslar Group, performed – as a guest – in Poland, where he married, returned with his family to the Czechoslovakia, where they brought up their children (one of them, Jiří jr., a really handsome guy, appears in The Comedy in the role of one of  the first set of twins, but that wasn’t enough for him, so he added the role of the merchant Baltazar), they escaped from Czechoslovakia, settled in Toronto, immediately after their arrival were invited to attend a performance of the New Theatre and were so moved, that they saw practically all of its future productions; now we come to the two Antifoluses, one from Syracus and the other from Efezus – both are played – with his usual inborn masterfulness – an outstanding actor, a darling of women, a romantic hero in appearance, physically chiselled by canoeing and every other sport (he exercises even during the performance but only when he is not on the stage), Martin Bonhard; Adrealis, the wife of Antifolus from Efezus was portrayed with immense vitality (a performance for which Adrealis should thank her) by an outstanding actress, Zuzana Novotná.

Zuzana and her stage husband (in private life Martin Bonhard) looked great together and when they weren’t engaged in brutal quarrelling, seemed to be getting along extremely well; Adrealis has a sister, Lucilla, played by Lenka Novotná (obviously, being sisters, they must share the surname), a woman of many talents (she is a first-class singer) – in this role Lenka reminded me of Melanie in Gone with the Wind. The directress chose for the second most difficult role, the twin servants of the two Antifoluses, Petr Kohout – it was a wise choice: Petr has excellent memory, an interesting sense of humor and a booming voice – all three gifts came in very handy. Robert Janoušek (also assistant director) had no problem with portraying twin servant of the Antipoluses – Robert is also one of the “new” actors. How did he become a member of the New Theatre? He came to Canada to study film and ended in theatre by accident – while shooting a film. Robert doesn’t believe in wasting words:” I never thought of getting involved in theater.” He accepted an offer from the Slovak Young Scene to direct the comedy “Amant” (I saw it –a very good job) and “I was drawn into the magic atmosphere of the theatre…this weekend he would have his first acting part: two sentences…he looks at it philosophically: small roles, too, make the theatre.” And that’s a fact, Robert (I fully agree with you, we, the performers of small roles, must hang together, otherwise the stars would roll over us). And now we come to a really fascinating personage, the abbes of the convent where Antifolus  (Martin Bonhard) finds refuge. She was played by the administrative soul of the New Theatre, Dáša Belačíková. And what an abbess she was! a voice like a sound of a bell, severe, firm, everyone would think twice before contradicting her: when the wife of the Antifolus from Syracus (Martin) demands (quite roughly) that the abbess releases her husband, the abbess, on the way to her convent menacingly snarls: “Thou shall not have him!” And that response will echo on the stage and in the auditorium for a long  time to come; but the abbess appeared quite knowledgeable even about matters nuns usually know little about; for example: what is the right approach of a woman who discovers that her husband is cheating on her? One felt that she must have had significant personal experience. One of my favourite actors (he also drove me to the rehearsals), Jiří Škoda, played the goldsmith, and he didn’t disappoint me. I also quite enjoyed Bohdan Zatovkanuk in the role of a wild Turk, waving a huge jack-knife, who engaged in a ferocious battle with (would you believe that I forgot who was his adversary; Martin?); I think the New Theatre should send a clip of this engagement to several film companies and Bohdan will become a star in no time. Everyone (including her fellow actors) enjoyed Pucka. You don’t know which one was Pucka? You couldn’t miss her. Upholstered all around (her hip dimension must have been at least three and have meters! And her hair! The wildest growth I ever saw on a human head! And the erotic shrieks she emitted chasing her darling Dromius (Petr Kohout), who, though, in the end, preferred the status of a brother-in-law to that of a husband. She was also one of the ‘new’ actresses, but I saw her in one of the plays of the Young Slovak Scene and was impressed. And what did you, who attended one of our shows, think of the Officer (Martin Marton)? We called him “dráb”. A fellow as big as a mountain – what a gladiator he would make! Not even the hungriest lions would dare to attack him! Especially in his armor- it’s very difficult to chew…He provided us with fascinating information about himself: he was born in the heart of Šariša (unfortunately I don’t know what it means) in Prešov (there is a professional theatre in Prešov, they already know about Martin’s theatrical career in Toronto and will certainly try to win him over) 42  years ago: “ I have been in Toronto two years and I came here to fulfill a childhood dream. I want to write a book about people, countries and prejudices. And in Toronto there are hundred (I think at least 120, Martin, this should be a treat) ethnic groups. I joined your troupe by accident, through a friend, director, screen-writer and cameraman. It really got to me and I met only good people, who take theatre very seriously. I want to stay with it, so the goddess Thalia is pleased with me.” The stall-holders had it best. This is how one of them (and also one of the ‘new’ ones), Juraj Dargaj, a 33 years old native of Vranov nad Tepl’ou in the eastern Slovakia, a graduate glass painter who went through three years of drawing in the Andy Warhol Museum): “In this show I play a stall-holder, which is wonderful, because I can follow the action and learn…I never imagined how much work you must put into one show. I mustn’t forget either, that this is a group of excellent actors and that some of them had distinguished careers.” Another stall-holder (and a new member of the troupe) was Kamila Priehodová, a native of Bratislava, graduate of York University (Bachelor  degree in Psychology and Cerificate TESOL), who once helped with lighting at her High School and had a small part in another production, who “after working several years in administration plans to return to university to get her Master degree.” The youngest stall-holders were Tomášek Frynta and his sister Elinka. These two children (and other Frynta’s children) are a wonderful bath for old eyes. They came with their mother Jana, who twice drove me home and of course we spoke Czech – both children speak perfect Czech and the little older Elinka’s Czech is the advanced Czech of a student from an exclusive Czech school. I followed their every move with a feeling of joyous renewal of life. For me, one of the nicest moments of the play was the moment when Jana follows her children as they leave the stage, turns a little towards the spectators and says one word : “Excuse” and she says the last syllable with such a magic intonation, that I hear it even now.

I know, you want to know how it ends. Brilliantly: the formidable abbess turned out to be the wife of the Syrakus merchant Egeon (Jiří Janáček), who was supposed to lose his head after the sundown, but didn’t, because the Duke of Efezus first postponed, and then cancelled the execution; and the two, the abbess and Egeon, who (and their two sons)were separated by the shipwreck, embraced and renewed their love (the abbess may have later been investigated); the parents recognized their two sons (Martin Bonhard and Jiří Jančárek, jr.) and the sons acknowledged their parents, as well as each other. Martin Bonhard made peace with his stage wife Zuzana Novotná. But that wasn’t enough for him, he took off his hat (or did he put it on?) and embraced his wife’s sister (Lenka Novotná), and you should have seen the passion! He even lifted her, made a dancing movement and announced that the wedding would be in Karlštejn. The Mormon!

When the show ended and the last spectator left the auditorium, the members of the troupe started to clean the bathrooms and the dressing rooms and the only two people in the auditorium were Tomášek Frynta, who was vacuum cleaning the floor and I, both waiting for Tomášek’s mother and sister to take us home. All at once, Lenka Novotná, who was supposed to be married at Karlštejn, crossed the stage right to the edge and said – as if it was part of her role- in a voice a little sad yet appeased: “And the show is finished.” She was right. But the show did happen and we lived it. Before it dissolved as dreams, which – if we may believe Hamlet – are made of the same stuff as we…

* * *

Foto z archivu Jana Crháka a Ivana Roháče

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Ve všech encyklopediích o moderním sochařství v Africe se dočtete, že se Tengenenge etablovalo jako jedinečná sochařská komunita a etnický kotel, kde se tavila, přelévala a znovu identifikovala kultura více jak 16 různých afrických etnik, nejen ze Zimbabwe, ale také z Malawi, Zambie, Tanzánie i Angoly. Dorozumívacím jazykem tak vedle šonštiny byla angličtina a výrazovým pojítkem celé komunity byly a jsou ručně opracovávané sochy z hadce (anglický název serpentinit), které vynesly vesnici v 70 a 90 letech minulého století široký mezinárodní ohlas. Dnes jde o zvláštní pospolitost, kde s kamenem žije, pracuje cca 600 lidí, včetně žen a dětí. Když tam přijíždíte, tak se na volném prostranství blyští tisíce dokončených soch nabízených k prodeji… úžasný to pohled. Vesnice je ukryta v buši, mimo dosah civilizace, má však již rozvedenou tekoucí vodu a pod vedením nového majitele Dominka Benhury, který je vlastníkem dolu, se jí podařilo přežít nejhorší ekonomické turbulence z let 2007 až 2009, které se však negativně odrazily i na současném úbytku návštěvníků a turistů. Bez ohledu na skutečnost, že je nyní vesnice obklíčena silnicemi a těžebními stroji čínské firmy, která skoupila ostatní doly na kámen, však Tengenenge nadále žije a já se tam nadále vracím. Mám k tomu totiž desítky důvodů, které se neustále prohlubují a košatí.

Rodinné i osobní vazby jsou tam velice silné, nikdo není úplně sám, ovšem každý se až do nedávna musel podřídit jediné možnosti obživy a tou bylo sochání, Jiná práce ve vesnici není a školní vzdělání je luxus, který je finančně náročný a ve vesnici ani neexistuje škola. Tradiční návštěvníci již většinou opustili zemi a galeristé zavítají jen zřídka. Já se naopak snažím být v Tengenenge co nejčastěji. Jsem totiž GOGO Marie, což znamená teta a zdraví mne tam tak každý capart, co se zde v posledních sedmi letech narodil a naučil mluvit.

Když se dívám na soubor fotografií z předchozích let, vidím, že nejvíce snímků pochází z dětských oslav, které jsem jim organizovala. Jako správná teta všem dětem vozila hlavně ovoce, sladké pití, hračku či jiný dárek a cukroví, dříve i doma pečenou housku, karásek a nyní tatranku… Děti na fotografiích jsou hlavně usměvavé, nedočkavé… na dalších si hrají, čekají na jídlo, starají se o mladší sorozence, pomáhají rodičům… Prostě typické africké děti s velkými kukadly, živé, neposedné a plné představ a snů o velkém světě, který je za hranicemi vesnice.

Ovšem mimo její prostor se dostanou velmi zřídka, vesnice je dost izolovaná a jedinou cestou ven je cestička do nejbližší školy, devět kilometrů buší, kam však nechodí všechny. Musí se zaplatit školné, pomůcky a uniforma… a jestli po něčem většina z nich sní, tak je to právě o tom, dostat se tam a pak ještě dál, tak daleko, kde začíná jiný život, z jejich pohledu opravdový život… Někteří o tom umí i vyprávět, neboť je již pár let učí jediná středoškolačka ve vesnici, jejich učitelka Stella. Má ohromnou přirozenou autoritu, děti ji rády následují a chodí na angličtinu do školky, kterou tam se Stellou udržuji a provozuji. Od roku 2007 jsem přispívala Stelle na učitelský plat, neboť oficiálně v Tengenenge žádné vzdělávací zařízení není a značná část obyvatel nemá ani oficiální zimbabwské doklady o občanství.

Pro budoucnost dětí, je však mimořádně důležité, aby byly řádnými občany Zimbabwe a mohly nastoupit do škol a pohybovat se posléze po celé zemi. Proto jsem v roce 2010 oficiálně založila Klub přátel Tengenenge v ČR, který sbírá finanční prostředky na rodné listy dětí a jejich vzdělání. V  únoru 2011 náš klub výrazně přispěl k dokončení stavby budovy skutečné školky, a letošní březen jsem se tam s českými dobrovolníky opět vypravila na monitorovací cestu. Nejvíce práce měla má česká architektka Štěpánka. Budova školky nebyla totiž správně ošetřena, kolem jejího obvodu bylo nutné udělat drenážní práce, odtokové kanály, školku pochopitelně natřít protiplísňovými nátěry, znova opravit podlahu a vymalovat. K tomu jsme se zabývali i možností, jak zabezpečit dětem ve školce pravidelné jídlo. Doufáme, že do příštího roku přispějeme na vybudování jídelny a zainteresujeme i místní ženy, aby prostřednictvím ručních prací získaly i nějaké prostředky na chov kuřat.

Osobně mne potěšilo, že již 32 dětí z této nezvyklé školky postoupilo přímo do prvního ročníku Horse Shoe (nemuselo jít do vyrovnávací předškolní třídy) a vedou si dobře. Na rozloučenou ještě dětem Štěpánka vytyčila dětské hřiště a já pozvala přátele z Harare, aby v Tengwenenge uspořádali první živý koncert. Povedl se.

Nyní mne čeká opět spousta práce, jak organizovat akce Klubu a dál přispívat k pozitivním změnám v Tengenenge.

Více zajímavostí najdete na www.tengenenge.cz.

_________________________________________________

Poznámka redakce:

Veškeré cesty do Tengenenge si členové, stejně jako dobrovolníci, hradí plně ze svých prostředků a dary individuálních dárců se v plné výši odvádějí ve prospěch dětské komunity v Tengenenge. Klub přátel je řádně registrovaným občanským sdružením u ministerstva vnitra ČR.

***

Fotografie pro CzechFolks.com © Marie Imbrová www.imbrova.cz, Štěpánka Chaloupková a Jana Ulrichová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Imbrové Marie:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marie-imbrova/

Znali jsme se spolu po celá dlouhá léta. Seznámil jsem se s ním jako student, kterému otiskli v tehdejším Lidovém deníku 6. července 1941 článek o tom, čím bych v životě chtěl být – a tu mne přišel dopis  právě od Milo Velebila. Od té doby jsme si nejprve psali, než jsem se za oběma vypravil na kole. Z mého rodného Obříství, odkud je také nádherně vidět Říp, do Horních Beřkovic jsem jel přes Lužec nad Vltavou, kde je přívoz, a odtud už je to pár kilometrů. Anebo v zimě jsem musel  jezdit přes Mělník.

Milo Velebil pracoval od roku 1922 až do svého skonu v Psychiatrické léčebně jako ošetřovatel těžce nemocných pacientů. Však jsem také jeden svůj článek o něm nazval Rozuměl přírodě a lidské duši. Ne každý, kdo se do psychiatrické léčebny dostane, musí být „cvokem“ či “bláznem“.  Psychiatrická léčebna v Horních Beřkovicích bylo založena již v roce 1891 jako filiální ústav  tehdejšího Zemského ústavu pro choromyslné v Praze. Má akreditaci pro obory  psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie.  Její spádovou oblast tvoří okresy Středočeského, Ústeckého a Libereckého kraje – nachází se mezi Mělníkem a Roudnicí nad Labem.

S mnoha pacienty  mne dokázal Milo Velebil seznámit. Jistě – měli narušené duševní zdraví, ale sotvaže Milo zadul na jejich strunu, stal se jejich miláčkem. Se vším se mu dokázali svěřit, nosili mu dopisy, které jim došly od příbuzných a známých, přinášeli mu své literární výtvory – básně, povídky, vyprávění, zvali ho sebou do přírody. Zde směli napnout svá plátna a právě tady v tom překrásném okolí pod Řípem se rodily jejich obrazy i obrázky. Rozdávali je potom lékařům a ošetřujícímu personálu a byli neskonale šťastni za každou pochvalu.

Sblížil nás básník Svatopluk Čech, o něm jsme mnohokrát spolu vyprávěli. Milo se totiž narodil tam, kde tento věhlasný český básník – v Ostředku u Benešova, zatímco já žil v rodné obci Obříství, kam se Svatopluk Čech uchýlil v letech 1895 – 1903 a kde nadále řídil Květy české, napsal zde poémy  Sekáči, Sníh a půvabnou sbírku Modlitby k Neznámému. Se svou ženou Majkou mne nejednou vybídli, abych jim na jejich rozestavěném rodinném domku  uprostřed pilné práce, ale v krátké přestávce, zarecitoval některé Čechovy verše. Znal jsem jich hodně zpaměti z doby, kdy jsem byl žákem Jubilejní měšťanské školy Svatopluka Čecha v Obříství.

Ze svého obřístevského sídla se básník zasněně díval na rozložitý dub uprostřed velké louky a začal psát svou rozsáhlou poému:

Anebo slavný je  Čechův citát, který nás provází po celý život:

Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru a malý ten, kdo má jen malý cíl.

Nu, protože jsem v tom veršování, vracím se nazpět k Milovi Velebilovi, který mne jednou překvapil, podal mi do rukou popsaný list a v něm verše. Stačil jsem je  jen letmo přehlédnout, a Milo mne  požádal:  „Přečti nám  tuhle básničku…“  Poslechl jsem vzápětí, ale napřed jsem nesměle utrousil: „To jsi napsal určitě Ty, přiznej se, zarecituji rád i  jméno autora…“

Jak jsem mu tenkrát rozuměl a jak ještě víc mu rozumím dnes po tolika letech! Chtěl slyšet od jiného, jak ta jeho báseň zní, chtěl ji slyšet v přítomnosti jeho milované Majky a jen s nepatrnou pýchou i pokorou poslouchal. Na takové okamžiky nelze zapomenout!  Ale ještě jednu jeho básničku bych rád vzpomenul. Mezi nim a Majkou byl 14letý rozdíl – ženil se pozdě a do oka mu padla právě ona zdravotní sestřička v léčebně, kde potom sloužili oba. Takže v tom pozdním věku vznikla pro Majku básnička, kterou si pamatuji dodnes zpaměti:

Já už nejsem mladej,
radši víc mi hádej.
To vypadá klamně,
co ty vidíš na mně,
svoje bílý mládí
se mnou neodkládej.
To je jednou jistý
pro tvý lokty čistý
hodí se jen kmínek
z čerstvejch rozmarýnek.
Má děvečko malá,
mně už žloutnou listy…

Kolikrát už jsem ji recitoval a nikdy mi nezevšedněla. Však jsem ji také už zarecitoval své vlastní druhé  ženě Jiřince – mezi námi je věkový rozdíl 15 let. Poznala se mnou oba manžele Velebilovy, a to vždy v dobrém rozmaru. Jakmile jsme se totiž s Milem sešli, mluvili jsme jen v zrýmovaných větách, ve verších, chcete-li.  Obě naše manželky se přitom  náramně bavily. Jak by ne, vždyť jsme si nedali pokoj ani při svačině, či při trhání švestek, kterým se tady v jejich zahradě dařilo. „Švestky, švestky, podzimní čas – čas pro nevěstky, jež dělá bída z nás…“  Ne, milé dámy, tohle jsme si nevymysleli, to už dávno napsal Vítězslav Nezval! A jednou jsem Velebilům přivezl z Prahy  sbírku, která ještě před druhou světovou válkou vzbudila v literárním světa senzaci. 

Šlo o 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida  a jejich autor je psal anonymně – vlastně je podepisoval pseudonymem Robert David. Teprve Karel Čapek jejich autora odhalil, a to díky své jazykové analýze, díky  znalostem francouzského básníka Francoise Villona, jímž byl Vítězslav Nezval okouzlen a inspirován.

A těmi básničkami jsme se dokázali bavit celé nedělní odpoledne pod rozložitým ořechem, z něhož plody nám Majka vždy před Vánocemi posílala v úhledně zabaleném balíčku. Kolikrát jsem Majce za vše děkoval, protože už v době mých studií mne podporovali i finančně. „Ušetřil jsem při nákupu stavebnin, zbylo mi dvacet korun, tak Ti je přikládám k dopisu…“, stálo v jednom dopisu, odesílaném za mnou do Prahy. Z dopisů mám schovány všechny. Milo psal rukou kouzelným krasopisem a tak vznikalo i mnoho jeho básní, povídek a pohádek.

Na hornobeřkovickém hřbitůvku má Milo Velebil na svém náhrobku svůj vlastní epitaf: Kořeny objímat a vláhu deště pít, ve věčných proměnách přijímat slunce svit, nech mne, ó, Pane!

***

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

***

MÉ VÝROČÍ – VELMI ZAPOMENUTÉ

Sedmdesáté narozeniny oslavil Miloš Kopecký pouze v kruhu rodinném. Po nedávné hospitalizaci – začátkem července strávil pár dní na psychiatrii v Bohnicích – nebyl pořád ve své kůži. 
Do deníku si v srpnu 1992 napsal:
Čtvrtek 20.: Dlouho, skoro do 12.00 spím. Potom oběd, pak chvíli píšu. – Celý den doma, polehávám, čtu staré „Přítomnosti“ z roku 1923 a dosti smuten jdu spát. Mé výročí – velmi zapomenuté.
Pátek 21.: Celý den doma. Většinou čtu a snažím se nemyslet na ten celkový smutek. Napsalo nebo ozvalo se pár lidí, ohromná spousta, která už vlastně z formy by měla a mohla – nic. Pastík, teď nepřítel č. 1 – se ovšem neozval a neozve. Inu, formát! – Zapírám se před Zuzanou Minnichovou, mluvím s Melíškovými, protože uvažuji o tom event. jet na Sloupčí. – V televizi idiotský film, hned jsem to zavřel. Brzy lehnout.
Sobota 22.: Tak je mi 70, což je nerozveselující. Venku krásně, slunce, ale držím se doma a jen se modlím, aby nenastoupila DEPPSE. – Vencourovi jsou na chalupě, k večeru asi přijedou. – Nepřišli, protože se pozdě vrátili. – Převalují se ve mně chmury a komplexy. Dočítám “Přítomnost 1923″, Jana přináší večeři, dojedl  jsem a jdu si brzy lehnout. – Myslím, že se do podvědomí uloží mnoho negativních emocí. – Ale: volá Jirásková a Podskalský, gratulace atd. a v září prý se udělá malá oslava.
Příjemné překvapení.

Neděle 23.: Sny, tříšť minulosti, divadlo! Hlavně divadelní éry. – Odpoledne přišli Petr, Barbora a Martin Vencourovi a dostal jsem skvělý dar – elektronický psací stroj „OPTIMA“. Opravdu báječné. To bude ale trvat, než se na něm naučím psát! Pro mě je to věda. – Pije se becherovka, na mne pomalu doléhá únava, ale mám z toho velikou radost. – Jsou u nás až do 22,30, pak jedou ještě s Adamem ke zvěrolékaři. Jdu si lehnout, chvíli ještě čtu. Neuvěřitelné, už zase Feuchtwangerův „Úspěch“.
Pondělí 24.: Zase ve snech návraty k neúspěchům, mučivé sny. Dlouho ležím. – Jana celý den gruntuje. Čtu, málo píšu, moje lenost je trestuhodná. Čtu si pořád Feuchtwangera (Učím se!), Jana lomozí, Adam není v pořádku, kňučí (nevíme proč, zda bolestí nebo – proč?). Chudinka malej, je to už stařeček jako já.
Úterý 25.: Venku zase plné léto, horko, dusno – 15,00 gratulace, „balíček“ od zástupce starosty Prahy 1. – Nápor na nervy. Snažím se psát, na tom novém stroji si ještě netroufám. Přemýšlím, dá-li se jet ještě na pár dní do mlejna. Uvidíme. Čtu Feuchtwangera, Jana věší záclony atd. Piju becherovku (já vůl!) a je mi docela fajn. Jen kdyby odněkud mávaly PENÍZE! Jsme švorc, a to dost. Do prdele, leitmotiv  mého života jsou PENÍZE. Není mi zle, ale také nejsem v nejlepším stavu. Nejistota, STRACH,úzkost, strach ze zítřejšího dopoledne (RADIO RIO) atd. – Jdu spát kolem 23.30, chviličku čtu, pak zhasínám a – zítřek! Bojímse: čeho?

DOŽÍVÁŠ SE MUŽNÉHO VĚKU
Kupodivu však není v deníku ani nejmenší zmínka o gratulaci od Miroslava Horníčka, v jehož dopise znějí slova nepochybně milá a přátelská:

Milej Mildo,
po obvyklém pobytu v Mariánských Lázních jsem zapadl – taky jako obvykle – do Kytlice a ztratil se v samotě mezi vrchy. Ale i do samoty mezi vrchy docházejí zprávy – tu kruté, tu nadějné, tu dobré. Mezi ty dobré počítám zprávu o Tvých narozeninách a za nadějné považuji představy, že takových Tvých narozenin užijeme ještě dost.
Ozvali jsme se v poslední době oba a mluvili souhlasněo tom, že za krásné dobrodružství svých životů považujeme soužití v Tvrďáku.
Taky – pokud vím –  jsme se oba shodli  o předčasnosti našeho rozchodu. Bylo nebylo, je. Já totiž věřím v trvání určitých nezastupitelných zážitků a skutků i v pomíjivém světě divadla.
V Televizních novinách říkám, že ses rozhodl pro herectví klasické a chtěl bych Ti (já vím, že zbytečně) složit dvě poklony. Za Lakomce a Richarda. Hrál jsem na Národním divadlem třistakrát Kleanta, Harpagonova syna, a měl jsem tedy možnost nejen vidět, ale i srovnávat tři Harpagony. Stanislava Neumanna, Ladislava Peška a Františka Filipovského. Všechny tři jsi daleko předčil především v pojetí té role . Já vím, že taky oba nemáme rádi ono vznešené uvažování o herectví a tedy taky slovo: pojetí, ale jak jinak opsat způsob, kterým ses vyrovnal s touto úlohou zasutou šaržemi let a výkonů? Tys byl současník nás v hledišti, srozumitelný („Mně budou vykládat, co jsou peníze!“) a čitelný bez šklebení a komolení hlasu. Herci už dávno vědí, jak hrát Moliéra i jak hrát  Shakespeara. Pro oba už mají šuplata a stačí sáhnout.
Jako jsi zbavil Harpagona „moliérovských“ ingrediencí, tak jsi zbavil „shakespearovských“ ingrediencí Richarda.

Nechci mluvit o televizi a filmu –  bylo by toho příliš!
Jsem rád, kdykoli Tě vidím. A v základech této mé radosti je vždycky trochu neskromná a špatně tajená radost, že jsem s Tebou mohl hrát.
Vzpomínám na ty večery jako na šťastné bloudění ve světě fantazie a kouzel, jako na hereckou svévoli a vzdor vůči „herectví“, které nás vlastně vypudilo na „volnou nohu“, jak jsem tomu říkal já, či „na dlažbu“, jak jsi to nazýval Ty.
Bylo to absurdní divadlo (nebo  představení), kdy absurdita mi byla svobodou i logikou na rozdíl od jiných absurdit, které nemám rád. Myslím  si a věřím, že nemá význam stát po celý večer na hlavě, abych  dokázal, že je svět obrácen. My jsme ho tak chvílemi viděli, ale byl to vždycky skok, kdy jsme opět dopadali na nohy, abychom  se radovali ze smyslu nesmyslu nebo z nesmyslu smyslu. Ano, byly to tanečky, a lidi, myslím si, to tak brali.
Vzpomínáš, jak jsi jako kardinál Richelieu bodl dýkou vedle mé ruky ve Třech mušketýrech?
Byl jsi po Vlastíkovi první, koho jsem v Praze poznal.
Za chvíli tomu bude padesát let, do prdele!
A teď se tedy dožíváš mužného věku. Co Ti mám přát? Ten veliký kredit, který máš u obecenstva? Vím, že Ti nejde o „úspěch“, ten může být klamný a povrchní.
Vítám Tě mezi nás, dospělé muže, ale na druhé straně Ti říkám, že nikdy nedospěješ. To bych Ti rozhodně nepřál.
 Za všechno, co jsem s Tebou zažil, dožil, přežil, prožil – dík!

Tvůj Miroslav

„SPLYNUTÍ DUŠÍ“ SE NEKONALO
V pětadevadesátém roce dopisoval Vlastimil Brodský své paměti. Při jejich tvorbě postupoval vskutku originálně – psal je ručně, tedy nikoliv na stroji nebo na počítači, a to velkými tiskacími písmeny. Miloši Kopeckému odeslal 7. července dopis, který měl dvě části.
V té první stálo:

Můj milej, stále mnou obdivovanej.
Šmudlám se s takovou tou předsmrtnou knížkou, co teď každej před uhynutím sepisuje. To se ví, že aby se mohl zdesateroznásobit náklad a částečně uspokojit steroznásobněný zájem čtenářstva, musí tam bejt hodně vo Tobě. Něco mám, něco připíšu, ale protože kousek Tvé kapitoly je psán ve formě dopisu, posílám Ti ho k nahlédnutí s prosbou, abys našel čas mi sdělit esli jó či né. Žalovatelnýho tam toho bude hodně a já doufám, že to zvýší prodejnost. Tím, že je to koncipováno jako drbárna by to komerčně nemuselo propadnout, literárně to propadne nabeton, protože to píšu sám. Jiřce Jiráskový se drby o ní líbily a neprotestovala. Doufám, že ji napodobíš! Moc Ti děkuju a přeju Ti fajn léto. Ze zpráv špionů vím, že se Ti zdravotně daří dobře!
Moc mě to těší.

Zdraví Tě Vlasta Brodský

Na druhém listu byl text, jejž měl Miloš Kopecký před otištěním schválit. Nebylo to však nutné. Nedošlo v něm k jediné úpravě. Spatřil světlo světa v původní verzi:

Milínku můj milovanej,
Ty seš tak blbej, že si ani neumíš představit, jak já Tě celej život zbožňuju a miluju. Jak mě ta Tvoje maska intelektuálně nadřazenýho suveréna dojímala a dojímá, znaje Tvou bezbrannou zranitelnost a křehkost. Jenže právě ta Tvoje sebeobranná kamufláž, kdy demonstrace  intelektu a sebejistory Ti byla něčím víc, než „pouhé“ kamarádství, byla jalová k jakýmkoliv pokusům o inseminaci vroucího přátelství, které navzdory Tvému zcela mylnému domnění se nezakládá (jako třeba politická strana nebo spolek), neuzavírá (třeba jako manželství), ale rodí! Z důvěry, tolerance a taktu!!! Vzniká! Na základě jakéhosi ještě neprozkoumaného magnetizmu a vzájemné přitažlivosti a je podmíněno vzájemnou úctou a respektováním odlišných postojů a činů. A promiň, že se opakuju: s přispěním taktu! To poslední Ti jako základní kámen přátelství jaksi kór ušlo.
Ten Tvůj zatracenej kožešnickej mindrák dal vždycky přednost demonstraci intelektu před prachobyčejnou vroucností citu. Jako by ventilování citu bylo pod Tvou důstojnost. Blbost! Cit je víc než rozum, protože rozum je proti přírodě. A my, lidé, kteří ze všech tvorů jediní jím disponujeme, se právě jím odlišujeme od všech ostatních zákonitostí vezdejšího světa.
To nedržkuju, nenadávám, nevyčítám. To jen hledám prameny Tvý samoty a hlavně subjektivní osamocenosti (což rozeznávala s pomocí přítele Hanzlíka i moje poslední žena). Ty zvíře! Celej život jsem Tě vzýval a obdivoval a Ty mi těsně před kremací řekneš: „Nemohli bysme bejt přáteli?“ To s tím  musíš přijít až teď, když celej svůj život prezentuješ jako nezávislou a svobodnou nadřazenost? A já celej život toužím po “splynutí duší”?
Vždyť Ty jsi jedinej trouba, kterýho miluju.
Pamatuješ, jak jsme v červencových vedrech spali u Oty Janečka na úzký posteli v jeho ateliéru v šestém patře, když Tě Stella škrtla ze svýho života? To okno toho kamrlíku muselo bejt zavřený, abys jím nevystoupil do věčnosti. Byla to krásná epocha. Jestli se za ni stydíš, tak ji nemusíme publikovat, ale byla fakticky krásná. Protože jsi pro lásku trpěl jako zvíře a já trpěl, protože Ty jsi trpěl. Tam někde bylo to „splynutí duší“, po kterým celej život marně toužíme a který je nesplněným snem! Naštěstí! Protože splněnej sen je realita a tedy konec snu.
Realita je úplnej mráček proti snu!
Ahoj Mildo! Bróďa
Ty seš vlastně jeden z mála, kdo mi říká Vlasto neboVlastíku.

Takže: Ahoj Mildo! Vlasta

***

V Kopeckého diáři najdeme 10. července 1995 strohý zápis:
Došel ambivalentní dopis od Vlasty Brodského. Tečka. Nic víc. Ze slůvka ambivalentní čiší rozladění. „Splynutí duší“ se zjevně nekonalo. Kdo mohl tušit, že času už moc nezbývá, že Miloš Kopecký za sedm měsíců zemře.Vlastimil Brodský, ročník 1920, který byl o dva roky starší, znal Miloše Kopeckého z let německé okupace. V dopise mu mohl připomenout  třeba i to, jak se tehdy spolu pěšky vracívali ke svým domovům noční zatemněnou Prahou, svítili si pod nohy modrými baterkami a se vší opravdovostí mládí nahlas snili o svých hereckých kariérách v poválečných letech. Mohl také připomenout, že Milošovi tehdy moc chutnaly buchty, které pekla paní Brodská. Ale asi by to nebylo nic platné. Obranný krunýř na Kopeckého křehké duši byl nejspíš již dlouho nesnímatelný. Dodejme, že Vlastimil Brodský ukončil dobrovolně život na jaře 2002 na své chalupě ve Slunečné u České Lípy ve věku osmdesáti jedna let…

ZTRÁTA OPORY V ŽIVOTĚ
„Přátelství mezi mnou a Milošem Kopeckým vzešlo z toho, že jsme měli stejné lásky hudební i literární,“ říká Vladimír Vodička. „A kromě toho stejný pohled téměř na všechno. Přátelství se dá těžko klasifikovat nebo popsat. To je nebo není. Jako se zamilujete nebo nezamilujete. Když člověk stárne, a já už byl dost starý, když Miloš zemřel, tak vnímá, že ho přátelé opouštějí navždy a že má kolem sebe čím dál méně lidí, se kterými si takhle absolutně rozumí. To je něco, co si v mládí nikdo neuvědomuje. Takže přátelé nenávratně mizí, není ani čas na to hledat si nové, a není to ani biologicky možné. Odchod Miloš Kopeckého byla ztráta jedné z opor v životě, podobně jako ztráta Bohumila Hrabala, Mariana Bělohradského, Václava Irmanova, Jiřího Kotalíka. Oni byli osobnostmi, které vytvářejí ve společnosti názorové jistoty a mají svou představu o světě, z níž neslevují. Oni nekupčí se životem ani s názory, a jejich kompromisy, které jsou v životě nutné, nejsou oportunní. Jde spíš, jak říká Anatole France, o laskavé pohrdání. Nač se s blbem bavit. Ztráty takových lidí jsou těžké a mění život. Něco z něj ubude. Setkání s Milošem bylo dvojího druhu. Buď byl zdravotně v pořádku, a tak jsme si povídali o muzice, literatuře a politice v naprostém srozumění a s velikou srandou, protože jsme měli podobný smysl pro humor, tak trochu černý. Anebo mu bylo špatně a přijel třeba na chalupu a téměř nekomunikoval. Ta zlá nemoc ho trápila od mládí. Věděli jsme, že se s ní nedá nic dělat, a proto ode mne nikdy neslyšel rady, které často dostával a přiváděly ho k šílenství: ‚Tak si najdi nějakého koníčka! Zabav se!‘ To je jako doporučovat někomu se zlomenou nohou, aby si zaběhl tři kilometry, že mu při tom noha sroste. Když se Miloš v tomto neblahém stavu objevil, tak si na chvíli sedl a spolu jsme mlčeli. Oba jsme věděli, o co jde.“

NÁVRAT KE KOŘENŮM
Stalo se téměř frází, říkat o Miloši Kopeckém, že si sladkobolně pohrává se svým polovičním židovským původem. Ano, vědělo se, že má ve svém podvědomí jako nezhojitelnou ránu navždy uložen tragický matčin osud, událost, jež zásadně poznamenala jeho život, ale o tom se v této knížce píše na jiném místě. A co se myslí onou sladkobolností? Především jeho existenciální stesky, a to jak obecné, tak konkrétní. Ty druhé pramenily z pocitu či spíše přesvědčení, že například skrytý antisemitismus je pravou příčinou toho, proč ve filmu a zejména v televizi nedostal více hereckých příležitostí. Ale vedle toho, jaksi na opačném pólu, se hlásil ke svému židovskému původu a ztotožňoval se s ním s jistou dávkou hrdosti. Proto se celý život zajímal o židovské dějiny, kulturu a zejména pražskou židovskou literaturu, proto mu učaroval jazyk „jidiš“ se svými metaforami a sarkasmem, což je patrné v jeho korespondenci.
Pokud měl nějakého koníčka, který mu vydržel celý život, pak to bylo sbírání židovských anekdot, jež navíc dovedl mistrovsky vyprávět. Sbíral však ty pravé židovské anekdoty. Nikoliv jen „ty o Židech“, začínající třeba: Roubíček potká Kohna a povídá…
Anekdoty tohoto druhu neměl rád. Byl totiž přesvědčen o tom, že je vymýšlejí převážně antisemité.
Klasické židovské anekdoty si zapisoval do notýsku. Nejvíc si oblíbil ty nejstručnější, například: Poslouchejte, rebe, má člověk žít ze sebe ven, nebo z venku dovnitř? – Rabín se hluboce zamyslí a po chvíli odvětí: Na přímou otázku přímá odpověď – ano.
Když ve dvaadevadesátém roce účinkoval v třídílném televizním seriálu židovských anekdot Uctivá poklona, pane Kohn, poznal při natáčení několik představitelů Židovské obce v Praze. Krátce poté začal navštěvovat její shromáždění v Maislově ulici. Po jedné takové návštěvě si 3. září 1992 do deníku zapsal jména několika známých kulturních osobností, které na židovské obci potkal, ale o jedné z nich poznamenal doslova:
XY mne jde doprovodit až k domu. Hňup navíc falešný. – Jdu si brzy lehnout a číst. Nemám  zrovna optimistickou náladu. Také proč?

Celoživotní solitér, jenž problematicky navazoval kontakty se svým okolím, se vracel ke svým židovským kořenům, ale činil tak po svém způsobu, velmi privátně.
V zápisníku, přibližně ze stejného období, čteme:
Mělo by skončit to věčné patlání v otázkách kolem židovství.
Vede totiž jen k antisemitismu.Anekdota, která je pravdivá:
Moskevská filharmonie koncertuje v New Yorku. Povídají si ruský a americký dirigent. O všem, také o židovské otázce. – U nás antisemitismus není, říká Rus, mám v orchestru čtyři Židy, jednám s nimi jako s každým jiným. A kolik vy máte Židů? – Tak to vůbec nevím, odpoví Američan.

A na následující stránce jsou dvě řádky:
Vy Židi jste strašně chytrý.
Co nám taky jiného zbývá?

*    *    *

„Co k tomu dodat? Řekl bych, že zvláštním světem Miloše Kopeckého, jakousi jeho třináctou komnatou, bylo jeho židovství,“ zamýšlí se Vladimír Vodička. „S noblesou jemu vlastní, a téměř s jistou cudností, se však o něm jen málokdy a málokomu zmiňoval. Provázelo ho vlastně celý život, protože na konci šedesátých let, dávno po všech bolestných zkušenostech z války, po matčině smrti v koncentračním táboře a jeho pobytu v lágru, dostal další ránu: důvodem zákazu jeho působení v televizi a filmu nebyl ani tak jeho herecký typ, ani jeho politická aktivita, jako  právě jeho židovství. Dnes už se totiž zapomnělo, že to byla doba, kdy se na Barrandově znovu skvěl nápis: Židi ven! Jen jeho nejbližší přátelé věděli, jak hluboce tím trpěl. Znovu se ozvala stará traumata, došlo i k citelnému zhoršení jeho zdravotního stavu. Tehdy si přečetl slavný román Herzog od Saula Bellowa a byl tímtomdílem hluboce zasažen. Reagoval dopisem, v němž se s hrdinou románu úporně, ale nakonec zcela identifikoval. Jde o příběh židovského intelektuála  z New Yorku šedesátých let, tedy z doby doznívání vlny antisemitismu let padesátých. V soumraku svých dnů se pak Miloš Kopecký pomalu vracel a vrátil ke svým kořenům.Zúčastňoval se shromáždění na pražské židovské obci, docházel na slavnost chanuky, a to zcela skromně, ne jako velký umělec, ale jako jeden ze členů přirozeného společenství. Mnoho přátel na tyto jeho návštěvy dodnes v pohnutí vzpomíná. Miloš rád, ale vždy s mírnou hořkostí citoval aforismus: ‚Jsem Žid a jsem na to hrdý, kdybych na to nebyl hrdý, jsem stejně Žid.‘ Když se ohlížíme za jeho životem a dílem, tak teprve dnes chápeme, že on sám na konci své životní pouti na to opravdu hrdý byl.“

POSLEDNÍ SLOVO
Z deníku M. K.:                                                      

Člověk má žít pro druhé. A co dělají ti první?
Žijí zase pro ty druhé atd. – a když dojdeme
na konec řady, co ten poslední?
Měl by se oběsit?

* * *

Všechno je jediný proud. Kde se berou
 v lidech ty „PŘEDĚLY“,zdi, bariéry?
 Když teče řeka, voda, také teče přes kámen,
čistý písek, pak  přes hovno a odpadky, atd.
– A pořád je to ta jediná ŘÍČKA,
potok – ta stejná voda…

* * *

Člověk není nikdy  dost opatrný
ve výběru svých nepřátel.
(Oscar Wilde)

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/