Léta býval lyžařským instruktorem a v roce 1986 chtěl zabránit nehodě, která by postihla jeho svěřenkyně. Došlo k nejhoršímu: sám byl zle postižen, takže od té doby střídal jednu nemocnici za druhou, stejně tak rehabilitační a jiné zdravotní ústavy včetně lázní. Je doživotně invalidní, ale se svými bolestmi, strádáním a nabytím znova určitých sil se postupně vyrovnával.

Jakési geny po jeho dědečkovi a tatínkovi – rodinných písmácích – v sobě objevil rovněž a ve volných chvílích se pokoušel literárně tvořit. Nejprve pohádky a kratší příběhy, až nakonec sepsal svůj životní příběh, vytiskl na své počítačové tiskárně, opatřil kroužkovanou vazbou a nesmírně tím potěšil rodinu, přátele a známé.

Na první straně byl titulek Co jsem prožil díky svému úrazu a na zadní straně podobně vyvedený titulek Kam jsem se podíval díky svému úrazu. A právě ta popisovaná místa mu natolik učarovala, že o každém z nich napsal novou knihu. Tak vznikly Mé vzpomínky na Kladruby a okolí, Malá procházka Vlašimskem, Ještěd a Mimoň s jejich okolím, Lázně Kundratice a jejich okolí, Slapy a jejich okolí, Třebutičky zachycené slovem i obrazem (součást obce Polepy na Litoměřicku).

Mám dnes v ruce jeho novou knihu Za poznáním Sedlčanskem, kterou jsem si od něho poctivě koupil, protože mne chytla za srdce. Vždyť všechna ta popisovaná místa s jejími příběhy, událostmi a zážitky, jsem kdysi dávno poznával se svými třemi dětmi. Trávili jsme jedny školní prázdniny na pravém břehu Vltavy v rekreační chatové osadě Častoboř, která se nachází na samém začátku vodní nádrže či jezera Slapy.

Odtud jsme podnikali výlety do celého širého okolí – samozřejmě kromě koupání ve dnech, kdy počasí lákalo spíše k procházkám. Teď všechna místa se svou romantikou, čistotou, malebnou krásou a bohatou historií opěvuje náš literární samouk Luděk Horký ve své nové a půvabné knížce. Aspoň některá z nich vyjmenuji, protože těch vltavských pamětníků a turistů je mezi námi mnoho: Příčovy se zříceninou větrného mlýna, vodní tvrz Křepenice, rybník Musík, potok Mastník, Z Cholína na Zrůbek, Hříměždice, Tancibudka, Kamýk nad Vltavou, Zvírotice, Stehlíkův mlýn, Skrýšov, Svatý Jan, Solopysky – všechno krásná česká a starodávná jména až po Sedlčany, které celému svému okolí vévodí.

Knížku doprovázejí originální snímky samotného autora textu, také mapky, turistická značení. Tady jsem zvýšil svou pozornost, jako dávný ctitel našeho prvního prezidenta Osvoboditele. Protože na řídce zalesněném vrcholu s pěkným rozhledem (417 metrů nad mořem) mají Památník T. G. Masaryka. Vrchol se jmenuje Šiberný a škoda, přeškoda, že tady jsem nikdy nebyl. Památník s deskou, na níž je rovněž zajímavý nápis: „Odtud pozoroval dne 3. IX.1922 l. cvičení našich vojsk prezident Osvoboditel ČSR T. G. Masaryk“. Devadesát let uplynulo od té události a sedlčanští turisté okamžitě po listopadové revoluce v roce 1989 památník obnovili, za velkou upoutávku jim posloužil samorost z větví jehličnanu.

Na 112 stránkách této velmi čtivé knížky jsem napočítal 220 barevných ilustrací, snímků, které dokazují fotoreportérskou profesionalitu autora. A mezi dvě – dnes již legendární – postavičky z filmu Jiřího Menzela Vesničko má středisková, jehož děj se odehrává v sedlčanské obci Křepenice. Náhodně zachycená dvojice připomíná řidiče náklaďáku Pávka (Júlia Satinského) a jeho závozníka Otíka (Jánoše Bána). Film byl úspěšný od svého zrodu v roce 1985.

Za některými fotografickými úlovky musel jejich autor jezdit několikrát podle počasí, zatím jeho nemocná žena ho vždy netrpělivě vyhlížela dlouhé hodiny. Luděk se jí teď odměnil: vybudoval ve svém domě saunu. Po uklidňujícím zábalu ze sauny si každý ještě může sám přidat masáž Siatsu celé páteře na specielní podložce. Na zahradě pak má krytý plavecký bazének, v němž od dubna do listopadu překonává denně svůj rekord v uplavání jednoho štafetového úseku vzdálenosti (36 km) kanálu La Manche. Letos se mu podařilo v průběhu jeho plavecké sezóny dokonce uplavat 58 km. Bazének již využívá od prvopočátku výstavby rodinného domku na konci Psár a na pokraji lesa. Tady bych Luďka Horkého jen malou odbočkou doplnil, že prvním plavcem přes kanál La Mance by Angličan již v roce 1875. Překonání průlivu z Doveru do Calais (350 km) mu trvalo 21 hodin a 45 minut. V roce 1923 to již byla Američanka, která plavala opačným směrem 14 hodin a 39 minut. Z českých pokořitelů si nejvíce pamatujeme Františka Venclovského, desátým byl sportovní redaktor Stanislav Bartůšek a posléze v letech 2006 – 2007 Yvetta Hlaváčová.

Vraťme se proto na Sedlčansko a vlastně domů do Psár, odkud pochází náš přemožitel vzdálenosti světoznámého kanálu – ovšem ve svém plaveckém bazénku štafetovým způsobem. Je to veskrze skromný člověk, jemuž knížky připravuje vydavatelství Powerprint Praha, odkud si je v batohu na zádech sám odváží.

Pro své zdraví a zdraví své rodiny, svých vnoučat a také pro vzájemnou pohodu je Luděk Horký obětovat nejen množství času, ale i úspor ze svého invalidního důchodu. O jeho příkladu se měla zajímat už dávno naše televize, pro niž je ochoten připravit dokument, který by nejen zaujal, ale hlavně pomohl tisícům stejně postižených pacientů a lidem v naší zemi.

Nic lepšího si na závěr svého povídání nemohu vybrat, než motto jeho knížky: Čím větší moudrosti jsi nabyl, tím pokornější je tvá mysl. Čím více dobroty sídlí v tvém srdci, tím máš více lásky pro druhé.

Takoví lidé mezi námi žijí ve společnosti, která už je dávno nemocná také proto, že podobné příklady často přehlíží a pro současná média nejsou ani trochu zajímavá. Jak se však všichni hluboce mýlí!

* * *

Fotografie pro CzechFolks.com © Luděk Horký

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Kerské polesí nedaleko polabského Nymburka má zvláštní, neopakovatelnou atmosféru, kterou ve svých knížkách popsal spisovatel JUDr. Bohumil Hrabal stejně dobře, jako později ve svých filmech „namaloval“ režisér Jiří Menzel.

Mezi vzrostlými borovicemi zde najdete obydlí prostá a funkční, stejně jako honosná sídla, jejichž hlavním účelem je nenechat nikoho na pochybách, jak tučné konto v bance jejich majitel vlastní a jak významnému společenskému postavení se, a nejen ve svém okolí, těší. Nedávno se mi ve zdejší hospodě U Pramene svěřil můj bohatý známý, že z přepychového domu, který si tu před dvěma léty postavil, teď po rozvodu v podstatě využívá jen malou, útulnou pracovnu, která mu je zároveň jídelnou i ložnicí. Zbytek usedlosti pro svůj život vlastně ani nepotřebuje.

Lesní chata, kterou si zde pořídil a vydržoval spisovatel Bohumil Hrabal (28. 3. 1914 – 3. 2. 1997) patří k těm prvním přesto, že by si populární autor, dvakráte navržený na Nobelovu cenu za literaturu, mohl dovolit sídlo onačení. Ale proč by to dělal? Neměl zapotřebí dávat okázalým způsobem života najevo svoji výjimečnost a ani to nedělal. Přesto… nebo právě proto… jsou jeho povídky tak zajímavé, jedinečné, neokázalé a ze života. Když jsem tu Bohumila Hrabala v předvečer jeho životního jubilea navštívil s žádostí o rozhovor, seděl u elektrických akumulačních kamen a zahříval si nemocné klouby, které v sychravém únorovém počasí o sobě dávaly znát víc, než kdy jindy. První kontakt byl poznamenán Hrabalovou tvrdostí, místy přecházející až do agresivity. Správně jsem však odhadl, že se jedná o ochranný krunýř nebo štít, kterým po způsobu starých rytířů chrání svoje staré tělo a křehkou duši před průnikem cizího meče. Za maskou „bojovníka“ jsem však uhlídal Hrabalovu ryzí osobnost s puncem plachosti.

„Nesmíte se na mne hněvat,“ omlouval se později pan Hrabal. „Dovedu být někdy i zlý. Už neznám tu míru zdvořilosti, jisté plachosti a cudnosti, jakou jsem měl dříve. I když i dříve moje podstata byla někdy taková, že jsem rád vstupoval na tenký led. Pro spisovatele je těžké si přiznat, že dosáhl jistého vrcholu i té prázdnoty. A v této fázi se teď nacházím. Moje tendence je nyní už sestupná. Jsem stařec a nemám, kromě malých esejí, už důvod psát. Na větší knížku se už necítím.“ Zeptal jsem se: Proč? „Protože už nemám dostatečný důvod k psaní,“ bez rozmýšlení odpověděl můj hostitel. „Mám ten dojem, že co jsem udělat měl, to jsem udělal. A moje nebesa jsou usmířena. Víte, teď je pro mne nejdůležitější, že nemám pocit, že jsem žil nadarmo.“

Hovor se pak v příjemně vytopené místnosti točil kolem všeličehož. Pan Hrabal se rozpovídal o své kerské chatě, do které každou volnou chvíli utíká z Prahy, o milovaných kočkách, jenž sem jezdí krmit, o oblíbeném kocouru Cassiovi, který se tu už dlouho neukázal, i o panu režiséru Menzelovi, se kterým za pěkného počasí chodívali kerským polesím a diskutovali spolu o finální podobě filmového scénáře, který pak čtyřikrát, pětkrát a někdy i šestkrát přepisovali, až se nakonec přece jen ustálil do té podoby, podle níž bylo možno natočit film. Když jsem v závěru setkání nenápadně stočil řeč na rodiče a manželku, Bohumil Hrabal se nadlouho odmlčel, ale pak odpovědět odmítl. „Nezlobte se. To už stačí!“ řekl důrazně, a svolil jen k pořízení několika snímků, které jsou od té doby vzácným pokladem v mém soukromém fotografickém archívu.

Od té doby kdykoliv do Kerska zajedu, vždy se jdu alespoň zvenčí podívat na útulnou, ale neokázalou Hrabalovu chatu. Dovnitř jít nelze, protože obydlí už dávno změnilo svého majitele a ani Hrabalovým příbuzným už nepatří. Škoda. Rád bych se tam v životě ještě alespoň jednou podíval stejně tak, jako bych se rád podíval do chalupy, ve které žila moje dobrá a moudrá babička. Ale ani jedno, ani druhé už nejde.

I když…Možná se letos, v roce 15. výročí spisovatelova tragického úmrtí přece jen osmělím, zazvoním u vrátek a požádám nového majitele o laskavost. Od Jana Řehounka vím, že takových zájemců by se našlo víc než dost. Proto můžeme litovat, že v bývalé Hrabalově kerské chatě není alespoň malé muzeum, které by připomínalo našeho velkého spisovatele, dobu a místo, kde rád žil a tvořil. Jsem přesvědčen o tom, že genius loci z této lesní chaty ještě neodešel, a tak by se ještě dalo leccos  zachránit.

***

Vladimír Cícha

Pábitel neumírá

(B. Hrabal + 3.2.1997)

Myslitelé a filosofové vyvádí jej z fakulty právní
do skutečného života
Aby jej zhodnotil a prožil mnohonásobně za nás
Aby na ulicích a v hospodách moudrosti filosofů ověřoval
Aby jazyk český umocnil další dimenzí, magickou silou slova
Aby mnohému z nás pomohl nalézt perličky v hloubi duše
perličky slov, nálad a pocitů
abstraktní i skutečnou cenu obyčejného života
Aby založil magickou burzu s akciemi pábení
Aby jinak objevil půvab kapičky rosy
i závodního motocyklu
nádheru života a častou pošetilost smrti
Aby mílovými kroky ubíral se českou literaturou
stříbrnou nití imaginace spojuje klasiku s modernou
Aby neschopnost opustit psací stroj Perkeo
ohnula jej k několika neblahým úplatkům moci
Aby se však vyznal ze všeho se střízlivou přesvědčivostí
ač ne hrdina, přece ne zbabělec…
Milovník magických pláten Jacksona Pollocka
Do svých hostinců vcházel v kabátě z čiré originality výrazu
majitel absolutního sluchu pro řeč hovorovou
Aby pak jednoho dne
padaje prostorem
usmíval se možná spokojeně
zatímco nakrmení holoubci
v protipohybu vzlétali vyděšeně k nebi
Zazněla smuteční hudba, vážná slova
Odešla duše do nekonečného všehomíra?
Nevím … vím jen, že skončil se život
Ale že pábitel neumírá …

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Foto pro CzechFolks.com © Milan Richtermoc

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Asi překvapí, že až na Miroslava Zápala, který s nimi ostatně působil jen krátce, nebyli učiteli. Jejich vedoucím byl lékař Josef Káš (1897–1960, který později vydal i lékařské anekdoty pod pseudonymem Jan z Kocourkova). K řediteli slavného pražského kabaretu Červená sedma Jiřímu Červenému je přivedl jejich kamarád Karel Poláček. A jak to mělo být? Přišli jednoho dne s dlouhým hubeným mladíkem Josefem Kášem, zazpívali „Baladu na váhu“ a „Oslavný sbor“, který končil apotheosou „Budiž oslaven“, při čemž se poslední slovo opakovalo zpěvně několikrát, takže se správným akcentem bylo slyšet osla ven a jeden ze sboru opustil samojediný se smutkem v tváři jeviště. „Mezi zakladateli Kocourkovských učitelů, který všecko organizoval, ale zpíval špatně, byl potomek ochotníka, o kterém píše Jirásek v kronice U nás, jinak bratranec rychnovského starosty Čeňka Langera Rudolf Kudrnáč.

Největší sláva později osmičlenného kabaretu Kocourkovští učitelé – jejich výrazem řečeno představitelů popukalistiky - vrcholila ve 30. letech 20. století. Do roku 1958 měli 1390 veřejných vystoupení (mj. v Rychnově devětkrát, v Dobrušce sedmkrát), zpívali ve filmech Kariéra Pavla Čamrdy, U nás v Kocourkově, Katakomby a Z českých mlýnů, vytvořili 150 původních skladeb, natočili 18 gramofonových desek a na rozdíl od V+W byli nepolitičtí. Z jejich repertoáru: Otoman a lesní panna, Balada o hřídeli osmkrát zalomené a Balada na váhu. Abychom si udělali trochu představu, pak např. Balada na váhu byla parodií na stejnojmenný sbor Vítězslava Nováka v podání Pěveckého sdružení moravských učitelů; zatímco Novák apoteozoval řeku Váh, Kocourkovští učitelé pěli o obyčejné decimálce.

Někdy s nimi zpíval Vlasta Burian, který byl sice ve fraku jako ostatní, ale s nahou hrudí a místo not si držel náprsenku. Kolem roku 1930 angažoval Kocourkovské učitele i původní Radiojournal, kde působil v hudební sekci Anatol Provazník, zase Rychnovák. Tímto technickým prostředkem stali se Kocourkovští učitelé známými po vlastech českých. Drželi se až do let padesátých, kdy jim byly zakázány černé fraky a mohli zpívat jen v civilním obleku.

Buďme názorní a ocitujme z první republiky dopis poslaný do Radiojournalu učitelským sborem Obecné školy v Kostomlatech u Nymburka, který reagoval na recesistické užití 1. pádu místo 4. pádu v „Receptu na trampskou píseň“ Vezmi vášeň krásných retů / vraž do toho Margaretu… zapal ohně táborové / a máš píseň pro trampové: “Protestujeme, aby byly vysílány písně od takových pochybných individuí, která se vydávají za učitele a zdiskriditovávají tak dobré jméno české učitelstva, a nevědí ani, že 4. pád množného čísla od slova tramp je trampy, a ne trampové.“ – „Balada o hřídeli osmkrát zalomené“ připomínala nacistické cenzuře narážky na hákový kříž i osu Berlín–Řím-Tokio, a musela se proto uvádět jako „Balada automobilistická“. – Kvůli jejich písni „Život je pes“, napsané na konci 2. světové války, měli problém po roce 1945 s ministrem školství Zdeňkem Nejedlým, který se jí cítil dotčen a cítil v ní narážku na svou osobu (Protože co snědla a po čem tak zbledla / to byla známá bedla jedlá / místo jedlá byla nejedlá / už za ní nechodím na špacír / do lesa zelenýho).

Dodejme ze vzpomínek Josefa Káše: „První koncert byl 7. srpna 1926 v našem rodákově v Rychnově nad Kněžnou a poslední řízením osudu také v Rychnově, a to 28. června 1958… Do politiky jsme se mnoho nemíchali, ale přece ty malé výlety do politické satiry nám nakonec zlomily vaz, takže jsme v roce 1958 byli odepsáni z našeho veřejného života.“ Dokumentaci Kocourkovských učitelů předal syn jejich zakladatele Svatopluk Káš městu Rychnovu nad Kněžnou v únoru 2003, ale slova, co mu jeho tatínek řekl, v onom odkazu nejsou, a tak cituji Svatopluka Káše: „Víš, Vlastíku, byl jsem dost dobrý doktor, ale takových je mnoho. Byl jsem i slušný muzikant, ale takových je spousta. Ale založil jsem Kocourkovské učitele a to nedokázal nikdo jiný.“

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Kráma:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-kram/

Fotografie z archívu © Josefa Kráma

Narozen v Poličce roku 1938, absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Spojen s autory neoficiální skupiny Konfrontace a hnutím radikálního informelu, které spojovalo rozhodné odmítání umělecké konvence a tehdejší ideologie ve výtvarném vyjádření.

Raná Sionova tvorba ve strukturálních plochách a barevných tónech se vyznačovala mocnou expresívní citlivostí. Tematicky zaměřená na archetypální krajiny a symboly – ve vztahu k Zemi. V půli šedesátých let se na podkladě obrazů dějin, biblických podobenství a dějů současného světa začal zabývat základní existencí. Jeho apokalyptické vize získaly malířskou imaginací na iluzívnosti. Vědomě je tříštil do zlomků rozbitých obrazců dějů: zpodobněná monstra a fantaskní vegetativní bytosti vyjadřovaly hřích a zlo. Od počátku dalšího desetiletí umělec pod vlivem nové figurace začal zobrazovat existenciální situace v jejich absurditě. Hledat smysl života jedince, čelícího totalitní moci v běhu světa, životních pádech a zápasech, odhalující pravdu v labyrintu opakujících se dějů, v nichž se přežívá. Přišla série podobenství, například Poslední večeře v monumentálních stavbách ruin. Z fragmentů a citátů různých historických epoch čerpal pro obraz světa vlastního: v kontextu mýtického a skutečného času předestřel témata halucinací se zachycením objektivní reality. Díla vystavil ve svém sklepním ateliéru v Praze (1974, 1976) pro úzký okruh přátel. V osmdesátých letech archetypální příběhy „rekonstruoval“. A jeho současné figurální kompozice jsou mistrovskou filozofickou reflexí současného světa, mající v sobě i poselství etické zkušenosti.

Zbyšek Sion má na kontě řadu výstav. Poslední retrospektiva v Galerii Rudolfinum měla velký úspěch. V průběhu šestnácti let se však zúčastnil pouze výstavy děl z okruhu Konfrontace v Galerii Ztichlá klika. V cílené samotě tvořil díla Nová.

NOVÁ VÝSTAVA

Nese veškeré znaky malířovy dosavadní malby: expresivní barevnost s odkazy na literaturu (Ošálené srdce A. Rimbauda) i k výtvarné minulosti (například Vzpomínka na Mikuláše Medka, Minotaurus). Plochy a tvary jsou však mnohem jemnější, přecházející až do kontur a linií. Obrazy nesou pečeť zklidnění a laskavý nadhled. A moudrost: odrážejí přijetí života, jaký prostě je. Bílý vetřelec na posledních malbách je pojímán v „ikonické majestátnosti“ (Objetí s vetřelcem, Vetřelec v obrazu). Nostalgii po informelu – v setkáváních skutečných i tvůrčích, především s V. Boudníkem – umělec rozvíjí jinak. Strukturální malbu, tvořenou vrstvami přes sebe, nyní roztahuje do harmoniky: příběh rozvíjí ze centra plochy do stran. Uzavřené plošky mají tvar písmen. U určitých děl navíc obrazovou strukturu středu přenáší rudkou či uhlem na papír/y – pro dovršení okolního prostoru kolem (Morový sloup, Zítra kohout bude tančit všude, Komtur přichází na scénu).

Zbyšek Sion nám nyní předkládá krásu vlastní neočekávané výtvarné pouti, vedoucí k opravdovému mistrovství (Nová síň v Praze – do 19. února 2012).

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Olgy Szymanské   
 http://czechfolks.com/plus/category/autori/olga-szymanska/ 
 
 

Otec Antonín byl krejčí, vlastenec a  ochotník a to bylo dobré ovzduší pro rozvoj  hereckého talentu malého Vlastimila. Když se rodina přestěhovala z Liberce do Prahy, našel tu Vlastimilův talent mnohá uplatnění.

Herectví Vlasty Buriana spočívalo v  improvizaci, humoru a satiře. Jako vynikající komik zvládal bravurně nejrůznější role všemožných charakterů. Nerespektoval autorův text a svým improvizačním uměním vytvářel na jevišti každý večer zcela nové  neopakovatelné situace, čímž  výborně bavil diváky, méně však už herecké kolegy.

Nebudu připomínat jeho nesčetné slavní role, ani jejich okolnosti. Každý je důvěrně zná a dodnes se na ně rád opakovaně podívá. Připomenu Vlastu Buriana jako člověka s tragickým osudem.

Burian, kdekoli se objevil, budil rozruch – byl oblíbený a slavný. Miloval sport, rychlá auta,  uniformy. Úspěch mu přinesl bohatství, což vyvolávalo velkou závist, která byla jednou z příčin jeho poválečného pádu.

Společnost  znala Buriana jako zábavného společníka. V soukromí byl však melancholický, náladový a  trpěl depresemi. I proto se často uzavíral ve své elegantní pražské vile. Každodenně sportoval, měl u vily vlastní velkou tělocvičnu, bazén a tenisový kurt.

V roce 1919 se Vlasta Burian oženil s Františkou Červenkovou, říkal jí však Nino a toto jméno už jí navždy zůstalo. Nina, vždy elegantní, byla mu velkou oporou, jejich manželství bylo neuvěřitelně pevné. Nina Buriana vždy a všude doprovázela, a to i později, v dobách zlých.

Ke zlomu šťastné životní dráhy došlo v roce 1944, kdy jeho divadlo zavřeli Němci. A po válce byl zatčen Čechy a velmi ponižován. Byl křivě obžalován ze spolupráce s německými okupanty, vězněn, a nakonec za vykonstruovanou kolaboraci odsouzen  k těžkému žaláři, vysoké pokutě a zabavení veškerého majetku. Svoje divadlo už nesměl znovu otevřít. Nepomohly ani intervence Jana Masaryka. Po propuštění byla mu zakázána  po dobu pěti let herecká činnost. V té době se živil různou manuální prací, ačkoliv měl ze všeho nespravedlivého pronásledování podlomené zdraví.

Po pěti letech hereckého půstu a spousty příkoří zbyl z Vlasty Buriana jen stín. Na přímluvu Jiřího Frejky a Jana Wericha si zahrál v divadle v Karlíně, objevil se i ve filmu, ale už to nebylo ono, jak sám  cítil. Za obtížných podmínek vystupoval v různých estrádách, přemáhal se bez ohledu na upadající zdraví a své poslední představení odehrál s těžkým zápalem plic.

Zemřel 31. ledna 1962. Jeho věrná Nina přežila ho o pouhých devět týdnů, podle pamětníků zemřela doslova na manželově hrobě 10. dubna 1962.

V roce 1994 byl Vlasta |Burian soudně rehabilitován poté, co divadelní historik Vladimír Just prosadil znovuprojednání jeho případu.

Byla odhalena pamětní deska na Burianově bývalé vile, pojmenována po něm pasáž u jeho bývalého divadla (dnes Divadlo Komedie) a odhaleny další pamětní desky a busty.

Dne 8. února 2002 byly ostatky Vlasty Buriana a jeho ženy Niny přeneseny z Vinohradského hřbitova do nového hrobu na Vyšehradě.

Pro zvětšení a lepší čitelnost klikněte na obrázek

 

***

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.
Je čas rození i čas umírání
čas sázet i čas trhat
je čas zabíjet i čas léčit
čas bořit i čas budovat
je čas plakat i čas smát se
čas truchlit i čas poskakovat
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat
čas objímat i čas objímání zanechat
je čas hledat i čas ztrácet
čas opatrovat i čas odhazovat
je čas roztrhávat i čas sešívat
čas mlčet i čas mluvit
je čas milovat i čas nenávidět
čas boje i čas pokoje.
 
AMEN
 
/Bible, Kazatel/

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Olgy Janíčkové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/olga-janickova/

Fotokoláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

 

Nově objevený obraz známého malíře je hlavním exponátem výstavy TVÁŘ LEONARDA DA VINCI / PŘÍBĚH RYTÍŘSKÉHO ŘÁDU TEMPLÁŘŮ. K letošnímu 700. výročí od rozpuštění templářského řádu je otevřena na zámku Zbiroh – do 18. března 2012.

VZNIK

Po rytířích Božího hrobu a johanitech vznikl jako třetí právě Rytířský řád templářů.

S hlubokou vírou v srdci (pro mariánský kult), na koních v bílých pláštích s červeným křížem, s mečem a štítem plnili templáři úlohu průvodců i ochránců poutníků po Svaté zemi.

Jejich řád byl stvrzen roku 1118 papežem Honoriem II. s pevně stanovenými pravidly. V čele stanul velmistr Hugo de Payns. Důležitou roli měla pro členy biblická a světská symbolika, mystika i ezoterika. Měli vlastní pečetě, praporce, mince, speciální předměty. V odměnu za své služby nabyli časem značného jmění. Vliv ze svých tehdejších center: Templ v Jeruzalémě, Tyr (dnes Súr/Libanon), Akkon (Akká/Izrael) šířili do nově vznikajících: Sidón (Sajdá/Palestina), Limisso (Limasol/Kypr), Paříž (Evropa). I do dnešního Německa, Italie (oblast Basilicata). Na českém území zbudovali například klášter-zámek v Čejkovicích, hrad Templštejn, kostel v Řeznovicích, kostel sv. Vavřince v Praze. Sídla na Moravě.

VLIV

Jako určitý symbol „státu ve státě“ podléhali templáři přímo a pouze papeži.

Pro krále Filipa II. Sličného, jehož bohatství bylo mnohonásobně menší, musel být jejich vliv a hlavně jmění „trnem v oku“. Po intrikách a očernění u papeže později panovník přikázal, aby byli představitelé řádu na francouzském území pobiti a jejich majetky vyvlastněny. Na území Německa a Čech jim mohl být život zachován za podmínky, přestoupí-li k řádu jinému a svůj majetek rozdají. Poslední velmistr Jacques Bernard de Molay byl nařčen z kacířství a mučen. Roku 1314 byl na pokyn panovníka v Paříži upálen.

Řád zanikl (v pátek – třináctého) L. P. 1312: v roce, kdy byl poslední velmistr uvězněn.

VÝSTAVA

Rytířský řád templářů připomíná obsáhlá výstava na zrenovovaném zámku Zbiroh.

Velmi vzácné předměty, které se váží k založení a působení templářů v Itálii, Evropě i ve Svaté zemi, jsou ze dvanáctého – čtrnáctého století. Proto zápůjčky z italských sbírek, které nebyly dosud nikdy vystavovány, doplňují exponáty z českých a moravských muzeí: mapují působení templářského řádu v zemích Koruny České. Jistě mezi nimi upoutá hlavně cenná listina První řehole svatého Bernarda (12. století), zapůjčena z Národní knihovny v Praze. Či Bertrandova olověná bula s pergamenem (datována 27. 4. 1167), náležející Saatarchivu v Ambergu. Stejně jako řada velmi zajímavých předmětů, například kámen s templářským křížem z kostela Svatého Petra a Pavla z Řeznovic nebo artefakty z vykopávek templářského hradu Templštejn (z počátku 14. století).

Zbiroh jako český hrad v dobách templářů již existoval: výstava je na správném místě.

TVÁŘ

Zapůjčený obraz je považován za autoportrét renesanční osobnosti Leonarda da Vinci

(dle – na zadní straně – otisku palce a latinské věty, že ho mistr sám zhotovil). S několika škrábanci ve tváři a s výraznýma očima je portrétem muže středního věku v černé čapce, s dlouhými šedivými vlasy a s vousem. Plátno (40 x 60 cm) objevil odborník Nicola Barbatelli roku 2008 v Italii: v oblasti (již zmíněné) Basilicata – ve sbírkách aristokratické rodiny. Tehdy byla tvář prezentována jako podobizna známého astronoma Galilea Gallileiho. Profesorka dějin umění M. Bartlová (z VŠUP Praha) říká: „Podle toho, co jsem si o portrétu mohla přečíst a co jsem viděla na reprodukci, nemá obraz s da Vincim nic společného“. Nejznámější Leonardův autoportrét, namalovaný kolem roku 1543 (33 x 21,6 cm) vyjadřuje totiž mnohem více vnitřní pocity tváře, nežli skutečnou podobu, o což se malíř v portrétech vždy snažil. Vystavený obraz lze na místě porovnat s bílou plastikou hlavy, vytvořenou podle proporcí z plátna na podkladě trojrozměrné počítačové metody.

PROSTŘEDÍ

Jedinečnou atmosféru výstavy umocňuje renesanční prostředí zbirožského zámku.

Zdejší pořadatelé výstavu připravili ve spolupráci s českou organizací Praga Mystica. Dále s Italským řádem templářů, který se hrdě hlásí k prapůvodním – tj. i českým kořenům, a s jihoitalským Museo delle Anticha Genti di Lucania z oblasti Basilicata.

Jedním z prvních vlastníků dávného hradu Zbiroh byl král Otakar II. V průběhu staletí se již samotný zámek stal součástí majetku významných osobností českých i světových dějin, jakými byli císaři Karel IV., Zikmund, Rudolf II. – dnes proto nazývaný „zámkem tří císařů“. Z novodobé historie byl pro toto místo určitě významným obdobím počátek minulého století, kdy se tu na téměř dvacet let usídlil umělec světového významu a věhlasu:

malíř, fotograf a designér Alfons Mucha: je zde i unikátní výstava fotografií A. Muchy.

O výstavě se dozvíte podrobně na www.zbiroh.cz

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Olgy Szymanské   
 http://czechfolks.com/plus/category/autori/olga-szymanska/

Fotografie pro Czechfolks.com © z archívu Olgy Szymanské

Byla přesvědčena, že na něho nemyslí, ale čekala na víkend. Uklidila celý dům a v pátek jí bylo od rána do zpěvu. Když přišla z práce, napekla, navařila a čekala. Čekala ho s večeří. Několikrát kontrolovala, jestli něco nezapomněla. Mezitím přišel Fanda. Sem tam vyhlédla oknem, ale jen když se Fanouš nedíval.

Konečně před domem zastavilo auto a pan doktor přicházel po zápraží jako král.

Nejraději by mu vyběhla naproti, ale včas se zarazila. Když vstoupil do dveří, celý svět se rozjasnil, ptáci začali zpívat a z oblohy mu padaly pod nohy okvětní lístky. Provoněly celý dům.

„Vítáme vás. Posaďte se.“

„Nebudu zdržovat.“

„Jaképak zdržování. Ať nám nevynesete spaní,“ řekla Olga a ukázala k prostřenému stolu. „Právě se chystáme večeřet, tak si vezmete s námi. Ale máme jen kachnu, jestli nepohrdnete. To víte, vaříme, co dům dá.“

„Rád si přisednu. Kachna je pro mne vzácnost,“ řekl pan doktor a posadil se zase na lavici do čela stolu.

„Jaká byla cesta?“ zeptal se František. „Jedete přímo z Prahy nebo z Výrovky?“

„Z Prahy.“

Olga servírovala na starý bytelný stůl.

„Ještě pamatuje mého dědečka,“ řekla.

„A kde máte vy?“ obrátil řeč pan doktor. „Jen se s námi posaďte ke stolu.“

„Já se mohu najíst až potom.“

„Kdepak. Hospodyně musí do čela stolu.“

Vzala si tedy talíř a posadila se naproti doktorovi. Všimla si, že si tu všechno prohlíží. Nejspíš taková kachlová kamna zná jen z pohádek, napadlo ji.

Oči měla ponořené do talíře, na pana doktora si netroufla ani pohlédnout. Měla strach, že uvidí její rozpaky, měla hrůzu, že se opět začervená a ztrapní. Že přečte její myšlenky a ona mu bude k smíchu.

Panu doktorovi chutnalo. Po kávě František opět otevřel láhev vína. Doktor s odchodem nikterak nespěchal.

Hovořilo se, ne o Praze, ale o zdejších poměrech. Nový majitel Výrovky se potřeboval seznámit s vesnicí, která teď bude jeho druhým domovem. S lidmi, kteří by mu mohli být něčím prospěšní.

Kolem desáté se doktor podíval na hodinky: „Tak mi to tady příjemně uteklo. A to hlavní, kvůli čemu jsem přišel. Bude se vám to, pane Benda, zítra hodit?“

„Budu tam ráno v šest.“

—

Mám dojem, že řekl, jestli vaše paní proti tomu nebude nic namítat a tuším, že mi stiskl vřeleji ruku, než je zvykem. Ale možná, že to neřekl, že už věděl od lidí ze vsi, jak se věci mezi námi mají. Sousedé vždycky mají snahu se starat o druhé víc než o sebe a snahu vědět, jak ti druzí přemýšlejí a co a jak mají dělat. Ale že mi nakonec tiskl dlouze ruku a díval se mi upřeně do očí, to vím jistě.

Nežili jsme spolu. František sem nechodil každý pátek, ale teď jsem ho každý pátek zvala. Ne kvůli němu, ale kvůli doktorovi. Aby se hned ve dveřích neotočil a neodešel, kdyby tu Františka nezastihl. Moje tušení, že je doktor ženatý, se potvrdilo.

„Ano. Má manželku a dceru,“ potvrdil František, když jsem se ho zeptala.

—

Olga ještě jednou pohladila knížku, prsty bezděčně přejížděla písmena jeho jména.

Ukázka ze stejnojmenné knihy Vteřinová noc

***

Marta Urbanová: Vteřinová noc

Román Marty Urbanové Vteřinová noc je hlavně pro ty čtenáře, kteří  milují příběhy o lásce, touze a odpovědnosti, laskavé příběhy, v nichž nemá místo zloba ani nenávist. Autorka vyrůstala na Vysočině, z čehož pramení i do děje přirozeně zapadající kresba přírody. Příběh Olgy začíná jednoho, pro ni významného dne. V tom dni na něco čeká a současně se retrospektivně vrací ke svému mládí, rodičům, a k rozcestí, které ji vedlo tou cestou, kterou by si rozumem nevybrala. Vybrala si ji instinktem a šla po ní bez zaváhání za touhou a láskou.

Celý její příběh je ovlivněn, vědeckým pracovníkem ve hvězdárně, který jí otvíral pohled na oblohu, vštěpoval myšlenky až za práh života, s nimiž se ztotožnila. Olga neobjasňuje čtenářům své chyby a omyly, ale dává jim tušit, že život v lásce není květ bez trní, ale převážně může být šťastný a spokojený.

Román se čte jedním dechem.

Za Východočeské středisko spisovatelů
Milan Dušek

Knihu vydalo OFTIS Ústí nad Orlicí

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Koláže pro Czechfolks.com © Marie Zieglerová

Psal se rok 1988, když dostala československá frankofonní interpretka nabídku, aby reprezentovala Švýcarsko na soutěži Eurovize s francouzskou písničkou „Neodcházej ode mne“. Krátce předtím, než měla odlétat, jí bylo ale účinkování zakázáno a s písničkou určenou pro Lenku Filipovou nakonec vystoupila náhradnice – tehdy ještě nepříliš známá Celine Dion. A mezinárodní soutěž vyhrála. Uplynulo dvacet let, a jak už to v životě dle jeho tajemných zákonů chodí, si Celine Dion vybrala, aniž by ji dřív znala, právě Lenku Filipovou jako hostující zpěvačku pro svoji megashow v pražské O2 aréně. Česká zpěvačka na tento zážitek vzpomíná ráda – na osud věří, ale svoji víru obohatila o poznání, že se mu musí trochu pomoci:- „Můžeme v cokoliv věřit, ale je zapotřebí i pro to, co je dáno, něco udělat. Věřím na osud, ale nikoliv s rukama v klíně…“

Lenka Filipová působí na české a slovenské scéně již desítky let, z jejího dívčího projevu zůstalo zachováno hodně mladistvého půvabu, na druhé straně dozrála ve špičkovou umělkyni, která exceluje v široké škále hudebních žánrů – od populárních písniček přes šansony, jazz, keltské songy, lidovky až k náročné klasice, kterou bravurně zvládá na své kytary. Ne neprávem odpověděl před několika lety Karel Černoch na dotaz, které zpěváky a zpěvačky má rád:- “Ze zpěváků třeba Kamila Střihavku, obdivuju silné hlasy. A ze zpěvaček hlavně Lenku Filipovou. Je to krásná ženská, krásně zpívá, krásně hraje na kytaru, je to profesionálka každým coulem a navíc ještě milá. To je kombinace, která se dnes jen tak nevidí.”
Lenka Filipová vystudovala na pražské konzervatoři a poté na Mezinárodní hudební akademii v Paříži obor klasická kytara. Dosud vydala 10 řadových alb a 4 klasická kytarová. Většina z nich byla oceněna jako zlatá nebo platinová. Působí také jako autorka hudby a mnoho jejích skladeb se stalo velkými a trvalými hity.

Koncertovala ve všech zemích Evropy, v Japonsku, USA a Kanadě, získala Grand Prix na kytarovém festivalu v Nizozemských Antilách, v roce 1997 českou Cenu Grammy a podnikla dvě koncertní turné s Francisem Cabrelem. Zpívá česky, rusky, francouzsky, anglicky. Miluje keltské písně, keltská muzika jí připadá blízká a přirozená:- „Asi už jsem v těch končinách někdy pobývala, a nejenom v jednom životě, a asi už jsem i tenkrát byla muzikantka. Jak cizí jazyky, tak muzika – to je pro mě domovský pocit. Patří sem pravděpodobně i keltština, i když je velmi těžká. Obsahuje něco z francouzštiny, něco z angličtiny, něco z němčiny… Jak se Keltové pohybovali Evropou, tvořil se jejich jazyk; jinak se píše a jinak vyslovuje, až se téměř blíží znakové řeči. Tohle mě hodně oslovuje a zajímá, v keltské muzice zejména typické harmonické postupy, různé mody zpěvu a instrumentální plochy. Chtěla bych v tomto směru dále pokračovat a objevovat…“

I díky ojedinělým a působivým keltským skladbám, které obohacují dnes Lenčin repertoár, je její recitál skutečným zážitkem. Během své letní návštěvy České republiky jsem měla možnost vidět její vystoupení a byla jsem jím nadšena. Vzpomněla jsem si na podobně kvalitního slovenského zpěváka, Petera Nagye, kterému jsme s Petrem Vítkem uspořádali úspěšné australské turné před dvěma lety. Tenkrát mi Nagy prozradil, že existuje jen málo českých umělců schopných podobně jako on „utáhnout“ za doprovodu pouhé kytary celovečerní koncert. Mezi tyto výjimečné „entertainery“ patří vedle Petera zcela nepochybně i Lenka Filipová. S lehkostí přechází z jednoho žánru do druhého, z jazyka do jazyka, z šestistrunné na dvanáctistrunnou kytaru (tu zdědila po svém příteli a kolegovi, nezapomenutelném Karlu Zichovi), přitom krásně moderuje svá vystoupení a uvádí skladby, které udivují posluchače širokou rozmanitostí. Nechybějí staré písně, které se dávno staly evergreeny, jako „Prý se tomu říká láska“, „Za všechno může čas“, „Částečné zatmění srdce“, „Mosty“ a samozřejmě ani trademark song Lenky Filipové „Zamilovaná“.

O něm zpěvačka říká:- „Měla jsem poměrně málo písní převzatých od cizích autorů. Vždycky jsem dbala o to, aby to v takovém případě nebyl velký hit. Abych tím nebyla ovlivněná ani já, ani publikum. Abych jim dala svou tvář a dokázala si z nich udělat vlastní písničky. Když jsem byla na studijním pobytu ve Francii, dostala jsem se k dokončování druhé desky Francise Cabrela. Slyšela jsem u jeho manažera nesmíchané snímky a právě tahle píseň mě moc oslovila. Tak jsem Francise poprosila, jestli by mi tu píseň nevěnoval, že bych si ji nechala otextovat česky. Zajímavé na tom je, že ani Francis tehdy ještě netušil, že z této písně bude jeho velký hit. A když jsme já i on ve stejné době – on ve Francii a já u nás (s textem Zdeňka Rytíře) – zařadili tuto píseň na naše desky, byla tato píseň pro nás oba osudová…“ Lenka s úsměvem vzpomíná na „rytířovskou klasiku na poslední chvíli“:- „Text mi diktoval po telefonu přímo do studia, když už už se to mělo točit. Jestli se do té nahrávky člověk pečlivě zaposlouchá, všimne si, jak to zpívám. Udýchaně, jako z papíru. A přesně tak to taky bylo.“

Lenka Filipová mne svým koncertem v Praze příjemné překvapila. Rozhlížela jsem se během jejího recitálu kolem sebe po vyprodaném sále a viděla jsem diváky naslouchající se spokojeným úsměvem této nestárnoucí zpěvačce. Stala jsem se na okamžik součástí onoho „feel good“ souznění všech, které v té chvíli oslovovala. A později, komukoliv jsem oznámila, že Lenka Filipová se chystá po svém nedávno absolvovaném turné po Spojených státech potěšit také krajany v Austrálii, každý pochvalně pokýval hlavou. Lenka Filipová je prvotřídní export.

Lenka vzbuzuje respekt i tím, že si v životě nezadala s bulvárem a nepřestává přísně střežit své soukromí. Ač sama z umělecké rodiny, je také toho názoru, že je důležité nechat své dnes osmnáctileté dceři její vývoj, nesnažit se ji převést někam jinam:- „Doba spěje k tomu, že bychom rádi ty naše mlaďochy ukazovali jako hotové v čím dál tím mladším věku, to ale nemůže přirozeným způsobem vydržet. Když je takhle ukážeme, už je deformujeme, ničíme jejich vidění světa… Postavíme je do světel reflektorů a oni to nemůžou unést, nemůžou se rozvinout přirozeným způsobem. Tlaky z různých stran je nutně velmi ovlivňují.“

O to více budeme mít my v Austrálii štěstí, protože zde vůbec poprvé představí svoji dceru, která ji bude klavírně doprovázet během celého turné. Nenechte si ujít jedinečnou příležitost vidět a slyšet Lenku Filipovou během únorových koncertů v Launceston, Melbourne, Adelaide a Sydney. Jak často se nám v Austrálii dostane kvalitního kulturního zážitku? Lenka Filipová, která na mne udělala velký dojem podobně tak jako na široké publikum v Čechách a na Slovensku, na krajany ve Spojených státech i na Celine Dion, představuje hodnotnou zábavu, dalo by se říci, že její koncert je vlastně sérií minidramat, jak se ostatně svěřuje sama zpěvačka:- „Můj táta je herec a já jsem strávila pěkný kus dětství koukáním zpoza opony. Chtěla jsem být herečka, ale tatínek mě odrazoval, že je to ještě těžší než muzika. A určitě měl pravdu, když říkával, že jednou budu té kytaře “líbat kolíky”. Ale stejně jsem k divadlu odjakživa tíhla – třeba dodnes se mi nejlíp vystupuje v divadelních sálech – a když to tak vezmu, každá písnička je pro mě takové minidrama ve čtyřech minutách…“

Přijďte se přesvědčit.

***

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan 

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky: Barbary Semenov:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/barbara-semenov-autori/

Snad se to bude zdát poněkud nepříhodné, ale jednou jsem si uvědomil, nebo mi to tak připadalo, že snad nejsilnější mojí vzpomínkou nikoli na přátele, ale na město v samém středu Kanady, je vysoký hotel North Star Inn. V pohostinské místnosti v přízemí jsem se nejednou o polednách naobědval a pohovořil krátce s číšnicí německého původu, vnadné a nedostupné jakémukoli flirtování.

Nejeden večer strávil jsem s chotí a někdy i sám (když nastala neshoda našich názorů a hledal jsem uklidnění) v nejhornějším patře zmíněného hotelu North Star Inn. Nalézá se na třídě Portage Avenue, jež s druhou hlavní třídou Main Street tvoří onu známou křižovatku, kde v zimě duje studený vítr a rtuť v kapiláře teploměrů ocitá se značně pod nulou. Ale byly chvíle, kdy tato nízká teplota nijak nám nevadila. Protože v tom podniku North Star Inn bylo příjemno!

A v jeho nejvyšším patře, z něhož večer je vidět na město, které v tom bohatém osvětlení vzbuzuje dojem tepající metropole, hrál na piano George Reznick! A já, nebo někdy se mnou byla i moje žena, jsme se dívali hlavně k pianu, u něhož on seděl a hrál, George Reznick. Volyňský Čech. Kdykoli jsme se s ním dali do řeči, snažil se mluvit česky. Ale i kdyby mluvil jenom anglicky a my věděli, že je krajan, nikterak to nevadilo. Protože George byl pianista milující jazz. George přehrával repertoár těch nejkrásnějších šlágrů, evergreenů.

Když jsme přišli a vítali se s ním, říkal: -Oho … teď já bych měl vam hrat tu real … skutečnou muziku … shouldn’t I ?-

-Jestli chcete a můžete, bylo by to prima,- řekl jsem.

-Sure … sure … mohu,- pravil . -A i kdyby mi eh… tento …nekto povidal, še nemochu, sahral bych,- řekl od piana George a hrál pak medley těch nejskvělejších jazzových standardů a já věděl, že není žádný Oscar Peterson ani Bud Powell, ale hrál ty půvabné melodie, které mi už tolikrát poznamenaly život radostí a nadějí, hrál je s požitkem … hrál a já mu záviděl, že se na klaviatuře svého upright piana nesmotám aspoň na zlomek toho, co v tu chvíli George Reznick, krajan, který se ve Winnipegu ocitl o mnoho let přede mnou, před námi, hrál … a seděl jsem na barové stoličce a zvolna upíjel svůj drink, občas se podíval kolem prosklenými okny toho velmi solidního hotelu a neviděl jsem žádné osvětlené Hradčany, ale jiná místa, snad mosty nebo obydlí, ale bylo mi to jedno … George hrál na piano melodie, které jsem nejen měl rád, ale které v jakési tajemné souvislosti byly pro mě už dávno připomínkou světa, kde lidé jsou svobodní a kde je dobře, světa, ve kterém jsem se ocitnul sice dobrovolně, ale ne tak docela dobrovolně … častušky a Benny Goodman, to mi nějak nejde dohromady …a pojednou jsem jakýmsi snad poněkud zvráceným způsobem děkoval Brežněvovi, tomu blbovi, co měl několik luxusních západních aut, za to, co udělal, který mě a mou ženu a syna vypudil z města, které jsem měl tak moc rád. A jedna noc, to časné srpnové ráno způsobily, že jsem se k odchodu odhodlal, kdyby v počínání toho Leonida bylo trochu solidnosti a logiky, možná bych to neudělal, ale té solidnosti a moudrosti nebylo …

Ale tu George Reznick začal hrát krásnou pomalou skladbu Dream A Little Dream of Me, a ta mne uváděla do melancholické nálady, takové, jakou jsem nejednou prožíval, když jsem se vracel pozdě v noci od dívky, kterou jsem miloval jako žádnou jinou, která se stala mojí ženou a je jí stále … a pojednou slyším píseň zpívanou Waldemarem Matuškou … To všechno vodnééés čas …v tu chvíli mám pocit, jakoby to se mojí ženy a mne netýkalo, že všechno pěkné ještě čas  snad neodnesl …

Před několika lety zašel jsem do jazzového baru, který spoluvlastnil dost slavný zpěvák Kenny Coleman, byl na špatném místě, ten podnik a to je možná jeden z důvodů, proč neuspěl, ale pár let prosperoval a bylo to příjemné, menší místo. A tehdy, sotva jsem se usadil ke stolku, pohlédnu stranou … a u stolku sousedního v malé společnosti sedí on, George. George Reznick. Po kratičkém zaváhání jsem vstal a ke stolku přistoupil. Omluvil jsem se, že ruším, ale to už se George na mě smál, jako bychom se naposledy viděli včera …-O … co vy tady?- překvapil mě. Řekl jsem, že tu bydlím a zeptal se, zda ještě hrává v North Star Innu. Ne, hraje jinde. -Ja remember …pamatam …North Star Inn, ja. Nice bar to byl!- povídal s úsměvem. Měl stále tu fantastickou bradku, jen se mi zdálo, že se ve tváři poněkud zakulatil.

Trio začalo hrát a zpěvák-spolumajitel podniku Kenny Coleman svým nenuceným, ležerním hlasem začal zpívat jeden z evergreenů, z těch melodií, které, alespoň mě, nikdy neunaví. Vrátil jsem se na místo, upil celkem solidního červeného vína. Všiml jsem si, že George Reznick ke mně mrknul svým bystrým okem a lehounce pokývnul hlavou. Věděl jsem, co to znamená. Skladba, která právě zněla, interpretovaná triem a Kenny Colemanem, se zřejmě líbila stejně jemu jako mně …

Hezký bar ve městě Vancouver, ač nikoli ve vysokém patře s výhledem na světla města, onou zvláštní asociací připomínající jiné místo na půl kontinentu vzdálené, připomínající ty zvláštní, zajímavé časy, ta počáteční léta života v novém domově…

* * *

 Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Vladimíra Cíchy:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-cicha/

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Záznam, o jeho literární činnosti v  Canadian Who’sWho patří mezi nejdelší v celé knize. Jsou v něm uvedeny všechny Škvoreckého knihy, mezi nimi: Zbabělci, Legenda Emoke, Tankový prapor, Mirákl, Prima sezona, Příběh inženýra lidských duší, Dvořák in love, detektivní romány o poručíku Borůvkovi, i příběhy vražd, které Zdena a Josef napsali spolu, počínaje Brief Encounter with Murder (Krátké střetnutí  s vraždou) v roce 1999. Většina byla přeložena do angličtiny i jiných jazyků. Josef Škvorecký byl poctěn mnoha cenami: Gugenheim Fellow, Neustadt International Prize for Literature, Governor General’s Award (za Inženýra lidských duší), Order of Canada, Řád bílého lva a hrst čestných doktorátů.

Škvorecký začal svoji torontskou akademickou kariéru jako hostující docent anglické literatury na Torontské Univerzitě v roce 1968. V roce 1972 byl jmenován mimořádným profesorem anglické literatury a mimořádným profesorem v Drama Centre a v roce 1975 profesorem. Zúčastnil se akcí Centra pro evropská, ruská a eurasijská studia, například Semináře o Československu. Také oba, Zdena i Josef, měli blízko k Novému divadlu: Zdena byla zakládající členkou Nového divadla v roce 1970 (nemýlím-li se, zahrála si v Jiráskově Lucerně, kterou Nové divadlo zahájilo činnost) a Josef pro divadlo napsal hru Bůh do domu.

 Naposled jsme jim tleskali 29. května minulého roku v divadle Myseriously Yours ( kde – tehdy se divadlo jmenovalo Limelight Dinner Theatre – zanechal výraznou stopu na českém i anglickém divadle Adolf Toman). Večer 29. května byl – vedle rozloučení s generálním konzulem ČR Richardem Krpačem – holdem Josefu Škvoreckému. Viděli jsme film Rytmus v patách podle příběhu Josefa Škvoreckého “malá pražská mata hara”, který vydala v dubnu 2003 Literární akademie (Soukromá škola Josefa Škvoreckého) jako první svazek edice Josefa Škvoreckého. Příběh líčí osudy skupiny mladých lidí po komunistickém puči. Všichni skončili špatně (s výjimkou Danyho Smiřického (alter ego Josefa Škvoreckého), kterého si komunistický funkcionář, který o zatýkání rozhodoval, nechával v záloze. Film končí bolavou i vznešenou větou zestárlého Danyho Smiřického: “Nikdy jsem si neodpustil, že jsem to přežil.” Zdena a Josef Škvorecký přišli úmyslně pozdě a byli na balkon vpašováni zvláštním vchodem. Když se chystali k odchodu, Richard Krpač oznámil jejich přítomnost a sál zabouřil potleskem, který ještě vzrostl, když dr. Škvorecký smekl klobouk (který ještě nedávno kryl bujnou kštici) a odcházel, opíraje se o tlačítko, velkolepý (je hluboce věřící katolík) pokorným přijetím svého lidského údělu.

V posledních měsících svého života se těšil nadějí, že se najde dost finančních prostředků, aby mohlo být zfilmováno jeho snad nejzávažnější dílo, Zbabělci.

Smrt Josefa Škvoreckého byla zaznamenána světovými medii, zvlášť torontským tiskem.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/ 

Dominantní výtvarnou tvorbou se po mnoha směrech, kterým se během života věnoval, stává a na celé čáře vítězí právě tvorba koláže v nejširším smyslu. Jako koláž nahlíží i na svůj život.

Chceme-li tomuto tak všestrannému umělci porozumět, možná k tomu napomůže vyznání z doslovu k jeho publikaci „Jak jsem potkal básníky.“ Tady se doznává, že už jako děcko ho zajímal „jev, který nám umožňuje vidět za zavřenými víčky obrazy – někdy barevné ornamenty – jako v kaleidoskopu, jindy obrazy reálného světa, černobílé nebo barevné. A když jsem začal jako batole kreslit, umínil jsem si, že je všechny budu zaznamenávat. To bylo první rozhodnutí, které ze mne udělalo výtvarníka (…).“ (str. 312).

Básnickou sbírku „Jak jsem potkal básníky“ vydala Galerie města Plzně o. p. s. k autorovým osmdesátým narozeninám. K. T. v ní zaznamenává svoje osobní osudová setkání s velikány české i světové literatury, setkání, která nějak zasáhla do jeho života a tvorby. Je doplněná, jak jinak, víc než třiceti kolážemi a je to obsáhlá, hutná

 práce, na níž autor – podle mého odhadu – musel pracovat s přestávkami celý život. Ke kolážím se coby laik neodvažuji podrobněji vyjadřovat, působí na mne tajemně, rozverně a eroticky a jsou do nich vmontovány nejen podoby, ale i všelijaká poselství a tajemství. Texty jsou určeny vášnivému a sečtělému čtenáři, jsou psané jako verše, ale čtou se jako próza. Próza, která nezapře básníka. A čte se jedním dechem. Nevím, kam bych knihu umístila, nejspíš do kategorie umění.

Z těch asi 150 (!) setkání je těžké vybírat „ta nejhezčí“, vždyť na každého z nás působilo nebo ho ovlivnilo něco jiného. Už úvodní důvěrné vyznání „Jak jsem potkal Otu Pavla“ nenechá na pochybách, že K.T. bude mluvit o autorech, kteří jsou blízcí i našemu srdci. Vždyť kdo by neznal „Smrt krásných srnců“ nebo „Jak jsem potkal ryby!“ S dojetím jsem četla vyprávění o tom, jak si K.T. navykl chodit do antikvariátu a hledat tam zakázané knihy. Oblíbil si jeden z nejlepších, totiž ten v Dlážděné ulici. Mám tento malý krámek, přeplněný až k prasknutí, živě před očima. Sem chodíval i Jiří Kolář, tady se K:T. seznámil se Zbyňkem Hejdou, básníkem a signatářem Charty, kterému věnuje další ze svých sloupků.

S jakou radostí a lehkostí se čtou osobní vzpomínky na telefonát s Václavem Havlem krátce po jeho propuštění z vězení (str. 87).

„(…) Tady je Trinky!
Zavolejte mi Vaška!
Čekám a slyším z bytu smích a jásot
Vašek hned přišel
Co děláš v New Yorku?
Vašku, vystavuju koláž s titulem
Svbodu pro Václava Havla -
slavíme vernisáž
A co ty, Václave? Jak jsi na tom
se zdravím?
Teď je mi báječně
Všichni mě vítají!
(…)“

V plejádě básníků ovšem nesmí chybět jméno Jaroslava Vrchlického. A také Jaroslava Seiferta, Fráni Šrámka, Karla Šiktance, K. H. Máchy, Josefa Čapka, Ivana Svitáka a dalších a dalších. V souvislosti s poslední jménem si vzpomínám na kouzelné povídky „Děvčátko s červenou mašlí“. Po přečtení knížky jsem se ke Svitákovi vrátila a pochopila, že autor vůbec nebyl jen suchým filosofem. Kdysi dávno, v 68., (kdo by se dnes ještě pamatoval?!), označil Brežněv právě Svitáka za největšího kontrarevolucionáře. Byl zbaven občanství a doma pak už pro něj nebylo místo. Podobně jako pro mnoho jiných.

Snad nebude příliš kacířské, jestliže v této souvislosti vzpomenu teologa, biskupa Jednoty bratrské, filozofa, pedagoga, spisovatele a reformátora J. A. Komenského (str. 290): „(…) Dojímal mě osud exulanta,/ který na útěku z Fulneku/ vozil knihy zachráněné před ohněm/ na svých cestách Evropou/ (…)“. Tady se mnohému čtenáři možná vybaví jeho vlastní vzpomínky…

Jeden z nejdelších (a nejkrásnějších) medailonků je věnován Bohumilu Hrabalovi. Setkání obou autorů vyvolá úsměv, je totiž jak vystřižené z Hrabalových Pábitelů, nezdá se vám? (str. 77)

„(…) ráno jsem přijel tramvají/ a poprvé zazvonil u dveří domu/ Na hrázi věčnosti/ Bylo ještě ranní přítmí/ a já jsem viděl na prahu bytu/ postavu v bílé košili/ Pozdravil jsem a omlouval se/ paní Pipsi za tak brzké probuzení/ Co blbneš, blázne, to jsem já/ zaspal jsem, musíte počkat/ a řekl mi, stojícímu na prahu/ že spává v manželčině košili (…)“.

O kus dál (str. 78) Trinkewitz „Z temna normalizace“ zaznamenává “ (…) krutou vzpomínku na Bohoušovo/ ponížení, když mu nomenklatura KSČ/ předepsala dopis pro Tvorbu,/ v němž vyslovil svou podporu novým poměrům/ Mladí lidé na to reagovali/ pálením Hrabalových knih na Kampě (…)“.

Veselejší řádky vzpomínají třeba na tajné promítání Menzlem čerstvě dokončených „Skřivánků na niti“. V neposledním je K.T. také autorem nekrologu ( str. 82): “ (…) Tím skokem z okna Bulovky/ si splnil dávné přání/ Vzlétl k obloze, kde kroužili/ holubi pana přednosty// .

A jaká slova nachází třeba pro setkání s Vítězslavem Nezvalem? (str. 139)

„(…) A teď jsem potkal básníka, který chrlil/ marnotratně stovky rýmů i asonací/ a dodával mi odvahu zkoušet možnosti básnění (…)

Časem jsem si koupil všechny jeho knihy veršů/ V antikvariátech jsem našel/ jeho prózy, které mě fascinovaly (…) Psal jsem zeleným inkoustem/ poetické básně/ a snil o ženách, jaké potkával on (…)“.

Ta důvěrná setkání působí na čtenáře úžasnou jednoduchostí a upřímností slova i výrazu. Občas v nich zazní melancholie, jinak tomu být při vzpomínkách asi ani být nemůže, ale podobně jako v jeho kolážích, tak i tady převládá vtip – inu Nomen Omen.

Zasloužilo by si toho napsat ještě hodně – a to jsem se dosud nedotkla setkání s cizími básníky. Ale proč cizími?! Jsou Christian Morgenstern, J. W. Goethe, Samuel Beckett nebo Walt Whitman cizí? Našemu srdci rozhodně ne!

Spolu s K. Trinkewitzem se rozpomínám, jak mě doslova ohromila Whitmanova Stébla trávy v překladu Vrchlického… Nebyl by to Trinkewitz, kdyby nechodil po Manhattanu a (str. 15)

„(…) v Central parku trhal trávy na místech,/ kudy chodíval Whitman/ Poslal jsem jich celý snopek/ lodí do Hamburku/ Když jsem v ateliéru bednu rozbalil,/ voněla stébla trávy po celém domě/ Našel jsem velkolepou mapu Ameriky/ a z poloviny jsem ji polepil/ oněmi stébly trav z New Yorku/ A nad nimi jsem do obrazu vlepil/ Vrchlického překlad Whitmanovy sbírky/ Brzy nato jsem obraz vystavil/ na hamburské výstavě/ Už pět minut po zahájení byl prodán/ Tak se dva básníci, které obdivuji,/ setkali v Hamburku/ Snad ta suchá stébla trávy ještě dlouho voněla// “ .

A co Edgar Allan Poe, autor fantastických a mystických příběhů? (str. 105) Kdo v mládí nerecitoval nebo aspoň nečetl jeho znovu a znovu překládaného Havrana, který se stal vzorem pro fancouzské prokleté básníky?

Abych s výčtem nekončila příliš truchlivě, vždyť havranovo „never more, never more“ neseme snad každý ve své duši, otvírám publikaci ještě na str. 58. Tady je totiž zaznamenáno duchovní setkání autora s jedním z nejslavnějších básníků vůbec. Dante Alighieri na nás odtud dýchne hned dvakrát, vzpomínka je totiž doplněná současně i koláží. „Dantovi se nevyhne nikdo na cestě za vzděláním/ Jsem jen jeden z milionové obce čtenářů/ Potkal jsem jeho sochu ve Veroně a zachytil ji v náčrtu/ (…)“ Teď si vzpomínám i já. Krmili jsme u ní holuby, jak jinak, že? Socha připomíná smutnou skutečnost, že veliký Dante byl odsouzen k věčnému vyhnanství a musel opustit rodnou Florencii…

Chtělo by se mi takhle pokračovat, ale to bych svůj obdiv ke Karlu Trinkewitzovi, výtvarníku, básníku, malíři a publicistovi, a především nadšení z jeho „Básníků“ nikdy nedokončila.

Snad bych už jen připomněla, že čtenáři CF se budou na tohoto umělce nejspíš pamatovat z jeho vyprávění „Můj pejsek byl Buddha“ které nese podtitul „Jak jsem potkal fenku Biggy a jak potkala ona mne.“ Tady nejlépe pochopíme Trinkewitzův vztah ke všem živým tvorům podložený jeho filosofickým přesvědčením. Bez fenky Biggy bych ani já nepoznala celého K.T., však jsme tyto silné osobní vzpomínky taky s Václavem Židkem s radostí zařadili do naší knížky „Kolja… aneb to neznáte mého psa.“ Karel Trinkewitz má tedy mnoho tváří, záleží na tom, chcete-li poznat výtvarníka nebo básníka. V umělecké publikaci “JAK JSEM POTKAL BÁSNÍKY“ se snoubí obojí. A aby byla výpověď úplná, před doslovem na str. 310 najdeme koláž s umělcovou fotografií. Četla jsem celou noc, ale už teď vím, že se k této sbírce budu vracet častěji.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Ilustrace pro CzechFolks.com  © archív Václava Židka  

  “Uvnitř je všecko o.k., ale stačí se podívat ven,” upozorňuje na stav školy Josef Krám, bývalý rychnovský kantor a znalec zdejší historie.

Ředitelce školy Haně Fuksové se o stavu budovy už nechce ani mluvit. “Že opadává omítka, o tom už všichni vědí. O problémech se mluví dvacet let. Nyní k tomu nemám co dodat, protože už toho bylo hodně,” uvedla ředitelka a věří, že se konečně dočká opravy. “Po různých jednáních nám starosta slíbil, že se nechá vypracovat projekt a snad by se budova měla začít postupně opravovat.”

Radnice: Nemáme peněz nazbyt

Školu provozuje Královéhradecký kraj, ale budova patří městu. To se nyní začíná chystat opravy, na konci loňského roku zastupitelé schválili 200 tisíc korun na vypracování projektové dokumentace.

“Vypíšeme výběrové řízení a necháme udělat kompletní projekt, co se s budovou bude dělat. Rád bych, aby projektová dokumentace řešila práci na etapy. Nepočítám totiž, že město bude schopné vyčlenit najednou tak velkou částku, aby celý dům dalo do pořádku,” vysvětlil rychnovský starosta Jan Skořepa.

“Při současné dluhové zátěži, kdy splácíme úvěry z předchozích let ve výši 10,7 milionu korun ročně plus úroky, a při nižším příjmu z výběru daní než v dobách bohatších, nemáme peněz nazbyt,” dodal Skořepa.

Etap má být nezbytný počet, odhaduje čtyři až pět. Pracovalo by se každý rok o prázdninách. Jestli se podaří rekonstrukci začít už letos, to se teprve uvidí podle peněz. Městu totiž kvůli chybám v soutěži na stavbu bazénu za minulého vedení radnice hrozí vracení až 34 milionů korun. Přesto radní doufají, že mu příslušné úřady větší část vratné částky prominou.

“Na jedné straně se postaví bazén za 160 milionů a na druhé se nenajde 10 milionů na opravu školy. Do bazénu přitom potečou peníze pořád, jeho výstavba město zatěžuje pěti miliony ročně na provoz,” dodává Skořepa.

Škola, úřad i dům politické výchovy

V minulosti už město o opravě školy uvažovalo, ale kompletní projekt nevznikl. Podle současných úvah by se neopravovala jen fasáda, ale kompletně celá budova včetně střechy, půdních prostor, oken i topení a rozvodů elektřiny.

“Dům je naproti zámku a tato oblast by mohla vypadat lépe. Situace, že se před vchod postaví dřevěná konstrukce a řekne se, že nikdo nemá chodit podél zdí, aby na něj něco nespadlo, podle mě není řešení,” podotkl starosta.

Škola má v průčelí latinský nápis připomínající, že ji roku 1819 nechal vystavět František Kolowrat. “Původně bývala obecnou školou se třemi a později pěti třídami, do níž chodíval od první do páté třídy Karel Poláček,” líčí Josef Krám.

Od roku 1905 sloužila jako obecní úřad, pak městský národní výbor a za komunismu v ní sídlil dům politické výchovy okresního výboru KSČ.

“V té době taky byla z přízemí mezi okny do ulice odstraněna pamětní deska připomínající Masarykovu návštěvu Rychnova nad Kněžnou v roce 1926. Na jejím místě zůstal světlý obdélník. Deska byla po roce 1989 přenesena na Staré náměstí a od té doby je tu zase škola,” dodal Krám.

***

Zdroj iDNES.cz / Hradecký kraj

Příspěvky na CF com Plus  související s opravou školy:
Václav Židek – Josef Krám: Lidé, nebuďme k sobě lhostejní! aneb Co se musí stát…
Jan Rejžek: Nejen o rychnovské ostudě
Josef Krám: Co se musí stát
Josef Krám: Jak dál s Poláčkovou školou?
Milan Dubský: Otevřený dopis zastupitelům města Rychnova n/Kněžnou