CzechFolks.com PLUS

Změní náš život…

Ne tatáž expozice, která byla před určitou dobou instalována v prostorách pražského Paláce Lucerna a která některými svými exponáty doslova šokovala.

The Human BODY exhibition – současnou výstavu, připravenou společností JVS Group, vidělo v jiných státech již přes jeden milion návštěvníků. Je jiná tím, že přesahuje vše, co bylo doposud v České republice možné vidět. Zve na detailní cestu po celém lidském těle a i tělem vůbec. Instalace jednotlivých kójí, odlišených barevností, názorně ukazuje kosterní systém, svalstvo, reprodukční ústrojí, dýchací orgány, krevní oběh a ostatní části lidské tělové schránky. A to na exponátech, které jsou vkusně instalovány v různých pozicích tak, aby návštěvníkům co nejlépe přiblížily, děje těla při pohybu, sportu, odpočinku. Dobře nasvíceny působí jako plastické artefakty. Čtěte více ZDE »

Pamětníků ubývá valem, jestliže bych chtěl vyvolat vzpomínky na dobu svého klukovského mládí, nevím, nevím, kolik by se mi jich přihlásilo. A vidíte – poštěstilo se! Na jedné veřejné akci přijde za mnou muž asi v mých letech a oslovuje mne, protože předpokládal, že se té akce rovněž zúčastním. Podle prezenční listiny zjistil, že se na místě vyskytuji a z ničeho nic položil přede mne výtisk časopisu tak důvěrně známého Mladého hlasatele.

„Poznáváte?“

„Jak bych  to nepoznával, to byl nejlepší a snad v té době jediný časopis pro kluky i děvčata. Každý týden jsem byl dychtivý na jeho obsah, povídky, hádanky, rubriku Z Bobří hráze, klubovou stránku Rychlých šípů…“, vybavuji si v paměti a začínám tím časopisem listovat.

Čtěte více ZDE »

„Poslední ráj“

Na rozdíl od Palachova rodného domu tady na zdi žádnou pamětní desku neuhlídáte. Není tu a nikdy nebyla. Pořádná cesta sem nevede. Není tu zaveden elektrický proud a pitnou vodu musíte pracně vážit vrzajícím rumpálem ze staré studny.

Mobilní telefon můžete nechat doma, neboť odtud se s ním nikam nedovoláte. A žádný se nedovolá k vám, neboť přilehlé Kouřimecké polesí je spolehlivou clonou pro signál jakéhokoliv telefonního operátora. Zato je tu klid a nevtíravá pohoda. Lišky zde dávají dobrou noc, měsíc sem chodí spát a v létě ten starosvětský poklid občas naruší jen vodáci, na kajacích pokořující místy divokou Berounku, Čtěte více ZDE »

Zatím pouhý zlomek největšího pražského stříbrného pokladu, který čekal na objevení čtyřicet let, můžeme obdivovat v Muzeu hlavního města Prahy do května 2012.

Nález

V listopadu 2008 při stavebních pracích ve sklepení nájemního domu v pražských Košířích byl dělníky objeven zazděný prostor s pokladem. Díky redaktorům televize byl nález oznámen policii, která místo zajistila a nález převzala. Jednotlivé předměty byly postupně ukládány do depozitáře Muzea hlavního města Prahy: tedy na bezpečné místo, dokud nebude zjištěn jejich majitel. Ten nalezen nebyl. Čtěte více ZDE »

Do velkoryse obnoveného a utěšeně se rozvíjejícího letoviska Studánka u Poláčkova rodného Rychnova nad Kněžnou připravili na sobotu 24. března 2012 organizátoři vskutku důstojnou Poctu Karlu Poláčkovi; těmi organizátory byla firma Matrix Třebešov, která onu Studánku obnovila.

Před vstupem do areálu zaujaly výstavní panely s texty a dokumenty, ve velké hotelové hale expozice fotografií o Poláčkovi a promítání na velké televizní obrazovce. V největším sále areálu pak od 15 hodin běžel tříhodinový program.

Čtěte více ZDE »

Má-li charakter člověka prozradit své skutečné výjimečné kvality, musíme mít to štěstí moci pozorovat jeho konání po dlouhou řadu let.

Když kdokoliv z vás otevře malou knížku od Jeana Giona Muž, který sázel stromy, hned na první stránce se octne v podhůří hory Ventoux, v severní části departmentu Basses-Alpes, v pustině holé, kde neroste nic než plané levandule. Procházíte opuštěnými vesnicemi, táboříte v rozvalinách. Jdete hodiny, hledáte vodu, nutně se potřebujete napít. Umíráte žízní. Kašny v rozvalinách a v opuštěných staveních beze střech skutečně nacházíte, ale jsou suché. Život z těch stavení vymizel, nikde žádná zeleň. Jdete dál, výš do kopců, jdete několik hodin suchou dřevitou trávou. Pak v dálce uvidíte něco, co se podobá suchému kmeni, přijdete blíž a je to člověk. Čtěte více ZDE »

Baletní soubor Státní opery Praha představil v premiéře velmi oblíbený titul Don Quijote. Klasická verze Maria Petipy a Alexandra Gorského v nastudování Jaroslava Slavického měla slavnostní premiéru v únoru tohoto roku.

TROCHA HISTORIE

Nejslavnější španělský román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, zhudebněný vídeňským skladatelem, dirigentem a houslistou Ludwigem Minkusem, byl jako balet uveden poprvé v moskevském Velkém divadle na sklonku roku 1869. A v této verzi byl uveden na všech světových jevištích. V Praze ve Smetanově divadle (dnešní Státní opeře) se od své premiéry v roce 1986 skvěl na repertoáru až do roku 1997. Vedle Vlastimila Harapese a Marie Drotnerové či Jaroslava Slavického v alternacích hlavních rolí se tehdy představili i začínající tanečníci, např. Daria Klimentová, Marie Hybešová, Petr Zuska, Tereza Podařilová. Hlavní dějová linka baletního milostného příběhu o zakázané lásce Kitri a Basila se prolíná se světem fantazie Dona Quijota.

Čtěte více ZDE »

Rozporuplně. První a možná nejvýstižnější hodnocení, které mě napadá. Ale pojďme se na celou show Batman Live – World Arena Tour podívat popořádku. Jakmile jsem se dozvěděl, že se chystá do Prahy, nepochyboval jsem ani na moment – to si nenechám ujít! Stejným nadšením se záhy nakazila i sestra, rovněž věrný fanoušek muže v netopýří masce. Vyrazili jsme proto na představení ve dvou a samozřejmě s velkým předstihem. Co kdyby měl vlak náhodou zpoždění? Riskovat něco takového nepřipadalo v úvahu, a proto jsme se ocitli v útrobách O2 Arény více jak hodinu před začátkem.

První, co nám padlo do oka – velké plakáty a obchod se suvenýry. „Tričko! Já chci tričko!“ rozzářily se hned oči sestře a za chvíli už si na prsou nadšeně hřála kus látky s potiskem Batmana i jeho protivníků. Čtěte více ZDE »

Osobní knihu, postavenou na dokumentech, a po svých šesti válečných románech napsala Jelena Mojsejevna Rževská (*1919) z Moskvy, kde se těší ve svém úctyhodném věku pevnému zdraví. Válečné útrapy v beznadějném bahnu či sněhu ji natolik zocelily, že si ve své knize Zápisky válečné tlumočnice (368 stran, přeložil Libor Dvořák, vydala Paseka Praha-Litomyšl, 2012) dokázala poradit i s překážkami poválečnými v podobě státního tajemství a cenzury.

Nebyla historičkou ani badatelkou, ale do frontových sešitů poctivě ukládala zážitky, myšlenky, příběhy, a jako jedna z prvních vojenských tlumočnic zapisovala především  překlady německých dokumentů pro okamžitou potřebu štábu Rudé armády či autentické výslechy německých zajatců, ukládaných do protokolů.

Čtěte více ZDE »

Šarmantní jazzová zpěvačka se sytě zabarveným hlasem, čtyřnásobná držitelka ceny Grammy se v rámci Jarního GALA pro letošní Struny podzimu představí nyní v Praze.

Jako nástupkyně legendárních Billie Holiday, Elly Fitzerald i Sarah Vaughan patří Dianne Reevers mezi nejvyhledávanější pěvecké umělkyně. Oplývá výjimečnými vokálními schopnostmi a silným charismatem. Spolupracovala a spolupracuje s řadou prominentních hudebníků, například s Wyntonem Marsalisem a Lincoln Jazz Orchestra, s Chicago  Symphony Orchestra pod vedením Daniela Barenboima či s Berlínskou filharmonií pod vedením Sira Simona Rattlea. Jako vůbec první vokalistka vystoupila ve slavné koncertní budově Valt Disney Concert Hall v Los Angeles, navrženou slavným architektem Frankem Gehrym. Čtěte více ZDE »

Nahoru jsem vyšla úplně bez dechu. Dílem proto, že tři patra pro mne už znamenají problém. Nejsou to totiž patra ledajaká! Jsou to patra palácová, snadno by se mezi ně vešel rodinný dům. I schodiště, která je spojují, jsou mohutná a širokánská, spíš pro knížecího koně než pro človíčka z ulice. I když – ne všechna. Takový renesanční palác je přímo učebnicí sociální nerovnosti. Z nádvoří do prvního patra se skutečně dá dojet koňmo, nízké kamenné stupně jsou taky notně ošlapané. V hodovním sále by se mohla pořádat vysoká jízda. Do druhého patra už ale muselo i panstvo po svých. Kamenné kvádry sice nahradily dubové fošny, schody jsou užší, pořád jich je ale tolik, že cesta do ložnice připomíná spíš výstup na Říp. Čtěte více ZDE »

Hey, True blue, is it me and you
Is it mum and dad, is it a Cockatoo
Is it standin’ by your mate when she’s in a fight
Or just vegemite
True-ue-ue blue…

- charakteristicky zabarvený hlas australského country zpěváka Johna Williamsona zazní z ničeho nic do éteru a okolí se udiveně rozhlíží.  Připomínkou, kým jsme v Austrálii, není nikdo jiný, než má čechoaustralská maličkost.  Zalovím provinile v kapse pro svůj „vlastenecky“ vyzvánějící mobil.  V Praze mi zní jako uvítací melodie Smetanova Vltava.  Tož v Melbourne – True-ue-ue blue…

Čtěte více ZDE »

Nedaleko Pražského Hradu na Novém světě a na břehu potoka Brusnice má svůj prostorný ateliér dnes již světoznámý akademický sochař „Pepik Nálepa“ (jak se mi podepsal na jeden ze svých výstavních katalogů).

Narozený v Ostravě v roce 1936 – ale už letitý Pražák od roku 1952 a „Malostraňák“ od roku 1962 – měl proto loni velkou soubornou výstavu své nepředstavitelně rozsáhlé tvorby, ať již jde o práce s různým materiálem od dřeva či kamene a zejména bronzu, anebo o techniku při zpracovávání výtvorů.

Jeho prosklený ateliér s vysokou kopulí už ani nestačí pojmout jeho sochy, reliéfy, plastiky, ale také mince, medaile, designérské návrhy. Všemu tomuto nádhernému bohatství vévodí v nadživotní velikosti bronzová socha surrealistického katalánského malíře Salvatora Dalí (1904-1989).

Čtěte více ZDE »

Oáza na břehu Berounky

Musím to být obzvláště dobrý pocit, pokud můžete přebývat v obydlí, které si od základů až po střechu postavíte vlastníma rukama. Na pozemku, který vám vyhovuje a v místech, která od dětství máte rád. Každý to nedokáže. Muž, o kterém budou následující řádky, však svůj úkol zvládl.

Hugo Pavel je nejstarší ze tří bratří a současně jediný žijící. Narodil se v Mariánských Lázních jako prvorozený syn manželů Lea a Hermíny Popperových na druhý vánoční svátek roku 1924. Později s rodiči a se dvěma mladšími sourozenci – Jiřím a Otou – žil v Praze, odkud rodinu v době nacistické okupace vystěhovali. Čtěte více ZDE »

Zkušený český historik, v letech 1991-2008 ředitel Státního okresního archivu v Jičíně, PhDr. Jindřich Francek (*1943) má na svém spisovatelském kontě pěknou řádku historických knih (mj. Zločin a trest v českých dějinách, Dějiny loupežnictva, Čarodějnické příběhy, Katovské řemeslo v českých zemích, Lovecká vášeň v proměnách staletí, Já jsem se dopustila…Sexuální delikty), vždy s důkladností zpracovanou a vybavenou příslušným aparátem včetně rejstříku a bohatého přehledu literatury a pramenů.

Novinkou je mimořádně náročné dílo, které pod názvem Zločinnost a bezpráví (Nakladatelství Paseka, 740 stran), k němuž JUDr. Matěj Bárta, generální ředitel známé bezpečnostní agentury ABL, uvedl, proč jeho akciová společnost podpořila vydání: Bez znalostí historických souvislostí, následků a jejich řešení nelze předcházet novým nástrahám a hrozbám 21. století…

Čtěte více ZDE »

Samozřejmě píši o knize. Jistě se vám to stalo mnohokrát tak jako mně, nepoznamenám si, komu jsem knihu půjčila, a když ji později hledám, je již pozdě si pamatovat, kdo si ji odnesl. No a ten, kdo si ji odnesl, ji nevrátil a nevrátí. Ovšem stalo se mně také, že jsem věděla, komu jsem knihu půjčila, ale také jsem si uvědomovala, že ta osoba mně velmi blízká, prostě zapomněla, že ji má pouze půjčenou. Potom odešla na věčnost a kam se poděla kniha, nikdo neví. Poslala mně ji před mnoha léty za mnou do Austrálie moje maminka a nebyla pro mne drahá jen z těch důvodů, že ji poslala ona. Kniha „Písničkář Karel Hašler“ od Rudolfa Deyla byla pro mne vzácná i proto, že Karel Hašler byl blízký celé naší rodině, vždyť byl „Zlíchovák“ jako rodina mého otce, a byla napsaná navíc Rudolfem Deylem. Čtěte více ZDE »

Po výstavách Art brut a Prinzhornova sbírka nyní představuje Galerie hlavního města Prahy společně s o. s. ABCD samostatnou expozicí originálního švýcarského umělce ADOLFA WÖLFLIHO.

ŽIVOTNÍ ÚDĚL

Narodil se 29. února roku 1864 ve švýcarském Emmentalu. Vyrůstal v nuzných podmínkách: otec rodinu brzy opustil a matka zůstala se šesti dětmi bez prostředků. Od raného dětství musel proto syn pracovat jako nádeník na farmách. Roku 1874 matka zemřela, a proto se Adolf postupně ocitl v několika pěstounských rodinách, kde musel doslova dřít a často byl bit. Po základní škole sehnal práci jako sezónní pomocník. Za mravnostní delikt byl odsouzen ke dvěma letům vězení. Po propuštění se stal více izolovaným a zakrátko se ve vězení objevil znovu za tentýž přestupek: zneužití nezletilé dívky. Čtěte více ZDE »

Extrémní mráz počátku února pomohl trochu rozehřát křest nové knížečky Evy Střížovské, v níž vydává svědectví o své cestě mezi rázovité krajany v Texasu. Howdy from Texas II je pokračováním stejnojmenného prvního dílu a můžeme prozradit, že se chystá i díl třetí. „Howdyho“ doprovodil do života v pondělí 6. 2. 2012 v pražském Americkém centru také pěkný dokument Mirka Konvaliny o Češích v Texasu.

A co dodat? Snad jen to, že na světě naštěstí existují lidé, kteří jakoby neznali slovo NEJDE. Mezi ně rozhodně patří Eva Střížovká. Přes dvacet let zarputile vydávala v divoce se vyvíjejícím českém kapitalismu časopis Český dialog. Pro „normálního vydavatele“ by to dávno nešlo, Eva dokázala, že šlo. Avšak než se Eva pustila do zahraničních Čechů, působila 30 let jako hudební publicistka – miluje jazz – tudíž je nasnadě, že za totality objížděla s kamarády z Jazzové sekce Mezinárodní jazzové festivaly – Varšava, Budapešť, Bratislava. Čtěte více ZDE »

Letošní výstava (od 4. do 26. února 2012) Marie Gabánkové v torontské galerii Loop (jíž je Maria jedním ze zakládajících členů) je do určité míry tématicky pokračováním její loňské květnové výstavy Podobenství těla v Hradci Králové pod záštitou kanadské velvyslankyně v České republice, Valerie Raymond.

Maria výstavu sdílí s Libby Hague, torontskou umělkyní, promovanou absolventkou fine arts programme na Concordia University v Montrealu, mezi jejíž samostatné výstavy patří Sympathetic Connections v minulém roce v Art Gallery of Ontario a v roce 2010 výstava s kouzelným názvem We were young and still believed in heaven (Byli jsme mladí a ještě věřili v nebe) v Gallerie Circuaire v Montrealu.

Čtěte více ZDE »

Sleduji všechny kroky, které vedou ke změnám v naší polistopadové společnosti, postupně začínám – asi jako mnoho jiných spoluobčanů – nazírat na vývoj mnohem střízlivěji, než tomu bylo ještě před lety. Čtu například „Úvahy o revoluci v Evropě“, které napsal Ralf Gustav Dahrendorf (1929-2009), německo-britský politolog a filozof, evropský komisař pro vnější vztahy a obchod, ale také pro výzkum, vědu a vzdělávání. Byl  známým teoretikem sociálních tříd a konfliktů a zejména pak kritikem marxismu.

Tento pán nebyl vůbec milosrdný k našim očekáváním, když říkal: „Proces ústavní reformy trvá šest měsíců. Pocit, že se v důsledku hospodářské reformy něco zlepšuje, zavládne těžko dřív než za šest let. Společenské základy, které zaručují, aby ústava i hospodářství fungovaly, se kladou šedesát let…“

Čtěte více ZDE »

Osud člověka, o němž vám chci vyprávět, je velmi pozoruhodný, atypický. V obci Psáry na jihovýchod od Prahy postavil pro svou rodinku pěkný dům s velkou zahradou Luděk Horký (*1950).

Léta býval lyžařským instruktorem a v roce 1986 chtěl zabránit nehodě, která by postihla jeho svěřenkyně. Došlo k nejhoršímu: sám byl zle postižen, takže od té doby střídal jednu nemocnici za druhou, stejně tak rehabilitační a jiné zdravotní ústavy včetně lázní. Je doživotně invalidní, ale se svými bolestmi, strádáním a nabytím znova určitých sil se postupně vyrovnával.

Čtěte více ZDE »

Chata uprostřed borových lesů

Kerské polesí nedaleko polabského Nymburka má zvláštní, neopakovatelnou atmosféru, kterou ve svých knížkách popsal spisovatel JUDr. Bohumil Hrabal stejně dobře, jako později ve svých filmech „namaloval“ režisér Jiří Menzel.

Mezi vzrostlými borovicemi zde najdete obydlí prostá a funkční, stejně jako honosná sídla, jejichž hlavním účelem je nenechat nikoho na pochybách, jak tučné konto v bance jejich majitel vlastní a jak významnému společenskému postavení se, a nejen ve svém okolí, těší. Čtěte více ZDE »

Před pěti lety zbouraný „rodný“ domek slavných Kocourkovských učitelů stával v Rychnově nad Kněžnou kousek nad zastávkou ČD. V něm na jaře 1914 gymnazisté, bydlící zde na privátě, parodovali tehdy populární učitelská pěvecká tělesa. Už za tři týdny secvičování podnikalo dvanáctičlenné studentské pěvecké sdružení tournées po okolních vesnicích. Teprve však po 1. světové válce vystupovali dva z těchto studentů Josef Káš a Svatopluk Venta v kabaretu Červená sedma jako členové Pěveckého sdružení učitelů kocourkovských čili KOCOURKOVŠTÍ UČITELÉ. Čtěte více ZDE »

Narozen v Poličce roku 1938, absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Spojen s autory neoficiální skupiny Konfrontace a hnutím radikálního informelu, které spojovalo rozhodné odmítání umělecké konvence a tehdejší ideologie ve výtvarném vyjádření.

Raná Sionova tvorba ve strukturálních plochách a barevných tónech se vyznačovala mocnou expresívní citlivostí. Tematicky zaměřená na archetypální krajiny a symboly – ve vztahu k Zemi. V půli šedesátých let se na podkladě obrazů dějin, biblických podobenství a dějů současného světa začal zabývat základní existencí. Jeho apokalyptické vize získaly malířskou imaginací na iluzívnosti. Vědomě je tříštil do zlomků rozbitých obrazců dějů: zpodobněná monstra a fantaskní vegetativní bytosti vyjadřovaly hřích a zlo. Od počátku dalšího desetiletí umělec pod vlivem nové figurace začal zobrazovat existenciální situace v jejich absurditě. Hledat smysl života jedince, čelícího totalitní moci v běhu světa, životních pádech a zápasech, odhalující pravdu v labyrintu opakujících se dějů, v nichž se přežívá. Čtěte více ZDE »

Dne 31.ledna 2012 tomu bude padesát let, co zemřel náš největší komik, Vlasta Burian. Narodil se  9. dubna 1891 v Liberci  v rodině Antonína a Marie Burianových jako Josef  Vlastimil Burian.

Otec Antonín byl krejčí, vlastenec a  ochotník a to bylo dobré ovzduší pro rozvoj  hereckého talentu malého Vlastimila. Když se rodina přestěhovala z Liberce do Prahy, našel tu Vlastimilův talent mnohá uplatnění.

Herectví Vlasty Buriana spočívalo v  improvizaci, humoru a satiře. Jako vynikající komik zvládal bravurně nejrůznější role všemožných charakterů. Čtěte více ZDE »

Nově objevený obraz známého malíře je hlavním exponátem výstavy TVÁŘ LEONARDA DA VINCI / PŘÍBĚH RYTÍŘSKÉHO ŘÁDU TEMPLÁŘŮ. K letošnímu 700. výročí od rozpuštění templářského řádu je otevřena na zámku Zbiroh – do 18. března 2012.

VZNIK

Po rytířích Božího hrobu a johanitech vznikl jako třetí právě Rytířský řád templářů.

S hlubokou vírou v srdci (pro mariánský kult), na koních v bílých pláštích s červeným křížem, s mečem a štítem plnili templáři úlohu průvodců i ochránců poutníků po Svaté zemi.

Čtěte více ZDE »

Na Olze nebylo nic znát, ale byla od toho dne jaksi jiná, nesvá, prosluněná. Tak nějak rozkvetlá. Jela do města a koupila si nový svetr, rtěnku a umyla a natočila si vlasy. Také koupila nový igelitový ubrus.

Byla přesvědčena, že na něho nemyslí, ale čekala na víkend. Uklidila celý dům a v pátek jí bylo od rána do zpěvu. Když přišla z práce, napekla, navařila a čekala. Čekala ho s večeří. Několikrát kontrolovala, jestli něco nezapomněla. Mezitím přišel Fanda. Sem tam vyhlédla oknem, ale jen když se Fanouš nedíval.

Konečně před domem zastavilo auto a pan doktor přicházel po zápraží jako král.

Čtěte více ZDE »

Zná ji celý svět. Zpěvačku, šansoniérku, něžnou plavovlásku s jedinečným přednesem lyrických písní. Celine Dion. Málokdo dnes ví, že na jejím místě mohla dnes stát naše Lenka Filipová.

Psal se rok 1988, když dostala československá frankofonní interpretka nabídku, aby reprezentovala Švýcarsko na soutěži Eurovize s francouzskou písničkou „Neodcházej ode mne“. Krátce předtím, než měla odlétat, jí bylo ale účinkování zakázáno a s písničkou určenou pro Lenku Filipovou nakonec vystoupila náhradnice – tehdy ještě nepříliš známá Celine Dion. A mezinárodní soutěž vyhrála. Uplynulo dvacet let, a jak už to v životě dle jeho tajemných zákonů chodí, si Celine Dion vybrala, aniž by ji dřív znala, právě Lenku Filipovou jako hostující zpěvačku pro svoji megashow v pražské O2 aréně. Čtěte více ZDE »

Je tomu už třicet let, co jsem opustil svůj druhý domov, Winnipeg, Manitoba. Je zcela logické, že i dodnes vzpomenu na mnohé přátele a kamarády, které jsme tam, moje žena a já, měli. Ten vztah velmi připomíná kamarádství z dětství a let pozdějších. Jenže jsou to přátelé jiní. Přátelé, vstupující do našich životů za zvláštních okolností. Snad právě proto na ta přátelství vzpomínám, ač kontakty se vytrácejí, jak plyne čas. Nelze z toho nikoho vinit. Nastaly pro nás i pro ně jiné časy, jiné starosti, jiná aktivita. Ano, občas si s přáteli, dosud ve Winnipegu žijícími, vyměníme pozdrav, blahopřání, telefonát. Vepsali se do mojí paměti zlatým a nesmazatelným písmem.

Čtěte více ZDE »

Dům, ve kterém Zdena a Josef Škvorecký desítky let žili (a Zdena dosud žije)a tvořili, se nachází v jedné z nejpěknějších torontských čtvrtí: čtvrti domů středního věku s pěkně udržovanými zahrádkami a tu a tam krásným obrovitým stromem. Je to historický dům, nejen proto, že byl poutním místem pro novináře a prominentní návštěvníky z Čech (v únoru 1990 – a to bylo ještě Československo – se tam konala recepce po Havlově vystoupení v Convocation Hall, kde Havel pronesl významný projev k několika tisícům krajanů a byl poctěn čestným doktorátem York University), ale hlavně proto, že byl vydavatelským a redakčním centrem nejvýznamnějšího exilového nakladatelství Čtěte více ZDE »