CzechFolks.com PLUS

Celý život jsme pracovali, aby se ti naši potomci měli líp. A teď, když jsme staří a oni se mají lépe, tak se nám to nelíbí.

Když my jako malí jsme si hráli v prachu silnice panáka, na pikanou, na sochy a jiné kolektivní hry, když jsme byli šťastní, sotva jsme dostali pytlík kuliček nebo od truhláře odřezky, z nichž jsme si stavěli a vyráběli různé věci, tak přece nemůžeme chtít od našich vnuků, aby dělali totéž. To by popřelo výsledky práce dvou generací.

Naše nespokojenost by se měla zaměřit jinam. My jsme žádné hračky neměli, tudíž ani nebylo co uklízet, když jsme si přestali hrát. Dnes mají děti plné krabice a skřínky hraček, ale uklízí je většinou maminka. Rodiče by se měli zamyslet, kolik dnes mají dětI povinností. Čtěte více ZDE »

Sdělovací prostředky se hájí tím, že zveřejňují jen takové zprávy, které chceme číst. Že uvádějí jen takové seriály, na které se díváme, že natáčejí takové filmy, na kterých vydělají. Ale už ignorují druhou stranu mince, že nám takové zprávy, seriály a filmy podbízejí.

Když si člověk unavený po práci zapne televizi, přecvaká všechny programy a nic ho nezaujme, tak televizi nevypne a nechá tam něco běžet, nechá tam to, co se mu podbízí. A když je monitorována sledovanost, pak tento program dostane bod neprávem.

Ale dejme si ruku na srdce. Když otevřeme Seznam a uvidíme dvě zprávy pod sebou:

„U cesty rozkvetl strom.“

Čtěte více ZDE »

Slovo zodpovědnost je každému člověku známé. Kdybych kdekomu položila otázku, zda se domnívá, že bere za své činy plnou zodpovědnost, jistě by nikdo nezaváhal a každý by odpověděl, že ano. Ano, tak by to mělo být. Každý člověk by měl být v prvé řadě zodpovědný sám za sebe a začít od maličkostí. Ale ono tomu tak mnohdy není. Jestli to není tím, že si lidé význam toho slova často pletou a že si navzájem nalhávají. Možná však, že si význam toho slova ani dostatečně neuvědomují. A taky v některých případech se zodpovědnosti vyhýbají. Často hledají někoho jiného, na koho by svou zodpovědnost svalili.

Kdyby někdo takovou otázku položil mně, jistě bych bez rozpaků odpověděla, že ano. Že jsem si své zodpovědnosti vědoma a že ji neberu na lehkou váhu. Ale posléze bych se nad otázkou a svou odpovědí musela zamyslet. Lidé většinou konají, aniž by si své zodpovědnosti byli vědomi. Čtěte více ZDE »

Kdysi mi bylo řečeno: Jak můžeš žít bez počítače?
Po deseti létech se to opakovalo: Jak můžeš žít bez Facebooku?
Na můj dotaz k čemu to je, mi bylo řečeno, že Facebook je pro komunikaci.
A pro co by měl být víc?
Pro nic víc než pro komunikaci, aby se lidé mohli domlouvat.
A oni se lidi bez Facebooku domlouvat nemohou?
Mohou, ale ne přes počítač.
Oni se musí domlouvat přes počítač?
Musí, protože jinak by museli vyjít z domu.
Z domova se mohou domlouvat telefonem a mobilem.
Ale to není zadarmo.

Ach tak, to mě nenapadlo. Tak jsem se taky dala nachytat a dovolila jsem, aby si mě někdo přidal do přátel. Zakrátko jsem měla najednou sedm set přátel, z toho šest set osmdesát neznámých. Čtěte více ZDE »

Už Aristoteles věděl, že člověk je tvor společenský. A když se posuneme proti proudu času ještě dál, uvidíme, že i v pravěku si naši prapředci uvědomovali, jakou nutnost představuje lidská pospolitost. Pro přežití, leč i (hlavně) pro zachování zdravého rozumu. Být vyhnán z lůna rodu či kmene znamenalo v drsných podmínkách nelítostné divočiny většinou fyzickou smrt, jenže osamění a zavrhnutí vlastními lidmi ještě dříve smrt sociální a psychickou. Tahle nit se line i celým středověkem, kde člověk musel někam patřit. Jestli bojoval v armádě, modlil se v klášterech či v potu tváře obdělával půdu, čert to vem! Život mimo obec (v širokém slova smyslu)? Nesmysl! Být sám představovalo horší úděl než smrt.

Často se omílá otázka, zda je horší (větší) trest vězení, či smrt? Domnívám se, že výš nad oběma ční samota. Čtěte více ZDE »

Jaký je vlastně smysl života normálního člověka na zemi? Dost důležité je nepřehlédnout ono slovo obyčejného. Zde možno i doplnit … prostého, solidního, ale bez ambicí to poctivce, ne bohatého, ale ani ne docela chudého. Nikoli ale natuplého nebo dokonce blbého. Silně věřícího, stejně jako ateisty. Výrazně nevýznamného pro lidstvo, ba ani pro svůj národ, ale nijak systém nezatěžujícího. Naopak, daně platícího.

Do téhle kategorie  nepatří lidé jako Einstein, Newton, Shakespeare, Goethe a mnoho dalších. Slavných po právu, svým dílem obohacujících své bližní.

Takovými úvahami jsem se zaobíral krátce poté, kdy jsem z pracoviště PWC vyšel naposledy. Byl květen a slunce krásně svítilo. Příroda v těch dnech byla ve Vancouveru v plné síle jarního rašení.

Spočítal jsem správně naši finanční situaci a existenční možnosti, abych si mohl dovolit vystoupit z kola pokroku a veškerého budování? Došel jsem k názoru, že ano.

Čtěte více ZDE »

Rozpoznat a definovat lež, je snadné, s pravdou je to jiné. Lež je vědomé a záměrné klamání, zpravidla z důvodu osobního prospěchu. Lež však nemusí být vždy darebnou záležitostí. Jsou tak zvané „bílé lži“, kterými chceme někoho potěšit. Například těžce nemocnému příteli neřekneme „ Ty máš, kamaráde, jazyk na vestě, vypadáš, že tě za pár dnů položí na máry.“ Nemusíme lhát očividně, stačí když naznačíme, že ten člověk vypadá trochu lépe od poslední návštěvy a je tu tedy jakási naděje. Lépe nevypadá, to je pravda, ale naděje umírá poslední, takže tato lež není zlomyslná. Jsou i lháři obdivovaní a vysoce uznávaní, například spisovatelé. Napíší román, který jest zcela vymyšlený, ale napíší to tak, jakoby to byla pravda pravdoucí. To ale čtenář ví a takovou nepravdu přijímá, obzvláště je-li psána mistrně.

Čtěte více ZDE »

Na margo nejedné diskuse

Smysl je schopnost organismu přijímat informace z okolí. Již ze školy známe pět základních smyslů, které se vztahují k člověku a vlastně ke všem savcům v přírodě-fauně. Ale smysly mají všechny živé organismy tedy i ve flóře-rostliny. Smyslů je habaděj. Většina lidí, kteří umějí psát a číst, zná pět základních smyslů. Zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Od toho pravděpodobně pochází také rčení – mít všech pět pohromadě. Smyslů, ale existuje v životě a v lidském vnímání mnohem více a nejsou to pak již jen vlastnosti vlastního organismu lidského těla. Jsou mezi nimi kladné i záporné smysly. Čtěte více ZDE »

Už před nějakým časem jsem si přečetl rozhovor s psycholožkou Jiřinou Prekopovou v magazínu OnaDnes.cz. Teď jsem k tomu přidal i článek paní Marty Urbanové, jehož název jsem si vypůjčil do titulku, aby bylo zřejmé, že tu hodlám mudrovat o podobných věcech. Hned na začátku jsem ovšem čelil nepříjemnému problému – jak se s tím vůbec poprat? Pořád jsem si dělal výpisky, až jsem zjistil, že jen ty poznámky už překročily běžnou délku článku. Proto jsem se rozhodl poskládat jednotlivé myšlenky jen jako krátké fragmenty a proložit je citacemi samotné paní Prekopové.

Čtěte více ZDE »

Když člověk ve svém myšlenkovém vývoji dospěl tak daleko, aby byl schopen pojmout i záležitosti mimohmotné, začal jistě uvažovat o problematice své existence a položil tak základy filozofie. Co je to život, proč jsem, odkud jdu a kam, jaký je smysl toho všeho. Znova jsem si to uvědomil po přečtení článku o pravdě a cti, která se nenosí, od Tomáše Zářeckého. Znova evokoval známé tvrzení, že filozof tu není od toho, aby něco vyřešil, ale aby kladl otázky.

Jeden můj dávný pracovní kolega šel ještě dál: „Filozof je osoba, která je schopná ze záležitostí, selskému rozumu dobře pochopitelných, udělat prostřednictvím myšlenkových hyperbol a kotrmelců věc tak složitou, že se v ní sám nevyzná. Potom o tom napíše knížku, aby zblbnul generace filozofů budoucích!“

Čtěte více ZDE »

Do očí mi na internetu Onadnes.cz uhodil nadpis Muži degenerují… Otevřela jsem si ten článek, který byl od věhlasné psycholožky Jiřiny Prekopové žijící v Německu.

Rozhodně nemohu s ní polemizovat na téma aktuální stav společnosti a světa, neboť problémy jiných zemí světa neznám. Ale její otázka „A jakou cenu platíme za to, co máme dnes? Myslíte, že malou? Minimálně jsme víc sami, než byli naši předkové.“ Už zaslouží zamyšlení.

Co se týká příčin rozvodovosti v Čechách, s ní plně souhlasím v tom, že už mladí nevstupují do závazných vztahů ve dvaceti a ti, co do nich přesto vstoupí, se většinou rozvádějí. Možná je to tím, že se už mladí nebojí rozvodů jako naše generace. Čtěte více ZDE »

Před lety v krajanských novinách vycházela povídání paní Zdeny Škvorecké-Salivarové o knihách pod názvem Kdo čte, číst nepřestane. Věřím, že mnozí dopisovatelé do tohoto znamenitého pravidelníku CF budou se mnou souhlasit, když napíšu, že podobně platí i…Kdo píše, psát nepřestane. Tedy pro mě to, někdy v menší, někdy ve větší míře, platí. Poznal jsem to v letech následujících po roku 1979, kdy v uznávaném časopise Západ vyšla moje povídka Vyhnání z ráje s podtitulem Choulostivá etuda (po 32 letech mě potěšil pan Židek jejím přijetím v CF).

Čtěte více ZDE »

Až dosud jsem se vyhýbal psaní o politice. Ne snad z důvodu, že bych se o ni nezajímal, či necítil potřebu se vyjádřit se k věcem, které se dějí v České republice a které se mě jakožto jejího občana úzce týkají. Není mi lhostejný osud této země, země, v níž jsem se narodil, v níž žiju a v níž – budu žít? Těžko se totiž smiřuju s představou, že bych měl spojit zbytek života s českým státem v podobě, v jaké se nyní nachází, ve stavu naprostého politického, morálního a společenského marastu. Nechci ale odcházet! Proč bych to měl být já a ne ti, kteří jsou za tento úpadek zodpovědní? Nehodlám vzdávat boj, který lze vybojovat – bude-li vůle slušných a poctivých občanů – do vítězného konce! Nechci se nadále stydět za to, že jsem občanem České republiky, ačkoliv řada jejích představitelů činí tak, že se tomu pocitu nejde ubránit. Říkám ne! Chci být hrdý na Českou republiku. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

 “Prague Pride není projevem homosexuality, ale homosexualismu, kterého se – stejně jako řady dalších módních ‘ismů’ – velmi obávám”. Tuto prezidentovu větu bychom mohli parafrázovat a říci: nebojme se Václava Klause, ale velmi nebezpečný je klausismus.

Zatímco prezident termín homosexualismus nijak nevysvětlil, pokusím se termín klausismus a jeho nebezpečí definovat. 

Poslední výrok o tom, že homosexuálové jsou devianti, či výrok o tom, že jejich průvod Prahou není nevinnou legráckou, z úst hradního vicekancléře sice není trestný, protože nevyzývá k potlačení práv a svobod nějaké skupiny obyvatelstva, ale protože ho je možné považovat za znevažující, Čtěte více ZDE »

Ptal jsem se kdysi kolegy spisovatele Jonatána, kde získal humoristické vlohy. Odpověděl mi takto:

__________________________

„Prožil jsem čtyřicet let totality. Totální bylo úplně všechno. Města, vesnice, divadla, biografy, autobusy, nemocnice, knihovny, popelnice, odpadkové koše i záchody. Na totalitní škole se učilo taky úplně všechno a co se tam neučilo, naučil lidi život. Co občan, to komik. Žilo se naplno, totálně.

Čtěte více ZDE »

Letos v místě našeho pobytu populace medvědů je neobyčejně bohatá a chlupatí krasavci docházejí do ulic nebo na zahradu, stejně jako do kuchyně domu. Sám jsem mohl jednou o půl třetí zrána jejich zálibu pro návštěvy obyvatel poznat. Když jsem míšu vyplašil ze švestky, posadil se na pár kroků ode mě a byla to na něj pěkná podívaná. Je to roztomilé zvíře, černý medvěd.

A tu mě napadlo, co se vlastně rozumí pod oním známým úslovím medvědí služba. A protože dnes máme vševědoucí google, dozvěděl jsem se. Čtěte více ZDE »

Platon použil ve své filosofii analogii mezi duší a státem. I my se můžeme uchýlit k podobné analogii, pokud upřeme pozornost na současnou situaci v České republice. Představte si, že vás prudce rozbolí hlava. Jenže nad tím mávnete rukou a prostě počkáte, až to zase přejde. Pak vás pro změnu schvátí horečka, a vy nemáte na práci nic lepšího, než ji přechodit. Ani píchání na hrudi vás nevzruší, teprve když nepřestává a sílí, když se najednou nemůžete ani nadechnout… A pak vám konečně dojde, že se asi něco děje. Nepřišlo ale to osvícení příliš pozdě?

Čtěte více ZDE »

V první části příspěvku jsem se snažil vyjádřit, že by v současné české společnosti měla velké problémy zůstat bez pomlouvačné poskvrny dokonce i strana takové čistoty, jakou symbolizuje Ježíš Kristus. Ve druhé části jsem předložil k posouzení otázkou, zdali je konflikt mezi Věcmi Veřejnými s ODS skutečně záležitostí negativní, jak ji prezentují politici a senzacechtivá media, nebo se naopak jedná o pozitivní prvek naší nemilé současnosti. Ve třetí části jsem se pak snažil objasnit důvod, proč aféra „Bárta“ zapůsobila tak mimořádně ničivě, kterým je averze vůči podnikání zasetá komunistickým režimem. V této poslední části, se oproti částem předchozím nehodlám zabývat otázkou, zdali jsou Věci Veřejné hrozbou nebo přínosem. Chci poukázat na to, že i různými mystifikacemi silně rozhozená společnost a bez znalosti objektivní odpovědi na předchozí otázku může racionálně konat. Čtěte více ZDE »

Je dobré, když nám plynoucí čas nepřináší pocit opotřebení, nýbrž naplnění. Běh času nikdy nemáme cítit, čas má zpevňovat a dávat zrát a stárnout.

Saint Antoine De Exupéryho

Světově proslulý spisovatel, scénárista, filosof, šlechtic s titulem hraběte, podepřeným pradávným rodokmenem, a v neposlední také válečný pilot s hodností plukovníka francouzského letectva Antoine de Saint Exupéry by se letos 29. června dožil 111 let. Tři jedničky. Magické číslo i pro vzpomínku. Exupéry zahynul za dosud neobjasněných okolností v pondělí 31. července 1944 na palubě americké stíhačky Lockheed P-38 Lightning F-5 B čís. 223 při svém posledním průzkumném letu. Vrak jeho letadla nalezli poblíž ostrova Riou v blízkosti břehů Korsiky až po třiceti letech. Pilotovo tělo pátrači nenašli nikdy. Odletěl snad na jinou planetu? Nevíme. Každopádně Exupéryho život skončil předčasně. Jeho dílo a odkaz však přetrvá generace.

Čtěte více ZDE »

Všechno jsou to otázky mezi životem a smrtí, jimž jsem věnoval celou svou populárně naučnou knihu „Co víme o smrti“. Vyšla v roce 2006 a za uplynulých pět let se přece jen veřejné mínění posunulo kus dopředu, jak o tom svědčí nejnovější údaje Sociologického ústavu Akademie věd a jeho Centra pro výzkum veřejného mínění.
Žena má právo se rozhodnout, zda má být provedeno umělé ptřerušení jejího těhotenství (to se domnívají dvě třetiny  dotazovaných).

Interrupce by měla být povolena jen s přihlédnutím ke zdravotním a sociálním ohledům na dítě a ženu (tento názor zastává 17 % respondentů).

Ve zbytku dotázaných 8 % by interrupci povolilo a 3 % zakázalo. Jde tedy o postoje poměrně liberální. Proti roku 1990, kdy se podobný průzkum konal poprvé, se podíl lidí, podporujících právo ženy svobodně se rozhodnout o svém těhotenství, zvětšil.  Čtěte více ZDE »

Součástí kampaně proti Věcem Veřejným je tvrzení předsedy ČSSD a jiných politiků včetně některých vysokých představitelů ODS, že bývalá firma Víta Bárty, ABL a její bývalí zaměstnanci ve funkcích na ministerstvech ohrožuji demokracii.

Použít předmětný argument o úspěšné firmě, jejíž činnost nebyla postižena žádnou sankcí pro závadné jednání, je samo o sobě zarážející. Argumentovat takto v zemi, kterou rok co rok vlády zadlužují na úkor příštích generací, je odvážné a hlavně podceňující inteligenci veřejného mínění. Letité zadlužování je přece důkazem nedostatečného efektu ekonomiky, která nepokryje korupci a rozhazovačnost státní správy. Skutečnou míru úniku financí nikdo nezná a lze ji pouze odhadovat. Je proto nevyjasněnou otázkou, zdali je ekonomický potenciál schopen pokrýt alespoň seriózní výdaje státu, bez zmíněných negativních jevů. Čtěte více ZDE »

Po přečtení zajímavého článku pana Ladislava Křivánka jsem měl pocit, že bych na něj měl reagovat komentářem, nakonec se ale plánovaný komentář rozrostl do takové míry, že z toho vznikl samostatný článek. Článek pana Křivánka se v podstatě zabývá písní Karla Kryla – Demokracie – ve které Karel projevil neobyčejnou schopnost a jasnozřivost předvídat, jak se budou věci vyvíjet v letech budoucích. (Bohužel se, jak se zdá v podstatě nemýlil). Bez zajímavosti nebyla také reakce jednoho z adresátů, kterým pan Křivánek poslal Internetem text zmíněné písně, ale o tom něco málo později.

Čtěte více ZDE »

(Pokračování úvahy apolitického občana o české politické kultuře a české mediální sféře)

Po první části mého příspěvku, kterou jsem se snažil poukázat na to, že by v současných českých poměrech měla velké problémy zůstat bez poskvrny dokonce i strana vedená Ježíšem Kristem, si jistě alespoň někteří čtenáři položili otázku, zdali nepřímo nepodporuji konkrétní politickou stranu Věci Veřejné. Protože na svém konání nespatřuji vůbec nic závadného, na tuto otázku, kterou plně chápu a položil bych si na jejich místě rovněž, odpovídám:

Ano, podporuji politickou stranu Věci Veřejné, ačkoli jsem ji nevolil, nejsem ani nebudu jejím členem či skalním příznivcem. Podporuji ji tak, jak bych v dané politické situaci podpořil každou jinou demokratickou stranu, v jejím postavení. Je to podpora nikoli nepřímo ale přímá, kterou si troufám projevit, protože je pouze druhořadá. Čtěte více ZDE »

(Úvaha apolitického občana o českém veřejném mínění, politické kultuře a české mediální sféře)

České veřejné mínění bylo před volbami do poslanecké sněmovny v roce 2010 velmi skeptické. Ve styku se spoluobčany bylo možno prakticky na každém kroku zaznamenat jak znechucení, tak i odevzdané mávnutí rukou: „Nemá to cenu, stejně s tím vůbec nic nenaděláme“. Polistopadovou euforii vystřídal opačný extrém – frustrace. Představa, že ihned optimálně dokážeme prosazovat vůli většiny tak, jako ve vyspělých demokraciích, se ukázala naivní. Neuvědomili jsme si totiž, že překonáváme historickou zkušenost padesáti let, kdy se veškeré snahy změnit existující poměry trestaly s nejvyšší možnou brutalitou a lidé si odvykli je měnit.

Čtěte více ZDE »

Lamentace a zas jen lamentace nad stavem České republiky slyším jak od krajanů v zahraničí, tak od občanů žijících v Čechách. Uvažuji, zda jim vyvracím jejich negativní názory na základě čechofilství, z kterého mne viní, či z nadhledu, který mi skýtá možnost žít a pohybovat se volně mezi dvěma rozdílnými světy. Nemohu ovšem předstírat, že nevidím věci, o nichž mnozí Češi ve světě hovoří s pohrdáním, byť často přiživovaným pocitem odcizení od bývalé vlasti, nebo které domácí Češi komentují s otupělou letargií a zatrpklými výčitkami vůči všemu a všem. Přesto mi jich pár dává v závěru za pravdu s tím, že vidím věci jinak – zevnitř i zvenčí. Čtěte více ZDE »

Většinu svého života jsem prožil v demokratické Austrálii a tomu jsem rád. Různé modely demokracie mají své přednosti, ale i slabiny, což jest pochopitelné. Jak již řečeno, demokracie jest soubor pravidel a některé mohou se jevit jako sporné. Kupříkladu v Austrálii jest účast ve volbách povinná, tedy je povinností občana k volbám se dostavit, volit potom nemusí, může vhodit nevyplněný lístek. Vedou se tu občas diskuze o tom, zdali jest tato povinnost demokratická? Je velmi snadné argumentovat oběma směry, jednoznačné řešení nenajdeme. Já vidím řadu jiných problémů, které oslabují demokracii.

Tak třeba právě ten stranický systém je vážným problémem. Dnes na provozování kdejaké činnosti potřebuje člověk glejt. Řídit auto bez řidičského průkazu jest nezákonné, řídit ale celý stát bez jakékoliv odborné kvalifikace je v demokracii možné. Čtěte více ZDE »

Připadá mi, že demokracie je jedno z těch slov, o kterých se hodně mluví, ale málo přemýšlí. Jak odpovíte, když se vás někdo zeptá: Co je demokracie? To se mi přihodilo, když jsem pracoval na Východním Timoru. Bylo to krátce poté, co tato zemička v řetězci indonézských ostrovů dosáhla samostatnosti. Po čtyř stech letech portugalské koloniální správy, ta tu po sobě zanechala pouze katolicismus, vyhlásila tato zemička v roce 1975 samostatnost, která však měla jen krátké trvání. Ještě téhož roku, údajně „na pozvání“, okupovala zemi indonézská armáda a připojila Timor Leste k Indonézii. Teprve v roce 2002 získal Východní Timor nezávislost za pomoci OSN a některých vlivných mocností, které tu nastolily nový pořádek. Státním jazykem se stala portugalština, kterou zná jen asi 5% obyvatel, jako měna byl zvolen americký dolar (můžeme se toliko dohadovat proč) a na společnost byla uvalena demokracie.

Čtěte více ZDE »

Týden číslo jedna

Ten první týden byl vlastně třetím týdnem měsíce dubna 2011, ale začal už před lety, kdy dost novopečený senátor, míšenec Barack Obama (maminka běloška a tatínek černoch) drze oznámil svoji kandidaturu na prezidentství USA za demokratickou stranu. Jenomže stát se kandidátem (o prezidentství vůbec nemluvě) není snadná věc. Jednak proto, že těch kandidátů je celá řada. V tomto případě včetně téměř jistého vítěze, senátorky (a choti bývalého prezidenta), Hillary Clinton. Čtěte více ZDE »

(Poznámka k  Rozjímání pana Kovaříčka v NP 2/2011)

Zeměkoule se s námi už věčnost otáčí nezměněnou rychlostí. Mění se ale, pomalu i rychleji, život na ní. Jeho způsob. Mění se podmínky, v nichž žijeme, někdy bez našeho vlivu, vůle a touhy, jindy v jejich důsledcích. Mění se v průběhu času mnoho věcí. Móda, jazyk, politický systém (kromě biologické změny nás samých). Nepovídám žádnou novinku. Naopak. Ví tohle dnes už snad dítě školního věku.
Na tu či onu změnu můžeme být v průběhu času připraveni, očekávame ji. Nebo ji tušíme, že se stane. Jiná se dostaví k našemu překvapení. Někdy dokonce jako onen blesk z čistého nebe.
Čtěte více ZDE »

Reálné  formy vlády

Motto:
Revoluce je přechod
od starého řádu,
který je v ruinách,
k novému, který se rozpadá

Émile Littré

(Universita Boston, 10.10. 2001, symposium o Čensku, úvodní přednáška profesora politologie, Jožina Downa)

Dámy a pánové,

lid nebo občané tolerují svým vládám, někdy až neuvěřitelné cokoliv, s jedinou výjimkou. Musí se vědět, kdo za to může. Z toho lze odvodit, že rozdíl mezi totalitou a demokracií překvapivě spočívá vlastně jen v zodpovězení otázky: Kdo za to může? Neví-li totalitní režim, kdo za to může, přechází v demokracii a naopak, pokud demokratický režim neví, kdo za to nemůže, přechází v totalitu.

Čtěte více ZDE »