Když my jako malí jsme si hráli v prachu silnice panáka, na pikanou, na sochy a jiné kolektivní hry, když jsme byli šťastní, sotva jsme dostali pytlík kuliček nebo od truhláře odřezky, z nichž jsme si stavěli a vyráběli různé věci, tak přece nemůžeme chtít od našich vnuků, aby dělali totéž. To by popřelo výsledky práce dvou generací.

Naše nespokojenost by se měla zaměřit jinam. My jsme žádné hračky neměli, tudíž ani nebylo co uklízet, když jsme si přestali hrát. Dnes mají děti plné krabice a skřínky hraček, ale uklízí je většinou maminka. Rodiče by se měli zamyslet, kolik dnes mají dětI povinností. Snad jen jednu. Aby si vypracovaly úkoly do školy, aby se učily. A kdo na to dnes dohlíží, když nebydlí dvě generace pohromadě. Rodiče jsou v práci a prarodiče bůhvíkde. Když my jako malé jsme musely pracovat s rodiči na poli, tak jsem o některých spolužácích říkala: proč se neučí, co dělají, když nemusí chodit na pole. A já jsem šťastná, že dnešní děti nemají za povinnost takto pracovat, ale zase jejich volný čas je vyplněn tím, že chodí do různých kroužků. Podle ctižádosti rodičů. Ale bohužel nastala až tak vyspělá doba, tak moderní společnost, že někdo musí vodit či vozit dítě do školy a zase ho vyzvedávat, což dříve nebylo. Dřív šlo hejno dětÍ do školy i několik kilometrů, šlo samo, pěšky a nikdo o něj neměl strach. Nemá cenu si pokládat otázku, co bylo a co je lepší. Tak to prostě je.

Jednou se mi jeden dědeček svěřil: Já bych nejraději uplatňoval heslo mého tatínka „Třikrát denně řezat, jednou denně jíst.“ Ale předem vím, že bych s tím jak u vnuček, tak u dcerky neobstál. Jo, nynější moderní rodiče nechají ratolesti dělat takřka všechno, a my jim do toho kecat nesmíme. A mně se vždycky otvírá kudla v kapse, když vidím, jak se nimrají v jídle, čuchaj k němu, ohrnujou nad ním nos, opouštějí stůl a vůbec se chovají, jak by neměly. Jiný dědeček si stěžuje zase jinak: Mě uvádí k šílenství všechny ty dárky, kterými je rodiče zahrnují na narozeniny a na Vánoce. Oplégři si toho neváží a samozřejmě že horu dárků očekávají. Ale takový už je život a nedá se nic jiného dělat, než se s tím smířit.

Já zase zastávám názor, na každé dítě platí jiná výchova. Některému dítěti můžete nechat svobodu, na jiného platí přísnost. Není většího štěstí, když nemusíte ani zvyšovat hlas. Když stačí vychovávat jen dobrým příkladem. Já mám šest vnuků a ti se mi vychovávají dobře. Každý je jiný. Když byl Filip malý, hrozně se vztekal, jednou i u nás. Maminka na něj začala křičet, já jsem kluka popadla do náruče a vyřikla jsem: Filipe, teče ti krev! On se vyděsil a řekl: Kde, kde? A já jsem řekla, no teče ti krev, podíváme se do zrcadla. Donesla jsem ho do koupelny, on se podíval do zrcadla a já jsem řekla: No to jsem blázen, vždyť ti tekla krev. A bylo po vzteku a začali jsme se smát. Ale maminky asi nemají takové nápady a chybí jim trpělivost. Když se dítě vzteká, pomůže moment překvapení. Nebo se kluci venku poprali a jeden přišel s brekem, že má něco s prstem. Já povídám, nebreč, to spravíme. Vyndala jsem prkénko na maso a nůž. Řekla jsem, polož si sem ten prst, tak ho uřízneme. On přestal fňukat, jako když utne, schoval ruku a řekl: Babičko, mě to už nebolí. A bylo po žalování.

No, já mám takové ztřeštěné nápady. A to je taková shovívavost té starší generace. Proto bylo dřív dobré, když sI dvě generace navzájem pomáhaly. Děti mají hodně hraček, strašně, až příšerně moc. Ale hrají a váží si jen těch, které je baví. Ty si opatrují. Ale zase záleží na povaze dítěte. Některé dítě nemá tu trpělivost vydržet u jedné hračky, některé dítě si nevydrží hrát samo. Musí rodiče zvážit, co kupovat, a musí si s takovým dítětem hrát, zatímco jiné dítě si vystačí samo.

Co rodič, to jiná výchova, co dítě, to jiná povaha. A jak už jsem v úvodu řekla: Celý život jsme pracovali, aby se ti naši potomci měli líp. A teď, když jsme staří a oni se mají lépe, tak se nám to nelíbí.

***

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Iva Pospíšilová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Když si člověk unavený po práci zapne televizi, přecvaká všechny programy a nic ho nezaujme, tak televizi nevypne a nechá tam něco běžet, nechá tam to, co se mu podbízí. A když je monitorována sledovanost, pak tento program dostane bod neprávem.

Ale dejme si ruku na srdce. Když otevřeme Seznam a uvidíme dvě zprávy pod sebou:

„U cesty rozkvetl strom.“

„Unesenou ženu hledali na špatném místě, únosce ji mezitím rozporcoval.“

Tak kterou zprávu rozkliknete? Přiznejte se, není ta druhá zprávička zajímavější? Vím, že se nemusím ani ptát. A je vám úplně jedno, že se to stalo v jihokorejském Suwonu. Samozřejmě nebudete hledat na mapě, kde se nachází město Suwon, nebudete rozšiřovat své vědomosti, jen se obohatíte o zprávu, že vy sedíte doma v teple a někde někdo, daleko od vás, vraždí. Stejně tak: „Muž umlátil ze žárlivosti manželčina přítele z Facebooku. Čtyřicetiletý Číňan z Tchaj-wanu doplatil na flirtování se zadanou ženou.“ Nevím, co z takové zprávy získáte za pozitivum. Předpokládala bych, že si rozkliknete i tuto další zprávu: „Maďar vyvražďoval rodinu postupně během tří dnů, nikdo si ničeho nevšiml. A dozvíte se, že masový vrah z maďarské obce Kulcs Csanád Jutas (24) vraždil členy své rodiny postupně a systematicky několik dní.“ Proboha, co vás na tom tak fascinuje? Co vám tyto zprávy přináší? Nevím, zda potěšení či lhostejnost. Tvrdíte, že takové zprávy vás nezajímají, ale kdo je tedy rozklikává? Někdo je rozklikávat musí, někoho zajímají. Kdyby o ně nebyl zájem, tak by je redaktoři nezařazovali, jak oni sami zdůrazňují.

Docela dobře chápu další rozkliknutí zprávy: „Přihazování ovoce do zvážených sáčků se může zákazníkovi velmi prodražit. Nákup v Kauflandu v Krnově se v posledních dnech výrazně prodražil hned dvěma zákazníkům, kteří v oddělení ovoce a zeleniny podváděli.“ Tak tohle je zpráva, která vám dává návod, jak se v oddělení ovoce a zeleniny obohatit. To by pro vás mohla být zpráva pozitivní. Pro někoho může být podobně pozitivní zpráva i tato. Je to tak zvaná zpráva zařazená do zpráv k návodu. Ti mazaní ji hned napodobí. „Početné rodiny na Ústecku jdou tak daleko, že když se jim narodí další potomek, označí jako otce nejstaršího člena rodiny, třeba dědečka, a kalkulují s tím, že relativně brzy umře a na dítě tak budou nárokovat dávky vyplývající z toho, že malé ratolesti zemřel otec-živitel.“

Jsou tací, kteří čtou zprávy ze zvědavosti. Mezi ně bych zařadila: „Číňanka porodila na toaletě, dítě lovili z odpadu půl hodiny. V čínském hlavním městě Pekingu v sobotu porodila 36letá žena na veřejné toaletě. Dcera, kterou museli lovit z odpadového systému…“ A to už jim zvědavost nedá. Chtějí se piplat v tom, jak dítě lovili z výkalů. A nebo: „Z oloupení a znásilnění 11 žen je podezřelý devětatřicetiletý delikvent ze Slovenska. Pražská policie vyšetřuje případ muže, který je podezřelý, že od listopadu do ledna znásilnil a oloupil 11 žen. Nejstarší bylo 86 let.“ Nad tím se zastavuje rozum, co lidi zajímá.

Mezi těmi všemi hororovými zprávami najdeme i jednu šťastnou: „Zaplatil si předem mobil, přišel mu balík s bramborou a s dvěma jablky.“ Tak tahle zpráva mnohé potěší, neboť patří mezi ty, kterým se to nestalo. Stejně tak může potěšit i druhého neštěstí: „Rotvajler pokousal po celém těle devítiletého koledníka. Devítiletého chlapce krutě na celém těle pokousal šestiletý rotvajler v obci nedaleko Luhačovic na Zlínsku.“ Tuhle zprávu si jistě všichni přečtou celou, aby si vychutnali bolest toho malého chlapce.

Zvláštní kategorii tvoří následující zprávy: „Odbory chtějí v EU zakázat kadeřnicím podpatky, hodinky a snubní prstýnky. Bruselští úředníci se musí zabývat dalším absurdním nápadem, nad kterým se mnohým zvedne obočí, zda to skutečně patří do jejich kompetence.“ Tahle zpráva, která to myslí s kadeřnicemi dobře, může vyvolat vůči EU averzi. K čemu taková zpráva je? Možná, že si po přečtení mého článku raději každý rozklikne: „U cesty rozkvetl strom.“ Poptávku po zprávách můžeme shrnout: Všichni vesměs hladoví po utrpení druhých a sdělovací prostředky vydělávají peníze na lidské blbosti.

Ani já netvořím výjimku. Zaujala mě zpráva: „Loď, která vyrazila ze Southamptomu ve stopách Titaniku, se vrací…“ Zajímalo mě, proč se vrací loď Barmoral k irským břehům. Její cesta se připravovala pět let a pořadatelé dělali všechno pro zákazníky, kteří zaplatili za lístky tisíce liber, aby si připadali, jakoby se ocitli na začátku 20. století. Na Balmoral se nalodilo 1309 cestujících z 28 zemí, jsou mezi nimi i příbuzní někdejších cestujících a obětí, ale zejména lidé fascinovaní osudem Titaniku. Sto let a Titanik není zapomenut. Autentické jídlo, hudba i kostýmy, rekonstrukce plavby. Možná že pokoušejí osud a celou cestu budou mít zvýšený adrenalin tím, že se to může opakovat. Zpátky k irským břehům se musela obrátit loď Balmoral, která se v sobotu vydala na cestu kopírující trasu slavného Titaniku. Jeden z cestujících měl problémy se srdcem. Tak takovouhle zprávu já přijímám. Že zdravotní problémy jednoho člověka nejsou opomíjeny, že jsou natolik brány v úvahu, aby se loď vrátila.

***

Ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Kdyby někdo takovou otázku položil mně, jistě bych bez rozpaků odpověděla, že ano. Že jsem si své zodpovědnosti vědoma a že ji neberu na lehkou váhu. Ale posléze bych se nad otázkou a svou odpovědí musela zamyslet. Lidé většinou konají, aniž by si své zodpovědnosti byli vědomi. Nepřipadá jim zcela samozřejmá, byť i u tak jednoduchého dodržení slova. Třeba vám někdo řekne: já ti zítra zavolám. Vy čekáte celý den a kde nic tu nic. Žádná zodpovědnost. Úmyslně začínám u toho nejjednoduššího.

 Některý člověk je schopný plně přijmout odpovědnost za své činy. Jiný člověk toho schopný není. Čím to je? Dalo by se říct, že ti drzí to svádějí na kde co, na kde koho. V tom jsou dokonce mistry. Leckdo tvrdí, že je ovlivňuje společnost. Rozbité rodiny. Kdo je za to zodpovědný?

Do jisté míry se setkáváme s tím, že zodpovědnost je v naší společnosti v poslední době často zanedbávána, vědomě opomíjena. Vzrůstá zadluženost státu a nikdo za to není zodpovědný, denně ve zprávách je národ informovaný, kdo a kolik zpronevěřil peněz a nikdo za to nedostane žádný postih, nikde není nalezen viník. Vzrůstající počet rozvodů, rozbité rodiny. Kdo je za to zodpovědný? Někdo řekne, že rodiče, ale rodiče se brání tím, že jsou na vině promyšlené reklamy, stupidní filmy a TV seriály plné násilí a sexu. A to vše ohlupuje mládež a navádí ji k napodobování snadného, nereálného života bez skrupulí a bez určité míry zodpovědnosti.

Lidé jsou zkrátka nepoučitelní a raději vidí jenom to, co chtějí, aniž by byli ochotni podívat se na věci reálně a upřímně si odpovědět, zdali jsou ochotni a schopni nést zodpovědnost za svůj čin, který se právě snaží udělat.

V naší společnosti je hodně lidí s růžovými brýlemi a bez špetky smyslu pro zodpovědnost. Každý grázl je natolik mazaný, že nechce být zodpovědný za své činy, že se dovede vymlouvat, a dokonce ví, kdo je za jeho podvody zodpovědný.

Lidé, zvláště mladí lidé, by měli pochopit, že si za všechno mohou sami, že je třeba nést veškeré následky. Pokud chtějí být úspěšní a bohatí, první předpoklad je nést za své činy zodpovědnost. Měli by si umět spočítat, že pokud existuje nějaká varianta toho nejhoršího, co může nastat, většinou nastane. Přijmou-li hned od začátku za takovou možnost zodpovědnost a hned od začátku se na ni dobře připraví, pak ji budou mít pod kontrolou a nedostanou se do maléru.

Naše generace měla své jednání založeno na osobních kontaktech. Ty se v dnešní době změnily na virtuální. Jsou logickým vyústěním vývoje, technického rozvoje. Sice uspoří spoustu času a dávají velké množství informací, ale už ty osobní kontakty tu nejsou v takové míře a nemají váhu daného slova podáním ruky. S tím se musíme smířit. Ale to nás neopravňuje zodpovědnost podceňovat nebo se jí vyhýbat, v nejhorším případě ji svalovat na někoho jiného.

Na závěr uvádím větu z knížky Hansi od Marie Anne Hirschmann: „Svoboda činí dobré lidi lepšími a špatné lidi horšími.“ A o zodpovědnosti by se dalo říci totéž. 

***

Ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Ach tak, to mě nenapadlo. Tak jsem se taky dala nachytat a dovolila jsem, aby si mě někdo přidal do přátel. Zakrátko jsem měla najednou sedm set přátel, z toho šest set osmdesát neznámých. Komunikujeme tak, že si píšeme, přesněji řečeno, že bychom mohli nebo měli psát. Když vstanu levou nohou z postele, tak se jdu podívat na Facebook, jestli si nezlepším náladu. Vstanu-li pravou nohou, tak vložím na zeď vtipný výplod svého mozku nebo tam vlepím zajímavý vtip nebo cokoliv od kohokoliv. A čekám, jestli se to bude líbit. Čekám, jestli někdo z mých přátel stiskne tlačítko To se mi líbí. Může mít připomínky, může pronést pochvalu nebo odmítnutí, ale většinou nikdo nic nepíše, jen zmačkne ikonku Líbí se mi. Tak se konverzace scvrkne na jediný klik. Jednou ťuknete do klávesy, což v dřívější době znamenalo vyjít z baráku, dojít za kámošem a říct mu: podívej na tohle, co ty na to? A on, že tak a tak, což kdysi zabralo půl dne, zatímco při dnešní technice to docela dobře obsáhnete z postele jediným kliknutím.

Tak jsem to taky zkusila. Otevřela jsem si na počítači Facebook a jako začátečnice, neznalá postupu, jsem si stránky prohlížela. Vtom jsem uviděla velmi vtipnou větu, které jsem se s chutí zasmála. Ta věta zněla: „Žán, přines mi okno, chci se podívat do zahrady.“ Čekala jsem, že tam bude stokrát: To se mi líbí, ale nebylo pod tím nic. Ani jedno kliknutí. Hledala jsem kolem dokola, ale marně. Stále jsem nemohla pochopit, že by se to nikomu nelíbilo. Proto jsem si nenapsala připravenou větu na svou zeď, aby si ji mohli všichni přečíst a po případě se k ní vyjádřit, ale našla jsem si přítele, kterého jsem znala a kterého jsem si obzvlášť vážila a napsala jsem mu výrok, který se mi zdál obzvlášť moudrý: „Nejhorší věci nedělali lidi ze vzpoury, ale z poslušnosti.“

A čekala jsem. Den, dva, týden měsíc a také nic. Žádný nesouhlas ani žádné souhlasné kliknutí. Hledala jsem dál. Musím najít, co se mladým líbí. Našla jsem pod jedním videem sedmadvacet kliků. Pustila jsem si tu písničku a v polovičce jsem to musela zavřít a připsat. „Je to jako když někoho mlátíš sekyrkou do hlavy.“ Nedivte se, jednak už můj sluch není to, co bývalo, a jednak mám staré klouby a nejsem na „kliky“ zvyklá. A abych neměla výčitky, že jsem negativní, dala jsem na svou zeď citát Michaela Jacksona: „Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.“ A po dvou měsících: To se líbí 1 osoba. Hledám dál. „Seš dement a debil“.To se mi líbí 3 osoby. Najednou spatřím, co hledám. „Opravdu bych nechtěl žít za 50 let. To už bych se musel pověsit.“ 113 lidem se to líbí. Zavírám Facebook vyčerpaná a zdecimovaná. Nevím, jestli to není tím, že žiju už víc jak 50 let.

A ještě k těm klikům. Jediné kliknutí nemusí znamenat oslovit jednoho přítele. Když svou sentenci nebo obrázek, fotografii či video vložíte na svou zeď, nabídnete ji všem sedmi stovkám svých „přátel“. Ušetříte tisíce, které byste protelefonovali nebo celý rok, po který byste mařili čas a navštěvovali své „přátele“ jednoho po druhém. Každému svůj nápad ukazovali, s každým prohodili pár slov a, nedej bože, si stiskli ruku. Na Facebooku se stačí podívat, stačí jediný klik a každý je hned v obraze. Každému je jasné, kdo o čem pohovořil, kdo komu co pochválil, kdo je s kým v přátelském svazku na věčné časy. (Škoda, že nebyl Facebook už za dob hluboké totality, to by se nemuselo do Svazu československo-sovětského přátelství vstupovat kolektivně.) Kdekdo aktivitu svých přátel na zdi vidí, každý, komu se to líbí, klikne. Nakonec se celá konverzace zúží na kliky. Kliky jsou důležité, kliky jsou dobrovolné, kliky jsou potěšující, úsporné a měly by být komunikativní. 

Když děláte tolik kliků na Facebooku, nemusíte už chodit do posilovny. Když komunikujete na Facebooku, jste „in“. To znamená, že jste v obraze, protože ten, kdo nemá Facebook, nic neví.

Kdo nic neví, nic nezkazí.

Kdo nic nezkazí, jako by nepracoval, nežil, by odpověděli ti dříve narození, jednak proto, že oni kliky nedělali. Oni se scházeli, milovali a celý život dřeli, aby se jejich děti měly líp a jejich vnoučata, aby mohla provozovat kliky na Facebooku.

***

Redakce CF doporučuje k přečtení tyto články:
Facebooku unikla data více než 100 miliónů uživatelů, jsou volně ke stažení
Vrah vylákal svou oběť přes Facebook
Každá třetí Američanka ráno zkontroluje Facebook, až pak jde na záchod
Mezi Facebookem a německou vládou se schyluje k otevřené válce

 Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Originál. ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl

Často se omílá otázka, zda je horší (větší) trest vězení, či smrt? Domnívám se, že výš nad oběma ční samota. Že horšího trestu nenajdeme. A pokud zapátráme bedlivým zrakem po světě, objevíme dosud přežívající kultury a etnika na úrovni pravěkých společností. A jak řeší ony nejtěžší provinění příslušníků kmene? Prostě je vyženou. Pryč, táhni, nezajímáš nás. Už nejsi jeden z nás. Ztratí možnost být součástí kmene, svou identitu. Najednou nepatří nikam, nic neznamenají a nikoho nemají.

Jeden mladý muž, ještě chlapec, mi napsal: Můj vnitřní svět je světem samoty. Jindy převtělený v hledače radostí, se mi dál svěřoval: Hledal jsem v močálech a v mlhách a za večerů, v nocích…

Bylo zbytečné zatěžovat ho jakoukoliv otázkou. Kdo se cítí sám i mezi lidmi, většinou mu pomůže podaná ruka. Ale jen od toho člověka, kterého přijme jeho srdce.

Na jeho vyznání: Ruce k temným propastem napřažené, v zádech složená křídla nadějí a snů, srdce věčným týráním, touhou obnažené… jsem nenalezla slov. Slova, která by hladila, pomohla rozložit křídla, vzlétnout, jsem v sobě neměla. Jejich věk dávno minul. Tak jsem zůstala jen sedět naproti němu u stolu a mlčela.

Ten chlapec žil sám. Měl dům a kočku. Vzdělání a solidní zaměstnání. Dům jen pro sebe a kočku také. Přesto trpěl pocitem prázdných rukou. Jen silný člověk unese svět samoty. Obklopen lidmi, a sám. Není úniku. Odnikud nepřichází spřízněná duše, nikde ji nenalézá, nepotkává. Jsou dny i roky, kdy jí jde vstříc. Někdy si myslí, že je jí nablízku, někdy s ní prohodí pár slov, setrvá v její náruči noc, pár dnů či rok, vyslechne její sliby, ale vzápětí se ztratí a je zase sám. K uzoufání sám.

Totéž se stává lidem v každém věku. V mládí je ještě hodně naděje, stářím jí ubývá. Nakonec je jí tak málo, že dosáhne dna a člověk se smíří.

Svět 21. století se navenek jeví jako úžasné místo, odkud se samota dávno vytratila. Pokud nežijete v  pustině, narazíte na člověka na každém kroku. Díky moderním technologiím a vymoženostem jste propojeni s celým světem. Vidíte, co se děje u protinožců v reálném čase, zvednete telefon a hodíte řeč s kamarádem tisíce kilometrů daleko, posíláte a čtete e-maily, zprávy… Miliony lidí podlehly černé magii sociálních sítí, navazují stále nové a nové kontakty, jež počítají na stovky a tisíce. Jenže…

Opak je pravdou. Vinou technizace se svět odlidšťuje. Kolik má člověk virtuálních přátel a kolik opravdových? A když sedí hodiny doma u počítače a chatuje, je s přítelem nebo sám? Lze takhle nahradit lidský kontakt? Slyšené slovo či dotek rukou? A kam se to vše vyvine dál?

Z racionálního hlediska lze ve světě samoty nalézt výhody, jenže člověk není chladně racionální a stejně tak mu přirozenost nepřiřkla do vínku solitérství. Svět samoty je temný, drsný a neutěšený. Je to místo, kde se probouzíte do nového dne, který se vám zdá ještě černější než ten předchozí, kdy kolikrát postrádáte sílu vstát a sami sebe se ptáte, proč se o to vůbec snažit? Cítíte uvnitř prázdno, které se jen těžko definuje. Hledáte něco, čím byste ho zaplnili, jenže ta díra je bezedná a polyká všechno, co jí vložíte do chřtánu. Dožaduje se lidí, ne věcí a činností. Volá po konkrétních jménech, jenže mnohé z nich osud vyškrtl z vašeho života. Ale nakonec jí musíte ta ústa zacpat. Starými nebo novými lidmi, psem nebo jinými zvířaty! Na tom nesejde. Něčím živým. Ve světě samoty člověk postrádá vyhlídky na dlouhodobé přežití. Krátká návštěva neuškodí, někdy je dokonce vítaná, jindy poučná, neboť ubytovat se ve světě samoty nastálo představuje cestu do pekla.

Když můj manžel zemřel, odešla mi láska a obklopila mě samota. Rozprostřela se kolem mne a její kapiláry se větvily donekonečna. Byla rozprostřená kolem dokola. Ve všech dnech, knihách, v hudbě, v mých dětech, vnoučatech, v mém domě, ve městě, v krajině kolem, v celém vesmíru. Všechna slova mých přátel šla mimo mne, každé položilo obklad na mou duši, ale žádný obkladek nebyl účinný. Byla to jen slova, ne dotek. Tak šel rok za rokem, celých pět let.

Až jsem začala vnímat ta slova, která ke mně stále promlouvala: Pomož si sám a bůh ti pomůže. Když si nepomůžeš sama, nikdo jiný to nedokáže. Začala jsem těm slovům věřit a šla jsem jim vstříc. Přivolala jsem si z Kalifornie člověka, kterého jsem mohla vzít za ruku. Dával mi pocit, že někoho mám. Tak i vy všichni, kteří vysíláte do vesmíru sílu představ a neochvějnou víru, že někoho blízkého potkáte, věřte, že z nemožného se stane možnost. Změňte své myšlení a zákon přitažlivosti poslechne vaše myšlenky. Neplýtvejte energií na to, co nechcete, a přimkněte se k svému přání. Věřte v sílu svých představ. Jste tvůrci svého osudu.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorů Marty Urbanové a Tomáše Zářeckého:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova
http://czechfolks.com/plus/category/autori/tomas-zarecky/

Koláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Do téhle kategorie  nepatří lidé jako Einstein, Newton, Shakespeare, Goethe a mnoho dalších. Slavných po právu, svým dílem obohacujících své bližní.

Takovými úvahami jsem se zaobíral krátce poté, kdy jsem z pracoviště PWC vyšel naposledy. Byl květen a slunce krásně svítilo. Příroda v těch dnech byla ve Vancouveru v plné síle jarního rašení.

Spočítal jsem správně naši finanční situaci a existenční možnosti, abych si mohl dovolit vystoupit z kola pokroku a veškerého budování? Došel jsem k názoru, že ano.

Zde je namístě připomenout, že krátce před tím výstupem z kola byl jsem diagnostikován za pomoci moderní diagnostiky a odborného lékaře coby kandidát na šlamastiku. Odborníci měli pravdu.

Co když se něco nenadálého stane a naše naškudlené peníze budou odsávány tou i onou organizací nebo okolnostmi jako prach z ulice městskými čistidly, napadlo mne? Osle, proč vždycky myslíš na nejhorší, pokáral jsem se. Vždyť i z toho nejhoršího, zdálo se mi, po propočtech, které jsem udělal, že by se dalo se vybřednout!

-Jsou tací, kteří do roka po odchodu do penze umírají – informovala mě moje žena.

-To jsou zoufalci, kteří si po léta mysleli, že bez jejich trošky do mlýna se ten ekonomickej mlejn zastaví. Bláhovci, jelimánci, nešťastníci – řekl jsem.

-Jen aby sis nebyl nějak moc jistej – pravila žena – že tebe něco takového nepotká. A napadlo tě vůbec, že bys mohl dál nějak pracovat?-

-Nenapadlo. Ale jak pracovat? Kdybych chtěl nějak pracovat, nemusel jsem odcházet ze svého, ať již ne mojí vinou poněkud zprofanovaného zaměstnání! Už jsem to nejednou vysvětloval! – pravil jsem. – Když bych chtěl jen vegetovat v tý svojí kukani, tak bych ještě nějaký čas mohl!-

Žena odešla na zahradu, aby se věnovala početným záhonům.

Mohl jsem si nerušen nalít velkou sklenici sherry. Vhodil jsem do ní dvě veliké kostky ledu. Posadil jsem se do klubovky, pozvedl sklenici z tenkého skla proti světlu, barva nápoje byla lahodně hnědá, a pak jsem sklenku zvolna nesl k ústům a poživačně se napil.

Snil jsem ve svém životě o ledačems … nikdy to ale nebyly sny o horentním majetku, majetnictví drahých automobilů slavných značek, nespočtu krásných milenek (k tomuto typu fantazírování měl jsem asi nejblíže … a současně nejdál). Nikdy ale o tom, že budu moci dobrovolně opustit ono chvatné budování společnosti, zde nazývané mnohdy jako rat race, krysí závody, a ne zcela bezdůvodně, o mnoho let dříve než je běžným zvykem.

To možná by se mi podařilo v případě, že bych se ve své domovině, která po roce 1989 se stala kapitalistickou, uměl správně ohánět, měl dobré známé na vlivných místech, kteří snad by mi to trochu umožnili. Ale nikoli, že by mi stát nebo podnik nabídl penzi postačující k životu, která by mi umožňovala vystoupit z onoho procesu v 55 letech.

Kdyby ke změně poměrů došlo po deseti letech pobytu v Kanadě , možná bych o návratu uvažoval, ale ne proto, abych tam podnikal. Nebo ani ve formě nákupu nemovitosti. Och, ta pustošivá kdyby! Po těch vcelku sotva úspěšných vlastnictvích postupně zakoupených tří malých bytů ve Vancouveru za účelem ocitnout se ve skupině těch, kteří podobnými nákupy (a později výhodnými prodeji) udělali veliké jmění, byl jsem rád, když jsme postupně všechny ty bytečky prodali, dva se ztrátou, jeden s mírným ziskem. Ale ani toto realitní fiasko nepoznamenalo mi život nijak významně.

Tedy, propočítal jsem pečlivě naši finanční situaci, zvážil důležitost jmění a volného času, možnosti konečně uskutečnit svoje nepraktické plány. (Kvůli těm svým ničemnostem ses tady nestal nijak významným ani bohatým! připomínala mi někdy žena). Naskýtala se teď skvělá příležitost být neužitečným, ale na druhé straně zase nesmírně užitečným sám sobě a koneckonců, říká se přece … košile bližší než kabát a to jsem si připomínal, to byl imiginární ochranný štít pro chvíle výčitek, kterými mne občas obdařovala žena.

Uvědomil jsem si, že bych měl vyhráno, kdybych byl šikulou, tím chlapíkem, který umí všechno opravit, ze země nebo ze žebříku, který neztrácí čas marnou snahou stát se výborným jazzovým pianistou v klidu pokoje.

A protože jsem po celou dobu pobytu tady na Západě snažil se sledovat dění v domovině, uvědomoval jsem si, že tam by mi sotva bylo možné učinit totéž, ledaže bych se po změně poměrů stal podnikatelem, ale takový podnikatel jak začne podnikat a sype mu to, tak podniká do aleluja a na nic jiného nemá čas ani myšlenky. Leda snad, že bych byl významným odborníkem a svou odbornost dokázal výhodně a jednorázově zpeněžit. Ledaže.

Mohl jsem svoji odbornost prodat výhodně i v novém domově, v Kanadě? Možná mohl. Jenom bych musel vědět, jak na to! Nevěděl jsem, ale přece se mi, a to s pomocí mojí pilné ženy, která tady nijak nezahálela a neustále si myslela a dosud myslí, že jsme na hranici chudoby, podařilo v klidu a bez větších obav vypadnout z koloběhu budování poněkud dříve, než je tu běžným zvykem

A přesto…

-Myslela jsem, že se v té předčasné …ehm, velmi předčasné penzi budeš jinak snažit!- pravila nejednou moje žena.

-Jak se mám snažit?- otázal jsem se. Uvědomil jsem si, že to je otázka poněkud iritující člověka pohodlného, ba někdy lenosti se blížícího.

-Je zbytečné se o tom bavit, když to sám nevidíš!- pravila.

-Co mám vidět?- chtěl jsem vědět.

-Jak seš nemožnej, k ničemu … podívej, co naši známí, tedy manželé mých kamarádek dokáží udělat!- zvyšovala hlas moje drahá choť.

-Je mi líto… já nejsem z toho druhu…-

-Jseš z druhu ničemů! Přestat pracovat v pětapadesáti! Hola! To je neslýchané! Nejseš přece žádnej princ, kterej bude dědit miliony!-

-Dolarů nebo korun?- zeptal jsem se drze.

-Samozřejmě … na to tě užije, sarkasmus, drzosti! Otec měl pravdu už  tehdy!-

-O něm moc nemluv, vážil jsem si ho pro jeho vzdělanost, méně už ale pro jeho plané sliby – poznamenal jsem.

-Snad se nechceš hádat?- tázala se choť výbojně.

-Ani mě to nenapadne. Já nechci nic, ani hromadu peněz, abych si nevěděl rady co s nimi, ani bavoráka, ani vilu s deseti pokoji a pěti koupelnami. Já chci jen klid, abych si mohl číst, malinko vrzat na piáno, občas si nějak vyrazit, pokud možno přes oceán, nebo do Mexika, trochu se podívat na dno láhvince červeného vína, které má být všeobecně prospěšné zdraví.-

-To máš od nějakého alkoholika, tyhle rady?- tázala se choť.

-To mám z literatury … výzkumy v tomhle ohledu jsou dneska dost časté – řekl jsem.

-Prima, jen si klidně popíjej, mně už je to vlastně všechno jedno, potomek už je chlap jako hora …a každý jsme si za svoje životy zodpovědný!-

-Teď mluvíš moc pěkně, ale to se vždycky tak neděje – řekl jsem. -Všechno je víceméně relativní!- A odebral se do nejnižšího patra obydlí, abych se pokusil pohnout s malinkatým projektem, který jsem pro kamaráda slíbil udělat…
Jaká je míra užitečnosti díla konaného do úmoru jedincem ve prospěch společnosti k neužitečnosti člověka, který se rozhodl zařadit poněkud předčasně do kategorie penzistů? Jak se lze dočíst v tisku, jsou to většinou lidé, jejichž poslední etapu života financují daňoví poplatníci. To ale, pravím, není můj případ. Ten obolus, který mi měsíc co měsíc ve formě šeku dochází poštou, je než důsledkem ujednání, které jsem kdysi podepsal se svým zaměstnavatelem.

Ani jsem nehlesnul, když jsem v době pracovního poměru na každém šeku, každý měsíc, viděl sumu, o niž se můj příjem snižuje s tím, že až nastane čas stařecké sešlosti, stržené poplatky se mi vrátí.
A ten čas teď nastal. Možná dříve než je zvykem a než jsem sám čekal. Musím říct, že si nenaříkám, že se mi to docela líbí. Jen jeden problém je tu: naskytne-li se nějaká činnost k vykonání, lze říci: žádný spěch, to klidně udělám zítra! Ale zítra třeba prší a nedá se to udělat. Pojednou se zdá, že je času nedostatek! Že by bylo dobré, aby den měl mnohem více hodin než má. Jak zvláštní! Snad proto, že jak kdosi pravil … všechno je relativní! Snad proto i čas, kterého teď mám mnohem více, ubíhá mi mnohem rychleji. Jako by se zkracoval…

Připomněl jsem si ony plány promýšlené v době, kdy jsem se snažil svou trochou přispět do mlýna pokroku, plány na uskutečnění některých svých snů, přání. Cestovat, psát, prosedět více hodin u piána, strávit více hodin na tenisovém kurtě, případně na zasněžených kopcích. Věnovat se četbě těch filosofických spisů, které jsem si v průběhu času nashromáždil. A krásné literatury…

Pomyšlení na znovu zapojení se do procesu budování, byť jen mírně, připadalo mi pojednou absurdní a zcela nelogické. Asi, jak pravil můj poněkud pošahaný profesor hydromechaniky ing. Zombat kdysi… čas letí jak střelná rána! V tom měl absolutní pravdu. A přece, ten omezený čas, který je nám dopřán osudem nebo genetikou či štěstěnou, při snaze a troše zvídavosti, dá se proměnit v posloupnost věcí příjemných, uspokojujících, povznášejících … a mnohdy nikterak závislých na tom, jak tím obohacujeme společnost nebo přispíváme k jejímu blahu, prosperitě.

Prosperita! Co vlastně to slovo znamená pro jedince, člena společenství? Tučné konto v bance, vlastnictví domů, několika mercedesů, případně BMW? Továren na hračky nebo zbraně?

Někdy se maně dozvídám o životě lidí slavných a bohatých. V kůži kterých bych se ocitnul docela rád. Ale … je dost početná síla těch, kterým je bohatství málo platné k uspokojení nebo k tomu, co se dá pojmenovat spokojeně prožitým  životem. Těm se jejich sláva stala jen příjemným doplňkem jejich působení, jejich existence. A mnohdy i počátkem neblahého konce. Pravda, někteří z nich zanechali po sobě úctyhodnou stopu pro následující generace. Ale jiní…

Proč se vlastně zaobírám takovými myšlenkami? Nejsem přece žádná celebrita! Jsem obyčejný člověk, ne zcela ve smyslu Obyčejného člověka, hrdiny románu K. Čapka. Jsem, řekl bych, ještě obyčejnější. Rozhodně ne osoba sloužící za podnět k románu, novele, dokonce ani ne k povídce.

Toužil jsem než po tom, alespoň svým zcela nenáročným způsobem využít čas, zbavený té osmihodinové pracovní povinnosti, k činnosti, kterou stále považuji za solidní, ušlechtilou a která mne baví a nikomu neubližuje. Těšil jsem se na to, blahořečil osudu, že mi takový výstup z kola budování lepšího standardu společnosti byl umožněn.

Jsem tedy mimo dění. Zde, v Kanadě, se takovému člověku říká Retired person. (Odlišovat, prosím, od retarded!) Případně Senior. To zní lépe. Příjemce penze, kterou mi kanadská vláda po vzájemné dohodě vyplácí. Není to mnoho, žít by se z toho nedalo. Ale měl jsem malinko štěstí a stal se zaměstnancem establishmentu, který bere v úvahu pozdější období života svých dosud čilých a čiperných zaměstnanců. Odebíral obolosy z mého příjmu a teď mi je, dle předem sepsané dohody, vrací…

 ***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora  Vladimíra Cíchy:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-cicha/

Fotokoláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Přiznám po pravdě, že psát o pravdě není vůbec snadné. To slovo ozývá se z kdejakého rohu, k pravdě rád se každý hlásí, kdo však nám může spolehlivě vysvětlit, co pravda vlastně je?

Na prezidentské vlajce stojí pyšný nápis „Pravda vítězí“, já však mám dojem, že blíže pravdě by to heslo bylo s kátkým i. Jan Hus byl velkým zastáncem pravdy, ve svých spisech se o ní mnohokráte rozepisoval. „Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.“

Výklad viery, 1412.

Jinde zase píše „Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe přijmouti pohoršení, nežli pustit pravdu.“

Poněkud významově nejasný je výrok „Pravda je jen to, co jest dobrem všech.“ To zní ušlechtile, je to však pravda? Pochyby o tom vzbuzuje další Husův výrok „Kdo mluví pravdu, hlavu si rozbíjí.“

Nemáme pochyb o Husově čestnosti a mravnosti, jeho nabádání o pravdě byla mravní inspirací. Žel, jak víme z historie, že v Husově případě pravda nezvítězila, zvítězil kostnický koncil, svolaný papežem Janem XXIII. (Dovolím si malou odbočku – Zdalipak se nám již Vatikán omluvil za tuto justiční vraždu?)

Jak patrno i v situaci tak vznosného milovníka pravdy, jakým byl Jan Hus, všechny ty „pravdy“ vytvořily situaci velmi výbušnou.
Otázkami pravdy zabývají se filosofové po staletí a jejich názory se často podstatně liší, to je pravda. Někteří učenci tvrdí, že pravda je skutečnost. Je to pravda? Inu skutečnost je skutečnost a kde máme jistotu, že ji vnímáme pravdivě?

Někdy je pravda spojována s vírou. Kdo věří v Boha tak Bůh pro něho skutečně existuje a nevymluvíte mu to. Pravdou však je, že nikdo neví, zdali Bůh existuje, jinak by nebylo zapotřebí v něj věřit.

Jiná definice praví „Pravda je shoda tvrzení se skutečností.“ To zní sice pěkně, kdo ale může zaručit, že tomu tak vskutku je? Na svých seminářích ukazuji lidem kartu a ptám se, jaké je barvy. „Je žlutá.“ shodují se všichni. „Ale kdepák, mýlíte se, je modrá,“

reaguji na jejich vnímání skutečnosti a potom položím kartu před sebe. Podívám se na ni, opět ji zvednu před zraky účastníků a v úžasu sděluji „Omlouvám se velice, máte pravdu, ta karta je opravdu žlutá.“ Jejich reakce „Ale vždyť je modrá, teď to jasně vidíme.“ Pravda je prostá, ta karta má jednu stranu modrou a druhou žlutou. Ani jeden z nás tedy nemluvil pravdu. Správně bychom měli prohlásit „Z mého pohledu jeví se ta karta býti

žlutou.“ Jenže v podmínkách běžného života takto neuvažujeme, za pravdu považujeme jen to, co na vlastní oči vidíme. Stojí však za takové pravdy pokládat život?

V Japonsku existují Buddhistické meditační zahrady. Vypadají jako hezky upravené pískoviště, v kterém je zasazeno devět kamenů. Když se člověk podívá na tu pískovou zahrádku ve stoje, vidí jasně devět kamenů. Jakmile ale usedne do meditační pozice kdekoliv kolem toho pískového obdélníku vidí kamenů pouze osm, jsou totiž tak rozestavěny, že jeden kámen je vždy skryt jinými kameny. Meditující tedy ví, že kamenů je tam devět, ale vidí jich pouze osm. Říká se tomu meditace o devátém kameni. Takovýto druh meditace měl by být vyučován ve školách po celém světě, abychom si již od mládí uvědomovali složitost pravdy a nehrnuli se hned ve svatém nadšení do boje za tu naši pravdu.
Za pozornost stojí, že ani filozofové nemohou se shodnout na tom, co pravda jest, a vytvářejí všelijaké teorie. Zmíním se zde jen o několika, abychom neztráceli zbytečně moc času. Zájemce o tyto otázky si může vyhledat informace v učených knihách.

Korespondenční teorie pravdy sahá až k Aristotelovi, který prohlásil „Pravdivé jest říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Takhle promluvil věhlasný filosof, ale na takovouhle moudrost by přišel i můj pes.

Koherenční teorie pravdy nám vnuká ideu, že pravda jest řada výroků, které nejlépe vysvětlují nebo popisují svět. O takovéhle moudrosti dumali mezi jinými filosofové Spinoza, Leibnitz a Hegel. Snad by bylo lepší kdyby se věnovali něčemu užitečnějšímu anebo nedělali nic.

Konsensuální teorie pravdy zase považuje za pravdu to, na čem se shodne většina lidí, případně většina vyhraněné skupiny lidí. Tak tohle dobře známe – Ústřední výbor strany se jednohlasně usnesl na tom, že… Nu a byla tu jasná pravda, o které nebylo třeba, ba ani dovoleno, diskutovat.

V demokracii platí ten princip, kdy o výsledku voleb rozhodne většina hlasů, s pravdou to však nemá co společného. Často již po několika měsících voliči vidí, že zase naletěli slibům a udělali pěknou blbost.

Těch teorií je mnohem více, ale já se domnívám, že ty uvedené nám pro dnešek stačí.

Za zmínku ještě stojí tzv. paradoxy pravdy. Asi nejznámějším už od starověku je toto tvrzení Kréťana Epimenida: „Všichni Kréťané jsou lháři.“ V tom případě nemluvil ani pravdu ani lež, však si nad tím zadumejte.

Jak tedy patrno, s pravdou jsou jen svízele. Problém je složitější v tom, že neexistují pravda a lež jako dva zřetelné protipóly. Vedle pravdy máme ještě polopravdy a nepravdy.

Nepravdy jsou tvrzení, která vznikají na základě přesvědčení či nesprávných informací, a nikoliv z motivací běžných u lží. Velmi často se objevují ve vědě. Tak třeba již více jak sto let bylo bráno za pravdu Einsteinovo tvrzení, že nic se ve vesmíru nemůže pohybovat rychleji než světlo. Nedávno se však objevila zpráva, že vědci z Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN) ve Švýcarsku objevili částice menší než atom, které se pohybují rychleji než světlo. Jistě tu nejde o lež, ovšem jedno z těch tvrzení jest nepravdou. Kolik už vědeckých tvrzení padlo následkem nových zkoumání! Takže ani za vědecké „pravdy“ bych ruku do ohně nedal. Ve většině případů nejedná se o záměrnou lež, jde jen o omyl anebo nepřesné informace. Ovšem když sleduji vývoj náhledu na tzv. teorii globálního oteplování, nacházím dosti případů, kde vědci za peníze lžou, jak když tiskne. A to platí i v jiných oborech.

Dále jsou tu ještě polopravdy a ty jsou velmi nebezpečené, neboť nás snadno manipulují svou věrohodností. Používají se dnes hojně především v oblasti komerční. Veškeré přednosti nějakého výrobku jsou sice uvedeny po pravdě, pravda však není povězena celá, a tak jsou zatajeny negativní vlastnosti produktu. Na ty přijdeme, až když si nabízený tovar zakoupíme, tedy když už je pozdě. Polopravdy se používají všude kolem nás. Reklamní letáček pravdivě uvede, že tento lék nám umírní bolesti hlavy, neřekne nám ale, že také bude mít neblahý vliv na stav našich ledvin. S touto informační manipulací setkávám se nyní čím dál tím častěji.

Poslední dobou se také množí formulace, které nelze považovat za lživé, ale aniž by jejich případná pravdivost dávala nějaký smysl, tedy tvrzení nesmyslná. Ta se na nás rovněž valí z reklamy a sdělovacích prostředků. Nejkřiklavější příklady nám nabízí firma Coca Cola. Co znamená slogan „Coke. It is the real think.“ (Koka. To je skutečná věc.) Nad takovou banalitou by se jeden s chutí zasmál, ovšem podobné triviality pomohly k tomu, že se Coca Cola stala komerčně nejúspěšnějším produktem v historii.

Rozhodně to nemohlo být kvalitou tohoto spíše nechutného nápoje, který je navíc zdraví škodlivý a měl by být ze zdravotních důvodů zakázan. Metody otupování lidského myšlení používají se nyní i v politickém světě, narušujíce tak samu podstatu demokracie. Jeden příklad za všechny – v předvolební kampani použil Obamův tým slogan „Yes, we can.“ Kandidát Obama na podiu vykřikl „Yes, we can!“ (Ano, my můžeme!) a davy šílely a řvaly v transu „Yes, we can!“ Scházelo tu ovšem to podstatné, totiž CO můžeme? To už si zřejmě mohl doplnit každý podle své nálady. Tak třeba nějakého piškuntálka napadlo „Můžeme si políbit…“ Nechám na laskavém čtenáři, ať si doplní slovo dle svého naturelu.

Inu, žijeme ve světě virtuální reality, tedy skutečnost jest taková, jaká se nám zdá. Podle toho vypadá i pravda.

Snad se ani netřeba resepisovat o hlásné troubě sovětského režimu, deníku Pravda, který chrlil především lži. A podobně je tomu i se sesterskou tiskovinou Komsomolskaja pravda. Jak tedy shledáváme – není pravda jako pravda.  
Před několika lety vedl jsem diskuzi o pravdě s jednou českou političkou, které jsem si velice vážil. Přesvědčovala mne o nutnosti žití v pravdě. „Hloupost,“ oponoval jsem, „ to jest jen póza intelektuálů hovících si v pohodlí své věže ze slonoviny.“ Abych svůj náhled objasnil, uvedl jsem takovýto příklad. Za války se z transportů židů do koncentráku podaří jednomu člověku utéct. Proběhne kolem a za chvíli se objeví ozbrojené stráže, které pátrají, kam jim uprchlík zmizel. Zeptají se v ulici stojícího svědka. Bude-li to člověk, který vede život v pravdě, tak zajisté pravdivě odpoví: „Zahnul tady do leva a sedí schován támhle v keřích.“ Kdybych tam byl já, tak bez zaváhání zalžu – běžel v pravo, tam mezi ty nízké domky, a rychle se ze scény z dobrých důvodů vytratím.

Takže se závěrem přiznám, že netoužím soužíti s lidmi, kteří „žijí v pravdě.“ Jednou bych tím pronásledovaným mohl být právě já.

Mně by úplně stačilo, kdyby lidé kolem mne byli laskaví, šlechetní, nepodváděli a zbytečně nehrdlouhali.

Září 2011, Laurieton

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Jaroslava Kovaříčka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/jaroslav-kovaricek/

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl

Smysl je schopnost organismu přijímat informace z okolí. Již ze školy známe pět základních smyslů, které se vztahují k člověku a vlastně ke všem savcům v přírodě-fauně. Ale smysly mají všechny živé organismy tedy i ve flóře-rostliny. Smyslů je habaděj. Většina lidí, kteří umějí psát a číst, zná pět základních smyslů. Zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Od toho pravděpodobně pochází také rčení – mít všech pět pohromadě. Smyslů, ale existuje v životě a v lidském vnímání mnohem více a nejsou to pak již jen vlastnosti vlastního organismu lidského těla. Jsou mezi nimi kladné i záporné smysly. K těm kladným patří např. smysl pro dobro, smysl pro pokrok, pro toleranci a dorozumění, smysl pro sociální cítění a spravedlnost a mnohé další. To souvisí s mimosmyslovým vnímáním, kterého jsou mnozí lidé schopni. Je to vnímání přes cit, spojené s existencí srdce, ne jako orgánu lidského těla, nýbrž lidské duše. Je to objektivní oblast našeho vnímání pocitů, sympatií, podvědomí, neviditelných symptomů a upozornění na něco závažného, co nevnímáme našimi základními pěti smysly.

Jsou také, bohužel, smysly s negativním nábojem. Např. smysl pro krádeže a podvody. Lidově se říká, ten má smysl pro lumpárny, nebo tomu to /zlo/ kouká z očí. Příkladem jsou nyní čeští politici, když nyní prosazují něco, co je často očividný nesmysl. Nyní to jsou, bohužel, již některé sněmovnou schválené a znovu, bohužel, bez pozornosti občanů, reformy, spíše deformy, což je úmyslem této vládní garnitury. Je to m.j. také hlavně proto, že se volby u nás změnily místo soutěže o program politických stran, v soutěže reklamních agentur. A to je soumrak nebo zatmění demokracie.

Zajímavou kapitolou může být téma o smyslu nesmyslů. O mnohém a lecčems se dříve říkalo, a i dnes říká, to je nesmysl. Pár příkladů. Snaha o sestrojení perpetum mobile. Je to hypotetický stroj, který by vykonával práci bez dodání vnější energie. Obecně se má za to, že jej nelze nikdy sestrojit. Popřelo by to první nebo druhý termodynamický zákon. Nespočet lidí, včetně vědců, o tom prohlásil, že je to nesmysl. A přesto se stovky ba tisíce vědců, vynálezců a přemýšlivých lidí o to již  v minulosti pokoušelo a jistě i nyní v současnosti pokouší. Bez úspěchu. A nastojte, jejich návrhy a práce přinesla již v tisícovkách případů, změnách technologií a zlepšovacích návrhů významné přínosy pro technický pokrok i ekonomii výroby v průmyslu i zemědělství. Jsou prakticky využívány. Takže úsilí a práce na tomto nesmyslu měly smysl.

Nebo z jiné oblasti. Po velké krizi v roce 1929 nastoupil v Německu v roce 1933 Hitler. Přišel s teorií národního socialismu, v SSSR přišli před ním s internacionálním socialismem, pod sliby zaměstnanosti a blahobytu oblbnul německý národ, tak jako Lenin a Stalin občany v Rusku, a vzešla z toho 2. světová válka, jedna z největších tragedií lidských dějin. Mnozí politici tehdejší doby, ba celé vlády, na upozorňování tohoto nebezpečí říkali, že je to nesmysl. Co přinesl podle nich tento nesmysl, všichni víme. Takže nesmysly v lidských dějinách a dějinách civilizací mají smysl a to jak kladný tak záporný.

Mnozí z nás již slyšeli anebo i sami řekli v debatách na různá témata svým oponentům – to je nesmysl. Slýcháváme to, nebo sami to vyslovujeme velmi často, aniž bychom domýšleli logiku, která by se dala vyvodit z těchto debat a diskusí. To se týká také diskusí na stovkách internetových serverů, které mají dnes denně miliony čtenářů. Většina serverů jsou vlastně veřejnými či veřejnoprávními institucemi, jejichž jedinými nadřízenými, soudci a donátory, bohužel jen “morálními”, jsou autoři, čtenáři a v případě videí i posluchači. Na rozdíl od České televize a Českého rozhlasu, které jsou nadmíru bohatě placeny z poplatků občanů, ať již přijímače mají nebo nemají, a kterým mají být tyto veřejnoprávní instituce zodpovědny a ne sněmovně a poslancům. Financování těchto dvou institucí nejde z rozpočtu. Tudíž Rady těchto institucí nemají poslanci volit. Dělají tak proto, že si chtějí nad nimi udržet vliv a nejméně jednou měsíčně se dostat na obrazovky, aby na ně voliči nezapomněli při příštích volbách.

Na těchto fórech se slovo nesmysl vyskytuje velmi často. Svět se díky vyspělé komunikační technice a internetu stává jednou velkou vesnicí, na jejíž náves vstupují denně stovky milionů čtenářů. A nejen čtenářů, nýbrž také diskutérů a autorů komentářů se svými individuálními názory, často protikladnými. Pokud vstupujeme do takové diskuse, hulvátské příspěvky a ohlasy tupců, neurvalců, nevzdělanců a hrubců, které se bohužel vyskytují, neberme v potaz, měli bychom se vystříhat zobecňování nejen v názorech a hodnocení, ale i laciných postojů. Na místě má být klidné a věcné uvažování a v potaz braní poznatků a zkušeností ze současné vědy, zkušeností a poznatků, nejen vlastních, z dob uplynulých i současnosti. Fakta a skutečnosti získané a ověřené pak mít po ruce a k dispozici, než vyslovíme svůj soud a než se přikloníme na tu či onu stranu rozdělené či jinak rozhádané party, komunity či společnosti. Ať již to je na sympoziích, seriózních nebo přátelských setkání či sešlostech v hospodě u piva nebo v častých diskusích na internetových serverech.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Dubského:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-dubsky/

Když to vezmeme popořadě, otázka manželství a porodnosti. „Tehdejší malí tyrani jsou dneska rodiči […]kolabují jim manželství a jejich děti jsou zase chudáci. […] porodnost je v Německu někde na úrovni 1,3 dítěte na matku. […] děti jsou ponechány napospas technologickým těšítkům. Sedí před počítačem. Potěšitelné je, že častěji, než by hrály počítačové hry, komunikují s virtuálními kamarády.“

Průměr 1,3 dítěte na matku se uvádí i pro situaci v ČR. Pohybujeme-li se dále ve světě statistiky, můžeme k tomu připojit i číslo o rozvodovosti českých manželství – 50%. A to nemluvíme o tom, že oproti minulosti výrazně ubylo svateb. Což má svou logiku v tom, jak jsou nastaveny trendy a hodnoty současné společnosti. A dnešní děti? Nepovažuji za potěšitelné, že víc než počítačové hry preferují chat s virtuálními kamarády. Kromě toho se jedná často beztak o spojené nádoby v podobě herních komunit.

„Generace dnes dospělých dřívějších malých tyranů nebo princezen na hrášku je generací, která se nenaučila něco vydržet, obětovat se. Musí mít všechno a okamžitě, a když to nedostanou, jdou od toho. […]Nabyli dojmu, že všechno se dá koupit za peníze, že vše lze zajistit materiálním dostatkem. Takže se žení velmi pozdě, chtějí si užít světa, pak se jim konečně nějak podaří zplodit dítě…“ A co teprve jak bude vypadat svět, až jeho produktivní a hybnou sílu začne tvořit generace vyrostlá ve virtuální realitě, generace odkojená počítačovými hrami a žijící na sociálních sítích?

Dále něco o „hladu“. „Tam [v Německu] je totiž v mnoha rodinách hlad. […] To hovořím o běžných rodinách středního stavu, kde děti mívají hlad, protože matky nevaří, neboť to neumějí nebo vařit nechtějí. Případně strčí dítěti do ruky nějaká eura, ať si jde něco koupit. Co si asi tak koupí za jídlo, to si umíte představit…“ Přesně. To samé platí i tady. A jak! Umět vařit a navíc ještě chtít? To se u dnešních dívek a mladých žen nenosí. Feministky jistě jásají, zlí muži konečně přestanou vykořisťovat nebohé ženy a uvazovat je v kuchyni u plotny. Budou však vařit oni? Asi těžko. A proto všechny cesty vedou do fast foodu.

„Nevím, jestli je to u vás tak markantní jako v Německu, ale tam se rozevírají nůžky: na jedné straně jsou zanedbané, osamocené děti, na druhé straně dítka pěstovaná k vrcholovým výkonům, a tyto děti nemohou být samy sebou, protože musí plnit spoustu přání a nároků.“ Co se týče druhé skupiny dětí, trpím dojmem, že se nejedná o nic jiného, než že se rodiče realizují skrz potomky. Co chtěli a nemohli oni (jedno z jakých důvodů), nutí podnikat vlastní děti. Stejně tak by bylo projevem egoismu, pokud je vedou k oněm vrcholovým výkonům z důvodu, aby stoupal jejich sociální kredit. („No to moje dítě…!“). Zároveň mě napadá otázka – nepěstuje to v člověku osamocenost? Podávat vrcholové výkony znamená vymykat se v určité míře ostatním, stát mimo (nad) nimi a cíleně o to usilovat. A jak se projeví fakt, že „tyto děti nemohou být sami sebou“, až dospějí a zplodí vlastní děti?

Na otázku, jak se dívá na svět, kde je a bude nejvíc jedináčků v historii, odpovídá Prekopová takto:

 „Takové národy degenerují a zanikají, jde to od dvou k jedné. V Německu Němci vymírají, Turků utěšeně přibývá a konečně se jim podaří to, co se jim nikdy nepodařilo při nájezdech, totiž zničit německou říši… Mezi Němci je víc pohřbů než svateb. A znám statistiku, která tvrdí, že sedmdesát procent dnešních německých žen v produktivním věku nechce dítě.“ Na jedné straně národy vymírají, jenže ve výsledku lidská populace roste. A opravdu si nikdo neuvědomuje, jaké nebezpečí se v tom skrývá, nebo se před tím prostě jen zavírají oči? Turci zničí německou říši…? Kdyby jen to, chce se mi napsat! Islám ovládne celou Evropu v horizontu několika desetiletí a nebude k tomu potřebovat žádné zbraně. Stačí prostě jen chrlit děti, děti a zase děti… A když se podíváme na svět jako celek? Na planetě s omezenými zdroji nemůže neomezeně růst populace! Je zajímavé, jak všichni ignorují přímo dokonalý příklad mayské civilizace, která nerespektovala přirozené možnosti svého životního prostředí.

Vysoké procento žen nechce mít děti… „Realizují se v povoláních a chtějí žít jako samostatné bytosti. Odmítají být jen ženami v domácnosti. […] Myslím, že hlavní příčinou stavu, o němž tu mluvíme, je nechuť k něčemu, co se musí. […] Dnešní ženy často chtějí dělat jen to, na co mají chuť. Jenže člověk nemůže dělat jen to, co by rád. Tenhle luxus si nemůže dovolit dokonce ani dítě. Naše bytí v tomto světě je životem naplněným povinnostmi. Nikdo se netěší absolutní svobodě a patří k lidskému údělu přijmout určité jho otroctví společnosti v zájmu jejího (a tedy lidského) přežití. Jednotlivec může přežít bez společnosti, lidská rasa jako druh však ne.

A teď něco o mužích:  „[…] mužská role v rodinách ustupuje. Muži dneska bývají v manželstvích daleko servilnější, než bývali jejich předchůdci. Přibývá mužů, kteří dělají domácí práce, dokonce chtějí být mužem v domácnosti, ať peníze vydělává žena.“ Prekopové toto přijde v nepořádku. Mně také. I když představa je to do jisté míry lákavá… Co mě však pobavilo: „U malých dětí má být především maminka. Matky mají vůči dítěti více empatie, což je dáno už tím, že plod nosí v břiše. Kdežto muž, aby věděl, co v takové situaci dělat, tak se musí podívat do Googlu.“

Teď přijde naděje: „Řeknu vám o jiném výzkumu v Německu, byl proveden na velmi reprezentativním vzorku mladých lidí do osmnácti let. Jako své největší životní přání uvedli pevný vztah lásky, přes šedesát procent z nich chce mít jedno až dvě děti. […] Touha po lásce ještě nevymřela.“ Ale nebyl bych to já, abych se neprojevil jako věčně nespokojený pesimista. Zajímalo by mě, jestli v onom výzkumu figurovala i otázka, co si respondenti představují pod pojmem láska. Proč? Když totiž slyším dnešní „zlatou mládež“ (ještě, že už k ní nepatřím), často jen nevěřícně mrkám, co všechno jsou schopni pod tenhle pojem zahrnout a co naopak vypustit.

Konečně k oné samotě. „Minimálně jsme mnohem víc sami, než byli naši předkové.“ Bojím se, že bude hůř. Člověk spěje k tomu, aby se z něj stal samotář. Ne způsobem, že by se zabydlel někde v jeskyni mimo civilizaci. On je tvor společenský a musí žít ve společnosti. Jenže jakoby se uzavřel do jakési bubliny, promění se v cizince ve vlastním světě. Technizace a modernizace úspěšně podporují procesy odlidštění, které probíhají jednak navenek, jednak uvnitř každého.

A závěrem pár postřehů k umělému oplodňování čím dál tím starších žen: „Vidím za tím egocentrismus takové ženy a její ztrátu empatie pro potřeby dítěte. Dítě potřebuje mladou matku, nikoliv stařenku. […] Kromě toho je u bab, které se stůj co stůj rozhodnou porodit dítě, touha být věčné mladé a je to zároveň příznak, že ty ženy nejsou schopny naplno projít nutnou krizí stárnutí.“ To bych uzavřel slovy své matky, která při podobných zprávách vždy pronáší: „Ty si neřídí děti, ale vnoučata! Nemají žádný rozum a už vůbec ne zodpovědnost.“

Pokud bych nyní měl shrnout tyto střípky, domnívám se, že vším se jako had vine linie toho, že se proměňuje mentalita lidí. A to tempem, které nemá v dějinách homo sapiens sapiens obdoby.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Tomáše Zářeckého:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/tomas-zarecky/

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Jeden můj dávný pracovní kolega šel ještě dál: „Filozof je osoba, která je schopná ze záležitostí, selskému rozumu dobře pochopitelných, udělat prostřednictvím myšlenkových hyperbol a kotrmelců věc tak složitou, že se v ní sám nevyzná. Potom o tom napíše knížku, aby zblbnul generace filozofů budoucích!“

To víte, jízlivý technokrat agnostického zaměření. Konečně – sám asi patřím alespoň trochu do stejné kategorie. Když se nenápadně blíží devátý křížek životní dráhy, už nehýříte entuziasmem, hrany osobní energie, bojující za cosi, jsou otlučeny, vyhraněné myšlení je zatíženo životní zkušeností. Je příjemné číst článek sympatického Tomáše Zářeckého, prodchnutého touhou, snahou, ochotou k diskuzi, typickými znaky mladého věku, s nezanedbatelnou iteligencí.

Pravda, čest, radost, štěstí – všechny ty atributy, patřící do filozofického nádobíčka, mi najednou připomněly historku: V malé společnosti se kdosi zeptal Jana Wericha, co je to štěstí. Tázaný se chvilku zamyslel, potom mu v očích problesklo jakési šibalství: „Víte…já vlastně…nevím přesně…co je to štěstí!“ samozřejmě mohl použít nějakou definici, třeba takovou: Štěstí je příjemný subjektivní pocit jedince, jehož původ lze vystopovat v limbických soustavách mozku, zejména v hypothalamu, za předpokladu, že dotyčný jedinec je schopen sám sebe přesvědčit, že to, co právě prožívá, je optimální z toho, co by ho jinak potkat mohlo. Jan Werich to ale neudělal. My víme proč. Zabil tím nejméně dvě mouchy jednou ranou.

Vraťme se však k té pravdě. Jsem agnostik? Technokrat? Začněme tedy definicí: Pravda je reálná skutečnost, doložitelná nezpochybnitelnými důkazy všeho druhu. To jsem si dal! Najednou vidím, že tu jsou nejméně dvě velké skupiny pravd. Ta první je skutečně nezpochybnitelná. Jen člověk pomátlého rozumu by chtěl zpochybňovat Pythagorovu větu, Keplerovy zákony nebo Ludolfovo číslo.

Pak je tu skupina druhá, složitější. Říkejme jí třeba pravda přímočará, nebo pravda bodového reflektoru. Nedívá se napravo ani nalevo, vodítkem je vlastní přesvědčení, občas docela mylné. Nebere v úvahu, že mimo vlastní myšlení jsou zde další složitosti okolo, které původní představu komplikují. Bodový reflektor takové pravdy svítí jedním směrem, tváří se nezpochybnitelně a řítí se na nás odevšad, počínaje hospodou nejnižší cenové kategorie až po Parlament. Má jednu nezpochybnitelnou přednost: Je snadno pochopitelná, a tedy také uchopitelná pro šíření lidem obecným. Je nástrojem lobistů. Složitostí problému by tento asi nikoho nepřesvědčil.

Je třeba pravda, že věci, jichž je všude hodně, mají malou cenu, těch, co je málo, mají cenu velkou? Lapidárně to vyřešil školáček na dotaz učitele, co je na světě nejcennější: „Olomoucký papež!“ „Jak jsi na to přišel?“ „Musí být nejcennější, protože není vůbec!“

Milujte se a pravdy každému přejte – je na pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí. Ale jaké pravdy? Té vyplývající pouze z osobního přesvědčení? A není ta oficiální pravda pouze mytologická?

Výrok: „Potřebujeme více dětí, aby uživily naše důchodce!“ jsme mnohokrát četli a slyšeli z informačních prostředků. Pomineme-li jízlivou repliku, že důchodci nejsou lidojedi, zkusme si představit, třeba trochu nadneseně, že bychom najednou měli miliardu nových dětí. Co by se stalo? Sociální síť by se zhroutila i s důchodci pro nesmírnou zátěž různými přídavky pro rodiny, pak pro následné školství a výchovu. Konečně by ta miliarda dospěla. Pro málo pracovních nabídek by bylo 10-25% nezaměstnaných, bezdomovců, řada pracovních oborů je sice nezbytných, ale pro finanční potřeby státu nepředstavující nic. Zbytek pak by byl rád, že by uživil sám sebe.

Jen bohatý stát může mít bohatou sociální síť. A cesta k tomu? S minimem lidí maximální technicky a odborně vyvinutou a ve světě žádanou produkci ať již fyzického nebo duševního zaměření. Je samozřejmé, že je k tomu nezbytné vysoké a prakticky účelné vzdělání.

Již po roce 1900 pronesl prof. Paul Ehrlich, biolog a autor knihy „Populační bomba“ /Newsweek/ slavný výrok: „Na světě se musí buď snížit porodnost, nebo zvýšit úmrtnost!“ Jak se svět poučil? Zvýšilo se obojí, ale: Místo 1 miliardy lidí na začátku minulého století se pomalu blížíme k 7 miliardám. Přelidněné kontinenty trpí hladomorem a nemocemi. Vyžadují humanitární pomoc, aby se snížením úmrtnosti opět zvýšila natalita a kruh se uzavřel. Vždyť již velký Darwin věděl, že jakýkoliv živočišný druh, který se ve světě přemnoží, je určen k likvidaci, vyhynutí nebo alespoň k radikálnímu omezení. A že člověk je také živočišný druh, o tom pochybovat nemusíme. I v tomto směru často slýcháme pravdy druhé kategorie.

Skončili jsme zase u té pravdy. Není to veselé čtení, omlouvám se za to, většinou píši věci podstatně veselejší. Ale taková je realita, a tedy také pravda. Moji obsáhlejší meditaci vlastně zavinil Tomáš Zářecký. Děkuji mu za hezké články, za vstřícnost ke komunikaci a ještě hodně a hodně životního elánu. Je totiž na jiné části životní dráhy než já.

***

Koláž v anotaci pro CzechFolks.com Plus © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Vladimíra Kulíčka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-kulicek/

Rozhodně nemohu s ní polemizovat na téma aktuální stav společnosti a světa, neboť problémy jiných zemí světa neznám. Ale její otázka „A jakou cenu platíme za to, co máme dnes? Myslíte, že malou? Minimálně jsme víc sami, než byli naši předkové.“ Už zaslouží zamyšlení.

Co se týká příčin rozvodovosti v Čechách, s ní plně souhlasím v tom, že už mladí nevstupují do závazných vztahů ve dvaceti a ti, co do nich přesto vstoupí, se většinou rozvádějí. Možná je to tím, že se už mladí nebojí rozvodů jako naše generace. Už se neberou s tím, že je to na celý život. Společnost už rozvody povoluje a neodsuzuje. Nevnímám to jako názor, vidím to spíš jako vývoj. A ty generace před námi na tom tolik pracovaly, aby v tomto směru dosáhly jistého uvolnění, jisté svobody. Totéž platí pro interrupce. Porodit dítě a vychovat ho, to je závazek nejméně na dvacet let. A to si každá žena umí spočítat. A proto by si jen ona sama měla rozhodnout, zda to zvládne či ne. Dnes už je situace jiná, je antikoncepce. A představte si situaci, kdy žena otěhotněla a neměla pro dítě podmínky. Dnes si už mladí nedovedou představit, jakou potupou pro ženy bylo stát jako vyvrhel před komisí. Jaké bylo její zoufalství, když komise interrupci zamítla. A nebyly tenkrát žádné babyboxy. A nechtěné dítě jaké má perspektivy?

Já když někdy zlehčuji své mládí, říkám: dítě muselo do jeslí, ženy musely do práce, po práci vystát fronty na jídlo a sex bez antikoncepce, bez plného prožitku s obavou otěhotnění. A tak jsme vychovávali děti jen po večerech. Ale měli jsme výchovu usnadněnou tím, že nebyly drogy, počítačové hry, v TV nešly krimiseriály, thrilery, akční filmy, děti neviděly pistole v akci, soulože na obrazovkách. A nebyly hrací automaty. A veškerá naše práce spočívala v tom, aby se naše děti měly lépe než my. Stavěli jsme svépomocí domy, byty a setrvačností potomkům pomáhat dáváme vnoučatům na svůj úkor to maličko, co můžeme ze svého důchodu. Je to správné?

Proč jsme dnes víc sami? Za našich dědečků se večer sousedi scházeli na kus řeči, až přišla válka. Po válce si lidé přestali důvěřovat. Vesnice se rozdělily. Pár hospodářů vystěhovali a na druhou stranu se postavili ti, kteří k tomu dali své podpisy. Dodnes jsou vesnice dosud rozdělené, přestože jde o další generace. A proč by mladí nedali přednost počítačům, když z nich naberou vzdělání a zábavu, rodiče o dětech mají přehled a nejsou vystaveni venku potulujícím se pedofilům. Večer jsou vesnice a města téměř mrtvá. A netouží ve skutečnosti lidé po samotě? Boháči si staví své rezidence tak, aby měli soukromí. Aby byli v podstatě sami.

Namísto našich odpoledních čajů a zábav o jedné limonádě nastupují dnes diskotéky. Děti mají dostatek peněz od prarodičů. Děti netančí v páru, ale v kruhu každý sám. A samotu potřebují přehlušit? Čím asi? Alkoholem. A proč nezkusit trávu, když je všude? A položme si otázku: Proč jsou mezi mladými lidmi tací, kteří se neopíjejí, nekouří, poctivě se učí, pracují a mají vynikající výsledky? A není jich málo. A někteří z nich mnohdy nemají ani dobré zázemí. Řekla bych, že většina mladých je pracovitá, ale ve sdělovacích prostředích se ujal zvyk upozorňovat jen na negativní věci, ne dávat příklad pozitivních výsledků mladých.

Je to jen na rodičích? Není trochu viny na společnosti? Bylo by dobré říct, že všechno negativní je způsobeno nedostatkem lásky. Ale kde tu lásku brát? Odpověď je nasnadě: V rodině, ve škole, na ulici, ve společnosti, v televizních zprávách, všude. Potkat člověka a neminout ho jako stín, podívat se mu do očí, usmát se a pozdravit. Zlepšit náladu sobě i jemu, udělat si radost navzájem.

Na závěr bych se zastavila u rodičů a prarodičů. Znám několik případů, kdy vysokoškolák ztratí práci a je na podpoře. Rodiče i prarodiče se ujmou povinnosti ho podporovat – nechat ho bydlet a živit zadarmo. Podporu mu nechají jako kapesné. Co ho motivuje, aby si našel jakoukoliv práci? Znám i případy, že babičky si chodí při důchodu přivydělávat, neboť platí za syna alimenty. Kde se v naší generaci vzala povinnost starat se o děti až do důchodu? Proč je rodiče po studiích nedonutí postavit se na vlastní nohy? Jak mohou pak od dětí čekat podporu ve stáří?

Když budeme říkat, že muži degenerují, co tím my ženy získáme?

Něco děláme špatně. A i kdybychom přišli na to, co jsme neudělali dobře, jak a kde najít cestu, jak z toho ven? Lidé dokážou filozofovat a polemizovat, ale málokdo řekne, tak a tak dál. Jak formovat školu, literaturu, vysílací programy, odstranit hrací automaty, jak sesadit z piedestalu modlu peněz?

Zamysleme se a hledejme všichni společně cestu.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky MartyUrbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova

Stále si také pamatuji tu zvláštní věc, která se mi přihodila. V roce 1980 došlo k oné nechutné situaci kolem OH a jejich bojkotu, názor střídal v tisku názor a já nakonec byl, jak se tady říká, z toho všeho pissed-off. (Na větvi) A poslal jsem kratičký článek do novin Winnipeg Free Press. Kupodivu vyšel. A já zjistil, že jsem se dokonale uklidnil a celá ta věc mi byla docela lhostejná, jak se snad v Čechách ještě říká … šuma fuk.

Mnohé může mít blahodárný účinek … třeba i v mírné míře provozovaná grafomanie …

-*-

Jistě existuje byť jakkoli tenká knížka lidových moudrostí a pranostik. Tu bych rád měl.

Nejednou už jsem se zmínil o tom, že takový soubor je vlastně jakýsi druh velmi jednoduché, byť nevědecké encyklopedie.

S tím souvisí i můj názor, že velký spisovatel i o věcech složité podstaty pojedná jednoduchým a srozumitelným způsobem. V té souvisloti mne napadá K.Čapek … a snad i Ferdinand Peroutka.

A tak možná i ten náš dnešní, událostmi, technologií či globalizací mnohdy zkomplikovaný svět, dal by se popsat a zhodnotit jednodušeji, než jak se to děje stovkami tlustých knih a učených textů v časopisech a na internetu mnohými fundovanými (nijak jejich zasvěcenost nepopírám) autory a to i protichůdných názorů. Jak se v tom má vyznat občan průměrné intelligence a průměrné zvídavosti o dění kolem něj?

Pokud se vezme na pomoc klid, respekt k prokazatelným faktům a ten neviditelný pantáta, co stojí oběma nohama na zemi … Selský rozum… pak možná to, aspoň trochu, jde.

Moje laická aplikace této věty na současnou situaci na naší matičce zemi (poznámka pisatele: Nechce dělat zasvěceného a chytrého Děda Vševěda, připouští, že v mnohém se může mýlit) v této  chvíli, v půli léta roku 2011 , je ve vší stručnosti tato:

Na tom opakovaném provolávání optimistů, že život je krásný, je mnoho pravdy. K tomu možno dodat, že nebýt lidské blbosti, lakomství, sobeckosti, podléhání pěkným, ale praxí nepotvrzeným zdáním (teoriím), mohlo by to sdělení mít ještě větší platnost.

Pokrok, aspoň jak já jej chápu, měl lidem nabídnout snadnější život. V mnohém se tak i stalo. Jenže pokrok se stále častěji proměňuje v komplexnost, ač moderní technologie nabízí úžasné věci. Je to vlastně ona mince, která má dvě strany.

Mezi nejbohatšími tohoto světa zdá se být jistý nedostatek filantropů. Mezi ně sotva patří pánové katagorie CEO, stejně tak manageři třeba oněch investičních mutual fondů, jejichž expertiza a prospěšnost je ohromnými odměnami mocně přeceněna. Pokud z toho či onoho důvod vystoupí z kola, nebo jsou z něj donuceni vystoupit, chechtají se jen cestou do své banky.

Střední východ a Afrika, ať už z toho či onoho důvodu, zaostaly za vývojem v demokratických zemích západních. Počet jejich obyvatelstva ale roste  mnohem rychleji než obyvatelstvo zemí západních. A jednostranný imigrační inflax způsobuje nerovnováhu mezi výdaji těmto novým přistěhovalcům státy nabízených a daněmi, které oni státu odvádějí. Zde se záměrně nezmiňuji o vlivu islámského terorismu … jen snad v tom smyslu, že teprve teď, kdy už je, myslím, dost pozdě, západní politici začínají vidět nebezpečí.

Politická správnost (political correctness) je moderní opium lidstva … a politiků, bohužel.

Multikulturismus se nepovedl … o tom je dneska víc než dost důkazů, hlavně v zemích západní Evropy.

Rakousko-Uhersko, jakkoliplné chyb, trvalo dost dlouho. Evropská unie, jejíž jedním z cílů, myslím, bylo jakési se vzepětí hegemonii USA, začíná se potácet v problémech. Proč to tak je? Odborníci se překonávají ve vysvětlení. Mně to ale moc nepomůže v tom, abych viděl s klidem a v růžových barvách budoucnost svých dvou vnoučátek.

Že je president současné jediné velmoci (USA) vynikající řečník, to je sice prima. Dosud ale neprokázal, že by byl oním spasitelem světa, který by vystřídal mamlase Bushe.

Ono je to ale s tím mamlasovstvím poněkud složitější.

Otázka bez odpovědi: Jak by svět dneska vypadal, kdyby se po onom září v Afganistánu a Iráku nic nepřihodilo? Bylo by všeobecně na světě hůř a nebo líp? Jedno je jisté, nepřišlo by o život mnoho vojáků i civilistů a neutratily by se tuny peněz. Ale neříká se snad, že peníze nejsou všechno?

 -*-

Nejednou si říkám … hochu, seš stařec, ale buď tolerantní! Vzpoměň si, jak jsi zamlada nebyl nadšený třeba dechovkou!

Takové myšeky mě napadají, když slyším rap a nebo heavy rock, třeba.

A pak se stane, že mi někdo, můj syn nebo přítel, pošle internetem záznam. Třeba je to Autumn Leaves v podání různých interpretů. A nebo klasika hraná jazzmanem.

Poslouchám, je mi blaze a v duchu se ptám: Je to dílo věku, je to stařecká nostalgie … a nebo je tahle muzika (tedy kromě absolutní nádhery hudby klasické, proč jinak by se jmenovala klasická?) něčím podobným sklence lahodného vína, polibku milované ženy … třeba i ne té vlastní?

A tu si opět připomenu větu pana Holmese, kterou už jsem nejednou citoval: Život je ve- veliká hromada malých věcí …

-*-

To, co teď sdělím, nijak nevyvrací shora zmíněný obdiv k autorům, kteří umí o věcěch i složitých psát jednoduše a srozumitelně.

Jsou, alespoň pro mě, i autoři, kteří nějak vytvoří onen až mystický stav, ten pocit, že čtenář je v ději, ba převtělen do osoby autora. Je to jakási spisovatelova sugesce … nemusí ovšem působit na každého.

Mě takto ovlivnila tvorba Henryho Millera, mám, myslím, všechny jeho knihy a velmi mě vždycky popudí, když je spojován s  povídáním o sexu (na tohle slovo jsem, nevím proč, jeho podstata to není, bezmála alergický). Valná většina jeho knih se tímto tématem vůbec nezabývá. A mnohé jejich pasáže, to je, dle mého pocitu a vnímání, bohatá poezie v próze.

***