CzechFolks.com PLUS

Jaroměř/Horní Kalná u Vrchlabí- Již devět let od roku 2001 usiloval akademický sochař Petr Novák (1957) z Jaroměře o vytvoření prvního jezdeckého pomníku prezidenta T. G. Masaryka pro Muzeum T.G. Masaryka v Lánech. V letech 2008-2009 prošlo dílo mnoha fázemi tvorby od voskových modelů, přes modelování ve hlíně i přes sádrový odlitek. Konečně ve čtvrtek 14. ledna 2010 odlili v umělecké slévárně HVH v Horní Kalné poslední část pro jednotunovou bronzovou jezdeckou sochu T.G. Masaryka. Jde o unikátní sousoší, první jezdeckou sochu prezidenta T.G. Masaryka, který sedí a přemýšlí na pasoucím se koni. Umělec se mi svěřil: „Zaměřil jsem se na ztvárnění těch rysů Masarykovy povahy, které ho dělaly jedinečným, hlubokým a zároveň dobrosrdečným člověkem dalekého rozhledu a vůle spojené s vírou ve smysl světa. Viděl jsem ho, jak potřeboval něco promyslet. Zastavil, nechal svého koně Hektora protáhnout šíji a jak si sundal čepici (furažku), protože se před tím při cvalu zahřál.”

Čtěte více ZDE »

„Povídejme si ale raději o něčem veselejším. Třeba o humoru ve fotografii, i když ve fotografii bývá humor jevem spíše ojedinělým a poněkud výlučným. Běžné slůvko humor, označující přepestrou  škálu chápání úsměvu odlišných národností, však existuje teprve od 18. století. Původní latinské slovíčko humores totiž do té doby označovalo šťávy v lidském těle určující individuální temperament. Také humorné, že? Národní charakter humoru také nelze na nikoho přesně napasovat. My, jako malý národ, máme v sobě cosi z dobrého vojáka Švejka. Legendu komediantství, avšak řádně prorostlou moudrostí Jana Wericha, který se nechal na tohle téma slyšet slovy: „Každý národ má nějaký charakter, jenom Češi ne. A já jsem taky Čech…Blbec jeden.“

„Pomíjím primitivní pokusy o humor, u nichž absentuje popadání se za břicho a vznikající třeba přimalováním vousů na plakát s dívčí tváří. Zajisté, i při podobné exhibici se uplatňuje autorův pohled a názor na to, co je podle něho k uřehtání, a proto se snadno přihodí, že o úsměvnosti snímku ví jen autor sám.“

Čtěte více ZDE »

Mám jednu jedinou sestru a mám ji daleko, až v Praze. Je o dost let mladší, ale zná mě možná lépe, než znám já sama sebe. Přesto, že žiji v té kouzelné a krásné Austrálii, ví moje sestra, co mně zde chybí. Díky internetu a nyní dokonce Skypu si můžeme psát a povídat dosti často a navíc mně sestra posílá vybrané „zprávy“. Vystřihuje z časopisů a novin články, o kterých ví, že mě zajímají, dokonce moc a moc zajímají.

Poslední balík „zpráv“ z Prahy přišel ještě před minulými Vánocemi, ale přesto, že mně prsty vždycky velice svrběly, kdykoli jsem na něj sáhla, dostala jsem ke čtení teprve až nedávno.

První vystřižená zpráva byla o Semaforu a z obrázku se na mne díval pan Jiří Suchý. Vzpomínky mám ovšem ještě z Prahy, potom vzpomínky na jeho návštěvu Austrálie s paní Molavcovou, ale také vzpomínku, že můj první program pro SVU v Sydney byl právě o Semaforu. Čtěte více ZDE »

Čtěte více ZDE »

Nedávno jsem měl možnost publikovat na stránkách Czech Folks Plus šestidílný seriál Literární toulky, ve kterých jsem vám postupně představil Bohumila Hrabala, Otu Pavla, Miroslava Švandrlíka, Karla Čapka, Rainera Maria Rilka a Johanna Wolfganga von Goetha. Současně jsem vás pozval do jejich tajných zákoutí: do Kerska, na Kouřimeckou rybárnu, do Prahy - Chodova, do Vrchotových Janovic a Mariánských Lázní. Následovalo představení současných literárních talentů - básnířky a spisovatelky Jaroslavy Pechové (Hrníčkové kuchařky, pohádky pro děti, básnické sbírky) a básnířky a publicistky Petry Haasové (Sonáta, Povídky praštěné třicítky). Nyní bych rád dílo postrčil o kousíček dál - a to třídílným miniseriálem Neobyčejná setkání. Mám na mysli setkání s divadelním a filmovým hercem Oldřichem Velenem (nar. 15. 9. 1921), divadelním a filmovým hercem Vlastimilem Brodským (15. 12. 1920 - 20. 4. 2002) a s hercem, dramatikem, režisérem, spisovatelem, výtvarníkem a klaunem s horoucím srdcem Miroslavem Horníčkem (10. 11. 1918 – 15. 2. 2003).

Čtěte více ZDE »

Chystají se nejen v naší zemi, ale i jinde ve světě vzpomínkové oslavy 160. výročí narození Tomáše Garrigue Masaryka – 7. března 1850. Jsem dlouholetým členem Masarykova demokratického hnutí, také členem redakčního kruhu jeho periodika ČAS, které v roce 1886 založil Jan Herben právě s podporou TGM a na podporu jeho myšlenek a činů. V naší zemi máme několik institucí s jeho jménem (kromě Masarykova demokratického hnutí též Masarykovu společnost, Ústav T.G. Masaryka, Masarykovu demokratickou akademii), také mnoho dalších ústavů, nemocnic a škol nese jeho jméno, na mnoha místech po celé zemi mají pomníky, busty nebo pamětní desky TGM, vyrostli u nás, ale i jinde ve světě erudovaní masarykologové, kteří již svými dřívějšími díly přispěli k poznání života a práce našeho prvního prezidenta Osvoboditele. K letošnímu významnému výročí bych rád přispěl i několika svými glosami.

O EVROPĚ A IDEA DEMOKRACIE. Často slýcháme otázku, zda můžeme v TGM objevit něco nového v  souvislosti se zamýšlením se nad dnešní zcela jinou společností? Čemu říkáme jiná? Čtěte více ZDE »

Fotografa Františka Dostála jsem v době, kdy jsem s ním tvořila svou první novinovou reportáž do týdeníku Nedělní blesk, označila za „Mistra neopakovatelného kouzla okamžiku“, nebo také „Fotografa lidské duše“. Do současnosti jsem svůj názor na něj nezměnila. Krásně se o něm, kromě mnoha jiných, vyjádřil i pan profesor Ludvík Baran: „František Dostál sleduje život laskavým pohledem. Všímá si spontánních výjevů a chování lidí s pochopením, bez výsměchu či ponižování těch druhých. Žije prostě s nimi.“

Včera mi František poslal svou (zatím) poslední knížku „Foto řečiště 4“. Je, stejně jako jsou 1., 2. a 3. Foto řečiště z loňského roku, plná znamenitých obrázků a výstižných doprovodných textů. A právě o nich bude v mém vyprávění řeč. „Františku, co se s Tebou děje?“ otázala jsem se ho poté, co jsem poděkovala za knížku, „vždyť Ty ses nám pustil do nelítostné kritiky ve velkém stylu!“ „To koukáš, jaký jsem rejpal!“, na to František, „když ono to, děvče, začíná jít všechno kolem nás tak nějak od desíti k pěti a to mě štve. Čtěte více ZDE »

z rychnova po způsobu starých lidí přes klatovy do hronova

Otázka k řešení bude, kdo byl v roce 1908 příjemcem a kdo odesilatelem pohlednice s vykřičníkem Pozdrav z cesty. Té Ansichtskarte, jak se tehdy německy běžně psalo, s motivem rychnovských Hradčan, tedy panoramatem zámku + kostela Nejsvětější Trojice + bývalého piaristického gymnázia, co pak vyhořelo o 10 let později. Na známce císař pán, po němž nesla rychnovská nemocnice jméno císaře Františka Josefa I., pak razítko odesílací pošty Reichenau an der Knieschna/Rychnov nad Kněžnou. Adresát je uveden Důstojný Pán Emanuel Taftl, katecheta t.č.,  Klatovy. Žádné cherchez-la-femme, jasné je jen, že jde o Aloise a pana Talfla, nichts mehr.

  
Je to rukopis Aloise Jiráska; inu, kdysi jsem se bavil grafologií. Odtud je další krůček k důstojnému pánu katechetovi v Klatovech. Jediný kněz, jakási spojnice Klatov a Rychnova, o němž jsem věděl, se jmenoval Bohuslav Balbín, jenže to nebyl začátek 20. století, ten na své první kněžské působiště přišel do Rychnova zjara 1650. Jeho představení s ním tady spokojeni moc nebyli (probíhala rekatolizace), a tak byl poslán pryč. Čtěte více ZDE »

Marsyas

Ještě během prvního roku vydávání Škrtu jsem se rozhodl založit si vlastní nakladatelství. Předpokládal jsem, že bych v něm vydával knihy autorů shromážděných kolem časopisu. Škrt by je propagoval a nabízel k prodeji, knihy by zase propagovaly časopis. Taková vzájemná služba. Zafungovala u prvních dvou titulů, pak se podmínky vydávání Škrtu změnily, já jej opustil a věnoval se plně nakladatelské činnosti.

 
Pro soukromníka je vydávání časopisu příliš velkým soustem. Vyžaduje to větší redakční aparát a silné hospodářské zázemí, jímž se dá čelit finančnímu riziku. Časopis je jako plně naložený a rozjetý vlak, nedá se zastavit na pár metrech. S knížkami je to trochu jiné. Neprodá-li se celý náklad časopisu, jde celá remitenda do stoupy – nic jiného se s ní nedá dělat. Neprodá-li se celý náklad knížky hned po jejím vydání, není to nic katastrofického, může být na trhu několik let. Nakladatel prostě vydá jen tolik knížek, na kolik má, může počkat s vydáním dalšího titulu, až se mu vrátí peníze z prodeje předešlého. Kromě toho v prvních letech svobodného knižního trhu byla poptávka po knihách tak velká, že většina distributorů je brala do prodeje napevno a s přijatelným rabatem.

Čtěte více ZDE »

Do třetice uvádím setkání s nejstarším autorem z té pozoruhodné elity, jaká se najde v Salónu odmítnutých. Patří spíše mezi autory inzitní a určitě by se byl dostal do antologie Bosé nožky, kdyby se o něm tehdy vědělo.

O veršících, které kdysi poslal do časopisu pro mladé autory, se skutečně nedá říci nic jiného, než že se nám prostě nehodily, proto jsem je vrátil.

Odvetou byla tato báseň.

Čtěte více ZDE »

Tento pozoruhodný příběh začal vlastně už v roce 1921, kdy řízeni J. J. R. MacLeodem,  Frederick G. Banting a Charles H. Best izolovali ze slinivky břišní hormon později nazvaný insulin a našli způsob, jak insulin použít v léčbě cukrovky. Collip, hostující kanadský profesor, insulin pročistil, aby mohl být dán pacientům trpícím cukrovkou. Za tento objev byla v roce 1923 Bantingovi a MacLeodovi udělena Nobelova cena v oboru lékařství a fysiologie. Banting zahynul v roce 1941 při havarii letadla, jímž letěl - na lékařské válečné misi - do Anglie. Ten rok se Best, který do té doby zastával místo mimořádného ředitele Connaught Laboratories (kde o několik roků později - první, velmi nepřímá spojitost nadhozená v titulku - krajanka Miluška Peřinová pracovala jako technička na Salkově vakcíně proti poliu) stal ředitelem Banting and Best odělení lékařského výzkumu na Torontské univerzitě. Někteří členové Bestovy rodiny trpěli depresemi a opomenutí C.H. Besta při udělení Nobelovy ceny bylo možná jednou z příčin záchvatů těžké deprese, jimiž později trpěl.

Čtěte více ZDE »

(Na okraj 160. výročí narození T.G.M.)

„Bez skutečné nápravy srdce a hlavy, bez nápravy myšlení a mravů můžeme revolucí odstranit ďábla, ale Belzebuba posadíme na jeho místo.“ To jsou Masarykova slova z roku 1920, pod kterými bychom se i po devadesáti letech mohli směle podepsat. Tomáš Garrigue Masaryk, pedagog, filosof, politik, státník a první československý prezident je osobností, která se nesmazatelně zapsala do našich dějin.

ZASLOUŽIL SE O STÁT

Připomeňme si, že T. G. Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně jako prvorozený syn chudých rodičů, sloužících na císařských dvorech a majetcích. Otec Jozef byl slovenského původu, matka Terezie pocházela z moravské rodiny. Tomáš začal chodit do základní školy v Hodoníně, ukončil ji v Čejkovicích. Poté absolvoval dvě třídy nižší reálné školy v Hustopečích a nadto se v Čejči vyučil kovářem. V roce 1865 byl přijat do druhého ročníku německého gymnázia v Brně. V roce 1869 se Masaryk s rodinou brněnského policejního prezidenta, ve které byl vychovatelem, přestěhoval do Vídně, kde pokračoval v gymnaziálním studiu. Čtěte více ZDE »

Škrt

První dny po 17. listopadu 1989 jsem prožíval stejně hekticky jako všichni, buď venku při průvodech a manifestacích, nebo v redakcích, kde se scházeli redaktoři a novináři toužící podpořit snahu studentů, herců a disidentů o změnu poměrů, svobodu projevu, demokracii a pluralitní politický systém. Sotva doznělo zvonění klíči a bylo jasné, že se totalitní režim zhroutí, začal jsem přemýšlet, jak bych mohl a měl otvírající se možnosti využít.

Politické ambice jsem nikdy neměl, a tak jsem ve svém výhledu zůstal věren kulturním a literárním zájmům. Sáhl jsem po telefonu a zavolal příteli Josefu Kučerovi, zvanému Kobra. Aniž bych mu musel vysvětlovat, co chci, okamžitě pochopil, že mě napadlo totéž co jeho: založit nový humoristický časopis. A bylo celkem logické, že jsme se k tomu cítili nejvíce povoláni. Nejlepší přehled o literátech pěstujících humor jsem měl ze své redakční praxe já, a pokud jde o kreslíře, měl stejnou výhodu Kobra díky organizování Salonu kresleného humoru. Byl tu sice ještě Dikobraz, ale jednak se do něj nikdy nedostali všichni, kteří na to měli, jednak se dalo se předpokládat, že v nových poměrech ztratí na přitažlivosti.

Čtěte více ZDE »

S tímto autorem z Ústí nad Labem jsem se osobně nikdy nesetkal, korespondoval častěji s mým redakčním kolegou. Vím však, že v té době psal i tiskl slušné povídky a dodal námět k jednomu filmu. I on však často obdržel vrácený rukopis, na chvíli se zachmuřil, ale pak vždy reagoval s velkým nadhledem i vtipem.

“Přišel mi dopis od pana Poláka a v něm má povídka. Není to dobrý pocit, když člověk vidí svá dítka, jak se vracejí ze světa. Vypadají jako kulhající artisté, kteří se utrhli z hrazdy. Někdy kulhají na jednu nohu, někdy – a to častěji – na obě. Tahle povídka měla navíc pochroumané i nějaké to žebro.

Pan Polák mi nadal do blagérů a ledabylých písmáků, naštěstí s humorem. Právě jsem zahájil práci na rozsáhlém románu, s nímž jsem chtěl rozbít svět, potřít spoluobčana Párala a vydělat si na cestu do Sas. Teď vidím, že povídka byla opravdu špatná, moralizování z ní čouhalo jako vidle z hnoje. Je zajímavé, že na to člověk přijde až tehdy, když se utrhne z hrazdy.”

Čtěte více ZDE »

To bylo motto besedy s Jiřím Boudou, malířem a grafikem, ilustrátorem a autorem poštovních známek, milovníkem mašinek a veškerého dění kolem nich, cestovatelem, navíc synem slavného malíře Cyrila Boudy.

Když jsem byla naším webmasterem p. Veselým upozorněna, že se tato beseda koná právě v Buštěhradě začátkem února, neváhala jsem ani na okamžik a pozvánku pro všechny milovníky mašinek a cestování  jsme na náš web dali. Na besedu jsem šla s přítelkyní, která má mašinky a železnici v krvi, protože na této trati Kralupy n. Vlt. - Kladno – Chomutov pracovala coby výpravčí. Šly jsme tam právě s otázkou, proč ta dráha do Buštěhradu vůbec nedojela?

Ve zcela zaplněném útulném prostředí klubu v restauraci u Bečvářů jsme všichni  dostali  odpověď z úst nejpovolanějších – milý a příjemný Jiří Bouda, předseda skupiny pro studium a dokumentaci železniční historie při Národním technickém muzeu, vyprávěl se zaujetím a vzpomínal na dětství a na cesty vlakem se svým slavným otcem. A ty ho vlastně k jeho celoživotní zálibě přivedly.

Čtěte více ZDE »

(K 86. výročí nedožitých narozenin Jiřího Šlitra - 17. února 2010)

Ano, šlo o vydání, jež vyšlo v Našem vojsku roku 1968. V době Husákovy normalizace se však ocitlo na seznamu zakázaných  knih, které musely být vyřazovány z knihoven, a proto je problém se k výtisku dostat. Nakonec se tak stalo díky knihovnicím a můžete hádat odkud. Z Náchoda, rodiště Josefa Škvoreckého. Čest a sláva jim J Tak sken obálky tohoto unikátního vydání (tu právě vytvořil s kresbami Jiří Šlitr) se dostává i do  rychnovského průvodce (o něm www.rychnovskypruvodce.info) a v předstihu ho vidíme my tady – přední i zadní stranu onoho výtisku a počítačově „vytažených“  18  kreseb na něm.

Že to je málo? Tak otázku na konec: Na společném snímku čtyř tříd rychnovského reálného gymnázia při cestě do Zlína v roce 1940 je taky 16letý student Jiří Šlitr. Mladá česká generace by řekla: Where is George? This is a question.

Čtěte více ZDE »

Už jsem se kdysi zmiňovala, že jsem-li v Praze, píšu z domu „U kamenného stolu“. Inspirací by měl být tento dům doslova opředen. Denně míjím pamětní desku, která hlásá, že 7. září 1899 zde zemřela velká česká spisovatelka Karolina Světlá. Zakladatelka českého románu se ovšem narodila před 180 lety, 24. února 1830 v Praze v Poštovské (dnes ulice Karolíny Světlé) ulici 22 v domě U Tří králů. 

Významná česká literární osobnost a vlastenka stojí často ve stínu své krásné a slavné souputnice Boženy Němcové, přesto byla podobně kultivovaná, nadaná a osvícená žena jako Němcová. Také její život byl poznamenán tragédií a nešťastnou láskou, jen její přístup k vlastnímu osudu byl jiný - ukázněnější, civilnější, méně okázalý?

Čtěte více ZDE »

Slováci

V redakci Kmene jsem měl na starosti humor a protože produkce domácích autorů nestačila zaplňovat poskytnutý prostor, začal jsem překládat slovenské básníky.Vynikali větším satirickým ostřím, šťavnatějším jazykem, rustikálním fundamentem slovenštiny i fantasknější imaginací než čeští kolegové a vnášeli tak do této sféry novou a osvěžující notu. K nejlepším tvůrcům patřili Ľubomír Feldek, jakýsi Zeus literárního Olympu, nejvšestrannější umělecká osobnost, Tomáš Janovic, redaktor Roháče, můj nejbližší spolupracovník a přítel, herec Milan Lasica, jehož písňové texty byly vrcholnou poezií, a další autoři. Při častých návštěvách Slovenska jsem je poznal osobně, tiskl jejich práce a seznamoval se hlouběji se slovenskou literaturou. Vstupních bran, jimiž jsem do tohoto světa pronikal, bylo několik: nakladatelství Slovenský spisovatel; klub spisovatelů sídlící ve stejné budově, kde to vřelo tvůrčím ruchem i vyhrocenými literárními spory; Svaz slovenských spisovatelů v čele s Ladislavem Ballekem, velmi kultivovaným prozaikem a diplomatem, pozdějším velvyslancem v Praze; břitký a vtipný Rudolf Chmel, který po osamostatnění Slovenska velvyslancoval v Budapešti a v Praze vedl katedru slovakistiky; byly to konference konané v Budmericích a nakonec i rekreační pobyty ve Vysokých Tatrách, kde byly blízko sebe objekty českých i slovenských spisovatelů.

Čtěte více ZDE »

V prvním díle medailonku jsem vám představil pozoruhodnou literární autorku, úspěšnou nakladatelku a letošní jubilantu, Jaroslavu Pechovou, která do podvědomí čtenářů (a posluchačů) vstoupila pohádkami pro děti, dramatickou tvorbou pro Čs. rozhlas, sérií hrníčkových kuchařek pro zasloužilé i začínající hospodyňky a dvěma tituly, pojednávajícími o životě spisovatele Oty Pavla, o kterém moudrý klaun Jan Werich prohlásil, že kdyby psal anglicky, ležel by mu u nohou celý svět.

Ve druhém pokračování vám představím Jaroslavu Pechovou jako básnířku lyrických tónů a nevšední harmonie.

Čtěte více ZDE »

Znám autory, kteří toho mnoho nenapsali a ani kvalita toho mála, co vytvořili, není valná. Přesto jsou vidět a slyšet nad jiné. Tak, jakoby náleželi k nejlepším. Dokonce někdy budí zdání, že Nobelovu cenu za literaturu zatím nedostali jen omylem. Vedle nich znám tvůrce, jejichž bilance co do počtu i kvality jejich literárního díla je úctyhodná. Přesto zůstávají nenápadní a prostí. Raději se pohybují tiše a ve stínu, stranou zájmu veřejnosti a médií. Mají pocit, že ukazovat se v centru společenského dění je nepatřičné. Za ně přece hovoří jejich dílo.

Ke druhé kategorii tvůrců bezesporu náleží spisovatelka, básnířka a nakladatelka Jaroslava Pechová. Málokdo ví, že co do nákladu a počtu vydaných (i prodaných) titulů patří k nekorunovaným královnám naší literární tvorby. S přehledem „strčí do kapsy“ autory, domnívající se, že právě jim patří pomyslná zlatá medaile, vavřínový věnec a první místo na stupínku vítězů. Jaký omyl.

Čtěte více ZDE »