CzechFolks.com PLUS

(Krátce před Vánoci roku 2011 jsem měl čest udělat rozhovor se Sonjou Bata. Článek, který následuje, je dítětem onoho rozhovoru)

Příběh života Sonji Wettsteinové a Tomáše Bati  je jednou z nejpěknějších pohádek druhé poloviny dvacátého a prvních roků dvacátého prvního století, jednou z nejpodivuhodnějších verzí dávného příběhu o chlapci a děvčeti, kteří se setkali ( boy meets  girl) krátce před vypuknutím druhé světové války. Tomáš, pěkný urostlý mladý muž, syn moravského ševce (v  deváté generaci), který si troufl založit podnik, jemuž bylo dáno stát se největším rodinným obchodním  mocnářstvím na světě (4, 700 prodejen a 60 továren na boty v třiceti zemích). Sonja, jiskřivá půvabná studentka architektury z “historické švýcarské rodiny” . Ta rodina byla ve švýcarských dějinách vpravdě historická (“nezadala si s žádnou”).  Čtěte více ZDE »

Chata uprostřed borových lesů

Kerské polesí nedaleko polabského Nymburka má zvláštní, neopakovatelnou atmosféru, kterou ve svých knížkách popsal spisovatel JUDr. Bohumil Hrabal stejně dobře, jako později ve svých filmech „namaloval“ režisér Jiří Menzel.

Mezi vzrostlými borovicemi zde najdete obydlí prostá a funkční, stejně jako honosná sídla, jejichž hlavním účelem je nenechat nikoho na pochybách, jak tučné konto v bance jejich majitel vlastní a jak významnému společenskému postavení se, a nejen ve svém okolí, těší. Čtěte více ZDE »

Před Vánoci při návštěvě Prahy jsem v jednom malém, ale zavedeném antikvariátě v Dlážděné ulici spatřil za výlohou pěkně vyvedenou barevnou litografii, symbolickou formou zobrazující fenomén magické Prahy skrze portréty Karla IV., Rudolfa II., a Franze Kafky. Litografie se mi zamlouvala. Psala se však neděle. A přesto, že byla zlatá, zde měli zavřeno. Proti svým zvyklostem jsem se do stověžaté metropole vypravil hned následujícího dne s jediným cílem – litografii získat. Neuspěl jsem. Pouhých osm minut před mých příchodem byla prodána jinému zájemci.

Čtěte více ZDE »

(Od Zálesní Lhoty ke vnukovi Karla Poláčka po Ludvíka Vaculíka)

Samozřejmě dětská hádanka – šli dva Šlitři, tedy Šlitrové, jeden z nich byl nositelem jména Jiří, narodil se 15. února 1924 na Semilsku v Zálesní Lhotě, místní části obce Studenec u Jilemnice. Na domě, kde spatřil světlo světa, je pamětní deska, odhaloval ji Jiří Suchý. Tolik úvod číslo 1.

V Rychnově nad Kněžnou byla v listopadu 2003 sundána pamětní deska Jiřímu Šlitrovi z vily nad parkem na rohu ulic Smetanova a 5. května, v níž měli Šlitrovi svůj první rychnovský byt. Za půl roku byla v tichosti sejmuta kvůli neutěšené fasádě onoho domu ve spoluvlastnictví několika rodin a převezena do ateliéru jejího tvůrce Zdeňka Kolářského v Kostelci nad Orlicí. Čtěte více ZDE »

Do rodného domu se již nevrátil

Lidský duch přebývá v lidském těle a, pokud jim toto spojení vychází, prodlévají spolu v harmonii jako dobří přátelé nebo stále zamilovaní manželé. Ovšem i bytost, navenek vystupující ve své fyzické a duchovní jednotě, k vyrovnanému životu nutně potřebuje obydlí, které má rád a ve kterém najde bezpečný přístav po plavbě v rozbouřeném moři lidského společenství. Někdy je tímto Domovem s velkým „D“ rodný dům. Jindy je tím pravým místo, ke kterému našinec přišel až v průběhu života.

Čtěte více ZDE »

Dům, ve kterém Zdena a Josef Škvorecký desítky let žili (a Zdena dosud žije)a tvořili, se nachází v jedné z nejpěknějších torontských čtvrtí: čtvrti domů středního věku s pěkně udržovanými zahrádkami a tu a tam krásným obrovitým stromem. Je to historický dům, nejen proto, že byl poutním místem pro novináře a prominentní návštěvníky z Čech (v únoru 1990 – a to bylo ještě Československo – se tam konala recepce po Havlově vystoupení v Convocation Hall, kde Havel pronesl významný projev k několika tisícům krajanů a byl poctěn čestným doktorátem York University), ale hlavně proto, že byl vydavatelským a redakčním centrem nejvýznamnějšího exilového nakladatelství Čtěte více ZDE »

Aktivity a tvorba Karla Trinkewitze by vystačily vícero umělcům na několik životů. Pozornost ve slovesném umění vzbudil experimentální poezií a svými svéráznými haiku, jež mají původ v japonské poezii 17. století. Napsal jich na několika tisíc. Verše jsou často spojené s kresbou a jsou plny melancholie z pomíjivosti.

Dominantní výtvarnou tvorbou se po mnoha směrech, kterým se během života věnoval, stává a na celé čáře vítězí právě tvorba koláže v nejširším smyslu. Jako koláž nahlíží i na svůj život.

Chceme-li tomuto tak všestrannému umělci porozumět, možná k tomu napomůže vyznání z doslovu k jeho publikaci „Jak jsem potkal básníky.“ Čtěte více ZDE »

(27. 9. 1924 – 3. 1. 2012)

S Josefem Škvoreckým a jeho manželkou Zdenou jsem úzce spolupracoval při vydávání časopisu Západ, kdy jsme se scházeli na poradách redakční rady, střídavě u mne, u Škvoreckých, nebo dalších redakčních kolegů. Nešlo jen o pracovní porady, ale i společenská setkání, mnohdy spojená pro veřejnost se čtením textů a přednáškách na různá témata.

Josefa Škvoreckého jsem měl velmi rád pro jeho inteligenci a příjemnou povahu, v mnoha věcech jsme si velmi rozuměli. Níže přikládám příspěvek, který jsem přednesl v jeho rodném Náchodě u příležitosti jeho 80. narozenin.

Josef Škvorecký byl nejen velký český spisovatel, který byl v Čechách oceněn, ale byl také odměněn v roce 1984 kanadskou guvernérskou cenou za literaturu, vedle Řádu Kanady, nejvyššího kanadského vyznamenání. Především to byl ale slušný a inteligentní člověk, jakých je málo. Bude nám přátelům a čtenářům velmi chybět.

Čtěte více ZDE »

(S úctou v den jeho úmrtí o jeho vztahu k Rychnovu nad Kněžnou)

Jeho román Zbabělci (napsaný 1948-1949) vyvolal po vydání v roce 1958 skandál. Připomeňme aspoň my tady, že jejich 4. vydání, které vyšlo 1968 v nakladatelství Naše vojsko s ilustracemi maturanta rychnovského gymnázia 1943 Jiřího Šlitra, bylo za normalizace jako zakázané staženo z knihoven.

A kdo si připomene, že výrazná osobnost Pražského jara a signatář Charty 77 absolvent stejného rychnovského gymnázia v roce 1941 Jiří Lederer (1922 Kvasiny – 1983 Birnbach, Německo) byl jako redaktor v roce 1958 okamžitě propuštěn z Večerní Prahy, když si dovolil otevřeně vyjádřit svůj názor na tento román Josefa Škvoreckého?

Čtěte více ZDE »

(Jiří Voskovec & Jan Werich: Korespondence I (1945–1962, II (1963–1968), III (1969-1980), nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových., 2007-08, 2010)

„SRANDA PŘESTÁVÁ, A TO BOHUŽEL ČASTO, HUMOR NIKDY. ZTRATÍME-LI SMYSL PRO HUMOR, COŽ SE NÁM BOHUŽEL TAKY STÁVÁ ČASTO, MAJÍ Z NÁS SRANDU TI, CO SI HUMOR ZACHOVALI.“

(Jiří Voskovec)

***

Život je plný paradoxů a všechno se vším souvisí. Tak se stalo, že jsem cestu ke třídílnému knižnímu vydání korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha našla prostřednictvím divadelní inscenace brněnské Reduty s názvem „Korespondence V+W“.

Čtěte více ZDE »

5. 10. 1936 – 18. 12. 2011

Poprvé jsem viděl hru Václava Havla Zahradní slavnost v divadle Na zábradlí na Anenském náměstí blízko Karlova mostu, kam Václav Havel přišel jako 24letý v roce 1960 jako dramaturg spolu s Janem Grossmanem. Předtím jsem viděl vůbec první hru divadla Kdyby tisíc klarinetů, jakož i několik dalších her včetně pantomimy Ladislava Fialky, protože divadlo vzniklo již v roce 1958 hlavně díky Jiřímu Suchému a Ivanu Vyskočilovi.

Byly to průkopnické a romantické doby, kdy bylo příjemné jít do divadla s intelektuálně vybavenou slečnou. V divadle, což snad ještě pamětníci pamatují, bylo původně topeno ve velkých kamnech, které obsluhovalo osazenstvo divadla podle časových možností, protože každý dělal všechno. Čtěte více ZDE »

Václavu Havlovi s láskou

(Tento článek věnuji Václavu Havlovi, neboť vím, že měl Dalajlámu rád)

“Cože? Dalajláma přijede? O tom vůbec nevím!” Tak zněla odpověď na sms odeslanou kamarádovi ze Slovenska, který mne týden před příjezdem Dalajlamy do Prahy o této skutečnosti informoval. Hned jsem začala vyhledávat na internetu, jestli je ta zpráva pravdivá, protože se mi zdálo nemožné, že by taková novina nebyla veřejně publikována. Nenašla jsem téměř nic, kromě stránek Václava Havla na jehož pozvání Dalajláma do Čech přicestoval. Čtěte více ZDE »

Není třeba glorifikovat Václava Havla. Nebyl, jak je ostatně známo, žádný „svatoušek“. Ostatně kdo z velikánů tohoto světa je. Tato nálepka se k velkým mužům vlastně nehodí. Velcí mužové jsou velcí tím, že dokážou přes své lidské slabosti a nedostatky být výjimečnými a posunout svět o krok či dva dopředu. O tom, že právě to se podařilo Václavu Havlovi, nemůže být pochybnosti.

Je proto na místě si uvědomit, co znamenal, a vyzvednout jej v pietních aktech jako jednoho z nejvýznamnějších v naší historii. Tak jako nikdo z nás nemůže být jako někdo jiný, ani Václav Havel nemůže být přirovnáván k Masarykovi a neměl by být srovnáván s Benešem, případně s Klausem.

Čtěte více ZDE »

Odešel vzácný a výjimečný člověk. Smutek a žal je pochopitelný u těch, kteří jej uznávali, byli jeho stoupenci, příznivci a vážili si ho pro jeho statečnost, moudrost, skromnost a lidskost. Ale to, co se rozpoutalo po jeho skonu, je podobné tomu, co rozpoutal tehdejší režimní tisk a rozhlasy po smrti Stalina. Mantinelismus mnohých, u novinářů zvlášť patrný, u poslanců, politiků, velké části intelektuálů, kteří ho za jeho života neměli rádi a mnozí z nich mu nemohli přijít na jméno, je až trapný. A právě možná od nich přišel nápad, navrhnout a schválit zákon o Havlovi – prezidentovi. Václav Havel osobnost jedinečná, disident, filosof, publicista, dramatik, statečný v době, kdy se většina choulila do konformity až kolaborantství a prezident poté, co byla vybojována a nastolena svoboda slova a statečnost již nebyla nutná, žádný zákon nepotřebuje.

Čtěte více ZDE »

Je 4. prosince, krátce po sedmnácté hodině. Oknem do pokoje nahlíží Měsíc a s jeho svitem sem přes záclonu zároveň prosakuje ozvěna příjemného „svatobarborského“ nedělního odpoledne. Na stole svítí starobylá lampa po babičce Antonii a z kultovního cívkového magnetofonu Tesla Sonet Duo se místností line nezaměnitelný hlas, který moji hosté identifikují bez nápovědy. Patří Jiřímu Grossmannovi – hudebnímu skladateli, zpěvákovi, autorovi nestárnoucích povídek a písňových textů a v neposlední řadě spolutvůrci nezapomenutelných semaforských scének a divadelních představení. Letos v létě (20. července) by se dožil jubilea – teprve 70 let. V pondělí 5. prosince uplyne již 40 roků od jeho předčasného úmrtí.

Čtěte více ZDE »

Ke konci října jsme v kostele sv. Václava v Torontu oslavili narozeniny jednoho z nejzajímavějších a nejúspěšnějších Čechů v Kanadě. Přišel na své oslavy oblečen jako Neptue. V astronomii Neptune je – vzdáleností – 8. planeta od slunce (jenom nějakých 4.5 miliard km). Nezdálo se mi, že narozeninový úbor Dr. Miloše Krajného připomínal planetu. Spíš vypadal jako Neptun, římský bůh vody (a jako takovému mu přisoudili funkci boha plodnosti). V moderní době je často ztotožňován s řeckým bohem Poseidonem, který má na starosti moře (nevím, jestli jen na zeměkouli nebo v  celém vesmíru). Poněvadž jsem boha Neptuna nikdy neviděl, nemohu posoudit, jak moc se mu dr. Krajný ve svém narozeninovém úboru podobal. V každém případě dělal mocný dojem.

Čtěte více ZDE »

Musel být za mlada velký fešák. Ještě dnes – i když ho čas trochu naklonil a probral se mu v bujné kštici - vypadá dobře. Podíváte-li se mu hlouběji do očí, uvidíte v nich stíny, znamení, že život se k němu (jako skoro k nikomu z nás) nechoval vždycky ohleduplně.

Vladimír se narodil 11. listopadu 1931 v plzeňské porodnici (rodiče bydleli v Kralovicích). V Kralovicích začal chodit do obecné školy. Během války – v roce 1941 – byl jeho tatínek, profesor na hospodářské škole, přeložen do Nového Bydžova, kde se o dva roky později stal náměstkem ředitele. V roce 1943 se rodina přesunula do Volyně na Šumavě – to už Vladimír dojížděl vlakem do gymnázia ve Strakonicích. Po konci války se rodina znovu stěhovala – do Stodu, kde tatínek byl jmenován ředitelem rolnické a rodinné školy a Vladimír dojížděl do gymnázia do Plzně, kde jeden rok studoval i angličtinu. Čtěte více ZDE »

V posled-
ních dvou či třech  týdnech se v Torontu konaly tři podniky, které mi připomněly minulost: Vzpomínka na Adolfa Tomana, Večer Programu českého a slovenského jazyka a literatury na Torontské univerzitě v Baťově muzeu obuvi, a oslava 60. výročí založení farnosti sv. Václava v Torontu.

Vzpomínka na Adolfa Tomana
Na Vzpomínce na Adolfa Tomana jsem se mohl zdržet jen krátce (byl jsem, myslím, jediný ze zakládajících členů, který se Vzpomínky zúčastnil), poněvadž jsem musel pelášit na koncert Borise Krajného a tak nevím, padla-li nějaká zmínka o založení Nového divadla v roce 1970. Zakládajícími členy vedle Adolfa Tomana byli Ferda a Irma Čulíkovi Čtěte více ZDE »

Je tomu již přes půl roku, kdy ve věku čtyřiaosmdesáti let zemřel dne 26. února 2011 v nemocnici novinář a spisovatel knih o holokaustu Arnošt Lustig. Po pětiletém boji podlehl zákeřné nemoci. O Lustigově úmrtí informovaly všechny světové agentury.

„S pohnutím jsem přijal zprávu, že Arnošt umřel. Je však osvobozen od svého trápení a bolesti. Myslím na něj, na jeho charakteristický smích i nezdolný optimismus,“ reagoval na zprávu o jeho úmrtí bývalý prezident a dramatik Václav Havel.

Na setkání s Lustigem vzpomíná jako na radostné chvíle plné smíchu i novinář František Cinger, autor biografií o Arnoštu Lustigovi. „Jako člověk, který prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem, se dokázal radovat z každého dne. Setkání nebo hostina s přáteli pro něj znamenaly úplně nejvíc,“ řekl. Čtěte více ZDE »

Před několika málo dny jsme měli možnost si otevřít na stránkách CF skvěle napsaný článek Jaroslava Kovaříčka, nazvaný Česká hudba v emigraci. Jen těžko je k tomuto článku něco dodat, a přece bych se rád o to pokusil. Je samozřejmé, že autor článku nemohl vyjmenovat jména všech hudebníků, kteří opustili z toho, či jiného důvodu rodnou vlast, aby svou hudebností obohatili cizí země. Přidal bych rád k tomuto výčtu ještě jedno jméno, které z pochopiteného důvodu nemohl autor použít a to jméno Jaroslava Kovaříčka.

Jaroslav Kovaříček, rodák z Rychnova nad Kněžnou právě dokončil v roce 1968 svá vysokoškolská studia muzikologie s tehdy dávaným titulem „Promovaný hudební vědec“ na Karlově Univerzitě v Praze a uvažoval o cestě k dosažení vyšší akademické hodnosti, když přikvačily do Prahy bratrské armády, včetně armády přátel nejvěrnějších. Čtěte více ZDE »

Miroslav Konvalina, ředitel Amerického centra v Praze, oznamoval začátkem srpna2011 rozhlasovým posluchačům smutnou zprávu: zemřel malíř Kamil Kubík – velmi hodný Čech, žijící dlouhá, dlouhá léta v Americe. Pan Konvalina, který pobýval rovněž velmi mnoho let v Americe jako zpravodaj, litoval, že se s ním nikdy nesetkal. Já jsem byla v Americe jen jednou a měla jsem to štěstí, že jsem se s ním scházela celý týden. V září tomu bude dlouhých  dvacet let.

Vypravovala jsem v roce 1991 televizní  miništáb za potomky našich krajanů do Texas, a potřebovala jsem zajistit jednodenní pobyt New Yorku. Měla jsem doporučení na velmi bohatého krajana původem z Frenštátu, který mi slíbil, že všechno zajistí. Čtěte více ZDE »

Právě mu do jeho střešovické vily se zarostlou zahrádkou v tiché ulici přivezli nakladatelé hned dvě nové knížky, které Jiří Winter-Neprakta (*1924) ilustroval. Inu – samozřejmě, že z těch balíků jeho paní Daniela Pavlatová (*1962) obě vybrala, takže ještě za tepla jsem je položil před autora se žádostí o podpis. Byly to svým způsobem první podpisy namísto autogramiády, jichž se už ilustrátor nemůže zúčastňovat.
Sice třesoucí se rukou, která za jeho život nakreslila více než 40 000 ilustrací, mi do jedné z nich vepsal věnování „opravdu srdečně“ – a nás spolu s manželkou ten náhlý okamžik nesmírně dojal. Před námi sedí věhlasný, originální, svébytný, prostě jedinečný kreslíř postaviček, které zná u nás kdekdo a ve světě je znám z Guinessovy knihy rekordů, protože v jeho ilustrátorské produkci ho ještě nikdo nepředešel. Je také výborným karikaturistou a úžasně společenským humoristou.
Čtěte více ZDE »

Zdeňka Koubková žila do dvaadvaceti jako dívka, atletka a dokonce světová rekordwoman – tak ji oslavoval český tisk ve třicátých letech minulého století. A pak žil půl století Zdeněk Koubek, inteligentní chlapík, na jehož dívčí minulost se zvolna zapomínalo.

***

Vraťme se ještě ke slovům Stanislava Otáhala. Po sdělení o tom, že atleti Koubkovou ze Strakovky vyobcovali, dodal: „Měli jsme delší dobu podezření a stejně jako atletky v našem klubu jsme chtěli poznat jisté tělesné detaily Koubkové. Ty jsou viditelné ve sprchách, že ano… Tady ovšem nikdo neměl šanci. Zdena totiž nikdy s atletkami do sprch nevkročila.“

Čtěte více ZDE »

Zdeňka Koubková žila do dvaadvaceti jako dívka, atletka a dokonce světová rekordwoman – tak ji oslavoval český tisk ve třicátých letech minulého století. A pak žil půl století Zdeněk Koubek, inteligentní chlapík, na jehož dívčí minulost se zvolna zapomínalo.

O Zdeňce Koubkové, prvorepublikové sportovní hvězdě, vyšel v roce 1935 román – dnes bychom řekli feministický – Zdenin světový rekord. Ten měl hrdinku oslavovat, ale nastal pravý opak, román její život od základu změnil.

„Ta kniha nás, atlety ve Strakovce, svým vyzněním pobouřila. Proto jsme se rozhodli, že Koubková už nikdy nevkročí na naše hřiště. Dosud jsme jí říkali Zdeno, ale vždy ji brali jako kluka. Hrála s námi fotbálek a v tělocvičně ‚sprostou hru‘, jak jsme pojmenovali košíkovou s ragbyovým míčem, při níž byly povoleny fauly. Tušili jsme, že je to kluk, i když ze sebe dělal holku! Ale až když vyšla ta knížka, došlo nám, jaký je to podvod. Čtěte více ZDE »

Skupina mladých odbojářů v letech nesvobody 1939-1945 se jmenovala „Karel Strakonice“ a byla jednou z prvních buněk domácího národního odboje, napojených na ÚVOD (Ústřední výbor domácího odboje). Vedl ji štábní kapitán čs. armádního zdravotnictví MUDr. Karel Hradecký, o němž pamětní mramorová deska ve strakonické nemocnici praví: Narozený 16. 10. 1904 ve Světlé nad Sázavou, popravený Němci 7. 10. 1943 v Berlíně, byl primářem tohoto oddělení od 1. 7. 1939 do svého zatčení 5. 8. 1942. In memoriam.

Čtěte více ZDE »

Nebojte se překážek!
Ať žádná hora
není pro vás dost vysoká,
ať žádný cíl
není dost vzdálený,
ať žádná řeka
není dost široká…

František Venclovský

Rok po mé plavbě po Vltavě ze Slap do Prahy (33 km) přes zdymadla přehrad a 4 roky po úspěšném přeplavání kanálu La Manche Františkem Venclovským, jsem obdržel na mou propozici společné plavby kladnou odpověď, že se rád plavby zúčastní. Od této chvíle vznikl mezi námi pravidelný písemný kontakt a stali jsme se ještě většími přáteli. Přátelství mezi námi bylo sportovního rázu, založené na dálkovém plavání a sportovním otužování. Čtěte více ZDE »

Nebojte se překážek!
Ať žádná hora
není pro vás dost vysoká,
ať žádný cíl
není dost vzdálený,
ať žádná řeka
není dost široká…

František Venclovský

Je pátek 30. července 1971 – 16 hodin. Stopky se zastavily na 15:26 hodin! Porovnejme. Rekordman – famózní Watson potřeboval na jednu ze svých cest čas o čtyři a půl minuty lepší.
Ten den si bude František pamatovat do konce života.
Jeho boj s Kanálem, boj, který nezačal roku 1971, ale dlouho, dávno předtím, končí vítězně!
Nezazněly fanfáry, nečekají naplněné bariery.
Čtěte více ZDE »

Švejkovo známé pozvání, adresované sapéru Vodičkovi, se týkalo období po Velké válce (jinak řečeno – První světové). Ta pro naši generaci už naštěstí není aktuální. Ale tak snadno z toho zase nevyvázneme. Přesto, že od ukončení Druhé světové války uplynulo šestašedesát let, její dědictví mnohdy dosud nebylo sanováno. Některé válečné ozvěny čas nevymazal. Jsou všudypřítomné. Tady, teď, mezi námi.

Na problémy s vyrovnáním se s válečnou minulostí jsem, asi jako každý, narazil mnohokrát. Každá země, aktivně zapojená nebo zatažená do válečného konfliktu, se s tím ještě dlouho po válce prala. Čtěte více ZDE »

V úterý 14. června v ranních hodinách v pražské nemocnici Pod Petřínem zemřel Jiří Pavel, prostřední z bratrů Pavlových (dříve Popperů). Bylo mu 85 let a již dlouho stonal. Pochován byl do prostého rodinného hrobu v židovské části pražských Olšanských hřbitovů. 

Jiří Pavel (narozen 24. března 1926) – prostřední z bratrů Pavlových – nebyl široké veřejnosti známý tak jako starší bratr Hugo, nicméně o literární a duchovní odkaz svého mladšího a předčasně zemřelého bratra, slavného spisovatele Oty Pavla, pečoval se stejnou pečlivostí a vytrvalostí, i když jinak a po svém: Neokázale. Bez asistence žurnalistů, televizních kamer, fotoaparátů a záře reflektorů. Zatímco Ota se prosadil jako sportovní novinář a spisovatel a Hugo, sám literárně nadán, platil za jemného člověka a intelektuála přesto, že formálně má jen základní vzdělání a většinu svého života pracoval jako dělník v kladenské Poldovce, Jiří byl odmalička jiný. Čtěte více ZDE »

Říká se, že v životě je konáno spravedlivě. Na jedné straně nám Bůh něco sebere, na druhé zase přidá, a naopak. V rovině společenské se tento stav označuje jako dokonalý řád, v hudbě se používají termíny soulad, souzvuk nebo harmonie. A o hudbu, vážnou hudbu, tentokráte půjde především.

Otevřeme – li noviny s datem 7. července 2011, dozvíme se o triumfálním návratu Wimbledonské šampiónky Petry Kvitové do vlasti i o tom, že nejen na tenisových kurtech, ale také na plese vítězů jedenadvacetiletá kráska, oděná v elegantních modrých šatech, zazářila jako hvězda první velikosti. Český sport slavil své velké dny!

Čtěte více ZDE »