CzechFolks.com PLUS

Promovala na právnické fakultě Karlovy univerzity

Pracovala v sociálních službách města Prahy

Zatčena gestapem v červnu 1941, odsouzena k těžké práci v koncentračním táboře, kde zůstala do konce války.

Po válce zvolena poslankyní za Československou stranu národně socialistickou

Zvolena předsedkyní Československé národní rady žen

Zvolena místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů

Zvolena místopředsedkyní Společnosti spojených národů v Československu

Vyznamenána československou a francouzskou vládou za statečnost v druhé světové válce  Čtěte více ZDE »

Milí čtenáři, původně jsem chtěl pro tento příspěvek zvolit jinou formu. Snad důstojnější. Možná vážnější. Předmět mého zájmu by si podobný přístup zasloužil. Pobyt na místě děje mne však přivedl ke změně formy i tóniny. 

Overtura 

Připravoval jsem se svědomitě. Nerad však podávám svědectví pouze zprostředkovaně, tedy od pracovního stolu. Výprava na místo děje byla nezbytná. Pro cestu jsem si zvolil neděli. Co do počasí velmi příjemnou neděli. Přehlédl jsem, že kalendář zrovna ukazuje třináctého! Štěstí nebo smůla? Risknul jsem to a vypravil se svým renaultem z Ovčár do vzdálené Vysoké u Příbrami. Čtěte více ZDE »

Červen 2010

Ze své současné novinářské praxe si nepamatuji kauzu, která byl tak dlouho zaměstnávala nejen žurnalisty, ale zejména historiky, architekty, umělce, knihovníky, památkáře, politiky, přičemž vtáhla do sebe takřka celou zainteresovanou veřejnost. Píšu zde o Janu Kaplickém (1937-2009), významném českém architektu, který žil od roku 1968 v exilu ve Velké Británii.

Škoda, velká škoda, že o něm musím hovořit už jen v minulém čase, protože vlastně lze říci, že na onu kauzu, o níž bude dále řeč, zemřel, když mu náhle selhalo srdce, ale to bylo současně z radosti, že se mu zrovna narodila dcera Johanka, na kterou se tolik těšil. Čtěte více ZDE »

Liamův současný život

Bydlí sám nezávisle v malém domečku v Galway. Pravidelně chodí cvičit do posilovny, cvičí Tai Chi, chodí plavat a prochází velkým množstvím léčebných technik. Pravidelně lítá k chiropraktikovi do Londýna. Je velmi disciplinovaný v požívání stravy, která je většinou organická. Velké procento těchto potravin jí v surovém, nezpracovaném stavu.

Respektuje svůj rytmus a nezasahuje do rytmu druhých. Dodržuje svou vlastní disciplínu a má pevné osobní zásady, ale nevyžaduje totéž po svém okolí. Rád oceňuje malé, každodenní věci, jako je chuť salátu, nebo poslech jazzové, klasické, nebo rockové hudby. Čtěte více ZDE »

Před třemi lety jsem pomalu osaměle kráčela po starobylé uličce městečka Galway v západním Irsku a měla to, čemu my Češi říkáme depka. Takový ten pocit, že den je šedý a mysl se pohybuje směrem od ničeho k ničemu. Můj pohled zabloudil k výloze obchůdku se zdravou výživou a uvnitř narazil na něco, od čeho se už nedokázal odtrhnout. Byl tam obrovský chlap, který se opíral o berle a smál se na celé kolo.

Vešla jsem dovnitř a chvilku jsem pozorovala situaci. Ten muž se pohyboval po decimetrech. Jeho tělo se občas zastavilo a chvíli se třáslo. Musela jsem se soustředit, abych rozuměla tomu, co říká, neboť jeho artikulace byla značně složitá. Když jsem pochopila, o čem mluví, užasla jsem. Dělal si legraci. Vyprávěl vtipy, laškoval s prodavačkami. Čtěte více ZDE »

Text knihy se odvíjí po krátkých odstavcích, rozhovorech, líčeních přírody a událostí, literárními prostředky prosvětluje tu faráře, tu mlynáře, starostu, hlídače, či jejich ženy, ale také mechanismy totality a života v nich.

Knihu Herty Müllerové (*1953) pod názvem Cestovní pas vydalo nakladatelství Mladá fronta (112 stran, překlad a doslov Radka Denemarková). Získala v roce 2009, kdy ji vydalo německé nakladatelství Hanser, Nobelovu cenu za literaturu. Po celou dobu jejího čtení se neubráníte otázkám, v čem je jedinečnost té novely (už z rozsahu je viditelné, že jde o pouhou novelu ze života).

Více je dobré přečíst si něco o autorce samé. Narodila se v německojazyčné rodině u rumunského Temešváru. Čtěte více ZDE »

Příjemné setkání s univerzitním profesorem MUDr. Rajko Dolečkem, DrSc., v Potštejně, městečku pod troskami stejnojmenného hradu, známého z Jiráskova Pokladu, se uskutečnilo 12. června v právě zpřístupněném obnoveném parku tamního zámku pár dní po jeho narozeninách (* 1. 6. 1925 Praha). Představme ho: Rodiče tohoto polyglota (hovoří mj. německy, francouzsky, rusky a anglicky) se v roce 1926 přestěhovali do Bělehradu, kde otec zastupoval až do roku 1949 zájmy československých firem (mj. ČKD). V Bělehradě absolvoval obecnou školu, reálné gymnázium, první dva semestry lékařské fakulty a od roku 1946 do roku 1950 studoval na Karlově univerzitě v Praze. Je autorem víc než 200 odborných prací, stál u zrodu zdravotnických seriálů, z nichž ten první desetidílný “Nebezpečný svět kalorií” (po 25 minutách) dosáhl značné popularity. Čtěte více ZDE »

Nepamatuji se už, kdy jsem Borise Krajného slyšel poprvé. Ale pamatuji se, že jsem ho tehdy nazval sochařem tónů. Co jsem zřejmě měl na mysli, daleko lépe vyjádřil kritik deníku The Milwaukee Journal, který Krajného provedení Mozartovy skladby popsal jako: “jednu z těch šťastných konvergencí energie, tvořivosti a prvotřídního měření času,  jejichž výslednicí mohou být  v životě posluchače okamžiky, na něž se nezapomíná… Kdo na tom vydělal nejvíc, je Mozart. Toto  dílo – střídavě křišťálově průzračné i zádumčivé, dramatické i plné jemných odstínů - Krajný přednesl s téměř mikrometrickou přesností…” Čtěte více ZDE »

Před několika lety se rozletěla světem zpráva, že v americkém Las Vegas ohromila návštěvníky velkolepého Bellagia světelná fontána a s ní spojená fenomenální hudební show. Přemýšlím o tom, zda charakteristika Jana Nerudy před dvěma stoletími na adresu Františka Křižíka – „Měl dvě vady. Nebyl obchodníkem a byl příliš skromný. Jedním slovem, byl Čech.” byla příčinou toho, že ačkoli Křižíkova fontána byla postavena českým inženýrem a vynálezcem již v roce 1891u příležitosti jubilejní zemské výstavy v Praze, zůstává tento evropský unikát celkem neznámý a v pozadí slávy jeho o mnoho let pozdějších světových napodobenin. Čtěte více ZDE »

Praha – šedesátitisícová metropole na Vltavě sehrála v Mozartově tvorbě i v jeho osobním životě významnou roli přesto, že měla proti čtyřikrát větší Vídni charakter spíše provinční. Mozart měl s Prahou své úmysly a plány. Větší než se myslelo. O některých se vědělo, jiné nejen před veřejností, ale dokonce i před blízkými přáteli do poslední chvíle skrýval.

Z Vídně do Berlína

Třetí Mozartova cesta do Prahy měla jiný charakter než cesty předešlé. Začala na jaře 8. dubna 1789. Cílem nebyla Praha, nýbrž Drážďany, Lipsko a Berlín. Wolfgang Amadeus Prahou jen projížděl a ve městě se zdržel pouze několik hodin. Berlínská cesta se uskutečnila na pozvání a za podpory Mozartova mecenáše knížete Karla Lichnowského. Amadeus pozvání přijal především proto, aby u dvora vzdělaného, hudbymilovného a bohatého vladaře Fridricha Viléma II. získal dobře placené a stálé místo. Čtěte více ZDE »

Až osud karty zamíchá

a má hudba se vytratí do ticha,

chci mít pocit, že jsem při tom byl…

Časté dotazy melbournských krajanů „kdy zas a koho ze zpěváků české populární hudby přivezeme“ mne přiměly k úvaze a posléze i ke vzpomínce na jeden z výjimečných hlasů české hudební scény.

Během posledních deseti let se nám, zejména díky Petru Vítkovi, podařilo uskutečnit v Austrálii několik atraktivních turné – dvakrát nás navštívily české pěvecké špičky Karel Gott a Helena Vondráčková, stejně tak skvělá rocková kapela Olympic. Čtěte více ZDE »

V tentýž den, co do éteru vyběhla smutná zpráva, která nás všechny hluboce zarmoutila, že nás navždy opustil a do “ćeského nebe” odešel po dlouhé nemoci režisér, scenárista a herec Ladislav Smoljak, nám zaslal náš stálý dopisovatel Josef Krám do redakce CzechFolks Com Plus, jako pietní vzpomínku na tohoto vzácného člověka, vyprávění Ondřeje Suchého, které rádi přetiskujeme.

Pan profesor Josef Krám nám mimo jiné napsal:

“Doplňuji tento text, který mně poslal mailem Ondřej Suchý 27. února 2008, dnešní fotografií oné rychnovské Základní školy Komenského z 6. června 2010,  tedy v den Smoljakova úmrtí, i s obálkou publikace k tomuto festivalu; je v ní uvedeno, že byla vydána u příležitosti dožitých 56. narozenin Ladislava Smoljaka a dožitých 51. narozenin Zdeňka Svěráka.” 
Redakce Čtěte více ZDE »

Wolfgang Amadeus Mozart byl nejen velkým skladatelem, ale také velkým a náruživým cestovatelem. I když slovo „náruživý“ je označení nepřesné. Mozart většinou necestoval pro radost, potěšení a rozptýlení, ale z jiných, stejně dobrých důvodů. Cestoval, protože musel.

Křížem krážem po Evropě

Na cesty se vydal již v raném věku. Jako šestiletý od 12. ledna 1762 nastoupil v doprovodu své sestry a otce dlouhou a namáhavou cestu napříč Evropou. Ctižádostivý Leopold chtěl svého nadaného syna představit nejen vídeňskému dvoru, ale postupně i všem významným dvorům v Evropě. Měl totiž s Wolfgangem velké plány, které, a to je třeba přiznat, byly vedeny čestnými úmysly. Leopold se Wolfgangovi snažil opatřit nejen lukrativní vystoupení a později i dobré zakázky na kompozice, ale především důstojné a pevné postavení, tedy stálé místo spojené s výhodami, odpovídajícím platem a dobrým zaopatřením. „Čest, sláva a peníze“ – to byly cíle, které praktický otec svému nadanému synovi vštěpoval. Čtěte více ZDE »

Narodil se v Humpolci 13. března 1940. Takže – a byl jsem na to důtklivě upozorněn - už je sedmdesátník. Samozřejmě ve výborném stavu - což se ostatně od sedmdesátníků a dokonce i osmdesátníků – dnes očekává. Ale ono nejde o to, kolik je panu Drapellovi roků, jako o to, že je význačný malíř, jak mi říkají ti, kteří tomu rozumějí. Já mám obrazy rád, jako všecko, čím se člověk pokouší přetvořit skutečnost kolem sebe do vznešenější podoby. Ale, samozřejmě, to ze mne nedělá znalce a o věcech, jimž moc nerozumím, píšu dost zdráhavě a pokud možno s pomocí lidí, kteří o těch věcech vědí daleko víc, než já. V tomto případě s pomocí pana Jiřího Otišky. Čtěte více ZDE »

Přiznám se, že v této hektické předvolební době, kdy český tisk, rozhlas a televizní stanice jsou plné politické agitace subjektů všech barev, sleduji v těchto mediích, mimo svých několika oblíbených pořadů, jen večerní zprávy. Ale náhoda tomu chtěla, že jsem včera narazil na webovou stránku té nové politické strany Věci veřejné s projevem, vlastně zdravicí, kterou na její brněnské konferenci dne 4. t.m. pronesl známý, světově uznávaný ekonom v oborech ekonomie rozvojových zemí a kdysi náš spoluobčan, profesor Jan Švejnar.

Ač současným politickým proklamacím, slibům a vzájemným nevybíravým útokům věnuji jen marginální pozornost, tentokrát jsem právě pro to známé jméno učinil výjimku. Přeletěl jsem očima první odstavec, ale pak už jen jedním dechem hltal slova, která by každá partaj měla červeným písmem zapsat do svého programu. Čtěte více ZDE »

Do rozlehlého vzorně upraveného parku uprostřed města na nepřehlédnutelný balvan umístili desku: Svému nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi – vděční spoluobčané.

No, není to nádhera!

Když tak stojíte a pročítáte tyto řádky na pamětní desce, přemýšlíte komu z vás, kteří ve svém městě prožijete život, se podaří, aby vám město vzdalo takovou poctu a dalo vám udělat pomník.

Hliníkovi se to podařilo. Zná ho tady kdekdo. Pro každého však má jinou tvář. Tvář studenta kdesi ve večerní škole při zaměstnání kam chodil. A všichni slyší při kontrole prezentace v jeho bývalé třídě ta nezapomenutelná slova: „Hliník se odstěhoval do Humpolce“. Čtěte více ZDE »

Některé domy ve vsi září novotou. Jsou to ty vilky na okraji, ty mladší. Uprostřed vesnice zůstávají hospodářské usedlosti, ve kterých dožívali starousedlíci a které později zely prázdnotou. Dědici jen sem tam přijížděli na neděli, na údržbu neměli chuť ani peníze.

Všechny usedlosti byly stavěny ve stejném slohu. Tři okna do silnice, dvě z velké světnice a jedno se světničky. Ze síně se šlo do komory a do chléva, po schodech pak do sklepa a na půdu. Na půdě nad obytnou částí stála moučnice a na podlaze se kupily hromady obilí. Zbytek půdy byl napěchovaný senem. Klenutým sklepem protékal potůček, ve kterém stály krajáče mléka a přes zimu k nim přibyly brambory.

Tak tomu bylo odnepaměti. Kdo vlastnil takový dům a několik hektarů, měl o živobytí postaráno. Nemusel se s obavou dívat do budoucnosti. Čtěte více ZDE »

(Exklusivní rozhovor pro CzechFolks – Květen 2010)

Se jménem Anny Votické jste se již několikrát setkali na stránkách CzechFolks, ať již v souvislosti s montrealským konzulátem, či jste si mohli přečíst několik ukázek z její knihy “ZACHRÁNĚNA V ŠANGHAJSKÉM GHETTU”, která vyšla v dubnu v pražském nakladatelství P3K. 

Anna-Marie (Anka) Votická – Kantůrková, ač pamatuje ještě císaře pána a další režimy, je nestárnoucí seniorka stále plná energie. V Montrealu, kde žije již dlouhých 62 let, oslaví 5.července své 97.narozeniny. V poslední době její jméno proběhlo několikrát tiskem a na netu, hlavně na CzechFolks. Čtěte více ZDE »

Nejdříve ze všeho chci poděkovat panu Richtermocovi, protože jeho článek ”Růže pro Hašlera“ mne konečně přiměl k tomu, abych napsala něco, o čem uvažuji již velmi dlouho.

Vlastně od té doby, kdy byla odhalena socha Karla Hašlera na zámeckých schodech. Navíc, abych si vše dostatečně uvědomila, poslala mně bývalá spolužačka krátce po odhalení sochy časopis z Prahy 5, kde byla celá titulní strana věnována Karlu Hašlerovi.

Pan Richtermoc na začátku svého článku píše o své cestě na Zlíchov a také se zmiňuje o vilové čtvrti Žvahov pod Dívčími hrady. Jsem Žvahovačka a nikdy jí být nepřestanu, tak jako můj tatínek byl hrdý Zlíchovák. Ze Zlíchova ale také pocházela Hilda Čiháková-Hojerová, za svobodna Uhrmannová. Čtěte více ZDE »

Rok 2010 se vůči vancouverskému renesančnímu muži zatím chová kamarádsky. Nejen proto, že Dr. Josefu Skálovi slouží zdraví a že žije v jednom z nejkrásnějších měst na světě. Letos – a to je teprve duben – už mu také byly uděleny dvě významné ceny. z nichž jedna je důvodem k hrdosti nejen pro něho, ale i pro jeho krajany:

Masarykova cena, která mu byla udělena Českým a Slovenským sdružením v Kanadě, a F.N.G. Starr Award, nejprestižnější vyznamenání, jakým Canadian Medical Association (Kanadská lékařské komora) může uctít svého člena.

 A Dr. Skála není člen ledajaký: herec, režisér, autor, lékař, výzkumník v rakovině, univerzitní profesor (mimochodem, jestli se nemýlím, v Československu se v mládí rozhodoval mezi lékařskou fakultou a DAMU – do obou udělal přijímací zkoušky – a šel na medicínu). Čtěte více ZDE »

Také jste si všimli, že existují lidé a místa odolávající času? Nevím, jak je to u lidí, ale co se míst týká, při jejich návštěvě objevíte cosi zvláštního: Čas tu kdysi šel, pak se jako zamyšlený poutník náhle zastavil… a u toho již zůstalo.

Kde se zastavil čas

Mezi taková místa počítám starobylou Kouřimeckou rybárnu na břehu Berounky, která se stala posledním útočištěm spisovatele Oty Pavla, nebo tajemný hrad Housku na Kokořínsku, o kterém nikdo přesně neví, proč a k jakému účelu byl založen. Čtěte více ZDE »