(Krátce před Vánoci roku 2011 jsem měl čest udělat rozhovor se Sonjou Bata. Článek, který následuje, je dítětem onoho rozhovoru)

Příběh života Sonji Wettsteinové a Tomáše Bati  je jednou z nejpěknějších pohádek druhé poloviny dvacátého a prvních roků dvacátého prvního století, jednou z nejpodivuhodnějších verzí dávného příběhu o chlapci a děvčeti, kteří se setkali ( boy meets  girl) krátce před vypuknutím druhé světové války. Tomáš, pěkný urostlý mladý muž, syn moravského ševce (v  deváté generaci), který si troufl založit podnik, jemuž bylo dáno stát se největším rodinným obchodním  mocnářstvím na světě (4, 700 prodejen a 60 továren na boty v třiceti zemích). Sonja, jiskřivá půvabná studentka architektury z “historické švýcarské rodiny” . Ta rodina byla ve švýcarských dějinách vpravdě historická (“nezadala si s žádnou”). Jednomu z jejích dávných předků z otcovy strany (byl tehdy starostou Bernu) se na konferenci, která v roce 1648 skončila v Míru Westfálském podařilo přesvědčit Habsburky, aby uznali nezávislost Švýcarska¨(Švýcarsko se prohlásilo nezávislým státem mnohem dříve, ale Habsburkové to odmítali přijmout jako historickou skutečnost – a kdo je může blamovat?); její otec, George Wettstein, mladý právník na zkušené v Paříži, pracoval pro obhájce židovského důstojníka francouzské armády, Alberta Dreyfuse, nespravedlivě odsouzeného vojenským soudem pro velezradu k degradaci a k doživotnímu vyhnanství; později – článkem o výměně vězňů – urychlil rozšíření agendy Červeného kříže v oblasti ochrany válečných zajatců; a v roce 1943 založil ve svém městě Rotary Club ( Sonjin tatínek a její manžel “se lišili skoro ve všem, ale oba byli vizionáři, oba chtěli změnit svět”). 

To první setkání s romancí nic společného nemělo: Sonjin tatínek, proslulý advokát, zastupoval zájmy Baťovy rodiny ve světě, a kdykoliv někdo z Baťovy rodiny přijel do Švýcar, bydlel u jejích rodičů. Jednou, pár let před válkou( to Sonja byla velmi mladičká), Tomáš (tehdy také hodně mladý), přijel na jednání se Sonjiným tatínkem (ale páni, kteří přijeli na jednání s tatínkem, tehdy Sonju moc nezajímali), a poněvadž  vedle domu Sonjiných rodičů bylo pěkné sáňkování, rozhodl se, že si zasáňkuje. A vyklopil se. A Sonja ho oprašovala a při tom oprašování si uvědomila, že ten pěkný mladý muž, kterého oprašuje, je ten mladý pán, který přijel na jednání s tatínkem. Ale opravdu se poznali až po válce, kdy Tomáš přijel z Kanady, kam přesídlil se skupinou zaměstnanců z mateřského podniku ve Zlíně na jaře v roce 1939 a položil základny k vybudování průmyslového střediska v ontarijské Batawě. Vzali se v roce 1946. Usídlili se v Torontu, a tak začala podivuhodná odysea česko-švýcarské emigrantské dvojice v zemi, kterou si Tomáš vyvolil, poněvadž v jeho očích se v Kanadě prolíná kulturní dědictví Evropy a dravá podnikavost Spojených států.

Začátky nebyly lehké. V roce 1946 většina Evropy i Asie se jen pomalu vzpamatovávala ze zpustošení druhou světovou válkou; čs. vláda, ovládaná komunisty, znárodňovala Baťovy podniky v Československu; soudní spor o vlastnictví Baťových podniků ve světě, vedený v několika zemích mezi Tomášem a jeho maminkou na jedné straně a nevlastním bratrem zakladatele Baťovy firmy, Janem Baťou, na druhé straně, se teprve naplno rozbíhal. Tomáš byl šťastný, že vedle sebe měl ženu tak unikátních vlastnosti, jakou byla Sonja, která plně sdílela jeho sen dobudovat Baťovu výrobní a prodejní síť světově a v Kanadě vytvořit novou organizaci kolem batavského střediska. Byla si vědoma, jak mnoho jejímu manželovi záleželo na tom, aby byl hodným následovníkem svého otce. Ačkoliv svého otce ztratil v roce 1932 v letecké nehodě, kdy mu bylo 17 let, často na něj myslel a viděl v něm vzor pro svůj život, “jednou z jeho starostí (jak to Sonja v jednom interview formulovala), bylo, aby svého otce nezklamal”.  Ztotožnil se i s jeho ideou zodpovědného kapitalizmu. Při oslavě 100. výročí založení Baťovy obuvnické organizace v Praze v květnu 1994, se Tomáš přihlásil k odkazu svého otce (nemám po ruce český originál, překládám z anglického textu): “Služba je samotným životem obchodu. Ekonomický výkon je důležitý – bez něho nemůžeme přežít, ale není jedinou zodpovědností dnešního obchodního dění. Skutečným úkolem obchodní činnosti je odevzdat službu výrobou a prodejem produktů, které uspokojují potřeby a požadavky společnosti a současně být – spolu s komunitou a vládními orgány – organizací pečující o blaho občanů.” (Touto pasáží bylo předznamenáno i zahájení série přednášek, nesoucích Tomášovo jméno, o Zodpovědném kapitalismu, organizované společně Schulich School of Business, York University  v Torontu a Universitou Tomáše Bati ve Zlíně, v  Art Gallery of Ontario 19.února 2010, ). Tomáš a Baťova rodina viděla obchod a podnikání jako veřejný závazek přispívat vytvořením hospodářského rozvoje k blahobytu lidstva na celém světě.

Jako člen ředitelské rady a více prezidentka Bata Shoe Company Sonja byla integrální partnerkou ve všech Tomášových významných rozhodnutích. Jejich kanceláře sousedily a Tomáš moudře spoléhal na Sonjinu mimořádnou inteligenci (v době, kdy ženy nebyly obecně považovány za dostatečně pokročilé ve svém vývoji, aby muži brali jejich ekonomické názory vážně), ale i na její profesionální expertizu, její fascinaci obuví včetně historie vývoje bot v různých zemích a také na její porozumění vlivu západní průmyslové výroby (včetně výroby Baťových závodů) na lokální výrobu. Něco, v čem klíčila idea budoucího muzea obuvi.

Tomášův přístup k podnikání (“kapitalista se sociálním svědomí”) byl jednou z příčin (byl také mladý, pěkný, měl hezké chování), proč Sonja v Tomášovi našla ‘zalíbení’ (krásné slovo s biblickou ozvěnou). Od mládí obdivovala lidi, jejichž život měl účel, a Tomáš chtěl vylepšit svět. Její instinkt pro módní přeměny a nemalé podnikatelské nadání byly pro jejich společný cíl uskutečnit sen Tomášova otce – obout každého muže, ženu a dítě na světě – nemalým přínosem. Ačkoliv celý společný život dělali společná obchodní rozhodnutí (a Tomáš své nápady, myšlenky a řešení problémů zkoušel na Sonje), jejich manželství slavně přetrvalo (Tomáš to přisuzoval tomu, že nemísili lásku s obchodem). A spolu prožili okamžiky tak velkolepé, jakým bylo ku příkladu triumfální přivítání ve Zlíně po pádu komunizmu.

Oba měli silné sociální vědomí, Sonja byla a je přesvědčena, že občané demokratických zemí mají mravní povinnost dát své talenty a čas do služeb svých komunit a ačkoliv její úspěchy v obchodní sféře jsou pozoruhodné (zasedala – vedle Bata Shoe Company – ve správní radě společností tak významných jako Alcan Aluminum Limited, Canada Trust a Canadian Commercial Corporation), poněkud blednou ve srovnání s výsledky její činnosti lidumilné.

Její práce v charitativních organizacích v oborech vzdělání, zdravotnictví a životního prostředí má sotva obdobu. Zastávala funkce předsedkyně National Design Council (kde její přínos Kanadě byl zvlášť významný, poněvadž se zasloužila o rozšíření sortimentu materiálů ve výrobě produktů (například do té doby se ve výrobě nábytku používalo dubové dříví), předsedkyně a čestné předsedkyně World Wildlife Fund Canada (organizace, která vždycky měla speciální koutek v jejím srdci), předsedkyně Governor’s Council, North York General Hospital, The Council for Business and the Arts Canada, zakládající předsedkyně Bata Shoe Museum v Torontu, předsedkyně organizace Junior Achievement (v této organizaci dosud zastává funkci čestné předsedkyně pro Evropu (mimořádně se pro tuto prganizaci exponovala v Rusku, kde Junior Achievement má půl milionů členů), zastávala funkci Trustee (neznám opravdu přiléhavý český termín) Art Gallery of Ontario, a významné funkce v Shastri Indo-Canadian Institute (organizace založená tehdejším kanadským guvernérem Rolandem Michenerem pro výměnu profesorů mezi Indií a Kanadou), Council for Canadian Unity, Canadian Club of Toronto a Girl Guides World Finance Committee, je zakládající členkou Toronto French School a byla Governor of York University. A také je čestným kapitánem kanadského námořnictva ( pokřtila jednu loď) a členkou správní rady Royal Military College v Kingstonu. Její zájem o věci vojenské má kořeny v jejím rodném Švýcarsku, kde mladí lidé považují za povinnost (“v demokracii občané mají nejen práva, ale také povinnosti”) sloužit v armádě, i když jejich země neplánuje válečná tažení ani neočekává přepadení (i Hitler respektoval její neutralitu), ale hraje roli strážkyně pořádku v zemi a zachránkyně životů i majetku v oblastech ohrožených přírodními katastrofami. Imponuje jí výchovný systém Royal Military College, nejen pro zdůrazňování pojmu cti, ale i pro výměnu rolí (studenti se učí jeden den rozkazy dávat, a druhý den přijímat. Sonja vidí – z vojenského, ale také hospodářského hlediska – obrovský význam Arktidy, kudy v budoucnosti  možná povede nejdůležitější obchodní cesta na tomto kontinentě.

Záběr jejích zájmů si uvědomíte, když se rozhovoří o školství ( viděla ho zblízka na všech kontinentech). Domnívá se, že slabostí vzdělávacího systému všude na světě je nedostatek pozornosti základním ekonomickým potřebám. Viděla – hlavně v zemích donedávna komunistických, ale nejen komunistických - pasivnost mladých lidí ve vytváření vlastních osudů. Příliš často spoléhají na vládu, že jim zaměstnání opatří, místo aby se dívali kolem sebe a hledali příležitosti pro uplatnění svých talentů a své energie. Po jejím soudu pracovních příležitostí bude v budoucnosti ubývat a iniciativa jednotlivců ve vytváření vlastní hospodářské základny bude tím důležitější. 

Sonja viděla svět z mnoha úhlů. Svět chudých, kteří měli co dělat, aby nějak propluli životem, i svět bohatých a mocných. Na svých cestách se setkala s prezidenty a představiteli států a posbírala skoro všechny pocty, které svět může nabídnout. Mezi nimi: Officer of the Order of Canada, Shoe Person of the Year (1985), Woman of the Year (North York Chamber of Commerce), McClkure International Service Award, Canadian Business Hall of Fame, CESO Award for International Development, BNai Brith Humanitarian Award, Silver Medal of the United Nations Environmental Programme. A sedm nebo osm čestných doktorátů od kanadských a amerických univerzit (Sonja si počtem nebyla jistá a také se s úsměvem zmínila, že jeden známý jí dal na vědomí, že on má skutečný doktorát). Co sama ve své práci považuje za nejdůležitější? Zasévat semínka, pečovat o ně, aby vzklíčila a uchytila se a pak dát příležitost jiným. Jedním z jejích nejúspěšnějších rozsévačských počinů byla už zmíněná organizace Junior Achievement, která jí dělá velkou radost. A aby si někdo nemyslel, že duševní zahradnická práce je vždycky snadná, připomene vám, že je často nesnadné rozsévat semínka i ve vlastní rodině.

Například Bata Shoe Museum. Sonja začala boty po světě sbírat už v čtyřicátých letech a v sedmdesátých letech prostory, kde se boty skladovaly, byly přeplněné. Řešení? Museum obuvi. A proč ne Bata Shoe Museum? Sonja měla fušku svoji rodinu přesvědčit, že to je – jak budoucnost denně dokazuje – fantastický nápad. Ale Sonja se snadno nevzdává a díky její schopnosti vyhrávat i prohrané bitvy, je Toronto o jeden šperk bohatší. Napadlo mi, jak obrovská to musela být práce: najít pozemek v samém středu Toronta, zajistit financování nejen na zakoupení pozemku a stavbu budovy, ale nákup bot prakticky všech dob a v desítkách zemí, a chod muzea ne na měsíc, ne na rok, ale na desetiletí. Bata Shoe Museum (navržené proslulou firmou Moriyama@Teshima) bylo slavnostně otevřeno v roce 1995. Řídí je Bata Shoe Museum Foundation založená v roce 1979. Oficiální účel muzea? Leták muzea ho popisuje takto: “The Bata Shoe Museum Collection zkoumá, do jaké míry boty, víc než kterýkoliv jiný osobní předmět, zrcadlí způsob života, kulturu a zvyky lidí, kteří je nosili.”

Sonja nevidí Museum čistě jako majetek její rodiny. V jakési mystické formě Museum patří všem, kdož se zasloužili o jeho vybudování a jeho každodenní běh (dlouhá léta jednou dobrovolnou průvodkyní byla Hana Pelnářová), všem, kteří přicházejí, aby se poučili nebo potěšili touto skvělou sbírkou předmětů prozaicky nezbytných (nepochybně pomáhaly vyhrát válečné bitvy i zápasy v kopané či hokeji, ale i baletní soutěže) ale i dovršujících krásu ženské nohy ve věčné hře Evy s Adamem.

Sonja (a v tom byl jejím mentorem Tomáš) odmítá žít v minulosti: každý z nás prohrál i vyhrál pár bitev, každý z nás poznal bolest i radost, štěstí i zoufalství. To krásné  a dobré v nás přežívá, to ošklivé a nedobré nezměníme. Minulost nezměníme,  a jestliže se do ní vracíme, plýtváme energií i časem. A vždycky je něco před námi, nový cíl, další možnost zasít semínko a pomáhat mu klíčit. Velká většina – pokud se toho dožije – po osmdesátce už nemá energii na další výboje. To ovšem neplatí o Sonje. Určila si ještě jeden úkol. Odkoupila od Batovy společnosti kolem Batawy 1 600 akrů půdy , kde plánuje vybudovat průmyslové a rezidenční středisko. Dlouho se zdálo, že problémy jako třeba přísun vody projekt znemožní. Ale oblastní i městské úřady jí vyšly vstříc, Sonja dala dohromady plánovací team a mezi pracovními návštěvami v torontském Museu a cestami do Evropy nebo do Indie dává tvář svému možná největšímu projektu.

Sonjinou představou štěstí (vedle toho křehkého, osobního, romantického štěstí, o kterém /myslím/  Wolker napsal, že je “muška jenom zlatá”) je být užitečná, plánovat nové projekty, vylepšovat svoje okolí, pomáhat lidem.  Miluje přírodu (“příroda je zázrak“), tisíckrát při pohledu na noční nebe pocítila, jak nepatrný je každý z nás tváří v tvář vesmíru, ale věří (“náboženství je nejintimnější osobní záležitostí každého člověka”) že v nádheře vesmíru a v tajemství života je skryt účel nad naše chápání (v této filosofii je v dobré společnosti: Einstein, Churchill). Všichni máme povinnost sloužit životu, chránit naši planetu …a nikdy se nepoddat. Nádherný člověk, Sonja Bata. Majetek a jméno Baťovy rodiny jistě pomohly. Ale ta tvůrčí jiskra je Sonjina. Stejně jako životní filosofie. Stejně jako stálost cíle. Málem jsem zapomněl dodat, že Sonja a Tomáš vychovali tři děti (Sonja: “Měli jsme pomoc”). V roce 2001 předali vedení Baťových podniků synovi Tomáši Jiřímu (Thomas George).

* * *

 Josef Čermák: Sonja Bata

(Shortly before Christmas 2011 I had the privilege to interview Sonja Bata. The article that follows is a result of that interview)

The story of Sonja Wettstein and Thomas Bata is one of the finest fairy-tales of the twentieth, and the first few years of the twenty-first, century, one of the most notable renditions of the old story about two young people who met (a boy meets a girl) shortly before the outbreak of the Second World War. Thomas, a good looking young man, the son of a ninth generation Moravian cobbler, who dared to found an enterprise destined to become the largest family business emporium in the world, with a network of more than 4,700 retail stores and 60 shoe-production facilities in over 30 countries; Sonja, from a historical Swiss family, a sparkling attractive student of architecture at the Swiss Federal Institute of Technology in Zurich. The family is rather historical (Sonja rightly describes it as “second to none”); one of Sonja’s ancient predecessors on her father’s side, the mayor of Bern, succeeded in convincing the Habsburg contingent at the conference leading to the Peace of Westphalia to formally recognize the Swiss independence (Switzerland declared its independence many years earlier, but the Habsburgs refused to accept it – and who can blame them?). Sonja’s father, George Wettstein - then a young lawyer - worked in Paris for the lawyer defending a Jewish officer in the French army, Albert Dreyfus, who was convicted of treason in camera by a French court-martial and sentenced to degradation and deportation for life; later – with an article about exchange of prisoners – influenced the decision of the Red Cross organization to extend its agenda to the welfare of prisoners of war; and in 1943 founded in his City a branch of the Rotary Club (Sonja’s father and her husband “were very different people, but both were visionaries, both wanted to change the world”).

Their first meeting had nothing to do with romance: Sonja’s father, a distinguished lawyer, represented Bata’s interests in the world and whenever any member of the Bata family came to Switzerland, they would stay at Sonja parents’ home. A few years before the war (Sonja was still a child) Thomas (a young man then) came to Switzerland for a meeting with her father (at that time men visiting her father were not of major interest fo Sonja), and because close to the family residence was a nice little hill for tobogganing, Thomas decided to have some fun. He did: he turned up. Sonja was directed to brush his jacket. As she brushed him, she realized that the man, whose jacket she was brushing, was the young man who arrived earlier to meet her father. But they didn’t become familiar with each other until after the war when Thomas came for a visit from Canada, where he moved with a group of employees from the Bata enterprise base in Zlin in the spring of 1939 and lay the foundation for developing a major factory in a place in the Eastern Ontariom which was to bear the Bata name, Batawa. Sonja and Thomas married in 1946. They settled in Toronto. So started a remarkable odyssey of the Czech-Swiss immigrant couple in a country which Thomas chose because – in his eyes – Canada was a land offering a blend of European business culture and American more lively entrepreneurial spirit.

The beginnings were not easy. In 1946 most of Europe and Asia were only slowly emerging from the devastation of the Second World War; the Czechoslovak government, dominated by the Communists, was nationalizing Bata properties in Czechoslovakia; the lawsuits about the ownership of Bata’s companies, between Thomas and his mother on the one hand, and the founder’s step-brother, Jan Bata, on the other, were in full swing. Thomas was lucky to have on his side a woman of such unique qualities, who shared his dream to complete the Bata’s production and retail net worldwide, and to create in Canada a new organization around the Batawa centre. Sonja was aware how much her husband wanted to be a worthy successor of his father. Although he lost him to a plane crash in 1932 when he was only 17, he thought of him often and saw in him an example (“His worry in life” /as Sonja put it/ “is that he might not live up to his father’s goals, that he might fail his father”). Thomas identified himself with his father’s idea of ‘responsible capitalisms’. At the celebration of the 100th anniversary of the founding of the Bata organization i Prague in May, 1994, Thomas proclaimed his adherence to his father’s philosophical legacy: “Service is the life of business. Economic performance is important – without it we cannot survive, but it is not the only responsibility of today’s business activity. The real task of business activity is to deliver service by production and sale of products satisfying the needs and demands of the society and at the same time be an organization which – together with the community and government organs – contributes to the well-being of the citizens.” {This passage also served as a motto at the inauguration of the Series of Thomas J. Bata Lectures on Responsible capitalisms, organized jointly by the Schulich School of Business, York university in Toronto and Tomáš Baťa University in Zlín, at the Art Gallery of Ontario on February 19, 2010). Thomas and his family saw business and enterprise as a public undertaking to contribute – by creating economic advancement – to the affluence of people in the whole world.

As a member of the board of directors and Vice-President of the Bata Shoe Company, Sonja was an integral partner in all Thomas’ significant decisions. Their offices were next to each other and Thomas wisely relied on Sonja’s extraordinary intelligence (at a time when women were not considered sufficiently advanced in their development to have their economic views taken by men seriously), as well as her professional expertise, her fascination with shoes, including the history of their development in various countries and her understanding of the influence of the western mass- production {including Bata’s) on the local production. Was that the beginning of the Bata shoe museum?

Thomas’ business philosophy (‘a capitalist with a social conscience’] was one of the reasons (of course he was also a good-looking young man with nice manners) why she became fond of him. Even as a young girl she admired people with a purpose, and Thomas wanted to make the world better. Her instinct for fashion changes and a considerable entrepreneur talent were a real contribution to their joint goal to realize Thomas father’s dream to put shoes on the feet of every man, woman and child in the world. Although during their married life they made business decisions together, and Thomas tested his ideas and solutions on her, their marriage survived gloriously (Thomas’ s explanation was that they never mixed love and business).Together, they experienced  magnificent events, such as the triumphal welcome they received in Zlín after the fall of communism.

Both had strong social conscience, Sonja was (and is) convinced, that the citizens of the democratic countries have a moral duty to use their talents and time in the service of their communities, and although her successes in business are remarkable (she served – in addition to Bata Shoe Company – on the board of great companies such as Alcan Aluminum Limited, Canada Trust and Canadian Commercial Corporation), they pale in comparison with her achievements in the realm of philanthropy.

Sonja’s achievements in the fields of education, health care and environment  have few – if any equals. She chaired the National Design Council (there her contribution was especially significant – she helped to expand the range of materials used in making various products: for example at that time furniture was made from oak wood); she chaired (and then served as honorary chair) the World Wildlife Fund Canada (an organization for which she has a soft spot in her heart); she also chaired the Governor’s Council, North York General Hospital and The Council for Business and Arts Canada. She is the founding chair of the Bata Shoe Museum in Toronto, served as chair of Junior Achievement and presently serves as the organization’s honorary chair for Europe (she is particularly proud of the Junior Achievement’s success in Russia, where it has 500,000 members), served as trustee of the Art Gallery of Toronto, on the advisory Council of the Shastri Indo-Canadian Institute founded by the then Governor-General of Canada, Roland Michener to facilitate exchange of professors between India and Canada), the Council for Canadian Unity an the Canadian Club of Toronto. She sits on the Girl Guides World Finance Committee, she is a founding member of the Toronto French School and served as governor of York University. Since 1989 she served as an honorary Captain in the Canadian Navy (she also christened one of its ships) and on the board of the Military College in Kingston. Her interest in the military has roots in her native Switzerland, where young people consider service in the Swiss army as a duty (“in democracy the citizens have not only rights, they also have duties”), even though their country neither plans attacking other countries, nor does it anticipate being attacked by them (even Hitler largely respected the Suiss neutrality). The Swiss army is the guardian of law and order and does much good work in the event of natural disasters. Sonja admires the approach at the Military Academy in Kingston which stresses the code of honor, and teaches the students to learn to give orders one day and receive them themselves the next. Sonja sees – not only from the military point of view, but also the economic perspective - the enormous importance of the arctic region as possibly the future main business route on the American continent.

You realize the scale of her interests, when you hear her talking about our (and not only on this continent) educational system. In her view the system fails to pay attention  to the economic needs. She saw – especially in the countries ruled until recently by communist regimes – the passivity of young people in shaping their own destinies. Too often do they expect the government to find jobs for them, instead of looking around and seeking opportunity for the use of their talents and their energy. She feels that in the future there will be fewer jobs available and the individual initiative will be more and more important.

Sonja saw the world from many angels: the world of the poor who find it hard to maneuver their lives to a hospitable plateau; as well as the world of the rich and powerful. She met with presidents and world leaders, and has received almost all the honors the world has to offer, including: Officer of the Order of Canada; the Shoe Person of the Year (1985); Woman of the Year (North York Chamber of Commerce), McClure International Service Award; Canadian Business Hall of Fame; CESSO Award for International Development; BNai Brith Humanitarian Award; and Silver Medal of the United Nations Environmental Program (1982). She also collected – from Canadian and American universities – seven or eight honorary doctorates (she isn’t quite sure about the number and also playfully mentioned, how one acquaintance reminded her that he had a ‘real’ doctorate). Which of her activities means the most to her? “To sow seeds, see them sprout, and then let others take over”. One of her most successful and satisfying sowing acts is the already mentioned Junior Achievement organization. But no one should think that this activity is always easy. Sonja will tell you that it is sometimes difficult even in your own family.

For example, the Bata Shoe Museum. Sonja has begun with collecting shoes all over the world in 1940s and by 1970s the area, where they were stored, was overflowing. Solution? Why not a shoe museum? And why not the Bata Shoe Museum? But she had hard time convincing her family that a Bata Shoe Museum was – as the future proved – an fantastic idea. But Sonja doesn’t give uo easily and thanks to her ability to win even lost battles, Toronto is enriched by a unique jewel. It occurred to me what a huge effort was required to find a suitable piece of land in the very centre of the city, to secure financing for purchasing it, for erection of the building, for purchase of shoes made through the centuries in almost every region of the world, to secure the operation of the museum not for a month or a year, but for a very long time. Bata Shoe Museum (designed by a leading firm of architects, Moryama@Teshima) was officially opened in 1995. It is managed by the Bata Shoe Museum Foundation established in1979. The stated purpose of the museum? A leaflet published by the Museum puts it this way: “The Bata Shoe Museum is examining the extent to which shoes, more than any other personal item, mirror the way of life, culture and customs of people who wore them.”

Sonja doesn’t see the Museum as the property of just her family. In some mystic way, the Museum belongs to all who participated in its building and who are securing its smooth everyday operation (for many years one of the voluntary guides was Hana Pelnářová), to all who come to learn and to enjoy this splendid collection of items, prosaically essential (in helping to win war battles and soccer and hockey matches but also ballet competitions) and also adding to the beauty of the woman’s leg in the eternal game of Eve with Adam.

Sonja (in this she learned much from Thomas) refuses to live in the past: each of us lost and won some battles, each of us experienced pain and joy, happiness and despair. The beautiful and good remains in us; we cannot change the ugly and bad. We cannot change the past and by returning to it, we just waste our energy and time. And there i always something ahead of us, a new goal, another opportunity to sow a seed and help it to sprout. A great majority of us – if we live that long – after we reach 80, simply don’t have the energy for new adventures. That doesn’t apply to Sonja. She set for herself a new goal. In 2005 she founded the Batawa Development Corporation and bought from the Bata Shoe Company 1,600 acres (they weren’t cheap), where she plans to develop an industrial and residential centre. For years it looked as if problems- such as for example – the water supply to the area, would kill the project. But lately, the local and district authorities decided to cooperate, Sonja put together a planning team and between working visits to the Toronto Museum and trips to Europe or India, she is providing leadership to realize her possibly largest project.

Sonja’s idea of happiness – apart from the fragile personal romantic happiness, described by a Czech poet (I believe it was Wolker) as “a golden little fly”, is to be useful, plan new projects, improve your neighborhood, help people. She loves nature (“nature is a miracle”), a thousand times, watching the night sky, she experienced the feeling how insignificant, face to face with the universe, everyone of us is, but she feels (“religion is the most intimate personal matter of every human being”) that  in the splendor of the universe and the mystery of life dwells a purpose beyond our understanding (in this Sonja is in a good company: Einstein, Churchill}. Each of us has a duty to serve life, protect our planet… and never give in. A magnificent human being, Sonja Bata. The wealth and name of the Bata family may have helped. But the spark was (and is) Sonja’s. Hers is also the philosophy of life and steadiness of purpose. Perhaps I should add that Sonja and Thomas Bata brought up three children (Sonja: “we had some help”). In 2001, Sonja and Thomas handed the chairmanship of the family concern to their son, Thomas George Bata.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Kerské polesí nedaleko polabského Nymburka má zvláštní, neopakovatelnou atmosféru, kterou ve svých knížkách popsal spisovatel JUDr. Bohumil Hrabal stejně dobře, jako později ve svých filmech „namaloval“ režisér Jiří Menzel.

Mezi vzrostlými borovicemi zde najdete obydlí prostá a funkční, stejně jako honosná sídla, jejichž hlavním účelem je nenechat nikoho na pochybách, jak tučné konto v bance jejich majitel vlastní a jak významnému společenskému postavení se, a nejen ve svém okolí, těší. Nedávno se mi ve zdejší hospodě U Pramene svěřil můj bohatý známý, že z přepychového domu, který si tu před dvěma léty postavil, teď po rozvodu v podstatě využívá jen malou, útulnou pracovnu, která mu je zároveň jídelnou i ložnicí. Zbytek usedlosti pro svůj život vlastně ani nepotřebuje.

Lesní chata, kterou si zde pořídil a vydržoval spisovatel Bohumil Hrabal (28. 3. 1914 – 3. 2. 1997) patří k těm prvním přesto, že by si populární autor, dvakráte navržený na Nobelovu cenu za literaturu, mohl dovolit sídlo onačení. Ale proč by to dělal? Neměl zapotřebí dávat okázalým způsobem života najevo svoji výjimečnost a ani to nedělal. Přesto… nebo právě proto… jsou jeho povídky tak zajímavé, jedinečné, neokázalé a ze života. Když jsem tu Bohumila Hrabala v předvečer jeho životního jubilea navštívil s žádostí o rozhovor, seděl u elektrických akumulačních kamen a zahříval si nemocné klouby, které v sychravém únorovém počasí o sobě dávaly znát víc, než kdy jindy. První kontakt byl poznamenán Hrabalovou tvrdostí, místy přecházející až do agresivity. Správně jsem však odhadl, že se jedná o ochranný krunýř nebo štít, kterým po způsobu starých rytířů chrání svoje staré tělo a křehkou duši před průnikem cizího meče. Za maskou „bojovníka“ jsem však uhlídal Hrabalovu ryzí osobnost s puncem plachosti.

„Nesmíte se na mne hněvat,“ omlouval se později pan Hrabal. „Dovedu být někdy i zlý. Už neznám tu míru zdvořilosti, jisté plachosti a cudnosti, jakou jsem měl dříve. I když i dříve moje podstata byla někdy taková, že jsem rád vstupoval na tenký led. Pro spisovatele je těžké si přiznat, že dosáhl jistého vrcholu i té prázdnoty. A v této fázi se teď nacházím. Moje tendence je nyní už sestupná. Jsem stařec a nemám, kromě malých esejí, už důvod psát. Na větší knížku se už necítím.“ Zeptal jsem se: Proč? „Protože už nemám dostatečný důvod k psaní,“ bez rozmýšlení odpověděl můj hostitel. „Mám ten dojem, že co jsem udělat měl, to jsem udělal. A moje nebesa jsou usmířena. Víte, teď je pro mne nejdůležitější, že nemám pocit, že jsem žil nadarmo.“

Hovor se pak v příjemně vytopené místnosti točil kolem všeličehož. Pan Hrabal se rozpovídal o své kerské chatě, do které každou volnou chvíli utíká z Prahy, o milovaných kočkách, jenž sem jezdí krmit, o oblíbeném kocouru Cassiovi, který se tu už dlouho neukázal, i o panu režiséru Menzelovi, se kterým za pěkného počasí chodívali kerským polesím a diskutovali spolu o finální podobě filmového scénáře, který pak čtyřikrát, pětkrát a někdy i šestkrát přepisovali, až se nakonec přece jen ustálil do té podoby, podle níž bylo možno natočit film. Když jsem v závěru setkání nenápadně stočil řeč na rodiče a manželku, Bohumil Hrabal se nadlouho odmlčel, ale pak odpovědět odmítl. „Nezlobte se. To už stačí!“ řekl důrazně, a svolil jen k pořízení několika snímků, které jsou od té doby vzácným pokladem v mém soukromém fotografickém archívu.

Od té doby kdykoliv do Kerska zajedu, vždy se jdu alespoň zvenčí podívat na útulnou, ale neokázalou Hrabalovu chatu. Dovnitř jít nelze, protože obydlí už dávno změnilo svého majitele a ani Hrabalovým příbuzným už nepatří. Škoda. Rád bych se tam v životě ještě alespoň jednou podíval stejně tak, jako bych se rád podíval do chalupy, ve které žila moje dobrá a moudrá babička. Ale ani jedno, ani druhé už nejde.

I když…Možná se letos, v roce 15. výročí spisovatelova tragického úmrtí přece jen osmělím, zazvoním u vrátek a požádám nového majitele o laskavost. Od Jana Řehounka vím, že takových zájemců by se našlo víc než dost. Proto můžeme litovat, že v bývalé Hrabalově kerské chatě není alespoň malé muzeum, které by připomínalo našeho velkého spisovatele, dobu a místo, kde rád žil a tvořil. Jsem přesvědčen o tom, že genius loci z této lesní chaty ještě neodešel, a tak by se ještě dalo leccos  zachránit.

***

Vladimír Cícha

Pábitel neumírá

(B. Hrabal + 3.2.1997)

Myslitelé a filosofové vyvádí jej z fakulty právní
do skutečného života
Aby jej zhodnotil a prožil mnohonásobně za nás
Aby na ulicích a v hospodách moudrosti filosofů ověřoval
Aby jazyk český umocnil další dimenzí, magickou silou slova
Aby mnohému z nás pomohl nalézt perličky v hloubi duše
perličky slov, nálad a pocitů
abstraktní i skutečnou cenu obyčejného života
Aby založil magickou burzu s akciemi pábení
Aby jinak objevil půvab kapičky rosy
i závodního motocyklu
nádheru života a častou pošetilost smrti
Aby mílovými kroky ubíral se českou literaturou
stříbrnou nití imaginace spojuje klasiku s modernou
Aby neschopnost opustit psací stroj Perkeo
ohnula jej k několika neblahým úplatkům moci
Aby se však vyznal ze všeho se střízlivou přesvědčivostí
ač ne hrdina, přece ne zbabělec…
Milovník magických pláten Jacksona Pollocka
Do svých hostinců vcházel v kabátě z čiré originality výrazu
majitel absolutního sluchu pro řeč hovorovou
Aby pak jednoho dne
padaje prostorem
usmíval se možná spokojeně
zatímco nakrmení holoubci
v protipohybu vzlétali vyděšeně k nebi
Zazněla smuteční hudba, vážná slova
Odešla duše do nekonečného všehomíra?
Nevím … vím jen, že skončil se život
Ale že pábitel neumírá …

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Foto pro CzechFolks.com © Milan Richtermoc

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Před Vánoci při návštěvě Prahy jsem v jednom malém, ale zavedeném antikvariátě v Dlážděné ulici spatřil za výlohou pěkně vyvedenou barevnou litografii, symbolickou formou zobrazující fenomén magické Prahy skrze portréty Karla IV., Rudolfa II., a Franze Kafky. Litografie se mi zamlouvala. Psala se však neděle. A přesto, že byla zlatá, zde měli zavřeno. Proti svým zvyklostem jsem se do stověžaté metropole vypravil hned následujícího dne s jediným cílem – litografii získat. Neuspěl jsem. Pouhých osm minut před mých příchodem byla prodána jinému zájemci.

Teď by se mi litografie obzvlášť hodila, protože bych jí mohl ilustrovat své malé pojednání o Rudolfu II. Habsburském, římském císaři, králi českém, uherském a chorvatském, který si, na rozdíl od Vídně, Prahu zvolil za své sídelní město. A zde také 20. ledna před 400 léty zemřel. Jako by to bylo včera. Tak výrazně osvícený Rudolf Prahu ovlivnil a vetknul jí na dlouhá pokolení nesmazatelný punc výjimečnosti a všude přítomné tajemné magie. Na této charakteristice se dodnes shodují zejména zahraniční návštěvníci Prahy.

O tom, kdo vlastně Rudolf II. Habsburský ve skutečnosti byl, se i po 400 letech vedou diskuse, v literárních kavárnách občas přecházející ve vyhrocené spory. Rudolf II. je na jedné straně charakterizován jako člověk posedlý ďáblem, bláznivý, cholerický – nebo naopak – uzavírající se před světem a rodinou do sebe. A ani jako panovník není z této strany hodnocen lépe. Traduje se, že na výkon svých úřadů nestačil a vlastně ho panovnické povinnosti ani moc nezajímaly. Mám pocit, že většina těchto charakteristik je falešná. Zřejmě se opírají o dochovaná hodnocení jeho mladšího bratra Matyáše. Tito dva bratři si ale „nesedli“. A Matyáš, pošilhávající po královské koruně, kterou nakonec 23. května 1611 skutečně získal, měl podle mého názoru dobrý důvod svého urozeného a netradičně vládnoucího bratra pomlouvat.

Druhá strana mince je stejně pozoruhodná jako první, ale ve světle nových dokumentů a svědectví doby se jeví pravdivější. Rudolf II. Habsburský je v nich vypodobněn jako osvícený a vzdělaný panovník, osobně se nad okolí nevyvyšující (za jeho vlády si na rozdíl od jiných monarchů ke své světské slávě nenechal postavit ani jediný pomník), skromný, tolerantní (za jeho vlády v Praze svorně vedle sebe žili katolíci, evangelíci, čeští bratři i kalvinisté) a mocně podporující vědy i umění. Císařovy dílny, jako byla alchymistická laboratoř, slévárna, observatoř, dále knihovna, obrazárna, botanická zahrada, oranžérie, zoologická zahrada s exotickými šelmami a v neposlední řadě třeba i kabinet mineralogie, neměly v tehdejší Evropě obdoby. Do císařových služeb se hlásili největší učenci své doby. Za všechny jmenujme Tycha Brahe nebo Johannese Keplera, který o svém mecenáši v dopise příteli s úctou poznamenal: „Císaři je vlastní archimedovský způsob pohybu, který je tak nenápadný, že je okem sotva postihnutelný. Časem ale uvádí všechnu hmotu do pohybu. Císař, sídlící v Praze, pramálo rozumí vojenskému řemeslu a přece: Uskutečňuje zázraky!“

Přidáme-li k tomu ještě skutečnost, že za šestatřicetileté císařovy vlády, což je v oné neklidné době samo o sobě jev unikátní, žila nejen Praha, ale i Čechy v míru, nevím, co bych na Rudolfovu obhajobu ještě dodal? Snad jen to, že přes četné nabídky Rudolf dokázal odolat svodům půvabných dívek a žen. Alespoň v tom smyslu, že do posvátného stavu manželského nikdy nevystoupil. Ženám se určitě nebude zamlouvat, dodám – li, že císař je mnohým mužům i v tomto ohledu osvíceným a nedostižných vzorem.

Pro pořádek doplňme, že Rudolf II. Habsburský se narodil 18. července 1552 ve Vídni. Za českého krále byl korunován v roce 1575. Roku 1611 byl pod tíhou okolností donucen k abdikaci, ale nový panovník Matyáš mu Pražský hrad velkoryse ponechal k doživotnímu užívání. Rudolf II. si však panovnickou penzi ve svém oblíbeném sídle nad Vltavou dlouho neužil. O pouhých osm měsíců později, 20. ledna roku 1612, zde k lítosti mnohých náhle zemřel.

O 399 let později se talentovaný umělec pokusil na své barevné litografii zachytit dosud patrnou a stále mocně působící magii zlaté Prahy. K nositelům této tradice si, vedle Karla IV. a Franze Kafky, vybral a do středu své kompozice umístil císaře a krále Rudolfa II. Udělal to mistrovsky. Tak dobře, že kdyby žil v Rudolfínské Praze, jistě by se vedle Giuseppa Arcimbolda, Hanse von Aachena, Jakoba Hoefnagela, Adriana de Vriese nebo Jorise Hoefnagela právem hřál v paprscích císařovy přízně.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Samozřejmě dětská hádanka – šli dva Šlitři, tedy Šlitrové, jeden z nich byl nositelem jména Jiří, narodil se 15. února 1924 na Semilsku v Zálesní Lhotě, místní části obce Studenec u Jilemnice. Na domě, kde spatřil světlo světa, je pamětní deska, odhaloval ji Jiří Suchý. Tolik úvod číslo 1.

V Rychnově nad Kněžnou byla v listopadu 2003 sundána pamětní deska Jiřímu Šlitrovi z vily nad parkem na rohu ulic Smetanova a 5. května, v níž měli Šlitrovi svůj první rychnovský byt. Za půl roku byla v tichosti sejmuta kvůli neutěšené fasádě onoho domu ve spoluvlastnictví několika rodin a převezena do ateliéru jejího tvůrce Zdeňka Kolářského v Kostelci nad Orlicí. Připomeňme, že byla slavnostně osazena toho roku na jaře v rámci 10. ročníku festivalu Šlitrovo jaro, kdy mezi stovkou přítomných byli i sestra Jiřího Šlitra Olga Mroženská s manželem a životní Šlitrova partnerka Sylva Daníčková, z dalších hostů pak mj. Jiří Datel Novotný z divadla Semafor. Vlastního odhalení dvoudílné pamětní desky – jedné části textové a druhé s motivem buřinky a klaviatury  – se tehdy ujala sestra Šlitrova Olga a Jiří Datel Novotný. Ta deska měla smůlu už při odhalování – látka, již byla zakryta deska, spadla při slavnostním okamžiku jen z textové části a pro zbytek se muselo vylézt po žebříku. Což se stalo v roce 60. výročí Šlitrovy  maturity na rychnovském reálném gymnáziu. Tolik úvod číslo 2.

Vlastní stať: Starosta Studence mně přeposlal 8. března 2006 tento mail: Vážení, hledáme umístění pro pamětní desku Jiřího Šlitra. Díky grantu, který udělila městská část Praha 2, vznikla pamětní deska, kterou měl příjemce grantu umístit na domě v soukromém vlastnictví na území Prahy 2 v místě, kde Jiří Šlitr bydlel. Mezi příjemcem grantu a vlastníkem domu však nedošlo k dohodě o umístění desky. Deska zatím nemá nápis (viz přiložená fotografie). O vhodném nápisu bychom jednali dále podle umístění desky. Pamětní desku poskytne příjemce grantu zdarma. Máte-li prosím nějaký námět na umístění desky (nemusí to být rodný dům, může to být například škola, kterou Jiří Šlitr navštěvoval), dejte nám prosím vědět. S pozdravem Martin Bradáček, vedoucí odboru kultury a informací ÚMČ Praha 2, telefon 236 044 118, 606 627 245. Na kamenné desce, která představuje otevřenou desku koncertního křídla, je silueta hlavy Jiřího Šlitra v typické buřince. Deska má rozměry – šíře 910 mm, výška 1280 mm, hloubka 50 mm. Váha je kolem 110 kg.

Je milé, že ausgerechnet na mě se studenecký starosta Tauchman obrátil (rok předtím jsem do Zálesní Lhoty vedl zájezd rychnovských seniorů a on nás tam velmi mile přijal). Mail jsem samozřejmě předal tehdejšímu rychnovskému starostovi Jiřímu Roklovi, jeho třem náměstkům, vedoucímu odboru kultury a řediteli Gymnázia F. M. Pelcla. A taky starostovi Skuhrova nad Bělou Vladimíru Bukovskému – ostatně právě v této vesnici našli Šlitrovi útočiště po mnichovském diktátu.

Přidávám pokračování, mělo název Kostlivec na střelnici s podtitulem nerudovský problém po rychnovsku.

Slovo má 16. 2. 2009 Jan Tydlitát z rychnovské s.r.o. Kultura: „Deska byla v roce 2006 převezena do Rychnova, přijel i její autor pražský akademický sochař Václav Novák. S ním jsme řešili, co by se s ní mohlo udělat, protože tato deska – podle jeho vyjádření – nesmí přijít ven a musí být v interiéru. Proto se rozhodlo, že by bylo ideální, kdyby se za účasti místostarosty dr. Richtera umístila nad tělocvičnu rychnovského gymnázia do veřejnosti přístupné a se samostatným vchodem Koncertní síně Jiřího Šlitra. Na ni je už projekt architekta Šugla, bývalého žáka tohoto gymnázia, jenomže dotace – z Unie, nebo z kraje, nevím – je v nedohlednu, tak se koncertní síň dělat nebude. Proto se řešilo, co dál – deska se stala opět kostlivcem, tentokrát v Rychnově. Vymyslelo se místo v prvním podlaží gymnázia, kde už je deska Františka Martina Pelcla, rychnovského rodáka a prvního profesora českého jazyka a literatury na pražské univerzitě. Jenomže vyvstala otázka, jestli by to bylo šťastné, když v gymnáziu Jiří Šlitr už jednu desku a galerii jeho karikatur profesorského sboru má. Navíc v budově, která slouží studentům a maximálně rodičům, kteří přicházejí na rodičovské sdružení. Není to budova veřejná, kam lidé přicházejí. Znovu se otevřela otázka umístění této desky do interiéru zrekonstruovaného Pelclova divadla, která už kdysi byla ve hře. Dokonce se tam vybralo místo, ale minulý týden došlo k setkání s architektem Pošepným, který dělal rekonstrukci a řešení interiérů tohoto divadla, a ten tuto věc zamítl. Tedy do jeho interiéru tato deska jít nemůže, a tak se stala dalším pokračováním kostlivce ve skříni. Tuto otázku jsme dnes řešili s vedoucím správy majetku města Jaroslavem Tichým znova. Jenže v té době už pražský magistrát, který tuto desku nechal udělat a chce mít u ní tabulku, že byla pořízena z jeho peněz, věděl, že deska bude v interiéru Pelclova divadla a už se našel i termín odhalování 25. dubna 2009 v rámci 16. ročníku Šlitrova jara. Ví to Šlitrova dcera Dominika Křesťanová i její matka Bohumíra Peychlová, na odhalení budou, ale teď se to místo odhalení zrušilo. Dnes (16. 2. 2009) se to tedy znovu řešilo a znovu padla otázka na gymnázium a znovu, že to je tam nešťastné. Teď se konečně našlo místo: V kině na začátku levého přísálí je krásné místo, kde se bude moci umístit. Bude nasvícená a je v budově, která slouží veřejnosti a v níž se konají festivaly Šlitrovo jaro, Rychnovská osmička a Filmový smích.“

Ke Kolářského desce Jiřího Šlitra opět Jan Tydlitát: „Vila nad zámeckým parkem na rohu ulic Smetanova a 5. května, jejímž prvovlastníkem byla rodina nedávno zemřelého JUDr. Zahradníka a která usilovala o umístění této desky, má nyní asi pět majitelů, ti se však nemohou dohodnout na opravě fasády. Paní Zahradníková je nemocná a její dcera ing. Stöcklová, pracovnice památkové péče na ministerstvu kultury (nyní v důchodu), věří v to, že se ta věc obrátí v dobré. Tvůrce oné dvoudílné desky Zdeněk Kolářský ji má ve svém ateliéru a není mu jedno, že u něj ta deska leží. Tak se hledalo jiné řešení a našlo se po jednání s domovním důvěrníkem domu čp. 649 na rohu ulic Jiřího Šlitra a Hrdinů odboje, kde bylo v Rychnově třetí bydliště Šlitrových. Bylo by to ideální, jenomže vlastníci tohoto domu se k návrhu vyjádřili tak, že když jim město zaplatí opravu fasády – jimi byla vyčíslena na 250 tisíc korun, tak že dají souhlas k umístění desky. Pochopitelně město do toho jít nemůže a nabízelo částečnou opravu místa, kde by deska byla umístěna, a pak by si fasádu mohli majitelé dodělat. Vlastníci se postavili zásadně proti. Deska už ale na to byla připravena, měla předělaný text, který odpovídal tomuto domu, a jinam se dát nemůže. Tak se vymyslela třetí varianta – že by se v parku Legií naproti gymnáziu zřídil nějaký pylon tam, kde je památník obětem válek. Na něj že by se ona deska dala, ale s tím, že by se rozřízla a z rohové desky by se daly dva pásy pod sebe. Jenomže na oné desce je nápis, že zde Jiří Šlitr s rodiči a sestrou pobýval; to by ale znamenalo, že by měli v parku stan nebo byli bezdomovci. Mělo se to řešit šipkou, která by ukazovala k onomu domu. Což je nelogické, byl by to Kocourkov. Tak deska zůstává s otazníkem, co s ní.“  Psáno 16. února 2009. 

14. 3. 2006 Tomáš Jelinowicz, vnuk Karla Poláčka: To bolí, že se nedovedeme postarat o vlastní kulturní dědictví. Na všelijaké megalomanské akce jsou miliardy, ale na tyhle věci není. Vidím to i z hudby, kdy zapomenutí čeští skladatelé jsou známí v cizině a u nás absolutně ignorovaní. U Šlitra mě ten nezájem překvapuje, protože ještě je v živé paměti mnoha lidí.  

17. 2. 2009 Zdeněk Zahradník, ředitel Muzea východních Čech Hradec Králové: Mám jeden konkrétní návrh: Pokud jsou desky chápány jako kostlivci, zřiďte v Rychnově nad Kněžnou – okresním městě Poláčkově – kostnici a šupněte je tam.

18. 2. 2009 Jaroslav Kos, bývalý místostarosta Rychnova nad Kněžnou: Pamatuji se, jak jeden skuhrovský soudruh prohlásil, že Skuhrov je celý parkem a nechal zlikvidovat nádherný park proti vile. Tak ustoupila okrasná zeleň jednomu úděsnému paneláku a Skuhrovští jednomu blbci s mocí. Šlitrovi bydleli v Rychnově na třech místech. Nejdéle bydleli v domě naproti gymnáziu. Když nedopadla varianta pamětní desky s domem na Sibiři, připravila se varianta druhá, dům, kde Šlitrovi rodiče bydleli deset roků. Normálně uvažující člověk by byl rád, kdyby dům, kde bydlí, se pyšnil upozorněním na významné osobnosti. Nikoliv obyvatelé domu čp. 649. Těm je to na obtíž a ještě vyžadují finanční kompenzaci. Pak se divte, že máme v zemi takový Kocourkov! PS: Otec J. Šlitra mě učil fyziku. V dobách totality se nebál, nám žáčkům, vyprávět o invazi spojeneckých vojsk. Proto taky nebyl soudruhy v Rychnově oblíben. Teď mě napadá, není tady nějaká souvislost?

24. 2. 2009 Ondřej Suchý, novinář a moderátor, komentoval tento text, který vyšel v Neviditelném psu na , a připsal: Při jeho čtení se mi vybavilo hned několik jiných neradostných událostí, kterých jsem byl svědkem: Sotva jsme kdysi odhalili bustu Vlasty Buriana na jeho vyšehradském hrobě, byla ukradena… Přes padesát let bydlím v Praze na Starém Městě, kde jsem chodíval Pařížskou třídou kolem busty operního pěvce Otakara Mařáka. Zmizela. Když jsem se dozvěděl, že na Barrandově před léty náhle zmizela busta režiséra Martina Friče, dostal jsem vztek a začal po ní pátrat. Našla se nakonec uskladněná v depozitáři s uraženým kusem podstavce. Peníze na opravu nebyly. A tak se této ostudy ujala Společnost Vlasty Buriana, sehnala sponzory, podstavec bude opraven a Martin Frič se vrátí letos v dubnu zpátky na své místo. Nu – alespoň jeden případ s dobrým koncem! Snad… Ještě není duben…

25. 4. 2009 byla vzácným hostem XVI. ročníku Šlitrova jara světová operní pěvkyně Soňa Červená (1925), dcera Jiří Červeného, zakladatele kabaretu Červená sedma. V postranní chodbě rychnovského kina spoluodhalovala se Šlitrovou dcerou Dominikou Křesťanovou pamětní desku Jiřímu Šlitrovi.

Závěr: Poláčkův rodný dům byl za komunistů zbourán, deska na oné rohové vilce nad parkem, v níž měli Šlitrovi svůj první rychnovský byt, je od listopadu 2011 osazena znovu, ale k té v kině se nedostanete. Kino bylo ve stejném měsíci zrušeno (promítá se v Pelclově divadle) a zavřeno. A co s jeho budovou a pamětní deskou v něm bude dál, bůh suď…

Post scriptum: O tom, jak, byly ničeny za komunismu památky, svědčí salla terrena na bývalé francouzské zahradě kolowratského zámku v Rychnově nad Kněžnou, již si předělaly tehdejší instituce na kanceláře – Východočeský památkový ústav Opočno a sídlilo tam vedení bývalého okresního muzea. K tomu mailoval 11. září 2007 Tomáš Jelinowicz:

Vám i mně se z tohohle zvedá žaludek, ale bohužel se mi zdá, že mnoho lidí v této zemi to nepovažuje ani za fakt, ani za problém. Znám jednoho člověka, který  má široké architektonické, historické, umělecké a vůbec estetické znalosti a přitom Tvrdí, že komunisté nijak zvlášť nezanedbávali památky. Spíš to vidí jako problém toho, co přišlo po komunismu. Neuvěřitelná slepost. Tím, že na tyto věci poukazuje, píšete o nich a dokonce fotograficky dokumentujete, určitě pomáháte citlivost a vkus zvyšovat. Vaše úsilí je obdivuhodné!!

„Velice Vám děkuji za tuto fotografii rodného domu Karla Poláčka ze srpna 1968, hezčí nápis si nelze představit, dobře si tu dobu pamatuji. Zaujalo mě, že Rychnov navštívil Ludvík Vaculík, velice si ho vážím. Jeho čeština je nepřekonatelně krásná, když mluví, tak je v jeho intonaci slyšet, že má dobrý hudební sluch. Vždycky jsem si říkal, že test svobody u nás bude, až Ludvík Vaculík bude moci svobodně psát. Jsem rád, že jsem se toho dožil,“ napsal mně 13. 8. 2008 v mailu vnuk Karla Poláčka Tomáš Jelinowicz. (Výstavu k výročí okupace 1968 zahájil v RK 11. 8. 2008 Ludvík Vaculík.)

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Kráma:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-kram/

Fotografie z archívu © Josefa Kráma
http://www.rychnovskypruvodce.info/

Lidský duch přebývá v lidském těle a, pokud jim toto spojení vychází, prodlévají spolu v harmonii jako dobří přátelé nebo stále zamilovaní manželé. Ovšem i bytost, navenek vystupující ve své fyzické a duchovní jednotě, k vyrovnanému životu nutně potřebuje obydlí, které má rád a ve kterém najde bezpečný přístav po plavbě v rozbouřeném moři lidského společenství. Někdy je tímto Domovem s velkým „D“ rodný dům. Jindy je tím pravým místo, ke kterému našinec přišel až v průběhu života.

Nedávno zesnulý exprezident ČR Václav Havel dával před luxusní vilou, situovanou na „dobré adrese“, přednost své celkem obyčejné chalupě v osadě Hrádeček u Vlčič na Trutnovsku.

Na podiv filmového režiséra Igora Chauna – „Štáb i já jsme čekali, že to zde budete mít luxusnější“ – Václav Havel odvětil: „ Když jsem byl vypuzen ze všech oficiálních struktur a ty disidentské ještě tolik nefungovaly, měl jsem hodně času. Byl jsem tady zalezlý, psal jsem si a měl jsem dost času dohlížet na rekonstrukci domu, který byl v zoufalém stavu. Tehdy se ten výsledek jevil mému okolí jako superluxusní vila. Od tý doby ovšem uběhlo více než čtvrt století a dneska je to normální domeček. Každej druhej má honosnější, že. Ale to mně je úplně jedno. Já nechci s nikým soutěžit. Pro mě je důležitý, že se tady cítím doma, že jsem si tu zvykl a prožil velkej kus života.“

Havlova slova mne inspirovala k úvaze o domech s geniem loci. Záměr byl bezděky podpořen příspěvkem doktora Kráma o byvší rychnovské obecní škole, do které kdysi chodil dnes poněkud opomíjený a ve stínu Jaroslava Haška nespravedlivě jsoucí spisovatel Karel Poláček. Vhodný dům s geniem loci jsem nemusel hledat dlouho. Je vzdálen pouhých pět kilometrů od naší venkovské usedlosti a nejméně dvakrát týdně, kolem něho jezdím. A protože jsem i osobnost kdysi zde bydlící, znal, rozhodl jsem se podělit se s vámi o genia loci, domu Jana Palacha.

„Jenda“ už dávno není mezi námi. V neděli 19. ledna před třiačtyřiceti roky na oddělení popálenin kliniky plastické chirurgie, nacházející se v pražské Legerově ulici, ve 14, 30 hodin podlehl zraněním neslučitelným se životem. V lékařské zprávě je uvedeno: „Zemřel klidně a tiše.“

Přestože Jan Palach ve Všetatech neprožil tak velký kus života jako Václav Havel na Hrádečku, vždycky se zde cítil doma. Doma v domě svých rodičů. Pro přesnost musím přiznat, že Jenda se ve Všetatech nenarodil. Byl sem však – hned jak to bylo možné – přivezen ze známé pražské porodnice a od té doby zde pokojně žil až do své tragické smrti. V osudný den (psal se čtvrtek 16. ledna 1969) vstal z lůžka ve svém pokoji v prvním poschodí domu jako vždy časně ráno. Ještě za tmy, vykročil mrazivým ránem na všetatské nádraží, odkud odjel osobákem do Prahy. Na vysokoškolské koleji Na Spořilově, kde občas kvůli odpoledním a večerním přednáškám přebýval, napsal své poslední dopisy, určené předem vybraným adresátům. Ve stejný den se v půl třetí odpoledne poblíž fontány u Národního muzea polil dodnes neidentifikovanou hořlavinou, kterou pak na sobě chladnokrevně zapálil. Přivolanou záchrankou byl převezen na oddělení popálenin, kde po třech dnech zemřel. Do rodného domu (říkejme mu tak) ve Všetatech se již nikdy nevrátil.

Dům rodiny Palachových se nachází poblíž okresní silnice, spojující Všetaty s Čečelicemi. Najdete ho snadno. Stojí na rohu Smetanovy ulice pod číslem popisným 337 v místech od nepaměti zvaných „V Sejtí.“ Podél domu protéká malý potok zvaný Klokoč, který jinak celkem obyčejné místo oživuje příjemným zurčením, někdy připomínajícím úryvky známých pasáží ze Smetanovy symfonie Má vlast. Jak už to bývá, duší celého domu a současně hlavou celé rodiny byla Palachova maminka Libuše. Pamatuji se na ni, když prodávala čaj, kávu, rohlíky a zákusky v malém kiosku na všetatském a později neratovickém vlakovém nádraží. Milá, příjemná, usměvavá a laskavá žena, které své dva syny – Jiřího a Jana milovala stejně vroucně, jako svého manžela Josefa (svatbu měli v roce 1939), cukrářského mistra a kdysi majitele malé, ale útulné a prosperující cukrárny. U Palachova skvělého učitele, spisovatele PhDr. Miroslava Slacha, jsem kdysi viděl několik černobílých fotografií z doby, kdy část Palachovic domu byla vyhrazena právě cukrárně. Vyhledávané a všemi oblíbené. Počátkem padesátých let byla živnost zrušena a Josef Palach musel za prací dojíždět do Brandýsa nad Labem, kde pracoval jako cukrářský dělník v n. p. Mlýny a cukrovary.

Na konci obce, kde se nachází Palachův dům, bylo tehdy v lukách velké fotbalové hřiště, neformální to středisko mnoha sportovních a společenských aktivit místních i přespolních. Nejen sportovci a jejich početní fanoušci, ale rovněž sokolové, zamilované dvojice, studenti brandýského a mělnického gymnázia i mladí učitelé z nedaleké základní školy se neopomněli zastavit a občerstvit právě zde – v Palachově proslulé cukrárně. Specialitou mistra cukráře byly křehoučké kremrole s nadýchanou čerstvou šlehačkou. Opravdu zde muselo být neformální, živé a kultivované prostředí. Není divu, že se sem lidé často a rádi vraceli, i když fotbalové hřiště dávno přestěhovali na opačný konec obce.

Mnohé z těch památných dob zavál čas. A ani po sametové revoluci po roce 1989 se sem dobré způsoby a živnosti, známé z byvších časů, již nevrátily.

Po smrti Jana, kterého v roce 1962 předběhl všemi milovaný otec František (zemřel na následky infarktu ve věku pouhých 52 let) Libuše Palachová v roce 1974 všetatský dům prodala a odstěhovala se do Kamenického Šenova k rodině svého prvorozeného syna Jiřího, který se zde usadil a pracoval v proslulé sklárně Crystalex jako brusič skla. Paní Palachová zemřela 24. září 1980. Veřejnost se tehdy ani nedozvěděla, že odešla matka, která dala našemu národu jednoho z jeho největších synů.

Zájemcům, kteří by na vlastní oči teď chtěli Palachův rodný dům vidět, bych jejich úmysl rozmluvil. Nebyl by to příjemný pohled. Dům je totiž vším možným, jen ne důstojným památníkem na velkého syna českého národa. Je trvale neobývaný. Vrata jsou zavřená, dveře zamčené a okna vytlučená.

V místnostech je nepořádek, jako by sem odkudsi přiletěl kulový blesk nebo sem zavítala nezvaná parta výrostků. Na dvoře, kde se za příjemného letního počasí kdysi tak příjemně sedělo nad černou kávou a kremrolemi se šlehačkou, uhlídáte jen nepořádek, v zimě milosrdně zakrytý sněhem a v létě vzrostlou lebedou.
 
Zachovalá pamětní deska na domě, hlásající, že zde žil a za svobodu českého národa na smrt odešel Jan Palach (1948 – 1969), zde působí až výsměšně. Nemám právo vznášet obvinění či vynášet soudy, proč tomu tak je a kdo za to nese odpovědnost? Naopak. Chci přijít s nadějí. V minulém roce se totiž v tisku opakovaně objevila zpráva, že Palachův dům, který léta chátrá, bude občanským sdružením „Národ pohasl“ od současných majitelů odkoupen a postupně přeměněn na Palachovo muzeum.

Úspěšnost projektu pochopitelně závisí na penězích. Sdružení je v první řadě hledá u místních podnikatelů, ale – pokud jsem dobře informován – zatím neúspěšně. Fotografie, pořízené během vánočních svátků 2011 dokazují, že projekt, alespoň co se vnější stránky týká, se zatím nepohnul z místa. Přejme si, aby Palachův všetatský dům ve Smetanově ulici, u kterého potok Klokoč pocestným občas zazpívá úryvky skladatelovy nejznámější symfonie, se v dohledné době přeměnil na deklarované muzeum s důstojnou připomínkou Palachova života a jeho oběti.

Dovětek:
28. října 1991 prezident ČSFR Václav Havel Janu Palachovi propůjčil „In memoriam“ Řád T. G. Masaryka 1. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Vyznamenání z rukou pana prezidenta na Pražském hradě převzal Janův starší bratr Jiří Palach.

* * *

Foto pro CzechFolks.com © Milan Richtermoc

Koláž v anotaci pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Záznam, o jeho literární činnosti v  Canadian Who’sWho patří mezi nejdelší v celé knize. Jsou v něm uvedeny všechny Škvoreckého knihy, mezi nimi: Zbabělci, Legenda Emoke, Tankový prapor, Mirákl, Prima sezona, Příběh inženýra lidských duší, Dvořák in love, detektivní romány o poručíku Borůvkovi, i příběhy vražd, které Zdena a Josef napsali spolu, počínaje Brief Encounter with Murder (Krátké střetnutí  s vraždou) v roce 1999. Většina byla přeložena do angličtiny i jiných jazyků. Josef Škvorecký byl poctěn mnoha cenami: Gugenheim Fellow, Neustadt International Prize for Literature, Governor General’s Award (za Inženýra lidských duší), Order of Canada, Řád bílého lva a hrst čestných doktorátů.

Škvorecký začal svoji torontskou akademickou kariéru jako hostující docent anglické literatury na Torontské Univerzitě v roce 1968. V roce 1972 byl jmenován mimořádným profesorem anglické literatury a mimořádným profesorem v Drama Centre a v roce 1975 profesorem. Zúčastnil se akcí Centra pro evropská, ruská a eurasijská studia, například Semináře o Československu. Také oba, Zdena i Josef, měli blízko k Novému divadlu: Zdena byla zakládající členkou Nového divadla v roce 1970 (nemýlím-li se, zahrála si v Jiráskově Lucerně, kterou Nové divadlo zahájilo činnost) a Josef pro divadlo napsal hru Bůh do domu.

 Naposled jsme jim tleskali 29. května minulého roku v divadle Myseriously Yours ( kde – tehdy se divadlo jmenovalo Limelight Dinner Theatre – zanechal výraznou stopu na českém i anglickém divadle Adolf Toman). Večer 29. května byl – vedle rozloučení s generálním konzulem ČR Richardem Krpačem – holdem Josefu Škvoreckému. Viděli jsme film Rytmus v patách podle příběhu Josefa Škvoreckého “malá pražská mata hara”, který vydala v dubnu 2003 Literární akademie (Soukromá škola Josefa Škvoreckého) jako první svazek edice Josefa Škvoreckého. Příběh líčí osudy skupiny mladých lidí po komunistickém puči. Všichni skončili špatně (s výjimkou Danyho Smiřického (alter ego Josefa Škvoreckého), kterého si komunistický funkcionář, který o zatýkání rozhodoval, nechával v záloze. Film končí bolavou i vznešenou větou zestárlého Danyho Smiřického: “Nikdy jsem si neodpustil, že jsem to přežil.” Zdena a Josef Škvorecký přišli úmyslně pozdě a byli na balkon vpašováni zvláštním vchodem. Když se chystali k odchodu, Richard Krpač oznámil jejich přítomnost a sál zabouřil potleskem, který ještě vzrostl, když dr. Škvorecký smekl klobouk (který ještě nedávno kryl bujnou kštici) a odcházel, opíraje se o tlačítko, velkolepý (je hluboce věřící katolík) pokorným přijetím svého lidského údělu.

V posledních měsících svého života se těšil nadějí, že se najde dost finančních prostředků, aby mohlo být zfilmováno jeho snad nejzávažnější dílo, Zbabělci.

Smrt Josefa Škvoreckého byla zaznamenána světovými medii, zvlášť torontským tiskem.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/ 

Dominantní výtvarnou tvorbou se po mnoha směrech, kterým se během života věnoval, stává a na celé čáře vítězí právě tvorba koláže v nejširším smyslu. Jako koláž nahlíží i na svůj život.

Chceme-li tomuto tak všestrannému umělci porozumět, možná k tomu napomůže vyznání z doslovu k jeho publikaci „Jak jsem potkal básníky.“ Tady se doznává, že už jako děcko ho zajímal „jev, který nám umožňuje vidět za zavřenými víčky obrazy – někdy barevné ornamenty – jako v kaleidoskopu, jindy obrazy reálného světa, černobílé nebo barevné. A když jsem začal jako batole kreslit, umínil jsem si, že je všechny budu zaznamenávat. To bylo první rozhodnutí, které ze mne udělalo výtvarníka (…).“ (str. 312).

Básnickou sbírku „Jak jsem potkal básníky“ vydala Galerie města Plzně o. p. s. k autorovým osmdesátým narozeninám. K. T. v ní zaznamenává svoje osobní osudová setkání s velikány české i světové literatury, setkání, která nějak zasáhla do jeho života a tvorby. Je doplněná, jak jinak, víc než třiceti kolážemi a je to obsáhlá, hutná

 práce, na níž autor – podle mého odhadu – musel pracovat s přestávkami celý život. Ke kolážím se coby laik neodvažuji podrobněji vyjadřovat, působí na mne tajemně, rozverně a eroticky a jsou do nich vmontovány nejen podoby, ale i všelijaká poselství a tajemství. Texty jsou určeny vášnivému a sečtělému čtenáři, jsou psané jako verše, ale čtou se jako próza. Próza, která nezapře básníka. A čte se jedním dechem. Nevím, kam bych knihu umístila, nejspíš do kategorie umění.

Z těch asi 150 (!) setkání je těžké vybírat „ta nejhezčí“, vždyť na každého z nás působilo nebo ho ovlivnilo něco jiného. Už úvodní důvěrné vyznání „Jak jsem potkal Otu Pavla“ nenechá na pochybách, že K.T. bude mluvit o autorech, kteří jsou blízcí i našemu srdci. Vždyť kdo by neznal „Smrt krásných srnců“ nebo „Jak jsem potkal ryby!“ S dojetím jsem četla vyprávění o tom, jak si K.T. navykl chodit do antikvariátu a hledat tam zakázané knihy. Oblíbil si jeden z nejlepších, totiž ten v Dlážděné ulici. Mám tento malý krámek, přeplněný až k prasknutí, živě před očima. Sem chodíval i Jiří Kolář, tady se K:T. seznámil se Zbyňkem Hejdou, básníkem a signatářem Charty, kterému věnuje další ze svých sloupků.

S jakou radostí a lehkostí se čtou osobní vzpomínky na telefonát s Václavem Havlem krátce po jeho propuštění z vězení (str. 87).

„(…) Tady je Trinky!
Zavolejte mi Vaška!
Čekám a slyším z bytu smích a jásot
Vašek hned přišel
Co děláš v New Yorku?
Vašku, vystavuju koláž s titulem
Svbodu pro Václava Havla -
slavíme vernisáž
A co ty, Václave? Jak jsi na tom
se zdravím?
Teď je mi báječně
Všichni mě vítají!
(…)“

V plejádě básníků ovšem nesmí chybět jméno Jaroslava Vrchlického. A také Jaroslava Seiferta, Fráni Šrámka, Karla Šiktance, K. H. Máchy, Josefa Čapka, Ivana Svitáka a dalších a dalších. V souvislosti s poslední jménem si vzpomínám na kouzelné povídky „Děvčátko s červenou mašlí“. Po přečtení knížky jsem se ke Svitákovi vrátila a pochopila, že autor vůbec nebyl jen suchým filosofem. Kdysi dávno, v 68., (kdo by se dnes ještě pamatoval?!), označil Brežněv právě Svitáka za největšího kontrarevolucionáře. Byl zbaven občanství a doma pak už pro něj nebylo místo. Podobně jako pro mnoho jiných.

Snad nebude příliš kacířské, jestliže v této souvislosti vzpomenu teologa, biskupa Jednoty bratrské, filozofa, pedagoga, spisovatele a reformátora J. A. Komenského (str. 290): „(…) Dojímal mě osud exulanta,/ který na útěku z Fulneku/ vozil knihy zachráněné před ohněm/ na svých cestách Evropou/ (…)“. Tady se mnohému čtenáři možná vybaví jeho vlastní vzpomínky…

Jeden z nejdelších (a nejkrásnějších) medailonků je věnován Bohumilu Hrabalovi. Setkání obou autorů vyvolá úsměv, je totiž jak vystřižené z Hrabalových Pábitelů, nezdá se vám? (str. 77)

„(…) ráno jsem přijel tramvají/ a poprvé zazvonil u dveří domu/ Na hrázi věčnosti/ Bylo ještě ranní přítmí/ a já jsem viděl na prahu bytu/ postavu v bílé košili/ Pozdravil jsem a omlouval se/ paní Pipsi za tak brzké probuzení/ Co blbneš, blázne, to jsem já/ zaspal jsem, musíte počkat/ a řekl mi, stojícímu na prahu/ že spává v manželčině košili (…)“.

O kus dál (str. 78) Trinkewitz „Z temna normalizace“ zaznamenává “ (…) krutou vzpomínku na Bohoušovo/ ponížení, když mu nomenklatura KSČ/ předepsala dopis pro Tvorbu,/ v němž vyslovil svou podporu novým poměrům/ Mladí lidé na to reagovali/ pálením Hrabalových knih na Kampě (…)“.

Veselejší řádky vzpomínají třeba na tajné promítání Menzlem čerstvě dokončených „Skřivánků na niti“. V neposledním je K.T. také autorem nekrologu ( str. 82): “ (…) Tím skokem z okna Bulovky/ si splnil dávné přání/ Vzlétl k obloze, kde kroužili/ holubi pana přednosty// .

A jaká slova nachází třeba pro setkání s Vítězslavem Nezvalem? (str. 139)

„(…) A teď jsem potkal básníka, který chrlil/ marnotratně stovky rýmů i asonací/ a dodával mi odvahu zkoušet možnosti básnění (…)

Časem jsem si koupil všechny jeho knihy veršů/ V antikvariátech jsem našel/ jeho prózy, které mě fascinovaly (…) Psal jsem zeleným inkoustem/ poetické básně/ a snil o ženách, jaké potkával on (…)“.

Ta důvěrná setkání působí na čtenáře úžasnou jednoduchostí a upřímností slova i výrazu. Občas v nich zazní melancholie, jinak tomu být při vzpomínkách asi ani být nemůže, ale podobně jako v jeho kolážích, tak i tady převládá vtip – inu Nomen Omen.

Zasloužilo by si toho napsat ještě hodně – a to jsem se dosud nedotkla setkání s cizími básníky. Ale proč cizími?! Jsou Christian Morgenstern, J. W. Goethe, Samuel Beckett nebo Walt Whitman cizí? Našemu srdci rozhodně ne!

Spolu s K. Trinkewitzem se rozpomínám, jak mě doslova ohromila Whitmanova Stébla trávy v překladu Vrchlického… Nebyl by to Trinkewitz, kdyby nechodil po Manhattanu a (str. 15)

„(…) v Central parku trhal trávy na místech,/ kudy chodíval Whitman/ Poslal jsem jich celý snopek/ lodí do Hamburku/ Když jsem v ateliéru bednu rozbalil,/ voněla stébla trávy po celém domě/ Našel jsem velkolepou mapu Ameriky/ a z poloviny jsem ji polepil/ oněmi stébly trav z New Yorku/ A nad nimi jsem do obrazu vlepil/ Vrchlického překlad Whitmanovy sbírky/ Brzy nato jsem obraz vystavil/ na hamburské výstavě/ Už pět minut po zahájení byl prodán/ Tak se dva básníci, které obdivuji,/ setkali v Hamburku/ Snad ta suchá stébla trávy ještě dlouho voněla// “ .

A co Edgar Allan Poe, autor fantastických a mystických příběhů? (str. 105) Kdo v mládí nerecitoval nebo aspoň nečetl jeho znovu a znovu překládaného Havrana, který se stal vzorem pro fancouzské prokleté básníky?

Abych s výčtem nekončila příliš truchlivě, vždyť havranovo „never more, never more“ neseme snad každý ve své duši, otvírám publikaci ještě na str. 58. Tady je totiž zaznamenáno duchovní setkání autora s jedním z nejslavnějších básníků vůbec. Dante Alighieri na nás odtud dýchne hned dvakrát, vzpomínka je totiž doplněná současně i koláží. „Dantovi se nevyhne nikdo na cestě za vzděláním/ Jsem jen jeden z milionové obce čtenářů/ Potkal jsem jeho sochu ve Veroně a zachytil ji v náčrtu/ (…)“ Teď si vzpomínám i já. Krmili jsme u ní holuby, jak jinak, že? Socha připomíná smutnou skutečnost, že veliký Dante byl odsouzen k věčnému vyhnanství a musel opustit rodnou Florencii…

Chtělo by se mi takhle pokračovat, ale to bych svůj obdiv ke Karlu Trinkewitzovi, výtvarníku, básníku, malíři a publicistovi, a především nadšení z jeho „Básníků“ nikdy nedokončila.

Snad bych už jen připomněla, že čtenáři CF se budou na tohoto umělce nejspíš pamatovat z jeho vyprávění „Můj pejsek byl Buddha“ které nese podtitul „Jak jsem potkal fenku Biggy a jak potkala ona mne.“ Tady nejlépe pochopíme Trinkewitzův vztah ke všem živým tvorům podložený jeho filosofickým přesvědčením. Bez fenky Biggy bych ani já nepoznala celého K.T., však jsme tyto silné osobní vzpomínky taky s Václavem Židkem s radostí zařadili do naší knížky „Kolja… aneb to neznáte mého psa.“ Karel Trinkewitz má tedy mnoho tváří, záleží na tom, chcete-li poznat výtvarníka nebo básníka. V umělecké publikaci “JAK JSEM POTKAL BÁSNÍKY“ se snoubí obojí. A aby byla výpověď úplná, před doslovem na str. 310 najdeme koláž s umělcovou fotografií. Četla jsem celou noc, ale už teď vím, že se k této sbírce budu vracet častěji.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Ilustrace pro CzechFolks.com  © archív Václava Židka  

S Josefem Škvoreckým a jeho manželkou Zdenou jsem úzce spolupracoval při vydávání časopisu Západ, kdy jsme se scházeli na poradách redakční rady, střídavě u mne, u Škvoreckých, nebo dalších redakčních kolegů. Nešlo jen o pracovní porady, ale i společenská setkání, mnohdy spojená pro veřejnost se čtením textů a přednáškách na různá témata.

Josefa Škvoreckého jsem měl velmi rád pro jeho inteligenci a příjemnou povahu, v mnoha věcech jsme si velmi rozuměli. Níže přikládám příspěvek, který jsem přednesl v jeho rodném Náchodě u příležitosti jeho 80. narozenin.

Josef Škvorecký byl nejen velký český spisovatel, který byl v Čechách oceněn, ale byl také odměněn v roce 1984 kanadskou guvernérskou cenou za literaturu, vedle Řádu Kanady, nejvyššího kanadského vyznamenání. Především to byl ale slušný a inteligentní člověk, jakých je málo. Bude nám přátelům a čtenářům velmi chybět.

Josef Škvorecký v “Západě” na Západě

(Příspěvek k 80. narozeninám Josefa Škvoreckého, u příležitosti konference konané ve dnech 22. – 24. září 2004 v Náchodě)

Josefa Škvoreckého jsem neosobně poznal na fotce s jeho ženou Zdenou ve výkladu fotografického obchodu v Žitné ulici v Praze. Někdy koncem padesátých let mě na ni upozornil kamarád, který mi půjčil knihu „Zbabělci“.

V  červnu roku 1968 jsem si na Josefa Škvoreckého vzpomněl, když jsem jako jeden z organizátorů pražského Klubu angažovaných nestraníků obcházel významné nestraníky, aby nám podepsali Manifest KANu. Josefa Škvoreckého jsem zastihl v jeho bytě na Pohořelci se stejnými kotletami jako na fotce asi deset let předtím. Manifest mi bez váhání podepsal a zeptal se, zda nevím, kdy bude otevřen Americký institut. To jsem vskutku nevěděl, ani nemohl poskytnout optimistický odhad.

Na začátku roku 1969 jsem se s Josefem Škvoreckým a jeho ženou setkal na jeho přednášce pro Slovanskou katedru Torontské univerzity. Položil jsem mu otázku, zda se za dané situace chce do Československa vrátit. Na tuto otázku Josef Škvorecký váhavě odpověděl, že si není jist, ale optimismus z něho nevyzařoval, zrovna tak jako ze mne, když se mě necelý rok předtím ptal, kdy bude znovu otevřen Americký institut.

Když Škvorečtí založili Sixty-Eight Publishers, stal jsem se od první publikace „Tankový prapor“, která vyšla v listopadu 1971, řádným předplatitelem a zůstal jsem jím až do poslední 227. publikace, shodou okolností opět Josefa Škvoreckého „Povídky tenorsaxofonisty“, kterou byla činnost nakladatelství v srpnu 1993 ukončena.

Ti z nás, kteří odešli do exilu nejen proto, aby si koupili barák a auto, přemýšleli, jak staré vlasti prospět. Pro Škvorecké se tak stalo založením nakladatelství a vydáváním knih, které by jinak nespatřily božího světla; to byl počin, který myslím historie ještě plně nedocenila.

A já jsem byl aktivní v Československém sdružení v Kanadě, v kterém jsem zůstal i po rozdělení jeho jména na dvě části. Naše apelace na kanadské politiky, které jsme upozorňovali na to, že Československo neplní své závazky v oblasti lidských práv podle Helsinských dohod, ke kterým se zavázalo, uspořádané konference, výstavy, podpora Charty 77 atd. – to byly zase naše příspěvky.

Přesto jsem však cítil, že chybí kvalitní publikace, která by vedle již vycházejících periodik, jako byly pařížské Svědectví, římské Listy, švýcarský Zpravodaj aj., vycházela v Kanadě a která by měla nestranický, nekonfesijní a neideologický, byť i politický obsah. Zejména v době perzekucí po publikaci Charty 77 se tato potřeba zvyšovala.

Proto jsem 19. listopadu 1977 rozeslal Úvahu k vydávání „novin“ Josefu Škvoreckému a několika dalším přátelům, o kterých jsem věděl, že by eventuálně mohli být základem nové redakční rady. K mému překvapení všichni s myšlenkou vyslovili souhlas, ovšem bohužel jsem nepochodil s představou, že by se Josef Škvorecký stal šéfredaktorem a hlavním editorem. Důvod byl nabíledni, Josef  Škvorecký s manželkou Zdenou měli plno práce s nakladatelstvím Sixty-Eight Publishers, kde Josef musel přečíst stovky rukopisů, mnoho z nich radikálně editoval. Vedle toho, či spíše hlavně, se musel živit učením na univerzitě. Zdena pak byla plně ponořená do práce se sázením, tiskem, balením, administrativou a vším ostatním souvisejícím s nakladatelstvím.

Požádal jsem tedy Josefa, zda by o někom nevěděl pro funkci šéfredaktora, pokud možno s žurnalistickým vzděláním a průpravou. Ostatní adepti do redakční rady se do této funkce také nehrnuli, protože dobře tušili, co funkce obnáší. Josef  následně doporučil jednu absolventku žurnalistické fakulty, kterou sice moc neznal, ale řekl, že to můžeme zkusit.

S přípravou časopisu je spousta práce, jak jsme brzy zjistili, a, i když nejsem žurnalista, ale spíše organizátor, bylo mně jasné, že vybraná redaktorka nezvládne časopis ani časově, ani organizačně. V této patové situaci mně Josef řekl, „když jste si to vymyslel, tak to začněte, my vám pomůžem“. A tak jsme začli pomalu s přípravou k vydávání obměsíčníku, protože měsíčník bychom skutečně jako dobrovolníci, kteří měli svá zaměstnání, nezvládli, i když se nám přihlásilo hodně lidí, kteří slíbili, že do časopisu budou psát.

Dohadovali jsme se, jaký dát časopisu název. S nápadem vydávat časopis pod názvem „Západ“ přišel Josef Škvorecký, který také napsal úvodník k prvnímu číslu, které vyšlo v červnu 1979 s černobílou fotkou Antonína Lhotského, které jsme dali název „Kde jste, boží bojovníci?“. Černobílá umělecká fotka na titulní straně byla ve všech číslech „Západu“ rysem časopisu. Úvodník byl uveden citátem T. G. Masaryka: „A jako Evropan jsem západník – to říkám vůči těm slavofilům, co v Rusku a Slovanstvu vidí něco nadevropského. Nejlepší Rusové byli také západníky!“. V redakčním úvodníku Josef Škvorecký na otázku „Proč Západ?“ odpověděl: „Protože si myslíme, že s existencí toho, co označujeme pojem Západ, je historie kultury, a tedy národní existence spjata od samých začátků tak nerozlučně, že podaří-li se někomu tuto tradici definitivně zničit, budou v příštím století existovat už jenom slovensky a česky mluvící, ale rusky myslící občané Velké ruské říše“.

První číslo Západu, které díky Škvoreckým jsme rozeslali podle seznamu předplatitelů Sixty-Eight  Publishers, mělo velký úspěch a dostali jsme z mnoha zemí mnoho objednávek. Zdálo se tedy, že počátek existence časopisu je zajištěn. Výhodou také bylo, že sazba a tisk časopisu byly pod patronací Prague Typesetting, přidružené firmy k Sixty-Eight Publishers, tedy hlavně Zdeny Salivarové.

Účelem tohoto článku je ale hlavně zmínit novinářskou činnost Josefa Škvoreckého v časopise „Západ“, jak název mého příspěvku napovídá. Již pro první číslo časopisu Josef Škvorecký napsal povídku „Bůh do domu“. Povídka bylo vyprávění Dereka MacCourka, žáka mateřské školky Dwighta O´Mackaye v Etobicoke, v kanadském Ontariu. Bylo to vyprávění v kanadské češtině o rodině tohoto školáka a o návštěvách příbuzných z Československa. Tyto povídky a vyprávěcí styl komolené kanadské češtiny ve stylu Blběnky z románu Inženýr lidských duší se staly na pokračování povyražením pro čtenáře Západu.

Jako ohlas na povídku jeden čtenář napsal: „Myslím, že tou povídkou jste se stal prvním opravdovým spisovatelem emigrace. Chápu však, že odloučení od země, v níž se člověk narodí, může stát před umělcem jako pohoří. Ale pero je taky krumpáč, kterým musíme do tohoto pohoří vykopat tunel. Ten tunel můžeme vyparádit láskou i nenávistí. Hlavní však je, abychom přišli na druhou stranu příliš nezatíženi touto horoucí láskou i touto velkou nenávistí.“

Josef Škvorecký dokonce napsal divadelní hru pod stejným jménem jako první povídka, kterou uvedlo české Nové divadlo v Torontě v květnu 1980 a které za hru dostalo divadelní cenu.

Když byli odsouzeni v říjnu 1979 Václav Havel, Petr Uhl, Václav Benda, Ota Bednářová, Jiří Diensbier a Dana Němcová k trestům odnětí svobody, Josef Škvorecký napsal v redakčním úvodníku ostré odsouzení tohoto nespravedlivého soudu.

Do prvního čísla roku 1981 Josef Škvorecký přispěl vynikající studií porovnání marxleninismu a německého nacionálního socialismu s názvem „Ožehavé téma“. Tento článek později pod názvem „Like Two Peas in a Pod“ v roce 1982 vyšel v anglickém dvojčísle Západu s výběrem nejlepších článků Západu do té doby uveřejněných. Škvorecký zde dokládá podobnost těchto ideologií na společném jmenovateli jejich vzniku, jejich proponentech, podobnosti chování jejich tvůrců, ideologické literatury, próze i poesii, fotografiích a vše, co ke kultuře patří.

Josef Škvorecký jako obdivovatel cimrmanovského bádání napsal do Západu výborný článek „Stručný historický nástin původu a dosavadní činnosti Společnosti pro výzkum osobnosti a díla Járy (da) Cimrmana, s přihlédnutím k jejích historickým kořenům“.

Když 1. července 1981 zemřel v kalifornském Pearlblossomu Jiří Voskovec, nadšený sympatizant časopisu Západ, Josef Škvorecký napsal nekrolog, v jehož závěru konstatoval: „Nechtěl bych nekrolog muže, jenž se vyhýbal patosu, skončit pateticky. Byl jsem v pokušení napsat – dle známého vzoru – že Jiří Voskovec zasloužil se o českou kulturu. Ale raději napíšu: Jiří Voskovec byl česká kultura. Anebo snad ještě líp: Jiří George Voskovec byl kultura v humanitním smyslu toho slova“.

V článku „O Dvořákovi v Americe“ Josef Škvorecký píše o návštěvě a inspiraci, kterou mu dala návštěva Spilvillu v Iowě k napsání knihy „Scherzo capriccioso“ o americkém pobytu skladatele Antonína Dvořáka.

Rozsah příspěvku mně nedovoluje psát podrobněji o všech článcích Josefa Škvoreckého pro časopis Západ. Např. úvaze o korespondenci mezi Charlesem Darwinem a Karlem Marxem, nebo diskusní článek Creatio o darwinistech a kreacionistech. Nebo o přínosu Josefa Škvoreckého k vydání desky Západu „Swingtime“ předválečných skladatelů swingové hudby Kamila Běhounka a Jiřího Traxlera, o kritice v časopise na pokračování o pronásledování Jazzové sekce v Československu.

O významu Jaroslava Seiferta psal Josef Škvorecký několikrát a zejména přivítal udělení Nobelovy ceny tomuto významnému spisovateli. V článku „Týden napůl ve Staré zemi“ popisuje návštěvu Jugoslávie jako zástupce kanadské literatury a konfrontaci se zástupci československé socialistické literatury, které zkarikoval například reprodukovaným dialogem z výtahu:

„Dobrý den pane Pludek.“

„Pán mluví srbsky?“ ptá se Pludek a nepoznává svůj protějšek.

„Ne, pán mluví česky,“ odpověděl Škvorecký.
Článek „Jak jsem se naučil anglicky“ se zamýšlí nad učením angličtiny v době německé okupace. „Návštěva v Greenelandu“ není o návštěvě dánského ostrova Gronska, ale o návštěvě a interview se spisovatelem Grahamem Greenem pro torontský deník „Globe and Mail“ po vydání nového Greenova románu „Kapitán a nepřítel“. „Velvyslanec Širlejka“ je pozastavení nad jmenováním Shirley Temple Blackové americkou velvyslankyní v Praze.

První číslo roku 1990 jsme zahájili titulní fotografíí Václava a Olgy Havlových v čestné lóži Národního divadla pod titulem „Konečně náš prezident“ a úvodníkem k zahájení 12. ročníku Západu. Poslední číslo 1 původní redakční rady vyšlo v únoru 1991, pak byly ještě pokusy vydávat Západ v kombinaci s českou redakcí, ale tyto pokusy nenalezly dostatečnou energii v pokračování v době masově vznikajících periodik.

Kdo ze zájemců by si chtěl přečíst všechna čísla Západu, doporučuji zajít do knihovny Libri Prohibiti na Senovážném náměstí 2 v Praze, kde se díky péči Jiřího Gruntoráda zachovaly.

Podíl Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové-Škvorecké na vydávání časopisu Západ je podstatný. Já, jako bývalý šéfredaktor, bych jim chtěl velmi poděkovat nejen za spolupráci a hlavně za jejich přátelství. Kdybych parafrázoval slova Josefa Škvoreckého, řekl bych: „Spolupráce na vydávání časopisu Západ byla prima sezóna.“

***

Fotografie  pro CzechFolks.com © z archívu Miloše Šuchmy

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miloše Šuchmy :
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milos-suchma/

(S úctou v den jeho úmrtí o jeho vztahu k Rychnovu nad Kněžnou)

Jeho román Zbabělci (napsaný 1948-1949) vyvolal po vydání v roce 1958 skandál. Připomeňme aspoň my tady, že jejich 4. vydání, které vyšlo 1968 v nakladatelství Naše vojsko s ilustracemi maturanta rychnovského gymnázia 1943 Jiřího Šlitra, bylo za normalizace jako zakázané staženo z knihoven.

A kdo si připomene, že výrazná osobnost Pražského jara a signatář Charty 77 absolvent stejného rychnovského gymnázia v roce 1941 Jiří Lederer (1922 Kvasiny – 1983 Birnbach, Německo) byl jako redaktor v roce 1958 okamžitě propuštěn z Večerní Prahy, když si dovolil otevřeně vyjádřit svůj názor na tento román Josefa Škvoreckého?

Že Josef Škvorecký se svou ženou Zdenou Salivarovou založili v Torontu nejprestižnější exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, víme. Ale už ani ne, že tři z obrazů dalšího absolventa rychnovského gymnázia (tehdy se jmenovalo jedenáctiletá střední škola) Rudolfa Plačka (*1941 Rychnov nad Kněžnou) využili Škvorečtí  na přebalech knih vydaných v tomto nakladatelství, a to 1981 u knih  Egon Bondy: Invalidní sourozenci, 1984 Jan Křesadlo: Mrchopěvci a 1991 Petr Kouba: Kráska, zvíře a já.

Dáno do širších souvislostí, počínaje 16. titulem Sixty-Eight Publisher se začaly na obálkách vydávaných knih pravidelně objevovat reprodukce obrazů autorů československého vnějšího i vnitřního exilu. Výjimku z patnácti knih předešlých tvoří Tankový prapor od Josefa Škvoreckého s pořadovým číslem 001. Z 224 vydaných knih se jedná tedy celkem o 138 reprodukcí původních děl 72 exilových či zakázaných autorů (s výjimkou obrazu na obálce č. 203, jehož autorem je francouzský malíř Christian Bouillé). Pro srovnání: Předloni měl ve výstavní síni pražské knihovny samizdatové a exilové literatury LIBRI PROHIBITI (ta se stará nejen o exilové knihy, časopisy a noviny z dob totality, ale i o to, co v zahraničí vychází v současnosti) výstavu třicítky surrealistických artefaktů z období od roku 1976 (Nukleární rodina) po nejnovější (Jamsession). Pro její výstavní katalog v Libri prohibiti napsal úvod Josef Škvorecký a dal mu název Několik vět: Od studentských let jsem miloval surrealismus, který přežil moderní umění i tady za mořem, kde nějaký čas žil i Rudolf Plaček. Maloval obrazy pro svou krásnou ženu, která mu brzo umřela, a tak málokdo věděl, že v Torontě žije ten nádherný malíř. Když po pádu starého režimu věnoval časopis Revolver Revue jedno číslo přehlídce soudobé české malby, byl mezi nimi i obraz dvou nepodařených lidí na obrácené muchomůrce a u něho jenom „Autor neznámý“. Jenže my jsme o Plačkovi věděli a ten obraz jsme dali na obálku Bondyho Invalidních sourozenců. Miloval jsem vždycky surrealismus, taky proto, že uměli malovat. Toyen, Magritte, Hieronymus Bosch, Tanguy, Salvador Dalí žjíí v mé amatérské paměti. A taky Rudolf Plaček. Ti všichni přežijí všecko.

Zakončeme Josefem Škvoreckým a rychnovským rodákem Karlem Poláčkem: Ono Škvoreckého nakladatelství vydalo jako svou 123. publikaci Poslední dopisy Doře, které uspořádal Poláčkův vnuk Martin Jelinowicz (na začátku 60. let student rychnovské průmyslovky). Škvorecký přijel na odhalení  Poláčkovy  busty v září 1975, tam se setkal mj. s Lubošem Krejčím, s nímž sloužil u tankového praporu.

Připomeneme-li dalšího studenta rychnovského gymnázia a Šlitrova spolužáka do kvinty Vladimíra Šilhánka (pak přešel do náchodského gymnázia – otec tam byl přeložen), pak v Náchodě spoluzakládal studentský orchestr, o němž psal Josef Škvorecký ve Zbabělcích ( V. Š. tam je jako Fonda).

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Kráma:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-kram/

Fotografie z archívu © Josefa Kráma
http://www.rychnovskypruvodce.info/

(Jiří Voskovec & Jan Werich: Korespondence I (1945–1962, II (1963–1968), III (1969-1980), nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových., 2007-08, 2010)

„SRANDA PŘESTÁVÁ, A TO BOHUŽEL ČASTO, HUMOR NIKDY. ZTRATÍME-LI SMYSL PRO HUMOR, COŽ SE NÁM BOHUŽEL TAKY STÁVÁ ČASTO, MAJÍ Z NÁS SRANDU TI, CO SI HUMOR ZACHOVALI.“

(Jiří Voskovec)

***

Život je plný paradoxů a všechno se vším souvisí. Tak se stalo, že jsem cestu ke třídílnému knižnímu vydání korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha našla prostřednictvím divadelní inscenace brněnské Reduty s názvem „Korespondence V+W“.

Pominu-li jakýsi základ, patřící k všeobecnému vzdělání dítěte z období normalizace, nepovažuji se ani v nejmenším za znalce života a díla tvůrců Osvobozeného divadla a musím přiznat, že skutečným a prvním impulzem, proč představení navštívit, byly fotografie zveřejněné u recenzí – jednoduchá a netradičně řešená scéna, jednoduché barevné ladění, grimasy a líčení herců…

Zavětřila jsem neobvyklé inscenační pojetí a zašla na – zatím jedinou – reprízu, uvedenou v Praze. Zážitek, který jsem si odnesla, byl hluboký a po všech stránkách nanejvýš nevšední. Esenci myšlenek a životních událostí v podání „Voskovce a Wericha“ doplňovala ženská postava, převážně představující Werichovu ženu Zdeničku. Trojice skvělých herců, gagy, klauniády, náznaky forbín a výmluvné rekvizity, to byly ingredience, které krok za krokem vytvářely jasný obraz vnějšího i vnitřního světa hlavních hrdinů. Dadaistický styl, hodný díky svým zkratkám a strohosti ztvárnění „korespondence“ ve smyslu zhmotnění psaných znaků, vzbuzoval současně hluboké emoce, kterým se na konci evidentně neubránili ani diváci, ani herci. Lepší impulz k jejímu přečtení jsem nemohla dostat.

Pokud vás, stejně jako mne, láká na autobiografické literatuře skrytá možnost vést s vybranou osobností vnitřní dialog, vstřebat útržky její moudrosti a porozumět jejímu pohledu na svět, mohu vám zaručit, že takové setkání prostřednictvím korespondence s pány Voskovcem a Werichem zažijete, nutno dodat, že o něco více s Jiřím Voskovcem. Není divu, že nebylo jednoduché získat od Voskovcových dědiců práva na její vydání, vždyť se často jedná o výpověď téměř intimní. Na druhou stranu je i významným literárním počinem. Navzdory původním plánům totiž Voskovec nenastoupil v USA dráhu režiséra a spisovatele, ale herce.

První, co mne při četbě oslovilo, byla úžasná jazyková hravost. Čeština je prošpikována angličtinou, slovenštinou, němčinou i dalšími jazyky a nadto často zkomolenými výrazy, novotvary, které dodávají textu vtip a podtrhují atmosféru. Totéž platí o pojmenování některých situací pomocí slovních obratů, které měli oba pánové spojeny s nějakým společným zážitkem nebo filozofií. Například pochvalné výkřiky a potlesk po úspěšném představení nahrazuje heslo „Hoch Slezak!“, fenomenální úspěch zase „Sám Šalda telefonoval“, „kupodivno“ či „kupodivit se“ stav úžasu, „timing“ načasování věcí obecně, nejen v umění, „pochopiteliter“ = pochopitelně, „hrne se to na nás ve žvancích“ starosti všeho druhu a „koláč“ či „kolatzch“ apod. (ne)uvědomění (dle Voskovcova postřehu „Nelze mít koláč a sníst tentýž“). Dovětek „někdy vůbec ne“ naznačuje vždy nějaký paradox, „nudno“ je pak synonymem pro onen svět.

Především Voskovec se ve svých dopisech často pouští do filozofických úvah a propojuje metafyziku, politiku, východní náboženství, psychoanalýzu, lidské vztahy, umění, literaturu, historii, zkrátka a řečeno jeho slovy, probere vše „Od babičky Choděrové až po hranice poznání.“ Jeho úvahy jsou neuvěřitelně nadčasové i moderní a myslím, že jsou jedním z hlavních důvodů, proč by Korespondence neměla chybět v žádné knihovně. Werichových dopisů je o něco méně, ale i v nich najdeme jeho typické a obecně též asi známější pohledy na život a na svět. Nádherný je také jeho dopis adresovaný Williamu Shakespearovi jako poklona a hold jeho dílu. Werich ho napsal v době, kdy se, fascinován postavou Falstaffa z Jindřicha IV., pokoušel převést a upravit tuto Shakespearovu hru do jevištní a později do filmové podoby. Paradoxně to byl nakonec Werich, který se později, když nemohl hrát a dělat divadlo, věnoval psaní.

Bohužel, vzájemná korespondence je i přehlídkou neuskutečněných plánů a projektů jak společných, tak individuálních. Nechybí ani oboustranné pokusy najít si nějakého nového tvůrčího partnera. Voskovec po jistou dobu spolupracuje s Mary Mannes na nové divadelní hře, Werich si za svého hereckého partnera vybírá Miroslava Horníčka. Jenže symbiózu a doslova telepatické propojení V+W nic nenahradí. Ne nadarmo nazývá Voskovec Wericha „nejlepším mužským svého života.“

Zostřující se politická situace, která nakonec zabránila nejen společné tvorbě, ale vzhledem k cenzuře i korespondenci samotné (část dopisů se ztrácela, Werich se občas zdráhal je vůbec psát) vedla nakonec k rozhodnutí dopisy uchovávat. Byl to bezpochyby jasnozřivý moment, protože se staly skutečně stěžejním dílem z období „přesoceánské tvorby“ V&W a zároveň důležitým odkazem i svědectvím doby.

Politická gramotnost obou pánů byla vysoká, ačkoliv jejich poválečná rozhodnutí pro volbu „vlasti“ byla protichůdná. Voskovce zdržel po válce ve Státech především rozvod s jeho první ženou a také podstoupení psychoanalýzy, kterou chtěl dokončit a která byla v tehdejším Československu sotva v plenkách. Později začal ztrácet důvěru k politickému vývoji a nakonec se po pobytu v Evropě rozhodl pro americké občanství. Po příjezdu do New Yorku byl nečekaně zatčen a internován na imigračním ostrově Ellis Island a podezírán ze spolupráce s komunisty. K tomuto období se váže jeho významný dopis Ferdinandu Peroutkovi a součástí Korespondence je i poprvé uveřejněný zápis z výslechu. V USA nachází uplatnění především jako divadelní a filmový herec.

Werich se zpočátku snaží pokračovat v divadelní, později i filmové a literární práci, jenže šrouby se pozvolna utahují. Dostává se mu ale možností vycestovat do zahraničí, odkud si může s Voskovcem psát otevřeně a kde se taky ještě několikrát setkají, přičemž nejvýznamnějším je Werichův pobyt přímo u Voskovce ve Spojených státech. Nástup tvrdé normalizace pak pro něj znamená nepsaný zákaz veškeré činnosti a pokusům o vycestování posléze brání už sám jeho zdravotní stav. Roli dopisovatelky pak často přebírá Werichova žena Zdenka.

Přestože „Nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní“, celou korespondenci prostupuje krok za krokem narůstající smutek a vědomí faktu, že tato „jedna duše ve dvou tělech“ (Voskovec:„Je to přece jen menší zázrak, jak i na dálku nám to dále myslí rovnoběžně…“) postupně přichází o veškerou společnou budoucnost. Elán se zvolna vytrácí, přibývá zpráv o existenčních starostech, nemocech, rodinných problémech, úmrtích. Z dopisů je cítit prohlubující se rezignace, strach o zdraví a život bližních a vzájemná morální podpora obou rodin plná lásky, obrovského pochopení a neskrývané něhy.

„Značka V+W je v ČSSR značka strašně populární. Jinde vůbec ne, jinde je to Volkswagen.“ (Werich). Korespondence jako celek je životní výpovědí spřízněných duší, oddělených železnou oponou, tedy něčeho, co mnozí z naší generace zažili na vlastní kůži. Je svého druhu deníkem, střídá se tu dobré a zlé, radosti a smutky. Vedle toho je literární lahůdkou, kterou si vychutnají milovníci slovních hříček, jemného, inteligentního humoru (neurazí ani použití vulgárních výrazů) a moudré filozofie. A samozřejmě a na prvním místě, milovníci Voskovce a Wericha. Zkrátka, při četbě se nepřestáváte „kupodivit“.

Na vydání třídílné Korespondence V&W má velkou zásluhu paní Meda Mládková, které se podařilo vyjednat s majiteli autorských práv svolení k jejímu zveřejnění. Největší poklonu a obdiv si ovšem zaslouží dr. Ladislav Matějka, žijící v Bostonu, který veškerou korespondenci, uloženou v bostonském Gotliebově archivu, ručně opsal. Podle tamních pravidel totiž nesmíte oxeroxovat více než pět stran formátu A4, opsat si ale můžete, co chcete.

Můj otec George Voskovec

13. 10. 2011 se v Praze uskutečnila premiéra dokumentárního filmu, mapujícího osobní i umělecký život Jiřího Voskovce ve Spojených státech (1590-1981).

Nevím jak vám, ale mně se stává, že začnu-li se zabývat nějakým tématem, začne mi ono téma tak nějak samo vycházet vstříc. Krátce po dočtení Korespondence V&W se mi naskytla možnost, doplnit si četbu reálným obrazem a to nejen obrazem konkrétních, v dopisech zmiňovaných lokalit (byty v N.Y., Ellis Island, dům v poušti Mojave, rodný dům na Sázavě, divadla), ale i obrazem Voskovce-umělce, Voskovce-manžela a Voskovce-otce. Film je doprovázen úryvky z Korespondence a ze záznamu rozhovoru V+W přes oceán z roku 1964.

Z dokumentu se dozvídáme, že důvodem Voskovcovy internace po příjezdu do USA v roce 1950 byly zřejmě jeho styky s A. Hoffmeisterem a jeho propuštění významně napomohli F. Peroutka a P. Zenkl.

Obrázek Voskovce-umělce, který dokument nabízí, je různobarevný. Fotografie a ukázky z filmů, TV seriálů i z jeviště střídají rozhovory s jeho přáteli a spolupracovníky z branže, např. s M. Formanem, A. Serbanem, V. Havlem. Zaznívají různé názory, mimo jiné i ten, že přes veškerý optimismus a některé úspěchy si byl Voskovec vnitřně vědom toho, že už se nikdy nemůže přiblížit uměleckému postavení, jaké měl v rodné vlasti. Také kvalita projektů, na kterých pracoval, byla různorodá, jak je z ukázek patrno. Existenční starosti mu ale často nedávaly příliš na výběr.

Krátce a hlavně prostřednictvím fotografií se představuje Voskovec-manžel ve svém druhém manželství s Anne Garlett, s níž adoptoval dvě dcery – Vicki a Gigi. Anne záhy zemřela na rakovinu, což byla pro celou rodinu těžká rána. Tvůrcům dokumentu se podařilo zaznamenat ještě krátkou výpověď jeho poslední, třetí ženy Christine McKeown, která na něj i na jejich manželství vzpomíná s úctou a láskou. Christine uprostřed natáčení umírá a v závěru filmu jsme tak nečekaně svědky pohřbu, kdy popel zemřelých manželů mizí na jejich přání v Atlantiku u Welwyn Jetty, Long Island (část popela J. Voskovce je ale uložena v rodné vlasti).

Nemám právo soudit, nicméně nejsmutnějším „překvapením“ pro mne byl Voskovec-otec. To, co je v korespondenci jen naznačeno, je na plátně jasně pojmenováno. Jiří Voskovec se na naléhání své poslední ženy Christine vzdal obou adoptivních dcer a svěřil je do péče jiné rodině. Mladší Gigi, která se po stopách otce vydává a je tak průvodkyní po celém dokumentu, se současně snaží toto jeho evidentně velice nelehké rozhodnutí pochopit.

Kruh se uzavírá a obraz je dokončen. Téměř. Nebyl by úplný bez citátu, který vystihuje podstatu Voskovcova přístupu k životu, tu úžasnou schopnost vyrovnávat se s těžkostmi: „Zkušenost mě naučila, že to nejdůležitější je neudělat chybu, ale i když to člověk posral, neztratit glanc. A jít do toho znova.“ Na závěr filmu zazní tato jeho myšlenka poněkud jadrněji. Ale kdo by se divil?

***

Kresba pro anotaci + foto plakátu © Veronika Boušová

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan

Poprvé jsem viděl hru Václava Havla Zahradní slavnost v divadle Na zábradlí na Anenském náměstí blízko Karlova mostu, kam Václav Havel přišel jako 24letý v roce 1960 jako dramaturg spolu s Janem Grossmanem. Předtím jsem viděl vůbec první hru divadla Kdyby tisíc klarinetů, jakož i několik dalších her včetně pantomimy Ladislava Fialky, protože divadlo vzniklo již v roce 1958 hlavně díky Jiřímu Suchému a Ivanu Vyskočilovi.

Byly to průkopnické a romantické doby, kdy bylo příjemné jít do divadla s intelektuálně vybavenou slečnou. V divadle, což snad ještě pamětníci pamatují, bylo původně topeno ve velkých kamnech, které obsluhovalo osazenstvo divadla podle časových možností, protože každý dělal všechno. Václav Havel se tam pohyboval a snažil se pomoct i jinak než v roli dramaturga. Jako autor byl uveden, a tak jsem si ho zapamatoval. Zahradní slavnost měla velmi pěkný úspěch a byl to počátek jeho kariéry nejen jako dramaturga.

Jedna z nejznámějších pražských plováren je (a doufám, že stále) je plovárna na Žofíně vedle Národního divadla, kde se v zimě o Vánocích předváděli otužilci, což bylo zajímavé v zimnících pozorovat. V létě plovárna byla velmi frekventovaná, ani ne tak pro plavání, spíše pro osvěžení, ale i jako společenská příležitost. A tak jsem tam jednoho slunečného dne viděl Václava Havla, který byl obklopen skupinou asi dvaceti lidí včetně dobře vypadajících dívek. Osobně jsem Václava Havla neznal, ale bylo patrné, že svým vyprávěním, nikoliv atletickým tělem, zaujal pozornost této skupiny, předpokládám jeho známých.

Druhá polovina roku 1967 byla velmi zajímavá (sjezd spisovatelů s velmi kritickými příspěvky některých spisovatelů včetně Václava Havla), doba pak kulminovala do roku „pražského jara“ 1968, kdy vznikl Kruh nezávislých spisovatelů, to je nekomunistů jako byl Havel, Škvorecký, Hiršal, Kliment a jiní.

V dubnu 1968 vznikl také Klub angažovaných nestraníků z iniciativy asistentů Přírodovědecké fakulty. Brzy jsem se zapojil do aktivit vzniklého KANu, kterým se mohl stát jen člen bez stranické příslušnosti. Časem (doba byla ale velmi rychlá) jsem se stal členem hlavního výboru, odpovědný za organizaci. Jednoho dne v květnu mně kamarád řekl, jestli bych se nechtěl seznámit s Václavem  Havlem, s kterým chodil do školy v Poděbradech. Pochopitelně mne to zajímalo, a tak jsme šli zazvonit do Havlova bytu na nábřeží (nyní vedle „Tančícího domu“) u Jiráskova mostu. Václav Havel byl doma, kamarád mne představil a Václav Havel řekl, zda bych nechtěl následující neděli přijít k němu, že u něho bude schůzka představitelů různých vznikajících organizací.

Byla to schůzka dost dlouhá, asi od 10 ráno do 7 večer, paní Olga přinášela občerstvení. Přítomni byli zástupci KANu, vznikající sociální demokracie, vedení studentů, nestranických spisovatelů, asi 15 lidí. Občas jsme se šli podívat z okna na ulici, zda nepřijely „zelené antony“ s policisty nás naložit, protože doba byla sice vzrušená nadšením, ale také nejistá.

Václav Havel pronesl úvodní projev účelu schůzky, v kterém shrnul současnou situaci a také možnosti a řekl, ať každý vyjádří svůj názor. Přestože myslím, že mojí předností je organizace, byl jsem překvapen Havlovým logickým zamyšlením nad situací a také jeho manažérskou schopností připoutat pozornost přítomných (jemu bylo 31 let, mně 28 a vedle přítomných studentských lídrů jsme byli asi nejmladší). V podstatě vyslovil za mnohé myšlenky, které jim buď sebral, nebo bylo těžké argumentovat opačně. Václav Havel prokázal, že jeho myšlení a znalost reality jsou hodné obdivu.

17. srpna 1968 jsem s manželkou odejel na plánovanou dovolenou do západní Evropy (Německo, Holandsko, Belgie, Francie) a zpráva o okupaci sovětskými vojsky nás překvapila v Holandsku a v Paříži po přečtení „dohody“ mezi československým a sovětským vedením v Moskvě nás utvrdilo v přesvědčení, že naděje pro Československo na demokratický vývoj je ztracena na dlouhou dobu. Tudíž jsme odešli jako exulanti do Kanady. Václava Havla jsem nadále nemohl vidět, ale jeho činnost z Kanady jsem velmi pozorně sledoval a obdivoval. Jeho esej „Moc bezmocných“ byl snad nejlepší rozbor situace v normalizačním Československu, který byl kdy v té době napsán.

Začátkem 70. let jsem navštívil v kalifornské Berkeley bratra Václava Havla Ivana, který tam na univerzitě dokončoval doktorát v počítačích, což mu na pozvání umožnil tamní profesor. Na studium si vydělával s manželkou jako domovník. Ptal jsem se ho, zda nechce v USA zůstat, protože s jeho kvalifikací v počítačích bude velmi žádaný. Řekl, že kvůli bratrovi, který je v nesnázích, by to nemohl udělat.

V Kanadě jsem se v sedmdesátých letech zapojil do činnosti Československého národního sdružení v Kanadě – ČNSK (nyní Českého a slovenské sdružení v Kanadě), celokanadské politické organizace a v roce 1979 jsme založili spolu s Josefem Škvoreckým a jinými spolupracovníky časopis Západ, kde jsem se stal šéfredaktorem, protože, jak Josef Škvorecký řekl: „když jste si to vymyslel, tak to veďte“.

K tomu všemu jsem se stal také předsedou ČNSK a v květnu 1989 jsme měli kongres v Montrealu. 17. května byl Václav Havel propuštěn z jeho posledního věznění, a tak se kongres usnesl, že mu udělíme Masarykovu cenu a že já mu toto udělení sdělím telefonicky. Protože jsem neznal telefonní číslo, volal jsem přes ústřednu se žádostí o spojení s Václavem Havlem. Spojovatelka se ptala, o kterého Havla se jedná, protože mají několik Václavů Havlů. Tak jsem jí řekl, že je to ten, co bydlí na nábřeží. Spojila mne, ozval se Havel a řekl, že zrovna s přáteli slaví propuštění z vězení, Masarykovou cenou byl potěšen a řekl mně, že se mu líbí časopis Západ, který jsme mu posílali.

Za sametové revoluce se brzy Václav Havel stal národním hrdinou a kandidátem na prezidenta, kterým se také stal. Nutno ale podotknout, že byl 29. 12. 1989 jednomyslně zvolen celým československým parlamentem včetně komunistů, kterých v prosinci bylo v lavicích ještě velmi hodně. Volbě prezidenta předcházelo jmenování 10. prosince 1989 prvního československého ministerského předsedy, komunisty Mariána Čalfy, který byl až do sametové revoluce ministrem jako předseda legislativní komise. Protože 10. prosince dosavadní komunistický prezident Gustáv Husák také rezignoval, Marián Čalfa byl vedle funkce předsedy vlády také do 29. 12. de facto prezidentem republiky. V nominaci prezidenta Václava Havla pak sehrál klíčovou úlohu.

Nabízí se tedy otázka, zda Václav Havel neudělal nějakou psanou nebo nepsanou dohodu s komunisty a že vlastně celá sametová revoluce byla ukradena komunistickou nomenklaturou, která situaci velmi dobře znala a v přechodu od socialismu ke kapitalismu se velmi dobře orientovala v hospodářské situaci a v bezprávním státě. Václav Havel nikdy nepřišel s myšlenkou na zrušení komunistické strany, i když k tomu v té době měl mnoho příležitostí. Je nutno ale podotknout, že ani jeho nejbližší spolupracovníci (např. Klaus, Pithart) ho k této myšlence nevedli. Pamatuji na vyprávění Petra Pitharta, který byl jednou na vysoké škole s Václavem Havlem diskutovat se studenty, kteří se ptali, proč nebyla zakázána komunistická strana, která způsobila spousty škod a utrpení národu. Petr Pithart řekl, že mu Václav Havel pošeptal, aby něco řekl. A tak Pithart studentům řekl, že by to bylo nedemokratické a že se komunisté sami znemožní ve volbách. Jak tomu je nyní, všichni pak víme (když slíbí ČSSD ve volbách podporu, mohou s ní vládnout). A jak sociální demokracii komunisté zničili po únoru 1948 si všichni také dobře pamatujeme.

Po sametové revoluci Václav Havel s velkou delegací přijel v únoru 1990 do Kanady. Byla to vlastně jedna z jeho prvních zahraničních návštěv. Lidé byli velmi dojatí, Václav Havel byl stále hrdina revoluce. Protože jsem byl předsedou ČNSK, seděli jsme s manželkami v Ottawě na podiu, v první řadě Marián Čalfa s přítomnými ministry, poslanci a poradci před přeplněným sálem kanadských Čechů a kanadských Slováků, kteří měli hodně slovenských vlajek a plakátů volajících po samostatnosti. Byla to dost varující předzvěst rozdělení společné republiky, k čemuž došlo za necelé tři roky.

Václav Havel také vystoupil v Torontu ve velkém sále univerzity za účasti asi 2 000 účastníků. V projevu jsem varoval před komunisty. Václav Havel řekl, že se nám omlouvá za všechna pronásledování a za to, že jsme se nemohli vrátit do vlasti. Slíbil, že nyní bude vše napraveno.

Jaké bylo ale naše překvapení když prvním posametovým velvyslancem v Kanadě jmenoval Rudolfa Schustera, člena ÚV KSS a do sametové revoluce starostu Košic. Po „sametu“ pak předsedy Slovenské národní rady až do doby, kdy mu VPN dala najevo, že ho tam již nechce. Jak k jeho jmenování došlo, Rudolf Schuster popisuje v jeho knize Ultimátum, kde si nejdříve řekl o místo velvyslance v Německu, které bylo ale již přiděleno příteli Václava Havla, spisovateli Jiřímu Grůšovi. Druhá volba pro Rudolfa Schustera byla Kanada a v knize píše: „Jirko, máte už obsazené místo v Kanadě?“, zeptal se prezident, když vytočil číslo ministra zahraničí Dienstbiera. Jeho odpověď jsem v telefonu neslyšel, z prezidentova výrazu jsem však pochopil, že obsazené už je. „Ano. A prosím tě, nedá se to ještě změnit?“ pokračoval prezident. V místnosti opět nastalo ticho, dokud Václav Havel nevyslechl Dienstbierovu odpověď. „Prosím tě, buď tak hodný a změň to. Napiš tam pana Schustera… Děkuji. Ahoj.“ Položil sluchátko a přisedl k našemu stolku. Takže takto se jmenovali v té době velvyslanci.

Nutno dodat, že na přání ČNSK byl Rudolf Schuster z funkce velvyslance odvolán na základě lustračního zákona. Rudolf Schuster se ale velmi rychle na Slovensku otřepal, stal se opět starostou Košic a v druhých prezidentských volbách chytrým politikařením se stal prezidentem Slovenska. Chtěl si zvolení zopakovat, ale v té době ho již Slováci prokoukli jako typického komunistického oportunistu a dostal ve volbách jen 7 procent.

S Václavem Havlem jsem se ještě asi před třemi roky potkal v jedné  restauraci na Národní třídě, kde seděl osamocen u okna a zdálo se mně, jakoby z něho energie vyprchala. Byl ovšem po velkých zdravotních zkouškách.

Václav Havel se bezesporu před sametovou revolucí zasloužil o statečný a příkladný boj s komunistickou mocí jako iniciátor Charty 77 a jako pronásledovaný vězeň. Patří mu také veliká zásluha, že jeho aktivita a činnost směrem do zahraničí přinesla dobré jméno Československu a po rozdělení i České republice.

Přestože měl morální kredit po sametové revoluci, jeho vůdčí role v nevyrovnání se s minulostí a nezakázání komunistické strany je nedokončený úkol. Pokud se stát nevyrovná se svojí minulostí, nese si následky do budoucnosti, čehož jsme stále svědky.

Přes tato nesplněná očekávání Václav Havel byl, je a bude patřit k významným Čechům, kteří nebudou v dějinách našeho národa zapomenuti.

* * *

Fotokoláže  pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miloše Šuchmy :
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milos-suchma/

  
PROHLÁŠENÍ

Václav Havel si zaslouží poctu, která nebude jen formálním uznáním, ale konkrétním odrazem jeho boje za naši svobodu, odkazem, který bude každodenně přítomný nejen součastníkům ale i budoucím generacím.

Jeho cestu z vězení v Ruzyni na Pražský hrad, zbourání hranic a otevření dveří do celého světa, i zviditelnění naší malé země v něm, nemůže lépe, a k tomu i každodenně, připomínat a symbolizovat, než pojmenováni ruzyňského letitě v Praze na

LETIŠTĚ VÁCLAVA HAVLA.

Letiště je křižovatkou cest, prolínání a potkávání se národů, symbolem svobodného pohybu lidí i myšlenek. Pro Čechy bylo a je bránou ke svobodě, pro cizince prvním místem přes které se do naši země vstupují.

Dosud jeho název Ruzyně evokuje především známou pražskou věznici.

Jméno Václava Havla tak bude i deklaraci hodnot, ke kterým se hlásíme.

I v jiných zemí světa nesou letiště hlavních měst jména po lidech, kteří významně ovlivnili svoji vlast: Letiště J. F. Kennedyho v New Yorku nebo Letiště Charles de Gaulle v Paříži, atd.

Myslíme si, že Václav Havel by to také vnímal nejen jako přihlášení se k jeho odkazu, ale především jako důkaz, že ochranu vybojované svobody a demokracie chceme mít denně na očích.

Vyzýváme Parlament České republiky a kompetentní státní orgány, aby zásluhy Václava Havla o stát a naší svobodu ocenil i tímto krokem.

V Praze 19. 12. 2011

Fero Fenič, režisér a producent

(Tento článek věnuji Václavu Havlovi, neboť vím, že měl Dalajlámu rád)

“Cože? Dalajláma přijede? O tom vůbec nevím!” Tak zněla odpověď na sms odeslanou kamarádovi ze Slovenska, který mne týden před příjezdem Dalajlamy do Prahy o této skutečnosti informoval. Hned jsem začala vyhledávat na internetu, jestli je ta zpráva pravdivá, protože se mi zdálo nemožné, že by taková novina nebyla veřejně publikována. Nenašla jsem téměř nic, kromě stránek Václava Havla na jehož pozvání Dalajláma do Čech přicestoval. Nicméně se mi podařilo zjistit, že bude mít besedu o lidských právech na Karlově univerzitě a poté přednášku v Kongresovém centru, na kterou je možné koupit lístky v Ticketpro.cz.

Byla jsem zrovna na Václavském náměstí a tak jsem tam hned mazala.”Na Dalajlámu?” Zeptala se mne nevěřícně paní za přepážkou, kroutila hlavou a dívala se na mne pohledem, který měl na čele nápis: „Odkud jsi spadla, děvenko. Ty už jsou přece dávno vyprodané!“

Odjela jsem do malé vesničky na Moravě za maminkou, která nemá internet a je proto, co se týče informací, odkázaná jen na televizní vysílání. O Dalajlámovi nevěděla. Byla překvapená.

Zprávy se začaly pozvolna objevovat, až když byl Dalajlama v Praze. 10. 12. 2012 v Událostech na ČT 1 se o návštěvě Tibetského duchovního vůdce objevila zpráva hned za informacemi o tom, že začala lyžařská sezóna a že lidé jezdí za vánočními nákupy do pohraničí. Na Čt 24 jsme se ráno 11.12 dověděli, že se Dalajláma už v sobotu po svém příjezdu setkal s exprezidentem Václavem Havlem.

Mezi ním a Dalajlámou byl velmi přátelský vztah. Při jejich setkání bylo velmi dojemné, jak Dalajláma jemně masíroval Václavu Havlovi dlaně. Podle ČT 21 Dalajláma o Václavu Havlovi řekl: “Cítím velkou poctu, že jsem se mohl setkat se svým dlouholetým přítelem, který je nejen mým přítelem, ale přítelem a duchovním vůdcem svobodného světa. Tak to cítím. Požádal jsem ho, aby žil ještě dalších deset let.” Tehdy jsme ještě nevěděli, že tato žádost nebude moci být naplněna.

Pořád si tedy přeju jít na přednášku, i když nemám lístky. Co naplat? 11. 12. 2012 ve 13h sedám na Metro a jedu na zastávku Vyšehrad s téměř průsvitnou nadějí na šanci dostat se do Kongresového paláce.

Ve vagónu se mnou je početná skupina Tibeťanů včetně dětí. Tradiční oděvy, rozsvícené tváře, veselé oči, jemné a přátelské chování k sobě navzájem i k nám okolo stojícím mi pomáhá volně dýchat a cítit příjemné vnitřní naladění.

Před palácem se chobotnicovým způsobem vlní několik mnoha metrových front ústících do těla budovy Kongresového paláce.

Mojí naději na vstup se opět svírá hrdlo. Už se ani nepokouší mi našeptávat cosi o kuráži a musím se hodně soustředit, abych její mlhavou existenci vůbec vnímala. U vchodu do metra procházím kolem dvojice mužů. Jeden z nich drží v ruce vytištěný lístek z Ticketpro z internetového prodeje a podává druhému muži 1200kč (lístek na dalajlámu oficiálně stojí 300kč). Tělem mi prochází emoční stín, ale pak si říkám, že je to jeho volba, jeho zodpovědnost a moje přání a moje volba. A já ten lístek chci i za těchto ponižujících okolností.

Přistupuji k němu s nesmělým dotazem, jestli má ještě nějaké další volné lístky. “Ne!” řekne muž razantně a dívá se při tom kamsi za mne, pak znovu shlédne na předchozího zákazníka, který se evidentně soudě dle výrazu jeho tváře stále ještě vyrovnává s cenou, kterou zaplatil a řekne: “Tak vidíš vole! Co by za to druzí dali!“ Pak sbalí ruličku bankovek do kapsy a spěšně mizí. V duchu zadoufám kvůli tomu pánovi, co si lístek koupil, že je alespoň pravý.

Pak pokračuji směrem podél dlouhé fronty a píšu na papírek vzkaz potencionálním prodejcům, že koupím jeden lístek.

Stavím se až úplně na konec, kde je několik nešťastníků se stejnými lístečky, jako mám já. Dost neradi mne přijímají do klubu.

No a v tu chvíli se ke mně odkudsi přiřítí jako dělová koule smějící se kamarádka Helena: „Lístek! Mám pro Tebe lístek!!” Nechápu. U vchodu mi představuje kamaráda Kamila, s nímž společně pro mne vybojovali lístek od jakéhosi pána, který byl mnohem slušnější, než ten první a prodával ho za původní cenu.

Zaplavuje mne radost a pokora a děkuju velikému jsoucnu i jeho ženě, dětem a psovi za tento příjemný malý zázrak. Cítím se obdarovaná a moje naděje se tváří významně a v pohledu má napsáno: “Já jsem Ti to říkala!”

Dostávám se k pódiu na třicet metrů. Jsem spokojená, vděčná a šťastná. Pódium je velmi jednoduše upraveno. Na světle šedém podkladě je zde veliká silueta Buddhy vytvořená s krásně vyladěné mozaiky barevných obrázků. Dalajlama, jeho asistent a výborná tlumočnice.

Vezmeme-li v úvahu, kolik je Dalajlámovi let, dal by se nazvat “neuvěřitelným staříkem” slovo stařík by se však muselo z frustrace něčím nadopovat. Tento člověk dokáže ve svém věku briskně reagovat na momentální situaci, dokáže vtipně a energicky diskutovat i odpovídat na otázky logicky a s vytříbeným humorem.

Problém otevírá možnosti

Mluvil o tom, jak v šestnácti letech musel odejít do exilu, jak později ztratil svou zemi, a jaká je teď v Tibetu smutná situace. A také jak mu tyto zkušenosti v závěru byly užitečné, protože ho naučily nemarnit čas a být více praktickým a realističtějším člověkem. A tak to, co je viděno, jako problém, může z jiného úhlu pohledu vypadat zcela jinak. Co je viděno, jako tragické, může z jiného úhlu pohledu vypadat, jako příležitost.

Mentální úroveň mysli

Mluvil o lidské mysli. O tom, že smysly jsou zdrojem informací pro mozek. Ale ani vědci nevědí o lidském mozku všechno. Ještě je zde mentální úroveň mysli, která na smyslových čidlech není závislá.

Lidé si často myslí, že mysl je celkem. Člověk je buď smutný, nebo veselý a zapomíná vnímat jemné změny. Zapomíná, že jeho pocity se mohou rázem změnit. Mysl je složená z myriád různých aspektů. A aby to nebylo tak jednoduché, jevy v ní se dějí simultánně na více úrovních najednou. Může se nám žít lépe, když porozumíme, jak naše mysl funguje. Toto se píše v mnoha náboženských textech, ale není vůbec nutné, aby to mělo náboženskou konotaci. Probíhají diskuse o tom s vědci z oblasti vědy o mozku, psychologie i psychiatrie, ale také s učenci starých indických tradic. Mluvil o tom, jak je rád, že se těchto diskusí může účastnit. 

Hněv ničemu nepomůže

Mluvil o tom, že cítíme-li hněv na někoho, kdo ubližuje druhým, nepomůže to ani tomu, komu je ubližováno, ani to nepoškodí toho, kdo ubližuje druhým. Jediný komu to ublíží na zdraví, budeme ve výsledku my sami.

Vyrovnávání se smrtí blízkých

Mluvil o tom, jak je možné vyrovnat se s odchodem našich nejbližších z tohoto světa. Zemře-li někdo, koho máme rádi, přirozeně cítíme smutek, bolest a bezmoc. Smrt je přirozenou součástí života každého člověka na této planetě. S tím nic udělat nemůžeme. Můžeme však naslouchat našim blízkým, vciťovat se do jejich potřeb a přání a pokoušet se je uspokojit. Můžeme tak jejich život učinit naplněným a tím také svůj. Leží-li nám na srdci dobro druhých, nemusíme nic předstírat a zastírat a tak žijeme pravdivě a naplno.

Jakou sílu mají modlitby obyčejného člověka za lepší svět

Mluvil o tom, že pro vlastní vnitřní mentální zdraví jedince jsou modlitby dobré. Lidé se však modlí za to, aby věci byly dobré už tisíce let, přesto se ty špatné stále stávají. Proto často větší sílu, než modlitby mají činy. Dalajláma klade veliký důraz na osobní zodpovědnost. 

Co můžeme dělat se současnou situací

Mluvil o tom, že to, co se ve světě děje negativního se těžko dá opravit rychle. Můžeme však vzdělávat děti. Můžeme je učit morálce a etice, můžeme je učit, jak pečovat o druhé a postoje soucítění. Pak i naše budoucnost může být lepší.

Bylo zajímavé sedět mezi lidmi, poslouchat člověka v mnišském hábitu dodávajícího sílu a optimismus mnohým z nás. Bylo hezké otočit se do sálu a sledovat tváře lidí, kteří naslouchali a vidět v nich odraz jakési milosti. Bylo milé vidět po přednášce na chodbě skupinu Tibeťanů, kteří se nechávali fotit s Tibetskou vlajkou, o které málokdo z nás ví, že: „Bílá barva na ní symbolizuje fakt, že Tibet je země sněhů, její trojúhelníkový tvar ukazuje, že jsou zde hory, nad nimiž září slunce na modrém nebi, paprsky symbolizují radost ze svobody, a šest červených pruhů ukazuje na šest původních kmenů Tibetu, dva lvi jsou ochránci a drží v tlapách pohár s třemi plápolajícími klenoty – učitel, učení a společenství (Buddha, dharma a sangha), u nohou jim leží znak Jing Jangu, který symbolizuje etiku, vyváženost a věrnost čistotě, žlutý okraj zobrazuje rozkvět Buddhova učení a čtvrtá neorámovaná strana ukazuje otevřenost a respekt Tibeťanů vůči učení a spiritualitě jiných, nebudhistických národů.“ *

A bylo také velmi příjemné potkat venku před sálem slovenskou básnířku Juditu Kaššovicovou a slovenského Bluesového hudebníka, skladatele, textaře a zpěváka Juraje Turteva.

V jejich společném poeticko-hudebním projektu, je základem překrásná Juditina kniha: „Krajina ticha“, ve které je několik fotografií s Dalajlámou.

Zeptala jsem se jich, co je na přednášce Dalajlámy nejvíce zaujalo:

Judita Kaššovicová: „Tolerance. To, jak Jeho Svatost Dalajláma propaguje toleranci. To je důležité.“

Juraj Turtev: „Když Dalajlámovi položili otázku: “Co by si v současnosti přál a co postrádá,“ jeho odpověď zněla: “Mír a klid pro tento svět a mír v nás všech“ líbilo se mi, že nepropaguje své ego. Myslí altruisticky. Jeho odpověď nezačínala, ani nekončila u jeho „já“.

Jen několik dnů po této návštěvě Václav Havel – muž, který pomohl uskutečnit velké změny, a zasloužil se o rozvinutí demokracie, zemřel. V České Republice je z toho důvodu mnoho smutku. Je zde však i důvod k radosti. Jeho odchod byl takový, jaký si přál. Zemřel na místě, které měl rád. Podle zpráv odešel ráno, klidně, ve spánku. To je dobrá smrt. Přesto, že bychom si přáli, aby zde s námi byl těch dalších deset let i více, můžeme se alespoň těšit z jeho klidu. Dalajláma rovněž prohlásil, že mu Václav Havel bude velmi chybět.

Paní Dagmar Havlová, pozvala veřejnost k smutečnímu průvodu Prahou. Místo slov, která mé pocity nedokáží obsáhnout, Vám odtud nabízím fotografie.

Kdyby měli Češi vlastní anděly, myslím, že Václav Havel by jistě byl jejich prezidentem. I když on sám by o tuto funkci asi nestál…

V srdcích mnoha z nás jeho přítomnost zůstává živá.

S laskavým svolením Judity Kaššovicové a Juraje Turteva.

Poděkování za vše Václavu Havlovi, Heleně K. a Kamilovi S. za to, že pro mne vybojovali lístek za 300kč a tím umožnili vzniku tohoto článku, všem, kdo přednášku organizovali, překládali a uklízeli po ní a také všem, kteří podpořili smuteční průvod rozloučením se s mužem, který změnil naše životy.

*Robert Thurman
Proč potřebujeme Dalajlámu
DharmaGaia 2009

* * *

Foto pro CzechFolks.com © Kateřina Erlebachová