***

KOMIKŮM UDĚLUJME AKADEMICKÉ TITULY

PODLE REAKCE NA HUMOR SE POZNÁ INTELIGENCE

Jako psychiatr věděl, že člověk, jenž dokáže, aby se druhý člověk smál něčemu etickému a nikoliv surovostem, koná pravé dobro. Zároveň si potvrdil, že komično působí blahodárně na ženy, a proto muži, kteří je neumějí rozesmát, nejsou u nich úspěšní. Proto sledoval počínání a tvorbu komiků. Podařilo se mu proniknout do pražské umělecké společnosti, a tak mohl komiky sledovat zblízka, přímo v zákulisí. S mnohými se navíc spřátelil. Dospěl k přesvědčení, že když se klinicky zabývá poruchami v partnerském soužití, znalost procesu, jak humor vzniká, mu bude prospěšná. 

„Jestliže o někom můžeme říci, že je komik, mělo by to být vedeno jako profese. Nebránil bych se tomu, aby se jim uděloval titul. Jako se udělují akademické tituly doktor, inženýr, architekt, malíř či sochař, tak bych uvítal titul komik. Takový člověk musí u publika vyvolat dobrou náladu a smích. Proto lze říci, že komik má v herectví nejnamáhavější práci.

Dobrou náladu řadíme k emocím zvaným veselost. Je to zvláštní emoce, značně se lišící od radosti. Radost lze mít z toho, že vás v zaměstnání povýšili, přičemž to může potkat i člověka neveselého. Stejně tak známe lidi veselé, kteří nedovedou humor tvořit, ale dovedou jej báječně přijímat. Takové diváky či posluchače má komik nejraději.

Miros1av Horníček řekl kdysi velmi správně, že podle reakce na humor se pozná inteligence. Avšak nedodal již, že nejde o psychologické či psychiatrické IQ, ale o sociální inteligenci. Tohle ovšem nelze tvrdit o skupině lidí, kteří smích považují za něco znevažujícího. Těch však je prý v populaci nanejvýš deset procent.

Když si vzpomenu na svá studentská léta na reálném gymnáziu, byli jsme ve třídě jen tři kluci, co jsme uměli dělat humor, a ti ostatní se nám jen smáli.

Neexistuje humorista, který by se humoru nějak naučil či snad vyučil, jde totiž o talent. Ovšem je tu ještě humoristova píle, která spočívá v tom, že nepřetržitě pozoruje ohlas publika. V tomhle ohledu měl zázračnou paměť Miloslav Šimek. Když jsme spolu účinkovali v Semaforu a po prvním či druhém obraze se zavřela opona, skoro vždycky řekl: ‚Krucifix, zase jsem tam zapomněl říct tamto!‘ A tohle jsem často zaznamenal u mnohých dalších komiků.“

VOSKOVCŮV EFEKT PŮSOBENÍ NA ŽENY BYL DVOJNÁSOBNÝ

Jiří Voskovec a Jan Werich, všestranní divadelní, filmoví i literární tvůrci napsali a sehráli svou první hru Vest pocket revue v roce 1927, a to jen pro pobavení spolužáků. Původně avantgardní dvojice komiků začala však posléze na scéně Osvobozeného divadla brojit proti sociálnímu bezpráví a jiným nešvarům. Když si ve hře Caesar dělala legraci ze Společnosti národů, ministr zahraničí Edvard Beneš žádal dokonce její zákaz. Předválečné hry i filmy V + W jiskřily chytrým humorem, až texty jejich písní zhudebněné Jaroslavem Ježkem zlidověly. Kvůli kritice nastupujícího německého fašismu se protagonisté Osvobozeného divadle museli před začátkem druhé světové války uchýlit do USA. Po návratu chtěli pokračovat v dosavadní tvorbě, ale v nové politické situaci to již nebylo možné. Nicméně se těšili velké divácké oblibě a také výrazně ovlivnili několik generací divadelníků – nejvíce v šedesátých letech při vzniku divadel malých forem.

Jan Werich, jenž na rozdíl od Jiřího Voskovce neemigroval, ztělesňoval v komunistickém režimu smutný osud inteligentního tvůrce umlčeného totalitou. Doktor Plzák ho poznal již jako zestárlého, nemocného muže.

„Jako student jsem viděl všechny filmy V + W a také několik představení Osvobozeného divadla. O této dvojici komiků toho bylo řečeno a napsáno hodně. Avšak dostatečně důrazně nebylo řečeno, že Voskovec byl pro ženy atraktivní a krásnej chlap. Když dělal legraci a svým inteligentním způsobem se šklíbil, ne šklebil, ale šklíbil, jeho efekt působení na ženy byl dvojnásobný. Když na jeviště přišel Werich, očekával se od něho humor, to ano, ale nic jiného. Kdežto když přišel Voskovec, od něho se humor tolik nečekal, zato ženskou část publika potěšil jinak. Jiřího Voskovce jsem neznal, vím jen, že kvůli nějaké ženě opustil Prahu a s Werichem se rozešli.

Popularita Jana Wericha přicházela v několika vlnách. Nejdřív byla prvorepubliková, potom ta po šestačtyřicátém roce, kdy se lidi rvali o lístky na představení Přišel na večeři, potom následoval Divotvorný hrnec s vodníkem Čochtanem, tuhle hru jsem viděl osmnáctkrát… Byl to ohromný zával werichovského humoru, naprosto čistého. Poté následovala éra Wericha s Horníčkem v Divadle ABC a po ní osmašedesátý rok, kdy se Jan Werich angažoval v televizních rozhovorech s Vladimírem Škutinou. Následovalo nehorázné, abych tak řekl Werichovo vyamputování v letech normalizace a nakonec už jen takové drobečky…

Nikdo ale nemůže vědět, jak by to dopadlo, kdyby pořád mohl vystupovat a tvořit. I tak je však mezi našimi komiky a klauny svatý. Tedy nejen blahořečený, ale přímo svatý!

Jako lékař jsem se s ním sešel dvakrát. Bylo to v době, kdy byl jako umělec na sklonku svého života odkopnutý… Jednou při nedělní službě jsem ho potkal, jak bloumá po naší klinice. Řekl jsem mu: ‚Pane Werichu, to snad není možný, jak to, že se tady o vás nikdo nepostará?!‘

‚Na to jsem zvyklý, pane doktore,‘ odpověděl.

Sháněl pro svou manželku noveril. To byl nedostatkový, a proto nejlepší lék na deprese. V duchu jsem si řekl, že mu ho musím za každou cenu sehnat. Jedna sestra měla schované tři krabičky pro své příbuzné, tak to dříve chodilo s kvalitními léky. Řekl jsem jí, o co jde, ona souhlasila, že je pro pana Wericha poskytne. Vzal jsem ho k sobě do kanceláře, kávu odmítl, ale přijal pozvání na kus řeči.

Začal jsem: ‚Mám strach, že vás budoucí generace budou znát hlavně z Císařova pekaře a Pekařova císaře. V tomhle filmu není zachyceno vaše mistrovství. Forbíny, vodník Čochtan, to byla vaše parketa…‘

Nesdílel můj názor. Jako by byl nakažen chorobou komiků – to znamená malinko tím komediantstvím opovrhovat, či je považovat za cosi plebejského. Dvojroli v onom filmu považoval za něco vznešenějšího.

‚Pane Werichu, kdybyste věděl, jak si vás vážím,‘ pokračoval jsem.

‚Ale, ale… No tak mluvte!‘

‚Nesouhlasím s vámi. Sleduju vás léta a Císařův pekař je ve vaší tvorbě něco naprosto bezvýznamného…‘

‚No jo, ale ony ty forbíny… To se nějak dělalo všechno moc narychlo,‘ řekl, mávl rukou, rozloučil se a odešel.

Podruhé jsme se setkali zanedlouho při mé večerní službě. Přišel na kliniku a necítil se dobře. Chtěl něco na uklidnění. Píchl jsem mu injekci a zeptal se, jestli mohu pro něj ještě něco udělat. Mluvil jsem o krásném oddělení naší kliniky, nachystaném pro lidi, když je jim opravdu zle. Pohladil mě po tváři a povídal: ‚Chlapečku, do nemocnice už ne…‘

Pak si vzpomněl na náš nedávný rozhovor a najednou mi začal onikat: „Voni, mladej, jestlipak vědí, že ty forbíny jsou většinou natočený na filmu a Čochtan taky?!‘

Když jsme si takto povídali, ležel po injekci na lůžku. Řekl jsem: ‚Vy jste mě rozesmával celý život, tak teď se pokusím rozesmát já vás.‘

‚Dobře, tak povídají, mladej.‘

‚Hádejte, kdo pronesl výrok: Uvědomme si, že každý jeden z nás jsme malé zrnko písku v složitém soukolí socialismu…?‘

Nevěděl.

A tak jsem mu sdělil, že tohle prohlásil někdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý při nějaké slavnostní příležitosti ve Smetanově síni a vůbec si neuvědomil, co říká, potentáti kolem z toho šíleli.

Líbilo se mu to, smál se. Za chvíli se zvedl a měl k odchodu. Když jsem ho vyprovázel před kliniku, neodpustil jsem si jednu tradiční otázku: ‚Pane Werichu, byl jste na ženský?‘

Odpověděl hned: ‚Pane, když někdo rád žere, tak je vždycky na ženský. To byste měl jako psychiatr vědět!‘

U Voskovce a Wericha šlo dlouho o šťastné ‚manželství komiků‘, přestože se – ač to zní paradoxně – nakonec rozešli. Od mnoha herců jsem se dozvěděl, že mezi nimi vznikaly konfliktní situace, a zároveň jsem slyšel, že Werich byl tvrdý a jako šéf si nedal do věcí ani trochu mluvit. Pan Filipovský, který s nimi hrál v Osvobozeném divadle, mi říkal: ‚Když jsme měli nějaký problém, nebo když se stal nějaký průšvih, vždy jsme šli za Voskovcem. Zvlášť při premiérách byl pan Werich zlý, ale pak si zase dělal legraci ze sebe a z toho, jak byl krásně zlej.‘

Nikdy nikdo moc nechtěl mluvit o tom, co se vlastně mezi nimi stalo. Proč vlastně Jiří Voskovec opustil Prahu, jestli to bylo skutečně kvůli ženě.

Zatímco s panem Werichem jsem mluvil jen dvakrát, s jeho dcerou Janou jsem se setkal mnohokrát. Upevnila ve mně přesvědčení, že život se má brát statisticky a ne logicky… Po osmašedesátém roce, kdy Jan Werich nesměl dělat to, co uměl, se ten krásný dům na Kampě začal přeměňovat v něco hrozivého. V něco, co si tenhle velký klaun a komik vůbec nezasluhoval. Onemocněla mu manželka, kterou jsme léčili u nás na klinice, přičemž dlouho trvalo, než se s léčbou začalo. Jana Werichová si vzala sice kolegu lékaře, gynekologa, ale nebyl to pravý muž pro ni, takže jejich manželství lze označit za nevydařené. S Janou jsem se poznal v Rokoku a po mém soudu hrála stejně dobře jako ostatní herci. Proč to říkám? Protože mnoho lidí jak z branže, tak i laiků, říkalo, že není dobrá herečka a že je v souboru jen kvůli tatínkovi. Tak to tedy ne. Jana byla herečka roztomilá, vtipná, ale velmi záhy se i k ní osud stavěl špatně. Pan Werich tímhle vším moc trpěl. Na dceru Janu nedal dopustit, a když pak zemřela, byla posledním sluncem jeho života její dcera a jeho vnučka Fanča.

Veřejnosti je známo, že vše dopadlo nanejvýš tragicky, protože Jiří Voskovec, který žil v Americe a měl Werichovu vnučku adoptovat, zemřel náhle asi tři čtvrtě roku po něm. Byla to smůla na smůlu.

V tom právě vidím záhadu statistiky lidského života… Člověk si musí prožívat, aniž by věděl proč, údobí dobrá a údobí zlá.

Osud si zahrál s Janem Werichem krutě a člověka napadá, jestli tohle vlastně nepatří k velikánům. A ke komikům.

Nasvědčovat by tomu mohla podobnost s osudem Vlasty Buriana. Je totiž větší, než se na první pohled zdá. Burian před osmačtyřicátým rokem a po osmačtyřicátém roce – to jsou dva naprosto rozdílné životní příběhy, osudy… Současní diváci poznali Vlastu Buriana především z filmů, ale mezi humorem Vlasty Buriana na jevišti a humorem Jana Wericha na jevišti nebyl velký rozdíl v tom, jak dovedli zasáhnout diváka, v univerzálnosti takového zásahu. Vlasta Burian nebyl pouze lidový komik! Burian, stejně jako Werich, dokázal zasáhnout svým humorem i univerzitního profesora.“

ŠLITRA JSEM ZNAL VÍC NEŽ SUCHÉHO

Poznával zblízka zákulisí divadla Semafor době vzniku této legendární scény z konce padesátých let. Oba protagonisty Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra znal ještě před zahájením jejich tvůrčí spolupráce. Tu nahlížel i díky své odbornosti, to znamená se zaměřením na rovnoprávné partnerské soužití dvou výrazných osobností. 

„Poprvé jsem viděl Jiřího Suchého v Redutě, kde zpíval písničku Tu ruku ti teto, tu ruku ti teto, což muselo být v roce 1957. Potom nelze zapomenout na premiéru Člověka z půdy, ale to jsme se ještě osobně neznali. S Jiřím Suchým mě seznámil režisér Ján Roháč.

Mnoho lidí bylo zpočátku ze Suchého na rozpacích. Takže on se musel o přízeň publika ucházet. Když začal zpívat v Redutě, to bylo ještě přijatelné, ale když začal hrát divadlo, tak jako by náhle nebylo jasné, o jaký žánr jde. Kritik by možná mluvil o moderním stylu. Mnohým lidem však tento styl nesvědčil, nezdál se, a tak jej odsuzovali. Proto byla Suchého cesta ke slávě v začátcích trnitá.

S druhou polovinou dvojice S + Š, doktorem práv Jiřím Šlitrem, jsem se seznámil čirou náhodou. Oba jsme totiž dostali stejný nápad – strávit dovolenou na Riviéře. Dvoutýdenní pobyt v Cannes stál tehdy v Čedoku pět tisíc korun. Do řeči jsme se dali hned na letišti v Ruzyni, když se k naší radosti objevil v tak nečekané sešlosti i známý kreslíř Jiří Winter–Neprakta.

Čedok objednal let u Air France, proto se na palubě letadla zdarma nalévalo šampaňské. Jakmile člověk dopil, už se objevila letuška, aby dolila číši. Takže na letišti v Cannes jsme vystupovali skoro totálně zkárovaný…

Když jsme letěli zpět, očekávali jsme stejné zpříjemnění cesty, ale dožili jsme se zklamání: šampaňské se nepodávalo tak hojně, kampaň kolem ‚bublinkového‘ vína už skončila. Nalili jednou a – dost. Tak jsme si víno šetřili. Najednou Jiří Šlitr povídal: ,Honem se napijte, támhle už jde stewart, bere lidem nevypité skleničky a šampaňské leje zpátky do flašek.‘ To byl typický humor Jiřího Šlitra.

Protože jsme žili ve zvláštní době za železnou oponou, první, co našince po příletu do Cannes napadlo, bylo – jít na striptýz; později jsem takovému nápadu nerozuměl. Vyrazili jsme do hezkého nočního klubu v sestavě – Jiří Šlitr, který byl na dovolené sám, Jiří Winter–Neprakta, jehož paní ten večer zůstala na hotelu, Marie Drahokoupilová a já. Při striptýzovém představení na piáno hrál a zpíval muž, kterému jsme po skončení písničky zatleskali.

S ním to hrozně škublo, přímo se lekl. Když jsme se pak s ním bavili, pravil, že mu tady nikdo nikdy nezatleskal. Hosty toho nočního klubu byli většinou námořníci z americké letadlové lodi kotvící v nedalekém přístavu, kterou bylo možné si prohlédnout. Jiří Šlitr ji také v příštích dnech navštívil a kapitánovi řekl: ‚Pane, jsem z nepřátelské země Československo, říkám to otevřeně, abych nemohl být podezírán z nějakých úkladů.‘ Kapitán se tomu zasmál a po lodi ho provedl a pak i pohostil.

Zpěvák a pianista, kterému jsme v nočním klubu tleskali, se zastavil u našeho stolu, Šlitr uměl výborně francouzsky, slovo dalo slovo a Francouz přišel druhý den za námi do hotelu. Sedl si ke klavíru a hrál nám písničky svého repertoáru. Potom usedl ke klavíru Jiří Šlitr a začal hrát. Hrál všechno – staré evergreeny, současné hity, šansonové melodie… Francouz, takovej hezkej chlapík, nejdřív stál, ale pak se snižoval, až nakonec klečel… A Jiřímu Šlitrovi řekl, že je Bůh a že nemůže věřit tomu, že potkal Boha. Mě se zmocnil pocit národní hrdosti, takže jsem konečně pochopil, co všechno může způsobit nacionalismus.

Vysvětloval jsem ohromenému francouzskému muzikantovi, že Jiří Šlitr je v naší zemi jednička mezi skladateli a to, že bydlíme v tomhle hotelu, má jiné důvody. Francouz totiž nechápal, že takový umělec bydlí tady, i když nešlo o špatný hotel. Tvrdil, že hudební jednička Francie by v něm nebydlela.

Druhý velký zážitek pramenil ze stálého dohadování Jiřího Šlitra s panem Wintrem, kdy půjdou do nejluxusnější herny. Nevím, proč na tom tak záleželo, klidně si mohli zahrát v městské herně, kde mohli vsadit rovněž neomezené množství peněz. Oni však museli jít do barové, vskutku luxusní herny. Oba byli nastrojeni, až jsem žasl. Já si nikdy na dovolenou nebral večerní oblek, tak jsme v naší skupině pro mne našli nějaké sako, ovšem stejně mě dovnitř nepustili. Vypadal jsem asi podezřele. Původně nebyli vpuštěni dovnitř ani Neprakta se Šlitrem. Mířili dovnitř usměvavě a sebevědomě, dávali najevo, že se budou vracet s miliony, ale první, na co narazili, byla portýrova neznalost našich pasů. Ten člověk nevěděl, co je Československo, takovou zemi neznal, nevěděl, odkud jsme… To bylo pro mnohé Francouze typické. Pan Šlitr mu to vysvětloval, ale nestačilo to, oba pánové museli ukázat, že mají peníze. Když jsou z té země za oponou.

Já, abych nehrál, tak jsem si peníze nevzal, obával jsem se totiž, že bych mohl podlehnout pokušení. Zůstal jsem tedy před branami herny, stejně jako akademický malíř Jaroslav Gruss, známý představitel socialistického realismu. Seděli jsme spolu před hernou, popíjeli a čekali, až ti dva půjdou… To, co se pak naskytlo našim zrakům, by skutečně stálo za nafilmování. Spatřili jsme dvě polotrosky, které vyšly bez úsměvu ve tváři, obleky jim byly náhle jakoby moc veliké a zásadně nechtěli o ničem mluvit. Takže bylo jasné, jak to dopadlo.

Jiří Šlitr byl člověk, s nímž byla radost se bavit. V první řadě byl kapku lord, ale myslím, že co do herecké produkce se nemohl Suchému rovnat, protože na jevišti byl použitelný jen pro jakousi svou neobratnost, protože hrát divadlo neuměl. Byl však mimořádně chytrý, vtipný a noblesní.

Zahynul tragicky, smrt přivodil svítiplyn, jenž nedopatřením unikal z nekvalitního topidla. Zemřel ve svém ateliéru v objetí milenky o druhém svátku vánočním v roce 1969. Byl velice tajnůstkářský a ani svým nejbližším přátelům se nesvěřoval s tím, kam chodí a s kým chodí. Osud si s ním zahrál ošklivě. Jeho skon mi připadal až nespravedlivě bulvární.

Jiří Suchý a Jiří Šlitr se k sobě chovali vždy nanejvýš korektně. Vypadalo to, jako by tragická smrt Jiřího Šlitra přervala dílo známé dvojice, které by dál pokračovalo. Ale nemusela to být pravda. Občas jsem zaslechl, že jim to – podobně jako v manželství – přestávalo klapat. Že mezi nimi vznikaly neshody, takže si psali dopisy, přestávali spolu mluvit. Hodně herců ze Semaforu mi to říkalo. Ověřil jsem si to. Historicky je to zajímavé.

Mě to ještě zajímalo z hlediska mé profese. Když jde totiž o rovnoprávný pár a mají-li se dva dohadovat o humoru, často jsem od komiků slyšel: ‚Sakra jak to, že to nevyšlo? Včera to vyšlo a dneska nevyšlo. No jo, protože to neříkáš takhle, máš to přece říkat jinak!‘

Jinými slovy: není-li dvojice komiků informovaná, nedopadne dobře. Dvojhvězda skutečná nemusí být informovaná, protože se pohybuje dle Newtonových a Keplerových zákonů, ale dvojhvězda komiků, není-li informovaná o velkém nebezpečí rovnoprávného dorozumívání, tak na ně může zajít. V normálním divadle je režisér, který hru režíruje, herci odehrají představení a rozejdou se. Je to pracovní skupina, v níž panují určité interakce, a člověk si tam nemusí na sebe dávat velký pozor. Tedy pozor musí dávat pouze na někoho, kdo je divný. Kdo je třeba urážlivý. Nebo přehnaně citlivý. To jsou lidi, kteří mohou ohrozit existenci takové skupiny.

Něco jiného jsou však divadelní hry komické dvojice. Bývají sice taky narežírované, ale to, co vidíme na premiéře, se od toho, co vznikne za pár měsíců, podstatně liší. Z toho by se normální režisér zbláznil. Ale Ján Roháč, režisér Semaforu, o tom věděl, dokonce jsem byl u toho, kdy pozdějším změnám napomáhal. Dvojice komiků je totiž sama… Jedno z prokletí jejího humoru je, že si ho nemůže jednoduše vymyslet. Humor totiž musí napadnout a pak postupuje do vědomí spontánně, jako by ho někdo vypouštěl. A tak začne dvojice komiků spolu srůstat, když se takto najdou, nastává údobí velké radosti, že se našli a tak to je. Jenomže posléze se cesta začne divergentně rozdělovat, protože každý má na věc jiný názor, a všechno se děje v prostředí, které je neurotizující. V klasickém divadle může být herci špatně, přímo blbě, ale toho Hamleta nakonec nějak zahraje. V komické dvojici ale není možné – nějak to nakonec zahrát. Komická dvojice musí říct obecenstvu, že jednoho z herců bolí zuby, a musí si domluvit další reakce, co kdo na co odpoví.

V takovém tvůrčím sporu – nemyslím jen na dvojici S + Š – vzniká víc sporných bodů než v manželské hádce. Protože tam jde o něco daleko subtilnějšího – o vyvolání smíchu. Oni si dokonce ten smích jakoby počítali. Kolik ho bylo. To už pak připomínalo prokletí. Něco podobného, trochu odbočuji, bylo počítat opony při premiéře. Tohle by se mělo nějak dohodnout. Když se hra nelíbí, tak budou dvě opony, a když se líbí pět opon. A konec. Ale dvanáct opon?! Herci nevědí, co mají dělat, diváci nevědí, co mají dělat.“

Konec

* * *

Koláž exkluzivně pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

„Sametová revoluce“ smetla normalizační režim jak domeček z karet. Prohnilost systému, který se zcela vyčerpal, se nejmarkantněji projevila právě v listopadu 1989. Komunistická strana Československa se zřekla vedoucí úlohy zakotvené Ústavou a bez viditelnějšího odporu předala moc Občanskému fóru (OF). Dne 29. prosince 1989 se stal prezidentem republiky dramatik Václav Havel, který stál od počátku v čele revoluce. V červnových volbách 1990 se opět jako ve dnech po 17. listopadu projevilo přání široké veřejnosti ukončit více než čtyřicetiletou nadvládu KSČ – OF s naprostou většinou vyhrálo volební klání.

Listopadové události zákonitě přinesly odstranění všech omezení i v kultuře a literatuře. Všechny tři proudy, oficiální, samizdatový a exilový se v 90. letech spojily v jednu řeku. Mizí vnější politické zásahy a cenzurní dozor, vzniká nová Obec spisovatelů, z vedoucích míst v nakladatelstvích odcházejí zkompromitovaní redaktoři. Stovky nových nakladatelství včetně státních vyslyšely enormní poptávku po dříve zakázaných knížkách. Po mnoha letech se na trhu opět objevují knihy Ludvíka Vaculíka, Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Ferdinanda Peroutky, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Jaroslava Foglara a desítek dalších. Demokracie a svoboda, o které snili spisovatelé několik generací, se opět navrátily do české společnosti.

Pro Hrabala osobně přišla revoluční změna možná už pozdě, nemoci spojené s věkem na něj už silně doléhaly a nedostávalo se mu sil pro realizaci všech tužeb. Pro jeho dílo však sametová revoluce znamenala novou renesanci. Knihy Bohumila Hrabala na počátku 90. let zaplavily český knižní trh. Během krátké doby si bylo možné zakoupit všechny významné Hrabalovy texty. Jen v roce 1990 se vydání dočkaly tituly Něžný Barbar ve stotisícovém nákladu, Obsluhoval jsem anglického krále ve 140 tisících výtisků, a další věci ze šuplíku: Bambini di Praga – Barvotisky – Krásná Poldi, Kličky na kapesníku a Schizofrenické evangelium. O rok později si konečně mohli všichni čtenáři přečíst trilogii Svatby v domě, Městečko, kde se zastavil čas a sbírku básní z roku 1948 Ztracená ulička. V roce 1992, po dvaadvaceti letech, konečně vychází Poupata a Příliš hlučná samota (společně s Městečkem a Něžným barbarem). Ta již byla vydána v citelně nižším nákladu v počtu 27 tisíc výtisků.

Hrabalovi se na konci 80. let stalo psaní jedním ze způsobů útěku ze samoty a výrazem sebezáchovy. Téměř každý měsíc dokončuje jeden kratší text a ihned jej odevzdává Václavu Kadlecovi k vytištění. Povzbuzení do života i do psaní se mu dostávalo zejména z okruhu mladších lidí, který okolo něho vznikl. Tento kroužek počátkem listopadu 1988 přijal název Společnost Bohumila Hrabala a začal vydávat klubový časopis Haňťa press (Haňťa – hlavní postava z románu Příliš hlučná samota). Čtenářům se Hrabal přihlásil právě v prvním čísle Haňťa pressu 3. března 1989 lyrickou reportáží Kouzelná flétna. V podstatě se jedná o esej s dokumentární výpovědí o vlastních pocitech a dojmech. Tímto esejem přešel k psaní textů na jeden zátah. Způsob psaní se nyní diametrálně lišil od textů z let šedesátých, na kterých pracoval i několik let a vracel se k nim. V rychlém sledu bylo vydáno šest knižních výborů Listopadový uragán (1990), Ponorné říčky (1991), Růžový kavalír (1991), Aurora na mělčině (1992), Večerníčky pro Cassia (1993) a v roce 1994 Texty. Stroze nazvaným dílem se definitivně uzavřelo Hrabalova literární práce. Těmito texty se jako červená niť linou autorovy meditace o útrapách stáří, o tíži samoty, o myšlenkách na sebevraždu, o literárních láskách, o cestě do Ameriky, ale také o proměnách na politické scéně po pádu totalitního režimu. Tato fejetonistická esejistika, Hrabalovými slovy „literární publicistika“ představuje poměrně složitější literární formu, která je pro běžného čtenáře výrazně méně stravitelná. Ani literární kritika si příliš nevšímá „pozdního Hrabala“, a tak doposud čekáme na zhodnocení závěrečné etapy Hrabalovy tvorby.

Bohumil Hrabal se v 90. letech nedočkal „jen“ vydání všech svých hlavních titulů, ale dokonce mohl sledovat vydávání svých Sebraných spisů. Klíčovou roli při jejich realizaci sehrálo nakladatelství Václava Kadlece Pražská imaginace, které vydávalo Hrabalovy texty už i před rokem 1989. První svazek Sebraných spisů vyšel v roce 1991 a poslední devatenáctý v roce 1997. Všechny svazky zdobí pečlivá ediční práce, jejímž vrcholem je poslední svazek obsahující bibliografie, dodatky a rejstříky.

V devadesátých letech se pochopitelně Hrabalovi dostávalo celé řady domácích a zahraničních ocenění. Byl mu udělen čestný doktorát v Padově a celá řada státních ocenění (francouzský Řád umění a písemnictví, italský Grinzane Cavour a český řád Za zásluhy). Jeho knihy byly přeloženy do více jak tří desítek jazyků, a tak si Hrabala mohou přečíst lidé doslova po celém světě (v Japonsku, Izraeli, Vietnamu, Turecku, Rusku či na Islandu). Velké popularitě se dodnes těší zejména v Polsku a Maďarsku. Nebývalé pozornosti se mu též dostávalo v Německu, Itálii a Francii. Bohužel zahraniční zájem nebyl vyvažován adekvátním zájmem české veřejnosti, který by si autor jeho formátu jistě zasloužil. Hrabal zůstával i v posledních letech svého života enfant terrible české literatury, částečně nedoceněn, částečně nepochopen, ale vždycky s osobitým pojetím tvorby, kterou není možné zařadit do žádné skupiny nebo literárního směru.

Kruh života se ve spisovatelových dvaaosmdesáti letech začal pomalu uzavírat. Opět se silně přihlásila nemoc – zhoršující se chůze, která jej trápila už několik let. Od počátku prosince 1996 byl hospitalizován na ortopedii v pražské nemocnici Na Bulovce. Pomalu se začal loučit s přáteli i se životem. S literaturou se rozloučil už dříve. Od roku 1995 nevztáhl ruce na psací stroj. V okamžiku, kdy Bohumil Hrabal ztratil chuť do psaní, ztratil chuť do života. A síla k pouhému přežívání se rychle vytrácela. Hrabalův život nezadržitelně spěl k tragickému rozuzlení. Pozemská pouť Bohumila Hrabala se uzavřela pádem z pátého patra nemocničního pokoje dne 3. února 1997. Nyní už jej čekal jen věčný posmrtný život…    

Epilog

Prožitky Bohumila Hrabala vlastně představují osudy člověka, který prožil složité 20. století. Spisovatel se narodil ještě v časech panování Františka Josefa I., zažil dvě světové války, prožil naprostou většinu života za existence Československa, aby nakonec zemřel v České republice. Dokázal osobitým způsobem reflektovat dojmy a zkušenosti, které jsou blízké všem lidem. Bohumil Hrabal se svým humanistickým dílem zařadil mezi velikány světové literatury. Přestože psal jazykem nikterak početného českého národa, dokázal obsahem a myšlenkovým nábojem svých děl uchvátit čtenáře bez rozdílu hranic. A to věru nebyl úkol lehký.

————————————————————-
/Ukázka z knihy „Nymburkem ve stopách Bohumila Hrabala“, kterou je možno si objednat na adrese  jan.rehounek@seznam.cz. Kniha je vázaná, na křídovém papíře, 45 barevných + 7 černobílých ilustrací, 71 stran – cena 120,- Kč + poštovné/

***

Koláž exkluzivně pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Jana Řehounka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/jan-rehounek/  

***

OBJEV NOVÉHO VĚDNÍHO OBORU – MATRIMONIOLOGIE

Po příchodu z léčebny v Horních Beřkovicích na pražskou kliniku profesora Vladimíra Vondráčka se doktor Plzák věnoval problematice emocí a zejména depresí. Na téma Typologie průběhu maniodpresivní psychózy a periodické endogenní deprese napsal a obhájil kandidátskou práci. V roce 1963 se stal zástupcem přednosty kliniky pro léčebně-preventivní péči, jinak řečeno primářem, jak se tato funkce začala nazývat.

„Za pana profesora Vondráčka jsem ještě zažil stav, jak to má v nemocnici vypadat. Kdepak demokracie! Ta nemá v nemocnici co dělat. Tady musí vládnout něco jako despocie. Jistěže lidská, ale despocie. Když měl přijít pan profesor na vizitu, tak všude zavládl fofr, vše se dávalo do pořádku. Tohle jsem zažil už jako medik po pětačtyřicátém roce na Bulovce, když měl přijít na vizitu profesor Kovařovic. Sestry lítaly, doktoři lítali…

Takhle to má v nemocnici vypadat! Medicína nesnese nepořádky. Nesnese to, čeho jsme byli svědky v socialistickém režimu, nesnese všelijaké závodní výbory a komise, ke kterým se kdekdo odvolával, takže přednosta kliniky byl potom jen k smíchu.“

Profesor Vladimír Vondráček (1895-1978) byl mužem všeobecně známým, kterému bude vždy patřit přední místo v dějinách české psychiatrie. Nepřehlédnutelný byl již svými dvěma metry výšky. Do povědomí veřejnosti se přednosta Psychiatrické kliniky Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, nejvíc zapsal svými legendárními přednáškami a pak i svými třídílnými memoáry: Lékař vzpomíná (1895-1920), Lékař dále vzpomíná (1920-1938) a Konec vzpomínání (1938-1945), jež se staly bestsellery sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Líčil v nich osudy lidí známých i neznámých, vzpomínal na lékaře, medicínské problémy či události. Je to unikátní dílo a dosud poutavá četba. „V mém životě byly jen dvě velké lásky: psychiatrie a farmakologie. Žádná z nich nebyla manželkou, obě byly milenkami, s nimiž jsem soužití střídal. Manželkou byla interna. Interna mi dala mnoho, vždyť je to královna lékařských věd,“ tak charakterizoval sám sebe. Vondráčkova cesta k psychiatrii byla klikatá, vedla přes interní lékařství, neurologii, balneologii a farmakologii. Teprve až jako padesátiletý přešel trvale na psychiatrickou kliniku profesora Myslivečka, kde přednášel, zkoušel a vědecky pracoval. Psychiatrii postavil na roveň ostatním oborům a do konce života ji propagoval. Přednostou kliniky byl v letech 1957-1970. Na všechny své studenty a kolegy měl ohromný vliv, Miroslava Plzáka nevyjímaje.

„Takhle by měl vypadat univerzitní profesor, tvrdil jsem celý život a nebyl jsem zdaleka sám. Především má dobře učit, a to pan profesor uměl perfektně. Psychiatrie jako taková vznikla již v devatenáctém století. Švýcarský profesor Eugen Bleuler, už o něm byla řeč, napsal několik zásadních vědeckých knih, takže je možné říci, že k jeho Lehrbuch der Psychiatrie, čili k učebnici psychiatrie, se vše ostatní už jen přilepovalo. V té souvislosti lze dodat, že profesor Vondráček byl jako psychiatr mimořádně znalý a v tom nejlepším slova smyslu kompilativní. Právem proto předsedal každému semináři. V jeho době – a stejně tak později – nebylo už možné objevit v psychiatrii něco tak významného, jako je třeba kvantová teorie. Lidská duše je nám stále tabu a zatím se nenašel nikdo, kdo by ji objasnil.

Vondráčkovy přednášky, které byly určené veřejnosti, se těšily velké pozornosti. Navštěvovalo je různorodé publikum, chodilo například hodně kumštýřů. Šlo téměř o jakousi show, ale pan profesor nikdy nepřekročil meze vědeckosti. Zaměstnanci kliniky tam nechodili, pan profesor nebyl totiž rád, když se mezi posluchači objevili. Důvod byl zřejmý: vědecky sestupoval o něco níže. V přednáškách se ale zabýval i obecnými věcmi, někdy na hony vzdálenými od pojímání světa podle komunistické ideologie. A to bylo právě přitažlivé. Navíc byl skvělý vypravěč a jako psychiatr pro ostatní obory nesmírně zajímavý.

Měl jsem výhodu v tom, že se nezajímal o léčebně preventivní péči, tedy o mou práci. Na jiných klinikách tomu tak nebylo, a proto docházelo ke sporům. Vznikaly přímo proti sobě stojící frontové linie. Jedna na straně přednosty, druhá na straně primáře. Toho jsme byli zásluhou pana profesora ušetřeni. Vedl největší kliniku ve fakultní nemocnici, pravomoci moudře delegoval na své zástupce, jimž věřil, načež to dával najevo tak vybraným způsobem, že nikoho ani nenapadlo ho klamat. Kontrolu prováděl svrchovaně odborně. Podrobně pročetl každý chorobopis, jejž lékař sepsal, složité případy si poznamenal a při profesorské vizitě zvlášť podrobně probral. Byl mimořádně vzdělaný, precizní a pracovitý. Nepřekypoval city, ale dokázal získávat pro psychiatrii lidi. To bylo důležité: dříve ji totiž lékaři nechtěli dělat.

Pan profesor měl stále svou soukromou ordinaci. To bylo za socialismu umožněno několika prvorepublikovým univerzitním profesorům. Třebaže mu provoz ordinace činil záhy potíže, nechtěl ji zrušit. Finančně mu to přilepšovalo, byť ovšem nevalně. Byl totiž poctivý, takže poctivě platil daně. Jinak se zajímal výhradně o výzkum. Jako jeden z prvních se u nás zabýval drogami a jejich působením, například meskalinem a později LSD.

Měl svůj rytmus práce, pracoval hodně, ale nikdo od něj nikdy neslyšel, že nemá čas. Na kliniku chodil pěšky z bytu ve Španělské ulici na Vinohradech, přicházel na osmou, sekretářka mu uvařila čaj a poté pracoval. Ve dvě či ve tři hodiny ho někdo z lékařů odvezl autem domů na oběd. Doma opět pracoval, ordinoval, ale zejména četl a psal. Výjimkou byl pátek odpoledne – a po zavedení pracovních sobot už čtvrtek –, kdy na klinice pořádal ony proslulé přednášky, při nichž byla posluchárna vždy plná.

Víkendy trávil na chatě v Senohrabech se svou ženou Miladou. V sobotu za ním na chatu jezdili střídavě lékaři. Seznam nepovinně povinných návštěvníků organizovala dle jeho pokynů paní sekretářka. Šlo o prvorepublikový společenský relikt, jakýsi čaj o páté.

Tady je na místě uvést perličku – všechny své soukromé knihy označil razítkem: UKRADENO V KNIHOVNĚ PROFESORA VONDRÁČKA

Důležitá poznámka, na niž se nesmí zapomenout: měl ohromnou přirozenou autoritu, takže kdykoliv se oněm mluvilo, nikdo neřekl jen profesor nebo dokonce Vondráček. Kdepak! Vždy se říkalo – pan profesor.

S kolegou Dobiášem jsme se shodli v tom, že pan profesor byl psychiatricky kompilativní a velmi znalý, ale zároveň po něm nezůstalo nic psychiatricky přínosného. Profesor Dobiáš o něm s úsměvem prohlašoval, že byl ‚psychiatrická ženská‘, protože vědecké knihy psal líbivě a zajímavě, vycházeje z Myslivečkovy Obecné psychiatrie, knihy dlouhodobě platné. Pan profesor tedy nevytvořil konsekventní, čili zásadní a trvalou psychiatrickou teorii. Avšak říká-li se, že on psychiatrii nepřispěl, dodejme rychle, že není znám nikdo, kdo by ve dvacátém století psychiatrii přispěl.

Profesor Vondráček byl významný jako zastánce kasuistiky, čili vytváření zprávy o jednotlivém případu. Vědeckou práci lze dělat na principu statistiky, dostane-li stovka lidí nějaký lék a pak se zkoumají jeho účinky. Pak lze také podle principu kasuistiky zkoumat a důkladně popsat jeden případ. V tom byl pan profesor nedostižný a navíc literárně nadaný. Jeho vědecké práce byly podle toho poznatelné, neobsahovaly pouze suchý vědecký jazyk. Kromě toho jsem ho neobyčejně ctil za to, že bylo možné mu položit v psychiatrii jakoukoliv otázku. Vždy odpověděl, případně odpověď vyhledal. Nikdy netoužil po veřejné slávě a určitě se neproducíroval, jak si někteří lidé mysleli. A samozřejmě vychoval velké množství lékařů a psychiatrů.”

TŘASKAVINA: PODOBNOST S HERCEM PLACHTOU

Respektovaný profesor Vondráček proslul nejen přednáškami, ale i nesčetnými příhodami a výroky, které jeho spolupracovníci s velkým potěšením zaznamenávali a sbírali. Doktor Plzák patřil v tomto směru k nejpilnějším…

„Když po válce vznikala česká psychiatrická klinika a hledal se název, tak do toho kdekdo mluvil, až podle páně profesorova vzpomínání vzniklo velice komické seskupení slov: Psychiatrická stolice profesora Heverocha… Stolice… Takový název se pochopitelně dlouho neudržel, a pan profesor Vondráček tuto historku občas připomínal jako doklad toho, že když moc lidí do něčeho mluví, může vzniknout pěkná blbost. Že jeden mozek ví někdy víc než deset mozků.

Když jsme se po určité době sblížili, varoval mě před politickým partajnictvím, zdůrazňoval, ať si o něm nedělám ani trochu idealistické představy. Vyprávěl, že když chtěl jako mladý lékař dostat místo sekundáře, měl v kapse legitimace tří politických stran. A říkal, že se za to vůbec nestydí, protože takových prý bylo… Šlo o strany, kterým by se levicovým slovníkem říkalo – buržoazní.

Podobal se herci Jindřichu Plachtovi, což bylo možné veřejně říci až po jeho úmrtí. Jinak by hrozila z jeho strany značná nelibost. Nikdy jsem dost dobře nechápal, proč tomu tak je.  Stalo se prý jednou v tramvaji, že mu nějaký muž řekl, že vypadá jako Plachta. Načež on se tak rozzlobil, že dotyčného málem inzultoval deštníkem. Přitom páně profesorova fyziognomie byla přímo plachtovská… Já sám jsem byl svědkem příhody na psychiatrickém kongresu v Karlových Varech. Seděli jsme v hotelové restauraci, kousek od našeho stolu se zastavila hezká slečna a skutečně mile řekla: ‚Pane, kdybych nevěděla, že umřel, uvěřila bych tomu, že jste Jindřich Plachta.‘ Tušil jsem, že vzápětí se stane něco hrozného. A taky ano. Vstal a vyřkl slovo, které jsem nikdy od něj neslyšel: ‚Co si tahle kurva dovoluje?!‘ A posuňky naznačoval, že ji chce fyzicky napadnout… Ona vzala roha v pravém slova smyslu a prchala mezi stoly velké restaurace v hotelu Pupp. Když se trochu uklidnil, dodal jsem si odvahy a zeptal se: ‚Pane profesore, proč to nerad slyšíte?‘ Odpověděl pomalu a důrazně: ‚Vezměte si, pane kolego, laskavě mou fotografii, tuším, že ji máte, a fotografii Jindřicha Plachty. Pak mně zítra řekněte, jestli jsme si podobní nebo ne!‘ Přestože si byli oba pánové opravdu mimořádně podobní, musel jsem druhý den říci: ‚Máte pravdu, pane profesore, je tady jen povrchní podobnost.‘ A on už ne tak podrážděně podotkl: ‚Doufám, že velice povrchní!‘

Dlouho nám všem z okolí pana profesora chybělo vysvětlení, proč on tak bouřlivě odmítá veškeré zmínky o podobnosti s filmovým dobrákem Jindřichem Plachtou. Teprve až po letech nás napadlo možné vysvětlení: herec Plachta se nějaký čas po únorovém převratu v osmačtyřicátém roce ztotožnil s komunistickými myšlenkami, hrál v budovatelských filmech a psal články do Rudého práva. Právě tady se mohla zrodit páně profesorova averze vůči němu.

Co dále nesnášel, bylo jakékoliv vtipkování o jeho vysoké postavě. Jednou přišel na kliniku trochu rozverný lékař z ROH, který vyřizoval nějakou stížnost. Už jsme ho znali, já řekl panu profesorovi, že jde vlastně o banalitu. Přerušil mě a řekl: ‚Psychiatr stojí ustavičně jednou nohou v kriminále.‘ Náš host – a byl to skutečně veselý člověk – se podíval na nohu pana profesora, která byla veliká, takže s obtížemi sháněl boty, a pravil: ‚No, jak koukám, pane profesore, tak na tu vaši nohu by musel být opravdu velkej kriminál!‘

Co následovalo, bylo neuvěřitelné. ‚Jak si přejete, pane kolego,‘ řekl stroze pan profesor, ‚zavolám sekretářku a od této chvíle budeme každé slovo protokolovat.‘ Náš host si pana profesora nesmírně vážil, takže zaúpěl: ‚Ježíšmarjá, pane profesore, vždyť vás znám jako člověka, který rád vtipkuje, já tím nic špatného nemyslel.‘ Pan profesor odtušil: ‚Kdo nezná meze, tak…‘ Ale sekretářku nezavolal a s návštěvníkem se brzy udobřil.

Pan profesor, jak byl veliký, měl i velikou ruku. A podat mu ji správně, to kdekomu činilo obtíže. Věděl jsem, že skoro každý, komu o tom neřeknu, se dostane do nesnází. Člověk musel velmi soustředěně myslet na to, aby zajel svou rukou k jeho palci, tedy ke kořenu palce. Pan profesor nás na to sám upozorňoval, mnohokrát si totiž stěžoval: ‚Ty lidi dneska vůbec neumějí podávat ruku! Copak neznají známý Remarqueův výrok: Podává ruku jak leklá ryba?!‘

Protože byl člověk neobyčejně společenský, těšili jsme na jeho narozeniny. Občas se ale stávalo, že při oslavě začal hovor váznout. Když se to jednou přihodilo, nadhodil jsem téma: ‚Pane profesore, já vím, že jste gurmán…‘ V tu chvíli mě přerušil: ‚Teď jste mi právě řekl, že rád žeru!‘ A začal vysvětlovat, že slovo gurmán, které je francouzského původu, neznamená labužník, ale označuje člověka, jenž se přežírá… Tak jsem se omluvil, chvíli bylo ticho a abychom nemluvili o služebních věcech, zeptal jsem se: ‚Když víno, tak šampaňské? Je to chyba, nebo to není chyba?‘ Reagoval nezapomenutelným způsobem. Zrovna jedl, podotkl spíš pro sebe: ‚Šampaňské… Víno polosvěta…‘ Ale neřekl to proto, že by proti mně něco měl. My jsme spolu vycházeli výborně, ale on si nikdy nenechal ujít možnost cokoliv glosovat.

Jednadvacátého srpna roku šedesát osm, při vpádu sovětských vojsk, jsme všichni přišli na kliniku později a ptali se hned pana profesora, co říká nečekané okupaci. ‚Svatá válka, s tím jsem vždy počítal,‘ odpověděl a s klidem si dále vypisoval své věci v knihovně. Paní knihovnice nadávala, protože chtěla sedět u rádia, zatímco takhle mu musela nosit knihy.

Panu profesorovi nedokázal nikdo nic odříct, kdysi pozval do své pracovny ke konzultaci jednu kolegyni, což bylo pro ni vyznamenání. Nechal jí uvařit kávu, kterou ovšem ona nepila, protože to nesvědčilo jejímu žlučníku. Ale odříci kávu panu profesorovi – to nešlo, netroufla si. Kafe statečně vypila a ještě týž den ji z pracoviště odvezla sanitka se žlučníkovým záchvatem. Pan profesor samozřejmě nic netušil.

K jeho zvykům patřilo, že si občas někoho vytipoval, pozval k sobě do pracovny a položil mu nečekanou otázku. Já byl jednou k němu takto pozván, abych odpověděl na otázku, jak se mi líbí jeho nový klobouk, protože si nebyl jeho koupí příliš jistý. Docenta Františka Faltuse překvapil mnohem zajímavější otázkou: ‚Pane kolego, umíte odbočovat doleva?‘ Zaskočený František odpověděl: ‚Snad ano.‘ Načež pan profesor prohlásil: ‚To jsem si taky myslel, ale včera jsem zablokoval celou Národní třídu.‘ V té době vlastnil wartburga a tvrdil, že je to třísedadlový automobil. Měl tak dlouhé nohy, že musel své sedadlo posunout co nejvíc dozadu. Říkával, že za ním nemůže sedět ani nemluvně.

Při vizitě zamířil nejdříve k teploměru v místnosti, do níž byli pacienti přiváděni. Na psychiatrii se nedělala klasická vizita od lůžka k lůžku, ale pacienti přicházeli k pohovoru na vyšetřovnu. Podle výše teploty si potom pan profesor začal oblékat či svlékat různé druhy svetrů. Byl totiž velmi teploměrový člověk. Jednou při vizitě mu řekla pacientka, že se málem opařila v nemocniční koupelně. Pan profesor se zeptal, jak byla voda teplá, a ona nevěděla. Nesmírně ho to udivilo, obrátil se ke mně a řekl: ‚Chápete to?! Ona leze do vany, ve které se bude koupat, a nezměří si teplotu vody! No, chápete to?!‘

Jednou jsme hospitalizovali pacienta, na kterém mu záleželo. A tento pán se jednoho dne oběsil. Nebylo příjemné jít za panem profesorem a oznámit mu to. Čekal jsem výtky, třeba jako že jsem ho předčasně pustil na vycházku a podobně. Pan profesor však řekl větu, po které by se člověku chtělo smát, kdyby ovšem nešlo o tragédii. Díval se chvíli do spisů a prohlásil: ‚Vrátil biogenní prvky přírodě.‘

Byl původně internista a hodně rozuměl endokrinologii, takže často posuzoval sexuální vývoj pacienta podle stavu ochlupení pohlavních orgánů. Zpravidla však šlo o pacientky. Ženu, která při vizitě seděla, pan profesor kývnutím svého dlouhého ukazováčku přivolal k sobě. Vstala, přišla až k němu, nic netušila, načež on jí rozhrnul župan, svým obrovským prstem odtáhl gumu jejích spodních kalhotek, podíval se na ochlupení, načež gumu pustil… Ozval se zvuk, který jsme znali všichni! Jinak se vše odehrávalo v tichosti, až pak pan profesor typologicky popsal druh ochlupení. Celá scéna, zejména s tím doprovodným zvukem, vypadala velice komicky.

Celý jeho život, jeho konání, jeho kontakty i mluva – to vždy mělo vyšší úroveň. Jednou jsem se ho zeptal: ‚Pane profesore, co doporučujete mužům, které trápí impotence?‘ Krátce se zamyslil a odpověděl: ‚Takovým vždy říkám: Až váš blazeovaný penis pozná tu pravou, ukáže, co umí.‘

Podporoval sexuologii a také vazby lékařské psychologie a sexuální psychiatrie. Jeho práce v této oblasti byly velice zajímavé. Jednou mi vyprávěl o ženě, která dostává orgasmus při každém vstupu do Vltavy. Tak silně prý milovala tu řeku. Popsal tenhle stav jako potamofilii, čili chorobnou lásku k řece.

Nelze zapomenout na jeden nádherný páně profesorův výrok při hovoru s jedním kolegou. Řeč byla o manželkách. Kolega si stěžoval, že jeho žena má nějaké problémy, protože přece jen už taky stárne. Pan profesor se nad tím pozastavil: ‚Stárne? Tvoje manželka stárne? Ale nepovídej… Vždyť je to kuřátko, má přece ještě menstruaci!‘“

VONDRÁČKŮV SMYSL PRO HUMOR

Dostatečný důkaz o duchaplnosti a zvláštním smyslu pro humor podává následující úryvek z projevu pana profesora Vondráčka, jejž pronesl v roce 1970, při oslavě svých pětasedmdesátin: “Vážení přítelé, slavím zase narozeniny, a to nekulaté, proto tentokrát do jisté míry proti své vůli. (…) Cítím se povinen říci vám několik slov z tzv. životní moudrosti. Někteří zde před pěti lety nebyli a ostatní to zapomněli, takže mohu některé věci zopakovat a některé přidat. (…) Přítomnost toť minulost, neboť vnímáme opožděně, přítomnost se pohybuje, budoucnost stojí. Přítomnost ji souká do sebe a defekuje minulost. Historie jsou faeces budoucnosti. Jubileum je zpětný pohled na tyto faeces. (…)

Pravdomluvnost, poctivost a spravedlnost tvoří minimum mravnosti. Svoboda a zdraví jsou minimem spokojenosti. Lépe je však být mírně churav a šťastnen, než být zdravý jako řípa a nešťastný. (…) Existenci andělů nelze ani popřít ani dokázat. Žena je cosi mezi květinou, zvířetem, člověkem a andělem. Anděl je stvoření, kterému chybí distální otvory tělesné. Člověk je konstruktivní chyba nebo zmetek při výrobě anděla. On ty otvory má, ale zase mu chybí křídla. Moc se na konstrukci člověka šetřilo, takže totéž zařízení slouží k milování i odstraňování odpadků. (…) Psychiatrická klinika je krásná antropologická zahrada, kde exponáty chodí bez duševního fíkového listu a mohou být biotypologicky diagnostikovány. Asi se ptáte, kam bych sebe zaškatulkoval, kdyby mne někdo přinutil vyplnit takový dotazník. Nuže, asi bych napsal: optimistický pesimista, cynický romantik, sentimentální materialista, zbožný ateista a egoista snažící se být altruistický.”

Vladimír Vondráček (1895-1978) byl přednostou Psychiatrické kliniky FVL UK v letech 1957-1970, ale i po odchodu do důchodu zde pracoval jako ředitel výzkumné laboratoře, a to až do své náhlé smrti (nejspíš mozková embolie).

Pokračování…

* * *

Koláž exkluzivně pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

Dalším výrazným zlomem v Hrabalově životě byl vývoj po násilně přerušeném obrodném procesu let šedesátých. Tanky „bratrských“ armád zcela změnily život v Československu. Opět jako by se navracela situace po roce 1948. Následovaly čistky, prověrky, pozastavení časopisů, konec možností publikovat. Skončil pokus o demokratizační reformy a nastal návrat k tvrdému autoritativnímu režimu. Navrátila se cenzura, právně sice nezakotvená, o to důmyslněji však propracovaná. Při prověrkách v komunistické straně neprošly statisíce jejích členů, další statisíce přišly o zaměstnání. Jenom zběžné odhady hovoří v této souvislosti o půl milionu občanů. Sto dvacet tisíc lidí zůstalo po srpnu 68 za hranicemi, další odchody následovaly v průběhu 70. let – udává se, že to bylo tři sta tisíc lidí.

Většina spisovatelů aktivních v roce 1968 se dostala na „černou listinu“, pro veřejné instituce a nakladatelské domy jako by přestali existovat. Opět se rozšířilo ovzduší nekritičnosti. Jeden ze dvou nezastavených periodik Literární měsíčník za  osmnáct let své existence neuveřejnil jedinou negativní kritiku na národního umělce z řad obnoveného, opět přísně výběrového Svazu československých spisovatelů. Ten byl nově ustaven v roce 1972 za účasti 115 spisovatelů.

Stejně jako v 50. letech se i v této době formoval exilový proud a samizdatový okruh. Mezi spisovateli, kteří odešli do zahraničí, byli Josef Škvorecký, Arnošt Lustig, Ludvík Aškenázy, Ivan Diviš… Později následovaly odchody Milana Kundery, Jiřího Koláře, Pavla Kohouta, Jiřího Gruši. Tito lidé přicházeli už do jiného světa, než spisovatelé odešlí po roce 1948. Snáze nacházeli uplatnění, a proto mohli lépe pomoci s vydáváním československých autorů. Nejznámějším nakladatelstvím bylo Škvoreckého Toronto ´68 Publishers. Během dvou desetiletí vydalo kolem 200 knižních titulů. Další nakladatelství vzniklo v Kolíně nad Rýnem se jménem Index (170 titulů).

Nejpočetnější domácí skupina spisovatelů byla ta, jež nemohla publikovat a kterou proto označujeme jako ineditní, nebo výstižněji samizdatová. Samizdat vytvářel jistý čtenářský okruh a brzy našel oporu ve Vaculíkově edici Petlice. Do roku 1989 zde vyšlo 410 knih. Vedle Petlice vycházely další samizdatové edice, jako Kvart (100 titulů) a Expedice (300 titulů). Pod samizdatem si musíme představit strojopisné opisy ve dvou a více exemplářích, jež kolovaly po předem určené čtenářské trase. Jeden opis se tak dostal do rukou asi 150 lidí. Samizdat nebyl omezen jen na literární produkci, ale byl napojen i na ostatní aktivity, jako koncerty, happeningy, bytové divadlo, ilegální církev, činnost Charty ´77.

Bohumil Hrabal se ocitl na okraji oficiální literatury. Sám sebe i své kolegy označil termínem „spisovatelé v likvidaci“. V době, kdy se mu splnilo jeho celoživotní přání stát se spisovatelem, byla mu ze dne na den v jeho nejzralejším věku znemožněna publikační činnost. Ocitá se v těžké depresi z nástupu normalizace a z bezvýchodnosti situace. Nakladatelství odmítala jeho díla s poukazem na to, že „text vycházející z nakladatelství nesmí působit příliš neobvykle, nesmí být příliš složitý, nemůže být vykládán jako alegorie na socialismus, nemůže být pouhým hraním se slovy, tím méně ovšem provokací, nevhodnou narážkou, atd.“.

Bohumil Hrabal stále častěji hledal útočiště uprostřed  lesů v Kersku, kde roku 1965 koupil na doporučení spisovatele Adolfa Branalda chatu. Chatová osada Kersko, ležící na břehu milované řeky Labe asi 15 km od Nymburka, mu poskytla dostatek času a klidu na nové literární nadechnutí. A právě zde Hrabal píše, hodnoceno očima dnešní literární kritiky, svá vrcholná díla a díky nim je považován za jednoho z největších spisovatelů druhé poloviny 20. století. Roku 1970 vznikly Postřižiny a Rukověť pábitelského učně, díla inspirovaná vzpomínkami na nymburské dětství. V horkém létě 1971, za pouhých 18 dní, napsal Hrabal svůj největší epický román Obsluhoval jsem anglického krále. V roce 1973 dokončil Hrabal práci na další nymburské próze Městečko, kde se zastavil čas. Ve stejném roce si zavzpomínal na svá bohémská léta prostřednictvím svého přítele grafika – autodidakta a explozionalisty Vladimíra Boudníka (1924 – 1968) v díle Něžný Barbar. V roce 1975 Hrabal pracoval na knize povídek z Kerska Slavnosti sněženek. A nakonec v roce 1976 dospěl ke svému vrcholu v rapsodii Příliš hlučná samota. Velice plodné období uzavřel Hrabal dalšími dvěma variacemi na rodinné téma Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981).

Podobně jako v 50. letech, tak i v první polovině 70. let psal Hrabal bez možnosti spatřit své čerstvě dopsané texty na knižních pultech. Paradoxně tak získal čas na důslednou práci s textem. Například Příliš hlučná samota původně měla dvě verze – první je psána apollinairovským veršem a druhá obecnou češtinou. Nakonec se však Hrabal rozhodl pro třetí verzi, napsanou v češtině spisovné.

V čem však byla situace v 70. letech jiná než situace v 50. letech? Hrabal byl celorepublikově uznávaný spisovatel a pochopitelně se na něj vedle zraků čtenářské veřejnosti upírala pozornost všude přítomné Státní bezpečnosti (StB). Příslušníci tajné policie Hrabala sledovali i v kerském polesí a například oslavy Hrabalových narozenin v roce 1971 byly násilně ukončeny příjezdem Státní bezpečnosti z Prahy. Nebylo proto od věci, že Hrabal ukrýval i své texty. Po dopsání Obsluhoval jsem anglického krále pořídil Hrabal čtyři kopie. Jednu kopii uložil jako obvykle u bratra Slávka a ostatní schoval jinde, aby se při eventuální domovní prohlídce nedostal text do rukou komunistické policie. A ani do oběhu se text prozatím neopovážil dát.

Státní bezpečnosti se Hrabala umlčet nepodařilo. Nejprve začaly roku 1973 vycházet jeho nové  knihy v samizdatu, jako první vycházejí ve Vaculíkově Petlici Postřižiny.

Dne 8. ledna 1975 vyšel v prokomunistickém týdeníku Tvorba fiktivní rozhovor s Bohumilem Hrabalem, který mu pootevřel dveře k oficiálnímu publikování. Od té doby se stal veřejně vydávaným spisovatelem a jeho díla po cenzurních úpravách mohla opět vycházet. Cenzurní škrty deformovaly uměleckou výpověď zejména v politických, erotických a existencionálních pasážích. Do veřejné literatury měly proto snazší cestu prózy založené na kouzlu vzpomínek: 1976 vycházejí Postřižiny, o dva roky později Slavnosti sněženek, rok nato Krasosmutnění a roku 1981 Harlekýnovy milióny. Postřižiny, Krasosmutnění a Harlekýnovy milióny bývají označovány jako nymburská trilogie, a pod společným názvem Městečko u vody vyšly roku 1982 a 1987 jako soubor. Bohužel, prazáklad těchto textů Městečko, kde se zastavil čas se k čtenářstvu v době normalizace nedostal. Oficiálně ještě vyšly Kluby poezie (1981), Domácí úkoly z pilnosti (1982) a Život bez smokingu (1986) a výbory povídek Každý den zázrak (1979), Hovory lidí (1984), Můj svět (1988) a Chcete vidět zlatou Prahu? (1989), jež vyšla v nákladu 145 tisíc výtisků. Ačkoliv se v mnohém jednalo o značně neautentické texty, ve své době měly velký ohlas – Hrabalovy texty totiž překonávaly souběžnou oficiální produkci o třídu ne-li o dvě.

Ačkoliv Hrabal někdy slevil a podřídil se přáním nakladatele, u svých stěžejních děl umělecké kvality rozmělňovat nehodlal. Velké romány vycházely pouze v samizdatu nebo exilu. Obsluhoval jsem anglického krále vychází poprvé samizdatově roku 1973 v Edici Petlice a o rok později v Edici Expedice a nakonec roku 1982 v Edici Popelnice. Něžný barbar byl otisknut v Petlici v roce 1974 a v Expedici roku 1975, dále roku 1978 v Krameriově expedici a nakonec v Popelnici roku 1982. Městečko, kde se zastavil čas se dočkalo otištění nejprve v Petlici (1974), poté v Expedici (1975) a nakonec v Popelnici (1979). A konečně Příliš hlučná samota vychází roku 1977 poprvé v Expedici a o rok později současně v Popelnici i v Krameriově expedici a roku 1986 v Pražské imaginaci.

Předzvěstí, že se režim ocitl ve smrtelné křeči, bylo konání velkých oficiálních oslav Hrabalových sedmdesátých pátých narozenin v roce 1989. Hrabal, který doposud mohl vyjet pouze do Jugoslávie, dostal výjezdní doložku na americké turné a v květnu byl pozvednut mezi „zasloužilé umělce“. Dočkal se dokonce otištění Příliš hlučné samoty (nakladatelství Odeon) v nákladu 80 tisíc výtisků a v jednom svazku Tři novely (Obsluhoval jsem anglického krále, Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé) v rekordním nákladu 80. let – 190 tisíc výtisků.

V exilových nakladatelstvích jako první byla vydána kniha Městečko, ve kterém se zastavil čas (Comenius Innsbruck 1978). Roku 1980 vyšla Příliš hlučná samota společně s Jak jsem obsluhoval anglického krále (Index, Kolín nad Rýnem). Ve stejném nakladatelství byla vytištěna kniha Něžný barbar opět s pozměněným názvem Něžní Barbaři (1981). Hrabal ovšem nevystupoval na veřejnosti jen skrze své knížky, ale také zprostředkovaně v divadlech a ve filmu. Na komorních divadelních scénách se hrají divadelní hry, jejichž námětem jsou Hrabalovy knihy – Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Bambini di Praga a dokonce i Něžný barbar (1981 – Činoherní klub, Praha) a Hlučná samota (1984 – Divadlo na zábradlí, Praha). Ještě většího ohlasu se dostalo filmovým adaptacím. Již v 60. letech Jiří Menzel realizoval filmy podle výše zmíněných titulů Ostře sledované vlaky (1966) a trezorové Skřivánci na niti (1969). Na konci 70. let se k Hrabalově tvorbě vrátil a natočil divácky veleúspěšné Postřižiny (1980). V roce 1983 převedl na stříbrné plátno Slavnosti sněženek.

V uměleckém rozletu Hrabal pokračoval i v 80. letech. Celá první polovina dekády byla vyplněna prací na nejrozsáhlejším Hrabalově díle Svatby v domě. Prvotní strojopisný text, který obsahoval 701 stránku, napsal Hrabal v roce 1982 a předběžně jej nazval Svatby v domě aneb Život bez rukávů. K původnímu textu se Hrabal vrátil v letech 1984 – 85 a sestříhal jej v triptych, první svazek nese název Svatby v domě s podtitulem „Dívčí románek“, druhý Vita Nuova s podtitulem „Kartinky“ a poslední Proluky, bez podtitulu. V tomto díle Hrabal složil dojemnou poklonu své ženě Elišce (1926 – 1987), jejíž portrét v jeho prózách dosud chyběl.

Kniha ovšem v nakladatelství Československý spisovatel, kde od roku 1976 vycházely všechny Hrabalovy oficiální texty (až na Kluby Poezie – Mladá Fronta), nemohla vyjít. Text byl pro tehdejší normalizační režim příliš provokující. Odmítnutá trilogie byla však nadšeně přijata samizdatovými i exilovými nakladateli. Roku 1986 vydává Ludvík Vaculík v edici Petlice v počtu třiceti kusů Proluky, aniž tuší, že se jedná o třetí díl triptychu. Téměř současně tisknou Proluky manželé Škvorečtí v exilovém nakladatelství Sixty – Eight Publishers v kanadském Torontu.

Ještě téhož roku vydává Václav Kadlec ve svém samizdatovém nakladatelství Pražská imaginace zbývající dva svazky trilogie a pochopitelně opět i Proluky v nákladu 35 kusů. Po setkání s Václavem Kadlecem překonal Hrabal svou obvyklou nedůvěru k samizdatovým nakladatelům a svěřil mu k „vydání“ i další texty: Sémantický zmatek, Příliš hlučná samota (všechny tři verze), Kličky na kapesníku, Naivní fuga. Posléze spolupráce přerostla v přátelství a po roce 1989 se stal Václav Kadlec a jeho Pražská imaginace Hrabalovým oficiálním „dvorním nakladatelem“.

Trilogií Svatby v domě vyvrcholilo Hrabalovo románové období. Od dokončení poslední části trilogie se Hrabal na tři roky odmlčel. Kromě několika příležitostných krátkých textů téměř vůbec nepsal. Bezpochyby za ztrátou chuti do psaní stálo několik tragických osobních ran, které v krátkém časovém úseku úplně rozbily Hrabalovo tvůrčí zázemí. V květnu 1987 odchází z tohoto světa bratr Břetislav, dne 31. srpna 1987 po dlouhé těžké nemoci umírá Eliška Hrabalová a v listopadu 1988 umírá básník, cellista Národního divadla a celoživotní přítel Karel Marysko. K rozpadu Hrabalova vnitřního světa přispělo i zboření libeňského domu na jaře roku 1988. Jen velmi pomalu dostával Hrabal opět touhu usednout k psacímu stroji. Naštěstí události, které měnily politické klima v zemi, jeho návrat ke psaní urychlily.

Pokračování 22. Května

————————————————————-
/Ukázka z knihy „Nymburkem ve stopách Bohumila Hrabala“, kterou je možno si objednat na adrese  jan.rehounek@seznam.cz. Kniha je vázaná, na křídovém papíře, 45 barevných + 7 černobílých ilustrací, 71 stran – cena 120,- Kč + poštovné/

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Jana Řehounka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/jan-rehounek/

***

Z HOLEŠOVIC DO VELKÉHO SVĚTA
Z NEŠŤASTNÉ LÁSKY TŘI DNY NEJEDL

Narodil se roku 1925 v Libušině u Kladna. Tady i v okolí žilo dost jeho příbuzných, a tak v rodině dlouho převládal názor, že by ten chytrý chlapec mohl být důlním inženýrem; tihle pánové se přece měli vždycky dobře. Souhlasil i jeho otec, bankovní úředník, ale pak se rodina přestěhovala do Prahy a všechno bylo jinak. Chodil na gymnázium a jednoho dne spatřil, jak ze sousedního domu v holešovické ulici vyšel – anděl. Psal se rok 1941, bylo mu necelých šestnáct a ona se jmenovala Mirka. V tu chvíli ho napadlo jediné – to bude moje první holka…

„Jako člověku tváře mi učarovala právě andělsky líbezná krása jejího obličeje. Měla menší postavu, určitě nebyla typem manekýny, jak se dříve říkalo. Byla to zkrátka hezká holka. Jemně zaoblená, avšak bez sebemenšího náznaku otylosti. To už jsem jako kluk dokázal ohodnotit.

Druhá věc, na kterou je citlivý skoro každý muž, to jest stav pleti: byla přesně taková, jakou jsem si přál, a po níž se mi později nejvíc stýskalo, když se náš vztah nevyvíjel dobře. Teprve až po letech, když jsem se stal poradcem ve věcech partnerského soužití, jsem dokázal své první citové vzplanutí zpětně zhodnotit: byl to druh vztahu, jejž lze označit jako debaklový. Dívenka jménem Mirka byla sice o něco mladší než já, ale už znala různé finesy, o kterých já neměl nejmenší tušení! Dá se tedy říct, že jsem jí zobal z ruky. Tehdy jsem si myslel, že velká vyznání lásky jsou to nejlepší…

Nadání, jak ‚ukecávat ženy‘, jsem však měl už od časného mládí. Ale ještě jsem nevěděl to podstatné: žena v tom nesmí vidět příliš dychtivosti. Náš vztah byl dlouho pouze panicko-panenský. O první polibek jsem usiloval několik měsíců. Bylo nám jen šestnáct, scházeli jsme se tajně za barákem, směrem k přístavu. Aby nás nikdo neviděl. Později jsem se trochu styděl za to, že byla válka, na frontách a v koncentrácích umíraly tisíce lidí, ale my tady v klidu balili holky a chodili do tanečních. Ale ono to patřilo jaksi k životu – chodit s někým. Jednou se mě Mirka dokonce přímo zeptala, jak to s námi. Jestli spolu chodíme, nebo nechodíme. Odpověděl jsem hrdě: ‚Doufám, že ano!‘

Na vztahu s Mirkou jsem se učil, což mi tehdy moc nedocházelo. A tudíž jsem dělal spoustu chyb. Například jsem jí psal příliš dlouhé, přímo mnohostránkové dopisy. Až později jsem pochopil, že chlap má psát krátké, ale zato úderné dopisy. Ty na ženu spíš zapůsobí.

Další chyba: byl jsem ten, kdo naléhavě žádal schůzky, zatímco ona věděla, že musí dělat jakési cavyky. To mě rozčilovalo a rozčilení bylo na mně viditelné – další chyba! Moje rozčilení ji totiž uspokojovalo. Nebo: příliš jsem dychtil po dotycích, zatímco ona se bavila tím, jak mi dávala ruce pryč.

Spolužáci měli podobné potíže, ale vzájemně jsme se moc nesvěřovali, spíš jsme se chlubili, vytahovali, vymýšleli si. Například biograf Veletrhy – to byla aréna klukovského mládí. Tady dávali film Noční motýl, v němž tančí Hana Vítová asi třicet vteřin nahoře bez… O tomhle filmu všichni kluci ze třídy doma říkali, že je historický a že ve škole nám řekli, ať na to jdeme.

V biografu patřily k nejvyhledávanějším místům lóže pro dva. Tady jsem viděl hodně filmů, které jsem de facto neviděl… Mirka často říkala větu, která mě popouzela: ‚Vždyť jsme ještě mladí a každý budeme mít plno partnerů.‘ Tohle jsem nesnášel. Já si totiž myslel, že nikdy nebudu mít nikoho jiného než ji.

Byl jsem úplné telátko. To hoši na rozdíl od děvčat v tom věku většinou bývají.

Na její větu jsem měl odpovědět: ‚Máš pravdu, a to je právě to krásné.‘ A bylo by vítězství na mé straně.

Prožil jsem vztah, na nějž jsem nikdy nezapomněl, ale který se nevyvedl. Třebaže ve stejné době jsem občas šel do biografu s jinou holkou z Holešovic. S tou jsem si neříkal, že spolu chodíme, a všechno probíhalo velice vesele. S Mirkou jsme však byli do sebe nějak zakousnuti, ale přitom o nějakém raně sexuálním chování nemohlo být řeči.

Mirka hrála na housle, se kterými jsem se před lety rozloučil, a neustále vyprávěla o nějakém učiteli houslí a později, když chodila na konzervatoř, o profesoru houslí. Tím mě velice zlobila. Pak jsem si ověřil, že to neříkala náhodou. Ale já vůbec reagoval nevhodně, když vyprávěla o jakémkoliv muži. Nevěděl jsem, že lepší je přitakat a říct, že je určitě fajn, když se jí líbí. Já však, zcela samozřejmě, oponoval.

Jiný příklad: domlouvání rande. ‚Jak to, že nemůžeš zítra? Proč nemůžeš přijít zítra?‘ naléhal jsem. ‚Já bych zítra mohl, ale pozítří nemůžu.‘

Z toho je vidět, že člověk má tendence mluvit o velké lásce, když je ta láska víceméně útrpná. To přináší ještě jeden charakteristický rys: s obtížemi si vybavuji chvíle nějaké pohody mezi námi, těch bylo opravdu málo. Mirka nebyla protivná, ale držela mě na uzdě. Snad lze říci, že šlo o přirozenou vychytralost. Muži v tomhle věku na tom nejsou se ženami stejně co do psychického vývoje. Později jsem si to ověřil a dospěl k závěru, že je za tím taktika, kterou žena chápe tak nějak sama od sebe, zatímco my muži se jí musíme učit.“

Po ani ne ročním vztahu odjel student Miroslav o prázdninách na pár dní z Prahy a po návratu našel ve schránce dopis. Jeho dívka mu napsala:

(…) Během Tvé nepřítomnosti jsem se seznámila s jistým mužem, kterému jsem nemohla říkat jednou ano a jednou ne. Tak jsem řekla – ano. Myslím si, že na Tebe nikdy nezapomenu.

Tvá Mirka

Byl tak nešťastný, že tři dny nejedl, pouze pil; samozřejmě vodu. Trpěl jako románový hrdina. S nikým si o svém neštěstí nemohl povídat. Rodiče, kteří jen mohli tušit, o co jde, měli prý o něho opravdu strach.

„O sebevraždě jsem neuvažoval, ale asi bych byl schopen odejít někam do lesů. Takové myšlenky mě napadaly. Hodinu po přečtení zdrcujícího vzkazu jsem zazvonil u jejích dveří. To byla velká chyba! A pak jsem se ptal, jak tomu mám rozumět. Další chyba. Řekla: ‚Tak, jak to bylo napsáno!‘ Za hodinu jsem byl zpátky a nutil ji, ať mi řekne všechny mé chyby, že se jich ihned zbavím… Opět chyba.

Chodil jsem jako tělo bez duše, všichni kamarádi mi připadali moc veselí a bezstarostní. S nimi jsem o svém trápení nemohl mluvit. Byl jsem jedináček, rodiče dostali strach z toho, jak vypadám, jak chřadnu, a já nevěděl, jak jim to vysvětlím. Tehdy jsem se z vlastní vůle učil hrát na klavír. Hodiny mi dávala třiadvacetiletá konzervatoristka, cvičil jsem u sousedů, protože doma jsme klavír neměli. A moje učitelka klavíru, krásná žena, která byla zasnoubena s továrníkem ze Slovenska, jehož si brzy měla brát, mě jednoho krásného večera svedla… Zní to jako epizodka z laciného románu. Bylo mi sedmnáct a půl a stalo se tak dva týdny po mém debaklu s Mirkou. Jestliže se říká, že pro dívku je první sexuální zkušenost a ztráta panenství nepříliš krásnou a jásavou, tak co mě se týče, o žádné velké rozkoši se taky nedalo mluvit. Především jsem s něčím takovým nepočítal. Klavíristka mi řekla, že její rodiče jdou večer do biografu a abych k nim přišel. Když jsem se dostavil, bylo vše nachystáno, a ona už byla tak přioblečena. Po nějakém čase jsem se jí zeptal, co ji k tomu vedlo. Odpověď zněla: ‚Měl jsi príma kecy, byla s tebou psina.‘ Musím potvrdit, že na našich hodinách bylo veselo, a dodat, že jsem asi dost předváděl.“

Tady je na místě poznamenat: sedmnáct a půl roku je podle dlouhodobých evropských průzkumů a statistik průměrný věk, kdy muž ztrácí panictví. Šlo tedy přímo o potvrzení statistik.

„Pociťoval jsem potřebu pomsty Mirce, ale zároveň se mě zmocnila hrůza z toho, co mi krásná učitelka po ‚tom‘ řekla. Bylo to něco ve smyslu: Doufám, že sis dal pozor?! A pronesla to téměř ostrým tónem. Já ale vůbec nevěděl, co se dělo, spíš jsem jen tušil. První zkušenost s obnaženou ženou a první styk – to je na jednoho opravdu hodně. Navíc muž má při ‚tom‘ vypadat zkušeně, nemůže vypadat nevinně. Ale co já toho v té době ještě nevěděl! Co jsem sotva tušil, a to jen vzdáleně! Jak jsem asi musel vypadat komicky…“

NA MEJDANU S PERSKOU PRINCEZNOU

V oné válečné době se zrodilo slovo mejdan. Jazykovědci dlouho neměli o jeho původu jasno, ale nyní už vědí a tvrdí: původně znamenalo zápas, případně zápasiště, ale v hovorové řeči označuje zábavu nebo flám. Pochází prý ze srbochorvatštiny. Přičemž arabské slovo mejdán, slovo velice podobné, značí volné prostranství, což v přeneseném slova významu není od věci. Nicméně česká mládež, aniž by měla hlubší lingvistické znalosti, zařadila v době německého protektorátu pojem mejdan do svého slovníku, a pak jej převzaly další generace.

Mejdany se začaly konat za protektorátu, a to v souvislosti s bitvou o Stalingrad, kterou Němci prohráli. Velkoněmecká říše smutnila, a tak bylo zakázáno veřejně tančit; zákaz platil až do konce války. Nekonaly se odpolední taneční čaje pro mládež, nekonaly se žádné tancovačky, tedy ani plesy. A tak se skupinky přátel, zejména mládeže, začaly scházet v bytech, kde se tančilo za hudebního doprovodu gramofonu, popíjel se čaj a občas i nepříliš kvalitní víno.

„Právě takovým večírkům jsme říkali mejdan. Válečné víno se skoro pít nedalo, alespoň já se ke kvalitnímu nedostal, proto jsme měli raději čaj a zákusky. Mejdany probíhaly většinou pod patronací rodičů, z nichž někteří byli přítomni a mnozí otcové tančili s mladými dívkami, čemuž jsem tehdy ještě tak moc nerozuměl. Na reálce jsem patřil k třídním srandistům, a proto jsem byl často zván na mejdany. Psaly se roky čtyřicet tři, čtyřicet čtyři, odehrávala se děsná válka, denně umíraly tisíce lidí, ale my si tady chodili na mejdany. Byla to naprosto absurdní doba.

Nejlepší mejdany se odehrávaly u spolužáků v dejvických vilách. Byly tam sice nafoukanější holky, ale zato kvalitnější pití než u nás v chudých Holešovicích. Tam jsem tehdy poznal skutečného krále mejdanů, fešáka, který byl idolem všech holek – Oldřicha Zábrodského, mladšího bratra slavného hokejisty Vladimíra Zábrodského. Docela intenzivně jsme spolu kamarádili poslední dva roky války, a to i navzdory tomu, že mi vždy a bez slitování přebral každou holku.

Musím ale hned říct, že mi to nevadilo, já totiž ty holky chápal. On byl pravej hezoun, vtipnej kluk, který to s nimi ohromně uměl. Nejlepší mejdany se odehrávaly ve vile spolužáka Stoklasy, jehož tatínek byl známý architekt. Olda Zábrodský se Stoklasou vždycky říkali: ‚Přiveď nějakou holku, u vás v Holešovicích, jak vidíme, je pěkná líheň…“ Říkali to úplně neutrálně. Já přivedl dívku a Zábrodský ji ten večer okamžitě klofnul.

Tím chci říct, že tohle bylo normální. Později, kdy jsem se partnerským vztahům věnoval profesně, se mi to jen potvrdilo. Totiž v údobí, než dojde k prvnímu pohlavnímu styku, tedy k sexuálnímu chování, tak v tomhle věku, zhruba do osmnácti let, se tolik nežárlí jako v dospělosti. Například se mi stalo, můj nejlepší holešovický kamarád Jirka Velímek na mě zničehonic přišel se slovy: ‚Hele, ta moje mi říkala, že by s tebou ráda chodila. Tak s ní choď. A ještě ti mám říct, abys nenosil ten klobouk!‘ Tenkrát jsme v osmnácti letech nosili klobouky, zřejmě mi moc neslušel… Všechno pak změní první sex. Po něm mladí lidé začnou žárlit a tím na sebe vezmou náhle určité znaky stáří.

Ale rád bych se ještě vrátil k Oldovi Zábrodskému, kterému skutečně stačilo jen se na dívky zahledět, a ony pak téměř omdlévaly. V roce čtyřicet čtyři nás doslova šokoval: na mejdan ke Stoklasovům přivedl – perskou princeznu. Dopředu se s tím trochu vytahoval, takže jsme mysleli, že už z těch úspěchů u holek trochu blbne. Ale on ji skutečně přivedl. Byla drobná a opravdu krásná jako z Pohádek tisíce a jedné noci, tak skutečně mohla vypadat Šeherezáda.

Ne, nebyla krásná, byla přímo překrásná! Všichni přítomní pánové, tedy my kluci, mohlo nás tam být pět šest, všichni do jednoho jsme najednou změnili své chování. Mluvila francouzsky. Zábrodský měl ohromný talent na řeči a francouzsky mluvil dobře. My všichni jsme chodili na reálku, kde se francouzština učila. Takže jsme byli strašně překotní, zkrátka – působili jsme jako debilně zamilovaná hovádka. Něco jiného je však dobře se učit francouzsky a něco jiného dobře mluvit francouzsky. Jednací řečí byla sice franština, ale v ní jsme nedokázali okouzlovat svými frky. Tím spíš a o to více jsme se strašlivě snažili. Ovšem ne tak Olda Zábrodský, který seděl elegantně stranou a stále na princeznu pohlížel. Později jsem pochopil, že on už tenkrát prošel fází, kdy si uvědomil, co se s holkama má a nemá dělat. Princezna netančila, a proto se tanci málokdo z přítomných věnoval. Přítomny byly asi jen čtyři české dívky, které na princeznu hleděly a prohlašovaly to, co se od nich dalo očekávat: ‚Je hezká, ale bude blbá!‘ Tohle holky tenkrát, ale i později obvykle říkávaly. Když měla princezna odejít, dal Olda Zábrodský všem jasně najevo, že on ji odveze domů. Jenomže na princeznu čekal před domem šofér s autem. Olda nicméně do vozu nastoupil, ale večer neskončil tak, jak si představoval. Přestože ovládal partnerskou agresivitu v mezích zákona přímo mistrně, už při prvním náznaku vzít Šeherezádu jemně za ruku, objevila se v její v ruce malá dýka, kterou mu prý dokonce položila na hrdlo! Neuspěl, jak vyprávěl…

Dlouho jsme s klukama nevěřili, že šlo skutečně o perskou princeznu. Mně se to potvrdilo až po mnoha letech, kdy jsem se dočetl, že v tu dobu byla v Praze perská mise a vedla tajná jednání s Německem. Dlouho jsme taky nevěděli, kde Olda princeznu sbalil. Teprve po válce prozradil, že jeden solidní německý profesor, který snad perské delegaci v Praze tlumočil, ho požádal, aby princeznu uvedl do mladé české společnosti. Gestapo tedy muselo o našem mejdanu vědět… Jako bychom to tušili, tenkrát tam nepadla jediná politická narážka, třebaže jinak se na mejdanech průběh válečných front živě komentoval, dokonce jsme občas do map zapichovali špendlíčky.“

Psal se rok 1944, na reálném gymnáziu u Strossmayerova náměstí složil zkoušku dospělosti a brzy poté byl totálně nasazen do malé továrny: v libeňské zinkovně se stal pomocným dělníkem. Třídní srandista z gymplu našel i na dílně brzy své publikum. „Hele, Míro, na práci se vybodni, radši nám předveď nějakou srandu. Třeba Hitlera při projevu v Říšském sněmu!“ prosili ho dělníci. A pak se třicet lidí na dílně válelo smíchy. Tehdy si uvědomil, že asi má nadání pro humor a že ho nejspíš zdědil po strýcích z rodného Libušína. Jeden z nich, Jan Šlégr, ho prý pokaždé, když přijel na prázdniny, vítal slovy: „Kluku, ty mi působíš dvojí radost – jednu, když přijedeš, a druhou, když zase odjíždíš.“

„V posledním válečném roce pokračoval můj vztah s Mirkou a byl skutečně debaklový, což jsem tehdy zcela nevěděl, ale spíš tušil. Náš rozchod, jejž jsem tak těžce prožíval, trval však jen krátce a opět se obnovil. Vrátili jsme se k sobě. Ale kdyby jen to. A pak jsem zažil, co mnoho mužů. Obrovskou úlevu. Na dílnu v zinkovně přišla za mnou úřednice z šéfovy kanceláře a v tom randálu mi do ucha zakřičela, že volala moje slečna, že prý ‚tamto‘ je v pořádku… Mirka mi totiž řekla, že je se mnou v jiném stavu, načež jsem to musel vyklopit doma. Takový vzkaz mi pochopitelně vrátil opět barvu do tváře a hlavně se ulevilo mým rodičům. Ale pak brzy přišel konec války a s ním můj definitivní rozchod s Mirkou. Nebyla filmově krásná, ale patřila k hezkým holešovickým holkám. A do naší ulice začal pro ni jezdit řidič jednoho sovětského maršála, prý ji k němu odvážel, ale to mně už bylo fuk. Taková známost jasně svědčila o její politické orientaci. Brzy nato vstoupila do KSČ, a pak už o ní vím jen to, že s manželem žila v cizině, oba tam jako komunisté pracovali legálně, tuším jako obchodníci nebo diplomaté. A bylo jí asi čtyřicet, když zemřela na dálnici v Německu při autonehodě.“

Pokračování…

* * *

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

***

MÉ VÝROČÍ – VELMI ZAPOMENUTÉ

Sedmdesáté narozeniny oslavil Miloš Kopecký pouze v kruhu rodinném. Po nedávné hospitalizaci – začátkem července strávil pár dní na psychiatrii v Bohnicích – nebyl pořád ve své kůži. 
Do deníku si v srpnu 1992 napsal:
Čtvrtek 20.: Dlouho, skoro do 12.00 spím. Potom oběd, pak chvíli píšu. – Celý den doma, polehávám, čtu staré „Přítomnosti“ z roku 1923 a dosti smuten jdu spát. Mé výročí – velmi zapomenuté.
Pátek 21.: Celý den doma. Většinou čtu a snažím se nemyslet na ten celkový smutek. Napsalo nebo ozvalo se pár lidí, ohromná spousta, která už vlastně z formy by měla a mohla – nic. Pastík, teď nepřítel č. 1 – se ovšem neozval a neozve. Inu, formát! – Zapírám se před Zuzanou Minnichovou, mluvím s Melíškovými, protože uvažuji o tom event. jet na Sloupčí. – V televizi idiotský film, hned jsem to zavřel. Brzy lehnout.
Sobota 22.: Tak je mi 70, což je nerozveselující. Venku krásně, slunce, ale držím se doma a jen se modlím, aby nenastoupila DEPPSE. – Vencourovi jsou na chalupě, k večeru asi přijedou. – Nepřišli, protože se pozdě vrátili. – Převalují se ve mně chmury a komplexy. Dočítám “Přítomnost 1923″, Jana přináší večeři, dojedl  jsem a jdu si brzy lehnout. – Myslím, že se do podvědomí uloží mnoho negativních emocí. – Ale: volá Jirásková a Podskalský, gratulace atd. a v září prý se udělá malá oslava.
Příjemné překvapení.

Neděle 23.: Sny, tříšť minulosti, divadlo! Hlavně divadelní éry. – Odpoledne přišli Petr, Barbora a Martin Vencourovi a dostal jsem skvělý dar – elektronický psací stroj „OPTIMA“. Opravdu báječné. To bude ale trvat, než se na něm naučím psát! Pro mě je to věda. – Pije se becherovka, na mne pomalu doléhá únava, ale mám z toho velikou radost. – Jsou u nás až do 22,30, pak jedou ještě s Adamem ke zvěrolékaři. Jdu si lehnout, chvíli ještě čtu. Neuvěřitelné, už zase Feuchtwangerův „Úspěch“.
Pondělí 24.: Zase ve snech návraty k neúspěchům, mučivé sny. Dlouho ležím. – Jana celý den gruntuje. Čtu, málo píšu, moje lenost je trestuhodná. Čtu si pořád Feuchtwangera (Učím se!), Jana lomozí, Adam není v pořádku, kňučí (nevíme proč, zda bolestí nebo – proč?). Chudinka malej, je to už stařeček jako já.
Úterý 25.: Venku zase plné léto, horko, dusno – 15,00 gratulace, „balíček“ od zástupce starosty Prahy 1. – Nápor na nervy. Snažím se psát, na tom novém stroji si ještě netroufám. Přemýšlím, dá-li se jet ještě na pár dní do mlejna. Uvidíme. Čtu Feuchtwangera, Jana věší záclony atd. Piju becherovku (já vůl!) a je mi docela fajn. Jen kdyby odněkud mávaly PENÍZE! Jsme švorc, a to dost. Do prdele, leitmotiv  mého života jsou PENÍZE. Není mi zle, ale také nejsem v nejlepším stavu. Nejistota, STRACH,úzkost, strach ze zítřejšího dopoledne (RADIO RIO) atd. – Jdu spát kolem 23.30, chviličku čtu, pak zhasínám a – zítřek! Bojímse: čeho?

DOŽÍVÁŠ SE MUŽNÉHO VĚKU
Kupodivu však není v deníku ani nejmenší zmínka o gratulaci od Miroslava Horníčka, v jehož dopise znějí slova nepochybně milá a přátelská:

Milej Mildo,
po obvyklém pobytu v Mariánských Lázních jsem zapadl – taky jako obvykle – do Kytlice a ztratil se v samotě mezi vrchy. Ale i do samoty mezi vrchy docházejí zprávy – tu kruté, tu nadějné, tu dobré. Mezi ty dobré počítám zprávu o Tvých narozeninách a za nadějné považuji představy, že takových Tvých narozenin užijeme ještě dost.
Ozvali jsme se v poslední době oba a mluvili souhlasněo tom, že za krásné dobrodružství svých životů považujeme soužití v Tvrďáku.
Taky – pokud vím –  jsme se oba shodli  o předčasnosti našeho rozchodu. Bylo nebylo, je. Já totiž věřím v trvání určitých nezastupitelných zážitků a skutků i v pomíjivém světě divadla.
V Televizních novinách říkám, že ses rozhodl pro herectví klasické a chtěl bych Ti (já vím, že zbytečně) složit dvě poklony. Za Lakomce a Richarda. Hrál jsem na Národním divadlem třistakrát Kleanta, Harpagonova syna, a měl jsem tedy možnost nejen vidět, ale i srovnávat tři Harpagony. Stanislava Neumanna, Ladislava Peška a Františka Filipovského. Všechny tři jsi daleko předčil především v pojetí té role . Já vím, že taky oba nemáme rádi ono vznešené uvažování o herectví a tedy taky slovo: pojetí, ale jak jinak opsat způsob, kterým ses vyrovnal s touto úlohou zasutou šaržemi let a výkonů? Tys byl současník nás v hledišti, srozumitelný („Mně budou vykládat, co jsou peníze!“) a čitelný bez šklebení a komolení hlasu. Herci už dávno vědí, jak hrát Moliéra i jak hrát  Shakespeara. Pro oba už mají šuplata a stačí sáhnout.
Jako jsi zbavil Harpagona „moliérovských“ ingrediencí, tak jsi zbavil „shakespearovských“ ingrediencí Richarda.

Nechci mluvit o televizi a filmu –  bylo by toho příliš!
Jsem rád, kdykoli Tě vidím. A v základech této mé radosti je vždycky trochu neskromná a špatně tajená radost, že jsem s Tebou mohl hrát.
Vzpomínám na ty večery jako na šťastné bloudění ve světě fantazie a kouzel, jako na hereckou svévoli a vzdor vůči „herectví“, které nás vlastně vypudilo na „volnou nohu“, jak jsem tomu říkal já, či „na dlažbu“, jak jsi to nazýval Ty.
Bylo to absurdní divadlo (nebo  představení), kdy absurdita mi byla svobodou i logikou na rozdíl od jiných absurdit, které nemám rád. Myslím  si a věřím, že nemá význam stát po celý večer na hlavě, abych  dokázal, že je svět obrácen. My jsme ho tak chvílemi viděli, ale byl to vždycky skok, kdy jsme opět dopadali na nohy, abychom  se radovali ze smyslu nesmyslu nebo z nesmyslu smyslu. Ano, byly to tanečky, a lidi, myslím si, to tak brali.
Vzpomínáš, jak jsi jako kardinál Richelieu bodl dýkou vedle mé ruky ve Třech mušketýrech?
Byl jsi po Vlastíkovi první, koho jsem v Praze poznal.
Za chvíli tomu bude padesát let, do prdele!
A teď se tedy dožíváš mužného věku. Co Ti mám přát? Ten veliký kredit, který máš u obecenstva? Vím, že Ti nejde o „úspěch“, ten může být klamný a povrchní.
Vítám Tě mezi nás, dospělé muže, ale na druhé straně Ti říkám, že nikdy nedospěješ. To bych Ti rozhodně nepřál.
 Za všechno, co jsem s Tebou zažil, dožil, přežil, prožil – dík!

Tvůj Miroslav

„SPLYNUTÍ DUŠÍ“ SE NEKONALO
V pětadevadesátém roce dopisoval Vlastimil Brodský své paměti. Při jejich tvorbě postupoval vskutku originálně – psal je ručně, tedy nikoliv na stroji nebo na počítači, a to velkými tiskacími písmeny. Miloši Kopeckému odeslal 7. července dopis, který měl dvě části.
V té první stálo:

Můj milej, stále mnou obdivovanej.
Šmudlám se s takovou tou předsmrtnou knížkou, co teď každej před uhynutím sepisuje. To se ví, že aby se mohl zdesateroznásobit náklad a částečně uspokojit steroznásobněný zájem čtenářstva, musí tam bejt hodně vo Tobě. Něco mám, něco připíšu, ale protože kousek Tvé kapitoly je psán ve formě dopisu, posílám Ti ho k nahlédnutí s prosbou, abys našel čas mi sdělit esli jó či né. Žalovatelnýho tam toho bude hodně a já doufám, že to zvýší prodejnost. Tím, že je to koncipováno jako drbárna by to komerčně nemuselo propadnout, literárně to propadne nabeton, protože to píšu sám. Jiřce Jiráskový se drby o ní líbily a neprotestovala. Doufám, že ji napodobíš! Moc Ti děkuju a přeju Ti fajn léto. Ze zpráv špionů vím, že se Ti zdravotně daří dobře!
Moc mě to těší.

Zdraví Tě Vlasta Brodský

Na druhém listu byl text, jejž měl Miloš Kopecký před otištěním schválit. Nebylo to však nutné. Nedošlo v něm k jediné úpravě. Spatřil světlo světa v původní verzi:

Milínku můj milovanej,
Ty seš tak blbej, že si ani neumíš představit, jak já Tě celej život zbožňuju a miluju. Jak mě ta Tvoje maska intelektuálně nadřazenýho suveréna dojímala a dojímá, znaje Tvou bezbrannou zranitelnost a křehkost. Jenže právě ta Tvoje sebeobranná kamufláž, kdy demonstrace  intelektu a sebejistory Ti byla něčím víc, než „pouhé“ kamarádství, byla jalová k jakýmkoliv pokusům o inseminaci vroucího přátelství, které navzdory Tvému zcela mylnému domnění se nezakládá (jako třeba politická strana nebo spolek), neuzavírá (třeba jako manželství), ale rodí! Z důvěry, tolerance a taktu!!! Vzniká! Na základě jakéhosi ještě neprozkoumaného magnetizmu a vzájemné přitažlivosti a je podmíněno vzájemnou úctou a respektováním odlišných postojů a činů. A promiň, že se opakuju: s přispěním taktu! To poslední Ti jako základní kámen přátelství jaksi kór ušlo.
Ten Tvůj zatracenej kožešnickej mindrák dal vždycky přednost demonstraci intelektu před prachobyčejnou vroucností citu. Jako by ventilování citu bylo pod Tvou důstojnost. Blbost! Cit je víc než rozum, protože rozum je proti přírodě. A my, lidé, kteří ze všech tvorů jediní jím disponujeme, se právě jím odlišujeme od všech ostatních zákonitostí vezdejšího světa.
To nedržkuju, nenadávám, nevyčítám. To jen hledám prameny Tvý samoty a hlavně subjektivní osamocenosti (což rozeznávala s pomocí přítele Hanzlíka i moje poslední žena). Ty zvíře! Celej život jsem Tě vzýval a obdivoval a Ty mi těsně před kremací řekneš: „Nemohli bysme bejt přáteli?“ To s tím  musíš přijít až teď, když celej svůj život prezentuješ jako nezávislou a svobodnou nadřazenost? A já celej život toužím po “splynutí duší”?
Vždyť Ty jsi jedinej trouba, kterýho miluju.
Pamatuješ, jak jsme v červencových vedrech spali u Oty Janečka na úzký posteli v jeho ateliéru v šestém patře, když Tě Stella škrtla ze svýho života? To okno toho kamrlíku muselo bejt zavřený, abys jím nevystoupil do věčnosti. Byla to krásná epocha. Jestli se za ni stydíš, tak ji nemusíme publikovat, ale byla fakticky krásná. Protože jsi pro lásku trpěl jako zvíře a já trpěl, protože Ty jsi trpěl. Tam někde bylo to „splynutí duší“, po kterým celej život marně toužíme a který je nesplněným snem! Naštěstí! Protože splněnej sen je realita a tedy konec snu.
Realita je úplnej mráček proti snu!
Ahoj Mildo! Bróďa
Ty seš vlastně jeden z mála, kdo mi říká Vlasto neboVlastíku.

Takže: Ahoj Mildo! Vlasta

***

V Kopeckého diáři najdeme 10. července 1995 strohý zápis:
Došel ambivalentní dopis od Vlasty Brodského. Tečka. Nic víc. Ze slůvka ambivalentní čiší rozladění. „Splynutí duší“ se zjevně nekonalo. Kdo mohl tušit, že času už moc nezbývá, že Miloš Kopecký za sedm měsíců zemře.Vlastimil Brodský, ročník 1920, který byl o dva roky starší, znal Miloše Kopeckého z let německé okupace. V dopise mu mohl připomenout  třeba i to, jak se tehdy spolu pěšky vracívali ke svým domovům noční zatemněnou Prahou, svítili si pod nohy modrými baterkami a se vší opravdovostí mládí nahlas snili o svých hereckých kariérách v poválečných letech. Mohl také připomenout, že Milošovi tehdy moc chutnaly buchty, které pekla paní Brodská. Ale asi by to nebylo nic platné. Obranný krunýř na Kopeckého křehké duši byl nejspíš již dlouho nesnímatelný. Dodejme, že Vlastimil Brodský ukončil dobrovolně život na jaře 2002 na své chalupě ve Slunečné u České Lípy ve věku osmdesáti jedna let…

ZTRÁTA OPORY V ŽIVOTĚ
„Přátelství mezi mnou a Milošem Kopeckým vzešlo z toho, že jsme měli stejné lásky hudební i literární,“ říká Vladimír Vodička. „A kromě toho stejný pohled téměř na všechno. Přátelství se dá těžko klasifikovat nebo popsat. To je nebo není. Jako se zamilujete nebo nezamilujete. Když člověk stárne, a já už byl dost starý, když Miloš zemřel, tak vnímá, že ho přátelé opouštějí navždy a že má kolem sebe čím dál méně lidí, se kterými si takhle absolutně rozumí. To je něco, co si v mládí nikdo neuvědomuje. Takže přátelé nenávratně mizí, není ani čas na to hledat si nové, a není to ani biologicky možné. Odchod Miloš Kopeckého byla ztráta jedné z opor v životě, podobně jako ztráta Bohumila Hrabala, Mariana Bělohradského, Václava Irmanova, Jiřího Kotalíka. Oni byli osobnostmi, které vytvářejí ve společnosti názorové jistoty a mají svou představu o světě, z níž neslevují. Oni nekupčí se životem ani s názory, a jejich kompromisy, které jsou v životě nutné, nejsou oportunní. Jde spíš, jak říká Anatole France, o laskavé pohrdání. Nač se s blbem bavit. Ztráty takových lidí jsou těžké a mění život. Něco z něj ubude. Setkání s Milošem bylo dvojího druhu. Buď byl zdravotně v pořádku, a tak jsme si povídali o muzice, literatuře a politice v naprostém srozumění a s velikou srandou, protože jsme měli podobný smysl pro humor, tak trochu černý. Anebo mu bylo špatně a přijel třeba na chalupu a téměř nekomunikoval. Ta zlá nemoc ho trápila od mládí. Věděli jsme, že se s ní nedá nic dělat, a proto ode mne nikdy neslyšel rady, které často dostával a přiváděly ho k šílenství: ‚Tak si najdi nějakého koníčka! Zabav se!‘ To je jako doporučovat někomu se zlomenou nohou, aby si zaběhl tři kilometry, že mu při tom noha sroste. Když se Miloš v tomto neblahém stavu objevil, tak si na chvíli sedl a spolu jsme mlčeli. Oba jsme věděli, o co jde.“

NÁVRAT KE KOŘENŮM
Stalo se téměř frází, říkat o Miloši Kopeckém, že si sladkobolně pohrává se svým polovičním židovským původem. Ano, vědělo se, že má ve svém podvědomí jako nezhojitelnou ránu navždy uložen tragický matčin osud, událost, jež zásadně poznamenala jeho život, ale o tom se v této knížce píše na jiném místě. A co se myslí onou sladkobolností? Především jeho existenciální stesky, a to jak obecné, tak konkrétní. Ty druhé pramenily z pocitu či spíše přesvědčení, že například skrytý antisemitismus je pravou příčinou toho, proč ve filmu a zejména v televizi nedostal více hereckých příležitostí. Ale vedle toho, jaksi na opačném pólu, se hlásil ke svému židovskému původu a ztotožňoval se s ním s jistou dávkou hrdosti. Proto se celý život zajímal o židovské dějiny, kulturu a zejména pražskou židovskou literaturu, proto mu učaroval jazyk „jidiš“ se svými metaforami a sarkasmem, což je patrné v jeho korespondenci.
Pokud měl nějakého koníčka, který mu vydržel celý život, pak to bylo sbírání židovských anekdot, jež navíc dovedl mistrovsky vyprávět. Sbíral však ty pravé židovské anekdoty. Nikoliv jen „ty o Židech“, začínající třeba: Roubíček potká Kohna a povídá…
Anekdoty tohoto druhu neměl rád. Byl totiž přesvědčen o tom, že je vymýšlejí převážně antisemité.
Klasické židovské anekdoty si zapisoval do notýsku. Nejvíc si oblíbil ty nejstručnější, například: Poslouchejte, rebe, má člověk žít ze sebe ven, nebo z venku dovnitř? – Rabín se hluboce zamyslí a po chvíli odvětí: Na přímou otázku přímá odpověď – ano.
Když ve dvaadevadesátém roce účinkoval v třídílném televizním seriálu židovských anekdot Uctivá poklona, pane Kohn, poznal při natáčení několik představitelů Židovské obce v Praze. Krátce poté začal navštěvovat její shromáždění v Maislově ulici. Po jedné takové návštěvě si 3. září 1992 do deníku zapsal jména několika známých kulturních osobností, které na židovské obci potkal, ale o jedné z nich poznamenal doslova:
XY mne jde doprovodit až k domu. Hňup navíc falešný. – Jdu si brzy lehnout a číst. Nemám  zrovna optimistickou náladu. Také proč?

Celoživotní solitér, jenž problematicky navazoval kontakty se svým okolím, se vracel ke svým židovským kořenům, ale činil tak po svém způsobu, velmi privátně.
V zápisníku, přibližně ze stejného období, čteme:
Mělo by skončit to věčné patlání v otázkách kolem židovství.
Vede totiž jen k antisemitismu.Anekdota, která je pravdivá:
Moskevská filharmonie koncertuje v New Yorku. Povídají si ruský a americký dirigent. O všem, také o židovské otázce. – U nás antisemitismus není, říká Rus, mám v orchestru čtyři Židy, jednám s nimi jako s každým jiným. A kolik vy máte Židů? – Tak to vůbec nevím, odpoví Američan.

A na následující stránce jsou dvě řádky:
Vy Židi jste strašně chytrý.
Co nám taky jiného zbývá?

*    *    *

„Co k tomu dodat? Řekl bych, že zvláštním světem Miloše Kopeckého, jakousi jeho třináctou komnatou, bylo jeho židovství,“ zamýšlí se Vladimír Vodička. „S noblesou jemu vlastní, a téměř s jistou cudností, se však o něm jen málokdy a málokomu zmiňoval. Provázelo ho vlastně celý život, protože na konci šedesátých let, dávno po všech bolestných zkušenostech z války, po matčině smrti v koncentračním táboře a jeho pobytu v lágru, dostal další ránu: důvodem zákazu jeho působení v televizi a filmu nebyl ani tak jeho herecký typ, ani jeho politická aktivita, jako  právě jeho židovství. Dnes už se totiž zapomnělo, že to byla doba, kdy se na Barrandově znovu skvěl nápis: Židi ven! Jen jeho nejbližší přátelé věděli, jak hluboce tím trpěl. Znovu se ozvala stará traumata, došlo i k citelnému zhoršení jeho zdravotního stavu. Tehdy si přečetl slavný román Herzog od Saula Bellowa a byl tímtomdílem hluboce zasažen. Reagoval dopisem, v němž se s hrdinou románu úporně, ale nakonec zcela identifikoval. Jde o příběh židovského intelektuála  z New Yorku šedesátých let, tedy z doby doznívání vlny antisemitismu let padesátých. V soumraku svých dnů se pak Miloš Kopecký pomalu vracel a vrátil ke svým kořenům.Zúčastňoval se shromáždění na pražské židovské obci, docházel na slavnost chanuky, a to zcela skromně, ne jako velký umělec, ale jako jeden ze členů přirozeného společenství. Mnoho přátel na tyto jeho návštěvy dodnes v pohnutí vzpomíná. Miloš rád, ale vždy s mírnou hořkostí citoval aforismus: ‚Jsem Žid a jsem na to hrdý, kdybych na to nebyl hrdý, jsem stejně Žid.‘ Když se ohlížíme za jeho životem a dílem, tak teprve dnes chápeme, že on sám na konci své životní pouti na to opravdu hrdý byl.“

POSLEDNÍ SLOVO
Z deníku M. K.:                                                      

Člověk má žít pro druhé. A co dělají ti první?
Žijí zase pro ty druhé atd. – a když dojdeme
na konec řady, co ten poslední?
Měl by se oběsit?

* * *

Všechno je jediný proud. Kde se berou
 v lidech ty „PŘEDĚLY“,zdi, bariéry?
 Když teče řeka, voda, také teče přes kámen,
čistý písek, pak  přes hovno a odpadky, atd.
– A pořád je to ta jediná ŘÍČKA,
potok – ta stejná voda…

* * *

Člověk není nikdy  dost opatrný
ve výběru svých nepřátel.
(Oscar Wilde)

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli, tmavošedá v lůno jala noc.

Doznávám, že přesně ba ani odhadem nesvedu určit, odekdy jsou básník Karel Hynek Mácha a jeho poema Máj považováni za symbol lásky. Nicméně toto magické spojení s mocným akcentem romantiky milenecké lásce voní jako proslulé parfémy od Karl Otto Lagerfelda. Ale vlastně proč? To je mi záhadou. Vždyť Máj je sugestivně vylíčený tragický příběh (vyjádřený uměleckými prostředky podle skutečné události) milostného trojúhelníku, při kterém sen mnoha paní a dívek – pokud možno věčná a opětovaná láska se šťastnou hvězdou na obloze a s pozemskou gradací – rozhodně nedominuje. Avšak lidé – pro milence opojené láskou toto přirovnání platí trojnásob – chtějí být klamáni, a tak si Máj zvolili za symbol náboženství, které vlastně není. A s obdivem naslouchají i tleskají tónům znějícím falešně.

Nejenom Máchův život a jeho tvorba, ale také další souvztažné okolnosti svou rezonancí přesahují až do současnosti. Podaří se někdy někomu jejich tajemství objasnit? Nevím. Každopádně jsem při psaní těchto řádků v rozpacích. Ptám se sám sebe i vás: Kde vůbec spočívá Máchův genius loci? Lokalizovat ho nebude snadné. Odkud se vydáme a kam půjdeme? A kde načerpáme energii k přežití, když láska v našem srdci naplno hoří nebo naopak – když dohořívá?

Máchův rodný dům na Újezdě, ani pozdější (od roku 1826) bydliště na Dobytčím trhu (dnes pražské Karlovo náměstí) již nestojí. Na litoměřickém hřbitově, kde byl Mácha pochován, zůstal symbolický náhrobek nad prázdným hrobem. Zbývá tedy Vyšehrad? Kdeže! Hrob přece není a ani nemůže být vhodným místem a oporou pro naše romantické záměry navzdory tomu, že by náš básník takovým prostředím nepohrdl. Pak nám zůstává známá Máchova socha na úpatí Petřína… A nebo?

Anebo dům s Máchou úzce spojený. Nejenže dosud stojí, nýbrž v téměř nezměněné podobě funguje jako za básníkových časů. Příjemně se tu sedí a nad láhví lahodného mělnického a s básníkovým geniem loci vůkol zde můžeme o velké, jako slunce spalující lásce nejenom snít.

Jde o dům Na Vikárce v Litoměřicích. Tehdy se jmenoval „Zum Schustermannl,“ což lze přeložit jako dům „U Švícka.“

Majitel domu, pan Johann Lorenz, zde provozoval poctivou ševcovskou živnost a k ní si přivydělával šenkováním mělnického vína a pronajímáním pokojů. Jedno „apartmá“ o dvou místnostech si zde po svém příchodu do Litoměřic pronajal Karel Hynek Mácha. Líbilo se mu zde. Už proto, že byt byl prostorný, slunný a pyšnil se neobyčejným výhledem na panorama Českého středohoří, což romantický básník oceňoval nad jiné.

Mácha se zde pozvolna zařizoval a po svatbě sem chtěl přivést i svoji lásku Lori se synem Ludvíkem. 9. října 1836 píše v dopise příteli Eduardu Hindlovi následující: „Milý Eduarde! Já jsem v Litoměřicích – a dá Bůh – zůstanu zde několik  let. Jsem jakožto amanuensis a spolupraktikant u p. justiciéra Durasa. Byt můj v Litoměřicích jest jeden z nejpěknějších, které znám. Celé první poschodí, samozavřití, dva pokoje, zrovna vedle biskupské rezidence, na kopci, právě nad Labem. Z jednoho okna vidím k východu proti řece k Melníku na kolik mil, přes pevnost atd. Ze 3 oken hledím od pevnosti kolem přes Boušovice, Doksany, Budyň, Libochovice, Třebenice, Košťál, Mlíkojedy až k Radobylu, a Hanžburek – náš svatý Hanžburek – mi kouká všemi okny až do postele, nechť ji postavím, kde chci. Eduarde, to musíte vidět. To se nedá popsat. Ten byt mi bohové hor popřáli co svému ctiteli. Navštivte mne v Litoměřicích!“

Vše nakonec dopadlo jinak. Místo čtyř let Mácha na Vikárce pobyl pouze čtyřicet dnů. Pronájem bytu mu dohodil jeho přítel Antonín Strobach, příbuzný Lorenzovy manželky Františky, rozené Strobachové. Jeho zaměstnavatel, notář Josef Filip Duras, měl pronajatou kancelář nedaleko – v Dlouhé ulici, v domě bohatého měšťana Niklase. Mácha do Litoměřic přišel z Prahy 29. září 1836. Máj mu vyšel 23. dubna téhož roku. Svatba s Lori byla ohlášena na 8. listopadu. Vše gradovalo až k finále, při kterém se nakonec nerozdávaly chutné svatební koláčky, ani se nezpívaly oblíbené veselé lidové písničky. Do hry nečekaně vstoupil 23. říjen, který se ukázal být datem osudným. Tehdy se básník vypravil na nedaleký vrch Radobýl. Odtud spatřil, jak na druhém konci města hoří stodoly. Bez meškání běžel k nešťastným osadníkům a pomáhal jim hasit jejich stavení. Potom onemocněl a v noci z 5. na 6. listopadu ve svém pokoji nad vinárnou U Schustermannla zemřel na nemoc, o které nic nevíme.

K Máchově uzdravení nepomohlo ani lahodné víno z páně Lorencova šenku.

Básník lásky byl pochován do hrobu vně hřbitovní zdi, což je samo o sobě zvláštní. V době jeho života sice platilo, že sebevrazi, herci a nepokřtěná nemluvňata nesmí být pochována na posvěcené půdě, ale proč se tato diskriminace týkala Máchy? Vždyť pod žádnou z taxativně vyjmenovaných kritérií nespadal? Dramatická ozvěna života a lásky, vášně, viny a trestu (a to celé na pozadí démonické přírody), které Mácha tak barvitě vylíčil ve svém Máji, škodolibou hrou osudu dopadla i na něj. Pohřeb se konal 8. listopadu, tedy v den plánované svatby s Lori. Pohřeb namísto svatby! Černý anděl místo nevěsty v bílém. Pohřební vůz místo svatebního kočáru.

Máchův hrob zprvu nebyl nijak označen. Teprve později, z iniciativy Karla Havlíčka Borovského a Františka Palackého, zde byl postaven náhrobek, který – což je zajímavé – ze svých soukromých prostředků uhradil hejtman litoměřického kraje (Leitmeritzer Kreis) slovutný rytíř Josef Klecanský.

Ale vraťme se, s důvěrou a s nadějí, do dnešních časů. Mácha je v Litoměřicích připomínám hned na několika místech. Najdeme zde Máchovu ulici, Máchovy schody, Máchovu sochu (od sochaře Václava Blažka) a rovněž Městské divadlo K. H. Máchy. A Vikárku. Stojí, je v pěkném stavu, na průčelí ozdobena pamětní deskou pravící, že v tomto domě žil a 5. listopadu 1836 zemřel básník Karel Hynek Mácha. Básníkova světnička byla v roce 2001 po citlivé úpravě znovuotevřena a je možné ji navštívit. Je zde chronologicky zmapován celý Máchův život. Jednou ze zajímavostí jsou sádrové odlitky rekonstruované Máchovy podoby, které byly vytvořeny na základě výsledků antropologických rozborů. Za pozornost stojí i Máchův světlý cestovní plášť s pověstnou červenou podešívkou a tři stříbrné dvacetníky – skromný dar pro štěstí od rodičů.

Od prvního vydání Máchova máje uplynulo 176 let. Od těch dob vstoupilo na pomyslné kolbiště české literatury hned několik básnických generací. Naše poezie se jako mocná řeka rozvinula do hloubky i do šířky a její vrcholná díla (za všechny vzpomeňme básníka Jaroslava Seiferta) se prosadila i v zahraničí. A přece stále znovu a znovu stojíme před Máchovým Májem v němém úžasu jako před dílem geniálního básníka, který co betlémská hvězda prozářil cestu české literatuře. Jeho Máj si dodnes z nějakého důvodu, nacházejícího se někde mezi nebem a zemí, uchoval tajuplné kouzlo. Vracíme se k němu z mnoha důvodů, v neposlední řadě i jako ke zdroji ryzí české poezie.

Pokud se chcete, a nejen v máji, vydat za Máchovým geniem loci, pak vám vřele doporučuji Litoměřice. Samotné město se svými malebnými zákoutími, s panoramatem magického Českého středohoří nebo s procházkami po břehu kolem řeky Labe (v létě okořeněné romantickou vyjížďkou parníkem) je okouzlující a milostné lásce skutečně přeje. A navíc: Nedaleko odtud na svém venkovském zámku uprostřed zeleně a anglické zahrady se záhony, prozářené vzácnými modrými růžemi, žila poslední láska dalšího z oblíbenců vrtošivé paní Múzy. O baronce Ulrice z Levetzova a o její osudové lásce dáme brzo řeč.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Foto pro CzechFolks.com © archív Milana Richtermoce

Fotokoláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Anotační ilustrace pochází z knihy Oldřicha Doskočila: Na Vikárce v Litoměřicích
(http://www.knihaberan.cz/oldrich-doskocil-na-vikarce-v-litomericich/d-186912/)

„… Čím vyšší právní kulturu má národ,
tím více je demokracie (…)  Silná a vyspělá
právní kultura dokáže zabránit mnohým
tragédiím i historickým zvratům. …“

Pavel Wonka

24. výročí smrti Pavla Wonky

mi málem proklouzlo mezi prsty nebýt upozornění Jana Šinágla na vzpomínkovou demonstraci v Trutnově, kterou pořádá jeho bratr Jiří a na které se dnes ve čtvrtek, právě v těchto hodinách, co toto píši, setkají společně všichni jeho přátelé a známí. 

Zemřel zbytečně

na následky mučení ve vězení 26. dubna 1988, tedy v době takříkajíc počátků duchovní obrody, kdy Východ i Západ oslavoval pád diktátorů, tleskal Gorbačovi a nešetřil slovy uznání pro jeho pererstrojku a glasnosť, tedy otevřenost. Zemřel tedy nikoli v době hlubokého totalismu, ale v době demokratizace v Rusku, která udávala tón i našim papalášům. Přesto se ještě tehdy našel v naší společnosti ne jeden, ale hned desítka lidských zrůd, které nikoli proto, že musely, ale z vlastní zvrácenosti a iniciativy přikládaly ke smrti Pavla Wonky po několik týdnů, kdy byl vězněn, systematicky polínko po polínku.

P.W. byl synem dělníka a pocházel z českoněmecké rodiny. Narodil se do doby, kdy v pohraničí ještě neutichly národnostní vášně, na které ostatně doplatil právě jeho otec. Možná kdyby se nechal vysídlit s ostatními Němci, kdyby netrval na tom, že doma je v Čechách, neuštvali by ho noví osídlenci a Pavel nemusel vyrůstat bez otce s vědomím spáchaného bezpráví. Právě tady bychom měli hledat kořínek až umanutého boje Pavla Wonky za pravdu a spravedlnost. Bojoval za ni od mladistvých let i tehdy, když se všichni ostatní stáhli do pozadí a drželi se zásady „držet hubu, držet krok.“

Tohle neplatilo pro Pavla Wonku. Upozorňoval, kritizoval, dráždil hada bosou nohou… Vězněn byl celkem třikrát, vždy za kritiku komunistického režimu. Ve vězení byl systematicky týrán a šikanován.

Poslechněme si jeho hlas v jednom z posledních dopisů:

„(…) přes měsíc týrán fyzicky i psychicky… již dvakrát jsem se zimou zhroutil… Psychicky jsem deptán, zbaven veškerého práva, slyším a prožívám zde jenom křik, nadávky a šikanování. Od 17. srpna 1987 jsem v izolaci nebo na samovazbě… Včera na mé cele zatopili, abych byl schopen předstoupit před soud. Zadržují mi veškerou korespondenci … Vlivem zimy a brutálního zacházení jsem již ztratil schopnost dopisy psát. (…)

(…) v jiných celách zavřeli okna, ale u mě ho nechali otevřené a z cely se stala větrací štola. Průvan mi rozdíral klouby, trpěl jsem nesnesitelnými bolestmi v kyčlích a kolenou.(…) nohy mně ztuhly a zmodraly, dostával jsem křeče a ztratil v nich hybnost. (…) nechávali mě bez pomoci na cele (…) Všichni viděli, že nemohu pořádně chodit ani vstávat z pryčny. Do toho jsem začal držet hladovku, prohlásil jsem, že raději zemru hlady než zimou. (…) smáli se mi, že mi prý nechutná. Nakonec jsem to řešil tak, že jsem se svlékl a seděl svlečený v průvanu tři dny. Chodili se na mě dívat. Teprve po třech dnech pro mě přišli, byl jsem zhroucený, začali mě různě týrat a mučit, plakal jsem a říkal, aby mi dali pokoj… (…)obávám se, že ze mě udělají třesoucí se lidskou trosku.“

A Pavel Wonka ještě jednou,

tentokrát z posledního dopisu nadiktovaného spoluvězni 16. 4. 88 pár dní před jeho smrtí:

„Několik dní jsem o sobě nevěděl. Zvracím. Vše se se mnou točí. Jsem zcela bez vlády. Jídlo jsem měl naposledy před zatčením. Nemohu ani pít (…) Všechnu tekutinu zvracím. Nevím, jak dlouho vydržím. Včera večer jsem se po několika dnech probral k sobě. (…) Díky neustálým výplachům úst vodou se držím při životě. Spolknout nic nemohu. (…) Trpím i bolestmi pohybového ústrojí a ledvin. To víte, ležet na břichu, pod otevřeným oknem celý týden není legrace. Bylo proti mně použito mnohé mučení a násilí. (…) mám zmrzačené ruce (a) další části těla. Najdou se totiž tací, kteří mne dokázali bít pendrekem do hlavy a zmrzlých prstů u nohou, i při přenášení k lékaři.“

Je nutné nebo vůbec možné něco dodat?

Pavel Wonka zemřel ve vězení 26. dubna 1988 coby poslední politický vězeň komunistické éry. Bylo mu pětatřicet let. Maminka paní Wonková svého zmučeného syna po pouhých třech týdnech nepoznala… a identifikovala ho až podle v dětství ulomeného zubu! Já myslím, že tato skutečnost je výmluvnější než všechny výpovědi.

Rehabilitace??

Po roce 1989 byl Pavel Wonka rehabilitován, ale k potrestání viníků nikdy nedošlo. Ne snad proto, že by byli v anonymitě, že by se o nich nevědělo. Do posledního výkonu trestu byl odsouzen JUDr. Marcelou Horváthovou, a to i přesto, že ho k soudu přivezli v těžkém zdravotním stavu, v kolečkovém křesle a zcela zbídačelého, takřka neschopného promluvit. Později se tato zastánkyně práva a spravedlnosti hájila tím, že si toho nebyla vědoma… neviděla a nevěděla… a byla osvobozena! Své povolání – jak jinak – vykonává dodnes. A byli tu další: vězeňský lékař přezdívaný „mengele“, bachaři, dohližitelé. Z toho lze odvodit jen jedno: Pocit vědomí beztrestnosti pro bývalou vládnoucí třídu a ty, kteří k ní patřili, dál přetrvává.

Na počest Pavla Wonky

byly pojmenovány ulice a některá města mu udělila čestné občanství. Jeho rodné Vrchlabí mlčí. Ale i pro tohle jako by měl Wonka dávno před svou smrtí jasno, když v jednom ze svých textů píše:

„V málokterém státě na světě panuje tak velká národní nesnášenlivost jednoho občana k druhému. Kde jsou kořeny této nesnášenlivosti? Nepochybně tkví v dávné minulosti i blízké budoucnosti. Ponechme však tyto otázky stranou a zaměřme se na přítomnost a budoucnost. Vždyť z této národní nesnášenlivosti může vzniknout obrovská národní katastrofa. Tragédií je i skutečnost, že tuto nesnášenlivost přenášíme na další generace. Snažíme se ji potlačit? Nikoliv. V mnoha případech se v lidech rozněcuje pocit křivdy, zatrpklosti, bezmocnosti, apatie, nenávisti i odporu. (…)“  

Mnohé pomníky byly strženy a bývalí tyrani odsouzeni. Proč tedy mám pocit, že jsme ani třiadvacet let po Sametu neodsoudili ty pravé a už vůbec ne ty, kteří diktátorům a jejich režimu umožnili stoupat stupínek po stupínku až na piedestal na Letné, až na Hrad?

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Fotokoláž pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

***

Nejbližší Kopeckého přátelé pochopitelně zaznamenávali změny v jeho náladách a chování, respektovali je a naučili se s nimi žít. Jinak to ani nešlo, byl prostě takový. A nakonec to byl on sám, kdo čas od času dokázal své chování vysvětlit. Jak můžeme například vidět v dopise manželům Vodičkovým z 5. září 1982: 

Milý Vladimíre a Marie,
já Vám nedovedu odpovědět (…) Stejně mi neuvěříte, že jsem svou odpověď Vám třikrát začal a třikrát ji roztrhal, protože mi vše připadalo (nepřipadalo, bylo!) slabomyslné. Pak jsem si řekl, že nedělám literaturu a že Vám chci pouze něco upřímně vyjevit.
Poslyšte, lidičky, já  jsem Vám za ta dlouhá léta nikdy neřekl, že Vás mám rád? To snad není možné. Ale je. Asi jsem v tom fofru zapomněl, To je ta moje roztržitost! Ovšem že ne; vždyť já takové věci vlastně ani nedovedu dávat najevo. Řekněme, že je to třeba tím, že jsem – jak jistě víte – stále ještě velmi plachý.
Jako srnka.
Ale ještě něco víc; já Vás dokonce velmi potřebuji. To se zdá hrubě neharmonovat s tím, jak se zřídka objevím, jak přijdu, kecnu sebou do křesla, mlčím, čumím před sebe, a kdo nezná trošku mne i Vás, měl by jistě dojem, že si nemáme co říci. Což je pravý opak pravdy. Pravda je, že někdy u Vás se mi ani nechce klábosit, něco povídat, konverzovat. Mučím se chvíli, chtěje aspoň něco říci a uvnitř mám pocit, že si nemusíme nic povídat. Několikrát jsem dokonce měl pocit trapnosti (ze sebe) a řekl si, že omezím svá duchapln vystoupení na minimum. Zato, mnohem častěji jsem Vám vykládal své rozumy v duchu, a tak si povídal s Vámi. To jest fakt. Je to takový paradox, ale je to tak: ač s mnohými jinými lidmi (není jich  zase moc, ale jsou!) se stýkám častěji a třeba pravidelně, jsou to pro mne cizinci, a já nezavřu hubu, stále maje co vykládat. To je tím, že všechno jsou to jen takové třesky plesky a mně je úplně fuk, co žvaním. 

Marie, píšeš mi, že mám slávu, úspěch a peníze. Ty moje duše milovaná, já vím, že si to opravdu myslíš. Tak chceš-li, je to tak. Skoro bych Ti za to měl dát pusu, neboť to prozrazuje nejnezkaženější a nejčistší mysl na světě. Máš pravdu ve všem, co mi píšeš, snad až tuto opravdovou drobnost, ale ta nehraje v celém případě vůbec žádnou roli.
Tak rád bych se podíval k Vám do Barochova – vždycky jsem to zavrhnul, nebylo mi v poslední době právě nejlépe. A zase bych seděl, čuměl, mlčel, občas prohodil nějakou banalitu, a s pocitem, že už jsem úplný vůl, zase odjel. Člověk je totiž stejně blbec. (Tedy člověk, já!) Dostanu dopis, pocítím jakési šimrání v nose, jež signalizuje, že snad i v citu se cosi pohnulo, ale člověk je prostě vůl a snaží se, aby to nedal moc najevo. I řekl jsem si, že se pokusím aspoň na chvíli nebýt vůl a teď Vám to nepokrytě najevo dávám.
 (…) Pozítří  jdu opět pod skalpel, už potřetí, tentokráte prý už naposledy – praví lékaři. Tedy říkají oni. S Hospodinem to ovšem domluveno není. Já však, nechtěje se zbláznit, těm lékařům věřím. Pak už mám být zdráv a zamlouvám si u Vás večer. A Vy mi dovolíte, abych dřepěl, čučel,říkal, že ano, ano, všechno je nějaké jiné, než bych chtěl, vykouřím dvacet cigare a zase půjdu, ano?
Ne, není to úplně tak, mám tentokrát co vyprávět a povídat, budeme sedět a povedeme řeči. Stejně není moc věcí na světě lepších, než vést řeči. Povedeme řeči, ano?
Milí přátelé, já Vám děkuju a vlastně co děkuju, já vůbec neděkuju, já jsem prostě rád, že jste.

Zcela Váš Miloš Kopecký

PRODAVAČ KRAVAT NA KUBÁNSKÉ PLÁŽI…
„Nejkrásnější vzpomínky máme na dny, kdy si k nám Milda chodil odpočinout a pochlubit se s novou slečnou,“ vyprávěl scénárista Jiří Melíšek. „Byl jako lovecký pes, který něco v lese ukořistí a přinese ukázat. Byl samozřejmě pochválený a už obvykle s tou samou dámou příště nepřišel. Chodil k nám téměř tradičně na silvestry a lidi nám to záviděli, mysleli, že jde o bůhvíjakou intelektuální záležitost. Omyl! Nic takového. Potřeboval se odreagovat od hlubokomyslných úvah. Těch si užil dost v blízkosti Jiřího Muchy nebo Jana Wericha. U nás panovala nezávazná sranda, naprosté uvolnění, asi jako když  se sejdou dva kočí. Nikdy neříkal nic o tom, jakou právě dělá báječnou roli, a ani já mu nevykládal, co zrovna píšu. Občas řekl: ‚Tady mám pár písniček, udělej mi spojovák!‘ Do příští návštěvy jsem mu napsal spojovací text, on jej sebral a za pár týdnů přinesl hotovou gramofonovou desku, a víc o tom nebylo nutné mluvit.“

Miloš Kopecký jezdil často a rád k Melíškovým na chalupu, kde se rychle zabydlel, oblíbil si sousedy a chodil nakupovat, protože u řezníka dostal to nejlepší maso… „Nejvíc jsme se s Mildou zasmáli při společné dovolené na Kubě,“ pokračuje Jiří  Melíšek. „Začalo to už při odletu z Prahy. Miloš a jeho plavovlasá, dlouhonohá přítelkyně se v Ruzyni vynořili z vládního salonku, za nimi kráčeli dva bodyguardi a nesli zavazadla, mimo jiné i dva trochu záhadné modré kufříky. Miloš si totiž dokázal zařídit cestu na Kubu téměř jako vládní návštěvu – však nás taky v Havaně přijal československý velvyslanec. Jakmile však nosiči zmizeli, se smíchem nám sdělil, co je v těch zvláštních kufrech: suvenýry a politické brožury. Takhle úžasně vybaveni jezdili potentáti minulého režimu do spřátelených socialistických zemí… ‚Kufr s brožurkami zapomeneme hned po příletu někde na letišti v hale, ale druhý kufr si necháme a suvenýry budeme prodávat na pláži!‘ smál se Milda. A k tomu také došlo. Suvenýry… no, šlo o několik nic moc pánských košil, dále dost nekvalitních silonových šátků s motivem Hradčan a docela velký balík kravat. Kupodivu, samozřejmě v žertu, jsme prodali pár kravat. Nejčastěji za panáka bacardi. Hlavně jsme se ale bezvadně bavili, chodili po mořské pláži v plavkách s kravatou na krku a tvrdili  Kubáncům: ‚Ano, tohle je nejnovější evropská móda!‘ Od jistého dne jsme měli na Ostrově svobody ještě státem placenou ochranku. Kopeckého přítelkyně si totiž na chvíli odložila horní díl plavek, což se rovnalo velmi závažnému přestupku. Aby se i nadále opalovala, jak se sluší a patří, o to až do konce našeho pobytu dbal ve stínu nedaleké palmy statný voják se samopalem…“

MARTO, VĚDMO MOJE!
Marta Kadlečíková, spisovatelka a scénáristka, byla o třináct roků mladší než Miloš Kopecký, ale přežila ho jen o šest měsíců. Jejich přátelství trvalo tři desítky let. Říkala o něm, že je přítel skvělý a zároveň nemožný. Měli období, kdy si střídavě hodně dopisovali a pak zase více telefonovali. Zdálo se, oba to připouštěli, že dialog prostřednictvím korespondence jim více vyhovuje. Při telefonátech totiž oba trpěli tím, že jeden druhého nepustil ke slovu… Herec hledal u spisovatelky nejen rady a pomoc ohledně svých vztahů a lásek, ale svěřoval se jí i svými otcovskými a rodinnými starostmi. Marta Kadlečíková si celé ty dlouhé roky schovávala veškerou jeho korespondenci.
Pro ilustraci ukázka jednoho dopisu:

Dušičko moje,

už jste mi udělala více radostí a častěji, ale lístek i psaní  Z DALEKÉ CIZINY – to je více, než jsem doufal! Vaše líčení je skvělé, moc jsem se bavil, pozdravujte i Muchu, tu sračku bych maličko (opravdu jen drobátko) přál jemu, chřipku ne, Vám nic.
Především mi tu ale hanebně chybíte. Bože, jak já bych Vás tu potřeboval! Neudělal jsem žádnou pitomost – kupodivu! Ale ta hydra, ta obluda, ten Největší Můj Nepřítel mne vyprovokoval, že jsme se asi dvakrát sešli. Hrál na mne jako na housle – na mém rozčílení, vykolejení. On se tím zřejmě sadisticky baví. S tím lístkem, pohlednicí, jste se spletla, nebyla to mystifikace, byl náhodou pravý. Ověřeno. O návratu nemůže být řeči, ani zdaleka,a ani tuchy – toho se tedy nebojte! Jiná věc je, že z toho nejsem dosud venku, naopak stesk na mně pracuje, zdá se spíše, že sílí, než aby ustupoval.
Blbec, ano, vím, vím, přiznávám. Co mám ale dělat, JSEM TAKOVÝ!
Podrobnosti budu vyprávět až ústně – budete-li ochotna tomu naslouchat. Bože, jak já se na Vás  těším! Vědmo moje! Bohužel NE MOJE! Nesmíte mne ale utěšovat, nebo mi líčit věci růžovější, než jsou! Někdy (vím, že z nejlepší vůle) to děláte. Ostatně tady (míním tím území celé republiky) je NUDA. PRAHA je bez lesku, nejste-li tu Vy a Mucha. Prodělal jsem dlouhou a těžkou fázi deprese, jako už dlouho ne. Zdá se, že to odchází. Nevíte, jak jsem rád, že jste mi napsala, Váš dopis jsem četl několikrát. Najdete-li ještě chvíli, napište, patříte k mým oblíbeným autorům. Budu se tu plahočit do té doby, než se vrátíte. Krom toho, že Horníček prý měl znovu prudký žlučníkový záchvat (asi i bolestivý), nevím jedinou dobrou zprávu. Smutné.

Váš Vám oddaný Miloš K., 5.března 1979

*    *    *

Marta, která bydlela na Hradčanském náměstí, dostávala od přítele Miloše i pohlednice z Prahy (!). Například s obrázkem nedaleké Lorety, na kterou napsal:

Nemajíce, kde bychom spočinuli, bloumáme Prahou a proklínáme všechny bohaté měšťáky, kteří mají dům i měkké lože, Můj Bože!
Nemám jinou možnost, než svým  perem psát aspoň pozdravy. Ahoj.

Miloš Kopecký, 3. ledna 1982

Hodně pozdravů jí posílal i ze zájezdů. Byly vtipné a vždy sloužily k potěšení adresátky i samotného autora:

Zdravím z Ostravy (dělám tu takový vánoční pořad). Dnes večer se chystám naproti do Palace hotelu, do baru, chytat život za pačesy. Vypadám výborně, mám plnou šrajtofli, to by v tom byl čert, abych si tady neuhnal minimálně tripla.

Něžně zdraví Miloš K., 4. X. 1983

Další, stále stejně, snad i více vřelý pozdrav ze zájezdu s orchestrem Václava Hybše se vzdušným polibkem posílá Miloš Kopecký, 18. XII. 1984

P.S. Šestisté dvacáté osmé varování: myslete na štědrovečerní dny, aby nebyly promrhány!

Na lístku s barevnou fotografií kuny lesní čteme:

Mám kunu lesní, latinsky zvanou Martes martes, skoro radějinež kunu skalní, přestože jsem skalní kunař (jako vinař atd.)

Z humoru děda Málověda M. K., 30. IX. 1985

ZAČÍNÁM ZASE S PŘÁTELSTVÍM
I nad přátelstvím s Martou Kadlečíkovou se občas rozprostřel mráček, možná i mrak. O jednom takovém konfliktu, jehož příčinu neznáme – není vůbec podstatná – si Miloš Kopecký poznamenalv deníku:
Na co jsem to narazil u Marty včera při telefonování?! Tak: příšerně dlouho zase mluvila, bez citu, kdy je toho dost, ale to by nemuselo být to hlavní. Ono však: nejprve omrzelý hlas, jsem prý chřipečnatá, ležím a nechce se mi a NEMŮŽE se mi nic. Pak se ale „chytla“ a rozžvanila.
A: stereotypy, zafixované floskule, racionalisace vlastních, ryze emotivních sympatií a antipatií, a cosi přece jen přízemního a vulgárního jsem pocítil.
UŽ TO VÍM, CO MI VADÍ: je Marta schopna přijmout něco nového? Je doopravdy schopna tvůrčího myšlení? Je schopna na chvíli opustit SVÉ KOLEJE, vykolejit, myslet nanovo, znovuzrozeně? ASI NE!

*    *    *

A nyní ukázka usmiřování. Velmi stručný Kopeckého dopis, zjevně po obdobném, výše zmíněném rozladění, možná i po hádce, však ještě postrádá oslovení, není tu žádné Martóó nebo Dušinko! Asi se na svou „vědmu“ ještě trochu zlobil:

Navrhuji skončit nepřátelství.
Prach vystřílen: nechť zbytek jeho zvlhne a koule zrezivějí (myslím koule do kanónů!).
Oba dva můžeme mít pro druhého větší cenu než cenu terče.
Je to blbé, je to zbytečné.
Začínám zase s přátelstvím.

12. VI. 1987  Miloš K.

TO OSCAR WILDE, PITOMEC JEDEN!

Paní Dáša Deylová, vdova po Rudolfu Deylovi, rozeslala v červnu 1992 přátelům a kolegům svého manžela krátký dopis:

Čas běží, my stárneme a jsme starší a starší.Ten, který nás opustil před pětadvaceti lety, kterému zůstalo u jména to kouzelné slovíčko mladší , by letos oslavil 6.července 80. narozeniny.
Věřím, že při čtení těchto řádků  si vybavíte setkání s Rudolfem nebo nějaký úsměvný zážitek, který by ho na okamžik vrátil do přítomnosti.
A to bude krásné blahopřání, které by ocenil.
S pozdravem a s díky

Dáša Deylová

*    *    *

Miloš Kopecký okamžitě odepsal. Jeho krátký dopis paní Deylovou potěšil, dodnes jej má schovaný:

Ale Dášo,
snad si nemyslíte (jak by Vás to mohlo vůbec napadnout), že jsem zapomněl na toho líbezného rošťáka, syčáka, kolegu a milovanou dušičku (což on naštěstí nevěděl)?
Styďte se.
Můžu ještě dnes doslova v neporušeném slovosledu s přesnými původními  „ozdůbkami“  ryze deylovskými opakova  některé naše dialogy ze šatny – mnohé naše rozhovory vedené komediantsky pro pobavení vlastní i druhých. Někdy jsme se krásně vyřádili. Já ho přeci měl a MÁM rád. To Vám uniklo? To snad ne. To by mně mrzelo.
Dávám Vám pusu (život má i své stinné stránky)

 26.VI. 1992 Váš Miloš Kop.

O dva dny později našla paní Deylová ve schránce ještě pohlednici od Miloše Kopeckého. Bylo to jakési postskriptum dopisu:

Dášo, omyl!
Strašné není, že stárneme, kruté je, že zůstáváme tak mladí! (řekl Oscar Wilde za mne a přede mnou, pitomec jeden!)

M. K.

Tady je přímý důkaz, jak v praxi využíval “banky citátů”: sáhl po některém ze svých notesů s moudrými výroky a –potěšil.   

SAMÝ PARADOX A PROTIMLUV
„Ovšem při veškeré úctě k jeho oslnivému zjevu, nutno říct, že byl velký cynik, s čímž se nikdy netajil,“ poznamenává Věra Chytilová. „A dále totální egocentrik a oportunista. Patrně jen společenství, v němž žil po boku Werichově, Brdečkově a dalších, ho přimělo nechovat se zcela oportunisticky. Protože jinak by ho tato společnost ze svého středu vyloučila. Později se politicky pošpinil, když v televizi mluvil proti emigraci, ale pak byl zase statečný na sjezdu svazu dramatických umělců, kde nasadil krk, ale udělal to jako divadelní představení. Projevit však statečnost tiše, aby o tom  nikdo nevěděl, to nebyl jeho styl. Přitom dobře věděl, co je správné, jak mají věci být. Ale byl zároveň tím malým človíčkem se svými slabostmi… Nedlouho před pádem komunistického režimu jsme se potkali na festivalu v Karlových Varech, a tam v baru u skleničky mě ohromil větou:

‚Věro, já už jsem tak utahaný z toho všeho, že si kolikrát myslím, že kdybych věděl, že to komunisti vydrží tak dlouho, tak že bych se k nim dal hned na začátku.‘ Miloš Kopecký měl potom špatné svědomí. Dokázal sice cynicky prohlašovat, nic špatného mi není cizí, ale v hloubi duše se styděl, když nedokázal překonat svou lidskou malost nebo zbabělost. Na druhou stranu byl velký kumštýř. Jeho člověčina se však dá těžko oddělovat od jeho tvůrčí invence, která z jeho lidských slabostí určitě bohatě čerpala. Bylo to člověk strašně složitý, samý paradox a protimluv. Jeho zářivý intelekt byl propojený s tisíciletým židovským géniem, který mu dával prozřít a uvidět svět i sebe z ptačí perspektivy. Odtud zřejmě pocházel jeho sarkastický humor vůči sobě, vůči životu, vůči všemu. Dokázal zažehnout jiskru, ale když ta zhasla, propadal se do propasti nihilismu. V životě uznával jen málo hodnot. To jistě přispívalo k jeho strašlivým depresím. Ale když pominuly, byl obrovský požitkář, který chtěl jen mlsat med.“

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

Genmjr.

Autor se vrací po 25 letech od vydání knihy Karel Richter + Vlastimil Kožnar Nepřítel na dosah, kterou Naše vojsko v roce 1985 zahajovalo novou edici Velká galerie – o čelných osobnostech čs. zahraničního vojenského odboje. A to proto, aby s odstupem času, který dospěl k demokratickým a svobodným poměrům v naší zemi, „využil možnosti říci naplno, co tenkrát mohlo být jen opatrně naznačeno v povinném rozmezí stanovených ideologických norem i dobově podmíněných názorových omylů, anebo co muselo být zamlčeno…“

Krátce po osvobození naší republiky v květnu 1945 pozval k sobě ministr národní obrany Ludvík Svoboda „své chlapce“, mezi nimiž nechyběl samozřejmě tehdejší štábní kapitán Antonín Sochor. A řekl jim: „Byl bych rád, chlapci, kdybyste zůstali v činné službě. Vaše válečné zkušenosti jsou pro výstavbu naší nové armády nenahraditelné. Já vás potřebuji…“

Antonín Sochor poslechl, absolvoval Vysokou školu válečnou, vyznával nadstranickost armády, byl oddaným stoupencem TGM a Eduarda Beneše. Avšak po únoru 1948 ho nutil funkcionář stranické organizace KSČ k podpisu přihlášky do této strany. Než se mohl rozhodnout (do strany se nijak nehrnul), ocitl se v úplně jiných situacích.

Mimo jiné vznikl stát Izrael, komunistická vláda ve shodě s vládou tehdejšího SSSR podpořila nový stát, u nás se školili izraelští piloti, letečtí mechanici, v prostoru Mladá Boleslav-Mělník-Litoměřice došlo k přísně utajovanému výcviku izraelských parašutistů, až posléze následoval výcvik dobrovolnické brigády, kterým byl pověřen major generálního štábu Antonín Sochor, záhy povýšený na podplukovníka. Ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá cvičilo přes 1500 židovských dobrovolníků – většinou to byli vojáci čs. zahraničního vojska.

I tady splnil Antonín Sochor svůj úkol se ctí, byl pozván do Tel Avivu, ale to už ho při této tajné misi pozorně sledovala také tajná policie. Když byl odvolán ze svého pobytu v Izraeli, letadlo, s nímž se vracel, bylo nad mořem napadeno neidentifikovanou stíhačkou. Autor knihy se ptá: „Byla to bojová epizoda arabsko-izraelské války nebo atentát na čs. instruktora?“

V tu dobu šéf obranného zpravodajství divizní generál Bedřich Reicin (1911-1952) založil těžiště práce na provokacích a na vykonstruovaných soudních procesech s nekomunistickými vojáky čs. lidové armády. Stal se spolutvůrcem velkých čistek elity naší armády, v nichž byli popraveni Heliodor Píka, Karel Janoušek a Karel Kutlvašr. Po nástupu nového ministra národní obrany Alexeje Čepičky upadli v nemilost další, především byl z funkce odvolán Ludvík Svoboda.

Antonín Sochor jakoby čistkám unikal, ještě v září 1949 byl přemístěn do pěchotního učiliště, ale už tehdy zjistil, že i proti němu se strojí úklady. Jeho automobil byl při jedné služební jízdě za tmy ostřelován. Neunikl těmto utajovaným akcím. V osudový den v mimoňském vojenském prostoru v noci na křižovatce lesních cest nákladní auto s výsadkáři na korbě narazilo do vojenského tudoru. V něm seděl podplukovník Antonín Sochor. Téměř všichni byli vyproštěni z pokroucených plechů, sice zkrvavení, ale živí. Jediný Antonín Sochor, odvezený do nemocnice v Jablonném v Podještědí, havárii nepřežil.

Nikdo nechápal, jak mohlo k tragické havárii dojít. Autor se znovu ptá: „Byla to nešťastná náhoda? Anebo další, tentokrát vydařený atentát? Komu mohlo záležet na jeho likvidaci?“ Existují určitá svědectví, ale věrohodné důkazy chybějí. Vše skončilo státním pohřbem se všemi poctami, což byl nejlepší způsob, jak se zbavit vzpurných hrdinů. V den výročí bojů na Dukle 6. října 1955 byla uložena urna s ostatky Antonína Sochora do Národního památníku v Praze-Žižkově a tehdejší prezident Antonín Zápotocký jmenoval mrtvého hrdinu generálmajorem.

Samozřejmě jsem tímto líčením vynechal dlouhou strastiplnou pouť životem a boji tohoto legendárního hrdiny. Karel Richter je mistr-vypravěč, jako někdejší vědecký pracovník Vojenského historického ústavu má za sebou úctyhodné dílo více než 30 knih s vojenskou tématikou. Většinu z nich jsem přečetl a mnohokrát za ně autorovi děkoval, protože mi poskytly poučení, jakého se mi jinak nemohlo dostat.

V knize o Antonínu Sochorovi je množství autentických záznamů s přímými rozhovory, nesmírně lidské a citlivé  líčení soukromých záležitostí protagonisty a jeho rodiny, jeho přátel a známých. Věrné a čtivé  jsou též všechny  bojové akce, setkání s těmi, kteří v nich obstáli.

Kniha patří už nyní právem k dílům, jež mohou konečně u nás vycházet a opírat se o podklady, k nimž nebyl dříve přístup, k dílům, která obohacují naši literaturu a historii a působí mocným vlivem na duchovní život v současné společnosti a celé naší země.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Tentokrát  jsem se za geniem loci vypravil do Severních Čech.  Mířil jsem do míst, kde končí majestátné České středohoří a začínají malebné Lužické Hory. Kraj je to překrásný.  Plný kopců, údolí, potůčků i zákoutí jako stvořených pro zamilované. Nebyl jsem si jist, zda v Novém Boru odbočím správně. Uplynulo již deset dlouhých roků, co jsem tudy jel naposledy.

Křižovatka cest byla jako tehdy bez ukazatelů.  A s ní  přišlo (jako tehdy) dilema: Kudy  teď? Rovně, vlevo nebo vpravo? Zeptat se nebylo koho. Nakonec, spoléhaje na intuici, jsem si to se svým malým renaultem namířil po silnici – jak se hezky česky říká – „rovnou za nosem.“  Pustil jsem se na jihozápad. Ukázalo se, že jsem se vydal po správné cestě. Kéž bych tohle lichotivé označení mohl použít pro celý svůj život. Po pár kilometrech jízdy silničkou plnou výmolů a zatáček mne uvítala cedule, označující začátek obce. Jmenuje se Slunečná – dříve Sonnenberg – Slunečný kopec.  Jméno vesnice  je výstižné.  Jeden ze starousedlíků mi potvrdil, že i když je v České Lípě, v Novém Boru nebo v Kamenickém Šenově  zataženo a často přitom i prší, tady je počasí jiné. Jakýmsi zázrakem obec skoro pokaždé zalévá sluneční záře, jakoby si sem svatý Petr občas mezi prací zaskočil odpočinout  a sluníčko mu přitom svítilo na cestu, aby mezi tolika po krajině volně roztroušenými kopci nezabloudil. Když jsem tu byl naposledy, slunce rovněž krásně svítilo a u chalupy na kraji obce byla jeho záře o poznání jasnější. Nepochybně tím, že Vlastimil Brodský (15. 12. 1920 – 20. 4. 2002) spokojeně seděl na břehu svého rybníčka plného kaprů a usmíval se na celý svět jako moudrý vladař, jež si v dávnověku na úpatí Sonnenbergu postavil svůj hrad.

Před deseti léty jsem tu nebyl poprvé, ale bohužel naposledy. V sobotu 20. dubna 2002 v devět hodin ráno zde, u božích muk na zahradě své milované chalupy pan Brodský tragicky zemřel. A později vzala za své i jeho chalupa. Brodského potomci Tereza a Marek jí prodali a nový majitel přišel na to, že půvabná dřevěnka je prolezlá dřevomorkou. A tak ji zboural a na jejím místě postavil usedlost novou. Mnohé přitom vzalo za své. Kouzlo starých časů připomíná jen rybníček, ale zda si v něm pořád lebedí břichatí kapři, to nevím. A jsem v rozpacích, zda genius loci páně Vlastimila Brodského zde vůbec přebývá? Starousedlíci (obec má jen 65 stálých obyvatel) mne ujišťují, že je všechno v pořádku. Není – li Brodského duch v nové chalupě, což je málo pravděpodobné, určitě neodešel. Zůstal přece zde – ve Slunečné.

Vlastimil Brodský mi kdysi prozradil, že si chalupu ve Slunečné pořídil v roce 1965 se svoji druhou manželkou, slavnou herečkou Janou Brejchovou. Původně měl víkendovou usedlost o kousíček dál, v Kytlici, ale tu se svojí první ženou „prorozváděl.“  Po rozvodu s Janou (v roce 1980) mu chalupa ve Slunečné naštěstí zůstala. Byla mu vším. Klidným přístavem, pozdní láskou i důvodem, proč žít. Od svých třiašedesáti let se tu usadil natrvalo. Cítil se zde šťasten a mezi starousedlíky zapadl tak, jako by měl Slunečnou uvedenu v rodném listě. „Netvrdím,“ vysvětlil mi, „že tahle moje chalupa má nějakou zvláštní polohu, ale jsou zde fajn lidi. Ve zdejším Parlamentu (čti: v obchodě s hospůdkou) pokaždé probereme všechny globální celosvětové problémy. A stejně odpovědně, jako nejnovější drby z obce a okolí.“

Chalupa panu Brodskému byla chloubou, ale ne ve smyslu okázalosti či vychloubání se.   Hodně vybavení si její majitel udělal sám. Miloval práci se dřevem a byl při ní neobyčejně zručný. Jako skutečný mistr. Jeho dílna byla malým rájem na zemi a současně přehlídkou pořádku, účelnosti a až starosvětské úctě k rukodělné a řemeslné práci. K chalupě patřil i pěkný pozemek, přes který protékal bystrý potůček. A byl zde k mání i malý rybník se vším, co k němu patří. Tedy s rákosím, s lekníny, s lávkou a v neposlední řadě i s rybami. Opravdu i s rybami? „Ano, mám tady nasazeny ryby,“ dodal hrdě majitel usedlosti a na důkaz pravdivosti svých slov popadl do rukou podběrák, aby jednoho ze svých téměř ochočených oblíbenců na chvilku vylovil. „Zjistil jsem takovou zvláštní věc, že právě skrze ryby se člověk dozví spoustu zajímavostí o přírodě. Chytat se tu ale běžně nemůže. Povolení je dáno pouze dětem.“

Vlastimil Brodský na své chalupě rád hostil své přátele a známé stejně tak, jako zde s chutí pobýval sám. Přesněji řečeno  – se svým oblíbeným společníkem, přítulným a občas i pěkně svéhlavým jezevčíkem Hugem.  

Do Kytlice za přítelem Miroslavem Horníčkem a jeho ženou Bělou to odsud měl necelých osm kilometrů, za hereckým kolegou Oldřichem Velenem na Karlovku kilometrů deset. Když jsem se pana Brodského vyptával na jeho filmové role, protože film mne tehdy zajímal víc než divadlo, prozradil mi, že první roli v celovečerním filmu mu nabídl slavný režisér Otakar Vávra. Film se jmenoval „Nezbedný bakalář“ a tehdy se psal rok 1946. Při filmování se mimo jiné potkal s Oldřichem Musilem a s Josefem Vinklářem. Seznam celovečerních filmů, ve kterých Vlastimil Brodský hrál, je pěkně dlouhý. Pro pořádek si připomeňme třeba Vzbouření na vsi, Kavárnu na hlavní třídě, Jana Husa, Psohlavce, Zářijové noci, Florenc 13,30, Kam čert nemůže, Až přijde kocour, Kdyby tisíc klarinetů, Lidé z maringotek, Ostře sledované vlaky, Tu naši písničku českou, Farářův konec, Všechny dobré rodáky, Světáky, Akci Bororo, Noc na Karlštejně, Plavení hříbat, Zítra vstanu a opařím se čajem, Tajemství hradu v Karpatech, Šaška a královnu, Příliš hlučnou samotu nebo Podzimní návrat.

Mezi režiséry, se kterými bylo Vlastimilu Brodskému dáno spolupracoval bychom spatřili zářivé hvězdy filmového nebe – Otakara Vávru, Jiřího Weise, Martina Friče, Vojtěcha Jasného, Oldřicha Lipského, Karla Steklého, Zdeňka Podskalského, Elmara Klose, Jiřího Seguense, Evalda Schorma, Jána Roháče, Jiřího Menzela, Petra Schulhoffa, Jindřicha Poláka, Ludvíka Rážu nebo Gottfrieda Kolditze. Poslední herecký koncert Vlastimil Brodský předvedl po boku Stellinky Zázvorkové  a Stanislava  Zindulky v roce 2001 skrze postavu Františka Hány v celovečerním filmu režiséra Vladimíra Michálka „Babí léto“. Vlastimil Brodský svými filmovými, televizními, divadelními i rozhlasovými rolemi vstoupil do srdcí diváků nejen jako znamenitý herec, ale i jako tuze dobrý člověk.

Než jsem se ze Slunečné vypravil zpět do Prahy – stejnou cestou, po které Vlastimil Brodský tak často a rád jezdil – zašel jsem se ještě poklonit  jeho památce na místní hřbitov. Na znamení úcty jsem na jeho hrobě zapálil ne obvyklou, ale pěkně voňavou dekorativní svíčku. Brodského hrob je prostý a nápis na desce strohý. Kdyby to šlo, přimluvil bych se u mistra kameníka, aby zde vysekal  a pozlatil nápis onačejší. Zněl by asi takto: „Velikost člověka nelze měřit centimetry od temene k patě. Je trojrozměrná. Určuje ji: Hloubka duše, šířka srdce a výška intelektu.“  Slova jsem si vypůjčil od pana Brodského. Napsal mi je jako motto do své půvabné knížky „Stará stodola dobře hoří“. Jsou to stejná slova, která kdysi na znamení úcty adresoval režiséru Evaldu Schormovi. Myslím, že platí i pro něho.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Foto pro CzechFolks.com © Milan Richtermoc

(Z podpisu je vidno, že ruka ilustrátora, malíře a karikaturisty už nebyla tak pevná, ale mohu s jistotou a s jeho paní Danielou prohlásit, že stále denně kreslil do posledních dnů svého života…)

Když jsem psal pro CFC seriál o Řípu, docela lidsky jsem na ni zapomněl. A přece by neměla zapadnout. Je to další originálně a s humorem pojatá historie od pravěku po současnost. Přál bych tuto knížku učitelům dějepisu a zejména pak jejich žákům, aby navzájem věděli, jak také o historii lze vykládat a psát.

Jde dokonce o mnemotechnickou pomůcku, protože při vyslovení jména jakéhokoliv velmože se vám vybaví legrační povídání o něm, skutečná fakta nejsou přitom zkreslená, ale jsou pouze jinak podána. Posuďte, čtenáři CFC, krátkou povídku, která Vás jistě zaujme:

Barbarské vpády do Evropy měly různou společenskou úroveň. Jejich vůdce Atila, zvaný „Bič Boží“, nemohl znát doktora Gutha-Jarkovského, ale i kdyby ho znal, jistě by se s jeho učením neztotožnil. Společenské normy dobyvačného Huna byly velice drsné a jeho šarm nestál za řeč. Přesto se nedá říci, že by v jednání s nepřáteli neměl úspěch.

Slovanské kmeny a zejména Čechové projevili podstatně více taktu a snášenlivosti. Pověstný praotec se prý rozhlédl z Řípu, a když zjistil, že je v okolí dost mléka a strdí, rozhodl se, že je na čase zastavit. 

Tak jednoduché to ovšem nebylo. Mléko dávaly krávy a tyto přežvýkavce dojili pod Řípem Markomani. Ani strdí neprší z nebe a Čechové nepřišli do pusté, vylidněné krajiny. Nicméně nic nenasvědčuje tomu, že by si zde počínali nešetrně, nebo dokonce krutě. Nějaké šarvátky určitě vznikly, ale v podstatě lze říci, že vše proběhlo hladce. Češi nerubali původním obyvatelům hlavy, ale snažili se s nimi dohodnout. Důkazem toho, že volili správnou cestu, je to, že s nimi posléze splynuli a položili základ státu, který trvá dodnes.

Snad už tehdy vznikl pochybný názor o holubičí povaze českého národa. Jenomže ohleduplnost a schopnost vcítit se do situace druhých není ještě slabost. Když Čechové v budoucnosti cítili, že jsou v právu, dovedli zakořeněnou představu přesvědčivě vyvrátit. Proto je u nás dost mléka a strdí dodnes, aniž bychom se museli pro někoho stát Bičem Božím.

Tolik Miroslav Švandrlík, lidový vypravěč našich dějin. Podobně vtipně a s humorem podaných je v knize téměř na tři sta. Jsou doprovázeny kresbami dalšího mistra – ilustrátora, který za život nakreslil více než 40 000 ilustrací a tím se dostal i do Guinessovy knihy rekordů, protože ho dosud nikdo ve světě ještě nepřekonal. Škoda přeškoda, že Jiří už nežije. Pokud budete chtít zavzpomínat, vraťte se k článkům, jež o něm přinesl CFC na své stránce 9. a 26. srpna 2011.

***

Ilustrace © Jiří Winter – Neprakta

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/