CzechFolks.com PLUS

Václavu Havlovi s láskou

(Tento článek věnuji Václavu Havlovi, neboť vím, že měl Dalajlámu rád)

“Cože? Dalajláma přijede? O tom vůbec nevím!” Tak zněla odpověď na sms odeslanou kamarádovi ze Slovenska, který mne týden před příjezdem Dalajlamy do Prahy o této skutečnosti informoval. Hned jsem začala vyhledávat na internetu, jestli je ta zpráva pravdivá, protože se mi zdálo nemožné, že by taková novina nebyla veřejně publikována. Nenašla jsem téměř nic, kromě stránek Václava Havla na jehož pozvání Dalajláma do Čech přicestoval. Čtěte více ZDE »

Není třeba glorifikovat Václava Havla. Nebyl, jak je ostatně známo, žádný „svatoušek“. Ostatně kdo z velikánů tohoto světa je. Tato nálepka se k velkým mužům vlastně nehodí. Velcí mužové jsou velcí tím, že dokážou přes své lidské slabosti a nedostatky být výjimečnými a posunout svět o krok či dva dopředu. O tom, že právě to se podařilo Václavu Havlovi, nemůže být pochybnosti.

Je proto na místě si uvědomit, co znamenal, a vyzvednout jej v pietních aktech jako jednoho z nejvýznamnějších v naší historii. Tak jako nikdo z nás nemůže být jako někdo jiný, ani Václav Havel nemůže být přirovnáván k Masarykovi a neměl by být srovnáván s Benešem, případně s Klausem.

Čtěte více ZDE »

Odešel vzácný a výjimečný člověk. Smutek a žal je pochopitelný u těch, kteří jej uznávali, byli jeho stoupenci, příznivci a vážili si ho pro jeho statečnost, moudrost, skromnost a lidskost. Ale to, co se rozpoutalo po jeho skonu, je podobné tomu, co rozpoutal tehdejší režimní tisk a rozhlasy po smrti Stalina. Mantinelismus mnohých, u novinářů zvlášť patrný, u poslanců, politiků, velké části intelektuálů, kteří ho za jeho života neměli rádi a mnozí z nich mu nemohli přijít na jméno, je až trapný. A právě možná od nich přišel nápad, navrhnout a schválit zákon o Havlovi – prezidentovi. Václav Havel osobnost jedinečná, disident, filosof, publicista, dramatik, statečný v době, kdy se většina choulila do konformity až kolaborantství a prezident poté, co byla vybojována a nastolena svoboda slova a statečnost již nebyla nutná, žádný zákon nepotřebuje.

Čtěte více ZDE »

Je 4. prosince, krátce po sedmnácté hodině. Oknem do pokoje nahlíží Měsíc a s jeho svitem sem přes záclonu zároveň prosakuje ozvěna příjemného „svatobarborského“ nedělního odpoledne. Na stole svítí starobylá lampa po babičce Antonii a z kultovního cívkového magnetofonu Tesla Sonet Duo se místností line nezaměnitelný hlas, který moji hosté identifikují bez nápovědy. Patří Jiřímu Grossmannovi – hudebnímu skladateli, zpěvákovi, autorovi nestárnoucích povídek a písňových textů a v neposlední řadě spolutvůrci nezapomenutelných semaforských scének a divadelních představení. Letos v létě (20. července) by se dožil jubilea – teprve 70 let. V pondělí 5. prosince uplyne již 40 roků od jeho předčasného úmrtí.

Čtěte více ZDE »

Ke konci října jsme v kostele sv. Václava v Torontu oslavili narozeniny jednoho z nejzajímavějších a nejúspěšnějších Čechů v Kanadě. Přišel na své oslavy oblečen jako Neptue. V astronomii Neptune je – vzdáleností – 8. planeta od slunce (jenom nějakých 4.5 miliard km). Nezdálo se mi, že narozeninový úbor Dr. Miloše Krajného připomínal planetu. Spíš vypadal jako Neptun, římský bůh vody (a jako takovému mu přisoudili funkci boha plodnosti). V moderní době je často ztotožňován s řeckým bohem Poseidonem, který má na starosti moře (nevím, jestli jen na zeměkouli nebo v  celém vesmíru). Poněvadž jsem boha Neptuna nikdy neviděl, nemohu posoudit, jak moc se mu dr. Krajný ve svém narozeninovém úboru podobal. V každém případě dělal mocný dojem.

Čtěte více ZDE »

Musel být za mlada velký fešák. Ještě dnes – i když ho čas trochu naklonil a probral se mu v bujné kštici - vypadá dobře. Podíváte-li se mu hlouběji do očí, uvidíte v nich stíny, znamení, že život se k němu (jako skoro k nikomu z nás) nechoval vždycky ohleduplně.

Vladimír se narodil 11. listopadu 1931 v plzeňské porodnici (rodiče bydleli v Kralovicích). V Kralovicích začal chodit do obecné školy. Během války – v roce 1941 – byl jeho tatínek, profesor na hospodářské škole, přeložen do Nového Bydžova, kde se o dva roky později stal náměstkem ředitele. V roce 1943 se rodina přesunula do Volyně na Šumavě – to už Vladimír dojížděl vlakem do gymnázia ve Strakonicích. Po konci války se rodina znovu stěhovala – do Stodu, kde tatínek byl jmenován ředitelem rolnické a rodinné školy a Vladimír dojížděl do gymnázia do Plzně, kde jeden rok studoval i angličtinu. Čtěte více ZDE »

V posled-
ních dvou či třech  týdnech se v Torontu konaly tři podniky, které mi připomněly minulost: Vzpomínka na Adolfa Tomana, Večer Programu českého a slovenského jazyka a literatury na Torontské univerzitě v Baťově muzeu obuvi, a oslava 60. výročí založení farnosti sv. Václava v Torontu.

Vzpomínka na Adolfa Tomana
Na Vzpomínce na Adolfa Tomana jsem se mohl zdržet jen krátce (byl jsem, myslím, jediný ze zakládajících členů, který se Vzpomínky zúčastnil), poněvadž jsem musel pelášit na koncert Borise Krajného a tak nevím, padla-li nějaká zmínka o založení Nového divadla v roce 1970. Zakládajícími členy vedle Adolfa Tomana byli Ferda a Irma Čulíkovi Čtěte více ZDE »

Je tomu již přes půl roku, kdy ve věku čtyřiaosmdesáti let zemřel dne 26. února 2011 v nemocnici novinář a spisovatel knih o holokaustu Arnošt Lustig. Po pětiletém boji podlehl zákeřné nemoci. O Lustigově úmrtí informovaly všechny světové agentury.

„S pohnutím jsem přijal zprávu, že Arnošt umřel. Je však osvobozen od svého trápení a bolesti. Myslím na něj, na jeho charakteristický smích i nezdolný optimismus,“ reagoval na zprávu o jeho úmrtí bývalý prezident a dramatik Václav Havel.

Na setkání s Lustigem vzpomíná jako na radostné chvíle plné smíchu i novinář František Cinger, autor biografií o Arnoštu Lustigovi. „Jako člověk, který prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem, se dokázal radovat z každého dne. Setkání nebo hostina s přáteli pro něj znamenaly úplně nejvíc,“ řekl. Čtěte více ZDE »

Před několika málo dny jsme měli možnost si otevřít na stránkách CF skvěle napsaný článek Jaroslava Kovaříčka, nazvaný Česká hudba v emigraci. Jen těžko je k tomuto článku něco dodat, a přece bych se rád o to pokusil. Je samozřejmé, že autor článku nemohl vyjmenovat jména všech hudebníků, kteří opustili z toho, či jiného důvodu rodnou vlast, aby svou hudebností obohatili cizí země. Přidal bych rád k tomuto výčtu ještě jedno jméno, které z pochopiteného důvodu nemohl autor použít a to jméno Jaroslava Kovaříčka.

Jaroslav Kovaříček, rodák z Rychnova nad Kněžnou právě dokončil v roce 1968 svá vysokoškolská studia muzikologie s tehdy dávaným titulem „Promovaný hudební vědec“ na Karlově Univerzitě v Praze a uvažoval o cestě k dosažení vyšší akademické hodnosti, když přikvačily do Prahy bratrské armády, včetně armády přátel nejvěrnějších. Čtěte více ZDE »

Miroslav Konvalina, ředitel Amerického centra v Praze, oznamoval začátkem srpna2011 rozhlasovým posluchačům smutnou zprávu: zemřel malíř Kamil Kubík – velmi hodný Čech, žijící dlouhá, dlouhá léta v Americe. Pan Konvalina, který pobýval rovněž velmi mnoho let v Americe jako zpravodaj, litoval, že se s ním nikdy nesetkal. Já jsem byla v Americe jen jednou a měla jsem to štěstí, že jsem se s ním scházela celý týden. V září tomu bude dlouhých  dvacet let.

Vypravovala jsem v roce 1991 televizní  miništáb za potomky našich krajanů do Texas, a potřebovala jsem zajistit jednodenní pobyt New Yorku. Měla jsem doporučení na velmi bohatého krajana původem z Frenštátu, který mi slíbil, že všechno zajistí. Čtěte více ZDE »

Právě mu do jeho střešovické vily se zarostlou zahrádkou v tiché ulici přivezli nakladatelé hned dvě nové knížky, které Jiří Winter-Neprakta (*1924) ilustroval. Inu – samozřejmě, že z těch balíků jeho paní Daniela Pavlatová (*1962) obě vybrala, takže ještě za tepla jsem je položil před autora se žádostí o podpis. Byly to svým způsobem první podpisy namísto autogramiády, jichž se už ilustrátor nemůže zúčastňovat.
Sice třesoucí se rukou, která za jeho život nakreslila více než 40 000 ilustrací, mi do jedné z nich vepsal věnování „opravdu srdečně“ – a nás spolu s manželkou ten náhlý okamžik nesmírně dojal. Před námi sedí věhlasný, originální, svébytný, prostě jedinečný kreslíř postaviček, které zná u nás kdekdo a ve světě je znám z Guinessovy knihy rekordů, protože v jeho ilustrátorské produkci ho ještě nikdo nepředešel. Je také výborným karikaturistou a úžasně společenským humoristou.
Čtěte více ZDE »

Zdeňka Koubková žila do dvaadvaceti jako dívka, atletka a dokonce světová rekordwoman – tak ji oslavoval český tisk ve třicátých letech minulého století. A pak žil půl století Zdeněk Koubek, inteligentní chlapík, na jehož dívčí minulost se zvolna zapomínalo.

***

Vraťme se ještě ke slovům Stanislava Otáhala. Po sdělení o tom, že atleti Koubkovou ze Strakovky vyobcovali, dodal: „Měli jsme delší dobu podezření a stejně jako atletky v našem klubu jsme chtěli poznat jisté tělesné detaily Koubkové. Ty jsou viditelné ve sprchách, že ano… Tady ovšem nikdo neměl šanci. Zdena totiž nikdy s atletkami do sprch nevkročila.“

Čtěte více ZDE »

Zdeňka Koubková žila do dvaadvaceti jako dívka, atletka a dokonce světová rekordwoman – tak ji oslavoval český tisk ve třicátých letech minulého století. A pak žil půl století Zdeněk Koubek, inteligentní chlapík, na jehož dívčí minulost se zvolna zapomínalo.

O Zdeňce Koubkové, prvorepublikové sportovní hvězdě, vyšel v roce 1935 román – dnes bychom řekli feministický – Zdenin světový rekord. Ten měl hrdinku oslavovat, ale nastal pravý opak, román její život od základu změnil.

„Ta kniha nás, atlety ve Strakovce, svým vyzněním pobouřila. Proto jsme se rozhodli, že Koubková už nikdy nevkročí na naše hřiště. Dosud jsme jí říkali Zdeno, ale vždy ji brali jako kluka. Hrála s námi fotbálek a v tělocvičně ‚sprostou hru‘, jak jsme pojmenovali košíkovou s ragbyovým míčem, při níž byly povoleny fauly. Tušili jsme, že je to kluk, i když ze sebe dělal holku! Ale až když vyšla ta knížka, došlo nám, jaký je to podvod. Čtěte více ZDE »

Skupina mladých odbojářů v letech nesvobody 1939-1945 se jmenovala „Karel Strakonice“ a byla jednou z prvních buněk domácího národního odboje, napojených na ÚVOD (Ústřední výbor domácího odboje). Vedl ji štábní kapitán čs. armádního zdravotnictví MUDr. Karel Hradecký, o němž pamětní mramorová deska ve strakonické nemocnici praví: Narozený 16. 10. 1904 ve Světlé nad Sázavou, popravený Němci 7. 10. 1943 v Berlíně, byl primářem tohoto oddělení od 1. 7. 1939 do svého zatčení 5. 8. 1942. In memoriam.

Čtěte více ZDE »

Nebojte se překážek!
Ať žádná hora
není pro vás dost vysoká,
ať žádný cíl
není dost vzdálený,
ať žádná řeka
není dost široká…

František Venclovský

Rok po mé plavbě po Vltavě ze Slap do Prahy (33 km) přes zdymadla přehrad a 4 roky po úspěšném přeplavání kanálu La Manche Františkem Venclovským, jsem obdržel na mou propozici společné plavby kladnou odpověď, že se rád plavby zúčastní. Od této chvíle vznikl mezi námi pravidelný písemný kontakt a stali jsme se ještě většími přáteli. Přátelství mezi námi bylo sportovního rázu, založené na dálkovém plavání a sportovním otužování. Čtěte více ZDE »

Nebojte se překážek!
Ať žádná hora
není pro vás dost vysoká,
ať žádný cíl
není dost vzdálený,
ať žádná řeka
není dost široká…

František Venclovský

Je pátek 30. července 1971 – 16 hodin. Stopky se zastavily na 15:26 hodin! Porovnejme. Rekordman – famózní Watson potřeboval na jednu ze svých cest čas o čtyři a půl minuty lepší.
Ten den si bude František pamatovat do konce života.
Jeho boj s Kanálem, boj, který nezačal roku 1971, ale dlouho, dávno předtím, končí vítězně!
Nezazněly fanfáry, nečekají naplněné bariery.
Čtěte více ZDE »

Švejkovo známé pozvání, adresované sapéru Vodičkovi, se týkalo období po Velké válce (jinak řečeno – První světové). Ta pro naši generaci už naštěstí není aktuální. Ale tak snadno z toho zase nevyvázneme. Přesto, že od ukončení Druhé světové války uplynulo šestašedesát let, její dědictví mnohdy dosud nebylo sanováno. Některé válečné ozvěny čas nevymazal. Jsou všudypřítomné. Tady, teď, mezi námi.

Na problémy s vyrovnáním se s válečnou minulostí jsem, asi jako každý, narazil mnohokrát. Každá země, aktivně zapojená nebo zatažená do válečného konfliktu, se s tím ještě dlouho po válce prala. Čtěte více ZDE »

V úterý 14. června v ranních hodinách v pražské nemocnici Pod Petřínem zemřel Jiří Pavel, prostřední z bratrů Pavlových (dříve Popperů). Bylo mu 85 let a již dlouho stonal. Pochován byl do prostého rodinného hrobu v židovské části pražských Olšanských hřbitovů. 

Jiří Pavel (narozen 24. března 1926) – prostřední z bratrů Pavlových – nebyl široké veřejnosti známý tak jako starší bratr Hugo, nicméně o literární a duchovní odkaz svého mladšího a předčasně zemřelého bratra, slavného spisovatele Oty Pavla, pečoval se stejnou pečlivostí a vytrvalostí, i když jinak a po svém: Neokázale. Bez asistence žurnalistů, televizních kamer, fotoaparátů a záře reflektorů. Zatímco Ota se prosadil jako sportovní novinář a spisovatel a Hugo, sám literárně nadán, platil za jemného člověka a intelektuála přesto, že formálně má jen základní vzdělání a většinu svého života pracoval jako dělník v kladenské Poldovce, Jiří byl odmalička jiný. Čtěte více ZDE »

Říká se, že v životě je konáno spravedlivě. Na jedné straně nám Bůh něco sebere, na druhé zase přidá, a naopak. V rovině společenské se tento stav označuje jako dokonalý řád, v hudbě se používají termíny soulad, souzvuk nebo harmonie. A o hudbu, vážnou hudbu, tentokráte půjde především.

Otevřeme – li noviny s datem 7. července 2011, dozvíme se o triumfálním návratu Wimbledonské šampiónky Petry Kvitové do vlasti i o tom, že nejen na tenisových kurtech, ale také na plese vítězů jedenadvacetiletá kráska, oděná v elegantních modrých šatech, zazářila jako hvězda první velikosti. Český sport slavil své velké dny!

Čtěte více ZDE »

Nespokojenost se, až na pár spokojených, šíří napříč celým národem víc a víc a důvěra vlády spadla na mizivých 16%. Tak jako v těžkých dobách se národ upínal ke sv. Václavovi, či k Blanickým rytířům, tak za bolševika se upínal ke Karlu Krylovi. Nyní se národ chytá čehokoliv jako tonoucí stébla. V posledních letech chodilo po internetu nesčetně vtipných, či méně vtipných, ač pravdivých, vtipů a dokumentů. V posledních dnech se začala šířit písnička Karla Kryla “Demokracie” z počátku 90. let, která jako by byla napsána včera. Karel správně vystihl český národ, takže jediné, co se děje, je, že národ povětšině “brblá u piva” a zahlcuje internet různými vtípky. Na české scéně je sice pár odhodlaných aktivistů, jako Jan Šinágl a další, kterým však bývalí komunističtí soudci dávaji co proto.

Čtěte více ZDE »

Pan Ladislav Křivánek z Montrealu mi v květnu sdělil, že pan Karel Velan letos v únoru a březnu oslavil s manželkou Olgou devadesáté třetí narozeniny a sedmdesát let společného žití. Sešla jsem se s panem Velanem a jeho ženou v roce 1992 při natáčení filmů o kanadských krajanech. Osobnost pana Velana na mne zapůsobila velmi silně, a tak si myslím, že by se mohli seznámit i čtenáři CzechFolks s tímto podivuhodným člověkem. Snad by na tomto rozhovoru nezměnil ani slovo. Aspoň takto ho zdravím a přeji mu další léta – nejmíň do stovky.  Čtěte více ZDE »

Albín Polášek

Každý týden se vydávají na Radhošť davy lidí. A stejně tak tomu bylo 5. července 1931. Před osmdesáti lety bylo ráno velmi pochmurné, vrcholky hor byly zahaleny mlhou, a přesto se valil od Frenštátu nekonečný proud lidí hrnoucí se k Radhošti. Americký sochař, ale frenštátský rodák, se chystal odevzdat svým krajanům dar: sochu pohanského boha Radegasta a sousoší sv. Cyrily a Metoděje.

V září 1930 byly sochy odlity v pražské slévárně a sochař Albín Polášek sám vybral místo pro jejich umístění. Už instalace soch byla senzací a sešlo se k ní velké množství lidí. Kromě nákladního automobilu vypomáhalo spřežení deseti koní. Všechno hradil Albín Polášek. Kdosi se tenkrát Albína zeptal: nač tolik námahy a výloh? Lidé to stejně neocení. „Až vy ani já tady nebudeme, ty sochy tady budou stát stále. A jestli tu sem a tam zavítá poutník, který porozumí jejich poselství, bude to odměnou pro klid mé duše“, odpověděl.
Čtěte více ZDE »

Začnu vzpomínkou

Na den, kdy jsem se s mužem po jednadvaceti letech exilu zatím nanečisto poprvé vracela do Čech a do rodné Prahy, nikdy nezapomenu. Bylo to v prosinci 1990. Udělení víza na československém vyslanectví v Bernu bylo otázkou několika málo minut. A jelo se. Domů… Před Železnou rudou se zvedl těžký závoj mlhy a objevilo se slunce. Lehký sněhový poprašek jen jiskřil. Vnímala jsem to osudově – jako naději.

Odbavení v Rozvadově proběhlo jednoduše. Pamatuju si západní hranice z minulosti, mnohé se mi zadřelo pod kůži až příliš. Byli tohle skutečně titíž strážci hranic, co ještě včera…? Čtěte více ZDE »

Týden číslo jedna

Ten první týden byl vlastně třetím týdnem měsíce dubna 2011, ale začal už před lety, kdy dost novopečený senátor, míšenec Barack Obama (maminka běloška a tatínek černoch) drze oznámil svoji kandidaturu na prezidentství USA za demokratickou stranu. Jenomže stát se kandidátem (o prezidentství vůbec nemluvě) není snadná věc. Jednak proto, že těch kandidátů je celá řada. V tomto případě včetně téměř jistého vítěze, senátorky (a choti bývalého prezidenta), Hillary Clinton. Čtěte více ZDE »

Kdykoliv jdu v Praze po Národní třídě, zastaví se můj zrak na čísle 36. Za velikými okny v prvním patře žila mnoho let Ljuba Hermannová a moje vzpomínky mne zavedou do dvou pokojů, které kdysi vznikly rozdělením asi dost velikého měšťanského bytu. Vstupní byl maličký, druhý veliký, zařízený starožitným nábytkem a vzadu malinká kuchyňka a koupelna. A všude perfektně uklizeno. „Víš“, říkávala mi Ljuba, jsou dva druhy židovek. „Jedna je nevídaně nepořádná a druhá přehnaně uklízí, no a já patřím k těm druhým!“ S touto čistotnou umělkyní jsem zažila mnoho pěkných chvil.

Čtěte více ZDE »

Vzpomínka účastníka osvobození západních Čech americkou armádou – skutečnost, o které totalitní režim mlčel.  

Bylo mu tehdy pouhých 18 let, když mu bylo v květnu 1943 na rodinnou farmu doručeno předvolání na vojnu. Nebyl prvním z rodiny, jeho starší bratr byl povolán již před rokem.

Na zvláštní žádost dostal John dvouměsíční odklad k nástupu vojenské služby, aby mohl dokončit  střední školu. Ze soustředění ve Fort Sheridanu ve státě Illinois byl poslán do Severní Karoliny na dělostřelecký výcvik ve Fort Bragg. Čtěte více ZDE »

Jen o devět let později než se narodil Vítězslav Nezval, vyznamenaný zlatou medailí Světové rady míru, se 19. května roku 1909 narodil muž, který byl letos dvakrát nominovaný Českou republikou na Nobelu cenu míru – Sir Nicholas Winton. Dožívá se v plné síle zasloužených 102 let. Jeho básní je 669 a každá z nich představuje jeden lidský život. Nicholas Winton zachránil těsně před druhou světovou válkou 669 českých a slovenských dětí převážně židovského původu před téměř jistou smrtí v nacistických táborech smrti.

Čtěte více ZDE »

“Ať  žije naše Česká republika!”
voláme všichni z plných plic.
Ctíme a milujeme Masaryka
ale sami neděláme nic!

(Karel Hašler 1919) 

Thomas Hašler se narodil v Praze roku 1941, měsíc před tím, než jeho otec byl v koncentračním táboře Mauthausen nacisty zavražděn. Československo opustil se svou matkou v roce 1949, rok poté, co komunisté přišli k moci, a vyrostl v Austrálii.  Své dětství až do věku 16 let strávil v Austrálii, odkud se s matkou odstěhovali do USA, kde dodnes žije v Baltimoru. Své studium zakončil získáním magisterského titulu BA (univerzitní titul v humanitních vědách (umění) v Hobart College v Michiganu.)  

Čtěte více ZDE »

MR: Jak jsme na tom podle tebe v kultuře a ve školství? Ještě jsme konzervatoří Evropy? A můžeme se hlásit k Masarykově morálce a ke Komenského dědictví? 

MD: „K Masarykově morálce a ke Komenského dědictví a jejich postulátům se hlásit musíme a mnozí Češi a dobří vlastenci se k nim také skutečně hlásí. Bohužel tvoří menšinu. Ani to by však tolik nevadilo. Horší je skutečnost, že se k těmto hodnotám nehlásí naše veřejná politika, mnozí politici. Oni se k nim hlásí, ale jenom slovy. Skutečnost je velmi odlišná, protože zde došlo ke změně ve stupnici hodnot. Ne ideály humanitní, jak o nich psal Masaryk, ne soustavná výchova pro všechny děti a mládež podle Komenského, ale vidina peněz, bohatství, které ani nemůže jednotlivec užít natož spotřebovat. Kdyby naše ministerstva školství po roce 1989 začala realizovat Komenského reformy školství, které navrhl a zaváděl nejen v Čechách, ale také na žádost státníků příslušných zemí v Anglii, ve Švédsku a v Uhrách, byli bychom na tom mnohém lépe. Dvacet let stovky úředníků, pomazaných hlav, vymýšlejí zbytečnosti. Kauza – státní maturity – ta stála již stamiliony.  Čtěte více ZDE »

V duchu testuji svoji muzikantskou paměť. Vzpomenu si ještě, kdy a kde jsem Milana Dubského potkal poprvé? Bylo to v salónu pražského nakladatelství Academia, sídlícího na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice nebo snad v kavárně knihkupectví Luxor, trůnícího naproti přes náměstí?

Paměť si osvěžuji diářem. Prozrazuje, že s Milanem jsem se poprvé setkal v úterý 26. září 2006. Bylo to ve známé starokošířské literární kavárně manželů Vejvodových „U Frgála“. Vzpomínám

Overtura

si, že židlí k sezení zde bylo zdánlivě dost, ale – jak se už před začátkem představení ukázalo – přesto málo. V populárním pořadu Petry Haasové „Báječná setkání“  byli vzácnými hosty divadelní a filmový herec Jiří Krytinář a stále jasně zářící hvězda swingového nebe, zpěvák Richard Adam. Čtěte více ZDE »