CzechFolks.com PLUS

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.   Čtěte více ZDE »

O potravě

Cukr je rafinovaný, protože se po něm tloustne.

Pravý hovězí vývar se dělá ze dvou kostek.

Švestkové knedlíky dělíme na jídlo a pecky.

Sardinkám se uřezávají hlavy, aby se vešly do konzervy.

Děda povídal, že alkohol sice kazí zrak, ale že má radši brejle než žízeň.

Tatínek řekl, že na svůj svátek nechal pití, ale neví kde. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

Rozsvítilo se světlo. Zčistajasna začalo zářit a nepřestalo. A právě o tomto světle bych vám chtěla povídat a zaujmout vás tak jeho nevšedním kouzlem.

Ponořte se se mnou do světa těch, kteří nemohou vstát a jít, rozběhnout se vstříc nejrůznějším krásám, nemohou věci vidět či slyšet tak jasně jako my, co můžeme vše. Motiv světla nás má provázet tímto povídáním.

Někdo přišel, spatřil tmu, a tak rozsvítil světlo. Rozsvítil jej tak, že si uvědomil, že není proč klopit oči či se vyhýbat postiženým, kteří byli dříve odstrkováni na kraj společnosti, a začal pro ně budovat školy. V takových školách jsou děti, co kvůli svému postižení vyvolávají pocit ostychu u stále ještě nedospělého lidu. Jsme takoví i my? Čtěte více ZDE »

Copak jsi neslyšel v rádiu, že máme první jarní den s patnácti stupni ve stínu?“ zírala jsem ohromeně na svého přítele, který se vypravoval do práce a pečlivě se balil do ohromné černé šály, ze které mu vykukovala jen špička nosu.

„Jó, aha…,“ odtušil Eskymák, nechal se vyprostit z obrovských zimních bot a zbavil se přebytečných tří svetrů.

Je to možné, aby si nevšiml toho, jak jaro řádí za okny? Po sněhu ani památky, sluníčko vytáhlo pupeny snad i z drátěného plotu,všechno kolem se zelená, příroda se probouzí a on by se snad prošoural ve vaťáku do příští zimy!!!

„No jo, to budou za chvilku Velikonoce, viď? Kde mám vůbec ten karabáč z loňska? Už ses naučila péct ty mazance? A ne abys mi zase dala obarvený pukavec jako loni, víš, že se ten smrad potom nedá…“ Čtěte více ZDE »

Já vím, že není možné zastavit, nebo dokonce vrátit čas, ale což zkusit aspoň v našem internetovém časopise oživit pohádku jako takovou? Paní Marie Zieglerová, pro děti kouzelná babička, s tím už dávno začala. Pokusme se v tomto žánru pokračovat!

Dvě berušky a nebe, ze kterého všechno přichází a zase se tam vrací 

Leonka Pánková přišla o Berušku. Totiž o kamarádku. Vlastně o svoji panenku s modrýma očima. Tak modrýma jako je nebe, ze kterého všechno přichází a zase se tam vrací. Čtěte více ZDE »

Nahnul jsem se nad Naději. Ty oči… Podrážka se dotkla lepkavé kaluže a krev se mi začala vsakovat do kalhot, když jsem si klekl. Ucítil jsem zvláštní mokro a teplo. Rozevřel jsem dlaně a na moment jsem si je nevěřícně prohlížel. Co se to chystám udělat? Vyschlo mi v krku a špičky uší mi zahořely. Tvář se mi zkřivila odporem i žalem. Chtěl bych… Ne, nejde to jinak. Opravdu ne. Zhluboka jsem oddechoval. Kdybych teď vstal a odešel… Otočím se. Dveře v dálce za sebou nerozeznám. Zase se zavřely. Když uteču, vrátí se vše zpět na začátek. A pak zase… A znovu… Nekonečný kolotoč bolesti a utrpení bude pokračovat, já sem budu pořád přicházet a odcházet… Den co den… Vraždit ji a oživovat…

Chytnul jsem oběma rukama hebký krk. Zpod víček mi vyrazil nový příval slz. Cítil jsem pod špičkami prstů drobně tepající puls. Čtěte více ZDE »

Neříká se nadarmo, že naděje umírá poslední. Skutečně platí, že jako kapitán, který zůstává na potápějící se lodi, dokud ji neopustí všichni ostatní, i ona vytrvá až do samého konce, kdy už nezbývá ničeho jiného než jí. Jenže ani to umírání neprobíhá snadno a rychle. Ba naopak. Tak tuhý a hluboký kořínek jako naděje nemají ani zuby moudrosti. Dlouhověkostí se směle řadí po bok želv sloních. Budeme-li doufat v její přirozený skon, kolikrát se ho ani nedočkáme. A když, tak po tuze dlouhé době. Proto občas neuškodí vzít chod věcí do vlastních rukou a zabít ji osobně.

Ovšem abych to mohl provést, musím ji nejprve najít. To znamená sestoupit do těch nejspodnějších hlubin svého nitra na temná a opuštěná zákoutí, kam se jinak neodvažuji ani nahlédnout. Protože právě tam se schovává. Na samém konci všeho. Je to ponuré a děsivé místo. Čtěte více ZDE »

Nehořelo. V tom dni neusedl na střechu žádného domu ve vsi červený  kohout. A přece dávno před kuropěním hasičské nažehlené  uniformy vystoupily ze skříní a zůstaly na ramínkách. Čekaly. Všechny chalupy se semkly jako v době svízelné, tiskly se k sobě, až se navzájem zaklínily a vařily, pekly, smažily. Masitá a tučná jídla pro dnešní den, který nebozízkem touhy navrtá, až posléze rozčísne šapitó všedních dnů, kterým je ves zaštítěna celý rok. V poledne už slunce vyhánělo rtuť teploměrů k nevíře. Chlapi pocitem důležitosti vzrostlejší a vyšší ve slavnostních uniformách svlažovali svá hrdla před hospodou posledním hltem piva, než se seřadí do šiku. Zvědavost dětí kolem a nedočkavost ženských za brankami svých domů, s okny dokořán, rostla. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.
Čtěte více ZDE »

Poděkování  čtenářům CzechFolks PLUS

Vážení a milí,

velice všem děkuji za spontánní příspěvky. Věřte, že nepatřím k těm, kteří se chtějí pouze „vézt“ a natahovat dlaň. Můj život byl již od samého počátku dosti krušný, prošla jsem si martyriem, o němž se mnohým ani nezdá, zažila jsem a viděla věci, jež utvářely můj náhled na svět a které bych skutečně nikomu zažít nepřála. Anebo možná některým jako životní školu, aby si vytvořili řádný náhled na svět, život a uctívali jiné hodnoty než majetek a moc s chutí aplikovanou na druhých. A opasek jsem si musela náramně utahovat, a nejen sobě, ale i svým dětem, ačkoli jsem na úkor vlastního volného času, mnohdy i času, jejž jsem mohla věnovat jim, musela dřít na chléb vezdejší, abych nás uživila, neboť „dotací“ pražádných nebylo, byla jsem tátou i mámou. Ruku jsem však nenatahovala, starala jsem se sama. A takových je nás více. Hodně.

Čtěte více ZDE »

Toto je snad nejtěžší článek, který jsem kdy psal (mimo snad o úmrti kamaráda Karla Kryla), a který mám rozepsaný již třetí den. Po prohrané bitvě jsme šli na konzulát pomalu jak stádo na porážku, nemluvě o tom, jak jsme se cítili po odchodu. Celou noc jsem nemohl spát a marně jsem se pokoušel o tom něco sepsat. Musel jsem vážit každé slovo a vždy, jakmile mě napadla jedna slušná věta, hned jsem ji připsal, což nebylo tak často. Teprve při psaní tohoto článku mě to vzalo naplno a uvědomil jsem si, že jsme opravdu ztratili konzulát i s pani generální konzulkou a zaměstnanci GK.

Uzavření montrealského konzulátu připadlo na “Škaredou středu” 3. března 2010. Proto si již “Škaredou středu” do konce života budeme spojovat se zavřením našeho konzulátu.

Čtěte více ZDE »

Bohužel naše snaha o záchranu montrealského generálního konzulátu nepřinesla žádané výsledky, i když nějaká podpora v senátu i ve sněmovně byla, ba i ze strany prezidenta republiky bylo vidět jeho stanovisko proti uzavírání konzulátu. Vláda však byla pokaždé hluchá ke všem našim dopisům i dvěma tisícům podpisů naší petice, a ani jednou se neobtěžovala nám odpovědět. Tím pádem jsme byli postaveni před tvrdou realitu, Že již nefungující konzulát zavře své dveře 31.března. 

S přicházejícím koncem našeho konzulátu nastala smutná chvíle loučeni. I počasí odpovídalo situaci a nebe plakalo. Ještě naposled se zástupci české a slovenské montrealské krajanské komunity mohli setkat na rozlučkovém večírku 29. 3. s paní generální konzulkou Ing.Jaroslavou Jeslínkovou a dalšími členy konzulátu.

Čtěte více ZDE »

Jarní cukání a ožívání jde s prodlužováním dnů ruku v ruce. Letos jsem jarnímu pobláznění neušla. Kdyby šlo o to, že by se mi zapalovala lýtka, s tím bych si rady věděla. Leč se to “vrazilo” někam, kde jsem to nečekala. V hlavě se mi začaly líhnout představy o tom, jak letos tu zahrádku, která v roce loňském pro samé přestavování domečku byla zanedbána, zvelebím a zkrášlím. Vždyť je to tím pádem můj první zahradníkův rok. A doufám, že ačkoli na poli obdělávání půdy a odborné péče o rostlinstvo jsem laikem, projeví se ve mně geny zděděné po otci, který coby VŠ rostlinář měl herbář i pěstební postupy v hlavě jako v databance.

Čtěte více ZDE »

Na kurzu psychologického poradenství jsme narazili na slovo empatie. Jeden Ital a já jsme jediní cizinci v naší skupině a při pokusu o definici tohoto výrazu bylo zajímavé, že jsme oba dva vyřkli, že ani nevíme, jak se to řekne v našem mateřském jazyce.

 
Vskutku jsem o empatii donedávna neměla moc ponětí. Znamená to být schopen vlézt do bot druhého, aniž bychom si je obuli. Lépe řečeno, snažíme se pochopit, co motivovalo určitého člověka k jeho činům. Rozhodně nesouhlasím s proviněním vězňů, ale ve stejnou dobu jsou to zkušenosti z dětství a to především vyrůstání v nestabilních rodinách, které často přispívají k tomu, že lidi skončí ve vězení.

Čtěte více ZDE »

Minulý týden proběhla australskými masovými sdělovacími prostředky zpráva, že šéf policie státu Victoria byl zadržen na letišti v Canbeře a vyšetřován Australskou Federální Policií, když mu letištní security v příručním zavazadle našla plný zásobník jeho osobní zbraně. Semiautomatickou pistoli měl však šéf v kufru, který cestoval odděleně v trupu letounu.

 
To, že vrchní komisař Victoria Police, Simon Overland na skutečnost, že má při sobě ostré patrony letištní security personál neupozornil, je velmi závažný kriminální čin, který se obyčejně stíhá těžkou pokutou nebo vězením. Tomu však vrchní komisař Overland díky své pozici unikl. Jeho neprozřetelnost byla všeobecně odsouzena jak státní a federální vládou, tak leteckou společností Qantas. Samozřejmě, že prohřešek nemohl projít zcela bez potrestání. Vláda státu Victoria proto nařídila, aby byla komisaři Overlandovi policejním antikorupčním oddělením udělena přísná důtka.

Čtěte více ZDE »

Národ, který se nepoučí z vlastní historie,
je odsouzen, aby si ji zopakoval!

Bez povšimnutí mi nemohl zůstat připravovaný poutavý rukopis knihy Anny Votické, která žije  v Montrealu v Kanadě a má 97 let. Rodina paní Votické pocházela z české židovské rodiny z Brandýsa nad Labem a v roce 1918 se odstěhovali do Prahy. Její otec byl velký vlastenec a uctíval T. G. Masaryka. Také v tomto duchu vychovával i Anniny sourozence Vildu, Ernu a Lízu. Učil je, že v první řadě jsou Češi a teprve potom přišla na řadu židovská víra. Paní Anna do dnešních dnů ráda vzpomíná, jak po smrti císaře Františka Josefa, asi v roce 1917, kdy byla ještě malá dívenka, projížděl jejím rodným městem nový mocnář Karel. Její otec měl na náměstí obchod s pánským oblečením, a aby všichni lépe viděli na projíždějící průvod, postavil na chodníku před krámem malé podium, na kterém celá rodina stála. Paní Anna si dodnes pamatuje, jak novému mocnáři vlaječkou mávala. 

Čtěte více ZDE »