CzechFolks.com PLUS

Předpovědí počasí předali nám naši předkové snad tisíce. Ačkoliv měly praktický význam, jsou většinou formulovány poeticky. Já se však pamatuji i na drobná pozorování mého tatínka, která se osvědčovala i v průběhu dne, a ta byla v projevu jen stručná. Tak na příklad, hezké počasí se dalo očekávat, pokud byl večer západ slunce nachový, pokud ráno bylo v trávě hodně rosy, nebo také stoupal-li kouř z komína rovně vzhůru. Pokud byl západ slunce žlutavý, věštilo to vítr. Déšť se dal očekávat, pokud v noci měl měsíc kolem sebe kolo, či ráno mlha stoupala vzhůru, nebo, když bylo vidět v dálce jasný obzor. A před bouřku vždy ptáci ztichli ve svých hnízdech. Dokonce v naší zahradě , směrem západním, bylo v rohu nad fialovým bezem místo, kde se říkalo “v kozím rohu”. Jak tam se zatmělo, určitě přišel silný déšť. Čtěte více ZDE »

V dílech amerického spisovatele H. Millera jsem nejednou nalezl odkaz na tu či onu knihu. Jednou z nich jsou dva silné svazky slavného, byť dneska poněkud kontraverzního díla O. Spenglera Úpadek západu (The Decline of the West). Je to dílo obsáhlé, náročné a přiznám, že jsem je nepročetl celé. Ale, bohužel, současný stav věcí mi alespoň jeho název až příliš často připomíná.

Zrovna včera. V těchto dnech rok co rok  na břehu Pacifiku v Západním Vancouveru (jedna z nejbohatších čtvrtí v celé Kanadě) ve stanovený den zaplál ohromný táborák a po vodách oceánu proplulo kolem cca dvacet až třicet barevně osvětlených lodí, což ve večerní tmě byla romantická podívaná. Ač alkohol se v blízkém stánku nečepoval, k dostání byla káva a horká čokoláda.

Čtěte více ZDE »

Už po několik let, pokud se vydáme do Evropy, používáme jedině holandskou leteckou společnost KLM (dnes též Delta) a to z nejednoho důvodu. Na příklad pohodlný a časově příhodný (jen letos tomu bylo malinko jinak) přestup na přehledném letišti v Amsterodamu, během letu velmi dobrý servis a jídlo, dokonce ještě k němu či po něm možno dostat alkoholické nápoje, učiní-li to pasažérovi cestu příjemnější.

Docela bezděčně jsem jednou večer vzal z knihovny jednu z cestopisných knížek K.Čapka, Obrázky z Holandska. Po chvíli čtení pojednou jsem si připomněl těch pár cest se společností KLM. Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Měsíček se schoval za mraky a lesní víla přestala tančit. Šla popaměti domů a cestou plakala. Nejdřív si utírala slzičky jen rukama, ale pak hořce naříkala do závoje. Když se blížila k domovu, Vrbátko ji slyšel a vyběhl jí naproti.
„Pročpak pláčeš?“ chtěl vědět.
Čtěte více ZDE »

Bejvávalo – rok 2000

Tak už zase sedím před tou kouzelnou skříňkou, i když jsem si ještě včera umiňovala, že se na ni ani nepodívám, natož abych z ní utřela prach nebo, nedejbože, ji stisknutím tlačítka uvedla v život! Co mi udělala? Neposlouchá, dělá si co chce! Tak, to jsem si ulevila, jenže je mi to houby platné, jestli si zase začne.

V „počítačové“ škole se nás snažili přesvědčit, že máme co do činění jen s plechovou krabicí zaplněnou čipy a drátky. Že se jí nemusíme bát, že stačí jen vědět, na kterou klávesu klepnout, což se nám několik týdnů snažili vtlouct do hlavy. Čtěte více ZDE »

Vážený pane Dubský,

Obávám se, že Vaše informace o dění ve městě Rychnově nad Kněžnou jsou pouze kusé a vycházejí z několika článků a dílčích informací. Alespoň takový mám pocit z Vašeho příspěvku.

Proč nedošlo v minulých letech k rekonstrukci budovy školy v Kolowratské ulici odpovědět skutečně neumím. Jednoduše proto, že nevím. Oprávněně se domnívám, že je to otázka na někoho jiného, ne na mne.

Čtěte více ZDE »

Tým: Adidas Terrex/Accom/OpavaNet
Lokalita: Západní část Tasmánie
Datum: 2.- 9.11.2011 

Prostě od teďka začínají mít etapy trochu jiné proporce co se týče kilometráže a hlavně času, který jsme na ně potřebovali. Z midcampu jsme před sebou měli tři královské etapy: trek 75 km, kolo 170 km a kajak na řece 75 km. V normálních evropských podmínkách to nejsou až tak strašná čísla, ale v kontextu se zdejšími podmínkami, cestami a spíš necestami, z toho udělali něco, co nemělo konce.

Čtěte více ZDE »

Tým: Adidas Terrex/Accom/OpavaNet
Lokalita: Západní část Tasmánie
Datum: 2.- 9.11.2011

Říká se, že okrást tě můžou, ale vzpomínky ti nikdo nevezme. Jsou to kecy. Čas tě postupně dokáže obrat i o ty vzpomínky a v případě mé sklerózy dvojnásob. Navíc se mi motají různé příhody a zážitky z různých závodů, a tak asi není na škodu si někdy sednout a sepsat to, čím v určité části života člověk prošel. Jednak aby se podělil s ostatními a jednak aby se měl jednou k čemu vrátit, až bude na staré roky slintat na vozíku. Čtěte více ZDE »

Slovo pranostika je odvozeno z latinského slova prognosis tedy předpověď. Pojí se s každým měsícem a dokonce i dnem v roce. Pranostiky jsou založeny na dlouhodobé lidské zkušenosti; dávají do souvislosti určité meteorolické jevy s určitou roční dobou. V jistém ohledu předcházely meteorologii v dnešním smyslu toho slova.

Potěšme se s pranostikami, jak si je zaznamenávala moje babička Marie pro každý měsíc v roce.   Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

V malé chaloupce pod lopuchy bydlí Lesní víla. Je jemná a krásná. Až se tají dech každému, kdo ji vidí tančit. Má ve vlasech pomněnkový věneček, červené střevíčky a pavučinový závoj, do kterého chytá měsíční stříbro. A jak že se sem z dalekých lesů dostala?
Čtěte více ZDE »

Tento spisovatel, filosof, matematik, esejista, navzdory své jisté inklinaci k Sovětskému svazu v jistém čase, je nepochybně jednou z největších osobností dvacátého století.

Před časem jsem si v knihovně půjčil jeho dílo psané spolu s A. N. Whiteheadem Principia Mathematica a navzdory svému technickému vzdělání a tomu, že v jeho průběhu měl jsem exaktní vědy rád, toto dílo po přečtení asi dvaceti stránek jsem do knihovny vrátil. Úvahám pana Russella jsem prostě vůbec nestačil.

Nedávno jsem si ale koupil jinou knihu téhož autora … In Praise of Idleness. Ta se začíná esejí stejného názvu. A po nesrozumitelnosti a úporné snaze zdolat text ani zmínka. V něm autor říká, že kdyby věci v lidském počínání řídily se logikou a rozumem, nikoli módou, hrabivostí či jinými nešvary, k pohodlnému životu by stačila západnímu člověku pracovní doba v délce čtyř hodin denně. Esej vyšla v roce 1935.

Čtěte více ZDE »

Ukázalo se, že ta zdánlivě nevinná a bezbranná oběť nebezpečného šílence, nebyla zase tak vzorný příklad spořádaného občana. Jednalo o sexuálního devianta před pár měsíci propuštěného na svobodu. Policisté v jeho počítači zajistili stovky a tisíce fotografii malých dětí a gigabyty dětského porna. Část fotografii pocházela ze školky, do které chodil i Honza. Podle všeho toho dne plánoval únos, zneužití a následně pravděpodobně zabití nejméně jednoho dítěte. O ulici dál na něj čekalo připravené auto a v kapse si nesl hadr napuštěný omamnou látkou. Jaké další důkazy kdo potřeboval? Marně jsem vše znovu a znovu vysvětloval. Když už jsem nevěděl, co dál, zoufale jsem se ptal: A proč jsem si tedy ze všech těch lidí vybral právě jeho? Vždyť jsem nevěděl nic o jeho plánech! Proč jsem na něj zaútočil zrovna v ten den, kdy se chystal k útoku? Pokaždé odvětili jen: Náhoda. Opravdu? Když se nad tím vším pořádně zamyslíte, nad těmi desítkami a stovkami proměnných, vážně se jednalo o pouhou náhodu?

Čtěte více ZDE »

Kráčíme takhle Malou Stranou na Hradčany, jde již o letitou tradici. Vánoce, či alespoň začátek nového roku si bez návštěvy jesliček v kapucínském klášteře nějak nedovedeme představit. Nerudově ulici se podvědomě vyhýbáme. V místech, kudy spisovatel chodíval, nám nějak vadí matrošky, chlupaté papachy, ani nebývale vkusná skládací vajíčka pomalovaná přezlacenými ikonami, či jásavě pestrobarevným pohledem na Hrad. kupovat určitě nebudeme. Před pár léty mi tam dokonce jakýsi bohatýr nabízel náramkové hodinky s pěticípou rudou hvězdou a podivným jazykem blábolil cosi o tom, že jsou přece pravé, komandýrské. Že netoužím nikoho komandovat jsem mu nevysvětloval, stejně by to bylo zbytečné. O malou chvíli později mne tehdy v jedné z tamních kaváren servírka pozdravila anglicky a já začal být hrdý na svůj zjev českého Honzy. Na chodníku před kavárnou jsem sice zakopl o pobíhající, ocasem radostně vrtící elektronickou myš, ale hrdost v duši zůstala.

Čtěte více ZDE »

Babička Marie se narodila v únoru roku 1866 jako nemanželská. Její maminka, moje prababička, ještě téhož roku zemřela na choleru a výchovy pohrobka se ujala rodina jejího biologického otce. Za mého dědečka se babička provdala roku 1893 a spolu žili, dochováni svými dětmi, až do své smrti.

Babička chodila pravidelně do kostela a to i na ranní roráty. Měla v kostelní lavici své místo, své klekátko a svůj zpěvník. Rozumělo se samo sebou, že to místo nikdy nikdo nezasedl. Podobné domovské právo v kostelních lavicích mělo i několik dalších žen, každodenních návštěvnic kostela.

Babička chodila i na různé poutě s pobožností do okolí, ale i do vzdálenějších míst, jako do Staré Boleslavi. Čtěte více ZDE »

V minulých zápiscích jsem se, není mi jasno jakým selháním mysli, v povídání o úpadku amerického tenisu opomněl zmínit o ostatních dneska dominujících tenistech … je jich hned několik, z bývalé Jugoslávie … dneska Srbové a Chorvati. Ale ten čtenář, který profesionální tenis sleduje, věřím, že mi promine …

*

Nerad bych si počínal jako flašinetář hrající dokola stejné melodie … ale tohle je než připomínka, jak si s jiní hodnostáři v provinčním parlamentu kanadské Britské Kolumbie bezostyšně pohrávají! V referendu, uspořádaném již před několika měsíci, obyvatelé dali jasně najevo své rozhodnutí zrušit novou daň HST. Ale … ta se nadále platí! A někteří moji spoluobčané, bydlící ve stanech před Vancouver Art Galerry ve věci Occupy Vancouver, mají do značné míry k tomu důvod, jenže jejich snaha připomíná Sisyfa, bez ohledu na poněkud problematické jejich složení … Čtěte více ZDE »

Rozlepil jsem víčka a zjistil, že se nacházím v podzemí. Snad v  jeskyni? Ale byly tu kromě skály i zdi tvořící pravidelné chodby a místnosti. Po nekonečném bloudění jsem narazil na dalšího člověka! Vypadal zuboženě, vyhuble a šaty mu cosi roztrhalo na cáry. Vyděsil se, když mě spatřil. I já se lekl. Vždyť jsem vůbec netušil, co se děje! Připadalo mi to jako sen, jenže všechno bylo živé a opravdové. Společný strach nás sblížil. Vysvětlil mi, že jsme v labyrintu. Ve spletitém bludišti bez konce, z něhož existuje jediný východ. Kde ho najít? Pokrčil smutně rameny. Prý se to ještě nikomu nepodařilo. Navíc tu nebloudíme sami. Labyrint slouží jako domov a vězení zároveň i Mínótaurovi, strašlivému tvoru s tělem člověka a hlavou býka. Vyzbrojený ohromnými rohy a nehasnoucí loučí pátrá v labyrintu po vetřelcích. Každého, na koho narazí, zabije. Živí se lidským masem. Já jsem poslední ze sedmi dívek a sedmi mladíků, které sem poslali tenhle rok, vyprávěl mi nebožák s očima navrch hlavy.

Čtěte více ZDE »

Cestoval jsem do jiných světů. Do takových, které si neumíte ani představit. Poznal jsem tam úžasné bytosti, jež bych stěží popsal lidským jazykem. Létal jsem pouhou myšlenkou! Naučil se rozumět energii života a předvídat běh událostí. Řekli, že jsem blázen. Ti samí, kteří věří v nebe a peklo, v anděly s bělavými křídly, v chůzi po vodě a zmrtvýchvstání. Zavřeli mě do psychiatrické léčebny. Trápí mě jediná otázka: Pokud jsem tu já, kde jsou oni?

***

Jmenuji se Hynek Hrůza a nejsem blázen! Považuji za důležité upozornit vás na to hned na začátku. Čtěte více ZDE »

Začátkem října se v Senátu uskutečnila konference Migrace a česká společnost. Šlo o první pokus shrnout problémy související s migrací – příchodem nových migrantů do ČR, a emigrací – odchodem ze země. Konference se zúčastnili krajané z celého světa. Přinášíme dnes referát, se kterým vystoupila vydavatelka a šéfredaktorka krajanského časopisu Čechoaustralan – Barbara Semenov.

Vážené dámy, vážení pánové!

Již druhý den zde hovoříme o nesmírně obsáhlém tématu migrace. A já si v této souvislosti vzpomínám na nádhernou scénu z filmu Jamese Camerona „Titanic“, Čtěte více ZDE »

(Dostal jsem právě knihu od svého kamaráda, bývalého spolužáka, o našem společném příteli a spolužáku, který se ze všech nás ostatních stal nejslavnějším, a tak mne napadla následující připomínka těch časů mladosti … a vzpomínka na kamaráda spolužáka, který již ze svého rozhodnutí není mezi námi …)

V téměř pravidelných intervalech sděloval pan učitel Vydra (jazyk český) jak to s námi v životě dopadne, kam to v budoucnu dotáhneme nebo nedotáhneme. Dle jeho předpovědi byla většina třídy předurčena k pohromám, blamáži, menšímu či většímu nezdaru. Jen malé skupince pan učitel předpovídal, že v životě prorazí, že se slušně uplatní…

Čtěte více ZDE »

Podařilo se nám, sotva jsme se vzali, (v září 1956) něco v tom čase až neuvěřitelného. Dva dny před tajnou svatbou, jsme dostali dekret na byt. A ne ledajaký. Byli jsme sice obklopeni blátem, ale byt měl dva slunné pokoje a ještě půlpokojík, dvě komory, byl zcela nový, a byl skutečně náš. V něm jsme chtěli začít náš společný život. Stal se nakonec i cílem naší svatební cesty. Tu jsme, z radosti nad novým bytem, zrušili a stěhovali jsme se. Z mého pokojíku dvakrát tři metry, měsíční nájemné celých dvacet korun, jsme naložili malý náklaďák. Manžel už vlastnil obývák. Zdržovali jsme se jenom v bytečku, uklízeli uklízené, plánovali, co si kde pořídíme, a čas, určený na svatební cestu uzavřený do novotou čišících stěn, velmi rychle utekl. Netušili jsme, že to bude pro příští dva roky, náš nejdelší společný život.

Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Letěl obláček nad vysokými horami, prohlížel si skalnaté vrcholky a údolí, ale tam se mu nelíbilo, proto se nezastavil. Letěl dál a pod ním se táhly hluboké lesy. Obláček byl malý, a proto si svou vláhu musel šetřit a také chtěl ji dát tomu, koho si oblíbí. Sletěl do údolí a tam na jedné stráni zahlédl stát o samotě smrček. Nebyl velký, ale také ne moc maličký. Stál u cesty samojediný. Cesta, která se kolem něj ubírala nebyla široká, spíš to byla pěšina, která vedla k lesu. Z toho místa, kde smrček stál, bylo vidět široko do údolí.
„Vidíš ten obláček,“ uslyšel smrček něčí hlas.
Čtěte více ZDE »

Proč si to nepřiznat, ty pravé české Vánoce to ani nemohou být. Nejen že v prosinci je Austrálie již téměř uprostřed léta, s letním časem také je den delší, tedy více světla a kdy potom rozsvítit stromeček?

Australské Vánoce, tedy Christmas Day jsou ale vlastně až 25. Prosince. Děti se probudí brzy, neboť samozřejmě očekávají, že Santa Claus již pod stromeček nadělil dárky. Ráno je tedy velice veselé, dárky se rozdávají a potom rodiče chystají veliký a většinou trochu opožděný oběd.

Nu něco docela jiného než si na Vánoce představujeme my. Pečená šunka, krůta, vepřové, jehněčí, různé saláty a nesmí chybět ani krevety nebo ústřice, vždyť jsme v Austrálii. Někde se také rožní maso a rodiny se veselí až do večera. Čtěte více ZDE »

Tradice = Trade + Ice (?)

Moc jsem chtěla napsat o Vánocích na ty neskutečné litanie o Ježíškovi a Santa Clausovi. Toto téma bylo nepřetržitě na českém kanálu 24. Dokonce mají spolek “Proti Santovi”. Dost dobře nic nechápu a nikdo mi nevysvětlil v těch protestech a rozhovorech (dokonce výroky ”Nenávidím Santu”) i od známých inteligentních osobností, proč místo plýtvané energie na cancech se neudělá jiná kampaň:

“NAŠE ČESKÉ PRAVÉ TRADICE – NAŠE ČESKÉ PRAVÉ VÁNOCE, VELIKONOCE ATD…”

Čtěte více ZDE »

Čo patrí k Vianociam? Zvyky? Darčeky? Modlitby? Jedlo? Chute? Vône? Sneh? Možno všetko z toho a možno nič. Okrem toho jediného, bez čoho Vianoce nemôžu byť. Bez viery. Nič viac nepotrebujeme. A všetko nás môže k viere viesť. Stačí len chcieť.

Z detstva si pamätám chuť kapustnice. Takú chuť, akú nikdy kapustnica inokedy v roku nemala. Musela obsahovať najmenej dva druhy klobás. Sušené hríby. Smotanu. A mrveničku. Rybie šupiny sa dávali pod obrus, aby celý rok nechýbali ľuďom za stolom peniaze. A starý otec, ktorý mi nahrádzal otca od malička, rozkrojil jablko. Ak bolo zdravé, mala byť zdravá celá rodina.

Pamätám si, že raz rozkrojil červivé. A hneď ho aj zahodil. A rozkrojil ďalšie. Nikomu sa nič z rodiny vtedy celý rok nestalo. To len starý otec mal rok pred tými Vianocami infarkt. Ale aj tak chodil do práce. Až do 79 rokov. Bolo to v roku 1979. Vtedy šiel na dôchodok. Rátate správne. Narodil sa v roku 1900 vo Viedni.

Čtěte více ZDE »

Než jsem se nadál, nastává zas ten vánoční čas tak vhodný k přání všem, které mám rád, ale sluší se neomezit takové přání jen na rodinný klan a skutečných přátel pár a tak, jsa dosti odvážný v předpokladu, že nebudu psát jen do větru, ale i pro čtenáře tohoto listu, dovoluji si vyslovit svá přání a snad i něco rad; toho se odvažuji jen díky svému věku a u příležitosti vstupu do dalšího roku … a snad ti Mayové se mýlili a ten nebude posledním v našem životě a existenci světa.

Krom běžných a milých přání jako je dobré zdraví a veselá mysl což, vážení, dostáváte na vánočních blahopřáních předtištěno, dovoluji si přidat trochu svého a snad to bude znít jak píseň občas v přesnosti melodie kolísající, ale zpívaná z chutí a v dobrém úmyslu. Ale dosti všeobecných slov.

Nuže … co přeji vám i sobě?

Čtěte více ZDE »

Seděli jsme všichni v mikrobusu a čekali. Na Marion. Každý z nás v zorném poli dveře supermarketu, kdy se otevřou, kdy z nich vyjde. Někteří se netrpělivě dívali na hodinky, ale mlčeli. Průvodce byl maličko nervózní, ale prozatím neprojevoval žádnou iniciativu.

„Proboha, co tam kupuje?“ někdo pronesl.

Co tam kupuje, nikdo z nás netušil, dokud nevlezla do mikrobusu a neoznamovala: „Tak jsem si zakoupila třicet sedm foťáků.“

Autobusem proletěla vlna smíchu.

Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

Nechci zde v žádném případě vzbuzovat soucit proto, že se mi stalo to, co čeká všechny manžele. Nikdo sice nepředpokládá, že by měl to štěstí jako ti bájní Filemon a Baucis, kteří milostí bohů zůstali spolu na věky, ale ztráta životního partnera jistě zasáhne a zdrtí každého.

Mne to potkalo letos v červnu, kdy mne po bezmála šedesáti letech společného života opustila moje drahá žena Lenka. Chci jen otevřít otázku, na niž nenacházím odpověď, pokud odmítám pouhou hru náhody.

Letos, stejně jako v minulých letech, přišel 26. srpen, den mého svátku, či chcete-li jmenin. Rána, kterou mi na duši způsobil odchod mé manželky, se ani po třech měsících ještě zdaleka nezahojila, a tak bych si byl to datum ani neuvědomil, nebýt blahopřejné korespondence od příbuzenstva a dárků od dětí, jichž se mi dostalo ve větší míře než jindy. Jistěže mně všechny, zejména při mém smutku, dodaly trochu síly, ale všechno zastínila událost, kterou bych byl nikdy nečekal.

Čtěte více ZDE »