Minul však půlrok a objevily se první plakáty oznamující, že nově založená strana toho jména od nynějška hodlá ujímat se přírody proti bezohlednosti všelijakých průmyslových lobby. Líbilo se mi to; měl jsem přírodu odjakživa rád a býval bych do zelené partaje hned vstoupil, nebýt toho, že jsem zatím byl jen československý občan nezákonně se zdržující v kapitalistické cizině. Umínil jsem si však, že jen co budu mít v kapse německý pas, budu ji přinejmenším volit. Když však ten čas  nadešel, už mě to odhodlání opustilo a to dokonale. Neboť jsem měl oči kolem nosu a viděl, co viděl: spolek krajních levičáků, jehož prvním skutkem bylo vyloučení menšiny naivních idealistů, přihlásivších se z opravdové lásky k přírodě. Brzy nato ostatně vyšel tento příliš určitý termín z užívání, nahrazen rozplizlejším, leč politicky přínosnějším, životním prostředím. Takto konsolidovaná strana Zelených se vyznačovala útočnou netrpělivostí, intolerancí, sklonem k násilí a nepochopením demokracie jako soutěže myšlenek: kdo smýšlel jinak, byl ukřičen a uvysmíván. Pamatuji se na ty randály v parlamentu i jinde; nemohla středovější strana (o pravicových se tehdy stejně jako dnes nedalo v Německu mluvit) svolat schůzi, aby do sálu hned nevtrhl houf Zelených, řvoucí, zlobně se chechtající a dupající, vše ostatní překřikující. Kde v tom blázinci zůstala chudinka příroda, mohlo být záhadné, až jsem si začal říkat, není-li celé ekologické hnutí náhrada za přece jen už drahně vyčpělý marxismus. Případně maska, pod níž se ktovíco a kdovíkdo skrývá; pracoval jsem na úkolu ukládání radioaktivních odpadů v zlopověstné lokalitě Gorleben, kde to také bylo samý randál a samé násilné protesty, a nemohl jsem si nepovšimnout, že ideová a dle neklamných náznaků i finanční podpora přicházela zpoza zadrátované dederonské hranice. Což by vydalo na rozsáhlý separátní článek, i nebudu se tím tématem dál zabývat, ač mě prsty svědí.

Části německého publika, zvláště mladého a nemajícího naše totalitní zkušenosti, však ekologicky přistrojené radikálnictví lahodilo, i stoupaly politické strany Zelených, až se stala částí vládní koalice nejprve v Hessensku a poté i veškeré Spolkové republice, kterýžto stav trvá s přestávkami podnes. Lze provést rekapitulaci: co pozitivního přineslo životnímu prostředí dvaatřicet let zpolitizované ekologie? A nemáme-li na nose krom zelených i silně růžové brýle, odpověď zní – kromě všelijakého překážení, naschválů, zbytečných průtahů a neméně zbytečných výdajů – dohromady nic. Říčky v ponoří Šchwarzwald byly průzračné už před Zelenými, ani ovzduší v průmyslovém Porúří se zvlášť nezměnilo, a jestli ubylo fabrik, dolů a železáren s jejich výpary, nestalo se tak zásluhou strany Zelených, nýbrž čínské a jiné konkurence.

Zato se zelená ideologie stačila přelít přes šumavské hřebeny; a já teď, sedě nad novinami, se dozvídám, co všechno hodlá změnit její tuzemská odnož a co nového zavést k záchraně životního prostředí zemí českých. Přitrpklý úsměv se vkrádá na rty mé: tohle všechno, milí zelení braši, já už přece dávno znám. Neníť království české ostrovem důvtipu v okolní bezradnosti a cokoliv ekologického vykvasilo na této straně hranic, vynalezl vesměs a vyzkoušel už předtím někdo jiný a jinde. S jakým výsledkem… no, hned k tomu přijdu. Zatím otvírám výtisk Lidovek z listopadu roku minulého a můj zrak utkvívá na článku významného činovníka české strany Zelených, jejž z ohleduplnosti nechci jmenovat. Měl by snad být vepsán zlatým písmem do desek zemských a navěky uchován co příklad moudrosti z cizích písanek opsané a s křížkem po funuse zvěstované. Slyšmež:

Slynou města česká a Praha obzvláště ne zrovna nejčistším ovzduším, čehož viníkem je, jak ani jinak býti nemůže, automobilová doprava, spalující benzín a naftu. Teprve poté bude lidstvo té patálie zbaveno, až ji vystřídá ekologičtější a pohodlnější veřejná doprava. Sám autor zmíněného článku by ovšemže do auta nevlezl, ani kdyby mu rezavým nožíkem kůži ze zad tahali, avšak zanechme šprťouchlat a srovnejme ten skvělý nápad se zkušeností odjinud. O pohodlností městské hromadné dopravy zde i onde by bylo možno dlouhé básně skládat, ale dobře, člověk už musí pro blaho veškerenstva něco vytrpět. Co se horlivě doporučovaného přeložení dálkové dopravy z asfaltu na koleje týče, ani to není nic zvlášť nového; mám ve svém archivu dobře už patnáct let starou odbornou studii, určenou sice poměrům v Německu, aplikovatelnou však i na české. Dala si práci s výpočtem, oč by se v takovém případě musela zvýšit kapacita dráhy, a vyšlo jí toto: kdyby měla železnice převzít jednu desetinu silniční dopravy, musela by svou kapacitu zdvojnásobit. Nono, pravím, k čemu ta skromnost? Jen desetinu? To by království českému velký trn z paty vytržen nebyl. Uchopme počítačku a vyčísleme, jak velké plochy by si vyžádal přesun deseti desetin dopravy ze silnic na dráhu; to by si teprve přišel ekologický ideál na své! Jest arciť otázkou, zbyl-li by ješté kousek místa pro hrad pražský a pivovar Staropramen, i zanechme bájí, šlechetných, avšak nedomyšlených.

Další hodnostářův návrh zní: …část řešení je zpoplatnit vjezd do center… Jiný článek doporučuje zdanění letecké a námořní dopravy, a to už jsem zase jako doma. Zpoplatnit… zdanit… zdražit… přirážku zavést… Vzpomínám-li si dobře, zažil jsem v Německu dodatečných zdanění pohonných hmot už nejméně patero – pokaždé v zájmu čistšího ovzduší a zklidnění dopravy – s takovýmto výsledkem: věčně hladový tatík stát slupl penízky jako malinu a objem dopravy se nejen nesnížil, nýbrž, jak se může přesvědčit každý, kdo se projede po německé dálnici, o dobrou polovinu nakynul. Nešalme se iluzemi: jakékoli zdanění jen povzbudí všežravost státní byrokracie, aniž přineslo za nehet užitku životnímu prostředí nebo čemukoliv jinému. Navíc je takto postižený občan nucen ušetřit berňákem z kapsy vytažené peníze jinde, čehož konečným součtem je pokles tržeb, v důsledku toho odliv ve státní kase, a v důsledku toho důsledku tatík stát, zahánějící svůj neukojitelný hlad dalšími a dalšími daněmi. Kdo máš krápět rozumu, nepodporuj ho vtom.

Vyhlášení nízkoemisních zón, běžné v Londýně, Berlíně… hlásím, že nejem tam; tato stará vesta byla navlečena i mému domovskému městu Hannoveru. Po čtyřech letech zkušenosti jsou i osoby úřední jedné mysli, že byla a jest pro kočku. To se ví, neletí hned pořídit si nové auto, komu milostivý erár neudělil příslušnou plaketu; zdlouhavé objíždění zón pak vyprodukuje dvojnásobek polétavých sazí, než kdyby žádných zón nebylo. Dělat se s tím ale nedá nic, jelikož se už povyházelo příliš mnoho peněz a vzniklo příliš mnoho úřednických míst, než aby mohl být ten nesmysl zase odvolán. Mně samotnému by ani tolik nevadil; Hannover je město rovinaté, na kole dobře průjezdné, i vyřizuji naprostou většinu svých záležitostí na tomto vysoce ekologickém přístroji. Než ovšem některá hlava úřední napaří zvláštní daň i na bicykly, což, úplně nemožné to není. Nějaké odůvodnění se dá vymyslet vždycky, a jde-li o prachy, není nad ekologii.

O kousek dál doporučované omezení rychlostí na 30 km/hod… také s ním mám, prosím, zkušenost už dvaceti- ne-li víceletou. Vesměs přenechávám auto své chotí, která jej má více zapotřebí, ale ve vzácných případech se posadím za volant i já a zjišťuji následující: kde je skutečně třeba jet zvolna, nemohu v jednom kuse koukat na tachometr, jelikož musím sledovat děti, psy, kočky, stařenky o holi a jiné takové tvorstvo. Kde toho zapotřebí není, mohl bych bez obav a nebezpečí jet rychleji, ledaže musím dávat pozor; aby mě nevyblejskl radar. Tak se z řidičova povědomí vytrácí pocit osobní zodpovědnosti, nahrazen strachem, aby ho nenačapali policajti, tak se z aktivního, zákona dbalého občana stává poddaný dbalý příkazů vrchností, jen když na rohu stojí dráb. Srovnejme tuzemské dopravní obyčeje se zahraničními a vizme, co udělalo čtyřicet let komunistického komanda s charakterem českého člověka. Nechtějme posilovat jeho už tak dost poddanskou mentalitu vynucováním dalších a ještě vymyšlenějších samoúčelností, jimž se podřizuje, jen že musí.

A mohl bych takto proprat ještě jiné staré vesty, co jich jako velkou novinku doporučují tuzemští ekologové-samouci. Alternativní energetické zdroje… nu, máme u nás v Němcích větrníků celé lesy. Co platné, je snadno zjistit: nemůže, ba nesmí z reálných příčin vítr a slunce naplnit víc než jednu pětinu celkové spotřeby, zato se staly veleúspěšným prostředkem dalších zdanění a peněz z kapes vytahování. Jak také ne, když k jednomu centíku evropskému, alternativními zdroji vyprodukovanému, musí dobrodinec stát přisolit čtyři až pět centíku dodatečných. Poněkud zbrkle nařízený odklon od jaderné energie má pak ten výsledek, že paní kancléřka Merkelová teď obíhá jednu nedůvěryhodnou vládu za druhou, žadoníc o nákup energie, pochopitelně z téhož zavrženého zdroje, jež předtím kázala vypnout A jiných takových příkladů více, ale už toho nechám a provedu shrnutí.

Kdo hodláš spasit lidstvo plodem své osvícené mysli, popatři nejdřív, jestli to nezkusil už někdo před tebou; a zkusil-li, jak dopadl. Nakrmení ideologického koníka, po němž zůstalo všechno, jak bylo, bych příkladem k následování nezval. Chaotické akce, učinivší jednoduché obtížným, obtížné nemožným, levné drahým a drahé nezaplatitelným, už teprve ne. Argumentuješ-li, nečiň tak selektivně: vhodné vykřiknout, nevhodné zamlčet; nepodvedeš nikoho, leda sám sebe. Především pak: co se vyvinulo přirozenou cestou, lze zdokonalit, vždy však zase jen cestami přirozenými, v minulosti se osvědčivšími; kdo nabízí něco zbrusu nového a nebývalého, měl by se ptát sám sebe, je-li takový genius nebo spíš tak domýšlivý trouba. A když už jít novými, nevyzkoušenými cestami, tedy vždy jen z vlastní uvědomělé vůle, nikdy na komando. Neboli řečeno jinak, co je rozumné, prosadí se samo, kdežto hlouposti se musí nařizovat.

Stejně ale bych ještě rád někdy stanul nad říčkou v pohoří Schwarzwald, plyne-li v ní voda jiskrnější než před těmi dvaatřiceti lety. Ve vísce porúrské vysočiny, ovane-li mě čistší vzduch, než když jsem jej nadechl poprvé, obklopí-li mě krajina zelenější než tenkrát. Jestli ne… k čemu pak celý ten rámus? Nač všechny ty miliardy a snad stamiliardy, co jich za ta desítiletí už stál? Věřte, misionáři zelené víry: životní prostředí, postaru příroda, by se dnes nacházela v témže, a kdoví jestli ne v příznivějším stavu, kdyby vás nikdy nebylo. Nebo třeba ani nevěřte.

***

Článek, který vyšel v časopise Polygon, byl u nás otištěn s laskavým svolením autora pana Luďka Frýborta, kterému touto cestou děkujeme.

Fotokoláž pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Luďka Frýborta:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ludek-frybort/

V posledních měsících se jeho zdravotní stav prudce zhoršil a nakonec musel do nemocnice Na Františku, kde 1. května, den před svými 85. narozeninami ve spánku zesnul.

Jsem ráda, že jsem za ním odpoledne 1. máje přišla a že byl v dobré náladě, dá-li se tak mluvit o stavu, kdy už člověk moc nevládne svým tělem. Namáhalo ho i mluvení, i když se velmi snažil. A tak jsem mu povídala já. O tom, co je v rodině nového, jaký pěkný rozkvetlý strom vidím z jeho okna a jak mu zítra na narozeniny přinesu štrůdl (ten měl moc rád) a jahodový dort. Usmíval se, těšil se, a když jsem odcházela, dlouho jsme se loučili. Oči se mu však zavíraly, byl unavený. Když jsem odcházela, netušila jsem, že jsme se viděli naposled – asi půl hodiny po mém odchodu zemřel…

Jsem přesvědčená, že odtud viděl ve Strašnickém krematoriu svůj pohřeb a že se mu líbil.  Přišlo tolik dobrých lidí, především skautů! I pan farář Szabó z farnosti sv. Antoníčka, kam rád chodil do kostela, měl úžasnou ,,skautskou” řeč. Nechali jsme mu hrát písničky z kazety,  kterou spolu se skauty také nazpíval – Hoši od Bobří řeky. A po skončení obřadu mu venku lidé za doprovodu kytary jeho věrného kamaráda Jendy Klepáče a tuby Jana Střížovského zazpívali “My pluli dál v zelený háj”.

Vlastně to vůbec nebyl smutný pohřeb, i když mi při zpívání slzy kapaly na hlasivky… Bylo to důstojné a hezké rozloučení s poctivým a moc hodným člověkem.

***

Nikdy nenechal Dvojku ve štychu
Vladimír Janík se narodil 2. května 1927 v Brně. Rodina se tři roky poté přestěhovala do pražských Dejvic. Pod vlivem otce se dostal ke skautingu – roku 1937 vstoupil do 4. smečky vlčat. Smečka se později militarizovala a spolu s kamarádem Jiřím Navrátilem oddíl opustil.

Nakonec vstoupil do legendární Dvojky – oddílu Jaroslava Foglara (Jestřába), kde v období 1945-1980 zastával funkci zástupce vůdce oddílu. Po složení maturity na reálném gymnáziu se marně pokoušel získat titul na Právnické fakultě UK – pro činnost v Junáku a členství v Lidové straně byl po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 ze studia vyloučen. Proto absolvoval několik pomaturitních kurzů a pak pracoval až do odchodu do důchodu v investiční výstavbě. Vladimír Janík – Dan pamatuje na zákazy skautingu a nepříznivá období, kterým musel oddíl čelit. Dodnes si nesmírně váží Jaroslava Foglara, se kterým dlouhá léta skautoval, má rád jeho knihy, jak ty o chlapeckých hrdinech, tak ty životopisné. Od roku 1982 je členem Svojsíkova oddílu.

V roce 1937 vstoupil Vladimír poprvé do klubovny 4. smečky vlčat – stála blízko jeho domu a později se přestěhovala do „Jardovy chaty“ – kde se poprvé setkal se svým pozdějším kamarádem Jiřím Navrátilem. V programu oddílu se postupem času objevily prvky boje – kluci byli důstojníky, kteří obsadili vedení, poučováni, jak zacházet se zbraněmi, granáty, poznávali strategie boje. Oddíl byl militarizován, a tak ztratil Jiřího Navrátila, který odešel i s bratrem Cyklonem (Boris Navrátil) do Dvojky. Dan, jak přezdívají skauti Vladimíru dodnes, zůstal ve smečce a skauting se pokoušel s ostatními hochy zachovat. Nakonec i on (poté co si vyzkoušel roli „podšestníka“) smečku opustil a dostal se do Dvojky. To už se psal rok 1942.

Dvojka
Oddíl Jaroslava Foglara – Dvojka – musela během války fungovat už jen tajně. Proslýchalo se, že je to oddíl velmi elitní, a tak měl Dan strach. „Ve Dvojce zůstalo po zrušení Junáka asi sedmnáct lidí, včetně Jestřába (Foglara). Díky tomu, že mě Jirka Navrátil znal z dejvického skauta, do Dvojky mě vzali. Měl jsem ze vstupu trochu strach, protože Dvojka byla brána jako elitní oddíl a mohli tam chodit jen někteří… Ti kluci tam byli také starší než já, já byl hubený a malý, byl jsem nejmenší ze třídy. Takže jsem si myslel, že těm klukům nebudu fyzicky stačit.“ Díky Jiřímu Navrátilovi se do Dvojky nejen dostal, ale brzy i začlenil. Moc se mu líbila morálka, která v oddíle panovala, skauti si nenadávali a chovali se slušně. Dan vzpomíná i na družinové schůzky, které se kvůli utajení konaly u členů oddílu doma.
Jestřábova Čigoliga („indiánské“ časopisy oddílu Dvojka) Dana zasvětila do všech tajů oddílu – vysvětlila mu bodování, výletování, vše, co s oddílem souviselo. „Byly to časopisy, díky nim jsem vnikl do všech tajů a zvyklostí oddílu – zjistil jsem tam, co je to bodování, co tábory …“

(Memory and the History of Totalitarian Regimes)

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky Evy Střížovské:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/eva-strizovska/

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde.

***

„Hamerský Špičák“ – zvaný též Ostrý patří se svojí výškou 452 m/m společně s Děvínem mezi nejvyšší místa v této oblasti. Ve své vrcholové části má krátký vulkanický hřbítek a zbytky valového opevnění ze 14. století. V tomto místě nalezneme též chráněnou bučinu, reliktní bory a pozůstatky po těžbě limonitu, která zde probíhala v 18. století. Pokud touto oblastí častěji procházíme, je tento skalní útvar vidět z mnoha míst našeho putování a slouží nám jako dobrý orientační bod lokality.

 „Divadlo“ je jistě pozoruhodným skalním amfiteátrem v křemitých kvádrových pískovcích. Největší jeho raritou je jistě skalní brána a hlavy nestvůr, které však i roní z očí slzy. Hlavní vstupní skalní útvar je možno obejít po velmi úzké skalní římse, kde v mnoha místech nám hrozí pád do spodní části amfiteátru. Kdo však toto riziko podstoupí, je pak odměněn neskutečnými výtvory přírody. Celý vlastní amfiteátr je však hojně zarostlý lesním porostem, a tak jej sice lze částečně přehlédnout, ale pokud chceme odhalit jeho krásy, musíme se vydat na jeho zdlouhavou obhlídku nejen po jeho hřebeni. Kdo si čas však udělá, jistě nebude litovat, neb zde na něj budou čekat četná překvapení.

 „Černá Novina“ je jednou z oblastí mezi Divadlem a Stohánkem, kterou procházíme při naší cestě. Bohužel je však často míjena i přesto, že stojí za prohlídku. Hlavním důvodem našeho zastavení je seskupení pískovcových útvarů, které jsou poměrně dobře přístupné z cesty, kterou jdeme, a to ze své pravé strany krajem lesa. Z kamenů je pěkný výhled do kraje, především ke Stráži pod Ralskem. Není však vyloučeno, že i toto místo bylo jedním z úkrytů věhlasných loupežníků působících v této lokalitě. Mohlo by tomu nasvědčovat to, že z tohoto místa se nechá velice dobře pozorovat část území, ale nalezneme zde četné malé jeskyňky vhodné k úkrytu.

 „Stohánek“ je osamocený pískovcový suk s výškou 397 m/m. Nalezneme zde zbytky skalního hrádku, který vznikl před rokem 1431 a zničen byl pravděpodobně Lužičany již v roce 1441. Přístup k vrcholu je po vytesaném schodišti. Na samém vrcholu najdeme uměle upravený skalní prostor s předsálím, který mimo jiné sloužil po jistý čas jako úkryt pro poustevníka.

Na vrcholu je pěkná vegetace, ale i tak je zde několik míst s pěknou viditelností nejen do bezprostředního okolí, ale i do vzdálenějších partií. Z nepřehlédnutelných míst je to především „Dlouhý kámen“, „Ralsko“ se zříceninou hradu, „Stráž pod Ralskem“, „Velký a Malý Jelení vrch“ a „Široký kámen“.

Ze Stohánku si zcela jistě zajdeme na křižovatku, kde nalezneme pomník generála Sochora a v jeho sousedství pak místo k odpočinku.

Nyní již bude na našem rozhodnutí, kterou z cest si vybereme k návratu. Po silnici máme možnost jít směrem na Náhlov (značeno 3050 a zelené šipky) a zde na nám již dobře známém vrcholovém rozcestí Lanova kopce odbočit na Holičky a dále do Osečné.

Druhou možností je pak využít naučnou stezku směr Velký Jelení vrch, rašeliniště Černého rybníka a Hamr.

Třetí možností je vrátit se zpět na Divadlo a z něj pak pokračovat některou ze zvolených neznačených cest přes Okasový vrch směr Osečná. Kdo si zvolí tuto možnost, bude se na rozcestích držet vždy cesty vedoucí severovýchodním směrem. Odměnou nám pak bude návštěva pěkných míst v lesních partiích s velkým množstvím borůvek, brusinek a hub. Na cestě je místy naplaveno hodně písku, a tak jsou pro tuto cestu vhodné plné boty, neb nás zde bude jistě lákat si vylézt na nějaký ten osamělý kámen, či pak celá prohlídka skalního útvaru Okasového vrchu. 

„Okasový vrch“ je vysoký 487,4 m/m a je místem našeho častého procházení, či pozorování z mnoha míst. Je poměrně dobře přístupný až na samý vrchol tvořený nejen lesním porostem, ale především seskupením pískovcových útvarů. Ze svého vrcholu poskytuje velice pěkný výhled především na západní stranu.

 „Kavčí kopec“ je vysoký 427 m/m a poskytuje výhled vskutku úžasný, a proto si jistě zasluhuje pozornost v jakékoli roční období i čas. Z tohoto důvodu jsem zde byl mnohokrát na svém pozorování celé přírody i svém relaxu. Přístup k vrcholu je nejlepší z východní strany.

Kdo si vybere k návštěvě podvečerní hodinu a bude mít štěstí na jasnou oblohu, jistě zde stojí za to setrvat až do vlastního západu sluníčka, který nabízí ojedinělost tohoto místa.

* * *

FOTO pro CzechFolks.com © archív Luďka Horkého

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Luďka Horkého:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ludek-horky/

Tak odkud by takováto úzkost tedy přišla. Naše vědomí zpracovává zprávy z našeho okolí a z našich zkušeností a pak ukládá tyto do našeho podvědomí. Já jsem pracovala s klientem, který měl strašný strach z řízení a z tohoto důvodu si sedal méně a méně za volant. Kdysi jednou do něj nabouralo auto, vlastně stalo se mu to dvakrát a jeho podvědomí ho od té doby neustále varovalo, že jezdit autem je nebezpečné. Anebo můj syn se bojí psů, kdykoliv kolem nás projde nějaký pes, vždy si zamíří přímo na mého syna. Když byly synovi asi čtyři roky, tak na něj jednou vyskočil ohromný pes a srazil ho k zemi. Od té doby si jeho mysl zakódovala, že všichni psi jsou nebezpeční.

Dobrá zpráva je ale ta, že hypnóza je schopna přeměnit tento program, který nám neslouží. Dole je ukázka skripta, jak je možné zbavit se úzkosti. Funguje to lépe když jste v transu, ale je i možné si to představovat v každodenním životě a kdykoliv na vás jde jakákoliv úzkost, tak si můžete představit, jak váš velkolepý štít tuto úzkost odvrátí. Když to zavedete do vašeho každodenního života, úzkost by se měla stát věcí minulosti. Můžete si to vyzkoušet buď tak, že to nahrajete, mluvte velmi pomalu, skoro jako kdybyste byli ospalí, a pak můžete sami sebe poslouchat. Druhá možnost je ta, že to budete pomalu číst svému partnerovi, který to bude dělat podle instrukcí. Je třeba spojit Velkolepý štít s relaxací a vizualizací, se kterými je třeba začít. Můžete použít svou vlastní verzi relaxace a vizualizace, anebo se podívejte na předchozí lekci, která je o vizualizaci, kde najdete skript relaxace s vizualizací Duhového domu, kterou nahrajte a pak pokračujte bez přestávky v nahrávání Velkolepého štítu. Pokyn k navrácení do normálního vědomí vynechejte po relaxaci a vizualizaci, je již pro vás zařazen na konci Velkolepého štítu.

Hypnóza je vhodná pro každého, kromě lidí kteří trpí epilepsií, schizofrenií a některými druhy deprese. V případě obav se poraďte s doktorem, chcete li vyzkoušet příklad relaxace, vizualizace a Velkolepého štítu.

Velkolepý štít

Představ si, jak je to jen možné, že si můžeš postavit před sebou tvůj  vlastní velkolepý štít. Mohu jen hádat, z čeho je vyroben… Mohla by to být jen krásná světla v tvé oblíbené barvě.

Štít by mohl být živý, nebo může být jako štít z historie vyrobený ze všeho, co si jen přeješ, můžeš důvěřovat svému vlastnímu podvědomí, že vybuduje pro tebe štít, kterým můžeš odvrátit nebo odpinknout všechny své obavy. A když to uděláš, můžeš si pak představit, že směrem k tobě přichází jedna z věcí, které ti působí úzkost, nezapomeň též myslet na pocity, které zažíváš v důsledku této úzkosti jak na fyzické, tak na emocionální úrovni.

Můžeš dát této úzkosti a těmto pocitům nějakou podobu, nějaký obraz, může to být třeba zmáčknutá koule nějaké tmavé barvy.
A obklop se svým ochranným štítem, a buď si vědom/a toho , že jsi schopen/na ochránit sebe sám/a, vztyč svůj štít vnitřní sebedůvěry, a když uvidíš, že úzkost přichází, ocitneš se najednou v plném klidu … ty sám/a jsi pln/a klidu … obklopen/a vlastním speciálním štítem klidu a důvěry … Chráněn/á v bezpečí a silný/á … Ty se budeš dívat, jak ta koule, která zobrazuje tvé obavy a strachy se blíží a snaží se zaútočit na tebe, máš pocit velké moci převzít kontrolu, a tak vztyčíš svůj vlastní speciální štít, který odrazí potíže pryč … odrazí je pryč …obavy a strach odskočí mimo štít a pryč od tebe pryč a daleko … pryč, a ty se budeš dívat, jak se to bude stále zmenšovat v dálce, a ty obavy se budou stávat pořád menší a ty si uvědomíš, že již nejsou tak důležité, jako se ti zdálo, když ti to působilo úzkost, když ti to působilo neklid a stres.

Za chvíli ti dám pokyn, aby ses vrátil/a k normálnímu vědomí. Budeš se cítit uvolněně a zcela svěží.
Začnu počítat od pěti nazpátek k jedné

5. Začínáš si uvědomovat nyní židli/nebo postel (podle toho zdali člověk leží na posteli nebo sedí)
4. Každodenní zvuky kolem nás se vrací zpět
3. Jsi na poloviční cestě, uvolněná a svěží
2. Nohy a ruce se vrací zpět
1. Můžeš otevřít oči a vítej zpět

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Martiny Roe:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/martina-roe/

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde.

***

„Vojenský prostor“ zde po dlouhá léta zabraňoval ke vstupu do některých lesních partií. Pomineme-li negativní stránky tohoto období, měla tato skutečnost i jistý svůj klad. Omezovala například těžbu dřeva, a tak se zde v mnohých místech můžeme setkat s pralesním typem lesa, kde mimo impozantní stromy narazíme na ohromné přesličky, kapradí a další pozoruhodnosti.

Já v době svého prvního pobytu v lázních v těchto místech na krajích lesa viděl cedulky s nápisem: „Vstup na vlastní nebezpečí – možný výskyt munice“. Na lesních cestách byly pozamykané závory, tak jako je tomu mnohde doposud, aby byl znemožněn vjezd. Chceme-li se do těchto míst podívat, tak si je musíme z časových důvodů rozdělit do několika okruhů.

Začneme jižním směrem z Osečné stále rovně silnicí. Za chvilku pomalu začneme stoupat do lesního prostoru. Na louce vpravo od silnice jsou dva obrovské pískovcové balvany, kterým se říká Lebkouni. V minulosti byly nejen dominantou tohoto místa, ale též orientačním bodem i místem výhledu. Jejich okolí však bylo osázeno lesním porostem, a tak dnes je již musíme hledat. Kdo si však ten čas najde, bude sladce odměněn nejen vlastním seskupením kamenů, ale i hezkou barvou a členitostí pískovce. Na samém vrcholu pak najde vskutku intimní místo pro odpočinek, ale též místo božského klidu s možností pozorování nejen bezprostředního okolí.

Půjdeme-li dále po silnici, před námi se objeví lesní závora a to budeme v místech „Na Valech“. Na mnohých místech zde nalezneme potůčky a mokřadla, kam chodí hojně pít lesní zvěř. Naše cesta povede stále po lesní silnici až do míst, kde začne opouštět les. Zde soustředíme svoji pozornost na levou stranu, kde ve svahu jsou na několika místech volně roztroušena původní obydlí vyhloubená v pískovcových skalách, umělé jeskyně a sklepy. Toto místo se jmenuje „Holičky“. Záleží však na ročním období, kdy zde budeme, neb místa bývají velice často zarostlá kopřivami a bejlím, a tak přístup k obydlím bývá obtížnější. V poslední době se také tato místa bohužel stala odkladištěm nepotřebných věcí. Kdo se je rozhodne podrobně prozkoumat, může si pak udělat svůj vlastní názor na lidi, kteří tato obydlí vystavěli s důvtipem jistě sobě vlastním, neb zde vskutku nalezneme vše nejdůležitější potřebné k životu. Možná, že není bez zajímavosti, že v době, kdy tato místa byla vojenským prostorem, byla hojně využívána i vojáky nejen k úkrytu.

Kdo si není jist orientací v přírodě, ten se vrátí stejnou cestou zpět, jako sem přišel. Kdo je na tom s orientací lépe, tak ke svému návratu využije lesní cestu úbočím kopce „Ocasový vrch“. Tato cesta však není turisticky značená, na mapě je vyznačena přerušovanou čarou. Kdo chce využít tuto možnost, tak se po silnici od skalních obydlí vrátí asi 300 m zpět, kde na levé straně na rozhraní louky a začátku lesa najde poměrně širokou lesní cestu, která ho dovede do „Podvrší“ za lázně. Příroda je zde velice pěkná, a tak je stále na co se dívat.

Kdo má však dostatek času, či si prohlídku těchto míst naplánoval na celý den, bude údolím pokračovat dále.

Silnice od posledního skalního obydlí se kroutí údolím a nabízí nám spoustu hezkých pohledů. Budeme-li se zde chovat tiše, tak.máme možnost uvidět nejen mnoho ptáků, ale též i zvěře. Cesta nám začne pozvolna stoupat a zleva se připojí silnička z „Náhlova“. Budeme však pokračovat v našem přímém směru, až nás zatáčky pomalu přivedou na samý vrchol. Zde nalezneme nejen svatý křížek s nově vybudovaným místem k posezení, ale také místo slušného rozhledu. Zde odbočíme lehce vlevo směr „Lanův kopec“ (cesta vpravo vede na „Stohánek“). Cesta nás po 1 km přivede k jedné ze vstupních roštových bran do „obory Židlov“.

Kdo má rád přírodu s pozorováním zvěře, jistě by si neměl při svých cestách nechat toto místo ujít. I já se zde o trochu déle zastavím při svém povídání, neb ojedinělost mých zážitků si jistě tuto pozornost zaslouží, právě tak jako pořízené fotografie, které by však vydaly na samostatnou publikaci. Pokusím se však pouze o stručnější výčet.

„Obora Židlov“ především pro milovníky přírody.je jedním z velice zajímavých míst oblasti. Dlouhá léta byla zcela nepřístupná, neb byla též součástí vojenského prostoru. Do obory je přístup povolen pouze pěšky, aby zvěř zde byla co nejméně rušena. To však bohužel nerespektují především mnozí cyklisté v době hájení zvěře.

Rozloha obory je značná, neb měří 3750 ha a délka oplocení je 28 km. Do obory je celkem 5 vstupů, které jsou roštového typu, aby zvěř nemohla těmito vstupy utíkat ven.

V oboře žije kolem 700 ks jelenů evropských, 300 ks muflonů a z dalších druhů zvěře je zde pak daněk skvrnitý, srnec obecný, prase divoké, zajíc polní, ze šelem pak liška obecná, jezevec lesní, kuna skalní i lesní.

Vlastní prohlídka obory si vyžaduje hodně času, proto jsem ji zařadil do trasy celodenního výletu. Orientace není v oboře snadná, neb oborou vede celá řada cest, na jejichž rozcestích nejsou žádné směrové ukazatele. Jedním z mála orientačních míst je rozcestí s označením „Dědkův odpočinek“. Z tohoto místa jsem vždy šel rovně po cestě, která vede pastvinami, na které navazuje postupně les. Zcela jistě za povšimnutí zde stojí nejen velké přesličky nacházející se bezprostředně u cesty, ale i výhledy do okolí.

Návštěva obory zcela jistě patří v mém životě mezi nejsilnější zážitky. Důvodem této skutečnosti je fakt, že díky svým několika návštěvám v různá roční období se mi zde podařilo najít stezku, kudy migrovali v době své říje desítky jelenů. O své přítomnosti dávali vědět boucháním parožím o okolní porost, hlukem vzájemných soubojů a především silným hlubokým troubením, které se pak postupně ozývalo z četných míst celé oblasti a vytvářelo ojedinělý hudební koncert. Vše je však k vidění bohužel asi tak deset minut před západem sluníčka, a pak v průběhu nastávající noci, či v časných ranních hodinách. V ranních hodinách jsem se do obory bohužel nemohl dostat, a tak jsem musel vzít zavděk hodinou večerní. I v tento čas však chce být na svém stanovišti s časovým předstihem a mít ještě štěstí v příznivém větru a že zvěř půjde tímto místem.

Většina soubojů i scén bohužel probíhá převážně v lesních partiích a vidět je ve volném prostoru je pak ojedinělým strhujícím zážitkem. Tato skutečnost výrazně omezuje fotografování jednotlivých scén, právě tak jako plachost zvěře. Přiblížit se k nim do bezprostřední blízkosti v době říje je tady značně obtížné i nebezpečné.

Sluníčko svými paprsky ještě naposled ozářilo krajinu a pomalu se začalo ukládat ke svému spánku. Stíny začaly vystupovat do kraje a pomáhaly zbarvovat okolní krajinu.

Po důkladném průzkumu lokality jsem si ke svému pozorování zvolil jeden posed, který mi umožňoval pohled na pastvinu a současně i na okraj lesa, v kterém jsem našel vyšlapanou stezku zvěře posetou jelením trusem. Místo je vzdáleno nedaleko od zimních krmelců, jak je vidět z okna posedu. Jako první při mém pozorování se mi však zjevilo káně, které kroužilo nad pastvinou a hledalo si svou oběť.

Mé napětí pomalu vzrůstalo a snažil jsem se rozeznat jednotlivé zvuky kolem sebe. Na každé sebemenší zapraskání větvičky jsem rychle reagoval a snažil se najít jeho původce a místo. Najednou se kdesi ve vzdáleném údolí ozvalo silné jelení zatroubení, které mne přímo pohladilo po duši. Přál jsem si však, aby to bylo někde blíže, a tak jsem očima přitahoval vše kolem sebe. Po chvilce se však ozvalo silné praskání větví poblíž mne s následným zatroubením, které mělo asi být odpovědí na první troubení jelena. Bohužel však jeleni zůstali ukryti v lese, a nevyšli na mýtinu přede mnou, kterou jsem si vytipoval jako místo našeho shledání, ale postupovali za mými zády lesem. Viděl jsem je tak vždy částečně zakryté stromy, což nebyly záběry k fotografování. Rozhodl jsem se tedy opustit posed a pomalu následovat jeleny v jejich směru s tím, že jsem se pomalu plížil a ukrýval se za velkými stromy. Ač jsem spěchal, tak jsem se snažil najít místa bez spadaných větví, které by mi praskaly pod nohou a upozorňovaly ještě více na moji přítomnost. Nakonec přeci jenom vůdčí samec vyvedl své stádo do hluboké rokliny zarostlé vysokou travou s velkým množstvím remízků, které poskytovaly jelenům nejen potravu, ale i částečný úkryt. Já jsem však musel zůstat schován v okraji lesa za stromem, neb jsem ve svém směru již neměl žádné příhodné místo ke svému schování. Ve vysoké trávě byla jelenům však vidět pouze hlava, a tak jsem musel čekat až se dostanou do nějakého místa, které je nebude tolik krýt. Takové místo bylo ale až na vzdáleném hřebeni proti mně, což již byla veliká vzdálenost pro mé fotografování. Pokud bych se však pokusil jeleny následovat do údolí, nemohl bych je na hřebeni vyfotografovat zcela vůbec.

Ač vzdálenost přes údolí mezi mnou a jeleny byla poměrně značná a s nadcházejícím soumrakem jsem neměl nejlepší světelné podmínky, přeci se mi jenom nakonec podařilo pořídit několik snímků a nahrát i několik video záběrů s hudební kulisou mohutného troubení vůdčích jeleních samců.

Při své další návštěvě jsem se snažil najit jiné místo, odkud bych mohl lépe jeleny pozorovat v otevřené krajině. Při svém hledání jsem viděl nejen pěkné lesní porosty, ale také pěkné bodláky. Jako místo svého stanoviště jsem si vybral tuto otevřenou krajinu.

Ze svého posedu jsem měl možnost pozorovat velkou část prostoru, jehož nádhernou kulisou byl především celý Ještědský hřbet, jemuž vévodil samotný Ještěd, který se s nadcházející tmou překrásně osvětlil.

Výhled z posedu byl vskutku čarokrásný, neb s nadcházejícím soumrakem se bylo stále nač dívat. Stáda jelenů se mi však bohužel objevovala ve velmi vzdálených místech, právě tak jako jejich troubení, a tak fotografování nebylo možné. Již jsem vše pomalu začal vzdávat, když tu se mi z bezprostřední blízkosti ozvalo velice silné zatroubení, až mi naskočila husí kůže na těle. V lese jsem sice slyšel silné praskání, ale žádného jelena jsem neviděl. Nakonec přeci jenom statný samec přivedl velké stádo na kraj lesa. Zde se zastavil a kontroloval příchod všech ostatních, kteří se začali pomalu pást na travnatém porostu a postupovali směrem do údolí. Mladší samci zde začali bojovat o své postavení ve stádu tvrdým zápolením. Byla to nádherná scéna, kterou jsem bohužel narušil svojí snahou o pořízení nějaké té autentické fotografie. Můj fotoaparát vyslal světelný zaměřující paprsek, který způsobil ve stádu paniku a rychlý ústup ke skrytí se do lesních hvozdů. Bylo jasné, že jeleni se na toto místo jen tak brzy nevrátí, a tak jsem opustil posed a odebral se k návratu. I tak jsem se na svoji základnu dostal těsně před půlnocí. Během své cesty jsem však ještě vyrušil celou řadu pasoucí se zvěře.

Pokud člověk zde v oboře chce něco vidět, je nutno pohybovat se co nejtišeji a často se zastavovat na různých místech především v průběhu dne. Chce to mít hodně času a nespěchat, neb zdejší obyvatelé jsou převážně ukryti před zvědavci v lesním hvozdu. Naším cílem však zde nemusí být hledání pouze spárkaté zvěře, ale můžeme se zájmem sledovat i ostatní zdejší obyvatele, kterých je hojně a dokáží nám přichystat příjemná setkání.

Máme-li na nějaké místo hezké vzpomínky, rádi se na ně vracíme. Má žena ještě nikdy nebyla na posedu, a tak jsem ji jednoho dne vzal v podvečerních hodinách na výlet do těchto míst. Ač jsem se domníval, že jelení říje by již mohla v tento roční čas začít, tak bohužel v tento rok se nepatrně opozdila o několik dní. Prvním naším objektem k pozorování z posedu se stal horkovzdušný balón prolétající nad touto lokalitou. Pohled z balónu je jistě velice silným  zážitkem především v takovýchto místech, kdy máme vše jako na dlani. Snad pouze topení plynového hořáku může narušovat klid nad prolétajícími místy a svým hlukem pak plašit pasoucí se zvěř.

Čekání na posedu si žádá nejen trpělivost, ale také příznivý vítr a trochu toho štěstí. Náš zvolený den nebyl právě tím nejšťastnějším, pokud jde o pozorování zvěře. Příroda však nešetřila paletou svých nabízených barev, a tak toto jistě byla náplast na naše čekání. Náš odchod z posedu přeci jenom zastavil mladý srnec, který se k nám přiblížil zezadu přímo pod posed, kde se snažil otlouci si své paroží o větývky mladých stromků. Mladé haluze se však ohýbaly před jeho pokusy, a tak bylo jeho počínání vskutku velice komické a pobavilo nás z celého srdce.

Dalším dobrým orientačním místem zde v oboře je již zmiňované místo přikrmování zvěře. Najdeme zde krecht, velký seník a stojany na zrní a sůl.

V průběhu dne můžeme vidět na mnoha místech nejen v oboře, ale i v jejím okolí především srnčí zvěř. Ta chodí na pastvu kvůli svému trávicímu ústrojí v pravidelných intervalech. Na klidných místech ji tak můžeme vidět na kraji remízků, kde si pochutnává třeba na řepce, či šípcích.

Myslivecká latina vypráví jistě často mnoho příběhů, které jsou svoji podstatou neuvěřitelné. Možná, že i tyto následující řádky tak budou vypadat. Mohu však s čistým svědomím říci, že jsem to viděl na vlastní oči, pouze jsem jen tu situaci nedokázal vyfotografovat, neb jsem ji nečekal a neměl jsem v pohotovosti připravený fotoaparát.

Jdu si tak pomalu cestou a prohlížím si své okolí, když moji pozornost upoutají dva pasoucí se zajíci. Zajíci však za chvilku nechají své pastvy, pomalu k sobě přiskáčou a posadí se na bobek proti sobě. Vtom jeden ze zajíců začne předními tlapkami pohlavkovat proti němu sedícího zajíce. Ten si to však nenechá líbit, a tak se vzduchem střídá jeden pohlavek za druhým. Po malé chvilce toho oba nechají a začnou se opět pást na šťavnatých listech, jako by se nic vůbec nestalo.

Pokud v zimním čase navštívíme oboru, máme větší možnost si zvěř vystopovat dle jejich cestiček vyšlapaných ve sněhu. Pak je to již jenom otázka správně zvoleného času a místa k pozorování, dobrého větru a samozřejmě také trochy toho potřebného štěstí. Výhodou je skutečnost, že zvěř v místech krmelišť také často odpočívá, není li ničím příliš rušena.

S ohledem ke skutečnosti, že obora Židlov je pro mne velice vzdálená k prohlídce a pořízení snímků v různých ročních obdobích, využil jsem ojedinělé laskavosti majitele soukromé obory „Aglaia“, k pořízení několika snímků pro doplnění našeho seznámení s životem v oboře.

„Obora Aglaia“ se také zaměřuje na chov jelenů a daňků. Její rozloha je však podstatně menší, právě tak jako počty chovné zvěře. Oboru i její okolí jsem měl možnost navštívit mnohokrát v době končící jelení a začínající daňčí říje, právě tak jako v zimním období. Jako pozorovací místo jsem v oboře měl určený několikrát i velice luxusní zateplený posed s pěkným výhledem na jednu ze zdejších pastvin. Na posedu byla instalována vyklápěcí okna, která mi umožňovala ideální podmínky pro fotografování. Nechyběly ani deky na přikrytí proti prochlazení, ale též i vábnička na jeleny.

Tento den však zde byla teplota –4°C a podchlazený povrch země při vycházejícím slunci způsobil mlžný opar. Slunce jsem navíc měl skoro proti objektivu fotoaparátu, a tak pořízené fotografie nejsou zcela ideální. I tak jistě stojí za to si je prohlédnout, neb zachycují celou řadu zvyklostí z chování jelenů v průběhu jejich pastvy, odpočinku, ale také měření sil v tomto ročním období.

Pro úplnost informací uvádím, že volnou přírodou je možno se zde pohybovat bez časového omezení a i zde je možno vidět velké množství zvěře všeho druhu, právě tak jako velice pěknou přírodu. Návštěva jistě stojí za to, a tak sem zajíždím mám-li volný čas v průběhu celého ročního období, neb je zde stále co obdivovat. Nemusí totiž vždy jít pouze o vysokou zvěř, ale probouzející se jarní příroda, či nastávající podzim se svým neopakovatelným hýřením barev jsou vždy strhující podívanou.

* * *

FOTO pro CzechFolks.com © archív Luďka Horkého

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Luďka Horkého:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ludek-horky/

„V podstatě jde o terapeutické centrum pro širokou veřejnost, ale hlavním smyslem je vytvoření stacionáře pro handicapované. Celá myšlenka vznikla z potřebnosti péče o psychologické a psychiatrické a z naprostého vakua v této problematice. Každý, kdo potřebuje takovouto pomoc, musí dojet do Prahy nebo Říčan, někteří i dále, a to včetně obyčejného pedagicko-psychologického vyšetření pro předškolní dítě. Pokud potřebujete poradit, co s dítětem, u kterého najdete marihuanu, co uděláte? Máte v dosahu odbornou radu nebo pomoc? A co teprve, pokud se potýkáte vy nebo váš nejbližší s psychiatrickým onemocněním. „Modré dveře“ mají za jeden ze svých úkolů poukazovat na celkem známou pravdu, že hranice mezi duševním zdravím a nemocí je velice blízká a občas těžko přesně stanovitelná. Pro začátek bude cílem nabídnout pomoc psychologa či krizového interventa, další rozvíjení zdravotnických služeb záleží na vstřícnosti zdravotních pojišťoven. „Modré dveře“ ale budou k dispozici mnoha volnočasovým aktivitám, zaměříme se i na děti a mládež,“ vysvětluje zakladatelka centra Mgr. Kateřina Siveková Křižáková.

Myšlenka jistě užitečná a prospěšná, každého asi v první řadě napadne, jak něco podobně náročného zastřešit finančně. Úvahy, že by projekt zaplatilo třeba ministerstvo zdravotnictví, jsou při dnešní ekonomické situaci spíše ze říše snů; třeba by pomohly dotace z Evropské unie, ale jejich získání je srovnatelné s během do Maratonu. Došlo však k něčemu prakticky neuvěřitelnému.

Manželé Sivekovi ve středu města koupili zanedbaný renezanční dům a po velice náročné rekonstrukci ho celý přizpůsobili potřebám centra. Náklady se přiblížily pětadvaceti milionům korun a Sivekovi vše zaplatili ze svých peněz… Znáte někoho druhého, který, byť velice dobře finančně zajištěn, dokáže udělat něco podobného? Investovat nemalou částku do akce, kde je předem jasná nulová návratnost, do akce, která je určena jen a jen lidem, kteří potřebují pomoci…

Sám starý dům na náměstí, kde bude centrum pracovat, vyzařuje skrytou energii a jen samotné prostředí působí uklidňujícím dojmem, na stěnách se na několika místech zachovaly obrazy andělů. Členité místnosti nabídnou prostory pro terapie, zájmové činnosti, herny, romantická půda se promění ve výtvarnický ateliér, v přízemí, kde měli předchozí majitelé galerii, již můžete posedět v originálně zařízené a vybavené kavárně.

„V kavárně hosty po zahájení provozu celého centra obslouží naši klienti. Někteří získají možnost byť i nárazového zaměstnání, jiní zde budou pracovat v rámci své terapie, ale hlavně si budou zvykat pohybovat se mezi lidmi. Jejich nemoc či postižení je velmi handicapující na trhu práce. Mnozí se totiž se svou chorobou a problémy uzavírají do sebe, bohužel dnešní společnost přijme člověka s nemocným srdcem, ale psychické onemocnění se příliš neodpouští.“ Vysvětluje Kateřina Siveková.

První květnové dny se při otevření Modrých dveří, jak se centrum i celý projekt jmenují, sešlo mnoho pozvaných hostů. Slavnostního přestřižení pásky se ujali Dominik kardinál Duka, ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek, náměstek ministra zdravotnictví Martin Plíšek a starosta Kostelce nad Černými lesy Jan Svatoš. Mezi přítomnými byl i autor symbolu centra, sochy svaté Dymphny Oldřich Hejtmánek a herci ze známé Partičky Michal Suchánek, Richard  Genzer a Ondřej Sokol, kteří se zároveň stali mluvčími celého projektu. Do Kostelce přijel zahrát i Ivan Mládek se svou skupinou.

„Je krásné, že se v tak těžké době najdou lidé, kteří ze svých peněz vytvoří něco tak záslužného a ohromujícího. Peníze zde hrají jistě velmi důležitou roli, ale musíme si uvědomit, že důležitější je ten, kdo první přijde s nápadem a dokáže ho dotáhnout až do konce. Ojedinělý projekt neposlouží v budoucnu jen nemocným, umožní i zdravým podívat se a hlavně zamyslet nad životem, jaký neznají,“ říká ministr práce a Sociálních věcí Jaromír Drábek.

Kardinál Duka připomněl, že krásný dům stojí přímo proti věži kostela a společně vytváří jakýsi symbol naděje. Zdůraznil, že se manželé Sivekovi zachovali přesně podle slov říkajících, že je lépe více dávat než brát, posvětil sochu svatého Dymphna a požehnal všem přítomným.

Náměstek ministra zdravotnictví Martin Plíšek se zamyslel nad symbolikou jména Modré dveře, modrá barva je přece znamením naděje, nové cesty, perspektivy…

„Budeme k dispozici prakticky každému, kdo bude spadat do spektra nabídky „Modrých dveří“. Od pomoci s běžnými životními starostmi s dětmi, manželskými či pracovními problémy, nabídky profesionálních volnočasových aktivit, až po úzce specializovanou pomoc u některých druhů psychických nemocí. A proč vlastně „Modré dveře“? Modrá barva je přece barvou naděje a dveře symbolem vstupu či vkročení do něčeho nového, třeba i dosud neznámého,“ uzavírá plány majitelka centra.

Pozdě odpoledne se Modré dveře otevřely a již nejen symbolicky, kavárna přivítala první hosty…

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

Dá se snadno uhádnout proč jazyky vznikly, nikdo ale zatím neví jak. Jejich původ je zastřen tajemnou záhadou. Ba ani se nedoporučovalo o té záležitosti diskutovat. Tak například francouzská Jazykovědná společnost v roce 1866 rozpravy na toto téma výslovně zakázala. Teprve v posledních letech dali se jazykozpytci do bádání, možná jen z dlouhé chvíle. Jeden přístup vychází z teorie Darwinovy a badatelé zkoumají komunikační schopnosti opic. Od té doby co mne v Indii jedna opice pokousala mne rozmluva s opicemi neláká. O inteligenci opic valné mínění nemám, obzvláště přistoupím-li na Engelsovo tvrzení, že práce polidštila opici. To musela být pěkně blbá opice, ta lidská pramáti. Jenže já nemám valné mínění ani o Engelsovi.

Na světě existuje bezpočetně jazyků, tedy nikdo je není schopen spočítat. Kdosi odhadl, že v roce 2009 existovalo na zemi asi 6900 samostatných jazyků. Definice jazyka ovšem není jednoznačná; občas není jasno jedná-li se o samostatný jazyk či jen dialekt. V dnešní době mnoho jazyků mizí. Například bylo odhadnuto, že při příchodu Evropanů do Austrálie existovalo zde více jak 400 domorodých jazyků, dnes jich ale přežívá jen pár desítek a ty rychle vymírají. Na Východním Timoru žije necelý milion obyvatel a je tam používáno 19 jazyků. Na nedalekém ostrově Papua Nová Guinea je v používání přes 820 jazyků. Vládnout takové zemi musí být náročné.

Říká se v Čechách, že kolik jazyků umíš tolikrát jsi člověkem. Zní to pěkně, je to ale pravda? Legendární anglický rozhlasový komentátor Alister Cook jednou vyprávěl, že v BBC poznal člověka, který tvrdil, že zná plynně 32 jazyků. BBC má rozsáhlé oddělení zahraničního vysílání, kde pracují lidé mnoha národností; bylo tedy využito té příležitosti a dotyčného člověka nechali přezkoumat. Výsledek byl jednoznačný, všichni posuzovatelé prohlásili, že onen muž vskutku ovládá tenkterý jazyk velmi dobře, ale také se shodovali v tom, že v žádném tom jazyce neřekl nic rozumného, že tedy plácal jen samé blbosti. Kdybych byl škodolibý řekl bych, že kolik jazyků ten muž znal tolikrát byl blbcem. Jsou to dvě rozdílné věci – znát dobře jazyk a přemýšlet moudře.

Jazyk je nástrojem přemýšlení a dorozumívání se mezi lidmi. A zde narazíme na velkou slabinu jazyků, že totiž nejsou dokonalé. Některé jsou přímo zmatečné. Chápu jak vznikla slova, která označují věci či akce, nemohu však pochopit jak vznikla gramatika, obzvláště ta česká. Čeští vlastenci tak rádi chválí svoji mateřskou řeč, je to ta nejpěknější, nad jiné vznešenější. Chápu je, jejich nadšení však nesdílím. Následující úvahou se možná nepříjemně dotknu některých milovníků češtiny, ujišťuji však, že to není úmyslné. Čeština má svá kouzla, zná mnohé pěkné triky, je to však řeč až nepěkně a nevhodně komplikovaná. Tak třeba to, že slovo jazyk má nejméně tři významy. Proč? Ten jazyk v ústech sice s řečí souvisí a jazyky šlehajících plamenů zase připomínají ten jazyk v puse, nebylo by ale vhodnější stvořit patřičná jednoznačná slova? Plýtvat s jazykem dovedeme, na tu samou věc máme výrazů několik: jazyk, řeč, mluva. Ale i slovo řeč má více významů, třeba řeč česká a řeč nestoudná. Jsou lidé, kteří v české řeči vedou mnoho řečí. O mluvě ani nemluvě. Použil jsem českou mluvu když jsem šel na námluvu. Mluva česká mluvnici má zapeklitou.

Aby matení bylo ještě lepší, přidejme si k tomu gramatiku. Původně jsem zamýšlel použít nadpis své úvahy „Rozjímání o jazyku….“, nebyl jsem si však jist, zdali by to bylo gramaticky správné. Významný obroditel českého jazyka Josef Jungmann napsal roku 1806 pojednání O jazyku českém. Na Internetu je nabízeno Jungmannovo Dvojí pojednání o jazyce českém. Jak patrno, nejsem sám, kdo v té české gramatice tápe.

Můj jazykový cit, který ovšem nemusí být gramaticky správný, mne navádí abych mluvil o jazyce českém, ale o jazyku uzeném.

Takových potíží najdu v češtině nepřeberně, hned jak začnu psát. Proto raději mluvím. Ano, lépe mi jde řeč česká než jazyk český. A může vůbec mít řeč česká spisovnou formu?  A je tu další specifická zapeklitost jazyka, totiž gramatická rozdílnost řeči mluvené od řeči psané. Před nemnoha generacemi neuměla většina našich předků číst ani psát, dorozumívali se mezi sebou ústně. Tím odpadaly veškeré starosti s i a y. Když napíšeme bít a být, význam těch dvou slov je podstatně rozdílný. Pokud je ale vyslovíme, žádný rozdíl patrný není, jejich vyhodnocení lze provést pouze z kontextu. Jazyk má sloužit především komunikaci mezi lidmi, proto je žádoucí svůj jazyk dobře ovládat. Ovšem v mnoha případech je ta gramatika samoúčelná a gramatická chyba vůbec nemusí zkreslit význam. Napíšeme-li třeba, že hodiny šli pozadu, dopustili jsme se gramatické chyby, význam je ale nepochybný. Tak co to na nás ti tvořitelé češtiny ušili?

Egon Hostovský píše jak se v New Yorku snažil vyučovat češtinu. Jako spisovatel ovládal svůj jazyk znamenitě, teprve učením si uvědomil jeho záludnost. Jeden horlivý žák se pomocí slovníku snažil přeložit větu „Pasák, žena ovce přes lávku, hrál na píšťalu.“ Když si ve slovníku česko-anglickém vyhledal slovo žena, věta mu nedávala smysl. Hostovský mu nebyl schopen vysvětlit, že v tomto případě jest slovo žena přechodníkem od slovesa hnáti. Tak tohle nikdo nevysvětlí ani mně, vždyť je to naprostá hloupost. Buď by sloveso mělo být „ženati“ anebo přechodník „hnaje“ či „hnajíc.“ Který potížník takovéhle nástrahy vymyslil? Moje podezření je, že takovéhle záludnosti vnesli do češtiny lidé nelaskaví, postrádající smysl pro logiku. Ti naši předkové, kteří se na vymýšlení českého jazyka podíleli, byli asi pěkní piškuntálkové. Dovedu si to živě představit. Takového učence rozbolí zub nebo mu vynadá manželka, tak se zavře do své pracovny a vymyslí si přechodník, obzvláště když je jeho žena v pokročilejším středním věku. A následek? Generace školáků jsou týrány, rákoskou poháněny k lásce své mateřštiny. Zahlédl jsem portréty všelikých učených jazykozpytců a byly to vesměs tváře vážné, neusměvavé, ba až zarputilé; nelze se tedy divit, že v rukou pedantů mění se jazyk z projevu radosti na nepříjemnou starost, ba přímo nástroj mučení.

Péče o jazyk by měla být svěřena dětem, které mají přirozený cit pro věci a nejsou zatíženi akademickou učeností. Svoji v Austrálii narozenou dceru jsem naučil česky, takže čeština není její mateřštinou nýbrž řečí otcovskou. Jeden čas chodila do české sobotní školy v Adelaidě. Tam se učila i psát a jednou se mi pochlubila domácím úkolem. S velkým potěšením jsem četl její psaní: Kočka má kočkata, pes má pesata, kůň má kůňata, koza má kozata. Ano, takhle by to přece mělo být, má to logiku a smysl to také dává. Jak jen mohl někdo přijít na to, že koza má kůzlata?

Než jsem se dostal do styku s jinými jazyky, měl jsem dojem, že stačí se naučit pouze slovíčka a již lze plynule rozmlouvati. Velký omyl. Jazyky mají i své osobitosti idiomatické. Tak třeba česky řekneme o někom, že je silný kuřák. Přeloženo doslovně do angličtiny bylo by to chápáno jako že kuřák je silák. Anglicky se řekne Someone is a heavy smoker, což zase v češtině vyzní jako těžký kuřák, tedy který má přes váhu. V jazyce je obsažen nejen souhrn slovních pojmů, ale též způsob myšlení. My Češi ptáme se při setkání zdvořile: „Jak se máte?“ Když se nad tím zamyslím tak smysl mi to nedává. To sloveso mít má řadu významů, především vlastnit. Co mi odpovíte když se vás zeptám „Jak se vlastníte?“ Kdyby otázka zněla: „Co máte?“ mohl bych odpovědět – Mám dobrou náladu. Mám bolehlav. Mám radost z pěkného dne. V jazyce tetun na Východním Timoru se vás zeptají „Di’ak ka lae?“ tedy „dobrý nebo špatný?“ V Thajsku namísto otázky vás pozdraví slovy „Sabai dý“ tedy popřejí vám dobrou náladu. Ovšem thajština má pro nás jiné potíže, totiž svoji zpěvnou povahu. Slovo mai se nechá vyslovit pěti intonačními způsoby a pokaždé má jiný význam. Bahasa Indonesia, tedy jazyk indonéský, má zvukovou formu blízkou té české, takže výslovnost není pro nás problémem, a navíc jednoduchou gramatiku. Je to jazyk velmi poetický. Říká vám něco Mata Hari? Asi si vybavíte onu domnělou špionku a nevíte, že už znáte tři indonéská slova: mata je oko,

hari je den a mata hari, tedy oko dne, znamená slunce. Poděkování zní „terima kasih“ což by se dalo přeložit do češtiny jako „přijměte mou náklonnost.“ Poznávání jiných jazyků nás tedy obohacuje nejen filologicky, ale i kulturně a citově.

Naučit se novému jazyku dokonale není snadné, když však rádi cestujeme je vhodné naučit se alespoň několika větám. Místní lid tím vždy potěšíte a navážete přátelský vztah. I jen pár slov přijde často vhod. Na Bali je státním jazykem indonéština, ale obyvatelé mají i svůj původní jazyk Bali. O tom snad ani většina turistů neví a tak Bali slova neznají. Já se jich naučil jen pár a moc se to hodilo, když jsem se při řízení dostal do vážného rozhovoru s policistou. Byl mou znalostí potěšen a rozmluva skončila velmi přátelsky. Prozradím vám, že „děkuji“ se na Bali poví Suk sumo. To je pro nás snadno zapamatovatelné, stačí si představit skladatele Suka jak se účastní japonského zápasu sumo. Jaké věty je vhodné se v cizí zemi naučit? Zajisté obraty zdvořilostní, jako  pozdravy, prosby i poděkování a jiné. Jednou na lodi jsem požádal půvabnou indonéskou dívku, aby mne naučila jak trochu používat její jazyk; tedy její řeč, aby nedošlo k omylu. Mimo jiné mne naučila větu „Saya mencium anda.“ V domnění, že jde o pěkný pozdrav oslovil jsem potom v městečku Kulibukbuk na trhu zelináře. Podíval se na mne a zdálo se, že by mi nejraději dal facku. Později jsem zjistil, že ta věta znamená „Chci tě políbit.“ Mělo mne to napadnout, vždyť mi význam sama později názorně předvedla. Ale jak už jsem přiznal, nemám na jazyky talent. Není těžké těch pár zdvořilých vět se naučit, jednu větu se ale učím nejprve. Ne, není to ani Děkuji, ani Pozdravpánbů, je to věta „Kde je záchod?“ Neznalost té věty může mít nedozírné následky.

Moje chabá znalost české gramatiky způsobila, že píši raději poesii. Básník má totiž velkou svobodu slova, může si slova vymýšlet, s gramatikou si pohrávat a čtenáři mu nenadávají, spíše to počínání obdivují. A občas i ti vážní jazykozpytci skloní před básníkem hlavu, neb vědí, že je pěkně převezl. Poesií se dají vyjádřit hluboké pravdy o světě i životě, které prózou sdělit nelze.

Jazyk je tedy nástrojem komunikace. Nestačí jen dobrá znalost té které řeči, důležitá je i schopnost rozumět a chápat. Jedině tak můžeme překonat jazykové nedokonalosti. Zdá se mi, že v dnešním světě lidé prahnou po vyjadřování se, tedy mluvení nebo psaní, málokdo ale má ochotu naslouchat a snažit se porozumět druhému. A tak je náš komunikační svět přeplněn monology, kde lidé se navzájem bombardují nalehavými sděleními, avšak projevují malou snahu navzájem si porozumět. Závěrem tedy vyjádřím naději, že laskavý čtenář pochopil co jsem chtěl říci a promine mi všechny gramatické nedostatky mé češtiny. Za to vám upřímně děkuji.

***

Originální koláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Jaroslava Kovaříčka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/jaroslav-kovaricek/

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde.

***

„Osečná“ bude místem, kam si často zajdeme při svých odpoledních nebo večerních procházkách, nebo jí budeme procházet při našich výletech směřujících touto východní stranou. První zmínka o Osečné je v souvislosti s farou a to roku 1352. Městem se stala v roce 1576, které bylo r. 1642 zničeno válečným požárem. Bývalá radnice je z roku 1831, pozdně gotický a renesanční kostel sv. Víta z let 1565 – 68, regotizován roku 1870. Empírová budova fary je z r. 1830. Sousoší na náměstí se skládá z hlavního sloupu se sochou „Neposkvrněného početí Panny Marie“, kolem kterého pak nalezneme sochu „sv. Jana Křtitele“, „sv. Víta“, „sv. Jana Nepomuckého“ a „sv. Františka Xaverovského“.

Za dobu mých návštěv, prodělala Osečná celou řadu změn. Troufám si říci, že k lepšímu. Je více upravená, jsou opravovány nejen staré původní domy, ale je zde i nová výstavba. Patrné je vše i na náměstí, které jistě získalo na kráse.

Koho zajímá historie, tomu doporučuji si přečíst „Šlamborovu kroniku“, v které se doví nesmírně mnoho zajímavostí nejen o Osečné, ale také o celé přilehlé oblasti. Kdo má času méně, tomu mohu doporučit si projít nově otevřenou naučnou stezku, která vychází z náměstí.

Kdo se vydá po naučné stezce, neměl by zapomenout odbočit z této trasy u Jenišovského mlýna na červenou a dojít ještě pár metrů k Jenišovskému rybníku a Pramenům Ploučnice. Byla by skutečně škoda tyto partie minout a nevidět. Na jednom ze zastavení naučné stezky se pak můžeme seznámit alespoň částečně s historií oblasti, o které se pak ještě dozvíme další v Osečné u hřbitova.

Na silnici směrem na vesničku Kotel, najdeme pár metrů od Osečné po pravé straně od silnice trojsoší, jehož autorem není nikdo menší jak slavný mistr Braun, které pochází z přelomu 17. a 18. století. Bohužel jedna hlava sochy byla sražena bleskem, a tak je dočasně uložena na Obecním úřadě v Osečné.

„Kotel“ první zmínka o vladyckém sídle je z roku 1399. Na návsi barokizující kaple z roku 1871, při silnici k Českému Dubu kaple sv. Anny. Při silnici v minulosti stávala také křížová cesta, po které však již bohužel najdeme pouze roztroušené pozůstatky. 

Největší pozoruhodností však jistě jsou nad obcí dvě památné lípy velkolisté. Starší má dle odhadu odborníků stáří mezi 870 – 950 lety, obvod kmene u paty činí 12,5 m, výška 25 m. U paty má dutina průměr 1,8 m, ve výšce 8 m je pak průměr 1 m. Do dutiny jejího kmene se vejde až 12 lidí. Jak je skutečně dutina velká, jsem samozřejmě vyzkoušel. Protože jsem byl sám, připadal jsem si v ní jako v malé místnosti. Pokud se o tom budeme chtít sami přesvědčit, je dobré nejdříve nakouknout dovnitř, zda se tam opět neusídlily vosy. Těch tam potom bývá větší počet než dvanáct. Mladší lípa má stáří 470 – 530 let a výšku 23 m.

Při svých putováních krajem jsem se s lítostí v srdci dozvěděl, že se uvažuje o likvidaci celé vesničky Kotel za účelem obnovení těžby uranu, neb v současné době je v těchto místech jedno z největších nalezišť. Vše však ještě může značně ovlivnit rozhodnutí o způsobu použití technologie těžby.

Kotlem jsem při svých cestách procházel poměrně často, a tak se snad sluší zmínit i neuvěřitelnou příhodu, která se mi jednou v lese pod obcí přihodila.

Při jednom ze svých léčebných pobytů jsem měl s sebou parťáka Jirku. Rád se mnou chodil na četné výlety, protože by nikdy neměl odvahu se samotný někam vydat nejenom pro své zdravotní postižení, ale především pro svoji velice špatnou orientaci a proto, že si vůbec nevěří. Společné dny rychle ubíhaly, a tak nastal čas připravovat se pomalu k odjezdu domů. Ptal jsem se ho, zda koupil domů nějakou pozornost z lázní. Říkal, že nic nekoupil a že ani nemá tušení, co by měl domů koupit. Dostal jsem tedy nápad, nasbírat košík hub, protože pro ně doma je to poměrně vzácnost. Houby v tomto období hojně rostly, a tak jsme se vydali společně nějaké nasbírat právě pod obec Kotel, kam nechodí tolik houbařů. Hub zde bylo vskutku požehnaně, a tak si člověk mohl vybírat, nejen jaké druhy chce, ale zda malé či velké. Podlehl jsem proto velice snadno houbařské vášni a přestal jsem sledovat okolí. Najednou se mi však do mého podvědomí dostal hluk, který připomínal kutálející se kamení někam do údolí. V myšlenkách si však říkám, zde přeci žádné kamení nemůže padat, maximálně tak jeden ojedinělý kámen. To však již zvedám hlavu, abych se přesvědčil o co se jedná a co ten hluk způsobuje, neb byl stále větší a větší. V první moment jsem však nemohl věřit svým očím. Z kopce dolů, přímo proti nám, se řítilo stádo divokých prasat, které vedl statný kňour. Hlava mi okamžitě začala pracovat na plné obrátky v tom, co mám udělat. Sám bych vylezl asi na nejbližší strom, ale toho Jirka nebyl schopen. Aniž bych se otočil, procedil jsem mezi zuby na Jirku, který byl za mnou: „Ani se nehýbej!!!“ Přestože divočáci běželi po větru, starý kňour nás zaregistroval a začal pomalu zpomalovat. Při jeho hmotnosti to však trvalo dosti dlouho. Zastavil se až před námi asi na vzdálenost 20 metrů, zlověstně koulel očima a hlavu s tesáky sklonil do bojové pozice. To jsem si však již v rychlosti v duchu přeříkával svoji poslední modlitbičku, neb naše životy již byly sečteny. Snažil jsem se vůbec nepohnout a očima hledět přímo do očí starého kňoura, kterému dělalo společnost deset podsvinčat a celý konvoj uzavírala stará bachyně. O to však situace byla daleko vážnější protože je známo, jak matky chrání své děti. Moment překvapení však byl asi oboustranný, a tak nyní obě strany stály v klidu a zvažovaly svoji situaci. Jak dlouho to trvalo, neumím po pravdě říct, ale zdálo se mi, že celou věčnost. První se otočila o 180° bachyně a pak ji poslušně následovala všechna podsvinčata. Všichni se vydali zpět stejnou cestou, kterou přišli. Pouze starý kňour, připravený k okamžitému útoku, stál stále na svém místě. Až když byla bachyně se svým doprovodem asi v polovině kopce, tak se také otočil a následoval svoji rodinku. Nejdříve snad ještě řekl: „Tentokrát Vám to prošlo, ale příště už asi ne“. Nám však ještě hodně dlouho trvalo, než jsme se nevěřícně odlepili z místa s pocitem, že jsme přežili svoji jistou smrt. Hub jsme měli již dost nasbíraných, ale i kdyby ne, stejně jsme se otočili ke své zpáteční cestě. Byl to můj první osobní kontakt s divokými prasaty a doufal jsem, že i poslední.

„Čertova zeď“ - skalní zeď tvořená třetihorní žílou z čediče vypreparovanou z okolních druhohorních pískovců. Šířka zdi je 1,5 – 3 m a její délka je od Světlé pod Ještědem k Bezdězu to je kolem 20 km. Převážná většina zdi je již bohužel vytěžena pro stavbu silnic a podobně. V tomto úseku je proto možno narazit pouze na její zbytky. Největší dochovaná část zdi je mezi obcemi Kotel a Smržov.

V poslední době se započalo s čištěním této lokality především od náletových dřevin, a tak vše je více viditelné i přístupné nejen pro pěší, ale i pro cyklisty. Přibylo zde při cestě i jedno vzpomínkové místo na člověka, jehož zájmem se stala historie „smírčích křížů“. Čertova stěna je přístupná jak od cesty, tak i ze strany lesa. 

V horní pasáži nalezneme zbytek čedičové zdi, která dostala název Čertův stolec a její výška je až 10 m, délka asi 12 m. Chce to však prohlédnout si zeď nejen ze strany od cesty, ale také ze spodní strany lesa, odkud je překvapivě výška mnohonásobně vyšší.

V jedné části nalezneme vskutku vhodné místo k odpočinku a snězení nějaké té dobroty, kterou jsme si s sebou přinesli. Nalezneme zde také velkou „Čertovu hlavu“, která na zdejší místo dohlíží a pamětníci o ní vyprávějí četné příhody, právě tak jako o vzniku celé Čertovy zdi. Jeden z příběhů je zaznamenán na naučném zastavení při vlastním vstupu do lesa. Čertova zeď je pozoruhodná tím, že její masiv je složen z vodorovně položených čedičových sloupců. Čertova zeď je vyhlášena za národní přírodní památku.

K Čertově zdi se nejsnáze můžeme dostaneme z Kotle po modré turistické značce a, kdo nemá orientační smysl, vrátí se stejnou cestou zpět. Kdo je na tom s orientací lépe, dojde na konci Čertovy zdi k příčnému hlubokému zářezu – rokli, kterou přejde. Na jejím vrcholu se dá doprava po lesní pěšince, která vede severním úbočím pozvolna z kopce dolů. Pěšinka ho asi po čtyři sta metrech dovede na kraj lesa, kde pod sebou uvidí v údolí vesničku Zábrdí.

„Zábrdí“ je malá malebná vesnička ukrytá v údolí. Kdo si však našel čas k přečtení „Šlamborovy kroniky, bude již vědět, že tato vesnička v minulosti sehrála velice důležitou roli, a to při boji o zřízení školy. Boj se nakonec přeci jenom podařilo vyhrát, a tak děti z této lokality již nemusely docházet do školy do vzdáleného Českého Dubu. Dnes již škola však neslouží svému poslání, právě tak jako objekt pošty, krámu či hospody.

Kdo si v Zábrdí najde čas k bližšímu průzkumu, jistě zajde též k nejvýše položenému statku na stráni pod lesem. Zde pak najde nejen zčásti ukrytou hezkou kapličku, ale na stěnách statku hezky zpracované náboženské motivy, či pro nás již nezvykle vytvořené popisné keramické číslo domu.

Ze Zábrdí již jdeme po silničce, která se klikatí údolím a je zpočátku skryta v lesním hvozdu. Ten však pomalu začne ustupovat v palouky a otevřenou krajinu, která nás přivede přímo až k fotbalovému hřišti v Osečné. Kdo bude volit ke svému návratu tuto jinak nenáročnou trasu, bude odměněn překrásnými partiemi nejen lesních hvozdů, ale z četných míst i krásnými výhledy, nejen na Podještědí.

„Český Dub“ prastaré město, které získalo městská práva již roku 1260. Zachován raně gotický půdorys a zbytky opevnění. Jádro města je městskou památkovou zónou. Již ve 13. století patřil Český Dub řádu johanitů. Ti zde postavili opevněnou komendu. Ta byla roku 1564 přebudována na zámek, který vyhořel roku 1858 a byl tehdy z části zbořen. Z jeho zbytků byla vybudována hospodářská stavení.

V roce 1991 byly znovu objeveny v podzemí tohoto objektu původní prostory johanitské komendy, které byly od roku 1993 zpřístupněny veřejnosti, a to v souvislosti s předpokládaným svatořečením blahoslavené Zdislavy, případně s historicky neověřenou domněnkou, že tehdejší klášter založila. V podzemních prostorách nalezneme celou řadu zajímavostí včetně kaple. U zámku park se vzácnými dřevinami.

Původní gotický kostel sv. Ducha, byl vypálen roku 1421. V roce 1530 byl přestavěn renesančně a znovu ve 2. polovině 17. století byl pro změnu přestavěn barokně. Raně barokní kostel Nejsvětější Trojice byl postaven po roce 1680. Původní renesanční radnice z roku 1565 byla necitlivě renovována v roce 1907. Barokní mariánský sloup pochází z roku 1723.

Po prohlídce náměstí, přilehlých budov a johanitské komendy nám již zbývá návštěva muzea Karolíny Světlé. Nejlépe se k němu dostaneme procházkou přes park, kde naší pozornosti mimo jiné neunikne kuriózní zadní vstup do kostela a celá řada dalších zajímavých staveb, které souvisely s továrníkem Schmittem a jeho zetěm Blaschkem.

Podještědské muzeum Karolíny Světlé nás bude asi nejvíce zajímat z toho důvodu, že na Karolínu Světlou zde narážíme velice často při svých toulkách přírodou, ať je to místo kde pobývala, či místa jejích románů. Muzeum je umístěno v tzv. Blaschkově vile.

Na nádvoří najdeme hezkou roubenou studnu, u které můžeme obdivovat především dřevěné ozubené převody pohonu zvedacího mechanizmu. Mimo stálé expozice, při troše štěstí si zde můžeme poslechnout třeba i hudební koncert, který zde bývá pořádán.

Při prohlídce vnitřních interiérů se podrobně seznámíme s jednotlivými místy v Podještědí, kde Karolína Světlá bydlela. Jak tato stavení vypadala, si prohlédneme na dobových fotografiích. Prohlédneme si též, jak v té době byly místnosti zařízeny.  Uvidíme nejen její pracovnu, ale též pracovnu jejího manžela. Nahlédneme i do míst, kde autorka hledala inspiraci pro své povídky a romány. Karolína Světlá se však nevěnovala pouze psaní, ale s oblibou i návrhářské práci. Můžeme si zde proto prohlédnout například i její krásný návrh na divadelní kulisy k Hubičce.

V jednotlivých místnostech nás zaujme nejen dobový nábytek, ale třeba i cestovní truhla a cestovní WC. Jistě budeme zde obdivovat i skvostná kachlová kamna, či historický fotoaparát.

„Kněžičky“ jsou jakýmsi předměstím Českého Dubu se zastávkou autobusu, kterou můžeme využít pro zkrácení své cesty do Malého Dubu právě tak, jak jsem učinil já při poslední své návštěvě. Tuto oblast jsem si vybral záměrně proto, že jsem zde ještě nebyl, je málo navštěvovaná a nachází se zde Rasova rokle. Rasova rokle je opět jedním z míst Čertovy zdi, tentokrát však v podobě zcela vytěžené části zdi, po níž zůstala jáma s 20 metrů vysokými stěnami ze silně vápnitých vrstevnatých pískovců.

Z Kněžiček jsem šel cestou do Malého Dubu. Byla neděle, krásný slunný den, který byl příslibem příjemné cesty a pěkné viditelnosti do kraje. Slunce to však vzalo pořádně do svých rukou, a tak v dopoledních hodinách již byl pořádný žár. Rychle jsem se vysvlékl, batůžek nasadil na záda a přes krk přehodil svlečené tričko, abych se trochu chránil před sluncem.

Před Malým Dubem je vybudovaný rybníček, který upoutal moji pozornost právě tak jako volavka popelavá, která se sem vydala hledat něco k snědku. Ač jsem ještě byl hodně daleko, nechtě jsem ji vyplašil. Obdivoval jsem, jak se lehce vznesla z vodní  hladiny a majestátně plula oblohou k nedalekému lesíku. Zde roztáhla svá křídla a elegantně přistála v koruně jednoho z krajních vysokých stromů. Ten se stal jejím pozorovacím místem a toto místo neopustila po celou dobu, co jsem byl v dohledu. Fotoaparát jsem měl náhodou v ruce, a tak celou ojedinělou scénu jsem se snažil zachytit, ač se vše odehrávalo na velkou vzdálenost a v mnoha místech mi výhled ještě zakrývaly stromy.

Ve vesničce je možno si prohlédnout celou řadu zajímavých stavení. U rozcestí nalezneme i pěkný křížek.
Z Malého Dubu jsem využil žlutou turistickou značku, která mi postupně dělala společnost až do Osečné. Cesta zde vede volnou krajinou, kde není ani trochu stínu. Jsme zde přímo jako v rozpálené peci, kdy z nás velice rychle začínají stékat potůčky potu. Jedinečností tohoto místa je však skutečnost, že když se otočíme zpět ze směru naší cesty, jsou nám nabízeny překrásné výhledy do širého okolí. Vše však má jednou svůj konec, a tak cesta pomalu opouští volnou krajinu a je zahalována z obou stran příkrovem lesa. Ten na nás vdechne příjemnou lesní vůni a především krásný chládek. Cesta nás zde nutí co chvilku zastavit, pozorovat krásy lesa a poslouchat ptačí koncert.

„Nevšední zážitek“ v jednom místě lesa mne podmanivost místa tak silně zaujala, že jsem si sedl, na malém paloučku, vyndal své skrovné zásoby, pojedl a popil. Ani nevím, jak se to stalo, lehl jsem si na mechové lože a usnul jsem. Toto se mi však nikdy nestává a co bylo pravou příčinou zda únava – či osud, je ukryto asi ve hvězdách. Ve spánku v podvědomí jsem však začal vnímat tichý dusot provázený jemným chvěním země, který však stále nabýval na své intenzitě až přešel v mohutný hukot řítícího se vlaku. Probírám se z polospaní, otevírám oči a nechci vůbec uvěřit tomu, co vidím. Ve vzduchu se zdvíhají s lehkostí vánku kopyta, která však o to více s těžkostí způsobenou váhou těla zvířete dopadají na zem, aby vzápětí po odrazu opět zopakovala svoji předešlou dráhu. Kopyto střídá kopyto a tam, kde kopyta jednoho zvířete opouštějí místo, jsou vzápětí nahrazeny kopyty dalšího zvířete, která za sebou běží jako spojené vagóny rychlíku. Neuvěřitelný řítící se živý vlak mne již přejel a do dáli se mi ztrácí pohled na záď posledního vagónku v podobě zadku divokého prasete, který mi na pozdrav ještě mává svým zvednutým ocáskem. Nikdy bych nevěřil, že divoké prase dovede běžet tak obrovskou rychlostí a přitom se ani nevyhýbat překážkám, které raději porazí a rozšlape. Vznikne po něm v podrostu průsek, jako kdyby tudy projel přinejmenším tank. Měl jsem pouze to štěstí, že jsem ležel jen nepatrně vzdálen od jejich zvolené trasy, jinak bych byl asi rozdupán na kaši. Prasata byla pravděpodobně z nějakého místa své pastvy vyrušena a nyní ve spěchu opouštěla revír. Kolik jich bylo, nedovedu říci, ale bylo jich strašně moc. Snad to bylo vskutku mé poslední setkání s divokými prasaty. Ještě nyní se mi v noci občas stává, že ve snu slyším hukot kutálejícího se kamení dolů z kopce a místo kamene na mne zlověstně kouká hlava statného kňoura, nebo hukot řítícího se vlaku, kdy otáčení kol je nahrazeno pohybem kopyt nahoru a dolů.

* * *

FOTO pro CzechFolks.com © archív Luďka Horkého

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Luďka Horkého:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ludek-horky/

Dobrá třetina pranostik se pak nevztahuje k žádnému svatému, je to zkrátka pranostika májová. Ale vůbec nejzajímavější je pranostika o blahodárném kožuchu, která se může vyskytnout od 10.května až do 13.června a platí vlastně po celý kalendářní rok.

Svatba v máji volá na máry.
Kam se nese první bouřka, tam ostatní za ní táhnou.
Na mokrý květen přichází suchý červen.
Máj-li déšť nedá, červen se předá.
V půli května je už zima za námi.
Studený máj, v stodole ráj.
Mokrý máj, také ráj.
Je-li už máj zahradníkem, není stodol milovníkem.

Máj má být chladný ale ne studený.
Mnoho chroustů v máji – dobrý rok.
Když máj vláhy nedá, červen ji předá.
Suchý březen, mokrý máj – bude humno jako ráj.
Májová voda vypije víno.
V máji hřímoty nedělají trampoty.
Chladný květen, červen vlažný jest pro sýpky i sudy blažný.
Roj včel v květnu má velkou cenu.
Chladný máj bude-li rositi – mnoho sena budeš kositi.
Roj který se v máji rojí, za plný vůz sena stojí.
Dobrý květ třešní značí dobrý odkvět obilí.

Chladna o Jakubu a Filipu jsou zlým znamením pro polní plodiny.
Je-li však v čase tom tepleji, tu nadchází teplé a příjemné počasí.
To platí též, když počasí je deštivé.
Prší-li na sv.Jakuba a Filipa v noci, bude úrodný rok.
Prší-li na prvního máje, úroda píce malá je.
Velká chladna o Jakubu nesou osení záhubu.
Svatý kříž – ovcí stříž

Déšť na sv.Mamerta přináší soužení, neboť v něm nic dobrého není.
Svatý Pankrác, Servác, Bonifác – ledoví bratři – přinesou chladna jak se patří.
Do Serváce není léta, po Serváci s mrazy veta.
Svatá Žofie políčka zalije.
Kdo o Janě len zasívá, ten stébla zdéli loktu mívá.
Na Urbana teplý pěkný den, bude suchý červenec i srpen.
Vinná réva nedbá toho, bude mít vína mnoho.
Pro Havlovo žito a Urbanův oves netřeba dělat v stodole místo
Urban krásný vyjasněný, hojným vínem nás odmění.
Na Urbanův den pospěš síti len.
Svítí-li slunce na sv.Urbana, bude úroda hlavně ve víně.
Do svatého Ducha nesvlékej kožucha, po svatém Duchu zůstaň v kožuchu.

Kdy mají v květnu svatí svůj svátek?

Sv. Filip a Jakub 1.5. – svatý kříž 3.5. – sv.Mamert 11.5. – sv.Pankrác 12.5. – sv.Servác 13.5. – sv.Bonifác 14 5 .- sv Žofie 16.5. sv.Urban 25.5.. svatého Ducha od 10.5. do 13.6.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Olgy Janíčkové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/olga-janickova/

Fotografie pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

„… Čím vyšší právní kulturu má národ,
tím více je demokracie (…)  Silná a vyspělá
právní kultura dokáže zabránit mnohým
tragédiím i historickým zvratům. …“

Pavel Wonka

24. výročí smrti Pavla Wonky

mi málem proklouzlo mezi prsty nebýt upozornění Jana Šinágla na vzpomínkovou demonstraci v Trutnově, kterou pořádá jeho bratr Jiří a na které se dnes ve čtvrtek, právě v těchto hodinách, co toto píši, setkají společně všichni jeho přátelé a známí. 

Zemřel zbytečně

na následky mučení ve vězení 26. dubna 1988, tedy v době takříkajíc počátků duchovní obrody, kdy Východ i Západ oslavoval pád diktátorů, tleskal Gorbačovi a nešetřil slovy uznání pro jeho pererstrojku a glasnosť, tedy otevřenost. Zemřel tedy nikoli v době hlubokého totalismu, ale v době demokratizace v Rusku, která udávala tón i našim papalášům. Přesto se ještě tehdy našel v naší společnosti ne jeden, ale hned desítka lidských zrůd, které nikoli proto, že musely, ale z vlastní zvrácenosti a iniciativy přikládaly ke smrti Pavla Wonky po několik týdnů, kdy byl vězněn, systematicky polínko po polínku.

P.W. byl synem dělníka a pocházel z českoněmecké rodiny. Narodil se do doby, kdy v pohraničí ještě neutichly národnostní vášně, na které ostatně doplatil právě jeho otec. Možná kdyby se nechal vysídlit s ostatními Němci, kdyby netrval na tom, že doma je v Čechách, neuštvali by ho noví osídlenci a Pavel nemusel vyrůstat bez otce s vědomím spáchaného bezpráví. Právě tady bychom měli hledat kořínek až umanutého boje Pavla Wonky za pravdu a spravedlnost. Bojoval za ni od mladistvých let i tehdy, když se všichni ostatní stáhli do pozadí a drželi se zásady „držet hubu, držet krok.“

Tohle neplatilo pro Pavla Wonku. Upozorňoval, kritizoval, dráždil hada bosou nohou… Vězněn byl celkem třikrát, vždy za kritiku komunistického režimu. Ve vězení byl systematicky týrán a šikanován.

Poslechněme si jeho hlas v jednom z posledních dopisů:

„(…) přes měsíc týrán fyzicky i psychicky… již dvakrát jsem se zimou zhroutil… Psychicky jsem deptán, zbaven veškerého práva, slyším a prožívám zde jenom křik, nadávky a šikanování. Od 17. srpna 1987 jsem v izolaci nebo na samovazbě… Včera na mé cele zatopili, abych byl schopen předstoupit před soud. Zadržují mi veškerou korespondenci … Vlivem zimy a brutálního zacházení jsem již ztratil schopnost dopisy psát. (…)

(…) v jiných celách zavřeli okna, ale u mě ho nechali otevřené a z cely se stala větrací štola. Průvan mi rozdíral klouby, trpěl jsem nesnesitelnými bolestmi v kyčlích a kolenou.(…) nohy mně ztuhly a zmodraly, dostával jsem křeče a ztratil v nich hybnost. (…) nechávali mě bez pomoci na cele (…) Všichni viděli, že nemohu pořádně chodit ani vstávat z pryčny. Do toho jsem začal držet hladovku, prohlásil jsem, že raději zemru hlady než zimou. (…) smáli se mi, že mi prý nechutná. Nakonec jsem to řešil tak, že jsem se svlékl a seděl svlečený v průvanu tři dny. Chodili se na mě dívat. Teprve po třech dnech pro mě přišli, byl jsem zhroucený, začali mě různě týrat a mučit, plakal jsem a říkal, aby mi dali pokoj… (…)obávám se, že ze mě udělají třesoucí se lidskou trosku.“

A Pavel Wonka ještě jednou,

tentokrát z posledního dopisu nadiktovaného spoluvězni 16. 4. 88 pár dní před jeho smrtí:

„Několik dní jsem o sobě nevěděl. Zvracím. Vše se se mnou točí. Jsem zcela bez vlády. Jídlo jsem měl naposledy před zatčením. Nemohu ani pít (…) Všechnu tekutinu zvracím. Nevím, jak dlouho vydržím. Včera večer jsem se po několika dnech probral k sobě. (…) Díky neustálým výplachům úst vodou se držím při životě. Spolknout nic nemohu. (…) Trpím i bolestmi pohybového ústrojí a ledvin. To víte, ležet na břichu, pod otevřeným oknem celý týden není legrace. Bylo proti mně použito mnohé mučení a násilí. (…) mám zmrzačené ruce (a) další části těla. Najdou se totiž tací, kteří mne dokázali bít pendrekem do hlavy a zmrzlých prstů u nohou, i při přenášení k lékaři.“

Je nutné nebo vůbec možné něco dodat?

Pavel Wonka zemřel ve vězení 26. dubna 1988 coby poslední politický vězeň komunistické éry. Bylo mu pětatřicet let. Maminka paní Wonková svého zmučeného syna po pouhých třech týdnech nepoznala… a identifikovala ho až podle v dětství ulomeného zubu! Já myslím, že tato skutečnost je výmluvnější než všechny výpovědi.

Rehabilitace??

Po roce 1989 byl Pavel Wonka rehabilitován, ale k potrestání viníků nikdy nedošlo. Ne snad proto, že by byli v anonymitě, že by se o nich nevědělo. Do posledního výkonu trestu byl odsouzen JUDr. Marcelou Horváthovou, a to i přesto, že ho k soudu přivezli v těžkém zdravotním stavu, v kolečkovém křesle a zcela zbídačelého, takřka neschopného promluvit. Později se tato zastánkyně práva a spravedlnosti hájila tím, že si toho nebyla vědoma… neviděla a nevěděla… a byla osvobozena! Své povolání – jak jinak – vykonává dodnes. A byli tu další: vězeňský lékař přezdívaný „mengele“, bachaři, dohližitelé. Z toho lze odvodit jen jedno: Pocit vědomí beztrestnosti pro bývalou vládnoucí třídu a ty, kteří k ní patřili, dál přetrvává.

Na počest Pavla Wonky

byly pojmenovány ulice a některá města mu udělila čestné občanství. Jeho rodné Vrchlabí mlčí. Ale i pro tohle jako by měl Wonka dávno před svou smrtí jasno, když v jednom ze svých textů píše:

„V málokterém státě na světě panuje tak velká národní nesnášenlivost jednoho občana k druhému. Kde jsou kořeny této nesnášenlivosti? Nepochybně tkví v dávné minulosti i blízké budoucnosti. Ponechme však tyto otázky stranou a zaměřme se na přítomnost a budoucnost. Vždyť z této národní nesnášenlivosti může vzniknout obrovská národní katastrofa. Tragédií je i skutečnost, že tuto nesnášenlivost přenášíme na další generace. Snažíme se ji potlačit? Nikoliv. V mnoha případech se v lidech rozněcuje pocit křivdy, zatrpklosti, bezmocnosti, apatie, nenávisti i odporu. (…)“  

Mnohé pomníky byly strženy a bývalí tyrani odsouzeni. Proč tedy mám pocit, že jsme ani třiadvacet let po Sametu neodsoudili ty pravé a už vůbec ne ty, kteří diktátorům a jejich režimu umožnili stoupat stupínek po stupínku až na piedestal na Letné, až na Hrad?

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Fotokoláž pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde.

***

„Děvín“ - zřícenina hradu na pískovcovém ostrohu. Hrad byl postaven v 13.století a je pustý již od 17. století. Poslední úsek cesty ke vstupu do hradu je hodně strmý, ale i postižený člověk jej může překonat. Je zde vybudováno nové dřevěné schodiště, které umožňuje snadný přístup do vnitřních prostor hradu oproti minulosti, kdy přístup byl pouze po hladkých kamenech, a tak dosti nebezpečný.

Ve zřícenině hradu nalezneme zbytky sgrafit, ale také původní studnu, či staré stromy, které zde nyní hlídají toto místo a některé poskytují i pěkný ukryt před nepřízní počasí, či při hře na schovávanou. Z několika míst hradu jsou mezi stromy průzory do okolí, především pak na Hamr na Jezeře.

Kdo má rád večerní procházky, může se na prohlídku tohoto místa vydat i po večeři, neb se to dá v poklidu stihnout.

Kdo použije ke své cestě či procházkám zadní vojenskou cestu, nebude nikdy zklamán. V těchto místech jsou pěkné lesní partie, nalezneme celou řadu zajímavých balvanů rozličných tvarů. Z mnohých míst jsou odtud nádherné výhledy především do oblasti Ještědu. V korunách stromů nám budou vyzpěvovat ptáčci a na pastvinách můžeme vidět srnčí – nejen ve večerních hodinách s nadcházejícím soumrakem. V těchto místech nalezneme velké množství hub, borůvek a brusinek.

„Prameny Ploučnice“ se nacházejí na rozhraní obce Osečná a Janův Důl a stojí jistě za zhlédnutí. Toto prameniště je označováno jako jedno z nejvydatnějších ve střední Evropě vůbec. Vydatnost pramene neklesá ani v době velkého sucha.

Velké množství pramenité vody napájí Jenišovský rybník, který na prameniště přímo navazuje. Vytékající vody tvoří základní tok Ploučnice. Z rybníka odtékala voda náhonem do tři sta metrů vzdáleného Jenišovského mlýna, který byl v provozu ještě v roce 1962. V době mé první návštěvy byl mlýn v dosti zchátralém stavu, v současné době se začal čistit původní náhon, a tak se zde snad bude blýskat na lepší časy. Tento potok v obci Osečná a Kundratice ještě v třicátých letech poháněl další čtyři mlýny a dvě provozovny, kde voda poháněla mlýnská kola, či vodní turbíny.

Čtyři sta metrů od pramene Ploučnice je čerpací stanice pitné vody pro Osečnou a Lázně Kundratice. Velká vydatnost těchto pramenišť byla v l. 1970 – 80 snížena asi o pětinu živelnou činností uranových dolů v nedaleké Stráži pod Ralskem. V této oblasti bylo vyvrtáno velké množství průzkumných a hydrogeologických vrtů, které narušily podloží pramenů. V blízkosti čerpací stanice vody přímo při cestě nalezneme pozoruhodný skalní útvar, který jistě nepřejdeme bez povšimnutí. U mnohých místních lidí má název Divadlo.

Délka celého toku Ploučnice z Osečné až po Děčín měří více jak 105 km. Zatímco v horní části toku se jedná o útlý potok, zarostlý břehovými porosty a klikatící se lukami a lesními porosty v písčitém i hlinitém řečišti, na svém konci vytvarovala již Ploučnice údolní nivu. Ploučnice je pravobřežní přítok Labe a ústí do Labe pod děčínským zámkem. Na některá zajímavá místa kolem toku Ploučnice se společně i v našem povídání podíváme.

„Hamerská strouha“ se nachází poblíž lázní a bez potíží se do ní dostaneme pěšky. Znamená zajít pouze na Chrastnou k rybníku Jordán. Cestu je možno si zvolit po státní silnici nebo zadní cestou za lázněmi, kudy je to sice o nějaký ten krok delší, ale bezpečnější a pohodlnější.

U Jordánu nalezneme restauraci, v které se můžeme občerstvit, ale i slušně ubytovat. Vody Jordánu nás mohou zlákat k vykoupání, právě tak jako k pozorování hladiny.

Hamerskou strouhu nalezneme pod Caravan clubem,  který leží na břehu Jordánu. Zde v kraji lesa je můstek přes potok Ploučnici. Půjdeme-li po toku potoka, začne se v těchto místech pomalu tvořit větší a větší zářez do obou stran břehů, který vytvoří krásný kaňon zvaný Hamerská strouha. V lesní partii vede po levé straně toku potoka lesní cesta, kterou můžeme využít asi tak v úseku 800 m, pokud nechceme potok sledovat lesem.

V těchto místech nalezneme božský klid, kdy se můžeme plně soustředit pouze na vnímání hlasů přírody. Nad hlavou nám budou šumět koruny statných stromů a jejich šumění bude doprovázet ptačí zpěv navíc podbarvený orchestrem bublajícího potůčku. Pokud se budeme chovat tiše, můžeme zahlédnout i srnčí zvěř, které je zde hojně.

V jednom místě se kaňon částečně rozevírá a tvoří jakousi menší pánev a toto je místo, kvůli kterému jsme sem především přišli. V tomto místě v minulosti stával skautský tábor s důmyslnými stavbami, svědčící o nápaditém životě skautů. Při mé poslední návštěvě vše však již bylo bohužel zničeno. Dominantou tohoto místa je jistě malý vodopád, jehož vody jsou využívány pro uměle vytvořené malé jezírko.

Úžasnou scenérii zde vytváří pískovcový útvar, kolem kterého se jako velký had  kroutí protékající Ploučnice. Barevnost scenérie vyniká především v časných ranních hodinách, nebo pak s nadcházejícím soumrakem. Ojedinělost tohoto místa mne vždy lákala k novým dalším a dalším návštěvám. Nepřehlédnutelné je zde i místo určené k modlitbě

„Stráž pod Ralskem“, kudy budeme při svých cestách velice často projíždět, pokud budeme ke svým cestám využívat autobusovou dopravu; je místem přestupním pro další autobusová spojení. Půjdeme tudy však i na svých četných pěších toulkách z přilehlých lokalit našeho průzkumu.

Město vzniklo jako podhradí hradu Stráže ve 13. století. Na město byla Stráž povýšena v roce 1543. Nalezneme zde barokní kostel sv. Zikmunda z l. 1772 – 79, Mariánský sloup z roku 1721, kapli sv. Josefa z roku 1722 nad městem. Po druhé světové válce zde byla rozvinutá, dnes již omezená, těžba uranové rudy. Budeme-li v tomto místě i jeho okolí, nemůžeme přehlédnout zalesněný kuželový vrch Ralsko, který je vysoký 696 m/m a je vždy naším dobrým orientačním bodem. Na jeho samém vrcholu je zřícenina hradu Ralsko.

„Mimoň“ jako městečko je připomínaná v r. 1385, kdy patřila Vartenberkům, městem se stala v roce 1843. Původní zámek a radnice  byly zbořeny v roce 1985. V městě je dochován větší počet „dřevěných předměstských domů“ z 18. století. Jinak zde nalezneme raně barokní kostel sv. Petra a Pavla z let 1661 – 63, raně barokní faru z let 1675 – 77 a raně barokní kapli Božího hrobu. Pro nás je však místem, kam se můžeme pohodlně přesunout autobusem a ušetřit si tak pěknou řádku kilometrů. Toto místo však budeme muset navštívit vícekrát, neb za jednu návštěvu není možno zhlédnout všechny zajímavosti z této lokality. U nejzajímavějších míst se zastavím v následujících řádcích.

„Vranovské skály“ jsou přírodní památkou se zajímavými pískovcovými skalními útvary a význačnou květenou. Jejich návštěva je ideální jako samostatný výlet, neb je zde stále co objevovat a na co se koukat. Jsou položeny na jižním svahu Ralska. Již při příchodu do Vranova „starou stromovou alejí“, kterou v minulosti chodila četná procesí nejen ke kapli, na nás dýchne kouzlo této lokality. V lesní partii před námi je již vidět rozseto několik skalních útvarů, kterým pak vévodí vlastní vrch Ralsko. O jedinečnosti těchto míst jistě svědčí i skutečnost, že mnohá místa zde byla použita filmaři k natočení přírodních sekvencí nejen k pohádkám. Jedním takovým místem je například krásný pískovcový útvar „Džbán“.

Z lásky k ženě je možno učinit vše, co je lidská fantazie schopna vymyslet. Jedním takovým malým příkladem je zde vybudovaná Juliina vyhlídka. Již vlastní přístup je tak trochu tajemný a romantický, aby byl následován momentem překvapení v podobě překrásného výhledu do blízkého i vzdáleného okolí.

„Hrad Ralsko“ byl založen Vartenberky ve 14. století. Po husitských válkách hrad rychle střídal majitele, až byl dobyt žitavským vojskem roku 1468. Od té doby zde působili loupeživý rytíři a penězokazci. Z hradu se stala zřícenina, která si zachovala část paláce s věží. Od zříceniny je výhled i na četná vzdálená místa.

Výstup k samému vrcholu je fyzicky velmi náročný, ale stojí za to. K vlastnímu výstupu na zříceninu hradu můžeme použít severozápadní červenou turistickou stezku z Novin. Tato trasa je dle mého názoru o trochu pozvolnější a umožňuje nám z mnoha míst nejeden zajímavý pohled do kraje. Samozřejmě na severních svazích je zde trochu jiná fauna a flóra, jak na svazích jižních, a tak je pěkné projít obě trasy. Ke svému návratu pak jít jihozápadní červenou trasou, která nás dovedou přes Vranov do Mimoně, odkud budeme mít širší možnost ke svému návratu.

Vlastní výstup si však chce také trochu naplánovat s ohledem na předpověď počasí, neb výhledy z vrcholu jsou zde velice často zahaleny do mlžného oparu. Také času je vhodné zde mít více, neb je zde vskutku co objevovat nejenom na svazích, ale i na samém vrcholu.

„Průrva Ploučnice“ je úzká skalní soutěska, o délce asi 150 m s hloubkou 5 – 12 m, kterou si prorazila řeka Ploučnice v pískovcovém podkladu na severním úpatí Ralska a jižním úpatí vrchu Lipka. Zčásti byla upravena umělým tunelem. Místo, kde Ploučnice do soutěsky vtéká, je přístupné velice obtížně po strmém skalním srázu stejně jako pohled do soutěsky. Velice dlouho jsem toto místo hledal, neb není označeno a v době své návštěvy jsem se bohužel nemohl nikoho osobně zeptat. O to větší však byla moje radost z místa nelezení doprovázená skutečností, že jsem v tento den mohl předat svůj batůžek Jarušce a sám se na průzkum průrvy vydat pouze s fotoaparátem v ruce. Voda v té době byla dosti studená, ale s ohledem k tomu, že jsem v tomto roce již měl za sebou slušné otužování, nedělala mi tato skutečnost žádný problém. Jedinou obavou bylo to, abych si bosé nohy nepořezal o nějaké sklo, nebo ostrý kámen. Dno koryta bylo velice kluzké, a tak bylo nutno zvažovat každý krok a dle možností se ještě přidržet stěn vlastního tunelu.

Jaruška se mne snažila alespoň pohledem najít někde hluboko ve skalách a současně dojít k vlastnímu výtoku z tunelu, které mělo být naším místem shledání. Již první metry v tunelu mne zcela uchvátily ojedinělostí zbarvení pískovcových stěn přecházejících do krásných odstínů barev. V místě, kde prosvítá denní světlo do tunelu, je nejen velký průzor skalním masivem, ale také výtok vody, která poháněla mlýnské kolo. Ve vlastním tunelu je jinak šero, na které si během své cesty zvykneme a není problémem se snadno orientovat v naší cestě.  

Když jsem došel na samý konec tunelu, bohužel jsem zjistil, že z vlastního vyústění tunelu není možno jakýmkoliv způsobem sejít dolů, pouze skokem do vody níže položeného jezírka. Tuto cestu jsem však nemohl zvolit z toho důvodu, že jsem neměl kam schovat můj fotoaparát. Nezbývalo proto jiné řešení, než se otočit a cestu tunelem si ještě jednou zopakovat a to opačným směrem. Celou zpáteční cestu se mi podařilo zvládnout bosky až k vlastnímu jezírku, které je tvořeno vodou vytékající z průrvy. Samozřejmě jsem nemohl odolat pokušení si  v jezírku trochu zaplavat a ještě trochu si pořádně smočit tělo. Kdo však netouží po takovémto dobrodružství, má možnost se k výtoku z průrvy Ploučnice snadno dostat z jižního konce silničního mostku v obci Noviny pod Ralskem. V poslední době je zde u jezírka i postavena občerstvovací stanice, která nám nabídne něco k pití, či zakousnutí, což je v letním čase jistě velice pozitivní.

Zcela jistě asi technickou raritou bylo umístění mlýna na vrcholu skalního masivu z pohledu zásobování mlýnského kola vodou. Poblíž mlýna najdeme dvě pěkné roubenky, které jistě neuniknou naší pozornosti.

„Malé Ralsko“ nenabízí žádné pozoruhodnosti, zato však zde nalezneme velice pěknou přírodu. Můžeme se třeba jen tak toulat, nebo využít červenou tur. značku, která nás z Novin, kam jsme třeba přijeli autobusem, přivede do Průrvy Ploučnice a pak dále pohodlnou cestou po rovině do Stráže pod Ralskem. Z tohoto místa se pak vrátíme autobusem zpět do lázní.

„Srní potok“ je místo, které by si neměl nechat ujít ten, kdo má rád panenskou přírodu. Do míst Srního potoka vede žlutá turistická značka z Pertoltic pod Ralskem a přivede nás na Vranovské skály. Trasa v tomto úseku měří cca 3 km a přivede nás do lesa pralesního typu, kde je stále na co se dívat a co obdivovat. Tuto cestu lze dle libosti spojit s jakýmkoli okruhem v této partii.

* * *

FOTO pro CzechFolks.com © archív Luďka Horkého

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Luďka Horkého:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ludek-horky/

Ale Kolja zase jednou dělá hluchého, anebo si chce hrát na schovávanou. A tak pokračuju ve svém jednostranném dialogu, až mě konečně napadne vyjít na zahradu. A tady jsem ho našel, lenocha! Leží v trávě, rozvalený na zádech, všechny čtyři nohy natažené do všech světových stran, jako by se právě protahoval. Taky mě to mohlo napadnout, že si zase bude jednou opalovat svoje bledé břicho!

„To ti neztmavne, i kdyby ses válel na sluníčku od rána do večera,“ bručím. Jenže povídejte to psovi! To je jako vykládat lidem o ozónové díře a škodlivosti slunečního záření.

„To mě neslyšíš?” zavrčel jsem už trochu nevrle.

„Ále slyším. Když to sluníčko tak pěkně hřeje.” Kolja se převalil na bok a opatrně otevřel oslepené oči celé hnědozlaté od slunce.

„Dostali jsme e-mail od Thomase Haslera a jeho povídku!”

„To je ten austrálskej kompotysta, co dělá ty kompoty pro psy?” začal Kolja zase svým osvědčeným způsobem, aby mě co nejrychleji vytočil.

„Tak koukej, na tohle ti neskočím! Víš zrovna tak dobře jako já, že Thomas není z Austrálie ale z Ameriky a že je synem známého českého herce, skladatele a písničkáře Karla Hašlera. Ten druhý Dr. Jaroslav Kovaříček, ten také skládá hudbu a píše poezii i prózu, a žije v Austrálii. Nedělá kompoty, ale komponuje, dokonce i hudbu pro vás. Vždyť jsi od něho jako první pes v Evropě dostal cédéčko!“ Po tomhle se Kolja zvednul a došoural se za mnou zahanbeně do pokoje, kde mi položil na usmířenou hlavu do klína.

„Tak už se na mě nezlob, já vím, máš pravdu,“ začal si mne udobřovat a vysílat ke mně neodolatelně smutné pohledy. Dokonce ze sebe vymáčknul i jednu malou slzičku, takže jsem hned změknul a na všechno zapomněl.

„Tak sem pojď, ty měkoto stará, však já ti to zase někdy jindy vrátím!“ objal jsem ho kolem krku a přitiskl tvář na jeho hlavu. V tu chvíli jsem viděl, že je Kolja na vrcholu blaha a už se zase rošťák směje.

„Všiml sis, Koljo, že Thomas je jeden z mála, kdo umí i dnes dodržet slovo a povídku nám poslal ve slíbeném termínu?“

„Všiml, všiml, asi bude mít nás pejsky moc rád,“ odpověděl Kolja tak trochu smutně. „Ne každý, kdo nás má, nás taky miluje.“

Musel jsem mu dát zapravdu. Co lidí si pořídí psa jako nějakou hračku, a když je omrzí, tak ho vyhodí nebo dokonce uvážou někde v lese u stromu. Ti milosrdnější blíž u silnice v domnění, že se jejich bývalého svěřence snad někdo ujme. V té chvíli se mi udělalo zrovna tak smutno jako Koljovi. Lidé, kteří se vydávají za nejinteligentnější tvory na téhle planetě, se dokážou chovat jako ti nejhorší a poslední, bez kousku citu a  svědomí.

„Víš co, Koljo, oba víme, že lidé dokážou být zlí. Ale i mezi vámi pejsky se najdou takoví, kteří dovedou zase nám lidem ukázat pořádné zoubky. Myslím, že tohle z valné většiny pramení z naší lidské hlouposti, že na tom neseme vinu. Jak my se budeme chovat k vám, tak zase vy k nám. Tak je tomu i mezi námi dvěma – nemám pravdu? Já si z tebe dělám šoufky, legrácky a srandičky, a ty mi to zas bez pardonu oplácíš.

Už je tomu hodně dávno, co jsem znal ještě v Praze jednoho zlého foxteriéra, jmenoval se Vilda, a ten byl tak agresivní, že postupem času pokousal všechny členy rodiny. Ne moc ale občas, aby se neřeklo, si do někoho v rodině kousnul. Jediného, kterému neublížil, byl jeho páníček, malíř pan Mácha. Nevím proč, ale mne ten pes respektoval. Pokaždé, když jsme přišli k nim na návštěvu, zmizel Vilda pod pohovku a nevylezl do té doby, než jsme odešli.“

„On se tě bál?“ zeptal se udiveně Kolja a oči se mu rozšířily úžasem. „To já ne!“ dodal s určitou dávkou hrdosti. Aby to dokázal, zase si mi položil hlavu do klína.

„Asi jo, asi se mě bál, a dodnes nevím, proč. Snad cítil, že já si z něj nic nedělám. Při jedné procházce v parku, právě když se volně promenádoval po cestičce, se k němu začal batolit malý kluk. „Vildóóó, k noze!“ volal pan Mácha, ale Vilda jako by neslyšel, si to mířil rovnou k tomu malému chlapečkovi. Ten stál uprostřed cesty a jak slyšel, „Vildóóó k noze“, pusa se mu roztáhla od ucha k uchu. „Tatínků, pošééém, tatínků pošééém!!!“ křičel, že to bylo slyšet na celý park. Když oba k sobě doběhli, tak pes vpadl chlapci do náručí a ten ho radostně mačkal, až mu lezly oči z důlků a Vilda nic! Jenom pan Mácha z toho byl celý vyjukaný. Vidíš, Koljo, i takový zlý pes pozná, když ho máš rád.

***

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Václava Židka: http://czechfolks.com/plus/category/autori/vaclav-zidek/