Nejen mezi lidmi, ale i v literatuře je na ni odlišný názor. Zatímco Sinkiewicz o ní říká, že „platonická láska je takový nesmysl jako například nesvítící sluce“, jiný literát například Puškin ji naopak opěvuje ve svém Eugenu Oněginovi jako vzor vysokého morálního charakteru. A co je na takové lásce špatného? Naopak milující Taťána nepodlehla svému chtíči a zůstala manželovi věrná. I když se zdá, že platonická láska nemá dlouhého trvání, někdy se její kořínek dokáže držet v srdcích roky. Připomeňme si např. lásku Ulriky von Levetzow k Johanu Wolfgangu Goethovi. Z čeho čerpal její pramínek roky a roky po odchodu velkého básníka? Jednou jsem o nich napsala, že je to obraz platonické lásky, která má podle mne hodnotu nevyšší. V odpověď mi přišla následující věta. Nejsem si jist, že platonická láska má mít v jakémsi našem měřítku hodnotu nejvyšší.

K tomu podotýkám, že všichni nemají podmínky pro naplněný vztah. Může být podnícen čímkoliv i živočišným pudem, který z nějakých důvodů nedojde k naplnění. Někdy třeba vyklíčí láska ve stáří a tam už jiný vztah než platonický není, a přesto může být tento vztah dlouhodobý hodnotný a krásný. Anebo také mezi ženatými a vdanými partnery může vzniknout sympatie, která je pro ně požehnáním a je jen na nich, zda v sobě najdou sílu nezabřednout do lži a držet vztah pouze na úrovni platonické lásky. A taková láska pak není poskvrněna špatným svědomím, není hodna odsuzování či zavržení, ale je dokonce hodna uznání a obdivu.

Aby se takové city kvalifikovaly jako láska, tak musí mít určitou poctivost citu a dobu trvání. Musí její stopy zanechat v lidských životech určitý časový úsek. Vzplanutí na týden či měsíc nemůžeme považovat za něco, o čem hovořím.

Některé snové platonické lásky se zkazí nebo ukončí tím, že dojde k sexuálnímu styku, zavládnou vášně a tím je po všem. Málokterý vztah naplněný, pravý, nenarušují vášně a nahodilý sex, lidské negativní vlastnosti jako žárlivost a podezírání a já se proto domnívám, že platonické lásky jsou nad takové nízké vlastnosti povzneseny, že jsou poněkud na vyšší úrovni a čistší. Jedna má přítelkyně se vyjádřila: Platonická láska je určitě skvělá – nic ji nemůže zkazit, leda realita.

Ještě se vrátím s Sinkiewiczovi. Jeho výrok pokračuje: „Oddělit milostnou žádost od lásky je zrovna tak nemožné jako oddělit myšlení od bytí. Mohu myslet jenom jako člověk a zrovna tak mohu milovat jenom jako člověk.“ A k tomu musím dodat, že právě jen člověk může milovat jinak než ostatní tvorové, že je schopen vyššího stupně lásky. Připomeňme si Nerudu a Karolinu Světlou. Že je schopen dávat a brát na duchovní úrovni, že je schopen milovat pohlazením, slovem, blízkostí, vědomím, že toho druhého činím šťastným.

A proto dávám panu Richtermocovi za pravdu, že lásky mají hodnotu nejvyšší, ať už jsou pravé nebo platonické. Jsou slunce, které dává život, jsou voda, která napájí vše živé, jsou oheň, který nás hřeje, oči kterými vnímáme svět, ruce, kterými tvoříme.

***

Ilustrace pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Škvorecký a Havel byli rozdílní tvůrci, první spisovatel, druhý dramatik, i rozdílné osobnosti. Jedno však měli společné, oba se angažovali ve věcech veřejných a tím zanechali své stopy i na české scéně politické. Když zemřel Václav Havel, byl vyhlášen státní smutek, inu odešel bývalý prezident. Nad smrtí Škvoreckého truchlili jen jeho přátelé a ctitelé, inu odešel jen skvělý spisovatel a velký člověk. To je pochopitelné. Mne však k zamyšlení zaujala jedna podstatná rozdílnost mezi nimi – Škvorecký odešel do exilu a Havel zůstal v Praze. Jaký vliv měla tato skutečnost na jejich život a dílo? Jak se promítla do průběhu nedávné české historie? V dějinách neexistuje kdyby, troufnu si ale tvrdit, že kdyby Škvorecký zůstal doma, prezidentem by se zřejmě nestal, a kdyby Havel odešel do exilu, profesorem by se asi také nestal, ale exilové nakladatelství by možná založil. Byly to dvě rozdílné osobnosti – Škvorecký byl svou podstatou tvor umělecký a Havel spíše tvor politický.

Škvorecký nejevil zájem účastnit se aktivně politického života, politika se však nevyhýbala jemu. Dospíval za protektorátu, kdy nebylo možno vysokoškolsky studovat. Vydání jeho prvního románu „Zbabělci“ v roce 1958 (deset let po napsání) bylo politickým skandálem, který stál autora místo zástupce šéfredaktora dvouměsíčníku Světová literatura. Jeho literární tvorba byla plodná – povídky, romány, filmové scénáře atd. V roce 1969 byl pozván do USA přednášet, a když sledoval vývoj v okupovaném Československu, rozhodl se zůstat s manželkou Zdenou v exilu. Usadili se v kanadském Torontu, kde se Zdenou založili exilové nakladatelství Publishers 68. Hlavním organizátorem byla Zdena, ale bez Josefa by toto vydavatelství asi nevzniklo. Za dobu své existence vydali Škvorečtí 227 knih. To je úctyhodný kus vlastenecké práce. V době, kdy jejich vlast byla převálcována nechutnou normalizací, pomáhali Škvorečtí udržovat kontinuitu české kultury. Snad bude tato jejich obětavá práce jednou po zásluze doceněna. Vedle toho Škvorecký propagoval českou literaturu ve světě a jeho romány byly přeloženy do mnoha jazyků. Nezávislý spisovatel to nemá nikdy lehké, obzvláště v exilu, a to, že Škvorecký dosáhl světové proslulosti, je obdivuhodné. Obzvláště s jeho jménem, které je pro cizince těžko vyslovitelné a zapamatovatelné. Z vlastní zkušenosti vím, o čem mluvím. V tomto směru měli jeho literární kolegové Hostovký či Kundera oproti němu znatelnou výhodu.

Václav Havel se vedle své tvorby dramatické angažoval politicky již v šedesátých létech. Upozornil na sebe skvělým projevem na sjezdu spisovatelů v roce 1967. V době normalizace stal se vůdčí osobností českého disentu, což vedlo až k prezidentskému křeslu na hradě českých králů. Havel působil nejen literárně, ale také formuloval mnohé filosofické a ideologické postoje českého disentu. V roce 1975 i on založil vydavatelství literárních textů, samizdatovou Edici Petlici. Z jeho popudu vzniklo i nezávislé občanské hnutí Charta 77. Pokud se Havlovy činnosti politické týče, zůstává zde mnoho nezodpovězených otázek. V šedesátých letech stál rozhodně na straně protikomunistické, v roce 1977 mu už nevadilo stýkat se s komunisty. Z 217 signatářů Charty, kteří ji v roce 1977 podepsali, 156 byli bývalí komunisté. Zde si dovolím podotknout, že termín „bývalý komunista“ je poněkud zmatečný. Na komunistech mi nevadí tolik členství v jejich straně jako zrůdný způsob jejich myšlení, které už stálo životy milionů nevinných lidí po celém světě. Odhodit stranickou legitimaci je snadné, lze se ale snadno zbavit té mentální poruchy, jakou komunistické myšlení nejspíše je? A navíc, za bývalého komunistu by bylo možno považovat člověka, který se o své vůli s komunistickou stranou rozešel. Ti, kteří byli ze strany při čistkách vyloučeni, nejsou sice legálně aktivními členy, sami v sobě však komunistickou náležitost nepřerušili. To Havlovo bratříčkování se s komunisty se zatraceně nevyplatilo, jak vidíme ještě 20 let po mírném převratu v mezích zákona. Možná se jednou dozvíme, zdali zde šlo u Havla jen o politickou naivitu či o jiný a neodpustitelný záměr.

U obou těchto představitelů nacházíme společné rysy jako oddanost a službu národní věci.

Je tedy zajímavé zamyslet se nad tím, jak se jim dařilo toto poslání plnit za diametrálně odlišných podmínek. Škvoreckého přínos české kultuře je nesporný a nezanedbatelný. Havlova činnost disidentská i jeho hry pomáhaly udržovat Československo na mapě světa. Na tu činnost disidentskou můžeme se dnes dívat jen jako na scénu z jeho absurdních her. Nechci úděl signatářů zlehčovat, ale jasné je, že na zániku komunistického režimu neměl český disent valný podíl. Změna byla skoro vynucena a asi také dobře připravena Kremlem. Po převratu nebyl disent schopen nabídnout žádné státotvorné ideály. Havlova vznosná hesla o lásce a pravdě a „Nejsme jako oni“ způsobila více škody než dobra. A Klausova „černá čára za minulostí“ jen dokreslila jalovost českého alternativního myšlení. Já vím, s odstupem času je snadné stavět se kriticky k činům oněch dramatických dní koncem roku 1989, jenže následný marast české politiky sám dává odpověď o neúčinnosti domácího odboje.

Posledním bodem mého zamyšlení je vztah domova a exilu. Jak po roce 48 tak i po roce 68 odcházeli z vlasti nejen sociální emigranti, ale i vlastenečtí exulanti. Mnoho jich obětavě pracovalo na národním poli, jako zmíněný Josef Škvorecký. Po převratu byla většina z nás připravena vrátit se do vlasti a nabídnout své služby ve prospěch rodící se demokratické společnosti. Jak vím, většina těchto nabídek dopadla na hluché ucho. Chartisté měli o exil zájem jen potud, pokud je finančně podporoval, potom ten zájem zcela opadl. Znal jsem obětavého člověka v Sydney, který pilně podporoval Havla za dob totality, zasloužil se o inscenace jeho her v Austrálii, po převratu se k němu už Havel neznal. Z exilových osobností uplatnil se v české politice jen Pavel Tigrid, s kterým byl Havel v kontaktu již od šedesátých let. Dva emigranti, kteří se v Čechách v devadesátých létech politicky uplatnili, Egon Lánský a Jan Kavan, nikdy mezi exilové špičky nepatřili. Také by bylo zajímavé vědět, proč se tolika českým disidentům nepříčilo stýkat se s komunisty, ale exil jim pod nos nešel. Možná to bude tím, že většina exulantů by trvala na řádné demokratické přeměně a ten post-komunistický neřád by nebyla ochotna tolerovat. Ostatně když sleduji reakce českých občanů na případ skupiny bratří Mašínových a vidím, že většina národa vidí v těchto hrdinských chlapcích vrahouny, ale komunisty v parlamentu trpí, tak mne napadá, že se komunistům dílo zdařilo – poničit české myšlení. Hádám, že očista od marxistického nánosu bude trvat několik generací, pokud se ji kdy podaří uskutečnit.

Tak k takovému zamyšlení mne odchod Havla a Škvoreckého dovedl. Neočekávám, že bude se mnou každý souhlasit, to by ani nebylo zdravé, ale nastínil jsem několik otázek, nad kterými stojí za to se zamyslet. Jak ukazuje případ Škvoreckého, je možné žít v cizině a být přitom dobrým a užitečným vlastencem. Ústřední otázkou zůstává, jaký ideál své budoucnosti český národ ve své většině vzývá. Pokud se spokojí s naříkavým čecháčkovstvím, tedy nadáváním po hospodách a morálním šlendriánem, tak tam exulanti budou jezdit jen navštěvovat své rodiny a přátele. Jestliže se však ve většině lidí probudí touha po svobodném a důstojném životě, pak spolupráce domova s exilem bude nejen možná ale i žádoucí. Historicky nazíráno náš národ má hluboké kulturní tradice, lásku ku vzdělání a zdravé sociální cítění, bylo by proto škoda, aby nějak trapně zahynul na úbytě.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Jaroslava Kovaříčka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/jaroslav-kovaricek/

Originální koláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Vzpomínám si, když jsem odešla z rodného domu do Prahy, kde z okna nebylo vidět jediného zeleného lístečku, jak jsem byla dezorientovaná při ranním pohledu z okna. Nebylo žádného znamení nikde, jaké toho dne bude počasí.

A co nám zapsala moje babička ve svém kalendáři na měsíc únor?

ÚNOR

Je-li v únoru sucho a zima, bude horký srpen.
Teplo v únoru, zima v září.
Když únor vodu pustí, v led mu ji březen zhustí.
Přijdou Hromnice, je konec sanice.
Zelené Hromnice – bílé Velikonoce.

Na Hromnice zima s létem potkala se.
O Hromnicích sníh, na jaře déšť – o Hromnicích déšť, na jaře sníh.
Pakli o Hromnicích jasno bývá, ještě potom zima dodržívá,
jestli ale bouřlivo a sněžení, jisté je, že jaro už daleko není.
Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout.

Jak dlouho před Hromnicemi skřivánek zpívá,
tak dlouho bude po Hromnicích mlčet.
O Hromnicích jasný den, připrav kožich ještě ven.
Je-li o Hromnicích sníh a vítr – není jaro příliš daleko.
Na svatého Blažeje kamínek se ohřeje.

Svatá Agáta bývá na sníh bohatá.
Svatá Dorota také na sníh bohatá.
O svaté Dorotě uschne košile na plotě.
Masopust na slunci, pomlázka u kamen.
Je-li na stolici sv.Petra zima, ještě hodně dlouho potrvá.
Mrzne-li na Petra nastolení, 40 dnů bude mrznout bez prodlení.

Na svatého Matěje pije skřivan z koleje.
Svatý Matěj ledy láme – nemá-li je, udělá je.
Matěj zimu tratí nebo bohatí.
Svatý Matěj boří mosty – nebo je staví.
Po Matěji nejde liška více po ledě.
Svatý Matěj láme led, není-li ho, zrobí ho hned.

Kdy mají únoroví svatí svůj svátek?

Hromnice 2.února, sv.Blažej 3. 2., sv. Agáta 5.2., sv. Dorota 6. 2., masopust 20. 2., nastolení sv. Petra 22. 2., sv.Matěj 24. 2.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Olgy Janíčkové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/olga-janickova/

Fotografie pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zrovna včera. V těchto dnech rok co rok  na břehu Pacifiku v Západním Vancouveru (jedna z nejbohatších čtvrtí v celé Kanadě) ve stanovený den zaplál ohromný táborák a po vodách oceánu proplulo kolem cca dvacet až třicet barevně osvětlených lodí, což ve večerní tmě byla romantická podívaná. Ač alkohol se v blízkém stánku nečepoval, k dostání byla káva a horká čokoláda.

Letos jsme se dočkali šesti osvětlených kocábek plujících kolem celkem živelně, jakoby snad náhodou, a kiosek s občerstvením byl zavřený.

A tak jediné, co mě napadlo, jako už nejednou, bylo dosud nesplněné přání prožít opět po velmi mnoha letech Vánoce v Praze …                            

===

Chůze je zdravá a prospěšná, jak je jistě známo a bylo to známo i v dávné minulosti; nejeden slavný muž špacíroval s chutí. Tato aktivita je obzvláště doporučována kandidátům na kardiovaskulární problémy, a tak, coby člen takového společenství, pokud se nevěnuji intenzivnější aktivitě na tenisových kurtech, chodím. Nejsou to žádné chodecké maratony, ale většinou necelé dva kilometry z vrchu a dva zpět do vrchu k našemu domu.

Buď jen jdu, nebo si při tom čtu knihu, a nebo mne leccos napadá a to jen doufám, že některé z takových nápadů mne nepřivedou do cvokhausu, lidově to jmenované instituce jistého poslání…

Neboť to mne občas napadají úvahy jako třeba tato:

Existují nejpozoruhodnější divy světa (Chichen Itza, Machu Picchu, Čínská zeď, Tai Mahal, Petra, Pyramidy v Gize, římské Koloseum).*

Proti tomu výběru nemám žádných námitek, ač žádnou z těch pozoruhodností, kromě prvně jmenované, jsem neměl možnost poznat.

Napadla mě ale jiná pozoruhodnost, nabízející se, aniž bych musel sednout do letadla a letět kamsi patnáct nebo více hodin to či ono obdivovat. Je zcela nezávislá na místě i čase. Obklopuje každičkého obyvatele naší planety, bez rozdílu majetku, vzdělání, společenského postavení. Neustále, ve dne i v noci.

Je to cosi, co vlastně jako fantastický fenomén nevnímáme, neboť je to pro náš život samozřejmost. Stejně jako absolutní nezbytnost.

Je to vzduch. The air. Neviditelný (možná, že učenci někdy zjistí, že jsou bytosti, které vzduch vidí třeba červeně), bez jakéhokoli aroma, ledaže je do něj dodáno člověkem. Směsice tří nejhlavnějších plynů (dusíku, kyslíku a argonu)** a několika dalších v objemu velmi nepatrných.

Kolik ale obsahuje, nabízí, vlastností! Průzračný, lehounký a přece schopný (za jistých okolností, na které přišel člověk), vynést a na dlouhé míle dopravit letadlo o váze několika set tun! A umožňuje ono fantastické dorozumívání význačných jedinců z různých koutů světa, stejně jako prostých majitelů malinkatých krabiček, medium neskonale bohaté na obsah tolika neviditelného a pro člověka užitečného, paprsků a elektromagnetických vln a kdo ví co ještě v průběhu let se zjistí, že obsahuje a nabízí k využití!

Ale protože každá mince má dvě strany, jak se říká, bez vzduchu nedocházelo by ani k devastujícím katastrofám, které člověk nazval tornády, tajfuny či hurikány. Tím je, zdá se mi, všechno uvažování stran vzduchu, ještě pozoruhodnější.

Bez vzduchu život by neexistoval. A tak ve chvílích jako je tato, oddávám se chvilkovému úžasu, sedím uveleben v klubovce, pokuřuji dýmku a do vzduchu v obláčcích vyfukuji modravá, rozplývající se kola… 

*   Wikipedia

** Handbook of HVAC

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Vladimíra Cíchy:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-cicha/

Docela bezděčně jsem jednou večer vzal z knihovny jednu z cestopisných knížek K.Čapka, Obrázky z Holandska. Po chvíli čtení pojednou jsem si připomněl těch pár cest se společností KLM. Nějak se mi k té mojí zkušenosti hodily kupříkladu tyto citace ze zmíněné knížky: A tady jsme u toho pravého slova – úroveň. Holandsko je země malého formátu, ale vysoké nebo aspoň dobré úrovně. Nemá velkého průmyslu, ale jeho průmysl je vysoce kvalitní. Nemá nadbytek zemědělské půdy, ale přinutilo ji k produkci nejvyšších kvalit. A dále: Jeho síla (míněno národa) je v kvalitě. Jeho národní ideál netíhne k velikostem, nýbrž k jakostem. Tu kvalitnost vidíte na všem: na práci, na způsobu života. A docela nakonec: Nebyla by soutěživost malých národních celků na jarmarku světa nejlíp zaručena zvláštní ušlechtilostí toho, co vychází z jejich dílny a jejich krámku?

V Holandsku jsem, kromě na letišti v Amsterodamu, nikdy nebyl. A přece mám pocit, že od časů Čapkova pozorování se v té zemi mnoho nezměnilo. A jestli ano a k horšímu, pak snad než v důsledku okolností vnějších nežli vnitřních …

===

Věřím, že mnohý čtenář snadno pochopil, co míním těmi vnějšími okolnostmi měnícími snad poněkud klid a spokojenost pracovitých Holanďanů. Je to ona stále mohutnějící ztráta soudnosti a míry, rozvážného posuzování věcí, příčin a důsledků … a to politiky země.

Upřesním, co mám právě teď na mysli. Je to mnohdy až zarážející jejich bezradnost ve vyřešení jistých problémů právě u plného vědomí zásad země, jíž jsou reprezentanti a z nichž, pokud jsou v souladu se zákony země, nemá se ustupovat.

Dnes je, bohužel, oním kousnutím do kyselého jablka vše, co se týká mnohých požadavků muslimské imigrace do západních zemí (včetně, zatím v malé míře se týkající Kanady), zcela bezostyšně ignorujících zákonné požadavky země, v níž se rozhodli žít, neboť jejich vlastní jim z toho či onoho důvodu nebyla dosti dobrá.

Docela jen příklad kanadské současnosti: v těchto dnech došlo k jedině možnému a logickému rozhodnutí zákazu niqab a burky muslimských žen při ceremoniálu udělování občanství a s tím bude snad spojen i požadavek téhož zákazu při soudním řízení.

A přece, kolik rozpaků, řečí, protestů a úvah takový zákaz vyvolává … a to ne jenom u muslimů, ale i některých kanadských spoluobčanů, jejichž myšlení mne udivuje.

I když zločinec si zahaluje tvář z jiných důvodů než muslimská žena, výsledek je stejný: nemožnost identifikace. Takový podiv nad zákazem působí jako nepovedený žert při pomyšlení na důkladné prohlídky na letištích! (Nota bene důsledek to díla devatenácti muslimů). Což pod hábitem, odhalujícím jen oči, nemůže být chlápek nekalých úmyslů?

Proč tolik neuvěřitelných cirátů kolem věci tak zřejmé?

Čína je na hospodářském vzestupu a přece se tam nechci přestěhovat. Proč se tedy přistěhovalci se svými zakuklenými družkami hrnou do země jiných zvyků a do jisté míry i zákonů (naše zákony a práva vs.sharia)?

Ostatně, proč se našinci, zvyklému na eleganci a půvab ženy, nabízí a vnucuje podívaná na černě zakuklené postavy … vždyť pod těmi hábity nepochybně se ukrývá nejedna krasavice…

===

Nevím, kde úřad Statistics Canada čerpá informace ke svým sdělením o tom, že zločinnost v Kanadě v poslední době klesá. To mi sotva souhlasí s informacemi zdejšího tisku, v němž snad není den, aby se jeden nedočetl ne-li právě o mordu, tak o jiném zločinu.

K tomu jen poznámka: velmi často je krátce sděleno v informacích právě o mordu, že zavražděný je policii velmi dobře znám. Z toho soudím, že jde o zločince a zprávu přijímám docela jinak nežli třeba tu o loupežné vraždě penzistů. Jenže to není bez problému: do takové přestřelky mezi zločinci toho či onoho provinění, může se nachomejtnout nevinný občan …

===

Šlamastyka v Syrii neskončila, v Egyptě se derou stále více k moci islamisté (což mě nijak nepřekvapuje, troufnu i říct na rozdíl od mnoha západních politiků, z toho dění nezmála nadšených), ruské volby skončily fiaskem a to k nepříjemností pro V. Putina, což mě tedy dost překvapilo, k míru v Afganistanu ani Iráku zatím nedošlo, jenom zpráv je z těch končin nějak méně, ač bombové útoky na náměstích či chrámech Páně tam zcela neustaly.

Tak teď pomalu začínám být zvědav, jak moc nebo méně se mýlili oni Mayové s jejich slavnou předpovědí konce civilizace v roce, do něhož právě vstupujeme.

===

Jako by se Prozřetelnost chtěla postarat o alespoň malou a velmi dočasnou rovnováhu ve světě, v rozmezí několika hodin zemřel humanista Václav Havel a korejský demagog Kim Jong II. To se ale nestává často a nevím, zda někdo se snaží vést evidenci o tom, kdo v této současnosti mezi nejdůležitějšími světovými osobnostmi patří více do skupiny V.Havla a nebo korejského potentáta. (Psáno 19.12. 2011).

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Vladimíra Cíchy:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-cicha/

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Měsíček se schoval za mraky a lesní víla přestala tančit. Šla popaměti domů a cestou plakala. Nejdřív si utírala slzičky jen rukama, ale pak hořce naříkala do závoje. Když se blížila k domovu, Vrbátko ji slyšel a vyběhl jí naproti.
„Pročpak pláčeš?“ chtěl vědět.
A víla mu padla do náruče a ne a ne se utišit.
„Ztratila jsem střevíček,“ konečně řekla a plakala dál.
„A tančit bosá nemůžeš?“
„Nemůžu. Nikdy jsem bosá netančila.“
A jak už tak byla ve vodníkově náručí, pomaloučku přestávala plakat. Nevěděla, jestli to bylo tím, že ji vodník chlácholil a hladil, nebo že už jí došly slzy.
„Ráno moudřejší večera,“ řekl vodník tak, jak to slýchal od lidí.
„Co to znamená?“ zajímalo Lesní vílu.
„To znamená, že teď střevíček hledat nemůžeme, musíme počkat do rána, až bude světlo.“
To Lesní vílu přesvědčilo.
Ale tentokrát neusnula, jako když ji do vody hodí, myslela na svůj střevíček a na zítřek.
Ráno se první vzbudil vodník Vrbátko. Věděl, že sám nic nepořídí, a proto čekal na Peciválka. Ale ten si přispal, protože od rána pršelo. Vrbátko si v rozpacích mnul ruce, kroutil si šůsek, protože dobře věděl, že v dešti takové chození ve vysokých travách nebude mít valný úspěch.
Konečně se Peciválka dočkal. Ten měl na sobě pláštěnku do deště s kapucí a vysoké boty. Brouzdal se trávou a pranic nespěchal. Proč taky? V noci se dalo do deště, tak nemohl nic dělat. Na Lesní vílu si v tu chvíli ani nevzpomněl. Vždycky když se schoval měsíc, s tančením skončila a byla natošup doma. Ještě nikdy se jí nestalo, že by zmokla. Ale takové nadělení, co mu právě řekl vodník, Peciválek nečekal.
Promnul si párkrát bradičku: „Říkáš, že ztratila střevíček? A v lukách?“
„V noci a ve vysoké trávě,“ vysvětloval vodník.
„To nebude lehké. Musíme počkat, až přestane pršet.“
„A co když nepřestane?“ zajímalo vodníka.
„Vždycky přestalo,“ trval na svém Peciválek.
A mnul si ještě bradu. Napadlo ho, že jediné, čím teď může potěšit, je donést jim nějaký mlsek. Vrátil se do kuchyně, čile vyskočil na stůl, na lavici, prosmejčil poličku, až našel perníčky. Hned si jeden vsunul pod pláštěnku a šupky dupky ven. Když se rozdělil s Vrbátkem a Lesní vílou, hned jim bylo veseleji.
Když přestávalo pršet, Peciválek byl smutný a smutnější. Nedovedl si představit, jak bude sám bloudit ve vysokých travách louky, která se táhla za stavením daleko, až k samotnému lesu. Napadlo ho, že se musí někomu svěřit se svým trápením. Někomu, kdo by mu mohl pomoct. Jako první si vzpomněl na veverku. Dal jsem jí oříšky, přece na to nemohla zapomenout. Hledal v lískových keřích, ale veverka nikde. Kdo ví, kde je jí konec. Pak ho napadl krteček. Hledal nějakou jeho díru a když ji našel, zavolal. Chvíli trvalo, než krteček vystrčil hlavou.
„Copak, copak, že mě Peciválku voláš?“
„Potřebuji tvou pomoc. Nemohl bys najít střevíček. Lesní víla ho ztratila v lukách.“
„V lukách, říkáš. To je nad mé síly. Kdyby ho ztratila pod zemí, tak bych ho našel, ale ve vysokých travách? To ti Peciválku asi nepomohu. Je mi to moc líto. Ale obrať se na jabloň.“

„Jak by mi mohla jabloň pomoci. Je němá a nemá nohy.“
„Já vím. Stojí na jednom místě, ale měla na jaře květy. A dávala tak nektar všem včelám a čmelákům. A ti teď létají po lukách z květu na květ. Ti by si mohli povšimnout střevíčku. Ti by ho mohli najít. Když ne oni, tak kdo jiný?“
Peciválek se celý rozzářil. „Děkuji ti nastokrát. To by mě nenapadlo. A je to tak jednoduché. Máš to. Krtečku, u mě.“
A běžel k mladé jabloňce. Ta stála zpříma a už měla nasazeno na plody. Když to Peciválek uviděl, zesmutněl. Teď už sem přece žádné včely nepřiletí. Jsem zase tam, kde jsem byl. A vytáhl kapesník a utřel si slzu.
Vtom jabloňka sklonila větve a promluvila velice tichým hlasem: „Copak že pláčeš, Peciválku?
„Když ty už nemáš květy.“
„No nemám. Vždyť už je léto. A proto přece nemusíš plakat.“
„Ale když k tobě už nepřiletí včely ani čmeláci.“
„A proč by měli?“
„Aby hledali střevíček. Červený střevíček, který ztratila Lesní víla při svém nočním tančení támhle v lukách,“ řekl a ukázal směrem k lesu. Utřel si přitom slzu a zase se otočil k jablůňce.
„Když je to tak, přestaň plakat. Já včelky a čmeláky zavolám a uvidíš, že stříbrný střevíček najdou. Ale nevím, jestli budou mít dost síly, aby ho sem přinesli.“
No jo, na to Peciválek nepomyslel. Promnul si bradu a po chvilce povídá: „Stačí, když ho najdou. Přiletí pro mne a já jí ho donesu.“
Jablůňka své slovo dodržela. Netrvalo ani dva dny, když se jí Peciválek zase přišel zeptat. Tentokrát měla pro něj radostnou novinu. „Střevíček uvízl na bodláku. Našel ho čmelák. Běž za ním. Ukáže ti cestu.“

Peciválek za nic nečekal a vydal se na louku. Trávy byly vysoké. Úplně se v nich ztrácel, ale nebál se. Díval se nahoru, aby se mu čmelák neztratil. Ten letěl dál, stále dál. Náhle se snesl níž a dosedl na bodlák. „Tady je střevíček. Zachytil se za osten.“
Peciválek sňal střevíček a ještě stačil čmelákovi poděkovat.
Než Peciválek předal střevíček Lesní víle, zastavil se u jabloňky. „Ani nevím, co bych si bez tebe počal. Děkuji ti.“
„Není zač. A teď spěchej za Lesní vílou. Slyším, že znovu pláče.“
Peciválek běžel za Lesní vílou. Ta stála ve dveřích vedle Vrbátka a slzy jí tekly z očí proudem. Ale tentokrát plakala radostí.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Ilustrace pro CzechFolks.com  © Franci Urban (10 let)

Tak už zase sedím před tou kouzelnou skříňkou, i když jsem si ještě včera umiňovala, že se na ni ani nepodívám, natož abych z ní utřela prach nebo, nedejbože, ji stisknutím tlačítka uvedla v život! Co mi udělala? Neposlouchá, dělá si co chce! Tak, to jsem si ulevila, jenže je mi to houby platné, jestli si zase začne.

V „počítačové“ škole se nás snažili přesvědčit, že máme co do činění jen s plechovou krabicí zaplněnou čipy a drátky. Že se jí nemusíme bát, že stačí jen vědět, na kterou klávesu klepnout, což se nám několik týdnů snažili vtlouct do hlavy. No a v tom to nejspíš vězí! Na kterou klávesu klepnout?! Počítač to ví zcela přesně, se mnou je to horší, a tak mi to dává pěkně najevo. Hnedle se mi ztratí nějaký obrázek, utečou mi písmenka ze stránky, v souboru nenajdu, co potřebuji, zato si tam trůní všelijaké záhadné zkratky a nikdy nevídané ikonky…

Co provedl onehdy, to už opravdu přesáhlo všechny meze. Když jsem otevřela galerii klipů, které potřebuji pro svoji práci, nestačila jsem se divit. Ještě donedávna ve všech kategoriích velmi slušně zaplněná zela absolutní prázdnotou a škodolibě oznamovala, že nebyly nalezeny žádné klipy, které by odpovídaly mému požadavku, a že mám zkusit kartu s jiným médiem. Bezmocně jsem jen zírala. Proboha, kam se poděly ty tisíce obrázků po několik let pečlivě doplňované z internetu?!

Psychicky otřesená, málem v šoku, jsem případ předala do zkušenějších rukou svého muže, který doposud vždycky dokázal napravit jakýkoliv mnou způsobený nejen počítačový zádrhel. Klepl semhle a támhle, otevíral jedno okno za druhým a – našel! Trůnily si pěkně pohromadě pod různými kódy s šestimístnými čísly v základním souboru a předváděly se jen v malém náhledu, když je člověk donutil k odhalení totožnosti.

Celý den jsem strávila jejich prohlížením a vybíráním. Ne všechny se mi hodí, ne všechny se mi zamlouvají, některé jsou vysloveně škaredé. Popsala jsem několik stránek kódy vybraných klipů, promnula si unavené, oteklé oči a s uspokojením si šla kolem půlnoci lehnout. Zítra! Zítra si je pěkně importuji do nových kategorií v galerii! Jo, houby s octem! A to se tvářily, že spolupracují, poslušně se nechaly označit a importovat, dokonce se v té galerii ukázaly, jenže! Jenže stačilo kategorii na pár vteřin zavřít a byly pryč!

Ne ne, nikdo mi nenamluví, že počítač je JEN plechová bedýnka s několika čipy a drátky! Je to pěkně mazaná potvora, která si žije vlastním životem a řídí se vlastním rozumem. Když jsem o tom čítávala ve scifi povídkách, bavila jsem se tou představou. Teď už mně to tak zábavné nepřipadá. 

Dnes – rok 2012

No jistě, učednická léta jsou za mnou, ale rozhodně netvrdím, že jsem vyučená, i když těch pár uplynulých let s plechovou bedýnkou bylo většinou poučných, ale i docela zábavných, pominu-li nečekané „pády“ uprostřed rozepsané věty, kdy se o mne pokoušel infarkt a před očima jsem měla černo nejen z černé obrazovky. To se časem vyřešilo, v bedýnce se leccos vyměnilo, za kamaráda dostala nejen výkonnější procesor , ale taky kvalitnější modem, přidaly se různé programy, takže když „něco“ nepřijde z venku, je to už jen na mně. Poučena maléry, klikám většinou uvážlivě. Většinou…?!

Kouzelnou skříňku pravidelně zvenčí i zevnitř zbavuji prachu a je první, komu ráno stisknu to správné tlačítko a pak naslouchám tichému šumění, které posléze vygeneruje modrou plochu s bílým pozdravem: VÍTEJTE. To ji pak pohladím a řeknu – taky tě vítám.

Ráda se denně takto nechávám vítat. Projdu se stránkami oblíbených webů, toulám se po celém světě, aniž bych vystrčila nos za dveře. Dozvídám se sice věci, které mi rozhodně dobrou náladu nepřinášejí, ale je dost i těch dobrých zpráv, které mne utvrzují v přesvědčení, že – řečeno s R. Rollandem – „dobrý člověk ještě žije“!

Plechovou bedýnku mám ve velké úctě a mám ji ráda, užitečně mi naplňuje čas „prací“ nad korekturami a přináší uspokojení, když se mi podaří fotokoláž, která coby ilustrační foto doprovodí text některého z autorů tohoto e-magazínu.

A závěrem? Plechová bedýnka je z technického hlediska jen „pár čipů a drátků“, ale z pohledu člověčího je kamarád z nejvěrnějších. Určitě se mnou souhlasíte…

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marie Zieglerové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marie-zieglerova/

Koláže pro Czechfolks.com © Marie Zieglerová

Obávám se, že Vaše informace o dění ve městě Rychnově nad Kněžnou jsou pouze kusé a vycházejí z několika článků a dílčích informací. Alespoň takový mám pocit z Vašeho příspěvku.

Proč nedošlo v minulých letech k rekonstrukci budovy školy v Kolowratské ulici odpovědět skutečně neumím. Jednoduše proto, že nevím. Oprávněně se domnívám, že je to otázka na někoho jiného, ne na mne.

Ve funkci starosty města jsem od 9.listopadu 2010 a mohu říci a již jsem to několikrát řekl i napsal, že město bylo a je v neutěšené finanční situaci. Při ročním rozpočtu města pohybujícím se okolo 200 milionů korun byla při mém nástupu do funkce starosty zadluženost ve výši cca 140 milionů korun. Město bude tyto dluhy dle současných smluv splácet do roku 2027. Navíc městu Rychnov nad Kněžnou hrozí povinnost vrátit část dotací, které město obdrželo na výstavbu Vámi zmiňovaného krásného bazénu. Tato povinnost vyplývá z nálezu kontrolních skupin Regionální rady regionu soudržnosti Severovýchod, které konstatovaly, že výběrové řízení na dodavatele stavby bylo v některých parametrech diskriminační. Záležitost není dořešena, ale předpokládám, že na jaře roku 2012 již bude definitivní verdikt v této věci.

Město z výše uvedených důvodů nemá peněz nazbyt. Navíc tvrdím, že bývalé vedení města Rychnov nad Kněžnou nenakládalo hospodárně s finančními prostředky, které mělo k dispozici. Náklady na udržení bazénu v provozu dosahují dle zkušenosti roku 2011 částky 5 milionů korun, což není nic neobvyklého, ale tato nákladová položka v předchozích rozpočtech města nebyla.

Rekonstrukce školy v Kolowratské ulici byla připravena a soutěž na dodavatele stavby byla vyhlášena v roce 2005. Tedy v předminulém volebním období. Události probíhaly tak, jak píšete, pro odvolání jednoho z účastníků soutěže dotační peníze tehdy propadly.

Musím tedy odmítnout Vaše tvrzení, že nové vedení radnice nic pro rekonstrukci zmíněné budovy, kterou navštěvoval významný český spisovatel Karel Poláček, neudělalo. Pokud byste byl dobře informován, zjistil byste, že v rozpočtu na rok 2012, který byl schválen na zasedání Zastupitelstva města dne 1.prosince 2011, je vyčleněna částka na zpracování projektové dokumentace komplexní rekonstrukce školy v Kolowratské ulici.

Přepokládáme, že v rámci finančních možností města (viz text výše) alespoň po etapách k rekonstrukci budovy přistoupíme. Je zarážející, že ač v roce 2005 bylo vypsáno výběrové řízení na dodavatele rekonstrukce budovy školy, komplexní projektová dokumentace této rekonstrukce nebyla nikdy předtím zpracována. Byly zpracovány pouze dílčí úpravy a opravy. Alespoň takové informace se mi dostalo od úředníků Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou.

Město v souladu se zákonem o ochraně informací zveřejňuje pouze takové údaje v zápisech ze Zastupitelstva i Rady města, které nejsou v konfliktu s tímto zákonem. Každý občan má ale právo jít se osobně seznámit se skutečnostmi, které ho zajímají a úředníci mají povinnost jej s požadovanými informacemi seznámit. To je odpověď na Vaši další otázku, či otázky.

Dovolte mi, abych i já Vám popřál spokojenost, štěstí a hlavně pevné zdraví v novém roce 2012.

Jan Skořepa
Starosta města

 ***

Příspěvky na CF com Plus  související s opravou školy:
Václav Židek – Josef Krám: Lidé, nebuďme k sobě lhostejní! aneb Co se musí stát…
Jan Rejžek: Nejen o rychnovské ostudě
Josef Krám: Co se musí stát
Josef Krám: Jak dál s Poláčkovou školou?
Milan Dubský: Otevřený dopis zastupitelům města Rychnova n/Kněžnou

Prostě od teďka začínají mít etapy trochu jiné proporce co se týče kilometráže a hlavně času, který jsme na ně potřebovali. Z midcampu jsme před sebou měli tři královské etapy: trek 75 km, kolo 170 km a kajak na řece 75 km. V normálních evropských podmínkách to nejsou až tak strašná čísla, ale v kontextu se zdejšími podmínkami, cestami a spíš necestami, z toho udělali něco, co nemělo konce.

Takže na trek jsme vycházeli vcelku v náladě, jelikož za 2 hod. začalo svítat a trek začínal na nejdelší tasmánské pláži West Ocean Beach. Z levé strany vody přinášené z Antarktidy, z pravé strany neprostupné pralesy. Po 11 km nás čekaly dvě dohledávky v písečných dunách, kde nám trochu ( a možná i trochu víc) pomohly stopy týmů, které tu byly před námi.

Následné přeplavání další ledové řeky a dalších 12 km až k další řece. Tady to máme namapované po pravé straně, ale nakonec se rozhodujeme přeplavat na druhou stranu, kde nám prales připadá řidší a kde by to mohlo pustit. Při plavání pralesní řekou uvažujeme, co všechno v tom asi plave, a jsme rádi, že jsme na nic nenarazili. To se ovšem nedá říct o další suchozemské části. Jelikož jsem už na Tasmánii kdysi jednou byl, tak jsem měl i tu čest potkat se s čtvrtým nejjedovatějším hadem světa – Tiger snake. No a teď jsem na něj narazil zas. V řidších částech pralesa jsme se snažili jít docela rychle, což nedává velkou šanci dávat pozor na cestu. A najednou jsem ho zahlíd‘. Prostě hadice cca 1,5 m dlouhá a 3 cm tlustá. Ještě, že se had bojí víc než ty a téměř vždy uteče. Zastavuji se a hledám jinou cestu, abych obešel místo, kde jsem ho viděl. Barče, která je vzadu, jsme to chtěli původně zatajit, jelikož hady moc nemusí, ale vzhledem k tomu, že jsem začal hledat jinou cestu tam, kde by to normálně šlo projít, tak to bylo Barče jasný. Prostě jsou tu i hadi. Ale jak jsem říkal, had má větší bobky, tak zdrhnul. Hadů jsme pak od té doby ještě pár viděli, ale přikládali jsme jim čím dál tím menší význam. Po nalezení dalšího CP následovala další pěkná bahenně pralesní pasáž. Někteří členové týmu, jako Jarda, se snažili ještě plavně tančit nad bahnem za pomoci okolních dřevin tak, aby nenabrali do bot, ale někteří méně šikovní, jako já, už se na to vykašlali a po každém zapadnutí do bahínka jsme akorát vypouštěli česká vyjmenovaná slova po k a p. Mimochodem i Barča jich pár zná, když je potřeba… V další části jsme se vyhrabali z pralesa do oblastí vřesovišť. To znamená otevřená plocha. K tomu začalo netradičně péct slunce. A to znamená, že normální člověk se namaže proti spálení. No, ale my jsme Češi, my něco sneseme, né? Večerní spálené nosy, uši a tváře nás utvrzují v tom, že příště (žádné příště už nebylo) by bylo vhodné se aspoň trochu máznout. Začínáme se vzájemně míjet s kanadským týmem, se kterým budeme v kontaktu v podstatě až do konce závodu. Obecně tady moc lidí nepotkáte a většinu času trávíme na trati úplně osamoceni bez dalších týmů. Vůbec celá část západní Tasmánie, kde závod probíhá, je totálně odlehlý kout světa bez civilizace. Rezervace, do kterých jsme v rámci závodu vpuštěni, jsou pro normální lidi nepřístupné a při vstupu do nich musíme procházet celou řadou očistných procedur, jako je mytí kol, čištění kalhot a bot. A to vše proto, abychom snad nezanesli nějaké cizorodé látky do velmi uzavřeného a neposkrvněného ekosystému. Australani s tím mají své špatné zkušenosti. Dobyvatelé Austrálie zanesli na kontinent kde co – vždyť nejpočetnější zvíře je dnes v Austrálii králík, který před 200 lety někomu utekl z ohrady.

Ale vraťme se zpět k závodu. Ke konci treku, na začátku noci, nám přestala sedět mapa. Prostě jsme ztratili asi hodinu chozením tam a zpátky a hledáním té správné cesty v mapě. Nebyla tam. Tak náhradní plán a hlavně, ať už jsme na konci toho treku. Po silnici se blížíme k depu a před depem už opět šněrujeme v mikrospáncích zleva doprava, a tak opět nahazujeme songy a tím překonáváme trudomyslnost. V depu, po kterém následuje bike, spí asi 4 týmy a to nás povzbudilo. Snažíme se co nejrychleji převléct, hodit do sebe beansy, nabrat jídlo na cca 24 hod. a vydat se na kole podél pobřeží k dalšímu CP.

Podle mapy to vypadá po rovině podél pobřeží, ale praxe ukazuje, že jezdit v čistém písku moc nejde. Systém 15 m na kole a 200 pěšky není moc povzbudivý. Snad jedině Barče se to docela líbí, nebo to alespoň tvrdí. Vůbec se mi zdá, že Barče se líbí každá disciplína ve všech podobách, ať je to sebevětší úchylárna. Systémem kolo-pěšky-kolo-pěšky se dostáváme do místa, kde bychom měli opustit pobřeží a stoupat po nějaké lesní pěšině k dalšímu CP. Pěšina se ale po pár stech metrech nějak blbě stáčí a ani výška nesedí. Vracíme se zpět k pobřeží a hledáme tu správnou cestu. Ať děláme, co je v našich hlavách, na nic nepřicházíme. Prostě to tu vůbec nesedí. Obrovské písečné duny od pobřeží se zařezávají do pralesa a jelikož mapa je již 15 let stará, duny se posunuly pravděpodobně o stovky metrů. Vracíme se zpět na písečné duny a rozhodujeme se pro postup přes ně. Vypadá to opět velmi bizarně. S koly a větrem šlehajícím písek stoupáme do místa, kde bychom se chtěli napojit na pěšinu v pralese. Asi po hodině docházíme k okraji pralesa a zjišťujeme, že mapa nesedí vůbec. Začínáme podléhat skepsi, že je to všechno nějaké úplně divné. Já, který jsme navrhl tento postup, sám sobě nadávám, že jsme tu spodní cestu měli prozkoumat víc, a že teď jsme úplně mimo. Za chvíli Jarda identifikuje nevýrazný vrchol v pralese, cca 2 km od nás, kde je náš předpokládaný CP. Ale jak se tam dostat? Hledáme dál místo, kudy se z dun dostat do pralesa, když narážíme na nevýrazné stopy v písku v místech závětří. A stop začíná přibývat. Ano, byl tu někdo před námi s kolem a hledal cestu úplně stejně jako my. Začínáme nacházet podle stop několik míst, kde se týmy před námi pokoušely proniknout do pralesa. Po asi 20 pokusech nacházíme to, kde prošlo nejvíce týmů a jdeme po jejich stopách. Prostě občas je dobré se vykašlat na mapu a buzolu a stát se dobrým stopařem. Bohužel, zas tak dobří stopaři asi nejsme a po pár stech metrech v pralese stopy ztrácíme. Nahazujeme azimut směr vrchol s CP. Vždyť už je to jen asi kilák. Postupujeme, ale po chvíli zjišťujeme, že to nejde. Zkusíme ještě pár variant, jak prales prorazit, ale nakonec zjišťujeme, že se motáme a v podstatě už ani nevíme kudy zpátky. Rozhodujeme se dostat ven z pralesa na sousední dunu, kterou jsme viděli z té první, tam se zorientovat a provést průnik pralesem v nejužším možném místě na cestu, která se jeví na mapě, že by měla vést k vrcholu. No, ale věř tady mapě?… Jak jsme se rozhodli, tak jsme i udělali. Prodrali jsme se i s kolem porostem, který bych se nebál u nás nazvat jako pralesní hustník, až na tu dunu. Tam jsme šli co nejdál, až do místa, kde jsme cca 300 m v pralese tušili cestu… Byla tam, mrška… Kdyby tam nebyla, tak tu asi dnes ten článek nepíšu. Po cestě jsme již lehce, sice dost zřízení, nohy a ruce pořezané od kapradin, dosáhli onoho nevýrazného vršku s CP. Suma sumárum 2 km nám zabralo asi 6 hodin. To je dobrý průměr, ne?

Pak jsme již začali trochu zvyšovat rychlost a po velmi rychlých 100 km jsme se propracovali k závěru bikové etapy. Na tomto postupu stojí za zmínku pouze transport kol na kajacích přes řeku, kde na druhé straně řeky jsme si všiml, že mě něco škrábe pod ponožkou. Tak jsem sundal botu a ponožku a koukal jak péro z gauče na deseticentimetrovou tlustou pijavici, jak se kroutí, zakousnutá nad mým kotníkem. Trochu jsem asi zesinal, jelikož ke mně přišla nějaká Australanka, začala se smát a vysvětlovat, že to mám prostě urvat a že to jako bude dobrý a maximálně mě to bude škrábat a poteče mi krev. Řeknu vám, urvat pijavici není až tak snadné, jelikož vám klouže v ruce a drží se jako bestie. Nakonec jsem ji ukecal, ať se pustí. Jelikož však pijavice funguje tak, že vám do těla napustí cosi, co vám zředí krev, tak následné krvácení není tak snadné zastavit. Noha mi pak lehce otekla a s lýtkem jsme měl problém ještě dva týdny. Takže pokud někdy pojedete do Tasmánie a budete se brodit pralesem, nebojte se hadů, ale dejte bacha na pijavice. Jsou to pěkný mršky.

A už se blížíme ke konci bikové etapy. Nejdříve hodně, ale hodně do kopce. Pak jsme si dali nahoře nutných 20 min. spánku v alufolii. Na závěr se to otočilo na hodně, ale hodně z kopce dolů v totálním bahenním marasmu, no a samozřejmě v noci. Byla to morálně asi nejtěžší část závodu. Přece jen… pátá noc. Opět se ukázaly rozdíly v technice jízdy, kterou já jsem nikdy neoplýval. Prostě jsem dělal samé přemety a salta a nadával sám sobě, že už to sejdu pěšky. Ale to vás zase bolí dost nohy a chcete jim odlehčit. Tak sednete na kolo a po pár stech metrech (když to šlo dobře) jsem zase v kotrmelcích ležel na zemi. Bylo to nekonečných 8 km klesání v bahenním korytě s klacíky, klacky a stromy. To už jsem si začal představovat, že se mi to asi zdá a že se určitě brzy musím probudit. Povídám si sám se sebou, jestli se budu trápit pěšky, nebo sednu na kolo s vidinou dalšího pádu. Když už jsem se smířil s tím, že to fakt nemá konce, tak se objevil most přes řeku a to bylo znamení, že jsme dole. Bilance tohoto sjezdu bylo urvané řazení od přehazovačky, téměř seklý pastorek, potlučené tělo a hlavně značně posunutá hranice mého morálu, co všechno je ochotné tělo skousnout pro uspokojení ambicí hlavy. Vůbec si obecně myslím, že Adventure Race je o základní „diskuzi“ těla a mozku. Mozek vymyslí nějakou cypovinu, no a tělo to musí odedřít. Tělo se hodně brání a mozek ho neustále přemlouvá k dalším výkonům. Z 90% je to vždy o tom, jestli ta hlava ukecá tělo podstoupit něco víc, než doposavad zkoušelo. Hlava z toho má nakonec příjemné endorfiny, no a tělo chudák z toho má odřeniny, puchýře, podlitiny, pořezanou kůži, namožené svaly a klouby a nějaký ten zánět. A to v lepších případech. No, prostě mozek uviděl to zjevení ve tvaru mostu a bylo to vše zase v cajku.

Následovalo depo a příprava na kajak na řece, což ovšem obnášelo dostat se od mostu 5 km na kole nahoru a pak už na těžko 5 km dolů k řece, kde jsme sedli opět do dvou doublekajaků. Jeden plasťák a jeden nafukovací. Začátek nové disciplíny je vždy parádní, jelikož nenamáháte partie, které jste v předchozí disciplíně terorizovali. Protože se považuji hlavně za běžce a cyklistu, tak mě ta paráda přestala bavit poměrně rychle a začala to být docela dřina. Útěchou, avšak zase pouze pro mozek, byly okolní scenérie příkrých pralesních porostů. V rámci kajaku bylo zpestření dohledávek CP, které byly umístěny mimo řeku a bylo k nim nutno dojít. To bylo docela fajn. Zhruba v půlce řeky nás zastihla noc a to znamenalo povinně zabivakovat a jít spát. Tudíž šestou noc jsme si dopřáli komfortní 7 hodinový spánek ve čtyřech v nekomfortním stanu pro dva. V noci začalo pršet a ráno jsme za deště vyjeli na další část řeky. Po nekonečných meandrech a peřejích, aniž bychom potkali jedinou známku civilizace (krom jednoho mostu), jsme dorazili do cíle etapy. Já jsem byl nad míru šťastný, že už pádlo neuvidím a že jdeme na kolo.

Ta řeka zcela zjevně vyléčila Pavlovy zdravotní problémy, jelikož mne po pár kilometrech vystřídal na čele našeho vláčku a už tam nikoho do konce etapy nepustil. No a průměrnou rychlost taky nepustil pod 35 km/h. Takže, rada pro všechny: až budete mít někdy problémy s pajšlem, tak si střihněte nějaký 7 denní závod a ten z vás vytahá všechny neduhy. Po několika CP jsme velmi svižně dorazili do dalšího depa a s vidinou lehkého krátkého treku vyrazili na další etapu. Jak už to tady ale bývá pravidlem, nic není takové, jaké se na první pohled zdá. Etapa nám místo předpokládaných 6 hodin nakonec zabrala 12 hlavně díky ne šťastně zvoleným postupům v noci, jež ale nešly z mapy vyčíst, a opět to bylo asi o zkušenostech se zdejším terénem. Na tomto treku se právě díky zvolenému postupu před nás dostal australský tým ( mimochodem vítězové prvního a druhého ročníku XPD) a tím nás odsoudil ke konečnému 14. místu. Jednu kontrolu jsme nebyli schopni nalézt vůbec, jelikož jsme měli záhadně špatný popis kontroly. Naštěstí nás dorazili Kanaďani, kontrolu našli a my jsme jim za odměnu utekli a už je do cíle neviděli.

Závěrečný bike už byl velmi rychlý. Po silnici, kdy jsme atakovali průměrných 40km/h, jsme se nezadržitelně blížili k cíli do města Burnie. V cíli nás čekal závěrečný cyklistický velodrom, na němž jsme odkroužili závěrečné kolečko. Následovaly gratulace, focení, šampaňské, dost seschlá pizza a pak už jsme jen vychutnávali slastné chvíle nicnedělání ve finischerských křeslech, kecali s Craigem, s ostatními, mezi sebou a možná i trochu sami se sebou… a tělo už mohlo zanechat těch věčných diskuzí s mozkem a aspoň na chvíli převzít vládu nad celým člověkem…

V průběhu článku jsem vás nechtěl otravovat čísly s hodinami a kilometry, které jsme najeli, jelikož se domnívám, že zrovna v tomto závodě to nebylo až tak podstatné. Jednotlivé hodiny přestávaly mít smysl a dny se přelévaly jeden v druhý. No a kilometry vám taky nic neřeknou, protože je důležitý kontext s obtížností terénu. Takže na závěr pouze několik základní čísel, na která se většinou všichni ptají:

Doba kterou jsme strávili v závodu: 167 hod. ( nic delšího už v životě určitě nepojedu)
Celkový počet km: cca 800 km (200km trek, 130 km kajak, 470 km MTB)
Doba spánku: 2. noc cca 30 min., 3. noc cca 3 hod., 5. noc cca 20 min., 6. noc cca 7 hod.
Nejdelší dohledávka: 2 km za 6 hodin
Největší zážitek: noční postupy v pralese
Podnebí: prostě jaro 10°-15°, vítr, déšť, pořád mokro, jeden den extrém 30°
Nejlepší průběžné umístění: 12
Konečné umístění: 14
Počet týmů na startu: 80
Počet týmů které dokončily v limitu 9,5 dne: 44
Vítězný tým: Thule (Švédsko) 130 hod
Aklimatizace: 5 dnů před závodem

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Petra Míla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/petr-mil/

Fotografie pro CzechFolks.com © Petr Míl

Říká se, že okrást tě můžou, ale vzpomínky ti nikdo nevezme. Jsou to kecy. Čas tě postupně dokáže obrat i o ty vzpomínky a v případě mé sklerózy dvojnásob. Navíc se mi motají různé příhody a zážitky z různých závodů, a tak asi není na škodu si někdy sednout a sepsat to, čím v určité části života člověk prošel. Jednak aby se podělil s ostatními a jednak aby se měl jednou k čemu vrátit, až bude na staré roky slintat na vozíku. Tak tedy po měsíci od závodu to činím a pokusím se popsat, co jsme s Jardou, Barčou a Pavlem společně na Tasmánii na Mistrovství světa v Adventure Race prožili. Sorry za trochu delší článek ale 7denní závod prostě nejde zdrcnout na tři strany.  

Je ráno 2.listopadu 2011 a probíhá poslední focení před startem v Burnie. Po nekončících deštivých dnech nám Tasmánie ukazuje tu přívětivější tvář. No, a když už neprší, tak alespoň pořádně fouká. Je nutné provést poslední povinné úkony, kterých je docela dost. Zapečetit GPS a mobil, nastavit SPOT (lokalizační zařízení), odevzdat vlajku, odevzdat stan… atd. Každé provinění proti předpisům se tu platí poměrně draho tím, že vyfasujete penalizační hodiny.

V 9:00 je odstartováno. Ze začátku to jde, ale jakmile vyjedeme z chráněného zálivu na otevřenější moře, vlny se zvedají a nám činí trochu potíže udržet směr a rytmus. Jarda jede s Barčou na plasťáku a já s Pavlem jedeme na nafukovacím kajaku, který ale moc nejede. Neustále se propadáme v pořadí, i když dřeme jako soumaři. Na každé vlně nás to stáčí mimo směr a vichr se opírá i do pádel, když jsou v nápřahu nahoře. Asi po hodině dorážíme k prvnímu CP na pobřeží a s Pavlem se prohazujeme. Já jdu dozadu, protože mi připadalo, že Pavel to vzadu trochu nedává. Když tam v druhé části mořského kajaku sedím já, situace je ještě horší a propadáme se pořadím ještě víc. Prostě suchozemské krysy na moři. Očima přitahuji pobřeží a jsem rád, že na moře už nepojedeme. Dorážíme do depa, ruce mám vyplandané jako staré punčocháče, za drkotání zubů se převlékáme do běžeckého a vydáváme se na trať prvního treku. Při odepisování z depa si všímáme našeho pořadí, které není moc lichotivé – prostě bojujeme někde okolo páté desítky. Říkám si v duchu, že to bude asi pěkný propadák. První část treku v podstatě pořád běžíme, dokonce i do kopce… Do pytle, vždyť do kopce se normálně na AR neběhá. Nálada je o trochu lepší, jelikož slunce prohřívá svalové partie a tělo se přestává třást. Po pár kilometrech ve vnitrozemí se zklidňuje i vítr. Jarda bezchybně mapuje a my se začínáme v pořadí nenápadně posouvat dopředu. První kontroly probíhají bez zásadních problémů. Až na jedné CP máme trochu problém z dohledávkou. Jó, je to přece jen první košt pralesní části. Všechno to v pralese běží tak nějak pomaleji. Po 25 km dobíháme do depa a sedáme na kolo. No, to depo nebyla až taková rychlovka. Tady se sluší říct, že každá změna disciplíny na kolo nebo z kola znamenala mimo jiné rozložit bikebox a složit si kolo a naopak. Taky do sebe nacpat nějaké ty beans nebo chicken meet. Zásadní bylo také nabrat čistou vodu, jelikož ve volné přírodě na Tasmánii máte většinou šanci pouze na rezavě tmavou břečku, do které musíte nacpat jodové tablety a půl hodiny počkat, než zaberou. Na kolo vyrážíme svižně a postupně předjíždíme několik týmů. V půlce kola se dostáváme k jeskyni, kde je orienťák pod zemí. Nám to činí trochu potíže, jelikož jednu kontrolu hledáme asi půl hodiny. Nebudu rozvíjet detaily, ale nakonec odjíždíme s plným počtem bodů a pokračujeme vstříc první noci na kole. Vzhledem k Pavlově onemocnění průdušek začínáme být do kopce pomalejší, až do té míry, že nás začínají

předjíždět týmy zezadu. Nálada začíná být taková divná, jelikož vůbec není jasné, jak dlouho pojedeme a jestli Pavel vydrží až do cíle. Kašle jak starý tuberák, ale rve se s tím ze všech sil. Hlavně kopce musíme celkově zpomalit. Prostě se mění priority a teď jde o to, neuštvat Pavla. Nakonec před půlnocí dojíždíme do depa a jdeme na první delší trek.

První část vede nižšími partiemi kolem řek, ale po cca 20 km se to začne zvedat do hor. Tasmánie, co se týče výšky hor, není nic moc, vždyť nejvyšší Mt. Ossa má pouhých 1600 m. Avšak již od výšky 900 m je zde vysokohorské prostředí, které nám ukazuje tu drsnější tvář. Právě v této výšce začíná sněhová vichřice, a když na Tasmánii fouká, tak už to stojí za to. Potkáváme se s týmy v krátkých elasťákách, kteří na to očividně nebyli připraveni. My na sebe oblékáme vše, co v batohu od Adidasu máme, a jsme celkem v pohodě. Orientace začíná být náročná, jelikož se pohybujeme v noci, ve vichřici, v horských vřesových porostech, kde není jediná pěšinka a pomáháme si pouze azimutem, výškou a tvarem reliéfu nejbližšího okolí. Někdy nad ránem se vichřice uklidňuje a my vidíme několik týmů rozesetých od nás v obrovském rozptylu několika kilometrů nejrůznějšími směry. Prostě pomož si, jak umíš. My se za rozbřesku poměrně rychle zorientujeme a pokračujeme již po cestách k dalším CP.

Následující den střídáme horská vřesoviště s terény pro našince neprostupnými a postupně se posouváme z jednoho CP na další. Už v této etapě poznáváme, že to bude celkově hodně dlouhé. Etapa nemá konce a to nejlepší nás teprve čeká. Na závěr mělo přijít slanění do rokle řeky a pak „nějaký“ kanyoning k jezeru, kde startuje kajak. Slanění vedle vodopádu se však nekonalo, jelikož je moc vody a do kaňonu sestupujeme po svých. Tady začínáme chápat, protože jsme si to zatím moc nepřipouštěli, co nás bude čekat. Začíná to tím, že se svlékáme pouze do startovních čísel a vrháme se do ledových peřejí a poté do řeky, protože kolem dokola jsou jednoduše skalnaté stěny a jinudy to prostě nejde. Po plavání se sevřeným hrudníkem si myslíme, že to máme za sebou, ale to nejlepší nás stále ještě čeká. Původně jsme si mysleli, že půjdeme korytem řeky, nebo snadno někde bokem. Korytem řeky to ale nejde, pokud zrovna nejste milovníkem ledové vody, a po břehu se nějak snažíme, ale pralesní eukalyptový porost přebujelý „druhohorními plavuněmi“ a všelijakým marasmem nám snižuje rychlost postupu na 1 km/hod. Pokud se neprostupný porost trochu otevře, tak začínáme běžet rychlostí 2 km/hod. do té doby, než opět zhoustne a před námi je nazpět neprostupná stěna pro středoevropana neidentifikovatelné fantaskní flóry.

Takto se pohybujeme několik hodin, zpočátku ještě za světla, posléze už za tmy. Občas se strana řeky, na které bojujeme, stane totálně neprůchodnou, a tak přebrodíme na druhou stranu a zkoušíme to tam, abychom vzápětí zjistili, že tam je skalní stěna od řeky až někam do nebe, tak brodíme zpátky. Chvíli mám pocit, že přestáváme závodit a prostě se snažíme odsud jen dostat někam, kde to bude aspoň trochu normální. Místní rostlinná říše je mi zcela cizí a já, jako člověk z Beskyd, vůbec netuším, jak bych ji popsal. Každopádně se nacházíme v místech, kam normálně lidská noha nešlápne. A tak to bude v průběhu závodu ještě mnohokrát. Uvažuji, že kdybych měl mačetu, asi bych ji využil, ale na druhou stranu by mi asi brzy upadla ruka. Po nekonečných hodinách se dostáváme k jezeru, ale nechápeme, jak se k depu, které je sice na naší straně, dostaneme, jelikož z naší strany jezera vyrůstá stovky metrů vysoká skalní stěna kombinovaná s pralesem. Zkoušíme to vrchem, ale po pár stech metrech to otáčíme zpátky, protože si nejsme jisti, jestli to někde dále slezeme dolů a nezřítíme se při tom. Druhý pokus dáváme ve stěně těsně nad jezerem, kdy Jarda jako průzkumník nacvičuje sedmičkové kroky. Tak tudy to taky nedáme. Rozhodujeme se přebrodit řeku a zkusit jít kolem jezera na druhé straně a pak to přes jezero přeplavat zpátky. Jak jsme se rozhodli, tak i činíme a po pár set metrech nechápavě dorážíme do depa, které má být ovšem na druhé straně jezera. Jsme z toho jemně zmateni, ale rádi, že jsme depo dobyli. Pavel, vzhledem ke svým zdravotním problémům, potřebuje pauzu, tak dáváme půl hoďky spánku.

Po vyspání, v noci, nasedáme všichni čtyři s plnou výbavou na jeden nafukovací kajak pro dva a vyrážíme vstříc jezeru se stovkami zaplavených stromů. Krajina je za svitu čelovek a v mlze docela bizarní, jak se tak proplétáme mezi zaplavenými, mrtvými, ale stále majestátními eukalypty. Po pár hodinách pádlování na nás doléhá první trudomyslnost a začínáme při pádlování lehce mikrospánkovat. Barča navrhuje zpěv pro zahnání spánku, a tak nahazujeme jeden song za druhým a zjišťujeme, kolik známe společných oblíbených písní. I když jsme si dávali majzla, tak jsme depo málem minuli. Prostě jsme ho čekali kousek dál a najednou. Jé, podívej, vlajka XPD, co ta tu dělá? Nebude to náhodou depo? Jo, bude.

Vylézáme, doplňujeme zásoby a přesedáme pro změnu na dva plastové kajaky a pokračujeme za svítání druhou částí nekonečného Mackintosh Lake. Na konci nás čeká asi dvoukilometrové přenesení kajaků nahoru přes nižší horský hřbet do vedlejšího údolí, kde pokračujeme pár hodin na kajaku až do depa, kde nás čeká další bike. Složit kola, převléct se, doplnit zásoby, sníst nezbytné beansy a hurá na další etapu, kde nás mají čekat singltreky, na které se tešíme.

Už po startu zjištuji, že moje přehazovačka stávkuje a budu jí muset trochu pomáhat nohou a vůbec mám strach, protože se mi začíná sekat i řetěz. Snad to vydrží. Po pár kilometrech se nacházíme v místech, kde nám mapa ukazuje, že to má být jakože singltrek. No, popravdě, je to pěkný bahenní hnus nahoru i dolů a některé partie mám problém sejít pěšky. Začínáme nadávat na Craiga. Craig Bycroft je pořadatel závodu a hlavní stavitel tratí. Zhruba v půlce závodu už zavádíme nový pojem do AR slovníku a to „craigovina“ jako označení pro totální nelogický, psychicky demoralizující hnus, kterým ti chce ukázat, že vždy to může být ještě horší a drsnější, než si umíš ve svých myšlenkách představit.

Po závodě jsem Craigovi říkal, že takový závod může postavit pouze naprostý šílenec. A on mi odpověděl, že šílenec není on, ale my, protože ten závod jedeme v kuse, kdežto on si každou etapu v pohodě prošel a měl na to několik měsíců. Tak já ti nevím… Každopádně nakonec ta etapa není až zas tak „craig“, protože se pohybujeme po cestě, která je v úbočí vykopaná pro starou železnici určenou původně k obsloužení nějakých dolů a je to docela zajímavé. Mimochodem v mapě to bylo značeno jako „tramway“, tak jsem na to byl dost zvědavý, co že to jako bude.

Pomalu se na kole blížíme k Mid campu ve Strahanu, což by mělo znamenat, že jsme v půlce závodu. V Midcampu byla nařízená povinná přestávka 6 hodin, kterou jsme využili mimo jiné i na cca 3 hodinový spánek. Mimochodem už při prezentaci závodu Craig několikrát zdůrazňoval, že tady končí závod a začíná expedice. Až později jsme pochopili, co měl na mysli.

Pokračování zítra…

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Petra Míla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/petr-mil/

Fotografie pro CzechFolks.com ©  Petr Míl

Potěšme se s pranostikami, jak si je zaznamenávala moje babička Marie pro každý měsíc v roce.   

***

LEDEN

Připadne-li Nový rok na pondělí, znamenalo by to podle pranostik
krutou zimu, vlhké jaro, povodně a těžké nemoci.

Připadne-li Nový rok na středu, lze očekávat příznivý rok, mnoho vína ale žádný med.

===

Na jména Ježíš – ke kamnům nejblíž.
Krouží-li často v lednu jepice, nebude jistě nadbytek píce.
Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu.
Leden ve dne svítí – v noci pálí.
Jaké počasí na sv.Makaria bývá, takové se i v září ozývá.
Čtvrtý den ledna mlhavý, mnoho vlhka v létě.
Třpytí-li se hvězdy tu noc před Třemi králi, rodí se bílí beránci.
Je-li o 22.lednu pěkně a teplo, budou velká parna v létě a teplé noci v srpnu.
V lednu-li roste tráva, neúroda se očekává.

Leden drsný prospívá osení.
V den obrácení sv.Pavla když teče voda po silnici, šetřte pro dobytek píci.
Dobrá sanice – koňská smrt.
Mráz skromný každého honí.
Není-li konec ledna studený, únor si to dvakrát nahradí.
Na den sv.Pavla poustevníka pěkný den – dobrý rok. Větrný den – mokrý rok.
Na sv.Fabiána a Šebestiána stromům opět míza dána.
Slunce-li na sv.Vincence svítí, budem hojnost žita, vína míti.
Na sv.Pavla obrácení když jsou mlhy, bude ten rok mnoho nemocí.

Je-li však ten den jasný, bude úrodný rok.
Novoroční noc klidná a jasná věští dobrý rok a dobrou povětrnost pro sklizeň.
Jasný východ slunce na Nový rok značí dobré počasí.
Jaký je Nový rok, takový srpen – suchý nebo vlhký.
Mlhavý leden, jasné jaro, chladné léto.
Je-li teplý leden, z korce mandel jeden.
V lednu sníh a bláto – v únoru tuhé mrazy za to.
Na Tři krále – zima stále.
Na Tři krále mnoho hvězd – mnoho bramborů.

Fabiánské zimy bojí se cikáni.
Kdy zimní chlad, tu každý mlád.
Teplý leden – polituj Bože!
V lednu mlhy přivodí mokré jaro.
Jaký leden, takový červenec.
V lednu mráz těší nás – v lednu voda, věčná škoda.
Přibývá dne, přibývá i zimy.
Když je voda v koleji, šetřte v žlabě objedí!
Na Nový rok déšť – o velikonocích sníh.

Na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o skok dále, na Hromnice o hodinu více.
Je-li po třetím lednu počasí krásné, přijdou na jaře bouře časné.
Mokrý leden – prázdné sudy.
Je-li leden teplý, nepřibude do sudu.
Tři králové mosty stavěji, nebo je boří.
Na sv. Hygina pravá zima začíná.
Svatý Hilarius, vyndej saně, schovej vůz.
Je-li Karel Veliký málo ledový – únor to napraví.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Olgy Janíčkové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/olga-janickova/

Fotografie pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

V malé chaloupce pod lopuchy bydlí Lesní víla. Je jemná a krásná. Až se tají dech každému, kdo ji vidí tančit. Má ve vlasech pomněnkový věneček, červené střevíčky a pavučinový závoj, do kterého chytá měsíční stříbro. A jak že se sem z dalekých lesů dostala?
Jednoho dne mraky těžkly, až se nahoře neudržely a klesaly dolů. Když už měly břicha téměř nad zemí, spustil se z nich déšť. A ne jen tak nějaký deštíček, ale protrhla se obloha a dolů se řinuly přívaly vod. Země na ně nebyla připravena, a když už byla napita, posílala je dál. A tak se pramínky vody řítily z lesů a ze strání dolů, do potoků a dál do řek.
Na takovou velkou povodeň nebyla připravena ani Lesní víla. Měla chaloupku v mechu, ale bydlela v ní sama, a když se přivalila velká voda, neměl ji kdo zachránit. Voda brala všechno s sebou. A tak se nerozpakovala a podebrala Lesní vílu i s její chaloupkou. Nejdřív se Lesní víla držela stolu, pak postele, ale později ztrácela síly, jak si s ní mocný proud zahrával. Najednou viděla svou chaloupku v proudu před sebou, jak se od ní vzdaluje. To je můj konec, pomyslela si a zavřela oči.
Už už si myslela, že se utopila, ale vlny ji vždycky vynesly nahoru, a tak se mohla nadýchnout. Zdálo se jí, že ji voda nese po lukách. Ale najednou jako by spadla do nějakého koryta, kde se vlny spolu praly jako zběsilé. Ani nevěděla, že ji voda odnesla do potoka. Mocné vlny s ní motaly až už se nemohla ani nadýchnout. Najednou cítila, že přestala dýchat, že nastal konec.
Když otevřela oči, nevěděla, kde je. Ani si dost dobře nemohla vzpomenout, co se s ní stalo. Hned oči zavřela, aby se vzpamatovala. Když je znovu otevřela, cítila, že je ještě naživu. A v náručí nějakého zachránce. Podívala se znovu a viděla, že není sám. Že jsou dva. A oba mlčí a ustrašeně se na ni dívají. Cítila, že ten, který ji drží v náručí, má krapítko nahnáno, že neví, jestli je ještě živá.

„Kde to jsem?“ promluvila pomalu Lesní víla. Její hlas zněl, jako když se probouzí vánek. Podívala se z jednoho na druhého.
Vodník Vrbátko i Peciválek si oddychli. Vodníček se nezmohl na slovo, zato Peciválek jí hned vyprávěl, jak ji Vrbátko na poslední chvíli zblikl v rozbouřeném potoce.
„Točil s tebou proud a my jsme věděli, že máš namále. Vrbátko na nic nečekal, skočil jako štika do nejprudšího proudu a už tě vynášel na břeh.“
„Ale mysleli jste si , že už je pozdě,“ řekla a sklopila řasy.
„Teď není důležité, co jsme si mysleli, hlavně, že jsi naživu,“ zajásal Peciválek.
Tak se k dostala Lesní víla z lesní paseky do zahrady k malíři Kubáskovi, k Vrbátkovi a k Peciválkovi. Nejdřív jí ti dva museli postavit chaloupku. Pod lopuchy. Aby ji chránily, protože mají veliké listy. Chaloupku vystlanou mechem, jak byla zvyklá, s oknem obráceným k rybníčku, jak si přála.
„Abych viděla na splav,“ řekla, ale kdo ví, jestli to nebyla výmluva.
Na stavidle nad splavem totiž sedal Vrbátko. Když se tam posadil, netrvalo dlouho a Lesní víla vyšla ze svého domečku. A rovnou k němu. Jejich povídání bylo tiché a voňavé. Ale Vrbátkovi přesto vrtalo hlavou, jestli se jí tady líbí nebo ne. Jestli víc nevzpomíná na lesní paseku. Taky by rád věděl, zdali tam někoho nenechala, někoho, kdo na ni tam dosud čeká. Rád by se jí na všechno zeptal, ale ze strachu, aby mu neodpověděla, že se jí stýská, že se tam chce vrátit, mlčel. 
„Vrbátko, to tady bylo vždycky tak krásně?“ zeptala se nevinně.

Vrbátko věděl, že ne, že tu je nejkrásnějc od té doby, co připlavala, ale to jí za žádnou cenu nemůže přiznat. Nevěděl, co s rukama, popadl tedy svůj šůsek a začal ho ždímat do sucha. Odpověděl oklikou.
„Kde jsou dva, je krásnějc, než když je někde jen jeden,“ řekl po chvilce a maličko se začervenal.
Tak ti dva spolu sedávali na stavidle a tiše si vyprávěli. A voda v rybníčku byla také tichá. Kolem stály dlouhovlasé vrby a zhlížely se v hladině. Kvetly tu žluté blatouchy, jindy se modralo pomněnek a vůbec celý svět se jim zdál být stvořený jenom pro tuhle zahrádku a tenhle rybníček. 
Ale než si mohli všichni tři takhle spokojeně žít, musela si Lesní víla vyprat a usušit potrhané šaty. Ještě si uvila věneček z pomněnek. Ale největší starost měl Peciválek se sháněním závoje.
„Musí být lehký, aby vlál ve větru, ne malý ani velký, aby se do něj chytalo měsíční stříbro,“ poučila ho Lesní víla.

Když už Peciválek nevěděl kudy kam, poradila mu myška jít za pavoučkem. A pavouček přímo za pavoukem-křižákem. Ten souhlasil a jednoho rána, když Lesní víla otevřela dvířka, byl před nimi závoj přesně takový, jaký si přála.
A od té doby Lesní víla každou noc tančila na lukách. A pokaždé když tančila, chytala do závoje měsíční stříbro a kdo ji viděl, zůstal v úžasu.

Až jednou v létě, když byly trávy vysoké, plné květů a kolem dokola to vonělo, se stalo Lesní víle neštěstí. Nejdřív si toho v zápalu tančení ani nevšimla. Měsíční stříbro se linulo z nebe v proudech a trávy se navzájem dotýkaly a objímaly. Jeden květ se skláněl ke druhému, takže Lesní víla tančila lehce. Nožky se jí jen míhaly, šly do taktu jejího zpívání samy. Ještě nebyla ani půlnoc, ještě nebyla unavená a najednou kde se vzal, tu se vzal, odněkud připlul mrak a zakryl měsíc. Měsíční stříbro se ztratilo. Potemnělo. Lesní víla věděla, že je to konec jejímu tančení. Složila si závoj, že půjde domů. Vtom ucítila, že ztratila červený střevíček.
Velmi se ulekla. „To se mi ještě nikdy nestalo,“ začala vzlykat. Točila se na místě, chtěla ho hledat, ale bez měsíčního světla nic neviděla. Všude kolem byla černo černá tma.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Ilustrace pro CzechFolks.com  © Franci Urban (10 let)