CzechFolks.com PLUS

Z nudy hurááá na střechu

Bývaly dny, kdy naši rodiče ve stavu nejvyššího rozhořčení vyhlásili domácí vězení. Pane jo, to byla někdy pořádná nuda! Hlavně když na obloze nebyl ani jeden mráček, za který by se sluníčko mohlo schovat, a střapaté dětské hlavy byly plné letních představ o brouzdání se prohřátou vodou „na ostrůvkách“ a skákání po rozpálených kamenech uprostřed brodu.

Ale vrátím se k domácímu vězení.

Tehdy jsme je měli s Jirkou ve stejný den. Seděli jsme jako už tolikrát na rozpálených fošnách, která na dvoře zakrývala hnojník, a přemýšleli, co podnikneme, abychom při tom neporušili nejnovější rodičovský příkaz. Čtěte více ZDE »

Asi dvacet metrů před sebou spatřil Emil starou paní, která těžce vlekla velkou tašku a jeho nohy samy zrychlily, byly rychlejší než myšlenka a Emil věděl, že právě pracuje na té potřebné dávce onoho hřejivého pocitu, který by nyní tolik potřeboval, aby se uklidnil.

„Dobrý den,“ pozdravil a, i když se na ni usmíval, přesto vypadala poněkud vyjeveně a on si až později uvědomil, že je sám celý potřísněný od krve, což byla skutečnost, kterou v těchto chvílích již dávno pustil k vodě.

„Nestalo se vám nic?“ snažila se zakrýt své rozpaky, „vypadáte, jako byste se poranil…“

„Aha,“ uvědomil si Emil pravý stav věci, „no, to ta havárie kousek odsud,“ poznamenal nevýrazně a zahleděl se na svoje znehodnocené oblečení, kde zasychala nepatrná část oné dámy, kterou vytahoval z poničeného auta. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Odečteme-li od roku 1961, kdy jsem Stanislava Hušťáka poznal, rok 1926 kdy se narodil, vychází věk 35 let, což je ale sporné. Můj spolužák, pozdější významný statistik Jarda Cifra totiž o Standovi vedl na průmyslovce statistiku. Byla to tabulka, která byla tak jednoduchá, že ji pochopila dokonce i Andula Kropáčková, procházející jednotlivé ročníky jen proto, že její otec byl poradcem ministra školství Františka Kahudy (později Čestmíra Císaře) a nechat ji rupnout bylo i pro učitele s legitimací KSČ o hubu. Čtěte více ZDE »

Emil Zelený pomáhal každý den a velice rád. Stanovil si takový soukromý limit dobrých činů, který když se mu náhodou nepodařilo splnit, byl z toho nešťastný, smutný až apatický a přemýšlel, proč tomu tak bylo. Takovým dnem byla i tato sobota, kterou trávil ve společnosti policistů, kteří pro jeho skutky příliš pochopení neměli a jemu přitom v mysli vytanula dávná, trochu příznačná  příhoda z vlastního dětství.

Byl srpen roku 1968, onen nechvalně známý rok, který poznamenal osudy mnohých, ovšem on byl tehdy ještě pouhý chlapec navštěvující základní devítiletou školu a celou tuto chaotickou situaci vnímal svým svérázným způsobem. Zvědavě postával na jedné křižovatce a prohlížel si válečnou techniku i zakaboněné vojenské tváře v přijíždějící koloně, která se na oné křižovatce bezradně zastavila. Čtěte více ZDE »

Emil Zelený byl od narození stvořen k tomu, aby pomáhal ostatním lidem i na úkor sebe sama. Dělal to rád a s nemalým nadšením, které mnohdy až hraničilo s nějakou neznámou úchylkou, ale on se přitom cítil neskonale šťastný a spokojený zároveň, i když jedinou odměnou za jeho snahu bylo mnohdy jen strohé poděkování, či pouhý pohled plný vděčnosti. To mu však stačilo a byl ochoten pro tuto chvíli obětovat cokoli.

Již v porodnici velmi trpěl soucitem nad svými ležícími, bezmocnými kamarády, kteří naříkali hladem a rád by přenechal matčin prs na chvíli i jim, ale maminka neměla pro podobné skutky nejmenšího pochopení a nechala je úplně klidně odkázané na jejich vlastní matky, které byly mnohdy neduživé a mléka měly poskrovnu. To Emil Zelený si stěžovat nemusel, protože matčino poprsí bylo nadprůměrné a jeho kapacita nadbytečná.

Čtěte více ZDE »

V naší Krátké ulici, která je opravdu krátká, neb má na každé straně pouhých osm domů, vlastní kromě nás všichni psa. Vlastně i my jsme psa měli, pouliční směsku Puntíka, ale když si ho psí Manitou povolal do psího nebe, což jsme všichni obrečeli, manželka usoudila, že na živé zvíře nemáme dostatek času, děti mají jiné zájmy… znáte to… ženské to vidí na rozdíl od chlapů trochu jinak.

Když se psi v naší ulici rozštěkají, úplně všichni každodenně, když prochází pošťačka Kalousková, zní naše ulice jako jeden obrovský psinec. A což teprve, když po hlavní ulici projíždí hasiči nebo sanitka se zapnutou sirénou, to pak jako na povel začnou všichni výt v jednom šíleném psím akordu.

Na koukání tu vlastně máme celou plejádu psích plemen. Jdete-li od křižovatky, napravo bydlí německý ovčák Bruno, Čtěte více ZDE »

Jak dlouho ještě zvládnu boxovat? Pět, šest let? A co potom? Mládí v trapu, iluze taky, ovšem ty prachy… ty prachy zamčené v oprýskané plechové skřínce jsou skutečné. A můžou se zmnožit. Ať jde nějaká zpropadená čest do háje!

„Pozor!“

„Kryj se!“

„Uhni!“

„Ale ne!“

„Hrozná rána!“

Dopřál jsem mu luxus přímého zásahu. Z hlediště to vypadalo jako nešťastná chyba, nicméně já věděl svoje. Odkryl jsem se naschvál a on té maličké skulinky perfektně využil. Čtěte více ZDE »

Ospalé odpoledne, v loučích slunečních paprsků rozžíhající se pupeny zlatého deště v rohu plaňkového plotu. Ospalé odpoledne na návsi jednoho seskupení pěti domků oživené příchodem muže a ženy, v tomto hnízdě náhodně ocitnuvších se cizinců. Jejich kroky nesly únavu minulých kroků i roků zdánlivé odlišnosti. Přicházeli do vsi pomalu v rozepnutých kabátech a zamířili přímo doprostřed k dřevnému bytelnému stolu v sepětí dvou laviček. Neposadili se proti sobě, ale vedle sebe, aby vnímali totožný obraz tohoto hnízda přilepeného k masivu smrkové hradby lesa. Stín lesa tíhnul na opačnou jižní stranu, nebránil tak dalekému rozhledu do krajiny, až tam k patě Železných hor táhnoucích se po severním horizontu. Až tam, kde bylo možno myšlenky spoutat a ukotvit.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Přípitek se uskutečnil až večer o dvě patra výše, kde paní doktorka bydlela na svobodárně. Co se následně mezi námi dělo (zdali jsem tykal nebo vykal), o tom psát nebudu. Jsem demokrat, takže ať si každý čtenář představuje, co chce. Raději se věnuji veskrze osudovému důvodu, jenž vedl k tomu, že jsme se my dva kdysi pracovně i mimopracovně setkali.

Závěr vojenské služby slastně plynul. Do konce chyběly asi tak 3 týdny, když jsem byl na nemocničním lůžku probuzen a co nevidím? Vedle mé postele stojí přiblble se usmívající soudruh Stanislav Hušťák. Čtěte více ZDE »

Po čtvrt století služby se naše matrace rozhodla, že již toho má dost a že by chtěla do důchodu. Nicméně, já pro ni měla nové plány. Když byla dodána nová matrace, ta stará tak smutně koukala a já přemýšlela, co s ní. Do našeho auta se nevejde, a tak bych na ni  musela povolat nějakou firmu, která se zabývá odvozem odpadů. Kdepak, řekla jsem si a netrvalo dlouho a matrace místo toho, aby cestovala na místní skládku, vláčela se v naší zahradě dolů z kopce na kompost.

Když byly mé děti malé, vždy rády na ní skákaly, tak jsem jim řekla, že dole na zahradě na ně čeká překvapení. A tak se zrodila naše trampolína. I já jsem se na ní ráda někdy vyskákala. Ale po nějakých čtyřech letech se již začala rozpadat a začalo být nebezpečné na ní dále skákat. Ale já ji nadále nenechala v klidu, anebo možná to byla ona, která mi našeptala nový nápad, jak by nám mohla dále sloužit.

Čtěte více ZDE »

Zamířil jsem do středu ringu. Protivník už tam čekal. Došli jsme až těsně k sobě, tak blízko, že naše tváře dělilo sotva pár centimetrů. V nose jsem ucítil štiplavý pach potu. Borec byl o něco vyšší, možná i silnější, na druhou stranu v můj prospěch hrálo zase víc zkušeností i vyhraných zápasů. Nejdůležitější roli ovšem stejně hraje srdce.

„Chci vidět férovej box!“ zařval rozhodčí a ťukli jsme si rukavicemi na pozdrav. Poprvé a naposledy, co se těžká kladiva setkala v klidu. Od nynějška se budou pouze nemilosrdně bít. Budou vysílat jeden úder tvrdší než druhý. Ránu za ránou. Tak dlouho, dokud se jen jeden z nás udrží na nohou, zatímco druhý zůstane bezvládně ležet mezi rohy. Málokdy se vyčerpal plný limit dvanácti kol.

Čtěte více ZDE »

Jana Hulíka považovali sousedé z paneláku, kam se před nedávnem přistěhoval – po letech se vrátil do rodného města, za vzor všech ctností. Pracoval v bance, do zaměstnání chodil vždy pečlivě oholený a upravený, v černém obleku a bílé košili s temně modrou vázankou, černou aktovku v ruce. Každý podvečer proběhl v bílých teniskách sídlištěm k Labi, aby se po hodince vracel s propoceným tričkem. Při pohledu do jeho nákupního vozíku v supermarketu každý poznal, že se stravuje dost asketicky, s důrazem na zdravou výživu. V domě, když na něj přišla řada, myl schody a uklízel společné prostory. Jediné, co vrtalo sousedům v hlavě, byla jeho osamělost.

„Nedávno se rozvedl, říkala to Vošvrdová ze zeleniny“ oznámila sousedka Juklíčková po skončení domovní schůze, z níž Jan, hned jak skončila, odešel. Na kus drbu, který se tu pravidelně pěstoval, se nezdržel.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

„Proč mi to říkáte?“ zeptal jsem se.

„Protože jsi debil,“ odpověděl mi a pokračoval, že poslouchám texty ze Švejka, ačkoli je znám nazpaměť namísto toho, abych sledoval Lucku, co s ní vyvádí příroda. Že jsem doslova hltal, jak ze sebe sype krávoviny jako například: Plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zielergut po nějaké vesničce v Solnohradech, kterou jeho předkové prožrali již ve století osmnáctém, byl úctyhodným pitomcem…“ namísto toho, abych sledoval její nádherný veliký hnědý, touhou zastřený oči, které se mě údajně snažily svléknout, což prý v erárním nemocničním pyžamu není moc velkej problém. Čtěte více ZDE »

Být policejním úředníkem má své nástrahy. Vím to na vlastní kůži. Nejsvízelnější úskalí je, že se za každé okolnosti musíte chovat slušně, protože je vaší profesionální povinností vzbuzovat u veřejnosti důvěru v policejní složky. Tudíž zkrátka a dobře nelze nakopnout psíka, se kterým jdete na procházku, protože si ulevil na nohu slečny čekající na tramvaj. Zrovna tak se musíte ovládnout a neseřezat obuškem řidiče, který vám za skandováni přihlížejícího davu “Patří mu to!” v opilství nabořil služební auto. V uniformě i bez ní zásadně nechodíte do hospody na jedno, i když je venku opravdový pařák, nelaškujete s krasavicemi, i když dobře víte, že vaše nažehlená uniforma by zajistila neutuchající rozkoše v jejich náručích. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Doktor tehdy nad mým kolenem pokýval moudře hlavou a pravil: „S tím tě poslat do vojenské nemocnice, tak tě odtud hned vypakujou a mně vynadají. Chtělo by to úraz. Pak bych tě klidně poslal do civilní nemocnice v Havlíčkově Brodě, kde mám dobré známé, kterým bych mohl říci skutečnou diagnózu. Poslyš, nešlápl ty jsi nakonec někde na schodech tak špatně, že ti v tom koleni ruplo a teď nemůžeš chodit?“

Několikrát jsem poskočil, zatancoval kozáčka a ujistil jsem ho, že právě to se mi stalo.

Čtěte více ZDE »

Nic nečiní člověka lidštějším,
než láska ke zvířatům.
(Henry Fielding)

Zvířata dodávají člověku tolik lásky. A je jedno, jestli máme psa nebo hada, jen když ho máme rádi. Měla jsem pejska, teď mám kocoura, maminka měla deset koček. Zvířata, to je zkrátka celoživotní láska. V rodinách, kde jsou zvířátka, jsou děti méně sobecké, protože se musejí o někoho postarat. Musím přiznat, že na zvířátkách jsem trošku i závislá. Mám kocoura, který mne poškrábal, pes mne kousl do nosu, ale nemohu se na ně zlobit, samozřejmě to neudělali ze zlého úmyslu. Jsou to moje milované šelmičky.

Vzpomínám si, jak jsme vloni o Vánocích měli největší radost z pejska z nalezince. Moje dcera Zuzka ho dala vnučce Dominice. Pejsek se jmenuje Líza, je to cosi mezi netopýrem a podvraťákem. A vůbec – při rozbalování vánočních dárků je s námi u stromu vždy celý náš zvěřinec: pes, králík, morče i pták, ten ovšem většinou jen tak lenivě pospává. Čtěte více ZDE »

Co mě mrzí nejvíc, jak rychle přišel Rex na chuť lidskému jídlu. A kdo ho na ně naučil? Samozřejmě má milovaná maminka! Marně jsem na ni apeloval, žádal ji, zakazoval i přikazoval, ať ho jen proboha nekrmí od stolu tím, co právě jí.

„Jsem snad krkavčí matka? Přece ho nenechám trápit hlady, chudinku malýho, podívej se na ty smutný oči, jak prosí a brečí! Vždyť ty mu určitě nedáš ani najíst, jak tě znám!“

Jistě… Zbytečně jsem argumentoval, že kdyby měl tedy opravdu hlad, asi by žral granule v misce, místo toho aby je pyšně obcházel jako páv a tvářil se, že žrát něco podobného je pod jeho královskou úroveň. Zmetek jeden! Pěkně rychle si omotal matku kolem drápku.

Čtěte více ZDE »

Slunné nedělní dopoledne. Sněhu poskrovnu, zato mráz jak samec. Mamka odjíždí s bráchou na hory. Všechno mají sbalené, naskládané v kufru auta, poslední objímání a pusa a manka sedá za volant. Nejmladší brácha se souká dozadu, protože na přední sedadlo ještě nemá nárok.
Zavřel jsem za nimi bránu a promnul jsem si ruce: myši mají pré, radoval jsem se. Týden budeme s mladším bráchou sami. Budeme si dělat, co se nám zlíbí, nikdo nás nebude honit do učení a udělej tohle a ne tamto, dojdi pro tohle a tamto odnes! Zkrátka bude boží klid. Počítač bude k dispozici, žádný zákaz. Žolíčkovi dáme granule a o kočku se taky postaráme.
Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

A skutečně, po roce flákání a 30 dnech prázdnin, kdy jsem dopisem veliteli učiliště oznámil, že je rozmyšleno, pročež jsem byl zápisem do vojenské knížky i do osobních spisů z důstojnické školy vyloučen, což bylo sice divné, ale pochopitelné. Z 30 vojáků naší čety si to totiž tak jako já rozmyslelo 28. Nerozmyslel si to jen vojín Wolf, kterého před poslední státnicí vyrazili z 5. ročníku Karlovy univerzity za to, že na prvního máje, těsně za dívkami, jež nesly transparent: „Není vata, nejsou vložky, co si dáme mezi nožky?“ rozbalil před hlavní tribunou s Antonínem Novotným jiný transparent, jehož znění si nepamatuji. Čtěte více ZDE »

Rodino, ste doma? Tato otázka vždy doprovázela zaťukání na okno a ve tmě se na sklo přilepil obličej se silnými brýlemi. To se kolem nás vracel z nějaké besedy Četyna. Nemohlo tomu být jinak, rodina byla doma každý večer, a Četyna – jak se rozvyprávěl s rekreanty na Horečkách, pokračoval u nás. Jeho znalosti z historie kraje a vypravěčské umění byly vynikající a my ho milovali a hned tak jsme mu nedovolili odejít. Povídání se vždy protáhlo hluboko do noci.

Četyna – tak jsme ho oslovovali. Jenom tatínek, který byl o nějaký ten rok starší a byl jeho příbuzný, mu říkal Bohušu.

Spisovatel Bohumír Strnadel – Četyna, je zapsán v mých vzpomínkách natrvalo. Ale se stejnou samozřejmostí též starý Froliš – jeho tatínek, který  se  vracívával naším dvorem, Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Zásluhou zpravodajské činnosti Kozderky a Horkého byl můj zdravotní stav (totální mešuge) všem v Pavlovicích jasný. Naproti tomu obvoďačka z Harcova krátce na to rozhodla, že jsem úplně zdráv, což mě naštvalo. Uvědomil jsem si totiž, že jsem obětí rozhodování na úrovni mnichovské zrady. Rozhoduje se o mně a beze mě!

Že se rozhodlo beze mě například o mém početí a celá řada dalších rozhodnutí v můj prospěch mi nevadila. Naproti tomu mi vadilo rozhodnutí zařadit mě mezi dvě třetiny žáků, Čtěte více ZDE »

Po předčtení článku, že každej chlap potřebuje svůj kumbál, jsem se zamyslela a položila si otázku, načpak? Proč potřebuje trucovat? Co ho k tomu vede? Přece každou neshodu v manželství je třeba řešit okamžitě, rozumně, věcnou diskuzí. Jsme přece dospělí a rozumní lidé. Nač se naštvávat a kazit si den. Byla jsem vdaná řadu let a můj manžel nikdy netrucoval, nikdy nezalízal do sklepa, když tam neměl práci. Mohl by tam sice uklízet každý den, ale on dobře věděl, kam si co dal a jestli to našel na první sáhnutí nebo se tam přehraboval hodinu, po tom jsem nikdy nepátrala. Nikdy jsme neměli tichou domácnost.

Čtěte více ZDE »

Březnový pátek, shodou okolností ještě pěkně studený, jsem razil do školy na přednášku z civilizačních onemocnění. Vstávám kvůli ní před šestou, trmácím se dvacet kilometrů přecpaným autobusem, potom přes půlku Hradce pěšky a proč? Abych přišel a přednášející nepřišel. Už zase… A zase, aniž by se to kdokoliv ráčil alespoň oznámit všem těm chudákům studentům, co tam statečně mokli venku se mnou. Pět, deset, patnáct minut… Akademická čtvrthodinka dávno pryč a kde nic tu nic. Ostatní se trousí zklamaně pryč, jen my dva s Karlem zůstáváme. Nespěcháme.

Když už jsme si udělali takový hezký výlet, tak aby nebyl úplně zbytečný (další přednáška samozřejmě taky odpadla!), zalezeme pod střechu příjemně vytopené kavárny. Řeč přijde na všechno možné a jak jinak – i na ženské. Čtěte více ZDE »

Myslím, že to bylo někdy koncem roku 1969 nebo už v sedmdesátém, dalo by se to přesně zjistit nahlédnutím do archivu, ale ta přesnost není tak důležitá. Začínalo období normalizace a samozřejmě že i naše studio, jako důležitý sdělovací prostředek, jí bylo postiženo. Nejen že jsme přišli o řadu významných spolupracovníků, ale navíc někdo velmi moudrý rozhodl, že srdce televize – tedy program a výroba – se přestěhují z centra města Ostravy do Havířova. Nejen do jiného města, ale též do jiného okresu. Byla to pěkná hloupost!

Čtěte více ZDE »

Slunné páteční odpoledne. Veze mě taxík silnicí pod hřbetem Železných hor. Dívám se na tapetu, jejíž horizont lemují lesy a nad nimi je už jen modrá obloha. V lukách a polích pod lesy trsy vesniček s červenými střechami spojené vlásečnicemi jeřabin. Údolím protéká řeka, jejíž koryto je jen tu a tam možno tušit v korunách stromů. Jedu na návštěvu k význačnému spisovateli. Taxikáři jsem předala jeho adresu. Nevím, kde pan spisovatel bydlí, neboť jsem u něho ještě nebyla. Posadili mě na pravé zadní sedadlo, jak to vyžaduje etiketa, a mohu říct, že zcela k mé spokojenosti. Sleduji odevzdaně krajinu, jelikož nemám ponětí, kde auto zastaví. Zda ve středu města či na okrajovém sídlišti. Čtěte více ZDE »

Je to už moc a moc dávno. Chystali jsme se na zimní dovolenou na Šumavu a náš přítel, muzikolog, nám říkal: Musíte navštívit hudebního skladatele Jaroslava Křičku a vyřídit mu pozdrav ode mne, bydlí kousek za Sušicemi!“ Moc jsme mu to neslibovali, jedeme přece lyžovat a ne na návštěvy.

Bydleli jsme na Čenkově pile, všechno bylo bez chyby, jen sníh, ne a ne nasněžit. Ještě že někde sníh byl – v dalekém Calgery probíhala Olympiáda. Tam sníh měli, ale zase jim ze skokanského můstku vítr odvíval skokany. (Když jsem viděla o několik roků později, na jaké holině ten můstek postavili, nedivila jsem se.)

Čtěte více ZDE »

Jednou týdně vodím ráno svého staršího pravnuka do školy. Bude mu již v červnu osm let a škola je blízko, ale dělá nám to oběma radost. Tedy doufám, že i jemu.

Jeho škola je téměř naproti domu kde bydlí, na pěkném vršku, ale značený přechod, který pečlivě hlídá jedna paní ve zvláštní uniformě, je přece jen ještě kousek dál na stejné ulici. Ulice je to značně frekventovaná, jezdí tam i autobusy a zvláště ráno (a potom znovu odpoledne) je plná aut rodičů, kteří přivážejí děti do školy. Když přejdeme se Zachariášem značený přechod, cesta ke škole vede parkem pěkně příkře do vršku. Pravnouček někdy řekne: Babi, ty to nemůžeš udýchat, vrať se už, já to dojdu. To většinou, když vidí nějakého spolužáka nebo spolužačku.

Před několika dny jsem Zachariáše převedla, dovedla až nahoru ke škole a vracela se po chodníku, kolem kterého parkovala auta rodičů a děti z nich vystupovaly a spěchaly do školy. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Když se za pár dní nato dostavil pitomec Kozderka, o jehož návštěvu jsem nestál, věděl jsem, že je to jeho reakce na sugestivní líčení mého zdravotního stavu Ivanem Horkým a že mě navštívil z důvodu svého letitého mindráku. Po celou dobu, co jsem ho znal, totiž bytostně toužil poznat někoho, kdo je ještě větší vůl nežli on sám, což se mu nedařilo. Nyní cítil svou příležitost.

Rovněž i já jsem cítil příležitost sehrát takové šílenství, že na ně ten hňup do smrti nezapomene. Čtěte více ZDE »

V březnu 1962, kdy jsem už měla za sebou řadu zpravodajských pořadů a publicistických filmů, jsem dostala první větší úkol. Přenos. Samozřejmě živě. Nastěhovali jsme se do Kulturního domu dolu Hlubina, režii měl František Mudra. Co bylo jeho náplní, si nepamatuju, jen to, že byl věnován učňům, a když to bylo na Hlubině, tak asi hornickým. Ani nevím, jací tam byli kromě nich účinkující, jen jednoho si dobře pamatuji. Na klavír hrál student konzervatoře, drobný střapatý blonďák. A hrál tak, jako kdyby to piano bylo součástí jeho těla, které bylo skutečně plné hudby.

Čtěte více ZDE »

Naše generace dobře ví, o čem mluvím. Když si někdo z nás přehrábne krabici starých fotek, tak někde na dně tam leží společná fotografie z prvního přijímání. Kluci v černých a děvčata v bílých dlouhých šatech pořízených pro tuto jedinečnou příležitost. Každý drží v ruce velkou svíčku s obrázkem a je v tuto chvíli úplně bez hříchu. Bez hříchu proto, že se vyzpovídal, pomodlil u oltáře několik otčenášů a zdrávasů, což znamenalo, že bůh mu odpustil veškerá jeho provinění. Kluci mi povídali, že se vsadili, kdo déle vydrží bez hříchu. Nejsem si jistá, zda ten, co vyhrál, přitom nelhal.

Čtěte více ZDE »