CzechFolks.com PLUS

No a co vy, ještě vás to stále baví?

Mohu vás ujistit, že vstupovat na vojenskou půdu s tímto jménem je mnohem horší, než pouhý zápis ve škole. Zde by se dalo předpokládat, že budou přítomni jen dospělí lidé a budou se tak podle toho i chovat, ale kdo tenhle blázinec někdy zažil sám na vlastní kůži, ten mně dá jistě za pravdu, že první věc, co zde chybí zcela, je logika.

Je to zařízení, s chováním na úrovni středověké lůzy, kde každý chce velet a nikdo poslouchat. Ta společnost je tak roztodivná, že i kdyby spolu byla celý život, nikdy si nebude zcela rozumět. Čtěte více ZDE »

Pořad, který se mi zapsal do paměti stejně silně jako mnoha divákům, se vysílal 23. listopadu 1962. Zrodil se v hlavě dramaturga Jaroslava Müllera. Nápad v podstatě velmi jednoduchý, ale na svou dobu revoluční.

Do útulné chaty, jejímž autorem byl výtvarník Divadla Petra Bezruče, Luboš Hrůza, usedlo několik „lovců“ – vypravěčů. Lovců, jejichž trofeje visely na zdech ve zpracování výtvarném, fotografickém nebo byly v knihovnách v literárním či vědeckém zpracování. S noblesou majordoma je vítal Zbyněk Průša, který pak uváděl řadu těchto pořadů až do časů, jejichž nejvýznamnějším slovem bylo slovo „zákaz“.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Nečekané odhalení původce těhotenství mé milované soudružky nemělo kýžený efekt v podobě objasnění případu. Když jsem totiž procházel kolem drben, které mně znaly, slyšel jsem, kterak šeptaly těm, co mě neznaly: „To je ten puberťák co zbouchnul tu mladou ruštinářku, která to pak hodila na toho chudáka důstojníka z Folmavy.“

Dívky, které na mě pro můj odvážný citový vztah vzhlížely, s obdivem sice zaznamenaly, že jsem již k dispozici a některé z nich mi i nadbíhaly, ale nechaly mě na sobě působit toliko do pasu, v obavách z následků. Čtěte více ZDE »

Když bylo mé dceři asi deset let, dala jsem jí památníček. Nechala si tam vepsat věnování několika spolužaček a učitelů a potom mi ho dala do práce. Bylo to v době velké slávy Golden Kids a dalších jejích idolů. Někteří jezdili účinkovat do ostravské televize.„Prosím, nech mi je podepsat a také další, kteří k vám přijedou!“

Po pravdě musím přiznat, že ty podpisy tam přibývaly tak, jak jsem si vzpomněla. Přesto jsou na stránkách podpisy a fotografie mnoha umělců a nejvzácnější jsou od těch, jejichž ruka už péro nikdy neuchopí.Hned na druhé stránce je fotografie velmi vzácná a na další podpis s ní související.

V dubnu 1969 účinkovali u nás dva umělci. Cestou do studia jsem se pro ně zastavila v hotelu Imperiál. Čtěte více ZDE »

Mám ještě pokračovat?

No jak myslíte, dobře tedy.

Nebojte se, moje sexuální orientace je zcela normální, takže i ty běžné lásky se mně taky žádnou velkou oklikou nevyhnuly a co si budeme povídat. Na čele své jméno naštěstí napsané nenosím, takže moje blonďatá hlava některým slečnám docela imponovala a já se tomu ani trochu nebránil.

Skutečný problém nastal až v tanečních.

Taneční mistr vplul na parket a hledal mezi námi novici někoho, na kom by mohl demonstrovat příkladné společenské chování vzorného tanečníka. Samozřejmě jsem mu musel utkvět v oku právě já.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Feministka zahájila výslech záludnou otázkou:

„Líbali jste se?“

„No, …“

„Takže líbali,“ nečekala na odpověď, zatímco já jsem, abych zblbnul ten detektor lži, který si přivezla, myslel vší silou na ten nepříjemný blemt z někdejší pusy od Milušky Hnízdové, což se vyplatilo, neboť další doraz zněl:

„A jakpak ti to líbání chutnalo?“

Čtěte více ZDE »

Venku bylo od samého rána vedro. Horký vzduch se tetelil nad silnicí, klokani a ovce líně ležely ve stínu blahovičníků. Když je den, kdy se psi perou o místo ve stínku a vrabci padají vedrem ze stromů na zem, je nejlépe jít do klimatizované hospody a v ní si s kamarády trpce postěžovat na zatracené horko, na politiku a na ženský. Proto jsem s radostí před nechutným pařákem utekl k pípě a šumu klimatizace, která přivedla člověka zpátky k životu.

V mojí hospodě U Rudého Klokana už darnou chvíli seděl kamarád Pepa. Znuděně upíjel z půllitříku přechlazené pivo, odháněl dotěrné mouchy a byl očividně rád, když mě viděl vejít. Alespoň bude mít možnost nudu nahradit konverzací. S Pepčou si vždycky dobře pokecáme a jen málokdy spolu nesouhlasíme. Je to kamarád na život a na smrt.

Čtěte více ZDE »

Na Olze nebylo nic znát, ale byla od toho dne jaksi jiná, nesvá, prosluněná. Tak nějak rozkvetlá. Jela do města a koupila si nový svetr, rtěnku a umyla a natočila si vlasy. Také koupila nový igelitový ubrus.

Byla přesvědčena, že na něho nemyslí, ale čekala na víkend. Uklidila celý dům a v pátek jí bylo od rána do zpěvu. Když přišla z práce, napekla, navařila a čekala. Čekala ho s večeří. Několikrát kontrolovala, jestli něco nezapomněla. Mezitím přišel Fanda. Sem tam vyhlédla oknem, ale jen když se Fanouš nedíval.

Konečně před domem zastavilo auto a pan doktor přicházel po zápraží jako král.

Čtěte více ZDE »

Někdy v roce 1967 jsme natáčeli publicistický film o Ostravě. Bylo v něm mnoho budovatelských úspěchů, proto tam musela být Nová huť a Vítkovice, potom něco málo o kultuře a také o tenkrát ještě velmi mladém Domě kultury.

Na výrobu filmu nám obvykle přidělili deset filmovacích dnů a pracovali jsme i v sobotu. Tenkrát byly ještě povinně pracovní. Ke konci posledního filmovacího dne se dostalo na pořad natáčení, které jsme neměli plánované. Už ani nevím, kdo přišel s nápadem, že na Šídlovci v Hrabové – pohybovali jsme se tam někde kolem – žije nějaký starý pán – amatérský polyglot. Možná že nám ten tip dali v Domě kultury, protože tam právě zavedli konverzační kroužky cizích jazyků.

Čtěte více ZDE »

Je to nespravedlivé, uvažuji vždycky, když přijde řeč na lyžování. Otázky typu „jak to, že nelyžuješ, když jsi z hor?“ jsou na denním pořádku a já vím, že se svou teorií navždy nevystačím. Pokaždé, když pronesu své výmluvné „nevidím nic vzrušujícího hnát se bezhlavě z kopce na dvou úzkých prkýnkách, když netuším, co mě dole čeká a kolik stromů mě cestou potká“, se totiž většina lyžařů zatváří agresivně.

Takže.

Skutečnost je úplně jiná.

Samozřejmě, že jsem na střední škole prošla lyžařským výcvikem. Ve svých šestnácti jsem od rodičů k Vánocům dostala lyže a obrovské umělohmotné lyžáky, o kterých jsem zjistila hned vzápětí, že v nich neujdu ani krok, aniž bych si nějak neublížila. Čtěte více ZDE »

Mám ještě pokračovat?

No jak myslíte, musím vás však upozornit, že to byly ty šťastnější chvíle mého dětství. Když přišly první kontakty s ostatními dětmi, nastaly automaticky i daleko krušnější chvíle.

Dodnes slyším posměšné: „Žibřide! Žibřide! Ty nechutný nežite!“

A to nebyly zdaleka ty nejhorší, o tom se nemá ani cenu příliš rozepisovat, protože jistě každý z vás má svoji fantasii a docela si to zkusil ve svém duchu sám. No jen se přiznejte, že je to tak. Jenomže žít s tímto závažím je mnohem složitější, to vám mohu říci.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Případem holubice jsem odbočil od případu zbytnělé soudružky učitelky ruštiny, kde jsem figuroval jako podezřelý, ale jen v rozsahu 16,4 normostran, což čtenář přežije. Bylo to, a dosud je velmi důležité, a to hned z několika důvodů.

Tím prvním důležitým důvodem je, že jsem ukecanej. Jenomže zkuste si představit spisovatele skoupého na slovo? Pak je zde obecná touha každého autora něco čtenářům sdělit, která se praktikuje buď přímo, popisem krajiny, charakteru zločince, idiota, politika, vytvářením obrazu doby, popisem výbuchu bomby nebo naštvaného souseda Čtěte více ZDE »

Takže čtěte, jako by to bylo ze zvukového záznamu:

„Dovolte, prosím“, začal přítel, „abych vynechal trýznivé líčení toho, co a jak se stalo, to znáte už z mého dopisu. Když jsme bleskově dovezli Julii do nemocnice, čekali s Paolem a Hansem na chodbě asi půl hodiny, přišel přímo ze sálu lékař a oznámil, že je konec, její srdce nevydrželo.

Dovolili nám ji ještě vidět, byl to šok, ale teprve doma se mi zjevil ten fakt jejího odchodu ve své plné a strašné síle. Nemilosrdná rána přišla tak náhle a nečekaně, že jsem byl naprosto neschopen cokoliv udělat. Všechno potřebné zařídili švagr Paolo spolu s Dr. Hansem Freibergem, naším rodinný lékařem a přítelem. Čtěte více ZDE »

Snad by předem neškodila malá úvaha o dvou zcela protichůdných a extrémních citech, nenávisti a lásce. Oba dovedou změnit člověka ve zvíře. První, že může jako zvíře jednat, druhá, že tak může trpět. A oba jsou údělem pouze lidí. Zvíře se, samozřejmě, jinak než jako zvíře chovat nemůže, ale nenávidět a milovat jako my nezná. Jeho city jsou omezeny na to, co mu velí pudy, tedy na pud sebezáchovy a ochranu a péči o mládě.

U některých pak také vyvolá i jistou náklonnost k druhému zvířeti, či k člověku. Zcela výjimečným tvorem je ovšem pes. Nakonec i ten zná něco jako smutek a ztrátu pána těžce nese. Ale jen u člověka to může dojít tak daleko, že ho láska zničí.

Čtěte více ZDE »

V nedávném přenosu věnovaném zemědělcům mne dojal příspěvek nazvaný Kamenný řád proto, že hlavní aktér, soukromě hospodařící zemědělec – si vzal do života ponaučení ze stejnojmenného televizního seriálu. Přesto, že už je to mnoho let,co byl v Československé televizi Ostrava dokončen a od té doby mnohokrát reprízován.

Velká část Kamenného řádu se odehrávala na statku Poštulkových. Vybrat místo pro natáčení se podařilo architektu Petru Gleichovi náhodou, a kousek od Ostravy. Při cestě z Příbora na Nový Jičín je kousek za městem les. A na jeho okraji, asi tak tři sta metrů od hlavní silnice, stojí budovy Mutinova statku.   Čtěte více ZDE »

Každou středu scházeli se ve vinárně Beta. Usedali ke stolku v koutě, každý do příjemné plyšové klubovky. Pan Janeba si zapálil viržinko, kolega Nejedlo pečlivě a zvolna nacpával si dýmku značky dunhill. To byla druhá věc, kterou si v emigraci koupil. První byla deska s Quartetem Dave Brubecka. Pak dlouho spořil, než zakoupil si věhlasnou dýmku.

Od těch dob ale uplynulo už hodně času.

Z aktovky vyjmul pan Janeba šachovnici a krabičku s figurkami. Oba přátelé pak je pečlivě stavěli na příslušná místa.

-Well?- uklonil se pan Hawkins, číšník podniku, který už oba přátele jako štamgasty znal. -Brandy as usually?-

-Yes, please, as usually,- pravil pan Nejedlo. -Milý to chlapík, ten vrchní Hawkins,- řekl, když vrchní se vzdaloval, a sirkou obřadně zapaloval svoji dýmku.

Čtěte více ZDE »

Neděle odpoledne. Venku je krásně, svítí sluníčko a každý, kdo jen může, si to neobvyklé zářijové odpoledne užívá do poslední chvíle. Dokonce i já. A to takovou činností, kterou provozuji maximálně jednou za rok kvůli případným haváriím, ale především kvůli bezpečnosti svého okolí. Ano, nejedná se o nic jiného než o jízdu na kolečkových bruslích.

Normálně se tomu vyhýbám jak čert kříži, ale tahle oběť byla podstoupena, jak už asi mnohé z vás napadlo, z lásky. Ano, i já jsem klesla na úplné dno a byla jsem ochotna se totálně znemožnit ve všech směrech svého „sportovního“ umění. V tomhle rozhodnutí mě nemohlo nic zastavit. Dokonce ani mámin velký neskrývaný údiv, který posléze vystřídal nekontrolovatelný záchvat smíchu, když jsem jí oznámila, že jdu ven na brusle.

Čtěte více ZDE »

„Mě dostat na skálu, to je jako tahat stojedenáctku z bahna,“ přiznal sebekriticky Geo, zeširoka dopadl na židli, odstříkl si z čela pot a oddechl si na celou hospodu, na jedinou kloudnou putyku v tomto městě, v níž obrovské skleněné tabule jsou výkladní skříně pro kolemjdoucí, do nichž mohou nahlédnout, v nichž je vyloženo poslední slanění, pravý horolezecký večírek, který tíhne k pípě a k čepicím právě natočeného piva.

Když odpoledne uhasili oheň pod Totemovou skálou na Doubravce, když posbírali materiál, manželky i děti a zamířili zkratkou přes náměstí do hotelu, Geo se držel při zemi, utíkal drobnými krůčky rychle, tiše jako myška. Nevykřikoval jako jindy, kdy ho zapřáhne žízeň a žene ho sem do hotelu svinským krokem: Hodíme jich tam deset, a žádný vysedávání. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Překvapilo mě, že Svoboda mého chrousta v autobuse mlčky uznal, což bylo naprosto výjimečné. On se totiž do svého lhaní vždycky vžil natolik poctivě a patologicky, že tomu, co říkal, bezelstně věřil. Odmítal alternativu, že to mohlo být jinak a jen těžko se nechal přesvědčit, ježto nás jakož i učitele a rodiče naopak považoval za nenapravitelné lháře.

Když jsme pak kráčeli od stanice autobusu, vzpomněl si, jak se u těch fízlů, když došla limonáda, přetahoval o flašku višňového sirupu s Ruprechtičákem Houžvičkou, až si ho nejmíň půlku vylil na nohu. Čtěte více ZDE »

Ani jsem se původně vůbec nechtěl k této záležitosti vyjadřovat, bylo to prostě jenom tak, že jsem stál jako obvykle mezi náhrobky, pozoroval všechna ta jména a pomýšlel na jejich zvláštní, nebo třeba i docela obyčejné osudy, které také vesměs naplnili svými myšlenkami.

Ale abych začal od úplného začátku.

Vyrůstal jsem pouze v takovém skrovném domečku, žádný velkostatek to nebyl, celkem nic, co by mohlo ulpět na hladových závistivých očích, které jsou mezi námi zcela běžným, i když velmi nehezkým jevem. Ale to může být doba snad jakákoli a příliš se na tom nic nezmění. Tento smrtelný hřích se až příliš snadno zabydlel v lidských duších a těžko lze odhadnout, zdali mu někdy bude s konečnou platností odzvoněno.

Čtěte více ZDE »

Fiakr, tažený hubeným koníkem neširokou ulicí dlážděnou kočičími hlavami, vezl jediného pasažéra, profesora Johana Stoltze. Pan profesor nebyl dnes zrovna v té nejlepší náladě. Právě uplynulá noc nebyla z těch nejpříjemnějších, bohatá večeře u dvorního rady Stamitze s výtečnými dorty od samého Sachra a přemíra dobrého vína, koňaku a se sklenkou portu na dobrou noc, rozbouřila páně profesorův citlivý žlučník, který se nyní neodbytně ozýval. Ani snídaně nebyla o mnoho příjemnější. Právě když pročítal ranní noviny, vyrušila ho služebná, že přišel učedník od kožešníka Nowaczka, že se pan šéf nechá laskavě poroučet a zda by pan profesor laskavě nezapravil účet za norkový kožich, který si paní profesorová od něho objednala. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář. 

Protože MHD, v době průvodu nejezdila, aby nedocházelo k zbytečným srážkám s alegorickými vozy, mávátky, praporky a jinými jásajícími davy, musela se následně trefovat do jízdního řádu. Říkalo se tomu kyvadlová doprava, ačkoli se ničím nekývalo, jenom to dlouho trvalo. Řidiči a průvodčí v nažehlených uniformách a s mávátky totiž z průvodu a následných prvomájových atrakcí nespěchali, protože by se jednalo o spěch do práce, která měla svátek a o svátku se slaví, nikoli spěchá.   Čtěte více ZDE »

Novoroční

První roky v Grillby (což je vesnice u městečka Enköping), kam se naše čtyřčlenná dvounohá rodinka plus čtyřnohý německý ovčák přestěhovala ze Stockholmu, neboť jsme tam zakoupili stoletý “VÄRDSHUS”, který byl sice velmi krásný, ale vyžadoval mnoho práce, aby bylo na živobytí. Lidé na vesnici jsou stejní asi na celém světě, jak v tom dobrém slova smyslu, tak i ve své nedůvěře k městským lidem.

S manželem a s personálem, jsme dokázali vystrojit hostiny i pro 300 a také 500 svatebčanů, hostiny pro různá jubilea a různé příležitosti, ale i pohřební hostiny a připravit dobré pohoštění i pro autobusové zájezdy. Na dobré jídlo k nám chodili různí lidé i z daleka, podávali jsme totiž jídlo stejně s úctou jak obyčejnému sedlákovi, tak k panu Arcibiskupovi Sunndbymu, který u nás nejednou hostoval (a který také mimo jiné oddával v roce 1973 krále Carl-Gustava se Silvií).  Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

I když se Svoboda, proti ortelu: „Když jste tak podělaní, tak si běžte domů pěšky“, na místě odvolal a jako politik (čili bez sebemenší snahy o vyjádření konkrétní hrozby) varoval před jeho vážnými důsledky, policejní orgán jej nezměnil, takže dotyčnému nezbylo nic jiného nežli procedit skrz zuby své zlověstné: „Máte, co jste chtěli, budete hořce litovat!“ a ještě před dovršením věku 15 let podal stížnost Ministerstvu vnitra.

Ve své stížnosti uvedl, že STB v Liberci nechrání socialistickou společnost, výdobytky, dělníky, rolníky ani pracující inteligenci. Čtěte více ZDE »

Ronny byl neskutečná osobnost. Dostala jsem ho ještě v Enköpingu, než jsme se přestěhovali. No a jeho život byl tak trochu zvláštní v tom, že přežil málem ”uspání” – proto jsme si ho vzali, aby nebyl utracen. Prožil s námi moc krásných dnů, ale také dny které málem nepřežil.

Ronda byl vychováván tři roky v uzavřeném bytě v Uppsale, ale sem tam i ve volné přírodě, u svých bývalých ”páníčků”. U nás na venkově se teprve s dosti drsnou přírodou sbližoval. Předcházela tomu však pro něho dosti náročná příhoda:

Ronda se ztratil a já, když nepřišel večer domů, ho hledala celý druhý den v blízkém lesíku kousek od našeho domu. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Když jsme pak odpoledne hráli na našem plácku fotbal, z ničeho nic se na prašné cestě (ačkoli se značkou zákaz vjezdu), objevil sovětský automobil poběda oprásknutý podle nějakého amerického bouráku, což bylo podezřelé. Vylezli z něj totiž dva chlápci v civilu, a když jim jediný nadšený divák, mentálně retardovaný Emilek Giretů, který v šesti letech uměl pouze dvě slova (slovo „e“, když se po nás sápal a loudil cigaretu a slovo „ééé“, když se z ní posral) ukazoval na nás, Svoboda, kterého jsem neměl moc rád, protože se příšerně vytahoval, pravil:  Čtěte více ZDE »

Tradice = Trade + Ice (?)

Moc jsem chtěla napsat o Vánocích na ty neskutečné litanie o Ježíškovi a Santa Clausovi. Toto téma bylo nepřetržitě na českém kanálu 24. Dokonce mají spolek “Proti Santovi”. Dost dobře nic nechápu a nikdo mi nevysvětlil v těch protestech a rozhovorech (dokonce výroky ”Nenávidím Santu”) i od známých inteligentních osobností, proč místo plýtvané energie na cancech se neudělá jiná kampaň:

“NAŠE ČESKÉ PRAVÉ TRADICE – NAŠE ČESKÉ PRAVÉ VÁNOCE, VELIKONOCE ATD…”

Čtěte více ZDE »

Předvánoční zamyšlení

Od své kamarádky jsem dostala časopis s upozorněním, že je v něm vyhlášená soutěžní, rodinná hra zn. “Ježíškova dílna“. Jen tak mně navrhla, že bych se jí mohla též zúčastnit, když do ní mohou čtenáři poslat svoje napsané i kreslené příspěvky. Samo sebou, že pro mě je to příležitost velmi vítaná, třebaže kreslit neumím, ale napsat ještě cosi mohu. Ovšem ne jak ona myslela, že budu posílat kdesi časopisu, ale pouze pro “NÁŠ ŹIVOT“ tady v domově, si dovolím odhalit své pocity na papír. Tento můj osobní zážitek je už staršího data, přesto však mně zůstává ještě v paměti. Stal se mně jednou, když jsem pobývala u svých známých v hostitelské péči a teď se o něm rozepíši trochu podrobněji.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Doba předhusákovská – dospívání (3)

Scházel jsem se soudružkou láskou denně, na místech veřejných, a přestože z toho baba Kroupová měla málem infarkt, i u ní na bytě, když bylo venku ošklivě. Jelikož do Plzně prakticky nejezdila, protože se nechtěla hádat s otcem, scházeli jsme se rovněž i o víkendech, což mělo po čase své následky. Její nezvykle rychle rostoucí bříško, které jsem samozřejmě vnímal, ale nevadilo mi, ježto jsem ji i tak miloval a myslel jsem si, že je to proto, že se přejídá. Když potom zaujalo pozornost ostatních, projevil mi Ivan Horký, který se mnou po celou dobu mé nové známosti nemluvil, nečekaně hlubokou účast, ježto mi sdělil:

Čtěte více ZDE »

Moje samomluva

Dnes brzy ráno jsem se probudila ze spánku ve chvíli, kdy noc ustupovala před září měsíčního světla jak venku, tak i u mě v pokoji a ticho zahnal zvuk z ještě pusté, potemnělé chodby i odjinud. Ještě úplně neprobuzená snažím se přemýšlet o tom, co s načatým ránem a celým dnem mám udělat, abych si mohla večer říct: žít je dobré svým způsobem i v těle, které necítím jako svoje, třebaže to vyžaduje notnou dávku energie.

Jen tak jsem se podívala oknem na oblohu plnou zářivých hvězd kolem velkého měsíce, který záhy zakryl mrak. A v tom okamžení jsem si uvědomila, že když měsíček stojí takto na obloze, tak to bývá v době před Vánoci – jako je teď. A mně se zase zdá, že ta doba mezi minulými a letošními svátky uběhla o poznání rychleji než v předchozích letech.

Čtěte více ZDE »