CzechFolks.com PLUS

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

„Ty vole představ si, že ten zásah gumový palice do tvý makovice je senzace, jakou jsem ve škole ještě nezažil,“ zahájil svou řeč Ivan.

„Nejprve máma zjistila od předsedkyně SRPŠ, že na školu přišel jedovatej dopis z Ministerstva školství, ve kterém stálo, že řešení úrazu hlavy učitelkou zasluhuje její exemplární potrestání. Že podle strašlivě nasranýho primáře Krajského ústavu národního zdraví měla co nejrychleji zajistit odborné lékařské vyšetření, zatímco svěřit tě do péče toho debila Jarkovského mohlo vést vážným zdravotním komplikacím, neboť ti mohla v palici rupnout žilka a zalejt mozek. Čtěte více ZDE »

Už jako malé děcko jsem měla neustále natlučená kolena a říkalo se o mně, že jsem zkrátka šmatloň. Není divu, že k stáru jsem byla šmatlavější, ovšem bez následků. Současnost mi připomněla, že starý člověk už je zranitelný, a tak jsem si vlastní vinou přivodila nepříjemný úraz. Zakopnutí a pád na betonový obrubník mi způsobil vymknutí pravého ramenního kloubu a zafáčovali mne na několik týdnů. K použití mi zbyla jenom levá ruka. Všechny práce jsou nejen omezeny, ale některé i nevykonatelné. Použitelná je jenom hlava, a tak se moje mysl různě potulovala, až se zastavila u tětky Agneše.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

V těch dobách existovaly soudružské návštěvy, které se, aniž byly zvány, vnucovaly do domácností nemocných, aby jim nebylo smutno z toho, že nemůžou budovat socialismus. Když při tom nemocné načapaly, že nejsou doma nebo že neleží, ale například staví králikárnu, byla jim (i v případech, že to bylo z nekradeného materiálu) odňata nemocenská dávka, což u žáků základní školy nehrozilo. Ti žádné dávky neměli, dokonce ani králikárny nestavěli, pročež za nimi nikdo soudružsky nechodil. Proto mě překvapilo, že jsem měl v době svých výhod z otřesu mozku návštěvy hnedle dvě.

Čtěte více ZDE »

Naši lidé si ve světě dokázali poradit…

V červenci 2012 uplyne dvacet let od naší cesty Kanadou. Za všechno „mohl“ Josef Čermák, který náš štáb do Kanady pozval, a který s námi tu dlouhou cestu absolvoval. Poznávali jsme neskutečně krásnou kanadskou přírodu a setkávali jsme se hlavně s potomky těch, kteří tuto zemi v 19. století osidlovali. Dovolte mi, abych po letech několik z těch našich „aktérů“ oživila. Zaslouží si to.

***

Už se nikdy nepodaří zjistit, zda Pavel Esterházy byl hrabě z Maďarska nebo maďarský podvodník, vydávající se za hraběte. Jen jeho podobu si můžeme prohlédnout v malém muzeu malého městečka Esterházy, ležícího uprostřed Saskatchewanu v Kanadě. Čtěte více ZDE »

Při úklidu nočních stolků jsem minulý týden našla v zásuvce poklad. Kromě starých vyschlých propisovaček, nepoužitelných baterií, drolících se školních gum a jiných „nepostradatelných důležitostí“, jsem objevila i dřevěnou krabičku plnou mincí. Nejsem sice numismatik, ale tyhle lesklé drobnůstky, kdysi přivezené z dovolených i náhodně nalezené, mi učarovaly natolik, že jsem je začala schraňovat.

Až po létech jsem poznala, jaký mám doma poklad. Není to, pravda, poklad nevyčíslitelné hodnoty, nemá ani žádný historický význam. Každá z mincí však umí vyprávět a v mžiku člověka přenést do dob minulých. Tak třeba tahle malá lesklá mince s dírkou uprostřed je peseta z roku 1997 a sděluje mi, jak krásně bylo u moře ve Španělsku. Čtěte více ZDE »

Odpoledne bylo velmi nevlídné, pravé listopadové. Byl podzim roku 1944, mi bylo dvanáct a šla jsem ze školy. Každý den jsem musela ujít pět kilometrů ráno a stejný počet odpoledne. Vyučování bylo delší, Němci nám pro vojáky zabrali dívčí měšťanku a my jsme se v chlapecké střídaly s kluky. Jeden den oni, druhý den my, děvčata. Chodily jsme do školy co druhý den a vůbec nám to nevadilo, měly jsme den volno.

Dlouhou cestu do školy i ze školy jsme chodívaly ve skupinkách, a nebo jsem šla aspoň s kamarádkou, která bydlela kousek od nás. V to odpoledne jsem šla sama. Nejdříve asi tři kilometry po silnici k horám a potom už polní cestou a chodníčky od chalupy k chalupě, které byly roztroušeny tak, jak kdysi naši předkové ujímali pole lesům pod Radhoštěm.

Čtěte více ZDE »

Ještě jsem vás neunavil?

Chodil jsem také velmi rád do přírody. Bylo mně tam vždy nesmírně krásně, nejen proto, že neuměla nadávat a vymýšlet si všelijaké posměšky. Miloval jsem čistý vzduch, bzučení hmyzu, krásně zbarvené třepetající se motýly a vůbec vše živé, na čem se mohly moje oči pokochat a z čeho se i upřímně radovaly.

Rád vzpomínám na jeden vandr, který měl být původně ve dvou, ale protože do toho kamarádovi na poslední chvíli přišla nepříjemná rodinná záležitost, vyrazil jsem tedy sám a zažil jsem věci takové, že když na ně v současné době někdy vzpomínám, připadá mně to, že jsem si to snad vysnil, ale moc dobře vím, že ne.

To, že jsem tehdy zabloudil i s mapou v ruce, pro mě moc dobrá reklama sice není, nicméně je to pravda a to, že jsem se prodíral všerůzným porostem, také. Čtěte více ZDE »

Před hotel jsem vyšel poněkud předčasně a pozoroval jsem livrejovaného dveřníka. Připadalo mi, že má každý pohyb promyšlený do posledního detailu. Konečně jsem uviděl Josefa. Blížil se rychlým krokem. Měl na sobě zelenožlutý semišový kabát a plnovous ještě košatější než při našem posledním setkání ve Winnipegu. V chladném počasí nechránil si ničím holou lebku. Vysoké okolní budovy úřadů a kanceláří hleděly do ulice očima svých zářivkami prosvětlených oken.
- No to sem rád, že tě zase vidím! – halasil.
- Potěšení je na mý straně! – řekl jsem. -Takže … kde se tady tancuje, kde jsou nějaký rozumný a osamocený dámy? -
Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Setkání mé hlavy s gumovou palicí na ohýbání plechu, po kterém jsem netušil, že existují ženské, natož pak milovaná učitelka, skýtalo jakousi naději, že mé zlomené srdce sroste a já po někdejší lásce přestanu tesknit, avšak nepřeceňuji to. Rovněž i po léčbě rumem jsem po ruštinářce několik dlouhých okamžiků ani nevdechl. Nejsem si proto jist, zdali to způsobila následná maminčina facka nebo rovněž jen krátkodobé působení gumové palice, ale když jsem se na lůžku v nemocnici probral, paměť se mi úplně se vším všudy vrátila. Čtěte více ZDE »

Tato doba natahování zkráceného, protahování ztuhlého a nefunkčního je samozřejmě u každého zcela odlišná. Nezáleží totiž jenom na diagnóze, ale i na tom, na jak „odborné pracoviště“ se pacient dostal nejen v prvotní fázi, ale i těch dalších. Všechna pracoviště nejsou zcela na stejné úrovni nejen po stránce vybavení přístrojovou technikou, ale i v ostatních faktorech.

Rehabilitačních zařízení v naší republice je celá řada a každé je nějak specificky zařízené s ohledem na široké spektrum diagnóz. Sám jsem v mnohých takových zařízeních trávil po mnoho let většinu svého času, vánoční svátky nevyjímaje. V mnohých jsem si tak připadal spíše jako doma, s ohledem ke délce svého pobytu. Pominu však obrovskou bolest, která mne vždy v těchto zařízeních doprovázela a jistě byla nedílnou součástí pro zlepšení mého zdravotního stavu.

Čtěte více ZDE »

Kdo by neznal Mrazíka. Tuhle milou ruskou pohádku o vítězství dobra nad zlem zná snad celý svět. Tytam jsou doby, kdy televizní diváci lamentovali, že na Štědrý den opět „pojede“ Mrazík. Dnes Ivánkovi a Nastěnce fandí děti i dospělí u televize i na zimním stadionu. Zkrátka Mrazík je hit i legenda.

Do svého repertoáru si Mrazíka zařadil i jeden ochotnický ansámbl na jihu Čech a úspěšně s ním obrážel městečka i malé vísky. Jednoho červencového dne zavítali ochotníci do vesničky, kde máme chalupu. A víte, co bylo na programu večerního představení? No přece Mrazík!

Čtěte více ZDE »

Určitě se mnou budete souhlasit, že člověk, který nás vždy vyslechl, poradil, nenechal v úzkých a který je a vždycky bude naším velkým fandou (a vždycky má pravdu), je maminka.

Moje máma má velký talent na humorné a vtipné situace. Jedna z mnoha, která se mi teď vybavuje, se stala před pár dny. Ona totiž velice lpí na tom, aby věci měly svůj řád a nějaký systém. Velmi ráda zvelebuje naši útulnou domácnost, a tak není divu, že když jednoho pochmurného zimního odpoledne zjistila, že nám neustále kape kohoutek na záchodě a otec, jako obyčejně, předstírá, že o ničem neví, ale že se to určitě co nevidět spraví (zřejmě samo), rozhodla se, že to opraví sama. Jako ostatně vždycky a všechno.

Čtěte více ZDE »

Před několika málo léty jsem se zúčastnila autobusového poznávacího zájezdu po západních Čechách. Blížilo se poledne, a tak naše průvodkyně nechala zastavit u výletní restaurace v jednom malém městečku. Účastníci zájezdu se vyhrnuli z autobusu. Většina spěchala na oběd do restaurace, někteří si na lavičkách vybalili domácí zásoby, já jsem zamířila do blízkého kostela. Kostely si prohlížím ráda, ať jsem kdekoliv. Líbí se mi jejich interiéry a, pokud navíc znějí kostelem varhany, neodolám už vůbec.

Kostel, který jsem tenkrát „o polední pauze“ navštívila, nebyl sice nijak pompézní, leč zevnitř se nesly tóny varhan, a tak jsem vešla. V kostele právě končila mše svatá. Nejsem znalá církevních pravidel, a tak jsem tiše přisedla k věřícím na lavici. Kněz dokončil řeč a všichni povstali. Čtěte více ZDE »

Začala dospělá etapa mého soukromého života.

Jistě by vás zajímalo, jestli mé kroky zkřížila ještě někdy nějaká žena. Ano i ne, by zněla moje odpověď. Nikdy jsem neměl v plánu držet celibát a ani jsem ho nedržel. Přece jen to druhé pohlaví patří neodmyslitelně stejně k životu, jako třeba Slunce a Měsíc. Ani bez jednoho z toho by to nemohlo být ono, protože to patří ke šťastnému žití. Ale žádný trvalý vážnější vztah jsem si již nikdy nevybudoval, a tudíž jsem se ani neoženil. Nelituji toho, nebyl jsem pro to zřejmě zrozen… děti mám rád, to ano, nevadí mně jejich divoké hry doprovázené nadšeným křikem, v kterém se velmi rády předhánějí. Mám radost, když ony ji mají také a jsem šťastný, když vidím v jejich rozzářených očích to světlo života, které dovede tak krásně potěšit. Není nic krásnějšího na dětech než jejich ničím nepředstíraná touha a moment, kdy se jim splní jejich tajné přání, to dokáží tak emotivně vyjádřit a je to ta největší odměna pro  jejich rodiče, kteří si tak moc přáli jim tu radost udělat. Čtěte více ZDE »

Druhým onemocněním je náš psychický stav. Přišli jsme o práci, koníčky, svůj oblíbený sport a podobně. V čem nyní nalezneme své uplatnění? Jak a čím budeme vyplňovat svůj volný čas? Unese naše rodina toto velké břemeno, které neočekávaně zde vzniklo, nebo nás opustí? Kde nalezneme zázemí? A mnoho dalších otázek se nám bude honit hlavou. Tuto problematiku však zde nebudeme rozebírat, neb je velice složitá a u každého trošičku odlišná. Pouze na ni upozorňuji, protože velice často bývá podceňována a opomíjena. Není výjimkou, že pacient skončí v zařízení, které má kličky pouze na jedné straně dveří. Návrat z takového zařízení je pak nelehký. Přiznávám, že i já jsem se do tohoto typu zařízení v průběhu léčení dostal několikrát.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Výuka dílen se odehrávala po obědě, tudíž s plnými žaludky pokud šlo o jedince, kteří se stravovali doma, což bylo výjimkou, nebo s podrážděnými vnitřnostmi ze školní jídelny. Dělo se tak mimo školní budovu v bývalé truhlárně pana Kotrče, kterou mu komunisti znárodnili, protože nedostatečně truchlil, když umřel soudruh Gottwald. Ačkoli jako jediný měl v ulici Borový Vrch v budově truhlárny výlohu, vůbec v ní nevytvořil tryznu, zatímco ostatní tu tryznu vytvářeli na úkor oken svých rodinných domků. Čtěte více ZDE »

Strýc Frantík byl krásný chlap. Moc se mi líbil. Vysoký, černovlasý černooký, a ještě o něm maminka říkávala, že je i moc chytrý. Měl všechny předpoklady pro to, aby se zalíbil jedné ze čtyř tatínkových sester – Anežce. Pro nás to byla teta Neška. Byla svatba, novomanželé se zařídili ve městě a brzy po svatbě se v roce 1924 narodil Frantík, v dalším roce ho následovala Máňa. A po pěkných rodičích převzaly dědictví i děti. Frantík byl stejně ztepilý a tmavý jako tatínek i Máňa byla, no – krasavice.

A jak šel čas, děti odrůstaly a najednou na začátku války začaly sestry tety Nešky, i švagrová, kritizovat její vzhled. „Neško, vypadáš moc dobře po těle.“ Čtěte více ZDE »

Když mi všichni známí a přátelé pražští i mimopražští přáli šťastnou cestu do mého domova Švédska, netušila jsem, co mne čeká. Mávla jsem tedy klidně rukou a pravila: ‘‘proč ne šťastnou‘‘? Vždyť to, co se stalo na lodi Estonia 28.9.1994, tedy před deseti dny, se hned tak neopakuje, pravila jsem s jakousi lehkostí…, a tak kamarádův černý humor na rozloučenou ‘‘máš ploutve?‘‘ bylo opravdu k srdečnému zasmání.

Start naší cesty byl 6.10.ve čtvrtek z Prahy o 21 hodině večer směr  Cínovec, Drážďany, až do Rostocku. Čtěte více ZDE »

Bývá zvykem, že se rodiče starají o výchovu svého dítěte, ale v mém případě, ač rodiče se také starali vzorně, největší vliv na mě měl dědeček a Karlička Janečková, o té bude zmínka později. Dědeček v první válce světové nejdříve bojoval v armádě rakousko-uherské, pak přeběhl do ruského zajetí a posléze se stal legionářem a když ta šlamastika skončila, vrátil se s kolegy legionáři přes Vladivostok domů, do právě se rodící republiky československé. O tom, že si svojí účast na světovém konfliktu nevymyslel, svědčila patrná jizva po průstřelu na jeho levé ruce. Onen první veliký konflikt dvacátého století mu tak připomínal navždy ochrnutý malíček. K přesvědčivému důkazu patřila i jeho uniforma s několika stužkami vyznamenání. Visela ve skříni v pokoji se zasklenou knihovnou a pianinem v bytě v ulici U libeňského pivovaru č.13 v Praze Libni. Ten byl jen přes chodbu od našeho bytu.

Čtěte více ZDE »

Mám stále pokračovat?

Dobře tedy.

Vojenská základní služba netrvá věčně a jednoho dne nastalo to vytoužené ráno, které se mělo stát z těch nekonečných sedmi set třiceti posledním. Jinak se od ostatních vůbec nijak nelišilo a musel jsem si přiznat, že na počátku této mé kapitoly života jsem si sliboval, jak odsud vyběhnu a vztekle kopnu do brány, protože mě okradla o dva celé roky mého mladého života, který jsem dozajista mohl zasvětit docela jiné a určitě užitečnější činnosti, ale budiž stalo se a já se jaksi nemohl odhodlat k žádnému spěchu. Vůbec nic mě nepopohánělo, jen jsem tak nerozhodně stál a přemýšlel, co se vlastně za ty dva roky v Brně asi změnilo.

Včerejšího dne mě dojal podplukovník Trojan, s kterým jsem byl již za tu dobu v takovém vztahu, že jsem se ani nemusel zahlašovat, Čtěte více ZDE »

U každého je osud průběhu úrazu, rozličných operací, či mozkové příhody a jiného onemocnění zcela jiný, a tak pomineme prvotní stav kómatu, operace a podobně. Budeme vycházet ze stavu, že jsme již tak říkajíc „stabilizováni“. To však neznamená, že nám byla provedena všechna potřebná vyšetření ke zjištění našeho skutečného zdravotního stavu – postižení. K tomu zpravidla dochází až mnohem později, v mnohých případech však vůbec. Otázkou pak ještě je skutečnost, jaká vyšetření nám budou provedena. Nejinak tomu bylo i u mne, a tak snad ani nemůže být divem, že mnoho vyšetření jsem opakovaně podstoupil naprosto zcela zbytečně. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Novou lásku k Evičce Palečkové z 8. B jsem pojal tak, aby nemohla být nešťastná jako ta předchozí. Mazaně jsem ji nepozval ani na rande či jinam, takže nic netušila a nemohla mi proto dát košem, což by určitě udělala, neboť mě přehlížela jako družstevní lány. Miloval jsem si ji jen tak pro sebe, abych nevyšel ze cviku pro případ, kdyby se objevila nějaká další soudružka. To ale předpokládalo vypudit z mysli selhavší ruštinářku a to nebylo jednoduché. Vzdálenost více než 200 kilometrů z Liberce do Plzně ani zklamání, které pro mne znamenala, nesehrálo osudovou roli, takže jsem po ní tesknil. Čtěte více ZDE »

Žití v poušti
to je niterná katarze
Spousta lidí ji potřebuje.
Já jsem jedním z nich.

Arizona…. Žíznivá, pichlavá krajina. Zelená aloe a vysoká, pěti i šestimetrová saguara, ramena rozpažená jako šibeničky, vyrážela pod žhavým balvanem slunce z holé zlaté pouště neskutečně k bezbarvé, čiré, bezoblačné obloze.

Jerry zhluboka vzdychl a jako kozlík, když mu vyrážejí růžky, krátce a rychle trkl čelem. Kdo ho neznal, myslel si o něm, že se připitoměle usmívá. Dětinský údiv, který mu napevno kotvil v koutcích úst, se rozléval s vousy po bradě a tváři doširoka otevřené. Čtěte více ZDE »

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde.

Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.

Stačí třeba, aby nás něco porazilo na lyžích: „I malej bobek na kopci udělá velkou paseku v údolí!“

Čtěte více ZDE »

Bylo to k ránu kolem druhé, když zazvonil telefon. Chvíli mi trvalo, než jsem na druhé straně rozpoznala hlas bráchy Jerryho. Chystá se do Evropy a rád by prý věděl, jaký by měl přivézt dárek, aby potěšil i mého muže.

Přivezu nějaké hady… oznámil osvíceně. Sluchátko se mi rozklepalo v rukou.

Hady ne, zaprosila jsem chabě. V duchu jsem už viděla Jerryho paže roztržené dlouhými zuby krajty. Došlo k tomu na kanadském přechodu z Buffala do Fort Erie, když celníci nečekaně nařídili otevřít a ukázat zavazadla. Široké, jakoby popálené pruhy kolem hrudníku byly zase způsobené metrovým varanem, který se probudil pod bundou dřív, než Jerry očekával.

Čtěte více ZDE »

No a co vy, ještě vás to stále baví?

Mohu vás ujistit, že vstupovat na vojenskou půdu s tímto jménem je mnohem horší, než pouhý zápis ve škole. Zde by se dalo předpokládat, že budou přítomni jen dospělí lidé a budou se tak podle toho i chovat, ale kdo tenhle blázinec někdy zažil sám na vlastní kůži, ten mně dá jistě za pravdu, že první věc, co zde chybí zcela, je logika.

Je to zařízení, s chováním na úrovni středověké lůzy, kde každý chce velet a nikdo poslouchat. Ta společnost je tak roztodivná, že i kdyby spolu byla celý život, nikdy si nebude zcela rozumět. Čtěte více ZDE »

Pořad, který se mi zapsal do paměti stejně silně jako mnoha divákům, se vysílal 23. listopadu 1962. Zrodil se v hlavě dramaturga Jaroslava Müllera. Nápad v podstatě velmi jednoduchý, ale na svou dobu revoluční.

Do útulné chaty, jejímž autorem byl výtvarník Divadla Petra Bezruče, Luboš Hrůza, usedlo několik „lovců“ – vypravěčů. Lovců, jejichž trofeje visely na zdech ve zpracování výtvarném, fotografickém nebo byly v knihovnách v literárním či vědeckém zpracování. S noblesou majordoma je vítal Zbyněk Průša, který pak uváděl řadu těchto pořadů až do časů, jejichž nejvýznamnějším slovem bylo slovo „zákaz“.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Nečekané odhalení původce těhotenství mé milované soudružky nemělo kýžený efekt v podobě objasnění případu. Když jsem totiž procházel kolem drben, které mně znaly, slyšel jsem, kterak šeptaly těm, co mě neznaly: „To je ten puberťák co zbouchnul tu mladou ruštinářku, která to pak hodila na toho chudáka důstojníka z Folmavy.“

Dívky, které na mě pro můj odvážný citový vztah vzhlížely, s obdivem sice zaznamenaly, že jsem již k dispozici a některé z nich mi i nadbíhaly, ale nechaly mě na sobě působit toliko do pasu, v obavách z následků. Čtěte více ZDE »

Když bylo mé dceři asi deset let, dala jsem jí památníček. Nechala si tam vepsat věnování několika spolužaček a učitelů a potom mi ho dala do práce. Bylo to v době velké slávy Golden Kids a dalších jejích idolů. Někteří jezdili účinkovat do ostravské televize.„Prosím, nech mi je podepsat a také další, kteří k vám přijedou!“

Po pravdě musím přiznat, že ty podpisy tam přibývaly tak, jak jsem si vzpomněla. Přesto jsou na stránkách podpisy a fotografie mnoha umělců a nejvzácnější jsou od těch, jejichž ruka už péro nikdy neuchopí.Hned na druhé stránce je fotografie velmi vzácná a na další podpis s ní související.

V dubnu 1969 účinkovali u nás dva umělci. Cestou do studia jsem se pro ně zastavila v hotelu Imperiál. Čtěte více ZDE »

Mám ještě pokračovat?

No jak myslíte, dobře tedy.

Nebojte se, moje sexuální orientace je zcela normální, takže i ty běžné lásky se mně taky žádnou velkou oklikou nevyhnuly a co si budeme povídat. Na čele své jméno naštěstí napsané nenosím, takže moje blonďatá hlava některým slečnám docela imponovala a já se tomu ani trochu nebránil.

Skutečný problém nastal až v tanečních.

Taneční mistr vplul na parket a hledal mezi námi novici někoho, na kom by mohl demonstrovat příkladné společenské chování vzorného tanečníka. Samozřejmě jsem mu musel utkvět v oku právě já.

Čtěte více ZDE »