CzechFolks.com PLUS

Tanečnice, choreografka, učitelka. Zuna Kozankova vystudovala tanec na Taneční Konzervatoři a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Jako tanečnice, taneční pedagožka, choreografka, či asistentka choreografie působila a působí v Rakousku, České republice, Německu, Polsku, Velké Británii, Kanadě či Thajsku. Vlastní choreografické tvorbě se věnuje od roku 1995. V rámci taneční společnosti ARTYCI, kterou založila se svým mužem Milanem, který rovněž pracuje jako taneční pedagog a choreograf, vytvořili několik kratších i celovečerních děl za účasti domácích i zahraničních umělců.

Během dvaceti let vyvinula Zuna zcela jedinečný styl založený na kontaktní improvizaci, práci s anatomií lidského těla, spirální dynamikou, Shiatsu a dalších technikách opírajících se o filosofii Taoismu a léčivé přístupy k tělu v pohybu.  Čtěte více ZDE »

K těmto textům chci předeslat tuto faktickou poznámku. Otázky, které kladu sám sobě, nejsou otázkami pouze mými. Kladou si je sami sobě, ale i do veřejného prostoru, stejně jako já, stovky a tisíce našich spoluobčanů. Nejsou často slyšet a ani nejsou nikde uveřejňovány, ale o různé odpovědi se někdy a leckde pokoušejí mnozí, filosofové, vědci, politici.

***

Otázka: Jsou lidé, kteří neumí pracovat s počítačem, negramotní?

Odpověď: Neznalost práce s počítačem se nerovná analfabetismu nebo negramotnosti. Mnozí, z toho velká část mladých, považují starší lidi, ale nejenom starší, kteří neumí nebo nepracují s počítačem, za negramotné, ne-li za analfabety. Pravda je, že práce s počítačem se v dnešní době považuje za jednu z gramotností. Čtěte více ZDE »

K těmto textům chci předeslat tuto faktickou poznámku. Otázky, které kladu sám sobě, nejsou otázkami pouze mými. Kladou si je sami sobě, ale i do veřejného prostoru, stejně jako já, stovky a tisíce našich spoluobčanů. Nejsou často slyšet a ani nejsou nikde uveřejňovány, ale o různé odpovědi se někdy a leckde pokoušejí mnozí, filosofové, vědci, politici.

***

Otázka: Je nás málo nebo dost?

Odpověď: Všichni my lidé, pokud nám je nelidé neoslepili, máme dvě oči, jimiž vidíme svět. Všichni, pokud nám je války yperitem a jinými jedy nepoškodily, máme čich a plíce a můžeme cítit voňavý květ. Všichni, které učitelé naučili číst a psát a jimž zlozvyk konzumu a zisku nevymyl mozky, se budou stále ptát, proč je svět takový a ne lepší? Všichni mamonáři, nestoudníci a povaleči se snažili a snaží, aby naše srdce zplaněla a cit otupěl. Dost se jim to daří. Čtěte více ZDE »

K těmto textům chci předeslat tuto faktickou poznámku. Otázky, které kladu sám sobě, nejsou otázkami pouze mými. Kladou si je sami sobě, ale i do veřejného prostoru, stejně jako já, stovky a tisíce našich spoluobčanů. Nejsou často slyšet a ani nejsou nikde uveřejňovány, ale o různé odpovědi se někdy a leckde pokoušejí mnozí, filosofové, vědci, politici .

***

Začátkem 22.týdne t.r. budeme již znát, jak čeští občané-voliči rozdali karty do -dalšího ekonomického a společenského vývoje – v malé středoevropské zemi, jakou je Česká republika. Čtěte více ZDE »

Jednou jsem se ráno, cestou do práce, zaposlouchala do stesků dvou dam. Stěžovaly si, jak se jim špatně jede, jak je v tramvaji málo místa a nevětráno… Nezáviděla jsem jim. Ani pro mě nebylo v přeplněném prostředku MHD místa nazbyt, ale díky svým myšlenkám jsem nepohodlí sotva vnímala. Právě jsem totiž dočetla článek o nové tramvaji ForCity, která již v dohledné době na svých plošinách přivítá první cestující. Náhle jedna z rokujících dam mrzutě prohlásila.

„A četla jsem, že ty nové tramvaje budou mít dřevěné sedačky. To mi umrzne zadek…“ Vida, první vlašťovka z hejna stížností začiřikala a usadila se na pomyslný, donekonečna se táhnoucí drát obecného pesimismu.  Nová tramvaj ještě nevyjela a už má flíček na reputaci. Čtěte více ZDE »

K těmto textům chci předeslat tuto faktickou poznámku. Otázky, které kladu sám sobě, nejsou otázkami pouze mými. Kladou si je sami sobě, ale i do veřejného prostoru, stejně jako já, stovky a tisíce našich spoluobčanů. Nejsou často slyšet a ani nejsou nikde uveřejňovány, ale o různé odpovědi se někdy a leckde pokoušejí mnozí, filosofové, vědci, politici .

***

Jako první otázku na začátku tohoto seriálu jsi položil –V jakém systému žijeme v současnosti? - Mohl bys kromě popisu systému, v kterém žijeme, tvoji odpověď doplnit ještě nějakou charakteristikou? Čtěte více ZDE »

(Exklusivní rozhovor pro CzechFolks – Květen 2010)

Se jménem Anny Votické jste se již několikrát setkali na stránkách CzechFolks, ať již v souvislosti s montrealským konzulátem, či jste si mohli přečíst několik ukázek z její knihy “ZACHRÁNĚNA V ŠANGHAJSKÉM GHETTU”, která vyšla v dubnu v pražském nakladatelství P3K. 

Anna-Marie (Anka) Votická – Kantůrková, ač pamatuje ještě císaře pána a další režimy, je nestárnoucí seniorka stále plná energie. V Montrealu, kde žije již dlouhých 62 let, oslaví 5.července své 97.narozeniny. V poslední době její jméno proběhlo několikrát tiskem a na netu, hlavně na CzechFolks. Čtěte více ZDE »

Seriálový rozhovor k různým skutečnostem, jevům a dění našeho minulého, současného i budoucího života, tázajícího se novináře s odpovídajícím toho samého občana.  

Milan Dubský, novinář, publicista, básník je také autorem a spolupracovníkem našeho internetového deníku CzechFolkscom. Ve své mnohaleté novinářské činnosti a praxi udělal desítky rozhovorů s řadou známých a významných osobností českého i mezinárodního života.

Byli to mimo jiné Jozef Lenárt, ministerský předseda Československé vlády v letech 1963-1968, Mengistu Haile Selassie ethiopský císař, Louis Armstrong jeden z nejvýznamnějších jazzových umělců 20.století, Bruno Kreisky, předseda Socialistické strany Rakouska, v roce 1970 první židovský kancléř Rakouska, zastánce a účastník světového dialogu Sever-Jih, Kreisky spolupracoval s evropskými politiky jako byl německý kancléř Willy Brandt, švédský premiér Olof Palme, N. S. Patoličev náměstek ministra zahraničních věcí bývalého SSSR a později ministr zahraničního obchodu téhož svazu, Tomáš John Baťa, mladší, česko-kanadský podnikatel, syn Tomáše Bati zakladatele největšího světového podniku na výrobu obuvi a zakladatele originálního, životaschopného a přitom sociálně spravedlivého systému podnikání. Čtěte více ZDE »

Tismice nedaleko Českého Brodu jsou poprvé zmiňovány teprve v roce 1295 v souvislosti s jejich vlastníky Mikulášem a Zdislavem z Tismic. Vesnice by dnes byla patrně neznámá nebýt místního kostela. Turisty poněkud opomíjená románská bazilika Nanebevzetí Panny Marie je ale jednou z nejvýznamnějších architektonických památek České republiky, řadí se i mezi význačné stavby celé Evropy.

Loni byla zahájena potřebná rekonstrukce chrámu, její součástí je podrobný archeologický průzkum celé lokality. Věnuje se mu PhDr. Jan Frolík, vedoucí Oddělení záchranných výzkumů Archeologického ústavu Akademie věd České republiky.

Co vlastně v Tismicích probíhá a co od výzkumu očekáváte?

V Tismicích probíhá podobná akce jako v nedalekých Žabonosech, odvodnění a statické zabezpečení kostela. Čtěte více ZDE »

1.) Kdy jste do Kanady emigroval a z jakého důvodu to bylo? Bylo to čistě z politických důvodů? A proč právě Kanada?

Z Československa jsem odešel (po kolenou, tajně, “přes kopečky”) s přítelem kovářem Láďou Dufkem 28.října 1948 (sobecky jsme počítali s tím, že komunistická policie bude řádit v Praze). V Kanadě ‘naše’ loď, ‘U.S.A.T. Le Roy Eltinge’ přistála (v Halifaxu) 23.dubna 1949. Ta loď nebyla ‘naše’ úplně, ale byla nás z Československa pěkná skupina: celkem 113. ‘Ochotnický’ historik skupiny (a také historik Sokola – jeho “Malé dějiny velké myšlenky” vycházejí v nakladatelství AtelierIM v Luhačovicích) Jan Waldauf po padesáti letech našel adresy 61 dosud žijících mořeplavců z roku 1949. Čtěte více ZDE »

V říjnu bude tomu již 5 let, co se mi představila Renata Šindelářová svou povídkou  “Bublinky“, kterou mi poslala k otištění pro Pozitivní noviny, kde jsem byl v tom čase ve funkci šéfredaktora. Po přečtení této povídky a mnoha dalších jsem měl pocit, jak bych autorku znal odjakživa – tak mne svým psaním zaujala. V té době měla již na svém kontě šest napsaných knih. Prakticky od toho času vznikla mezi námi skvělá spolupráce a Renata za dobu pěti let napsala na 43 hodnotných příspěvků pro již zmíněný obrázkový magazín, přesto že psala i pro jiné webové stránky – hlavně pro magazín Rozhledna. Co mi na autorce je velmi sympatické, že její novinářská činnost byla a je také hodně zaměřená na sociální oblast vycházející z jejího sociálního cítění.
Čtěte více ZDE »

Každé dítě potřebuje dostatek pozornosti a lásky. Když ji dětem v rozumné míře dáme, je to nejen největší vklad do budoucnosti jejich, ale potažmo nás všech. Protože čím více milovaných dětí v této společnosti vyroste, tím více vyrovnaných a spokojených lidí tu jednou bude žít. To platí i naopak. Ne náhodou mají zloději, vrahové a násilníci pohnuté dětství. Ne náhodou začínají psychologové své první sezení s klientem otřepanou otázkou: „Jaké bylo vaše dětství?“ V dětství to celé začíná, odtud se to všechno odvíjí. Skrývají se tu počátky našich pochybností o sobě, naší nedůvěry v druhé, ale i naší ohleduplnosti či soucitu. Dětství je jádrem celé té buňky, kterou nazýváme naším životem.

Čtěte více ZDE »

Nedávno jsem měl možnost publikovat na stránkách Czech Folks Plus šestidílný seriál Literární toulky, ve kterých jsem vám postupně představil Bohumila Hrabala, Otu Pavla, Miroslava Švandrlíka, Karla Čapka, Rainera Maria Rilka a Johanna Wolfganga von Goetha. Současně jsem vás pozval do jejich tajných zákoutí: do Kerska, na Kouřimeckou rybárnu, do Prahy – Chodova, do Vrchotových Janovic a Mariánských Lázní. Následovalo představení současných literárních talentů – básnířky a spisovatelky Jaroslavy Pechové (Hrníčkové kuchařky, pohádky pro děti, básnické sbírky) a básnířky a publicistky Petry Haasové (Sonáta, Povídky praštěné třicítky). Nyní bych rád dílo postrčil o kousíček dál – a to třídílným miniseriálem Neobyčejná setkání. Mám na mysli setkání s divadelním a filmovým hercem Oldřichem Velenem (nar. 15. 9. 1921), divadelním a filmovým hercem Vlastimilem Brodským (15. 12. 1920 – 20. 4. 2002) a s hercem, dramatikem, režisérem, spisovatelem, výtvarníkem a klaunem s horoucím srdcem Miroslavem Horníčkem (10. 11. 1918 – 15. 2. 2003).

Čtěte více ZDE »

Na okraj letošního Loučení se zimou v Deštném v Orlických horách o Rampušákovi a Masarykově chatě na Šerlichu

(Virtuální rozhovor s Janem Hégrem, neúnavným propagátorem a organizátorem turistiky, skromným člověkem, čestným členem Horské služby Orlické hory a od roku 1996 legendárním představitelem Rampušáka při deštenském Loučení se zimou. Není už mezi námi – s ním, 64letým jsme se 14. srpna 2006 rozloučili v kostele svatého Jakuba ve Skuhrově nad Bělou.)

J. K. Od roku 1996 jste vy jako kdysi aktivní a později čestný člen Horské služby představoval Rampušáka při deštenském Loučení se zimou. Vzpomínám na toho vašeho posledního, kdy s vámi byla Kačenka, ostatně vaše dcerka. U sjezdovky Marta II v Deštném vás v sobotu 18. března 2006 vítaly stovky lidí. Dovolte otázku: Kdy vznikl Rampušák? Je to přece jen pohádková postava.

Čtěte více ZDE »

Michal Černík – tázající se

Břetislav Kotyza – odpovídající

- Mohl by jste se popsat a charakterizovat?   

Sebereflexe zkresluje. Dosažené míry a váhy a počet dioptrií nevypovídají o pisateli vůbec nic. Školní vzdělání, zaměstnání, úspěchy i neúspěchy jsou v čase minulém. Dnes jsem postarší muž, heterosexuál, snadno splývající s davem.

Avšak: “…sedlák se slámou v botách, vždy ochoten k hovorům”.

- O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?

Kmotřička, jejíž jméno se nevyslovuje, častěji než se dalo očekávat navštívila mé nejbližší. Přiměla mne, abych o ní přemýšlel.

- Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?

Ne. Všechno ze svého života podepíšu. Někdy, pravda, jen malými písmenky.

Čtěte více ZDE »

Rozhovor s Josefem Vejvodou

(Titulek jsem si částečně vypůjčila z knížky Milana Koukala Sága rodu Vejvodů, kterou vydal Petrklíč.)

Díky práci v Českém dialogu cestuji po světě. A kudy chodím a jezdím, tu slyším žalování našinců, že si tam lidi přivlastnili naši českou písničku Škoda lásky. Žalování je však spíše úsměvné, protože čeští patrioti jsou rádi, že se ta polka hraje po celém světě. A také rádi tamějším vysvětlují, že to není ani americká (Beer Barrel Polka) ani mexická lidová, ale že ji napsal význačný český kapelník Jaromír Vejvoda a že kromě ní napsal ještě stovky dalších výborných skladeb. (Narodil se 28. března roku 1834 do muzikantské rodiny na Zbraslavi u Prahy. Světoznámou polku napsal jako svou vůbec první skladbu v roce 1927 pod názvem Modřanská polka. Až v roce 1934 k ní Vašek Zeman napsal text a tak se zrodila Škoda lásky, jedna z dosud nejpopulárnějších skladeb na světě.)

Čtěte více ZDE »

(k životnímu jubileu Hugo Pavla)

Na svátek svatého Štěpána slaví Hugo Pavel své životního jubileum – 85. narozeniny. Nekorunovaný král rybářů na Berounce, chatař, kulinář, nezištný propagátor odkazu svého bratra Oty Pavla, pečlivý správce jeho literárního archívu, básník a báječný člověk žije od svého odchodu do penze převážnou část roku na své chatě u malebné Berounky. Jen zde se cítí ve své kůži.

Hugo Pavel, nejstarší bratr slavného spisovatele Oty Pavla (1930- 1973), se narodil v Mariánských Lázních jako prvorozený syn manželů Lea a Hermíny Popperových (později si pozměnili jméno na Pavel) na druhý svátek vánoční, tedy na sv. Štěpána 26. prosince 1924. S rodiči se záhy přestěhoval do Prahy. V roce 1939, v době nacistické okupace, byla celá rodina (tatínek Leo, maminka Hermína a bratři Hugo, Jiří a Ota) násilně vystěhována z hlavního města. Čtěte více ZDE »

„Zklamu vás, ale recept na veselý život nemám!“ (Miloslav Švandrlík)

V pondělí 26. října 2009 zemřel v pražské Thomayerově nemocnici ve věku 77 let  spisovatel, scénárista a humorista Miloslav Švandrlík. Patřil k tvůrcům, které proslavilo jediné dílo, přesto že byl autorem nesmírně plodným. Vedle Černých baronů napsal ještě dalších sedmdesát titulů. Ale jenom „Černí baroni aneb válčili jsme za Čepičky“ svému autorovi přinesli nesmrtelnost.  Čtěte více ZDE »

Perníkářka Jindřiška Dvořáková ze Křenku u Staré Boleslavi je diplomovanou mistryní lidové umělecké tvorby. Sebe, obec, ve které léta spokojeně žije, i svoji vlast proslavila medovými perníčky, které nejenže lahodně chutnají, ale také dobře vypadají. Mohu dosvědčit, že perníčky od Jindřišky jsou uměleckými díly. Paní Dvořáková je totiž jednou z mála perníkářek, které se při zdobení perníčků dotýkají výšin umění, aniž by přitom překročily onu tenkou hranici, dělící umění od neumění a krásu od nevkusu. Čtěte více ZDE »

„Dlouho jsem slýchával řeči o svém buržoazním, nebo v lepším případě, podnikatelském původu,“ vzpomíná Viliam Sivek. „Pravda je, že dědeček byl za 1. republiky ředitelem největšího cukrovaru v Čechách, ale já se bohužel jen pamatuji, že jsem měl jako kluk dvoje kalhoty, jedny dlouhé a jedny kraťasy. Oboje univerzální, pro všední nošení a slavnostnější příležitosti…..“

Život  většiny lidí probíhá vlastně v poklidu, v předem stanovených kolejích. U Viliama Sivka i jeho předků se o stereotypu mluvit v žádném případě nedá, rodinná sága by byla na slušně obsáhlý román.

„Moje maminka se provdala na Slovensko a  aktivně se zúčastnila bojů při Slovenském národním povstání. Například při  bojích u Strečna převáděla francouzské zajatce do řad partyzánů. Celkem jich bylo kolem 250. Mimo řady  vyznamenání za statečnost  byla oceněna jedním z nejvyšších francouzských, Válečným křížem s palmou.“ Čtěte více ZDE »

Úvodem
Povolání spisovatele a básníka je tajemné, jedinečné a neopakovatelné. Od autora vyžaduje nejen nadání a píli, ale rovněž soustředění a klid. Je to povolání, které se vykonává bez ohledu na pevnou pracovní dobu, kterou ostatně ani nemá a mít nemůže. Jiné je v létě a jiné zase v zimě. Čtení, psaní, rozjímání, snění… Pojďme slovem i obrazem postupně nahlédnout „za oponu“ věcí a jevů známých spisovatelů, které měli co do činění s Čechami.

Čtěte více ZDE »

Krajinářské fotografie Stanislava Pokorného se od jiných značně odlišují. Určitě je poznáte mezi desítkami ostatních, nejsou totiž plakátově pohlednicovým otiskem reality, dívají se na krajinu, povídají si s ní a hlavně jí samotnou upozorňují na nejdůležitější rysy, o kterých třeba sama ani neví.

Autor je původní profesí právník, člověk, od kterého klient čeká přísné, konkrétní analyzování děje a strohý výklad daných faktů. Čtěte více ZDE »

Povídáme si s Janem Schneiderem, který se narodil v Písku (1934), dospěl v Táboře (maturita 1952) a na stará kolena se usadil v Třeboni (1992), protože má typickou jihočeskou náturu. Do okolního světa se z poetických jižních Čech odchází jen tehdy, když není jiné východisko. Protože ještě neexistovala Jihočeská univerzita, odešel po maturitě na pražskou Vysokou školu ekonomickou, kde studoval statistiku a získal diplom inženýra (1957). Jako českého básníka si ho poprvé povšimla cizina – literární kabaret Žoltodziob v Poznani a studentský časopis pařížské Sorbonny (1956). Čtěte více ZDE »

Část 2.

Po mojí reportáži se pochopitelně rozjela čtenářská akce na téma: „Jak žije imitátor”, dopisy se do redakce jen hrnuly a já musela „do terénu”. Hned nazítří volám do východočeského Letohradu, kde pan Faltus s maminkou a bratrem žije. „Haló,” ozývá se z telefonu příjemný ženský hlas, „vy asi voláte syna, viďte, tak já vám ho hned zavolám. On se před hodinkou vrátil z Moravy, měl tam vystoupení na dožínkách.” Milý hlas jeho maminky mě pohladil po duši. Tak proto její syn rozdává radost a pouhou svou přítomností vnáší pohodu do srdcí malých i dospělých posluchačů. Jablko zkrátka u Faltusů nepadlo daleko od stromu. „Tak z dožínek přijel, to se podívejme! Kam si ho jen lidi nepozvou…?” pomyslela jsem si, zatímco jsem čekala, až mistr dorazí k aparátu.

„Musím o vás napsat podrobný článek,” vychrlila jsem ze sebe, „lidi o vás chtějí vědět všechno. Že souhlasíte?” Ač jsem se trochu obávala, že mě odmítne, rád souhlasil, i když se vzpouzel a dokonce namítl, že on není přece tak významný, aby se o něm psalo. Ale já už jsem ho „měla” a nepustila, a tak jsme se zakrátko sešli a já nasbírala historek, že jsem se smála ještě v tramvaji  cestou domů z redakce. Čtěte více ZDE »