CzechFolks.com PLUS

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu Česko) 

Jedna z pozitivních věcí, které vyplynuly z výsledků voleb a z koaličních dohod, je tato: šéf KSČM Vojtěch Filip už není místopředsedou české poslanecké sněmovny a nebude jím ani žádný jiný komunista. Většina novinářů to vzala na vědomí jako nepříliš důležitý fakt – podobně, jako předtím brali Filipovu přítomnost ve vedení parlamentu. Přitom to byla ostuda, kterou nikterak nezmenšuje, že jsme si za spoustu let tak nějak zvykli. 

Nejdřív tedy konkrétně k Filipovi, který funkci místopředsedy PS zastával od roku 2002. Podle archivních dokumentů (už mnohokrát publikovaných) byl od roku 1986 tajným – a placeným – spolupracovníkem Státní bezpečnosti s krycím jménem Falmer. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro z vysílání Českého rozhlasu 6)

Ladislava Smoljaka, který zemřel v neděli ráno 6. června 2010, znal ze starších generací skoro každý: buď jako posluchač, divák, nebo ti, co měli blíže ke kultuře, dokonce osobně. Jeho kudrnatá hlava, později zářivě bílá, a jeho tvrdá upřímnost, sebeironie a obrovský optimismus byl nepřehlédnutelný. Já jsem se s ním blíže seznámil v roce 1966, kdy jsem nastoupil jako redaktor do Mladého světa a on z něj odcházel o patro výš do nakladatelství Mladá fronta a kdy zrovna založili s kamarády Divadlo Járy Cimrmana, které v roce 2006 oslavilo čtyřicet let svého trvání. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu Česko)

Víkendové demonstrace proti Izraeli nebyly až tak početné ani důrazné: obvyklá hesla o izraelských vrazích plus nápisy, že „všichni jsme Palestinci“, deset tisíc lidí se sešlo v Istanbulu, pět tisíc v Paříži, dva tisíce v Nice, pár tisíc v Londýně, sto až dvě stovky v Praze… 

Ta „střední úroveň“ protestů ale nic nemění na faktu, že po zásahu proti lodím plujícím do Gazy předvedla především Evropa jednu z obvyklých protiizraelských hysterií: stačí se podívat, jak o události psala většina novin, jak se k ní vyjadřovali ministři zahraničí, jaké diskuse se vedou na internetu. Izrael zkrátka, dopustí-li se chyby, nemůže počítat s tolerancí ani s racionálním přístupem – na rozdíl třeba od Ruska, jemuž – zdá se – projde prakticky cokoli. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Právě v první volební den uplynulo 126 let od chvíle, kdy se v západočeských Kožlanech narodil Edvard Beneš. Někteří posluchači mi vyčítají, že se touto klíčovou osobností našich politických dějin první poloviny 20. století zabývám příliš často. Je to možná výtka oprávněná, ale na vysvětlenou musím říci, že to není nějaký můj novodobý koníček, ale že už jsem v době svého věznění začátkem padesátých let často přemýšlel o tom, že na téma týkající se zvláštních osudů a vlastností druhého československého prezidenta bych chtěl jednou ve svobodných poměrech napsat celou knihu. 

Když ty poměry nastaly, zůstal jsem jen u příležitostných článků a relací, neboť jsem zjistil, že Benešova osobnost přiměla přepsání zasvěcených i povrchních studií desítky našich i zahraničních autorů. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu Česko)

Spousta politických komentátorů napsala, že Jiří Paroubek opustil předsednickou židli v ČSSD a tím snad i vysokou politiku důstojně. Prezident použil termín „kultivovaně“, někde jsem dokonce četl, že Paroubek skončil jako „formát“. Chápu, že se takové věci ze slušnosti říkají, je to jakási varianta přísloví „o mrtvých jen dobře“, ale přijde mi to poněkud pokrytecké. Paroubek se několik let choval zcela děsivě a škodil, kde mohl: fakt, že jednou zareagoval přiměřeně okolnostem (tj. nekřičel nic o spiknutí atp. a odešel tak, jak by to udělal v jeho situaci každý normální politik) nic nemění na hodnocení jeho osoby. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Pokud se nestane nic mimořádného zvítězí ve sněmovních volbách sociální demokracie. To samo o sobě ještě neznamená, že bude vládnout. Záleží na tom, kolik politických stran do dolní parlamentní komory pronikne a kolik každá z nich získá mandátů. Zjednodušeně řečeno, do doby než budou definitivně spočteny volební výsledky, je předčasné hovořit o novém premiérovi. 

Přesto má k tomuto křeslu momentálně nejblíže Jiří Paroubek. Tedy člověk, který vyvolává rozporuplné emoce. Potvrzují to i nejrůznější průzkumy veřejného mínění. Tak například podle nejčerstvějších výsledků společnosti CVVM je předseda sociální demokracie důvěryhodný pro 27 procent dotázaných. Úplně stejně je na tom i předseda ODS Petr Nečas. Oba dva z pohledu důvěryhodnosti výrazně zaostávají za předsedou Věcí veřejných Radkem Johnem a předsedou TOP 09 Karlem Schwarzenbergem. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Je to jen pár týdnů, co jsem u tohoto mikrofónu říkal: nejde jen o Řecko, jde o euro. Za dalších pár dní už jsem musel dodávat: nejde jen o euro a o země eurozóny, jde také o nás. A myslím, že teď už je čas říct: nejde jen o to, jak se budeme mít zítra. Jde o to, jaké místo obsadí v dějinách jednadvacátého století Evropa. A my jsme její neoddělitelnou částí.

První zběžný pohled z našeho českého zorného úhlu na tzv. řeckou krizi, nebo krizi eura, vám možná moje slova nepotvrzuje. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Časopis Týden v pondělí 10. května uveřejnil rozhovor s prezidentem republiky o volbách a krizi v Řecku. Je zajímavý tím, že se novináři bez pochybností smiřují s postupy prezidenta, které jdou za rámec kompetencí, jež mu ústava dává. 

Zaprvé, prezident je hlava státu a jeho hlavní úlohou je být svorníkem politicky znesvářené společnosti. Očekává se proto, že nebude dávat najevo svoje politické preference. Popravdě řečeno, mnozí prezidenti s tím měli problémy. Ovšem Masaryk, který měl podle tehdejší ústavy přímý vliv na sestavení vlády, svoje veřejná prohlášení konzultoval s předsedou vlády a dával si záležet, aby společnost nepolarizoval. Prezident Havel svoje doporučení halil do tezí, které vyluštit bylo podobně obtížné jako luštit věštby Pýthie. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

V posledním dubnovém týdnu 2010 se objevil na veřejnosti předvolební klip s názvem „Přemluv bábu“ velice jemného a citlivého režiséra Petra Zelenky, který naposled na sebe upoutal zaslouženou pozornost velice originálním zfilmováním románu Fjodora Michajloviče Dostojevského Bratři Karamazovi.

Předvolební klip má ale jiné zákonitosti než celovečerní film, hovoří odlišným jazykem a je určen pro jinou cílovou skupinu. Podle čísel z konce minulého týdne, tedy po pár dnech, ho zhlédlo čtvrt milionu lidí. Na Facebooku měl 14 000 příznivců a šest tisíc odpůrců. Ti, kteří s obsahem klipu – který se snažil vyburcovat veřejnost, aby nevolila levici – nesouhlasili, režisérovi a hercům Marthe Issové a Jiřímá Mádlovi vyčítali hlavně to, že urážejí staré spoluobčany. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Neoficiálně se to ví už pár týdnů, ale teď to Západočeská universita v Plzni zveřejnila oficiálně: Ze 63 absolventů doktorského studia shledala vážné pochybení u 14 z nich. Jak to lze vyčíst z univerzitního webu, někteří zájemci byli přijati mimo přijímací zkoušky, doktorandy zkoušeli lidé bez právnického vzdělání, zkušební týmy byly několikrát sestaveny účelově. Ve všech 14 případech komise doporučila prověřit dizertaci, případně zahájit řízení o odebrání titulu. 

Dodejme hned, že tohle je pouze výsledek první etapy činnosti universitní komise pro prověření studia absolventů na právnické fakultě. A že jde o titul Ph.D., což je obdoba dříve udělovaného CSc. Kromě toho ale musí komise ještě prověřit stovky držitelů titulu judr. a absolventů magisterského studia. Podle neoficiálních výsledků to zatím vypadá, že problémy se svou rigorózní prací by mohl mít z 830 plzeňských nositelů titulu judr. zhruba každý třetí. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

 
Podíváme-li se na dnešní Evropskou unii, můžeme snadno podlehnout dojmu, že prodělává nějakou hlubší krizi. Ve skutečnosti se stále nic vážného neděje. Schopnost tvrdého jádra Unie, původních zakladatelských zemí, dohodnout se, je totiž nezměrná. Vyplývá ze staletých historických tradic, plných bojů a konfliktů, které nakonec vyústily po druhé světové válce ve vznik Evropských společenství a posléze Evropské unie. 

A toto společenství je pro zakladatelské země natolik zásadní hodnotou, že se jí nevzdají, i kdyby to prorokovaly tisíce českých nebo jiných prezidentů. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Tato otázka, kterou si kladly minulý týden média, zcela zastínila otázku další, kterou si musíme klást i když nejsme právníci: lze amnestovat zločiny, které jsou nepromlčitelné? Mezi tyto zločiny patří válečné zločiny a zločiny spáchané za komunismu, na kterých se Ludmila Brožová-Polednová podílela. 

Zopakujme si: Paní Brožová-Polednová byla v roce 2008 odsouzena na šest let za podíl na justiční vraždě Dr.Milady Horákové, Jana Bouchala, Záviše Kalandry a Oldřicha Pecla v roce 1950. Tento trest si devětaosmdesátiletá žena odpykává v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

 
České banky v minulém roce navzdory krizi dokázaly navýšit svůj zisk na celkový neuvěřitelných 47 miliard korun, což je až o 300 milionů korun více než v roce předchozím. Čím je hlavně způsoben takový nárůst? Děje se tak hlavně z poplatků, které jsou téměř všemi bankami předepisovány jejich klientům. Ačkoliv se každoročně vypisuje soutěž a vyhlašuje vítěz o nejabsurdnější poplatek a i díky tomu se mnohé umravnilo, stále zůstávají poplatky, nad kterými zůstává rozum stát. 

Když ne přímo nad nimi, tedy alespoň nad jejich výší. Připomeňme si vítěze předchozích let. Jedná se poplatek za příchozí platbu, za výběr hotovosti z vlastního bankomatu, za vedení běžného účtu (zde i co do výše poplatku) a letošním favoritem je poplatek za vklad na vlastní účet na přepážce.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)
 
President nakonec prosadil svou: volby budou v termínu, který si určil. Nerespektoval přání politických stran, které volby chtěly o 14 dní dřív. Vláda ale respektovala přání prezidenta a jeho rozhodnutí stvrdil premiér podpisem. Podle některých komentářů se vlastně o nic nejedná: čtrnáct dní sem nebo tam, to přece nehraje roli. 

 Často se u nás mluví o politické kultuře. Obvykle se tím myslí, že by se politici neměli chovat neurvale, ukazovat si, kdo je jednička, projíždět se s lobbisty na jachtách v Itálii, neplatit sami sobě poslanecké náhrady atd. Jenže v politické teorii je zaužívaný jiný pojem kultury: jde o viry, hodnoty, normy, tužby, techniky atd., které lidé získávají sociálním učením. Jde o mimořádně důležitý pojem, protože kultura, kterou v průběhu socializace získáváme, se stává brýlemi, jimiž vidíme svět. Co je s ní v souladu, považujeme za normální.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Není to dobrá zpráva, ale v záplavě těch ostatních a ještě horších nejspíš zapadne. Navíc, neobjevila se nyní jaksi znenadání. Je to zpráva setrvalá a je to zpráva vypovídající oklikou o stavu naší společnosti. Zpráva zní: zatímco oběti totalitního režimu (zpravidla) živoří, výkonní pomahači téhož totalitního režimu si lebedí. 

Nejnověji deník Mladá Fronta Dnes přinesl svým čtenářům nehezký pohled na to, jak se daří estébáckým “důchodcům”. V době, kdy se nejméně polovina společnosti rozčiluje na (údajně jen) “populistickou” snahu sociálních demokratů přilepšit jednorázově důchodcům nějakými dvěma tisícovkami k jejich převážně mizerné penzi, přichází (musím dodat, že nenově a opakovaně) informace o tom, že bývalí příslušníci Státní bezpečnosti si užívají nadstandardních důchodů. Platíme je – plátci daní – poměrně královsky.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Kauza tzv. prasečí chřipky zaznamenala v posledních dnech skutečně nečekaný vývoj. Nejprve rozhodl náčelník generálního štábu české armády Vlastimil Picek, že se všichni vojáci i civilní zaměstnanci armády musejí nechat povinně očkovat. Kdo by neuposlechl, neminul by ho kázeňský trest. 

Na to president Václav Klaus coby vrchní velitel ozbrojených sil označil toto nařízení za sporné a dotázal se hlavního hygienika Michaela Víta, zda je skutečně v České republice pandemie prasečí chřipky. A hlavní hygienik, místo co by jasně odpověděl presidentovi i občanům, ulehl – jakkoli to zní neuvěřitelně – s prasečí chřipkou. Nenechal se proti ní očkovat, přestože očkování vehementně propaguje a mnoha lidem i nařizuje. “Protože 95% populace má letos prasečí chřipku, jsem naprosto přesvědčen, že jsem ji dostal i já”  řekl deníku Právo a neopomněl dodat, že to týdne bude fit. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Připomeňme jen namátkou: absurdní nápad na konání letních olympijských her; prazvláštně sestavovaný a bleskově, ledabyle s veřejností projednávaný územní plán; odvážné dopravní stavby, například nelogické směřování nové trasy metra, tunel Blanka, severozápadní silniční okruh kolem Prahy, skromnou síť cyklostezek pro jistotu přejmenovaných na cyklotrasy; nákup vozů Hummer bez výběrového řízení a jejich zbrklé nabídnutí na Haiti samotným primátorem; pronájem Výstaviště a dalších objektů, privatizaci vodáren a kanalizací; okázalý marketing kampaně za Prahu čistou a zelenou; zanedbávání neziskové kultury, odepsání Kaplického návrhu Národní knihovny; úvahy o účelové změně volebních obvodů, nedávné vypuzení nepohodlných členů z městské rady, utajování průběhu jejích schůzí a tak dále a tak dále.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

 
Co to má společného, že byl přesně dnes před sedmnácti lety zvolen první prezident ČR, a že před 74 lety naměřili v jedné sibiřské vísce 71 pod nulou, což je na severní polokouli dosavadní mrazivý rekord? Děti nám to dneska ráno na Radiožurnálu řekly, když si měly vybrat, co by jim bylo milejší. Jedno z oslovených děcek neváhalo: radši by si prý vybralo těch 71 pod nulou než být českým prezidentem. To pak totiž člověk už nemá žádné soukromí… 

Dodejme, že jak kdo. První český prezident byl na roztrhání a musel odmítat i velmi prestižní cesty, návštěvy a setkání. Václav Klaus je na tom v tomto ohledu zřejmě mnohem líp. Pokud jde o cestování, byl naposled 12. prosince v Londýně. A sice na večeři v Reformním klubu, kde svým hostitelům vysvětlil, že komunismus nebyl ve východní Evropě poražen, ale zhroutil se sám a role aktérů se přeceňuje. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Trpkost bilancování uplynulých dvaceti let ani znechucení ze současné situace nechci zdůrazňovat, tím méně prohlubovat či rozmazávat. Jen se od těch pocitů “odrazím”, protože mě více zajímá otázka, co s tím. Co dělat, když se ukáže, že za poměry, které ty pocity právem vyvolávají, vězí již ustálený systém nadaný velkou setrvačností? 

Je dobré trpělivě doufat, že vytrvalým anonymním úsilím těch, kdo nerezignovali, dojde k postupné nápravě, i když to bude trvat dlouho, jednu, dvě generace. Máme pro to ve svých dějinách poučný model. Tím byl proces vytváření moderního českého kulturního národa, který vyplnil celé 19. století. Na jeho počátku jsme byli plebejci, jimž sláma čouhala z bot. Ještě Josef Dobrovský, velká postava našich dějin, hodnotil naše šance s krajní skepsí. Vida, po stu letech jsme se stali národem, jehož kulturní výkony představovaly lepší evropský průměr. Na počátku byli zapadlí vlastenci. Sto let poté tu byli lidé jako Masaryk, Goll, Pekař, byl tu “Manifest české moderny”, s nímž přišla tzv. generace 90. let s F. X. Šaldou. Měli jsme Smetanu, Dvořáka, z malířů Slavíčka, Preislera, řadu lyrických básníků, kteří k nám promlouvají dodnes, a dobré školství – to nebyl špatný výkon. Umožnilo ho to, čemu Masaryk říkával “drobná práce”.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Je až k neuvěření, kolik směšně banálních témat předkládala ve vánočních a novoročních dnech naší široké veřejnosti média všeho druhu, tedy zdaleka ne jen ta bulvární. Jedním z témat, které by podle mého názoru mělo být naším bytostným národním zájmem vypovídajícím i o způsobu našeho myšlení, se však nezabýval téměř nikdo. Mám na mysli češtinu a boj proti tomu, jak s ní často zacházíme. 

Zde nemyslím jen na lidi, kteří se dostávají do elektronických medií jako nějací odborníci, třeba na sport nebo na dopravu a dokážou říct větu, kterou jsem nedávno skutečně slyšel “Začali jsme čtyřma prvotníma ouspěchama”. Nejhorší však je, když se porušování základních gramatických pravidel a používání hrubých germanismů vyskytuje i u profesionálních hlasatelů a moderátorů případně i u autorů seriozních novin. Pokud jde o ty germanismy, pak nejčastější je ono známé “více jak” oproti správnému “více než”. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Co by se stalo, kdyby si politici, po dobu krize, snížili své příjmy o 20%? Dotklo by se to podstatně jejich životní úrovně, jejich zdraví, jejich existence? – napsal nám tento týden do rádia jeden z posluchačů. Reagoval na komentář o absenci důvěry jako základního tmelu ve společnosti, který je pro překonávání krizí tím nejpodstatnějším zdrojem. Důležitějším než kapitál finanční. 

A posluchač Josef Bubeník z Poděbrad pokračuje: “To by byl signál pro občany, že politikům můžeme důvěřovat. Jenže zatím neprošel ani návrh na čtyřprocentní snížení příjmů. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Jedenáctý lednový den 2010 bude Nejvyšší správní soud v Brně již podruhé projednávat návrh zákazu Dělnické strany, kterou vede byvší obdivovatel šéfa republikánů Miroslava Sládka pan Vandas. Jak známo první pokus o zrušení pro mnohé xenofobní strany skončil ještě v časech ministra vnitra Ivana Langra fraškou. 

Soud neshledal argumentaci pro zákaz Dělnické strany jako relevantní. Vandasova partaj tak slavila velké vítězství, disponovala mediální popularitou a v téže době získala i jednoprocentní volební zisk ve volbách do Evropského parlamentu, takže i nárok na peníze od státu. Jakou skutečnou argumentaci předloží současný ministr vnitra Martina Pecina, jemuž se očividně v silovém resortu na Letné zalíbilo, se nechme překvapit. Nepochybně to bude rozhodování dosti složité a v mnoha ohledech pouze přinášející Vandasovým hochům další zvyšování popularity především mezi částí mladých lidí. Ač se na první pohled zdá, že Dělnická strana je vlastně bezvýznamný spolek nesnášenlivých extremistů, není tomu tak.

  Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Po Novém roce se prezident tradičně setkává s nejvyššími státními a politickými činiteli. Tentokrát měli na pořadu jednání důležitý bod: termín předčasných voleb. Z hlediska ústavy a rozdělení moci mezi vládou a prezidentem by neměl vzniknout žádný problém: pozor, ale jenom v zemi, kde nejvyšší státní činitelé ústavě rozumějí a hodlají se jí řídit. 

Takovou zemí, bohužel, nejsme, a tak se s termínem voleb hokynaří jak v baráčnické rychtě. Prezident Klaus řekl, že hodlá vyhlásit sněmovní volby v nejzazším termínu 28. a 29. května. Prezident to prohlásil poté, co se předsedové ODS Mirek Topolánek a sociální demokracie Jiří Paroubek v nedělní televizní debatě shodli na konání voleb v polovině května. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Počátek roku nám v médiích naservíroval bezmála ideální politické elity. Působily důstojně, moudře, konsensuálně, skoro až vstřícně. Radostí určitě zaplesali experti na český jazyk a etiketu, možná i pár politologů a komentátorů. Jenže za uhlazenými slovy a ušlechtile působícími záměry se místy zaskvěly nelogičnosti, ne-li přímo čertoviny. 

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Hned v úvodu se prezident strefil do “velmi labilní vlády Mirka Topolánka,” proto lze konstatovat, že i nadále bude ODS registrovat pouze jen jako cizí stranu. Odcizení existuje stále i z opačné strany: Mirek Topolánek vzápětí oznámil, že prezidentův projev neposlouchal.

Čtěte více ZDE »