(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Být to v Česku, tak by Christian Wulff z prezidentského úřadu neodstoupil. To je první věc, která napadne každého Čecha po vyslechnutí šokující zprávy ze sousedního Německa.

Prezident Wulff reagoval rezignací, když ho dolnosaský prokurátor obvinil spolu s jedním z jeho přátel. Údajným trestným činem je v právnickém žargonu poskytnutí a přijetí výhody. Myslí se tím, že politik nesmí přijímat žádné výhody či dary, které by neoznámil. V případě Wulffa šlo o víc případů. Zpočátku o to, že mu známý podnikatel zprostředkoval výhodnou půlmilionovou půjčku, míněno v eurech. 

Nakonec byl hlavně kritizován za to, že strávil zadarmo dovolenou na přímořském sídle svého bohatého přítele. 

Wulff prohlásil, že je nevinný a že to prokáže. V každém případě však opustil veřejnou scénu. 

Existuje několik důvodů, proč by se to v Česku nemohlo stát. Prezident totiž stojí na zákonem a za své činy není trestně odpovědný. Tento monarchický princip by tedy každému státnímu zástupci znemožnil jakoukoli úvahu o stíhání. 

Německý prezident je naproti tomu na úrovni obyčejného politika, který nese odpovědnost za své činy. Dá se tedy srovnávat s obyčejnými politiky Česka. A i tady se dají najít důvody, proč by Wulffův příběh v Česku skončil jinak. 

Informace, že nějaký politik získal zvýhodněnou půjčku, anebo že dovolenou strávil u bohatého kamaráda, je zpravidla pod rozlišovací schopností politické konkurence i médií. Slavnou dovolenou absolvoval pouze premiér Mirek Topolánek v Toskánsku. Publikována byla také cesta za golfovými zážitky do Dubaje, kterou podnikl předseda rozpočtového výboru Pavel Suchánek. Ani jeden z nich výtky novinářů ani opozice neřešil, natož aby prokazoval, jestli svou odpočinkovou cestu platil. 

Tím se připomíná zásadní rozdíl mezi Českem a Německem. Češi včetně politiků nemusí předkládat majetkové přiznání. Pokud v něm nehrají příjmy a výdaje, pak se může běžný občan a zvláště politik dostat do potíží s policií. V Česku stačí na dotaz, proč si kupuji každý rok auto za milion, pokrčit rameny a říci: „Někde jsem to vydělal.“ 

Naprostou výjimkou byl osud premiéra Stanislava Grosse, který musel po mohutném mediálním tlaku odstoupit, protože nedoložil peníze, za které si koupil pražský byt. V Německu by s tím média neměla tolik práce, protože by ještě před nimi zasáhl státní zástupce. 

Třetím důvodem, proč by Wulff v Česku nemusel odstupovat, je vzájemný vztah politiků a justice. 

Každý mafián zná pravidlo, že se nesmí dostat před soud. Soudci jsou všude na světě nezávislí a proces může připadnout člověku, který se nenechá podplatit. Pak může mafián skončit ve vězení. Proto se mafiáni obvykle snaží zastavit vyšetřování ještě před tím, než k soudu může dojít. V lepším případě je možné zasáhnout ještě u policie, která s vyšetřováním teprve začíná, v horší variantě je možné zastavit i státního zástupce, který příslušného mafiána obviní. 

Podle této logiky je možné hodnotit chování českých politiků ohrožených soudními procesy. Přitom o mafiány samozřejmě nejde, před soud se nechtějí dostat z jiných důvodů a podobnost je čistě náhodná. 

Nejčastějším případem v českých poměrech je postup, že policie případ šetří natolik dlouho, že se na něj zapomene, až se odloží. Nelze vyloučit, že se většinou skutečně nenajdou žádné důkazy, které by prokazovaly vinu příslušného politika. V Německu si ovšem nejde představit situaci, že policie jen tak prošetřuje chování některého z politiků, aniž by k tomu dostala podnět od státního zástupce. Tímto podnětem může být jen obvinění, po kterém politik zpravidla opustí svou funkci. 
  
Někdy státní zástupce obviní politika i v Česku. Svého času se to stalo vicepremiérovi Jiřímu Čunkovi. Ten skutečně složil funkci ve vládě, zůstal však předsedou lidové strany. Případ byl ovšem během několika měsíců zastaven. Předpokladem k tomu byl zásah z nejvyšších míst české justice. Státní zástupce, který Čunka obvinil, byl od případu odvolán, a jeho nástupce zjistil, že se vlastně nic nestalo. K soudu tak nedošlo a Čunek se opět stal ministrem. 

Dnes je v obdobné situaci lídr Věcí veřejných Vít Bárta. Z funkce ministra dopravy odstoupil hned po prvních zprávách o tom, že uplácel své stranické kolegy. Státní zástupkyně ho obvinila až půl roku poté a na to už Bárta nereagoval. 

Ponechal si tedy poslanecký mandát a nadále se pohybuje v nejvyšších politických patrech. Pravidelně se účastní zasedání koaliční devítky, která rozhoduje sporná místa koaliční politiky. Otázku, jestli se jeho případ dostane před soud, zodpoví příští týdny či měsíce. 

Ani Čunek ani Bárta tedy na rozdíl od Wulffa neodešli úplně, ale nechali nohu mezi dveřmi, aby se mohli do vládních funkcí opět vrátit. 

Rezignace německého prezidenta prostě nastavuje Česku zrcadlo a pohled není úplně příjemný. Čeští politici si osobují mnohem větší právo na beztrestnost. Nevysvětlují automaticky původ svého majetku a někdy si nechávají platit útratu od podnikatelů. Zároveň mají sklony nerespektovat nezávislost justice a vynucují si zvláštní, tedy mírnější zacházení. 

***

Vysíláno na ČRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/

V+W

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Tomu, kdo sleduje domácí média, nemohla jistě uniknout nová vlna národoveckého uvědomění, která vzplála kolem diskuse o našem přistoupení – nebo nepřistoupení – k nové evropské smlouvě o rozpočtové odpovědnosti.

ODS, která jinak patří mezi největší odpůrce přímé demokracie, požaduje najednou referendum a ministr Vondra, jinak vyhlášený odborník na rozpočtovou kázeň, brojí proti nakročení k fiskálnímu federalismu, což je prý jedno z největších nebezpečí, které nám dnes hrozí. 

Jeden celostátní deník pak uveřejnil článek šéfredaktora renomovaného ekonomického týdeníku, který pateticky na čtenáře apeluje, že přece je naším právem, pokud kolem nás všichni kráčí evidentně do pekel, říci jasně a transparentně, že král je nahý. 

Pomineme-li špatnou zkušenost s radami o cestě do pekel, které máme již z dob premiéra Topolánka, jde o těžko uvěřitelnou směsici velikášství a tradičních českých komplexů, kdy jsme opět přesvědčeni, že musíme bojovat proti všem za pravdu, kterou vidíme a známe my. Jde samozřejmě o kýč, jehož realizace nemůže skončit jinak než naším dalším pláčem nad tím, že jsme zůstali sami, protože nás všichni okolo zradili. Zůstává jen otázkou proč noviny, které se deklarují jako seriózní, berou takový kýč vážně.  

O co tak strašného ve smlouvě jde? Jedná se přece o smlouvu o rozpočtové odpovědnosti mezi státy eurozóny, ke které se mohou přidat ostatní státy EU. Zdá se, že se kromě Británie budou chtít připojit všechny. Pouze Češi pořád nemají jasno, zda je pro ně smlouva nevýhodná nebo ne, i když nikdo z jejích odpůrců neřekl proč. Závazek a sankce budou pro nás platit až v okamžiku, kdy vstoupíme do eurozóny. 

Populistická varování našich národovců před ztrátou naší suverenity má vzbudit dojem, že za problémy Řecka a ostatních států, včetně celé finanční krize, mohou takzvaně nikým nevolení bruselští úředníci, kteří vytvořili neživotaschopný projekt zvaný Evropská unie. A teď nám ještě chtějí diktovat, jak máme sestavovat rozpočet. Nechme stranou otázku, zda by náš rozpočet nedopadl lépe, kdyby ho sestavovali v Bruselu, než když ho sestavuje pan Kalousek. 

Důležitější je, že si nikdo z pravicových politiků a komentátorů nevšiml, že to nejsou nikým nevolení Bruselští byrokraté, kdo nám vládne, nýbrž nikým nevolené finanční trhy – případně nikým nevolené ratingové agentury, což je důsledkem uskutečnění teorie o trhu bez přívlastků, který sám vše vyřeší. Všechno, co evropské státy vlastně dělají, je jen reakcí na chování finančních trhů.  

Bohužel nikdo z našich národovců nepředstavil evropské integraci alternativu a všichni se tváří, že rozhodování našich politiků představuje kvalitu samu o sobě, aniž by prozradili, proč by tomu tak mělo být. Ale možná mají obhájci naší suverenity pravdu a finanční trhy budou pana Kalouska respektovat více, než respektují evropské státníky.

Ačkoli faktický obsah smlouvy by pro nás rozhodně nepředstavoval závažné ekonomické nebo právní důsledky, pro evropské společenství je naopak možná úplně nejdůležitější její symbolický význam. Tak to v politice i na finančních trzích občas chodí. Smlouva totiž znamená projev vůle udělat něco pro záchranu eura. Přistoupení nebo nepřistoupení ke smlouvě tedy představuje opravdu dost zásadní rozhodnutí. Buď dáme jasně najevo svoje odhodlání směřovat k větší integraci EU, která bude znamenat její posílení v globální konkurenci, nebo naopak předvedeme jen naši vypočítavost a vychytralost, kdy se snažíme jen těžit z výhodní Unie, aniž bychom zas ni převzali spoluodpovědnost.  

Naši politici by tedy před rozhodnutím měli odpovědět na otázku: Chceme být raději chudými, zakomplexovanými, ale hrdými Čechy, nebo prosperujícími a odpovědnými Evropany?  

To je, oč tu běží. 

***

Vysíláno na ČRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Ta zpráva je příznačná: společnost, provozující japonskou jadernou elektrárnu Fukušima, ze které letos unikala řadu měsíců radioaktivita a vyhnala statisíce lidí z domovů, nemá peníze ani na kompenzační platby pro postižené, ani na odstranění způsobených škod.

Žádá proto miliardy od státu. A ten jí je bude muset dát. Nejspíš s tím, že zmíněnou provozovatelskou společnost zestátní. 

U ČEZu by v případě jaderné havárie nebylo zapotřebí ani to: provozovatel zdejšího Temelína a Dukovan už státní je, a to ze zhruba 70 procent. Případné kompenzace na odstranění eventuálních škod by tedy plynuly ze státní pokladny jaksi automaticky. Pokud by v ní ovšem zrovna něco bylo. 

Tento zorný úhel nelze ztrácet ze zřetele, když se zdejší členové vlády i odborníci dušují, jak je jaderná energie výhodná a vlastně levná. A jak státní pokladnu nebude stát ani rozšíření Temelína a popřípadě i Dukovan, protože to všechno postaví „soukromá firma ČEZ“, a nikoli Česká republika. 

Ve skutečnosti jsou ale jaderné elektrárny vždycky politickým rozhodnutím: už proto, že i pojišťovny, pokud případnou jadernou havárii vůbec pojistí, omezují sumu vždy jen do určité výše. Na pojistku bez omezení je riziko atomu prostě příliš obrovské – jak to ostatně teď názorně vidíme v Japonsku. 

Na bedrech státu ovšem zůstane nejen odstraňování případných škod. V Německu vypočítal Greenpeace, že jen do roku 2010 tam obdržel atomový průmysl na přímých i skrytých subvencích od státu 200 miliard euro. Ať už na úlevách na daních, nebo při podpoře jaderného výzkumu. I u nás už si ostatně atomová lobby stěžuje, jak jsme ztratili „jaderné know how“, takže nebudeme mít na její budovatelské plány lidi. Stát by se prý měl postarat o nápravu. Jinými slovy orientovat zdejší školství tak, aby produkovalo víc inženýrů, techniků a stavitelů, schopných jaderné reaktory stavět a provozovat. Tedy lidí s kvalifikací, která je podle převažujícího mínění v technicky vyspělém světě dneska považována za zastaralou a neperspektivní. 

Přesto se veřejné mínění kupodivu nebouří. Kupodivu proto, že k závažnému úniku radioaktivity došlo jednou už i u nás, a to v roce 1977 v Jaslovských Bohunicích, tedy na území tehdejšího Československa. V reaktoru A1 se chybou obsluhy začaly palivové články roztékat, ale situaci se prý tenkrát podařilo rychle zvládnout, takže zamoření se z primárního a sekundárního okruhu údajně nedostalo do okolí. Jak to bylo ve skutečnosti, nevíme dodnes. Zrovna tak vyšlo až po listopadu 89 najevo, že ve zmíněném reaktoru byla vážná havárie už o rok dřív. Tenkrát zemřeli dva lidé a radiace, naměřená poté v řece Dudváh, byla údajně srovnatelná s okolím Černobylu. 

Mezinárodní statistiky vedou obě havárie na příslušné stupnici pod číslem 4. Stejně na tom je známá havárie v americké elektrárně Three Miles Island. A stejné číslo dostala zpočátku i havárie ve Fukušimě. Reaktor A1 v Jaslovských Bohunicích se v roce 1977 už nevyplatilo opravovat. Zalili ho do betonu. O odškodnění ale usilují místní obyvatelé marně dodnes. Ceny jejich pozemků dramaticky klesly a tamní zemědělci si i po desítkách let musejí dávat pozor, aby jejich produkty nenesly označení regionálního původu. Vědí, že by je neprodali. Je to hysterie? Bez objektivních informací to lze těžko posoudit. Nemáme je dodnes. Pro Česko jako zemi, která chce svázat svou energetickou budoucnost s jádrem, to nejsou zrovna dobré vyhlídky. 

***

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Vysíláno na ČRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Volal mi před několika dny jeden z mých maďarských přátel. „Ahoj, jak se máš,“ říkal svoji zvláštní měkkou češtinou. „Děkuju za optání, pořád se mám ještě docela dobře,“ odpověděl jsem mu a on na to se svým typickým maďarským humorem opáčil: „Kéž bych mohl něco podobného říci já,“ a vyprávěl mi typický vtip z dob dávno minulých, kdy značka Rádio Jerevan ještě nejen mnoha z nás něco říkala, ale byla symbolem mírně protirežimního vtipu. „Víš jak co říkalo Rádio Jerevan na dotaz posluchače, kdy bude dobře? Nikdy, dobře už bylo.“ 

Jsem velkým životním optimistou a z toho, co mi složitý život přináší, se snažím si v sobě i ve vzpomínkách uchovat to hezké, ba dokonce to nejhezčí. Lidská paměť je ostatně omezená, zvlášť v dnešní internetové době se do ní dostává každý internetový nesmysl, kterými se virtuální obal země jenom hemží. A tak nám v té hlavě vedle těch mnoha nepodstatných informací zůstává na ty skutečně krásné věci jen takový malý šuplíček. 

Důležité je ale nikdy nezapomenout na to, že ten šuplíček v sobě máme o otevírat ho v dobách složitých a třeba i těžkých tak často, jak to jen jde. Protože život, dokud jsme zdraví, a někdy dokonce i dokud jen žijeme, je prostě ze své podstaty krásný. Od východu slunce, střídající měsíc, někdy jen od rozednělé ranní mlhy, až po stmívání a korálky světel lidských obydlí, teplo našich domovů, objetí náruče, někoho, koho máme rádi a on má rád nás, až po šťastný úsměv našich dětí, který je občas složité vyvolat a někdy se objeví tak lehko a snadno… 

Mnoho z těchto největších radostí nelze koupit, jsou i v tom našem světě, kde cena i tak neviditelné věci jako zemní plyn nekontrolovatelně stoupá a stoupá bez ohledu na naše platy, o našich přáních a očekáváních nemluvě. 

Nechci být jako naši politici, kteří nám už měsíce a měsíce, na rozdíl od politiků v jiných zemích, říkají že bude zle. Jak mi před časem napsal jeden můj čtenář a posluchač z Německa, je zvláštní, že třeba u našich západních sousedů politici nic takového lidem neříkají. Obávám se, že od politiků našich to jsou především jejich vlastní alibi. 

Kdyby náhodou špatně opravdu bylo, tak mohou vždy říci, my jsme vám to říkali. Dalším, nebezpečným a typicky českým podtónem je, že to, co se na nás řítí, vlastně nemůžeme ovlivnit, že jsme jen jakousi obětí dějů vnějších, toho, jak se bude vyvíjet německé ekonomika, Evropská unie. Tento postoj znám a je hluboce zakořeněn v české národní povaze, nemohli jsem ani za druhou světovou válku, ani za komunismus, ani za konec pražského jara, podle některých jsme nemohli dokonce ani za konec totality, za sametovou revoluci. 

Není to pravda. Jsme sice nevelkou zemí, celé Česko je jedním větším čínským městem střední velikosti, ale přesto jsme mnohé ovlivnit mohli, můžeme a budeme moci. Třeba jen tím, že ve chvíli, kdy se Evropa kolem nás všemi způsoby snaží zastavit dluhovou krizi, kterou Evropská unie nezpůsobila a ani za ní nemůže, nebudeme naslouchat našemu prezidentovi, který si ze své funkce udělal poměrně slušně prosperující knižní nakladatelství a ve svém nejnovějším spisku neradí Evropě nic méně, než že by se měla zrušit a vrátit se do roku 1960. 

Václav Klaus, honosíc se navíc dovětkem prezident České republiky, tu nedělá nic jiného, než že bere všem kolem nás kousek nálady a síly něco dělat, říká jim, vykašlete se na to, stejně to nemá cenu a zavřete krám. Bez toho, aniž by dohlédl důsledky toho, kdyby se tak skutečně stalo. 

Je dost dobře možné, že skutečně „dobře“ nebo říkejme tomu „nejlépe“ už bylo. Je dost dobře možné, že podobně jako první republiku na konci dvacátých let, tak i nás nyní čeká složité desetiletí. Přestože si naši předci ve třicátých letech mysleli, že nic těžšího je v životě nečeká, stejně se jim pak ze zpětného pohledu ta doba jevila jako jedna z nejlepších, kterou kdy zažili. Také proto, že to přišlo po ní bylo ještě mnohem, mnohem horší. 

Nechci nikoho strašit a dovádět ho k černým myšlenkám. Nemyslím ostatně, že musí být nutně hůř, možná jen nebude nutně pořád lépe a lépe, jak jsme si na to v posledních deseti letech tak trochu zvykli. A naučit se říkat větu, kterou říkával jeden z mých milovaných klasiků rozhlasové novinařiny pan Ivan Medek: „Děkuji, mám se výborně“. 

(Autor je zástupcem vedoucího zahraničního oddělení Lidových novin a externím redaktorem Českého rozhlasu 6)

 ***

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl

Vysíláno na ČRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/

(

Václav Klaus jako prezident asi vždycky vyvolával určité kontroverze. Sám si zakládá na tom, že říká, co si myslí. Nebojí se jít proti proudu. Nehraje si na něco takového, jako je politická korektnost. Zkrátka má své silné názory, se kterými je připraven vstupovat do veřejného prostoru. To, že Václav Klaus využívá funkci prezidenta jako pódia, ze kterého hlásá své názory, není žádná novinka. Ostatně nikoho to už ani nepřekvapuje.

Bere se jako naprosto normální, že prezident, který podle naší Ústavy zastupuje Českou republiku navenek, jede na čtrnáct dní přednášet o globálním oteplování do Austrálie. Jak ale toto téma souvisí s funkcí prezidenta republiky? Může nás prezident, který je hlavou státu nepřetržitě 24 hodin denně, reprezentovat jakkoli se mu zachce? Co kdyby se nejednalo o přednášky týkající se změny klimatu, ale o čtrnáctidenní propagaci nějaké známé módní značky? Ten rozdíl není tak velký, jak se zdá. Připomeňme, že cesta do Austrálie se konala na pozvání a náklady dvou think tanků a na obědy s Klausem se vybíralo vstupné. Opravdu nás tedy prezident může reprezentovat, jak se mu zamane? Zdá se, že ano. Vše záleží jen na tom, co je pro veřejnost přípustné a co už ne. 

Nejde ale jen o to, že Václav Klaus svoji funkci pojímá jako místo, ze kterého může hlásat své názory. Klaus ji využívá také k tomu, aby ocenil osobnosti, s jejichž názory souhlasí a naopak aby kritizoval ty, kteří mají jiný pohled na věc než on. V rozhovoru pro deník Právo se prezident například vyjadřuje o Petru Nečasovi. Nejprve ho kárá za to, že považuje za největší současnou hrozbu pro ČR radikalismus a terorismus, cituji: „Já pořád vidím Petra Nečase jako nejautentičtější postavu ODS, která také jako jediná nese dvacetiletou historii ODS. Myslel jsem si, že on má vidět jako největší problém, coby dominantní představitel pravice, levici, pana Sobotku a jisté levicové myšlenky. Jestli svět vidí takhle, to mě skutečně překvapuje.“ Následně Klaus pokračuje: „Naprosto nechápu vymezování se Petra Nečase proti panu Bátorovi. Jsem tím velmi překvapen.“ 

Samozřejmě Václav Klaus umí i pochválit. Předvedl to například, když nedávno při udělení čestné Zlaté plakety profesoru Petru Fialovi, cituji: „Jsem pravidelným a pozorným čtenářem Vašich knih a odborných textů. Naše názory jsou na mnohé společenské problémy velmi blízké. Máme společné téma, kterým je obhajoba svobody lidského individua vůči všem typům kolektivismů.“ Podobně se Václav Klaus chová často. Zmiňme ještě například to, jak před časem odsoudil Jiřího Grušu konstatováním, že když se s ním potkával jako s naším velvyslancem v Německu a potom v Rakousku vždycky měl pocit, že Gruša reprezentuje spíše zájmy druhé strany, než té naší. Opačným příkladem je pak udělení Stříbrné čestné plakety Daně Drábové, která stojí včele Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Klaus ji ocenil slovy, cituji: „Je i Vaší zásluhou, že česká veřejnost přistupuje k jaderné energetice racionálně, nepodléhá dnes tak módním protijaderným hysteriím a vnímá atomovou energii jako základ naší energetické bezpečnosti.“ 

Všichni jsme si už sice zvykli nato, že Václav Klaus je postavou, která polarizuje veřejné mínění a která vynáší ostré soudy. Přesto je zde namístě otázka, zda přísluší prezidentu republiky, aby využíval svoji pozici k tomu, že některým účastníkům společenské debaty dává najevo, že na jejich straně je hlava státu, a na jiné se za jejich postoje zlobí. Samozřejmě to neznamená, že si Petr Fiala a Dana Drábová plakety nezaslouží. 

Myslím, že k úvahám o tom, co prezidentu náleží a co ne, bude osoba Václava Klause vybízet i do budoucna. V závěru rozhovoru pro deník Právo říká: „Nechci vyloučit možnost, že by u nás mohla vzniknout politická strana, ke které bych mohl mít takové či onaké sympatie. Ale jména a konkrétní nápady, které se objevují, jsou úsměvná a legrační.“ Otázky, které si nad tím můžeme klást, jsou ale vážnější: sluší se vůbec, aby prezident po skončení svého mandátu pokračoval v aktivní politické kariéře? Není trochu divné, když z prezidentského života rovnou přesedlá do života stranického? Může se to obejít bez toho, že by si z funkce prezidenta pro to připravoval půdu a de facto svůj úřad zneužil pro svou kampaň? Takové otázky zatím napadají málokoho, přestože se, jak sám prezident zmiňuje, množí různé úvahy o tom, zda se Klaus vrátí do ODS či zda a popř. s kým založí nějakou novou politickou stranu. 

Neměli bychom se ale ještě před tím, než takovým úvahám podlehneme, zamyslet nad tím, zda něco takového vůbec přísluší člověku, který jednou zastával funkci hlavy státu? S dalším angažmá bývalého prezidenta ve vrcholné politice je nutně spojena jistá nepatřičnost. A to ještě nemusíme mít hned na mysli příklad bývalého ruského prezidenta Vladimira Putina dnes předsedy vlády. Ono těžko se ubránit obavě, že prezident plánující a připravující si svoji další politickou dráhu tomu nepřizpůsobí i výkon své funkce, čímž zneužije svůj post k něčemu, k čemu rozhodně není určen. Něco takového by se stát nemělo, ale otázku, co prezidentovi náleží a co už nikoli, si však musí zodpovědět česká veřejnost. Nikdo jiný to za ní totiž neudělá. 

***

Vysíláno na ČRO 6 a publikováno:
http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zatímco se téměř v každé evropské zemi řeší závažné hospodářské a politické problémy, v Česku se stále více noříme do obskurních problémů, kterým stěží normální občan rozumí nebo vůbec rozumět může. Nastolují se dokonce problémy, které by se ve 21.století už nastolovat neměly.

Například otázka, zda sexuální orientace podmiňuje způsob hlasování ve volbách, jak to nedávno nastolili lidé z okruhu tzv.nové pravice okolo pana Bátory. Gayové a lesbičky prý ve volbách hlasují pro levici. I kdyby to byla pravda, o čem to vypovídá, co s tím kdo chce dělat? A jak se dá úředně zjistit sexuální orientace občanů, dotazníkovým šetřením? Nebo by dokonce chtěl někdo zbavit gaye a lesbičky volebního práva? Pak bychom se museli ptát, zda mohou mít občané svá práva v závislosti na pohlaví, sexuální orientaci, etnické příslušnosti, vyznání a podobně? 

Nechci příliš spekulovat, ale tyto otázky kladu jen proto, že se v poslední době příliš často mluví o možných úpravách volebního práva. Nejprve se dlouho mluvilo o úpravách volebního systému, jenže se po posledních volbách ukázalo, že i bez nich získala pravice velkou většinu v parlamentu a vytvořila silnou vládní koalici. Problémy ale zůstaly a tak se začalo spekulovat o volebním právu. 

V této souvislosti bych chtěl jen připomenout, že zápas za všeobecné volební právo byl od 19.století jeden z největších demokratických zápasů po celém světě. V Evropě se poprvé volilo na základě tohoto práva v roce 1848 ve Francii. Nejdéle bylo upíráno volební právo v různých zemích ženám, například v některých švýcarských kantonech ještě ve 20.století, protože neměly vlastní majetek a neplatily daně. Dnes chce jakýsi politik Věcí veřejných znovu vázat volební právo na placení daní a tudíž ho logicky vzít například mnoha ženám v domácnosti. Pokud má sám takovou ženu, je na místě otázka, zda jí to už řekl a zda dostal už pánví po hlavě, aby se vzpamatoval a uvědomil si, že žije ve 21.století v Evropské unii? Nebo je možná muslim a pak by měl jít například do Kosova a ve volbách žádat, jak se tam stává, aby mu dali třeba šest volebních lístků za všechny ženy v domácnosti, za manželku, matku, sestry, dcery atd., protože ty nemají co volit. Ženy nemají co dělat ve neveřejném prostoru a homosexualita? Ta je dokonce trestná. 

Skoro se ostýchám to připomínat, protože to téměř všichni vědí, ale problémech mnoha lidí, kteří jsou dnes zastoupeni v parlamentu, nebo jsou činní politice, je katastrofální neznalost evropských dějin, naší civilizace a jejích hodnot. Všeobecné a rovné volební právo je jedním ze základů moderní demokracie. Samozřejmě jsou známé všechny problémy, které s ním pojí. Například to, že občané nevolí vždy nejlepší a nejmoudřejší reprezentanty. Český parlament je toho dokladem. Voliči se v dnešní době nechají velmi snadno oklamat předvolebními sliby nebo známými a populárními osobnostmi, které za některé strany kandidují, ale především jde o to, že nikdo, často ani sami politikové netuší, jak se po svém zvolení budou chovat. Dnešní vládní koalice zpočátku disponovala velkou většinou v parlamentu a bylo možné očekávat, že dokáže prosadit závažné a dlouhodobé reformy. Kdo mohl tušit, že to bude jedna z nejhorších vlád České republiky? Že z ní budou muset během několika měsíců odejít ministři dopravy, vnitra a životního prostředí a několik dalších by z ní mělo odejít možná ještě naléhavěji než ti, kdo už odešli? Že všechno, co prosadí nebude mít dlouhého trvání a bude muset být další vládou, ať bude pravicová nebo levicová, změněno nebo alespoň upraveno do nějaké obecně přijatelnější podoby? Důvěra v politiku klesá, ale vlastně to nic neznamená, protože proti současné vládě nepomáhají žádné protesty, demonstrace, průzkumy veřejného mínění. 

Ti lidé mají ideologické myšlení, které je vede k přesvědčení, že mají pravdu. Nevadí jim, že někdy mluví jako by byli úplně mimo realitu. Například přesvědčení, že všichni budou jednou schopni pracovat v sedmdesáti nebo i více letech, nebo, že poloslepé babičky a dědečkové budou schopni si pamatovat PIN kódy a úspěšně je vyťukat v bankomatu a vybrat si z něj svůj důchod, je na této úrovni. 

Voliči to mají těžké a budou to mít ještě těžší. Řešení totiž rozhodně nespočívá v tom, že by se někomu mělo omezovat volební právo. Na druhou stranu ale nespočíváni ani v tom, že se budou často konat referenda. Problém je totiž někde jinde. Ukáži to na jednom příkladu. Jeden politolog, jenž vždy podporuje většinové názory, nedávno napsal, že lidé vnímají stát jen jako dojnou krávu, jako nástroj přerozdělování a sami se o nic příliš nestarají. To je mylný názor. Jde totiž o to, jak jinak ho mají vnímat, když se jim předvádí jen z této stránky? Jako instituce, která má na starost jen materiální blaho lidí, přičemž tato starost má pachuť sýra s prošlou záruční dobou? Jestliže občané vidí, kolik poslanců a senátorů zastává své úřady jen pro zvětšení a rozmnožení svých osobních statků, bez ohledu na veřejné blaho, lze od nich očekávat, že se budou chovat jinak? Stát se navíc příliš nestará o zajištění práva a spravedlnosti, ale neustále se zabývá zcela podružnými záležitostmi jako jsou například stravenky. Ekonomický přínos zrušení stravenek bude zcela nulový, stejně jako celé řady dalších podobných opatření. Namísto toho by bylo třeba využít momentálně příznivého hodnocení schopnosti státu splácet své dluhy, což znamená, že si nemusíme půjčovat peníze nijak draho a mohou sem přijít i nové investice ze zahraničí, a rychle provést zásadní reformy, z nichž každá bude mít své nemalé náklady. Je na čase přestat předstírat, že reformy znamenají vlastně jen neustálé, někdy až perverzní hledání úspor na úkor lidí, kteří se neumí nebo nemohou bránit, protože to demotivuje značnou část společnosti. Společnost je třeba zaujmout pro velké a dlouhodobé cíle a pak by bylo možné očekávat, že se konečně přestane dívat na stát jako na dojnou krávu. 

***

Vysíláno na ČRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl
Koláž pro anotaci © Eva Rydrychová

(Vybrali jsme preo vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Ještě dříve, než byl oblíbený pořad Českého rozhlasu 2 PRAHA „Jak to vidí“ vrácen do původního termínu každý všední den v 8,30 ráno, byl jsem se podívat, jak vypadalo to náhradní odpolední vysílání nazvané „Čaj pro dva“ přímo z rozhlasové budovy na Vinohradské třídě. Nebylo to valné ani esteticky ani akusticky, ale bylo tam i pár desítek židlí pro návštěvníky přímo z ulice.

Naštěstí hlavními protagonisty toho odpoledne byli dva známí profesoři medicíny – psychiatr Cyril Höschl a kardiolog Jan Pirk.

První z nich hned na začátku řekl, že veškeré současné problémy zdravotnictví nevycházejí z kořene věci – to jest z nesprávně promyšlené organizace svého oboru. Je známo, že správnému myšlení v takovýchto věcech kromě jiného velmi prospívá, když se použije i dobrých zkušeností z oboru jiných. A tak když jsme byli vyzváni, abychom něco do toho živého vysílání také řekli, uvedl jsem dávnou vzpomínku na své první moderování rozhlasového pořadu. Jako hosty jsem si tehdy pozval právě psychiatra Cyrila Höschla a k němu dirigenta Libora Peška. Oba jsem je znal a věděl jsem, že jim mohu nastavit ďábelskou a riskantní podmínku té hodinové diskuse: Höschl bude mluvit o hudbě a Pešek o psychiatrii. 

Vyšlo to obdivuhodně vzhledem k úžasné vědomostní a zájmové erudici obou účastníků. Ukázalo se, že hudební partitura je daleko přesnější než třeba zdravotnický systém a že v obou oborech musí mít příslušní pracovníci bytostný zájem o to, aby sloužili především příjemcům své práce a ne pouze uspokojení vlastních finančních či jiných ambicí. 

Nyní jsem k tomu dodal, že takto s pochopením jsem přijal už z ranního avíza profesora Pirka apologii členství v KSČ u profesora dr. Bohumila Špačka, který byl jedním ze zakladatelů Ústavu moderní experimentální chirurgie u nás a v nejhorších letech komunismu se stal ředitelem tehdy vznikajícího a dnes slavného IKEMu. Bylo k tomu zapotřebí alespoň formální členství v totalitní straně, ale podle Pirkova svědectví by se bez toho k té práci s úžasnými výsledky nebylo dostalo mnoho vynikajících lékařů se špatnými kádrovými posudky. Proto bychom i v této věci měli být s příliš jednoznačnými odsudky všech bývalých komunistů raději opatrní.

Zdá se, že smysl mého krátkého vystoupení většině posluchačů unikl a i od lidí mně blízkých jsem slyšel výtku, že tematicky se to sem nehodilo, neboť řeč byla přece především o penězích. Jenže právě v tom je zřejmě největší chyba. Stejně jako teď ve zdravotnictví vedli před pár lety boj o vyšší platy hlavně mladí členové České filharmonie. V té samotné věci měli asi stejnou pravdu, jako ji mají dnes mladí lékaři, ale zapomněli ještě na další věci – například že si svoje povolání sami vybrali a tím je třeba bezděky přijali i jako životní poslání. To samo je určitá pocta odlišující je od některých zbytečnějších pracovníků, pro něž je práce jen zdrojem živobytí. 

V obou zmíněných oborech filozofie peněz vedla spíše ke zhoršení než zlepšení původní stavu. Filharmonici tehdy dali přednost v naději na své lepší příjmy dvěma zahraničním dirigentům, kteří nejen jejich naděje nesplnili, ale zabrali na delší čas místo mnohem lepším dirigentům českým, z nichž jeden pak brzy odešel do penze a druhý se až teď po letech ujme opět funkce šéfa. Podobně to bylo s nedávnou hudebnickou iniciativou při výměně ředitelů našeho prvního orchestru. Všechny tyto peripetie se společným finančním jmenovatelem se také odrazily v úpadku kvality tělesa. 

Pokud jde o zdravotnictví, chtěl bych zde co nejpravdivěji vylíčit svoji momentální vlastní zkušenost. Když mi před dvěma lety byla zjištěna zhoubná nemoc, odkázal mě můj dávný posluchač a bývalý přednosta jednoho oddělení fakultní nemocnice, jíž tehdy řediteloval dnešní ministr zdravotnictví, na svého žáka, dnes ve věku čtyřicátníka, jemuž pro jeho výsledky v léčbě právě toho, čím já trpím, byla už v tak mladém věku udělena profesura a přidělena celá klinika, ovšem ve městě vzdáleném 300 km od mého bydliště. 

Neváhal jsem a mladý, málomluvný pan profesor mne přijal do své péče. Tu málomluvnost porušil jen na samém začátku, kdy mi řekl, že ví o mém politickém věznění v padesátých letech a jelikož jeho dědeček prošel něčím podobným, má on k lidem s těmito zážitky značnou sympatii. 

Mohl jsem to považovat za jistou protekci, ale také i za ušlechtilou snahu kompenzovat nějakou tu případnou zdravotní újmu, která mohla zasáhnout do mého dalšího života. Po několika měsících léčby jsem však z mnoha hovorů v čekárně, zejména však i ze sdělení místních taxikářů o ohlasech zákazníků, které oni na tu kliniku vozí, či dokonce o záchraně životů jejich vlastních manželek tamtéž, jsem usoudil, že asi nejsem nějakou protekční výjimkou. 

Přesto jsem po roce úspěšné léčby nabídl panu profesorovi – tedy nikoliv jemu osobně, ale jeho oddělení – z vděčnosti sponzorský dar. Odmítl to, ale řekl, že kdyby potřebovali něco důležitého koupit, tak se na mne obrátí. A za dalšího půl roku řekl, že teď nutně potřebují opatřit si určitý přístroj. Nabídl jsem částku, která je zřejmě překvapila svou výší a problém okamžitě vyřešila. Byla to částka, kterou lidé obyčejně střádají na pěkné auto – tedy 200 000 Kč. Pro mne bylo prodloužení mého života důležitější než auto. Provedli se mnou všechny písemné formality, které sponzorský dar vyžaduje, a já myslím, že nejsem nějaký ten uplácející „kulich“, který si přízeň kupuje předem. Po dvou letech úspěšné léčby je to odměna zcela legální a správná.

Zbývá dodat, že z toho oddělení teď nedal nikdo výpověď. Nevládne tam totiž touha po penězích, ale moudrost, která – jak kdysi pravil lékař psychiatr Vladimír Vondráček – dokáže mnohem víc než prostá chytrost myslící pouze na vlastní prospěch.

***

Vysíláno na ČRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Jak vypadá ten údajný ráj, do kterého se prý z Česka za pár týdnů chystá skoro čtyři tisíce doktorů ze zdejších nemocnic, to názorně ukázal minulý týden magazín Třicet sedm stupňů druhého programu německé veřejnoprávní televize. Věnoval se situaci německých doktorů, a když se na něj díval divák, znalý české problematiky, tak chvílemi nevěděl, o které zemi je vlastně řeč.

Už sám podtitulek magazínu byl příznačný: doktoři nemají nikdy padla, a takové nasazení se nedá zaplatit penězi. Takže svou práci musejí dělat srdcem. O povolání snů už nemůže být dávno řeč. 

Jak ovšem vyplynulo z pořadu, řeč být už dávno nemůže ani o lékařích. Na jejich místo v Německu totiž nastoupily v drtivé většině lékařky, protože toto povolání se s klesajícími příjmy silně feminizuje. 

Kromě toho odcházejí mladí lékaři do ciziny zrovna tak i z Německa. Většinou do Ameriky, kde si vydělají víc. Takže toho času chybí u sousedů na 6 000 doktorů. Ti čeští tedy mají opravdu šanci, že je tam přivítají s otevřenou náručí. A nemusejí ani umět perfektně německy: na nejroztodivnější přízvuky jsou tamní pacienti od svých doktorů mezitím zvyklí. 

Magazín Třicet sedm stupňů přinesl ovšem portréty dvou rodilých německých doktorů. Devětadvacetiletá asistentka na chirurgii v prestižním mnichovském Herzzentru, kde se provádějí špičkové operace srdce, toužila po téhle práci odmalička, a že se na ni dala, toho nelituje ani teď. Asistuje věhlasným operatérům s perspektivou, že by se po aprobaci mohla stát jednou z nich. Zatím ovšem bere 3 600 euro hrubého, a to v Mnichově stačí akorát tak na jednopokojovou garsonku a na občasný výlet na lyže do blízkých Alp. Ale na víc jí stejně nezbude čas: v nemocnici je od rána od sedmi často až do pozdního večera. Když se operuje, je na sále kvůli optimálnímu využití kapacit i dvanáct hodin s půlhodinovými pauzami mezi jednotlivými pacienty. K večeru mívá oteklé nohy. Přesčasy zaplacené nedostane, protože si je má vybrat. Tedy teoreticky. Ve skutečnosti ji nemá kdo vystřídat. Jak tohle tempo jednou skloubí s partnerem, rodinou, dětmi, to si vůbec nedovede představit. 

Kdesi na druhém konci Německa má svou praxi šestašedesátiletý obvodní lékař. Už by rád do penze, ale nemá svou ordinaci komu předat. A tak pracuje dál běžně i dvanáct hodin denně za plat, jaký bere v jeho obci každý šikovný řemeslník. Aspoň je ale s rodinou, protože manželka mu dělá sestru v ordinaci. Tajné přání, že by to po něm mohl jednou převzít syn, také lékař a toho času na klinice ve Švýcarsku, se rozplyne v okamžiku, kdy mu syn na rovinu řekne, ať s tímhle nepočítá. Nechce se vzdát profesního růstu – a peněz, samozřejmě. 

A tak doktorovi nezbývá než hledat zájemce mimo rodinu. Ještě před patnácti lety by mu ruce utrhali. Teď je to naprostá katastrofa. Od nemocenské pojišťovny dostane totiž obvodní lékař v Německu na pacienta, kterého vede v kartotéce, čtvrtletní paušál 53 € hrubého bez ohledu na to, kolikrát ho za ty tři měsíce ošetřuje. 35 procent pracovní doby padne na papírování. A po čem touží tenhle venkovský doktor nejvíc? Aby zažil aspoň jeden jediný rok bez zdravotnické reformy a mohl se v klidu věnovat svým pacientům. Tohle je snad ten jediný bod, ve kterém se němečtí doktoři liší od svých českých kolegů: ti po reformách volají. Ještě věří, že změny mohou být zárukou zlepšení situace automaticky, samy o sobě. 

***

Vysíláno na ČRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/

(Vybrali jsme pro vás z Českého rozhlasu Česko)

Lidové noviny  v pátek 10. Prosince na první straně oznámily, že „doba, kdy se eurozóna vydávala za exkluzivní klub s vysokými nároky na své členy, je pryč. Dnes evropští lídři lákají politiky z alespoň trochu rozumně hospodařících zemí, aby se //jejich// státy opět začaly chystat k přijetí eura, přestože ani nesplňují oficiální nároky pro vstup do měnové unie.“

Proč se v článku píše v plurálu o lákajících „evropských lídrech“, když je v něm pak řeč jen o Angele Merkelové (údajně oslovila Petra Nečase a Donalda Tuska), to nevíme, ale je to taky vcelku fuk, takhle se prostě v českých médiích občas vyrábějí zprávy. 

Zajímavější je jakési škodolibé zadostiučinění, které sálá z textu a hlavně vedlejšího sloupku. 

Merkelová se „podbízí“, její krok potvrzuje, že „Evropa se nikdy neměla stát měnovou unií“, eurozóna v dnešní podobě „nemůže fungovat“ bez havárií (což je zvlášť objevné konstatování), politické elity ji ovšem budou chránit a „zaženou desetitisíce lidí do dlouholeté mizérie“, vstupovat do takového spolku je „pro nás nebezpečné“, touha po rychlém přijetí Eura je ale už „naštěstí… v Česku exotika“. Chybí snad jen odkaz typu „jak jsme vždycky v LN spolu s panem profesorem Klausem říkali…“ 

Eurozóna je problematická záležitost, chování evropských lídrů neméně, ale to ještě vůbec neznamená, že by byla zralá k demontáži – že by se z jejích potíží patřilo radovat a ještě se pošklebovat údajně „škemrajícím Němcům“. Je to přesně naopak: kdyby se jednotná evropská měna kvůli napětí mezi „severem a jihem“ zhroutila nebo částečně zhroutila, znamenalo by to zřejmě pro kontinent obrovské potíže, dalece přesahující suše ekonomický rozměr věci. Což ale zároveň neznamená, že by České republice ekonomicky o nic nešlo. 

Jak psal nedávno v Hospodářských novinách Luděk Niedermayer: „Návrh centrální banky a prezidenta //Klause// požádat o trvalou výjimku z povinnosti přijmout euro jasně ukazuje, že si chceme vychutnat svůj luxus euroskepticismu. Ponechme stranou morální rovinu (připomíná to okopávání zdánlivé mrtvoly) a zvažme fakta. Ta ukazují enormní závislost naší ekonomiky na vývoji v EU (kam míří asi 85 % vývozů). To samo, bez ohledu na desítky miliard podpory, kterou prostřednictvím EU ročně dostáváme, ukazuje na klíčový význam fungování volného evropského trhu pro naši zemi.“ 

Euro navíc nikdy nebylo jen ekonomický, ale taky politický projekt, posilující vzájemnou provázanost států, stejně, jako ji posilují otevřené hranice, sdílené právní normy atd. Že se z počínání jednotlivých politických representací vytrácí důraz na ideu sjednocené solidární Evropy je tristní – a člověk nemusí být žádný „bruselofil“, aby viděl, že pokud se politickou krizi unie nepodaří překonat, bude situace ještě horší. 

Kdyby se Evropa začala tříštit, k čemuž krize eura teoreticky může vést, bylo by to pozitivní nejvýš tak pro Rusy, určitě ne pro nás. Zvlášť v situaci, kdy „Obamovy“ Spojené státy dávají na srozuměnou, že Evropa přestala být prioritní oblastí. 

Pokud jde o euro, Češi, hospodářsky závislí na Německu, mají (jako obyčejně) na vybranou: buď dělat ramena na „podbízející se Merkelovou“ a tvářit se, že euro je „exotika“ – nebo se usilovně snažit splnit kritéria pro přistoupení do eurozóny, konstatovat, že zatím na vstup nemáme a pokusit se o vstřícnost k sousedům. Bývalý viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer už jednou citovaný sympaticky střízlivý text uzavírá: 

„…výhody společné měny pro naši ekonomiku jsou a budou zjevné. Okamžitá snaha o zavedení eura (…) by navíc znamenala jeho přijetí nejdříve v lednu 2014. Žádost o vstup do eurozóny by se řešila v době, kdy ´opravy eurozóny´ snad již budou hotovy. Pokud ne, stačí přihlášku nepodat. Tento koncept, by měl ještě jednu výhodu. Pokud by trhy věřily, že nejen Estonci, ale třeba i Češi projektu věří, učinilo by to z dnešních spekulací na propady cen evropských státních dluhopisů mnohem riskantnější sázku. A místo euroskeptické destrukce by se Česko pro jednou projevilo eurokonstruktivně.“ 

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století 

***

Vybrali jsme pro vás z ČRO 6 a ČRO Česko 

http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/
www.rozhlas.cz/radio_cesko

(Vybrali jsme pro vás z Českého rozhlasu Česko)

Německý prezident Christian Wulff poskytl Českému rozhlasu a ČTK před pondělním příjezdem na oficiální návštěvu Prahy rozhovor týkající se společné historie Čechů a Němců ve 20. století, ale i Evropy a současných vztahů. S prezidentem hovořila zahraniční zpravodajka Českého rozhlasu v Německu Klára Stejskalová.

Ve vzájemných vztazích hrají velkou roli i stíny minulosti. Naše vztahy poznamenal válečný konflikt, zločiny nacismu i následný odsun německé menšiny. Sledujete současnou snahu odhalit masové hroby i debatu o tomto tématu, která se v Čechách v posledních letech vede?

My Němci jsme způsobili Čechům v době okupace nevýslovné utrpení. Vypálení Lidic, Ležáků, zločiny v Terezíně. Šlo o nepochopitelné, strašné činy. Německo se vypořádává s děsivým obdobím nacionálního socialismu celá desetiletí. Je velký dar, že v dnešní době usmíření a porozumění jsme došli k vzájemnému respektu. Pozorně sleduji snahu dopátrat se utrpení Němců, ke kterému došlo v době odsunu. Příkladem jsou Postoloprty, Brno, Cheb stejně jako plánované otevření muzea dějin Němců v Čechách, kde je patrný zájem právě o tuto poválečnou dobu.

Velmi si považuji starosty Chebu Jana Svobody, který v Čechách poskytl místo posledního odpočinku padlým německým vojákům. To není jen hluboce lidské gesto, ale gesto vůči pozůstalým, příbuzným, kteří mají důstojné klidné místo pro svůj smutek, tak důležitý zejména pro křesťany. A že to všechno je nyní možné, nás v Německu těší. Že proti tomu je odpor, to musíme brát vážně, ale oceňuji starostu Chebu, který udělal tolik pro usmíření mezi Čechy a Němci.

Česko-německým vztahům určitě neprospěla železná opona. Co se za posledních dvacet let změnilo? V čem vidíte společné perspektivy?

Můžeme se konečně oboustranně navštěvovat. Češi rádi jezdí do Německa a Němci navštěvují Česko. Jde o dobrý vývoj správným směrem.

Poněkud odlišné postoje má Německo a Česko, pokud jde o Evropskou unii. Prezident Klaus patří k největším euroskeptikům. Když vidíme problémy, které přinesla hospodářská krize, problémy s řeckými dluhy, není důvod k určité skepsi?

Projekt, který s rozšířenou Evropou podnikáme, je velký. Někdy přijdou porážky, jindy rozmíšky, ale vesměs je to úspěšná historie, vnitřní trh se svobodným obchodem, bez hranic. Přece si nikdo nemůže myslet, že v rámci uzavřeného národního státu by mohlo dojít k takovým investicím, jakou je Škoda-Volkswagen. Něco takového bylo v době závor na hranicích, různých cel a odlišných právních předpisů nemyslitelné. Evropa a jednotný trh je pro naše přátele v Česku, Polsku, na Slovensku, v Baltských zemích nesmírně úspěšnou kapitolou dějin. Nemyslím, si, že by se Česká republika takto vyvíjela, kdyby se nemohla opřít o ochrannou a pomocnou funkci evropských struktur.

Mám dojem, že se utváří světový pořádek, ve kterém se my Evropané budeme cítit dobře jen když nebudeme slabí. Země jako Indie, Brazílie, Čína, Indonésie hrají stále důležitější roli ve světě. Proto my Evropané musíme mluvit jedním hlasem. Je řada mezinárodních otázek jako ochrana životního prostředí, pořádek na finančních trzích, boj s terorismem, dialog kultur, které nemohou řešit státy samostatně, ale musí se řešit celosvětově a my jako Evropané při tom musíme mluvit jedním hlasem.

  
Menší státy jako je i Česká republika, si stěžují, že tahají v Unii za kratší provaz a podmínky v Unii si diktují velké státy jako je Německo a Francie. Co může Německo udělat proto, aby tento dojem vyvrátilo?

Mám velké pochopení pro tyto obavy. Ale i větší země mají občas starosti, když malé země nebo jeden člen brzdí týdny nebo měsíce něco, co chceme udělat. Když měsíce nebo rok odkládá přijetí smlouvy. U zrodu společné Evropy byly tři velké a tři malé či menší státy. Duch spolupráce mezi malými a velkými musí naplňovat i Evropa sedmadvaceti nebo devětadvaceti zemí. Je třeba hledět na sílu argumentů a ne, zda návrh předkládá malá nebo velká země.

Nyní vidíme, že se do problémů dostává Irsko. Nemáte strach, že Němci už také nebudou ochotni být i nadále solidární?

Mnozí si přejí vrátit čas do doby národních států, které řešily jen své vlastní problémy. Dnes čelíme celosvětovým výzvám a jako politici neseme za to odpovědnost. Musíme stále a znovu lidi přesvědčovat, že partnerství s jinými potřebujeme, že potřebujeme celosvětová řešení, že musíme uzavírat kompromisy. Německo profituje ze společného měnového trhu , ale pro záchranu této měny musíme obětovat víc než jiní. Myslím, že celý život se skládá z braní a dávání, z kompromisů, z porozumění a o to se musíme snažit i v Evropě.

Pane prezidente, 22. listopadu přijedete poprvé ve své funkci do České republiky. Byl jste už v Čechách?

Dříve ještě jako turista. Dlouho jsem působil v dozorčí radě Volkswagenu, jehož dceřiná společnost Škoda je velmi úspěšná. Česko je zajímavé místo pro přímé zahraniční investice. Má hodně inženýrů, dobře vzdělané odborné síly. Jste nejen důležitý obchodní partner, ale také vhodné místo pro německé investice. A to jsou také důvody, proč jezdit do Česka pravidelně.

***

Petr Příhoda: Prezident republiky jako břemeno ODS

(Vybrali jsme pro vás z Českého rozhlasu 6)

Václav Klaus odjel do Moskvy a nejeden politik trne, neboť netuší, co tam ten člověk provede. Jen v málokteré zemi panuje takový nedostatek srozumění mezi hlavou státu a jeho politickou reprezentací. Momentálně si žádnou takovou nevybavuji.

Našemu panu prezidentovi je to asi také nemilé. Pokud nám ho televize předvádí, je jeho výraz už dlouho smrtelně vážný, pohled číhavý. Také často vysunuje dolní ret, což bývá výrazem vzdorné nespokojenosti. Inu, běží poslední kolo své politické kariéry, ví to a jde mu o obhajobu svého individuálního rozumění světu, které však stavu světa odpovídá stále méně. 

Uvedu příklad z nedávné doby. Když měla být přijata novela omezující hazard, prezident ji vetoval slovy (cituji): Přijetím novely by ztratily možnost získat finanční granty školy, nemocnice, domovy důchodců a mládeže, divadla či muzea a handicapovaní spoluobčané, aniž by byl jakkoli vyřešen jiný zdroj jejich příjmů (konec citátu). Přitom se ukazuje, že příspěvek loterijních společností na tyto účely je zanedbatelný a že většinou je adresován neznámo kam. Prezident tedy prosazuje své vidění světa, který je přitom zcela jiný. Podobných příkladů je řada. Jejich praktické důsledky bývají mnohem závažnější než v uvedeném případě. 

Jedním z nich je jeho vliv na ODS, stranu, kterou založil a z níž pak dosti teatrálně vystoupil. Připomíná se mi vliv Miloše Zemana na naši sociální demokracii. Tu sice nezaložil, ale zmobilizoval a uvedl do Strakovky hlavním vchodem, jak řekl. Pak z ní také teatrálně vystoupil, ale ČSSD se dokázala od jeho magického vlivu emancipovat. Mj. proto, že ji pak plně zaměstnaly jiné osobnosti, byť každá jinak. Míním pány Špidlu, Grosse a Paroubka. 

Ne tak ODS versus Václav Klaus. Ten si své charisma pro ni zachoval, i když ji opustil. Čím to? Snad takto: ČSSD sice vsadila na čirý pragmatismus, podobně jako ODS, zejména za Grosse a Paroubka, ale má v záloze jakési ideové inspirační zdroje, k nimž se může podle potřeby hlásit. Je to historická tradice 2. internacionály, předválečná předchůdkyně této strany a koneckonců tzv. sociální otázka, která neztrácí svou aktuálnost. Zkrátka: ČSSD nepotřebuje odvozovat smysl své existence od Miloše Zemana. Naproti tomu je ODS svému „otci zakladateli“ zavázána mnohem víc. I ona se může dovolávat ideových zdrojů, jako je liberalismus, konzervatismus, dokonce nacionalismus. Ty jsou však příliš mlhavé, obtížně definovatelné, takže jí nezbývá než osobní charisma Václava Klause. Proto se od něj nedokáže odpoutat. Kritický pohled na něj a na jeho názory je ve straně tabu. 

Viděli jsme, jak si „klausovského odkazu“ považovali dva rivalové Mirek Topolánek i Pavel Bém. Pan Topolánek s tím měl zřetelné těžkosti, přesto se sebezapřením udělal vše pro Klausovo druhé zvolení prezidentem. Zřejmě měl pocit, že nemůže jinak. – Takováto kolektivně sdílená obsese výrazně omezuje svobodu a kritičnost myšlení. Je-li jí postiženo nějaké grémium, které má rozhodovat, vzrůstá pravděpodobnost chybných rozhodnutí. 

ODS dostala nedávnými volbami zprávu, anebo jak se říká „signál“ (v podobě odklonu voličské přízně), že veřejnost začíná být s její politickou linií nespokojena. Ve straně dochází k určité tenzi mezi stoupenci jejího sepětí s byznysem a těmi, jimž tato demoralizující symbióza vadí. Viděno zvenčí, je pozice těch druhých jistě sympatická. Rádi bychom očekávali přímý názorový vnitrostranický střet, v němž by zvítězila svobodná a kritická sebereflexe strany. K té ale těžko dojde, protože odpůrci partajního klientelismu – např. pan Nečas nebo pí Němcová – se neemancipovali od citové a myšlenkové závislosti na Václavu Klausovi, který přestává být srozumitelný, nadále doporučuje tzv. smluvně opoziční model a jinak k současné situaci strany, kterou založil, mlčí. 

***

Vybrali jsme pro vás z ČRO 6 a ČRO Česko 

http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/
www.rozhlas.cz/radio_cesko

Upozornění pro čtenáře:
Tento článek nereprezentuje názory redakce. Umístění článku v této rubrice (Názory) není a nikdy nebude hodnocením kvality. 

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

„Když se řekne Jiří Lederer, ukloňme se až po pás“, napsal o jednom z nejvýznamnějších českých novinářů dvacátého století hudební kritik Jiří Černý. Možná to zní pateticky, a dá se s tím jistě polemizovat. Ale Černý svůj názor také zdůvodňuje: „Měli jsme stylisty osobitější a vtipnější, i analyzátory hlubší a překvapivější, novinářské lahůdkáře. Lederer byl však tažným koněm pravidelné žurnalistiky. Ani čtvrt století poté, co 12. října 1983 zemřel v bavorském Birnbachu, nevidím v našem řemesle nikoho s takovým tahem.“

Lederer skutečně není tak známý, jak by být měl. Patřil ke generaci, která v roce 1945 měla pocit, že je svědkem něčeho neopakovatelného, totiž vzniku nového, definitivně spravedlivého světa. S tou definitivou spravedlnosti to ovšem mělo své mouchy, což Lederer poznal na vlastní kůži už v únoru 1948. Jako člen levého křídla sociální demokracie (takzvané Fierlingerovo) měl sice pochopení pro spojení své strany s komunisty, ovšem pravověrným čili nekritickým členem sjednocené partaje se nikdy nestal. Pár dní po únorovém vítězství moci nad pracujícím lidem skončil Lederer jako redaktor sociálně demokratického listu Směr, a to jednak proto, že samotný časopis byl promptně zakázán a jeho články zabaveny, a jednak on sám byl poslán na studia do bratrského Polska. A to mohl ještě mluvit o štěstí. Důvod? V článcích Dneška se odvážil zmínit některé disonantní tóny únorového převratu, kterých si všiml. Například toho, že lid údajně srovnává úlohu prezidenta Beneše s postavením byvšího protektorátního prezidenta Emila Háchy. 

V Zemědělských novinách zveřejnil pozitivní kritiku na čerstvě vyšlé Škvoreckého Zbabělce. (Kniha ho evidentně zasáhla, protože literární kritiky zas tak často nepsal.) A opět za to byl náležitě odměněn, z redakce ho osobně vyhazoval tehdejší šéfredaktor Jan Zelenka, pozdější nechvalně proslulý televizní šéf na Kavčích horách 70. a 80. let. 

A v tomto duchu vzletů a pádů Jiří Lederer vlastně profesně i lidsky žil celých pětatřicet let své aktivní dráhy. Léta relativní svobody novinářské práce se střídala s léty mlčení. Svého vývoje ovšem nikdy nelitoval. Před soudem v roce 1977 mimo jiné řekl: „Skoro čtyři desetiletí patřím k dělnickému hnutí. Od svých osmnácti, devatenácti let jsem názorově socialistou a právě tato skutečnost utvářela můj postoj ke světu, k lidem. Nebyl jsem zvyklý mlčet, pasivně přijímat daný stav, pokud jsem byl přesvědčen, že je něco nesprávné či nespravedlivé. Po celý život jsem tak vystupoval, i když mi to přinášelo nemálo osobních potíží a problémů – existenčních, finančních i rodinných. Za všechna poválečná léta jsem se obohatil jen o tyto neocenitelné hodnoty: mám ženu, která je mým nejlepším přítelem, a mám děti, které jsou mou největší radostí. Materiálně jsem na tom stejně jako po válce…“  

Tolik Jiří Lederer sám o sobě. A je to jistě charakteristika platná pro životy těch nemnoha skutečných socialistů v poválečném Československu. 

A ještě jedna poznámka: paměti Jiřího Lederera, ze kterých jsme při přípravě Portrétů čerpali, vyšly poprvé a naposled v nakladatelství 68 Publishers v Torontu v roce 1988. Přesto jsou občas v knihovně k mání. Přečtěte si je, stojí za to.

***

Vysíláno na ČRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu) 

Tak už jsme se zase dočkali optimistických ekonomických předpovědí. Není na tom nic divného, koneckonců analytici jsou za ně placeni. A tentokrát mají k optimismu dokonce několik dobrých důvodů, zvláště očividný růst německého průmyslu, jehož součástí je koneckonců průmysl český.

Včera jsme se skutečně dozvěděli, že průmyslové podniky v srpnu rozjely výrobu ještě víc a že nadále roste export. Dnes hlásí ministerstvo práce, že také nezaměstnanost v září klesla a to je vždy signál, že se na pracovním trhu něco zlepšilo. Do práce trh totiž nastupují vysokoškoláci a tím po ní roste poptávka.

„Data potvrzují pokračující ozdravování trhu práce, které vede k lepší tvorbě nových pracovních míst a zvyšuje šance na nalezení zaměstnání. V příštích dvou měsících by měla být situace ještě příznivější a nezaměstnanost může zamířit k osmi procentům. Zlepšující se trh práce dává prostor k růstu domácí spotřeby, i když ten zatím není nijak vysoký.
Přesto by měl narůstat příspěvek spotřeby domácností k růstu HDP,“napsal například Tomáš Vlk z Patria Finance a obdobně se vyjadřují i další ekonomové.

Potíž je v tom, že pozitivní předpovědi slýcháme poslední dobou dost často na to, abychom jim nějak významně věřili. Tentokrát ale existuje ještě druhá potíž: optimismus dnes stojí na nejistějších základech, než bývá zvykem.

Ozdravování trhu práce stojí na údajích, že se nezaměstnanost udržela na osmi a půl procentech a že se tedy oproti červnu nezvýšila, i když na pracovní trh přišli noví absolventi. Zároveň je současná míra nezaměstnanosti o jeden a půl procenta nižší, než byla v únoru, kdy dosáhla svého vrcholu.

Ovšem při podrobnějším pohledu na čísla z ministerstva práce je veškerý optimismus pryč. Od ledna do září ubylo osmdesát tisíc nezaměstnaných. Jenže zároveň bylo z evidence úřadů práce vyřazeno 380 tisíc lidí, aniž práci našlo. Není ničím nezvyklým, že se takto z evidence vyřadí dvě stě až tři sta tisíc lidí během tří čtvrtletí. Někteří jdou do důchodu, jiní prostě přejdou na podporu v hmotné nouzi a práci si najdou později. Jenže tentokrát bylo z evidence vyřazeno o osmdesát tisíc víc nezaměstnaných, než jsme dosud zažili.

Část z nich skutečně odešla do důchodu, protože za první pololetí přibylo sedmdesát tisíc důchodců, o deset tisíc víc, než činí dosavadní rekord. Ti ostatní asi pracují na černo, anebo rozšířili příliv lidí žádajících chudinské dávky. Je tedy na trhu práce vážný problém, který se nezmění tím, že slavíme statistická vítězství.

Nastoluje ostatně přirozenou otázku, kde by také měli lidé práci najít. Produkce průmyslu je přes rostoucí vývoz stále o patnáct procent nižší než před dvěma lety. Obrat stavebnictví a maloobchodu se oproti období před krizí snížil o pět procent, služby se propadly o desetinu. U stavebníků to není horší jen díky tomu, že stát letos rekordně investuje. Čísla z maloobchodu zase nasvědčují tomu, že se ohlašovaný růst domácí spotřeby zatím nekoná.

Při pohledu na nově publikovaná ekonomická data se tedy dobrými zprávami spíše zakrývají určitá nepříjemná fakta. Opravdu je možné a všichni na to také věří, že německé průmyslové oživení skutečně potrvá a pomůže zdejším podnikům. Zatím ještě nepřijímají nové zaměstnance, ale třeba opravdu začnou. Tak zní hlavní naděje pro českou ekonomiku.

Ovšem existují značná rizika. Nová pracovní místa nevytvářejí a ve státní správě se velmi pravděpodobně budou ještě rušit.

Zvláště průmyslovým podnikům hrozí tvrdý úder v podobě zdražení elektřiny, které zasáhne i domácnosti. Ty budou muset omezit spotřebu každého jiného zboží. Stavebníci vědí předem, že tolik peněz od státu jako letos už napřesrok nedostanou.

Ekonomové dosud předpokládají, že státní zásahy otevřenou ekonomiku jako je ta česká neovlivní. Údaje o maloobchodní spotřebě však ukazují, že se opět něco přehlíží. Konkrétně informace, že o deset procent poklesl obrat u tuzemských benzinových pump. Není to tím, že lidé méně jezdí auty, ale zvýšením spotřební daně z benzínu počátkem roku, jak Fischerova vláda prosadila v rámci Janotova úsporného balíčku. Český benzín je dnes dražší, než v zahraničí a lidé logicky jezdí nakupovat jinam. Právě pokles prodeje benzínu obrací statistiku o domácí spotřebě do negativních čísel.

Zmíněné propouštění státních zaměstnanců, zdražení elektřiny a omezení státních investic může mít podobně nepříjemný efekt. Nakonec ve stavebnictví je to jasné. Za dva roky jeho výkon poklesl o pět procent, přitom veřejné invektiva vyrostly o dvacet procent. Kdyby se proti roku 2008 nezvyšovaly, poklesla by stavební činnost o patnáct procent.

V Česku to je jako jinde: státní úsporná opatření mohou ekonomický růst odsunout nejméně o rok. Jestli dokáže německý průmysl sanovat i české vládní škrty, tak zní záludná otázka do příštích měsíců.

***

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl 
http://frk1.wordpress.com http://frk1.wordpress.com/animace/