Minul však půlrok a objevily se první plakáty oznamující, že nově založená strana toho jména od nynějška hodlá ujímat se přírody proti bezohlednosti všelijakých průmyslových lobby. Líbilo se mi to; měl jsem přírodu odjakživa rád a býval bych do zelené partaje hned vstoupil, nebýt toho, že jsem zatím byl jen československý občan nezákonně se zdržující v kapitalistické cizině. Umínil jsem si však, že jen co budu mít v kapse německý pas, budu ji přinejmenším volit. Když však ten čas  nadešel, už mě to odhodlání opustilo a to dokonale. Neboť jsem měl oči kolem nosu a viděl, co viděl: spolek krajních levičáků, jehož prvním skutkem bylo vyloučení menšiny naivních idealistů, přihlásivších se z opravdové lásky k přírodě. Brzy nato ostatně vyšel tento příliš určitý termín z užívání, nahrazen rozplizlejším, leč politicky přínosnějším, životním prostředím. Takto konsolidovaná strana Zelených se vyznačovala útočnou netrpělivostí, intolerancí, sklonem k násilí a nepochopením demokracie jako soutěže myšlenek: kdo smýšlel jinak, byl ukřičen a uvysmíván. Pamatuji se na ty randály v parlamentu i jinde; nemohla středovější strana (o pravicových se tehdy stejně jako dnes nedalo v Německu mluvit) svolat schůzi, aby do sálu hned nevtrhl houf Zelených, řvoucí, zlobně se chechtající a dupající, vše ostatní překřikující. Kde v tom blázinci zůstala chudinka příroda, mohlo být záhadné, až jsem si začal říkat, není-li celé ekologické hnutí náhrada za přece jen už drahně vyčpělý marxismus. Případně maska, pod níž se ktovíco a kdovíkdo skrývá; pracoval jsem na úkolu ukládání radioaktivních odpadů v zlopověstné lokalitě Gorleben, kde to také bylo samý randál a samé násilné protesty, a nemohl jsem si nepovšimnout, že ideová a dle neklamných náznaků i finanční podpora přicházela zpoza zadrátované dederonské hranice. Což by vydalo na rozsáhlý separátní článek, i nebudu se tím tématem dál zabývat, ač mě prsty svědí.

Části německého publika, zvláště mladého a nemajícího naše totalitní zkušenosti, však ekologicky přistrojené radikálnictví lahodilo, i stoupaly politické strany Zelených, až se stala částí vládní koalice nejprve v Hessensku a poté i veškeré Spolkové republice, kterýžto stav trvá s přestávkami podnes. Lze provést rekapitulaci: co pozitivního přineslo životnímu prostředí dvaatřicet let zpolitizované ekologie? A nemáme-li na nose krom zelených i silně růžové brýle, odpověď zní – kromě všelijakého překážení, naschválů, zbytečných průtahů a neméně zbytečných výdajů – dohromady nic. Říčky v ponoří Šchwarzwald byly průzračné už před Zelenými, ani ovzduší v průmyslovém Porúří se zvlášť nezměnilo, a jestli ubylo fabrik, dolů a železáren s jejich výpary, nestalo se tak zásluhou strany Zelených, nýbrž čínské a jiné konkurence.

Zato se zelená ideologie stačila přelít přes šumavské hřebeny; a já teď, sedě nad novinami, se dozvídám, co všechno hodlá změnit její tuzemská odnož a co nového zavést k záchraně životního prostředí zemí českých. Přitrpklý úsměv se vkrádá na rty mé: tohle všechno, milí zelení braši, já už přece dávno znám. Neníť království české ostrovem důvtipu v okolní bezradnosti a cokoliv ekologického vykvasilo na této straně hranic, vynalezl vesměs a vyzkoušel už předtím někdo jiný a jinde. S jakým výsledkem… no, hned k tomu přijdu. Zatím otvírám výtisk Lidovek z listopadu roku minulého a můj zrak utkvívá na článku významného činovníka české strany Zelených, jejž z ohleduplnosti nechci jmenovat. Měl by snad být vepsán zlatým písmem do desek zemských a navěky uchován co příklad moudrosti z cizích písanek opsané a s křížkem po funuse zvěstované. Slyšmež:

Slynou města česká a Praha obzvláště ne zrovna nejčistším ovzduším, čehož viníkem je, jak ani jinak býti nemůže, automobilová doprava, spalující benzín a naftu. Teprve poté bude lidstvo té patálie zbaveno, až ji vystřídá ekologičtější a pohodlnější veřejná doprava. Sám autor zmíněného článku by ovšemže do auta nevlezl, ani kdyby mu rezavým nožíkem kůži ze zad tahali, avšak zanechme šprťouchlat a srovnejme ten skvělý nápad se zkušeností odjinud. O pohodlností městské hromadné dopravy zde i onde by bylo možno dlouhé básně skládat, ale dobře, člověk už musí pro blaho veškerenstva něco vytrpět. Co se horlivě doporučovaného přeložení dálkové dopravy z asfaltu na koleje týče, ani to není nic zvlášť nového; mám ve svém archivu dobře už patnáct let starou odbornou studii, určenou sice poměrům v Německu, aplikovatelnou však i na české. Dala si práci s výpočtem, oč by se v takovém případě musela zvýšit kapacita dráhy, a vyšlo jí toto: kdyby měla železnice převzít jednu desetinu silniční dopravy, musela by svou kapacitu zdvojnásobit. Nono, pravím, k čemu ta skromnost? Jen desetinu? To by království českému velký trn z paty vytržen nebyl. Uchopme počítačku a vyčísleme, jak velké plochy by si vyžádal přesun deseti desetin dopravy ze silnic na dráhu; to by si teprve přišel ekologický ideál na své! Jest arciť otázkou, zbyl-li by ješté kousek místa pro hrad pražský a pivovar Staropramen, i zanechme bájí, šlechetných, avšak nedomyšlených.

Další hodnostářův návrh zní: …část řešení je zpoplatnit vjezd do center… Jiný článek doporučuje zdanění letecké a námořní dopravy, a to už jsem zase jako doma. Zpoplatnit… zdanit… zdražit… přirážku zavést… Vzpomínám-li si dobře, zažil jsem v Německu dodatečných zdanění pohonných hmot už nejméně patero – pokaždé v zájmu čistšího ovzduší a zklidnění dopravy – s takovýmto výsledkem: věčně hladový tatík stát slupl penízky jako malinu a objem dopravy se nejen nesnížil, nýbrž, jak se může přesvědčit každý, kdo se projede po německé dálnici, o dobrou polovinu nakynul. Nešalme se iluzemi: jakékoli zdanění jen povzbudí všežravost státní byrokracie, aniž přineslo za nehet užitku životnímu prostředí nebo čemukoliv jinému. Navíc je takto postižený občan nucen ušetřit berňákem z kapsy vytažené peníze jinde, čehož konečným součtem je pokles tržeb, v důsledku toho odliv ve státní kase, a v důsledku toho důsledku tatík stát, zahánějící svůj neukojitelný hlad dalšími a dalšími daněmi. Kdo máš krápět rozumu, nepodporuj ho vtom.

Vyhlášení nízkoemisních zón, běžné v Londýně, Berlíně… hlásím, že nejem tam; tato stará vesta byla navlečena i mému domovskému městu Hannoveru. Po čtyřech letech zkušenosti jsou i osoby úřední jedné mysli, že byla a jest pro kočku. To se ví, neletí hned pořídit si nové auto, komu milostivý erár neudělil příslušnou plaketu; zdlouhavé objíždění zón pak vyprodukuje dvojnásobek polétavých sazí, než kdyby žádných zón nebylo. Dělat se s tím ale nedá nic, jelikož se už povyházelo příliš mnoho peněz a vzniklo příliš mnoho úřednických míst, než aby mohl být ten nesmysl zase odvolán. Mně samotnému by ani tolik nevadil; Hannover je město rovinaté, na kole dobře průjezdné, i vyřizuji naprostou většinu svých záležitostí na tomto vysoce ekologickém přístroji. Než ovšem některá hlava úřední napaří zvláštní daň i na bicykly, což, úplně nemožné to není. Nějaké odůvodnění se dá vymyslet vždycky, a jde-li o prachy, není nad ekologii.

O kousek dál doporučované omezení rychlostí na 30 km/hod… také s ním mám, prosím, zkušenost už dvaceti- ne-li víceletou. Vesměs přenechávám auto své chotí, která jej má více zapotřebí, ale ve vzácných případech se posadím za volant i já a zjišťuji následující: kde je skutečně třeba jet zvolna, nemohu v jednom kuse koukat na tachometr, jelikož musím sledovat děti, psy, kočky, stařenky o holi a jiné takové tvorstvo. Kde toho zapotřebí není, mohl bych bez obav a nebezpečí jet rychleji, ledaže musím dávat pozor; aby mě nevyblejskl radar. Tak se z řidičova povědomí vytrácí pocit osobní zodpovědnosti, nahrazen strachem, aby ho nenačapali policajti, tak se z aktivního, zákona dbalého občana stává poddaný dbalý příkazů vrchností, jen když na rohu stojí dráb. Srovnejme tuzemské dopravní obyčeje se zahraničními a vizme, co udělalo čtyřicet let komunistického komanda s charakterem českého člověka. Nechtějme posilovat jeho už tak dost poddanskou mentalitu vynucováním dalších a ještě vymyšlenějších samoúčelností, jimž se podřizuje, jen že musí.

A mohl bych takto proprat ještě jiné staré vesty, co jich jako velkou novinku doporučují tuzemští ekologové-samouci. Alternativní energetické zdroje… nu, máme u nás v Němcích větrníků celé lesy. Co platné, je snadno zjistit: nemůže, ba nesmí z reálných příčin vítr a slunce naplnit víc než jednu pětinu celkové spotřeby, zato se staly veleúspěšným prostředkem dalších zdanění a peněz z kapes vytahování. Jak také ne, když k jednomu centíku evropskému, alternativními zdroji vyprodukovanému, musí dobrodinec stát přisolit čtyři až pět centíku dodatečných. Poněkud zbrkle nařízený odklon od jaderné energie má pak ten výsledek, že paní kancléřka Merkelová teď obíhá jednu nedůvěryhodnou vládu za druhou, žadoníc o nákup energie, pochopitelně z téhož zavrženého zdroje, jež předtím kázala vypnout A jiných takových příkladů více, ale už toho nechám a provedu shrnutí.

Kdo hodláš spasit lidstvo plodem své osvícené mysli, popatři nejdřív, jestli to nezkusil už někdo před tebou; a zkusil-li, jak dopadl. Nakrmení ideologického koníka, po němž zůstalo všechno, jak bylo, bych příkladem k následování nezval. Chaotické akce, učinivší jednoduché obtížným, obtížné nemožným, levné drahým a drahé nezaplatitelným, už teprve ne. Argumentuješ-li, nečiň tak selektivně: vhodné vykřiknout, nevhodné zamlčet; nepodvedeš nikoho, leda sám sebe. Především pak: co se vyvinulo přirozenou cestou, lze zdokonalit, vždy však zase jen cestami přirozenými, v minulosti se osvědčivšími; kdo nabízí něco zbrusu nového a nebývalého, měl by se ptát sám sebe, je-li takový genius nebo spíš tak domýšlivý trouba. A když už jít novými, nevyzkoušenými cestami, tedy vždy jen z vlastní uvědomělé vůle, nikdy na komando. Neboli řečeno jinak, co je rozumné, prosadí se samo, kdežto hlouposti se musí nařizovat.

Stejně ale bych ještě rád někdy stanul nad říčkou v pohoří Schwarzwald, plyne-li v ní voda jiskrnější než před těmi dvaatřiceti lety. Ve vísce porúrské vysočiny, ovane-li mě čistší vzduch, než když jsem jej nadechl poprvé, obklopí-li mě krajina zelenější než tenkrát. Jestli ne… k čemu pak celý ten rámus? Nač všechny ty miliardy a snad stamiliardy, co jich za ta desítiletí už stál? Věřte, misionáři zelené víry: životní prostředí, postaru příroda, by se dnes nacházela v témže, a kdoví jestli ne v příznivějším stavu, kdyby vás nikdy nebylo. Nebo třeba ani nevěřte.

***

Článek, který vyšel v časopise Polygon, byl u nás otištěn s laskavým svolením autora pana Luďka Frýborta, kterému touto cestou děkujeme.

Fotokoláž pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Luďka Frýborta:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ludek-frybort/

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde.

***

„Na Výpřeži“ - neboli také Tetřeví sedlo je hlavní sedlo 769 m/m, kterým prochází silnice z Liberce do Českého Dubu. Na Výpřeži je hlavní parkoviště nejen pro návštěvníky Ještědu, ale i ostatních lokalit. Zde je též křižovatka turistických cest. Z tohoto místa je možné i dobře pozorovat mohutné křemencové skály Vířivých kamenů a Kamenných vrat, které mají nápadně bělavou barvu a vede jimi naučná stezka trasy Ještědu. Já jsem do tohoto místa jezdil z lázní autobusem, abych si tyto lokality přiblížil především časově, ale šetřil též fyzické síly pro své pěší trasy.

Ještěd se svými přilehlými lokalitami jsem měl příležitost navštívit nejen v době svého léčení, ale i při svých individuálních pobytech, a to ve všech ročních obdobích, zimu nevyjímaje. Prošel jsem zde pěšky všemi směry po cestách značených i neznačených a objevil tak pro mne celou řadu překrásných a tajuplných míst. V následujících řádcích udělám několik samostatných zastavení a poznámek nejen o místech známých, ale především o těch méně navštěvovaných.

„Ještěd“ nejvyšší hora Ještědského hřbetu má výšku 1012 m/m. Vrchol tvoří ostrý křemencový suk nad hranici lesa. Od roku 1847 na vrcholu zprvu chýše, posléze horský hotel z roku 1906, který však v roce 1963 vyhořel. A tak malý pohled do archivu.

Ještěd vždy přitahoval svojí polohou a především výškou četné zvědavce, kteří si chtěli s horou poměřit své fyzické síly pro vlastní zdolání vrcholu. Za svůj výkon pak byli odměněni v případě pěkného počasí dalekými pohledy do kraje. Není divu, že na vrcholu vyrostla rozhledna, která byla nejdříve dřevěná. V roce 1907 však zde byl dokončen horský hotel, jehož součástí byla i kamenná rozhledna. Od roku 1973 stojí na vrcholu moderní stavba ve tvaru rotačního hyperboloidu, která je vysoká 98 metrů. Součástí stavby je hotel, restaurace a radiokomunikační středisko.

Na vrchol hory jezdí od roku 1933 kabinová lanovka. Délka trasy je 1183 m s překonáním výškového rozdílu 400 m. Lanovka tak zjednodušila vlastní zásobování horského hotelu, ale především umožnila turistům dosažení vrcholu bez vynaložení značné námahy. Lanovka od svého zprovoznění prodělala celou řadu změn a modernizaci.

Na samý vrchol Ještědu se samozřejmě nejpohodlněji dostaneme s použitím kabinové lanovky. Jsou však i tací, kteří si toto místo prohlédnou pouze ze vzduchu některým z vyhlídkových letů. Pokud je zmínka o letadle, připomenu, že na západním úbočí Ještědu nalezneme mohylu letců postavenou na památku předních leteckých odborníků, kteří zde ve svém letounu havarovali v roce 1948.

Vlastní vrchol je ideálním rozhledovým místem do všech světových stran. Ne vždy však máme štěstí dokonalé viditelnosti do vzdálených míst, neb vlastní vrchol bývá  v mnoha případech ukryt v mlze, která bývá tak hustá, že není vidět ani vlastní stavbu. Stačí však kouzelné mávnutí Krakonošova proutku a během malé chvíle se mlha rozpustí.  

„Ještědský hřbet“ je nedílnou součástí Ještědu. Na jeho hřebeni je restaurace Ještědka a rozcestí turistických cest. Je zde i malé záchytné parkoviště pro auta, která dále nechtějí pokračovat kyvadlovou dopravou řízenou světly a současně značící obsazenost parkoviště na samém vrcholu.

Na severních svazích Ještědu nalezneme několik sjezdových tratí s lyžařskými vleky, ale též skokanské můstky. Celý areál v poslední době prodělal značnou modernizaci, především v oblasti odbavování rekreantů, neb zde byly vybudovány mimo jiné dvě moderní lanovky, které nás od konečné stanice v Hanychově dopraví až na samý Ještědský hřbet.

A jak Ještěd vypadá v zimě zahalený do sněhové přikrývky ukazují tyto mé záběry.

„Ještědské pláně“ navazují na Ještědský hřbet a mají výšku 780 m/m. Nalezneme zde chatu Klubu českých turistů, v které se můžeme občerstvit, ale také ubytovat. Přístup k chatě je samostatnou horskou silničkou ze strany Hořeních Pasek.

Ještědské pláně jsou tedy další samostatnou lokalitou turistiky a především pak zimních sportů, s vlastními vleky a sjezdovými tratěmi. Jsou velice důležitou křižovatkou turistických cest, které nás dovedou do překrásných míst této lokality a záleží pouze na nás, kolik času zde můžeme strávit ke svým výletům a volbě trasy průzkumu. Od chaty je pěkný výhled do blízkého i vzdáleného okolí.

 „Světlá pod Ještědem“ stará česká obec, kdysi tržní ves, o které je první zmínka v roce 1291. Barokní kostel sv. Mikuláše z roku 1643, před ním mohutná památná lípa velkolistá, jejíž stáří je 200 – 250 let, obvod kmene 410 cm. V obci nalezneme pomník Karolíny Světlé z roku 1931.

Obec je rodištěm Petra Mužáka, který byl manželem Karolíny Světlé. Spisovatelka zde našla své první letní sídlo v letech 1853 – 65, kdy čerpala inspirace k některým svým dílům. S názvy se pak zde setkáme na četných místech v okolí při našich cestách především na Roztání, Hodkách, Hořeních Pasekách, Doleních Pasekách, Janově Dole, Suchém Janově Dole a Kotli.

Volbu trasy si musí zvolit každý sám, dle své chuti a především svého času. Všechna tato místa jsou dobře dostupná s použitím autobusu například do stanice Hoření Paseky. Tak si ušetříme nejen čas, ale i stoupání do těchto míst. Prošel jsem cestami značenými i neznačenými a odměnou mi byly pěkné výhledy, krásná lesní zákoutí a bublající potůčky. Co však v této lokalitě nelze přehlédnout, je především architektura starých staveb včetně hezky upravených zahrádek. V několika případech jsou zde i stavby nové, ne však všechny jsou citlivě vkomponovány do tohoto malebného kraje.

Tato místa je však vhodné navštívit vícekrát, neb je zde mnoho krásných míst, která lze jen těžko spojit do jednoho okruhu, abychom neběhali nahoru a dolů. Následné obrázky jsou proto jen volnou ukázkou z těchto míst.

K naší prohlídce z Hodek zvolíme zelenou tur. značku, která nás asfaltovou cestou povede malou část naší další cesty. Po obou stranách cesty je vskutku na co se dívat a jako strážní maják na nás bude shora shlížet Ještěd, který jsem ráno měl při své návštěvě celý zahalený v mlze a nyní mi ukazuje svoji druhou – krásnější tvář.

Kdo půjde z rozcestí dále rovně po cestě, která se před lesem změní v prachovou (není již turisticky značeno), tak bude klikatící se cestou lesem pomalu stoupat a asi po pěti stech metrech po levé straně od cesty najde mezi stromy schovanou Jeřmanskou skálu.

„Jeřmanská Skála“ jistě stojí za povšimnutí nejen pro svoji neuvěřitelnou historii, ale může nám posloužit jako místo odpočinku, či úkrytu v nepřízni počasí.

Z tohoto místa máme možnost pokračovat stále dále lesní neznačenou cestou, která nás však spolehlivě dovede na rozcestí s Pruským křížkem, kde protneme červenou turistickou značku, která nás přivede Druzdovským lesem až do Janova Dolu.

Koho neláká procházka lesními hvozdy, tak se vrátí zpět na rozcestí a bude dále pokračovat po zelené turistické značce, která ho přivede do Doleních Pasek.

„Dolení Paseky“ byly druhým letním sídlem Karolíny Světlé v letech 1867-78 i později v letech 1882 –1887. Dům, v kterém bydlela, je označen pamětní deskou. Nalezneme zde opět pěkná stavení, ale i místa dalších autorčiných románů.

V Doleních Pasekách na rozcestí u Kříže potoka, bude na našem uvážení, jakou cestou dále pokračovat.

Máme možnost zvolit vlevo neznačenou, ale i značenou modrou turistickou značku, která nás přivede do Roztání k hlavní silnicí a stanicí autobusu.

Odbočíme-li po neznačené cestě vpravo k posledním osamoceným stavením, máme možnost dále pokračovat v cestě kolem Činkova kopce. Cesta nás přivede k můstku a hlavní silnici s nedalekou zastávkou autobusu na konec Janova Dolu.

Budeme-li pokračovat cestou rovně po modré značce, tak půjdeme velice příjemnou pohodlnou cestou. Budeme procházet otevřenou krajinou, která nás bude lákat k častým zastavením, ale především otočením se zpět. Pokud tak učiníme, budeme mít možnost velice dobře sledovat místa, kterými jsme dnes prošli a která v nás nechala nejen silný zážitek, ale lákají nás také k opakování naší návštěvy. Cesta nás přivede do Suchého Janova Dolu, z kterého dále budeme pokračovat do Kotle a Osečné. Na cestě do Kotle se nám pro změnu bude otevírat krajina k Českému Dubu.

„Malý Ještěd“ a jeho okolí – je dalším naším cílem. Výchozím místem bude rozcestí na Výpřeži, odkud zvolíme ke své cestě červenou turistickou značku. Pěkným lesním sektorem, kde jsem mohl při cestě obdivovat pěknou luční květenu, se dostaneme k rozcestí u Dánských kamenů. Na rozcestí je pěkné odpočívadlo, které láká využít k příjemnému posezení, odpočinout, či něčeho k snědku, tak jako jsem to učinil i já. Kousek od rozcestí je malá odbočka na vlastní Dánské kameny.

„Dánské kameny“ jsou částečně zakryty porostem lesa, který pak i následně omezuje výhled. Zajít však na toto místo zcela jistě stojí za to. Vidět je z nich na severní stranu do oblasti Kryštofova údolí a Chrastavy. V tomto místě již opouštíme lesní silnici a dále nám budou dělat společnost pouze lesní cesty a pěšiny.

„Malý Ještěd“ leží ve výšce 754,2 m/m a přivede nás k němu lesní sektor. Jedná se o zalesněnou část kopce, na kterém můžeme najít pozůstatky chaty a několik průzorů, z kterých je částečný výhled. Cesta nás pak dále povede přes Bukovinu až do míst, kde naši cestu překříží silnice vedoucí z Noviny na Křižany. Na tomto rozcestí si můžeme prohlédnout sochu sv. Kryštofa. Jsme-li již v těchto místech, stojí za to pokračovat dále rovně až ke kapli sv. Kryštofa. Zde pak využijeme zelenou turistickou značku k cestě do Křižan, odkud se vrátíme vlakem do Liberce a dále pak autobusem zpět do lázní Kundratic.

 „Krkavčí skály“ někdy také uváděno jako Krkavčí návrší mají výšku 472 m/m a navazují přímo na místa, která jsme právě prošli. Tvoří nesouměrný hřbet v Podještědské pahorkatině. Skalní stěny jsou 400 m dlouhé. Náhorní výška je 12 – 15 m a údolí až 35 m. Ze skal je pohled na Křižany, Ještědský hřbet, Bezděz a další vrcholy Ralské pahorkatiny. Horolezci  pojmenovali vrcholy Vajoletky podle známých skalních věží v italských Dolomitech. Skály byly prvním horolezeckým cílem v Lužických pískovcích a dosud se využívají jako cvičný terén.

Toto místo jsem navštívil několikrát z mnoha směrů jako součást některé z mých tras. Počasí mi však zde nikdy příliš nepřálo, a proto jsem se pokusil toto místo navštívit samostatně. Abych zde mohl  strávit co nejvíce času, tak jsem do této lokality přijel vlakem z Liberce a vystoupil v železniční stanici Křižany. Z Křižan  jsem zvolil zelenou turistickou značku vedoucí přímo na Krkavčí skály.

Bohužel, ani tentokrát počasí mně nebylo příliš nakloněno, a tak výhled do kraje byl značně omezený. Dokonce jako místo svého odpočinku a posilnění jsem si zvolil skalní puklinu, v které jsem byl alespoň částečně schován před drobným deštěm.

Z Krkavčí skály jsem si prohlédl vesničku Křižany a zastavil se nejen u kostela, ale také u památné lípy, odkud je zajímavý výhled především do místa mé návštěvy.

Z Křižan jsem šel přes Remízek, Zlatou výšinu až na rozcestí U potůčku. Před Chrastenským vrchem jsem opustil zelenou turistickou značku a šel po cestě na Chrastnou, z které jsem lesní cestou přišel do lázní Kundratic. Celá trasa vede krásnou přírodou s četnými výhledy do kraje, kdy nikoho nepotkáme a společnost nám proto bude dělat pouze příroda sama společně s jejími obyvateli.

* * *

FOTO pro CzechFolks.com © archív Luďka Horkého

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Luďka Horkého:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ludek-horky/

***

KOMIKŮM UDĚLUJME AKADEMICKÉ TITULY

PODLE REAKCE NA HUMOR SE POZNÁ INTELIGENCE

Jako psychiatr věděl, že člověk, jenž dokáže, aby se druhý člověk smál něčemu etickému a nikoliv surovostem, koná pravé dobro. Zároveň si potvrdil, že komično působí blahodárně na ženy, a proto muži, kteří je neumějí rozesmát, nejsou u nich úspěšní. Proto sledoval počínání a tvorbu komiků. Podařilo se mu proniknout do pražské umělecké společnosti, a tak mohl komiky sledovat zblízka, přímo v zákulisí. S mnohými se navíc spřátelil. Dospěl k přesvědčení, že když se klinicky zabývá poruchami v partnerském soužití, znalost procesu, jak humor vzniká, mu bude prospěšná. 

„Jestliže o někom můžeme říci, že je komik, mělo by to být vedeno jako profese. Nebránil bych se tomu, aby se jim uděloval titul. Jako se udělují akademické tituly doktor, inženýr, architekt, malíř či sochař, tak bych uvítal titul komik. Takový člověk musí u publika vyvolat dobrou náladu a smích. Proto lze říci, že komik má v herectví nejnamáhavější práci.

Dobrou náladu řadíme k emocím zvaným veselost. Je to zvláštní emoce, značně se lišící od radosti. Radost lze mít z toho, že vás v zaměstnání povýšili, přičemž to může potkat i člověka neveselého. Stejně tak známe lidi veselé, kteří nedovedou humor tvořit, ale dovedou jej báječně přijímat. Takové diváky či posluchače má komik nejraději.

Miros1av Horníček řekl kdysi velmi správně, že podle reakce na humor se pozná inteligence. Avšak nedodal již, že nejde o psychologické či psychiatrické IQ, ale o sociální inteligenci. Tohle ovšem nelze tvrdit o skupině lidí, kteří smích považují za něco znevažujícího. Těch však je prý v populaci nanejvýš deset procent.

Když si vzpomenu na svá studentská léta na reálném gymnáziu, byli jsme ve třídě jen tři kluci, co jsme uměli dělat humor, a ti ostatní se nám jen smáli.

Neexistuje humorista, který by se humoru nějak naučil či snad vyučil, jde totiž o talent. Ovšem je tu ještě humoristova píle, která spočívá v tom, že nepřetržitě pozoruje ohlas publika. V tomhle ohledu měl zázračnou paměť Miloslav Šimek. Když jsme spolu účinkovali v Semaforu a po prvním či druhém obraze se zavřela opona, skoro vždycky řekl: ‚Krucifix, zase jsem tam zapomněl říct tamto!‘ A tohle jsem často zaznamenal u mnohých dalších komiků.“

VOSKOVCŮV EFEKT PŮSOBENÍ NA ŽENY BYL DVOJNÁSOBNÝ

Jiří Voskovec a Jan Werich, všestranní divadelní, filmoví i literární tvůrci napsali a sehráli svou první hru Vest pocket revue v roce 1927, a to jen pro pobavení spolužáků. Původně avantgardní dvojice komiků začala však posléze na scéně Osvobozeného divadla brojit proti sociálnímu bezpráví a jiným nešvarům. Když si ve hře Caesar dělala legraci ze Společnosti národů, ministr zahraničí Edvard Beneš žádal dokonce její zákaz. Předválečné hry i filmy V + W jiskřily chytrým humorem, až texty jejich písní zhudebněné Jaroslavem Ježkem zlidověly. Kvůli kritice nastupujícího německého fašismu se protagonisté Osvobozeného divadle museli před začátkem druhé světové války uchýlit do USA. Po návratu chtěli pokračovat v dosavadní tvorbě, ale v nové politické situaci to již nebylo možné. Nicméně se těšili velké divácké oblibě a také výrazně ovlivnili několik generací divadelníků – nejvíce v šedesátých letech při vzniku divadel malých forem.

Jan Werich, jenž na rozdíl od Jiřího Voskovce neemigroval, ztělesňoval v komunistickém režimu smutný osud inteligentního tvůrce umlčeného totalitou. Doktor Plzák ho poznal již jako zestárlého, nemocného muže.

„Jako student jsem viděl všechny filmy V + W a také několik představení Osvobozeného divadla. O této dvojici komiků toho bylo řečeno a napsáno hodně. Avšak dostatečně důrazně nebylo řečeno, že Voskovec byl pro ženy atraktivní a krásnej chlap. Když dělal legraci a svým inteligentním způsobem se šklíbil, ne šklebil, ale šklíbil, jeho efekt působení na ženy byl dvojnásobný. Když na jeviště přišel Werich, očekával se od něho humor, to ano, ale nic jiného. Kdežto když přišel Voskovec, od něho se humor tolik nečekal, zato ženskou část publika potěšil jinak. Jiřího Voskovce jsem neznal, vím jen, že kvůli nějaké ženě opustil Prahu a s Werichem se rozešli.

Popularita Jana Wericha přicházela v několika vlnách. Nejdřív byla prvorepubliková, potom ta po šestačtyřicátém roce, kdy se lidi rvali o lístky na představení Přišel na večeři, potom následoval Divotvorný hrnec s vodníkem Čochtanem, tuhle hru jsem viděl osmnáctkrát… Byl to ohromný zával werichovského humoru, naprosto čistého. Poté následovala éra Wericha s Horníčkem v Divadle ABC a po ní osmašedesátý rok, kdy se Jan Werich angažoval v televizních rozhovorech s Vladimírem Škutinou. Následovalo nehorázné, abych tak řekl Werichovo vyamputování v letech normalizace a nakonec už jen takové drobečky…

Nikdo ale nemůže vědět, jak by to dopadlo, kdyby pořád mohl vystupovat a tvořit. I tak je však mezi našimi komiky a klauny svatý. Tedy nejen blahořečený, ale přímo svatý!

Jako lékař jsem se s ním sešel dvakrát. Bylo to v době, kdy byl jako umělec na sklonku svého života odkopnutý… Jednou při nedělní službě jsem ho potkal, jak bloumá po naší klinice. Řekl jsem mu: ‚Pane Werichu, to snad není možný, jak to, že se tady o vás nikdo nepostará?!‘

‚Na to jsem zvyklý, pane doktore,‘ odpověděl.

Sháněl pro svou manželku noveril. To byl nedostatkový, a proto nejlepší lék na deprese. V duchu jsem si řekl, že mu ho musím za každou cenu sehnat. Jedna sestra měla schované tři krabičky pro své příbuzné, tak to dříve chodilo s kvalitními léky. Řekl jsem jí, o co jde, ona souhlasila, že je pro pana Wericha poskytne. Vzal jsem ho k sobě do kanceláře, kávu odmítl, ale přijal pozvání na kus řeči.

Začal jsem: ‚Mám strach, že vás budoucí generace budou znát hlavně z Císařova pekaře a Pekařova císaře. V tomhle filmu není zachyceno vaše mistrovství. Forbíny, vodník Čochtan, to byla vaše parketa…‘

Nesdílel můj názor. Jako by byl nakažen chorobou komiků – to znamená malinko tím komediantstvím opovrhovat, či je považovat za cosi plebejského. Dvojroli v onom filmu považoval za něco vznešenějšího.

‚Pane Werichu, kdybyste věděl, jak si vás vážím,‘ pokračoval jsem.

‚Ale, ale… No tak mluvte!‘

‚Nesouhlasím s vámi. Sleduju vás léta a Císařův pekař je ve vaší tvorbě něco naprosto bezvýznamného…‘

‚No jo, ale ony ty forbíny… To se nějak dělalo všechno moc narychlo,‘ řekl, mávl rukou, rozloučil se a odešel.

Podruhé jsme se setkali zanedlouho při mé večerní službě. Přišel na kliniku a necítil se dobře. Chtěl něco na uklidnění. Píchl jsem mu injekci a zeptal se, jestli mohu pro něj ještě něco udělat. Mluvil jsem o krásném oddělení naší kliniky, nachystaném pro lidi, když je jim opravdu zle. Pohladil mě po tváři a povídal: ‚Chlapečku, do nemocnice už ne…‘

Pak si vzpomněl na náš nedávný rozhovor a najednou mi začal onikat: „Voni, mladej, jestlipak vědí, že ty forbíny jsou většinou natočený na filmu a Čochtan taky?!‘

Když jsme si takto povídali, ležel po injekci na lůžku. Řekl jsem: ‚Vy jste mě rozesmával celý život, tak teď se pokusím rozesmát já vás.‘

‚Dobře, tak povídají, mladej.‘

‚Hádejte, kdo pronesl výrok: Uvědomme si, že každý jeden z nás jsme malé zrnko písku v složitém soukolí socialismu…?‘

Nevěděl.

A tak jsem mu sdělil, že tohle prohlásil někdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý při nějaké slavnostní příležitosti ve Smetanově síni a vůbec si neuvědomil, co říká, potentáti kolem z toho šíleli.

Líbilo se mu to, smál se. Za chvíli se zvedl a měl k odchodu. Když jsem ho vyprovázel před kliniku, neodpustil jsem si jednu tradiční otázku: ‚Pane Werichu, byl jste na ženský?‘

Odpověděl hned: ‚Pane, když někdo rád žere, tak je vždycky na ženský. To byste měl jako psychiatr vědět!‘

U Voskovce a Wericha šlo dlouho o šťastné ‚manželství komiků‘, přestože se – ač to zní paradoxně – nakonec rozešli. Od mnoha herců jsem se dozvěděl, že mezi nimi vznikaly konfliktní situace, a zároveň jsem slyšel, že Werich byl tvrdý a jako šéf si nedal do věcí ani trochu mluvit. Pan Filipovský, který s nimi hrál v Osvobozeném divadle, mi říkal: ‚Když jsme měli nějaký problém, nebo když se stal nějaký průšvih, vždy jsme šli za Voskovcem. Zvlášť při premiérách byl pan Werich zlý, ale pak si zase dělal legraci ze sebe a z toho, jak byl krásně zlej.‘

Nikdy nikdo moc nechtěl mluvit o tom, co se vlastně mezi nimi stalo. Proč vlastně Jiří Voskovec opustil Prahu, jestli to bylo skutečně kvůli ženě.

Zatímco s panem Werichem jsem mluvil jen dvakrát, s jeho dcerou Janou jsem se setkal mnohokrát. Upevnila ve mně přesvědčení, že život se má brát statisticky a ne logicky… Po osmašedesátém roce, kdy Jan Werich nesměl dělat to, co uměl, se ten krásný dům na Kampě začal přeměňovat v něco hrozivého. V něco, co si tenhle velký klaun a komik vůbec nezasluhoval. Onemocněla mu manželka, kterou jsme léčili u nás na klinice, přičemž dlouho trvalo, než se s léčbou začalo. Jana Werichová si vzala sice kolegu lékaře, gynekologa, ale nebyl to pravý muž pro ni, takže jejich manželství lze označit za nevydařené. S Janou jsem se poznal v Rokoku a po mém soudu hrála stejně dobře jako ostatní herci. Proč to říkám? Protože mnoho lidí jak z branže, tak i laiků, říkalo, že není dobrá herečka a že je v souboru jen kvůli tatínkovi. Tak to tedy ne. Jana byla herečka roztomilá, vtipná, ale velmi záhy se i k ní osud stavěl špatně. Pan Werich tímhle vším moc trpěl. Na dceru Janu nedal dopustit, a když pak zemřela, byla posledním sluncem jeho života její dcera a jeho vnučka Fanča.

Veřejnosti je známo, že vše dopadlo nanejvýš tragicky, protože Jiří Voskovec, který žil v Americe a měl Werichovu vnučku adoptovat, zemřel náhle asi tři čtvrtě roku po něm. Byla to smůla na smůlu.

V tom právě vidím záhadu statistiky lidského života… Člověk si musí prožívat, aniž by věděl proč, údobí dobrá a údobí zlá.

Osud si zahrál s Janem Werichem krutě a člověka napadá, jestli tohle vlastně nepatří k velikánům. A ke komikům.

Nasvědčovat by tomu mohla podobnost s osudem Vlasty Buriana. Je totiž větší, než se na první pohled zdá. Burian před osmačtyřicátým rokem a po osmačtyřicátém roce – to jsou dva naprosto rozdílné životní příběhy, osudy… Současní diváci poznali Vlastu Buriana především z filmů, ale mezi humorem Vlasty Buriana na jevišti a humorem Jana Wericha na jevišti nebyl velký rozdíl v tom, jak dovedli zasáhnout diváka, v univerzálnosti takového zásahu. Vlasta Burian nebyl pouze lidový komik! Burian, stejně jako Werich, dokázal zasáhnout svým humorem i univerzitního profesora.“

ŠLITRA JSEM ZNAL VÍC NEŽ SUCHÉHO

Poznával zblízka zákulisí divadla Semafor době vzniku této legendární scény z konce padesátých let. Oba protagonisty Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra znal ještě před zahájením jejich tvůrčí spolupráce. Tu nahlížel i díky své odbornosti, to znamená se zaměřením na rovnoprávné partnerské soužití dvou výrazných osobností. 

„Poprvé jsem viděl Jiřího Suchého v Redutě, kde zpíval písničku Tu ruku ti teto, tu ruku ti teto, což muselo být v roce 1957. Potom nelze zapomenout na premiéru Člověka z půdy, ale to jsme se ještě osobně neznali. S Jiřím Suchým mě seznámil režisér Ján Roháč.

Mnoho lidí bylo zpočátku ze Suchého na rozpacích. Takže on se musel o přízeň publika ucházet. Když začal zpívat v Redutě, to bylo ještě přijatelné, ale když začal hrát divadlo, tak jako by náhle nebylo jasné, o jaký žánr jde. Kritik by možná mluvil o moderním stylu. Mnohým lidem však tento styl nesvědčil, nezdál se, a tak jej odsuzovali. Proto byla Suchého cesta ke slávě v začátcích trnitá.

S druhou polovinou dvojice S + Š, doktorem práv Jiřím Šlitrem, jsem se seznámil čirou náhodou. Oba jsme totiž dostali stejný nápad – strávit dovolenou na Riviéře. Dvoutýdenní pobyt v Cannes stál tehdy v Čedoku pět tisíc korun. Do řeči jsme se dali hned na letišti v Ruzyni, když se k naší radosti objevil v tak nečekané sešlosti i známý kreslíř Jiří Winter–Neprakta.

Čedok objednal let u Air France, proto se na palubě letadla zdarma nalévalo šampaňské. Jakmile člověk dopil, už se objevila letuška, aby dolila číši. Takže na letišti v Cannes jsme vystupovali skoro totálně zkárovaný…

Když jsme letěli zpět, očekávali jsme stejné zpříjemnění cesty, ale dožili jsme se zklamání: šampaňské se nepodávalo tak hojně, kampaň kolem ‚bublinkového‘ vína už skončila. Nalili jednou a – dost. Tak jsme si víno šetřili. Najednou Jiří Šlitr povídal: ,Honem se napijte, támhle už jde stewart, bere lidem nevypité skleničky a šampaňské leje zpátky do flašek.‘ To byl typický humor Jiřího Šlitra.

Protože jsme žili ve zvláštní době za železnou oponou, první, co našince po příletu do Cannes napadlo, bylo – jít na striptýz; později jsem takovému nápadu nerozuměl. Vyrazili jsme do hezkého nočního klubu v sestavě – Jiří Šlitr, který byl na dovolené sám, Jiří Winter–Neprakta, jehož paní ten večer zůstala na hotelu, Marie Drahokoupilová a já. Při striptýzovém představení na piáno hrál a zpíval muž, kterému jsme po skončení písničky zatleskali.

S ním to hrozně škublo, přímo se lekl. Když jsme se pak s ním bavili, pravil, že mu tady nikdo nikdy nezatleskal. Hosty toho nočního klubu byli většinou námořníci z americké letadlové lodi kotvící v nedalekém přístavu, kterou bylo možné si prohlédnout. Jiří Šlitr ji také v příštích dnech navštívil a kapitánovi řekl: ‚Pane, jsem z nepřátelské země Československo, říkám to otevřeně, abych nemohl být podezírán z nějakých úkladů.‘ Kapitán se tomu zasmál a po lodi ho provedl a pak i pohostil.

Zpěvák a pianista, kterému jsme v nočním klubu tleskali, se zastavil u našeho stolu, Šlitr uměl výborně francouzsky, slovo dalo slovo a Francouz přišel druhý den za námi do hotelu. Sedl si ke klavíru a hrál nám písničky svého repertoáru. Potom usedl ke klavíru Jiří Šlitr a začal hrát. Hrál všechno – staré evergreeny, současné hity, šansonové melodie… Francouz, takovej hezkej chlapík, nejdřív stál, ale pak se snižoval, až nakonec klečel… A Jiřímu Šlitrovi řekl, že je Bůh a že nemůže věřit tomu, že potkal Boha. Mě se zmocnil pocit národní hrdosti, takže jsem konečně pochopil, co všechno může způsobit nacionalismus.

Vysvětloval jsem ohromenému francouzskému muzikantovi, že Jiří Šlitr je v naší zemi jednička mezi skladateli a to, že bydlíme v tomhle hotelu, má jiné důvody. Francouz totiž nechápal, že takový umělec bydlí tady, i když nešlo o špatný hotel. Tvrdil, že hudební jednička Francie by v něm nebydlela.

Druhý velký zážitek pramenil ze stálého dohadování Jiřího Šlitra s panem Wintrem, kdy půjdou do nejluxusnější herny. Nevím, proč na tom tak záleželo, klidně si mohli zahrát v městské herně, kde mohli vsadit rovněž neomezené množství peněz. Oni však museli jít do barové, vskutku luxusní herny. Oba byli nastrojeni, až jsem žasl. Já si nikdy na dovolenou nebral večerní oblek, tak jsme v naší skupině pro mne našli nějaké sako, ovšem stejně mě dovnitř nepustili. Vypadal jsem asi podezřele. Původně nebyli vpuštěni dovnitř ani Neprakta se Šlitrem. Mířili dovnitř usměvavě a sebevědomě, dávali najevo, že se budou vracet s miliony, ale první, na co narazili, byla portýrova neznalost našich pasů. Ten člověk nevěděl, co je Československo, takovou zemi neznal, nevěděl, odkud jsme… To bylo pro mnohé Francouze typické. Pan Šlitr mu to vysvětloval, ale nestačilo to, oba pánové museli ukázat, že mají peníze. Když jsou z té země za oponou.

Já, abych nehrál, tak jsem si peníze nevzal, obával jsem se totiž, že bych mohl podlehnout pokušení. Zůstal jsem tedy před branami herny, stejně jako akademický malíř Jaroslav Gruss, známý představitel socialistického realismu. Seděli jsme spolu před hernou, popíjeli a čekali, až ti dva půjdou… To, co se pak naskytlo našim zrakům, by skutečně stálo za nafilmování. Spatřili jsme dvě polotrosky, které vyšly bez úsměvu ve tváři, obleky jim byly náhle jakoby moc veliké a zásadně nechtěli o ničem mluvit. Takže bylo jasné, jak to dopadlo.

Jiří Šlitr byl člověk, s nímž byla radost se bavit. V první řadě byl kapku lord, ale myslím, že co do herecké produkce se nemohl Suchému rovnat, protože na jevišti byl použitelný jen pro jakousi svou neobratnost, protože hrát divadlo neuměl. Byl však mimořádně chytrý, vtipný a noblesní.

Zahynul tragicky, smrt přivodil svítiplyn, jenž nedopatřením unikal z nekvalitního topidla. Zemřel ve svém ateliéru v objetí milenky o druhém svátku vánočním v roce 1969. Byl velice tajnůstkářský a ani svým nejbližším přátelům se nesvěřoval s tím, kam chodí a s kým chodí. Osud si s ním zahrál ošklivě. Jeho skon mi připadal až nespravedlivě bulvární.

Jiří Suchý a Jiří Šlitr se k sobě chovali vždy nanejvýš korektně. Vypadalo to, jako by tragická smrt Jiřího Šlitra přervala dílo známé dvojice, které by dál pokračovalo. Ale nemusela to být pravda. Občas jsem zaslechl, že jim to – podobně jako v manželství – přestávalo klapat. Že mezi nimi vznikaly neshody, takže si psali dopisy, přestávali spolu mluvit. Hodně herců ze Semaforu mi to říkalo. Ověřil jsem si to. Historicky je to zajímavé.

Mě to ještě zajímalo z hlediska mé profese. Když jde totiž o rovnoprávný pár a mají-li se dva dohadovat o humoru, často jsem od komiků slyšel: ‚Sakra jak to, že to nevyšlo? Včera to vyšlo a dneska nevyšlo. No jo, protože to neříkáš takhle, máš to přece říkat jinak!‘

Jinými slovy: není-li dvojice komiků informovaná, nedopadne dobře. Dvojhvězda skutečná nemusí být informovaná, protože se pohybuje dle Newtonových a Keplerových zákonů, ale dvojhvězda komiků, není-li informovaná o velkém nebezpečí rovnoprávného dorozumívání, tak na ně může zajít. V normálním divadle je režisér, který hru režíruje, herci odehrají představení a rozejdou se. Je to pracovní skupina, v níž panují určité interakce, a člověk si tam nemusí na sebe dávat velký pozor. Tedy pozor musí dávat pouze na někoho, kdo je divný. Kdo je třeba urážlivý. Nebo přehnaně citlivý. To jsou lidi, kteří mohou ohrozit existenci takové skupiny.

Něco jiného jsou však divadelní hry komické dvojice. Bývají sice taky narežírované, ale to, co vidíme na premiéře, se od toho, co vznikne za pár měsíců, podstatně liší. Z toho by se normální režisér zbláznil. Ale Ján Roháč, režisér Semaforu, o tom věděl, dokonce jsem byl u toho, kdy pozdějším změnám napomáhal. Dvojice komiků je totiž sama… Jedno z prokletí jejího humoru je, že si ho nemůže jednoduše vymyslet. Humor totiž musí napadnout a pak postupuje do vědomí spontánně, jako by ho někdo vypouštěl. A tak začne dvojice komiků spolu srůstat, když se takto najdou, nastává údobí velké radosti, že se našli a tak to je. Jenomže posléze se cesta začne divergentně rozdělovat, protože každý má na věc jiný názor, a všechno se děje v prostředí, které je neurotizující. V klasickém divadle může být herci špatně, přímo blbě, ale toho Hamleta nakonec nějak zahraje. V komické dvojici ale není možné – nějak to nakonec zahrát. Komická dvojice musí říct obecenstvu, že jednoho z herců bolí zuby, a musí si domluvit další reakce, co kdo na co odpoví.

V takovém tvůrčím sporu – nemyslím jen na dvojici S + Š – vzniká víc sporných bodů než v manželské hádce. Protože tam jde o něco daleko subtilnějšího – o vyvolání smíchu. Oni si dokonce ten smích jakoby počítali. Kolik ho bylo. To už pak připomínalo prokletí. Něco podobného, trochu odbočuji, bylo počítat opony při premiéře. Tohle by se mělo nějak dohodnout. Když se hra nelíbí, tak budou dvě opony, a když se líbí pět opon. A konec. Ale dvanáct opon?! Herci nevědí, co mají dělat, diváci nevědí, co mají dělat.“

Konec

* * *

Koláž exkluzivně pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Kováře:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-kovar/

John vystudoval zahradní architekturu, oženil se a později již s třemi dětmi se vrátil do Kanady, krátce sloužil jako důstojník v kanadské armádě, potom pracoval jako zahradní architekt pro Ontario Hydro. To vše dlouho předtím, než jsme se poznali.

Zvýšil si vzdělání (Master životního prostředí) a zamýšlel pracovat někde v Latinské Americe pro nějakou NGO (např. CIDA – Canadian International Development Agency, atd.). 

Jak jsem se dostala na Kubu ?

John tedy přijal kontrakt na Kubě jako překladatel. Později v roce 1997 se stal manažerem projektu v Paraguayi, tam jsem s ním byla asi 6 měsíců, kde pracoval pro Canadian Urban Institute v Torontě.

Na Kubě jsem poznala řadu jeho kolegů, nikdo z nich neobdivoval Fidela Castra, většina z nich byly mladé ženy a každá odjížděla po skončení dvouletého termínu s mladým Kubáncem – manželem, pro které to byla jediná šance pomoci, jak se dostat ven. Věk ale nebyl vůbec rozhodující.

John nastoupil v únoru 1993 na dvouletý kontrakt. Dostal přidělen byt se základním vybavením. Protože ale v tu dobu neexistovaly na Kubě obchody, ty Fidel úspěšně eliminoval již pár let po revoluci, bylo nutno přivést mnoho osobních potřeb. Cubana Air v těchto situacích nepočítala nadváhu. 

Jsem zvyklá mít doma stěny ověšené obrazy, pro inspiraci i jen tak pro potěšení, tak aby bylo čím ozdobit holé stěny dost prostorného bytu, brali jsme s sebou i moje obrazy. John už znal v Havaně nějaké umělce, tak měl nápad vzít toho něco víc a pokusit se je tam nějak vystavit .

Kolekce obrazu byla moje osobní sbírka, která sestávala z pěti celků a celkem 79 výtvarných děl, byly to moje nejlepší práce za posledních 10 let a ještě inspirativně nevyčerpané. Nebyla to ale kolekce na prodej. Takže jsem obrazy chtěla přivézt zpět.

Obrazy zdobily náš byt až do začátku roku 1995, kdy mne kubánský přítel-umělec Antonio Canet propojil s českým zastupitelstvím v Havaně, kde chargé d’affaires byl Petr Mikyska a Robert Kopecký kulturním tajemníkem.

Antonio Canet byl velmi známý kubánský grafik, a protože se stýkal s umělci-disidenty, dostal 10 let domácího vězení, z kterého byl propuštěn koncem 80. let. Na pozvání české vlády pobyl 2 roky v Českých Budějovicích, stal se oficiálním zástupcem umělecké organizace “Konfese” v Brně pro Kubu a Latinskou Ameriku.

Konfese vznikla původně jako skupina umělců, kteří měli problém za komunismu vystavovat. Po roce 1989 se ale propojili s MZV a pod jejich záštitou – přes velvyslanectví začali vystavovat v zahraničí.

Když Antonio zjistil, že mám s sebou obrazy, dal se s velkým nadšením do organizace možné výstavy. Antonio mne seznámil s Petrem Mikyskou, oba byli nadšeni, Antonio jako vášnivý umělec, Mikyska uvítal příležitost pro reprezentaci České republiky. 

Za socialismu mělo velvyslanectví asi 30 lidi a bohatou kulturní výměnu, za mého pobytu měli dva diplomaty, sekretářku vdanou za Kubánce a ostrahu se psem. Prostorná moderní vila zela prázdnotou.

Petr Mikyska mne požádal, abych se formálně stala členkou Konfese, aby mohli tu výstavu zaštítit. Nikdy jsem o Konfesi předtím neslyšela, ale proč ne? Antonio na tiskovou kartičku napsal moje jméno a stala jsem se členkou.

Antonio zajistil pěknou galerii Galerie Galliano na Galliano ave. Její správce Fernando byl štěstím bez sebe – české velvyslanectví dodalo pár kbelíků barvy na zdi, hadry a mýdlo na umytí podlah, zářivky a dokonce toaletní papír alespoň pro zahájení. Občerstvení bylo už slabší, myslím, že bylo několik termosek s kávou.

Kdo to nezažil, nedovede si představit, jak zubožená byla a je Havana a jaké to bylo dříve krásné město. V tu dobu vše již jen chátralo, pytlík cementu byl nedosažitelný sen po dekády. Po pádu Sovětského svazu navíc začínal opravdový hlad mezi obyvatelstvem, odkázaným na mizerné příděly a i ty se začínaly velmi ztenčovat. Po celá desetiletí voda i světlo rovněž “na příděl”.

Rozhodně nebylo radno chodit po městě večer, celé čtvrti byly neosvětlené. Výjimka je střed města, kde jsou hlavní hotely, tam je taky budova Edificio FOKSA, kde bydleli všichni cizinci pracující v Havaně na kontrakt. Je to třicetiposchoďová budova, nejvyšší na Kubě, postavená v padesátých letech. Tam jsme bydleli a měli privilegii, že voda tekla dvakrát denně a světlo bylo vždy.

Doba našeho pobytu tam byla tehdy oficiálně nazývaná “Period Especial” a lidi byli vyzýváni překonávat vše a věřit v revoluci a její výdobytky.

Městská doprava byla zoufalá, čekání na přeplněné autobusy celé hodiny o hladu, žízni, mimoměstská téměř neexistující, my jsme si přivezli starší motorku, dopravu zaplatili, takže jsme měli svoji dopravu pomocí Hondy 350.

Kdo by se chtěl dozvědět více o kubánské historii, doporučuji knihu Hugh Thomase:

Cuba – The Pursuit of Freedom (kniha zkoumá celou kubánskou historii od roku 1762 až do roku 1971 – deseti let Castrovy vlády).

Výstava

Za těchto okolností bylo otevření mé výstavy neuvěřitelně dobře navštíveno. Prostorná Galeria byla plná, přišli umělci, intelektuálové, pozváni byli diplomaté z různých velvyslanectví, ti měli aspoň čím přijet, ostatní statečně klopýtali setmělou Havanou domů. Výstava měla opravdu úspěch, pro mnohé návštěvníky to byl nejen zážitek estetický, ale i společenský, že bylo možno někam jít a cítit se jako kulturní člověk.

Argentinská velvyslankyně měla zájem koupit nějaké moje miniatury, odmítla jsem tehdy prodat, protože jsem zamýšlela kolekci z uměleckých důvodů držet vcelku, byly to opravdu krásné věci.

Z otevření výstavy mám dobrou dokumentaci – obrazů i návštěvníků – byla za námi na návštěvu fotografka Helena Wilsonová, manželka Paula Wilsona (překladatele Josefa Škvoreckého), tak mi to na památku vyfotografovala. 

Český chargé d’affaires Mikyska byl s výstavou tak spokojen, že mne požádal o zapůjčení kolekce na celý další rok jako putovní výstavu na další tři místa na Kubě. Ráda jsem souhlasila. Byl to dobrý pocit udělat ve světě něco pro Českou republiku i pro Kanadu.

Výstavu navštívil i kanadský velvyslanec na Kubě Mark Entwistle, od kterého mám pěkný zápis v knize návštěvníků, kde ocenil můj přínos kanadské kultuře.

Výstavu jsme po třech týdnech převezli do prostor českého velvyslanectví, sama jsem ji tam ve vyhrazené místnosti uložila.

John a já jsme se krátce nato vraceli do Kanady, jemu skončil kontrakt a John musel požádat o zvláštní povolení prodloužení pobytu o několik týdnů kvůli výstavě. 

S Petrem Mikyskou bylo domluveno mi kolekci poslat zpět do Kanady jako diplomatickou zásilku.

Tři putovní výstavy proběhly o rok později v roce 1996, poslední v květnu, kde tajemník Kopecký píše, že výstava byla úspěšně otevřena v největším turistickém resortu Varaderu za účasti náměstka ministra obchodu a třiceti podnikatelů z České republiky.

Ztráta obrazů

Ve stejném faxu z 24. dubna 1996 Robert Kopecký píše:

“Naším nadřízeným odborem ministerstva zahraničí jsme byli dotázáni, zda je možno zapůjčit kolekci, kterou v současné době disponuje naše velvyslanectví, na výstavu do Rio de Janeira, která by se měla uskutečnit v září tohoto roku při příležitosti návštěvy prezidenta Havla v Brazílii.

My tady v Havaně jsme toho názoru, že výstava probíhající při příležitosti návštěvy prezidenta Havla je vysoce prestižní záležitost. Pokud by se jednalo o přepravu z Havany do Rio de Janeira a zpět, samozřejmě, že bychom celou kolekci důkladně zabalili a pojistili.”

Za těchto podmínek a vzhledem k významu návštěvy jsem faxem dala povolení. Návštěva prezidenta Havla proběhla někdy v září, ale nikdy jsem nedostala žádnou zprávu o průběhu výstavy ani jakoukoliv komunikaci o navrácení kolekce.

Tím začala moje zoufalá snaha dostat cokoliv zpět. 

Z výstavy v pěti tematických celcích, jedna část nazvaná “Hold přátelství” měla pro mne význam nejen umělecký. V roce 1990 zahynula v autonehodě má nejdražší přítelkyně a talentovaná umělkyně Ferdous Akhter. Obrazy vytvořené na památku našeho přátelství jsem vystavila v jedné z předních galerií současného umění v Torontě rok po její smrti. Rovněž byly vystaveny na York universitě, kde bylo ustanoveno stipendium pro ženskou studentku v jejím jméně. Bohužel, pro mne  tato nenahraditelná práce byla vinou MZV ztracena. Ztráta nejen umělecká, kterou lze těžko vyjádřit.

Po patnácti letech neúspěšného jednání o jakoukoliv kompenzaci jediná možnost, kterou mi MZV nabídlo: nákup nové kolekce obrazů (v podstatě všechny mé zbývající obrazy), ale za čtvrtinu odhadní hodnoty ztracených obrazů a rozhodnout se do dvou dnů, aniž mně cokoliv bylo dáno písemně. Pod tímto psychologickým tlakem jsme neměla na vybranou. Buď přijmout nebo nic. Teprve pak jsem dostala kupní smlouvu a také jsem musela podepsat, že již nemám vůči MZV žádných nároků.

S radostí jsem podpořila reprezentaci České republiky ve světě, a následkem ztráty jsem ztratila důvěru a úctu k jejím reprezentantům na těch nejvyšších místech.

 Klikněte na obrázek pro sledování videa

***

Galerie Hana Mrazova ART 

Z nudy hurááá na střechu

Bývaly dny, kdy naši rodiče ve stavu nejvyššího rozhořčení vyhlásili domácí vězení. Pane jo, to byla někdy pořádná nuda! Hlavně když na obloze nebyl ani jeden mráček, za který by se sluníčko mohlo schovat, a střapaté dětské hlavy byly plné letních představ o brouzdání se prohřátou vodou „na ostrůvkách“ a skákání po rozpálených kamenech uprostřed brodu.

Ale vrátím se k domácímu vězení.

Tehdy jsme je měli s Jirkou ve stejný den. Seděli jsme jako už tolikrát na rozpálených fošnách, která na dvoře zakrývala hnojník, a přemýšleli, co podnikneme, abychom při tom neporušili nejnovější rodičovský příkaz. Poslední výprask nás ještě nepřebolel a navíc na nás bylo vidět nejen z naší kuchyně, ale i z krejčovské dílny strýce Aloise. Přesunuli jsme se po příkrých schodech na naši zahradu do stínu košaté jabloně. Odtud se dalo vylézt na střechu kůlny, která dost příkře spadala do dvora. Co takhle opatrně se doplížit po hřebeni až ke komínu, odkud bylo vidět do ulice?! To byl nápad ! Vždyť jsme tuhle cestu podnikli mockrát a bylo to bezvadné !

Viděli jsme odtud, kdo chodí po chodníku, a na protivnou paní Pimparovou, která na nás chodila žalovat, jsme házeli kousky mechu a drobečky střešních tašek, které už svoje nejlepší časy měly za sebou a o kterých tatínek čas od času říkal, že je budeme muset vyměnit, jen co na ně zbudou peníze.

Od nápadu k jeho uskutečnění jsme nikdy neměli daleko. První lezl Jirka. Měl na to právo, byl starší, byl větší a byl statečnější. A to všechno dohromady bylo zase moje štěstí. Vyškrábat se za ním na hřeben nedalo tolik práce, protože mne napůl vytáhl za ruku, a pak jsme lezli pěkně po čtyřech, aby nás tak moc nebylo zespodu vidět. Velice nám na tom záleželo, moc dobře jsme věděli, že tohle dobrodružství máme co nejpřísněji zakázáno.

A tak postupujeme jako píďalky, když mi najednou uklouzne noha a já se nezadržitelně sunu po střeše k hlubině dvorku…ááá…pomóóóc !!! Jirkóóó!!!

Byl duchapřítomný, natáhl prostě levou nohu a já se ještě stačila chytit. Jenže jsem taky něco vážila a Jirku jsem pomalu stahovala za sebou dolů po starých, mechem porostlých taškách. Držel se křečovitě už jen konečky prstů za hřeben střechy a já oběma nohama visela přes okapovou rýnu. Nevím jak, ale podařilo se mi zachytit se jedním kolenem za okap a to už jsme měli vyhráno. Když se mi podařilo získat oporu i pro druhé koleno, začala sice rýna povolovat, jenže jsem stačila udělat krůček a ještě jeden. A v té chvíli povolily tašky pod mýma nohama!

Děs! Propadla jsem se až do půlky stehen a neměla jsem vůbec čas myslet na odřené nohy, protože se kolem začal linout neuvěřitelný smrad. To prostě nebyl zápach, to byl skutečně smrad, jaký jsme ještě nezažili, i když jsme jako děti venkova byli zvyklí na ledacos.

Nebudu dál napínat. Propadla jsem se do dobře utajeného slepičího hnízda. Maminka si stěžovávala, že ty naše slepice málo nesou a několikrát přinutila tatínka, aby prolezl půdu a zjistil, kam zanášejí. Teď jsem v tom hnízdě stála já. Bůh ví, jak dlouho tam ty potvory slepice chodily snášet, protože když jsme odebrali několik vrstev nerozbitých vajec, pořád mi ten zbytek sahal vysoko nad kotníky.

Vajec byl vrchovatý vandlík a ten nebyl ledajaký! Vešlo se do něho dobrých dvacet litrů vody. Byl to na nás pohled, když jsme opatrně kráčeli po schodech s těžkým vandlíkem, já nohy obalené smradlavými záprtky a zbytky skořápek! Copak my, nám už ten smrad ani nepřišel, už jsme si zvykli, ale rodičovstvo padalo do mdlob. Nahnali nás pod pumpu na dvoře a tam mi Jirka kamarád pumpoval ledovou vodu na odřené, vaječnými zbytky okrášlené nohy.

To byl další z mála případů, kdy jsme vyvázli bez výprasku. Asi byli rodiče rádi, že náš nedobrovolný pokus o sebevraždu přinesl rodině užitek. Asi…

***

Děkuji ti tatínku!

S těmi schody do naší zahrady mám spojenu ještě další vzpomínku, docela nepříjemnou. Bylo to v zimě, když mne maminka poslala pro pár polínek uskladněných na zahradě u stěny kůlny. Schody byly příkré a úzké, sníh na nich ušlapaný. Nahoru to šlo skoro po čtyřech, ale jak se dostanu dolů? Polínek plnou náruč, pod nohy jsem si neviděla, tak nebylo divu, že mi podklouzly hned na druhém schodu. Polínka se rozletěla po dvoře jako vystřelená a já jela po zádech jako blesk.

Vypadalo to nejspíš legračně, protože za oknem strejdovy dílny jsem viděla pár rozesmátých tváří, jenže mně do smíchu nebylo. Jak jsem sebou žuchla o schodek, vyrazila jsem si dech a zůstala bezmocně ležet. Ten pocit, kdy se nemůžete nadechnout a nikdo vám nepomůže, byl hrozný. Naštěstí mne kromě škodolibého obecenstva viděl taky můj tatínek. Když mě zvedl ze země, zatřepal se mnou a buchl do zad, když jsem se zase mohla nadechnout, rozplakala jsem se úlevou a vděčností a v té chvíli jsem mu odpustila všechny výprasky, kterými mne kdy obdařil.

Děkuji ti, tatínku, žes tehdy ještě sedával u kuchyňského okna na verpánku a měl mne rád natolik, abys odhodil rozdělanou práci a utíkal mi na pomoc. Děkuji ti, žes mne, ještě maličkou školačku, vezl na kole a do kopečka jsi ani neslezl, jen abych nepřišla do školy pozdě. Děkuji ti, že jsi mne na sáňkách odvezl do čtyři kilometry vzdálené ivančické nemocnice, když jsem se z bruslení vrátila se zlomenou ručičkou. Děkuji za copánky, do kterých jsi mi každé ráno zaplétal červené mašličky. Děkuji ti za všechno a moc mne mrzí, že ti to už nemohu říct. Věřím však, že se spolu zase setkáme.

* * *

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Iva Pospíšilová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marie Zieglerové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marie-zieglerova/

Poslední motýl je nádherný film (i když specificky o násilí nacistickém, je filmem proti násilí vůbec), zajímavý i tím, že jeho producentem je Steven North a hudbu složil (na smrtelné posteli s rakovinou, zemřel před premiérou) jeho otec, Alex North (složil hudbu pro dlouhou řadu filmů, mezi nimi Spartacus a Death of a Salesman, asi patnáckrát byl navržen na Oskara a je málo lidí jeho generace, kteří neslyšeli jeho nejpopulárnější píseň, “Unchanged Melody”.) Film režíroval český režizér Karel Kachyňa a dodatečnou hudbu složil Milan Svoboda. Námětem filmu je plán nacistů vydíráním přinutit slavného francouzského mima, Antoina Moreau, aby vytvořil představení s židovskými dětmi v terezínském koncentráku, které mělo přesvědčit pozvané zástupce Červeného kříže o blahovolném a vysoce kulturním životě v této poslední štaci před cestou do plynových komor. Moreau nakonec vytvoří verzi “Hansel and Gretel”, která je otřesnou obžalobou nacistického režimu. Všichni účinkující skončí v transportu do koncentráku.

“Poslední motýl”byl  filmován v Praze ve dnech sametové revoluce. Všichni účinkující a technický personál přerušili natáčení a zúčastnili se demonstrací proti komunistickému režimu. A producent filmu “Poslední motýl”, Steven North, o tom natočil film “Gingerbread Revolution”(Perníková revoluce), ve kterém vystoupili herci, kteří hráli ve filmu “Poslední motýl”. Ale hlavně v něm vystoupili čeští studenti a herci(jedním z nich byl Josef Kemr), kteří by si všichni zasloužili Řád bílého lva. Ani ne tak jako studenti a herci, ale jako občané, kteří beze zbraní (prostě svojí vůlí, svou účastí na demonstracích a svou vírou ve svobodu) dokázali svrhnout režim, který jim čtyřicet roků vládl knutou. Jednou z nejpozoruhodnějších scén filmu je demonstrace proti režimu. Komunistický funkcionář se pokouší demonstrující převést na pravou (komunistickou) víru zesměšňováním studentů, kteří byli zmláceni komunistickou policií. Řekl něco jako, že v žádném vyspělém státě nerozhodují o tom, kdo má být prezidentem, patnáctileté děti. Zezdola masy protestujících skandují: “My nejsme děti…my nejsme děti…” Komunistický funkcionář se chvíli tvářil překvapeně, co si to ti lidi dovolují, pak to, zřejmě úplně popletený, vzdal. Nikdo se ho nedotkl, nepadlo jediné výhružné slovo pomsty, dokonce ani jediné slovo o spravedlivém trestu. Představitel francouzského mima, Tom Courtenay, který se demonstrací zúčastnil, hovořil o “sladkosti” českých lidí. O té sladkosti nevím, ale rozumím mu. Byl to krásný kompliment snu, který – jako většina snů – skoro zemřel na úbytě skutečnosti. Prvně jsem viděl, jak se masy našich lidí v těch dnech chovaly. A ověřil si, jak vysoko jejich statečnost i ukázněnost cenili přítomní cizinci. A byl jsem hluboce a radostně dojat, poprvé od mobilizace v roce 1938. Byl jsem dojat, protože po čtyřiceti letech mordování těl, ale hlavně duší, celého národa režimem, který měl absolutní moc nad životy svých poddaných, nejdříve několik (mezi těmi, kteří byli zmláceni na Národní třídě byl i můj pozdější přítel, Bohumil Hubálek), pak stovky a nakonec statisíce řeklo ne, a řekli to hlasem, který nesnesl odporu. (S bezbřehou pokorou jsem si připomněl závěr poznámek, kterými jsem 21. srpna 1968 protestoval před torontskou radnicí proti invazi armád Varšavského paktu (překlad): “Jestliže nemůžeme poslat tanky proti sovětským, alespoň se znovu zasvěťme vznešeným ideálům svobody, dožadujme se stále silnějším a neodbytnějším hlasem svobody pro všechny. Náš hlas je slyšet za železnou oponou a stále silnější echo se vrací. Přijde den, kdy toto echo nabude síly uragánu, proti kterému sovětské tanky budou bezmocné).”

Film zachytil i Václava Havla, jak odchází z vězení, jak přichází s Dubčekem do sálu, dýchajícího slávou, vítězstvím a nadějí a končí záběrem dojatého Václava Havla s první ženou Olgou na balkonu nad jásajícími zástupy. A smutně (a nechápavě) jsem si připomněl i zápis o jednání mezi Václavem Havlem a tehdejším komunistickým ministerským předsedou Ladislavem Adamcem v úřadu předsednictva vlády 5. prosince 1989. Jednání se mimo jiné zúčastnili Petr Pitthart, Jiří Křižan a Vladimír Hanzel (pokud vím, tehdejší Havlův osobní tajemník), který jednání zaznamenal a zvěčnil v knize “Zrychlený běh dějin”. Havel a jeho kolegové se snaží (necelé tři neděle po zmlácení studentů komunistickou policií) Adamce přesvědčit, aby zůstal předsedou vlády.

Hanzel: Máme to chápat, že vy nebudete…?

Adamec: Ne, nebudu. (plácnutí dlaní do stolu)

Havel: Vy nebudete ministerským předsedou?

Adamec (resolutně): Ne !!!

Havel: No, to ovšem jsme nepochopili, aspoň já teda.

Havel: Dobře, považujete teda za reálnou – já mám pocit, že řešení s tím, že vy byste byl prezidentem a Sacher předsedou vlády…

===========================================

Strašně bych si přál, aby to nebylo pravda. Stejně bych si přál, aby nebylo pravda mnohé z toho, co se stalo o dva měsíce později, při Havlově torontské návštěvě v únoru 1990.

* * *

Josef Čermák: The Last Butterfly

The General Consulate of the Czech Republic in Toronto deserves thanks for calling our attention to the screening of the film “The Last Butterfly” at this year’s , already twentieth, Toronto Jewish Film Festival. The film’s name seemed faintly familiar. Then I remembered: the name of the film reminded me of a poem of one of the talented Jewish children, who – before they took them to the camps of death – wrote verses, stories and reports (they were published in their newspaper Vedem) I read in a book published in 1995 called “Is my country a wall of ghettos?” I looked for the poem in my copy of the book, but didn’t find it there. The verse which stuck in my memory (possibly also because for its author, and equally for the huge majority of the Terezin children, it demarcated not only the past, but also the future): I didn’t see there a butterfly…(If I remember well, the last butterfly he saw there sometime in the past, was brightly yellow). A possibility, that the title of the film was inspired by the verse, was a sufficient encouragement for me to hit the street. I didn’t regret it.

The Last Butterfly is a wonderful film (even though it is specifically about the Nazi violence, it is truly a film against any violence), it is also interesting that it was produced by Steven North and the music was composed – on his deathbed – by his father, Alex North, who died from cancer before the film was released. (Alex North composed music for a great number of films, including Spartacus and Death of a Salesman and there are not many people in his generation who never heard his most popular song, The Unchanged Melody). The film was directed by Czech director, Karel Kachyna, and additional music was composed by Czech composer Milan Svoboda. It is about a Nazi plan to blackmail a famous French mime Antoine Moreau into presenting a children’s performance at Terezin, which was to deceive the visiting Red Cross delegation into believing that the Terezin concentration camp, the last stop before the children were transported to the gas chambers, was a benign place with a highly cultured environment. Moreau in the end creates an extraordinary version of “Hansel and Gretel”, based on the book of the same name by Canadian author Michael Jacot, which is a powerful indictment of the Nazi regime. Everyone participating in the performance ends on the train to the concentration camp.

The Last Butterfly was shot in Prague during the Velvet revolution. The entire cast and crew of the film had staged a walk-out to join the revolution which inspired the producer of “The Last Butterfly” to make a film about the Velvet Revolution, and name it “The Gingerbread Revolution”. The cast in the two films was much the same. With one major difference: the main actors in the ”Gingerbread Revolution” were Czech students and actors (one of them was Josef Kemr) and they did not act – they lived their parts. All of them deserve the highest Czech decoration, the Order of White Lion, as citizens who – without weapons (their weapons were their will, their participation in the demonstrations, and their faith that freedom must prevail) – succeeded in bringing down a regime, which for forty years ruled them with a whip of fear. One of the most compelling scenes in the film is a demonstration, during which a Communist leader tries to persuade the crowd of the correctness of the party line by ridiculing the students who few days earlier were beaten up by the Communist police: no developed country can let 15 years old children decide who should be the president of the country…From bellow,  the masses chant: “We are no children…we are no children…” The Communist leader looks confused as if he couldn’t fathom the audacity of the people to contradict him, and then, utterly bewildered, gives up. No one touched him, not one threatening word, not even a single word about just punishment, marred the occasion. The actor who in “The Last Butterfly” played the mime Moreau, Tom Courtenay, spoke about “sweetness” of the Czech people. I don’t know about sweetness, but I know what he means. It was a lovely compliment to a dream, which – as most dreams – subsequently almost died from the decease of reality. This was the first time I really saw how our people behaved in those pregnant days. The film also confirmed how highly their courage and their discipline was valued by foreign observers. And I was –for the first time since the mobilization in the fall of 1938 – profoundly and joyously moved. I was moved, because after 40 years of ravaging the bodies, but even more the soul of the nation by a regime, which had almost absolute power over the lives of its subjects, at first a few (among them those beaten up by the police at the Národní třída, including my later friend, Bohumil Hubálek), then hundreds and in the end hundreds of thousands said No, and said it in a voice which couldn’t be denied. (I recalled – with humility without end – the concluding sentences of my remarks in front of the Toronto City Hall, protesting the invasion of the Warsaw Pact armies: “If we cannot send our tanks against the Soviet tanks, let us at least rededicate ourselves to the high ideals of liberty, let us demand with an ever stronger and  more persistent voice freedom for all. For our voice is heard behind the Iron Curtain, and an ever stronger echo is coming back. One day that echo will gather the force of a hurricane, against which Soviet tanks shall not prevail.”

The Gingerbread Revolution shows Václav Havel leaving prison, then entering – with Dubček a hall, emanating glory, victory and hope, and ending with a shot of profoundly moved Havel and his first wife Olga on a balcony above the rejoicing throng. I recalled – sadly and uncomprehendingly – a record of negotiations between Havel and the then Communist Prime Minister, Ladislav Adamec, at the cabinet’s office on December 5, 1989. Also present were Petr Pitthart, Jiří Křižan and Vladimír Hanzel (I believe Havel’s personal secretary) who recorded the negotiations and immortalized them in his book “The accelerated beat of history”. Havel and his colleagues are trying (not quite three weeks after several students were beaten up by Communist police) to persuade Adamec to continue as the prime minister.

Hanzel: Should we take it that you won’t…?

Adamec. No. I won’t. (hits the table with his fist)

Havel: You won’t be the prime minister?

Adamec (resolutely): No !!!

Havel: Well, then we didn’t grasp it, at least I didn’t.

Havel: Allright, would you then see as real – I have a feeling, that the solution might be that you would be president and Sacher  prime minister…

————————————————————

I would desperately wish to believe that it wasn’t so. And I would equally wish to believe that some of the things that happened a couple of months later during Havel’ s Toronto visit, didn’t happen either.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Všechny druhy umění jsou od počátků člověčí existence a civilizace součástí lidské kultury. Mezi nimi je krásná literatura, což je souhrnným označením pro prózu a poesii. K jeho tvorbě je potřeba dovednosti, talentu, životních zkušeností, vzdělání a pracovní kázně. Tvořivost, individualita a originalita jsou součástmi uměleckých děl. Lidé „moderní“ doby, charakterizované spěchem, honbou za ziskem a komerčností,  tráví málo času čtením knih. Chtějí od všeho koncentrát. Vstřebat vše rychle. Vymlouvají se na nedostatek času, který většinou později promarní v nedůležitých činnostech. A poezie je právě literární zkratkou. Je to zhuštěná až symbolická zkušenost života, hlavních znaků jeho krásy, střetů dobra a zla a nekonečného úsilí člověka o pochopení smyslu žití.

Redakce CF com Plus

***

Prostituce

Nejstarší to výdělečné řemeslo. Biliony vynáší a vyneslo.
Prodávat se všechno chtělo, proč ne tedy lidské tělo.
Když zaplatíš dé pé há, smaže se i nevěra.
Čistá láska stojí sice výše, podlehla však také lidské pýše.
Lidské tělo, to je zvláštní zboží. Na stokrát je prodáš v cizím loži.
Schopná, krásná prostitutka váží víc, než desítka lživých koalic.
Prostituce není žádná tutti. Vždycky je jen sólem mezi prostituty.

===

Učení a chléb

Učil jsem se, učím dosud.
Nezměnil jsem přec svůj osud.
Neplatí moc rozum, talent,
když v rozsahu nebývalém
nejvíc platí prachy, moc a sláva.
Toho se mi, ale nedostává.
Ke štěstí však nejsou potřeba.
To spíš rodina, přátelé a čest
a poctivě  vydělat na chleba.

===

Čekání

Musela by to být náhoda, aby sestrami byly demokracie a svoboda.
Známe Řecko, Řím a Ameriku. Bývalo to k pláči, někdy k smíchu.
Bohatí vedli diskuse. Chudáky měli k obsluze.
Svobodní byli bohatí a chudí téměř nahatí.
Ve všem svoboda být nemůže. Silný slabšího vždy přemůže.
Když chce mít víc než ten druhý, vyráží pak na své druhy.
Sen, který má pouze děcko, že je za námi už všecko.
Ano, jsou to ideály, touhy, vize víra, naděje jež neumírá.
Srdce ve vesmírech duší – lásku, dobro, spravedlnost tuší.
Je to proces protikladů, bojů chudých s pány hradů.
Štěstí ale nezná hranice. Kdopak ví, kde je ho nejvíce.
V hlavách bohů nebo člověka? Kdo v něj věří, ten se načeká.

===

Kdo s koho

Správná politika musí přebít banky, trhy.
Jinak vezmeme směr všichni na krchovy.
V čem spočívá prapodstata hříchu?
Když bankéři dělaj  politiku.
Nemůže vždy platit na při, že kdo šetří, ten má za tři.
Neplatí to ani v škrtech Kalouska a Nečase.
Vyměnit a zastavit je na čase.
Řeční, přesvědčují, že to tak být musí.
Chudým chleba, poslancům pečínku husí.
Probuďme se z letargie. Jen nadávat nestačí!
Negativní emoce nezmění svět v jinačí!

***

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Dubského:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-dubsky/

„Dobrý den,“ pozdravil a, i když se na ni usmíval, přesto vypadala poněkud vyjeveně a on si až později uvědomil, že je sám celý potřísněný od krve, což byla skutečnost, kterou v těchto chvílích již dávno pustil k vodě.

„Nestalo se vám nic?“ snažila se zakrýt své rozpaky, „vypadáte, jako byste se poranil…“

„Aha,“ uvědomil si Emil pravý stav věci, „no, to ta havárie kousek odsud,“ poznamenal nevýrazně a zahleděl se na svoje znehodnocené oblečení, kde zasychala nepatrná část oné dámy, kterou vytahoval z poničeného auta. „Jedna paní se tam škaredě poranila při nehodě a já ji pomohl ošetřovat… to nic, to se vypere,“ dodal, i když moc dobře věděl, že nevypere, ale neměl ve zvyku z problémů dělat pomník. „Myslel jsem si, že bych vám pomohl s tou nákupní taškou. Nezlobte se, ale vypadá to, že vám již schází dech,“ řekl a cítil, jak se opět dostává do toho svého pravého opojení, které mu tolik chybělo.

„A co ta vaše tvář?“ zeptala se starostlivě.

„Co je s ní?“ nechápal Emil.

„No… máte na ní taky krev…“ poznamenala váhavě.

„Vidíte, to ani nevím,“ přiznal se Emil. „Proto jste se mě polekala,“ usmál se, protože nyní již chápal pravý stav věcí.

„To nic, to nic,“ uklidňovala ho stará paní, „já poznám dobrého člověka, i když je celý od krve,“ usmála se na něj. „Ale když už jste se nabídl, byla bych hloupá, kdybych vás odmítla,“ dodala a ochotně mu předala svoje břímě.

Emil tašku uchopil a nečekaně se sám pod tíhou prohnul.

„Teda všechna čest, paní, ale na svůj věk máte ještě slušnou páru,“ poznamenal uznale, „mohl bych vědět, do které výkupny barevných kovů máte namířeno?“ žertoval.

„To jsou brambory synku,“ smála se a na své okolí vycenila svůj falešný chrup, který jí nebývale slušel. „A taky zavařeniny… ale tíha to opravdu je,“ přiznala bábinka. „Ale už jenom dvě ulice a budu doma,“ pravila a v jejích očích Emil spatřil takovou zvláštní, hlubokou moudrost, která byla čipernější než on sám, vůbec nebyla unavená léty, ba naopak, byla dokonale ve střehu.

Emil šel zvolna, aby stařenku příliš nezadýchal, ale zdálo se, že jí chůze nečiní žádné problémy.

-Každý má to svoje stáří jinačí,- pomyslel si Emil, -někdo neví ani, co se kolem něj děje, a někdo se umí těšit na nový den až do konce…-

„Vidíte támhle ten vchod?“ ukazovala paní před sebe a Emil mžoural slepě proti ostrým slunečním paprskům, ale neviděl nic. „Jak je ten barevný plakát,“ dodala.

„Vy ho vidíte?“ nehraně se podivil.

„Copak do dálky, to já vidím jako orel!“ pochlubila se stařenka. „Na čtení to už je horší, to mám doma brýle,“ dodala.

„A jestli to není tajemství, mohl bych vědět, kolik vám je let?“ zajímal se Emil.

„Tajemství to určitě není, sedmasedmdesát,“ usmála se provinile, jakoby udělala něco, co se nesmí.

„No pane jo,“ pokýval Emil uznale hlavou. „Takové stáří nemůže být nepříjemné,“ dodal s úsměvem.

„Nestěžuji si,“ souhlasila s ním stará paní, „mnozí jsou na tom daleko hůře,“ řekla, na chvíli se odmlčela, jakoby váhala, jestli to, co má na jazyku, má vůbec vyslovit, a nakonec pravila: „Protože žili hříšným životem.“

„Myslíte?“ pousmál se Emil Zelený. „To by tady všude okolo bylo více hříšníků než dobrých lidí. To se mně nezdá,“ zapochyboval.

„No víte, ony ty hříchy nemusejí být ani vidět. Stačí pouze špatně myslet a ono to vyjde nastejno, nemusíte zrovna nic krást nebo ničit. Nosíte si tu svoji zkázu s sebou pěkně celý život v duši a ani o tom nevíte… a ona vás časem začne pomalu a potichu posílat do pekel. A až to konečně zjistíte, je už pozdě a nemáte dost síly, abyste proti tomu něco udělal. Já bych vám, pane, mohla o takových lidech vyprávět celé romány. Co já všechno zažila,“ pokyvovala smutně hlavou, „nejednou jsem byla přesvědčená, že už ten život nebude mít nikdy to svoje kouzlo… a vidíte, má. Čas zhojí všechnu bolest… i tu nejpalčivější,“ řekla a odněkud vylovila malý, cinkající svazek klíčů.

„Tak, kam vám to břímě mám položit?“ zeptal se vesele Emil, opět naplněný tím kouzelným, hřejivým pocitem, který jej dokázal vybičovat.

„Přece nedáte starý ženský košem a necháte se pozvat alespoň na čaj,“ mrkla na něj spiklenecky stará paní.

„No, nikam sice nespěchám,“ zaváhal a nerozhodně přešlapoval u domovních dveří.

„Snad se mě nebojíte?“ podivila se stařenka a to zřejmě rozhodlo a Emil vykročil do tmavé chodby starého třípatrového cihlového domu, jehož vnitřnosti páchly zatuchlinou.

Emil Zelený, již s omytým obličejem, seděl v jakési velké, prosvětlené kuchyni s nejméně čtyřmetrovým stropem a díval se na tu výšku s podivem.

„Není vám tady zima?“ zeptal se po chvíli. „Je to jako na nějakém zámku,“ usmál se a rychle dodal: „Myslím tím tu velikost,“ a výmluvně kolem sebe rozhazoval pažemi.

„Člověk si zvykne na všechno,“ řekla a Emil viděl, jak se odněkud vynořila veliká kočka a otřela se staré paní mručivě o nohy, potom se protáhla a líně zase odešla někam do vedlejší místnosti.

Stará paní donesla dva šálky čaje, postavila je na stůl a potom vzala z kuchyňské linky malou hliníkovou krabičku a odklopila víko. Na Emila se z ní usmívalo úhledně seřazené cukroví.

„Poslužte si,“ pobídla Emila a posadila se naproti němu.

Díval se na odkryté tajemství, v očích měl poznání krásy a v ústech vymyšlenou chuť, která byla dokonalá, a proto raději pohlédl na starou paní, aby se ujistil, jestli to skutečně myslí vážně.

„No víte,“ na malý okamžik zaváhal, „vzhledem k tomu, že jíst musí každý, tak se budu snažit z této povinnosti učinit zážitek,“ špitl a nesměle si do svých prstů přivlastnil jeden voňavý kousek a strčil jej do úst. „Děkuji,“ dodal těsně před tím, než se jeho jazyk dotkl něčeho méně nadýchaného, než je mráček na obloze.

„Vy asi nemáte moc rád špatné věci, že?“ zeptala se ho stařenka a upřeně na něj hleděla. „Nebojte se, nemusíte vůbec nic říkat, já to na vás vidím a co už uniklo mým očím, to dozajista pocítím duší… jde to většinou samo, ale nesmíte tomu nijak bránit,“ dodala s úsměvem. „To kdyby se lidé naučili, to by bylo teprve lásky… ale je nás moc a v tom je asi ten problém. Musíme se zase sami nějakým způsobem vybít,“ řekla a v Emilovi onen kousek cukroví zesklovatěl a měl velké potíže, aby ho vůbec dokázal polknout.

„Proč myslíte?“ zeptal se tiše.

„Copak je to v tomto světě poprvé? Já už to, chlapče, jednou zažila a věřte mně, podruhé už bych asi neměla sílu vstávat z mrtvých a znovu se stavět na nohy. O něco už zestárly a dnešní doba stáří nepřeje. Dělá všechno pro to, aby vymizelo… i ti, co tohle vymysleli, jestli se toho dožijí, budou sami na sobě vidět, k jakému nesmyslu dospěli. Dobře jim tak, já to vydržím, ovšem s nimi, tím si tak jistá nejsem, protože oni nemuseli chodit každé ráno tři kilometry přes pole do školy, je tam vozili rodiče autem, oni nevědí, co to je láska, kterou může přinášet víra v Boha, protože nikdy neměli hodiny katechismu, kde děti zbytečně nevyrušovaly, ale naopak hltaly velebníčkova slova a snažily se být, společně s ostatními svatými, přímo u toho. Víte, chlapče, jsem stará bába, to ano, ale já si nestěžuji, jenom to, prosím pěkně, podotýkám a ten, kdo si celý život na něco stěžuje, ten může čekat pouze to, že jednoho dne podlehne vlastním výmyslům. A víte, co si o něm myslím? Že si to zaslouží! Protože bylo pro něj životu škoda!“ zdůraznila a pozdvihla ukazovák pravé ruky až někam nad svoji prošedivělou hlavu.

Dívali se navzájem do očí a mlčeli, Emila se zmocňovaly jakési neviditelné paže, nebo co to vlastně bylo, jenom věděl, že ta bábinka musí být učiněná kouzelnice, protože když mluvila, pociťoval naprostý klid, něco, co mu bylo neustále odpíráno, protože se snažil sám vždy splnit vše, co někomu na očích uviděl a najednou byl zaplaven něčím podobným od někoho zcela neznámého, od koho by to navíc ani v nejmenším nečekal.

„Máte otevřené srdce,“ usmála se, „ale to víte sám nejlíp. Je vás ovšem takových hodně málo… a ta úplně nová generace, ta, co jsou prozatím batolata, nebo ještě nenarození, ti už nepoznají skoro nic. Nevím, proč jsem si tak jistá, ale vypadá to tak… nebojte se chlapče, vám tohle nehrozí!“ zvýraznila hlasem i svýma vrásčitýma očima, které mu pojednou připadaly jako dvě hluboké, modré studánky, v kterých snad jejich hladinu tvořila úžasná, živá voda.

Emil se jí díval do tváře a odněkud zevnitř, se mu začínala v očích rosit zvláštní slabost, měl nutkavý pocit pláče a bál se mu poddat. Ta paní, co seděla přímo naproti němu, tak ta kráčela rovnými kroky do nebe a on hledal nějaká slova, aby jí to řekl, ale po chvíli to zcela vzdal, protože si uvědomil, že jí to nikdo říkat nemusí, protože ona to sama ví… její pohled to prozrazoval.

Najednou, ani nevěděl, proč ho to napadlo, spatřil Zemi, kolem které je dokola postavené lešení.

-Potřebuje nutně opravu,- řekl si sám pro sebe, -takovou novou fasádu, jak by řekli páni zedníci. Je příliš zanesená naším potem a ničemnostmi, snaží se vybuchnout a raději to před námi skrývá, protože si není jistá, zdali bychom jí to nechtěli nějak překazit!-

Všemocný úsměv bábinky, ho opět navrátil ke kuchyňskému stolu.

„Ukažte mně pravou ruku,“ řekla a sáhla někam za sebe, kde měla položené brýle.

Emil, který se cítil jako u vytržení, na malý okamžik zaváhal, ale dlouho to nevydržel a natáhl před sebe svoji dlaň.

„Výborně,“ usmála se stařenka a přisedla si o něco blíže a dlouze se na ni zadívala.

„Víte,“ řekla po chvíli dramatického ticha, „čáry v dlani, to je to samé jako popsaná stránka papíru, která vypráví o vlastním životě. Je to takový životopis, s kterým už se každý narodí… vaše dlaň není příliš silná, nejste zřejmě fyzicky příliš zdatný, to není však na škodu. Vaše největší síla je v duševním pohledu,“ řekla tiše a sledovala jeho kůži, která se mu začínala nervozitou potit.

„A to jste se dozvěděla jak?“ zeptal se Emil.

„Máte delší prsty, než dlaň,“ odvětila a mile se na Emila usmála. „Vám se bude dobře držet hůl,“ dodala.

„Hůl?“ podivil se, „proč zrovna hůl?“

„Protože tady,“ a poklepala mu na střed dlaně ukazovákem druhé ruky, „tady máte významný bod, který by měl zobrazovat vaše srdce. Je velice důležitý a znavení lidé většinou pookřejí, když jím stisknou hůl, nebo nějakou jinou sukovici a méně se unaví. Proto se z ní stala módní záležitost, i když ten pravý důvod již zná jen málokdo a spíše je to už jenom ozdoba, i když magický tvar její hlavy měl chránit nositele před škodlivou energií, zvláště, byl-li nošen před sebou. Kříž se zase stavěl mezi člověka zbožného a ďábla. Vidíte,“ řekla a přejela nehtem ukazováku po jeho linii, táhnoucí se od palce nahoru k ukazováku. „Tak tohle je linie čáry délky života,“ a zároveň se mu zadívala do jeho očí. „Vypadá to, že z tohoto světa spěchat rozhodně nebudete… a to je snad jenom dobře,“ opět se usmála. „Takových lidí by tato Země potřebovala o dost více, ale spokojme se i s tím málem.“

Emil se díval na svoji dlaň, kde se táhlo jakési podivné koryto, kterého si nikdy pořádně nevšímal. Téměř se mu zdálo, že v ní pulsuje jakýsi nový život a přesně jak to tady ta stará paní říkala, cítil z ní skutečnou sílu, jenom to chtělo se na ni pozorněji soustředit, ale byla to pravda.

„Tahle linie,“ a přejela ukazovákem na prostřední výrazné čáře, „ta by nám měla ukazovat, co toho nosíte v hlavě, jinými slovy, jak jste chytrý… a není to také zlé,“ usmála se. „Ale života máte v sobě o něco více,“ pokyvovala hlavou, „no a tahle nahoře, to je čára emocí. Jak by řekl moderní člověk, je to hranice nasrání, ha, ha“ zasmála se zcela nečekaně a téměř mu tím vyrazila úplně dech, protože něco takového od své hostitelky rozhodně neočekával.

Jenom užasle zíral na svoji ruku a nebyl schopen jediného slova.

„Proč vy se tak snažíte? Neříkejte nic,“ rychle ho zarazila, když spatřila, že se nadechuje k odpovědi. „Vidím to na vás. Vy to doopravdy děláte z přesvědčení, není v tom nic, čím byste se chtěl nějak zviditelnit… jste šťastný člověk a budete ještě šťastnější, protože si tento otisk své duše vezmete do svého dalšího života jako malý dárek, který vám položí do kolébky vedle hlavičky vaše sudičky. Spějete k něčemu krásnému, hodnotnému, kde je mnoho radosti a lásky… a jestli vám mohu poradit, držte se toho. Možná si řeknete, stará bába, víc toho nakecá než udělá, ale věřte mně, je to pravda… Když se tak na vás, milý pane, dívám, myslím si, že se vám bude hodně těžko umírat…“ řekla tichým, ale pevným hlasem stará paní.

„A co vy? Vy se smrti nebojíte?“ zeptal se jí Emil opatrně.

„Kdepak synku,“ usmála se odhodlaně. „Já už se stačila s životem poprat tolikrát, že ji přivítám docela ráda. Mě už vystrašit nemůže,“ pokyvovala hlavou.

„Já vím,“ připustil Emil, „to říká mnoho lidí, ale až jí pohlédne jednoho dne opravdu do tváře… myslíte, že svých slov nebudete litovat?“

„Nebudu synku, nebojte se. Život už je takový, že vás na to připraví sám… jistě, existuje mnoho výjimek, úrazy, násilnosti, které také člověk nemůže dopředu tušit, to jistě, ale pokud ke mně přijde obyčejnou, přirozenou cestou, podám jí svoji ruku dobrovolně.“

„Vy jste šťastná žena,“ usmál se Emil Zelený.

„Že se nebojím smrti?“ podivila se stařenka.

„To ne,“ rychle dodal Emil, „ale umíte se dívat na svět s láskou…“

„Ale to je to jediné, co mně na tomhle světě zůstalo,“ řekla tiše. „Nejtěžší bylo, když jsem pochovala před třemi roky svého jediného syna. To jsem už žít nechtěla, ale vidíte, i to přebolelo a já tady nyní čekám, až budu moci odejít za ním a připadá mně to, že to ta mrcha studená dělá naschvál a nechává mě tady přesčas. Ale já se dočkám, nic netrvá věčně,“ dodala a vzala si jeden sladký kousek cukroví.

Pokračování

***

Ilustrace pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Vladimíra Korbičky:
ttp://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-korbicka/

Zprvu jsem měla od pana Kolaříka zákaz vstoupit do jejich hospůdky U Rudého klokana, do útulného místního pubu, kam chodí na pivo po úmorném a horkém dni upocení farmáři v kovbojských kloboucích a nadávají, že jim není povoleno v hospodě vypalovat si zobáčky. Stěny jsou olepené vyšisovanými fotkami rybářů s obrovskými úlovky, místními fotbalovými týmy a kdejakými trofejemi. Farmáři líně postávají u baru a kolem kulatých stolků a tlachají, neboť i stěny mají uši jen pro chlapské řeči. Pípy jsou obalené ledem, pivo z nich teče do ledových sklenic. Že tahle oáza klidu je vstřícná jen pánům, pro jejich psychoterapii či co a že není vhodná pro dámy, to je nabíledni, neboť dámská přítomnost by inhibitovala volnou, často drsnou chlapskou mluvu. Ale pro tentokrát, když jsem dostala od náčelníka Ivana Kolaříka povolení, jsem vstoupila, posadila se k jeho stolku a při pivním moku od protinožců jsem zcela propadla jeho vtipnému, maličko nadnesenému toku řeči. Začal s tím, jak jako poměrně mladý muž sedí v letadle a dává sbohem své rodné zemi a míří přes oceán do Austrálie.

***

Jaký je to pocit setřít slzu a vyhlížet z letadla svůj nový domov?

Hm…, Martičko, dovolte, abych si nejprve prolil vyprahlé hrdlo tímto strašně přechlazeným místním mokem, který je podle mého ledový hlavně proto, abychom my fachšmejkři nepoznali, co hrozného do sebe lejeme… Jo, a ty nadávky farmářů neposlouchejte, protože byste se asi musela červenat. Avšak vraťme se k vaší otázce.

Abych se přiznal, slzu jsem v 68 roce při výhledu z letadla neutíral. Měl jsem totiž jiné starosti. Byl to tenkrát můj vůbec první let v životě a navíc první let letadla VC10 do Austrálie. A tak místo proudu slz jsem spíše koukal, jak daleko je to na toaletu, protože jsem se chvěl, že to spadne a to mělo neblahý vliv na moje vnitřnosti. Naštěstí a k mojí ohromné úlevě jsme ten nekonečný let ve zdraví přežili a já se ocitnul v mé nové zemi, kterou jsem si za toho slunného rána, kdy jsme přistáli v Sydney, okamžitě zamiloval a bez řečí přijal za svůj nový domov. A musím se přiznat, že od té doby se ze mne stal odrodilec. Čili člověk, který je hrdý na Austrálii a který nějakým zvláštním, pro mnohé lidi asi nepochopitelným důvodem, rodnou zemi neoplakával. Nyní jsem v Austrálii již 44 let. V Česku jsem se sice narodil, ale když vezmete v úvahu, že si zhruba pamatujete věci od řekněme pěti let, a já utekl, když mi bylo 22 let, tak jsem měl nějakých 17 let, abych si utvořil opravdu silný citový vztah k této zemi. Ta léta byla však naplněná buzerací téměř na každém kroku mého života. Takže kromě příjemných chvil strávených v rodinném kruhu a s kamarády nebylo prakticky nic, co by mne hluboce poutalo k Česku.

Austrálie nás přivítala s otevřenou náručí a poskytla nám neuvěřitelnou pomoc a životní možnosti. Navíc je to země se zakořeněnou demokracií a smyslem pro fair play. Proto jsem jí přijal bez výhrad a jsem pyšný na to, že si mohu říkat, že jsem Australan.

Můj vztah k Česku se však také poslední dobou změnil. Zvláště od mojí loňské návštěvy, kdy jsem si uvědomil, jak velice kulturní národ jsme. A jaký mají Češi smysl pro humor. Což je mi obzvláště sympatické. Se změnou mého smýšlení přišlo i to, že nyní celkem hrdě prohlašuji, že jsem původem Čech. Kdo byl v Praze, tak závidí. Tak, tak to nějak se mnou je.Teď se však po tak dlouhé odpovědi musím napít a slibuji, že příští budou mnohem kratší.

Když jste se rozhodl pro Austrálii, jaký jste měl názor na bouřlivou historii Angličanů po objevení tohoto kontinentu?

Po pravdě řečeno, žádný. Asi jsem byl na nějaké hlubší uvažování ohledně dopadu kolonizátorů na tuto zemi příliš mladý. Faktem je, že osídlení Austrálie bylo spojeno s násilím a pokořením původního obyvatelstva. Je to velká černá skvrna na historii Austrálie, jizva, která se dodnes nezacelila. Teprve před nedávnem se tehdejší ministerský předseda Kevin Rudd oficiálně v parlamentu Aboridžinům omluvil za všechno, co bylo v historii na domorodcích napácháno. Trvalo to pěknou dobu a věřila byste tomu, že dodnes mnoho lidí s touto omluvou nesouhlasí. Stačí si však připomenout, že kolonizátoři vyhladili Aboridžince z povrchu Tasmánie. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že se jednalo o kulturní genocidu. Takže Angláni nemají být na co hrdi.

Každý se vás jistě ptá na začátky, ale já se domnívám, že všechny začátky emigrantů jsou si podobné, proto se vás zeptám jinak. Nestýskalo se vám, a jak dlouho to trvalo?

Samozřejmě, že se mi zpočátku stýskalo. Hlavně po rodičích a kamarádech. Výčitky svědomí, že jsem opustil milované rodiče, mně dlouho nedávaly spát. Teprve když člověk uzraje a stane se sám rodičem, tak si plně uvědomí dopad svého jednání. Máma s tátou mi můj žal usnadnili tím, že mne v rozhodnutí odejít plně podpořili. Požehnali mně, což bylo něco úžasného. Proto jsem jim v duchu tenkrát také slíbil, že v emigraci něco dokážu, aby na mne byli hrdi. Jinak úsilí zakotvit v nové zemi bylo tak intenzivní, že nebyl čas na nějaké stýskání.

Austrálie je země extrémů a paradoxů. Jak na vás působila spalující poušť, skalnaté australské Alpy a tropické pralesy.

Divokou a nespoutanou australskou krajinu miluji. Je to opravdu neobyčejná a neobyčejně krásná země. I poušť, nad kterou se tetelí horký vzduch, má svůj půvab. Vnitrozemí hýří barvami, mezi kterými převládají okry, které snad jenom aboridžinští umělci dovedou mistrně zachytit na svých plátnech. Australská krajina s nekonečně průzračným nebem posetým hvězdami, kterým vévodí Jižní kříž, vzbuzují v člověku hluboké spirituální emoce.

Miluji australské pobřeží s burácejícím oceánem, neposkvrněnými, nekonečnými, zlatými plážemi bez lidí, kde člověk může chodit hodiny nikým nerušen, pohroužen ve vlastní myšlenky.

Turisté obyčejně přirovnávají australská města k veliké botanické zahradě. Jsou unešeni průzračným vzduchem a ostrými barvami. Plně souhlasím. A proto nesnáším lidi, kteří si přírody neváží, odhazují odpadky a neumí se v přírodě chovat. Bohužel se zdá, že je těchto lidí stále více a je hrozné, že i na celkem osamělém místě najdete flašku od piva nebo Coca Coly.

Jistě jste byl v Sydney v opeře. Není to zážitek na celý život? I třeba projít se po mostě zvaném „ramínko na šaty“ a vidět ten zázrak architekta Utzona na vlastní oči.

Vůbec Sydney jako taková je díky svojí poloze snad jedno z nejkrásnějších měst na světě. Všemu vévodí slavná opera a to „ramínko na šaty,“ sydneyský most. Přidejte k tomu příjemné klima a máte recept pro ráj. Bohužel však díky lidské civilizaci má Sydney od ráje čím více tím dále. Když má každý nejméně dvě auta, tak si představte, jak to na silnicích asi vypadá. Kromě toho se noví přistěhovalci převážně usazují v Sydney a v Melbourne, infrastruktura s tímto náporem civilizace nestačí držet krok, a tak nastává veliký chaos a bordel. Nová generace to bude muset nějakým způsobem vyřešit.

V nové vlasti jste se vypracoval až na policejního ředitele, který měl na starosti zlepšení vztahů mezi policií a etnickými menšinami. Za svou práci jste dostal i jedno z nejvyšších australských vyznamenání. Tu práci jste musel milovat, podělte se s námi o své zážitky.

No tak na to by ani nestačily stránky CzechFolksu PLUS. Stačí snad říct, že to byla práce silně uspokojující, protože to byla práce ryze průkopnická, která se odrazila ve zlepšených vztazích mezi policií a menšinami. Když si uvědomíme, že tisíce a tisíce přistěhovalců přichází ze zemí, kde jsou policií potlačována jakákoliv lidská práva, kde se lidé policie bojí, policii nenávidí a s policií nespolupracují, tak je nabíledni, jak těžký úkol je pro policii v demokratické zemi jako je Austrálie získat důvěru přistěhovalců. Australský policejní systém totiž spočívá v úzké spolupráci mezi obyvatelstvem a policií. Pakliže spolupráce neexistuje nebo je sporadická, vyšetřování zločinné činnosti je nesmírně obtížné. Proto dá rozum, že se policie musí snažit pečlivě promyšlenými strategiemi získat tuto nezbytnou důvěru obyvatelstva. No a já měl za úkol nejprve ve státě Victoria a později v celé Austrálii toto uskutečnit.

Během služební činnosti jsem měl možnost jako držitel vysoce prestižního stipendia Winstona Churchilla působit u elitních policejních organizací v USA, Kanadě, Velké Británii, Německu a Nizozemsku. Zde jsem nejenom viděl, jak podobným způsobem jako my v Austrálii tyto země přistupují k menšinovým otázkám, ale jak jsme díky naší práci v mnohém před nimi. Lidé toto často mylně slučují se strategiemi poplatnými multikulturalismu. Znovu podotýkám, že policie své strategie ohledně menšin plánuje právě jako profesionální odezvu na dopad přistěhovalectví a multikulturalismu. Například to, že se snažíte mít v řadách policie příslušníky menšin, nemá naprosto nic zajedno s politickou korektností nebo multikulturalismem. Je to logická snaha policie zlepšit služby obyvatelstvu, které je kulturně, nábožensky a jazykově rozmanité. A tak to je prakticky se vším, co policie v této oblasti podniká.

Jinak jsem dost historek z policejního života, doufám že humorně, popsal ve svých fejetonech, které si čtenáři mohou přečíst buď na těchto stránkách, nebo v Pozitivních novinách. 

Aboriginové jsou pro nás do jisté míry tabu. Můžete nám poodhrnout roušku, jestliže jste se s nimi setkal?

No já raději ani žádnou roušku poodhrnovat nebudu. Jedná se totiž o nesmírně složitou problematiku, kterou se léta letoucí zabývají jiní experti, než jsem já. Zmíním se jenom pár slovy o tom, že díky svému privilegovanému postavení jsem měl možnost navštívit aboridžinské komunity, kam se bílá tvář stěží dostane, protože má přístup zakázaný. Tyto návštěvy se mne hluboce dotkly. Člověku se sevře srdce, když vidí, v jak neuvěřitelně nuzných a primitivních podmínkách tito původní obyvatelé v buši žijí. Za mnohé můžeme my, civilizovaní, bílí lidé. Hlavně si můžeme pogratulovat za to, že jsme domorodce naučili pít alkohol. Díky alkoholu, který domorodci špatně snášejí, jsou to bohužel zdecimovaní lidé. Jejich chatrné chýše v buši jsou obklopené haldami plechovek od piva a různých odpadků. Je to smutný pohled. Nechci samozřejmě generalizovat. Například aboridžinské komunity, kde je alkohol zakázán, jsou úplně jiné. Sice také celkem primitivní, ale mnohem lépe upravené a mnohem čistější.

Problémy Aboridžinců se zabývá mnoho jak státních tak soukromých institucí, a nikdo je v podstatě nedovede vyřešit. Já se rozhodně nepovažuji za znalce jejich kultury ani si nevyhrazuji právo komentovat jejich život a problémy. Aboridžinci díky své ojedinělé problematice také nespadali pod moji kompetenci na policii. To, že ve vysoce civilizované, bohaté zemi jako je Austrálie mohou vůbec existovat obyvatelé, jejichž životní úroveň, nemoci a délka života jsou nesrovnatelné se zbytkem obyvatelstva, je neuvěřitelné.

Je mi známo, že milujete projížďky na kole a píšete mistrovská dílka pro zasmání. Je pro vás Jižní kříž totéž co pro nás Polárka?

Kolo je moje celoživotní záliba. Vojnu jsem prožil ve dresu Dukly a i zde jsem se pokoušel o úspěchy mezi profíky. Leč marně. Na kole jezdím dnes a denně navzdory tomu, že mne bolí zadek a vůbec celé tělo. Někdo mně jednou poradil, že procházkou nebo jízdou na kole člověk zapomene na hříšné myšlenky, a tak když na mne přijde velký cit, tak než abych se před ženou Máňou ponižoval žebrotou a škemráním, raději skočím do sedla a touhy rozjezdím, protože z vyjížděk přijedu vyčerpán a zralý tak na pár pivek, spršku a pelech.

Jižní kříž vévodí naší obloze a je to jedno z mála souhvězdí, které okamžitě poznám. Hruď se mi dme pýchou, když jej vidím třepotat se na naší vlajce, když naši sportovci stojí na bedně a přebírají medaile za svoje výkony.

Bývá ve vaší hospůdce jedním ze štamgastů nějaký rudý klokan? Čím se klokani vyznačují?

Náš symbol se vyznačuje především neuvěřitelně obrovským množstvím. Farmáři klokany nemají v oblibě, protože jim žerou úrodu. Asi dva miliony se jich odstřeluje ročně, aby se vůbec mohla kontrolovat jejich čísla. Jsou to vačnatci moc rozkošní, rádi se množí a maminkám z vaků koukají ještě rozkošnější klokánci. Osobně nerad náš národní symbol jím, ale jelikož nemá žádný cholesterol, tak se také někdy na něj s chutí vrhnu. Veliký táta klokan je svou výškou a sílou hrozivý a je dobré se mu nepostavit do cesty. Jedním kopnutím vám může rozpárat břicho a pustíte zelenou vodu. A kdo se chce ráno probudit mrtvej, že ano?

Ani se vás neptám, jestli milujete královnu, avšak znáte někoho, kdo je hrdý na svého předka, který dorazil s flotilou ke břehům jako trestanec.

Královnu sice nemiluji, ale celkem si jí vážím, neboť je jediná z královské rodiny, která snad nikdy neudělala ostudu. Korunu na své nyní již obstarožní hlavičce nese hrdě, a jelikož je to naše hlava státu, tak jí salutuji.

Jinak osobně neznám nikoho, kdo by byl hrdý na svého předka, trestance, který sem byl poslán za trest, že ukradl tkaničky od bot. Tito neslavní předci však obydleli Austrálii a za nesmírně tvrdých podmínek zde udělali moře užitečných věcí.

A jedna nezvyklá otázka na konec. Nekoketujete, někdy v duchu, s myšlenkou na návrat?

Musím vás, Martičko, zklamat. Nikdy mě ani v duchu nenapadlo se vrátit. Dodnes však děkuji Bohu, že mě dostal do jeho ráje – Austrálie.

A teď po tomto rozhovoru zcela vyčerpán vás zvu přímo k baru si dát jedno na rozlučku. Plivat můžete přímo na podlahu.

Děkuji, ale na podlahu neplivám, mohla bych sobě nebo vám plivnout na boty.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové a Ivana Kolaříka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/ http://czechfolks.com/plus/category/autori/ivan-kolarik/

Fotografie z archívu Ivana Kolaříka

„Sametová revoluce“ smetla normalizační režim jak domeček z karet. Prohnilost systému, který se zcela vyčerpal, se nejmarkantněji projevila právě v listopadu 1989. Komunistická strana Československa se zřekla vedoucí úlohy zakotvené Ústavou a bez viditelnějšího odporu předala moc Občanskému fóru (OF). Dne 29. prosince 1989 se stal prezidentem republiky dramatik Václav Havel, který stál od počátku v čele revoluce. V červnových volbách 1990 se opět jako ve dnech po 17. listopadu projevilo přání široké veřejnosti ukončit více než čtyřicetiletou nadvládu KSČ – OF s naprostou většinou vyhrálo volební klání.

Listopadové události zákonitě přinesly odstranění všech omezení i v kultuře a literatuře. Všechny tři proudy, oficiální, samizdatový a exilový se v 90. letech spojily v jednu řeku. Mizí vnější politické zásahy a cenzurní dozor, vzniká nová Obec spisovatelů, z vedoucích míst v nakladatelstvích odcházejí zkompromitovaní redaktoři. Stovky nových nakladatelství včetně státních vyslyšely enormní poptávku po dříve zakázaných knížkách. Po mnoha letech se na trhu opět objevují knihy Ludvíka Vaculíka, Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Ferdinanda Peroutky, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Jaroslava Foglara a desítek dalších. Demokracie a svoboda, o které snili spisovatelé několik generací, se opět navrátily do české společnosti.

Pro Hrabala osobně přišla revoluční změna možná už pozdě, nemoci spojené s věkem na něj už silně doléhaly a nedostávalo se mu sil pro realizaci všech tužeb. Pro jeho dílo však sametová revoluce znamenala novou renesanci. Knihy Bohumila Hrabala na počátku 90. let zaplavily český knižní trh. Během krátké doby si bylo možné zakoupit všechny významné Hrabalovy texty. Jen v roce 1990 se vydání dočkaly tituly Něžný Barbar ve stotisícovém nákladu, Obsluhoval jsem anglického krále ve 140 tisících výtisků, a další věci ze šuplíku: Bambini di Praga – Barvotisky – Krásná Poldi, Kličky na kapesníku a Schizofrenické evangelium. O rok později si konečně mohli všichni čtenáři přečíst trilogii Svatby v domě, Městečko, kde se zastavil čas a sbírku básní z roku 1948 Ztracená ulička. V roce 1992, po dvaadvaceti letech, konečně vychází Poupata a Příliš hlučná samota (společně s Městečkem a Něžným barbarem). Ta již byla vydána v citelně nižším nákladu v počtu 27 tisíc výtisků.

Hrabalovi se na konci 80. let stalo psaní jedním ze způsobů útěku ze samoty a výrazem sebezáchovy. Téměř každý měsíc dokončuje jeden kratší text a ihned jej odevzdává Václavu Kadlecovi k vytištění. Povzbuzení do života i do psaní se mu dostávalo zejména z okruhu mladších lidí, který okolo něho vznikl. Tento kroužek počátkem listopadu 1988 přijal název Společnost Bohumila Hrabala a začal vydávat klubový časopis Haňťa press (Haňťa – hlavní postava z románu Příliš hlučná samota). Čtenářům se Hrabal přihlásil právě v prvním čísle Haňťa pressu 3. března 1989 lyrickou reportáží Kouzelná flétna. V podstatě se jedná o esej s dokumentární výpovědí o vlastních pocitech a dojmech. Tímto esejem přešel k psaní textů na jeden zátah. Způsob psaní se nyní diametrálně lišil od textů z let šedesátých, na kterých pracoval i několik let a vracel se k nim. V rychlém sledu bylo vydáno šest knižních výborů Listopadový uragán (1990), Ponorné říčky (1991), Růžový kavalír (1991), Aurora na mělčině (1992), Večerníčky pro Cassia (1993) a v roce 1994 Texty. Stroze nazvaným dílem se definitivně uzavřelo Hrabalova literární práce. Těmito texty se jako červená niť linou autorovy meditace o útrapách stáří, o tíži samoty, o myšlenkách na sebevraždu, o literárních láskách, o cestě do Ameriky, ale také o proměnách na politické scéně po pádu totalitního režimu. Tato fejetonistická esejistika, Hrabalovými slovy „literární publicistika“ představuje poměrně složitější literární formu, která je pro běžného čtenáře výrazně méně stravitelná. Ani literární kritika si příliš nevšímá „pozdního Hrabala“, a tak doposud čekáme na zhodnocení závěrečné etapy Hrabalovy tvorby.

Bohumil Hrabal se v 90. letech nedočkal „jen“ vydání všech svých hlavních titulů, ale dokonce mohl sledovat vydávání svých Sebraných spisů. Klíčovou roli při jejich realizaci sehrálo nakladatelství Václava Kadlece Pražská imaginace, které vydávalo Hrabalovy texty už i před rokem 1989. První svazek Sebraných spisů vyšel v roce 1991 a poslední devatenáctý v roce 1997. Všechny svazky zdobí pečlivá ediční práce, jejímž vrcholem je poslední svazek obsahující bibliografie, dodatky a rejstříky.

V devadesátých letech se pochopitelně Hrabalovi dostávalo celé řady domácích a zahraničních ocenění. Byl mu udělen čestný doktorát v Padově a celá řada státních ocenění (francouzský Řád umění a písemnictví, italský Grinzane Cavour a český řád Za zásluhy). Jeho knihy byly přeloženy do více jak tří desítek jazyků, a tak si Hrabala mohou přečíst lidé doslova po celém světě (v Japonsku, Izraeli, Vietnamu, Turecku, Rusku či na Islandu). Velké popularitě se dodnes těší zejména v Polsku a Maďarsku. Nebývalé pozornosti se mu též dostávalo v Německu, Itálii a Francii. Bohužel zahraniční zájem nebyl vyvažován adekvátním zájmem české veřejnosti, který by si autor jeho formátu jistě zasloužil. Hrabal zůstával i v posledních letech svého života enfant terrible české literatury, částečně nedoceněn, částečně nepochopen, ale vždycky s osobitým pojetím tvorby, kterou není možné zařadit do žádné skupiny nebo literárního směru.

Kruh života se ve spisovatelových dvaaosmdesáti letech začal pomalu uzavírat. Opět se silně přihlásila nemoc – zhoršující se chůze, která jej trápila už několik let. Od počátku prosince 1996 byl hospitalizován na ortopedii v pražské nemocnici Na Bulovce. Pomalu se začal loučit s přáteli i se životem. S literaturou se rozloučil už dříve. Od roku 1995 nevztáhl ruce na psací stroj. V okamžiku, kdy Bohumil Hrabal ztratil chuť do psaní, ztratil chuť do života. A síla k pouhému přežívání se rychle vytrácela. Hrabalův život nezadržitelně spěl k tragickému rozuzlení. Pozemská pouť Bohumila Hrabala se uzavřela pádem z pátého patra nemocničního pokoje dne 3. února 1997. Nyní už jej čekal jen věčný posmrtný život…    

Epilog

Prožitky Bohumila Hrabala vlastně představují osudy člověka, který prožil složité 20. století. Spisovatel se narodil ještě v časech panování Františka Josefa I., zažil dvě světové války, prožil naprostou většinu života za existence Československa, aby nakonec zemřel v České republice. Dokázal osobitým způsobem reflektovat dojmy a zkušenosti, které jsou blízké všem lidem. Bohumil Hrabal se svým humanistickým dílem zařadil mezi velikány světové literatury. Přestože psal jazykem nikterak početného českého národa, dokázal obsahem a myšlenkovým nábojem svých děl uchvátit čtenáře bez rozdílu hranic. A to věru nebyl úkol lehký.

————————————————————-
/Ukázka z knihy „Nymburkem ve stopách Bohumila Hrabala“, kterou je možno si objednat na adrese  jan.rehounek@seznam.cz. Kniha je vázaná, na křídovém papíře, 45 barevných + 7 černobílých ilustrací, 71 stran – cena 120,- Kč + poštovné/

***

Koláž exkluzivně pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Jana Řehounka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/jan-rehounek/  

V posledních měsících se jeho zdravotní stav prudce zhoršil a nakonec musel do nemocnice Na Františku, kde 1. května, den před svými 85. narozeninami ve spánku zesnul.

Jsem ráda, že jsem za ním odpoledne 1. máje přišla a že byl v dobré náladě, dá-li se tak mluvit o stavu, kdy už člověk moc nevládne svým tělem. Namáhalo ho i mluvení, i když se velmi snažil. A tak jsem mu povídala já. O tom, co je v rodině nového, jaký pěkný rozkvetlý strom vidím z jeho okna a jak mu zítra na narozeniny přinesu štrůdl (ten měl moc rád) a jahodový dort. Usmíval se, těšil se, a když jsem odcházela, dlouho jsme se loučili. Oči se mu však zavíraly, byl unavený. Když jsem odcházela, netušila jsem, že jsme se viděli naposled – asi půl hodiny po mém odchodu zemřel…

Jsem přesvědčená, že odtud viděl ve Strašnickém krematoriu svůj pohřeb a že se mu líbil.  Přišlo tolik dobrých lidí, především skautů! I pan farář Szabó z farnosti sv. Antoníčka, kam rád chodil do kostela, měl úžasnou ,,skautskou” řeč. Nechali jsme mu hrát písničky z kazety,  kterou spolu se skauty také nazpíval – Hoši od Bobří řeky. A po skončení obřadu mu venku lidé za doprovodu kytary jeho věrného kamaráda Jendy Klepáče a tuby Jana Střížovského zazpívali “My pluli dál v zelený háj”.

Vlastně to vůbec nebyl smutný pohřeb, i když mi při zpívání slzy kapaly na hlasivky… Bylo to důstojné a hezké rozloučení s poctivým a moc hodným člověkem.

***

Nikdy nenechal Dvojku ve štychu
Vladimír Janík se narodil 2. května 1927 v Brně. Rodina se tři roky poté přestěhovala do pražských Dejvic. Pod vlivem otce se dostal ke skautingu – roku 1937 vstoupil do 4. smečky vlčat. Smečka se později militarizovala a spolu s kamarádem Jiřím Navrátilem oddíl opustil.

Nakonec vstoupil do legendární Dvojky – oddílu Jaroslava Foglara (Jestřába), kde v období 1945-1980 zastával funkci zástupce vůdce oddílu. Po složení maturity na reálném gymnáziu se marně pokoušel získat titul na Právnické fakultě UK – pro činnost v Junáku a členství v Lidové straně byl po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 ze studia vyloučen. Proto absolvoval několik pomaturitních kurzů a pak pracoval až do odchodu do důchodu v investiční výstavbě. Vladimír Janík – Dan pamatuje na zákazy skautingu a nepříznivá období, kterým musel oddíl čelit. Dodnes si nesmírně váží Jaroslava Foglara, se kterým dlouhá léta skautoval, má rád jeho knihy, jak ty o chlapeckých hrdinech, tak ty životopisné. Od roku 1982 je členem Svojsíkova oddílu.

V roce 1937 vstoupil Vladimír poprvé do klubovny 4. smečky vlčat – stála blízko jeho domu a později se přestěhovala do „Jardovy chaty“ – kde se poprvé setkal se svým pozdějším kamarádem Jiřím Navrátilem. V programu oddílu se postupem času objevily prvky boje – kluci byli důstojníky, kteří obsadili vedení, poučováni, jak zacházet se zbraněmi, granáty, poznávali strategie boje. Oddíl byl militarizován, a tak ztratil Jiřího Navrátila, který odešel i s bratrem Cyklonem (Boris Navrátil) do Dvojky. Dan, jak přezdívají skauti Vladimíru dodnes, zůstal ve smečce a skauting se pokoušel s ostatními hochy zachovat. Nakonec i on (poté co si vyzkoušel roli „podšestníka“) smečku opustil a dostal se do Dvojky. To už se psal rok 1942.

Dvojka
Oddíl Jaroslava Foglara – Dvojka – musela během války fungovat už jen tajně. Proslýchalo se, že je to oddíl velmi elitní, a tak měl Dan strach. „Ve Dvojce zůstalo po zrušení Junáka asi sedmnáct lidí, včetně Jestřába (Foglara). Díky tomu, že mě Jirka Navrátil znal z dejvického skauta, do Dvojky mě vzali. Měl jsem ze vstupu trochu strach, protože Dvojka byla brána jako elitní oddíl a mohli tam chodit jen někteří… Ti kluci tam byli také starší než já, já byl hubený a malý, byl jsem nejmenší ze třídy. Takže jsem si myslel, že těm klukům nebudu fyzicky stačit.“ Díky Jiřímu Navrátilovi se do Dvojky nejen dostal, ale brzy i začlenil. Moc se mu líbila morálka, která v oddíle panovala, skauti si nenadávali a chovali se slušně. Dan vzpomíná i na družinové schůzky, které se kvůli utajení konaly u členů oddílu doma.
Jestřábova Čigoliga („indiánské“ časopisy oddílu Dvojka) Dana zasvětila do všech tajů oddílu – vysvětlila mu bodování, výletování, vše, co s oddílem souviselo. „Byly to časopisy, díky nim jsem vnikl do všech tajů a zvyklostí oddílu – zjistil jsem tam, co je to bodování, co tábory …“

(Memory and the History of Totalitarian Regimes)

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky Evy Střížovské:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/eva-strizovska/

Prohlášení:

Odečteme-li od roku 1961, kdy jsem Stanislava Hušťáka poznal, rok 1926 kdy se narodil, vychází věk 35 let, což je ale sporné. Můj spolužák, pozdější významný statistik Jarda Cifra totiž o Standovi vedl na průmyslovce statistiku. Byla to tabulka, která byla tak jednoduchá, že ji pochopila dokonce i Andula Kropáčková, procházející jednotlivé ročníky jen proto, že její otec byl poradcem ministra školství Františka Kahudy (později Čestmíra Císaře) a nechat ji rupnout bylo i pro učitele s legitimací KSČ o hubu. Natož pak pro ty, co ji neměli. Jardova tabulka obsahovala 4 kolonky. V té první bylo jen pořadové číslo příběhu, kterým se Hušťák v průběhu rozsáhlého počtu hodin technologie přádelnictví vytahoval.

On totiž, nežli se stal učitelem, pracoval v Textilaně Liberec, takže když jsme tam přišli na exkursi nebo na praxi, kdejakej mistr považoval za zrůdnost, že nás ten (podle něj) křivák učí. V kolonce 2 byl uveden a popsán každý Hušťákův zákrok z jeho vyprávění, který byl na jedno brdo. Ať šlo o jakýkoliv problém, všichni kolem něj (dokonce i materiál nebo surovina) byli úplní pitomci, čímž ohrožovali výrobu a on ji pokaždé zachránil. Ve třetí kolonce byla minimální doba, kterou každý z těch příběhů musel nejméně trvat, aby se mohl konat, a protože ve čtvrté kolonce šlo o součty od počátku té statistiky, mohl nám Jarda Cifra někdy v polovině třetího ročníku slavnostně oznámit, že Standa je nejstarší člověk na Zemi.

A opravdu. Když to Andula Kropáčková překontrolovala a přepočetla, bylo zřejmé, že Hušťák musí být starší nežli Širari Muslimov, občan Sovětského Svazu, mezi nímž a moskevským rozhlasem byl při příležitosti jeho 155 narozenin, natočen záznam:

Redaktor:  „Naši posluchači by rádi věděli, jak jste se dožil takového věku. Můžete nám to prozradit?“

Muslimov: „Když byla Velká říjnová socialistická revoluce…“

Redaktor: „O VŘSR toho bylo a bude ještě natočeno mnoho. My chceme točit o tom, jak jste žil, jak jste se stravoval, sportoval a podobně. Rozumíte?“

Muslimov: „Rozumím! Když byla Velká říjnová socialistická revoluce…“

Redaktor:  „Ne, ne, tohle opravdu ne! Chceme úplně nepolitický rozhovor o vašem zdravém životě. Aby se z toho naši posluchači poučili, jednali podobně a dožili se rovněž vysokého věku.“

Muslimov: „Necháte mě už konečně domluvit?!… Když byla Velká říjnová socialistická revoluce, byl všude takovej bordel, že mi někdo 100 let připsal“

Standa byl podle děvčat pohledný muž, pročež se do něj houfně zamilovávaly. Nechápal jsem to a nechápu dodnes. Když se totiž ženská zamiluje do chlapa, cítím v tom (pokud to nejsem já) jasnou deviaci. Mě totiž muži nejen nepřitahují, ale například představa jejich nahoty, důvěrného pohlazení nebo polibku z jejich strany ve mně evokuje související nezbytnost bujarého zvracení a nezbytnost facek. Naštěstí se Hušťák tak neprojevoval, takže k blití ani k  inzultaci nedošlo.

Rovněž i jeho paměť neodpovídala věku 35 let, což bylo důvodem, že se spolužačky zase poměrně rychle odmilovávaly. Jedné zapomněl zaplatit svetřík, druhé šálu, třetí jinou službu, kterou si u nich objednal s tím, že to samozřejmě zaplatí, jiným zas zapomněl dát peníze za svačinu, pro kterou si je poslal a jiné. Jeho zapomnětlivost v tomto směru byla absolutní.

Vzhledově byl tak trochu typem hezouna Roberta Redforda, a protože též trvale inzeroval i své vlastnosti na úrovni jeho nejkladnějších hrdinů, logicky mě to inspirovalo.

Byli jsme tenkrát někdy dopoledne se školou v divadle, a když jsme odcházeli z představení, našel jsem v uličce mezi sedadly peněženku. V ní bylo něco přes 300 Kč a dodnes netuším, co mě to tenkrát napadlo, ale když jsem šel kolem radnice, tak jsem ji odevzdal jako nález, i když jsem věděl, že patří Marcelce, dívce z nižšího ročníku, ke které jsem si v průběhu neobyčejně blbého představení přisedl ve snaze jí sbalit. I když ji představení rovněž strašlivě nudilo, bylo to v marné snaze a zmizela mi při odchodu v davu.

Hned druhý den mě Standa, coby její třídní učitel zavolal k sobě do kabinetu záře štěstím, že mne vypátral, což bylo snadné, neboť jsem peněženku nesbíral ze země mlčky. Aniž mne nechal promluvit, ihned velmi přátelsky spustil. Že plně chápe, jak studenti postrádají peníze, že chápe dokonce i blbost spáchanou pod vlivem mládí a že když tu peněženku vrátím, tak to zůstane jenom mezi námi. Já na to jako, že jó, že pro tu prkenici jenom zajedu autobusem domů. Spatřoval jsem v tom nejen možnost zjistit, zdali se tomu hajzlovi dá věřit, že si to nechá jenom pro sebe, ale i legitimně se ulejt z vyučování a změnit tím poměr mezi omluvenými a neomluvenými hodinami.

Tak jsem se asi 4 hodiny potuloval po městě, a když jsem se vrátil, už případ řešil ředitel školy. Přítomný Standa se vyjádřil, že jistě chápu, že si tak závažnou věc nemohl nechat jenom pro sebe. Líčil ji ředitelovi tak, že jsem si v průběhu představení k Marcele přisedl kvůli tý peněžence, abych ji zcizil, což byla pěkná pitomost, neboť jsem si k ní přisedl skrzevá její ňadra, na která mě ale ta mrcha nenechala šáhnout. Bylo mi vysvětleno, že takové studenty jako jsem já, škola nemůže trpět, což byla opět pitomost. Když jsem totiž ředitelovi předal potvrzení radnice, na kterém stálo, že jsem tam tu peněženku odevzdal, Hušťáka vyhodil z ředitelny a mě oslovil: „Tak ty sis chtěl ověřit zdali jeho slovo platí? To se ti teda povedlo, ty pitomče! Copak nevíš, jak je ten hajzl mstivej? Ten ti dá zahulit, že se z toho posereš. Ale co bych se rozčiloval, nakonec proč bys neměl znát technologii líp než on?“

Standa se ale od té doby až do dne maturity ke mně choval naopak velmi přátelsky, i když to se mnou vůbec neměl lehký.

***

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Absolína:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-absolin/