Mohu vás ujistit, že vstupovat na vojenskou půdu s tímto jménem je mnohem horší, než pouhý zápis ve škole. Zde by se dalo předpokládat, že budou přítomni jen dospělí lidé a budou se tak podle toho i chovat, ale kdo tenhle blázinec někdy zažil sám na vlastní kůži, ten mně dá jistě za pravdu, že první věc, co zde chybí zcela, je logika.

Je to zařízení, s chováním na úrovni středověké lůzy, kde každý chce velet a nikdo poslouchat. Ta společnost je tak roztodivná, že i kdyby spolu byla celý život, nikdy si nebude zcela rozumět. Je to velký přecpaný pytel všemožných osudů, který je navíc propleten mnoha sny a láskami, které se mění každým dnem a mnohdy i hodinou. Je to taková obrovská měňavka, které chybí to hlavní a to je láska a porozumění. A tato hydra mě vsákla do sebe také.

Jediná výhoda od civilního života zde spočívá v tom, že vás nikdo neoslovuje křestním jménem, takže kromě nadřízených a několika málo lidí, s kterými jsem se alespoň trochu dokázal sblížit, vás další tisícovka podobně oděných kašpárků zná pouze podle toho, co máte na náramenících a pak snad ještě příjmením, pokud je nějak zajímavé. A jméno Pošlý spíše bylo víceméně inspirativní pouze pro mazáky, kteří losovali, kdo mě bude ten či druhý den komandovat. Byla zde velmi zajímavá jména a já se mohl přesvědčit na vlastní oči, že nejen můj otec, coby sudička, dokáže dát svému potomku do začátku tohoto složitého života, pěkný dar. Sloužil zde například Narcis Samec, Lev Ovečka, Ludvík Knedlík nebo Maxmilián Ťutínek, takže rodičové se potulují po světě všelijací, jenom ten můj má nesmírnou radost, že jedině jemu brázdí tento svět svými kroky potomek, jehož jméno není uvedeno v žádném kalendáři. Když jsem se ho jednou zeptal, kdy mám vlastně svátek, jenom se na mě usmál a tím svým osobitým způsobem odvětil: -Vyber si. Ty můžeš kdy chceš. – Takže já si slavím svátek tehdy, když jsem zrovna při penězích, alespoň to nevypadá, že na to nemám.

Hned druhý den si mě zavolal velitel přijímače.

Napochodoval jsem k němu do kanceláře, s mírnými chybami se mně podařilo se zařadit a pak jsem jen stál, on se na mě mlčky díval, po chvíli vstal a obešel si mě s potěšením kolem dokola. Připadalo mně to jako věčnost, než si znovu sedl za svůj úřednický stůl.

„Kdyby to bylo na mně,“ řekl po chvíli, „tak vás pošlu do civilu z lítosti,“ a nezadržitelně se rozesmál, což trvalo několik minut, a když se konečně uklidnil a opět zvážněl natolik, že nedělal své jediné hvězdičce v rámečku ostudu, prstem mně naznačil, abych přistoupil blíž.

„Sloužím tady už přes dvacet let,“ řekl, ale já viděl, že mu neustále nezbedně cukají koutky jeho úst, „ale s takovým jménem jsem se ještě nesetkal. Nejenom tady, ale nikde,“ dodal. „Kdo vás takhle šíleně pojmenoval?“ zeptal se a zapřel se plnou vahou mohutného těla do své velitelské židle.

„Můj vlastní otec, soudruhu majore,“ odpověděl jsem poslušně.

„A myslíte si o něm, že je normální?“ zadíval se mně do mých modrých očí, které nedůvěřivě zamrkaly, protože tato myšlenka mě za celých mých devatenáct let ještě nenapadla. Vždy jsem se řídil Ježíšovými slovy: -Cti otce svého a matku svou!-

„Snad ano… je to takový člověk náchylný k recesím,“ špitl jsem nesměle, protože zkuste někomu říci jednou jednoduchou větou o někom, jaký je, a jednoduchou proto, že složitost na vojně není žádoucí. Mnohé nadřízené to přivádí do rozpaků a pak jsou nepříjemní, ale moje odpověď zřejmě majora plně uspokojila, a tak se jen znovu usmál.

„Abych vám řekl pravdu,“ pokračoval, „od rána jsem pěkně nabroušenej, tak jsem si vás nechal schválně zavolat, protože… ale to je jedno,“ mávl rukou a sáhl na stole po krabičce cigaret a jednu si zapálil.

„Kouříte?“ zeptal se mě a já stydlivě pokýval hlavou na souhlas.

„Dobře,“ usmíval se major, opět vstal a zašel ke svému kabátu, který visel v opačném rohu kanceláře a sáhl do jedné z kapes a vytáhl celou krabičku cigaret značky Sparta a podal mi ji. Díval jsem se na ni nevěřícně a stál jako právě vytesaná socha.

„No tak ber, než si to rozmyslím,“ mírně velitelsky zvýšil hlas, a když jsem ji konečně ukryl do stejnokroje, zatvářil se spokojeně.

„Nabídl bych vám přímo jednu tady, ale je to proti předpisům a nemohu vědět, kdo sem za chvíli vstoupí. Ale protože jste mně takhle zlepšil moji náladu, alespoň nějak se vám chci odvděčit,“ a znovu se posadil ke stolu a zahleděl se do nějakých papírů.

„Tady vidím, že máte pak být převelen o nějaký ten kilometr dál… no,“ potáhl si z cigarety, „co byste tomu řekl, kdybyste zůstal tady v těchto kasárnách, přímo zde u mě…“ a významně se na mě zahleděl. Až s odstupem několika měsíců jsem teprve poznal, že někomu takovouto nabídku uskutečnil sám od sebe snad poprvé za celou svoji vojenskou kariéru.

„Budu tu potřebovat jednoho písaře, ten stávající půjde za několik měsíců do civilu, a tak by vás alespoň mezitím zapracoval,“ poklepal prsty o moji složku a znovu se mně zadíval do očí. „A kromě toho, potřebuji se čas od času zasmát,“ a opět se rozchechtal na celé kolo.

„Žibřid,“ vyrážel ze sebe a plácl se do čela.

A tak se milý major Trojan zasloužil nejen o to, že jsem se nikam již stěhovat nemusel, ale zcela spolehlivě i o to, že se všichni postupně dozvěděli mé rodné jméno Žibřid a moje další existence zde probíhala většinou pod přezdívkou Zdechlej Žibřid.

Když nastal čas, kdy jsem měl složit slib své vlasti, znovu jsem po delším odloučení spatřil své rodiče. Zatímco maminka v přítomnosti otce byla nejskromnější ženou pod Sluncem, otec se kolem sebe rozhlížel velmi sebevědomě, a když jsme po přísaze dostali svoji první vycházku a já v zářící bílé košili, ozdobené pečlivě upravenou vázankou, a vycházkovým sakem vyrazil vstříc jejich náručím, otec významně poznamenal, že zamluvil v místním hotelu stůl, kde si dáme všichni slavnostní oběd.

Když jsme se patřičně nadlábli, objednal pro maminku minerálku, protože jak tvrdil: -Jí alkohol nesvědčí. Jen jednou jsem ji poznal, když byla v náladě a pak jsem se musel ženit!- Nám dvěma však velkoryse objednal dvě meruňkovice a dvě piva a všechno by probíhalo úplně normálně, kdyby, když číšník donesl podnos, na kterém měl krásně poskládané všechny objednané nápoje, otec opět vše nekomentoval se svým typickým cynickým výrazem ve tváři.

„Mamince dejte minerálku, mně jedno pivo a štamprdličku,“ a pak ukázal na mě a dodal: „Tady Žibřidovi ten zbytek.“

A v té chvíli číšník nepřirozeně vykulil oči, rozkuckal se a celý podnos vylil na moji sváteční uniformu.

Nic nepomohly omluvy, ani znovu dodané nápoje, uniforma nestačila do mého návratu ani pořádně uschnout a páchla tak, že ji bylo cítit na dobrých deset metrů a já ráno napochodoval k majoru Trojanovi, abych mu podal náležité vysvětlení, proč jsem se ze své první vycházky vrátil na posádku v podnapilém stavu.

Trpělivě jsem mu všechno vysvětlil, on si mě změřil tím svým spravedlivým vojenským pohledem a věc uzavřel následovně.

„Nebudeme z toho dělat žádnou senzaci,“ smál se a bylo vidět, že jsem mu opět toto ráno dokonale zlepšil jeho podmračenou náladu. „Vaše jméno prostě lidi určitým způsobem provokuje. Takže to uděláme tak, že budete prozatím sloužit bez vycházek. No a nyní běžte za desátníkem Vlčkem, který se vás ujme a začne vás učit vojenským tajům. Můžete jít,“ dodal a blahosklonně mě propustil ze své moci.

Takže tatínek mně nejen zařídil přepestrý život, kde i obyčejné představování komukoli bylo mnohdy utrpením, ale navíc i to, že prvního půl roku vojenského života jsem strávil jako mnich pouze za klášterní zdí.

Až jednoho dne jsem se zahlásil u majora Trojana a sdělil mu, že nemohu provést jím zadaný úkol, protože zásoba potřebných psacích pomůcek je zcela vyčerpána a pokud trvá na termínu, musím jít do města na nákup osobně, protože pouze já přesně vím, co mám doplnit.

„Není problém,“ prohlásil lhostejně a vyplnil mně propustku. Ale byl to velký problém, to ovšem v této chvíli ještě zatím netušil.

Kráčel jsem po náměstí a kochal se svobodným pohybem, který mně byl tak dlouho zapovězen a zcela neúmyslně jsem přehlédl nedaleko od sebe jednoho důstojníka, který se mně velice ochotně připomněl sám. Křičel na mě tak dlouho, až téměř ochraptěl. To by ani nebylo zdaleka to nejhorší, protože byl evidentně spokojen s výší svého postavení, ale našeho hlučného incidentu si povšimla vojenská lítačka, která si to hned namířila přímo k nám.

Poručík, který byl jejím velitelem, zasalutoval před majorem, který si na mně chladil své psychické rozpoložení a fakt, že já to mám do civilu za rok a půl, zatímco on… raději ani pomyslet.

„Neumí zdravit nadřízené,“ zachraptěl major a nechal mě na pospas vojenské hlídce.

Poručík zkoumal pečlivě mnou předloženou propustku, zkontroloval čas a vše bylo zatím v pořádku, ale ve chvíli, kdy začal luštit moje jméno začal nějak povážlivě zelenat.

„Žibřid?“ zeptal se nevěřícně a propichoval mě, dle jeho názoru, smrtelným pohledem. Potlačil jsem touhu říci mu: -Poslušně hlásím, že jsem zde.- a raději se postavil do pozoru.

„Vojíne Pošlý, pojedete s námi, to musím prověřit,“ uculoval se a významně si poklepával moji propustkou o dlaň. „A jestli jste si to tam napsal sám…“ dodal a významně pokyvoval hlavou.
Stál jsem asi třicet metrů od papírnictví, kde jsem potřeboval nutně nakoupit chybějící zásoby, a nevěděl, co mám udělat.

„Nechejte ho buzeranti!“ utrousil muž ve středním věku, který nás právě míjel a já měl neodolatelnou chuť mu poděkovat, ale tím bych svoji situaci těžko vylepšil.

„Soudruhu poručíku, dovolte mně promluvit!“ vyhrkl jsem nakonec.

„Mluvte vojíne,“ blahosklonně svolil soudruh.

„Poslal mě soudruh major Trojan, abych zde v tomto obchodě,“ a ukázal jsem na výlohu, „doplnil svoji zásobu per, fixů a tuší. Bez nich nemohu pokračovat v práci na důležitém úkolu,“ vychrlil jsem ze sebe a poručík mírně znejistěl, nicméně to, že jsem byl přistižen při přestupku a nepozdravil svého nadřízeného pro změnu nahrávalo jemu. Bojoval sám se sebou, ale protože nevěděl, zdali skutečně říkám pravdu a nechtěl si přidělat zbytečné problémy, po chvíli souhlasil.

„Dobře soudruhu vojíne. Nakupte si vše potřebné a my si vás potom odvezeme, alespoň vás ušetříme toužebných pohledů po zdejších děvčatech a budete moci sledovat lépe své nadřízené,“ dodal ironicky, potom se rozkročil jako Napoleon a sledoval lačně okolo chodící dívky sám.

-Žibřid, Žibřid,- stále mu tepalo otupělou myslí, -snad si nemyslel, že mu na takovou blbost naletím. To bych to moc daleko nedotáhl,- vanulo mu zlostně hlavou pod čepicí a ohlédl se za mladou černovláskou. -To léto je kouzelné,- poznamenal sám pro sebe v duchu a nadechl se zhluboka provoněného vzduchu, zapomínaje na svoji silnou alergii, která během chvilky vykonala své. Cosi, co zde v blízkosti kvetlo a připomínalo přitažlivé ženské aroma, mu nemilosrdně vehnalo do očí slzy a nekontrolovatelně se rozkýchal. Připadalo mu, že má v nose nějaké malé peříčko, které ho neustále dráždilo stále více a oči měl v jednom ohni. Žmoulaje provlhlý kapesník si povšiml navracejícího se vojína Pošlého, který se před ním zastavil a postavil se do pozoru.

„Jdeme,“ zavelel s plným nosem poručík a v doprovodu s eskortou se vydal přes náměstí, kde stál jejich terénní vůz UAZ.

-Asi mu někdo umřel,- pomyslel jsem si, když jsem spatřil jeho uplakané oči, -zřejmě v něm ještě trochu toho lidského citu nezezelenalo,- říkal jsem sám pro sebe a díval se na jeho prskající rudou tvář, která začala vypadat přímo odpudivě, ba dalo by se říci, přímo nakažlivě.

Nastoupili jsme za neustálých hlasových projevů nadporučíka a řidič UAZ otočil a zamířili jsme na posádku.

Blížili jsme se pomalu k mohutnému ohraničenému vojenskému prostoru, všelijak možně i nemožně ozdobenému ostnatým drátem a poručíkova alergie se konečně uklidnila, jako mávnutím kouzelného proutku.

„Tohle si prověřím,“ mával před sebou mojí propustkou, „protože jestli se někdo jmenuje Žibřid, tak se nechám píchnout sem,“ a prstem si ukázal na krční tepnu, která mu stále ještě povážlivě pulsovala.

„Cože?“ vykvikl řidič. „On se jmenuje Žibřid?“ a smál se tak rozkošně, že sjel i s autem do škarpy, sotva dvě stě metrů od brány kasáren.

Udělal jsem uvnitř vozu celkem neplánovaný kotrmelec a pocítil silnou bolest v pravé paži, která tolik majora Trojana okouzlovala svým kresličským uměním.

„Co děláš!“ zařval poručík těsně před tím, než si svůj napuchlý alergický nos zlomil o sloupek dveří.

Já jsem potrestán nakonec vůbec nebyl, protože se zároveň s touto událostí pozapomnělo na spoustu dalších věcí, ale lékař konstatoval frakturu kosti loketní a já měl celý krásný měsíc ty nejnádhernější prázdniny, o jakých se mně ani ve snu nezdálo.

Vojně se ovšem ani ženy nevyhýbají, nemyslím tím přímo uniformované, v dnešní době je to skoro móda, ale za soudruha měly přístup do vojenských objektů pouze úřednice, které, přiznejme si k roztrpčení jejich manželů, se zde jaksi příliš kontrolovat nedaly. Samozřejmě tím nechci nijak snižovat jejich počestnost, ale sem tam se proslechlo i něco, co by zřejmě mělo zůstat ve větší tajnosti, než mnoho podivných vojenských tajemství, které zdobilo v podstatě jen ono samé slovo, jinak o nich věděl téměř každý. Ale tyto ženy jsem na mysli neměl. Nutno také poznamenat, že se nejednalo ani o žádné uklizečky, protože ty prostě a jednoduše vůbec v těchto objektech neexistovaly. Od toho zde byli vojíni, převážně kratší dobu sloužící.

Byly to ženy, nebo spíše stárnoucí dívky, nevalného vzhledu i pověsti, které byly ochotny za mírnou úplatu, jak peněžní tak i v naturáliích, poskytnout mladíkům, které tížily škodlivé erotické sny, chvilkovou rozkoš, ovšem pouze s minimální hygienou.

Když jsem byl již také déle sloužící a na některé výsady měl konečně právo jako ostatní mazáci, tak jsem se náhodně k jedné takové akci nevinně přidal, nevěda, co z toho vlastně bude. Mezitím totiž, nyní již podplukovník Trojan uznal, že i to moje nešťastné jméno mě nemůže celé dva roky držet pouze za zdí a sem tam nějakou tu vycházku mně také podepsal. Sice se u toho vždy tvářil všelijak, protože skoro každý můj výlet mimo kasárenské zdi musel nějakým způsobem druhý den řešit, ale za tu dobu našeho soužití jsem se pro něj stal, co se týče štábních věcí, nepostradatelným. Dokonce jsem, s jeho tichým souhlasem, dělal některé věci i za něj, protože jsem se nehorázně nudil a on zase byl rád, že nemusí příliš přemýšlet a o to dříve mohl odejít na svoje milované pivo.

No a když jsme se jednou takhle v nočních hodinách vraceli s jednou takovou děvou do kasáren, přibrali mě ostatní do partie, ovšem přisoudili mně pořadové číslo devět, což bylo až úplně to poslední. A tak zatímco za vrátnicí v malé propůjčené místnůstce chodili dovnitř jeden za druhým, ostatní disciplinovaně postávali venku, pokuřovali a trpělivě čekali, až na ně přijde řada, mně se začalo chtít spát, a tak jsem si sedl do trávy zády ke zdi a po chvíli usnul.

Řada na mě dozajista někdy přišla, ale nikdo se už neobtěžoval s tím, aby mě vzbudil a pomohl mému sužovanému tělu k malé ventilaci. Jednoduše děvče propustili i s mým peněžním podílem a šli spát do svých postelí. Mě vzbudil nad ránem chlad, a tak jsem je následoval také, jenom s tím rozdílem, že všech osm, co se tak krásně přede mnou eroticky vyžilo, dostalo přímo výstavní filcky, zatímco Žibřid Pošlý, k úlevě soudruha Trojana, nemusel navštěvovat ošetřovnu a dostal navíc mimořádný opušťák za vzorné plnění svých služeb.

*** 

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Vladimíra Korbičky:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-korbicka/ 

Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com © Martin Velek

Nejen mezi lidmi, ale i v literatuře je na ni odlišný názor. Zatímco Sinkiewicz o ní říká, že „platonická láska je takový nesmysl jako například nesvítící sluce“, jiný literát například Puškin ji naopak opěvuje ve svém Eugenu Oněginovi jako vzor vysokého morálního charakteru. A co je na takové lásce špatného? Naopak milující Taťána nepodlehla svému chtíči a zůstala manželovi věrná. I když se zdá, že platonická láska nemá dlouhého trvání, někdy se její kořínek dokáže držet v srdcích roky. Připomeňme si např. lásku Ulriky von Levetzow k Johanu Wolfgangu Goethovi. Z čeho čerpal její pramínek roky a roky po odchodu velkého básníka? Jednou jsem o nich napsala, že je to obraz platonické lásky, která má podle mne hodnotu nevyšší. V odpověď mi přišla následující věta. Nejsem si jist, že platonická láska má mít v jakémsi našem měřítku hodnotu nejvyšší.

K tomu podotýkám, že všichni nemají podmínky pro naplněný vztah. Může být podnícen čímkoliv i živočišným pudem, který z nějakých důvodů nedojde k naplnění. Někdy třeba vyklíčí láska ve stáří a tam už jiný vztah než platonický není, a přesto může být tento vztah dlouhodobý hodnotný a krásný. Anebo také mezi ženatými a vdanými partnery může vzniknout sympatie, která je pro ně požehnáním a je jen na nich, zda v sobě najdou sílu nezabřednout do lži a držet vztah pouze na úrovni platonické lásky. A taková láska pak není poskvrněna špatným svědomím, není hodna odsuzování či zavržení, ale je dokonce hodna uznání a obdivu.

Aby se takové city kvalifikovaly jako láska, tak musí mít určitou poctivost citu a dobu trvání. Musí její stopy zanechat v lidských životech určitý časový úsek. Vzplanutí na týden či měsíc nemůžeme považovat za něco, o čem hovořím.

Některé snové platonické lásky se zkazí nebo ukončí tím, že dojde k sexuálnímu styku, zavládnou vášně a tím je po všem. Málokterý vztah naplněný, pravý, nenarušují vášně a nahodilý sex, lidské negativní vlastnosti jako žárlivost a podezírání a já se proto domnívám, že platonické lásky jsou nad takové nízké vlastnosti povzneseny, že jsou poněkud na vyšší úrovni a čistší. Jedna má přítelkyně se vyjádřila: Platonická láska je určitě skvělá – nic ji nemůže zkazit, leda realita.

Ještě se vrátím s Sinkiewiczovi. Jeho výrok pokračuje: „Oddělit milostnou žádost od lásky je zrovna tak nemožné jako oddělit myšlení od bytí. Mohu myslet jenom jako člověk a zrovna tak mohu milovat jenom jako člověk.“ A k tomu musím dodat, že právě jen člověk může milovat jinak než ostatní tvorové, že je schopen vyššího stupně lásky. Připomeňme si Nerudu a Karolinu Světlou. Že je schopen dávat a brát na duchovní úrovni, že je schopen milovat pohlazením, slovem, blízkostí, vědomím, že toho druhého činím šťastným.

A proto dávám panu Richtermocovi za pravdu, že lásky mají hodnotu nejvyšší, ať už jsou pravé nebo platonické. Jsou slunce, které dává život, jsou voda, která napájí vše živé, jsou oheň, který nás hřeje, oči kterými vnímáme svět, ruce, kterými tvoříme.

***

Ilustrace pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Do útulné chaty, jejímž autorem byl výtvarník Divadla Petra Bezruče, Luboš Hrůza, usedlo několik „lovců“ – vypravěčů. Lovců, jejichž trofeje visely na zdech ve zpracování výtvarném, fotografickém nebo byly v knihovnách v literárním či vědeckém zpracování. S noblesou majordoma je vítal Zbyněk Průša, který pak uváděl řadu těchto pořadů až do časů, jejichž nejvýznamnějším slovem bylo slovo „zákaz“.

Kdykoliv zavřu oči a dám mozku povel „Lovy“, budu vidět jejich první aktéry, kteří zasedli v lovecké chatě kolem stolu. Spisovatel Rudolf Luskač, který vyprávěl o setkání se sněžným mužem, fotograf Sláva Štochl, jehož snímky o kanibalismu štik proběhly tehdy celým světem a od něhož jsem se po prvé dověděla, že rybář není tichý blázen, ale romantický pozorovatel přírody. Ilustrátor Mirko Hanák, chlap s mírou nejmíň metr devadesát, pod jehož obrovskýma rukama se rodily ty nejněžnější čáry, které oživovaly les a jeho obyvatele. Potom nestárnoucí pozorovatel přírody spisovatel Jaromír Tomeček, který jediný z nich se dožil devadesátky. I opravdoví myslivci tam byli. František Fric, lesní inspektor, ale také autor knihy Kudu větevnice. Potom vedoucí polesí Šindler a Krčmář. Televizi zastupoval kameraman Milan Vilím. Společnost uzavíral herec Luděk Eliáš, který četl nádhernou příhodu z knihy Michaila Prišvina Jak mi sloužil Pan.

Úspěch byl nevídaný. První dopis přišel od Jana Wericha, dodnes opatruji hodnocení Karla Hájka, přišly dopisy od mnoha diváků. Všichni si přáli opakování. Nebylo to tak jednoduché jako dnes, kdy máme k dispozici dokonalou záznamovou techniku. Zbylo jen to, co si kdo zapamatoval, ostatní se rozplynulo a zmizelo v nenávratnu.

Radovali jsme se z tak veliké divácké přízně a chtěli jsme divákům vyhovět. Termín reprízy byl stanoven na 26. prosince, na Štěpána. A tak v době, kdy ve všech domácnostech vládl vánoční klid a mír a všichni posedávali u svátečního stolu, sjeli se opět všichni účastníci z Prahy, z Brna, z Ostravice a z Jeseníků. Znovu se postavila ve studiu lovecká chata, znovu se „zapálil“ v krbu oheň pro „promrzlé lovce“, na stole se kouřilo z horkého čaje, kameraman Jiří Štaud nechal rozsvítit světla a znovu vybídl Zbyněk Průša  sametovým hlasem hosty k vyprávění. A znovu dal režisér František Mudra z režie pokyn k vysílání.

Mirko Hanák nám rozdal po prvním vysílání na památku obrázky. Na štěstí psal věnování na druhou stranu, protože my jsme je museli na opakované vysílání znovu přinést, a tak jenom já vím, proč je pod obrázkem krásného jezevčíka, který mi visí nad psacím stolem, napsáno: „Haně Juračákové znovu a ještě srdečněji Mirko Hanák.“ Když při psaní zvednu oči, dívá se na mě psí hlava s neuvěřitelně živýma očima a připomíná mi ono první vysílání Lovů beze zbraní v roce 1962.

Když bylo Lovům beze zbraní dvacet let, chtěla jsem publikovat vzpomínku na tak významné vysílání. Jenže tenkrát se každé škrábnutí muselo schvalovat a můj šéf, Jaromír Blažek, mi to zakázal. Též už je dávno na pravdě Boží, stejně tak jako všichni první „lovci“. Jsem zvědavá, jak jim to tam někde nahoře vysvětluje.

Historie studia v ukázkách

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Hany Juračákové   
http://czechfolks.com/plus/category/autori/hana-juracakova/

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Prohlášení:

Nečekané odhalení původce těhotenství mé milované soudružky nemělo kýžený efekt v podobě objasnění případu. Když jsem totiž procházel kolem drben, které mně znaly, slyšel jsem, kterak šeptaly těm, co mě neznaly: „To je ten puberťák co zbouchnul tu mladou ruštinářku, která to pak hodila na toho chudáka důstojníka z Folmavy.“

Dívky, které na mě pro můj odvážný citový vztah vzhlížely, s obdivem sice zaznamenaly, že jsem již k dispozici a některé z nich mi i nadbíhaly, ale nechaly mě na sobě působit toliko do pasu, v obavách z následků. Soudružka moje bývalá láska až do konce školního roku ještě na naší škole s protiatomovým krytem učila. Chtěla mi něco mimoškolního sdělit, ale já se k ní choval jako by vůbec neexistovala. Mluvil jsem s ní jen ve škole a toliko rusky, což k žádné konverzaci vést nemohlo, neboť to vylučovala moje ruština. V závěru roku mě pak za mé utrpení, jež bylo silné natolik, že jsem se, abych ho vůbec překonal, musel okamžitě zamilovat do Evičky Palečkové z 8. B, odškodnila jedničkou, což vyvolalo bouři nevole stran mých spolužáků i spolužaček. Jí to však asi bylo jedno. Pořádat protestní akce či stávky proti nespravedlivé klasifikaci o prázdninách je totiž pitomost a 1. září, čili v 9. A základní školy se již nekonala. Jen nová ruštinářka se dost divila mé jedničce, nežli si ji povolal soudruh ředitel na koberec za to, že se mi opovážila dát v pololetí trojku. Tam jí to vysvětlil politicky, takže na konci roku jsem byl zlepšen na dvojku. Ten pitomec totiž v rámci své vědecké práce na téma: „Socialistická škola a její vztah ke geniálnímu žákovi,“dospěl k závěru, že pro citové trauma ruský jazyk záměrně sabotuji, což obsahoval i můj posudek takže při pohovorech na průmyslové škole chtěli znát podrobnosti mého utrpení. To, že jsem zíral, jakože vůbec nechápu (dost přesvědčivě, neboť jsem doopravdy nechápal), jen potvrdilo vážnost mého klinického stavu a vedlo k  závěru, že si můj obranný mechanismus vytvořil psychický blok, jehož součástí jsou ony zcela logické sabotáže. Žalostná úroveň mé ruštiny v důsledku lajdáctví proto přetrvávala, jelikož byla celé 4 roky trpěna, takže jsem u úspěšné maturity předvedl i to, že nerozlišuji některé znaky azbuky, jejichž existence mě tehdy docela překvapila. Škoda, že mě tehdy nenapadlo udělat si z ruského jazyka státnici. Určitě bych při té toleranci uspěl a mohl bych ruštinu třeba i vyučovat. Zkrátka a dobře není nad dobrou pověst. Zvláště pak je-li ovlivněna vědeckou prací zažraného komunisty, kterej má v hlavě jen marxismus-leninismus pocházející podobně jako opium z nezralých natlučených makovic.

Mé neštěstí ze ztracené lásky zavinili rodiče a všichni dospělí, co na mě měli vliv, včetně místních drben, včele s předsedkyní Uličního výboru, s místopředsedkyní SRPŠ a babou Kroupovou. V té době jsem již věděl, že malé děti nenosí čáp (pokud jde o vrány, nebyl jsem si ještě zcela jist, jelikož nejsem ornitolog). Věděl jsem dokonce jak na to. Vždyť jsme si o tom často povídali s kamarády, jenže ty drbny i nedrbny, když zrovna drbaly, se neustále pohoršovaly nad mužskými.

Sdělovaly si vzájemně, že to ten jejich po nich furt chce a jak tím jako slušné ženy trpí. Rovněž i v puritánském československém rozhlase o motivaci ženskejch k pohlavním střetům s přirozenou účastí přirození, přirozeně nic nevysílali. Korunu tomu pak dala místní knihovnice Kropáčková, která mi doporučila „Tři mušketýry,“ od toho starýho pitomce Dumase, plné samé rytířskosti a cti, která je na prd nejen ve vztahu k ňadrům a k jiným instrumentům ženy, které lze (pro neznalé chlapce dost nečekaně) rozehrát, ale ve všech mezilidských vztazích, což se před dětmi nezodpovědně utajuje dodnes.

Do milostného vztahu s ruštinářkou jsem tak vstupoval jako úplnej blbeček, kterej žil v představách, že sex ženu obtěžuje, a že se k němu uvolí a strpí ho, jen když chce mít děťátko, aby měla koho sekýrovat a fackovat.

Za těchto okolností jsem netušil, že pro ženskou je sex biologická potřeba, bez které se neobejde a že po něm touží možná dokonce silněji než chlap, ačkoli si to vůbec nedokážu představit, neboť svou mužskou touhu jsem tehdy ve styku se ruštinářkou cítil tak silně, že mi z toho až lezly oči z důlku, i když jsme toliko soudružili. Soudružka učitelka se totiž ráda mazlila a z bezděkých dotyků (například obnažených ňader, ať již rukama či jazykem) nedělala žádnou vědu. V tomto směru jsem byl na našich procházkách zdrženlivější nežli ona, neboť jsem znal Ivana Horkého a dělostřelecký triedr jeho dědy z 1. světový války jakož i Pošmourného, který byl schopen bez vědomí svého otce profesionálního fotografa použít fotoaparát s kvalitním teleobjektivem a ještě si ty prasárny, které by mu jinde odmítli zpracovat, sám vyvolat.

Rovněž jsem netušil, že si ženská o sex soustavně koleduje, což ovšem činí upejpavě, rafinovaně a oklikou. Že s tím začíná již jako malá holčička, když si před zrcadlem bez zbrojního pasu nacvičuje útočné pohledy.

Že tyto podhledy (mírně skloněná hlava, oči směrem vzhůru přímo do ksiftu mužského), jež vytvářejí posmutnělé a zadumané ženské grimasy, nad kterými by se slitoval i prokurátor z procesu se Slánským, následně, když se jí zachce, zabodne do své oběti, která je z toho úplně v hajzlu, lidově řečeno hyn. Že ono hyn zdánlivě bezděkým, ve skutečnosti důsledným a neutuchajícím nastrkováním k tomu uzpůsobených nemravných částí svého těla soustavně přikrmuje, aby muž přestal myslet mozkem, vnořil se natvrdle do věci a naplnil tak její biologickou potřebu jakož i prezervativ, pokud se nestydí koupit si ho, jako jsem si ho tehdy styděl koupit já.

Navíc jsem podlehl zhoubným důsledkům zmíněné nevhodné literatury, ve které jsem se zhlédl. Choval jsem se stejně jako ten hňup d’Artagnan, který trestuhodně neplnil biologické potřeby soudružky Constance Bonacieux, při každém setkání ji tím otrávil, což činil tak dlouho, až mu ji otrávili jiní. Skutečný charakter hrdinů Dumasova románu, který je třeba vyjádřit odlišně od originálu: „Jeden za všechny, všichni za h….o,“ jsem bohužel pochopil až později, takže jsem svoji soudružku provázel Libercem a jeho okolím, vyzbrojen toliko erekcí, žalostnými vědomostmi, naivitou a poplašňákem. Ten jsem včetně střeliva rytířsky šlohnul otci, abych byl připraven kdykoli za svou lásku nasadit život a polašit nepřítele, který v dobách socialismu naslouchal na každém kroku.

Ještě že ten pitomec starej Dumas v těch svejch třech mušketýrech, kteří ve skutečnosti byli čtyři, což samo o sobě je renonc, za kterej by je mariášníci v Lobendavě prohodili oknem, nenechal d’Artagnana platit jízdenky MHD, vlaků a lanovky na Ještěd nebo útraty za občerstvení. O nedělích jsme totiž se soudružkou pořádali delší túry za krásami okolí a maminka mi krom svačiny dávala i peníze, abych se mohl přepravit a občerstvit limonádou, což jsem před milovanou ruštinářkou gentlemansky tajil, takže to všechno platila ona. Tím pádem jsem měl na cigarety, ale kouřil jsem tehdy jen málo. Soudružka totiž měla ráda jen mě, nikoli kouření, takže jsem svoji kuřáckou vášeň provozoval jen při vyučování na chlapeckých záchodcích, kam jsem se uvolňoval předstíraje zbytnění prostaty.

Pokračování

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Absolína:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-absolin/ 

Může si člověk přát více než to, že v jednom z vychválených měst se narodil a ve druhém už léta žije?

Otázku ponechávám bez odpovědi. Místo toho mne napadlo pokusit se o zcela osobní a velice nedokonalé a stručné porovnání obou měst. Jejich předností, stejně jako nedostatků. Naštěstí po změně režimu mohl jsem se do rodného města už nejednou podívat, a tak moje poznatky mohou být směsicí dávné zkušenosti i té nejčerstvější.

Naše cesta vedla na západ, po oné pohromě, která přišla z východu, v podstatě po téže rovnoběžce cca padesáté.

Zatím co Praha má cca 1.2 milionů obyvatel, původní Vancouver (Vancouver City) 500,000, ale včetně jednotlivých distriktů (Great Vancouver) poskytuje dnes bydlo více než 2 milionům obyvatel a jeho rozloha je 5.8 krát větší (2,878 čtverečních kilometrů) než rozloha Prahy. To dle mého není dostatečným důvodem, aby veřejná doprava v Praze byla neskonale lepší, dokonalejší A přesněji fungující než ta ve Vancouveru.

Zatímco ve Vancouveru v případě vypjaté a životu hrozící situace ohrožená osoba volá číslo 911, v Praze pro ten účel vyhrazena jsou čísla jiná: ambulance 155, policie 158, městská policie 156, požárníci 150.

Prahou protéká kdysi stříbropěnná Vltava přepásaná 14 mosty včetně mostů železničních. Velkým Vancouverem pak řeky dvě (Fraser River a její rameno North Arm Fraser River), přes které vedou čtyři mosty a jeden pod řekou vedený Massey tunnel.

Ačkoli hlavně most do severní části (Lions Gate Bridge … na jeho jižní straně vítají přijíždějícího či příchozího dva lvi z kamene (do provozu uvedený v roce 1938) má podobný půvab moderní doby jako slavný Golden Gate Bridge v San Francisku (i tento náš se občas ponoří do lehkého mlžného oparu), jeho krása a půvab je zcela jiného druhu než most Karlův v Praze.

Praha se rozkládá v rozmezí 180 – 400 m nad mořem, v rovinaté krajině. Vancouver, většinou v nadmořské výši ještě menší, obklopen je blízkými horami dosahujícími výše téměř 1,500 metrů.

Ale dosti geografických údajů.

Zajímavější je, že Praha, i za neblahých časů německé a pak sovětské okupace, patřila mezi vyhledávaná města z nejednoho důvodu (bohatá kultura, pozoruhodná architektura a historie) a dnes je tomu tak v ještě mnohem větší míře. A že dnes i Vancouver nabývá stále skvělejší pověsti, o tom svědčí shora zmíněná hodnocení příslušnými organizacemi.(Já bych ale mohl mít k té chvále nejednu umírňující poznámku).

Moje rodné město vyznačuje se povětšinou krásným jarem, které ještě v působivosti umocňují nespočetné koncerty zaznívající v mnohých chrámech a koncertních síních, a celkem příjemným podzimem, zatímco zima bývá tam lezavá, vlhká, nepříjemná … a v minulosti se sněhovou pokrývkou často rychle zbavenou bělostného půvabu popílkem a nečistotou vzduchu. Ale vánoční náladu a atmosféru ani takový nečas tam příliš nenaruší.

Vancouver je znám hojnými dešti … od října či listopadu do března, ač toto období mnohdy je posuzováno až příliš přísně. Je i tak vynahrazeno krásným jarem a létem, ba i podzimem; nesnesitelná letní vedra jsou tu jen výjimkou a netrvají déle než několik dní. Zima je většinou, snad na několik výjimek prudkých dešťů nebo sněhové kalamity, vlídná, , kterou jsme si, v porovnání třeba s Manitobou, třináct let užili.

Ano, prší tady, ale prospívá to vegetaci a čistotě vzduchu. A sněhová pokrývka většinou sestoupí sotva k našemu domu, i když ten se nalézá přímo pod místními horami.

Někdy tu nastane na jaře (v květnu) den, kdy můžete ráno lyžovat ve výši ne o mnoho nižší Sněžky a odpoledne se slunit, v případě značně otužilého lyžaře i smočit v Pacifiku. Pravda, to jsou výjimky, ale zažili jsme tady už dvě takové.

Nejsem ale jedinec, který veškerý volný čas věnuje pobytu v přírodě, na horách nebo na moři. Nějaký, dosti značný, ano, ale ne všechen. Jsem člověk městský, odchovaný stověžatou matičkou Prahou. Milovník hospůdek, divadel, koncertů, občasný návštěvník uměleckých výstav.

V tomto ohledu pociťuji značný rozdíl v tom, co mi poskytuje, obzvláště po změně poměrů, moje rodné město a to kanadské, v němž nepochybně ulehnu k věčnému spánku (ač dosud nevím kde, místečko na hřbitově jsem si zatím nezajistil).

Někdy si říkám, jak nedostatek přizpůsobivosti, nápaditosti, smyslu pro příjemnosti života, přílišná byrokracie a zkostnatělost, nevalná touha poučit se, cit pro jemnou eleganci a vkus, po léta promarňují ohromný potenciál tohoto západokanadského města. Multikulturalismus podepsal se na jeho podobě příznivě množstvím exotických restaurací v minulosti nebývalých, a které rádi navštěvujeme, a za oněch 24 let, co zde žijeme, došlo ke značnému obohacení kulturního života. Děje se to ale i za jistou na právě radostnou cenu a pojednání o tom bylo by námětem na další článek.

Pro cca milion obyvatel má Praha 60 divadel (velká, stejně jako malé scény), zatímco Vancouver s dvojnásobným počtem duší (Greater Vancouver) 18 až 20, a mnohé scény nejsou stálé.

Počet a kvalita, elegance, vkus a život uvnitř nespočtu příjemných míst, které Praha nabízí při procházce jejími ulicemi třeba jen hodinové, přivodí mi nejednou poněkud lítostivou připomínku města u Pacifiku, do kterého se zakrátko zase vrátím. Neboť vskutku monumentální pohled z downtownu na hory na severní straně je sice nádherný, ale není to jediný půvab, který dokážu vnímat.

Snad bezmála všechna místa, která považuji za příjemná (knihkupectví, hostince, divadla) zůstávají v Praze na svých místech.

Ne tak ve Vancouveru. Není výjimkou nalézt tu místo oblíbené cukrárny prodejnu jakýchsi zbytečností, artiklu, který už předem zvěstuje brzký neúspěch. Úřady kladou mohutné klacky do cesty podnikavým jedincům (nejčastěji pokud se jedná o licenci na prodej alkoholických nápojů) a často je otráví, že od dobrého úmyslu opustí. Když pak ale trpělivý žadatel, který se nedá odradit, dosáhne požehnání byrokracie, ukáže se, že lid na takové místo rád se dostavuje a dolary tu klidně utrácí.

Zatím, jak se zdá, prosperují tady kavárny.

Zatímco kupříkladu ve Vancouveru občas jazzový bar zanikne a jiný se objeví, při návštěvě Prahy naleznu ve valné většině vždy všechny na svém místě.

Nemohu si stěžovat na vancouverské veřejné knihovny a jejich vždy velmi ochotný personál. Půjčování knih, CD, videí je bezplatné.

Není zcela spravedlivé porovnávat obě města dle stejného měřítka. Historická odlišnost nedá se snadno vyrovnat, nejen brzy, ale nejspíš nikdy. A přece, mnohdy mi nějak schází snaha dle možností to učinit. O tom, že prospěšné by to asi vancouverským bylo, přesvědčuje mne jejich nadšení, ať ústní nebo na stránkách novin sdělované, nadšení nad půvabem evropských měst těch, kteří ta města navštívili, a v tomto ohledu je Praha mnohdy, jak už řečeno, na prvním místě. Neznamená to snad, že jistá proměna tvářnosti Vancouveru a způsobu života v něm mnohé by potěšila? Anebo se dá říci: chyba lávky, kdyby všude bylo stejně, cestování by ztratilo smysl! To je do značné míry pravda.

A je tu ale i jiná věc, nijak nepotěšující v souvislosti s Prahou. Konglomerátní kapitalismus na koni zisku dochvátal i do stověžatého města v srdci Evropy, přesněji řečeno do jeho okrajových oblastí. Tam rostou megasuper hypermarkety nezůstávající co do velikosti a hojnosti nabízeného zboží za oněmi, co z pobytu v Kanadě známe, ba v mnohém je i předčí. Člověk praktický může říct: Bravo, jen více takových! Tomu bych pak doporučil projev Václava Havla pronesený v Paříži 26.října 2004 na konferenci firmy UPS Longitudes 04, publikovaný v Literárních novinách č.46 z 8.listopadu 2004 (Globální pomazánka). Pravděpodobný nedostatek místa na těchto stránkách nedovoluje mi z něj citovat.

Jak ale praví přísloví: nelze sedět jedním zadkem na dvou židlích. Ač v době návratu normálnosti do rodné země je nám to do jisté, časem omezené, míry umožněno. A snad právě to mne vedlo k tomuto jakkoli neúplnému porovnání

Psáno před pár lety

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorka Vladimíra Cíchy:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-cicha/

Fotokoláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

 

Škvorecký a Havel byli rozdílní tvůrci, první spisovatel, druhý dramatik, i rozdílné osobnosti. Jedno však měli společné, oba se angažovali ve věcech veřejných a tím zanechali své stopy i na české scéně politické. Když zemřel Václav Havel, byl vyhlášen státní smutek, inu odešel bývalý prezident. Nad smrtí Škvoreckého truchlili jen jeho přátelé a ctitelé, inu odešel jen skvělý spisovatel a velký člověk. To je pochopitelné. Mne však k zamyšlení zaujala jedna podstatná rozdílnost mezi nimi – Škvorecký odešel do exilu a Havel zůstal v Praze. Jaký vliv měla tato skutečnost na jejich život a dílo? Jak se promítla do průběhu nedávné české historie? V dějinách neexistuje kdyby, troufnu si ale tvrdit, že kdyby Škvorecký zůstal doma, prezidentem by se zřejmě nestal, a kdyby Havel odešel do exilu, profesorem by se asi také nestal, ale exilové nakladatelství by možná založil. Byly to dvě rozdílné osobnosti – Škvorecký byl svou podstatou tvor umělecký a Havel spíše tvor politický.

Škvorecký nejevil zájem účastnit se aktivně politického života, politika se však nevyhýbala jemu. Dospíval za protektorátu, kdy nebylo možno vysokoškolsky studovat. Vydání jeho prvního románu „Zbabělci“ v roce 1958 (deset let po napsání) bylo politickým skandálem, který stál autora místo zástupce šéfredaktora dvouměsíčníku Světová literatura. Jeho literární tvorba byla plodná – povídky, romány, filmové scénáře atd. V roce 1969 byl pozván do USA přednášet, a když sledoval vývoj v okupovaném Československu, rozhodl se zůstat s manželkou Zdenou v exilu. Usadili se v kanadském Torontu, kde se Zdenou založili exilové nakladatelství Publishers 68. Hlavním organizátorem byla Zdena, ale bez Josefa by toto vydavatelství asi nevzniklo. Za dobu své existence vydali Škvorečtí 227 knih. To je úctyhodný kus vlastenecké práce. V době, kdy jejich vlast byla převálcována nechutnou normalizací, pomáhali Škvorečtí udržovat kontinuitu české kultury. Snad bude tato jejich obětavá práce jednou po zásluze doceněna. Vedle toho Škvorecký propagoval českou literaturu ve světě a jeho romány byly přeloženy do mnoha jazyků. Nezávislý spisovatel to nemá nikdy lehké, obzvláště v exilu, a to, že Škvorecký dosáhl světové proslulosti, je obdivuhodné. Obzvláště s jeho jménem, které je pro cizince těžko vyslovitelné a zapamatovatelné. Z vlastní zkušenosti vím, o čem mluvím. V tomto směru měli jeho literární kolegové Hostovký či Kundera oproti němu znatelnou výhodu.

Václav Havel se vedle své tvorby dramatické angažoval politicky již v šedesátých létech. Upozornil na sebe skvělým projevem na sjezdu spisovatelů v roce 1967. V době normalizace stal se vůdčí osobností českého disentu, což vedlo až k prezidentskému křeslu na hradě českých králů. Havel působil nejen literárně, ale také formuloval mnohé filosofické a ideologické postoje českého disentu. V roce 1975 i on založil vydavatelství literárních textů, samizdatovou Edici Petlici. Z jeho popudu vzniklo i nezávislé občanské hnutí Charta 77. Pokud se Havlovy činnosti politické týče, zůstává zde mnoho nezodpovězených otázek. V šedesátých letech stál rozhodně na straně protikomunistické, v roce 1977 mu už nevadilo stýkat se s komunisty. Z 217 signatářů Charty, kteří ji v roce 1977 podepsali, 156 byli bývalí komunisté. Zde si dovolím podotknout, že termín „bývalý komunista“ je poněkud zmatečný. Na komunistech mi nevadí tolik členství v jejich straně jako zrůdný způsob jejich myšlení, které už stálo životy milionů nevinných lidí po celém světě. Odhodit stranickou legitimaci je snadné, lze se ale snadno zbavit té mentální poruchy, jakou komunistické myšlení nejspíše je? A navíc, za bývalého komunistu by bylo možno považovat člověka, který se o své vůli s komunistickou stranou rozešel. Ti, kteří byli ze strany při čistkách vyloučeni, nejsou sice legálně aktivními členy, sami v sobě však komunistickou náležitost nepřerušili. To Havlovo bratříčkování se s komunisty se zatraceně nevyplatilo, jak vidíme ještě 20 let po mírném převratu v mezích zákona. Možná se jednou dozvíme, zdali zde šlo u Havla jen o politickou naivitu či o jiný a neodpustitelný záměr.

U obou těchto představitelů nacházíme společné rysy jako oddanost a službu národní věci.

Je tedy zajímavé zamyslet se nad tím, jak se jim dařilo toto poslání plnit za diametrálně odlišných podmínek. Škvoreckého přínos české kultuře je nesporný a nezanedbatelný. Havlova činnost disidentská i jeho hry pomáhaly udržovat Československo na mapě světa. Na tu činnost disidentskou můžeme se dnes dívat jen jako na scénu z jeho absurdních her. Nechci úděl signatářů zlehčovat, ale jasné je, že na zániku komunistického režimu neměl český disent valný podíl. Změna byla skoro vynucena a asi také dobře připravena Kremlem. Po převratu nebyl disent schopen nabídnout žádné státotvorné ideály. Havlova vznosná hesla o lásce a pravdě a „Nejsme jako oni“ způsobila více škody než dobra. A Klausova „černá čára za minulostí“ jen dokreslila jalovost českého alternativního myšlení. Já vím, s odstupem času je snadné stavět se kriticky k činům oněch dramatických dní koncem roku 1989, jenže následný marast české politiky sám dává odpověď o neúčinnosti domácího odboje.

Posledním bodem mého zamyšlení je vztah domova a exilu. Jak po roce 48 tak i po roce 68 odcházeli z vlasti nejen sociální emigranti, ale i vlastenečtí exulanti. Mnoho jich obětavě pracovalo na národním poli, jako zmíněný Josef Škvorecký. Po převratu byla většina z nás připravena vrátit se do vlasti a nabídnout své služby ve prospěch rodící se demokratické společnosti. Jak vím, většina těchto nabídek dopadla na hluché ucho. Chartisté měli o exil zájem jen potud, pokud je finančně podporoval, potom ten zájem zcela opadl. Znal jsem obětavého člověka v Sydney, který pilně podporoval Havla za dob totality, zasloužil se o inscenace jeho her v Austrálii, po převratu se k němu už Havel neznal. Z exilových osobností uplatnil se v české politice jen Pavel Tigrid, s kterým byl Havel v kontaktu již od šedesátých let. Dva emigranti, kteří se v Čechách v devadesátých létech politicky uplatnili, Egon Lánský a Jan Kavan, nikdy mezi exilové špičky nepatřili. Také by bylo zajímavé vědět, proč se tolika českým disidentům nepříčilo stýkat se s komunisty, ale exil jim pod nos nešel. Možná to bude tím, že většina exulantů by trvala na řádné demokratické přeměně a ten post-komunistický neřád by nebyla ochotna tolerovat. Ostatně když sleduji reakce českých občanů na případ skupiny bratří Mašínových a vidím, že většina národa vidí v těchto hrdinských chlapcích vrahouny, ale komunisty v parlamentu trpí, tak mne napadá, že se komunistům dílo zdařilo – poničit české myšlení. Hádám, že očista od marxistického nánosu bude trvat několik generací, pokud se ji kdy podaří uskutečnit.

Tak k takovému zamyšlení mne odchod Havla a Škvoreckého dovedl. Neočekávám, že bude se mnou každý souhlasit, to by ani nebylo zdravé, ale nastínil jsem několik otázek, nad kterými stojí za to se zamyslet. Jak ukazuje případ Škvoreckého, je možné žít v cizině a být přitom dobrým a užitečným vlastencem. Ústřední otázkou zůstává, jaký ideál své budoucnosti český národ ve své většině vzývá. Pokud se spokojí s naříkavým čecháčkovstvím, tedy nadáváním po hospodách a morálním šlendriánem, tak tam exulanti budou jezdit jen navštěvovat své rodiny a přátele. Jestliže se však ve většině lidí probudí touha po svobodném a důstojném životě, pak spolupráce domova s exilem bude nejen možná ale i žádoucí. Historicky nazíráno náš národ má hluboké kulturní tradice, lásku ku vzdělání a zdravé sociální cítění, bylo by proto škoda, aby nějak trapně zahynul na úbytě.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Jaroslava Kovaříčka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/jaroslav-kovaricek/

Originální koláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Léta býval lyžařským instruktorem a v roce 1986 chtěl zabránit nehodě, která by postihla jeho svěřenkyně. Došlo k nejhoršímu: sám byl zle postižen, takže od té doby střídal jednu nemocnici za druhou, stejně tak rehabilitační a jiné zdravotní ústavy včetně lázní. Je doživotně invalidní, ale se svými bolestmi, strádáním a nabytím znova určitých sil se postupně vyrovnával.

Jakési geny po jeho dědečkovi a tatínkovi – rodinných písmácích – v sobě objevil rovněž a ve volných chvílích se pokoušel literárně tvořit. Nejprve pohádky a kratší příběhy, až nakonec sepsal svůj životní příběh, vytiskl na své počítačové tiskárně, opatřil kroužkovanou vazbou a nesmírně tím potěšil rodinu, přátele a známé.

Na první straně byl titulek Co jsem prožil díky svému úrazu a na zadní straně podobně vyvedený titulek Kam jsem se podíval díky svému úrazu. A právě ta popisovaná místa mu natolik učarovala, že o každém z nich napsal novou knihu. Tak vznikly Mé vzpomínky na Kladruby a okolí, Malá procházka Vlašimskem, Ještěd a Mimoň s jejich okolím, Lázně Kundratice a jejich okolí, Slapy a jejich okolí, Třebutičky zachycené slovem i obrazem (součást obce Polepy na Litoměřicku).

Mám dnes v ruce jeho novou knihu Za poznáním Sedlčanskem, kterou jsem si od něho poctivě koupil, protože mne chytla za srdce. Vždyť všechna ta popisovaná místa s jejími příběhy, událostmi a zážitky, jsem kdysi dávno poznával se svými třemi dětmi. Trávili jsme jedny školní prázdniny na pravém břehu Vltavy v rekreační chatové osadě Častoboř, která se nachází na samém začátku vodní nádrže či jezera Slapy.

Odtud jsme podnikali výlety do celého širého okolí – samozřejmě kromě koupání ve dnech, kdy počasí lákalo spíše k procházkám. Teď všechna místa se svou romantikou, čistotou, malebnou krásou a bohatou historií opěvuje náš literární samouk Luděk Horký ve své nové a půvabné knížce. Aspoň některá z nich vyjmenuji, protože těch vltavských pamětníků a turistů je mezi námi mnoho: Příčovy se zříceninou větrného mlýna, vodní tvrz Křepenice, rybník Musík, potok Mastník, Z Cholína na Zrůbek, Hříměždice, Tancibudka, Kamýk nad Vltavou, Zvírotice, Stehlíkův mlýn, Skrýšov, Svatý Jan, Solopysky – všechno krásná česká a starodávná jména až po Sedlčany, které celému svému okolí vévodí.

Knížku doprovázejí originální snímky samotného autora textu, také mapky, turistická značení. Tady jsem zvýšil svou pozornost, jako dávný ctitel našeho prvního prezidenta Osvoboditele. Protože na řídce zalesněném vrcholu s pěkným rozhledem (417 metrů nad mořem) mají Památník T. G. Masaryka. Vrchol se jmenuje Šiberný a škoda, přeškoda, že tady jsem nikdy nebyl. Památník s deskou, na níž je rovněž zajímavý nápis: „Odtud pozoroval dne 3. IX.1922 l. cvičení našich vojsk prezident Osvoboditel ČSR T. G. Masaryk“. Devadesát let uplynulo od té události a sedlčanští turisté okamžitě po listopadové revoluce v roce 1989 památník obnovili, za velkou upoutávku jim posloužil samorost z větví jehličnanu.

Na 112 stránkách této velmi čtivé knížky jsem napočítal 220 barevných ilustrací, snímků, které dokazují fotoreportérskou profesionalitu autora. A mezi dvě – dnes již legendární – postavičky z filmu Jiřího Menzela Vesničko má středisková, jehož děj se odehrává v sedlčanské obci Křepenice. Náhodně zachycená dvojice připomíná řidiče náklaďáku Pávka (Júlia Satinského) a jeho závozníka Otíka (Jánoše Bána). Film byl úspěšný od svého zrodu v roce 1985.

Za některými fotografickými úlovky musel jejich autor jezdit několikrát podle počasí, zatím jeho nemocná žena ho vždy netrpělivě vyhlížela dlouhé hodiny. Luděk se jí teď odměnil: vybudoval ve svém domě saunu. Po uklidňujícím zábalu ze sauny si každý ještě může sám přidat masáž Siatsu celé páteře na specielní podložce. Na zahradě pak má krytý plavecký bazének, v němž od dubna do listopadu překonává denně svůj rekord v uplavání jednoho štafetového úseku vzdálenosti (36 km) kanálu La Manche. Letos se mu podařilo v průběhu jeho plavecké sezóny dokonce uplavat 58 km. Bazének již využívá od prvopočátku výstavby rodinného domku na konci Psár a na pokraji lesa. Tady bych Luďka Horkého jen malou odbočkou doplnil, že prvním plavcem přes kanál La Mance by Angličan již v roce 1875. Překonání průlivu z Doveru do Calais (350 km) mu trvalo 21 hodin a 45 minut. V roce 1923 to již byla Američanka, která plavala opačným směrem 14 hodin a 39 minut. Z českých pokořitelů si nejvíce pamatujeme Františka Venclovského, desátým byl sportovní redaktor Stanislav Bartůšek a posléze v letech 2006 – 2007 Yvetta Hlaváčová.

Vraťme se proto na Sedlčansko a vlastně domů do Psár, odkud pochází náš přemožitel vzdálenosti světoznámého kanálu – ovšem ve svém plaveckém bazénku štafetovým způsobem. Je to veskrze skromný člověk, jemuž knížky připravuje vydavatelství Powerprint Praha, odkud si je v batohu na zádech sám odváží.

Pro své zdraví a zdraví své rodiny, svých vnoučat a také pro vzájemnou pohodu je Luděk Horký obětovat nejen množství času, ale i úspor ze svého invalidního důchodu. O jeho příkladu se měla zajímat už dávno naše televize, pro niž je ochoten připravit dokument, který by nejen zaujal, ale hlavně pomohl tisícům stejně postižených pacientů a lidem v naší zemi.

Nic lepšího si na závěr svého povídání nemohu vybrat, než motto jeho knížky: Čím větší moudrosti jsi nabyl, tím pokornější je tvá mysl. Čím více dobroty sídlí v tvém srdci, tím máš více lásky pro druhé.

Takoví lidé mezi námi žijí ve společnosti, která už je dávno nemocná také proto, že podobné příklady často přehlíží a pro současná média nejsou ani trochu zajímavá. Jak se však všichni hluboce mýlí!

* * *

Fotografie pro CzechFolks.com © Luděk Horký

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

(Krátce před Vánoci roku 2011 jsem měl čest udělat rozhovor se Sonjou Bata. Článek, který následuje, je dítětem onoho rozhovoru)

Příběh života Sonji Wettsteinové a Tomáše Bati  je jednou z nejpěknějších pohádek druhé poloviny dvacátého a prvních roků dvacátého prvního století, jednou z nejpodivuhodnějších verzí dávného příběhu o chlapci a děvčeti, kteří se setkali ( boy meets  girl) krátce před vypuknutím druhé světové války. Tomáš, pěkný urostlý mladý muž, syn moravského ševce (v  deváté generaci), který si troufl založit podnik, jemuž bylo dáno stát se největším rodinným obchodním  mocnářstvím na světě (4, 700 prodejen a 60 továren na boty v třiceti zemích). Sonja, jiskřivá půvabná studentka architektury z “historické švýcarské rodiny” . Ta rodina byla ve švýcarských dějinách vpravdě historická (“nezadala si s žádnou”). Jednomu z jejích dávných předků z otcovy strany (byl tehdy starostou Bernu) se na konferenci, která v roce 1648 skončila v Míru Westfálském podařilo přesvědčit Habsburky, aby uznali nezávislost Švýcarska¨(Švýcarsko se prohlásilo nezávislým státem mnohem dříve, ale Habsburkové to odmítali přijmout jako historickou skutečnost – a kdo je může blamovat?); její otec, George Wettstein, mladý právník na zkušené v Paříži, pracoval pro obhájce židovského důstojníka francouzské armády, Alberta Dreyfuse, nespravedlivě odsouzeného vojenským soudem pro velezradu k degradaci a k doživotnímu vyhnanství; později – článkem o výměně vězňů – urychlil rozšíření agendy Červeného kříže v oblasti ochrany válečných zajatců; a v roce 1943 založil ve svém městě Rotary Club ( Sonjin tatínek a její manžel “se lišili skoro ve všem, ale oba byli vizionáři, oba chtěli změnit svět”). 

To první setkání s romancí nic společného nemělo: Sonjin tatínek, proslulý advokát, zastupoval zájmy Baťovy rodiny ve světě, a kdykoliv někdo z Baťovy rodiny přijel do Švýcar, bydlel u jejích rodičů. Jednou, pár let před válkou( to Sonja byla velmi mladičká), Tomáš (tehdy také hodně mladý), přijel na jednání se Sonjiným tatínkem (ale páni, kteří přijeli na jednání s tatínkem, tehdy Sonju moc nezajímali), a poněvadž  vedle domu Sonjiných rodičů bylo pěkné sáňkování, rozhodl se, že si zasáňkuje. A vyklopil se. A Sonja ho oprašovala a při tom oprašování si uvědomila, že ten pěkný mladý muž, kterého oprašuje, je ten mladý pán, který přijel na jednání s tatínkem. Ale opravdu se poznali až po válce, kdy Tomáš přijel z Kanady, kam přesídlil se skupinou zaměstnanců z mateřského podniku ve Zlíně na jaře v roce 1939 a položil základny k vybudování průmyslového střediska v ontarijské Batawě. Vzali se v roce 1946. Usídlili se v Torontu, a tak začala podivuhodná odysea česko-švýcarské emigrantské dvojice v zemi, kterou si Tomáš vyvolil, poněvadž v jeho očích se v Kanadě prolíná kulturní dědictví Evropy a dravá podnikavost Spojených států.

Začátky nebyly lehké. V roce 1946 většina Evropy i Asie se jen pomalu vzpamatovávala ze zpustošení druhou světovou válkou; čs. vláda, ovládaná komunisty, znárodňovala Baťovy podniky v Československu; soudní spor o vlastnictví Baťových podniků ve světě, vedený v několika zemích mezi Tomášem a jeho maminkou na jedné straně a nevlastním bratrem zakladatele Baťovy firmy, Janem Baťou, na druhé straně, se teprve naplno rozbíhal. Tomáš byl šťastný, že vedle sebe měl ženu tak unikátních vlastnosti, jakou byla Sonja, která plně sdílela jeho sen dobudovat Baťovu výrobní a prodejní síť světově a v Kanadě vytvořit novou organizaci kolem batavského střediska. Byla si vědoma, jak mnoho jejímu manželovi záleželo na tom, aby byl hodným následovníkem svého otce. Ačkoliv svého otce ztratil v roce 1932 v letecké nehodě, kdy mu bylo 17 let, často na něj myslel a viděl v něm vzor pro svůj život, “jednou z jeho starostí (jak to Sonja v jednom interview formulovala), bylo, aby svého otce nezklamal”.  Ztotožnil se i s jeho ideou zodpovědného kapitalizmu. Při oslavě 100. výročí založení Baťovy obuvnické organizace v Praze v květnu 1994, se Tomáš přihlásil k odkazu svého otce (nemám po ruce český originál, překládám z anglického textu): “Služba je samotným životem obchodu. Ekonomický výkon je důležitý – bez něho nemůžeme přežít, ale není jedinou zodpovědností dnešního obchodního dění. Skutečným úkolem obchodní činnosti je odevzdat službu výrobou a prodejem produktů, které uspokojují potřeby a požadavky společnosti a současně být – spolu s komunitou a vládními orgány – organizací pečující o blaho občanů.” (Touto pasáží bylo předznamenáno i zahájení série přednášek, nesoucích Tomášovo jméno, o Zodpovědném kapitalismu, organizované společně Schulich School of Business, York University  v Torontu a Universitou Tomáše Bati ve Zlíně, v  Art Gallery of Ontario 19.února 2010, ). Tomáš a Baťova rodina viděla obchod a podnikání jako veřejný závazek přispívat vytvořením hospodářského rozvoje k blahobytu lidstva na celém světě.

Jako člen ředitelské rady a více prezidentka Bata Shoe Company Sonja byla integrální partnerkou ve všech Tomášových významných rozhodnutích. Jejich kanceláře sousedily a Tomáš moudře spoléhal na Sonjinu mimořádnou inteligenci (v době, kdy ženy nebyly obecně považovány za dostatečně pokročilé ve svém vývoji, aby muži brali jejich ekonomické názory vážně), ale i na její profesionální expertizu, její fascinaci obuví včetně historie vývoje bot v různých zemích a také na její porozumění vlivu západní průmyslové výroby (včetně výroby Baťových závodů) na lokální výrobu. Něco, v čem klíčila idea budoucího muzea obuvi.

Tomášův přístup k podnikání (“kapitalista se sociálním svědomí”) byl jednou z příčin (byl také mladý, pěkný, měl hezké chování), proč Sonja v Tomášovi našla ‘zalíbení’ (krásné slovo s biblickou ozvěnou). Od mládí obdivovala lidi, jejichž život měl účel, a Tomáš chtěl vylepšit svět. Její instinkt pro módní přeměny a nemalé podnikatelské nadání byly pro jejich společný cíl uskutečnit sen Tomášova otce – obout každého muže, ženu a dítě na světě – nemalým přínosem. Ačkoliv celý společný život dělali společná obchodní rozhodnutí (a Tomáš své nápady, myšlenky a řešení problémů zkoušel na Sonje), jejich manželství slavně přetrvalo (Tomáš to přisuzoval tomu, že nemísili lásku s obchodem). A spolu prožili okamžiky tak velkolepé, jakým bylo ku příkladu triumfální přivítání ve Zlíně po pádu komunizmu.

Oba měli silné sociální vědomí, Sonja byla a je přesvědčena, že občané demokratických zemí mají mravní povinnost dát své talenty a čas do služeb svých komunit a ačkoliv její úspěchy v obchodní sféře jsou pozoruhodné (zasedala – vedle Bata Shoe Company – ve správní radě společností tak významných jako Alcan Aluminum Limited, Canada Trust a Canadian Commercial Corporation), poněkud blednou ve srovnání s výsledky její činnosti lidumilné.

Její práce v charitativních organizacích v oborech vzdělání, zdravotnictví a životního prostředí má sotva obdobu. Zastávala funkce předsedkyně National Design Council (kde její přínos Kanadě byl zvlášť významný, poněvadž se zasloužila o rozšíření sortimentu materiálů ve výrobě produktů (například do té doby se ve výrobě nábytku používalo dubové dříví), předsedkyně a čestné předsedkyně World Wildlife Fund Canada (organizace, která vždycky měla speciální koutek v jejím srdci), předsedkyně Governor’s Council, North York General Hospital, The Council for Business and the Arts Canada, zakládající předsedkyně Bata Shoe Museum v Torontu, předsedkyně organizace Junior Achievement (v této organizaci dosud zastává funkci čestné předsedkyně pro Evropu (mimořádně se pro tuto prganizaci exponovala v Rusku, kde Junior Achievement má půl milionů členů), zastávala funkci Trustee (neznám opravdu přiléhavý český termín) Art Gallery of Ontario, a významné funkce v Shastri Indo-Canadian Institute (organizace založená tehdejším kanadským guvernérem Rolandem Michenerem pro výměnu profesorů mezi Indií a Kanadou), Council for Canadian Unity, Canadian Club of Toronto a Girl Guides World Finance Committee, je zakládající členkou Toronto French School a byla Governor of York University. A také je čestným kapitánem kanadského námořnictva ( pokřtila jednu loď) a členkou správní rady Royal Military College v Kingstonu. Její zájem o věci vojenské má kořeny v jejím rodném Švýcarsku, kde mladí lidé považují za povinnost (“v demokracii občané mají nejen práva, ale také povinnosti”) sloužit v armádě, i když jejich země neplánuje válečná tažení ani neočekává přepadení (i Hitler respektoval její neutralitu), ale hraje roli strážkyně pořádku v zemi a zachránkyně životů i majetku v oblastech ohrožených přírodními katastrofami. Imponuje jí výchovný systém Royal Military College, nejen pro zdůrazňování pojmu cti, ale i pro výměnu rolí (studenti se učí jeden den rozkazy dávat, a druhý den přijímat. Sonja vidí – z vojenského, ale také hospodářského hlediska – obrovský význam Arktidy, kudy v budoucnosti  možná povede nejdůležitější obchodní cesta na tomto kontinentě.

Záběr jejích zájmů si uvědomíte, když se rozhovoří o školství ( viděla ho zblízka na všech kontinentech). Domnívá se, že slabostí vzdělávacího systému všude na světě je nedostatek pozornosti základním ekonomickým potřebám. Viděla – hlavně v zemích donedávna komunistických, ale nejen komunistických - pasivnost mladých lidí ve vytváření vlastních osudů. Příliš často spoléhají na vládu, že jim zaměstnání opatří, místo aby se dívali kolem sebe a hledali příležitosti pro uplatnění svých talentů a své energie. Po jejím soudu pracovních příležitostí bude v budoucnosti ubývat a iniciativa jednotlivců ve vytváření vlastní hospodářské základny bude tím důležitější. 

Sonja viděla svět z mnoha úhlů. Svět chudých, kteří měli co dělat, aby nějak propluli životem, i svět bohatých a mocných. Na svých cestách se setkala s prezidenty a představiteli států a posbírala skoro všechny pocty, které svět může nabídnout. Mezi nimi: Officer of the Order of Canada, Shoe Person of the Year (1985), Woman of the Year (North York Chamber of Commerce), McClkure International Service Award, Canadian Business Hall of Fame, CESO Award for International Development, BNai Brith Humanitarian Award, Silver Medal of the United Nations Environmental Programme. A sedm nebo osm čestných doktorátů od kanadských a amerických univerzit (Sonja si počtem nebyla jistá a také se s úsměvem zmínila, že jeden známý jí dal na vědomí, že on má skutečný doktorát). Co sama ve své práci považuje za nejdůležitější? Zasévat semínka, pečovat o ně, aby vzklíčila a uchytila se a pak dát příležitost jiným. Jedním z jejích nejúspěšnějších rozsévačských počinů byla už zmíněná organizace Junior Achievement, která jí dělá velkou radost. A aby si někdo nemyslel, že duševní zahradnická práce je vždycky snadná, připomene vám, že je často nesnadné rozsévat semínka i ve vlastní rodině.

Například Bata Shoe Museum. Sonja začala boty po světě sbírat už v čtyřicátých letech a v sedmdesátých letech prostory, kde se boty skladovaly, byly přeplněné. Řešení? Museum obuvi. A proč ne Bata Shoe Museum? Sonja měla fušku svoji rodinu přesvědčit, že to je – jak budoucnost denně dokazuje – fantastický nápad. Ale Sonja se snadno nevzdává a díky její schopnosti vyhrávat i prohrané bitvy, je Toronto o jeden šperk bohatší. Napadlo mi, jak obrovská to musela být práce: najít pozemek v samém středu Toronta, zajistit financování nejen na zakoupení pozemku a stavbu budovy, ale nákup bot prakticky všech dob a v desítkách zemí, a chod muzea ne na měsíc, ne na rok, ale na desetiletí. Bata Shoe Museum (navržené proslulou firmou Moriyama@Teshima) bylo slavnostně otevřeno v roce 1995. Řídí je Bata Shoe Museum Foundation založená v roce 1979. Oficiální účel muzea? Leták muzea ho popisuje takto: “The Bata Shoe Museum Collection zkoumá, do jaké míry boty, víc než kterýkoliv jiný osobní předmět, zrcadlí způsob života, kulturu a zvyky lidí, kteří je nosili.”

Sonja nevidí Museum čistě jako majetek její rodiny. V jakési mystické formě Museum patří všem, kdož se zasloužili o jeho vybudování a jeho každodenní běh (dlouhá léta jednou dobrovolnou průvodkyní byla Hana Pelnářová), všem, kteří přicházejí, aby se poučili nebo potěšili touto skvělou sbírkou předmětů prozaicky nezbytných (nepochybně pomáhaly vyhrát válečné bitvy i zápasy v kopané či hokeji, ale i baletní soutěže) ale i dovršujících krásu ženské nohy ve věčné hře Evy s Adamem.

Sonja (a v tom byl jejím mentorem Tomáš) odmítá žít v minulosti: každý z nás prohrál i vyhrál pár bitev, každý z nás poznal bolest i radost, štěstí i zoufalství. To krásné  a dobré v nás přežívá, to ošklivé a nedobré nezměníme. Minulost nezměníme,  a jestliže se do ní vracíme, plýtváme energií i časem. A vždycky je něco před námi, nový cíl, další možnost zasít semínko a pomáhat mu klíčit. Velká většina – pokud se toho dožije – po osmdesátce už nemá energii na další výboje. To ovšem neplatí o Sonje. Určila si ještě jeden úkol. Odkoupila od Batovy společnosti kolem Batawy 1 600 akrů půdy , kde plánuje vybudovat průmyslové a rezidenční středisko. Dlouho se zdálo, že problémy jako třeba přísun vody projekt znemožní. Ale oblastní i městské úřady jí vyšly vstříc, Sonja dala dohromady plánovací team a mezi pracovními návštěvami v torontském Museu a cestami do Evropy nebo do Indie dává tvář svému možná největšímu projektu.

Sonjinou představou štěstí (vedle toho křehkého, osobního, romantického štěstí, o kterém /myslím/  Wolker napsal, že je “muška jenom zlatá”) je být užitečná, plánovat nové projekty, vylepšovat svoje okolí, pomáhat lidem.  Miluje přírodu (“příroda je zázrak“), tisíckrát při pohledu na noční nebe pocítila, jak nepatrný je každý z nás tváří v tvář vesmíru, ale věří (“náboženství je nejintimnější osobní záležitostí každého člověka”) že v nádheře vesmíru a v tajemství života je skryt účel nad naše chápání (v této filosofii je v dobré společnosti: Einstein, Churchill). Všichni máme povinnost sloužit životu, chránit naši planetu …a nikdy se nepoddat. Nádherný člověk, Sonja Bata. Majetek a jméno Baťovy rodiny jistě pomohly. Ale ta tvůrčí jiskra je Sonjina. Stejně jako životní filosofie. Stejně jako stálost cíle. Málem jsem zapomněl dodat, že Sonja a Tomáš vychovali tři děti (Sonja: “Měli jsme pomoc”). V roce 2001 předali vedení Baťových podniků synovi Tomáši Jiřímu (Thomas George).

* * *

 Josef Čermák: Sonja Bata

(Shortly before Christmas 2011 I had the privilege to interview Sonja Bata. The article that follows is a result of that interview)

The story of Sonja Wettstein and Thomas Bata is one of the finest fairy-tales of the twentieth, and the first few years of the twenty-first, century, one of the most notable renditions of the old story about two young people who met (a boy meets a girl) shortly before the outbreak of the Second World War. Thomas, a good looking young man, the son of a ninth generation Moravian cobbler, who dared to found an enterprise destined to become the largest family business emporium in the world, with a network of more than 4,700 retail stores and 60 shoe-production facilities in over 30 countries; Sonja, from a historical Swiss family, a sparkling attractive student of architecture at the Swiss Federal Institute of Technology in Zurich. The family is rather historical (Sonja rightly describes it as “second to none”); one of Sonja’s ancient predecessors on her father’s side, the mayor of Bern, succeeded in convincing the Habsburg contingent at the conference leading to the Peace of Westphalia to formally recognize the Swiss independence (Switzerland declared its independence many years earlier, but the Habsburgs refused to accept it – and who can blame them?). Sonja’s father, George Wettstein - then a young lawyer - worked in Paris for the lawyer defending a Jewish officer in the French army, Albert Dreyfus, who was convicted of treason in camera by a French court-martial and sentenced to degradation and deportation for life; later – with an article about exchange of prisoners – influenced the decision of the Red Cross organization to extend its agenda to the welfare of prisoners of war; and in 1943 founded in his City a branch of the Rotary Club (Sonja’s father and her husband “were very different people, but both were visionaries, both wanted to change the world”).

Their first meeting had nothing to do with romance: Sonja’s father, a distinguished lawyer, represented Bata’s interests in the world and whenever any member of the Bata family came to Switzerland, they would stay at Sonja parents’ home. A few years before the war (Sonja was still a child) Thomas (a young man then) came to Switzerland for a meeting with her father (at that time men visiting her father were not of major interest fo Sonja), and because close to the family residence was a nice little hill for tobogganing, Thomas decided to have some fun. He did: he turned up. Sonja was directed to brush his jacket. As she brushed him, she realized that the man, whose jacket she was brushing, was the young man who arrived earlier to meet her father. But they didn’t become familiar with each other until after the war when Thomas came for a visit from Canada, where he moved with a group of employees from the Bata enterprise base in Zlin in the spring of 1939 and lay the foundation for developing a major factory in a place in the Eastern Ontariom which was to bear the Bata name, Batawa. Sonja and Thomas married in 1946. They settled in Toronto. So started a remarkable odyssey of the Czech-Swiss immigrant couple in a country which Thomas chose because – in his eyes – Canada was a land offering a blend of European business culture and American more lively entrepreneurial spirit.

The beginnings were not easy. In 1946 most of Europe and Asia were only slowly emerging from the devastation of the Second World War; the Czechoslovak government, dominated by the Communists, was nationalizing Bata properties in Czechoslovakia; the lawsuits about the ownership of Bata’s companies, between Thomas and his mother on the one hand, and the founder’s step-brother, Jan Bata, on the other, were in full swing. Thomas was lucky to have on his side a woman of such unique qualities, who shared his dream to complete the Bata’s production and retail net worldwide, and to create in Canada a new organization around the Batawa centre. Sonja was aware how much her husband wanted to be a worthy successor of his father. Although he lost him to a plane crash in 1932 when he was only 17, he thought of him often and saw in him an example (“His worry in life” /as Sonja put it/ “is that he might not live up to his father’s goals, that he might fail his father”). Thomas identified himself with his father’s idea of ‘responsible capitalisms’. At the celebration of the 100th anniversary of the founding of the Bata organization i Prague in May, 1994, Thomas proclaimed his adherence to his father’s philosophical legacy: “Service is the life of business. Economic performance is important – without it we cannot survive, but it is not the only responsibility of today’s business activity. The real task of business activity is to deliver service by production and sale of products satisfying the needs and demands of the society and at the same time be an organization which – together with the community and government organs – contributes to the well-being of the citizens.” {This passage also served as a motto at the inauguration of the Series of Thomas J. Bata Lectures on Responsible capitalisms, organized jointly by the Schulich School of Business, York university in Toronto and Tomáš Baťa University in Zlín, at the Art Gallery of Ontario on February 19, 2010). Thomas and his family saw business and enterprise as a public undertaking to contribute – by creating economic advancement – to the affluence of people in the whole world.

As a member of the board of directors and Vice-President of the Bata Shoe Company, Sonja was an integral partner in all Thomas’ significant decisions. Their offices were next to each other and Thomas wisely relied on Sonja’s extraordinary intelligence (at a time when women were not considered sufficiently advanced in their development to have their economic views taken by men seriously), as well as her professional expertise, her fascination with shoes, including the history of their development in various countries and her understanding of the influence of the western mass- production {including Bata’s) on the local production. Was that the beginning of the Bata shoe museum?

Thomas’ business philosophy (‘a capitalist with a social conscience’] was one of the reasons (of course he was also a good-looking young man with nice manners) why she became fond of him. Even as a young girl she admired people with a purpose, and Thomas wanted to make the world better. Her instinct for fashion changes and a considerable entrepreneur talent were a real contribution to their joint goal to realize Thomas father’s dream to put shoes on the feet of every man, woman and child in the world. Although during their married life they made business decisions together, and Thomas tested his ideas and solutions on her, their marriage survived gloriously (Thomas’ s explanation was that they never mixed love and business).Together, they experienced  magnificent events, such as the triumphal welcome they received in Zlín after the fall of communism.

Both had strong social conscience, Sonja was (and is) convinced, that the citizens of the democratic countries have a moral duty to use their talents and time in the service of their communities, and although her successes in business are remarkable (she served – in addition to Bata Shoe Company – on the board of great companies such as Alcan Aluminum Limited, Canada Trust and Canadian Commercial Corporation), they pale in comparison with her achievements in the realm of philanthropy.

Sonja’s achievements in the fields of education, health care and environment  have few – if any equals. She chaired the National Design Council (there her contribution was especially significant – she helped to expand the range of materials used in making various products: for example at that time furniture was made from oak wood); she chaired (and then served as honorary chair) the World Wildlife Fund Canada (an organization for which she has a soft spot in her heart); she also chaired the Governor’s Council, North York General Hospital and The Council for Business and Arts Canada. She is the founding chair of the Bata Shoe Museum in Toronto, served as chair of Junior Achievement and presently serves as the organization’s honorary chair for Europe (she is particularly proud of the Junior Achievement’s success in Russia, where it has 500,000 members), served as trustee of the Art Gallery of Toronto, on the advisory Council of the Shastri Indo-Canadian Institute founded by the then Governor-General of Canada, Roland Michener to facilitate exchange of professors between India and Canada), the Council for Canadian Unity an the Canadian Club of Toronto. She sits on the Girl Guides World Finance Committee, she is a founding member of the Toronto French School and served as governor of York University. Since 1989 she served as an honorary Captain in the Canadian Navy (she also christened one of its ships) and on the board of the Military College in Kingston. Her interest in the military has roots in her native Switzerland, where young people consider service in the Swiss army as a duty (“in democracy the citizens have not only rights, they also have duties”), even though their country neither plans attacking other countries, nor does it anticipate being attacked by them (even Hitler largely respected the Suiss neutrality). The Swiss army is the guardian of law and order and does much good work in the event of natural disasters. Sonja admires the approach at the Military Academy in Kingston which stresses the code of honor, and teaches the students to learn to give orders one day and receive them themselves the next. Sonja sees – not only from the military point of view, but also the economic perspective - the enormous importance of the arctic region as possibly the future main business route on the American continent.

You realize the scale of her interests, when you hear her talking about our (and not only on this continent) educational system. In her view the system fails to pay attention  to the economic needs. She saw – especially in the countries ruled until recently by communist regimes – the passivity of young people in shaping their own destinies. Too often do they expect the government to find jobs for them, instead of looking around and seeking opportunity for the use of their talents and their energy. She feels that in the future there will be fewer jobs available and the individual initiative will be more and more important.

Sonja saw the world from many angels: the world of the poor who find it hard to maneuver their lives to a hospitable plateau; as well as the world of the rich and powerful. She met with presidents and world leaders, and has received almost all the honors the world has to offer, including: Officer of the Order of Canada; the Shoe Person of the Year (1985); Woman of the Year (North York Chamber of Commerce), McClure International Service Award; Canadian Business Hall of Fame; CESSO Award for International Development; BNai Brith Humanitarian Award; and Silver Medal of the United Nations Environmental Program (1982). She also collected – from Canadian and American universities – seven or eight honorary doctorates (she isn’t quite sure about the number and also playfully mentioned, how one acquaintance reminded her that he had a ‘real’ doctorate). Which of her activities means the most to her? “To sow seeds, see them sprout, and then let others take over”. One of her most successful and satisfying sowing acts is the already mentioned Junior Achievement organization. But no one should think that this activity is always easy. Sonja will tell you that it is sometimes difficult even in your own family.

For example, the Bata Shoe Museum. Sonja has begun with collecting shoes all over the world in 1940s and by 1970s the area, where they were stored, was overflowing. Solution? Why not a shoe museum? And why not the Bata Shoe Museum? But she had hard time convincing her family that a Bata Shoe Museum was – as the future proved – an fantastic idea. But Sonja doesn’t give uo easily and thanks to her ability to win even lost battles, Toronto is enriched by a unique jewel. It occurred to me what a huge effort was required to find a suitable piece of land in the very centre of the city, to secure financing for purchasing it, for erection of the building, for purchase of shoes made through the centuries in almost every region of the world, to secure the operation of the museum not for a month or a year, but for a very long time. Bata Shoe Museum (designed by a leading firm of architects, Moryama@Teshima) was officially opened in 1995. It is managed by the Bata Shoe Museum Foundation established in1979. The stated purpose of the museum? A leaflet published by the Museum puts it this way: “The Bata Shoe Museum is examining the extent to which shoes, more than any other personal item, mirror the way of life, culture and customs of people who wore them.”

Sonja doesn’t see the Museum as the property of just her family. In some mystic way, the Museum belongs to all who participated in its building and who are securing its smooth everyday operation (for many years one of the voluntary guides was Hana Pelnářová), to all who come to learn and to enjoy this splendid collection of items, prosaically essential (in helping to win war battles and soccer and hockey matches but also ballet competitions) and also adding to the beauty of the woman’s leg in the eternal game of Eve with Adam.

Sonja (in this she learned much from Thomas) refuses to live in the past: each of us lost and won some battles, each of us experienced pain and joy, happiness and despair. The beautiful and good remains in us; we cannot change the ugly and bad. We cannot change the past and by returning to it, we just waste our energy and time. And there i always something ahead of us, a new goal, another opportunity to sow a seed and help it to sprout. A great majority of us – if we live that long – after we reach 80, simply don’t have the energy for new adventures. That doesn’t apply to Sonja. She set for herself a new goal. In 2005 she founded the Batawa Development Corporation and bought from the Bata Shoe Company 1,600 acres (they weren’t cheap), where she plans to develop an industrial and residential centre. For years it looked as if problems- such as for example – the water supply to the area, would kill the project. But lately, the local and district authorities decided to cooperate, Sonja put together a planning team and between working visits to the Toronto Museum and trips to Europe or India, she is providing leadership to realize her possibly largest project.

Sonja’s idea of happiness – apart from the fragile personal romantic happiness, described by a Czech poet (I believe it was Wolker) as “a golden little fly”, is to be useful, plan new projects, improve your neighborhood, help people. She loves nature (“nature is a miracle”), a thousand times, watching the night sky, she experienced the feeling how insignificant, face to face with the universe, everyone of us is, but she feels (“religion is the most intimate personal matter of every human being”) that  in the splendor of the universe and the mystery of life dwells a purpose beyond our understanding (in this Sonja is in a good company: Einstein, Churchill}. Each of us has a duty to serve life, protect our planet… and never give in. A magnificent human being, Sonja Bata. The wealth and name of the Bata family may have helped. But the spark was (and is) Sonja’s. Hers is also the philosophy of life and steadiness of purpose. Perhaps I should add that Sonja and Thomas Bata brought up three children (Sonja: “we had some help”). In 2001, Sonja and Thomas handed the chairmanship of the family concern to their son, Thomas George Bata.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Vzpomínám si, když jsem odešla z rodného domu do Prahy, kde z okna nebylo vidět jediného zeleného lístečku, jak jsem byla dezorientovaná při ranním pohledu z okna. Nebylo žádného znamení nikde, jaké toho dne bude počasí.

A co nám zapsala moje babička ve svém kalendáři na měsíc únor?

ÚNOR

Je-li v únoru sucho a zima, bude horký srpen.
Teplo v únoru, zima v září.
Když únor vodu pustí, v led mu ji březen zhustí.
Přijdou Hromnice, je konec sanice.
Zelené Hromnice – bílé Velikonoce.

Na Hromnice zima s létem potkala se.
O Hromnicích sníh, na jaře déšť – o Hromnicích déšť, na jaře sníh.
Pakli o Hromnicích jasno bývá, ještě potom zima dodržívá,
jestli ale bouřlivo a sněžení, jisté je, že jaro už daleko není.
Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout.

Jak dlouho před Hromnicemi skřivánek zpívá,
tak dlouho bude po Hromnicích mlčet.
O Hromnicích jasný den, připrav kožich ještě ven.
Je-li o Hromnicích sníh a vítr – není jaro příliš daleko.
Na svatého Blažeje kamínek se ohřeje.

Svatá Agáta bývá na sníh bohatá.
Svatá Dorota také na sníh bohatá.
O svaté Dorotě uschne košile na plotě.
Masopust na slunci, pomlázka u kamen.
Je-li na stolici sv.Petra zima, ještě hodně dlouho potrvá.
Mrzne-li na Petra nastolení, 40 dnů bude mrznout bez prodlení.

Na svatého Matěje pije skřivan z koleje.
Svatý Matěj ledy láme – nemá-li je, udělá je.
Matěj zimu tratí nebo bohatí.
Svatý Matěj boří mosty – nebo je staví.
Po Matěji nejde liška více po ledě.
Svatý Matěj láme led, není-li ho, zrobí ho hned.

Kdy mají únoroví svatí svůj svátek?

Hromnice 2.února, sv.Blažej 3. 2., sv. Agáta 5.2., sv. Dorota 6. 2., masopust 20. 2., nastolení sv. Petra 22. 2., sv.Matěj 24. 2.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Olgy Janíčkové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/olga-janickova/

Fotografie pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Kerské polesí nedaleko polabského Nymburka má zvláštní, neopakovatelnou atmosféru, kterou ve svých knížkách popsal spisovatel JUDr. Bohumil Hrabal stejně dobře, jako později ve svých filmech „namaloval“ režisér Jiří Menzel.

Mezi vzrostlými borovicemi zde najdete obydlí prostá a funkční, stejně jako honosná sídla, jejichž hlavním účelem je nenechat nikoho na pochybách, jak tučné konto v bance jejich majitel vlastní a jak významnému společenskému postavení se, a nejen ve svém okolí, těší. Nedávno se mi ve zdejší hospodě U Pramene svěřil můj bohatý známý, že z přepychového domu, který si tu před dvěma léty postavil, teď po rozvodu v podstatě využívá jen malou, útulnou pracovnu, která mu je zároveň jídelnou i ložnicí. Zbytek usedlosti pro svůj život vlastně ani nepotřebuje.

Lesní chata, kterou si zde pořídil a vydržoval spisovatel Bohumil Hrabal (28. 3. 1914 – 3. 2. 1997) patří k těm prvním přesto, že by si populární autor, dvakráte navržený na Nobelovu cenu za literaturu, mohl dovolit sídlo onačení. Ale proč by to dělal? Neměl zapotřebí dávat okázalým způsobem života najevo svoji výjimečnost a ani to nedělal. Přesto… nebo právě proto… jsou jeho povídky tak zajímavé, jedinečné, neokázalé a ze života. Když jsem tu Bohumila Hrabala v předvečer jeho životního jubilea navštívil s žádostí o rozhovor, seděl u elektrických akumulačních kamen a zahříval si nemocné klouby, které v sychravém únorovém počasí o sobě dávaly znát víc, než kdy jindy. První kontakt byl poznamenán Hrabalovou tvrdostí, místy přecházející až do agresivity. Správně jsem však odhadl, že se jedná o ochranný krunýř nebo štít, kterým po způsobu starých rytířů chrání svoje staré tělo a křehkou duši před průnikem cizího meče. Za maskou „bojovníka“ jsem však uhlídal Hrabalovu ryzí osobnost s puncem plachosti.

„Nesmíte se na mne hněvat,“ omlouval se později pan Hrabal. „Dovedu být někdy i zlý. Už neznám tu míru zdvořilosti, jisté plachosti a cudnosti, jakou jsem měl dříve. I když i dříve moje podstata byla někdy taková, že jsem rád vstupoval na tenký led. Pro spisovatele je těžké si přiznat, že dosáhl jistého vrcholu i té prázdnoty. A v této fázi se teď nacházím. Moje tendence je nyní už sestupná. Jsem stařec a nemám, kromě malých esejí, už důvod psát. Na větší knížku se už necítím.“ Zeptal jsem se: Proč? „Protože už nemám dostatečný důvod k psaní,“ bez rozmýšlení odpověděl můj hostitel. „Mám ten dojem, že co jsem udělat měl, to jsem udělal. A moje nebesa jsou usmířena. Víte, teď je pro mne nejdůležitější, že nemám pocit, že jsem žil nadarmo.“

Hovor se pak v příjemně vytopené místnosti točil kolem všeličehož. Pan Hrabal se rozpovídal o své kerské chatě, do které každou volnou chvíli utíká z Prahy, o milovaných kočkách, jenž sem jezdí krmit, o oblíbeném kocouru Cassiovi, který se tu už dlouho neukázal, i o panu režiséru Menzelovi, se kterým za pěkného počasí chodívali kerským polesím a diskutovali spolu o finální podobě filmového scénáře, který pak čtyřikrát, pětkrát a někdy i šestkrát přepisovali, až se nakonec přece jen ustálil do té podoby, podle níž bylo možno natočit film. Když jsem v závěru setkání nenápadně stočil řeč na rodiče a manželku, Bohumil Hrabal se nadlouho odmlčel, ale pak odpovědět odmítl. „Nezlobte se. To už stačí!“ řekl důrazně, a svolil jen k pořízení několika snímků, které jsou od té doby vzácným pokladem v mém soukromém fotografickém archívu.

Od té doby kdykoliv do Kerska zajedu, vždy se jdu alespoň zvenčí podívat na útulnou, ale neokázalou Hrabalovu chatu. Dovnitř jít nelze, protože obydlí už dávno změnilo svého majitele a ani Hrabalovým příbuzným už nepatří. Škoda. Rád bych se tam v životě ještě alespoň jednou podíval stejně tak, jako bych se rád podíval do chalupy, ve které žila moje dobrá a moudrá babička. Ale ani jedno, ani druhé už nejde.

I když…Možná se letos, v roce 15. výročí spisovatelova tragického úmrtí přece jen osmělím, zazvoním u vrátek a požádám nového majitele o laskavost. Od Jana Řehounka vím, že takových zájemců by se našlo víc než dost. Proto můžeme litovat, že v bývalé Hrabalově kerské chatě není alespoň malé muzeum, které by připomínalo našeho velkého spisovatele, dobu a místo, kde rád žil a tvořil. Jsem přesvědčen o tom, že genius loci z této lesní chaty ještě neodešel, a tak by se ještě dalo leccos  zachránit.

***

Vladimír Cícha

Pábitel neumírá

(B. Hrabal + 3.2.1997)

Myslitelé a filosofové vyvádí jej z fakulty právní
do skutečného života
Aby jej zhodnotil a prožil mnohonásobně za nás
Aby na ulicích a v hospodách moudrosti filosofů ověřoval
Aby jazyk český umocnil další dimenzí, magickou silou slova
Aby mnohému z nás pomohl nalézt perličky v hloubi duše
perličky slov, nálad a pocitů
abstraktní i skutečnou cenu obyčejného života
Aby založil magickou burzu s akciemi pábení
Aby jinak objevil půvab kapičky rosy
i závodního motocyklu
nádheru života a častou pošetilost smrti
Aby mílovými kroky ubíral se českou literaturou
stříbrnou nití imaginace spojuje klasiku s modernou
Aby neschopnost opustit psací stroj Perkeo
ohnula jej k několika neblahým úplatkům moci
Aby se však vyznal ze všeho se střízlivou přesvědčivostí
ač ne hrdina, přece ne zbabělec…
Milovník magických pláten Jacksona Pollocka
Do svých hostinců vcházel v kabátě z čiré originality výrazu
majitel absolutního sluchu pro řeč hovorovou
Aby pak jednoho dne
padaje prostorem
usmíval se možná spokojeně
zatímco nakrmení holoubci
v protipohybu vzlétali vyděšeně k nebi
Zazněla smuteční hudba, vážná slova
Odešla duše do nekonečného všehomíra?
Nevím … vím jen, že skončil se život
Ale že pábitel neumírá …

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Foto pro CzechFolks.com © Milan Richtermoc

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Asi překvapí, že až na Miroslava Zápala, který s nimi ostatně působil jen krátce, nebyli učiteli. Jejich vedoucím byl lékař Josef Káš (1897–1960, který později vydal i lékařské anekdoty pod pseudonymem Jan z Kocourkova). K řediteli slavného pražského kabaretu Červená sedma Jiřímu Červenému je přivedl jejich kamarád Karel Poláček. A jak to mělo být? Přišli jednoho dne s dlouhým hubeným mladíkem Josefem Kášem, zazpívali „Baladu na váhu“ a „Oslavný sbor“, který končil apotheosou „Budiž oslaven“, při čemž se poslední slovo opakovalo zpěvně několikrát, takže se správným akcentem bylo slyšet osla ven a jeden ze sboru opustil samojediný se smutkem v tváři jeviště. „Mezi zakladateli Kocourkovských učitelů, který všecko organizoval, ale zpíval špatně, byl potomek ochotníka, o kterém píše Jirásek v kronice U nás, jinak bratranec rychnovského starosty Čeňka Langera Rudolf Kudrnáč.

Největší sláva později osmičlenného kabaretu Kocourkovští učitelé – jejich výrazem řečeno představitelů popukalistiky - vrcholila ve 30. letech 20. století. Do roku 1958 měli 1390 veřejných vystoupení (mj. v Rychnově devětkrát, v Dobrušce sedmkrát), zpívali ve filmech Kariéra Pavla Čamrdy, U nás v Kocourkově, Katakomby a Z českých mlýnů, vytvořili 150 původních skladeb, natočili 18 gramofonových desek a na rozdíl od V+W byli nepolitičtí. Z jejich repertoáru: Otoman a lesní panna, Balada o hřídeli osmkrát zalomené a Balada na váhu. Abychom si udělali trochu představu, pak např. Balada na váhu byla parodií na stejnojmenný sbor Vítězslava Nováka v podání Pěveckého sdružení moravských učitelů; zatímco Novák apoteozoval řeku Váh, Kocourkovští učitelé pěli o obyčejné decimálce.

Někdy s nimi zpíval Vlasta Burian, který byl sice ve fraku jako ostatní, ale s nahou hrudí a místo not si držel náprsenku. Kolem roku 1930 angažoval Kocourkovské učitele i původní Radiojournal, kde působil v hudební sekci Anatol Provazník, zase Rychnovák. Tímto technickým prostředkem stali se Kocourkovští učitelé známými po vlastech českých. Drželi se až do let padesátých, kdy jim byly zakázány černé fraky a mohli zpívat jen v civilním obleku.

Buďme názorní a ocitujme z první republiky dopis poslaný do Radiojournalu učitelským sborem Obecné školy v Kostomlatech u Nymburka, který reagoval na recesistické užití 1. pádu místo 4. pádu v „Receptu na trampskou píseň“ Vezmi vášeň krásných retů / vraž do toho Margaretu… zapal ohně táborové / a máš píseň pro trampové: “Protestujeme, aby byly vysílány písně od takových pochybných individuí, která se vydávají za učitele a zdiskriditovávají tak dobré jméno české učitelstva, a nevědí ani, že 4. pád množného čísla od slova tramp je trampy, a ne trampové.“ – „Balada o hřídeli osmkrát zalomené“ připomínala nacistické cenzuře narážky na hákový kříž i osu Berlín–Řím-Tokio, a musela se proto uvádět jako „Balada automobilistická“. – Kvůli jejich písni „Život je pes“, napsané na konci 2. světové války, měli problém po roce 1945 s ministrem školství Zdeňkem Nejedlým, který se jí cítil dotčen a cítil v ní narážku na svou osobu (Protože co snědla a po čem tak zbledla / to byla známá bedla jedlá / místo jedlá byla nejedlá / už za ní nechodím na špacír / do lesa zelenýho).

Dodejme ze vzpomínek Josefa Káše: „První koncert byl 7. srpna 1926 v našem rodákově v Rychnově nad Kněžnou a poslední řízením osudu také v Rychnově, a to 28. června 1958… Do politiky jsme se mnoho nemíchali, ale přece ty malé výlety do politické satiry nám nakonec zlomily vaz, takže jsme v roce 1958 byli odepsáni z našeho veřejného života.“ Dokumentaci Kocourkovských učitelů předal syn jejich zakladatele Svatopluk Káš městu Rychnovu nad Kněžnou v únoru 2003, ale slova, co mu jeho tatínek řekl, v onom odkazu nejsou, a tak cituji Svatopluka Káše: „Víš, Vlastíku, byl jsem dost dobrý doktor, ale takových je mnoho. Byl jsem i slušný muzikant, ale takových je spousta. Ale založil jsem Kocourkovské učitele a to nedokázal nikdo jiný.“

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Kráma:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-kram/

Fotografie z archívu © Josefa Kráma

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

„Skutečná láska je jako smrt“, kdosi řekl. Nevíš, jak vypadá, dokud nepřijde. Ale ne každého potká a také ne v každém zanechá skutečné krásno. Láska je jedno z těch utrpení, které není možno skrývat. Na lásku má každý jiný názor, každý o ní jinak hovoří, ale když přijde, každý jí podlehne. A není za co se stydět. Na světě není hříchu, kromě hlouposti.

Frederic Chopin a George Sandová

Heinrich Heine o něm říká: „Chopin není jen virtuóz, a když usedne ke klavíru, dává nám radost, jíž se nic nevyrovná.“ Chopin se proslavil jako básník klavíru. Matka pocházela ze zchudlého šlechtického rodu z Polska, otec byl francouzský emigrant. Dětství prožil ve Varšavě a jako dvacetiletý se vydal do Vídně, kde svým uměním upoutal pozornost společnosti. Po roce přesídlil do Paříže. Tam se setkal s emancipovanou spisovatelkou Gorge Sandovou, kterou zaujal svými vybranými způsoby, šarmem a svou pronikavou inteligencí. Jejich láska nechala trvanlivou pečeť na jednom z baleárských ostrovů ve Valdemose, malebném městečku v pohoří Tramontana na Mallorce. Tam spolu prožili necelou jednu zimu. Tady Chopin inspirován její láskou složil známé dílo „Dešťové preludium“ a Sandová napsala román „Zima na Mallorce“. Chopin byl už v té době nemocný tuberkulózou, které po deseti letech v Paříži podlehl.

Édith Piaf a její Marcel

Každá láska je vždy krásná, i když je nešťastná. Autorkou tohoto citátu je Édith Piaf, legendární představitelka šansonu, slavná francouzská zpěvačka. V r.1935 si ji povšiml na ulici majitel baru a uvedl ji na scénu pod jménem Piaf – vrabčák. Po druhé světové válce se stává nejpopulárnější zpěvačkou doma i v zahraničí. Šansoniérka měla slávu, ale nebyla schopná se upoutat na jednoho partnera, což jí způsobovalo deprese.  Své milence si vydržovala a dobře je platila. Tím se na ni nalepila spousta příživníků. V roce 1949 se v New Yorku seznámila s francouzským boxerem alžírského původu Marcelem Cerdanem, mistrem Evropy ve středně těžké váze. Přestože byl ženatý v Casablance a měl 3 děti, Piaf se o něj beznadějně zamilovala. Často se vídali a Édith si uvědomovala, že bez něj nemůže žít. 27.9.1949 jí z Casablanky telefonoval, že za ní přijede lodí do New Yorku, kde byla na turné po USA. Ona ale trvala na tom, aby přiletěl, že lodí to trvá věčnost. Došlo k havarii a Cerdan zahynul v troskách letadla. To Édith zlomilo. Vyčítala si, že ho zabila. Uchýlila se k alkoholu a drogám. Přes neúspěšné protialkoholní léčení se v roce 1952 se vdala za pařížského zpěváka jménem René Ducos, ale manželství netrvalo dlouho. Za 4 roky došlo k rozvodu. V roce 1962 se v zuboženém stavu vdává podruhé, za zpěváka řeckého původu o 20 let mladšího. Zemřela v říjnu 1963. A její nejslavnější píseň „Non, je ne regrette rien“, na ni nedá zapomenout.

Fred Astaire a Ginger Rogersová

Fred Astaire, americký herec, zpěvák a tanečník se narodil v Omaze v rodině rakouských emigrantů. Již od mládí tancoval, nejprve se svojÍ sestrou, s níž od roku 1917 až do roku 1932 veřejně vystupoval i na Broadwayi. Jejich účinkování na Broadwayi skončilo v roce 1932. Sestra se vdala a Fred hledal jinou partnerku. Poprvé tančil s Ginger Roders už v roce 1933. Později vytvořil s Ginger legendární slavný taneční pár. Astaire byl znám vysokými nároky na svou práci. Natočili spolu sérii muzikálů, líbivých výpravných tanečních show. Ve 30. a 40. letech patřili k největším hvězdám hudebních tanečních filmů. V Zlatém věku si tento nejsehranější pár vytančil nesmrtelnou slávu. Začátkem 30. let němý film mizel a Astaire přechází z Broadwaye do Hollywoodu. V roce 1949 obdržel Oskara, ale jeho sláva začínala hasnout v důsledku nástupu nové generace. Přiblížila se osmdesátka, a protože se stále udržoval v kondici, oženil se s o čtyřicet šest let mladší ženou a odešel do ústraní. Zdůvodňoval to tím, že už nedokáže podávat takový výkon, jak by si přál. V roce 1987 zemřel a vrátil se tak ke své dlouholeté partnerce Ginger. Sešli se v Kalifornii v Oakwood Memorial Park, kde je pochován nedaleko vedle ní.  

Oscar Wilde a Lord Bosie

V roce 1883 se Oscar Wilde vrátil do Londýna z roční přednáškové cesty po Spojených Státech a Kanadě. Plný talentu a vášně se začal dvořit krásné Constance Lloydové, s níž se nakonec oženil. Měli spolu dva krásné syny, které velmi milovali. Ale v roce 1892 byl Wilde představen mladému studentu z Oxfordu Lordu Douglasovi přezdívanému Bosie. Wilde propadl kouzlu tohoto domýšlivého, temperamentního mladíka. Tak začal vášnivý a bouřlivý vztah, který Wildea zcela pohltil. Měl oči jen pro Bosieho, který trávil čas s prodejnými chlapci. Oscar se snažil zvládnout jeho promiskuitní svět. Následoval náladového amorálního milence kamkoliv, zanedbával svou rodinu a trpěl nepředstavitelnou vinou. Bosieho otec, prudký a výstřední markýz z Queensberry si povšiml, že jeho syn bez ostychu a jakékoliv slušnosti korzuje po Londýně s největším dramatikem Oscarem Wildem. Jelikož homosexualita byla v té době nezákonná, měl markýz v ruce trumf, aby zničil Wilda. Ten prohrál svůj případ urážky na cti proti markýzi z Queensberry a byl zatčen. Proti obžalobě se nemohl bránit, byl obviněn a odsouzen na dva roky těžkého žaláře. Podmínky v diskensonském vězení mu přinesly řadu nemocí a dovedly ho až před bránu smrti. Constance utekla ze země, změnila své příjmení, ale víra, že se k ní manžel vrátí, ji neopustila. Po propuštění z vězení se Oscar snažil vyhovět přání své ženy, ale láska, vášeň, posedlost a samota se nedaly překonat. Znovu se Bosiem setkal, ovšem s katastrofálními důsledky.

Halldór Laxness a jeho básník Kárason

“Světlo světa” je román, který napsal islandský prozaik, nositel Nobelovy ceny Halldór Kiljan Laxness. Líčí v něm osudy básníka Ólafa Kárasona. Jako obecní dítě nemá žádné dětství, vyrůstá v islandské chudobě, žije jen z bití a dřiny při osamělém fjordu, daleko od lásky a od dobrých lidí. Nemoc ho několik let upoutá na lůžko a chlapci tak dá schopnost niterně vnímat svět a radovat se z maličkostí, třeba jen ze slunečního paprsku. Ólaf se naučí číst a psát a jeho první literární pokusy jsou verše, jež se setkávají jen s posměchem. Stejně tak s lidskou zlobou, které se nedovede bránit. Navíc ze statku, kde žije, je vykázán a poslán pustou kamenitou zemí přes hory do péče jiné obce. Život mu vloží do cesty několik žen. Básník Kárason hledající světlo světa konečně potká lásku. Ještě mu není dvacet pět. Za několik dní vyprovází  z domu svou dřívější nevěstu Jarthrúdu. Dohodli se, že se vrátí na statek, kde dosud žila. Doprovodil ji jen na hranice okresu. Za pár dnů má být svatba a nastávající, osudová láska mu řekne: Tady je teď tvůj domov. A on jí odpoví: Nyní půjdu a zapálím svou chatrč se vším tím hnusným harampádím a začnu žít konečně jako člověk. V chladném ránu šel sám malátný po horkých objetích a otevřel dveře svého domu. Ovanul ho zápach. Stojí ve dveřích, krčí nos nad tím zápachem a náhle si povšimne ranečku na podlaze. Přijde blíž a zjistí, že je to lidská bytost. Čekal, že se přízrak rozplyne, ale přízrak nezmizel, dotkl se ho rukama, dotkl se Jarthrúdy, ženy stižené padoucnicí. Zvedl ji. Ukázalo se, že žije. Jak ses vrátila, tomu nerozumím. Můj milovaný Ólafe, můj živote, zab mě, ale neodháněj. Když mi dovolíš, abych s tebou žila, se vším se smířím. Všechno na mě můžeš naložit, můžeš mě bít, můžeš jít k jiným ženám, jenom mě od sebe nevyháněj. Jak mě mohlo napadnout, abych odešel od těch, kterým se vede zle,“ řekl Ólaf Kárason. Musíme odtud odejít. Všechno nechám tady. Všechny své sny, všechny básně, všechny naděje. Celý život. Všechno. Podíval se oknem a tupě zíral na střechy obce.

Tak taky taková dokáže být láska.    

Milenky jsou vábeny láskou,  tak jako noční můry světlem. 

Milenky jsou a budou věčné.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/