CzechFolks.com PLUS

Žijí jich mezi námi stovky, tisíce. Handicapovaných lidí, kteří nemají problémy jen se svým zdravotním stavem ale i s možností pracovního uplatnění, společenských aktivit, rozvojem zájmové činnosti a spoustou dalších věcí, které si jen těžko představíme. Mnohým z nich, kteří pomoc potřebují jim v Kostelci nad Černými lesy již koncem léta nabídne projekt „Modré dveře“.

„V podstatě jde o terapeutické centrum pro širokou veřejnost, ale hlavním smyslem je vytvoření stacionáře pro handicapované. Celá myšlenka vznikla z potřebnosti péče o psychologické a psychiatrické a z naprostého vakua v této problematice. Čtěte více ZDE »

Chvála konce

Všechno má svůj konec, jen jitrnice, jak je snad známo, jich má sedm! A když tak trochu z posledních svých sil svým vybrakovaným mozkem zapřemýšlím, tak i tento „hektoseriál“ jich bude mít vlastně také tolik! Původně jsem totiž těch chvál zamýšlel pouze šest. Potom z různých, ale nikoliv hrůzných příčin jsem „byl nucen“ pokračovat a nejprve jsem chtěl skončit u tuctu. Potom jsem se tak nějak rozjel, „sitzfleisch“ si zvykla, a začal jsem doufat, že to dotáhnu třeba až na kopu. A ejhle – ono to vyšlo, a tak jsem v duchu přidával na 66, 77, 88, 99, což jsou už jistě čísla velmi lákavá a chvályhodná. Ale – stovka je stovka – a už je to tady! Čtěte více ZDE »

Klobouk dolů před Shakespearem, Hamvašovou a souborem Nového divadla – Bravo, Milane Crháku!

Nepředstírám, že píši střízlivou kritiku (jsem příliš zamilovaný do Nového divadla). Ale také si nemyslím, že chvála, kterou si tu přečtete, je nezasloužená. O co jde? O spiknutí Williama Shakespeara (autora hry Komedie omylů), Brigity Hamvašové (režizérky hry), 19 (to je ovšem včetně mne, měl bych říct 18, ale vem to čert)  znamenitých (a nadšených) herců a kolem deseti zákulisníků (počitač mi říká, že toto slovo neexistuje, ale co on ví?) a několika set diváků (myslím, že si moc nevymýšlím, nazvu-li je rovněž nadšenci), kteří dohromady 20. až 22. dubna v divadle Burnhamthorpské knihovny v  Mississauga vytvořili čtyři představení Komedie omylů, na které jsem (a samozřejmě v tom hraje roli i to, že mi dovolili “blýsknout” se v druhé scéně pěti větami) jako český (nebo chcete-li československý) Toronťan, bezostyšně hrdý.

Čtěte více ZDE »

Jak dlouho ještě zvládnu boxovat? Pět, šest let? A co potom? Mládí v trapu, iluze taky, ovšem ty prachy… ty prachy zamčené v oprýskané plechové skřínce jsou skutečné. A můžou se zmnožit. Ať jde nějaká zpropadená čest do háje!

„Pozor!“

„Kryj se!“

„Uhni!“

„Ale ne!“

„Hrozná rána!“

Dopřál jsem mu luxus přímého zásahu. Z hlediště to vypadalo jako nešťastná chyba, nicméně já věděl svoje. Odkryl jsem se naschvál a on té maličké skulinky perfektně využil. Čtěte více ZDE »

Ospalé odpoledne, v loučích slunečních paprsků rozžíhající se pupeny zlatého deště v rohu plaňkového plotu. Ospalé odpoledne na návsi jednoho seskupení pěti domků oživené příchodem muže a ženy, v tomto hnízdě náhodně ocitnuvších se cizinců. Jejich kroky nesly únavu minulých kroků i roků zdánlivé odlišnosti. Přicházeli do vsi pomalu v rozepnutých kabátech a zamířili přímo doprostřed k dřevnému bytelnému stolu v sepětí dvou laviček. Neposadili se proti sobě, ale vedle sebe, aby vnímali totožný obraz tohoto hnízda přilepeného k masivu smrkové hradby lesa. Stín lesa tíhnul na opačnou jižní stranu, nebránil tak dalekému rozhledu do krajiny, až tam k patě Železných hor táhnoucích se po severním horizontu. Až tam, kde bylo možno myšlenky spoutat a ukotvit.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Přípitek se uskutečnil až večer o dvě patra výše, kde paní doktorka bydlela na svobodárně. Co se následně mezi námi dělo (zdali jsem tykal nebo vykal), o tom psát nebudu. Jsem demokrat, takže ať si každý čtenář představuje, co chce. Raději se věnuji veskrze osudovému důvodu, jenž vedl k tomu, že jsme se my dva kdysi pracovně i mimopracovně setkali.

Závěr vojenské služby slastně plynul. Do konce chyběly asi tak 3 týdny, když jsem byl na nemocničním lůžku probuzen a co nevidím? Vedle mé postele stojí přiblble se usmívající soudruh Stanislav Hušťák. Čtěte více ZDE »

Po čtvrt století služby se naše matrace rozhodla, že již toho má dost a že by chtěla do důchodu. Nicméně, já pro ni měla nové plány. Když byla dodána nová matrace, ta stará tak smutně koukala a já přemýšlela, co s ní. Do našeho auta se nevejde, a tak bych na ni  musela povolat nějakou firmu, která se zabývá odvozem odpadů. Kdepak, řekla jsem si a netrvalo dlouho a matrace místo toho, aby cestovala na místní skládku, vláčela se v naší zahradě dolů z kopce na kompost.

Když byly mé děti malé, vždy rády na ní skákaly, tak jsem jim řekla, že dole na zahradě na ně čeká překvapení. A tak se zrodila naše trampolína. I já jsem se na ní ráda někdy vyskákala. Ale po nějakých čtyřech letech se již začala rozpadat a začalo být nebezpečné na ní dále skákat. Ale já ji nadále nenechala v klidu, anebo možná to byla ona, která mi našeptala nový nápad, jak by nám mohla dále sloužit.

Čtěte více ZDE »

Chovám velkou úctu i obdiv k lidem, kteří dobře ovládají český jazyk, jejich psaní s chutí  čtu. S mojí češtinou je to bohužel horší. Většinu života jsem strávil v Austrálii a tak jsem češtinu už trochu pozapomněl, ale anglicky se ještě dokonale nenaučil. Nic moc s tím dělat nemohu a tak se tím vlastně ani netrápím. Jazyky mne však z mnoha důvodů zajímají i fascinují.

Dá se snadno uhádnout proč jazyky vznikly, nikdo ale zatím neví jak. Jejich původ je zastřen tajemnou záhadou. Ba ani se nedoporučovalo o té záležitosti diskutovat. Tak například francouzská Jazykovědná společnost v roce 1866 rozpravy na toto téma výslovně zakázala. Teprve v posledních letech dali se jazykozpytci do bádání, možná jen z dlouhé chvíle. Čtěte více ZDE »

Velice zřídka vzpomínám na svoji první cestu do Tengenenge. Odehrála se někdy koncem září 2005, pár týdnů poté, co jsem s rodinou na několik let přesídlila do Zimbabwe. Můj bývalý velvyslanec totiž usoudil, že by mne jen práce na úřadě a městský život mohly nudit. Nemýlil se. Tengenenge je úžasná umělecká komunita a také vesnice asi o tisíci lidech založená na úpatí dolu na kámen, cca 150 km na sever od Harare. Byla založena uměle v šedesátých letech minulého století bývalým pěstitelem tabáku Tomem Blomfieldem, který nikdy nepopíral svůj smysl pro dobrodružství a umělecké sklony. A ten, poté, co se více jak čtyřicet let této komunitě věnoval, žil v jedné z místních chatek, sochal se svými původními dělníky, organizoval výstavy po světě, ji ze zdravotních důvodů opustil. Snažil se však svým přátelům zajistit rozumné podmínky k přežití, a tak celý rok 2007 loboval ve všech možných i nemožných kruzích za to, aby se správy vesnice někdo ujal a řídil její vývoj. Čtěte více ZDE »

Jak jsem jen mohl při psaní o Řípu zapomenout na Milo Velebila (17. 5. 1900 – 7. 9. 1989) z Horních Beřkovic? Nezapomněl jsem, moji čtenáři, protože si zaslouží samostatný článek, když knížku o něm jsem napsal již před mnoha lety a je stále jen v rukopisu pod názvem …a vláhu dešťů pít… Seženu-li sponzora, mohla by vyjít v roce 2015 k 115. výročí narození – ze životopisných údajů je vidět, že se dožil úctyhodných 90 let a jeho věrná žena Majka dokonce letos 98 let!

Znali jsme se spolu po celá dlouhá léta. Seznámil jsem se s ním jako student, kterému otiskli v tehdejším Lidovém deníku 6. července 1941 článek o tom, čím bych v životě chtěl být – a tu mne přišel dopis  právě od Milo Velebila. Čtěte více ZDE »

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde. Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.

***

„Osečná“ bude místem, kam si často zajdeme při svých odpoledních nebo večerních procházkách, nebo jí budeme procházet při našich výletech směřujících touto východní stranou. Čtěte více ZDE »

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

***

MÉ VÝROČÍ – VELMI ZAPOMENUTÉ

Sedmdesáté narozeniny oslavil Miloš Kopecký pouze v kruhu rodinném. Po nedávné hospitalizaci – začátkem července strávil pár dní na psychiatrii v Bohnicích – nebyl pořád ve své kůži.  Čtěte více ZDE »

Chvála češtiny (2/2)

Pokračujme druhou částí chvály naší mateřštiny. Stejně jako ostatní živé jazyky i čeština samozřejmě rozlišuje dvojí mluvnické číslo - jednotné a množné, ale navíc se ještě vyskytují pozůstatky čísla dvojného. Takže máme pouze dveře a nůžky a nikoliv jednu dveř, dveřu či nůžku. Řekneme-li tedy „nůžky“, vůbec se neví, kolik jich myslíme! Zde to ani moc nevadí, ale potíže nastávají při skloňování jmen některých obcí. U Budějovic napoví předcházející přídavné jméno, že jsou to ty České Budějovice, ale problém je se jmény jako Sušice, Kaplice nebo Prčice. Pojedeme za a/ do Prčic, nebo za b/ do Prčice? Ano – b/ je správně! Je to ta Prčice.  Čtěte více ZDE »

Zamířil jsem do středu ringu. Protivník už tam čekal. Došli jsme až těsně k sobě, tak blízko, že naše tváře dělilo sotva pár centimetrů. V nose jsem ucítil štiplavý pach potu. Borec byl o něco vyšší, možná i silnější, na druhou stranu v můj prospěch hrálo zase víc zkušeností i vyhraných zápasů. Nejdůležitější roli ovšem stejně hraje srdce.

„Chci vidět férovej box!“ zařval rozhodčí a ťukli jsme si rukavicemi na pozdrav. Poprvé a naposledy, co se těžká kladiva setkala v klidu. Od nynějška se budou pouze nemilosrdně bít. Budou vysílat jeden úder tvrdší než druhý. Ránu za ránou. Tak dlouho, dokud se jen jeden z nás udrží na nohou, zatímco druhý zůstane bezvládně ležet mezi rohy. Málokdy se vyčerpal plný limit dvanácti kol.

Čtěte více ZDE »

O měsíci dubnu se soudí, že je celý, mezi dvěma aprily, rozmarný. Květen ovšem není o mnoho jiný. Buď je chladno nebo teplo, buď prší nebo je sucho, buď je to dobře či špatně, podle toho, o jakou plodinu se jedná, neboť všechny pranostiky byly dříve vztaženy k tomu, jak se vydaří zemědělský rok. Mnozí svatí květnové klima ovládali odedávna, na příklad ledoví muži se starají o počasí již od středověku. A nebyli to jen tři známí Pankrác, Servác a Bonifác, ale uváděl je i svatý Mamert či uzavírala svatá Žofie, zvaná jejich kuchařkou, známá dnes spíše jako počůraná Žofka.

Čtěte více ZDE »

Sdělovací prostředky se hájí tím, že zveřejňují jen takové zprávy, které chceme číst. Že uvádějí jen takové seriály, na které se díváme, že natáčejí takové filmy, na kterých vydělají. Ale už ignorují druhou stranu mince, že nám takové zprávy, seriály a filmy podbízejí.

Když si člověk unavený po práci zapne televizi, přecvaká všechny programy a nic ho nezaujme, tak televizi nevypne a nechá tam něco běžet, nechá tam to, co se mu podbízí. A když je monitorována sledovanost, pak tento program dostane bod neprávem.

Ale dejme si ruku na srdce. Když otevřeme Seznam a uvidíme dvě zprávy pod sebou:

„U cesty rozkvetl strom.“

Čtěte více ZDE »

Jana Hulíka považovali sousedé z paneláku, kam se před nedávnem přistěhoval – po letech se vrátil do rodného města, za vzor všech ctností. Pracoval v bance, do zaměstnání chodil vždy pečlivě oholený a upravený, v černém obleku a bílé košili s temně modrou vázankou, černou aktovku v ruce. Každý podvečer proběhl v bílých teniskách sídlištěm k Labi, aby se po hodince vracel s propoceným tričkem. Při pohledu do jeho nákupního vozíku v supermarketu každý poznal, že se stravuje dost asketicky, s důrazem na zdravou výživu. V domě, když na něj přišla řada, myl schody a uklízel společné prostory. Jediné, co vrtalo sousedům v hlavě, byla jeho osamělost.

„Nedávno se rozvedl, říkala to Vošvrdová ze zeleniny“ oznámila sousedka Juklíčková po skončení domovní schůze, z níž Jan, hned jak skončila, odešel. Na kus drbu, který se tu pravidelně pěstoval, se nezdržel.

Čtěte více ZDE »

Vinárna U Švícka

V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli, tmavošedá v lůno jala noc.

Doznávám, že přesně ba ani odhadem nesvedu určit, odekdy jsou básník Karel Hynek Mácha a jeho poema Máj považováni za symbol lásky. Nicméně toto magické spojení s mocným akcentem romantiky milenecké lásce voní jako proslulé parfémy od Karl Otto Lagerfelda. Ale vlastně proč? To je mi záhadou. Vždyť Máj je sugestivně vylíčený tragický příběh (vyjádřený uměleckými prostředky podle skutečné události) milostného trojúhelníku, Čtěte více ZDE »

„… Čím vyšší právní kulturu má národ,
tím více je demokracie (…)  Silná a vyspělá
právní kultura dokáže zabránit mnohým
tragédiím i historickým zvratům. …“

Pavel Wonka

24. výročí smrti Pavla Wonky

mi málem proklouzlo mezi prsty nebýt upozornění Jana Šinágla na vzpomínkovou demonstraci v Trutnově, kterou pořádá jeho bratr Jiří a na které se dnes ve čtvrtek, právě v těchto hodinách, co toto píši, setkají společně všichni jeho přátelé a známí.  Čtěte více ZDE »

Smutnou zprávu mi sdělila moje vídeňská kolegyně Dagmar Vaněčková. O přestávce zajímavého pořadu o Františku Kmochovi v Akademickém spolku se zeptala přítomných krajanek, “jak je u Lionů?“.

„Z jediné návštěvy jsem věděla, jak na tom Hana a Jindřich byli. I zvěděla jsem, že předchozího dne – 30. března se skončila životní pouť Hany, zatímco pro Jindřicha už 25. února 2012“, napsala mi v dopisu – tedy v den, kdy se komunisté chopili v roce 1948 u nás moci a Jindra se svými kolegy v redakci týdeníku My 48 očekávali dny příští. Na ten den snad nikdo z naší generace nemůže zapomenout.

Jindra se narodil 19. března 1922 v Praze, kde absolvoval reálné gymnázium a také Obchodní akademii. Ještě v roce 1945 nastoupil do redakce Mladé fronty, Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

„Proč mi to říkáte?“ zeptal jsem se.

„Protože jsi debil,“ odpověděl mi a pokračoval, že poslouchám texty ze Švejka, ačkoli je znám nazpaměť namísto toho, abych sledoval Lucku, co s ní vyvádí příroda. Že jsem doslova hltal, jak ze sebe sype krávoviny jako například: Plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zielergut po nějaké vesničce v Solnohradech, kterou jeho předkové prožrali již ve století osmnáctém, byl úctyhodným pitomcem…“ namísto toho, abych sledoval její nádherný veliký hnědý, touhou zastřený oči, které se mě údajně snažily svléknout, což prý v erárním nemocničním pyžamu není moc velkej problém. Čtěte více ZDE »

Být policejním úředníkem má své nástrahy. Vím to na vlastní kůži. Nejsvízelnější úskalí je, že se za každé okolnosti musíte chovat slušně, protože je vaší profesionální povinností vzbuzovat u veřejnosti důvěru v policejní složky. Tudíž zkrátka a dobře nelze nakopnout psíka, se kterým jdete na procházku, protože si ulevil na nohu slečny čekající na tramvaj. Zrovna tak se musíte ovládnout a neseřezat obuškem řidiče, který vám za skandováni přihlížejícího davu “Patří mu to!” v opilství nabořil služební auto. V uniformě i bez ní zásadně nechodíte do hospody na jedno, i když je venku opravdový pařák, nelaškujete s krasavicemi, i když dobře víte, že vaše nažehlená uniforma by zajistila neutuchající rozkoše v jejich náručích. Čtěte více ZDE »

Chvála češtiny (1/2) 

Ve svých chválách pochopitelně nemohu opomenout náš krásný rodný jazyk. A bude to chvála tak dlouhá, že ji raději rozdělím na dvě části.

Čeština jako jazyk slovanský je dle názoru většiny cizinců jeden z nejtěžších a škodolibě by se dalo utrousit, že alespoň tak si může malý národ vyrovnat účty s národy velkými. Pro všechny Čechy, Moravany, Slezany, Češky, Moravanky, Slezanky a také Češata, Moravaňata a Slezata je navíc jazykem mateřským a doufejme, že i často otcovským. A kromě právě jmenovaných lidiček prý česky mluví i dalších téměř jeden a půl milionů lidí ve světě! Dále jsem se dočetl, že čeština má dvakrát více výrazů než angličtina, asi pětkrát víc než němčina a dokonce desetkrát víc než francouzština! Jak jsem četl, tak prodávám…

Čtěte více ZDE »

Unifikační a typizační principy se projevovaly v naší projekci hlavně zavedením standardního ocelového bednění. Sloupy byly zprvu čtyrhranné, později kulaté, kde se bednění snadněji otvíralo a v dílnách se jim hrany neotloukaly. I architektonicky byl kulatý sloup půvabnější. Osová osnova byla v prvých létech standardizována na rozměr 6,15 x 6,15 m, ale později jsem prosadil rozměr 6,15 x 6,60 m pro školy a 6,15 x 7,50 m pro nový typ továrních budov. Zlínský standardní skelet měl i výtvarný a urbanistický dosah, používal se též pro všechny nevýrobní budovy, pro obchodní účely, internáty, administrativu, výzkumné ústavy, školy a hotely. Červeň cihel, bělost betonu dobře harmonovala se zelení, která je všude obklopovala a tak Zlín je i dnes „nejzelenějším“ městem naší republiky.

Čtěte více ZDE »

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde. Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.

***

„Děvín“ - zřícenina hradu na pískovcovém ostrohu. Hrad byl postaven v 13.století a je pustý již od 17. století. Čtěte více ZDE »

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

***

Nejbližší Kopeckého přátelé pochopitelně zaznamenávali změny v jeho náladách a chování, respektovali je a naučili se s nimi žít. Jinak to ani nešlo, byl prostě takový. A nakonec to byl on sám, kdo čas od času dokázal své chování vysvětlit. Jak můžeme například vidět v dopise manželům Vodičkovým z 5. září 1982:  Čtěte více ZDE »

Slovo zodpovědnost je každému člověku známé. Kdybych kdekomu položila otázku, zda se domnívá, že bere za své činy plnou zodpovědnost, jistě by nikdo nezaváhal a každý by odpověděl, že ano. Ano, tak by to mělo být. Každý člověk by měl být v prvé řadě zodpovědný sám za sebe a začít od maličkostí. Ale ono tomu tak mnohdy není. Jestli to není tím, že si lidé význam toho slova často pletou a že si navzájem nalhávají. Možná však, že si význam toho slova ani dostatečně neuvědomují. A taky v některých případech se zodpovědnosti vyhýbají. Často hledají někoho jiného, na koho by svou zodpovědnost svalili.

Kdyby někdo takovou otázku položil mně, jistě bych bez rozpaků odpověděla, že ano. Že jsem si své zodpovědnosti vědoma a že ji neberu na lehkou váhu. Ale posléze bych se nad otázkou a svou odpovědí musela zamyslet. Lidé většinou konají, aniž by si své zodpovědnosti byli vědomi. Čtěte více ZDE »

„Koljóóó, Koljóóó! U čerta, kde zase vězíš?“

Ale Kolja zase jednou dělá hluchého, anebo si chce hrát na schovávanou. A tak pokračuju ve svém jednostranném dialogu, až mě konečně napadne vyjít na zahradu. A tady jsem ho našel, lenocha! Leží v trávě, rozvalený na zádech, všechny čtyři nohy natažené do všech světových stran, jako by se právě protahoval. Taky mě to mohlo napadnout, že si zase bude jednou opalovat svoje bledé břicho!

„To ti neztmavne, i kdyby ses válel na sluníčku od rána do večera,“ bručím. Jenže povídejte to psovi! To je jako vykládat lidem o ozónové díře a škodlivosti slunečního záření.

„To mě neslyšíš?” zavrčel jsem už trochu nevrle.

Čtěte více ZDE »

Po africkém kontinentě (jak skoro denně vidíme na televizi a čteme v novinách) se potulují bandy nestvůr v lidské podobě, které vraždí, znásilňují ženy, amputují lidem rty, prsy a pohlavní údy a vypalují jejich domovy. Poněvadž stupeň jejich bestiality je nepřijatelný i živlům, které ve jménu moci nebo bohatství či jen udržení se na živu, jsou ochotni loupit a pálit domovy svých obětí, doplňují své tlupy únosem dětí, které indoktrinují strachem a kultivováním jejich nejhorších pudů. Jinde jinak možná celkem normální členové své společnosti považují za normální akt spravedlnosti ukamenování znásilněných žen Čtěte více ZDE »

Snad každý má, kdesi hluboko v podvědomí, ukrytou nějakou výraznou vzpomínku připomínající dětství. Mnozí ale nejen vzpomínku, dětství jim symbolizuje něco konkrétního. Starý odřený kopací míč, umouněný plyšový pes, lodička vyřezaná z kůry, prak s již dávno zpuchřelými gumami kdysi pracně získanými na pouti, loutka z pimprlového divadla… Jen několika málo šťastným se podařilo povýšit symbol dětství na průvodce dospělým věkem anebo dokonce na profesi.

Jednou z takových je loutkářka Vendula Mlatečková.

Čtěte více ZDE »