CzechFolks.com PLUS

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Odečteme-li od roku 1961, kdy jsem Stanislava Hušťáka poznal, rok 1926 kdy se narodil, vychází věk 35 let, což je ale sporné. Můj spolužák, pozdější významný statistik Jarda Cifra totiž o Standovi vedl na průmyslovce statistiku. Byla to tabulka, která byla tak jednoduchá, že ji pochopila dokonce i Andula Kropáčková, procházející jednotlivé ročníky jen proto, že její otec byl poradcem ministra školství Františka Kahudy (později Čestmíra Císaře) a nechat ji rupnout bylo i pro učitele s legitimací KSČ o hubu. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Přípitek se uskutečnil až večer o dvě patra výše, kde paní doktorka bydlela na svobodárně. Co se následně mezi námi dělo (zdali jsem tykal nebo vykal), o tom psát nebudu. Jsem demokrat, takže ať si každý čtenář představuje, co chce. Raději se věnuji veskrze osudovému důvodu, jenž vedl k tomu, že jsme se my dva kdysi pracovně i mimopracovně setkali.

Závěr vojenské služby slastně plynul. Do konce chyběly asi tak 3 týdny, když jsem byl na nemocničním lůžku probuzen a co nevidím? Vedle mé postele stojí přiblble se usmívající soudruh Stanislav Hušťák. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

„Proč mi to říkáte?“ zeptal jsem se.

„Protože jsi debil,“ odpověděl mi a pokračoval, že poslouchám texty ze Švejka, ačkoli je znám nazpaměť namísto toho, abych sledoval Lucku, co s ní vyvádí příroda. Že jsem doslova hltal, jak ze sebe sype krávoviny jako například: Plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zielergut po nějaké vesničce v Solnohradech, kterou jeho předkové prožrali již ve století osmnáctém, byl úctyhodným pitomcem…“ namísto toho, abych sledoval její nádherný veliký hnědý, touhou zastřený oči, které se mě údajně snažily svléknout, což prý v erárním nemocničním pyžamu není moc velkej problém. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Doktor tehdy nad mým kolenem pokýval moudře hlavou a pravil: „S tím tě poslat do vojenské nemocnice, tak tě odtud hned vypakujou a mně vynadají. Chtělo by to úraz. Pak bych tě klidně poslal do civilní nemocnice v Havlíčkově Brodě, kde mám dobré známé, kterým bych mohl říci skutečnou diagnózu. Poslyš, nešlápl ty jsi nakonec někde na schodech tak špatně, že ti v tom koleni ruplo a teď nemůžeš chodit?“

Několikrát jsem poskočil, zatancoval kozáčka a ujistil jsem ho, že právě to se mi stalo.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

A skutečně, po roce flákání a 30 dnech prázdnin, kdy jsem dopisem veliteli učiliště oznámil, že je rozmyšleno, pročež jsem byl zápisem do vojenské knížky i do osobních spisů z důstojnické školy vyloučen, což bylo sice divné, ale pochopitelné. Z 30 vojáků naší čety si to totiž tak jako já rozmyslelo 28. Nerozmyslel si to jen vojín Wolf, kterého před poslední státnicí vyrazili z 5. ročníku Karlovy univerzity za to, že na prvního máje, těsně za dívkami, jež nesly transparent: „Není vata, nejsou vložky, co si dáme mezi nožky?“ rozbalil před hlavní tribunou s Antonínem Novotným jiný transparent, jehož znění si nepamatuji. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Zásluhou zpravodajské činnosti Kozderky a Horkého byl můj zdravotní stav (totální mešuge) všem v Pavlovicích jasný. Naproti tomu obvoďačka z Harcova krátce na to rozhodla, že jsem úplně zdráv, což mě naštvalo. Uvědomil jsem si totiž, že jsem obětí rozhodování na úrovni mnichovské zrady. Rozhoduje se o mně a beze mě!

Že se rozhodlo beze mě například o mém početí a celá řada dalších rozhodnutí v můj prospěch mi nevadila. Naproti tomu mi vadilo rozhodnutí zařadit mě mezi dvě třetiny žáků, Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Když se za pár dní nato dostavil pitomec Kozderka, o jehož návštěvu jsem nestál, věděl jsem, že je to jeho reakce na sugestivní líčení mého zdravotního stavu Ivanem Horkým a že mě navštívil z důvodu svého letitého mindráku. Po celou dobu, co jsem ho znal, totiž bytostně toužil poznat někoho, kdo je ještě větší vůl nežli on sám, což se mu nedařilo. Nyní cítil svou příležitost.

Rovněž i já jsem cítil příležitost sehrát takové šílenství, že na ně ten hňup do smrti nezapomene. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

„Ty vole představ si, že ten zásah gumový palice do tvý makovice je senzace, jakou jsem ve škole ještě nezažil,“ zahájil svou řeč Ivan.

„Nejprve máma zjistila od předsedkyně SRPŠ, že na školu přišel jedovatej dopis z Ministerstva školství, ve kterém stálo, že řešení úrazu hlavy učitelkou zasluhuje její exemplární potrestání. Že podle strašlivě nasranýho primáře Krajského ústavu národního zdraví měla co nejrychleji zajistit odborné lékařské vyšetření, zatímco svěřit tě do péče toho debila Jarkovského mohlo vést vážným zdravotním komplikacím, neboť ti mohla v palici rupnout žilka a zalejt mozek. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

V těch dobách existovaly soudružské návštěvy, které se, aniž byly zvány, vnucovaly do domácností nemocných, aby jim nebylo smutno z toho, že nemůžou budovat socialismus. Když při tom nemocné načapaly, že nejsou doma nebo že neleží, ale například staví králikárnu, byla jim (i v případech, že to bylo z nekradeného materiálu) odňata nemocenská dávka, což u žáků základní školy nehrozilo. Ti žádné dávky neměli, dokonce ani králikárny nestavěli, pročež za nimi nikdo soudružsky nechodil. Proto mě překvapilo, že jsem měl v době svých výhod z otřesu mozku návštěvy hnedle dvě.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Setkání mé hlavy s gumovou palicí na ohýbání plechu, po kterém jsem netušil, že existují ženské, natož pak milovaná učitelka, skýtalo jakousi naději, že mé zlomené srdce sroste a já po někdejší lásce přestanu tesknit, avšak nepřeceňuji to. Rovněž i po léčbě rumem jsem po ruštinářce několik dlouhých okamžiků ani nevdechl. Nejsem si proto jist, zdali to způsobila následná maminčina facka nebo rovněž jen krátkodobé působení gumové palice, ale když jsem se na lůžku v nemocnici probral, paměť se mi úplně se vším všudy vrátila. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Výuka dílen se odehrávala po obědě, tudíž s plnými žaludky pokud šlo o jedince, kteří se stravovali doma, což bylo výjimkou, nebo s podrážděnými vnitřnostmi ze školní jídelny. Dělo se tak mimo školní budovu v bývalé truhlárně pana Kotrče, kterou mu komunisti znárodnili, protože nedostatečně truchlil, když umřel soudruh Gottwald. Ačkoli jako jediný měl v ulici Borový Vrch v budově truhlárny výlohu, vůbec v ní nevytvořil tryznu, zatímco ostatní tu tryznu vytvářeli na úkor oken svých rodinných domků. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Novou lásku k Evičce Palečkové z 8. B jsem pojal tak, aby nemohla být nešťastná jako ta předchozí. Mazaně jsem ji nepozval ani na rande či jinam, takže nic netušila a nemohla mi proto dát košem, což by určitě udělala, neboť mě přehlížela jako družstevní lány. Miloval jsem si ji jen tak pro sebe, abych nevyšel ze cviku pro případ, kdyby se objevila nějaká další soudružka. To ale předpokládalo vypudit z mysli selhavší ruštinářku a to nebylo jednoduché. Vzdálenost více než 200 kilometrů z Liberce do Plzně ani zklamání, které pro mne znamenala, nesehrálo osudovou roli, takže jsem po ní tesknil. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Nečekané odhalení původce těhotenství mé milované soudružky nemělo kýžený efekt v podobě objasnění případu. Když jsem totiž procházel kolem drben, které mně znaly, slyšel jsem, kterak šeptaly těm, co mě neznaly: „To je ten puberťák co zbouchnul tu mladou ruštinářku, která to pak hodila na toho chudáka důstojníka z Folmavy.“

Dívky, které na mě pro můj odvážný citový vztah vzhlížely, s obdivem sice zaznamenaly, že jsem již k dispozici a některé z nich mi i nadbíhaly, ale nechaly mě na sobě působit toliko do pasu, v obavách z následků. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Feministka zahájila výslech záludnou otázkou:

„Líbali jste se?“

„No, …“

„Takže líbali,“ nečekala na odpověď, zatímco já jsem, abych zblbnul ten detektor lži, který si přivezla, myslel vší silou na ten nepříjemný blemt z někdejší pusy od Milušky Hnízdové, což se vyplatilo, neboť další doraz zněl:

„A jakpak ti to líbání chutnalo?“

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Případem holubice jsem odbočil od případu zbytnělé soudružky učitelky ruštiny, kde jsem figuroval jako podezřelý, ale jen v rozsahu 16,4 normostran, což čtenář přežije. Bylo to, a dosud je velmi důležité, a to hned z několika důvodů.

Tím prvním důležitým důvodem je, že jsem ukecanej. Jenomže zkuste si představit spisovatele skoupého na slovo? Pak je zde obecná touha každého autora něco čtenářům sdělit, která se praktikuje buď přímo, popisem krajiny, charakteru zločince, idiota, politika, vytvářením obrazu doby, popisem výbuchu bomby nebo naštvaného souseda Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Překvapilo mě, že Svoboda mého chrousta v autobuse mlčky uznal, což bylo naprosto výjimečné. On se totiž do svého lhaní vždycky vžil natolik poctivě a patologicky, že tomu, co říkal, bezelstně věřil. Odmítal alternativu, že to mohlo být jinak a jen těžko se nechal přesvědčit, ježto nás jakož i učitele a rodiče naopak považoval za nenapravitelné lháře.

Když jsme pak kráčeli od stanice autobusu, vzpomněl si, jak se u těch fízlů, když došla limonáda, přetahoval o flašku višňového sirupu s Ruprechtičákem Houžvičkou, až si ho nejmíň půlku vylil na nohu. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář. 

Protože MHD, v době průvodu nejezdila, aby nedocházelo k zbytečným srážkám s alegorickými vozy, mávátky, praporky a jinými jásajícími davy, musela se následně trefovat do jízdního řádu. Říkalo se tomu kyvadlová doprava, ačkoli se ničím nekývalo, jenom to dlouho trvalo. Řidiči a průvodčí v nažehlených uniformách a s mávátky totiž z průvodu a následných prvomájových atrakcí nespěchali, protože by se jednalo o spěch do práce, která měla svátek a o svátku se slaví, nikoli spěchá.   Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

I když se Svoboda, proti ortelu: „Když jste tak podělaní, tak si běžte domů pěšky“, na místě odvolal a jako politik (čili bez sebemenší snahy o vyjádření konkrétní hrozby) varoval před jeho vážnými důsledky, policejní orgán jej nezměnil, takže dotyčnému nezbylo nic jiného nežli procedit skrz zuby své zlověstné: „Máte, co jste chtěli, budete hořce litovat!“ a ještě před dovršením věku 15 let podal stížnost Ministerstvu vnitra.

Ve své stížnosti uvedl, že STB v Liberci nechrání socialistickou společnost, výdobytky, dělníky, rolníky ani pracující inteligenci. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Když jsme pak odpoledne hráli na našem plácku fotbal, z ničeho nic se na prašné cestě (ačkoli se značkou zákaz vjezdu), objevil sovětský automobil poběda oprásknutý podle nějakého amerického bouráku, což bylo podezřelé. Vylezli z něj totiž dva chlápci v civilu, a když jim jediný nadšený divák, mentálně retardovaný Emilek Giretů, který v šesti letech uměl pouze dvě slova (slovo „e“, když se po nás sápal a loudil cigaretu a slovo „ééé“, když se z ní posral) ukazoval na nás, Svoboda, kterého jsem neměl moc rád, protože se příšerně vytahoval, pravil:  Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Doba předhusákovská – dospívání (3)

Scházel jsem se soudružkou láskou denně, na místech veřejných, a přestože z toho baba Kroupová měla málem infarkt, i u ní na bytě, když bylo venku ošklivě. Jelikož do Plzně prakticky nejezdila, protože se nechtěla hádat s otcem, scházeli jsme se rovněž i o víkendech, což mělo po čase své následky. Její nezvykle rychle rostoucí bříško, které jsem samozřejmě vnímal, ale nevadilo mi, ježto jsem ji i tak miloval a myslel jsem si, že je to proto, že se přejídá. Když potom zaujalo pozornost ostatních, projevil mi Ivan Horký, který se mnou po celou dobu mé nové známosti nemluvil, nečekaně hlubokou účast, ježto mi sdělil:

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Doba předhusákovská – dospívání (2)

„Tu řeč, kterou pronesl k učitelům ředitel,“ sdělila mi tehdejší moje favoritka, „ti předvést nedokážu, i kdybych ji znala nazpaměť. Chyběl by jí totiž ten sálající patetický plamen jeho nezdolného přesvědčení, že ti patří budoucnost Einsteina, Edisona, Lomonosova, či jiného z největších velikánů vědy či techniky, jak sděloval. Nedovedeš si představit, jak ten tě baští. Baští tě tak, že kdyby znal původ té tvé geniality, tak tě za to, jak se blamuje, ugriluje a sežere. Nechceš-li v závěru základní školy schytat smršť dvojek nebo spíš trojek z chování a zazdít si tak možnost studovat, tak o tom svém původu geniality proboha drž hubu.   Čtěte více ZDE »

Prohlášení:

Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Doba předhusákovská – dospívání

Na příběhu slečny učitelky Irenky lze zdokumentovat, kterak se dospělí jedinci nevyjímaje odpovědné pracovníky tehdejšího ministerstva školství včetně ministrů Františka Kahudy a později i Čestmíra Císaře (čili autority) v době mého dětství a dospívání nezodpovědně podepsali na mém dnešním vzdoru, jakmile vycítím autoritu.

Ostatní učitelky se totiž do nové ruštinářky nejen nezamilovaly tak jako já, ale naopak. Její přítomnost v naší škole vyvolala bouři nevole. Bylo jí totiž 19, absolvovala pouze čtyřletý pedagogický institut, neměla žádnou praxi, byla krásná, a jak je zřejmé z obrázku, i velmi oduševnělá.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:

Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Doba předhusákovská – dětství (2. pokračování)

Schůzek rodičovského sdružení se tak účastnil již jen tatínek, a to velmi krátce. Vzdálenost do staré školy, kam jsme až do poloviny 3. třídy chodili, činila asi 2 kilometry, na cestě přitom byly 3 hospody, takže se s panem Horkým uvedli do podnapilého stavu již při cestě tam. Z učitelů, z ředitele školy a dokonce i ze soudruha školníka (jak žalovala mamince paní Žaludová) si pak dělali šprťouchlata, na informace o našich prohřešcích proti školnímu řádu reagovali hurónským smíchem a tvrzením, že to nic není a zdržovali ostatní rodiče historkami o tom, co vyváděli oni, když chodili do školy. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:

Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Doba předhusákovská – dětství (pokračování)

Pokud jde o školní léta, docházelo mezi mnou žákem, který si trvale toužil svou aktivitou šplhnout, a učiteli, u kterých mělo být šplhnuto, k nedorozumění prakticky trvale. První incident jsem zaznamenal již jako nadšený žáček 1. třídy krátce po zahájení školního roku. Stalo se tak při první hodině náboženství. Když totiž soudruh (nebo co to tenkrát bylo), katecheta prohlásil, že Bůh je všemohoucí, dal jsem mu, abych prokázal své znalosti najevo, že hlásá pěkný pitomosti. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:

Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Často jsem si kladl otázku, proč jsem takový, jaký jsem. Mé jednání je totiž vedeno něčím, co nelze nazvat jinak nežli vzdor. Ptal jsem se často sám sebe, proč nesnáším politiky, autority, teoretiky, ideologie, výtky mé manželky, fotografy amatéry a jiné instituce. Dnes už to sice vím, ale je to úplně k ničemu, protože je to silnější než já. Když mi například manželka řekne, že tam či onam do baráku zatéká a jestliže to ihned neopravím, následná oprava bude jak fyzicky (pokud jde o mé pracovní nasazení), tak i finančně náročnější, okamžitě se mi vybaví spousta objektivních argumentů, proč to nejde, jak si to představuje moc jednoduše a že k tomu je zapotřebí to či ono. Vzdoruji a svou choť nechápu. Kdyby mi řekla: „Táto, podívej se, jak nám nádherně hnije prkénko pod taškou, která spadla ze střechy, ne abys to opravil,“ okamžitě to opravím.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:

Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Kromě vstupu do SSM jsem i nadále dráždil soudruhy svými pokusy zlepšit výsledky podniku, ve své veskrze debilní představě, že rozhodují o budoucí kariéře. A vybral jsem si k tomu to nejhorší, co si člověk mohl zvolit, aby se žádná nekonala – vynálezy a zlepšovací návrhy.
V roce 1972 byl zaveden zákon, který jednoznačně definoval, co je zlepšovací návrh a co nikoli a stejně jednoznačně určoval (i když veskrze socialistickou) odměnu za jeho ekonomické přínosy. Když si jeden z francouzských montérů, který v přádelnách instaloval novou techniku, Čtěte více ZDE »

Prohlášení:

Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Jak jsem se stal členem SSM

Jakmile soudruzi v sedmdesátých letech roztřídili společnost tak, že jim bylo jasné, kdo kým je, propadli nostalgii. Se slzou v oku vzpomínali a snili o starých zlatých časech, kdy coby členové ČSM zpívali: „Vyhrňme si rukávy…“ nebo „Stavíme, stavíme nový-nový svět…“ či dokonce samotný vrchol tehdejší komunistické pop muzik v podobě písně Jaroslava Dietla: „Šel Frantík kolem zahrádky“ která pokračovala vcelku nevinně: „v očích mu trní vadí, dívenka stála za vrátky a oba byli mladí…“ až do chvíle, kdy si autor uvědomil, že mladý není jen ten adolescent Fanouš a ta puberťačka za vrátky, takže to pokračovalo slokou:   Čtěte více ZDE »

Prohlášení:

Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej, jejich autor, který je notorický lhář.

Jak jsem se stal svobodným občanem Husákova režimu.

Při prvním takzvaném komplexním hodnocení sloužícím k odstranění těch, kteří komunistům nevoněli, z jejich pracovních postů, na mě soudruzi byli hodní. V kritickém roce 1968 jsem v Nejdku ještě nebyl, pročež se o mně nic nevědělo a do pracovních konfliktů jsem se dostal až později, takže vlastně neexistoval ani zájem, abych byl společensky popraven. S prověrkovou komisí jsme si proto příjemně popovídali o tom, jak jsem v dětství obdivoval nápisy Truman má svý spojence, blechy vši a mravence a podobné, jak jsem ho hajzla imperialistickýho znectil ve své prvotřídní poezii (bylo to v 1. A, a kdyby to byl četl, určitě by složil prezidentskou funkci), Čtěte více ZDE »

Prohlášení:

Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Kterak se můj workoholismus tloukl s mou leností

Prvním z projevů mého workoholismu, který je třeba léčit, byla touha po vědění. Snažil jsem se dovědět různé věci z výroby, například jaká je průměrná délka nebo obsah krátkých vláken či jiný ukazatel kvality pramene po vyčesání při výrobě česané příze, a to v průměru za měsíc, za čtvrtletí nebo i za rok, jak se to vyvíjí a podobně. Přitom mi bylo proti srsti sečíst výsledky jednotlivých partií a pak součet vydělit jejich počtem, protože jedna měla 500 kg, zatímco druhá 50 tun. Čtěte více ZDE »

Motto:
Myšlenka, že jsme chytřejší,
než ostatní je na pováženou již jen proto,
že ji společně s námi sdílejí
davy úplných pitomců

Oscar Wilde

Maminko, raduj se, nebo se n… naštvu!”

Jako spisovatel jsem po publikaci knihy „Šok sem…, šik tam,“ tak trochu na rozpacích. Nechtěl jsem ostatní jen bavit, ale i (a to hlavně) varovat před ekonomickým nonsensy spáchanými polistopadovými vládami ODS i ČSSD. Humoristickou formu jsem volil z důvodu její vyšší přitažlivosti nežli je oslovení vážným slovem. Mnohými, i když mi byli velmi příznivě nakloněni, byla pochopena jen jako nedávná historie, se kterou už nic nenaděláme, což je sice pravda ale…

Čtěte více ZDE »