CzechFolks.com PLUS

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde. Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.

***

„Hamerský Špičák“ – zvaný též Ostrý patří se svojí výškou 452 m/m společně s Děvínem mezi nejvyšší místa v této oblasti. Ve své vrcholové části má krátký vulkanický hřbítek a zbytky valového opevnění ze 14. století. Čtěte více ZDE »

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde. Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.

***

„Vojenský prostor“ zde po dlouhá léta zabraňoval ke vstupu do některých lesních partií. Pomineme-li negativní stránky tohoto období, měla tato skutečnost i jistý svůj klad. Čtěte více ZDE »

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde. Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.

***

„Osečná“ bude místem, kam si často zajdeme při svých odpoledních nebo večerních procházkách, nebo jí budeme procházet při našich výletech směřujících touto východní stranou. Čtěte více ZDE »

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde. Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči. 

***

Malá procházka s fotoaparátem v ruce je volným lidovým vyprávěním, v kterém jsou použity autentické fotografie k dokreslení popisovaného místa, či událostí. Čtěte více ZDE »

V době od 16. ledna – 11. února 2012 jsem s manželkou podnikl cestu do Jižní Ameriky na trase Ottawa-Toronto-Sao Paulo-Rio de Janeiro (letadlem) – Montevideo-Buenos Aires-Falklandské ostrovy-Cape Horn-Ushuaia-Punta Arenas-Valparaiso (lodí celkem 4 485 námořních mílí, což je 8 306 km) – Santiago de Chile (autobusem) – Buenos Aires-Toronto-Ottawa (letadlem).

Setkali jsme se také s českými Jihoameričany, tak čtenáře to snad bude zajímat, stejně jako cesta jako taková.  Čtěte více ZDE »

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde.

Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.  Čtěte více ZDE »

V době od 16. ledna – 11. února 2012 jsem s manželkou podnikl cestu do Jižní Ameriky na trase Ottawa-Toronto-Sao Paulo-Rio de Janeiro (letadlem) – Montevideo-Buenos Aires-Falklandské ostrovy-Cape Horn-Ushuaia-Punta Arenas-Valparaiso (lodí celkem

4 485 námořních mílí, což je 8 306 km) – Santiago de Chile (autobusem) – Buenos Aires-Toronto-Ottawa (letadlem).

Setkali jsme se také s českými Jihoameričany, tak čtenáře to snad bude zajímat, stejně jako cesta jako taková.

***

Buenos Aires

Druhý den loď vjela do přístavu v Buenos Aires, které je druhé největší město v Jižní Americe po Sao Paulu, s 6 miliony a 13 miliony obyvatel v metropolitní oblasti, Čtěte více ZDE »

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde.

Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.

***

Betlém - v Novém lese mezi Kuksem a Hříbojedy nalezneme zbytky plastické výzdoby, která vznikla v letech 1726 – 1734 Čtěte více ZDE »

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde.

Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.

***

Lázně Velichovky založeny v r. 1887. Zdejší slatinnou zeminu odebíral Dr. Kutík z Hořiček, který ve svém sanatoriu připravoval slatinné procedury k léčbě nemocí kloubních a kostních. Čtěte více ZDE »

Cestování patří určitě k těm nejlepším lidským požitkům, které si umíme jen představit. Snad každý z nás jednou v životě zatoužil navštívit nějakou vzdálenou zemi. Pro nás, zdravé lidi, je to úplně jednoduché. Můžeme si koupit letenku, jízdenku na vlak, nasednout do auta nebo si jen tak vzít batůžek a vyrazit. Člověk, který je upoután na invalidní vozík, musí při tom řešit spousty překážek. Ale nic není nemožné, a když má za sebou rodinu, která ho miluje a snaží se mu splnit jeho sny, je i život pak o něco lehčí, bohatší a veselejší.

Čtěte více ZDE »

Kanadských zim jsem již prožil či přežil víc než čtyřicet. Mám zimu rád, s nostalgií vzpomínám i na zimy mého mládí. Jako malý kluk jsem občas miloval pohled na pocukrované malostranské střechy. Hned po válce jsem chodil s rodiči na vánoční trhy na Uhelňák a na Karlák. Někdy bylo trochu sněhu, jindy břečka, nebo nic.  Když se Praha oděla na pár dní do bělostného roucha, to byla poezie. Po roce 1948 jsme se odstěhovali na kraj Prahy, a já byl rád, že sníh zůstával celou zimu a my mohli denně sáňkovat či lyžovat, k čemuž bohatě stačilo 20 cm. Pamatuji se, jak nás rodiče vezli na dlouhých saních na půlnoční ke sv. Matěji. 

Čtěte více ZDE »

Austrálie má pro Čechy zvláštní kouzlo

Ročně jich sem míří několik stovek s různými cíli: ochutnat jinakost, naučit se angličtinu, najít sám sebe, možná začít nový život nebo rovnou od všeho trochu. Patřím k nim i já. Třetí měsíc žiju v Sydney, bezesporu jednom z nejkrásnějších měst světa. Je málo složitějších úkolů, než popsat po tak krátké době život tak daleko od domova. Nemám proto ambici psát text o Austrálii podložený fakty a sáhodlouhými citacemi. Chtěla bych jen zprostředkovat pocit svůj a pocity lidí, které jsem tady zatím stihla poznat.

Čtěte více ZDE »

V poslední době v anketách o tom, jaké je nejkrásnější, nepříjemnější a k životu nejvhodnější město na světě, posuzováno z mnoha hledisek, ocitl se Vancouver na čelním, ve zprávě, kterou jsem četl naposled, dokonce na prvním místě. Před časem umístila se i Praha výborně na jednom z předních míst. Stejně tak jsem slyšel několikrát od Kanaďanů, kteří v Praze nějaký čas pobyli (od jednoho docela nedávno), že nejkrásnějším městem na světě je právě ona.

Může si člověk přát více než to, že v jednom z vychválených měst se narodil a ve druhém už léta žije?

Čtěte více ZDE »

Kráčíme takhle Malou Stranou na Hradčany, jde již o letitou tradici. Vánoce, či alespoň začátek nového roku si bez návštěvy jesliček v kapucínském klášteře nějak nedovedeme představit. Nerudově ulici se podvědomě vyhýbáme. V místech, kudy spisovatel chodíval, nám nějak vadí matrošky, chlupaté papachy, ani nebývale vkusná skládací vajíčka pomalovaná přezlacenými ikonami, či jásavě pestrobarevným pohledem na Hrad. kupovat určitě nebudeme. Před pár léty mi tam dokonce jakýsi bohatýr nabízel náramkové hodinky s pěticípou rudou hvězdou a podivným jazykem blábolil cosi o tom, že jsou přece pravé, komandýrské. Že netoužím nikoho komandovat jsem mu nevysvětloval, stejně by to bylo zbytečné. O malou chvíli později mne tehdy v jedné z tamních kaváren servírka pozdravila anglicky a já začal být hrdý na svůj zjev českého Honzy. Na chodníku před kavárnou jsem sice zakopl o pobíhající, ocasem radostně vrtící elektronickou myš, ale hrdost v duši zůstala.

Čtěte více ZDE »

Seděli jsme všichni v mikrobusu a čekali. Na Marion. Každý z nás v zorném poli dveře supermarketu, kdy se otevřou, kdy z nich vyjde. Někteří se netrpělivě dívali na hodinky, ale mlčeli. Průvodce byl maličko nervózní, ale prozatím neprojevoval žádnou iniciativu.

„Proboha, co tam kupuje?“ někdo pronesl.

Co tam kupuje, nikdo z nás netušil, dokud nevlezla do mikrobusu a neoznamovala: „Tak jsem si zakoupila třicet sedm foťáků.“

Autobusem proletěla vlna smíchu.

Čtěte více ZDE »

Samozřejmě že jsem do Istanbulu nejela legendárním Orient Expressem s Agátou Christie, tudíž jsem nebyla svědkem žádné vraždy ve vlaku, ani jsem nepřiletěla na Atatürkovo letiště, ale na letiště Sabiha v Azijské části Turecka. A z letiště rovnou do autobusu a na most přes Bospor a dál za město k jakémusi rozlehlému hotelu u vody. Agáta Christie to měla jednodušší. Nasedla do vlaku Orient Expres a vystoupila v Istanbulu přímo přede dveřmi restaurace stejného jména. Tam se posadila ke stolečku, přijel číšník s miniaturním vláčkem plným skleniček a lahví a nabídl jí, ať si vybere jakýkoliv nápoj k obědu či večeři. Agáta, jelikož nemusela škrblit, si objednala podle chuti a mohla rozjímat, kam a kterým směrem se bude ubírat její další detektivní příběh.

Čtěte více ZDE »

Na popularitě Vancouveru má nemalou zásluhu okolní příroda, hory, stejně jako oceán. Na úpatí těch hor bydlíme a o procházky v blízkém okolí není nouze. Velmi pěkná je ta kolem potoka, jehož počátek je právě v horách a jehož pouť se končí v Pacifiku.

Procházka je to pěkná, lesem, voda potoka zvučí s hlasitostí odpovídající síle průtoku v tu či onu dobu. A právě z jara občas se v těchto místech v duchu navracím proti plynutí času, proti běhu let navlékaných na něj jako na neviditelnou šňůru.

Z libeňské periferie jsme se odstěhovali do samého středu Prahy, do krásného domu v ulici, jež nazývala se právem třídou a nesla jméno snad nejslavnějšího evropského města, Paříže. Čtěte více ZDE »

Kdybych před několika lety četl někde takovou nabídku cestovní kanceláře, asi bych se nejdříve podíval do kalendáře, jestli není náhodou 1. dubna!

Ale jak jsem se sám přesvědčil na vlastní oči, možné to je! A těm, kteří by tomuto tvrzení nevěřili ani nyní, předkládám jako důkaz jednu moji fotografii pořízenou v létě u vltavské náplavky na pražské Výtoni pod Vyšehradem.

Věřte, že za tu vaši případnou nedůvěru ani po předložení tohoto důkazu na fotografii se ale přesto nebudu zlobit. Ve photoshopu se dá přece vykouzlit cokoliv! Čtěte více ZDE »

Dr. Emil Holub (7. 10. 184 Holice – 21. 2. 1902, Vídeň) je bezesporu nejznámějším českým cestovatelem. Narodil se v rodině vzdělaného městského lékaře Františka Holuba v Holicích ve Východních Čechách. Zde strávil prvních deset let života, než se v roce 1857 celá rodina přestěhovala do Pátku nad Ohří, nedaleko města Louny. V romantickém prostředí českého Středohoří se mladý Emil Holub začal zajímat o přírodní vědy. Podnikal výpravy do svého okolí, sbíral a učil se poznávat přírodniny, zabýval se archeologií a sběrem fosilií. Během studia medicíny své výzkumy dále rozvíjel, rozšiřoval své sbírky a stal se dokonce respektovaným archeologem. V té době pomalu začala krystalizovat myšlenka výzkumné cesty do Afriky. Seznámil se s Vojtou Náprstkem, který záměr mladého medika podpořil. Náprstkova knihovna navíc skýtala Holubovi množství odborné a jinde nedostupné literatury. Zde se připravoval na svou budoucí životní dráhu afrického cestovatele.

Čtěte více ZDE »

Kam on to vlastně šel? Do Prčic, nebo Prčice? Zakladatel slavného rodu Rožmberků Vítek, zbytky jehož sídla před nedávnem objevili archeologové, se psal z Prčice. Šel tedy do Prčice.

Proč ale, když vás chce někdo poslat ze svého dohledu, a ještě zachovává alespoň zdání slušnosti, obvykle navrhuje cestu do Prčic? Do Prčic se také chodí, jednou ročně procházkou z Prahy i jiných středočeských měst. Začalo to vlastně jako recese a na trať v déli tisíce loktů českých vyrazila v roce 1966 skupina téměř pěti stovek pochodníků. Z recese se časem vyvinula snad největší akce pěší turistiky, nebo, když chcete, dálkových pochodů.

Kdysi, před dávnými roky, jsme učeně, bylo to v jedné smíchovské hospodě, debatovali o svých fyzických schopnostech a sportovních výkonech. Jakoby v tušení neblahých konců jsem tehdy ani moc nepřeháněl, ústy nejvýše dvakrát za odpoledne vyklusal na Sněžku a vůbec se držel zpátky. Čtěte více ZDE »

Je 10 hodin a v Eschenbachu slunce pálí. Vzpomínám, jak se mi dobře jelo při chladném počasí. Před polednem přijíždím do města Bamberg. Tady končí velký Mohan i se svými velkými loděmi. A také zde, jak je pro mne obvyklé ve velkých městech, zabloudím.

Abych se zklidnil, usedám na lavičce ve stínu a trochu posvačím, a protože je horko, přezouvám se z botasek do sandálů. Naštěstí směřuji do většího městečka Hallstadtu, jehož jméno si dobře pamatuji a při doptávání mi to usnadňuje cestu.

V těchto místech už stezka nejde podél řeky, jen se s ní občas setkává a to je pro moji orientaci horší.

Čtěte více ZDE »

Když jsem se letos rozhodoval, kam si v létě zajet na kole, upoutal mě na internetu popis cyklostezky podél Mohanu: Jedna z nejlépe vybavených stezek Evropy

Tok řeky Mohanu (Main) měří téměř 600 kilometrů a skoro po celé délce ho lemuje cyklostezka nazvaná Mainradweg, tedy Mohanská cyklostezka. Začíná u pramene Bílého Mohanu (Weisser Main) ve Fichtelgebirge nedaleko českých hranic a končí u ústí Mohanu do Rýna v Mohuči (Mainz).

Pokud byste měli pocit, že se Mainradweg v záplavě německých dálkových cyklostezek jaksi ztrácí, byl by to omyl. Čtěte více ZDE »

Nezvyklou pozornost věnovala před několika týdny australská televize (která nás obvykle „oblažuje“ přenosy zde značně uctívaného kriketu, nebo gladiátorských her s šišatým míčem), průběhu nejproslulejšího cyklistického závodu, Tour de France. Hlavním důvodem tohoto neobvyklého zájmu byla skutečnost, že si v letošním ročníku vedl velice úspěšně australský závodník Cadel Evans, který si nakonec odnesl ze závodu „Yellow Jersey“, když v letošním ročníku zvítězil a byl tak prvním Australanem, který dosáhl této vytoužené mety. Když se vrátil do Austrálie, čekalo ho v Melbourne obrovské přivítání, kde ulice města vroubily desetitisíce nadšených obdivovatelů. Protože i já jsem se před nějakými šedesáti lety několikrát postavil na startovní čáru cyklistického závodu, abych potom zcela vyčerpán dojel na cílovou rovinku mezi posledními závodníky, mohl jsem jeho výkon náležitě ocenit.

Čtěte více ZDE »

Strmá silnička z Mořiny stoupá k přejezdu přes vlečku a dále k hřebeni, který při troše fantazie můžeme označit za náhorní planinu. Husté křoviny zakrývají výhled, ale snadno mezi nimi pronikneme na vyhlídkovou plošinu. Bytelné zábradlí, tabule s nápisem zakazujícím vstup zde nejsou bezdůvodně. Prudký sráz klesá k modravému jezírku, k hladině asi osmdesát metrů pod námi. Stojíme v úžasu nad téměř kilometr dlouhým a sto padesát metrů širokým kaňonem, stěny mění barvy od šedé až k sytě červené, místy jsou viditelné vstupy do tajemných podzemních štol.

Přišli jsme se podívat do Českého krasu, do oblasti plné vápencových lomů mezi kamarády toulek a dálek známé jako Amerika. Lomů bychom zde našli téměř dvacet, ale ty nejznámější jsou na dosah ruky. Velká Amerika, Mexiko a Malá Amerika…

Čtěte více ZDE »

Rozhodnutí podívat se po 12 letech opět do rodné země jsme s Máňou učinili bez váhání. Zvláště po tom, když jsme od každého, kdo v Česku nedávno byl, slyšeli, jak je tam krásně! Jak to tam nepoznáme! Jak se všechno změnilo! Jaká tam jezdí úžasná auta a jak jsou obchody narvány zbožím!

“Kam se na to hrabe Austrálie,” pronesl kamarád, který se nedávno vrátil a dodal, že v Česku jsou lidi po maeriální stránce na tom lépe než my.

Takže jsme se vydali. Na plné dva měsíce, abychom měli dost času na pokochání se přírodou, mohli si patřičně všechno vychutnat a zhodonotit, jak se ve vzdáleném domově doopravdy žije.

Čtěte více ZDE »

Užitečnost chůze pro člověka je nepopiratelná. Je prospěšná zdraví, nabízí klid k zamyšlení, taková procházka.

V dosti nedávné minulosti dostavil jsem se třikrát na t. zv. Oslavy života, v podstatě to pohřební slavnosti přátel, známých, t. č. nebožtíků. Velikost účasti patrně odpovídala popularitě a množství přátel, které zesnulý měl. Zazněly proslovy připomínající charakter zesnulého.

A tu, jak čile kráčím, představuji si, co se asi stane, až nastane čas takového rozloučení se mnou. Není to tak docela pošetilá myšlenka, představa! Její jistá pikantnost je v absolutní nemožnosti uskutečnění. Čtěte více ZDE »

Naše prázdninová praxe končila a byl čas se rozloučit. Chtěli jsme to udělat důstojně a nevšedně, a proto jsme vymysleli plán. Poslední pracovní den o půlnoci jsme si oblékli naše stejnokroje a každý si vzal do ruky velkou, zapálenou svíčku. Potom jsme se seřadili do dlouhého hada a vyrazili. Za zpěvu národních písní jsme obešli celý ubytovací komplex. Když jsme se dostali k ohromnému sladkovodnímu bazénu, který byl součástí hotelového zařízení, postavili jsme se na jeho okraj a zachovali chvíli ticha. Personál i hoteloví hosté v půlnoci pochopitelně ještě nespali. Domnívali se, že se jedná o nějakou zábavu, a dělali nám proto v hojném počtu doprovod. Čtěte více ZDE »

Kdo by si rád ve zralém věku nezavzpomínal na studentská léta. Obyčejně jsou to ta nejhezčí léta v životě. Na mě takové čtyři roky také čekaly. Krásné Mariánské Lázně, zajímavé studium, kamarádi, vlastně bezstarostný život a prostě všechno, co k mládí patří. Ve třídě se sešla bezvadná parta a také asi pět kytaristů. Co ti znali jenom písniček! V zimě se chodilo s kytarami do hospody, v létě se koupily buřty a soudek piva a šlo se do přírody udělat táborák. Zpívalo a povídalo se mnohdy až do rána a všem nám bylo dobře. Bydlela jsem na internátě, protože rodiče si nemohli dovolit platit drahý privát. Byla jsem tam však spokojená. Až na to jídlo! Jíst se sice dalo, ale bylo ho zatraceně málo. Všichni jsme měli pořád hlad. Čtěte více ZDE »

Řekli mi, že zelený ostrov. Poslouchala jsem je na půl ucha. Co je na tom tak zvláštního. Vždyť naše země je také zelená. Ale až teprve tam na tom smaragdovém ostrově jsem si plně uvědomila jeho zeleň. Nikde žádné žluté lány obilí, zoraná pole, nikde jiná barva než zelená. Kolem dokola téměř rovina, pastviny ohraničené kamenitými zídkami, kde se pasou bílé ovečky. Stáda beránků. Jedna stáda beránků plují po obloze a druhá pod nimi spásají zeleň zavlažovanou těmi nahoře. Jedni beránci pečují o druhé. Šťastná symbióza, která rozdává pocit štěstí lidem, kteří tu žijí, i těm, kteří tudy jen procházejí. I staré opuštěné kamenné domy jako by do krajiny patřily. Čtěte více ZDE »

Zámecký kostel v  Kostelci nad Černými lesy 1. července večer zaplnili ctitelé hudby zpěváka Richarda Pachmana. Podle rčení pachatel se vrací na místo činu, přijel se svým novým audiovizuálním programem Útes proto, že v místním zámku byla natočena většina scén z programu.

„K natáčení v Kostelci došlo vlastně náhodou. Před rokem mne sem pozvali s oratoriem Mistr Jan Hus a já zjistil, jak nádherná architektura a prostory zde jsou.  Když jsem dokončoval román, který je předlohou, vzpomněl jsem si na Kostelec, setkal se se vzácným pochopením a tak si zámek zahrál na šlechtické sídlo ve Francii v časech šestnáctého století,“ říká Richard Pachman.

Čtěte více ZDE »