CzechFolks.com PLUS

Před hotel jsem vyšel poněkud předčasně a pozoroval jsem livrejovaného dveřníka. Připadalo mi, že má každý pohyb promyšlený do posledního detailu. Konečně jsem uviděl Josefa. Blížil se rychlým krokem. Měl na sobě zelenožlutý semišový kabát a plnovous ještě košatější než při našem posledním setkání ve Winnipegu. V chladném počasí nechránil si ničím holou lebku. Vysoké okolní budovy úřadů a kanceláří hleděly do ulice očima svých zářivkami prosvětlených oken.
- No to sem rád, že tě zase vidím! – halasil.
- Potěšení je na mý straně! – řekl jsem. -Takže … kde se tady tancuje, kde jsou nějaký rozumný a osamocený dámy? -
Čtěte více ZDE »

Bývá zvykem, že se rodiče starají o výchovu svého dítěte, ale v mém případě, ač rodiče se také starali vzorně, největší vliv na mě měl dědeček a Karlička Janečková, o té bude zmínka později. Dědeček v první válce světové nejdříve bojoval v armádě rakousko-uherské, pak přeběhl do ruského zajetí a posléze se stal legionářem a když ta šlamastika skončila, vrátil se s kolegy legionáři přes Vladivostok domů, do právě se rodící republiky československé. O tom, že si svojí účast na světovém konfliktu nevymyslel, svědčila patrná jizva po průstřelu na jeho levé ruce. Onen první veliký konflikt dvacátého století mu tak připomínal navždy ochrnutý malíček. K přesvědčivému důkazu patřila i jeho uniforma s několika stužkami vyznamenání. Visela ve skříni v pokoji se zasklenou knihovnou a pianinem v bytě v ulici U libeňského pivovaru č.13 v Praze Libni. Ten byl jen přes chodbu od našeho bytu.

Čtěte více ZDE »

Není tomu tak dávno, co v CF vyšel článek dr. J. Čermáka pějící chválu na Kanadu. Byla to chvála zasloužená, ale coby mnohaletý obyvatel dvou kanadských provincií, Manitoby a nyní Britské Kolumbie, dovolím si k páně Čermákově článku dodat následující poznatky:

Úvodem … jsme Kanadě vděčni za vlídné přijetí a možnost žít tady svůj život podle svých schopností a možností. Pokud mohu mluvit za sebe, myslím, že v málokteré zemi, ledaže bych měl veliké štěstí, a nebo byl schopný businessman, mohl bych odejít do důchodu značně dříve než je běžně ve světě zvykem. V Kanadě to možné bylo.

Čtěte více ZDE »

V poslední době v anketách o tom, jaké je nejkrásnější, nepříjemnější a k životu nejvhodnější město na světě, posuzováno z mnoha hledisek, ocitl se Vancouver na čelním, ve zprávě, kterou jsem četl naposled, dokonce na prvním místě. Před časem umístila se i Praha výborně na jednom z předních míst. Stejně tak jsem slyšel několikrát od Kanaďanů, kteří v Praze nějaký čas pobyli (od jednoho docela nedávno), že nejkrásnějším městem na světě je právě ona.

Může si člověk přát více než to, že v jednom z vychválených měst se narodil a ve druhém už léta žije?

Čtěte více ZDE »

Chata uprostřed borových lesů

Kerské polesí nedaleko polabského Nymburka má zvláštní, neopakovatelnou atmosféru, kterou ve svých knížkách popsal spisovatel JUDr. Bohumil Hrabal stejně dobře, jako později ve svých filmech „namaloval“ režisér Jiří Menzel.

Mezi vzrostlými borovicemi zde najdete obydlí prostá a funkční, stejně jako honosná sídla, jejichž hlavním účelem je nenechat nikoho na pochybách, jak tučné konto v bance jejich majitel vlastní a jak významnému společenskému postavení se, a nejen ve svém okolí, těší. Čtěte více ZDE »

V dílech amerického spisovatele H. Millera jsem nejednou nalezl odkaz na tu či onu knihu. Jednou z nich jsou dva silné svazky slavného, byť dneska poněkud kontraverzního díla O. Spenglera Úpadek západu (The Decline of the West). Je to dílo obsáhlé, náročné a přiznám, že jsem je nepročetl celé. Ale, bohužel, současný stav věcí mi alespoň jeho název až příliš často připomíná.

Zrovna včera. V těchto dnech rok co rok  na břehu Pacifiku v Západním Vancouveru (jedna z nejbohatších čtvrtí v celé Kanadě) ve stanovený den zaplál ohromný táborák a po vodách oceánu proplulo kolem cca dvacet až třicet barevně osvětlených lodí, což ve večerní tmě byla romantická podívaná. Ač alkohol se v blízkém stánku nečepoval, k dostání byla káva a horká čokoláda.

Čtěte více ZDE »

Už po několik let, pokud se vydáme do Evropy, používáme jedině holandskou leteckou společnost KLM (dnes též Delta) a to z nejednoho důvodu. Na příklad pohodlný a časově příhodný (jen letos tomu bylo malinko jinak) přestup na přehledném letišti v Amsterodamu, během letu velmi dobrý servis a jídlo, dokonce ještě k němu či po něm možno dostat alkoholické nápoje, učiní-li to pasažérovi cestu příjemnější.

Docela bezděčně jsem jednou večer vzal z knihovny jednu z cestopisných knížek K.Čapka, Obrázky z Holandska. Po chvíli čtení pojednou jsem si připomněl těch pár cest se společností KLM. Čtěte více ZDE »

Každou středu scházeli se ve vinárně Beta. Usedali ke stolku v koutě, každý do příjemné plyšové klubovky. Pan Janeba si zapálil viržinko, kolega Nejedlo pečlivě a zvolna nacpával si dýmku značky dunhill. To byla druhá věc, kterou si v emigraci koupil. První byla deska s Quartetem Dave Brubecka. Pak dlouho spořil, než zakoupil si věhlasnou dýmku.

Od těch dob ale uplynulo už hodně času.

Z aktovky vyjmul pan Janeba šachovnici a krabičku s figurkami. Oba přátelé pak je pečlivě stavěli na příslušná místa.

-Well?- uklonil se pan Hawkins, číšník podniku, který už oba přátele jako štamgasty znal. -Brandy as usually?-

-Yes, please, as usually,- pravil pan Nejedlo. -Milý to chlapík, ten vrchní Hawkins,- řekl, když vrchní se vzdaloval, a sirkou obřadně zapaloval svoji dýmku.

Čtěte více ZDE »

Je tomu už třicet let, co jsem opustil svůj druhý domov, Winnipeg, Manitoba. Je zcela logické, že i dodnes vzpomenu na mnohé přátele a kamarády, které jsme tam, moje žena a já, měli. Ten vztah velmi připomíná kamarádství z dětství a let pozdějších. Jenže jsou to přátelé jiní. Přátelé, vstupující do našich životů za zvláštních okolností. Snad právě proto na ta přátelství vzpomínám, ač kontakty se vytrácejí, jak plyne čas. Nelze z toho nikoho vinit. Nastaly pro nás i pro ně jiné časy, jiné starosti, jiná aktivita. Ano, občas si s přáteli, dosud ve Winnipegu žijícími, vyměníme pozdrav, blahopřání, telefonát. Vepsali se do mojí paměti zlatým a nesmazatelným písmem.

Čtěte více ZDE »

V minulých zápiscích jsem se, není mi jasno jakým selháním mysli, v povídání o úpadku amerického tenisu opomněl zmínit o ostatních dneska dominujících tenistech … je jich hned několik, z bývalé Jugoslávie … dneska Srbové a Chorvati. Ale ten čtenář, který profesionální tenis sleduje, věřím, že mi promine …

*

Nerad bych si počínal jako flašinetář hrající dokola stejné melodie … ale tohle je než připomínka, jak si s jiní hodnostáři v provinčním parlamentu kanadské Britské Kolumbie bezostyšně pohrávají! V referendu, uspořádaném již před několika měsíci, obyvatelé dali jasně najevo své rozhodnutí zrušit novou daň HST. Ale … ta se nadále platí! A někteří moji spoluobčané, bydlící ve stanech před Vancouver Art Galerry ve věci Occupy Vancouver, mají do značné míry k tomu důvod, jenže jejich snaha připomíná Sisyfa, bez ohledu na poněkud problematické jejich složení … Čtěte více ZDE »

(Dostal jsem právě knihu od svého kamaráda, bývalého spolužáka, o našem společném příteli a spolužáku, který se ze všech nás ostatních stal nejslavnějším, a tak mne napadla následující připomínka těch časů mladosti … a vzpomínka na kamaráda spolužáka, který již ze svého rozhodnutí není mezi námi …)

V téměř pravidelných intervalech sděloval pan učitel Vydra (jazyk český) jak to s námi v životě dopadne, kam to v budoucnu dotáhneme nebo nedotáhneme. Dle jeho předpovědi byla většina třídy předurčena k pohromám, blamáži, menšímu či většímu nezdaru. Jen malé skupince pan učitel předpovídal, že v životě prorazí, že se slušně uplatní…

Čtěte více ZDE »

Než jsem se nadál, nastává zas ten vánoční čas tak vhodný k přání všem, které mám rád, ale sluší se neomezit takové přání jen na rodinný klan a skutečných přátel pár a tak, jsa dosti odvážný v předpokladu, že nebudu psát jen do větru, ale i pro čtenáře tohoto listu, dovoluji si vyslovit svá přání a snad i něco rad; toho se odvažuji jen díky svému věku a u příležitosti vstupu do dalšího roku … a snad ti Mayové se mýlili a ten nebude posledním v našem životě a existenci světa.

Krom běžných a milých přání jako je dobré zdraví a veselá mysl což, vážení, dostáváte na vánočních blahopřáních předtištěno, dovoluji si přidat trochu svého a snad to bude znít jak píseň občas v přesnosti melodie kolísající, ale zpívaná z chutí a v dobrém úmyslu. Ale dosti všeobecných slov.

Nuže … co přeji vám i sobě?

Čtěte více ZDE »

Snad mám k tomu důvod jeden, snad několik a možná, že všechny jsou chabé, špatné, záměru neodpovídající. Tedy, Vánoce už pro mne nejsou tím, co dřív. Rozhodně ne tím, co jimi byly dávno, časech dětství. Snad je to vlivem komercializace těchto křesťanských svátků. Snad věkem. Snad pohodlností a nechutí navštěvovat ohromná střediska bohaté nabídky lecčehos za účelem vánočního nákupu. Tedy ne nákupu pro sebe, já už dávno nic nového nepotřebuju. Možná knihu, hudební záznam. Je to nákup pro bližní, snad i přátele.

Jenže … čas, ač stále stejnou rychlostí, už po tisíce let spěchá, zdá se mi, že je nějak, stále víc a víc, poznamenán faktorem zrychlení. Něco jako zrychlení pádu čehokoli prostorem. Ale, jakkoli jsem blízek věku kmeta, dnes ovšem za poněkud jiných klasifikací (J.Vrchlického, když mu bylo padesát, prý kdosi oslovil: Čtěte více ZDE »

Než jsem si vyšel na špacír, nezahálel sem. Uříznul jsem hlavu kapra, vyvrhnul ho a hotovil se jej před naporcováním zbavit šupin. Sotva jsem ale přiložil ostří nože k rybímu tělu, které se v dopoledním slunci dopadajícím oknem do kuchyně lesklo nespočtem žlutozlatých šupin, sotva jsem se jich dotkl kuchyňskou kudlou, zaváhal jsem. Upoutala mě souměrnost, s níž jsou ty šupiny v kapří kůži naskládány a tvoří jakousi žlutozelenou mozaiku. Rozměr šupin od hlavy k ocasu se mírně zmenšuje. Dokonce mě napadlo rozměr šupin v každé řadě poměřit. Ale nakonec jsem udělal nezbytné, první tah nožem a nazlátlá sprška se vznesla nad kapřím nebožtíkem.

A tu jsem si vzpomněl na ty velmi dávné doby, kdy pár dnů před Štědrým večerem ve vaně většinou plavali dva kapři. Často jsem je pozoroval a házel jim do vody chleba. Nabírali ho do tlamiček, netušící jak už je to zbytečná činnost. Čtěte více ZDE »

Na básníka Svatopluka Čecha si vzpomenu nejčastěji, když z přinucení, z nezbytnosti a nebo z vlastního rozhodnutí snažím se něco vybudovat, a nebo alespoň opravit. On takový doklad jako třeba diplom pasující jeho nositele na slovo vzatého teoretika sice potěší, ale když se nedostává řemeslné šikovnosti, hlavou mi zní ono Čest práci každé, která dobro plodí … atd. Ono postavit třeba parádní králíkárnu je taky pěkné dílo!

*

Nemohu se zbavit jisté zvědavosti, jak se v blízké budoucnosti vyvine světová situace. Jak čas plyne, vynořují se poplašné a zneklidňující zprávy, po nich zase nastává mírné uklidnění, sem tam nějaká zpráva je dementována a jisté je vlastně jen to, že nepřestanou povodně, hurikány a zemětřesení, stejně jako schůzky hlav států na nejvyšších úrovních, sem tam teroristický výbuch, jindy demonstrace kvůli tomu či onomu … Čtěte více ZDE »

Na popularitě Vancouveru má nemalou zásluhu okolní příroda, hory, stejně jako oceán. Na úpatí těch hor bydlíme a o procházky v blízkém okolí není nouze. Velmi pěkná je ta kolem potoka, jehož počátek je právě v horách a jehož pouť se končí v Pacifiku.

Procházka je to pěkná, lesem, voda potoka zvučí s hlasitostí odpovídající síle průtoku v tu či onu dobu. A právě z jara občas se v těchto místech v duchu navracím proti plynutí času, proti běhu let navlékaných na něj jako na neviditelnou šňůru.

Z libeňské periferie jsme se odstěhovali do samého středu Prahy, do krásného domu v ulici, jež nazývala se právem třídou a nesla jméno snad nejslavnějšího evropského města, Paříže. Čtěte více ZDE »

Pozoruhodná výstava v Národním technickém muzeu (Kostelní 42,170 00 Praha 7, tel. 220 399 200) byla otevřena v únoru t.r. (2011). Exponáty jsou ve třech patrech: v přízemí doprava, v prvním patře astronomie a ve druhém architektura (tato část, ač také pozoruhodná, ale sestávající jen z nákresů a modelů staveb, mou pozornost neupoutala zdaleka jak ty dvě ostatní).

Sotva se dá vidět tak monumentální sbírka automobilů jak tady. Počíná vozem Benz Viktoria z roku 1893, v němž baron Theodor von Liebig ujel trať Liberec-Gondorf u Koblenze dlouhou 939 km průměrnou rychlostí 13.6 km za hodinu.

Následuje pak dlouhá posloupnost vozů dalších ročníků, u každého nejzákladnější informace o kubabutře či maximální rychlosti plus jiné zajímavosti. Čtěte více ZDE »

Konec snahy o změnu zápisků z víceméně pesimistických v optimistické. Povinnosti jsem učinil zadost v těch minulých.

Snad by bylo nejlíp vůbec nesledovat dění ve světě a věnovat se jen než četbě znamenitých knih! Jinak se jeden jenom dozví, že i osobnosti, které mají do běhu země činit mnohem víc než vy, já, a ve které jste vložili svou důvěru … ejhle … hodnostář podnikal osobní výlety ve vojenských helikoptérách a utratil tak mně i dalším 33 milionům kanadských daňových poplatníků 3 miliony dolarů.

Bude samozřejmě následovat vysvětlení, zdůvodnění, popírání prohřešku … a to je gusto pro opozici, takovýhle kousek, hurá.

Ale … jestliže tento (záměrně nejmenovaný kanadský ministr … valné většině čtenářů CF asi to jméno by stejně nic neřeklo) skutečně si takhle počínal, pak nejsem nikterak spokojený. Volil jsem jeho stranu, zvítězila a byl jsem tomu rád. Tohle je nepotřebná nepříjemnost … Čtěte více ZDE »

Jaký je vlastně smysl života normálního člověka na zemi? Dost důležité je nepřehlédnout ono slovo obyčejného. Zde možno i doplnit … prostého, solidního, ale bez ambicí to poctivce, ne bohatého, ale ani ne docela chudého. Nikoli ale natuplého nebo dokonce blbého. Silně věřícího, stejně jako ateisty. Výrazně nevýznamného pro lidstvo, ba ani pro svůj národ, ale nijak systém nezatěžujícího. Naopak, daně platícího.

Do téhle kategorie  nepatří lidé jako Einstein, Newton, Shakespeare, Goethe a mnoho dalších. Slavných po právu, svým dílem obohacujících své bližní.

Takovými úvahami jsem se zaobíral krátce poté, kdy jsem z pracoviště PWC vyšel naposledy. Byl květen a slunce krásně svítilo. Příroda v těch dnech byla ve Vancouveru v plné síle jarního rašení.

Spočítal jsem správně naši finanční situaci a existenční možnosti, abych si mohl dovolit vystoupit z kola pokroku a veškerého budování? Došel jsem k názoru, že ano.

Čtěte více ZDE »

Mám rád přísloví a lidové moudrosti a možná, někdy podle toho vypadají i tyto moje zápisky. A to, když jsou psány u vědomí rčení, že pesimista je dobře informovaný optimista.

Nemohu samozřejmě zaručit, zda jsem vždy tím dokonale dobře informovaným optimistou, doufám ale, že ve většině případů.

K takovému optimismu za každou cenu mohu připomenout současný trend ve zdejších školách nižších stupňů … všichni žáci jsou výborní, počínají si skvěle, aby někdo propadl, to nepřipadá vůbec v úvahu.

Tedy … šálení poněkud  problematické úrovně, snad potěší méně uvažující rodiče žáků, jinak ale nevím …  Čtěte více ZDE »

Protože, jak známo, každá mince má dvě strany, není následující poznámka jenom nepříliš radostná, ale má v sobě i cosi příjemného, jak se pokusím vysvětlit.

Ačkoli jsem si studie zpestřoval (abych t.zv.přišel na jiné myšlenky) občasnými návštěvami tančíren, neproletěl jsem u jediné zkoušky. To není chlubení, jen úvod.

Snad z nějaké náhlé rozvernosti nebo zvídavosti zakoupil jsem si nedávno za dobrou cenu knížku, dalo by se říct populárně vědeckého typu, Teach Yourself Understand Physics ( Nauč se rozumět fyzice) a vcelku s chutí si v ní nejen listoval ale posléze se do ní i začetl.

Kdybych se bral velmi vážně, výsledek by byl katastrofální. Na nejjednodušší vzorce a vztahy upamatovával jsem se tak bídně, někdy už vůbec ne, až jsem se zastyděl.

Čtěte více ZDE »

Nejednou už jsem se zmínil o známé užitečnosti a blahodárnosti procházek a špacírů.

Dneska jsem si místo tenisu nebo kolojízdy vyšel do kavárny, hlavně přečíst si noviny.

A pojednou mě napadla otázka, snad pošetilá a naivní, nicméně napadla mě: co zavinilo možná nejvíc nepříjemností pro obyvatele země?

Odpověď … snad pravda a tahanice o to, kdo ji má, v nejkrajnějším případě stojící miliony životů.

Cesta do zmíněné kavárny není příliš dlouhá, spíš krátká na to, abych si během ní mohl připomenout události, které v  samé podstatě toto slovo, plné relativity, tento neuchopitelný fenomén, přímo i nepřímo způsobil.

Čtěte více ZDE »

Náš nový život jsme začínali 1.prosince 1968 ve městě Winnipegu, mnohdy zvaném Perlou prérie. (Někteří za takovou perlu považují Reginu v sousedním Saskatchewanu. Já se o to s nikým nepřu). Dnes už tedy žiju v novém kanadském domově o dvanáct let déle (moje žena o deset) než v rodné zemi. Nikdy nemohu s určitostí říct, zda celý ten čas utíkal rychle, nebo pomalu. Ovšem, plynul stále stejně, jen pocity jsou relativní. K nostalgickým pocitům týkajících se Prahy a Čech, přidružují se teď už podobné pocity a vzpomínky na Winnipeg, město tak diametrálně odlišné od Prahy.

Čtěte více ZDE »

Ze zcela praktických důvodů vždy jsem si vedl ty nejzákladnější informace o provozu svého automobilu. Opravy, jejich druh a cena, najeté kilometry, množství čepovaného benzinu a jeho cena.

Takže následující sdělení jsem si nevymyslel, ač jeho přesnost má jistou toleranci.

(Ostatně, bez tolerance se neobejde ani náš postoj k různým věcem, má-li se vyhnout extrémům).

Díky docela prostému průzkumu za pomoci internetu a těch svých zápisků v malém sešitku v palubní desce Toyoty Tercel jsem zjistil následující:

Průměrná cena ropy na burze v lednu tohoto roku (2011) byla 89.50 dolarů US za barrel. V téže době cena litru obyčejnéno benzinu cca 1.21 dolarů za litr.

Čtěte více ZDE »

Do jisté míry atmosféra nového pracoviště mi připomínala čas strávený u firmy Acme Campbell Ltd. ve Winnipegu. Tady ale nedocházelo k těm báječným pátečním pitkám s dodavateli malých i větších zařízení. Mnohem více k vážným debatám o budoucnosti firmy, neboť byl čas začínající se recese na počátku osmdesátých let.

-Naše trvalá existence musí být zbudována na obnovení bývalé svědomitosti a spolehlivosti,- téměř volal Mr. Inch, prezident našeho triumvirátu.

V té době dr.Whilby mě zbavuje dvou předních zubů a pilně pracuje na nemocných dásních, které ale po nějaký čas musí zůstat v klidu. Zdá se však, že moji kolegové nevěnují tomu valnou pozornost a je rozhodnuto, že se také zúčastním důležité schůzky s architektem. Čtěte více ZDE »

Ke svému nemalému rozladění jsem se dozvěděl, že v nedávné době došlo k demolici Zimního stadionu v Praze na Štvanici. K takovému rozladění se mohu, ba musím připojit a bez okolků přiznat, že ti, kteří o tomto devastačním díle rozhodli, jsou bezcitní…vím, že redakce CF com Plus nemá ráda silná slova na adresu kohokoli, ale snad mi odpustí, když napíšu: magoři.

Kdesi jsem četl (a zaliboval si, že to je přesně to, co si myslím), že pro staříka, a snad i pro jiné, mají nemalý význam dobré zdraví a vzpomínky.

Čtěte více ZDE »

Napadá mě, že člověk je občas ve věcech vážných, stejně jako v samé podstatě nevýznamných, malinko klamán. Kupříkladu, když se začtu v pražské solidnější restauraci do jídelního lístku. Je na něm souhrn lákavých jídel pod nadpisem Jídla hotová. A pak … Minutky. Pod tím třeba obložený vídeňský řízek. Nebo biftek. To slovo minutky je ošidné. Znamená to, že na rozdíl od jídel hotových (vepřová plec, vepřová pečeně, knedlík zelí, svíčková na smetaně, roštěnka, španělské ptáčky a jiné pochoutky), bude na jejich donesení třeba minutu čekat, napadne nezkušeného. Jenže, to čekání je většinou dobrou čtvrthodinku, mnohdy déle. Čím dražší podnik, tím delší čekání …

Čtěte více ZDE »

Před lety v krajanských novinách vycházela povídání paní Zdeny Škvorecké-Salivarové o knihách pod názvem Kdo čte, číst nepřestane. Věřím, že mnozí dopisovatelé do tohoto znamenitého pravidelníku CF budou se mnou souhlasit, když napíšu, že podobně platí i…Kdo píše, psát nepřestane. Tedy pro mě to, někdy v menší, někdy ve větší míře, platí. Poznal jsem to v letech následujících po roku 1979, kdy v uznávaném časopise Západ vyšla moje povídka Vyhnání z ráje s podtitulem Choulostivá etuda (po 32 letech mě potěšil pan Židek jejím přijetím v CF).

Čtěte více ZDE »

Na krajanských sešlostech se občas vídám s přítelem Lubošem P., několikanásobným mistrem republiky v lyžování v době, kdy to byla ČSFR, vítězem mnoha závodů t.zv. Masters  tady v Kanadě (soutěže pro mistry v době jejich vrcholu). Vždycky se už zdálky usmívá a nebylo tomu jinak ani naposledy.

Když jsme usedli ke kávě, řekl:

-Jakou máš zkušenost s finančníma poradcema? Máš nějakého?-

-Mám a zkušenost je doslova děsná,- řekl jsem popravdě.

Mistr zasněžených svahů se mile zasmál a pravil vehementně:

-Ale! Tak povídej! Já měl včera rozhovor se dvěma kolegy a ti dopadají stejně jako já!-

Čtěte více ZDE »

(Vzpomínka na jedno léto)

Po uvedeném počtu letových hodin přistáli jsme na Vnukovském letišti. První zahraniční služební cesta. Na kratičký pobyt v Holandsku, kde na příslušném ústavu zabývají se stejnou problematikou jako já a kolegové dr.Krekule a dr.Slavík,Csc., nejsou valuty, a proto jsem poslán do Moskvy a Leningradu. A tak jsem se ocitnul v hlavním městě té mocné říše.

Je příjemné být pěkně ubytován na náklady zaměstnavatele. Hotel Moskva je celkem solidní, snad poněkud luxusní na ruské poměry. Myslím, že by bylo nezajímavé referovat o pokusu naplnit odborně-pracovní náplň této mojí cesty. Proto raději o věcech zajímavějších.

Čtěte více ZDE »