CzechFolks.com PLUS

Eva Rydrychová je malířka plná nadějí a úsměvů, její tvorba působí něžně a optimisticky. Maluje od dětství, s mnohými přestávkami, kdy v době životních krizí neměla na kreslení pomyšlení, aby se k němu pak zase vrátila coby svému nejmilovanějšímu koníčku. Spoustu let malovala jen pro sebe, své čtyři děti a pro radost svým známým. Pak začala malovat pro internetové Pozitivní noviny a později pro CzechFokls. Dnes je ilustrátorkou již třetí knížky pro děti (trilogie Pohádek z Dúbravy) a začíná spolupracovat i na jiných projektech. Kousek po kousku si plní své výtvarné sny. S nadějí na lepší zítra, s nadějí, že se jí postupně splní ty sny docela všechny.   Čtěte více ZDE »

Ryby na louce nerostou…

Jednou jsme šly s Eliškou nakupovat na Živohošť samy, jen s Béďou. On měl už naučený takový obřad, nebo jak to nazvat, zvyk možná. Když viděl, že jdeme na procházku směrem nahoru ke kopcům, vyrazil s jásotem, skočil do sousedovic pozemku, kde ukradl válející se jablko a uháněl napřed v radostném očekávání, že ho dohoníme a jablko mu budeme házet jako aport. Většinou jsme to tak dělaly. Ten den však kromě jablka běžel s nosem nastaveným dopředu daleko do centra blízké velké louky. Tam nejdříve lítal jak blázen kolem dokola, ale pak se slastně začal válet na zádech. Ach, jo, bylo mi to jasné, znajíc jeho mámu Sáru, pro kterou smrad ze chcíplých králíků, krys či jiných mrtvol je královskou vůní, kterou si musí poznamenat svůj kožich. Čtěte více ZDE »

Takhle se jmenoval seriál, který jsem psala před několika lety. Vznikl z mé nezvyklé, někdo by řekl, až nadpřirozené vazby na tento daleký kontinent. Tak předně: v Austrálii má Český dialog slušný počet čtenářů. Přes tu dálku tam mám osobní přátele. A dokonce jednu ze dvou mých nejlepších kamarádek z dětství. Psaly jsme si tak jednou, dvakrát za rok dlouhé dopisy o tom, jak která žijeme. Stalo se nám, že jsme si napsaly obě 13. července. To jsme koukaly, že jsme si na sebe vzpomněly právě ve stejný den. Nebo jsem si takhle večer pomyslela: copak je teď v Austrálii za čas, brzy tam bude ráno, copak dělá ten či ta? A za pár hodin telefon: hele, snad ještě nespíš, já zrovna vstávám… jak se máš, co děláš, nechceš sem taky někdy přijet?…

Čtěte více ZDE »

V naší rodině jíme zdravě, tj. potravu bez zvířecích tuků, netučné a bílé maso, hodně zeleniny, brambory a rýži. Knedlíky jen zřídka a pečivo, tedy doma připravené, už prakticky vůbec. Už jsem si zvykl a své mlsné choutky po sladkostech krotím a jen jednou za čas zkonzumuji sáček miňonek nebo tabulku hořké čokolády.

Jenže, když v červnu odjela manželka na dva týdny do lázní a já si dílem vařil z polotovarů a dílem obědval v čínské restauraci za rohem, popadla mne náhle nezřízená chuť na dobrou třenou bábovku. Ovšem, že jsem si ji mohl koupit, ale dostal jsem nápad – upeču ji sám, a až se ta moje holka vrátí, udělám ještě jednu a překvapím ji výborným zákuskem ke kávě.

Čtěte více ZDE »

V prvých letech našeho pobytu a naší existence v Melbourne v Austrálii,jsme jezdívali na táborové expedice s krajany Bukovými do překrásné přírody na mořské pobřeží v Appolo Bay. Pan Buka rád rybařil a my s chotěm jsme rádi lezli po rozervaném skalnatém pobřeží, nebo se jen koupali v mělkých zátokách. Paní Buková většinou dávala přednost „uklízení“ v našem táboře nebo odpočinku ve stanu.

Vraceli jsme se obyčejně již při západu slunce unaveni a hlavně hladoví. Byli jsme svědky následující debaty:

„Co budeme mít dnes k večeři?“ ptal se pan Buka.

Čtěte více ZDE »

„Tenhle kotel už oddělal hezkou řádku kotelníků,“ usmíval se lišácky Honza. Opíral se o lopatu a přitom zálibně laskal očima svého miláčka.

Plamencový kotel Alfons s dvěma plamenci, postavený roku 1912, dvanáct metrů dlouhý. Pod rošty je dmychadlo – větrák. Z kotle jde hlavní rozvod páry do flaškovny, na vašhaus a na celý pivovar. Vodu do kotle čerpají čerpadla.

Honza svého miláčka krmil rád, každou směnu mu do pusinky naházel padesát metráků uhlí.

„Od té doby co je násypka, je to paráda, ale když jsme museli kolečkovat uhlí z placu, to byla fuška tak na zabití. Uhlí bylo pod sněhem a zmrzlý na kost. Nejdřív jsme ho museli nakopat krumpáčem, naložit a padesát metrákových koleček odvozit. A naházet do pece šest lopat po pěti minutách. A přesto někdo sem tam přišel s tím, že tam mám málo páry.“

Čtěte více ZDE »

Nakonec mi to nedalo a rozhodl jsem se přispět svou troškou do mlýna v jedné z nejdiskutovanějších otázek na světě, totiž na téma, zda jsme ve vesmíru sami, či ne? Budeme-li to chtít nazvat o něco vznosněji, můžeme se ptát: Existuje ve vesmíru život (nebo také inteligentní formy bytí) mimo planetu Zemi? Za předpokladu, že ano, se nám naskýtá další, neméně atraktivní otázka: Navštívili nás tito „mimozemšťané“ někdy?

Netuším, do jakého tábora patříte, takže tak nějak počítám, že ať už napíšu cokoliv, sesypou se na mě jako sršni horliví stoupenci té či oné teorie, kterým mé vývody nepůjdou pod nos a názorně mi vysvětlí, jaký jsem pitomec a proč, že se pletu, a jak zní pravda ve skutečnosti. Zkušenost. Čtěte více ZDE »

Keď som prvýkrát skákal s padákom, mal som pätnásť rokov. Bolo to na letisku v Očovej. Oveľa horšie bolo skočiť z parašutistickej veže ako z lietadla. Z veže som skočil, ale jeden spolužiak nie. Tak ho inštruktori nechali hore na veži. Nedovolili mu zliezť, kým neskočil. Nič iné mu nezostávalo. Skočil až na večer. Viac z vyčerpania ako z presvedčenia. Slnko už zapadalo. Už len slabým hlasom vykrikoval: “Nie, nie, ja neskočím!” a potom skočil…

Z veže sme neskákali radi. Padali ste voľným pádom niekoľko metrov. Potom vás vo vzduchu zacvakli oceľové laná. A na nich vás potom spustili na zem. Tak asi v skratke možno opísať parašutistickú vežu. Rebrík do neba a na jeho konci železnú plošinu. Na nej si navlečiete popruhy ako od padáka a skočíte do prázdna.  Čtěte více ZDE »

Už je tomu právě neuvěřitelných čtyřicet let, kdy se moje manželka psychicky zhroutila po krutém výslechu před komunistickým ideologem let šedesátých a sedmdesátých – Pavlem Auerspergem (1926 – 1987). Jak prý se chce bránit, když jako učitelka estetické, taneční a hudební výhovy v Domově dětí a mládeže, zůstává nadále ženou pravicového oportunisty, nepřítele strany a Sovětského svazu Miroslava Sígla?! A dokonce se ho snaží obhajovat! Neslýchané! To už jsem byl po srpnu 1968 propuštěn z Čs. televize a v roce 1970 z agentury ČTK, ocitl jsem se v seznamu – tzv. „černé listině“ (vedené podle „Směrnice o vedení jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu z 8. ledna 1971“). Čtěte více ZDE »

(Čtení na dovolenou pro své čtenáře připravila Redakce CzechFolks Plus)

Loni v říjnu zazvonil telefon. „Pane Fulghume, naše první třída by vás ráda zařadila do své exkurze.“ Je to předsedkyně Výboru pro terénní výuku prvňáčků v jediné základní škole v nedalekém městečku u nás v Utahu.

Exkurze! Ano! To je přece magické slovo! Když jsem chodil do školy, hned po hře Ukaž a vyprávěj jsem měl nejradši exkurze. Vlastně jsem o exkurzích přemýšlel úplně nedávno. Asi měsíc před tím telefonním hovorem jsem v městečku stál na chodníku a závistivě jsem přihlížel, jak kolem pomalu projíždí hasičské auto s kvílejícími houkačkami. Čtěte více ZDE »

Tahle vesnička má šest chalup, slepou silnici a lišky tu dávají dobrou noc.

Byla jsem tu poprvé a hledala číslo čtyři. Zbýval mi poslední dům. Krčil se v zeleni ořešáků, pod kšiltem mohutné lípy. Přišla jsem k brance. Místo zámku rezatá obruč, místo psí boudy hromada plechovek. Chalupa podřimovala v pozdním odpoledni a stíny se protahovaly do poloviny dvorku. Zvedla jsem oči. Komín nakřivo, krytina porostlá mechem a v okapech bujely nadějné výhonky. Okna slepá, jedno dokonce pročísl kámen a zůstalo nezasklené. To není obydlí, ale tělo bez duše. Strašidlo na kuřích nožkách. Jistě nemá ruku, která by ho pohladila, upravila mu límeček, učísla ofinku. Někdo si tu jen seká a suší pro králíky. Čtěte více ZDE »

  Čtěte více ZDE »

„Jsou dvě možnosti: Buď jsme ve vesmíru sami, nebo nejsme. Obě stejně nahánějí strach,“ řekl sir Arthur C. Clarke, známý autor sci-fi, který se na Srí Lance dožil devadesátky. Tento moudrý člověk, který, mimochodem, přišel s myšlenkou přenosu signálů geostacionárními družicemi dávno před startem prvního satelitu, celý život věřil, že ve vesmíru nejsme sami a že se ještě dožije důkazu. Přál jsem mu to jako málokdo, ale nepodařilo se. Právě před rokem nás opustil a nechal nás bezradné tápat v nejistotě. Čtěte více ZDE »

Dunivý úder kol a žhavé čáry strojů proletěly cílem. Přeplňované motory zaburácely nad prázdnou tratí a vracely se z okolních kopců v několika ozvěnách. Kolotoč dosáhl hektického vrcholu, napětí povolilo. Dvě stě padesát tisíc diváků se vzedmulo, odpadlo z drátěných oplocení jak vlna od přístavního mola a dalo se na zpáteční cestu. Zvedlo ze země žlutý poprašek, který se bude tetelit v padesátistupňovém žáru, než ulpí na zpocených pokožkách i mezi zuby.

Rychle jsem se zbavil prázdných obalů od limonád, složil židličku, vyhrabal pískem zasypanou tašku a s dalekohledem přes rameno se vrhl do proudu. Navzdory zemské gravitaci jsem plul do kopce, ven jednou ze sedmi bran. Těla imunní vůči hádkům potu odpařovala zkonzumované tekutiny. Na bronzových pokožkách kruché krystalky soli budovaly stříbrný krunýř. Dav tekl po vyprahlých polích k parkovišti.   Čtěte více ZDE »

Sjížděla jsem autem do údolí k vesničce, jejíž sporé uskupení avizovala lípa. Stoletá lípa vzrostlá nad výši všech střech, proschlá od úderů blesků a v neposlední řadě unavená přemírou hnízdění času ve svých větvích a v každoroční síle vzlínání mízy. Není už nikdo z těch, kdož by pamatoval kmínek uvázaný ke kůlu, mladickou nerozvážnost vykotlaného kmeta s mnoha uťatými kmeny v koruně, s železem obručí vzrůstajících do jeho těla. 

Projela jsem krokem kolem stromu, aniž bych si toužila  připomenout zdejší školní výlety, prašnými cestami klopýtající své ukoptěné dětství následující stín pana učitele a dohánějící míru jeho dlouhých kroků, které mne, nemohoucí, táhly až k padnutí. Čtěte více ZDE »

Náš vedoucí má všech pět pohromadě. Kdyby měl jen čtyři, nebyl by šéfem. A jako každý druhý na hlavě dvě oči. Ale ve skutečnosti má očí několik párů kolem celé hlavy. Vidí totiž na všechny světové strany. A různě poschovávané tajné kamery. A v mozku malou obrazovku, na kterou stačí mrknout jen jedním okem, tím imaginárním a přesně ví, ve kterém bodě stoupá křivka našeho pracovního výkonu. Jen co mine kulminační bod, řekne:

„Jardo, vybal jednu číslovanou.“ Čtěte více ZDE »

Úsměv je beztrestná možnost,
jak ukázat protivníkovi zuby
/Robert Lembke/

K zubaři snad většina lidí ráda nechodí a velmi často ho vyhledává, když už je nejhůř, a tak tomu bylo i v mém případě. Můj vyložený strach před zubaři se podařilo úspěšně odstranit jedné milé paní v čarokrásném Podkrkonoší jménem Libuše Hrochová, která je povoláním stomatoložka.

Jak už jsem naznačila, patřím k lidem, kteří mají panický strach ze zubařů a již při zaslechnutí tohoto slova jim nabíhá “husí kůže” a rozšířují se jim strachem oči. Tento stav mne pronásledoval od samého dětství. Bála jsem se zubařů jak čert svěcené vody. Jakékoliv přesvědčování mých rodičů, že zubař je hodný strýček, nepomáhalo a strach ve mně byl ještě do nedávna. Nejhorších bylo posledních devět let – byla to ukrutná doba, kdy jsem už jako dospělá nadobro odmítla všechny zubaře a trpěla nejenom psychicky ale i zdravotně. Čtěte více ZDE »

Toto často používané úsloví ovšem neznamená, že máme doma ve staré skříni skutečného kostlivce, ale že před světem tajíme skutečnost, že jsme se kdysi dopustitli něčeho, čeho jsme se dopouštět neměli, nebo naopak jsme nevykonali to, co čest a slušnost vykonat vyžadovala. Potlačovaná pravda se však po čase začne neodbytně drát na světlo boží, „kostlivec“ nás začne strašit a přivolávát do našeho spánku noční můry. A potom nejlepším řešením je „vystoupit ze skříně“ přiznat se k hříchům minula a rozhlásit pravdu pravdoucí do světa. I já mám takového kostlivečka ve skříni a, i když se vystavuji nebezpečí, že mnoho z mých přátel mne přestane zdravit, případně posílat emaily, musím s pravdou ven. Ano, vězte, byl jsem členem Pionýra, i když, jak seznáte z následujících řádků, jsem v jejich sevřených řadách dlouho nepobyl. Snad abych však začal od samého začátku a vysvětlil, jak k tomu došlo. Čtěte více ZDE »

Večer nezatáhla rolety. Ať si časně ráno slunce přijde do pokoje, ať ji probudí. Nemusí spát do poledne. Ráno uslyšela  manželovy kroky na schodech. Už je vzhůru, pomyslela si a slastně přivřela víčka. Stále na něho čeká, jako holčička. Už léta se chvěje o něj úzkostí. O jeho lásku.

Jeho kroky na koberci byly tiché a v mžiku stály u postele. Vklouzly k ní pod pokrývku. Udělala mu místo, ale ne tak, aby od něho byla daleko. Chtěla se ho dotýkat celým tělem. Čtěte více ZDE »

Každému, kdo se třeba jen trochu zajímal o historii bývalého Československa, není třeba vysvětlovat nic, když se řekne rok 1968. Desítky knih, publikací, filmů, politických komentářů osvětlí vše, co je třeba o uvedeném roku vědět. Současně ale vždy s přelomovými událostmi probíhají drobné osobní zážitky, o kterých se většinou málo ví, a nevšední, kuriózní  až humorné příběhy doplňují jako drobné kamínky mozaiku velkých dějů. Byla by škoda si alespoň některé nepřipomenout.

Na srpen až září roku 1968 jsem měl naplánovány dvě akce. Dovolenou v Bulharsku s cestou mezinárodním rychlíkem s lůžkovým vozem, a po návratu absolvování služební cesty s kolegou do Německa na mezinárodní konferenci, kde jsme měli přednést svoje příspěvky. Čtěte více ZDE »

Začalo to v jednom hotelu na západním pobřeží. Buď ve Williamsu nebo v Page. V takovém hotýlku, co se drží cesty a při zemi, do pokojů se chodí přímo zvenku a jaký znáte z filmu Psycho. Jsou v něm široké postele a sprchujete se za průhledným závěsem.
Podávala se snídaně. Marion zamířila k opékači toastů. Ty ale nikde neviděla.
„Kde jsou?“ zeptala se muže v klobouku, který stál poblíž.
„Tady,“ odpověděl.
„Ale kde je ten toastový chleba k opékání?“ opakovala otázku důrazněji, protože odpověď pana Ivana postrádala logiku.
„Tady,“ řekl a pokračoval: „A zeptáte-li se mne potřetí, odpovím stejně.“
Jeho odpověď ji zarazila, a potřetí se nezeptala. Chvíli zírala do prázdna a přemýšlela: do té doby téměř nevnímala toho muže za volantem, jeho znalosti, ostrovtip, ani jeho šarm. Obojí přehlédla, neboť se po cestě ustavičně soustřeďovala na úchvatnou krajinu kolem, protože Amerika ji prostě uhranula. A nyní, po jedné jediné větě stál před ní úplně jiný muž. Neuměla si to vysvětlit. Čtěte více ZDE »

Rozdíly mezi oběma státy, které jsme cestou shledávali, pak vytvářely vlastně kolorit Ameriky, který k této zemi neodvratně patří. Jedním z nich byla různá občerstvení různých firem, o kterých dovedla sestra velmi kriticky hovořit. Srovnávala výhody, ceny, rychlost obsluhy a mně se zdálo, že “mekáč” za ta léta, co zde působí, není už tím, co býval. U nás však stále patří k prosperujícím firmám. Jaké však bylo moje překvapení, když na “malé zakousnutí” jsme se právě u této firmy zastavili. Důvod byl jasný. “Teď můžeš srovnávat – nejen cenové relace, obsluhu, ale také široký výběr.” A já musel konstatovat, že si připadám zase jako doma a že bych chtěl během svého pobytu poznat něco amerického. Že bych chtěl odjíždět s dojmy, které se budou diametrálně lišit od dojmů, které jsem získal cestováním po Evropě. Dostalo se mi jich dostatek, i když tyto poznatky byly pouze z jednoho státu této velké země.

Čtěte více ZDE »

Milá, zatím neznámá paní, zítra vás čekám, pokud se nic nezměnilo.

Milá neznámá vystoupila na Florenci z autobusu a rozhlédla se. Znala ho z fotografie, a nikde ho neviděla. Zadívala se na jednoho muže, ale on nereagoval, vtom z druhé strany k ní přistoupil ten pravý a představil se. Jak ho koutkem oka zahlédla, poznala, že to je přesně ten muž, kterého chce. Má šarm, bystré oči, a kterému by byla ochotna položit do dlaní své srdce. Bez váhání se do něj zavěsila a šli spolu do metra. Program dnešního dne měla vymyšlený a on byl s ním srozuměný.

Zamířila k automatu, že si koupí jízdenku.

„Tu si nemusíte kupovat.“

Tázavě na něj pohlédla a zavrtěla hlavou: „Nemohu jet načerno.“

„Pojedeme jen jednu stanici. Je to zbytečné.” Čtěte více ZDE »

Pískoviště I.

Sluníčko svítí a k pískovišti uhání s kyblíčkem a lopatičkou usměvavý chlapeček. U pískoviště se zarazí. Spatří další tři klučíky.v plném nasazení. Ohánějí se nářadíčkem a ze všech sil se snaží uprostřed vybudovat hrad – a popravdě, moc jim to nejde.Chlapeček zbrunátní. Není mu to po vůli, chtěl tu být sám. Přesto se přidá, hned však začne organizovat. Ty budeš dělat to, ty zase ono a ty nám budeš přicmrndávat. No, a já na to budu dohlížet. Děti koukají zprvu zaraženě, klučíkovo počínání jim příliš nevoní. Ale hra je hra, a tak se pustí do díla. Každý po svém! A klučík se zlobí. A  okřikne toho a zase onoho. A už na sebe ječí všichni. Zas a znova. Hašteří se, překřikují, dohodnout se nemohou. Vtom se zvedla čísi ručka s lopatičkou a dopadla na hlavu klučíkovu. Rázem se spustila mela, plácance se mísily s nadávkami, vzduchem svištěly nářadíčko, bábovičky a kyblíčky. Zkrátka pádné argumenty. A na nedokončený hrad dopadlo první tělíčko. A další. A již klubko dětí válcovalo nehotovou stavbu, až z ní nezbylo zhola nic. Rvačka ustala. Všichni ze sebe setřásli písek, posbírali poházené náčiní a vydali se hledat jiné pískoviště. Co tady. Hrad v troskách, kde nic, tu nic. Půjdeme srovnat se zemí hrad další. Proč stavět? Bořit je snazší! V tom jediném se shodli. Neznáme to odněkud?

Čtěte více ZDE »

Před pár lety jsem se zařekl, že dokud se nezmění „reprezentační sestava“ našich politiků tím, že současná zprofanovaná garnitura bude konečně „odvolena“, už nikdy nebudu jako amatér fušovat do řemesla politologům. Dění na naší politické scéně v posledních dnech mne však opět donutilo, mé rozhodnutí změnit. Jsem o dost starší než naprostá většina našich „vyvolených“, a protože vím, že můj hlas jedince má ve volbách váhu pouhé jedné asi pětimiliontiny, – tedy pokud nás vůbec tolik k volbách přijde – opět se „vracím do ringu“ a píšu tento předvolební elaborát, který bude plný uvozovek a snad i vykřičníků, za což se samozřejmě omlouvám.

Sice se říká, že se stářím přichází moudrost, a vím, že bohužel někdy přichází stáří samo, ale možná dosti sebevědomě si myslím, že to není můj případ! Nad tím, co se teď u nás děje, jen nevěřícně krotím hlavou, a tak ještě než si ukroutím svůj starý krk, musím se ozvat. Nadpis tohoto krátkého elaborátu vysvětlím za chvíli a na začátek zatím prozradím, že nebudu uvádět žádná jména, protože se domnívám, že je to zbytečné. Ten, kdo se ani po dvaceti letech nenechal odradit a „výkony“ naší politické „elity“ stále ještě alespoň trochu sleduje, musí už „své Papemheimské“ dobře znát!

Čtěte více ZDE »

Na kurzu psychologického poradenství jsme narazili na slovo empatie. Jeden Ital a já jsme jediní cizinci v naší skupině a při pokusu o definici tohoto výrazu bylo zajímavé, že jsme oba dva vyřkli, že ani nevíme, jak se to řekne v našem mateřském jazyce.

 
Vskutku jsem o empatii donedávna neměla moc ponětí. Znamená to být schopen vlézt do bot druhého, aniž bychom si je obuli. Lépe řečeno, snažíme se pochopit, co motivovalo určitého člověka k jeho činům. Rozhodně nesouhlasím s proviněním vězňů, ale ve stejnou dobu jsou to zkušenosti z dětství a to především vyrůstání v nestabilních rodinách, které často přispívají k tomu, že lidi skončí ve vězení.

Čtěte více ZDE »

Co člověk, to zajímavý příběh, leckdy poutavý námět na knihu. Tak tomu je i v případě Jana Kůrky, který naší redakci zaslal, když jsme začali otiskovat na pokračování jeho vyprávění „Na kafíčku v Americe“, své vzpomínky, co všechno prožil za posledních 12 let, když se vrátil ze svého „studijního“ pobytu v Americe. Už samotný název jeho seriálu vypovídá o tom, že se jednalo o kratší návštěvu, při které náš autor stačil zaznamenat mnoho zajímavých postřehů a nabídnout je, ne méně zajímavým způsobem, svým čtenářům. A proto jsme se rozhodli pana Kůrku představit touto jeho zpovědí, co ho očekávalo po návratu z USA, a tak ještě více přiblížit osud člověka, který dokázal napsat tak zajímavou a poutavou knížku. 

Redakce

Čtěte více ZDE »

V padesátých letech se rozmohli zejména v panelové zástavbě drobní mravenci, kterým podle odborného označení říkali faraoni. Lezli v bytovém jádru, ve spižírnách v potravinách, občas i v bytech ve velkém množství. Hodně se o nich psalo, hlavně, jak tyto nevítané hosty odstranit.

  
Také můj kolega Pepíček si stěžoval, jak mnoho faraonů má v bytě. A tak se najednou na jeho stole ozval telefon. Příjemný hlas mladé ženy se představil jako sekretářka hlavního hygienika hl.m. Prahy. Zjistili, že právě on a několik dalších občanů, kteří s nimi již spolupracují, mají v bytech mnoho faraonů. Je podezření, že roznášejí infekci, která by mohla být nebezpečná i pro lidi. Proto žádají Pepíčka o účast na výzkumném úkolu, který je dobře placen. Právě včera jedna spolupracovnice si odnesla v hotovosti  8 000,- Kč.

Čtěte více ZDE »