CzechFolks.com PLUS

Děkuji Českému generálnímu konzulátu, že nás upozornil na promítání filmu The Last Butterfly (Poslední motýl)na letošním, už dvacátém, Torontském židovském filmovém festivalu. Jméno filmu se mi zdálo povědomé. Pak mi to došlo: jméno filmu mi připomnělo básničku jednoho z talentovaných židovských dětí, které – než je odvezli do táborů smrti – psaly verše, povídky a reportáže (uveřejňované v časopisu Vedem), které jsem si přečetl v roce 1995 vydané v knize, “Je mojí vlastí hradba ghett?” Hledal jsem ji tam, ale nenašel. Verš, který mi utkvěl v paměti (snad proto, že pro autora verše, jako pro většinu terezínských dětí, ohraničil nejen minulost, ale i budoucnost): “Motýla jsem tam neviděl…” Pamatuji-li se dobře, poslední motýl, kterého někdy dříve viděl, byl jasně žlutý. Možnost, že titul filmu byl veršem inspirován, byla dostatečnou pobídkou, abych se donutil vyrazit do ulic. Nelitoval jsem.

Čtěte více ZDE »

Když mě bylo 19 let, maminka se znovu vdala. Můj vlastní tatínek byl sice úžasný, ona taky, ale oba byli hodně temperamentní, a tak hádky byly téměř každý den. Rozvedli se. Mamince bylo 38 let a toužila po troše klidu. Když přišla do Holešovic k Janíkům, byla láskyplně přijata celou rodinou a skutečně celý zbytek života (do roku 1994) pak strávila v klidu s hodným manželem. I já a sestra jsme k Janíkům rády přicházely a později i naše děti. Měli jsme všichni Vláďu rádi a bylo nám líto, že postupně ztratil své blízké – rodiče, sestru i manželku. Překonat těžké chvíle mu pomohla víra a skautské zázemí. Často nám vyprávěl o Slunečné zátoce, o tom, jak byl skaut několikrát zakázán a jak byl znovu vzkříšen, vyprávěl o Foglarovi a mnoho dalšího…

Čtěte více ZDE »

(Tento článek byl zaslán organizátoru konference, profesoru Vilému Prečanovi. Profesor Prečan odpověděl: “ Mockrát děkuji za skvělý příspěvek. Bude zveřejněn na internetových stránkách konference a v písemné formě rozdán všem účastníkům konference.”)

Nepamatuji se, kdy jsem se s Gordonem setkal poprvé. Mám skoro pocit, že jsem ho znal vždycky.

68PUBLISHERS

Muselo to být někdy v době, kdy do Kanady přišli Zdena a Josef Škvorečtí, poněvadž si vzpomínám, že Gordon se aktivně zúčastnil jednání vedoucích k založení 68Publishers (Sixty-Eight Publishers), instituce, která začala s ničím, ale bylo jí určeno, aby hrála nejvýznamnější roli v přežití české literatury během 40 let komunistické vlády v Československu. Můj příspěvek byla právní práce spojená s inkorporováním nakladatelství jako charitativní organizace v roce 1972. Čtěte více ZDE »

Až do dosti pokročilého věku mi nebylo příliš jasné, o čem je přesně řeč, když se mluví o filosofii. Věděl jsem ovšem o existenci rozličných Platonů, Kantů, Hegelů, ano, i Marxů, plody jejich ducha mi však byly známy jen povrchně. Pokorně jsem sdílel obecný názor, že to musí být plody jistě krásné a veliké, k nimž se domyslet nebývá dáno obyčejnému smrtelníku; na to, že už, panečku, musí být Myslitel. Genius. Zachtělo se mi zvědět víc o věci tak úžasné; i rozhodl jsem se, že probádám plody filosofického myšlení hlouběji, jen co na to budu mít čas.

Čas se nakonec našel a plody jsem v různém stupni podrobnosti probádal. Abych však z nich upadl ve zbožný obdiv či klesl na kolena před jejich nezpochybnitelnou pravdou, to se mi nepřihodilo. Čtěte více ZDE »

Sotvaže vyšel můj článek Vídeňský Čech Jindřich Lion (CFC 30. 4. 2012), obdržel jsem od několika čtenářů významná upozornění. „Zapomněl jste napsat o emigraci Jindřicha Liona…“

Jistě, Jindra v mém původním vyprávění pro náš sborník Generace 45 (vydal Riopress 1997) se nemínil o své emigraci tehdy rozepisovat a jiný jeho životopis jsem neměl. Nedalo mi, abych přece jen nepátral dál, protože tyto důležité etapy by neměly v mém vyprávění o Jindrovi Lionovi chybět. Už také proto, že jsme se dobře znali od onoho roku 1945 jako kolegové z redakce deníku Mladá fronta.

Čtěte více ZDE »

Zmíníme zničený nástěnný obraz Poslední večeře Páně a skončíme ukradenou gotickou soškou Panny Marie.

8. května od 18 hodin předsedal Miloslav kardinál Vlk slavnostní mši svaté v  chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech v den 80. výročí jeho posvěcení a 20. května od 9 hodin bude sloužit mši svatou, spojenou s udílením svátosti biřmování, biskup Václav Malý. Pastorační návštěvu tohoto chrámu tu vykonal 9. října 2011 pražský arcibiskup Mons. Dominik Duka OP.

Čtěte více ZDE »

Vinárna U Švícka

V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli, tmavošedá v lůno jala noc.

Doznávám, že přesně ba ani odhadem nesvedu určit, odekdy jsou básník Karel Hynek Mácha a jeho poema Máj považováni za symbol lásky. Nicméně toto magické spojení s mocným akcentem romantiky milenecké lásce voní jako proslulé parfémy od Karl Otto Lagerfelda. Ale vlastně proč? To je mi záhadou. Vždyť Máj je sugestivně vylíčený tragický příběh (vyjádřený uměleckými prostředky podle skutečné události) milostného trojúhelníku, Čtěte více ZDE »

„… Čím vyšší právní kulturu má národ,
tím více je demokracie (…)  Silná a vyspělá
právní kultura dokáže zabránit mnohým
tragédiím i historickým zvratům. …“

Pavel Wonka

24. výročí smrti Pavla Wonky

mi málem proklouzlo mezi prsty nebýt upozornění Jana Šinágla na vzpomínkovou demonstraci v Trutnově, kterou pořádá jeho bratr Jiří a na které se dnes ve čtvrtek, právě v těchto hodinách, co toto píši, setkají společně všichni jeho přátelé a známí.  Čtěte více ZDE »

Smutnou zprávu mi sdělila moje vídeňská kolegyně Dagmar Vaněčková. O přestávce zajímavého pořadu o Františku Kmochovi v Akademickém spolku se zeptala přítomných krajanek, “jak je u Lionů?“.

„Z jediné návštěvy jsem věděla, jak na tom Hana a Jindřich byli. I zvěděla jsem, že předchozího dne – 30. března se skončila životní pouť Hany, zatímco pro Jindřicha už 25. února 2012“, napsala mi v dopisu – tedy v den, kdy se komunisté chopili v roce 1948 u nás moci a Jindra se svými kolegy v redakci týdeníku My 48 očekávali dny příští. Na ten den snad nikdo z naší generace nemůže zapomenout.

Jindra se narodil 19. března 1922 v Praze, kde absolvoval reálné gymnázium a také Obchodní akademii. Ještě v roce 1945 nastoupil do redakce Mladé fronty, Čtěte více ZDE »

Po africkém kontinentě (jak skoro denně vidíme na televizi a čteme v novinách) se potulují bandy nestvůr v lidské podobě, které vraždí, znásilňují ženy, amputují lidem rty, prsy a pohlavní údy a vypalují jejich domovy. Poněvadž stupeň jejich bestiality je nepřijatelný i živlům, které ve jménu moci nebo bohatství či jen udržení se na živu, jsou ochotni loupit a pálit domovy svých obětí, doplňují své tlupy únosem dětí, které indoktrinují strachem a kultivováním jejich nejhorších pudů. Jinde jinak možná celkem normální členové své společnosti považují za normální akt spravedlnosti ukamenování znásilněných žen Čtěte více ZDE »

Genmjr. Antonín Sochor (16. července 1914 – 16. srpna 1950) byl československý voják, nositel Řádu Bílého lva, nositel řádu Hrdina Sovětského svazu a dalších sedmi řádů a čtrnácti vyznamenání celkem pěti různých států. Právě o něm sepsal dlouholetý spisovatel literatury faktu Karel Richter knížku o 230 stranách, kterou nyní vydalo Nakladatelství Marie Tum Praha.

Autor se vrací po 25 letech od vydání knihy Karel Richter + Vlastimil Kožnar Nepřítel na dosah, kterou Naše vojsko v roce 1985 zahajovalo novou edici Velká galerie – o čelných osobnostech čs. zahraničního vojenského odboje. A to proto, aby s odstupem času, který dospěl k demokratickým a svobodným poměrům v naší zemi, „využil možnosti říci naplno, co tenkrát mohlo být jen opatrně naznačeno v povinném rozmezí stanovených ideologických norem i dobově podmíněných názorových omylů, anebo co muselo být zamlčeno…“

Čtěte více ZDE »

Když má Říp čepici, bude pršet – tímto příslovím  uvádí český geolog, klimatolog a překladatel taoistických a zenových textů Václav Cílek (*1955) v 1. čísle časopisu Vesmír z roku 2000 a zabývá se zejména knihou Karla Žebery „Říp – hora v jezeru“ (vyšla v roce 1982).

Už tehdy jsem o ní též napsal do deníku Svobodné slovo, s autorem – přírodovědcem a geologem jsem se také sešel, abych získal jeho podpis do knihy, kterou jsem vlastnil do doby, než se opět hora Říp ocitla v jezeru – a to při srpnových záplavách v roce 2002. Těm padl za oběť nejen můj rodný dům v Obříství (vzpomínaném v souvislosti se Svatoplukem Čechem v předchozím pokračování), ale také některé vzácné knihy a mezi nimi i kniha pana Žebery. Bohatě ji na křídě ilustroval Jiří Mikula.

Čtěte více ZDE »

Rozsáhlá je básnická skladba Slávy dcera Jana Kollára (1793-1859) – básníka, jazykovědce, historika a evangelického kněze slovenského původu, píšícího česky – zabývající se myšlenkou všeslovanskou. Hlavní postavou je zde básníkova milenka Mína, která splývá s vybájenou dcerou mytické bohyně Slávy – zosobňuje Slovanstvo a symbol jeho budoucnosti. Mína společně s několika průvodci putuje po slovanských zemích a ukazuje jejich krásu.

Dílo se skládá z předzpěvu a 645 sonetů a je rozděleno do pěti zpěvů nazývajících se podle řek, které protékají slovanskými zeměmi: Sála – Labe – Rý(é)n – Vltava – Dunaj – posléze řeka zapomnění Léthé (cesta slovanským nebem a rájem) a Acheron (slovanské peklo).

Čtěte více ZDE »

Pamětníků ubývá valem, jestliže bych chtěl vyvolat vzpomínky na dobu svého klukovského mládí, nevím, nevím, kolik by se mi jich přihlásilo. A vidíte – poštěstilo se! Na jedné veřejné akci přijde za mnou muž asi v mých letech a oslovuje mne, protože předpokládal, že se té akce rovněž zúčastním. Podle prezenční listiny zjistil, že se na místě vyskytuji a z ničeho nic položil přede mne výtisk časopisu tak důvěrně známého Mladého hlasatele.

„Poznáváte?“

„Jak bych  to nepoznával, to byl nejlepší a snad v té době jediný časopis pro kluky i děvčata. Každý týden jsem byl dychtivý na jeho obsah, povídky, hádanky, rubriku Z Bobří hráze, klubovou stránku Rychlých šípů…“, vybavuji si v paměti a začínám tím časopisem listovat.

Čtěte více ZDE »

Pod tímto mottem se ve slovenských Trenčianských Teplicích konalo ve dnech 1. – 3. prosince sympózium, které ve spolupráci s Centrem pro evropskou politiku zorganizovalo bratislavské Teologické fórum – (www.teoforum.sk).

V pozvánce, kterou jsem dostal, čtu: “Evropské komunistické diktatury se po druhé světové válce pokusily zničit náboženské myšlení a křesťanský životní styl. Tlak totalitního režimu však narazil na silný odpor. Vztah mezi státní mocí a křesťanstvím nabyl v letech 1948 – 1989 rozmanité podoby. Jejich konstantní součástí byla jak pasivní, tak aktivní rezistence motivovaných křesťanů, kteří se pustili do velice riskantního podniku na záchranu evropské kultury. Hodnoty, které tito lidé vytvořili, jsou dnes ohroženy v důsledku ztráty paměti. Přímí aktéři tehdejších událostí vymírají, dokumentace je z pochopitelných důvodů skromná a historie se přepisuje. Čtěte více ZDE »

Do velkoryse obnoveného a utěšeně se rozvíjejícího letoviska Studánka u Poláčkova rodného Rychnova nad Kněžnou připravili na sobotu 24. března 2012 organizátoři vskutku důstojnou Poctu Karlu Poláčkovi; těmi organizátory byla firma Matrix Třebešov, která onu Studánku obnovila.

Před vstupem do areálu zaujaly výstavní panely s texty a dokumenty, ve velké hotelové hale expozice fotografií o Poláčkovi a promítání na velké televizní obrazovce. V největším sále areálu pak od 15 hodin běžel tříhodinový program.

Čtěte více ZDE »

(Setkání dvou vln jedné generace)

Únor 1948 vynesl na břeh různé vlny: vlnu pachatelů února, strůjců popravy Milady Horákové a Heliodora Píky, zničení vesnice, vlnu Gottwaldů, Zápotockých, Nejedlých…; vlnu lidí, kteří v různém rozsahu na své kůži okusili blahodárnost režimu a některým se podařilo uprchnout; a vlnu někdy idealistů a jindy prospěchářů, kteří v únoru a dlouhou dobu po únoru, vědomě (a někdy snad nevědomě) dělali stafáž pachatelům a pokračovatelům února, z nichž někteří později (hlavně po 21. srpnu1968) se s komunizmem rozešli a často se zasloužili o zhroucení komunizmu ve své zemi. Čtěte více ZDE »

Osobní knihu, postavenou na dokumentech, a po svých šesti válečných románech napsala Jelena Mojsejevna Rževská (*1919) z Moskvy, kde se těší ve svém úctyhodném věku pevnému zdraví. Válečné útrapy v beznadějném bahnu či sněhu ji natolik zocelily, že si ve své knize Zápisky válečné tlumočnice (368 stran, přeložil Libor Dvořák, vydala Paseka Praha-Litomyšl, 2012) dokázala poradit i s překážkami poválečnými v podobě státního tajemství a cenzury.

Nebyla historičkou ani badatelkou, ale do frontových sešitů poctivě ukládala zážitky, myšlenky, příběhy, a jako jedna z prvních vojenských tlumočnic zapisovala především  překlady německých dokumentů pro okamžitou potřebu štábu Rudé armády či autentické výslechy německých zajatců, ukládaných do protokolů.

Čtěte více ZDE »

Zpěněná bojová krev

Uplynulo více než 70 let od události, která 15. března 1939 vešla do našich dějin, hovořilo se o ní na rozhlasových vlnách, dokonce náš exilový prezident v Londýně Edvard Beneš v relaci Volá Londýn ji sděloval domů a vyslovoval se k hrdinství těch, kteří se dokázali postavit na odpor nacistickým hordám.
Byli to příslušníci 8. pěšího pluku Slezský ve Frýdku-Místku, kam jsem na začátku roku 1949 – tedy deset let od oné události – jako voják základní služby spolu s ostatními byl převelen ze slovenských Košic. Do nich jsme původně narukovali 1. října 1948. Mnozí z nás netušili, jakými tradicemi je frýdecko-místecký pluk opředen. Zanedlouho – 15. března 1949 se o tom dozvěděli podrobně z referátu našeho velitele, který pronesl na veřejném shromáždění.
Za projev, nad nímž jsem předtím seděl asi po tři večery, zatímco ostatní z mé roty si užívali zaslouženého volna po náročných cvičeních, mně velitel poděkoval, aniž by tušil, jak jsem povyrostl už při studiu a četbě oné útlé brožurky „Baryševka – Místek 1917 – 1947“. Jak jsem byl v duchu hrdý na své dávné předchůdce a příslušníky tohoto pluku.
Čtěte více ZDE »

Dodnes jsem hrdý na posádku ve Frýdku-Místku, kam jsem byl přemístěn v době své základní vojenské služby a kde měl své působiště 8. pěší pluk Slezský. Blížilo se zlověstné datum 15. března, kdy v roce 1939 se celá posádka jako jeden muž postavila nacistickým německým okupantům se zbraní v ruce.

Deset let poté jsem v této posádce sloužil a jeden z prvních úkolů, s jakým se na mne obrátil můj velitel, se týkal právě onoho hrdinného vystoupení, o němž jsme se dozvěděli již druhý den ze zahraničního vysílání BBC v Londýně z úst našeho exilového prezidenta Edvarda Beneše. Ten ani po návratu nezapomněl na otevřené střetnutí Slezanů s okupanty. Při své návštěvě v Místku 18. července 1946 vyslechl do všech podrobností, co s tehdejším bojem souviselo a řekl zde doslova:

„Tak jako u vás, mělo se stát ve všech posádkách. Pak by se naše tehdejší situace vytvořila docela jinak. Váš statečný odpor byl vlastně jediným pevným bodem, o který jsme se my v zahraničí mohli opřít a na kterém jsme později začali budovat. Z vašich řad nepadl ani jediný, a i kdyby se tak stalo, bylo by to sice bolestné, ale s oběťmi se konečně v každém boji musí počítat. Jsem dnes opravdu šťasten a spokojen, neboť jsem se konečně přesvědčil, že to, o čem jsem mluvil v zahraničí, se skutečně zakládá na pravdě.“

Čtěte více ZDE »

Zkušený český historik, v letech 1991-2008 ředitel Státního okresního archivu v Jičíně, PhDr. Jindřich Francek (*1943) má na svém spisovatelském kontě pěknou řádku historických knih (mj. Zločin a trest v českých dějinách, Dějiny loupežnictva, Čarodějnické příběhy, Katovské řemeslo v českých zemích, Lovecká vášeň v proměnách staletí, Já jsem se dopustila…Sexuální delikty), vždy s důkladností zpracovanou a vybavenou příslušným aparátem včetně rejstříku a bohatého přehledu literatury a pramenů.

Novinkou je mimořádně náročné dílo, které pod názvem Zločinnost a bezpráví (Nakladatelství Paseka, 740 stran), k němuž JUDr. Matěj Bárta, generální ředitel známé bezpečnostní agentury ABL, uvedl, proč jeho akciová společnost podpořila vydání: Bez znalostí historických souvislostí, následků a jejich řešení nelze předcházet novým nástrahám a hrozbám 21. století…

Čtěte více ZDE »

Při likvidování hromady papírů, které se za léta v mém bytě usídlily, jsem přišel na kopii článku, který jsem spáchal o své návštěvě v rodné zemi v létě 1994. Ten rok měl něco do sebe. Cvičil jsem na sokolském sletu, zúčastnil se kongresu SVU, třídní schůzky ve Slaném, navštívil svou rodinu ve Skurách. Byl to také rok, kdy se vzpomínalo osmdesátého výročí začátku první světové války, rok, kdy Baťův obuvnický koncern oslavil 150. výročí svého vzniku a Tomáš Bata, ml. svou osmdesátku. A také jsem dostal od mladého pražského přítele, advokáta Bohumila Hubálka, který byl – jako student – v listopadu 1989 zmlácen na Národní třídě dárek, knížku Vladimíra Hanzela Čtěte více ZDE »

Pokud se posuneme v čase kupředu a zastavíme se u Václava IV., uznejme, že jablko padlo skutečně poněkud dále od stromu, než se čekalo, a chyběly mu nadto otcovy diplomatické schopnosti a dovednosti vůbec. Ale nezapomínejme na dvě věci. Tatík Karlík nasadil laťku proklatě vysoko, to za prvé. Hlavně však, a to je důležité mít na paměti, v době Vaškovy vlády se projevila řada problémů, které buďto předtím pouze bublaly pod povrchem, nebo ani neexistovaly.

Předně se tu objevilo papežské schizma – dva náměstci boží na zemi, oba prohlašující, že jen oni jsou tím pravým, a po určité době se ke dvěma řvoucím kohoutům přidá ještě třetí. No hrůza. Čtěte více ZDE »

Každý národ má své hrdiny. Významné osobnosti, nad kterými se dme pýchou. Ty, jež oslavuje a uznává. Zároveň se však v jeho paměti najdou i nepřátelé, zrádci, škůdci, negativní a nežádoucí postavy. Ať už hodní či zlí, někdy se ve škatulce ocitnou ne úplně po právu. Platí za jeden z rysů dějin, že se nezřídka dopouštějí nespravedlnosti. Nebo snad stojí na vině špatná paměť národa? V českém prostředí bychom našli vícero příkladů a jistě i jinde, jak se mnohdy fakta rozcházejí s obecně vžitým míněním. Zajímavé svědectví o tom vydává i vláda lucemburské dynastie na českém trůnu.

Byli čtyři. Jan, Karel, Václav a Zikmund. Na královském stolci seděli od roku 1310 do roku 1437. A zatímco druhý z nich, Karel IV., se vryl do paměti všech jako jeden z největších Čechů Čtěte více ZDE »

Jako autor knížky Na vlně 490 metrů (110 stran, vydalo Naše vojsko – Magnet Press 1990), která se stala základem mnohem obsáhlejší knihy Události pravdy, zrady a nadějí (544 stran, Vydavatelství Akcent, 2009) a na ni navazující knihy Události totality, svobody a demokracie (496 stran, Vydavatelství Akcent, 2010) jsem obdržel zajímavý dotaz.

Poslal mi jej Pavel Effenberger ze svobodného rádia ve Freiburgu a týká se tématu svobodných rozhlasových vysílačů, svobodných rádií u nás a v Evropě. Jeho stanice totiž probírá historii svobodných rádií a opatřuje si k tomu dostatek potřebných podkladů.

Především chci předeslat, že jsem byl televizně rozhlasovým redaktorem v době největšího ohrožení naší země, tj. v prvních srpnových dnech sovětské okupace 1968 a ve chvíli, kdy byly obsazovány televizní vysílače (jejich technická zařízení na různých kopcích v naší zemi), Čtěte více ZDE »

Po výstavách Art brut a Prinzhornova sbírka nyní představuje Galerie hlavního města Prahy společně s o. s. ABCD samostatnou expozicí originálního švýcarského umělce ADOLFA WÖLFLIHO.

ŽIVOTNÍ ÚDĚL

Narodil se 29. února roku 1864 ve švýcarském Emmentalu. Vyrůstal v nuzných podmínkách: otec rodinu brzy opustil a matka zůstala se šesti dětmi bez prostředků. Od raného dětství musel proto syn pracovat jako nádeník na farmách. Roku 1874 matka zemřela, a proto se Adolf postupně ocitl v několika pěstounských rodinách, kde musel doslova dřít a často byl bit. Po základní škole sehnal práci jako sezónní pomocník. Za mravnostní delikt byl odsouzen ke dvěma letům vězení. Po propuštění se stal více izolovaným a zakrátko se ve vězení objevil znovu za tentýž přestupek: zneužití nezletilé dívky. Čtěte více ZDE »

„Zázrak není létat vzduchem
nebo chodit po vodě, ale chodit po zemi!“

Čínské přísloví

Dne 16. února 1862 se sešli přední mužové této země a založili spolek, který se zlatým písmem vepsal do jejích dějin! 150 let, které od té doby uplynuly, dokázaly jeho životaschopnost, ovlivnily vývoj v našich zemích a ukázaly světu, že i malá země, ale země silných, cílevědomých a statečných lidí dokáže úspěšně bojovat za svou samostatnost i pracovat v době míru na povznesení obecné úrovně svých občanů.

Stopadesátileté výročí existence Sokola není pouze výročím, které po právu oslavujeme, je něčím daleko větším Čtěte více ZDE »

Před pěti lety zbouraný „rodný“ domek slavných Kocourkovských učitelů stával v Rychnově nad Kněžnou kousek nad zastávkou ČD. V něm na jaře 1914 gymnazisté, bydlící zde na privátě, parodovali tehdy populární učitelská pěvecká tělesa. Už za tři týdny secvičování podnikalo dvanáctičlenné studentské pěvecké sdružení tournées po okolních vesnicích. Teprve však po 1. světové válce vystupovali dva z těchto studentů Josef Káš a Svatopluk Venta v kabaretu Červená sedma jako členové Pěveckého sdružení učitelů kocourkovských čili KOCOURKOVŠTÍ UČITELÉ. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

„Skutečná láska je jako smrt“, kdosi řekl. Nevíš, jak vypadá, dokud nepřijde. Ale ne každého potká a také ne v každém zanechá skutečné krásno. Láska je jedno z těch utrpení, které není možno skrývat. Na lásku má každý jiný názor, každý o ní jinak hovoří, ale když přijde, každý jí podlehne. A není za co se stydět. Na světě není hříchu, kromě hlouposti.

Frederic Chopin a George Sandová

Heinrich Heine o něm říká: „Chopin není jen virtuóz, a když usedne ke klavíru, dává nám radost, jíž se nic nevyrovná.“ Chopin se proslavil jako básník klavíru. Matka pocházela ze zchudlého šlechtického rodu z Polska, otec byl francouzský emigrant. Dětství prožil ve Varšavě a jako dvacetiletý se vydal do Vídně, kde svým uměním upoutal pozornost společnosti. Čtěte více ZDE »

Dne 31.ledna 2012 tomu bude padesát let, co zemřel náš největší komik, Vlasta Burian. Narodil se  9. dubna 1891 v Liberci  v rodině Antonína a Marie Burianových jako Josef  Vlastimil Burian.

Otec Antonín byl krejčí, vlastenec a  ochotník a to bylo dobré ovzduší pro rozvoj  hereckého talentu malého Vlastimila. Když se rodina přestěhovala z Liberce do Prahy, našel tu Vlastimilův talent mnohá uplatnění.

Herectví Vlasty Buriana spočívalo v  improvizaci, humoru a satiře. Jako vynikající komik zvládal bravurně nejrůznější role všemožných charakterů. Čtěte více ZDE »