CzechFolks.com PLUS

Přišel 28.srpen. V tento den se na obrazovkách objevilo nepříjemné zpravodajství – hurikán “BONNIEE”, jehož sledování zaplnilo většinu času zpravodajských relací a který se velice rychle blížil k břehům Kalifornie. Přitom, několik stovek mil východním směrem se již vytvářel další, pojmenovaný “DANIELLE”.

“Je to hrozný, brácho. Nechtěla bych takovou pohromu nikdy zažít.” Tak nějak začínaly naše debaty se sestrou při sledování přímých reportáží z postižených oblastí.

Čtěte více ZDE »

Chvála humoru

Humor je dle naučného slovníku dobrá nálada, veselý rozmar se sklonem k žertování a také šťáva. Pronese-li někdo něco o šťavnatém humoru, je to vlastně pleonasmus. A řekne-li někdo jiný, že humor je kořením života, má jistě pravdu, ale ani ne poloviční, protože dle mého názoru je humor životní nutností, stejnou jako je vzduch, voda či láska. Takže o tom, že si humor zasluhuje naši nekonečnou a neutuchávají chválu, nemůže být ani stín pochyby!

Humor má ovšem snad více podob a druhů než láska. A to jak po stránce formální, tak zejména po stránce obsahové. Humor může být slovní, a to písemný i mluvený, obrazový i hudební. Humor může – a měl by – prolínat doslova všemi druhy umění.

Čtěte více ZDE »

Každý má v životě nějakou zálibu. Jak se říká, někdo má rád holky, někdo vdolky. Osobně bych raději ty holky, než se cpát vdolkama, ale člověk v mém věku může na holky tak akorát zapomenout. Honění se za nimi je ztráta času, kterou člověk může využít mnohem lepším způsobem. Ale o tom později…  

To, že s holkama je nadosmrti konec, vím od té doby, kdy jsem si jednou plaše přisedl v pražské vinárně k jedné slečně s úmyslem zavést duchaplný rozhovor na nějaké zajímavé téma jako například co dělá večer. Dívka si mě nejprve pohrdlivě změřila a pak unuděně pronesla větu, která mně dodnes nedává spát: “Pane, co tu děláte, já vás tady nechci, vy jste hrozně starej!“ a vzápětí pohrozila, že jestliže okamžitě nezmizím, zavolá vrchního a bude si stěžovat, že ji obtěžuji. A to bylo, prosím, asi před patnácti lety! Od té osudné chvíle jsem si uvědomil, že mám odzvoněno a o děvčata jsem ztratil zájem. Přišel jsem ke zdravému názoru, že je mnohem lepší hříšné touhy rozchodit procházkou v lese, kde je klid a pokoj a kde navíc, když máte štěstí, můžete dokonce i zakopnout o hříbka. Nicméně, ještě větší zálibu než v chůzi mezi sosnami nacházím v restauracích. Čtěte více ZDE »

Uteklo už hodně  vody od událostí, o kterých se nyní chystám vyprávět. Dosud jsem mlčel a uchovával je v tajném archivu. Teď však myslím, že uzrál čas odtajnit tuto jednu z mnoha tisíc složek, co tiše odpočívají v třinácté komnatě mé paměti. Odemknu sedmero zámků a opatrně vkročím do obrovské místnosti plné regálů přetékajících krabicemi napěchovanými až po okraj. Letmo přejíždím očima po strohých popiscích. Některé z těchto pokladů bych mohl zveřejnit, ale nepanuje o ně zájem. Jiné si musí ještě chvíli počkat. Další tuto místnost nesmí opustit nikdy… Konečně se zastavuju v oddělení nadepsaném UHK. Zajímá mě police s označením Pedagogická praxe. Výborně. Tyhle desky hledám. Rozvířím mrak prachu, ale to už rychle odcházím a za mnou zapadají těžké petlice a zámky se točí a skřípou, aby se nikdo nepovolaný nedostal dovnitř.  Čtěte více ZDE »

Slunce se už dávno směje za oknem a klepe na sklo. Paprsky prokličkují až k pevně zalepeným víčkům. S vrčením se po nich oženu jako po otravné mouše. „Dejte mně pokoj!“ Nedají. Hm. To je mi novinka. Podívám se na hodinky. „Vždyť je teprve jedenáct!“ vztekám se, jenže do říše snů se už nevrátím. Protáhnu obě ruce, nohy a nakonec celé zmožené tělo a jako medvěd se vyvalím z postele. Po čtyřech se dokolébám k ledničce a ulovím snídani… Když přece jen uvedu po mnoha restartech mozek do fungujícího provozu a společně s ním i zbytek chatrné tělesné schránky, přijde čas usednout před zrcadlo a… fintit se? Kdeže. Nejsem žádná barbína. Vždyť donedávna jsem považoval hřeben za drbátko zad. Tak co se zde tedy chystám spáchat?  Čtěte více ZDE »

Chvála spánku

Po několika chválách objektů a stavů více méně všeobecně uznávaně chvályhodných vracím se opět k těm – no jak bych to kulantně řekl – trochu diskutabilnějším. Pro mne však v tomto případě není o čem diskutovat! Každý máme přece nějakou tu libůstku a pro mne je to prostě spánek.

Už jsem kdysi kdesi napsal, že patřím k lidem, kteří sotvaže se probudí, ihned se těší, až si zase budou moci jít lehnout a usnou! A vůbec se za to nestydím. Naopak, myslím si, že stydět by se měli ti, kteří nás bohorovně matou tvrzením, že spánkem se člověk o něco okrádá. Docela rád bych se od nich dozvěděl, o co! Snad o pobyt tu na mrazu, tu v nedýchatelném vedru, nebo o nějaké to šikanování v práci? Vím, že jsem tu nyní za škarohlída, vím že jsou i přijatelnější povětrnostní podmínky a sympatičtější pracovní kolektivy, nakonec jsou i různá kulturní a sportovní vyžití, ale ruku na srdce, přátelé – čeho je více? I když to neříkám ale „pouze“ píši, prosím, aby to bylo považováno za řečnickou otázku! Čtěte více ZDE »

Musím se pochválit, že mi nedělá problém všelicos si doma opravit. Vyrobit či přizpůsobit. nic extra, žádný urychlovač částic ani kosmické plavidlo, jen předměty denní potřeby.

Přece jen však zůstaly třinácté komnaty, do kterých z rozličných příčin nevstupuji. Existují totiž hranice mojí „odbornosti“, a tak nerozebírám programátor pračky, nevrtám se v palubním počítači auta a nesnažím se pochopit katodovou trubici v televizoru, no a také jsem si vědom toho, že jakýkoliv zásah třeba jen do přívodního káblu zánovní žehličky mě automaticky vyloučí z kruhu zájemců o záruční opravu v servisu.

To jsou ty příčiny, kvůli kterým zvu do bytu kvalifikovaného odborníka. Málokdy to bývá akademik s tituly ze Sorbony. Mně však stačí, že je to člověk na svém místě. Čtěte více ZDE »

O potravě

Cukr je rafinovaný, protože se po něm tloustne.

Pravý hovězí vývar se dělá ze dvou kostek.

Švestkové knedlíky dělíme na jídlo a pecky.

Sardinkám se uřezávají hlavy, aby se vešly do konzervy.

Děda povídal, že alkohol sice kazí zrak, ale že má radši brejle než žízeň.

Tatínek řekl, že na svůj svátek nechal pití, ale neví kde. Čtěte více ZDE »

Jak většina pánů bude jistě souhlasit, kupovat dárky svým chotím nebo milenkám je velice nezáviděníhodná věc, která člověka může připravit nejen o nervy, ale i o dlouholeté manželství.

Jak dobře víme, ženy jsou marnotratná stvoření, která nelze potěšit obyčejnými fuseklemi, žehličkou či kastrolem na vaření. Spíše naopak. To vím z vlastní zkušenosti, když jsem před lety, ve snaze udělat radost ženě Máně, neprozřetelně koupil teflonovou vařečku. Nejen, že nic nedala na moje úpěnlivé vysvětlování, že tento kuchyňský nástroj jí usnadní práci, protože se na vařečku nic nepřilepí, ale se slzami v očích mi řekla, že ke třicátému výročí svatby jsem si mohl dát práci a koupit jí něco originálnějšího, načež drahou vařečku o mne přerazila. Od té doby si dávám veliký pozor, jaký dárek pro milou ženu k různým příležitostem koupit, abych jí udělal radost. Čtěte více ZDE »

Lidé se zdraví odnepaměti. Někdy upřímně a s radostí, jindy pouze ze zdvořilosti, nebo že se to patří. Při osobním setkání je možné vypozorovat vícero přístupů k osobnímu uvítání se. Záleží na tom, jestli se setkají dva (či více) docela plánovaně, anebo náhodně a po delším čase, či jsou to kamarádi na život a na smrt, anebo věřitel s dlužníkem, podřízený se šéfem, milenci či dlouholetí manželé.

Osobní setkání bývají velmi často náhlá a nečekaná, a proto nejednou neposkytnou mnoho času na přípravu. A to už se nezmiňuji o setkáních vícenásobných. Dlouhým bádáním jsem totiž zjistil, že pozdrav platí přibližně jeden den. Když kohokoliv potkáme za den víckrát, není třeba mu stále přát dobrý, krásný a nevím ještě jaký den. Čtěte více ZDE »

Pozoruji už delší dobu, že se u nás doma dějí věci. Tedy chci říct věci podivné, nepřirozené, jež nelze nijak rozumně vysvětlit.

Jako se v onom z tisku a televize známém domku ve Strašicích vypínala samovolně elektřina, hořely zásuvky a explodovaly žárovky, tak u nás se spontánně přemisťují či mizí věci, a to zpravidla ty tzv. předměty denní potřeby, což působí potíže a zadává manželce důvod k podezřívání a obviňování mé osoby.

Jak si například vyložit náhlé zmizení knihy, kterou jsem ještě včera četl, kam se poděly ty dva obrázky, které jsem loni dostal od svého známého grafika, uložil do zásuvky v psacím stolu a chtěl dnes nechat zarámovat, proč tak často nenajdu brýle tam, kde jsem je před chvílí položil? A jak to, že je Oxford Dictionary mezi beletrií, přestože jsem ho posledně zcela jistě vrátil do příruční knihovny? Když po dlouhém úsilí ty zmizelce konečně najdu, proč jsou vždy jinde, než kam jsem je původně položil? Záhada, která mi nedala spát! Čtěte více ZDE »

Ten nejdražší a nejneurvalejší boj našich politických partají jsme šťastně přežili a v pátek 28. máje přistoupili k volebním urnám. Byl jsem spolu se svou manželkou mezi prvními, neboť jsme chtěli zbytek onoho docela hezkého dne strávit na chatě.

Protože byl pracovní den, byli dopoledne mezi voliči převážně důchodci. Ba převážně je slabý výraz – bylo jich jistě vysoko přes devadesát procent a to i mnozí, kteří se doslova přibelhali o holích a berlích. Bylo mezi nimi jistě mnoho komunistů, kteří se železné vojenské stranické disciplině nesmí zpronevěřit, ale zaznamenal jsem i tři stařičké veterány druhé světové, kteří se dostavili hrdě v uniformách.

Soudil jsem, že při takové zodpovědnosti občanů bude účast na volbě jistě více než osmdesátiprocentní. Čtěte více ZDE »

Není těžké si všimnout, že tam, kde je něčeho málo, se o tom často mluví. Proto nikdy nevěřím v extrémní demokracii tam, kde se jí politici ve svých projevech neustále ohánějí, demokracii opěvují, vyzdvihují ji a především o ní mluví jako o něčem, s čím se narodili a co nejen hlásají, ale hlavně každodenně obětavě prosazují.

Podobným úkazem byl u nás před pár roky jistý supermanažer, jakýmsi omylem ustanovený za ředitele televize. Nevynechal jedinou příležitost k poučnému proslovu. A nebylo snad souvětí, v kterém by nepoužil slovo profesionál. V průběhu několika málo let rozvrátil ten bohumilý podnik tak, jak se to za půlstoletí nepodařilo ani jeho totalitním předchůdcům, a v celé té monumentální výškové budově nezůstala po profesionálech ani stopa. Čtěte více ZDE »

(Aneb: „Banky – rychlé prachy bez splátek“)

V ranních televizních zprávách dnes zase další úspěšná bankovní loupež. Kolikátá už asi, a kolik si od té první (někdy v roce 1992), pobertové snadno a lehce vydělali? To se asi nikdy nedozvíme – banky to tají. Nedivím se, já bych se za takovou nedbalost taky styděl. Ostatně, jsou prý proti těmto ztrátám pojištěny, takže vlastně ani žádnou škodu neutrpí.

K úspěšnému podojení banky či pošty není vůbec třeba přepadení podle amerického vzoru, kdy všichni v hale leží na zemi s rukama za hlavou, zatímco parta banditů vybírá za asistence ředitele banky centrální sejf. U nás se to dělá po česku. Vždyť stačí ukázat slečně pokladní pár papírových válečků s nápisem Semtex, nebo namířit plastovou pistolku a penízky se jen sypou. Čtěte více ZDE »

Vlasta Burian v c. k. polním maršálkovi hovoril do telefónu bláznivú príhodu. Prehodil ju len tak pološeptom medzi inými správami. Vraj zhorel kanárik. Mal totiž namiesto nôžky protézu zo zápalky. A ako letel, tak sa škrtol a zhorel. A pokračovala ďalšia lavína Burianových hlášok. Táto bola len taká malinká, takmer nenápadná, len tak medzi rečou. Zhorel nám kanárik…

Ťažko vymyslieť niečo, čo by sa len tak mimochodom dalo povedať. Trebárs vybublalo nám doma nešťastnou náhodou šampanské. Bolo síce zavreté štopľom v chladničke. Lenže v nej sa rozmnožil červotoč zimomrivý. A ten prežije aj mínusové teploty. Z neznámych dôvodov sa rozhodol prehrýzť štopľom od šampanského a to nám potom zavreté vybublalo. Čtěte více ZDE »

Po uložení řízků do lednice mě Mike seznámil s robotem, který se měl stát na tři měsíce mým ,,podřízeným spolupracovníkem…

“Tady toto sem. Toto zase sem. Tady pustit. Tady zastavit. Na brambory toto. Na sýr toto. Na zeleninu toto.” Perfektní němčinou mně předvedl, co všechno tato mašinka umí, a přinesl čtyřicet kilo oloupaných brambor. “Tak, Džaný, do toho!” řekl jsem si spokojeně a teprve nyní, při krájení brambor na široké nudle, jsem poprvé pohlédl z okna. Z té výkladní skříně, kterou jsem celé ty předcházející dvě hodiny vůbec nevnímal. Oni, aniž by tušili, mi v práci zařídili kino. Zdravit se s kolemjdoucími se zakrátko pro mě stalo samozřejmostí. Mávat zejména příchozím hostům do restaurace provozovali všichni kuchaři. Ale že mně umožnili, abych při plnění svých povinností mohl ještě pozorovat Ameriku, si jistě neuvědomovali. A já toho po celé tři měsíce maximálně využíval. Čtěte více ZDE »

Chodit na brigády, byť povinné či nepovinné, se mně líbilo, přestože nešlo v komunistickém ráji tehdejšího Československa o nic jiného, než o vykořisťování člověka člověkem, což již od útlého mládí utvrzovalo moje přesvědčení, že bolševik má dvojí tvář.

Z těch nucených si ještě matně pamatuji hony na zlého amerického brouka – mandelinku bramborovou. Tohoto, vcelku půvabného broučka, měli údajně imperialisté použít jako zbraň k zničení našeho vyspělého zemědělství a tím hospodářství jako takového. Mandelinku bramborovou, malého pruhovaného broučka, jsem skutečně na brigádách, na které jsme byli již v raném dětství vyháněni, občas na bramborových listech našel. Jestli však byl na družstevní pole doopravdy vypuštěn ze zrádné ciziny, mně bylo upřímně docela jedno. Čtěte více ZDE »

Chvála chvály

Chválit se dá jistě všechno, a tak se nyní nejdříve zaměřím fikaně a stylově na chválu chvály. Slovo chvála zní našim uším příjemně a chvála sama o sobě je také jistě nejen velmi příjemná, ale většinou i chvályhodná. Samozřejmě se každý jedinec ve styku s chválou nachází v různém rozpoložení podle toho, zda chválí někoho on, nebo je naopak sám někým chválen. To, jak máte být chváleni, vůbec nikdy neovlivníte, to je jasné, ale ač to tak na první pohled či poslech nevypadá, ani snášet chválu na někoho či na něco není nic jednoduchého. Nejen že je třeba dávat bacha – raději většího než menšího – na cíl vaší chvalby, ale je také důležité zachovat správnou proporci obsahu i formy. Zde je ovšem každá rada nejen drahá, ale doslova k nezaplacení, neboť se zdá, že vlastně existuje pouze jedna stoprocentně bezproblémová chvála. Doufám, že laskaví čtenáři obého pohlaví už vědí, o kterou chválu jde, jestliže ne, můžete hádat třikrát! Čtěte více ZDE »

Příslušníci květinkové generace, neboli důchodci mého věku, si jistě nostalgicky a se slzou v oku vzpomenou na módu, kterou jsme začátkem šedesátých let k hrůze našich rodičů, nevoli pedagogů a výhrůžkám předáků komunistické strany horlivě vyznávali.

Byla to právě móda šedesátých let, na kterou se nám podařilo ulovit nejednu natupírovanou dívku, která obalamutila rodiče tím, že jde s kamarádkou do divadla na Rusalku, a přitom šla s námi do Luxoru trsat twist.

Nejsem si sice zcela jistý, jestli s náma holky chodily jenom proto, protože byly unešeny naší úžasnou tělesnou krásou, mladou svěžestí, neobyčejným intelektem a nevšedním uměním se kroutit na podlaze při tónech Oliver Twistu. Spíše si myslím, že jihly pohledem na naše nemožně uzoučké kalhoty zvané „štruksáky“, ponožtičky s černo-červenými pruhy a dederonovou košili okrášlenou černou sametkou. Čtěte více ZDE »

Dalším plánem prvního dne byl, jak má sestra říkala, “krátký výlet” do městečka Kenosha, vzdáleného 120 mil od New Glarus. Potřebovala tam sehnat svému synovi Davidovi informace o pronájmech k trvalému bydlení. Když Dana se svým mužem a čtyřletou Michaelou opouštěli republiku, zbývaly Davidovi do narození necelé tři měsíce. Až do roku 1996 žili rodiče s dětmi, ne příliš od sebe vzdáleni, ve státě Michigan. Před půldruhým rokem přišli o práci rodiče a přestěhovali se do Wiskonsinu. Dnes měl David před sebou obdobné rozhodnutí. Proč by však nesouhlasil s nabídkou, které se mu dostalo? Povýšení v práci s lepším finančním ohodnocením, výhodné podmínky poskytované novým zaměstnavatelem jeho ženě a podstatné přiblížení ke svým rodičům. Znamenalo to však opustit Michigan, kde se narodil a kde dál zůstával bydlet jeho bratr Pavel. Bylo nutné sehnat výhodné ubytování v novém prostředí ve Wiskonsinu, který dnes patří, s poměrně velkou migrací, k prosperujícím státům USA. Čtěte více ZDE »

Že se seznámím s Amerikou ještě před odletem na pražském ruzuňském letišti, mě v mých představách a nezodpovězených otázkách vůbec nenapadlo.

„Pane Kůrko, vystupte si prosím z řady.“ Příjemným hlasem mě oslovila pracovnice letištní správy, která prováděla kontrolu vstupního víza ještě před odbavením zavazadel. S mým pasem pak odešla k odbavovacímu pultu, pravděpodobně za svým nadřízeným. A mezitím, co si v něm pomalu listovali, mě zatím polil studený pot. Uniformovaný muž, který ke mně posléze přistoupil, vyčetl z mého pohledu vyděšený výraz a snažil se mi příjemným vystupováním ulehčit přijmutí nepříjemné zprávy.

Čtěte více ZDE »

Dostala jsem tento roztomilý a přiblblý obrázek e-mailem, tak jak se všelicos posílá. A neodolala jsem, abych nenapsala vzpomínkový fejeton na tu dobu.

Ano, do práce se muselo chodit včas, a muselo se tam chodit, i když třeba nebylo co dělat. Tedy samozřejmě jak kde. Dělníci, pokud měli materiál, tedy byl-li jim včas od úředníků, kteří rozhodovali a plánovali kam a co jak a kdy poslat, dělat museli a to v normách a pokud možno je překračovat. Pak se ocitla jejich jména na nástěnkách, kde byli oslavováni jako úderníci.

Čtěte více ZDE »

Škrt

První dny po 17. listopadu 1989 jsem prožíval stejně hekticky jako všichni, buď venku při průvodech a manifestacích, nebo v redakcích, kde se scházeli redaktoři a novináři toužící podpořit snahu studentů, herců a disidentů o změnu poměrů, svobodu projevu, demokracii a pluralitní politický systém. Sotva doznělo zvonění klíči a bylo jasné, že se totalitní režim zhroutí, začal jsem přemýšlet, jak bych mohl a měl otvírající se možnosti využít.

Politické ambice jsem nikdy neměl, a tak jsem ve svém výhledu zůstal věren kulturním a literárním zájmům. Sáhl jsem po telefonu a zavolal příteli Josefu Kučerovi, zvanému Kobra. Aniž bych mu musel vysvětlovat, co chci, okamžitě pochopil, že mě napadlo totéž co jeho: založit nový humoristický časopis. A bylo celkem logické, že jsme se k tomu cítili nejvíce povoláni. Nejlepší přehled o literátech pěstujících humor jsem měl ze své redakční praxe já, a pokud jde o kreslíře, měl stejnou výhodu Kobra díky organizování Salonu kresleného humoru. Byl tu sice ještě Dikobraz, ale jednak se do něj nikdy nedostali všichni, kteří na to měli, jednak se dalo se předpokládat, že v nových poměrech ztratí na přitažlivosti.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Kauza tzv. prasečí chřipky zaznamenala v posledních dnech skutečně nečekaný vývoj. Nejprve rozhodl náčelník generálního štábu české armády Vlastimil Picek, že se všichni vojáci i civilní zaměstnanci armády musejí nechat povinně očkovat. Kdo by neuposlechl, neminul by ho kázeňský trest. 

Na to president Václav Klaus coby vrchní velitel ozbrojených sil označil toto nařízení za sporné a dotázal se hlavního hygienika Michaela Víta, zda je skutečně v České republice pandemie prasečí chřipky. A hlavní hygienik, místo co by jasně odpověděl presidentovi i občanům, ulehl – jakkoli to zní neuvěřitelně – s prasečí chřipkou. Nenechal se proti ní očkovat, přestože očkování vehementně propaguje a mnoha lidem i nařizuje. “Protože 95% populace má letos prasečí chřipku, jsem naprosto přesvědčen, že jsem ji dostal i já”  řekl deníku Právo a neopomněl dodat, že to týdne bude fit. Čtěte více ZDE »

Tak jsem se dnes, 31. ledna 2010, ze sdělovacích prostředků dozvěděl, že nejsem důležitý pro chod své vlasti, České republiky. Rozhodnutím ministryně zdravotnictví nebudu očkován spolu s dalšími více jak dvěma sty tisíci hasiči, vojáky, členy rady bezpečnosti státu a panem prezidentem proti prasečí chřipce, a pokud jí budu nakažen, v bolestech zemřu.

Chvíli mi to bylo líto. Jsem odepsaný, říkal jsem si. Ale co dělat, kde si stěžovat, jak se vloudit do seznamu lidí důležitých pro chod naší země, komu žalovat? Už jsem to chtěl zabalit a zabít se dřív, než mne skolí strašlivá prasečí pandemie, která řádí všude kolem, když tu jsem si uvědomil, jak velký objev ministryně zdravotnictví, zřejmě bezděčně, učinila: Poprvé v historii této země přesně definovala, kdo je v této republice potřebný! Vyšlo jí, že je to 200 000 vojáků a zdravotníků a členů vlády. Zbývajících 9 800 000 Čechů, Moravanů a Slezanů je v zásadě pro chod této země nepotřebných. A to je úplně nová situace! Situace, kterou jsme až doposud neznali.

Čtěte více ZDE »

Rychnov nad Kněžnou má od 6. listopadu 2009 novinku – městský vycházkový okruh Bylo nás pět aneb s Karlem Poláčkem a hrdiny jeho knih Bylo nás pět, Okresní město a Vyprodáno, to vše s jedenácti zastaveními-tabulemi, na nichž jsou úryvky z těchto knih, fotografie a texty. Abychom byli akurátní: Jde o naplnění jedné části projektu CZ 3. 22./3.3.02/08.00221 Bylo nás pět, spolufinancovaného Evropskou unií z prostředků ERDF prostřednictvím Euroregionu Glacensis. Slavnostně byl otevřen a chce se zvolat: Sláva, vítejte ve Vašem rodákově, Karle Poláčku. Z textů na oněch tabulích se mj. dozvídáme, že František Martin Pelcl byl prvním profesorem české řeči a literatury na Karlově univerzitě. To ani náhodou. Pelcl, vynikající rychnovský rodák, totiž nebyl profesorem Univerzity Karlovy, jak se tu lehkomyslně píše, ale Univerzity Karlo-Ferdinandovy. To proto, že se skupince česky smýšlející šlechty a vzdělaných mužů-buditelů první generace podařilo prosadit zřízení stolice českého jazyka na pražské univerzitě. Stalo se tak 140 let poté, kdy Ferdinand III. vydal zakládací listinu, kterou spojil staroslavné pražské vysoké učení, založené 1348 Karlem IV., s jezuitskou Akademií v Klementinu, kde působila od r. 1556.

Čtěte více ZDE »