CzechFolks.com PLUS

Vzpomínám si, jak jsem co čerstvý uprchlík z Husákova Československa stanul na můstku přes jednu z říček v pohoří Schwarzwald, o níž bylo známo, že výš proti proudu stojí pět papíren. Měl jsem v paměti tu úděsnou rudohnědou břečku, v níž socialismus dokázal proměnit nemalou část Vltavy i jiných českých řek; i nevěděl jsem, sním-li či bdím. Není snad nutným doprovodem výroby papíru smrad a zahleněná řeka? Čím to, že pod mýma nohama plyne vodička čistá jako ve studánce? Krátce poté jsem v jisté záležitosti navštívil Porúří a zase. Očekával jsem něco, jako Ostravsko, jen padesátkrát rozlehlejší. Umouněné fabriky, rezavé těžní věže, rozpadlé baráky nezjistitelného účelu, čpavý dým, rez, popel a saze, vše obestřeno průmyslovým smogem, jímž občas prohlédne zsinalý kotouč zvaný slunce… Čtěte více ZDE »

Až do dosti pokročilého věku mi nebylo příliš jasné, o čem je přesně řeč, když se mluví o filosofii. Věděl jsem ovšem o existenci rozličných Platonů, Kantů, Hegelů, ano, i Marxů, plody jejich ducha mi však byly známy jen povrchně. Pokorně jsem sdílel obecný názor, že to musí být plody jistě krásné a veliké, k nimž se domyslet nebývá dáno obyčejnému smrtelníku; na to, že už, panečku, musí být Myslitel. Genius. Zachtělo se mi zvědět víc o věci tak úžasné; i rozhodl jsem se, že probádám plody filosofického myšlení hlouběji, jen co na to budu mít čas.

Čas se nakonec našel a plody jsem v různém stupni podrobnosti probádal. Abych však z nich upadl ve zbožný obdiv či klesl na kolena před jejich nezpochybnitelnou pravdou, to se mi nepřihodilo. Čtěte více ZDE »

Duben začíná obvykle vesele, aprílem, jako by se lidé příchodem jara osvěžili po dlouhé zimě. Sdílená veselost je dvojí veselostí, a tak si lidé navzájem tropí ze sebe žertíky. Ta radost, když někdo naletí!

Pokud víme, děje se tak odedávna na prvního dubna, snad od 16.století. A mně se zdá, že i pranostiky, jak nám je moje babička zanechala, jsou jaksi rozmarné. Jen považte, jak hospodařit podle pranostik, které se vztahují ke dnům velikonoc, při jejich značné pohyblivosti?

Čtěte více ZDE »

Austrálie má pro Čechy zvláštní kouzlo

Ročně jich sem míří několik stovek s různými cíli: ochutnat jinakost, naučit se angličtinu, najít sám sebe, možná začít nový život nebo rovnou od všeho trochu. Patřím k nim i já. Třetí měsíc žiju v Sydney, bezesporu jednom z nejkrásnějších měst světa. Je málo složitějších úkolů, než popsat po tak krátké době život tak daleko od domova. Nemám proto ambici psát text o Austrálii podložený fakty a sáhodlouhými citacemi. Chtěla bych jen zprostředkovat pocit svůj a pocity lidí, které jsem tady zatím stihla poznat.

Čtěte více ZDE »

V letošním roce zahajuje nultým ročníkem “Březen měsíc čtenářů”. Navazuje tak svým zaměřením na několikaletou tradici března jako měsíce knihy. Organizátoři vysvětlují, že nově zakládaná tradice má pozvat čtenáře do knihoven. To je, myslím, aktuální myšlenka – knihy jsou stále dražší a mnozí lidé už si je ani koupit nemohou. Vzpomínám, že jsem pravidelně chodila do obecní knihovny dřív, než jsem uměla číst; moji rodiče půjčovali knihy občanům našeho městečka, starali se o jejich fond a brávali mě s sebou.

Připomínám tuto příležitost k setkání s dobrou knihou v úvodu březnových pranostik proto, že, ačkoliv už jsme všichni unaveni zimními rozmary, na jaro si ještě počkáme – to je ostatně z pranostik zřejmé. Kdo nás může utěšit u kamen lépe než kniha? Tedy čtěme.

Čtěte více ZDE »

Každý národ má své hrdiny. Významné osobnosti, nad kterými se dme pýchou. Ty, jež oslavuje a uznává. Zároveň se však v jeho paměti najdou i nepřátelé, zrádci, škůdci, negativní a nežádoucí postavy. Ať už hodní či zlí, někdy se ve škatulce ocitnou ne úplně po právu. Platí za jeden z rysů dějin, že se nezřídka dopouštějí nespravedlnosti. Nebo snad stojí na vině špatná paměť národa? V českém prostředí bychom našli vícero příkladů a jistě i jinde, jak se mnohdy fakta rozcházejí s obecně vžitým míněním. Zajímavé svědectví o tom vydává i vláda lucemburské dynastie na českém trůnu.

Byli čtyři. Jan, Karel, Václav a Zikmund. Na královském stolci seděli od roku 1310 do roku 1437. A zatímco druhý z nich, Karel IV., se vryl do paměti všech jako jeden z největších Čechů Čtěte více ZDE »

Kdo by neznal Mrazíka. Tuhle milou ruskou pohádku o vítězství dobra nad zlem zná snad celý svět. Tytam jsou doby, kdy televizní diváci lamentovali, že na Štědrý den opět „pojede“ Mrazík. Dnes Ivánkovi a Nastěnce fandí děti i dospělí u televize i na zimním stadionu. Zkrátka Mrazík je hit i legenda.

Do svého repertoáru si Mrazíka zařadil i jeden ochotnický ansámbl na jihu Čech a úspěšně s ním obrážel městečka i malé vísky. Jednoho červencového dne zavítali ochotníci do vesničky, kde máme chalupu. A víte, co bylo na programu večerního představení? No přece Mrazík!

Čtěte více ZDE »

Jakmile jsem usednul ku psaní, hned mne napadlo, má-li vůbec jaký smysl rozjímat o smyslu života. Když jsem to téma už načal, nezbývá než pokračovat. Člověk je zřejmě jediný tvor, který si je vědom své existence; má sklon ptát se po smyslu svého života. Tedy má můj život nějaké poslání, anebo jsem jen produktem nahodilého splynutí dvou buněk v okamžiku chvilkového potěšení? Nikdo z nás nepřišel na tento svět o své vůli, nikdo tedy s jistotou neví, za jakým účelem se narodil a ani neznáme dne a hodiny, kdy tento svět opustíme. Přiznejme, jsou lidé, kteří se narodili proto, že si to jejich rodiče přáli, původním smyslem jejich života bylo tedy být dítětem. Jsou ale zase jiní, kteří se narodili i přesto, že si to jejich „výrobci“ vůbec nepřáli. Smysl původu naší existence není tedy jednoznačně vyjasněný.

Čtěte více ZDE »

Českou kulturní scénu opustily dvě pozoruhodné osobnosti – Václav Havel a Josef Škvorecký. Nemám v úmyslu pokoušet se zde o zhodnocení jejich významu, to rád přenechám lidem povolanějším a chytřejším, jen nemohu odolat pokušení zamyslet se nad jejich přínosem české novodobé společnosti.

Škvorecký a Havel byli rozdílní tvůrci, první spisovatel, druhý dramatik, i rozdílné osobnosti. Jedno však měli společné, oba se angažovali ve věcech veřejných a tím zanechali své stopy i na české scéně politické. Když zemřel Václav Havel, byl vyhlášen státní smutek, inu odešel bývalý prezident. Nad smrtí Škvoreckého truchlili jen jeho přátelé a ctitelé, inu odešel jen skvělý spisovatel a velký člověk. Čtěte více ZDE »

Předpovědí počasí předali nám naši předkové snad tisíce. Ačkoliv měly praktický význam, jsou většinou formulovány poeticky. Já se však pamatuji i na drobná pozorování mého tatínka, která se osvědčovala i v průběhu dne, a ta byla v projevu jen stručná. Tak na příklad, hezké počasí se dalo očekávat, pokud byl večer západ slunce nachový, pokud ráno bylo v trávě hodně rosy, nebo také stoupal-li kouř z komína rovně vzhůru. Pokud byl západ slunce žlutavý, věštilo to vítr. Déšť se dal očekávat, pokud v noci měl měsíc kolem sebe kolo, či ráno mlha stoupala vzhůru, nebo, když bylo vidět v dálce jasný obzor. A před bouřku vždy ptáci ztichli ve svých hnízdech. Dokonce v naší zahradě , směrem západním, bylo v rohu nad fialovým bezem místo, kde se říkalo “v kozím rohu”. Jak tam se zatmělo, určitě přišel silný déšť. Čtěte více ZDE »

Dne 31.ledna 2012 tomu bude padesát let, co zemřel náš největší komik, Vlasta Burian. Narodil se  9. dubna 1891 v Liberci  v rodině Antonína a Marie Burianových jako Josef  Vlastimil Burian.

Otec Antonín byl krejčí, vlastenec a  ochotník a to bylo dobré ovzduší pro rozvoj  hereckého talentu malého Vlastimila. Když se rodina přestěhovala z Liberce do Prahy, našel tu Vlastimilův talent mnohá uplatnění.

Herectví Vlasty Buriana spočívalo v  improvizaci, humoru a satiře. Jako vynikající komik zvládal bravurně nejrůznější role všemožných charakterů. Čtěte více ZDE »

Někdy v roce 1967 jsme natáčeli publicistický film o Ostravě. Bylo v něm mnoho budovatelských úspěchů, proto tam musela být Nová huť a Vítkovice, potom něco málo o kultuře a také o tenkrát ještě velmi mladém Domě kultury.

Na výrobu filmu nám obvykle přidělili deset filmovacích dnů a pracovali jsme i v sobotu. Tenkrát byly ještě povinně pracovní. Ke konci posledního filmovacího dne se dostalo na pořad natáčení, které jsme neměli plánované. Už ani nevím, kdo přišel s nápadem, že na Šídlovci v Hrabové – pohybovali jsme se tam někde kolem – žije nějaký starý pán – amatérský polyglot. Možná že nám ten tip dali v Domě kultury, protože tam právě zavedli konverzační kroužky cizích jazyků.

Čtěte více ZDE »

Snad by předem neškodila malá úvaha o dvou zcela protichůdných a extrémních citech, nenávisti a lásce. Oba dovedou změnit člověka ve zvíře. První, že může jako zvíře jednat, druhá, že tak může trpět. A oba jsou údělem pouze lidí. Zvíře se, samozřejmě, jinak než jako zvíře chovat nemůže, ale nenávidět a milovat jako my nezná. Jeho city jsou omezeny na to, co mu velí pudy, tedy na pud sebezáchovy a ochranu a péči o mládě.

U některých pak také vyvolá i jistou náklonnost k druhému zvířeti, či k člověku. Zcela výjimečným tvorem je ovšem pes. Nakonec i ten zná něco jako smutek a ztrátu pána těžce nese. Ale jen u člověka to může dojít tak daleko, že ho láska zničí.

Čtěte více ZDE »

Slovo pranostika je odvozeno z latinského slova prognosis tedy předpověď. Pojí se s každým měsícem a dokonce i dnem v roce. Pranostiky jsou založeny na dlouhodobé lidské zkušenosti; dávají do souvislosti určité meteorolické jevy s určitou roční dobou. V jistém ohledu předcházely meteorologii v dnešním smyslu toho slova.

Potěšme se s pranostikami, jak si je zaznamenávala moje babička Marie pro každý měsíc v roce.   Čtěte více ZDE »

Když v prosinci 2011 vyšel v Čechoaustralanu a Czech Foks Plus můj příběh Nejražší dárky o nejkrásnějších dárcích a objevilo se u něho i několik komentářů, připomnělo mi to ještě jednu podobnou příhodu, jíž jsem se náhodou (vidíte, zase jedna náhoda) stal svědkem.

Bylo to na jaře v roce 1988, kdy jsem asi tři  týdny pobýval pracovně v jordánském hlavním městě Ammánu. Krátce před návratem domů jsem si vyšetřil jeden den k návštěvě oné světově proslulé Petry, starodávného sídliště vytesaného do pískovcových skal. Využil jsem k tomu nabídky jedné místní turistické kanceláře a odjel tam se skupinou dalších turistů.

Čtěte více ZDE »

Babička Marie se narodila v únoru roku 1866 jako nemanželská. Její maminka, moje prababička, ještě téhož roku zemřela na choleru a výchovy pohrobka se ujala rodina jejího biologického otce. Za mého dědečka se babička provdala roku 1893 a spolu žili, dochováni svými dětmi, až do své smrti.

Babička chodila pravidelně do kostela a to i na ranní roráty. Měla v kostelní lavici své místo, své klekátko a svůj zpěvník. Rozumělo se samo sebou, že to místo nikdy nikdo nezasedl. Podobné domovské právo v kostelních lavicích mělo i několik dalších žen, každodenních návštěvnic kostela.

Babička chodila i na různé poutě s pobožností do okolí, ale i do vzdálenějších míst, jako do Staré Boleslavi. Čtěte více ZDE »

Novoroční

První roky v Grillby (což je vesnice u městečka Enköping), kam se naše čtyřčlenná dvounohá rodinka plus čtyřnohý německý ovčák přestěhovala ze Stockholmu, neboť jsme tam zakoupili stoletý “VÄRDSHUS”, který byl sice velmi krásný, ale vyžadoval mnoho práce, aby bylo na živobytí. Lidé na vesnici jsou stejní asi na celém světě, jak v tom dobrém slova smyslu, tak i ve své nedůvěře k městským lidem.

S manželem a s personálem, jsme dokázali vystrojit hostiny i pro 300 a také 500 svatebčanů, hostiny pro různá jubilea a různé příležitosti, ale i pohřební hostiny a připravit dobré pohoštění i pro autobusové zájezdy. Na dobré jídlo k nám chodili různí lidé i z daleka, podávali jsme totiž jídlo stejně s úctou jak obyčejnému sedlákovi, tak k panu Arcibiskupovi Sunndbymu, který u nás nejednou hostoval (a který také mimo jiné oddával v roce 1973 krále Carl-Gustava se Silvií).  Čtěte více ZDE »

Ahoj mroži! 

Ahoj, mroži! Koukni, co o tobě píšou,“ přivítala mě druhého dne tchyně a podala mi noviny. Hned na titulní straně byla fotografie z mého tréninku v polském Pražském přístavu a nadpis: Mrož z Prahy v lednové Visle! A o kus dál: Počítal s tím, že ve Varšavě bude v novoroční den nejméně patnáct stupňů pod nulou. V době tréninku bylo plus šest a voda měla plus čtyři. Tohle asi tento plavec nemá rád. Někteří tvrdí, že je takové teplo, že by host z Prahy mohl nastydnout. – Ela i já jsme se zasmáli. Článek pokračoval: Host z Československa by si přál, aby s ním plavali polští kolegové. Nevíme, jestli se nějací opovážlivci najdou. Kandidáti se musí podrobit lékařskému vyšetření a prodělat několik tréninků. Doufáme, že se snad aspoň jeden odvážný rozhodne.  Jestliže ano, ať se ihned hlásí… – a tak dál. Do pokoje mezitím přišel můj čtrnáctiletý polský švagr Jacek.

Čtěte více ZDE »

Není třeba glorifikovat Václava Havla. Nebyl, jak je ostatně známo, žádný „svatoušek“. Ostatně kdo z velikánů tohoto světa je. Tato nálepka se k velkým mužům vlastně nehodí. Velcí mužové jsou velcí tím, že dokážou přes své lidské slabosti a nedostatky být výjimečnými a posunout svět o krok či dva dopředu. O tom, že právě to se podařilo Václavu Havlovi, nemůže být pochybnosti.

Je proto na místě si uvědomit, co znamenal, a vyzvednout jej v pietních aktech jako jednoho z nejvýznamnějších v naší historii. Tak jako nikdo z nás nemůže být jako někdo jiný, ani Václav Havel nemůže být přirovnáván k Masarykovi a neměl by být srovnáván s Benešem, případně s Klausem.

Čtěte více ZDE »

Slunovrat je astronomický termín pro den, kdy, nejjednodušeji vysvětleno, slunce vystoupí v poledne nejvýše (letní slunovrat) nebo nejníže (zimní slunovrat) z celého roku.

Slunovrat je též magický okamžik všech lidských civilizací, na jehož přivítání se mnohdy stavěly velkolepé svatyně – v Evropě nejznámější Stonehenge na britských ostrovech.  

Letní slunovrat nastává na severní polokouli obvykle okolo 21. června a zimní kolem 21. prosince, přičemž jejich přesný čas se může mírně měnit. Letošní zimní slunovrat nastane u nás 22. prosince v 5:30 hodin ráno.

Čtěte více ZDE »

Předvánoční zamyšlení

Od své kamarádky jsem dostala časopis s upozorněním, že je v něm vyhlášená soutěžní, rodinná hra zn. “Ježíškova dílna“. Jen tak mně navrhla, že bych se jí mohla též zúčastnit, když do ní mohou čtenáři poslat svoje napsané i kreslené příspěvky. Samo sebou, že pro mě je to příležitost velmi vítaná, třebaže kreslit neumím, ale napsat ještě cosi mohu. Ovšem ne jak ona myslela, že budu posílat kdesi časopisu, ale pouze pro “NÁŠ ŹIVOT“ tady v domově, si dovolím odhalit své pocity na papír. Tento můj osobní zážitek je už staršího data, přesto však mně zůstává ještě v paměti. Stal se mně jednou, když jsem pobývala u svých známých v hostitelské péči a teď se o něm rozepíši trochu podrobněji.

Čtěte více ZDE »

Je 4. prosince, krátce po sedmnácté hodině. Oknem do pokoje nahlíží Měsíc a s jeho svitem sem přes záclonu zároveň prosakuje ozvěna příjemného „svatobarborského“ nedělního odpoledne. Na stole svítí starobylá lampa po babičce Antonii a z kultovního cívkového magnetofonu Tesla Sonet Duo se místností line nezaměnitelný hlas, který moji hosté identifikují bez nápovědy. Patří Jiřímu Grossmannovi – hudebnímu skladateli, zpěvákovi, autorovi nestárnoucích povídek a písňových textů a v neposlední řadě spolutvůrci nezapomenutelných semaforských scének a divadelních představení. Letos v létě (20. července) by se dožil jubilea – teprve 70 let. V pondělí 5. prosince uplyne již 40 roků od jeho předčasného úmrtí.

Čtěte více ZDE »

Svátek svaté Barbory je předzvěstí blížícího se Štědrého dne. Slaví se pouhé dva dny před svatým Mikulášem. Svatá Barbora – Barbora z Nikomédie - panna a mučednice, patří ke 14 svatým patronům, které lidé vzývali ve svých nejtěžších chvílích. Podle legendy byla krásnou dcerou bohatého kupce Dioscura a žila na počátku třetího století v Nikomédii (dnešní Turecko). Otec Barbořin byl zapřísáhlý nepřítel křesťanů. V úmyslu chránit Barboru před vlivy hříšného světa a před nápadníky, zavřel ji do věže se vším pohodlím, kterou postavil vedle jejich domu. A tu se stalo, že jeden ze sloužících – tajný křesťan – obrátil Barboru na víru. Když se o tom otec dozvěděl, chtěl, aby se dcera víry zřekla, když odmítla, ze vzteku jí uťal hlavu mečem. V té chvíli vyšlehl z jasného nebe blesk a otce na místě usmrtil.

Čtěte více ZDE »

Nad kanálem La Manche se smráká

Samotné tréninky, zvláště pak na otevřených vodách, se pro mne stávaly den ode dne obtížnější. K neustupující bolesti v rameni se vrátila i bolest v druhém, a začala zlobit i kolena. Začínal jsem si uvědomovat, že budu muset s plaváním přestat, aspoň na dobu jednoho roku. Následovala návštěva u lékaře. Ten mě poslal na celkové vyšetření na sportovní oddělení Krčské nemocnice v Praze. Ještě před odchodem do nemocnice se můj zdravotní stav zhoršil natolik, že jsem měl velké problémy se samotným zvednutím rukou i s chůzí po schodech. Doba pobytu v nemocnici byla celkem čtyři týdny a výsledek celého bádání byl zdrcující: začínající artróza obou ramen a kolen. Od té chvíle mi bylo jasné, že se můj plán přeplavat Kanál oběma směry pomalu vzdaluje a rozpadá.

Čtěte více ZDE »

Dne 12. listopadu 2011 vyvrcholily letošní oslavy 800. výročí narození svaté Anežky České  slavnostní mší ve svatovítské katedrále.

Na sobotní bohoslužbu navázala vernisáž prací dětí z České a Slovenské republiky ve Strahovském klášteře. Práce dětí byly vytvořeny v rámci soutěže pořádané hnutím Na vlastních nohou – Stonožka a pražským arcibiskupstvím. Výstava nazvaná “Svatá Anežka Česká – génius českého učitele” potrvá do 2. prosince. Ve Strahovském klášteře je vystaveno 230 z více než 2000 soutěžních dětských prací.

Čtěte více ZDE »

Já vím, že v Čechách i na Moravě je plno rybníků (a jakých!), ale náš stradonický rybník je tak útulný, že má i svého vodníka Bačálka, starého dobráka. V první listopadovou sobotu konal se výlov s veškerou parádou, davy lidí, dětí a psů rojily se na hrázi kolem kádí, kde zmítali se prvotřídní kapři.

Noc před výlovem neslo se nad vesnicí jásavé halali, jež nacvičovali strážci kádí u vypuštěného rybníka, majíce ve svém středu kotlík guláše, pivo aj i rum, dávající horkému čaji ten správný šmrnc.

Ráno, ještě se úplně nerozednilo, už byl první na hrázi sám Bačálek, objížděje své teritorium svědomitě na kole. Čtěte více ZDE »

Jak Vašek Loch přišel o svou loď

V roce 1951, kdy se pořádal třetí ročník (ve spolupráci s plaveckým oddílem Sokol Vinohrady), byl počet závodníků přímo masový. Na šesti tratích různých délek od 3 do 25 kilometrů startovalo 127 plavců. Hodně jich vzdalo. Nejkratší úsek Chuchle-Praha jich plavalo nejvíc, nejdelší ze Štěchovic pouze čtyři: Karel Davídek, Vlasta Žán, Karel Bubal a Oldřich Liška. Voda na startu měla 19 stupňů, v Praze 24,5 stupně. Pražáci tak teplé vodě říkali kafíčko. Hned po startu se ujali vedení Davídek, Žán a Bubal. Všichni tři plavali kraulem. Liška plaval závod způsobem prsa v pořadí jako poslední. První to vzdal u ostrova Kilián vinohradský Bubal, po něm u Skochovic Žán z TJ Hostivař. Čtěte více ZDE »

Milí čtenáři,

v posledním čase jste mohli číst v CzechFolks.com Plus články, které napsala Liduška Pavelková.

Dovolte mi, abych na závěr jejích příspěvků napsala o ní ještě několik slov.

Lidušku na svět Pán Bůh, v něhož bezmezně věří, vypravil tak omezeně, že jí dal jenom výborný mozek, a tělo nevídaně postižené, ale to neznamená, že by nemusela prožít ještě řadu dalších situací tak, jako každý zdravý člověk. Ke konci minulého století ji vezl řidič na kontrolu k optikovi. Byla zima, zabalil ji do deky a když ji z auta vynášel, Liduška mu vypadla a zlomila si obě nohy. Pochopíte to? Nikdy se na vlastní nohy nepostavila a teď je měla obě zlomené. Čtěte více ZDE »

Je dobré, když nám plynoucí čas nepřináší pocit opotřebení, nýbrž naplnění. Běh času nikdy nemáme cítit, čas má zpevňovat a dávat zrát a stárnout.

Saint Antoine De Exupéryho

Světově proslulý spisovatel, scénárista, filosof, šlechtic s titulem hraběte, podepřeným pradávným rodokmenem, a v neposlední také válečný pilot s hodností plukovníka francouzského letectva Antoine de Saint Exupéry by se letos 29. června dožil 111 let. Tři jedničky. Magické číslo i pro vzpomínku. Exupéry zahynul za dosud neobjasněných okolností v pondělí 31. července 1944 na palubě americké stíhačky Lockheed P-38 Lightning F-5 B čís. 223 při svém posledním průzkumném letu. Vrak jeho letadla nalezli poblíž ostrova Riou v blízkosti břehů Korsiky až po třiceti letech. Pilotovo tělo pátrači nenašli nikdy. Odletěl snad na jinou planetu? Nevíme. Každopádně Exupéryho život skončil předčasně. Jeho dílo a odkaz však přetrvá generace.

Čtěte více ZDE »

Próza všedního dne

Chtěla bych teď napsat zase pár řádků do NŽ. Nějak mně to však nejde a přiznám se, jak mě zaráží, že i přes usilovnou snahu až do této chvíle mě nenapadají myšlenky, které by snad mohly být podkladem k tomuto textu, co pod sebou nese můj podpis. Uplatňuji v tom svoje postřehy, jak mně je každodenní život přináší. Většinu jde pouze o představivost, jež mně umožňuje mít nejrůznější podoby možné skutečnosti. Do mé obrazotvornosti vždy vstupují věci a děje, s nimiž se setkávám. A proto v centru psaní nestojí “já”, ale “já” spolu a “ty” i “my”. Samo sebou k tomu všemu potřebuji dary Ducha sv., hlavně sílu a světlo.

Čtěte více ZDE »