CzechFolks.com PLUS

Rodino, ste doma? Tato otázka vždy doprovázela zaťukání na okno a ve tmě se na sklo přilepil obličej se silnými brýlemi. To se kolem nás vracel z nějaké besedy Četyna. Nemohlo tomu být jinak, rodina byla doma každý večer, a Četyna – jak se rozvyprávěl s rekreanty na Horečkách, pokračoval u nás. Jeho znalosti z historie kraje a vypravěčské umění byly vynikající a my ho milovali a hned tak jsme mu nedovolili odejít. Povídání se vždy protáhlo hluboko do noci.

Četyna – tak jsme ho oslovovali. Jenom tatínek, který byl o nějaký ten rok starší a byl jeho příbuzný, mu říkal Bohušu.

Spisovatel Bohumír Strnadel – Četyna, je zapsán v mých vzpomínkách natrvalo. Ale se stejnou samozřejmostí též starý Froliš – jeho tatínek, který  se  vracívával naším dvorem, Čtěte více ZDE »

Myslím, že to bylo někdy koncem roku 1969 nebo už v sedmdesátém, dalo by se to přesně zjistit nahlédnutím do archivu, ale ta přesnost není tak důležitá. Začínalo období normalizace a samozřejmě že i naše studio, jako důležitý sdělovací prostředek, jí bylo postiženo. Nejen že jsme přišli o řadu významných spolupracovníků, ale navíc někdo velmi moudrý rozhodl, že srdce televize – tedy program a výroba – se přestěhují z centra města Ostravy do Havířova. Nejen do jiného města, ale též do jiného okresu. Byla to pěkná hloupost!

Čtěte více ZDE »

V březnu 1962, kdy jsem už měla za sebou řadu zpravodajských pořadů a publicistických filmů, jsem dostala první větší úkol. Přenos. Samozřejmě živě. Nastěhovali jsme se do Kulturního domu dolu Hlubina, režii měl František Mudra. Co bylo jeho náplní, si nepamatuju, jen to, že byl věnován učňům, a když to bylo na Hlubině, tak asi hornickým. Ani nevím, jací tam byli kromě nich účinkující, jen jednoho si dobře pamatuji. Na klavír hrál student konzervatoře, drobný střapatý blonďák. A hrál tak, jako kdyby to piano bylo součástí jeho těla, které bylo skutečně plné hudby.

Čtěte více ZDE »

Už jako malé děcko jsem měla neustále natlučená kolena a říkalo se o mně, že jsem zkrátka šmatloň. Není divu, že k stáru jsem byla šmatlavější, ovšem bez následků. Současnost mi připomněla, že starý člověk už je zranitelný, a tak jsem si vlastní vinou přivodila nepříjemný úraz. Zakopnutí a pád na betonový obrubník mi způsobil vymknutí pravého ramenního kloubu a zafáčovali mne na několik týdnů. K použití mi zbyla jenom levá ruka. Všechny práce jsou nejen omezeny, ale některé i nevykonatelné. Použitelná je jenom hlava, a tak se moje mysl různě potulovala, až se zastavila u tětky Agneše.

Čtěte více ZDE »

Naši lidé si ve světě dokázali poradit…

V červenci 2012 uplyne dvacet let od naší cesty Kanadou. Za všechno „mohl“ Josef Čermák, který náš štáb do Kanady pozval, a který s námi tu dlouhou cestu absolvoval. Poznávali jsme neskutečně krásnou kanadskou přírodu a setkávali jsme se hlavně s potomky těch, kteří tuto zemi v 19. století osidlovali. Dovolte mi, abych po letech několik z těch našich „aktérů“ oživila. Zaslouží si to.

***

Už se nikdy nepodaří zjistit, zda Pavel Esterházy byl hrabě z Maďarska nebo maďarský podvodník, vydávající se za hraběte. Jen jeho podobu si můžeme prohlédnout v malém muzeu malého městečka Esterházy, ležícího uprostřed Saskatchewanu v Kanadě. Čtěte více ZDE »

Odpoledne bylo velmi nevlídné, pravé listopadové. Byl podzim roku 1944, mi bylo dvanáct a šla jsem ze školy. Každý den jsem musela ujít pět kilometrů ráno a stejný počet odpoledne. Vyučování bylo delší, Němci nám pro vojáky zabrali dívčí měšťanku a my jsme se v chlapecké střídaly s kluky. Jeden den oni, druhý den my, děvčata. Chodily jsme do školy co druhý den a vůbec nám to nevadilo, měly jsme den volno.

Dlouhou cestu do školy i ze školy jsme chodívaly ve skupinkách, a nebo jsem šla aspoň s kamarádkou, která bydlela kousek od nás. V to odpoledne jsem šla sama. Nejdříve asi tři kilometry po silnici k horám a potom už polní cestou a chodníčky od chalupy k chalupě, které byly roztroušeny tak, jak kdysi naši předkové ujímali pole lesům pod Radhoštěm.

Čtěte více ZDE »

Pořad, který se mi zapsal do paměti stejně silně jako mnoha divákům, se vysílal 23. listopadu 1962. Zrodil se v hlavě dramaturga Jaroslava Müllera. Nápad v podstatě velmi jednoduchý, ale na svou dobu revoluční.

Do útulné chaty, jejímž autorem byl výtvarník Divadla Petra Bezruče, Luboš Hrůza, usedlo několik „lovců“ – vypravěčů. Lovců, jejichž trofeje visely na zdech ve zpracování výtvarném, fotografickém nebo byly v knihovnách v literárním či vědeckém zpracování. S noblesou majordoma je vítal Zbyněk Průša, který pak uváděl řadu těchto pořadů až do časů, jejichž nejvýznamnějším slovem bylo slovo „zákaz“.

Čtěte více ZDE »

Když bylo mé dceři asi deset let, dala jsem jí památníček. Nechala si tam vepsat věnování několika spolužaček a učitelů a potom mi ho dala do práce. Bylo to v době velké slávy Golden Kids a dalších jejích idolů. Někteří jezdili účinkovat do ostravské televize.„Prosím, nech mi je podepsat a také další, kteří k vám přijedou!“

Po pravdě musím přiznat, že ty podpisy tam přibývaly tak, jak jsem si vzpomněla. Přesto jsou na stránkách podpisy a fotografie mnoha umělců a nejvzácnější jsou od těch, jejichž ruka už péro nikdy neuchopí.Hned na druhé stránce je fotografie velmi vzácná a na další podpis s ní související.

V dubnu 1969 účinkovali u nás dva umělci. Cestou do studia jsem se pro ně zastavila v hotelu Imperiál. Čtěte více ZDE »

Někdy v roce 1967 jsme natáčeli publicistický film o Ostravě. Bylo v něm mnoho budovatelských úspěchů, proto tam musela být Nová huť a Vítkovice, potom něco málo o kultuře a také o tenkrát ještě velmi mladém Domě kultury.

Na výrobu filmu nám obvykle přidělili deset filmovacích dnů a pracovali jsme i v sobotu. Tenkrát byly ještě povinně pracovní. Ke konci posledního filmovacího dne se dostalo na pořad natáčení, které jsme neměli plánované. Už ani nevím, kdo přišel s nápadem, že na Šídlovci v Hrabové – pohybovali jsme se tam někde kolem – žije nějaký starý pán – amatérský polyglot. Možná že nám ten tip dali v Domě kultury, protože tam právě zavedli konverzační kroužky cizích jazyků.

Čtěte více ZDE »

V nedávném přenosu věnovaném zemědělcům mne dojal příspěvek nazvaný Kamenný řád proto, že hlavní aktér, soukromě hospodařící zemědělec – si vzal do života ponaučení ze stejnojmenného televizního seriálu. Přesto, že už je to mnoho let,co byl v Československé televizi Ostrava dokončen a od té doby mnohokrát reprízován.

Velká část Kamenného řádu se odehrávala na statku Poštulkových. Vybrat místo pro natáčení se podařilo architektu Petru Gleichovi náhodou, a kousek od Ostravy. Při cestě z Příbora na Nový Jičín je kousek za městem les. A na jeho okraji, asi tak tři sta metrů od hlavní silnice, stojí budovy Mutinova statku.   Čtěte více ZDE »

Podařilo se nám, sotva jsme se vzali, (v září 1956) něco v tom čase až neuvěřitelného. Dva dny před tajnou svatbou, jsme dostali dekret na byt. A ne ledajaký. Byli jsme sice obklopeni blátem, ale byt měl dva slunné pokoje a ještě půlpokojík, dvě komory, byl zcela nový, a byl skutečně náš. V něm jsme chtěli začít náš společný život. Stal se nakonec i cílem naší svatební cesty. Tu jsme, z radosti nad novým bytem, zrušili a stěhovali jsme se. Z mého pokojíku dvakrát tři metry, měsíční nájemné celých dvacet korun, jsme naložili malý náklaďák. Manžel už vlastnil obývák. Zdržovali jsme se jenom v bytečku, uklízeli uklízené, plánovali, co si kde pořídíme, a čas, určený na svatební cestu uzavřený do novotou čišících stěn, velmi rychle utekl. Netušili jsme, že to bude pro příští dva roky, náš nejdelší společný život.

Čtěte více ZDE »

Poslední roky si vždycky před vánočními svátky říkávám: Žádné pečení, cukroví se koupí hotové a bude klid a pohoda beze spěchu.

Jenže jak už je jakž takž vánočně uklizeno, v bytě se rozlévá vůně leštěnky mísící se s jinými čisticími prostředky, je tady najednou touha aróma změnit a jako by automaticky se vytáhne sešit receptů, formičky a z ledničky, kde se už delší dobu shromažďují, různé tuky, a když se přinesou vlašské ořechy, kterých letos bylo pomálu, a byly moc drahé, dám na stůl dám vál a začínám.

Čtěte více ZDE »

Trojanovské chalupy, ať už byly dřevěné nebo zděné, měly velkou čtvercovou jizbu s dominantou kachlových kamen. U naší stařenky byla kamna z tmavohnědých kachlí, plasticky vroubkovaných. Kamna odděloval od stěny úzký mezuch a z druhé strany pec, na níž se nemohlo spávat. Prý bychom se probořili. Pec obepínala rohová lavice – říkalo se jí lava. Byla z měkkého dřeva, do něhož se daly dětskými nehtíky vyrývat různé ornamenty.

Jizba měla tři okna, jedno na jih a dvě k západu, takže tam bývalo po celý den veselo. Nad postelemi visely fotografie staříčka a stařenky za mlada. K postelím byl přiražen stůl a u něho byly stolky. Vedle dveří do síně stála almara. Čtěte více ZDE »

Postěžoval si můj přítel, že ho od sezení u počítače bolí záda. První nápad – utěším ho a napíšu o svých bolestech. Psát o nemocech, to je přece nesmysl. A najednou se vynořila vzpomínka. Ani ne tak stará, je jí jen několik let.

Čekali jsme v Ostravě v jednom knihkupectví na besedu s Ivanem Medkem. Dostala jsem úkol udělat s ním rozhovor. Přijala jsem to ráda a v knihkupectví jsem našla svého kamaráda, emeritního tenoristu Národního divadla, Luboška Procházku. Byť už mu přes osmdesátku přešlo několik let, je stále čilý, zpívá i maluje a pořádá výstavy. „Co tu děláš?“ „Čekám  na Ivana, je to můj kamarád z mládí!“ Co kdybych udělala rozhovor s oběma umělci. To bude bomba!

Čtěte více ZDE »

Maminka říkávala, že člověk je jako pára nad hrncem, která se jen maličko ukazuje a zakrátko mizí. A tak se rodíme, žijeme, umíráme. Brázdu po sobě zanecháváme nezasypanou, jindy ji nestačíme ani vyorat a ztrácíme se v nenávratnu, po některých z nás nezůstane ani jméno. Navždy splyne se jménem rodiny, nebo náš popel přijme s ostatními bezejmennými rozptylová loučka. Čas plyne, i my všichni jsme určeni k vzpomínkovému rozplývání, které čas rozpustí docela. A nezbude nic, ani to jméno na náhrobním kameni.

Naši těžce pracující rodiče byli romantičtí a každý jejich den končil knihou. Nebylo divu, že i některým dětem dali jména vyčtená. Jarmila byla v roce 1925 první tohoto jména zapsaná v trojanovské matrice a Jindřišce dal jméno přímo název knihy Jindra, hraběnka Ostrovínová.

Čtěte více ZDE »

Ostrý a studený vítr strhává poslední okrasy stromoví. Javory je setřásly najednou, celá ulice zežloutla, i její současné věrné průvodkyně – řady aut – jako by v té zlaté záplavě polidštily. Listí nám šustí pod nohama, vkrádá se tam, kde ho vůbec nechceme mít. Je nepříjemné, a tak ho zahrabujeme, uklízíme, skládáme na kompost, někde se do závějí ukládá samo, aby časem vytvořilo vše živící humus. Sotva zahrábneme poslední list, přinese vítr další, rozfouká ho do oblak tak, že nám připomene hejno ptáků už dávno odlétlých. A když zmizí někde v nenávratnu, vyvolá z hlubin paměti vzpomínky. Že by právě na listí?

Často vidívám záběry ze společného ustájení krav. Stání mají betonové, bez podestýlky. A tu se mi vybaví náš maličký chlév. Byl jenom pro jednu krávu a jednu kozičku, ale měly tam jako v pokojíčku krásně vystláno bukovým listím.

Čtěte více ZDE »

Miroslav Konvalina, ředitel Amerického centra v Praze, oznamoval začátkem srpna2011 rozhlasovým posluchačům smutnou zprávu: zemřel malíř Kamil Kubík – velmi hodný Čech, žijící dlouhá, dlouhá léta v Americe. Pan Konvalina, který pobýval rovněž velmi mnoho let v Americe jako zpravodaj, litoval, že se s ním nikdy nesetkal. Já jsem byla v Americe jen jednou a měla jsem to štěstí, že jsem se s ním scházela celý týden. V září tomu bude dlouhých  dvacet let.

Vypravovala jsem v roce 1991 televizní  miništáb za potomky našich krajanů do Texas, a potřebovala jsem zajistit jednodenní pobyt New Yorku. Měla jsem doporučení na velmi bohatého krajana původem z Frenštátu, který mi slíbil, že všechno zajistí. Čtěte více ZDE »

Milí čtenáři,

v posledním čase jste mohli číst v CzechFolks.com Plus články, které napsala Liduška Pavelková.

Dovolte mi, abych na závěr jejích příspěvků napsala o ní ještě několik slov.

Lidušku na svět Pán Bůh, v něhož bezmezně věří, vypravil tak omezeně, že jí dal jenom výborný mozek, a tělo nevídaně postižené, ale to neznamená, že by nemusela prožít ještě řadu dalších situací tak, jako každý zdravý člověk. Ke konci minulého století ji vezl řidič na kontrolu k optikovi. Byla zima, zabalil ji do deky a když ji z auta vynášel, Liduška mu vypadla a zlomila si obě nohy. Pochopíte to? Nikdy se na vlastní nohy nepostavila a teď je měla obě zlomené. Čtěte více ZDE »

I.

Nevím, čím to bylo, ale mnohokrát sloužilo mé ucho a někdy i rameno ke stýskání mých kamarádů. Jednou přišel Pavlík, tenkrát muž už ve velmi zralém věku, složil šedivou hlavu na mé rameno a zpovídal se.

„Vrátil jsem se z lázní.“ „No, to se máš, jsi odpočinutý, sezóna ti začíná, a tak budeš hrát s chutí a bez problémů.“ Pavlík byl totiž profesionální hudebník a v souboru měl význačné postavení. – „No, právě, já ty problémy mám. Budu se rozvádět. Miluš s tím souhlasí.“ – Tak stručně mi sdělil svůj vážný problém. Čtěte více ZDE »

Skoro ve všech kancelářích mě při mém nástupu do Československého rozhlasu v Ostravě v roce 1952 vítaly cedule: „Jsme soudruzi, tykáme si a zdravíme se „Práci čest!“ Můj čtyřletý pobyt na frenštátské obchodní akademii, kde jsme byli zvyklí, že nám profesoři vykali, a dokonce onikání nejen stařence a staříčkovi, ale všem tětkám a strykům v okolních chalupách, mě zrovna pro tento způsob komunikace nevybavilo. Začínala jsem nesměle, a přece zůstalo několik osobností, jímž jsem se tykat neodvážila. Byla to laskavá paní Měrková, starý pan Neckář s vlasy jako sníh. Vykala jsem i jeho synovi, který ještě neměl vlasy tak bílé jako jeho tatínek, a potom paní Kuťákové z expedice. Ta nebyla ještě moc stará, mohlo jí být takových třicet, ale u ní mi tykání nějak nesvědčilo.

Čtěte více ZDE »

Pan Ladislav Křivánek z Montrealu mi v květnu sdělil, že pan Karel Velan letos v únoru a březnu oslavil s manželkou Olgou devadesáté třetí narozeniny a sedmdesát let společného žití. Sešla jsem se s panem Velanem a jeho ženou v roce 1992 při natáčení filmů o kanadských krajanech. Osobnost pana Velana na mne zapůsobila velmi silně, a tak si myslím, že by se mohli seznámit i čtenáři CzechFolks s tímto podivuhodným člověkem. Snad by na tomto rozhovoru nezměnil ani slovo. Aspoň takto ho zdravím a přeji mu další léta – nejmíň do stovky.  Čtěte více ZDE »

Albín Polášek

Každý týden se vydávají na Radhošť davy lidí. A stejně tak tomu bylo 5. července 1931. Před osmdesáti lety bylo ráno velmi pochmurné, vrcholky hor byly zahaleny mlhou, a přesto se valil od Frenštátu nekonečný proud lidí hrnoucí se k Radhošti. Americký sochař, ale frenštátský rodák, se chystal odevzdat svým krajanům dar: sochu pohanského boha Radegasta a sousoší sv. Cyrily a Metoděje.

V září 1930 byly sochy odlity v pražské slévárně a sochař Albín Polášek sám vybral místo pro jejich umístění. Už instalace soch byla senzací a sešlo se k ní velké množství lidí. Kromě nákladního automobilu vypomáhalo spřežení deseti koní. Všechno hradil Albín Polášek. Kdosi se tenkrát Albína zeptal: nač tolik námahy a výloh? Lidé to stejně neocení. „Až vy ani já tady nebudeme, ty sochy tady budou stát stále. A jestli tu sem a tam zavítá poutník, který porozumí jejich poselství, bude to odměnou pro klid mé duše“, odpověděl.
Čtěte více ZDE »

Je tomu už dost dávno. Vnoučata chodila do základní školy a my jsme se těšívali z jejich pobytu v naší chatě. Jezdívala k nám odmalička, ale tím, jak nám postupně spadávala z klína, jejich návštěvy řídly a dnes už jsou opravdu vzácností.

Tenkrát – bylo to o jarních prázdninách, jim pobyt na chatě byl ještě vzácností, Honzík se Zuzankou se potulovali po údolí a těsně před večerem se objevili v doprovodu psa. Co, psa, bylo to velké psisko,  čau – čau. „Babičko, on se k nám přidal a šel s námi až domů.“ Pomalu se stmívalo, a tak jsem rozhodla, že psa na jednu noc – bylo to uprostřed týdne – uchýlíme. Čtěte více ZDE »

Kdykoliv jdu v Praze po Národní třídě, zastaví se můj zrak na čísle 36. Za velikými okny v prvním patře žila mnoho let Ljuba Hermannová a moje vzpomínky mne zavedou do dvou pokojů, které kdysi vznikly rozdělením asi dost velikého měšťanského bytu. Vstupní byl maličký, druhý veliký, zařízený starožitným nábytkem a vzadu malinká kuchyňka a koupelna. A všude perfektně uklizeno. „Víš“, říkávala mi Ljuba, jsou dva druhy židovek. „Jedna je nevídaně nepořádná a druhá přehnaně uklízí, no a já patřím k těm druhým!“ S touto čistotnou umělkyní jsem zažila mnoho pěkných chvil.

Čtěte více ZDE »

Sedíme u stolu čtyři, ale já se těm spolustolovnicím vymykám. Nejen stářím, ale hlavně tím, jak mi v mém vysokém věku slouží všechny končetiny, a bez problémů. Po levici mám Růženku z východních Čech. Je krásná, černooká, kudrnatá a vždy velmi zdvořile požádá, abych jí nalila čaj. S bídou udrží příborový nůž a konvička je pro ni příliš těžká. Zlobí ji roztroušená skleróza, už patnáct roků. Bije se s ní statečně, ale nevítězí. Postupně si zvykla na malý vozík, a na to, že musí každý rok absolvovat lázeňský pobyt. Musí.Po mé pravé ruce mám Máničku. Po skončení jídla pospíchá buď na proceduru, anebo na pokoj, a tam připravuje úkoly z matematiky pro svého syna, či paličkuje. Čtěte více ZDE »

Život člověčí se skládá z příběhů a každá rodina, to je vlastně jeden veliký román .Bohužel, málokdy se příběh napíše, a tak se stává, že ostatní mohou být o něj ochuzeni.

Třicet let jsem pracovala v ostravské televizi a jsem osudu vděčná, že mi dal takovou příležitost. Moje práce – to byl jeden příběh za druhým a ani jsem se nenadála a psala jsem příběh poslední. Ovšem poslední jenom obrazně, protože sotva jsem vstoupila do onoho prostoru, který už je ohraničen jenom odchodem definitivním, uvolnily se ty mozkové závity, které dlouho a dlouho nebyly používány, a začala jsem psát první stránky o všem, co bylo. Protože už mám za sebou dlouhý život, i příběhů a vzpomínek je mnoho. Je-li život každé rodiny jeden veliký román, stejně tomu tak bylo s příběhem mých rodičů.

Čtěte více ZDE »

Andy Warhol začal v Americe „malovat“ či navrhovat obaly na  konzervy, a kdo mohl tušit, že z něj jednou bude uznávaný výtvarník světového jména.

Tomasz Heczko začal už na základní škole v Třinci se slony a jinými zvířátky: maloval je a kreslil i po příjezdu do U. S. A. Nebylo divu, bylo mu teprve jedenáct.

Narodil se v Třinci 24. 9. 1979. Jeho otec byl vášnivý cyklista, a tak se jednou nevrátil z Jugoslavie a emigroval do Rakouska, zatím co jeho manželka se dvěma chlapci zůstala v Třinci sama. A trvalo to tři a půl roku, než se rodina shledala v Americe. Pomohl jim misionář jménem Greg, u něhož otec ve Vídni pracoval. Rodina se usadila v městě Salina v Kansasu.

Čtěte více ZDE »

Moje dvanáctiletá dcera si usmyslela, že chce pejska, a já, i když jsem si vzpomněla, jak jsem zcela nesměle prosila tatínka o totéž a jak mi přes veliký strach ze staříčka vyhověl, jsem na rozpacích. „Mám, nemám?“ svěřuji se o přestávce natáčení seriálu Země úsměvů hlavnímu protagonistovi, kterého jsme pozvali až z Prahy, Miloši Kopeckému. „To m u s í t e obstarat své dceři pejska, a protože naše Můra se právě čeká, jeden pejsek bude Váš!“ kategoricky prohlási.

Protože jsem v té době začínající normalizace byla hlavním živitelem rodiny, nesměle jsem prohlásila. „No, jenže já na takového pejska, jakého máte vy, (vůbec jsem nevěděla o jakého psa jde), nemám peníze.“ „Prosím vás, o tom vůbec nemluvte, já zvířata neprodávám!“ A dohoda byla uzavřena.

Čtěte více ZDE »

Strýček Jan – to bylo první, co mě napadlo, když se mi představil urostlý čtyřicátník jako Edward W. Kaska. Totéž vysoké dozadu ustupující čelo, výrazné očnicové oblouky, hluboko posazené oči a vystupující lícní kosti. – Jen postavou byli strýček Jan drobnější.

Tak výrazná podoba, to snad ani není možné. Kdo tedy byli (u nás se onikalo) strýček Jan a kdo je dnes Eduard W. Kaska?

Přesto, že se u nás všem sousedům říkalo „tětko“ a „stryku“, Janovi Šmajstrlovi se říkalo „strýčku“. Prostě pro nás pro všechny to byli strýček Jan. Snad proto, že zůstali starým mládencem a vlastních dětí neměli, patřili nám všem.

Čtěte více ZDE »

Na veškeré dění pod nebem je opravdu čas.
Je čas i na všechny rituální přerody,
na svatby a pohřby, promoce i odchody do penze.
Čas na výročí i na shledání,
čas na východ a západ slunce,
čas na měsíc i deště, čas na hvězdy.
Čas na první nadechnutí – Ach-
a čas na poslední vydechnutí – och-.
Ale mezitím nastává ten nekonečný okamžik:
Čas umýt nádobí a čas vyvenčit psa.
(Robert Fulghum: Naše životní rituály)

Jednou v květnu v pozdních nočních hodinách pokousal, a velmi zle, naši jezevčici Barušku zcela volný a bez pána pobíhající bullteriér.  

Čtěte více ZDE »